Život a osobnost Bedy Dudíka (1815–1890) pohledem jeho deníků EMA ŠIMKOVÁ
Olomouc 2018
Recenzovaly doc. PhDr. Marie Macková, Ph.D. Mgr. Hedvika Kuchařová, Ph.D.
Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře, udělené roku 2017 Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR v rámci Institucionálního rozvojového plánu, Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.
1. vydání © Ema Šimková, 2018 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2018 ISBN 978-80-88278-16-0
Poděkování Na tomto místě se sluší poděkovat všem, kdo měli na knize a její podobě, tak jak ji čtenář právě drží v rukou, nezanedbatelný podíl. Byli to školitelé mého doktorského studia, doc. PhDr. Jan Bistřický, CSc., doc. PhDr. Marie Macková, Ph.D., a doc. PhDr. Michael Viktořík, Ph.D., bez jejichž odborných rad a trpělivého vedení by text nevznikl. Dále pan převor P. Augustin Ladislav Gazda OSB a další bratři ze Staroslavného benediktinského opatství sv. Petra a Pavla v Rajhradě, kteří mlhavou ideu „jednoho dne vydat disertační práci“ pomohli přiblížit a zhmotnit, a to jak vyslovením tohoto nápadu, tak jeho štědrou materiální podporou. Za většinu obrazové přílohy, která povýšila kvalifikační práci na knihu, vděčím nevšední vstřícnosti současných příbuzných Bedy Dudíka, zejm. PhDr. Evy Ryšavé a Ing. Pavla Dudíka, kteří laskavě svolili k publikaci mimořádně zajímavých fotografií z rodinného alba. Za vstřícnost a ochotu chci poděkovat také pracovníkům Moravského zemského archivu v Brně, kde je Dudíkova pozůstalost uložena, ale i mnohých dalších archivů a knihoven, kam mě v průběhu let bádání zavedlo. Velké díky patří paní doktorce Lence Pořízkové, ředitelce Vydavatelství FF UP, a jejím kolegům za nesmírnou pečlivost ve všem, co se knihy týkalo. Poslední velký dík (last but not least) patří mým nejbližším – a jen oni vědí, za kolik jim vděčím.
5
Obsah
Úvod 1. Struktura práce a metodologické přístupy
11 15
I. Charakteristika hlavních informačních zdrojů I. 1. Literatura k životu a osobnosti Bedy Dudíka I. 2. Charakteristika osobních deníků Bedy Dudíka
21 21 65
II. Předpoklady vzestupu II. 1. Rodina II. 2. Škola a vzdělání II. 3. První léta v klášteře
77 77 123 138
III. Období společenského vzestupu III. 1. Pedagogická činnost na filozofickém ústavu – před rokem 1848 III. 2. Hledání nového uplatnění
163 163 185
IV. Soukromý život a životní styl moravského historiografa 205 IV. 1. Prostor a čas 206 IV. 2. Životní styl moravského historiografa 221 IV. 3. Poslední léta života 243 Závěr 1. K použitým metodám 2. Shrnutí konkrétních výsledků výzkumu
253 253 258
Seznam zdrojů Prameny Dudíkovy práce Literatura Úložiště digitalizovaných informačních zdrojů
267 267 284 285 297
Seznam zdrojů obrazové přílohy
301
Příloha: Archivní citace Dudíkových deníků Obrazová příloha
303 305
Summary Zusammenfassung
321 325
Rejstřík
329
Úvodní slovo Tato publikovaná disertační práce Mgr. Emy Tomáškové, Ph.D., která se Vám, milí čtenáři, právě dostává do rukou, o životě a díle našeho snad ve světě nejznámějšího rajhradského benediktinského spolubratra – čestného opata třebíčského doc. PhDr. Bedy Fr. Dudíka, přezdívaného „Moravský Palacký“ – mne velice potěšila už jen proto, že není nikterak tendenční. Tj. představuje na základě dochovaných osobních deníků neprávem opomíjenou nevšední osobnost naší vlasti P. Bedu Fr. Dudíka OSB ze zcela nového úhlu pohledu. Díky četným studiím z dřívější i novější doby o téměř tisícileté historii Staroslavného