© Pavla Koucká, Jiřina Prekopová, Jaroslav Šturma, 2012 © Portál, s. r. o., Praha 2012 ISBN 978-80-262-0544-9
Obsah Předmluva . ...................................................................................................... 7 Velké věci jsem udělala z nouze ...................................................................... 9 Mé kořeny jsou prosté ................................................................................... 16 Cítím, tedy jsem . .......................................................................................... 24 Jak lásku udržet ............................................................................................. 31 V dobrém i ve zlém . ..................................................................................... 37 Lépe méně dokonale, ale v jednotě .............................................................. 44 Pracovat i pečovat . ....................................................................................... 50 Zůstaň u tatínka, on tě utěší ......................................................................... 55 Místo na slunci mezi sourozenci .................................................................. 60 Tohle ponechme rozumu .............................................................................. 69 Dokud neteče láska, nekončíme ................................................................... 77 Autistická ulita . ............................................................................................ 88 Dítě je dar ..................................................................................................... 94 Interrupce bez výčitek? .............................................................................. 106 Duchovní růst s postiženým dítětem . ......................................................... 114 Naplnění ze zkumavky ................................................................................ 121 Elton John s přítelem .................................................................................. 127 Jako z hadích ocásků ................................................................................... 131 Chleba, hůl a láska . ..................................................................................... 139 Z rozmazlenců ztroskotanci ........................................................................ 149 Výchova láskou ............................................................................................ 158 Proč jsme osamělí ........................................................................................ 168 Krize jako příležitost ................................................................................... 173
Předmluva Ona žijící v Německu, on v Čechách. Ona téměř v celibátu, on ženatý otec šesti dětí. On prvorozený, ona druhorozená. On jazykově nadaný, ona nena daná. Ona žena, on muž. Tak různí jsou Jiřina Prekopová a Jaroslav Šturma. Oba dětští psychologové, oba extravertní, energičtí, charismatičtí a hlu boce lidští. Propagátoři láskyplného vztahování se k bližním. Tak stejní jsou Jiřina Prekopová a Jaroslav Šturma. Jaroslav je usměvavý a vstřícný, trochu menší. Přesně, jak si ho pamatuji z fakultních lavic. Mluví zvučným hlasem se zřetelnou výslovností. Často se směje. Vyzařuje dobrosrdečnost. Jiřina je na svůj věk neuvěřitelně energická. Výklad doprovází výrazným očním kontaktem, často se dotýká, tu a tam dokonce vezme mou hlavu do dlaní a mluví z očí do očí na vzdálenost asi třiceti centimetrů. Občas hovoří dramaticky, v přímé řeči cituje klienty. Naše kniha vznikala v průběhu mé rodičovské dovolené. Ve chvílích, kdy jsem se primárně nevěnovala vlastní rodině, jsem o rodině přemýšlela, dis kutovala a psala. Příjemná změna – a nemyslím to ironicky. Vlastně jsem něco podobného prováděla i dřív, než jsem se začala zabývat touto knihou. Když mi děti usnuly, sedala jsem k počítači, abych buď psala nějaký článek s výchovnou či vývojově-psychologickou tematikou, nebo o dětech četla, povídala si o nich s kamarádkami či se těšila prohlížením jejich elektronic kých fotek. Mateřství je svým způsobem diagnóza prostupující celou osob nost ženy. Mění fyzické i psychické prožívání, zaměření pozornosti, prefe rence, hodnoty a zájmy. V menší míře se to děje i u otců. Když jsme se s Jiřinou a Jaroslavem scházeli, abychom si povídali, hlídal děti můj muž. Občas mi nosil miminko Horymírka na kojení a chování a ně kdy nás zase navštívila dvouletá Doubravka, skákala mi po klíně, švitořila a užívala si pozornosti nás všech. Jiřina s Jaroslavem nešetřili chválou na adresu mých dětí a já se dmula pýchou. Pavel vedle hlídání stihl někdy i uva řit, Jiřina s Jaroslavem mu vyjadřovali obdiv, a to se zase dmul on. Jiřina i Jaroslav jsou milí a srdeční lidé. Hned mi oba nabídli tykání a Doubravka je od první chvíle spontánně oslovovala babičko a dědečku.
