Za hranicí zítřka
Dystopie a její podoby
v současné české próze
TEREZA ROHÁČOVÁ
Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Recenzovali: doc. PhDr. Petr Hrtánek, Ph.D.
PhDr. Pavel Šidák, Ph.D.
Edice Litera Libera, sv. č. 13
Edici řídí doc. Mgr. Erik Gilk, Ph.D.
Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky účelové podpoře na specifický vysokoškolský výzkum udělené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR
Univerzitě Palackého v Olomouci (IGA_FF_2024_025).
Tato kniha je dostupná pod licencí creative commons BY-NC-SA. Licenční podmínky dostupné zde: https://www.creativecommons.cz/licence-cc/licencni-prvky/
Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.
© Tereza Roháčová, 2025
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2025
1. vydání isbn ISBN 978-80-244-6722-1 (iPDF)
Obsah
Úvodem • 9
1.Pokus o vymezení dystopického žánru • 13
1.1 Vhled do genologické problematiky • 14
1.2 Dystopie jako svébytný žánr? • 16
1.3 Žánrová čistota a koncept žánrové krajiny • 19
1.4 Charakteristika dystopie • 22
2. Terminologické zmatení: utopie – negativní utopie – antiutopie – dystopie • 33
2.1 Angloamerická diskuse o povaze dystopie • 34
2.2 Bádání o dystopii v českém literárněvědném prostředí • 43
2.3 „Vlna utopičnosti“ dvacátých a třicátých let (dystopie = utopie) • 44
2.4 Vliv monografie J. Szackého (dystopie = negativní utopie) • 49
2.5 Ovlivnění sovětskou literární vědou, fantastikou a scinece fiction (dystopie = antiutopie = negativní utopie) • 51
2.6 Bádání o dystopii v novém tisíciletí (mimo oblast science fiction) • 55
2.7 Problematika užívání termínů dystopie a antiutopie v české literární vědě • 58
3.Typologizace dystopického žánru • 63
3.1 Typologizace podle podoby společenského útlaku • 64
3.2 Typologizace na základě žánrových variant • 71
3.2.1 Pretotalitní dystopie • 72
3.2.2 Totalitní dystopie • 87
3.2.3 Posttotalitní dystopie • 96
4. Podoby žánru dystopie v současné české próze • 113
4.1 Dystopie, nebo pouhý terminologický trend?
Kritická reflexe současné české dystopické produkce • 114
4.2 Ondřej Štindl: Mondschein • 120
4.3 Petra Hůlová: Stručné dějiny Hnutí • 134
4.4 David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský • 153
4.5 Klára Vlasáková: Praskliny • 171
4.6 Karel Veselý: Kov • 186
4.7 Česká dystopická vlna • 202
Závěrem • 219
Literatura • 229
Summary • 243
Rejstřík Jmenný rejstřík • 244
Rejstřík literárních děl • 249
Rejstřík odborných děl • 253
„Dystopie je varování, zdvižený prst, který ukazuje, kam až to všechno naše momentální šílenství – ideologické, technické, mediální, ekonomické, mocenské – může vést, když něco neuděláme. Když nepůjdeme do sebe, nezměníme myšlení, chování, případně se nevrátíme ke starému dobrému bytí na Zemi“ (fischer 2019: 21).
Úvodem
Představy o existenci utopických míst s ideálně fungujícími společenstvími mají ve světovém literárněhistorickém kontextu více než dvoutisíciletou tradici, ačkoli samotný termín byl definován až po vydání spisu Thomase Mora Utopie (1516). Předchůdce utopických literárních světů přitom nalezneme již v antické mytologii, která rozvíjí tematiku pozemského ráje a žánr dobrodružných cestopisů (Homér: Odyssea, Platónova bájná Atlantida ve spisech Timaios a Kritias), i v antických filozoficko-politických spisech, v nichž jsou představeny první modely ideálního uspořádání společnosti (Platón: Ústava a Zákony, Aristoteles: Politika) (srov. ouředník 2010: 15−21). S těmito utopickými představami se od počátku pojí i vize společností negativních,1 jež bývají tradičně označovány jako negativní utopie, antiutopie, kakotopie či dystopie, přičemž všechny tyto termíny bývají českou literární vědou povětšinou, a dle nás poněkud problematicky, chápány synonymně.