benediktinského opatství sv. Petra a Pavla v Rajhradě se všeobecně ví, že zdejší konvent měl v 19. a na počátku 20. století pověst uznávaného vědeckého pracoviště, o čemž svědčí vědecké pojednání z nejrůznějších oborů lidského vědění z pera tehdejších spolubratří: např. zemského preláta a opata Benedikta Karla Korčiana OSB († 8. května 1912 v Rajhradě) – včelaře a propagátora včelařství; podpřevora P. prof. Dr. h. c. Řehoře Tomáše Josefa Volného OSB († 3. května 1871 v Rajhradě) – moravského místopisce; ředitele Občanské tiskárny v Brně P. ThDr. Pavla Julia Vychodila OSB († 7. dubna 1938 v Brně) – spisovatele a literárního kritika a teoretika; P. PhDr. h. c. P. Maura Josefa Jana Petra Kintera OSB († 26. června 1928 v Rajhradě) – historika a zakladatele do dnešních dnů vycházející revue věnující se historii benediktinského řádu; P. Augustina Aloise Vrzala OSB († 28. října 1930 v Rajhradě) – překladatele ruské klasické literatury a významného literárního historika; „všeuměla“ P. Vojtěcha Jakuba Slouka OSB († 2. března 1898 v Rajhradě); … Velice málo se ale mluví o tom, že celé 19. století byl v rajhradském benediktinském konventu cítit doznívající josefinismus a osvícenství. Mnišský život v Rajhradě však v naší době, zejména po 40letém násilném přerušení kontinuity, prodělal značnou sebereflexi a navrátil se k pramenům svého duchovního života. Pro našeho spolubratra Bedu Fr. Dudíka OSB byl vstup pod vlivem jeho učitele P. Řehoře Tomáše Volného OSB k rajhradským benediktinům velkým společenským vzestupem, protože těžko by rodina pernikáře a voskaře Vincence Dudíka z Kojetína mohla poskytnout 9
svému nejstaršímu z devíti dětí takový studijní komfort, jaký obdržel zde. Jeho život jistě prošel velkým vývojem, ale není tolik důležité, jak začínáme, ale jak končíme, a náš spolubratr Beda svůj život nakonec přeci jenom ukončil jako dobrý benediktin a služebník oltáře. Ano, byl bezesporu synem své doby, a proto některé události z jeho života musíme také tak brát. Mgr. Ema Tomášková, Ph.D., ve své práci přibližuje život našeho spolubratra Bedy, který byl člověkem – jak my říkáme – Bohem obdarovaný četnými hřivnami, které dokázal jakožto dobrý a moudrý správce řádně rozmnožit, a i přesto všechno zůstal po celý život pokorným řádovým knězem a poctivým Moravanem, který nikdy nezapřel své kořeny. „Láska k otčině nepozůstává ve slovech, nýbrž se ukazuje činem.“ Osobně pevně věřím tomu, že četba této knihy podnítí nejednoho čtenáře k návštěvě našeho Staroslavného benediktinského opatství sv. Petra a Pavla v Rajhradě – domova spolubratra Bedy Fr. Dudíka OSB, který odpočívá mezi svými spolubratry v hrobě č. 40 v tzv. kněžské zahrádce u farního kostela sv. Kříže v městečku. Vy všichni, kteří k nám do Rajhradu zavítáte, obdivujte nejenom krásu zdejšího místa, ale zároveň, prosím, neopomeňte obohatit svou duši, vyprosit si toliko potřebné požehnání a načerpat sílu pro další dny Vašeho pozemského putování stejně tak, jak tomu po dlouhá léta činíval náš blahé paměti spolubratr Beda. P. Augustin L. Gazda OSB převor – administrátor
10