7
V ýchova l áskou
Naše setkání byla poučná i milá a užívala si je celá naše rodina. Doufám, milí čtenáři, že si je na následujících stranách užijete také.
8
Velké věci jsem udělala z nouze Jaký byl výchovný styl v tvé původní rodině? J. P.: Tatínek nás, tedy mě a mou o tři a půl roku starší sestru, nevychová val vůbec. Většinou ani nevěděl, do které chodíme třídy. Ale měl nás prostě rád. Byl rád, že má dvě dcery a že jsme docela pěkné, těšil se z nás. Nebyl vychovatel. Ale já ho nesmírně milovala. Taky jsme od něj nikdy nedostaly facku, vlastně nás vůbec netrestal. Nevím tedy, co by ze mě vyrostlo, kdy bych měla jen tatínka. Vychovávala maminka? J. P.: Ano. Byla velmi rozumná matka, dovedla zavést pravidla. Vedla mě ke ctnostem, jako je pravdomluvnost, poctivost, pomáhání jiným. A také ke zbožnosti – spiritualitu jsem dostala od ní a jsem za to velmi vděčná. A byla autoritativní. Období vzdoru nebo pubertu nestrpěla. To vůbec nevím, co by se stalo, kdybych já si nějaký vzdor dovolila. Kdybych jí třeba řekla: „Já na tebe mám vztek, mami.“ To si představuju, že bych asi byla roztřískaná na cimpr campr klepadlem na koberce. A ještě by mě čerti stáhli do pekla na věčný věky. To nešlo. Musela jsem tedy často pravdu zatajovat nebo vy loženě lhát. Dnes už nelžu, klidně mi můžete věřit. Ale tenkrát jsem lhala, protože jsem se bála, že ztratím zbytky její lásky. Jednoznačně totiž ma minka milovala mou starší sestru, krásnou a ohromně inteligentní Marušku. Moje sestra dovedla ve třech letech psát, sama se naučila písmenka, a ve čtyřech už psala básničky. Obdivovaná byla celým příbuzenstvem i sousedy a učiteli, že to je tedy světlo světa. Maminka do ní projekovala všechna svá nevyplněná přání. Moje maminka přišla na svět jako nemanželské dítě, byť se pak její rodiče vzali. Šlo už tedy o druhé manželství bábinky, maminčiny maminky. První bábinčin manžel umřel. A moje máma jako dítě cítila, že v rodině moc ne znamená. Pozici tam měli synové z prvního manželství. Ona nemohla třeba studovat, byla ročník 1900. Když jí bylo čtrnáct, začala válka, a ještě to ten 9
V ýchova l áskou
krát neexistovalo, aby ženská, notabene z vesnice, šla studovat. A navíc jako panchart. Její tři bratři studovali, jen ona ne. Hodně tím trpěla, byla chytrá a ráda by byla studovala. A všechna tato svá přání pak projikovala do své první dcery, že ona za ni udělá to, co ona chtěla, ale nemohla. Druhou dceru vlastně nepotřebovala. Jedna jí pro projekci stačila. Přála si syna, aby svým bratrům ukázala, že její syn dokáže víc než oni. Ale narodila jsem se já. Na Marušku to však byly také silné tlaky. J. P.: Byly. Ale já to zjistila, až když jsem šla do penze! Dřív jsem trpěla v Maruščině stínu. Neměla jsem ani její krásu, ani inteligenci. Když jsem se měla narodit, šla maminka do porodnice s pevným přesvěd čením, že porodí syna. Potřebovala kluka, přála si tak bráchům ukázat, že ona není méněcenná. Na to vzpomínala, ještě když ji přepadala demence. Čím dál častěji si pak dokonce vybavovala, jak se cítila ponížená a uražená, když ji po porodu navštívili bratři a jeden z nich prohlásil: „No to ses pěkně vyznamenala – už zase čuralénka!