Issuu

Ztraceni v čase Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.albatros.cz www.albatrosmedia.cz

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Pe tr a Br aunov รก

ZTRACENI V ฤ ASE

Kapitola

Pe tr a Br aunov รก

ZTRACENI V ฤ ASE

Albatros

P e t r a B r a u n o vĂĄ Z t r a c e n i

v Ä?ase

Kapitola

V ysvědčení

„Martin Pokorný,“ ozve se od tabule a celá třída jako na povel ztichne. V Martinovi se tají dech. Teď to přijde! Pohroma… „Tak pojď, Martine,“ hlas paní učitelky Kovaříkové je přísný. Oči spolužáků se na něho upřou a nespouštějí se, ani když se Martin pomalu zvedá a se sklopenou hlavou jde ze své poslední lavice ke stupínku. Je hrozně bledý, jeho rty ztratily červenou barvu. Dokonce i pihy na nose mu zbělely. „Kytku,“ zašeptá nahlas jeho sousedka v lavici Veronika. „Zapomněl jsi kytku!“ A hned vyskočí a běží Martinovi zapomenutou kytku podat. Ano, Martin v tom rozrušení nechal na lavici ležet rudou růži, kterou mu ráno maminka dala pro paní učitelku. Zastaví se a zamračeně vyškubne spolužačce růži z ruky. „Au!“ vykřikne Veronika, kterou růže nečekaně svý-mi trny píchla. „Ty jsi ale!“ řekne a zamračeně se vrací do lavice. Martin sevře růži jako kus klacku. Tváří se přesně podle toho, co si v duchu myslí. Dávat paní učitelce

P e t r a B r a u n o vá : Z t r a c e n i

v čase

takovou krásnou růži je škoda. Vůbec si ji nezaslouží! „No, Martine, myslím, že za takové vysvědčení tě rodiče opravdu nepochválí,“ říká paní učitelka a podává Martinovi bílý list. Martin ho popadne, ani se na něj nepodívá. Se skloněnou hlavou mlčky podá paní učitelce růži, jako by ho pálila v rukou. „Děkuju ti,“ hlesne paní učitelka rozpačitě. Martin se vrací do lavice, ruku s vysvědčením schovává za záda. „Máš ji?“ špitají zvědavě děti. „Dostals ji?“ – „Fakticky?“ Natahují krky, aby se podívali na Martinovo vysvědčení, ale ten ho střeží. „Nechte mě!“ podrážděně tiskne vysvědčení k sobě. Uhýbá před dětmi a Vojtu, který k němu vztáhl ruku, dokonce praští přes prsty. „Ticho, děti, nechte Martina! Věřím, že bude přes prázdniny zpytovat svědomí, aby se něco takového už příště neopakovalo.“ Žáci se utiší a paní učitelka zavolá další jméno: „Iveta Prošková!“ Iveta radostně vyskočí a běží k tabuli. Dlouhé černé copy s červenými beruškami jí vesele poskakují po ramenou. Té je hej, má na vysvědčení samé jedničky! Taky je hned pyšně ukazuje všem okolo. Martin si sedne a vysvědčení, jako by ho vůbec nezajímalo, strčí do lavice. Celý zbytek hodiny se vydrží dívat lhostejně z okna a pozorovat, jak se po nebi povalují šedé mraky. Ale v duchu je jako na trní. Úplně ho svrbí ruce, jak by chtěl otočit ten zatracený papír a podívat se, jestli paní učitelka skutečně udělala to, čím mu docela nedávno pohrozila. Jestli ano, je Martin ten nejnešťastnější kluk na světě! Bude mít úplně zkažené prázdniny! A podle toho, co řekla, to