Úvod Dudík Beda, 29. 1. 1815 – 18. 1. 1890, č. círk. historik; mor. stavovský historiograf (od 1855). Hl. dílo: Dějiny Moravy.1 Tak Bedu Dudíka charakterizuje Malá československá encyklopedie, zároveň také poslední všeobecné encyklopedické dílo v českém jazyce, které této moravské osobnosti předminulého století věnuje samostatné heslo. Většina ostatních Dudíkových životopisů v literatuře je samozřejmě rozsáhlejší. Nejstarší z nich pocházejí z počátků druhé poloviny devatenáctého století, tedy z doby života a aktivního působení objektu svého zájmu, nejnovější z posledních let. Velký počet jich vznikl zejména po Dudíkově smrti (ve formě nekrologů) a v desetiletích před i po ní. Převážná část z nich představovala samostatný text, obvykle heslo ve slovníku či encyklopedii, jen minimum mělo být přípravou pro sepsání rozsáhlejší monografie. Kromě biogramů byly osobnosti Bedy Dudíka věnovány samozřejmě i příspěvky zaměřující se na konkrétní specifickou oblast jeho činnosti.2 Pokud bychom však chtěli najít společnou charakteristiku pro většinu z výše zmíněných textů, mohlo by jí být právě citované heslo z Malé československé encyklopedie představující Dudíka z čistě profesního („veřejného“) pohledu. Kromě formálního charakteru většiny textů – převážně se jednalo o slovníková či encyklopedická hesla či novinové a časopisecké nekrology –, který tento přístup vyžadoval, je to zapříčiněno i tradičním přístupem ke zpracovávání biografií významných osobností akcentujícím právě jejich veřejné zásluhy a v neposlední řadě politickým vývojem českých zemí, jehož vliv na problematiku pojednávanou historiografií není třeba šíře rozebírat. Výjimku tvoří především dvě skupiny textů. Tou první jsou články pocházející od Dudíkových příbuzných, čerpající z pečlivě budovaného Malá československá encyklopedie. 2. díl. D–CH. Praha 1985, s. 216. Podrobnému rozboru literatury k osobě B. Dudíka se věnuje příslušná podkapitola. 1
2
11
a uchovávaného rodinného archivu.3 V nich vystupuje moravský historiograf často jako laskavý „strýček Beda“, jak si ho pamatovaly děti jeho bratra Eduarda, ale také jako zaujatý komentátor politické situace, využívající možnosti vyjádřit upřímně své názory. Do druhé skupiny můžeme zařadit díla autorů spjatých s rajhradským klášterem, jehož mnichem Dudík byl, zejména pak útlou monografii klášterního archiváře Maura Kintera.4 Ten v ní také jako první upozornil na informační hodnotu Dudíkovy písemné pozůstalosti, včetně té její části, kterou bychom dnes zařadili mezi tzv. ego-dokumenty, tj. deníků a korespondence. Zároveň podotýká, že jejich prostudování bude vyžadovat poměrně velkou časovou investici.5 On sám o Dudíkově korespondenci přednášel ve vídeňské Leo-Gesellschaft, deníky pak využil ve svých publikovaných pracích.6 Kromě Kintera sem můžeme Viz například Ryšavá, Eva: Historik Beda Dudík ve světle rodinné korespondence a vzpomínek. Sborník Národního muzea v Praze. Řada C – Literární historie, 57, 2012, č. 1–2, s. 75–81 (dále jako Ryšavá, E.: Historik); Dudíková, Jana: Vzpomínka na doktora Bedu Dudíka. Přerovsko. Příloha k 10. číslu II. ročníku „Vlastivědného sborníku pro mládež župy olomoucké“, červen 1924, s. 14–16. Zatím nejpodrobnější veřejně dostupnou charakteristiku zmiňovaného rodinného archivu přináší Mahel, Richard: Život, dílo a pozůstalost moravského historiografa Františka Bedy Dudíka (1815–1890). Opava 2011 (disertační práce), s. 8–10 (dále jako Mahel, R.: Disertace). V práci je použito dvojí číslování stran. První řada (s. 1–6) zahrnuje pouze titulní stránku, čestné prohlášení a obsah, druhá zbytek práce. Čísla stran v citacích se tedy vždy vztahují k druhé řadě číslování. 4 Kinter, Maurus: Der mährische Landeshistoriograph Dr. Beda Dudík O. S. B. Ehren-Abt von Trebitsch, kaiserl. Rath und Regierungs-Rath, Besitzer vieler hohen Orden etc. Mitglied der k. Akademie der Wissenschaften etc. etc. gestorben am 18. Jänner 1890. Eine Lebensskizze. Brünn 1890 (dále jako Kinter, M.: Lebensskizze). 