“ Bylo to pro ni jak dýka do srdce. A už pak chlapečka nikdy neměla. Proč? J. P.: To nevím. Ono to pak už mezi rodiči také moc nehrálo jako mezi manželi. Byli spolu víceméně proto, že rozvod by v té době znamenal ztrátu dobré pověsti. A na té si maminka zakládala. V čem ti byli rodiče vzorem? Vlastně mi po všech stranách byla vzorem maminka, krom někdy nespra vedlivých trestů a toho, že jsem se jí nemohla se vším svěřit. Musela jsem klečet třeba na polínku v koutě, než ji odprosím. Ale vedla mě k lásce Boží a byla velmi sociální: podporovala chudé ve svém okolí, pomáhala uprchlí kům ze Sudet – a to při obou přesunech jak Čechům, tak Němcům. A taky Židům. 10
Velk é věci jsem uděl al a z nouze
A tatínek? J. P.: Otec měl stavitelskou firmu a já jsem si tedy ráda hrála na stavitele a architekta. A moje sestra taky – to jsme si dokonce i rády hrály spolu. Ale to, co se od něj do mě vtisklo, to bylo čistě z lásky. Ne že by mě k tomu vy chovával. Piju ráda bílé víno jako on, kouřila jsem, jako kouřil on, byla jsem lehkomyslná, jako byl on. Oč byla maminka na něj přísnější, o to víc jsem mu stranila, šla jsem s ním vlastně do koalice. Tajila jsem, aby maminka nepřišla na jeho pití. Prostě: miluju tě tak, jak jsi; a taky tak piju a kouřím. A lžu. Taky jako on. Měla jsi ho raději než mámu? J. P.: To se nedá říct. Každého jsem měla ráda jinak. Ale to je pravidlo, že dítě podporuje věrně toho rodiče, který je slabší. Ve zdravém vztahu by ale neměl být jeden rodič slabší a druhý silnější, ne? J. P.: Měli by být na jedné rovině. Občas o to ale musí někdo zabojovat. Někdy to ovšem není možné, třeba když je jeden z nich nějak postižený, těžce nemocný. To pak ten druhý musí být silnější. Tam to není na závadu, pokud tam je vzájemná úcta a vděčnost. Ale není to lehké, stojí to hodně energie. Váš vztah s Valentinem byl rovnocenný? J. P.: Já jsem si sama dlouho neuvědomovala, že by mělo být dávání a bra ní v rovnováze. Tíhla jsem totiž k přenášení lásky k tatínkovi na partnery. Někde hluboko ve mně totiž pořád znělo moje dětské předsevzetí: „Kdybych byla já tatínkova žena, chovala bych se k němu lépe než maminka.“ Táhlo mě to k takovým, kteří potřebují podporu, třeba k alkoholikům, k mužům, kteří prohráli, co šlo. Valentin byl pro mě nejušlechtilejší toho druhu. Pro boj za lidská práva na svobodu obětoval celé mládí, zdraví, studia. To, co za těch patnáct let v kriminále neužil, se snad ani nedá dohnat, říkala jsem si. 11
V ýchova l áskou
Nejen co se jídla a šatů týče, ale co do svéprávnosti. Ať si tedy užije. K ve dení rodinné kasy jsem stejně nikdy neměla náležitý vztah. Tak jsem mu ji přenechala. Když jsme spolu odešli do Německa, chodili jsme pořád spolu, nakupovali spolu, do restaurace spolu. Nechtěla jsem ani kapesné. Na co? On byl pořád se mnou a platil. A já si pomalu připadala, jako kdybych ztratila svéprávnost. To už zdravé nebylo. Pomalu jsem se ani neodvažo vala požádat o kapesné z kasy, do které jsem nejméně způli přispívala. Absurdní. A co udělala starost o finance s Valentinem? J. P.: Musím tedy říct, že zodpovědnosti za naše společné finance nikdy nezneužil. Jenže jak za mě přebíral zodpovědnost, jeho strach o mě se pomalu rozšiřoval. Že udělám nehodu v autě, když jedu úplně jinak než on. Že mám dřív brzdit a že pozdě zapínám mlhovky. Že mě má tak hrozně rád a já na to neberu ohled. A tak dál. Prkotiny, jenže nahuštěné. Byla jsem až na pokraji rozvodu, říkala jsem si, že si