PŘIROZENÝ SVĚT
OBSAH
Roland Posner Sémiotické s tudie Pře k lad: Ve ronika O ple t alová , Lukáš M ot yč ka a Le nka Pe trová
OBSAH
Recenzovali: prof. PhDr. Jarmila Doubravová, CSc. Mgr. Vít Gvoždiak, Ph.D. Odborný lektorát: Mgr. Jana Šebelová Edice Přirozený svět, sv. 5 Edici řídí prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc. Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky účelové podpoře na specifický vysokoškolský výzkum udělené roku 2016 Univerzitě Palackého v Olomouci Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Kniha vychází za podpory Česko-německého fondu budoucnosti. Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost. 1. vydání © Veronika Opletalová, Lukáš Motyčka, Lenka Petrová, 2018 © Univerzita Palackého, 2018 ISBN 978-80-88278-09-2
OBSAH
Předmluva k českému vydání Literatura
9 14
Člověk jako znak 1. Člověk v komunikačních modelech 2. Člověk jako věrný obraz Boží 3. Člověk jako výpověď 4. Člověk jako signifikant 5. Člověk jako herec Literatura
15 15 17 20 24 28 35
Ke genezi komunikace – sémiotické základy 1. Úvod 2. Hierarchie typů znaků 2.1 Elementární typy znaků: signál, indikátor, výraz a gesto 2.2 Stupně reflexe: iterace přesvědčení a záměru 3. Rekonstrukce komunikace 3.1 Jednání a indikace jednání 3.2 Signalizování a indikace signalizování 3.3 Komunikace 3.4 Zdar, otevřenost a úspěšnost komunikace 4. Anatomie komunikace 5. Porozumění, jednání a užití znaků 6. Shrnutí Literatura
39 39 42 42 50 51 51 56 59 65 70 80 82 84
Každodenní gesta jako výsledek ritualizace 1. Tabu a rituál 2. Vzorce chování 2.1 Zvířecí vzorce chování 2.2 Lidské vzorce chování 3. Základy vývoje emblematických gest Literatura
89 89 91 92 95 106 111
Co je kultura? K sémiotické explikaci základních antropologických pojmů 1. Dějiny pojmu 1.1 Od antiky k osvícenství 1.2 Úkoly antropologie 1.3 Úkoly sémiotiky 2. Systematika 2.1 Základní pojmy sémiotiky 2.2 Základní pojmy antropologie 3. Sémiotická explikace antropologických pojmů 3.1 Společnost 3.2 Civilizace 3.2.1 Artefakty 3.2.2 Instrumenty 3.2.3 Texty 3.3 Kultura v užším smyslu 4. Kulturní mechanismus 4.1 Kultura versus ne-kultura 4.2 Centrum versus periferie 4.3 Kultura jako kolektivní paměť Literatura
113 114 114 116 117 118 118 123 127 127 129 129 130 131 141 144 146 149 154 157
Sémiotické paradoxy v promluvě Na příkladu Sternova románu Tristram Shandy 1. Úvod 2. Paradoxy a antinomie 2.1 Označovací antinomie 2.2 Pravdivostní antinomie 3. Sémantické stupně 4. Sémiotické paradoxy
171 171 173 173 175 176 177
5. Sternova autobiografie 6. Typy sémiotických paradoxů u Sterna 7. Závěr Literatura Bibliografické údaje a komentář k jednotlivým verzím výchozích textů Člověk jako znak Ke genezi komunikace – sémiotické základy Každodenní gesta jako výsledek ritualizace Co je kultura? K sémiotické explikaci základních antropologických pojmů Sémiotické paradoxy v promluvě – na příkladu Sternova románu Tristram Shandy
180 183 188 189
191 191 192 194 195 196
Roland Posner a německá sémiotika po roce 1975 1. K roli Berlína 2. Studium v Bonnu a Mnichově 3. Posnerovo Působení na Technické univerzitě v Berlíně před rokem 1975 4. Berlínský sémiotický kroužek 5. Německá společnost pro sémiotiku 6. Posnerovo působení v Mezinárodní sémiotické asociaci 7. Zeitschrift für Semiotik 8. Knižní řady 9. Sémiotický archiv v Berlíně a Dům znaků Literatura
201 204 206 209 211 213 214 217
Rejstřík
221
197 197 199
PŘIROZENÝ SVĚT
OBSAH
9
PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ
Kniha Sémiotické studie přináší výbor z díla autora, který je v německé sémiotice považován za osobnost zakladatelskou. Roland Posner se narodil roku 1942 v Praze, vyrůstal v bavorském městečku Landshut a po studiích v Bonnu a Mnichově se usadil v Berlíně, kde působí dodnes. Získání profesury na Technické Univerzitě v Berlíně v roce 1975 chápal jako možnost k výraznějším organizačním počinům. V témže roce založil spolu s kolegou Martinem Krampenem Berlínský sémiotický kroužek a zorganizoval Sémiotické kolokvium, na němž padlo rozhodnutí založit Německou společnost pro sémiotiku (DGS).1 Dlouhodobě se podílí na profilu Mezinárodní sémiotické asociace (IASS-AIS), působil jako její viceprezident i prezident. Od roku 1979 rediguje časopis Zeitschrift für Semiotik. Je též zakladatelem několika knižních řad věnovaných lingvistice a sémiotice a výrazně přispěl ke vzniku díla, které čtenáře zevrubně seznamuje s historií, metodami a předměty sémiotického bádání: jde o čtyřsvazkové kompendium Semiotik/Semiotics (Posner, Robering a Sebeok 1997–2004). V kontextu těchto editorských a organizačních aktivit bývá někdy přehlíženo, že i Posnerovy vlastní práce tvoří ucelený soubor, který se základním kulturně sémiotickým metodám a pojmům zevrubně věnuje. Pro první české vydání byly vybrány práce, které jednak reprezentují šíři Posnerova zájmu, zároveň ovšem umožňují sledovat jeho myšlenkový vývoj při hledání odpovědí na stěžejní otázky, jakými jsou definice komunikace či klasifikace znakových procesů. Tato kniha obsahuje 1
O těchto institucích pojednává studie Roland Posner a německá sémiotika po roce 1975 v závěrečné části této knihy.
P Ř E D M L U VA K Č E S K É M U V Y DÁ N Í
OBSAH
10
pět prací z let 1977–2002. Jde o první překlad Posnerových prací do češtiny, který vychází tiskem 2, zároveň jde o vůbec první výbor autorových novějších sémiotických studií. Jediným dosud publikovaným souborem Posnerových statí je kniha Rational Discourse and Poetic Communication (Posner 1982), která obsahuje autorovy lingvistické, sémiotické a literárněvědné práce z let 1969–1981. Její předposlední kapitola je věnována sémiotickým paradoxům jako podstatě jazykové komiky – tato studie jako jediná ze zmíněného souboru je zde otištěna pod názvem Sémiotické paradoxy v promluvě. Není náhodou, že se Roland Posner rozhodl poskytnout práva k otištění svých novějších sémiotických prací právě českému vydavateli. Narodil se v Praze, jeho otec pochází z Trutnova, matka z Ostravy. Ke své rodné zemi, kterou byl nucen roku 1946 opustit, má vztah veskrze pozitivní a nostalgický, přestože zde měl příležitost působit jen málo a češtinu neovládá. V roce 1995 se v Praze účastnil 2. Sémiotické konference, kterou pořádala Sémiotická skupina při České společnosti pro kybernetiku a automatiku (srov. Doubravová 2001), od roku 2014 navštívil několikrát Univerzitu Palackého v Olomouci, kde pronesl přednášky pro posluchače různých kateder Filozofické fakulty a příspěvek na konferenci Kultura – Média – Komunikace v dubnu 2016. V kontaktu s českými sémiotiky byl nicméně již dříve, o čemž svědčí např. jeho dlouholetá korespondence s brněnským sémiotikem a divadelním teoretikem Ivem Osolsobě. České odborné veřejnosti není Posnerovo jméno neznámé, k čemuž přispěly zejména jeho editorské a organizační aktivity. Z jeho díla zaznamenaly ohlas převážně práce lingvistické (např. disertace Theorie des Kommentierens, Posner 1972), které vykazují afinitu s funkčním přístupem Pražského lingvistického kroužku, dále práce o sémiotice Charlese Morrise, jehož dílo Posnerovu vlastní koncepci výrazně ovlivnilo. Předkládaný soubor má ambici rozšířit obecné povědomí o Posnerových dalších stěžejních pracích. K těm patří bezesporu úvodní studie Člověk jako 2
Dva Posnerovy texty měli možnost vyslechnout v rozhlasové úpravě posluchači Vltavy, oba v cyklu Psáno kurzívou v režii Tomáše Soldána. Text Člověk jako znak se vysílal v září 2015. Text O vytváření obrazu sebe sama, který v této publikaci není obsažen, zazněl na Vltavě v červnu 2017. Úryvky z textu Každodenní gesta jako výsledky ritualizace se budou vysílat ve vltavském cyklu Esej koncem roku 2018.