5 Kinter, M.: Lebensskizze, s. 3. Písemná pozůstalost Bedy Dudíka je v současnosti uložena v Moravském zemském archivu v Brně v rámci fondu E 6 – Benediktýni Rajhrad (dále jako MZA, E 6) a má rozsah třicet pět kartonů. Kromě početných osobních dokladů a dokumentů souvisejících s historickou prací (rukopisy odborných prací, opisy archiválií atd.) obsahuje mimořádné množství materiálu soukromé povahy, tedy osobních deníků a korespondence. Tato část pozůstalosti byla dosud – z důvodů naznačených výše – využívána jen sporadicky, obvykle pouze jako ilustrační materiál. 6 Rukopisy přednášek z roku 1894 a dalších se zachovaly v archivním fondu kláštera. MZA, E 6, kart. 221, inv. č. 2064, sign. D n 7/6a (Kinterovy přednášky o Dudíkovi) (dále jako Kinterovy přednášky). Další díla viz také v příslušné kapitole této práce. 3
12
zařadit ještě jednoho z jeho nástupců a posledního rajhradského opata Václava Jana Pokorného.7 Jistou pozornost pak mimopracovnímu životu Bedy Dudíka, zejména jeho rodině a vztahům se sourozenci, věnuje i prozatím nejrozsáhlejší dílo zabývající se touto osobností, disertační práce Richarda Mahela.8 Její hlavní těžiště však tradičně spočívá v rozboru Dudíkova díla, zejména jeho zpracování moravských dějin. Cílem naší knihy je tedy doplnit Dudíkův obraz vytvořený dosud literaturou o zatím většinou opomíjenou problematiku jeho osobního života. Za osu výkladu byl zvolen Dudíkův nepopiratelný společenský vzestup, který měl zásadní vliv na podobu osobního života a který ostatně naznačují i mnohé z jeho biografií klasického obsahu. Většinou tak ovšem činí pouze implicitně, formou zmínky o povolání jeho otce a na druhé straně o poctách, kterých Dudík v životě dosáhl. Na rozdíl od našeho textu však neřeší otázku reálné míry tohoto společenského vzestupu, jeho předpokladů, jednotlivých fází ani jeho konkrétních projevů v životě zkoumané osoby a v jejím životním stylu. Ten zde chceme sledovat jak z hlediska materiálního, tak také z pohledu společnosti, ve které se Beda Dudík pohyboval, a to se stálým přihlédnutím ke skutečnosti, že se v tomto případě jedná o řeholníka vázaného řádovými předpisy. Z hlediska sociálních dějin, na jejichž půdu se zde dostáváme, se tedy jedná o případovou studii týkající se příslušníka relativně úzké sociální skupiny kléru mimo duchovní správu. Tomuto segmentu církevní hierarchie nebyla dosud v literatuře věnována větší pozornost, jednak patrně z důvodu jeho malé početnosti, jednak také kvůli jeho vnitřní diferencovanosti.9 Částečně jej můžeme ztotožnit se Například pro svůj článek o Dudíkových osudech v roce 1848 využil korespondenci s Lichnowským. Viz tamtéž. 8 Mahel, R.: Disertace. Publikovanou verzi disertace nebylo už možno v tomto textu zohlednit (Mahel, Richard: Beda Dudík (1815–1890): život a dílo rajhradského benediktina a moravského zemského historiografa ve světle jeho osobní pozůstalosti. Praha 2015.). 9 Z novějších prací se problematikou kléru a jeho mobility, zejména ovšem kléru farního, zabývají Šotola, Jaroslav: Kariéra v černém. Předpoklady pro získání farního beneficia v 18. století. Časopis Matice moravské, 126, 2007, č. 2, s. 319–341; Pumpr, Pavel: Struktura moravského duchovenstva ve světle nejstaršího katalogu kléru olomoucké diecéze z roku 1745/1746. Folia Historica Bohemica, 29, 2014, č. 1, s. 63–100. 7
13
