Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti

Sešit 3 Café Fra

Petr Borkovec Rozvláčná vyjádření radosti

Éditions Fra

Sešity 1 Pomlčky

v těle, eds. Rydval, Lukavský, Borkovec 2 Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami 3 Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti

Sešit 3, Café Fra

Petr Borkovec Rozvláčná vyjádření radosti Fotografie Ondřej Lipár a Dorota Velek Redakce Ondřej Lipár Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2016 jako svou 175. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha První vydání © Éditions Fra, 2016 Text © Petr Borkovec, 2016 Photos © Ondřej Lipár, Dorota Velek, 2016 ISBN 978-80-7521-043-2

DD07

Obsah

3 4 6 7 9 10 11 13 14 18 20 23 25 26 28 30

Katarína Kucbelová, Malé veľké mesto Pavel Petr, Ostrovánek Ondřej Lipár, Komponent Martina Blažeková, Lom Elsa Aids Jonáš Hájek, Básně 3 Úvod ke čtení Maurizia Meda, který nepřijel Petr Maděra, Filtrační papíry Olga Stehlíková, Týdny Marie Iljašenko Martin Stöhr Petr Král, Město je náš les Justyna Bargielska (Tabook) Kamil Bouška, Hemisféry Martin Poch, Na cestě k lidem Miloslav Topinka, Probouzení

Katarína Kucbelová, Malé veľké mesto

O básních Kataríny Kucbelové není snadné mluvit. Svědčí o tom i to, že vznikají nejen recenze jejích knih, ale i recenze recenzí (jako ta od básnířky Jany Pácalové na ohlasy na předposlední knihu Šport). Jisté pro tento večer myslím je, že poezie, kterou uslyšíte, nemá v Čechách moc obdob (ačkoli tu myslím nevzniká jen bukolická, nostalgická, sebelítostná a na existencialismus odkazující poezie, jak to v jinak pěkné recenzi na Šport píše Michal Jareš; to je spíš takové vymetání prostoru pro snadnější psaní názoru). Malé velké město Kataríny Kucbelové je pozoruhodná kniha-akce, cituji „alternativní mapa“ (s tím, že každý, kdo to čte je kartograf), leporelo, které stavíš, čteš, pozoruješ bez pořadí; celá ta kniha je jako okamžik mezi pohybem a nehybností atd. Divné věci se tu dějí. Na mě ale především působí, kolika očím a jazykům dokáže dát autorka prostor, jak ví – neví, ukazuje – že její jazyk, pohled, myšlenky, pocit – jsou možnost, jedna z mnoha, a navíc velice nejistá. Možná, že tohle je jediný důvod, proč akce Malé velké měs­ to vznikla. Celou dobu mám pocit, že mě po městě provází někdo, kdo už umřel, že takhle to vidí, slyší (bez těch věčných metafor) nebo, že takhle by mohla město vidět třeba straka (bez těch otravných člověčích přirovnání). To je nejúžasnější. A chlad, o kterém se v souvislosti s Katarínou Kucbelovou někdy píše, se 3

proměňuje. I touhle hranicí dokáže poezie Kataríny Kucbelové protékat.

Pavel Petr, Ostrovánek

„Tak nějak to vidím v těch svých očách“ – napsal Pavel, když mi, na mou žádost, popisoval, jak si dnešní večer představuje. Ale já ho v té chvíli přestal vnímat, vybavil jsem si po jeho replice devadesátá léta. Část jsem jich strávil s dnešním hostem. Pavel mi tehdy posílal kaligrafické dopisy, jeden za druhým, a ještě kaligrafičtější opisy svých básní; já mu posílal strojopisy, svázané japonskou vazbou. Žili jsme v Japonsku; oba jsme pracovali v nižších patrech Úřadu poezie a plánovali, jak si časem zařídíme pracovnu „v ústraní“. Dřevoryty, linoryty, slepotisky, vánoční tisky, velikonoční knížečky, zarámované básně, epistulární smršť (vždycky jsem zaostával)… Pavel si myslel, že bychom se mezitím měli vzdělávat, ale ne tak jako jiní, „vzdělávat se jako básníci“, pravil.

