Issuu

Miroslav Urban

VČELAŘENÍ od jara do zimy

život včel praktické rady a postupy opatření proti varroóze včelí produkty

VČELAŘENÍ od jara do zimy

Miroslav Urban Grada Publishing

Miroslav Urban

Včelaření od jara do zimy Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401 jako svou 6851. publikaci Ilustrace a fotografie v knize: Miroslav Urban Autoři fotografií z archivu PSNV: MVDr. Zdeněk Klíma, Ing. Petr Texl, fotografie elektronovým mikroskopem doc. RNDr. František Weyda, CSc. Obrázky pořízeny rastrovacími elektronovými mikroskopy v Laboratoři elektronové mikroskopie Biologického centra AV ČR, v. v. i. v Českých Budějovicích Odborná spolupráce: Mgr. Petr Janšta, Ph.D. Odpovědný redaktor: Mgr. Tomáš Dimter Grafická úprava a sazba: Jakub Náprstek Návrh obálky: Miroslav Urban Počet stran 160 První vydání, Praha 2018 Vytiskla tiskárna TISK CENTRUM, s.r.o. © Grada Publishing, a.s., 2018 Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

ISBN 978-80-247-4325-7 (pdf) ISBN 978-80-271-0365-2 (print)

„Máš mě ráda? Máš krásný kožíšek...“

Poděkování Mým rodičům Boženě a Janu Urbanovým, kteří včelaří již 50 let a mě do toho nikdy nenutili. Panu Josefu Novákovi z Čestína, který je mým vzorem pro vnímání včelí i včelařské přirozenosti. PSNV-CZ, z. s. za pomoc a inspiraci

OBSAH Úvod �� 10

VČELAŘSKÉ KALENDÁRIUM

VČELA JAKO DRUH

JARO ��87 Konec zimy ��88 Jarní rozvoj ��90

Zařazení včely do biologického systému �� 16 Rodokmen včely �� 18 Vývoj společenského chování hmyzu �� 20 Kdy je hmyz společenský �� 22 Komunikace včel �� 24 Orientace včel v krajině �� 26 Pohyb včel v krajině �� 28 Včely v ekosystému – opylování �� 30 Včely v ekosystému – biodiverzita �� 32

VČELSTVO Základní struktura včelstva ��36 Včelí dílo ��38 Včelstvo v průběhu roku ��40 Jarní rozvoj ��42 Rojení je v létě přirozené ��44 Konec léta, zimní klid ��46 Zdroje potravy – cukry ��48 Zdroje potravy – bílkoviny ��50 Stavba těla včely medonosné ��52

VČELY A ČLOVĚK

35 Zrak, dýchání a let včel ��54 Vývoj a práce dělnice ��56 Vývoj a práce matky ��58 Vývoj a práce trubce ��60 Nemoci včel ��62 Houbové nemoci ��64 Bakteriální nemoci ��66 Virové nemoci ��68 Varroóza – biologie roztoče ��70

Historie – brtě a košnice �� 74 Včelí mezera �� 76 Velikost rámkové plochy �� 78 Konstrukce nástavkového úlu �� 80 Základní pomůcky včelaře �� 82

KONEC JARA ��93 Přehození nástavků – tradičně ��94 Přehození nástavků – spodní pryč ��96 Zebrování ��98 Protirojová opatření �� 100 Roj �� 102 Oddělek �� 104 Zužitkování oddělku �� 106 Chov matek – příprava �� 108 Chov matek – startér �� 110 Chov matek – nová matka �� 112 Přirozené výměny matek �� 114

VČELÍ PRODUKTY

Varroóza �� 117 Monitoring �� 118 Kyselina mravenčí �� 120 Odpařování kyseliny mravenčí �� 122 Kyselina šťavelová �� 124 Kyselina mléčná a další přírodní látky �� 126 Syntetické akaricidy �� 128 Zootechnická opatření �� 130 Zootechnika – moje dnešní praxe �� 132 LÉTO �� 135 Medobraní �� 136 PODZIM, ZIMA �� 139 Příprava na zimu �� 140

143

Včelí vosk �� 144 Propolis, mateří kašička �� 146 Med �� 148 Pyl, včelí jed �� 150

Závěr ��156

Rejstřík �� 156 Literatura �� 160

ÚVOD Otevíráte novou knihu o včelařství, která se snaží velmi přístupně, někdy až zjednodušeně, popsat přírodní zákonitosti tváří v tvář krajině jako při procházce po naučné stezce. Popsat složité věci, ještě k tomu jednoduše, ale bývá někdy těžké. Na následujících stránkách bych rád popsal, jak jsem se se včelami potkal já, jak jsem se s nimi skamarádil a jak se společně snažíme vzájemně se pochopit…

„Včelky moje“ Včely se „narodily“ před mnoha miliony let, já jsem se včelám našich rodinných úlů narodil v roce 1972. Stal jsem se součástí rodinného včelařství čítajícího kolem 120 úlů, umístěného na okraji Vysočiny v nadmořské výšce kolem 450 m n. m. Moji rodiče se zasadili o zavádění a rozvoj nástavkových úlů mezi české včelaře v sedmdesátých letech minulého století (obr. 1). Sami v té době včelařili na rámkové míře 42 × 22 cm, v nástavcích s devíti rámky. Všechny pomůcky a zařízení si vyráběli doma z levných a dostupných materiálů – z odpadního dřeva, sololitu, polystyrenu (některé nástavky, k mé současné hrůze, vydržely skoro 40 let). V zimě se doma v koupelně vyráběly mezis1 těny a ve sklepě řadové bytovky byla improvizovaná prodejna medu. Když byl dobrý rok, mohli si za roční produkci medu koupit nové a na svou dobu luxusní auto. Jejich včelařská metoda byla velmi intenzivní, založená na malém, mateří mřížkou odděleném plodišti, odkud každý devátý den převěšovali zavíčkovaný plod do medníku a do plodiště vkládali prázdné plásty nebo mezistěny. Plodování matky bylo normovaně kontroloZavádění nástavkových úlů, 1970 váno na omezeném prostoru. Tato metoda měla velikou efektivitu v získávání medu, 2 ale velikou časovou náročnost. Rodiče v té době zimovali svá včelstva jen na jednom nástavku (obr. 2). Jarní rozvoj včelstev často podporovali kočováním do sadů ovocných stromů v nížině, popřípadě k (v té době) ojedinělým polím řepky, kde rozšířili včelstvo na dva nástavky (obr. 3). V průběhu léta včelstva dosahovala své maximální velikosti ve třech nástavcích. Konec ve využívání této metody přineslo rozšiřující se pěstování řepky po roce 2000 a překotná jarní snůška, Zimování včelstev na jednom nástavku 10