„střední vrstvou“ církve, jak ji definují Jana Machačová a Jiří Matějček v syntéze svého mnohaletého výzkumu.10 Autoři sami však připouštějí, že k vytvoření relevantnějších závěrů v této oblasti není v současnosti k dispozici dostatek podkladů.11 Klíčovou roli zde evidentně sehrálo dosažené vzdělání, konkrétně doktorát filozofie, zmiňovaný taktéž většinou existujících biografií. To ovšem nebylo prvkem ani jediným, ani izolovaným a na ostatních okolnostech nezávislým. Primárně je tedy nutno zmapovat, co Dudíkovi umožnilo této mety dosáhnout, jakou roli zde sehrál on sám a jakou případně další, vnější okolnosti. Významným pramenem jsou v tomto ohledu Dudíkovy deníky, kterým bude věnována větší pozornost v samostatné podkapitole. Ty si vedl víceméně po celý svůj dospělý život, dochovány jsou (i když zpočátku výrazně mezerovitě) z let 1831–1889.12 Představují tedy (alespoň pro jistá období Dudíkova života) kompaktní a zároveň kontinuální celek zprostředkovávající informace z každodenního života svého pisatele – na rozdíl od korespondence, pro niž je obecně příznačná diskontinuita.13 Navíc přes svůj obrovský rozsah zahrnuje dochovaná korespondence (logicky) v drtivé většině dopisy moravským historiografem přijaté, tedy vypovídající primárně o dění v okruhu jeho korespondenčních partnerů, nikoliv jeho samotného. Jako jeden z hlavních problémů při využití osobních deníků se ukázalo jejich mezerovité dochování, zvláště ve vztahu k období čtyřicátých a padesátých let, pro Dudíkovu kariéru poměrně významných. Náhradou zde byly právě dopisy, kterými tehdy budoucí moravský Machačová, Jana – Matějček, Jiří: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781–1914. 2. vyd. Praha 2010, zde s. 337. Kniha obsahuje i odkazy na další literaturu. 11 Jejich získávání by si vyžádalo rozsáhlý a časově náročný základní výzkum zejména kvantitativního rázu vedený po dvou liniích, jednak v rámci evidence kněží, jejich počtu a kariér (například pomocí tzv. Catalogů cleri), jednak v pramenech zachycujících jejich materiální podmínky (pozůstalostní spisy, majetkové přiznávky – fasse apod.). 12 Alespoň částečně jsou dochovány originály z let 1831, 1836, 1837, 1840, 1846, 1851, 1857–1862, 1864, 1865, 1867–1887 a 1889. 13 Lenderová, Milena: Chvála deníků a dopisů. In: Lenderová, Milena – Kubeš, Jiří: Osobní deník a korespondence – snaha o prezentaci, autoreflexi nebo (proto)literární vyjádření? Sborník vědeckých prací Univerzity Pardubice. Série C. Fakulta humanitních studií. Supplement 9. Pardubice 2004, s. 21–31. 10
14
historiograf informoval o své situaci, činnosti i plánech rajhradského opata Schlossara a také svého přítele hraběte Lichnowského.14 Další problém týkající se využití ego-dokumentů15 obecně představuje jejich subjektivní zaměření a výběrovost sdělovaných informací, která je dána zejména více či méně vědomou snahou konstruovat svůj vlastní obraz v očích reálně existujícího a známého (v případě korespondence) či předpokládaného (v případě deníků) čtenáře. S možnou existencí čtenáře u svých deníků evidentně částečně počítal i Dudík, jak plyne z tónu některých zápisů, ač patrně spíše předpokládal, že se tak stane až po jeho smrti. Tomu nasvědčuje poměrně mírná autocenzura ve vztahu k vyjadřování kritických názorů na adresu nejrůznějších – i vlivných – osob. Primárně psal ovšem deník pro vlastní potřebu, jako evidenci přijaté a odeslané pošty nebo významných událostí nejrůznějšího druhu, v důsledku čehož můžeme věrohodnost tohoto pramene považovat pro naše potřeby za dostatečnou.