Nejlepší cesta podle něho byla navštěvovat starší básníky – „Jsou to nestorové,“ říkával (a říká dodnes). Co jsem tenkrát říkal já? Nic. Trochu se mi takové ježdění protivilo, protože odjakživa nerad chodím k lidem domů. Ale rozhodně jsem si myslel, že Pavel má pravdu, že když to nebudu podnikat, když se nějakým způsobem nepřemůžu, rozhodně si nemohu myslet, že jsem básník. Tak jsme jezdili. Moc si 4

toho nepamatuju. Vím jenom, že jsem pořád mlčel. A blbě. Pavel taky moc nemluvil, ale ne blbě. Obdivoval jsem ho: měl podrobné a přesné plány, „musíme tam, a taky tam, jestli se nezastavíme u tamhle toho hrobu, do smrti si to neodpustím“, měl všechno přečtené, spoustu věcí vyřešených a nakousnutých už z korespondence s navštěvovanými. Citoval jim jejich básně a věděl, na co se ptát. Moc si toho nepamatuju, zapomínal jsem to už tenkrát. Ludvík Kundera mě hrozně praštil do ruky, když jsem si usmyslel, že z čaje, který nám uvařil, vytáhnu sáček; moc brzy. U Mirka Kováříka doma jeden rukopis básně Ivana Diviše, který byl hrozně z kopce, a fialový skleněný popelník ve tvaru otevřené dlaně. Jiří Kuběna: pět hodin o Demlovi, Nezvalovi a sonetu; pak pár slov o tom, že někteří vstoupí, a jiní nikdy nevstoupí (pohled na mě) a kniha s dedikací, v níž jsem byl osloven „svatopetrská lani“. Domníval jsem se, že řeč se mi už nikdy nevrátí.

František Daniel Merth, Ivan Slavík, Zeno Kaprál. Karel Křepelka, který nás nepřijal, nemohl. A tak. Začalo to pro mě být nesnesitelné. Po historii s Karlem Křepelkou jsem si řekl, že končím se vzděláváním. Že se musím trochu rozmluvit.

5

Ondřej Lipár, Komponent

Nová sbírka Ondřeje Lipára Komponent (který se v mých představách může příležitostně milovat s Komponentou) přichází tak, jako do příliš prudce kypící firmy přichází podezřelý krizový manažer (jeho koníčkem není vytrvalostní běh). Úhledný muž, na první pohled měřitelný, snesitelný, dostupný, rozhodný a celý odeslaný z iPhonu; při bližším kontaktu (ach, kontaktu se složkou) se ale ukazuje, že naše oblíbené hry, které jsme z divokých teambuildingových víkendů přenesli i do obědových pauz všedních dní, hraje podle nečitelných pravidel. Jak jen zplaněly ty nejoblíbenější radovánky s názvy Společně přes kopec, Přísloví ve firmě, Tyčka v rovnováze, jsou v troskách nadšeně provozované hrátky Společný koncert nové skupiny i milované Házení blátem.

Dvě „důvěrovky“ Padám do kolečka a Sedám na kolena, které jsme v naší firmě tak zdokonalili, s námi náš stratég dokonce odmítá hrát.

Trestá nás, když se jich dožadujeme. Je křehký: křehký krizový manažer! Jeho cíle se postupně ozřejmují (dbá o to, aby procedura byla jemná): „Znejasnit očekávání“, „Negativní zkušenosti“; „Zakládání obav“; „Rozostření rámců“; „Kontakt bez pravidel“; „Negativní vzpomínky“; „Připuštění bolesti“. Ondřej Lipár je nezměrný díl, nesnesitelná součást, nedostupná složka. Křehký krizový manažer, průkazný krysař. Jak daleko lze dojít s čipovou kartou za6

městnance? A sevření, co léta povolovalo až ve sprše – nepovoluje teď už v kanclu? Vlhneš?

Proč nemáš chuť na kafe? A jiné – drsnější – otázky…

Martina Blažeková, Lom

První, první, první, první. První sbírka Martiny Blažekové Lom na mě od první verze působí vyzrále. Není to jistě z jediného důvodu, ale já teď, dnes večer, jen jediný zmíním: Martina Blažeková dovedla v té knize dát průchod první své vášni, k níž je navíc – jak od prvního našeho seznámení vím – výjimečně nadána.