Předmětem zkoumání této monografie2 je právě jeden ze zmíněných pojmů, dystopie, která se díky své flexibilitě zařadila k pří-
1 Např. Aristofanův Ženský sněm, o němž Patrik Ouředník píše: „Fakt, že první literární zpracování utopického schématu – aplikace nové společenské smlouvy – je ve skutečnosti antiutopií, je sám o sobě výmluvný“ (ouředník 2010: 26).
2 Text vychází z disertační práce Podoby žánru dystopie v současné české próze, jež vznikla pod vedením prof. PhDr. Lubomíra Machaly, CSc., a obhájena byla 20. 12. 2024 na Univerzitě Palackého v Olomouci.
značným literárním žánrům 20. století (srov. pechar 1999: 339), v posledních letech se pak v tvorbě (nejen) českých prozaiků a prozaiček dystopické náměty vyskytují stále častěji. Předkládaný text vznikl nejen z potřeby upozornit na opětovný nárůst dystopické tematiky, ale snažil se vyrovnat i s dalšími dosud ne zcela ustálenými teoretickými problémy, jež se s dystopií pojí. V teoretických kapitolách jsme tedy otevřeli otázky ohledně genologické kategorizace: Je dystopie svébytný žánr, či pouhá žánrová varianta utopie/románu?
Jedná-li se o žánr, můžeme jej dále členit, vymezit typologie, které by nám umožnily orientovat se v něm podrobněji? Jsou dystopie a antiutopie synonymní termíny? Je v době, pro niž je příznačná žánrová synkreze, vůbec účelné zaměřovat se na charakteristiku a reflexi jednoho konkrétního žánru?
Teoretická část monografie tedy dopodrobna ozřejmuje základní genologickou problematiku – podává charakteristiku dystopie, rekapituluje dosavadní užívání termínu v českém literárněvědném prostředí, snaží se o bližší vhled do její genologické typologizace a přehledovou formou vyzdvihuje nejzásadnější dystopické texty české i světové literatury.
Přestože jsme se v analyticko-interpretační části práce pokoušeli o co nejkomplexnější pohled na aktuální situaci, podrobněji jsme se přitom nevěnovali populární literatuře. Ta sice dystopické prvky využívá hojně, ale vzhledem k množství takovýchto textů (a často i jejich pochybné literární kvalitě a schematičnosti) jsme k nim odkazovali pouze náznakově.3 Skrze kriticky pojaté analýzy a interpretace souboru dystopických próz (vybraných českých románů a novel vydaných po roce 2010) jsme se snažili podat co nejucelenější obraz podob dystopického žánru v nejnovější české
3 Úplně jsme se vyhýbali detailnějšímu zkoumání brakové, umělecky pokleslé literatury, která užívá mechanickou kompozici, schematické narativní postupy, topornou stylistiku, její jazyková stránka je neinvenční, dochází v ní k potlačení psychologizace postav atd.
ÚVOdem
11 literatuře včetně jeho proměn, vystihnout přitom specifika jednotlivých dystopických systémů a získané informace alespoň letmo vztáhnout k současnému světovému kontextu.
1 Pokus o vymezení dystopického žánru
„Právě množství a historická proměnlivost genologických systémů vede k závěru, že je nezbytné předeslat každému výkladu o jednotlivých druzích, žánrech a dalších skutečnostech genologického systému celkovou charakteristiku struktury genologického systému, s nímž autor zamýšlí dále pracovat“ (petrů 2000: 74).
Máme-li se zabývat konkrétním literárním žánrem, je zcela namístě pro začátek alespoň ve stručnosti nastínit teoretickou konstituci samotné kategorie žánru4 − budeme tak schopni odpovědět na tři hlavní genologické otázky, které se před námi ve spojitosti s dystopií otevírají: Je adekvátní uvažovat o dystopii jako o žánru, nejedná se spíše o žánrovou variantu románu/novely/povídky?
Můžeme ji označit za žánr svébytný, nebo se jedná pouze o variantu utopie? A je vůbec možné klást si za cíl práce definici dystopického
4 Přestože podstatou předkládaného textu není podat detailní popis veškerých genologických přístupů od antiky až po současnost, na aktuální koncepci genologie musíme alespoň částečně odkázat, aby bylo jasné, jaké východisko pro nás bude zásadní při charakterizaci současné literární dystopie v analytických kapitolách monografie.
žánru v současné české literatuře s vědomím faktu, že pro současnou literaturu je příznačná žánrová synkreze?
