VLASTIVĚDOU SE SKŘÍTKEM napsala: Eliška Červená nakreslila: Anna Hlávková pro 4. a 5. třídy
Vlastivědou se skřítkem Napsala: Eliška Červená Ilustrace: Anna Hlávková Kapitola I. – Seznámení Ahoj děti, Také máte problémy zvládnout všechny ty příklady nebo rostliny či všelijaké panovníky ve škole? Já ano, a jedna malá holčička, která se jmenuje Maruška, také. A s ní určitě řada dalších dětí. A jsou z toho moc smutné, že jim to nejde. A představte si, že v jednom pražském parku bydlí spousta skřítků. Ale ano, vejdou se tam, protože bydlí v největším parku v Praze. Ve Stromovce, jinak se jí říká Královská obora. A tam bydlí skřítci – Vzdělánkové. A ty moooc baví učení. Jenže každý skřítek umí něco jiného, nějaký jiný předmět. Je tam třeba Matematýsek, Přírodníček, Češtínek nebo Dějínek. A tihle skřítci navštěvují děti, kterým nejde ten jejich předmět a trpělivě vysvětlují a vysvětlují. Jé, děti, také byste chtěli takového skřítka? A nevíte, jak ho přivolat? Tak se podíváme za holčičkou Maruškou, které se to podařilo. Marušce se ten den nechtělo vstávat. Věděla, že ve škole píší písemku z vlastivědy. A ona nebyla vůbec připravená. „Maruško, vstávat, musíš do školy!“ Maminka ji vůbec nemohla dostat z postele. Maruška dělala, že ji bolí hlava, v krku a že nemůže vůbec mluvit. „Dobře, Maruško,“ maminka jí znepokojeně sahala na čelo a měřila jí teplotu. Tu holčička samozřejmě neměla. „Dnes tedy zůstaneš v posteli, kdyby ti bylo špatně, zavolej mi do práce a půjdeme k panu doktorovi,“ nařizovala maminka. Když holčička osaměla, měla špatné svědomí, že mamince lhala, ale strach z obávaného předmětu byl větší. Maruška si umínila, že se to dnes určitě naučí a zítra se nechá vyzkoušet. Vstala z postele, uvařila si čaj, umyla se a sedla ke stolečku, kde měla připravenou vlastivědu. Když nad ní seděla už skoro celé dopoledne a nemohla se ji naučit, zoufale se rozplakala. A kde se vzal, tu se vzal, na vlastivědě si poskakoval skřítek. Na první pohled vypadal jako profesor. Na svém chlupatém tělíčku měl kravatu a nezapomněl ani na brejličky.
„Ahoj,“ pozdravil Marušku, která si mnula oči, zda se jí to přece jen nezdá. „Ahoj. Kdo jsi?“ „Já jsem Dějínek, skřítek ze Stromovky a slyšel jsem tě plakat. A protože jsem tě slyšel já a ne moji bráškové, předpokládám, že máš problémy s dějepisem nebo vlastivědou,“ zamrkal Dějínek. „To mám,“ řekla smutně holčička „A co se teď učíte?“ byl zvědavý skřítek. „Příchod Slovanů. Ale nemohu si to zapamatovat.“ „To je jednoduchý. To ti vysvětlím. A dostaneš jedničku. Jsem totiž nejlepší učitel na vlastivědu,“ nafukoval se skřítek. Marušce se rozzářily oči. Přesně takového kamaráda potřebovala.