Tou vášní je pečlivé, trpělivé pozorování a popisování světa. Tahle básnířka ví, že „popis je živel (asi jako voda nebo vzduch)“, podepisuje, že „hrušky nelze vidět tak, jak si pozorující usmyslí“. Vášnivě dovede „nebýt vidět“, ví, jak se stát pozorovanému „rovnocenným partnerem“. Uvědomuje si, že dobrá taktika, jak se dobrat odvážné metafory (která smyslově sedí tak, až trne), je „ještě jednou se podívat“, a pak „ještě jednou“, a ještě jednou, a ještě, a ještě, a ještě, a raději ještě. Je to posedlost, která se mi líbí, a taky se mi líbí, že Martina Blažeková (ačkoli vzdělaná básnířka: kdyby byla rybářka, měla by určitě skvělý rybářský blog), umí svou vášeň opravdu „spustit“ (vím, že tohle je někdy v poezii těžké). Je to rybářka: sedí nad lomem a čeká – a lom je zatope7

né zdivočelé těžební místo plné okounů. Sedí nad lomem a pozoruje – a lom je prostor plný práce, v plném provozu. Sedí nad lomem a trpělivě se dívá – a lom je lomem světla na rozhraní dvou prostředí. Sedí nad lomem a není vidět – a lom je štěp ve skle nebo v hornině, lasturnatý nebo zemitý nebo třístnatý. Sedí nad Lomem a vyčkává – a Lom je barevné město podlouhlého půdorysu, německy Bruch.

Je to rybářka a sedí nad Lomem a dívá se – a Lom je hora s nadmořskou výškou 654,3 m.

Leží nad lomem a dlouze se dívá – a je to únavový lom (definici si najděte; ale je to tam všechno černobílé). A ten zmíněný blog, Martino, máš, a je na něm hutná a strašně dlouhá diskuse s názvem „Strategie lovu v lomu“, a já bych tam rád přispěl. Já tam přispěju: krátkou básní, která by se mohla jmenovat Rada mladé básnířky ještě mladším básníkům: Pokud vstupuješ do poezie, to jest chceš brouzdat tenhle „nerevír“, nesmíš se bát ataku prcků.

Zkus najít podvodní plošinu, která je součástí svahu břehu, a na ní to položit. V lomech bývá čistá voda a jde pokládat na oko.

V tak jiskřivé vodě bývá vodní vegetace kurva bujará, ale i tak se oplatí dávat montáž těsně.

Vedle těch nej trsů, polí trav.

Vždy ale musíš mít při ruce loď.

8

Elsa Aids

Solidní úvod nemívám nikdy. Dnes je to ještě horší. Těch pár slov vzniklo bez mého přičinění, ve spánku; než jsem do něho včera upadl, četl jsem fragmenty toho milostného cyklu, který Elsa Aids publikoval v A2; dál rozhovor, v němž říká, že za nejlepší české básníky současnosti považuje některé překladatele (což podepisuju); a pak rozhovor s překladatelem Vratislavem Slezákem, který začíná otázkou „Máte literární sny?“ (odpověď jsem nedočetl). Ráno z toho bylo víceméně toto: Milostná báseň, kterou chci ve svém úvodu zítra definovat, je prásknutí biče v tvé ráně.

Panuje domněnka, že milostná báseň je – ač přilepená na pupek – robotické rozebrání před kopcovitou krajinou, ale já myslím, že je to spíš dráždivá vůně toho, kdo nemluví; oslava mdlob; plamen sliny řítící se do světa. A nejednou, vlastně často, je pravá milostná báseň rostlinná zima, která láme údy.