1.1 Vhled do genologické problematiky
„Žánr je souhrn recepčně-genetických vztahů a signálů, provázaný systém autorských výzev, čtenářských instrukcí, interpretačních možností i formálních a funkčních složek uměleckého díla svázaný s širším uměleckým i mimouměleckým kontextem“ (šidák 2013a: 66). Koncept žánru chápeme jako jeden z určujících nástrojů pro analýzu textu, jelikož má systematizační funkci: právě v něm se sbíhají všechny složky literárního díla, komunikují mezi sebou a usouvztažňují daný text s dalšími literárními díly (srov. tamtéž: 69−70). Jednotlivé žánry jsou prostředky, které nám umožňují klasifikovat „literaturu a literární historii nikoli podle času a místa (období či národního jazyka), nýbrž pomocí specificky literárních typů organizace či struktury“ (wellek 1996: 323) – rezignovat na existenci žánru by nám tak pravděpodobně zkomplikovalo a znepřehlednilo komunikaci spojenou s recepcí, analýzou, interpretací i hodnocením literárních děl.
V literárněvědné diskusi přetrvávají dva základní metodologické přístupy ke genologické problematice. První z nich, genologický realismus, pojímá žánr jako a priori daný abstraktní systém znaků,5 vzorový koncept, na jehož základě jsme schopni hovořit o konkrétních případech. „Realistický, apriorní žánr zahrnuje všechny své konkrétní realizace napříč časoprostorem: povídka zahrnuje povídky starověké, antické, středověké i současné; švanky, facetie; povídky pověrečné ze života, lidové i autorské; české, německé, indické, eskymácké apod.“ (šidák 2013a: 70). Realistický přístup je přísně normativní a deduktivní, předpokládá, že existence všech žánrů je vyčíslitelná, a snaží se sestavit jejich závazný
5 Takovýmto znakem může být jakákoli část literárního díla – motiv, téma, postava, časoprostor, jazykový styl, rozsah textu atd. (srov. šidák 2013a: 75–81).
POkUs O Vymezení dystOPickéhO žánrU
Přestože v současné literární teorii převládá realistické pojetí genologie,6 v předkládané práci budeme vycházet z poznatku Pavla Šidáka upozorňujícího na skutečnost, že z nastíněných přístupů pramení dvě definice žánru, které nelze chápat jako protikladné, ale jako vzájemně se doplňující. Realistická definice ustanovuje žánr jako otevřený systém žánrových znaků, na nichž jednotlivá literární díla různou mírou participují, nominalistická definice dochází k závěru, že žánr je skupina literárních děl vyznačujících se určitými společnými literárními znaky (šidák 2013a: 72). S Šidákovým tvrzením o propojenosti sledovaných přístupů velice úzce souvisí dvousložkové pojetí žánru, které formuloval Ivo Pospíšil:
6 „Radikální a do důsledků myšlený nominalismus znemožňuje genologickou diskusi, neboť popírá hlavní terminologický nástroj; mluvení o konkrétním díle je zbaveno vší (i domnělé) restriktivnosti […], zároveň však hrozí bezbřehost a libovolnost možného popisu: každé dílo, každý text se zde vposledku jeví být svým vlastním žánrem. Genologie, chce-li mít smysl jako disciplína, proto zůstává na pozici realistické.“ (tamtéž: 71 72)
POkUs O Vymezení dystOPickéhO žánrU 15 seznam, s jehož pomocí bychom byli schopni každé literární dílo přiřadit k jednomu konkrétnímu žánru, a tak vymezit jeho místo v literárním systému. Druhý z přístupů, genologický nominalismus, naopak existenci žánrů jako takových zpochybňuje. Je založený na postupu, kdy z literární struktury vyčleníme množinu děl, „která se vyznačují určitými společnými literárními znaky“ (tamtéž: 72), a označíme ji za určitý žánr. Dle nominalistického pojetí je ale smysluplnější zabývat se konkrétními texty, jež jsou zcela autonomní (nejedná se tedy o realizace abstraktních žánrů), než mluvit o žánrech samotných. Jak vidíme, každé z uvedených stanovisek má v sobě zakotveny lehce zpochybnitelné teze: realismus vnímá každý žánr jako ahistorickou jednotku, která se neproměňuje, a kromě toho nepočítá s faktem, že konkrétní literární dílo se dá přiřadit k více žánrům; nominalismus nevede k vytvoření obecně platné klasifikace a je přístupem induktivním – nebere tedy v potaz, že distinktivní rysy žánru striktně definované pouze na základě souboru děl naruší každé nově vzniklé dílo.
