Pruvodce svetem prava ukazka kapitoly ustavni pravo jan malast krel svoboda kolektiv

Veřejné právo zpracovali: doc. JUDr. Iva Chvátalová, CSc.; JUDr. et Mgr. Pavel Klíma; JUDr. Vladimír Krupka; JUDr. et PhDr. Jan Malast, Ph.D.; JUDr. Jana Odehnalová, Ph.D.; doc. JUDr. Jan Ondřej, CSc., DSc.; JUDr. Ing. Jaroslav Staněk, CSc.; Mgr. Ing. Magda Uxová, DiS.

Soukromé právo zpracovali: Mgr. Michal Černý, Ph.D.; Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.; JUDr. Zdeněk Pulkrábek, Ph.D., JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

Ilustroval Zdeněk Hofman Odpovědný redaktor Ing. Jan Šolta, CSc. Vydalo roku 2017 EDUKO nakladatelství, s. r. o., Tušimická 509/10, 184 00 Praha 8 Vyrobila tiskárna SPRINT, Vestecká ulice 541, 252 42 Jesenice -Vestec Počet stran 444 Vydání první Obchodní číslo 40417 © Jan Malast a Karel Svoboda za autorský kolektiv, 2017 © EDUKO nakladatelství, s. r. o., 2017 ISBN 978-80-88057-33-8

Vážení čtenáři, publikace, kterou právě otevíráte, je určena především studentům středních škol s rozšířenou výukou práva a studentům vyšších odborných škol právního zaměření. Její obsah je v souladu se vzdělávacími programy těchto škol.

Může se však stát i dobrým pomocníkem pro studenty vysokých škol, jimž k pochopení právních souvislostí poslouží především velké množství konkrétních příkladů z praxe, které výklad právní teorie doplňují.

Jistě však osloví i širokou veřejnost, tedy ty, kteří chtějí nabýt hlubší právní povědomí a lépe se orientovat ve spleti právních vztahů provázejících náš každodenní život, ať již jde o vztahy rodinné, zaměstnanecké, podnikatelské, sousedské či jiné.

Barevná publikace je rozdělena na dvě velké části – na právo veřejné a právo soukromé. Dále se pak člení do kapitol podle jednotlivých právních odvětví.

Jejím posláním je podat ucelený výklad práva moderní a přístupnou formou, zároveň ale zachovat obsahovou úplnost zpracovávané problematiky. Učebnice tedy na jednu stranu graficky vychází vstříc dnešním studentům, jejichž vnímání je výrazně formováno vizuálně orientovanými prostředky (včetně elektronických), ale na stranu druhou tak nečiní na úkor odbornosti a nerezignuje na snahu o adekvátní úroveň výkladu.

Autoři tak nepředkládají jen strohé definice, teoretické poučky či příslušné právní předpisy, ale snaží se vést čtenáře k chápání právních souvislostí a ke schopnosti aplikovat naučená právní pravidla v praxi. Této snaze vhodně napomáhají nejen konkrétními příklady souvisejícími s výkladem, ale i řadou barevných obrazových doplňků a grafických prvků, které usnadňují orientaci v textu, a tedy i v probírané materii samotné.

Splnění těchto cílů se ujala více než desítka zkušených právníků specializovaných na jednotlivé oblasti právní nauky. Nechyběli mezi nimi soudci, advokáti, středoškolští i vysokoškolští vyučující, významní představitelé akademické sféry i respektovaní praktici, z nichž mnozí vedle nezbytné expertní zdatnosti zúročili při práci na knize i své (nezřídka bohaté) zkušenosti s přípravou právnických publikací a studijních textů.

Budeme rádi, pokud ti, jimž je kniha určena, dospějí k závěru, že se nám vytčených cílů podařilo dosáhnout.

Za autorský kolektiv Jan Malast a Karel Svoboda

2 Ústavní právo 2.1 Role ústavy v demokratických státech Ústava v moderních demokratických státech je psaný dokument (výjimkou je např. Velká Británie) s nejvyšší právní silou, který upravuje především základy organizace a fungování veřejné moci ve státě. Ústavy konstituují (tedy ústavně upravují) základní principy demokratického právního státu, které zaručují realizaci „vlády lidu“ – tedy demokracie.

ústava – též konstituce (z lat. constitutio)

Pojem demokracie pochází ze starověkého Řecka, kde se často realizovala formou shromáždění lidu a všelidového hlasování (demokracie přímá).