Kapitola II. – Příchod Slovanů „Tak jak to tedy bylo s těmi Slovany? Když k nám přišli, tak tu žádní lidé nebyli, že? A nebáli se tu sami?“ vyptávala se Maruška., když se se skřítkem pořádně seznámila. „Počkej, počkej,“ skřítkovi šla z těch otázek hlava kolem. „Na našem území žili v pátém století hlavně Germáni. Potom ještě Markomani a Kvádové. To byly germánské kmeny. Když sem potom přišli Slované, tak si s Germány celkem rozuměli. Slované totiž ovládali zemědělství a pastevectví, chovali dobytek a pracovali na polích. Germáni zase vyráběli výrobky… “ „A co jedli?“ „Také to, co si vypěstovali. Třeba využívali pšenici, ječmen, oves…“ „A také kukuřici“ vyhrkla Maruška, která má kukuřici moc ráda a když je u babičky na vesnici, tak ji chodí ráda sbírat. „Kukuřici ne.“ „A proč ne kukuřici?“ mračila se Maruška. „Protože kukuřici ještě neznali. Tu přivezli obchodníci až z Ameriky.“ „Tak ji mohli obchodníci přivézt z Ameriky už pro Slovany.“ „No to tedy nemohli,“ rozčiloval se Dějínek. „A proč by nemohli. Samozřejmě, že mohli,“ mračila se Maruška čím dál tím víc. „Nemohli, protože mluvíme o 5 a 6 století. Amerika byla objevena až v roce 1492.“ „No vždyť to je páté století.“ „To je přece patnácté století,“ Dějínek si dal mokrý kapesník na čelo a pomyslel si, co bude s Maruškou práce, než se něčeho dopracují. Maruška nehodlala ustoupit ze svého pátého století. Dějínek chvíli přemýšlel, jak jí to vysvětlit. To už je přece jen lekce pro kamaráda Matematýska. Ale co, když to zvládne Matematýsek, Dějínek to zvládne také. Začal vysvětlovat: „Když jdeš s maminkou do obchodu a něco bude stát 1492 korun. A máš u sebe samé stokoruny, kolik jich dáš paní prodavačce? Ona ti samozřejmě zbytek vrátí.“ „Pět,“ stála si na svém Maruška. „Ne pět, ale patnáct. Tisíc čtyři sta devadesát dva se dá říci jako čtrnáct set devadesát dva. Takže slyšíš čtrnáct set jako čtrnáct stovek. A protože jsou tam ještě nějaké drobné, musíš těch stovek dát o jednu víc, tedy patnáct. Chápeš?“ Maruška se zamyslela: „Myslím, že už to chápu. Když něco stojí třeba 589 korun, tak těch stovek bude 6.“ „Výborně,“ chválil ji Dějínek a měl radost, že z toho vybruslil se ctí. Tak, aby to holčička pochopila. „A proč se Slované usadili zrovna tam, kde se usadili?“ „Jak už jsem říkal, byli to dobří zemědělci. Vybrali si tedy krajinu, kde bylo teplo a úrodná pole. To předpokládalo také, že tu bude hodně řek. Proto se jim tu zalíbilo. Samozřejmě, že na našem území byly také hluboké lesy, ale oni si vybrali místa právě u větších řek.“ „A jak to s nimi bylo dál?“ ptala se se zájmem Maruška.
„Žili v malých osadách. Jenže zjistili, že jim hrozí různá nebezpečí. A že pro ně bude bezpečnější, když se spojí ve větší skupiny nebo celky. Jedno takové velké nebezpečí jim hrozilo. A to od Avarů…“ „Kdo byli ti Avarové?“ „Avaři, to byl kočovný národ.“ „Čemu se směješ?“ Dějínek se divil, co je na Avarech tak směšného. „Byl to kočovný národ. Jako, že u sebe měli kočky,“ chichotala se Maruška. „Žádné kočky. Kočovný znamená, že nemají svá stálá bydliště. Prostě kočují po různých kmenech, od kterých se nechávají živit. Stejné to bylo u Slovanů. Jenže Slované toho měli po čase dost a proti Avarům se vzbouřili. V té době projížděl územím Slovanů francký kupec Sámo.“ „Jasně, kámo,“ zarýmovala si Maruška a pořád se smála. Dějínek netušil, že vlastivěda je taková legrace. „A ten Sámo už zůstal u Slovanů, pomohl jim dát dohromady své síly a společně Avary porazili. Když ale pominulo toto nebezpečí, objevilo se jiné. A to od franckého krále Dagoberta. Ale i toho se jim podařilo porazit.“ „Hele kámo, Sámo potom odjel?“ nepřestávala se dobře bavit holčička. „Sámo zůstal se Slovany do své smrti. Zvolili si ho do svého čela.“ „Proč do čela, proč ne třeba…“ „Do čela znamená, že jim vládl,“ nenechal skřítek Marušku dopovědět. „Vládl jim 35 let a měl 12 manželek“ „Teda, ten se měl. To nemusel nic dělat. Nemusel uklízet, vařit a pořád se o něho někdo staral,“ zasnila se a podívala se po skřítkovi. Ale ten už byl pryč. Pro dnešek jeho úkol skončil. A Maruška? Ta druhý den dostala velkou jedničku a paní učitelka se divila: „Jak to, Maruško, že toho dnes tolik víš? To ti určitě napovídá nějaký skřítek.“ A Maruška se smála a hodin vlastivědy se už nebála.