P Ř E D M L U VA K Č E S K É M U V Y DÁ N Í
OBSAH
11
znak, která už v originální německé verzi sloužila jako úvod ke stejnojmennému tematickému dvojčíslu Zeitschrift für Semiotik, a obsáhlá studie Ke genezi komunikace, která představuje Posnerovu obecnou teorii znaku a jeden z mála příkladů konsekventní formalizace teorie znaku. Obě byly publikovány v první polovině devadesátých let, na systematice znakových procesů však autor pracoval již od počátku let osmdesátých, jak naznačují některé z jeho nepublikovaných konferenčních příspěvků.3 Na tuto zásadní teoretickou práci navazuje text Každodenní gesta jako výsledky ritualizace, který se věnuje genezi (komunikace prostřednictvím) emblematických gest. Tato studie z roku 2001 je nejdelší samostatnou publikací autora k problematice gest, jejichž výzkumu a lexikografickému zpracování se spolu s kolegy z Centra pro sémiotický výzkum intenzívně věnoval od počátku 90. let.4 Posnerovy příspěvky k teorii kultury zastupuje obsáhlá studie Co je kultura?, která vznikla koncem 80. let a patří k Posnerovým nejpřekládanějším a nejcitovanějším textům. Text vyšel mezi lety 1989 a 2004 v řadě verzí, které byly výrazně modifikované. Jako výchozí text pro český překlad byla vybrána nejdelší německá verze z roku 1992, na výraznější pozdější modifikace odkazuje poznámkový aparát a závěrečná kapitola s komentářem. Výbor uzavírá studie Sémiotické paradoxy v promluvě z roku 1977, jež je ukázkou Posnerových raných příspěvků k poetice. Autor zde pojímá analýzu komiky jako odrazový můstek k rozlišování různých výrazových rovin přirozeného jazyka. Kniha je doplněna o závěrečnou studii věnovanou osobnosti tohoto významného sémiotika. Vedle náčrtu Posnerovy intelektuální biografie obsahuje studie obecnější informace o vývoji německé sémiotiky v poslední čtvrtině 20. století s důrazem na roli Berlína. Většina Posnerových prací existuje ve dvou autorských jazykových mutacích: němčině a angličtině.5 To platí i pro texty uveřejněné zde. Německá verze zpravidla předcházela té anglické, v několika pří3
Ke genezi textů viz též kap. Bibliografické údaje a komentář k jednotlivým verzím výchozích textů v závěrečné části této knihy.
4
K Posnerovu přínosu k výzkumu gest srov. Opletalová a Siefkes (2018).
5
Seznam Posnerových publikací v angličtině viz Opletalová a Siefkes (2018).
