Sluneční barevné pohádky

SLUNEČNÍ BAREVNÉ POHÁDKY EVA NĚMCOVÁ

ILUSTROVALA: ZUZANA LANGEROVÁ

Eva Němcová

SLUNEČNÍ BAREVNÉ POHÁDKY

Ilustrovala Zuzana Langerová

S láskou knihu věnujeme Mařence a Honzíkovi, ať o barvách jim něco poví.

Třeba příběhy barevné, milé, naše děti roztomilé.

Pohádka už začíná, Honzík i Maruška uši napíná.

Eva Němcová a Zuzana Langerová

JAK SLUNCE DOSTALO BARVU

"Haló, slunce, sluníčko! Jak to, že máš žlutou barvu? A jak jsi k ní přišlo?" zeptala se malá motýlí princezna, když si hřála svá křehká křidélka ve slunečních paprscích. "Ty jsi ale zvědavý motýlek, Bělinko." odpovědělo slunce. "To nevíš, že já dávám všemu život? A žluté jsem přece odjakživa." "Odjakživa?

Ale někdo tě přece nažlutit musel, ty jedno slunce sluncovaté." povídá trochu překvapeně Bělinka. "Pověz, jak jsi žlutou barvu dostalo, sluníčko, prosím." žadonila princezna. "Inu dobrá."

Slunce si protáhlo své zlaté paprsky a dalo se do vyprávění: „Před dávnými časy, nevypadal svět jako dnes. Nebyl tak barevný, ani motýli se nepyšnili svými pestrobarevnými ozdobami na křídlech. A v této černobílé době žil jeden velmi

zlý a krutý čaroděj. Zloba mu jiskřila v očích a každý kdo ho jen okem spatřil, měl z něho strach. Byl nejmocnější na světě a dlouhá léta s ním bojovali lesní skřítkové a víly střežící dobro.

Jednoho dne se čaroděj rozhodl, že dá světu barvy. Nechtěl je však pro zkrášlení květin a zvířat, ale barvy měly být zlé, měly škodit všemu živému i neživému. Kouzelník začal vařit v kotli lektvar, pomocí něhož mohl barvy stvořit. "Babí hněv, popel z kostí, žabí žluč a ještě vraní oko, nakonec přidám listy z jedůvky obecné." mumlal si čaroděj. Jenomže udělal chybu a místo listů z jedůvky přidal dobromysl. Nevěděl, že mu lesní skřítci bylinky vyměnili. Potom nad kotlem mával rukama a říkal čarodějnou formuli:

"Čáry, máry jedorelky ať jsou tady z barev pastelky."

Nad kotlem to zapraskalo, začoudilo, zazářilo a kde se vzaly, tu se vzaly, byly tady barevné pastelky. Čaroděj se zaradoval.

Jeho zloba ke všemu živému byla ukrutná. "Běžte do světa, pastelky mé a škoďte všemu, co najdete." Rozkázal čaroděj a barvičky se vydaly do světa. Kouzelník však netušil, že pastelky jsou hodné a škodit světu nechtějí. Dobromysl udělala své. Po této bylince být ani jiné nemohou. Žlutá, modrá, červená šli cestou necestou a vesele si zpívali:

"My jsme krásné barvičky, svět vybarvíme celičký.

Legraci si užijeme, pastelky se jmenujeme." Žlutá šla jako první, uprostřed červená a nakonec modrá. Čaroděj se chtěl podívat, jaké dílo stvořil a proto se proměnil v havrana a pastelky na cestě doprovázel. Začal jim tvořit překážky. Barvičky vesele pokračovaly dál, když tu najednou se před nimi objevil temný, hluboký les. Nejprve se zalekly, ale když vešly dál, žlutá zářila na cestu, jako veliká lucerna. A tak se jim podařilo lesem projít. Když tohle kouzelník viděl, rozčílením odletěl zpět do své jeskyně. Nic netušící pastelky šly dál a pomáhaly si navzájem. Žlutá, když bylo potřeba svítila na cestu a rozdávala svůj žár. Kolem ní bylo takové teplo, že i sníh roztával. Kam se postavila, tam začaly kvést květiny a poletovat

motýli. Modrá se podívala nad sebe a zeptala se své zářivé kamarádky: "Žlutá, chtěla bys svítit celému světu a všem rostlinám a tvorům dávat svým teplem život?"