Kapitola III. – Pověsti Maruška s Dějínkem mohli ten den odpočívat. Ve škole se totiž malovalo a děti dostaly ředitelské volno. Maruška chtěla den úplně prolenošit, ale to se nelíbilo skřítkovi. On totiž strašně rád něco studuje a nemůže pochopit děti, co se nechtějí učit. A tak nakonec po dlouhém dohadování došli ke kompromisu. Budou si povídat o různých knížatech a bájných postavách z dějin. „Znáš praotce Čecha?“ zeptal se skřítek holčičky, ale ta si jen zívla a žádné nadšení neprojevila. „No jo, slyšela jsem o něm,“ broukla a dál pozorovala motýla, jak létá okolo kytky. „Včera byl v televizi,“ dodala. „Ale ne tohoto Čecha. Praotce Čecha. Z českých dějin.“ „Ne, o tom jsem neslyšela.“ „Tak já ti o něm něco povím. To byli dva bratři. Čech a Lech.“ „Ten asi často ležel. Ten se měl,“ skočila Maruška skřítkovi do řeči. „Ne Leh, ale Lech,“ zlobil se skřítek, protože nemá rád, když ho někdo přerušuje. „Tak tedy, byli dva bratři, Čech a Lech.“ „Tak to ho někdo pořád lechtal,“ rozesmála se Maruška. Skřítek se už začal opravdu zlobit. Velmi rád přednášel a samozřejmě chtěl, aby ho všichni poslouchali a brali ho vážně. „A už mě ale opravdu nepřerušuj. Byli dva bratři, Čech a Lech,“ skřítek se podíval výhružně na Marušku, která už raději ani necekla. „A tito bratři se vydali se svými družinami na cesty. Chtěli najít pro sebe a své lidi novou vlast. Došli až pod horu Říp.“ „Tam jsem byla s maminkou. Na pouti. Je to takový veliký kopec, a když jsou svatojiřské slavnosti, tak je tam spousta stánků a atrakcí a mě vždycky bolí bříško, jak se všeho přejím.“ „No, ale tehdy tam ještě slavnosti nebyly. A tak Čech vystoupil na vrchol hory a rozhlédl se po krajině.“ „Tak to je jako Jeníček a Mařenka v pohádce O perníkové chaloupce. Tam vylezl Jeníček na strom a také se rozhlížel po krajině. Až uviděl světýlko. Slezl, vzal Mařenku za ruku a šli za světýlkem, až došli k chaloupce, která byla celá z perníku.“ Dějínek už dlouho podupával nožkou, protože ten den ho Maruška strašně rozčilovala. Pořád mu skákala do řeči a vůbec ji nezajímalo, jak to s Čechem, Lechem a jejich družinami dopadlo. „Tak jestli můžu zase pokračovat,“ mračil se skřítek. „Tak se Čech rozhlédl po krajině a náramně se mu tam zalíbilo. Rozhodli se zůstat. Začali připravovat všechno, aby se jim tu dobře žilo. Káceli stromy, obdělávali půdu. Po čase se Lech rozhodl, že se svojí družinou půjdou ještě dál. Rozloučil se s Čechem a slíbil, že až najdou to pravé místo, rozdělají oheň, aby také Čech věděl, kde se usadili.“
„My jsme s tatínkem a maminkou také rozdělávali oheň a pekli jsme buřty. Ale byl to malý oheň. Ten by přeci nebyl tak daleko vidět.“ „No ten ne, oni ale měli rozdělat obrovský oheň. A tak Lech se svojí družinou šel a šel, až došel k dnešnímu městečku Kouřim. Tam se usadili a Lech poručil zapálit obrovský oheň, aby Čech věděl, kde je hledat. Do výšky stoupal ohromný kouř a podle něj se právě to místo jmenuje Kouřim. Moc se jim v tom kraji líbilo. Až jednou přijel k Lechovi posel, aby mu oznámil, že Čech zemřel a prosil Lecha, aby se ujal vlády místo něj. Lech ale nechtěl a poradil mu, aby se obrátili na moudrého Kroka.“ „A kam měl udělat krok?