„Uvnitř žánru se rozlišují složky dominantní (tj. ty, které jsou hlavním znakem žánru a dále se nevyvíjejí) a variabilní (tj. ty, které žánr ‚přežívají‘ a vcházejí do jiného žánru)“ (pospíšil 1998: 19). Složka dominantní (konstantní, ahistorická) tedy nese neměnné rysy žánru, jež zajišťují jeho identitu; složka variabilní (doprovodná, historická) zahrnuje autorské invence v konkrétních dílech, a odráží tak žánrovou dynamiku. Literární žánry jsou jednotky schopné realizovat „tvar literárního díla i historický pohyb literatury; jejich bytí osciluje mezi statičností, brzdicími účinky tvaru a jeho dynamikou, pohybem, restrukturací a transformací“ (tamtéž: 117).
Právě z obou nastíněných přístupů vychází metodologie naší práce – propojení nominalistické a realistické definice i dvousložkové pojetí žánru nám umožní nejprve představit dystopii jako soubor abstraktních znaků a poté na základě analýz vybraných próz české literatury poukázat na současnou podobu sledovaného žánru.
1.2 Dystopie jako svébytný žánr?
Dystopie bývá někdy označována za pouhý subžánr, variantu či negativní model utopie (hodrová 1987: 82, holý 2002: 156, mocná 2004a: 666 ad.), my ji ovšem chápeme jako žánr, který se z utopie sice vyvinul a stále jej s ní spojují některé znaky (viz dále), nejpozději ve 20. století se však stal žánrem autonomním. Na problematický vztah dystopie a utopie (resp. antiutopie) detailně poukážeme v následující kapitole, nyní je ale zásadní ozřejmit, proč dystopii vnímáme jako svébytný žánr, jelikož se stále nejedná o všeobecně přijímané stanovisko; bez bližšího vysvětlení našeho postoje by tak předkládaná monografie mohla být zpochybněna hned ve svých základech a veškeré výsledky by byly devalvovány.
Jestliže ohledně genologického zařazení dystopie panují neshody, utopie je naopak v naprosté většině literárních slovníků a monografií (hodrová 1987: 82, mocná 2004a: 666, ouředník 2010: 58, peterka 2001: 245) vykládána jako žánr.7 Od antiky po 19. století nabízí koherentní sadu textů, v průběhu 20. století pak svou vnitřní
POkUs O Vymezení dystOPickéhO žánrU
logiku7překlápí do negativní polohy – dystopie. „Nic necharakterizuje povahu dvacátého století tak nápadně, jako fakt, že právě negativní utopie [tedy dystopie, pozn. tr] se v něm stala jakýmsi samostatným žánrem“ (pechar 1999: 363). Podle Pavla Šidáka je její interpretace jako naprosto svébytného žánru až nutností, a to nejen vzhledem k tomu, že během sledovaného století vytvořila vlastní enormní soubor textů s řadou specifických fikčních světů, ale např. i z toho důvodu, že má mimoestetickou funkci.8
Ačkoli většina českých literárních vědců (Pavel Šidák, Olga Pavlova, Marek Lollok, Přemysl Krejčík), publicistů a kritiků (Patrik Ouředník, Vladimír Novotný, Kryštof Eder, Jan Bělíček, Karel Veselý) v současnosti o dystopii smýšlí jako o žánru, proti námi prosazovanému postoji se v diskusích nad vznikajícím textem opakovaně vymezoval Lubomír Machala a Petr Hrtánek.9 Oba oponenti daného přesvědčení zastávali názor, že se nemůže jednat o svébytný žánr, jelikož dystopie je podle nich charakterizována pouze na základě tematické složky – žánr ale musí mít definovanou kompozici, formu a obsah; z toho důvodu ji vnímají jako žánrovou variantu románu. Dovolujeme si s jejich úsudkem nesouhlasit, jelikož dystopie se z románu vymyká už jen svou varovnou funkcí. Minimálně u klasických dystopií pak lze určit i jejich kompoziční a formální podobu,
7 Patrik Ouředník o utopii píše ve spojení s Morovou Utopií: „Buď jak buď, Utopie (t. r. Morova) představuje mnohem méně přímočarý text, než za jaký bývá považována; a je-li výpovědí o své době, vypovídá především o jejích úzkostech a paradoxech. Ostrov Utopie pak zůstává Nikdetínem, stylistickým cvičením na téma virtuálních světů; právě tato okolnost ji odlišuje od Platónových dialogů i utopistů 19. století a právě tento rys nám umožňuje chápat utopii prvořadě jako literární žánr“ (ouředník 2010: 58).