P Ř E D M L U VA K Č E S K É M U V Y DÁ N Í
OBSAH
12
padech tomu bylo ovšem naopak, např. u Posnerova stěžejního textu Believing, Causing, Intending (1993), jehož překlad zde uvádíme pod názvem Ke genezi komunikace.6 Autorské jazykové mutace zpravidla nejsou zcela identické, autor pozdější verzi občas krátil či doplňoval, v některých případech výrazněji modifikoval titul. Aby měl čtenář přehled o jednotlivých verzích přeložených statí, přinášíme kapitolu s bibliografickými údaji, včetně komentáře poukazujícího na výraznější odlišnosti mezi různými vydáními. Velkou výhodou při přípravě publikace byla spolupráce autora, který texty pro překladový soubor pomáhal vybrat. Podkladem pro překlad byla tedy vždy ta verze, kterou on považoval za stěžejní. Ve výsledku jsou všechny výchozí texty v němčině, překladatelé ale samozřejmě využívali možnost porovnat obtížně přeložitelná místa a termíny s anglickou verzí. Překladatelská rozhodnutí v oblasti terminologie jsou shrnuta formou věcného rejstříku na konci knihy. Vedle českého výrazu jsou uvedeny výrazy německé i anglické, rejstřík tak do jisté míry plní i funkci slovníčku – zprostředkovává ovšem jen ty významy, které se vyskytují ve výchozích textech. Komentáře k překladu jsou integrovány do poznámkového aparátu formou indexů o hranatých závorkách. Na této publikaci se překladatelsky podíleli germanisté Lukáš Motyčka, Veronika Opletalová a Lenka Petrová. Odborný lektorát v oblasti filozofické a logické terminologie provedla Jana Šebelová. Za poznámky k české sémiotické terminologii patří velký dík Vítu Gvoždiakovi. Za pomoc a rady vděčí překladatelé též Petře Bačuvčíkové, Zdeňce Březinové, Jarmile Doubravové, Karlu Frankovi, Lucii Hlouškové, Petře Chvojkové a Marii Krappmann. Kniha vychází díky podpoře několika institucí. Velký dík patří Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, která v rámci projektu K vývoji německé sémiotiky v poslední čtvrtině 20. století: osobnosti a instituce berlínské sémiotiky ve světle archivních materiálů podpořila překladovou činnost i zpracování závěrečné studie, a Česko-německému fondu budoucnosti, který poskytl prostředky na tisk publikace. Podíl na vzniku 6
Opíráme se přitom o německou verzi Zur Genese der Kommunikation – Semiotische Grundlagen (Posner 1994).
P Ř E D M L U VA K Č E S K É M U V Y DÁ N Í
OBSAH
13
má též Český rozhlas Olomouc, zejména slovesný režisér Tomáš Soldán, který režíroval četbu tří Posnerových studií (viz výše pozn. 2) a svým entuziasmem podnítil překladatele k zahájení práce na českém výboru. Na jeho dokončení má zásadní zásluhu Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého, zejména jeho ředitelka Lenka Pořízková, jíž patří velký dík za jazykovou redakci, vstřícnost a trpělivost. V Olomouci, 4. 4. 2018 Veronika Opletalová
P Ř E D M L U VA K Č E S K É M U V Y DÁ N Í
OBSAH
14
LITERATURA Doubravová, Jarmila (ed.) (2003): Společenské hry (analytický přístup). Dobrá Voda: Aleš Čeněk. Opletalová, Veronika; Siefkes, Martin (2018 / v přípravě): „Roland Posner: Semiotic Profile“. In: Semiotics Encyclopedia Online. E. J. Pratt Library – Victoria University. Předběžný náhled viz SemiotiX – A Global Information Magazine 12/2017: https://semioticon.com/ semiotix/2017/12/roland-posner-semiotic-profile-by-veronikaopletalova-martin-siefkes/ (4. 4. 2018). Posner, Roland (1972): Theorie des Kommentierens: Eine Grundlagenstudie zur Semantik und Pragmatik. Frankfurt am Main: Athenäum. Posner, Roland (1982): Rational Discourse and Poetic Communication. Methods of Linguistic, Literary and philosophical Analysis. Berlin: de Gruyter. Posner, Roland (1993): „Believing, Causing, Intending: The Basis for a Hierarchy of Sign Concepts in the Reconstruction of Communication“. In: Jorna, René J.; Heusden, Barend van; Posner, Roland (eds.): Signs, Search and Communication: Semiotic Aspects of Artificial Intelligence. Berlin – New York: de Gruyter, s. 215–270. Posner, Roland (1994): „Zur Genese von Kommunikation – Semiotische Grundlagen“. In: Wessel, Karl-Friedrich; Naumann, Frank (eds.), Kommunikation und Humanontogenese. Bielefeld: Kleine Verlag, s. 384–429. Posner, Roland; Robering, Klaus; Sebeok, Thomas A. (eds.) (1997–2004):
Semiotik. Ein Handbuch zu den zeichentheoretischen Grundlagen von Natur und Kultur. / Semiotics: A Handbook on the Sign-Theoretic Foundations of Nature and Culture. 4 sv. Berlin – New York: de Gruyter.
