Issuu

Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci 2017

OBSAH

É N Ě IDŠT

POL

E Ř Í ZV

ÉMU K S P O OEVR D E Ř T UŘE ES T K A Y R L E O O LIT KAPIT Í N E L MYŠ

OBSAH

Recenzovali: doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D. prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc.

Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.

1. vydání ed. © Jiří Hrabal, 2017 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2017 ISBN 978-80-87895-95-5

OBSAH

Obsah

Předmluva

Jan Matonoha: Zvíře: radikální jinakost, či radikální příbuznost?

Václav Smyčka: Osvícená zvířata. Populární filozofie choceňského rodáka G. I. Wenzela

Michal Topor: Zajíc, tygr a jiná zvěř: nad jednou interpretací (lidských) dějin

Pavel Šidák: Člověk mezi zvířetem a démonem, lidským a ne-lidským. Jedna interpretace tématu vodníka v české literatuře

Pavel Kořínek: Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší. České komiksové příběhy o veselých zvířátkách v prostoru mezi všednodenností a epikou

Lucie Kořínková: O psích láskách a nástrahách manželského života v dětském obrázkovém seriálu Punťa

Jiří Poláček: Zvířecí postavy v tvorbě Stanislava Reiniše

Zdeněk Brdek: Moderní primitivismus: od Jindřicha Chalupeckého po Vladimira 518

Michal Bauer: Všednosti psa (ve verších Jiřího Koláře a Miroslava Holuba)

107

Summary

129

Jmenný rejstřík

135

OBSAH

Předmluva Kolektivní monografie Polidštěné zvíře. Kapitoly ke středoevropskému myšlení o literatuře dílčím způsobem zprostředkovává akademickou diskusi vedenou na 6. ročníku sympozia Umění a kultury střední Evropy, které se konalo v roce 2016 na půdě Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a jehož téma znělo: Člověk, zvíře, stroj v literatuře a umění střední Evropy. Sympozia se zúčastnilo téměř třicet badatelů z oblasti humanitních věd ze šesti středoevropských zemí. Tato publikace, která nese záměrně „dvojlomný“ název, sestává z devíti vybraných studií, jež byly sepsány na základě konferenčních příspěvků, pojednávajících o člověku (a jeho zobrazeních) jako o „lidském zvířeti“ (jak je běžné v rámci animal studies), ale také na základě těch příspěvků, které reflektovaly antropomorfizaci zvířat v uměleckých zobrazeních: tedy „polidštěné zvíře“ jako určité pojetí člověka, ale také jako člověkem vytvořená verbální či vizuální reprezentace zvířete. Publikace nezahrnuje ty na sympoziu přednesené úvahy, které se týkaly vztahu člověka a techniky, zobrazení robotů v literárních dílech apod., a má tedy tematicky sevřenější povahu. Stejně jako tomu bylo v předchozích čtyřech publikacích: Moderna/Moderny (2013, ed. Tomáš Kubíček a Jan Wiendl), Cenzura v literatuře a umění ve střední Evropě (2014, ed. Jiří Hrabal), Cestopis v literatuře a umění ve střední Evropě (2015, ed. Jiří Hrabal) a Švejk ve střední Evropě (2016, ed. Jiří Hrabal), pokoušíme se i v tomto případě zprostředkovat zainteresovanému čtenáři interdisciplinární debatu nad specifickou problematikou, která byla napříč dějinami (a stále je) předmětem bádání humanitních vědců vícero oborů: literárních vědců, filozofů, kunsthistoriků, antropologů ad. Publikaci otevírá text Jana Matonohy, vycházející se základní diference vyjadřující chápání zvířete člověkem právě ve vztahu k sobě samému: zvířata jsou chápána jako bytosti vůči člověku radikálně jiné, nebo naopak jako bytosti s člověkem radikálně příbuzné či soumezné. Autor se ve své studii zaměřuje především na koncept Deleuze