8 Tvrzení přejímáme z přednášky (a následné diskuse) Pavla Šidáka Základní otázky a problémy literárněvědné genologie, která se uskutečnila v rámci doktorandských seminářů na Univerzitě Palackého v Olomouci 15. 4. 2024.
9 Petr Hrtánek přitom v roce 2004 vydal monografii Negativní utopie v české próze druhé poloviny 20. století: pokus o znakovou identifikaci žánru, v níž dystopii (neboli negativní utopii, antiutopii – termíny chápe synonymně) označoval za žánr, což je viditelné již z názvu.
POkUs O Vymezení dystOPickéhO žánrU 17
jakési modelové syžetové schéma – typologickou charakteristiku postav, po sobě následující dějové sekvence, podobu časoprostoru a společnosti, jazyková ozvláštnění (viz langer 2006a: 232–249).10
Pokud bychom měli brát v potaz skutečnost, že většina dystopií má románové či povídkové zpracování, a z toho důvodu rezignovat na svébytnost žánru dystopie, otevřel by se nám mnohem širší genologický problém. Museli bychom zpochybnit i další všeobecně uznávané literární žánry, které se též propisují do románu či povídky, např. horor, western, thriller, science fiction atd. Dystopii tedy nazíráme jako svébytný žánr s vlastním systémem žánrových variant (sociální, ekologická, feministická ad.), které vznikají jako odezvy na genologické znaky, jež jsou relevantní pro konkrétní literárněhistorická období.
Mimo zmíněné žánrové výtky bylo v diskusích nad vznikající monografií (respektive nad její původní podobou coby disertační práce) navrhováno, aby v ní byla dystopie pojednávána jako literární modus. Modus je genologickou kategorií, kterou česká literární tradice prakticky nezná a užívá ji sporadicky.11 Jedná se o koncept,
10 Zajdeme-li pak ve snaze obhájit si náš názor ještě dál, právě zmíněný model dějových sekvencí by se dal vztáhnout k Proppově Morfologii pohádky (1928). Propp se ve studii snaží o „popis pohádky podle jejích součástí a podle vztahů součástí k sobě navzájem a k celku“ (propp 1999: 26) a skrze stálé, stabilní prvky žánru vymezuje tzv. funkce jednajících osob, jejichž počet je omezený a jejichž posloupnost je vždy totožná (tamtéž: 27–28). Stejně tak i syžet klasických dystopií lze chápat jako řadu na sebe navazujících funkcí. Podat jejich kompletní seznam ale není účelem naší práce, proto odkážeme pouze na jejich obecný model sestavený Alešem Langerem: „1. základní představení hlavní postavy a prostředí, 2. pochybnosti hlavní postavy, 3. pátrání hlavní postavy, 4. akce hlavní postavy namířená k nápravě (může být vynechána), 5. zisk dalších indicií hlavní postavou, 6. nová akce hlavní postavy (resp. pokus o zveřejnění odhalených skutečností), 7. vítězství nebo neúplná porážka“ (langer 2006a: 244).