To tedy vůbec, říká mi na to Elsa Aids (a já vím, že má pravdu, že mu na to nebudu umět odpovědět). A pak řekne (a tím to uzavře) „Ve správné milostné básni tvůj vlastní (ne její, ne jeho) průsvitný stín zlehka klesá, v extázi, že ho někdo pozoruje.“

9

Jonáš Hájek, Básně 3

Není to zas až tak dávno, kdy jsme já a starší báseň Jonáše Hájka s názvem Velikonoce slavili Velikonoce. Šlo nám to dobře, užívali jsme si: spojili jsme oslavy s jednodenním výletem (Jonáš je nedostižný v plánování bleskových výletů), koupili vajíčka a nařezali pruty; pak se zaposlouchali do jazyka místních a vajíčka, bílá a hnědá, dál bělala a hnědla v ledničce (bělají a hnědnou tam v té chatě dodnes), pruty (ráno namočené: to byla, Jonáši, moje aktivita, vzpomínáš?) zůstaly nespletené. Chtěli jsme něco říct, ale nevěděli, jak to říct, přesně vystihnout. Nasekali jsme v té záplavě velikonočních náznaků a spousty němé suti, které se na nás valily ze všech stran, pár asonancí, pár vzpomínek na rýmy a na jiné rituály (zazápasili jsme si v kategorii ozvěn a ozvěn ozvěn; byl to docela tuhý boj). A odjeli do města svátečně naplněni, s lehce zvednutými žaludky. Byly to dobré Velikonoce, smutné a přesné, ironické i soucitné. Plánoval jsem si tenkrát, že bychom mohli pokračovat třeba komentovanou prohlídkou menšího zámku, v pantoflích, po parketách, s hezkou průvodkyní, která odříkává popis vázy jako báseň při okresním kole nějaké recitační soutěže s dlouhou tradicí.

Při četbě nové knihy vidím, že to už neuskutečníme. Alespoň prozatím. Já si myslím, že bys mě teď táhl na túru, která by začala hádkou, pokračovala hádkou, skončila hádkou; na 10

Autorská čtení a debaty se v Café Fra konají od roku 2006, zpravidla v úterý a někdy také ve čtvrtek. Za deset let ve Fra četlo přes tisíc dvě stě spisovatelů a překladatelů. Petr Borkovec je nejen dramaturgem večerů, ale v řadě případů má k vystupujícímu autorovi také úvodní slovo nebo komentář.

Jindy tuto starost přenechává dalším autorům, nikdy ovšem kritikům. „Komentáře jsou osobní, což neznamená, že nemohou být podrývavé. Nepěstujeme tu biografie ani bibliografie.“ uvedl na vystoupení na Pecha Kucha Night ve Vodňanech, kde představoval nakladatelství Fra i kavárnu.

Přestože některé z těchto textů už byly zveřejněné časopisecky, rozhodli jsme se uspořádat ucelenější výbor z těch, které máme k dispozici. Sešit nakonec pokrývá období od února 2011 do června 2016 a soustředí se pouze na básnířky a básníky.

O.L.

Katarína Kucbelová, Malé veľké mesto, 22. února 2011 Pavel Petr, Ostrovánek, 2. května, 2013 Ondřej Lipár, Komponent, 28. ledna 2014 Martina Blažeková, Lom, 11. února 2014 Elsa Aids, 18. února 2014 Jonáš Hájek, Básně 3, 11. března, 2014 Úvod ke čtení Maurizia Meda, který nepřijel, 18. března 2014 Petr Maděra, Filtrační papíry, 21. října 2014 Olga Stehlíková, Týdny, 13. ledna 2015 Marie Iljašenko, 3. února 2015 Martin Stöhr, 24. února 2015 Petr Král, Město je náš les, 2. června 2015 Justyna Bargielska (Tabook Tábor), 2. října 2015 Kamil Bouška, Hemisféry, 24. listopadu 2015 Martin Poch, Na cestě k lidem, 2. února 2016 Miloslav Topinka, Probouzení, 19. dubna 2016

Éditions Fra fra.cz

Cover © Ondřej Lipár, 2016

Život se pořád odkládá, každý den nesčetněkrát, a to odkládání je plné detailů a drobných prací. A když se zdá, že už se s tím začne (Mluv! Žij!), tak se začne nějak špatně, okamžitě se ví a vidí, že je to špatně, už se jen čeká, až se to zvrtne, což se vzápětí stane – a pak se zase pokračuje v oddalování.

Petr Borkovec Rozvláčná vyjádření radosti

Photo © Ondřej Lipár, 2016

DD07