“ smála se Maruška. „Krok bylo jméno. A ten Krok sídlil na hradě Budči. Podle pověsti mu Bohové dobře radili. Také měl tři dcery. Kazi, Tetu a Libuši.“ „Tetu mám taky, ale Libuše se nejmenuje. Jmenuje se Běta a také mám strejdu,…“ „Teta je také jméno. Kazi, Teta i Libuše jsou jména. Tak se prostě jmenovaly jeho dcery. Krok se s nimi chodil radit, hlavně s Libuší. Jednoho dne mu Bohové řekli, že bude hrad Budeč zničen. Krok se tedy vydal hledat nové místo, kde by šťastně žili. Našel skálu nad řekou, kde nechal postavit Vyšehrad.“ „Vyšehrad znám. Tam jsem byla. Je někde na Moravě a je obrovský.“ „To si pleteš. Vyšehrad je v Praze. A ta řeka, která pod ním teče, se jmenuje…“ nedořekl skřítek a Maruška toho využila: „Ta řeka se jmenuje Berounka.“ „Ta řeka se jmenuje Vltava,“ kroutil hlavou skřítek. „No tak to není Berounka, no. Do té se Vltava jen vlévá.“ „No to tedy nevlévá. Vltava se vlévá do Labe. A víš, u kterého města?“ „Jasně, u Poděbrad.“ „Neee, Poděbrady sice Labe protéká, ale Vltava se do něj vlévá u Mělníka.“ „Mám to trochu pomotané,“ uznávala Maruška a hned vybízí skřítka: „Tak pokračuj, bylo ještě něco dál?“ „Když Krok zemřel, rada starších zvolila jeho nástupkyní krásnou a chytrou Libuši. Jednou, když byla se sestrami, přinesl Bivoj na zádech kance, který už dlouho ničil pole. Sestry měly radost a pozvaly statečného Bivoje ke stolu. Bivoj a Kazi se do sebe zamilovali a odjeli na hrad Kazín.“ „A jak to dopadlo s Libuší?“ „Víš co, na to si musíš ještě počkat. Proč, to ti neřeknu,“ napínal Marušku Dějínek. „Maruško, neuč se už a pojď na večeři,“ volala maminka ke stolu. Maruška se rychle s Dějínkem rozloučila a spěchala na večeři. Dneska mají svíčkovou a tu má moc ráda. A Dějínek, ten se zase těšil na smrkové šišky a lesní plody.
Kapitola IV. – Velkomoravská říše „Mojmír, Rostislav, Svatopluk… Kdo se v tom má vyznat,“ brumlala si pro sebe Maruška. Ráda by sice zavolala na pomoc skřítka, ale na druhou stranu by ráda další látku z vlastivědy zvládla sama. Zkouší se proto znovu zanořit do Moravanů, ale jakmile se dostane do Francké říše, je ztracená. Otázek má víc než odpovědí. Nezbývá jí než zavolat na pomoc Dějínka. „Dějínkůůůůůů,“ zavolala nesměle. Hned, jakmile vyslovila jeho jméno, Dějínek seděl na učebnici a tvářil se nesmírně důležitě. „Jo, tak ty jsi mě nechtěla zavolat, jo? Dějínek ti není dost dobrý, jo?“ skřítek byl napůl uražený. „No, chtěla jsem si to učení vyzkoušet sama, ale bez tebe to prostě nejde. Viď, že mi pomůžeš?“ udobřovala si ho Maruška. Skřítek vyskočil na nohy a plný elánu se sápal po učebnici. „Tak ukaž, co to tady máš?“ „Bereme Velkomoravskou říši.“ „No to je přece snadný. Čemu prosím tě nerozumíš?“ Marušku skřítek někdy strašně rozčiloval. Vždycky jí sice všechno vysvětlil, ale tvářil se u toho jako mistr světa. „Víš ty alespoň, kdo založil Velkomoravskou říši?“ Maruška zalovila v paměti: „No přece Rostislav.“ „Ale kdepak Rostislav. Ten vládl Velké Moravě až jako druhý. Založil ji Mojmír I. kolem roku 830.“ „A co ten Smetánek?“ „Jaký smetánek?“ vytřeštil oči skřítek a tvářil se, že vůbec neví, o čem je řeč. „No přece ten, který bojoval proti tomu Mojmírovi. Ale Smetánek se asi nejmenoval. Spíš jako Pribiňák nebo tak.