P Ř E D M L U VA K Č E S K É M U V Y DÁ N Í
OBSAH
15
ČLOVĚK JAKO ZNAK
„To nebyl Jelcin, byl to jeho dvojník.“ (komentář Jürgena Thebratha v televizním zpravodajství Tagesthemen, 16. února 1995)
1. ČLOVĚK V KOMUNIKAČNÍCH MODELECH „Kultura komunikuje,“ píše Edmund Leach (1976, s. 2). Zdá se tedy, že kdo chce porozumět kultuře, bude k tomu potřebovat komunikační modely.1 Podívejme se nyní blíže na několik takových modelů s ohledem na otázku, jakou roli v nich hraje člověk. Modely Shannona a Weavera (1949) i Meyera a Epplera (1959) udávají faktory, které musí určitý proces splnit, aby se stal procesem komunikačním. Nezbytný je znak (tj. signál) a dále kanál, skrze nějž se znak dostane k přijímači.2 Za určitých okolností je zapotřebí i vysílač, od něhož znak vychází, stejně jako kód, tedy přiřazení signifikantů k signifikátům. K získání sdělení je třeba znak pomocí kódu interpretovat. Mezi těmito faktory jsou postulovány různé formy interakce, ovšem ohledně otázky, jak k oněm faktorům přiřadit člověka, se oba ko[1]
Kritiku uvedeného Leachova výroku nalezneme v Posnerově textu Co je kultura? (s. 45 této knihy) – pozn. překl.
[2]
Výraz „Empfänger“ v německé verzi (stejně jako „receiver“ v anglické verzi) označuje jak technické přístroje („přijímače“), tak živé účastníky komunikace („příjemce“). Totéž platí pro výraz „Sender“ (angl. „sender“), který označuje jak vysílač, tak odesílatele. Oba pojmy („Sender“, „Empfänger“) jsou proto v následujícím textu překládány různým způsobem s ohledem na kontext a úzus překladu konkrétních komunikačních modelů – pozn. překl.
Č LOV Ě K JA KO Z N A K
OBSAH
16
munikační modely víceméně shodují. Převládá zde tendence definovat komunikační proces bez odkazu na člověka. Například komunikační řetězec autorů Shannona a Weavera (1949, s. 3 a 33nn) propojuje informační zdroj pomocí vysílače skrze kanál a přijímač s místem určení – netvoří jej tedy nic jiného než řada provázaných technických přístrojů.3 Při bližším prozkoumání komentářů k těmto modelům je ovšem zřejmé, že zde máme co do činění s antropomorfními představami (srov. Cherry 1957): vysílající entita má úmysl poslat přijímající entitě sdělení. Rozhoduje se pro kód, u nějž předpokládá, že jej přijímající entita ovládá a bude schopna zvolit správné významy pro zamýšlené sdělení (srov. Posner 1992, s. 6n [s. 20n v této knize]). A tak většina uživatelů komunikačních modelů z řad humanitních vědců zaměňuje roli člověka s rolí příjemce a vůbec se nezamýšlí nad otázkou, zda lidé mohou fungovat též jako znaky, kanály, kódy, signifikanty, signifikáty nebo sdělení (srov. např. Jakobson 1960, s. 357 [1995]). Saussure vybavuje odesílatele a příjemce ve svém modelu okruhu mluvy mozkem, ústy a ušima (1916, s. 28 [1996, s. 48]): Výchozí bod okruhu je v mozku jednoho, například A […]. Předpokládejme, že daný pojem vyvolá v mozku odpovídající akustický obraz a tento čistě Obr. č. 1: Model okruhu mluvy (Saussure 1916, s. 27 [1996, s. 48]).
3
Předmětem komunikační teorie Weavera (viz Shannon a Weaver 1949, s. 3) je mj. postup, „pomocí něhož jeden mechanismus (např. automatické zařízení ke sledování letadla a vypočítání jeho pravděpodobné budoucí polohy) ovlivňuje jiný mechanismus (např. řízenou střelu stíhající toto letadlo)“. Shannon (viz Shannon a Weaver 1949, s. 33nn) zkoumá jako exemplární případy telegraf, telefon, rádio a televizi.