OBSAH

a Guattariho „stávání-se-zvířetem“ a promýšlí ho na vybraných dílech světové a české literatury. Následující texty mají povahu specifických sond: Václav Smyčka sleduje rozvažování nad antropologickou diferencí mezi člověkem a zvířetem v 18. století, tedy v postkarteziánské epoše, která již ustupuje od vnímání zvířete jako „mechanického stroje“; proměnu v pojetí vztahu člověka a zvířete demonstruje na případu filozofického myšlení Gottfrieda Josepha Immanuela Wenzela. Michal Topor se zabývá poválečnými úvahami Melchiora Vischera, resp. Emila Waltera Kurta Fischera, nad románem Ernsta Weiße Nahar a dalšími „zvířecími romány“. Vischer zejména v komentáři k „Ein großer Tierroman“ uvažuje o „obratu ke zvířeti“ v souvislosti s proklamovanou krizí lidskosti zapříčiněnou nástupem technicistní civilizace. Pavel Šidák se ve svém textu zaměřil na oscilaci mezi „lidským“ a „zvířecím“ na případu postavy vodníka v českém folkloru a literární tvorbě od devatenáctého století po současnost. Antropomorfní komiksové reprezentace zvířat jsou tématem textů Pavla Kořínka a Lucie Kořínkové. Zatímco Pavel Kořínek načrtává dějiny specifického komiksového subžánru – funny animals komiks – v českém prostředí v průběhu dvacátého století, Lucie Kořínková provádí konkrétní případovou analýzu komiksového seriálu Punťa jakožto jednoho ze zástupců tohoto subžánru. Reprezentacím zvířat v literatuře, stejně jako možnostem konstitucí těchto reprezentací se věnuje Jiří Poláček, který si jako materiál zvolil prozaickou tvorbu Stanislava Reiniše. Zdeněk Brdek ve svém textu interpretuje pojem moderního primitivismu (přičemž primitivismus zde zastupuje jeden z aspektů pólu „zvířeckosti“ v opozici „zvířecí“ vs. „lidské“) v souvislosti s uměleckoteoretickým uvažováním Jindřicha Chalupeckého, ale rovněž s rapovou tvorbou Vladimira 518. Myšlení Jindřicha Chalupeckého je rovněž východiskem úvah Michala Bauera nad básnickou tvorbou Jiřího Koláře a Miroslava Holuba zaměřujících se na zvířecí motiviku v básních obou autorů. Tato publikace je specifickým příspěvkem k dějinám uvažování člověka nad sebou samým v relaci k vlastnímu „zvířecímu“ původu a k možnostem lidského zobrazování zvířete, které je vždy výsledkem reflexe nad platností diference zvířecí vs. lidské. Jiří Hrabal

OBSAH

Zvíře: radikální jinakost, či radikální příbuznost? JAN MATONOHA Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, v.v.i. V chápání a ve studiu zvířat panuje v humanitních vědách dvojí protikladný, nicméně de facto komplementární přístup: z jedné strany jsou zvířata nahlížena coby radikálně jiná (DELEUZE – GUATTARI 2010), ze strany druhé naopak jako s člověkem radikálně příbuzná či soumezná (DERRIDA 2002, AGAMBEN 2004, WOLFE 2003a, 2003b, HARAWAY 2007 ad.). Jakkoli je deleuzovsko-guattariovský přístup (i zde pro nás) stále inspirativní, převažující je nicméně spíše druhý z nich. Ten poukazuje na to, že zde byl diskurzivně i materiálně (co do dispozitivu) vytvořen hiát mezi tzv. člověkem a tzv. zvířetem a příbuznost mezi nimi byla strategicky či podvědomě vytěsněna. Předmětem kritiky se tak stává to, jak je tradičně a neproblematicky člověk stavěn proti celé říši živočichů, ačkoli zde panuje plynulá návaznost. Z toho hlediska by bylo na místě používat pro člověka v dané souvislosti výraz „lidské zvíře“, který se konzistentně používá na poli studia zvířat (animal studies). Tradiční „humanitní“ vědy – už sám název je z hlediska studií zvířat příznačný – jsou však ve své převážné většině velmi antropocentrické. V první řadě tak nastává terminologický problém: je otázkou, jak označovat z perspektivy studia zvířat člověka. Nejčastěji se používá pojem lidské zvíře, který má upozornit na to, že člověk navzdory tomu, jak velký mezi sebou a ostatními druhy udělal hiát (a jak negativní konotace a depreciativní použití s sebou tento výraz nese), je také zvířetem.1 Zrušit výjimečnost a oddělenost lidského druhu od ostatních živočichů je tak pro studia zvířat zásadní. V ideálním případě, po vzoru Jacquesa 1–Pro postižení lidských / ne-lidských zvířat by se nabízel i z hlediska dichotomie lidské – ne-lidské v podstatě neutrální výraz „tvor“ (a critter), jejž používá v knize Companion Species Manifesto Donna Harawayová (HARAWAY 2007).