Pastelka se zamyslela a povídá: "Ano, to by se mi líbilo.

Jen, jak to udělat?" než dopověděla svou otázku, stála tu malá víla. "Já ti pomohu. Přesvědčila jsem se, že jste hodné a chcete světu pomáhat. Znám čaroděje, který vás stvořil a spolu s ostatními skřítky a vílami bojujeme proti jeho zlobě. Je-li to opravdu tvé přání, pak nechť se stane co má." "Ano, chci být užitečná svým světlem a žárem." odpověděla zářivá barvička.

Víla se jednou zatočila a v tom okamžiku přiletěl motýl. Žlutá se ho dotkla a motýl celý zežloutl. Potom vyletěl vysoko na oblohu a tam se proměnil ve velikou zářivou kouli, které dodnes říkáme slunce.

"Jak jsi to dokázala?" chtěla se ještě zeptat modrá, ale víla již byla ta tam. Barvičky modrá, červená a žlutá pokračovaly dál ve svém dlouhém putování. Slunce jim svítilo z nebeské výšky na cestu a hřálo je svými slunečními paprsky, kterými

také dalo život mnohým tvorům a rostlinám."

Sluníčko skončilo své vyprávění a motýlí princezna Bělinka letěla do svého paláce, aby se uložila ke spánku. "Dobrou noc, sluníčko!" zavolala ještě z postýlky na oblohu. Ale slunce již bylo příliš daleko a místo něj nastupoval na nebeský trůn bělostný měsíc.

MODRÁ, JAKO KAPKY DEŠTĚ Ráno ještě ležela Bělinka v motýlí postýlce, když jí zalechtal na tváři sluneční paprsek: "Princezno, vstávej, už je tady nový den." "Dobré ráno, sluníčko! Jakpak jsi se vyspalo?" ptala se hned po ránu Bělinka. "Děkuji za optání, vyspalo jsem se velmi dobře, vždyť mám peřiny z červánků." odpovědělo trochu vychloubačně slunce. "Z červánků? A kdepak jsi k nim přišlo?" podivila se motýlí princezna. "Sesbíralo jsem je z letní oblohy a nechalo načechrat jemným vánkem." řeklo slunce a líně si zívlo.

"Vyprávěj mi zase o pastelkách a také o obloze." žadonila opět malá Bělinka. "Jak se modrá dostala tak vysoko na nebe? A proč je modré i moře?" ptala se princezna zvědavě. "Tak už přestaň s těmi otázkami, posaď se a poslouchej." pokáralo ji rozladěné sluníčko a začalo s barevným vyprávěním.

"Pastelky modrá, červená a žlutá se rozhodly konat dobro a dělaly radost všude, kam přišly. Zatím co se žlutá radovala ze svého zářivého úspěchu, zlý černokněžník přemýšlel, jak jej překazit. Poslal tedy na bílou oblohu černé mraky, aby slunce zakryly. Barvičky právě seděly na břehu moře a odpočívaly, když se náhle začalo stmívat. Červená se podívala na nebe, aby zjistila co se to děje. "Jejdanánku!!" vykřikla. "Podívejte se, naše slunce chtějí zakrýt černé mraky. V tom má určitě prsty ten zlý čaroděj." "Máš pravdu červená, ale jak jen sluníčku pomoci." přemýšlela žlutá. "Kdybych se tak mohla dostat na oblohu, určitě bych na něco přišla." povzdechla si modrá a smutně se podívala na nebe. "Já bych věděl, jak na to." ozval se skřehotavý hlas, který patřil malému skřítkovi, schovanému

nedaleko v rákosí. "Opravdu? Vidíte, vždy je nějaká naděje." zajásala modrá, která všude, kam přišla, rozsévala víru a naději. "Tak nám pomoz." prosily bezradné pastelky. Skřítek se postavil na kraj moře, zvedl ruce a začal čarovat:

"Vánku, vichře, větříčku, pomoz mi teď trošíčku."

Kouzelnou formuli vyslovil třikrát po sobě a ve chvilce se začal zvedat vítr. Pak podal modré barvičce holubí pírko se slovy:

"Dotkni se modrá tohoto peříčka, ať tvá barva dobrá zachrání paprsky sluníčka.“

Pastelka předala pírku svou moudrost a skřítek kouzlil dál:

"Mraky, zraky, teď, pírko s modrou k slunci leť!"