která vyžadovala jiný přístup a hlavně větší 3 prostor v úlu. Začali zimovat svá včelstva na dvou až třech nástavcích a jaro probíhalo ve znamení přehazování nástavků, které ve většině případů vedlo k masovému rojení včelstev (o zebrování nebo nárazníkovém pásmu tehdy nikdo nic neslyšel). Včelstva na snadnou snůšku z řepky reagovala zvětšením své velikosti. Úly v době kvetení řepky dosahovaly velikosti šesti i více nástavků. Nástavky s devíti rámky začaly být malé pro Jarní rozvoj včelstev u tehdy vzácné řepky, 1970 včelstvo a nepohodlné pro včelaře (obr. 4). Změnu k lepšímu přinesl postupný přechod 4 na nízké nástavky úlové sestavy „Optimal“, ale práci rodičů začala brzdit ubývající energie nezvratného stáří a neochota vpustit na včelnice svou vlastní mladou nastupující včelařskou generaci. Překrývání generací pracujících dělnic je přitom jedním ze základních pilířů společenského chování včel, nikoli však asi včelařů. Včelaření rodičů mi přineslo od dětství časté pobyty v přírodě. U úlů jsme museli pomáhat jen v době medobraní, a tak jsem Vysoké úly v době masového pěstování řepky, dobu běžných prohlídek včelstev mohl strá- 2003 vit v okolních lesích. Dětský zájem o přírodu se přehoupl do studia na lesnické škole 5 a k trvalému zájmu o hluboké poznávání zákonitostí v biologii a ekologii. Od prvních her v lese až po současnost mě nejvíce fascinují vzájemné a často křehké vazby vytvořené v každé krajině. Sám jsem začal včelařit až po založení rodiny, na Valašsku. Začal jsem vyrábět jednoduché celodřevěné nízké nástavky s rámkovou mírou „Optimal“ 42 × 17 cm a zakládal malé včelnice (cca po 15 produkč- Včelnice na Valašsku, 2010 ních včelstvech) v nadmořské výšce kolem 600 m n. m. v bohaté nezemědělské krajině hřebenových partií Vsetínských vrchů (obr. 5, 7, 8). Po dosažení počtu asi sta včelstev jsem začal zjednodušovat obsluhu včelnic, a tak jsem převedl včelařství na kombinovanou metodu typu Dadant (obr. 9). Včelám tento zásah vyhovuje, jarní rozvoj je na vysokém rámku v plodišti rychlejší a práce s medníky jednodušší. Ve včelařství jsem testoval různé chovné matky, své i cizí. Sledoval jsem proměn11

Med uložený ve vystavěných mezistěnách 7

Tvorba oddělků 8

Nová včelnice

livé populace roztočů a hygienické chování včel. Při ošetřování včelstev proti roztočům jsem omezoval množství používaných syntetických chemických přípravků a experimentoval s organickými látkami. Čistotu a pohodu včelstev, ale také kvalitu medu, jsem podporoval vlastní výrobou mezistěn (obr. 6). Počet mých včelstev překročil číslo 150 a prosperitu provozu zajišťoval přísun kvalitního medu z čisté krajiny a dobrý marketing. Následovalo období všeobecného nadšení mezi včelstvy, zákazníky a včelařem. Poblíž včelařství jsem zřídil včelařskou naučnou stezku, kde se uplatnily mé první kresby s touto tematikou. Pořádal jsem komponované prohlídky s výkladem o včelách v krajině, o včelích produktech a jejich využití pro své zákazníky, žáky z okolních škol, skupiny včelařů, zájezdy důchodců. Přibývalo také fotografií o včelách, které plnily webové stránky mého včelařství. Vlastním nákladem jsem vydal brožurky pro včelaře začátečníky. Bylo to období plné krásné a smysluplné práce (nebo to tak alespoň vypadalo). Nezbývalo, než aby následovalo vystřízlivění, jak už to v životě chodí. Přišlo období bez snůšky medu, uživit celý provoz bylo náročné, zachraňování zdrojů financí vedlo k zanedbání kontroly populace roztočů a následnému poškození zimní generace včelstev. Protože včelaření bez velikých dávek chemie vyžaduje preciznost a přesnost, důsledky polevení byly fatální. Listopad toho roku přinesl pohled jako z učebnice. V úlech zimní zásoby, několik uhynulých dělnic s matkou a na podložce pár roztočů, jinak prázdno. Lidský rozum a schopnosti byly v koncích. Příroda zasáhla ve své jednoduché velikosti a vymazala z mé krajiny nezodpovědné lidské počínání. Udělala to snadno a rychle, daleko efektivněji než ošetřením akaricidy. Kdyby člověk kdysi nepřevezl včelstva včely medonosné do oblasti východní Asie, kde se přiro-