Ústava tvoří též základ a vrchol právního systému (právního řádu) státu a je dále rozváděna dalšími ústavními a podústavními (tj. zákonnými a podzákonnými) právními předpisy. Ústava může být měněna či doplňována pouze ústavními zákony.

Většina moderních ústav v nějaké formě obsahuje katalog základních lidských práv a právě respekt k základním lidským právům může být i výrazem míry demokratizace daného státu. Ústava tak vymezuje základní limity vztahu člověka, občana a veřejné moci.

2.1.1 Státní zřízení Ústavy demokratických států zpravidla hned v úvodních ustanoveních specifikují státní zřízení – tedy uvádí, zda daný stát je republikou či monarchií, u kterých pak dále případně vymezují rozdělení moci mezi monarchou a státními orgány.

V demokraciích jde zpravidla o konstituční monarchie – panovník je omezován ústavou (konstitucí), případně též parlamentní monarchie – panovník je omezován Parlamentem (např. Spojené království). Ve státech, kde panovník vládne neomezeně a není vázán ústavou a právním řádem, pak nelze ani hovořit o demokratické formě vládnutí (jde o absolutní monarchie).

Zdroj: en.wikipedia.org, autor Peter von Hess

demos (lid) demokracie kratos (vláda)

Příkladem konstituční monarchie je Spojené království Velké Británie a Severního Irska v čele s královnou Elizabeth.

2.1.2 Forma státu Ústavy také zpravidla vymezují formu státu, tedy to, zda se jedná o stát unitární (jednoduchý) či o stát složený (typicky federace). Státovědná nauka pak u států složených od federací odlišuje tzv. konfederace.

Státní zřízení republika

monarchie

34

Rozdíl mezi federací a konfederací je zejména v tom, že federace navenek působí a vystupuje jako jeden stát, kdežto konfederace je volnější uskupení států, jež si zachovávají svou vlastní právní subjektivitu a v právních vztazích (např. při uzavírání mezinárodních smluv) vystupují samostatně. U konfederace neexistuje společné občanství, u federace ano, u federací nemají členské subjekty právo secese, tj. právo z federace vystoupit. Mnohem častější jsou federace, konfederace nejsou příliš stabilní a časem se buď zcela rozpadnou, nebo naopak přemění na federaci.

Federace jsou velmi různorodé: různé je např. označení členských celků, různý je způsob vzniku federace (např. přeměnou z konfederace nebo rozdělením unitárního státu, povýšením statusu regionů či smlouvou) i způsob rozdělení kompetencí mezi federaci a jednotlivé členy.

Principy federativního státu princip účasti (participace) subjektů

princip relativní autonomie subjektů

rozsáhlá možnost určovat vlastní politiku a určit svůj status

možnost tvořit společnou státní vůli v orgánech federace

princip nadřazenosti federace nad členskými státy mívají dvoukomorový federální parlament

mohou mít dvě občanství

Naprosto zvláštním útvarem sui generis (svého druhu) je EU, kde můžeme nalézt jak federativní, tak konfederativní prvky.

2.1.3 Základy organizace státu a veřejné moci Ústava hraje nezastupitelnou úlohu, pokud jde o organizaci státní a veřejné moci. Ústava především konstituuje ústřední orgány veřejné moci včetně určení vzájemných vazeb mezi nimi, zejména jmenovacích, ustavovacích, odpovědnostních.

Tímto v podstatě definuje a konkretizuje dělbu moci i formu vlády daného státu.

Dále ústavy upravují postavení i dalších státních orgánů (např. soudních, správních). Ústavy vymezují i postavení samosprávných celků – obcí a vyšších územních samosprávných celků, případně mohou upravovat i základy zájmové či profesní samosprávy.

Ve federativních státech ústavy upravují postavení jednotlivých členů federace a dělbu moci mezi federací a jejími členy (členské státy mohou mít i své vlastní ústavy).

Forma státu unitární

složený federace

konfederace

např. USA, SRN, Švýcarsko (nyní)

např. Švýcarsko do r. 1848

Federace může být tvořena zeměmi, státy (USA), kantony (Švýcarsko), provinciemi (Kanada), republikami (bývalá ČSSR a ČSFR).