1. Struktura práce a metodologické přístupy První z chronologicky řazených kapitol16 zahrnuje období do roku 1840, kdy Beda Dudík získává již zmíněný doktorát, čímž končí svou vědeckou formaci. Zároveň také přijímá kněžské svěcení, kterým je dovršena jeho formace církevní. Vnitřními dělicími mezníky jsou zde rok 1825, kdy téměř jedenáctiletý Dudík opouští rodné město, aby studoval v Kroměříži, a polovina třicátých let, kdy vstupuje do kláštera. Pro každou ze tří částí úvodní kapitoly je charakteristické určité prostředí, které budoucího moravského historiografa výrazně ovlivňovalo a do jisté míry určovalo směr jeho budoucí dráhy, ale také jeho postupně se měnící životní – a společenské – postavení. Obojí je zařazeno přímo v Dudíkově pozůstalosti. K ego-dokumentům viz mimo jiné Schulze, Winfried: Ego-Dokumente: Annäherung an den Menschen in der Geschichte? Vorüberlegungen für die Tagung „EGO-DOKUMENTE“. In: Týž: Ego-Dokumente. Annäherung an den Menschen in der Geschichte. Berlin 1996, s. 11–30, zde s. 28. 16 Chronologické řazení kapitol (s dílčími časovými přesahy v případech, kdy by přísně časové hledisko zbytečně tříštilo pojednávané téma) bylo preferováno právě pro svou větší výpovědní hodnotu vzhledem k zamýšlenému zaměření na Dudíkův sociální vzestup.
14 15
15
V terminologii Pierra Bourdieua můžeme říci, že tyto podkapitoly sledují nárůst Dudíkova kulturního (vzdělání) a sociálního (mimo jiné vstup do kláštera), později i ekonomického kapitálu a jeho přeměnu v kapitál symbolický.17 Specifické postavení mezi těmito podkapitolami má první z nich, věnovaná rodinnému zázemí (budoucího) moravského historiografa. Na základě genealogického (matričního) výzkumu i za použití dalších pramenů se zejména snaží odpovědět na otázku, jak vypadala a fungovala Dudíkova rodina v době jeho dětství. Tato zjištění se pak snaží dát do souvislosti s poznatky současné psychologie o vlivu postavení jedince mezi sourozenci na jeho osobní vlastnosti i životní ambice. Rozšíření záběru na vzdálenější příbuzenstvo zároveň dovoluje jistou komparaci jejich životních osudů, a tím přesnější určení rolí jednotlivých faktorů stojících za Dudíkovým společenským vzestupem. Vzhledem k roli, kterou sehrávala rodina v jeho dalším životě, jak je ostatně patrné z deníků či v uchovávání jeho památky, pokračuje podkapitola v analýze situace v rodině a příbuzenstvu i pro další období a všímá si jak jednotlivých osob a jejich životních osudů, tak zejména Dudíkova vztahu k nim. Zároveň tak odhaluje nejen roli rodiny v životě učeného benediktina, ale i jeho roli v životech jeho příbuzných. Následující dvě podkapitoly už víceméně pokrývají pouze příslušný stanovený časový úsek bez významnějších přesahů. V jeho rámci se snaží postihnout prostor, ve kterém se Dudík tehdy pohyboval, a čas, jak jej reflektují jeho deníky, včetně jeho vyplnění. Dalším významným tematickým okruhem jsou přátelské (a obecněji společenské) vztahy, které v daném období navazoval. Důraz je kladen zejména na ty, jež měly zásadnější