zeně nevyskytovala a kde žije roztoč Varroa na včele 9 východní, nedošlo by k rozšíření této zhouby po téměř celé planetě. Člověk má ale stále potřebu dělat věci proti přirozenosti přírody. Potom hledá opět nepřirozené cesty, jak omyly napravit. To se mu ale většinou nedaří. Často jen dokáže udržet problém v rádoby přijatelné míře. Kdyby příroda řešila současný problém s roztoči, tak by nechala vyhynout většinu populace napadených včel i s roztoči. Přeživší populace by buď roztoče neměla, nebo by byla vůči nim odolná a rozšířila by se zpátky do oblastí bez včel. Naše dosavadní snahy vedou jen k udržování a zvětšování odolnosti Kombinovaná metoda typu Dadant populace roztočů v naší krajině. Včelí společenstva žijí na planetě desítky milionů let. Pracují, komunikují, vytvářejí vazby s rostlinami a opylováním zajišťují produkci potravy pro celou planetu Zemi. Naše lidská společnost je stará jen pár tisíc let, a přesto se stavíme do role nejúspěšnějšího organismu na planetě. Nevím přesně, v čem spočívá náš úspěch, ale v komunikaci s krajinou a v podpoře a ochraně vlastního životního prostředí to nebude. Hmyzí společenstva už zažila období, kdy vyhynula převládající forma živočichů, a počínání člověka je jistě nepřekvapí. Naopak my máme možnost se od nich učit, jak společně žít miliony let udržitelným způsobem. Přistupujme k našim úlům s úctou, neboť společenstva uvnitř mají daleko hlubší historii, než má naše lidská společnost. A tak i já se v nové etapě svého včelaření přikláním k cestám kopírujícím postupy v přírodě. Když se například přemnoží roztoči v hnízdě včely východní, včely hnízdo opustí a nechají uhynout roztoče v buňkách s opuštěným plodem. Nám se nabízí přemetení včelstva na mezistěny a likvidace napadeného plodu. Je to opatření s účinností téměř 90%, a to bez jediné kapky chemie. A existuje spousta dalších pohledů a podnětů, které najdete i na následujících stranách knížky. Nechci vás učit, co máte dělat. Chci vás přivést k pokoře dívat se, jak to včely dělají přirozeně, a podle toho přizpůsobit svou práci u včel. Včelstva mají se včelím životem větší zkušenosti než my, a proto to můžeme jen vzít na vědomí, studovat jejich chování, skamarádit se s nimi a snažit se je pochopit. Přeji vám příjemné putování včelím světem! Miroslav Urban 13

VČELA JAKO DRUH Zařazení včely do biologického systému Rodokmen včely Vývoj společenského chování hmyzu Kdy je hmyz společenský Komunikace včel Orientace včel v krajině Pohyb včel v krajině Včely v ekosystému – opylování Včely v ekosystému – biodiverzita

14 XXXXXXXXXX

ZAŘAZENÍ VČELY DO BIOLOGICKÉHO SYSTÉMU

Říše: živočichové Druh: včela medonosná Kmen: členovci

Třída: hmyz

Řád: blanokřídlí

Podřád: štíhlopasí

Čeleď: včelovití

Včela je v biologickém systému zařazena, stejně jako my lidé, do říše živočichů. Jsme tedy příbuzní, i když velmi vzdálení. Kmen členovců, kam včela patří, má tělo složené z chitinových článků. Třída hmyz má článkované tělo rozdělené do tří hlavních oddílů – hlavy, hrudi a zadečku. Obvykle má hmyz pár složených oči, pár tykadel, tři páry nohou a křídla. Hmyz z řádu blanokřídlých má na hrudi dva páry blanitých křídel, a proto je schopný velmi dobře létat. Jen některé dělnice společensky žijících blanokřídlých křídla nemají. Blanokřídlí se dělí na širopasé a štíhlopasé. Podřád štíhlopasí, do kterého patří naše včela, má zadeček připojený k hrudi štíhlou stopkou a celkem čítá přes sto tisíc druhů řazených do mnoha čeledí. Do rodu včela řadíme celkem několik druhů (dnes konkrétně až dvanáct). Zařazení naší včely z úlu do čeledi včelovití, do rodu včela a přesněji druhu včela medonosná, je další přesně vědecké vymezení tvaru jejího těla a jejího chování. Někdo to prozkoumal, změřil, zaznamenal, pojmenoval. Pro naši knihu to ale není tak podstatné.

16 VČELA JAKO DRUH

Rod: včela

Včelí rodokmen sahá do dávné prehistorie, kdy vznikaly první formy členovců, kdy se vyvinuli první zástupci blanokřídlého hmyzu. Na větvích rodokmenu najdeme jak druhy hmyzu žijícího samostatně, tak i druhy žijící společensky. Společensky žijící druhy hmyzu znamenají veliký přínos celkovému rozšíření života na planetě. Opylují asi 85 % všech kvetoucích rostlin a zajišťují tak tvorbu jejich semen, což znamená, že jsou pro život na planetě naprosto nepostradatelné. Zemědělská úroda by bez nich byla mizivá. Stejně tak jsou pro přírodu důležití blízcí příbuzní včel, mravenci, kteří žijí a pracují v lesích a na loukách, regulují počty hmyzu, aby se nepřemnožil, přispívají k tvorbě zeminy a podobně. Jejich počty jsou obrovské a objem jejich potravy převyšuje objem potravy obratlovců na stejném území. Hmotnost všech mravenců na naší planetě je téměř shodná s hmotností celého lidstva! [5]

RODOKMEN VČELY

Dravý hmyz obřích rozměrů

Cesta dravců

Třetihory

Rozvoj krytosemenných rostlin

Vosy Lumci...