Vysvědčení

vypadá, že si nic nerozmyslela. Hlavou mu znovu proběhne ten nešťastný den, kdy se to všechno semlelo… Kdyby tak šel vrátit čas! Kdyby se tak mohl vrátit o pár týdnů zpátky! Kdyby tak zase byl pátek třináctého! Paní učitelka dočte poslední jméno, popřeje dětem hezké prázdniny a rozezní se zvonek. Poslední zvonění v tomto školním roce! Děti se s rachotem vyřítí z lavic a utíkají ke dveřím. „Na shledanou, paní učitelko, na shledanou!“ volají jeden přes druhého. „Užijte si volna a v září se uvidíme,“ loučí se s nimi třídní. Posbírá všechny květiny, které dostala, a spolu s dětmi odchází ze třídy. Martin jde pomalu za nimi. „Jdeš s námi?“ volají na něho kluci, Ondra s Matějem. Martin jenom mávne rukou a zakroutí hlavou. Pomalu se loudá ven. Chodba se otřásá dupotem dětských nohou, jak se kluci a holky nemohou dočkat prázdnin! Za chvíli je škola zcela prázdná. Martin počká, až zůstane na schodišti sám, a podívá se na vysvědčení. Ačkoli to čekal, projede jím něco jako rána elektrickým proudem! Ano, černé na bílém tu stojí, že Martin Pokorný má dvojku z chování. Je to jasné! Ne-bude moře, nebude nic! Táta je přísný, ani maminka ho nedokáže přemluvit! Nešťastný Martin usedne na nejbližší schod a z očí mu vyhrknou slzy. „Ale no tak, komu se to nechce domů?“ ozve se najednou za Martinem hluboký dobrácký hlas školníka Kučery. „Snad nebrečíš? Co se, propána, stalo? Ztratil jsi něco?“ Martin mu mlčky ukáže vysvědčení. Starý pan Kučera ztěžka usedne vedle Martina a nasadí si na nos brýle.

P e t r a B r a u n o vá : Z t r a c e n i

v čase

„Tak copak to tu máme?“ jede prstem po známkách. „Dvojka z matematiky, dvojka z vlastivědy… trojka z češtiny… to přece není žádná katastrofa?“ diví se. „Já měl dokonce z matiky čtverku,“ svěřuje se se šibalským úsměvem. „A svět se nezbořil!“ Martin prstem ukáže na známku z chování, které si pan Kučera nevšiml. „Uspokojivé,“ čte nahlas školník a zarazí se. Pátravě se zadívá na ubrečeného Martina. „To asi nebude jednička, co?“ Martin zakroutí hlavou. „Dvojka?“ zeptá se se zdviženým obočím pan Kuče-ra. „Aha,“ řekne, když vidí, že Martin smutně přikývl. „Já už vím, kterej ty jsi…“

Kapitola

Pátek

tř ináctého

Když se Martin to ráno probudil, trochu ho bolelo břicho. Vůbec se mu nechtělo vstávat. Převaloval se v posteli sem a tam s pocitem, jako by měl jít k zubaři. Jako by tušil, že se ten den něco stane! Při snídani si spálil pusu horkým čajem, a když jedl rohlík s máslem a medem, kousl se bolestivě do jazyka. Maminka pobíhala po bytě a hledala klíče. Táta s někým telefonoval a pak vztekle praštil sluchátkem. „To je den!“ uleví si nahlas rozčileně. „No jasně, pátek třináctého!“ vykřikne při pohledu do kalendáře. „Nevíte, kde mám klíče?“ volá máma z pokoje. Pospíchá, protože to vypadá, že přijde pozdě do práce. „Kdyby sis je dávala pořád na stejné místo, nemusela bys je pořád hledat!“ ozve se podrážděně táta z koupelny. To je pravda, myslí si Martin. Máma hledá klíče často. Skoro každý den! Jednou je totiž položí na stůl, jindy na lednici, jednou je dokonce odložila do zásuvky mezi příbory! Martin se bezděčně rozhlédne po kuchyni a najednou je uvidí. Maminčiny klíče leží na mikrovlnce. Užuž chce Martin na mámu zavolat, ale

P e t r a B r a u n o vá : Z t r a c e n i

v čase

něco mu v tom zabrání. Dívá se na klíče a mlčí. Pomalu ukusuje rohlík a sleduje, jak je maminka čím dál víc nervózní. Sám neví, proč už na ni dávno nezavolal, že klíče vidí! Je překvapený – proč zase zlobí? Zlomyslně pozoruje, jak maminka otvírá všechny možné a nemožné zásuvky, prohledává kapsy, a ne a ne se podívat na mikrovlnku v kuchyni. „Půjč si moje,“ řekne nakonec táta. „Já stejně přijdu až večer, tak zazvoním.“ „Ale já na těch svých mám klíč i od kanceláře,“ lamentuje maminka. „Jak se tam teď dostanu? Kolegyně má dovolenou, a já musím udělat uzávěrku!“ Martin je protivný sám sobě. Medové sousto na jazyku mu docela zhořklo. Uhýbá očima, aby se na klíče nemusel dívat. „Martine, ať nepřijdeš pozdě do školy, a dávej na sebe pozor,“ zavolá maminka z chodby. „Je pátek třináctého!“ dodá varovně táta a za rodiči se zaklapnou dveře. Martin zůstane v bytě sám. Mrzutě vstane a dojde k mikrovlnce. Vezme do rukou svazek maminčiných klíčů a potěžká je v dlani. Prohlíží si velký klíč od domu, menší od bytu, maličký od schránky na dopisy, a tenhle červený je určitě od kanceláře. Jak se tam máma asi dostane? přemýšlí. Který čertík mu napískal, aby mámě klíče neukázal? Položí klíče tam, kde byly. Do-jde pomalu do chodby a nazuje si boty. Otevře dveře na chodbu, zabouchne a svým klíčem, který mu visí na šňůře na krku, zamkne. Zamíří k výtahu. „Ahoj, školáku,“ pozdraví ho jako každé ráno sousedka paní Votrubová.