dopad na jeho další život. V neposlední řadě je – pokud to prameny umožňují – usilováno o rekonstrukci toho, jak (budoucí) moravský historiograf svou situaci tehdy vnímal. Zároveň je zde pak poměrně podrobně nastíněna i obecná chronologie příslušných období, neboť dosud nebyla v literatuře dostatečně zpracována. První ze zmiňovaných dvou podkapitol se věnuje Dudíkovu studiu, které se stalo základem jeho další kariéry. Absolvoval hlavní K Bourdieuově teorii viz Jurt, Joseph: Bourdieus Kapital-Theorie. In: Bergman, Manfred Max: Bildung, Arbeit, Erwachsenwerden. Ein interdisziplinärer Blick auf die Transition im Jugend- und jungen Erwachsenenalter. Wiesbaden 2012, s. 21–41. 17
16
školu a gymnázium v Kroměříži a posléze filozofický ústav v Brně. Co však vedlo nepříliš bohatého kojetínského řemeslníka k tomu, dát syna (a potažmo posléze i ty další) na studia – a co více, nechat jej studovat tak dlouho? Příslušná část práce se pokouší postihnout co nejvíce faktorů, které mohly mít na toto relativně neobvyklé chování vliv. Dále se věnuje vlastnímu průběhu studií – od zhodnocení zvoleného postupu při absolvování jednotlivých škol (v komparaci s jinou strategií) přes podobu vzdělávání po reflexi v prvním dochovaném deníku. Následující podkapitola se zabývá vstupem do rajhradského kláštera a prvními léty v něm strávenými. Zásadní otázkou je zde role, kterou příslušnost právě k rajhradskému klášteru ve směřování Dudíkova života sehrála, onen symbolický kapitál, který mu přinesla. Ale není otázkou jedinou. Pro mladého muže znamenal vstup do řádu zásadní proměnu dosavadního života. Lze se proto také tázat, do jakého prostředí vstupoval (zde byly velkou pomocí anály rajhradského kláštera i práce publikované jeho členy) a jak on sám tuto změnu vnímal. Velký přelom v životě Bedy Dudíka přinesl rok 1840, kdy dokončil své světské (filozofické) i teologické studium a přijetím suplentury klasické filologie se z něj stala do jisté míry „veřejná osoba“. Zároveň jeho stoupání po společenském žebříčku, založené a započaté v předchozích letech, začalo nabírat na intenzitě, zejména na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Kromě pokusu o rekonstrukci životního stylu tehdejšího brněnského profesora usiluje tedy další kapitola o identifikaci momentů, které v Dudíkově vzestupu sehrály klíčovou roli jak z objektivního, tak subjektivního hlediska. Období přerodu středoškolského profesora v mezinárodně uznávanou osobnost je symbolicky zakončeno získáním místa moravského historiografa. Poslední část knihy si klade za cíl charakterizovat každodenní život a životní styl Bedy Dudíka jako moravského historiografa tak, jak je zaznamenává ve svých „direktářových“18 denících. Jako první komponenty každodenního života jsou analyzovány „prostor“ a „čas“, tedy geografický horizont, v rámci kterého byl moravský historiograf zvyklý přemýšlet a reálně se pohybovat, a zásadní chronologické mezníky tohoto životního období. Dále jsou charakterizovány ma Blíže viz příslušnou kapitolu této práce.