koupím svoje auto, svoji garáž. Ale pak jsem se rozhodla, že se přece nerozvedu, vždyť si ho vážím jako mužskýho a jako člo věka. A že si budeme muset vzít experta na vedení rozhovoru. Nakonec nám pomohla shoda okolností. Začala jsem pracovat na klinice v hlavním městě a nezbylo než vést víkendové manželství. Tam už bylo jasné, že potřebuju vlastní peněženku. Ale aby nedostal nový infarkt, jezdila jsem k němu na víkend vlakem. Kdybych měla dnešní rozum, byla bych to zavčas řešila jinak. Až dnes bych tedy věděla, jak být dobrou manželkou a jak soužít rovnocenně s mužem! Jak jsi se vlastně stala psycholožkou? J. P.: Moje touha byla vymyslet divadelní psychologii. Nadšeně jsem hrávala ochotnické divadlo a chtěla jsem vědecky prozkoumat, jak se herec dostává do své role. Empatie pro roli, to mě zajímalo. Četla jsem tehdy Sta nislavského, psychologa, který ještě v době carského Ruska vymyslel meto du psychofyzického jednání. Učil mladé herce pozorovat pohyby, mimiku a gestiku daného charakteru. Řekněme – báby trhovkyně. Jak sedí, jaké dělá 12
Velk é věci jsem uděl al a z nouze
pohyby. Jiná trhovkyně zase trošku jinak, ale v něčem podobně. Jak se tvá ří, co dělají, co přitom mají společného – beze slov. Na více osobách toho daného charakteru měl ten herec pozorovat tělesnou řeč a zrcadlit ji. Když zrcadlíš, dostaneš se do toho. Jiřina mě zrcadlí a komentuje, že sedím ladně. Smějeme se. Teprve potom – když se takhle dostane herec do role, teprve potom přijde text. Na tom jsem založila svou diplomovou práci. Vlastně šlo o empatii. A to je to hlavní vůbec pro lásku. Aby ses vcítila do druhého a on se cí til milovaný. Bez empatie nelze milovat. Musíš se otevřít, aby láska mohla proudit. Neurologie teprve před pár lety objevila zrcadlící neurony. A přitom je to něco tak přirozeného! A co tě pak přivedlo k dětem? J. P.: Nouze. Já jsem vlastně všechno, co jsem kdy velkého udělala, udě lala z nouze. Musela jsem se překonat. Jako slepý, když dostane housle. Ne vidí, a musí se to naučit kompenzovat sluchem. Byl to ovšem řetěz událostí. Že je dětská psychologie mým osudem, mi docházelo pomalu. Bylo mi přes čtyřicet a nemohla jsem dělat psychologii dospělých, protože jsem ještě neuměla dost dobře německy. Já tedy řečově nejsem příliš nadaná. Nejlepší pro mě bylo jít mezi postižené – duševně a řečově, kde jsem mluvit moc nemusela. A k dětem. Moje první místo bylo u autistů a pak jsem se začala věnovat i dětem s jinými obtížemi. Jak jsi přitom prožívala fakt, že nemáš vlastní děti? J. P.: Hrozně. To byla moje největší životní krize. Oddychla jsem si vlast ně až po klimakteriu. Do poslední chvíle jsem doufala, že otěhotním. Třikrát jsem tedy otěhotněla, ale vždy potratila. Patrně za to mohla radioaktivita. Manžel coby politický vězeň patnáct let fáral v uranových dolech na Jáchymovsku. Někteří jeho spoluvězni pak sice děti měli, ale byly postižené. Trpěla jsem tím hodně, ze své podstaty jsem mateřská osoba – brávala jsem domů zatoulané psy a kočky a kolegové na studiu mi občas s opovrže ním říkali: „Ty jsi taková matka!“ 13
V ýchova l áskou