Československá federace vznikla r. 1969 disociací (rozdělením) z unitárního státu a trvala do konce r. 1992, kdy se rozpadla na dva samostatné unitární státy (vznikla samostatná ČR a SR od 1. 1. 1993).

NDR

Polsko ČSR

DDR Rakousko

SSR Maďarsko

Federace mohou být symetrické (všichni členové mají stejné postavení) nebo asymetrické (s různou mírou přenosu pravomocí federace na jednotlivé členy či odlišnou mírou samostatnosti).

Ch. L. Montesquieu navrhl klasický princip dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní ve svém díle O duchu zákonů. Navázal přitom na Johna Locka a jeho Druhé pojednání o vládě.

35

Dělba moci Ústavy rozdělují veřejnou moc, tj. upravují dělbu moci horizontálně i vertikálně.

U horizontální dělby moci neexistují přímé vazby podřízenosti a nadřízenosti mezi jednotlivými orgány – působí vedle sebe. Jde především o dělbu moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, příp. o dělbu na státní správu a samosprávu či o dělbu moci uvnitř jednotlivých složek – např. vztah Poslanecké sněmovny a Senátu.

U vertikální dělby moci naopak existují přímé vazby nadřízenosti a podřízenosti a je to např. soustava správních úřadů na vrcholu s ministerstvem či soudní soustava.

Forma vlády S pojmem „forma vlády“ se můžeme setkat ve více významech. Například podle formy vlády v širším smyslu lze státy rozlišit na autoritářské a demokratické (splývá s pojmem formy vládnutí), někdy jsou státy podle formy vlády děleny na republiky a monarchie (synonymum pojmu státní zřízení) a v užším (dále míněném) smyslu pak hovoříme o formě vlády v demokratických státech jako o způsobu rozdělení moci uvnitř státu. Podle toho, který orgán veřejné moci má v rámci dělby moci „navrch“, tak můžeme rozlišovat několik forem vlády: Parlamentní forma je založena na spolupráci a vzájemné kontrole jednotlivých mocí, přičemž navrch má Parlament, který reprezentuje „vůli lidu“, neboť vzešel z demokratických voleb.

Vláda musí získat důvěru Parlamentu a je mu odpovědná – tím je zprostředkovaně odpovědna lidu. Prezident je volen Parlamentem nebo může být volen i přímo. Moc soudní je nezávislá, jmenována ale mocí výkonnou. Soudní moc kontroluje činnost Parlamentu a výkonné moci v rámci ústavního a správního soudnictví. S parlamentní formou vlády se můžeme v různých podobách setkat jak v konstitučních monarchiích, tak v republikách (téměř všechny státy Evropy).

Prezidentská forma pochází z USA a najdeme ji ještě v některých státech amerického kontinentu.

Výrazné postavení má prezident (který ale není uzurpátorem) a „vláda“ je tvořena sborem jeho tajemníků a sekretářů. Vláda (dá-li se o vládě v této formě vlády vůbec hovořit) tedy není vázána na Parlament, ale na prezidenta. Soudci jsou z větší části přímo voleni, jsou nezávislí na zákonodárné i výkonné moci. Soudci mají v rukou nejen výklad práva, ale často jej tvoří svým rozhodováním.

Poloprezidnetská (smíšená) forma je kombinací obou modelů. Prezident je vždy přímo volen a má silné postavení (např. Francie, Rusko).

Direktoriální forma je pouze ve Švýcarsku, kde direktorium (7 členná vláda) je složeno ze všech parlamentích stran. Kumuluje se funkce předsedy vlády a prezidenta a tato funkce rotuje každý rok mezi jednotlivými členy direktoria.

horizontální zákonodárná, výkonná, soudní státní správa a samospráva Dělba moci

uvnitř jednotlivých mocí (např. jednotlivá ministerstva či Poslanecká sněmovna a Senát) vertikální soustava správních orgánů soustava soudních orgánů Forma vlády

parlamentní

např. ČR, Německo, Velká Británie

prezidentská

např. USA

poloprezidentská (smíšená)

např. Francie

direktoriální

Švýcarsko

Silné postavení prezidenta v prezidentském či poloprezidentském systému nespočívá až tak v rozdílném počtu pravomocí prezidenta jako v jejich „síle“, zejména v tom, že pravomoci vykonává prezident sám, bez nutnosti kontrasignace (spolupodpisu) či souhlasu jiného orgánu.

36