P át e k

třináctého

Na vodítku se jí vzpíná jezevčice Berta. Radostně se hrne k Martinovi. Ten však náhle uhne očima a nepozdraví. Co to je? diví se sám sobě. Proč nepozdravil? Na jazyku má dobrý den, ale přesto zarytě mlčí. „Copak je, Martine?“ podiví se sousedka. „Ty mě nevidíš?“ Martin se najednou rozhodne nečekat na výtah a bez pozdravu sbíhá schody dolů. Zadýchaný vyběhne na ulici. Venku se rozhlédne. Vidí přicházet Ondru s Matějem, jako každý den na něho čekají na rohu ulice, aby šli do školy spolu. Martina ještě nevidí, protože jdou se skloněnými hlavami a prohlížejí si nějaký obrázkový časopis. Martin poskočí, popoběhne a schová se za zaparkované auto. Kluci dojdou na roh a zastaví se. Chvíli ještě studují časopis, ale pak se začnou rozhlížet. Martin je skrz okénko auta dobře vidí. Matěj se rozběhne k domu, kde Martin bydlí, a prstem tiskne zvonek u domovních dveří. Martin má sto chutí vyprsknout smíchy. Kluci hledí do oken, ale nečekají dlouho, za chvíli se otočí a utíkají ke škole. Martin pohlédne na hodinky. Za pět minut osm! Nejvyšší čas běžet, než školník Kučera zamkne školní vrata! Místo aby se rozběhl, se Martin nehýbá. Obezřetně se rozhlédne. Zdá se, že si ho nikdo nevšímá. Ulice je prázdná, všechny děti z městečka zmizely ve školní budově, dospělí jsou v práci. Martin je náhle rozhodnutý. Do školy prostě nepůjde! Ale kam teď? Nadechne se. Je mu dost divně! Má pocit, že ho někdo pozoruje. Někdo neviditelný, až ho zamrazí. V kapse nahmatá dvacetikorunu. Už to má! Půjde a koupí si v cukrárně sáček kyselých bon-

P e t r a B r a u n o vá : Z t r a c e n i

v čase

bonů, těch, které mu máma zakazuje, protože prý kazí zuby! Jsou přitom tak bezvadně sladkokyselé. Martinovi se už sbíhají sliny a nemůže se dočkat, až si jich nasype do pusy plnou hrst. Utíká na náměstí a v cukrárně rychle vychrlí na paní prodavačku svou prosbu. Na pult položí dvacet korun. „Ty nejsi ve škole, Martine?“ zeptá se paní prodavačka a v Martinovi hrkne. Poplašeně se na ni podívá. Vůbec si nevzpomněl, že v cukrárně prodává paní Holanová, maminčina kamarádka! „Nee… já jsem nemocný,“ vysouká ze sebe. Rychle popadne bonbony a vystřelí z cukrárny. To je nadělení! Co když to na něho Holanová řekne? Přeběhne náměstí, za kostelem zahne doleva a utíká podél starobylých městských hradeb až na samý okraj městečka. Udýchaný přiběhne k řece. Nikde nikdo, přesto schová školní tašku do křoví a vmžiku se vyšplhá do koruny košaté olše. Chvilku sedí jen tak, pak uškubne ze stromu prut a šlehá jím do rákosí pod sebou. Vyplaší párek labutí, které s křikem přelétnou řeku. Po chvíli sleze znuděně dolů. Čas se vleče nesnesitelně pomalu. Martin si pracně ukroutí rákosí a švihá s ním o vodní hladinu. Potom usedne na bobek a zamyšleně hledí do řeky. Hladina se uklidní, už vidí hejno rybek, které se drží u břehu. Škodolibě je prutem vyplaší. Pře-mýšlí, co se asi děje ve škole. Hodina češtiny určitě uplynula, podle všeho je matematika, potom vlastivěda… Sám se diví, ale nakonec z toho, že nešel do školy, nemá vlastně radost. Zamyšleně drtí mezi zuby jeden bonbon za druhým. Za chvíli je sáček prázdný.