O adopci jste neuvažovali? J. P.: Můj muž Valentin ne. Mě ta myšlenka napadla, ale hned jsem vědě la, že ji nebudu realizovat. Bolest, že nemám vlastní dítě, by zůstala. Potře bovala bych dítě vynosit v břichu, to je přirozená cesta. Navíc pro dítě ani nebyla moc možnost: byla jsem v politických malérech, měli jsme málo peněz – pak jsme se zapojili do pražského jara a to už se vůbec nedalo – utíkali jsme, začínali v jiné zemi… Muž byl ozářen, měl leukemii. K adopci nebyly vhodné podmínky. Ale tvá mateřskost se vlastně realizovala – a stále plně realizuje. Do péče se ti dostala spousta dětí a nyní pracuješ na tom, aby se do rodin navrátila láska. To je ohromná věc. J. P.: Ano, kdybych byla děti měla, nedělám tohle všechno. To bych asi žádný velký projekt Školy lásky nerozjela a tady bych teď s tebou neseděla – vařila bych, pekla, četla pohádky, pletla svetýrky… Takže je vlastně dobře, že děti nemám, a vlastně i to, že jsem vdova. Jinak bych nemohla tak lehce přijet, Valentin by mě jen tak nepustil, chtěl by se mnou. Nebo by mi řekl: „Co blbneš, je ti dvaaosmdesát, tak se už uklidni.“ Teď se můžu plně věnovat svému poslání. Jaké je konkrétně tvé poslání? J. P.: Myslím, že jsem narozená do doby snad nejkritičtějšího obratu v historii lidstva. Zájem o lásku a lidskost v tomto technokratickém světě pokulhává za zájmem o vymoženosti, které nám umožňují peníze a techni ka. Abych tady a v tomto čase mohla působit, dostala jsem k tomu všechny předpoklady. Netoliko vzdělání, učitele a spojence, ale i životní zkušenosti. Musela jsem prožít a protrpět, co to je, když láska chybí, abych si uvědomila její hodnotu. Proto jsem se musela narodit jako druhá dcera právě takové matky a takového otce, která ví, co to je, když není bezpodmínečně milo vána a nemůže se sama bezpodmínečně milovat. Musela jsem se těšit už od dětských let, že budu mít kupu dětí, kterým dám, co mně samotné chybě 14
Velk é věci jsem uděl al a z nouze
lo. A pak vytrpět bezdětnost. K rozeznání svého poslání jsem byla vedena. Mám sloužit obnově lásky a sloužit hlavně v rodinách, tam, kde se děti učí lásce. Ta služba lásce mě obšťastňuje. Nejdřív jsi myslela, že tvé poslání je v předávání lásky vlastním dětem. Ale pak jsi zjistila, že svou lásku a energii můžeš věnovat jinam a že je to vlastně vysoce smysluplné a lidské poslání. J. P.: Přesně tak. A vlastně jsem na to přišla náhodou. S postiženými dětmi jsem původně vůbec pracovat nechtěla. Nicméně když jsem se o ně starala a doprovázela taky jejich rodiče, zjistila jsem, jakou chovají ke svým dětem úžasnou lásku. Bezpodmínečnou. Milují a nežádají výkony. Milují své dítě, i když slintá a nikdy se nenaučí počítat. Od nich jsem se tedy nau čila to nejpodstatnější. A v životě to tak často bývá, že to podstatné objevíš vlastně náhodou. Zrovna včera jsme mluvili o Reném Spitzovi, židovském psychoanalytikovi, který prchal z Německa do Ameriky. Nedostal tam jiné místo než ve věznici pro ženy. Sám by tam přitom pracovat nikdy nešel. Ale když už tam byl, vzal to na sebe a snažil se být užitečný tam, kde byl. Pozoroval přitom, i jak se vede dětem těch žen, když musejí být odloučeny. A vypozoroval strach sedmého měsíce – separační úzkost. Tedy dost podstatnou věc ve vývoji. Když na sebe vezmeš těžký úkol, který jsi nechtěla, plahočíš se a je to cesta bolestná. Pracuješ, dřeš se. A pak se ti může stát, že se to najednou za čne rozjasňovat. A najednou si řekneš: ale to je ono! To je to, co jsem vlastně chtěla! Tak je dobře, že nevyšla má původní přání!