“ „Ty myslíš knížete Pribinu,“ rozesmál se Dějínek, až se mu bříško házelo ze strany na stranu. Maruška se na něj zaškaredila tak, že skřítek už se skoro vážnou tváří začal s výkladem.: „V tom období 9. století tu byly dvě říše. Na území dnešní Moravy to bylo Moravské knížectví, kde vládl Mojmír a na území dnešního Slovenska to bylo Nitranské knížectví. A tam vládl právě kníže Pribiňák,“ zase se rozesmál Dějínek. „No tak promiň, no. Kníže Pribina. Vedli spolu boje o moc. Nakonec vyhrál Mojmír a Pribinu z jeho knížectví vyhnal. Jeho území si připojil ke svému.“ „On mu sebral i území?“ „Jasně. To se tak dělalo. Když byly boje o moc a území, tak ten panovník, co zvítězil, si potom vzal i to území poraženého.“ „Aha. Tak když se budu ve škole prát třeba s Barunkou a vyhraju, tak si mohu vzít její panenku,“ zamyslela se holčička. „Ne ne, to nemůžeš. To je její panenka. Je to její vlastnictví.“ „Ale Pribinovo vlastnictví byla zase jeho říše,“ nerozuměla tomu Maruška „No víš, to je prostě politika. Boje o moc a území se děly odedávna a dějí se vlastně pořád. Ale děje se to ve válkách, v bojích. Neznamená to, že se sousedovi bude líbit moje zahrada, přepere mě a zahradu si vezme. V malých měřítkách to nefunguje.“
„Hm, a co je to ta politika?“ „To je snaha vládnout, rozhodovat o státě, městech, lidech, a tak podobně.“ „A co se stalo, když tedy Mojmír I. zabral území toho Pribiny? A proč se vlastně jmenuje Mojmír I. Já se také nejmenuji Maruška I.“ „I. proto, že potom ještě na Velké Moravě vládl jeden Mojmír. A aby se to rozlišilo, tak tento Mojmír, co založil knížectví, je Mojmír I. a ten co vládl v budoucnosti je Mojmír II. Když Mojmír I. zemřel, tak vládl jeho synovec Rostislav. Byl na trůn dosazen panovníkem sousední východofrancké říše. Myslel si totiž, že mu bude za to Rostislav vděčný a bude podporovat jeho politické záměry. Jenže Rostislav měl jiné plány. On se spíše přikláněl na stranu byzantské říše, protože měla větší moc.“ „Aha. A já si pamatuji, jak nám paní učitelka říkala, že se chtěl také zbavit křesťanství nebo něco takového. Já tomu prostě nerozumím,“ byla smutná Maruška. „On se nechtěl zbavit křesťanství. Do té doby se křesťanství hlásalo v latině, ve které byly i bohoslužby. Jenže obyčejní lidé tomu nerozuměli. Představ si, že bys šla třeba do divadla a na jevišti by mluvili například francouzsky. Rozuměla bys jim? Asi ne, viď? A stejně to bylo s lidmi. Oni těm kázáním prostě nerozuměli. Rostislav chtěl, aby se kázalo v jazyce, kterému by lidé rozuměli, a tak požádal o pomoc císaře Michala III, který byl z té byzantské říše. A tak přišli na Velkou Moravu roku 863 bratři Konstantin a Metoděj, kteří kázali ve staroslověnštině. A víš, kdo to byl Konstantin a Metoděj?“ „Metoděje znám, ale Konstantina ne. Myslela jsem, že na Velkou Moravu přišli Cyril a Metoděj. A to byli bratři, kteří chodili světem a lidem předávali křesťanství.“ „Máš pravdu. Cyril je vlastně Konstantin. Jenže, když s bratrem Metodějem přišli na Moravu, tak se jmenoval ještě Konstantin. Jméno Cyril dostal až později. Ale k tomu se dostaneme. Když sem tedy bratři přišli, překládali texty do staroslověnštiny, kázali ve staroslověnštině, Konstantin vymyslel písmo – hlaholici. Lidé je měli rádi a uznávali je. To se ale nelíbilo kněžím, kteří kázali latinsky.