Č LOV Ě K JA KO Z N A K
OBSAH
17
psychický jev pak je následován fyziologickým procesem: mozek předává fonačním orgánům impuls odpovídající tomuto obrazu. Dále pak se zvukové vlny šíří od úst A k uchu B, což je proces čistě fyzický. A konečně okruh pokračuje v B v obráceném pořadí: z ucha do mozku, což je fyziologický přenos akustického obrazu, a v mozku pak psychická asociace tohoto obrazu s odpovídajícím pojmem.
V takovém kontextu se jeví jako odtažité mluvit o člověku jako o znaku. „Žiju ve společnosti emitorů,“ konstatuje Roland Barthes (1975, s. 84 [2015, s. 97]) a dodává: „každý člověk, kterého potkám […], mi posílá nějakou knihu, text, bilanci, prospekt, protest, pozvánku na představení, na výstavu atd. Rozkoš z psaní a z produkování se tlačí ze všech stran […].“4 2. ČLOVĚK JAKO VĚRNÝ OBRAZ BOŽÍ Byly ovšem doby, kdy na sebe lidé v západní civilizaci nepohlíželi primárně jako na původce znaků, nýbrž jako na jejich příjemce, kteří se měli navzájem jako znaky interpretovat. „Žádné stvoření nemůže než označovat jiné stejně jako sebe sama,“ píše básník Freidank na počátku 13. století (Bescheidenheit 12, 11–12; srov. Wehrli 1984, s. 251). K opodstatnění této teze mu slouží Písmo svaté: „Řekl […] Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho […]. I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.“ (Gn. 1,26–1,27; český ekumenický překlad 2008). Jakožto věrný obraz Stvořitele je každý člověk znakem a Stvořitel je odesílatelem ve smyslu komunikačních modelů. Bůh židů a křesťanů stvořil Adama z hlíny a Evu z Adamova žebra, aby odkazovali k němu jako ke Stvořiteli. Každého člověka lze tedy chápat jako promlouvání Boha k jeho bližním. – Kdo však na člověka pohlíží jako na Boží znak, tomu je pak zatěžko vnímat jej jako odesílatele ve smyslu komunikačních modelů: mluví-li člověk, pak z něj promlouvá Bůh nebo zlí duchové, kteří 4
Znění Barthesova textu (1975, s. 84) v originále: „Je vis dans une société d’émetteurs (en étant un moi-mȇme): chaque personne que je rencontre ou qui m’écrit, m’adresse un livre, un texte, un bilan, un prospectus, une protestation, une invitation à un spectacle, à une exposition, etc. La jouissance d’écrire, de produire, presse de toutes parts […].“
Č LOV Ě K JA KO Z N A K
OBSAH
18
ho posedli. Jako médium Božího promlouvání slouží v našem kulturním okruhu duše (příp. srdce) člověka. Jak se s takovým pojetím vyrovná komunikační teoretik ve „společnosti emitorů", tzn. odesílatelů? Reinterpretuje Bibli a prohlásí: Nikoli Bůh stvořil člověka dle obrazu svého, to lidé si představují Boha jako sobě podobného a vybájili si mýtus o stvoření, aby tím legitimizovali své představy o Bohu.5 Už u Luthera najdeme formulace, které poukazují na takový výklad; tak například ve svém Velkém katechismu (Großer Katechismus, 1959) ve vysvětlivkách k přikázání „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ konstatuje toto: „[…] jedině důvěra a víra srdce vytváří oba: Boha i falešné modly.“ (Luther, Werke 30,1: 132,32–133,8). Komentátoři, jako např. Ebeling, sice oprávněně zdůrazňují: „Byl by nesmysl interpretovat [Lutherovu] […] větu tak, že člověk je stvořitelem a Bůh stvořeným.“ (Ebeling 1964, s. 42) Právě toto pojetí ovšem explicitně zastával v 19. století Ludwig Feuerbach (1841), který považoval Boha za projekci a produkt člověka, a tato myšlenka neopustila moderní teologii ani později (srov. např. Barth 1928).6 Novodobé převrácení víry ve stvoření udělalo z člověka původce znaků, a to takového, který nejen tvoří znaky, jež existují mimo něj jako písmo nebo obrazy (Aleida Assmann je nazývá „exkarnovanými znaky“, srov. Assmann 19977, § 1), ale též dokáže, když to musí být, učinit znak ze sebe samého (vystupuje tedy jako „inkarnovaný znak“). Roland Barthes, který má v našem textu funkci průvodce novějšími koncepcemi, píše ve svých vzpomínkách (1975, s. 145 [2015, s. 172]): „Neměl jsem jiné řešení než se sám přepsat – […] přidat ke knihám, k tématům, ke vzpomínkám a textům jiné vypovídání.“ Tento jiný typ výpovědi ovšem nespočívá v tom, že se k dosud zveřejněným dílům přidají nové znaky, které mohou existovat oddě5
Srovnatelné převrácení skutečných poměrů vidí Deschner (1974) v mýtu, že žena (Eva) byla stvořena z těla muže (z Adamova žebra), přičemž z biologického hlediska platí opak, neboť všichni lidé jsou zrozeni z těla ženy.