Cesta nektaru

Včely

Druhohory

Prvohory Rodokmen včely se začíná psát někdy před 500 miliony lety na začátku prvohor, kdy se v tehdejších mořích objevili první členovci – trilobiti. K velikému rozmachu hmyzu došlo v karbonu před 350 miliony lety. Tento hmyz už uměl létat, živil se většinou dravým způsobem a jeho larvy se často vyvíjely paraziticky. V té době ovšem dosahoval obřích rozměrů. Dokládá nám to například nález zkamenělé vážky s rozpětím křídel 75 centimetrů z ostravských uhelných vrstev. K veliké změně ve vývoji hmyzu došlo v druhohorní křídě před 100 miliony lety, tedy v období, kdy na Zemi žili dinosauři. Tehdy se začaly prosazovat kvetoucí krytosemenné rostliny, které potřebují pro své rozmnožování opylovatele, jenž přenese jejich pohlavní buňky z jedné rostliny na druhou stejného druhu, čímž teprve dojde k oplození a vývoji semen. Hmyz se rychle začal adaptovat na tuto novou roli. V období druhohor si část vývojové větve blanokřídlých vytvořila symbiotický vztah s kvetoucími rost-

18 VČELA JAKO DRUH

linami (dnešní včely, čmeláci) a část zůstala věrna dravému a parazitickému způsobu života (dnešní vosy, lumci a kutilky). Rostliny nabídly hmyzu novou formu potravy v podobě sladkého nektaru, jenž je zdrojem cukru, a pylu, který je pro něj výživnou bílkovinou. Hmyz při sběru potravy květiny opyluje. Na konci druhohor, tedy asi před 75 miliony lety, začal jak dravý, tak i nektarem se živící hmyz vytvářet první společenstva. Ve třetihorách jsou hmyzí společenstva již běžnou záležitostí, jak to dokládají nálezy v jantaru. Hmyz v těchto nálezech je již moderního typu, podobný hmyzu dnešnímu, a dá se předpokládat, že vedl i podobný způsob života. Dnes se tedy ví, že společenský hmyz žije na Zemi minimálně 75 milionů let. (Některé nové fosilní nálezy naznačují stáří společenského hmyzu dokonce až 140 milionů let.) V této době již existovala společenstva čítající tisíce až desetitisíce jedinců.

VÝVOJ SPOLEČENSKÉHO CHOVÁNÍ HMYZU Kolonie včel samotářek

Hnízdo včely medonosné Hnízdo vosíků Včela samotářka žijící samostatně

Počátky společenského chování včel začínají u včel samotářek. Většina samotářek žije samostatně. Jejich nejjednodušší hnízdo vypadá jako chodbička rozdělená na jednotlivé komůrky. V každé komůrce je kousek potravy pro budoucí larvu, nejčastěji je to kulička z pylu a nektaru. Na ni samička naklade vajíčko a komůrku uzavře. Včely takto vytvoří v hnízdě několik komůrek a víc se o svůj plod (vývojová stádia hmyzu – vajíčko, larva, kukla) nestarají. Vylíhlé larvy zkonzumují připravenou potravu, vyrostou, zakuklí se a vylíhnou se v novou generaci samotářských včel. V našich podmínkách je to často až v dalším roce. První pokusy o společenské chování začínají mezi samotářskými včelami, které budují hnízda vedle sebe například na dlouhých písčitých březích řek v počtu tisíců a někde i milionů. Samičky si potom dělí práci při hlídání hnízd a shánění potravy. Vznikají tak první komunitní vztahy. Někdy dochází i ke spolupráci více samiček při budování jednoho hnízda, přesto ale každá z nich přináší potravu jen pro svůj plod, do své komůrky na společné chodbě. Dalším vývojovým stupněm jsou jednoduchá společenstva, kde některá ze samiček převezme vůdčí roli, sama klade vajíčka a ostatní samičky a dcery vylíhlé z jejího plodu pracují jako dělnice. Takovou společnost tvoří u nás například vosíci (blízcí příbuzní vos). Zdatná samička zakládá na jaře malé hnízdo. Často se k ní přidají další samičky, které pomáhají. Nejsilnější z nich bojovně udržuje svou nadvládu nad hnízdem. Na podzim se společnost rozpadá. Přezimují samičky vylíhlé z poslední generace plodu. 20 VČELA JAKO DRUH

Nejsložitější společenské uspořádání známe u včel, které běžně potkáváme na našich zahradách, a téměř u všech mravenců a termitů. Tato společenstva mají rozdělené kasty pohlavních a nepohlavních jedinců. Matky kladou vajíčka, zajišťují tak rozmnožování. Samci, u včel nazývaní trubci, se páří s panenskými matkami. Dělnice zastávají v hnízdech různé specifické činnosti, a proto jsou jejich těla často uzpůsobena k výkonu této práce (to známe hlavně u mravenců a termitů). V hnízdě takového hmyzu žije současně více generací, přičemž se dělnice vždy starají o plod a udržují chod kolonie. Tato společenstva jsou víceletá a jsou schopná se dělit rojením.

Samostatně žijící samotářka

Superorganismus Dnešní vědci, kteří studují chování živočichů, nahlížejí na taková hmyzí společenstva jako na jeden veliký organismus, který žije na ploše až několika hektarů. Každý jedinec tohoto organismu je jednou funkční „buňkou“ pracující pro úspěšný chod celé společnosti. Tento superorganismus má vyvinutou komunikační strategii, a proto dokonale zvládá sběr potravy, obranu hnízda i výchovu plodu.

KDY JE HMYZ SPOLEČENSKÝ Pohlavní jedinci

Několik tisíc jedinců v hnízdě

Společný sběr potravy

Komunikace feromony

Dělnice

Matka ovlivňuje chování dělnic

Dělnice se starají o plod (překrývání generací) Starost o plod

Je několik stupňů společenského chování hmyzu[5]. Vosíci z minulé dvoustrany jsou na nejnižší příčce společenského vývoje, následují je vosy a čmeláci. Včely medonosné a mravenci lesní jsou na příčkách nejvyšších. Základním prvkem společenského chování je vzájemná spolupráce jedinců vedoucí ku prospěchu celého hnízda. O rozmnožování potomstva se stará jedna nebo více osemeněných matek, které svými feromony potlačí rozmnožovací pud dělnic. Matka ale nic neřídí, pouze klade vajíčka a je v péči dělnic, které o ní rozhodují. Dalším základním prvkem společenského chování je péče dělnic o potomstvo. Larvy se nedovedou samy živit a jsou odkázané na krmení staršími sestrami. Dělnice shromažďují potravu pro sebe i pro výživu plodu a matek. Ke shánění potravy využívají velikou plochu. Některé druhy hmyzu ji často 22 VČELA JAKO DRUH