Začal se zvedat vítr a uchopil peříčko svými vzdušnými prsty. To se pomalu vznášelo, jakoby si s ním vítr pohrával.

Stoupalo stále výš a výš, až se ztratilo v černých mracích, za kterými bylo uvězněné slunce. Peříčko obarvilo oblohu i s mraky do modra. Černou však modrá přebarvit nedokáže a proto mraky dostaly odstín tmavě modrý. Slunce svými paprsky do nich bodalo tak dlouho, až začaly padat modré kapičky vody, kterým říkáme déšť. V létě dává přírodě vláhu a v zimě se přemění na sněhové vločky. Kapky deště daly svou blankytnost a modrou průzračnost i mořím, řekám a potokům. Modrá barva se vtiskla i do lidí. Je pro ně navždy barvou naděje a víry."

Slunce dovyprávělo další příběh a schovalo se za mraky.

"Děkuji ti, sluníčko. Zítra přiletím zase." řekla princezna, roztáhla křídla a odletěla za ostatními na louku plnou rozkvetlých květů.

ZAMILOVANÁ ČERVENÁ

Dnes si princezna trochu přivstala a letěla rovnou za sluníčkem, pro další barevnou pohádku. "Krásný den ti přeji, sluníčko." "I tobě, Bělinko. Mám pro tebe opět pastelkový příběh. Je o barvičce, která dává radost, lásku, teplo, ale i přátelské pohlazení." prozradilo lákavě slunce. "Radost a lásku? Tak to může být jedině červená, ta umí něžně hladit." odpověděla motýlí princezna, uvelebila se do nejvoňavějšího květu a sluníčko vyprávělo:

"Kouzelné pastelky již prošly téměř celý svět a kde se objevily, tam se dobře dařilo všem. Nikdo nepřemýšlel nad tím, kdo dává světu umění milovat, radovat se, a dělá ho šťastnějším. To už tak bývá, čeho dosti máme, toho si nevážíme. Na to právě zlý čaroděj čekal a v noci, když všichni spali, červenou pastelku zaklel:

"Ať víc na světě lásky není a barva červená se v šedou změní.

Ať promění se v tvrdý kámen, s pastelkami bude ámen."

Rázem tu místo červené pastelky, stál šedý špičatý kámen. Čaroděj si zamnul rukama až to zašustilo a se zlověstným úsměvem se odebral zpět do své jeskyně. Ráno se všichni

probudili a když viděli, co se stalo s červenou barvičkou, začali přemýšlet, jak ji vysvobodit. Najednou viděli, co jim červená pastelka přinášela. Jakoby všechna láska, radost, smích, štěstí, klid a laskavost ze světa vymizely. Lidé, kteří se dříve milovali, se nyní jenom hádali a ubližovali si. Všude panovalo zlo, křik a zmatek. Jen uprostřed tohoto mumraje stály dvě bezradné a nešťastné pastelky. Modrá a žlutá. "Copak se to tady děje?" podivila se modrá. "To je určitě proto, že je červená zakletá." odpověděla žlutá. "Pojď, honem, musíme červenou vysvobodit.

Půjdeme za ní, třeba na něco přijdeme." řekla modrá a obě běžely k zakleté červené pastelce. Když tam přišly, uviděly kolem zkamenělé pastelky růst keříčky jahod. Jahody se červenaly a vypadaly, jako malé červené korálky. Modrá šla k zakleté pastelce a smutně jí pohladila se slovy: "Kdybychom věděly, jak ti pomoci, kamarádko naše červená." "Víš co, já možná vím, jak jí pomoci. Zkusím rozbít kámen, svým žárem." řekla žlutá a rozzářila se, jak nejvíc dovedla. Zlaté paprsky bodaly do kamene vší silou, ale skála nepovolila. "Tak to je konec." povídá plačtivě modrá. "Ale není." ozvalo se z jahodového keříku. Byla to lesní víla, která se nad pastelkami slitovala a chtěla jim pomoct. "Dávejte pozor!" řekla, vznesla se nad jahody a začala odříkávat zaklínadlo: "Ať jahody červené, rázem jsou hned kouzelné.

Ať kdo jednu jahodu sní, lásku zas pocítit smí.