6
Už v barokní mystice je Bůh občas prezentován jako výtvor a člověk jako stvořitel, například když Angelus Silesius ve svém díle Cherubinischer Wandersmann (1674) píše: „Vím, že beze mne Bůh nemůže žít; budu-li zničen, musí nutně ducha vypustit.“
[7]
Ve výchozím textu z roku 1994 je uveden předpokládaný rok vydání 1996; zde i v seznamu literatury tento údaj opravujeme na skutečný rok vydání 1. svazku kompendia Semiotik/Semiotics (Posner, Sebeok a Robering 1997–2004); opravy proběhly i u dalších odkazů na texty kompendia, které vyšly v 2. a 3. svazku (Li 1998 a Hucklenbroich 2003) – pozn. překl.
Č LOV Ě K JA KO Z N A K
OBSAH
19
leně od svého původce, nýbrž v tom, že se z vlastního těla stane znakové vehikulum, jako je tomu u zvířat. „Přes napsané dílo, přes minulé tělo a minulý korpus, o něž se jen letmo otírám, takto přehazuji jakýsi patchwork, rapsodickou pokrývku ze sešitých čtverců.“ Cesta ke sdělení, které zprostředkovává člověk po vyloučení Boha ze sémiotického diskurzu, už nevede nutně přes jeho nitro: už není třeba pronikat do nitra člověka, zkoušet jeho srdce nebo duši: „Nic neprohlubuji, zůstávám na povrchu, protože tentokrát se jedná o ‚mne‘ (o Já) a protože hloubka náleží jiným.“ (Barthes 1975, s. 145 [2015, s. 172])8 Kdo v barthesovském duchu sebe sama prezentuje jako komunikační prostředek, bude sotva spokojený se svým povrchem takovým, jaký je. Přejímaje Boží dílo tvoří každý znovu sebe sama „jako muže“ nebo „jako ženu“. Už v době kamenné podporovalo tetování takovou sémiotizaci těla. Když před 4600 lety umrzl na tyrolském ledovci člověk, měl na sobě tetování, které otevírá různé možnosti interpretace. Ještě v 19. století platilo na tichomořských ostrovech v oblasti Palau: „Čím více byla žena tetovaná v oblasti pohlaví, tím byla žádanější.“ (Probst 1992, s. 22) Není divu, že Stvořitel v pojetí židů a křesťanů takové zásahy do svého díla zapovídá: „Nebudete svá těla zjizvovat pro mrtvého ani si dělat nějaká tetování. Já jsem Hospodin.“ (Lv, 19,28; český ekumenický překlad 2008). Kdo změní znak, který byl zamýšlen jako zobrazení, může totiž šířit nedorozumění o zobrazovaném. A tak Evropanům a Evropankám tradičně slouží ke znázornění sebe sama jako muže a ženy méně invazivní praktiky: Ona používá make up, řasenku a rtěnku, ověsí se náušnicemi, přívěšky a náramky, nosí halenku, body a podpatky. On používá holicí strojek, nasadí si kostěné brýle a obleče košili a kravatu. Oba nosí kalhoty a sako, čepici a šálu, pokud nezůstanou u svetru a riflí. 8
Zohledníme-li kontext, má Barthesova (1975, s. 145) pasáž následující znění: „Me commenter? Quel ennui! Je n’avais d’autre solution que de me ré-écrire – de loin, de très loin – de maintenant: ajouter aux livres, aux thèmes, aux souvenirs, aux textes, une autre énonciation, sans que je sache jamais si c’est de mon passé ou de mon présent que je parle. Je jette ainsi sur l’oeuvre écrite, sur le corps et le corpus passés, l’effleurant à peine, une sorte de patch-work, une couverture rapsodique faite de carreaux cousus. Loin d’approfondir, je reste à la surface parce qu’il s’agit cette fois-ci de ‘moi’ (du Moi) et que la profondeur appartient aux autres.“