18
17
jetkové poměry učeného benediktina, jeho příjmy a výdaje, ale také zacházení s volnými finančními prostředky. Materiální postavení je dále komparováno s příbuznými sociálními skupinami. S ohledem na tehdejší vnímání nutnosti „stavovsky přiměřené“ reprezentace jsou popsány mimo jiné i Dudíkovy volnočasové aktivity se zvláštním zřetelem k jeho společenským stykům, také mimo odborné a úřední prostředí. Jeho polooficiální působení mimo historiografii je pak ilustrováno například nástinem Dudíkových vztahů k Rusku, které v průběhu let nabývaly nejrůznějších podob a které byly dosavadní literaturou většinou opomíjeny.19 Závěrečná partie kapitoly se zabývá posledními léty Dudíkova života, jeho ústupem z veřejného prostoru a reflexí blížícího se konce. Z metodologického hlediska tedy stojí práce na pomezí sociálních dějin, zkoumajících společenskou mobilitu v jejích obecných souvislostech, a historické antropologie, která staví do centra „konkrétního člověka s jeho jednáním, myšlením a pocity“.20 Počáteční kapitoly, chronologicky spadající do Dudíkova dětství a mládí, pak mají inspiraci v Corbinově mikrohistorickém textu Na stopě neznámému,21 neboť i zde je třeba čerpat zejména ze sériových pramenů (matriky, školní katalogy), případně – vzhledem ke vztahu této části k celku textu – z literatury. S přibývajícími dokumenty uloženými v pozůstalosti je mikrohistorický přístup do značné míry opouštěn,22 už z důvodu nemožnosti postihnout celou síť 19 Jedná se pouze o hrubý náčrt problematiky. K jejímu úplnému zvládnutí by bylo třeba provést rozsáhlé bádání v zahraničních archivech. 20 Lenderová, Milena – Jiránek, Tomáš – Macková, Marie: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. Praha 2009, s. 399. K teoretickému ukotvení historické antropologie viz dále Dülmen, Richard: Historická antropologie. Vývoj, problémy, úkoly. Praha 2002; Storchová, Lucie: Conditio humana – konstanta (č)i historická proměnná? Koncepty historické antropologie a teoretická reflexe v současné historiografii. Sborník příspěvků z workshopu „Antropologie – historie – teorie“ konaného na FHS UK v Praze dne 17. 11. 2005. Praha 2007 (zde především příspěvek K. Šimy). Praktické možnosti užití (ovšem pro starší období) představuje publikace Nodl, Martin – Tinková, Daniela: Antropologické přístupy v historickém bádání. Praha 2007. 21 Corbin, Alain: Na stopě neznámému. Znovunalezený svět Louise-Françoise Pinagota 1798–1876. Praha 2006. 22 Teoreticky k mikrohistorii zejména Grulich, Josef: Zkoumání „maličkostí“ (Okolnosti vzniku a významu mikrohistorie). Český časopis historický, 99, 2001, č. 3, s. 519–547. K jejímu vztahu k historické antropologii Nodl, Martin: Dě-
18
Dudíkových kontaktů a nutnosti omezit se jen na ty nejbližší.23 Co z něj ovšem přetrvává v celé práci, je „vědomý návrat k vyprávění“,24 opírající se o přirozený charakter zvoleného tématu, tedy popisu běhu lidského života.
jepisectví mezi vědou a politikou. Úvahy o historiografii 19. a 20. století. Brno 2007, s. 203nn. 23 To jako základní charakteristiku mikrohistorie uvádí Grulich, J.: c. d., s. 523. Příčinou je rozsah dochované korespondence i množství osob uváděných v denících (nehledě ke kontaktům v nich neuváděným). 24 Nodl, M.: c. d., s. 205.
19