15
Mé kořeny jsou prosté Co se ti vybaví, když se řekne „rodové kořeny“? J. Š.: Především to, jak jsou důležité. Jsem v tomhle směru vděčný své sestře, která pátrá po kořenech našeho rodu, jezdí po archivech a sestavuje rodokmen. Už je někde v 16. století. Zrovna předevčírem mi posílala SMS, že zase objevila nějakého předka. A – tady mi píše (Jaroslav čte z mobilu): „Nová zajímavost v rodokmenu: Máme husara. Dcera se mu narodila asi v roce 1680 na Úhlejově.“ Občas lidé pátrající v archivech tiše doufají, že objeví nějaké urozené předky. J. Š.: Moje kořeny jsou docela prosté. Většina předků byli zemědělští ná deníci. Narodil jsem se roku 1944 v Hořicích v Podkrkonoší, v kraji, kde se stýkal český a německý živel. Příjmení je německé a zanesli je sem nejspíš přesídlenci, kterými po třicetileté válce zalidnil vypleněnou krajinu tehdejší majitel panství. Tak se tu mísili a vlastně až do Hitlerova nástupu celkem svorně žili Češi i Němci. Ostatně ještě moji rodiče jako děti trávili prázdniny v německých rodinách „na handlu“, na výměnu s dětmi německými, jež na čas zaujaly jejich místo. Ale já sám už jsem se musel německy pracně učit, zatímco moje dvě vnoučata, jejichž tatínek je Němec a žijí v Bavorsku, vy růstají v obou řečech. Je podivuhodné pozorovat, jak docela hravě si mnohé děti osvojují dva jazyky zároveň, dostává-li se jim jich spolu s „mateřským mlékem a otcovským chlebem“, tedy v podmínkách komunikace mezi nej bližšími osobami. Předávání daru řeči je tak neseno na vlně osobního lás kyplného vztahu, který je mocnou motivační silou. To představuje výrazný rozdíl proti jazykové výuce založené jen na napodobení a dobré metodice. Onen přirozený proces je také důležitou součástí vytváření osobní identity. Vzpomínám, jak jsem se Janíka, když byl v předškolním věku, zeptal, kdože on vlastně je, zda Čech, nebo Němec. On tehdy hrdě odpověděl s rukama v bocích: „Já jsem ein Bayer.“ Já sám jsem díky tomu, že na mě oba rodiče 16
Odpovědná Jaroslava Fejková Fejková Odpovědná redaktorka redaktorka Jaroslava Technická Kateřina Tvrdá Technická redaktorka redaktorka Kateřina Tvrdá Sazba Jana Mrázková Mrázková Sazba Jana Příprava e‑knihy Tvrdá Jan Hampl Obálka Kateřina Obálka Foto na Kateřina obálce a vTvrdá příloze archiv autorů, T. Horké a Portálu Foto na nakladatelství obálce a v příloze archiv Vydalo Portál, s. r.autorů, o., T. Horké a Portálu jako svou 2 220. publikaci. Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o., 184 stran + 16 stran přílohy 180 stranprvní, + 16 Praha stran přílohy Vydání 2012 Tisk FINIDR, s. r. o. Knihy Portálu si můžete objednat na adrese: Portál, s. r. o. si můžete objednat na adrese: Knihy Portálu Klapkova Portál, s. r.2,o.182 00 Praha 8 tel.: 283 028 202, 283 028 203 Klapkova 2, 182 00 Praha 8 fax: 283 028 208 tel.: 283 028 202, 283 028 203 fax: 283 028 208 na internetu: obchod@portal.cz, www.portal.cz na internetu: obchod@portal.cz, www.portal.cz