Hmyzí rodiny Nejjednodušší formou společenského chování je rodinný způsob života. Rodiče připraví potravu pro budoucí potomstvo, ochraňují ho, zásobují potravou, někdy i krmí. Takto se starají o své potomstvo hrobaříci, některé druhy ploštic, lýkožroutů a pro včelaře důležité mšice. Podobně se chovají i zástupci pavouků, kteří ovšem nepatří mezi hmyz. Často vytvářejí komunity mnoha desítek jedinců, kteří žijí na stejném místě, mají společné lovné sítě a často se dělí o ulovenou kořist. Potomstvo většinou vyrůstá společně. Od rodin je krůček k životu ve společnosti, kde jeden bez druhého nemůže sám existovat. To se o hmyzích rodinách říci nedá, tam je stále každý sám za sebe, i když spolupracuje se sousedy.

střeží a brání, například u mravenců někdy dochází k válkám o území mezi sousedními mraveništi. Z potřeby starat se o plod vyplývá poslední prvek chování, který potřebujeme, abychom mohli hmyz prohlásit opravdu za společenský, a to překrývání generací dělnic. Na obrázku jsou základní prvky společenského chování včely medonosné. Několik desítek tisíc dělnic žije ve společném hnízdě, které vystaví z vosku v dutině stromu. Mají jednu matku, která je zodpovědná za rozmnožování potomstva. Generace včelích dělnic se překrývají, mladé dělnice se starají o plod, starší dělnice se podílejí na snůšce potravy a vytváření zásob, které umožňují kontinuální život hnízda po mnoho let za sebou. Celé včelstvo spolu musí nějak komunikovat. Jedním z dorozumívacích prostředků jsou feromony – aromatické látky, které včely vylučují z různých žláz. Prvním a nejdůležitějším feromonem je mateří látka. Matka ji vylučuje z kusadlové žlázy a dělnice, které ji krmí, roznášejí látku po celém úlu. Tento feromon udržuje dělnice v neplodnosti. Pokud se matka ztratí a dělnicím se nepodaří vychovat novou matku, začnou samy klást vajíčka. Nemohou se ale oplodnit a z jejich neoplozených vajíček se líhnou jen trubci. Proto se kladoucím dělnicím říká trubčice. Hnízdo je tak odsouzeno k zániku, ale trubci jsou alespoň malou nadějí, že genetická informace hnízda přejde dál. Své feromony vylučuje také hladový plod, matky a trubci mají své pohlavní feromony, dělnice se svolávají na česně feromony Nasonovovy žlázy (viz str. 52, 57). Dělnice, která použije žihadlo, vypustí poplašný feromon. Včely, které sbírají nektar na květech, zanechávají své vonící stopy i tam. Další dělnice, jež letí kolem, pozná, před jakou dobou tam byla předešlá návštěvnice a zda je květ zase naplněný nektarem. 23

KOMUNIKACE VČEL %

Osmičkový taneček

Optický tachometr

Kruhový taneček

Cesta kolem překážek

Kruhový taneček Dělnice, které létají za potravou, se nazývají létavky. Aby věděly, kam létat, má včelstvo skupinu pátraček, průzkumnic. Ty hledají v krajině zdroje potravy, na které potom upozorní ostatní dělnice tanečkem. Pokud se taneček odehrává v temnotě včelího hnízda, platí domluva, že směr vzhůru je směr ke slunci. Pravidlo platí i za předpokladu, že slunce putuje po obloze a jeho poloha se mění. Pátračka ukáže směr k potravě jako odchylku od směru ke slunci v danou chvíli. Pokud je zdroj potravy blízko, použije kruhový taneček. Pátračka běhá po kruhové dráze tam a zpátky a v místě, které odpovídá směru k potravě, zavibruje tělem. Dělnicím, které chce nalákat, dá ochutnat donesený nektar. Pak už nezbývá než doufat, že zdroj je opravdu vydatný a přinese včelstvu užitek.

Osmičkový taneček Nachází-li se potrava dále než 100 m od hnízda, používají pátračky k předání informace o zdroji potravy osmičkový taneček. Dělnice běhá po dráze, která vypadá jako „zdeformovaná osmička“, střídavě po levé a pravé straně. Uprostřed osmičky není průsečík, ale společná úsečka, kde dělnice vždy stejně vibruje tělem. Směr, kterým se po úsečce pohybuje, ukazuje směr k potravě vzhledem k poloze slunce. Směr ke slunci je na plástu opět chápán 24 VČELA JAKO DRUH

Směr ke slunci je na plástu nahoru

jako směr nahoru. Způsob, jakým „tančící“ včela vibruje, je sdělením, jak daleko se potrava nachází [5]. Včely určují vzdálenost pomocí takzvaného optického tachometru. Do vibrací svého tělíčka dělnice zafixuje různé krajinné prvky, jako jsou stromy, keře, louky, meze, nad kterými přeletěla. Ostatním dělnicím jakoby herecky přehraje trasu, po které se mají vydat. Delší trasa znamená pomalejší vibrace, kratší trasa rychlejší. Vědci provedli mnoho pokusů v různě členitých terénech a zjistili, že vibrace včely na středové úsečce osmičkového tanečku vyjadřují právě členitost terénu, nikoli přesnou vzdálenost. Pokud pátračka poletí za potravou dlouhou trasu přes písčitou pláň, provede jen málo vibrací, zatímco Včelí taneček trasa členitou krajinou se samostatnými Je to snad jediný taneček, jenž má keři a stromy bude znamenat mnoho vibrací. hodnotu Nobelovy ceny, kterou se svým Dnes už se také ví, že včely mají dobrou kolektivem obdržel zoolog Karl von paměť a znají dobře krajinu, ve které žijí. Je-li Frisch v roce 1973. Tito vědci objasv cestě ke zdroji potravy nějaká překážka, nili základní principy včelích tanečků. která se nedá překonat, například velký či Od jejich pokusů uplynulo již mnoho let. vysoký kopec, včely pátračky ukazují tanečV současnosti máme o tančení a orienkem přímou cestu ke zdroji potravy, kdežto taci včel mnohem více informací. ostatní dělnice letí automaticky oklikou. 25