“ „Proč se jim to nelíbilo?“ „Protože ztráceli věřící, kteří šli za Konstantinem a Metodějem. Byli na ně strašně naštvaní a udali je papeži. Ten si bratry pozval do Říma a museli mu vysvětlit, proč nekáží latinsky. Papež jim to odsouhlasil. Jenže Konstantin onemocněl a vstoupil tam do kláštera. Tam právě přijal jméno Cyril a tam také zemřel. Na Velkou Moravu se vrátil už jenom Metoděj.“ „A věřící, to byli lidé, kteří věřili Konstantinovi a Metodějovi?“ „Věřící, to byli lidé, kteří měli víru v nějakého Boha. Tady to byli křesťanští věřící.“ „A jak to vypadalo zatím na Moravě? Když byli bratři v Římě?“ „Tam se také stala spousta věcí. Vládci východofrancké říše nemohli Rostislavovi zradu odpustit. Chtěli ho potrestat a pomohl jim k tomu synovec Rostislava - Svatopluk.“ „Ještě mi vysvětli toho synovce. To je něco jako syn?“ „Hned ti to vysvětlím. Řekni mi všechny svoje příbuzné,“ poručil Dějínek. „Tak já mám bratra Marka. Potom mám rodiče, a také tetu Bětu a strejdu Honzu…“ „To stačí, dál už nepokračuj. Tak poslouchej. Pro tebe a tvého bratra je Běta teta a Honza strejda. A pro tetu a strejdu jsi ty jejich neteř a tvůj bratr je pro ně synovec. Rozumíš? Je to prostě tak pojmenované.“ „Aha, už chápu. To mi někdy musíš vysvětlit další příbuzné. Ale teď pokračuj.“ „Skončil jsem u toho, že Rostislavův synovec Svatopluk pomohl panovníkovi východofrancké říše dopadnout Rostislava. Sám ho zajal a nastoupil na jeho místo. I když se Svatopluk dostal na trůn tímto podlým způsobem, byl to mocný panovník.“ „To nebyl nikdy nemocný, když byl mocný, že ano?“ „Ale to s tím přece vůbec nesouvisí. Mocný znamená vlivný, schopný… Uznávaly ho i jiné slovanské kmeny. Byl úspěšný panovník. Za jeho vlády se stal Metoděj prvním moravským arcibiskupem.“
„Co je to arcibiskup?“ Maruška byla opravdu zvídavá a chtěla mít ve všem jasno. „Je to biskup, který má na starosti důležitá území.“ „A co je to ten biskup?“ „To je důležitý člen církve. Jmenuje ho papež.“ „A kdo to je papež?“ „Je to nejvyšší představitel římskokatolické církve.“ „Tak, kde jsme to skončili? Jo, už vím. Že se Metoděj stal arcibiskupem. Jenže se Svatoplukem se neměli příliš rádi. A tak když Metoděj zemřel, Svatopluk vyhnal jeho žáky ze země. Když Svatopluk zemřel, ujal se vlády jeho syn Mojmír II. Vidíš, tady máme dalšího Mojmíra, a aby se to rozlišilo, je to Mojmír II. Jenže to vůbec nebyl schopný panovník. Ztrácel území a navíc ho přepadli kočovní Maďaři a těm se Mojmír II. neubránil. Tak skončila Velkomoravská říše.“ „Aha, už tomu úplně rozumím,“ řekla Maruška, kterou už učení nebavilo, a chtěla se skřítka zbavit. Jenže ten to poznal. A protože chtěl, aby to Maruška opravdu uměla, zamyslel se a odpověděl: „Dobře, ale teď mi zopakuješ, co ses dozvěděla.“ Marušce se nechtělo, ale co jí zbývalo, skřítek nedal jinak. A tak když přišla maminka domů a chtěla Marušku vyzkoušet, nevěřila vlastním uším, jak to té holčičce dobře jde. A Dějínek, ten se smál ještě u večeře tomu Pribiňákovi. A najednou na něj dostal takovou chuť, že si pro něj utíkal do obchodu.