Č LOV Ě K JA KO Z N A K
OBSAH
20
3. ČLOVĚK JAKO VÝPOVĚĎ Jak antropomorfizované komunikační modely, tak sekularizovaná víra ve stvoření člověku přisuzují pevné role. Budí dojem, že člověk je buď pouze odesílatelem, nebo pouze znakem. Je-li odesílatelem, pak to vypadá, že nemůže být znakem, protože by přece neexistoval jako odesílatel předtím, než ze sebe stvořil znak. Je-li znakem, pak to vypadá, že nemůže fungovat jako odesílatel, protože jako znak musel být vytvořen (jiným) odesílatelem a určen nějakému (dalšímu) příjemci. Takové paradoxy jsou zvlášť zřetelné, když znak modelujeme jako výpověď, jako kus řeči, která je určená konkrétnímu příjemci v komunikačním procesu. Roland Barthes miloval místa, ve kterých komunikačně teoretická diferenciace lidského těla na odesílatele, příjemce či znak postrádá smysl. Například takový noční podnik v marockém Tangeru (Barthes 1975, s. 144n [2015, s. 171]). Na rozdíl od běžných lokálů, kde jde předně o mluvení, komunikování a setkávání se, je takový noční podnik podle Barthese místem „polonepřítomnosti. Tento prostor není prost těl, jsou dokonce docela blízko, a právě to je důležité“; přesto zůstávají anonymní: „ tělo druhého v tomhle podniku se nikdy nepřemění na ‚osobu‘, (občanskou […] atd.): nabízí mi svůj vzhled, ne svou rozmluvu. […] Bar je venkoncem neutrální místo: je to utopie třetího členu, odchylka vedoucí daleko od onoho příliš čistého páru mluvit/mlčet.“9 Jako zvlášť zajímavé se přirozeně jeví, když lidé zkoušejí zaujímat více rolí zároveň, například „[…] mluvit a přitom líbat, líbat a přitom mluvit. Je na místě se domnívat, že tato rozkoš existuje, neb milenci neustále 9
V originále (Barthes 1975, s. 144) má souvislý text následující znění: „‘Un soir, à moitié endormi sur une banquette de bar...’ (PIT, 79). Voilà donc ce que je faisais dans cette ‘boîte’ de Tanger: j’y dormais un peu. Or la boîte, dans la petite sociologie des villes, est réputée lieu d’éveil et d’action (il s’agit de parler, de communiquer, de rencontrer, etc); au contraire la boîte est ici un lieu de semi-absence. Cet espace n’est pas sans corps, ils sont même tout proches, et c’est ce qui est important; mais ces corps, anonymes, animés de faibles mouvements, me laissent dans un état d’oisiveté, d’irresponsabilité et de flottement: tout le monde est là, personne ne me demande rien, je gagne sur les deux tableaux: dans la boîte, le corps de l’autre ne se transforme jamais en ‘personne’ (civile, psychologique, sociale, etc): il me propose sa promenade, non son interlocution. Comme une drogue spécialement adaptée à mon organisation, la boîte peut alors devenir le lieu de travail de mes phrases: je ne rêve pas, je phrase: c’est le corps regardé, et non plus le corps écouté, qui prend une fonction phatique (de contact), maintenant, entre la production de mon langage et le désir flottant dont cette production se nourrit, un rapport d’éveil, non de message. La boîte est en somme un lieu neutre: c’est l’utopie du troisième terme, la dérive loin du couple trop pur: parler / se taire.“
Č LOV Ě K JA KO Z N A K