ORIENTACE VČEL V KRAJINĚ

? Včely určí polohu slunce podle modré oblohy

Při zatažené obloze se orientuje po paměti a pomáhá jí UV světlo

Včely vidí polarizaci světla

? Včely ví, kde se slunce nachází v průběhu dne

Pokusně přenesená dělnice najde potravu po shlédnutí tanečku

Když není vidět slunce

Pod mrakem

Hlavním orientačním bodem včel v krajině je slunce na obloze. Slunce je počátkem jejich navigačního úhloměru. Ale co když je den, kdy slunce vidět není? První možností je orientace při polojasné obloze. Slunce sice vidět není, ale mezi mraky jsou patrné části modré oblohy. Včelí oči jsou schopné vidět rovinu polarizace slunečního světla, která je vždy kolmá na směr ke zdroji světla. Na modré obloze včely vidí rovinu polarizace a snadno určí směr ke slunci. Na obrázku máme místo modré oblohy soustředné modré kruhy. Při tomto pohledu i my snadno odhadneme, kde je střed a kde se nachází slunce. Včely se takto velmi snadno a rychle zorientují a vyrazí k cíli své cesty. Hlavní roli v této sluneční navigaci hrají horní části složených očí (viz str. 54), které jsou schopné rozpoznat rovinu polarizace světla, a tři jednoduchá očka, která včela používá při zaměřování pozice slunce.

Včely létají za potravou, i když je pod mrakem. Jak potom průzkumnice sdělují ostatním létavkám, kde je zdroj snůšky, když není vidět slunce? Vědci provedli mnoho pokusů, aby to pochopili. Zjistili, že se včely v tomto případě v krajině orientují po paměti (postupnými průlety si zapamatují mapu okolí) a podle UV světla. Včely také dovedou odhadnout polohu slunce, protože mají zafixovaný jeho denní chod po obloze. Nosí v sobě jakési sluneční hodiny. Dělnice, která zhlédne na plástu taneček, má jasnou představu, kde je zdroj potravy, ještě než vyletí z úlu. Aby se potvrdilo, že včely znají svou krajinu, byl proveden tento pokus: vědci odchytli označenou dělnici, jež zhlédla taneček průzkumnice, která se právě vrátila z nově otevřeného krmítka. Odchycená včela na zmíněném krmítku nikdy nebyla, ale dobře znala krajinu kolem úlu. Tuto dělnici přenesli daleko od úlu a vypustili. Dělnice se v krajině zorientovala, snadno doletěla na krmítko a potom se vrátila s nasbíranou potravou do úlu. Bez dokonalé komunikace a bez naučené znalosti krajiny by to nikdy nedokázala[5].

26 VČELA JAKO DRUH

POHYB VČEL V KRAJINĚ S

Trubčí shromaždiště

S 270°

200°

275°

Včela vypočítává svou trasu a do hnízda se vrací nejkratší cestou

345° S S

320° S

SEVER

120°

Panenská včelí matka

60° 50°

Trubci

30° 90°

Abych nezabloudila Včela létá kolem hnízda v okruhu několika kilometrů. Pátračky vyhledávají zdroje potravy do vzdálenosti až 6 km. A samozřejmě nesmějí zabloudit. Kdybychom po lesích a loukách chodili my lidé, vzali bychom s sebou mapu, buzolu a v posledních pár letech i nějaký přístroj s družicovou navigací. Všechny naše moderní navigační pomůcky poznají, kde je sever, umí měřit azimut, vzdálenost a nadmořskou výšku. Dokážeme tak na mapě vyznačit naši trasu. A když se chceme co nejrychleji vrátit domů, snadno najdeme přímou cestu. Podobně pracuje s navigací naše včela průzkumnice. V paměti má mapu okolí, umí měřit úhly směru svého letu, umí měřit vzdálenosti. Když poletuje při průzkumu krajiny z místa na místo, pamatuje si svoji trasu. Po několika průletech bezpečně ví, kde je, a zamíří přímo ke svému hnízdu. Její navigace je stejně dobrá jako naše nákladné satelitní systémy.

Trubci a shromaždiště lásky Malou orientační záhadou jsou včelí námluvy a včelí milování. Život trubců vypadá velmi jednoduše a krásně. Jenom si létají světem ze včelstva do včelstva. Kde se jim zachce, tam se nají a vyspí, pak zase odletí. Všichni trubci se přes den slétají na specifických místech v krajině, která se nazývají trubčí shromaždiště. Slétají se na ně až z desetikilometrové 28 VČELA JAKO DRUH

vzdálenosti. Stovky trubců za krásných dnů létají pohromadě nad loukou, pasekou, nad místem, kde je teplo a klidno. Létají ve výšce vrcholků stromů. Neví se ale, jak si vybírají tato místa. Mladé panenské matky krátce po vylíhnutí udělají několik krátkých orientačních letů kolem hnízda a pak se s naprostou jistotou vydají k trubčímu shromaždišti. Matka musí být neomylná, i když má na pomoc létavky, které ji navádějí ke shromaždišti i k domovu. Včelstvo má jen jedinou matku a ta se musí ze snubního letu nejen vrátit, ale navíc musí být také osemeněná. Mechanismus orientace matek a trubců zatím nikdo neodhalil, a proto zůstává pro nás tajemstvím.