11 Odborné publikace pracující s danou kategorií podrobněji bychom v české literární vědě našli snad pouze dvě – kolektivní monografii (Petr Hrtánek, Matěj Antoš, Martin Pilař, Pavel Šidák ad.) Přízraky a masky. Gotický modus v české postmoderní próze (2017) a monografii Petra Hrtánka a Matěje Antoše
POkUs O Vymezení dystOPickéhO žánrU
1.3 Žánrová čistota a koncept žánrové krajiny
Žánr po dlouhá staletí fungoval zejména jako princip sjednocující, od počátku 20. století však do literárních děl začíná vnášet „diskontinuitní a hybridizující momenty“ (hodrová 2001: 146). Více než kdy dříve dochází k žánrové synkrezi, což nás jednak vede k již předznamenané otázce, zda mají v současnosti jakákoli genologická bádání smysl, jednak musíme poukázat i na problematiku žánrové čistoty, akomodace a žánrového rozpětí. Ještě jednou akcentujeme, že žánr jsme na základě dvousložkového pojetí definovali jako ideální abstraktní systém znaků, který se v průběhu literární historie modifikuje,12 přičemž každé nově vzniklé literární dílo na apriorně stanoveném systému participuje pouze do jisté míry. V každém literárním díle zároveň dochází k prolínání a modifikaci jednotlivých žánrů. Vycházíme-li z předpokladu, že hranice mezi žánry (ale i literárními druhy a žánrovými variantami) jsou propustné, ze své podstaty pohyblivé, je nezbytné „je neustále vytyčovat, neboť bez nich nejsme schopni poznat modifikace žánrů a jejich proměny“
Odstíny a tóny. K modalitám románových obrazů 20. století v novější české próze (2022).
12 Kromě Šidáka srov. např. corbineau-hoffmann 2008: 101, guillén 2008: 115, meyer 1999: 74 75 či pospíšil 1998: 12.
POkUs O Vymezení dystOPickéhO žánrU 19 který umožňuje popsat „jeden určitý aspekt díla, jednu (byť třeba zásadní) jeho významovou vrstvu“ (šidák 2013b: 33). Modus je tedy významovým příznakem (modus ironický, groteskní, satirický, alegorický či parodický), jevem primárně tematickým, který je schopný modifikovat žánry i žánrové varianty. O dystopii jako o modu v rámci naší práce nesmýšlíme především z toho důvodu, že ji nechápeme pouze jako příznak, nástroj umožňující popsat jeden určitý aspekt díla – nerozporujeme však, že konkrétní prózy současné české literatury určitého dystopického modu nabývat mohou, jak ještě uvidíme v analyticko-interpretační části.
Pro bližší nastínění problematiky žánrové čistoty představíme koncept „žánrové krajiny“, který na žánr nahlíží jako na prostorovou metaforu, oblast, v jejímž středu se nachází „díla žánrově nejčistší, jež participují na maximu žánrových pravidel daného žánru, tj. v nichž dominuje konstantní složka žánru. Směrem k okrajům žánrové oblasti pak leží texty, v nichž vrchu nabývají složky doprovodné, texty, které participují na menším množství formálních a funkčních vlastností – což zároveň znamená, že na nich již participují formální a funkční vlastnosti jiných žánrů, sousedních oblastí“ (šidák 2013a: 98). Rozsah oblasti, kterou žánr vytyčuje, bývá literárními teoretiky označován jako „rozpětí žánru“. Pospíšil vymezování žánrového rozpětí společně s ustanovováním žánrových hranic považuje za klíčový úkol genologie, jelikož právě tyto dvě kategorie poukazují na potenci žánru pojímat do sebe nové tvary, zvýrazňují jeho plasticitu a schopnost modifikace, transformace a akomodace (pospíšil 1998: 27). Otevírá-li se žánr novým možnostem, zvětšuje se i jeho rozpětí a schopnost proměny (např. utopie v dystopii) a vznikají žánry nové – „to vše ovšem na půdorysu pevného žánrového jádra a díky doprovodným složkám“ (šidák 2013a: 99), tedy díky jeho dvousložkovému pojetí. V místech střetávání jednotlivých
13 Problematické je v tomto případě i to, jak chápat žánry, které vznikly na základě slučování znaků několika jiných žánrů (balada), křížením různých uměleckých druhů (komiks) či míšením beletrie s nebeletristickým diskurzem (utopie). Po vzoru Pavla Šidáka takové žánry chápeme sice jako specifické, avšak čisté žánry (šidák 2013a: 97).
POkUs O Vymezení dystOPickéhO žánrU (pospíšil 1998: 18). V praxi tedy neexistuje text, který by splňoval veškeré znaky zakotvené v samotné definici žánru a byl tzv. žánrově čistý. Žánrová nečistota je v literární teorii tradičně reflektována termínem „hybridní žánr“ (např. ernst 2006: 316), Šidák ovšem upozorňuje na skutečnost, že tento termín je ze své podstaty nepřesný a matoucí. Žánr, jakožto „ideální abstraktní jev, je z definice ne-hybridní, čistý“ (šidák 2013a: 97), hybridní může být vždy pouze text. Příznačnější je proto užívat kategorii žánrové čistoty.13