Trubec na česně

VČELY V EKOSYSTÉMU – OPYLOVÁNÍ PESTÍK – OPYLENÍ A OPLOZENÍ Pylové zrno

Generativní jádro Vegetativní jádro

Přenos pylu

Blizna Čnělka

Křížové opylování

Pylová láčka Samčí pohlavní buňky Pylová zrna (archiv PSNV)

Vaječná buňka

Semeník

Nejdůležitější včelí vztah v krajině je opylování, které zajišťuje rozmnožování krytosemenných rostlin. Rostliny jsou na začátku všech potravních vazeb na Zemi. Abychom se mohli čehokoli najíst, musí někde vyrůst rostlina, která umí sama s pomocí slunce vyrobit energii v podobě cukrů. Tuto energii zabuduje do svého těla a my ji konzumujeme buď přímo, nebo zprostředkovaně přes jiné živočichy. V krajině vykvete například jabloň. Uvnitř jejích květů jsou dva druhy pohlavních orgánů. Tyčinky nesou prašníky plné pylových zrn – to jsou mužské pohlavní buňky. Pestík uvnitř v semeníku ukrývá (proto krytosemenné) vajíčko se samičí vaječnou buňkou. Rostlina musí svůj pyl přenést na jinou rostlinu a potřebuje, aby se na její pestík dostal pyl od jiné rostliny stejného druhu (křížové opylování). Proto rostliny vymyslely lákadlo pro hmyz. V květech vypouštějí ze žlázek sladkou mízu – nektar. Hmyz, který přiletí za potravou, nabere na svoje tělo z tyčinek pylová zrna. Když nektar vysaje, odletí i s pylem na jiný květ, na jinou rostlinu stejného druhu. Na dalším květu otře pyl o lepivou horní část pestíku, který se nazývá

30 VČELA JAKO DRUH

blizna, a tím dojde k opylení. Pylové zrno je plné výživných látek a vyroste z něj pylová láčka, takový klíček nebo kořínek, který proroste čnělkou pestíku až do vajíčka v semeníku. Pylovou láčkou, která se živí z pylového zrna, sestoupí do vajíčka dvě samčí pohlavní buňky. Když se jedné z pohlavních buněk podaří splynout s vaječnou buňkou, dojde k oplození. Z oplozené vaječné buňky se vytvoří semínko ukryté uvnitř plodu, který vyrostl ze semeníku. V našem případě jsou to jadérka v jablku.

Včelí vztahy Včelstvo žije ve své krajině, vytváří si v ní různé vazby a vztahy. Důležité jsou: ■■ vlivy počasí ■■ jestli jsou kolem včelstev kopce nebo rovina ■■ v jaké nadmořské výšce se stanoviště včelstva nachází ■■ kolik nektarodárných rostlin kvete v okolí ■■ kolik včelích roztočů se rozmnoží v populaci včel na daném území.

VČELY V EKOSYSTÉMU – BIODIVERZITA

Jednotlivé dělnice navštěvují jeden druh rostliny Hodně včel, hodně rostlin

Aby vše dobře fungovalo

Aby bylo všeho dostatek

V krajině létá spousta včel, motýlů i vos, leze spousta brouků a mravenců. Všichni se podílejí na opylování rostlin. Některé rostliny se „domluvily“ na opylování s konkrétním druhem hmyzu, jiným je to jedno. Rostliny mají často vyvinuté mechanismy, které zabraňují opylení vlastním pylem, a opylení pylem jiného druhu v podstatě nepřichází v úvahu. Aby mohlo dojít k opylení, musí se pyl přilepit na bliznu, kde dochází k výběru pylu, protože na bliznu se může přilepit jen ten správný pyl. Aby v tom včely nedělaly nepořádek, osvojily si jednoduchou metodu. Každá dělnice, která létá po louce a sbírá nektar a pyl, je věrná jednomu druhu rostliny. Proto najdeme na okraji řepkového pole dělnici, která usilovně létá po květech violek, a pole s vydatným zdrojem nektaru ji nezajímá. Tato dělnice plní plnohodnotně svou funkci opylování. Její chování má přínos nejen pro opylované rostliny, které tak získávají jen pyl svého druhu, ale i pro včelstvo. Tomuto chování se říká florokonstantnost čili věrnost jednomu druhu květu. Dělnice přinášejí do úlu rozmanitou potravu v podobě pylu i nektaru. Obilné pole – chudé stanoviště

V krajině žije, vyjma včel, motýlů, vos, brouků a mravenců, i spousta dalších organismů, a nezapomeňme, že mezi ně patří i lidé. Potřebují různorodou potravu, aby se všichni uživili. A protože jsou jejich potravou často také rostliny, je nutné, aby jich bylo co nejvíc. Aby bylo mnoho rostlin, musí být mnoho semen. Semena klíčí v půdě, kterou rostliny napomáhají vytvořit. Aby bylo mnoho semen, musí být v krajině mnoho hmyzu schopného opylovat. Vyplývá z toho jediné: vše je propojené a nejlepší je, když je naše pomyslná krajina co nejbohatší – bohatá na rostliny, bohatá na hmyz, bohatá na živočichy i další organismy, které nevidíme. Této bohatosti se říká biodiverzita. Bohatá krajina přináší rozmanitou a bohatou potravu nejen pro včely, ale i pro člověka. V oblastech s velikými plochami kulturních plodin žádnou velkou rozmanitost nehledejte. Ta není pro velkopěstitele žádoucí. Ale je to na úkor přirozených zákonů a potřeb organismů žijících v takové krajině.

32 VČELA JAKO DRUH

Květnatá louka – bohaté stanoviště

VČELSTVO Základní struktura včelstva Včelí dílo Včelstvo v průběhu roku Jarní rozvoj Rojení je přirozené Konec léta, zimní klid Zdroje potravy – cukry Zdroje potravy – bílkoviny Stavba těla včely medonosné Zrak, dýchání a let včel Vývoj a práce dělnice Vývoj a práce matky Vývoj a práce trubce Nemoci včel ◼ Houbové nemoci ◼ Bakteriální nemoci ◼ Virové nemoci ◼ Varroóza – biologie roztoče 34 XXXXXXXXXX

ZÁKLADNÍ STRUKTURA VČELSTVA ZDROJE VČELÍ PASTVY ZDROJE VČELÍ PASTVY

Nektar Nektar Matka Matka

Medovice Medovice

Dělnice Dělnice

Hnízdní dutina Hnízdní dutina včel včel Nektária Nektária

Kolonie mšic Kolonie mšic

Trubec Trubec Vystavěné Vystavěné včelí dílo včelí dílo

Pyl Pyl Řez prašníkem Řez prašníkem na tyčince na tyčince květu květu

Včelstvo pro svůj život potřebuje tři základní věci: prostor, snůšku, klid[10]. Přirozená velikost hnízdní dutiny včel je větší než 40–60 litrů[3]. Stanoviště je nejvhodnější na jižním okraji listnatého lesa. Včely milují slunce v zimě a polostín v létě. Dutina v listnatém stromě je tedy ideální. Listí v létě stíní, v zimě opadá a nebrání slunci prohřívat kmen s dutinou. Myslete na to, až budete umísťovat svá včelstva na stálá stanoviště. Včelstvo potřebuje pro svoje přežití a rozvoj dostatek potravy. Potřebuje cukry, které včely sbírají ve formě nektaru a medovice, a potřebuje bílkoviny z pylu. Pokud se něčeho nedostává, včelstvo se nerozvíjí, chřadne a nepřežije další zimu. Nastane-li rok bez snůšky, krmení pomůže včelstvům přežít, ale cukerný sirup vše z přírody nenahradí. Dále včely potřebují klid, proto stanoviště v blízkosti dálnice není vhodné. Také časté otvírání úlů a věčné přehazování rámků je na škodu. Nedělejte to, nechte včely v klidu. V plně rozvinutém včelstvu žije jedna matka, 300–600 trubců, 40–100 tisíc dělnic. Matka s dělnicemi na plodovém plástu 36 VČELSTVO

Klidné lesní stanoviště Klidné lesní stanoviště

Matka žije 3–4 roky, v době rozvoje včelstva naklade 1500–2000 vajíček denně. Dělnice žije v létě zpravidla 40 dnů, první polovinu svého života pracuje uvnitř jako krmička, uklízečka a zpracovatelka medu. Potom začne hájit vletový otvor hnízda a posléze začne vyletovat za sběrem potravy. Za život nalétá až 300 km a přinese asi 7 ml medu. Zimní generace dělnic žije 6–7 měsíců, vylíhne se koncem léta a začátkem podzimu. Úkolem zimních včel je přečkat zimu a vychovat první jarní generaci dělnic. Úkol je to opravdu nelehký. Trubec, včelí sameček, žije ve včelstvu od jara do podzimu. To ale jen za předpokladu, že včelstvo má dostatek potravy a jsou dobré klimatické podmínky. Na konci sezóny dělnice trubce nemilosrdně vyženou z hnízda, aby neujídali zásoby na zimu. Včelstvo potřebuje pro svůj život hnízdní dutinu, kde dělnice postaví dílo z vosku a uloží do něj pyl a med. Matka tam začne klást vajíčka včelího plodu. Jen tak se včelLíhnoucí se trubec stvo může zdárně rozvíjet. 37

VČELÍ DÍLO SLOŽENÁ MOZAIKA VČELÍHO PLÁSTU

Med Uložený pyl

Dělničí plod

Pyl Plod

Uložený med Trubčí plod

Rojové matečníky

4,8–5,1 mm

22 mm 32 mm

Základem přirozeného včelího hnízda jsou voskové plásty. Včely produkují vosk ve voskových žlázách na spodní straně zadečku. Malé voskové šupinky slepují dohromady a staví plásty s buňkami po obou stranách. Malé šestiboké komůrky s průměrem kolem 5 mm a hloubkou asi 11 mm pokrývající převážnou plochu plástů, jsou určeny pro dělničí plod a pro ukládání medu a pylu. Buňky z obou stran plástu mají společná dna, této části plástu se říká mezistěna. V divokém (přirozeném) díle mají buňky pro ukládání medu v horní části hnízda větší hloubku a matka do nich nikdy neklade vajíčka. V dolní části hnízda, na okrajích a spojích plástů jsou větší buňky s průměrem 6,9 mm pro trubčí plod. Když včelstvo potřebuje vychovat novou matku, vytvoří pro ni buňku zvanou matečník, který má velikost dětského malíčku. Voskové plásty jsou vystavěny svisle vedle sebe, mají přirozenou rozteč kolem 32 mm a vytvářejí asi 10 mm široké uličky. Včelstvo pro svůj život potřebuje uličku mezi plásty – nejlepší ale je, když má uliček 9 až 10. Dělničí plod se většinou nachází uprostřed dolní poloviny hnízda, tvoří tvar koule do průměru 30 cm. Této části hnízda se říká plodiště. Kolem plodových buněk a v plástech, které na bocích těsně sousedí s plodovými plásty, včely shromažďují pyl. Je to potrava pro plod, proto

Rozměr přirozené dělničí buňky

Hnízdo v řezu

je vhodné, aby mu byl co nejblíže. Vedle pylu směrem ven od plodiště a v horní polovině hnízda včely ukládají medové zásoby. Na bocích hnízda jsou provozní zásoby na letní období, nahoře pak zásoby medu na zimu. Pod dělničím plodem je prostor pro trubčí plod. S matečníky se nejčastěji setkáme při rojení včelstva, rojové matečníky najdeme na spodních okrajích plástů v plodišti. Když celou mozaiku poskládáme, dostaneme strukturu včelího plástu i celého včelího hnízda. Skladba musí fungovat jak při kolmém pohledu na plást, tak v řezu celým hnízdem (viz poslední obrázek vpravo nahoře). Vše je stejné v divoké dutině stromu i v moderním nástavkovém úlu. Plást plný čerstvého medu

38 VČELSTVO