OBSAH

Derridy (DERRIDA 2002), bychom se všeobecnému pojmu „zvíře“ měli začít vyhýbat a – pokud nechceme používat onen výraz „tvor“ či Derridův neologismus „animot“ – mluvit konkrétně o jednotlivých rodech (nemísit s výrazem „gender“), které figurují vedle rodu „člověk“, resp. druhu „homo sapiens“. (V této souvislosti poznamenejme, že není také zcela běžné hovořit o „specieismu“ či antropocentrismu v té míře, jako je to již relativně běžné v případě rasismu, sexismu, machismu atp. Pro naše potřeby se nicméně přidržíme tradičního výrazu i za cenu toho, že tak tuto slepou skvrnu performativně utužujeme, ale měli bychom na tuto skutečnost alespoň pamatovat.) Cary Wolfe konstatuje, že během víceméně celé historie metafyziky – od Aristotela k Descartesovi, od Kanta a Hegela k Husserlovi – byla podstata lidského vymezována právě v opozici ke zvířecímu tím, že člověk disponuje určitými rysy (jako logos, ratio, vůle, duch, subjektivita atd.), jež zvíře postrádá (WOLFE 2003a). Určitou důležitost nabývá motiv zvířete i u Friedricha Nietzscheho, např. v části § 379 Radostné vědy říká, že příroda je tím více zbožňováníhodná, čím méně lidsky se chová (BEAULIEU 2011). V psychoanalýze nehraje obecně zvíře nijak zásadní a rozhodně ne pozitivní roli, u Freuda je zcela degradováno, u Junga částečně „de-oidipalizováno“, nicméně vystupuje pouze v imaginaci, u Lacana je irelevantní, neboť nedosáhlo stadia zrcadla (BEAULIEU 2011: 73). Ani ve fenomenologii nesehrává příliš podstatnou roli; jakkoli se dle Giorga Agambena u Heideggera už v semestru 1934–1935 v kurzu o Hölderlinovi postupně formuje přesvědčení, že éra lidského se chýlí ke konci (AGAMBEN 2004). K otázce zvířat se ale každopádně Heidegger ještě nevyjadřuje, zvířata pro něj nejsou příliš zajímavá, jejich fenomenologický svět je dle něj příliš chudý (weltarm) či jsou zcela beze světa (weltlos) (AGAMBEN 2004). Z mnoha filozofických přístupů ke zvířatům vyberme jen jeden, dnes již v podstatě kanonický pojem „stávání-se-zvířetem“ Deleuze a Guattariho z jejich knihy Kafka: za menšinovou literaturu (DELEUZE – GUATTARI 2001)2 a později také (poněkud více rozpracovaný) z jejich knihy Kapitalismus a schizofrenie: Tisíc plošin (DELEUZE – GUATTARI 2–Kniha dnes kafkology v podstatě nepřijímaná (mj. z toho důvodu, že jako relevantní zdroj používá Gustava Janoucha), z teoretického a epistemologického hlediska nicméně stále podnětná.

OBSAH

2010). Jak ukazují na desáté plošině Tisíce plošin (v kapitole „Stávání-se-intenzivním, stávání-se-zvířetem, stávání-se-nepozorovatelným“), stávání-se-zvířetem nemá ale co do činění s „domácími mazlíčky“ typu kočka či pes, jejichž zvířecí identita byla za tisíciletí lidskou kulturou dokonale kolonizována (DELEUZE – GUATTARI 2010: 271). 3 Tyto případy představují podle nich toliko oidipální regres vedoucí k pouhému narcistnímu (sebe)zalíbení. Deleuze s Guattarim hovoří o neodolatelné deteritorializaci, „předem rušící pokusy o oidipovskou, manželskou či profesionální reteritorializaci (existují oidipovská zvířata, s nimiž člověk může ‚hrát na Oidipa‘, na rodinu, mého pejska, moji kočičku, a pak i jiná zvířata, která nás naopak strhnou k neodolatelnému stávání se? […])“ (DELEUZE – GUATTARI 2010: 263; viz též s. 271) O něco dál pak dodávají, že nezáleží ani tak na zvířatech samotných, nýbrž na způsobu, jimiž se k nim vztahujeme – i pes může „být brán po způsobu smečky a množení se“ (TAMTÉŽ: 271). Vedle tohoto typu Deleuze a Guattari rozlišují ještě „státní zvířata“, jež jsou statická, fixní, v podstatě naprogramovatelná, např. dojný skot. Oproti tomu stávání-se-zvířetem není nějakým milým, poklidným aktem, nýbrž představuje cosi jako náhlou křeč, ataku, nákazu (Deleuze a Guattari zde mluví o démonické smečce). (V pojmu stávání-se-zvířetem je přitom stejně důležitý procesuální pojem „stávání-se“, symptomaticky nikoli fenomenologické statické „bytí“.) Jedním z referenčních zvířat je pro Deleuze a Guattariho vlk, který je podstatný proto, že je – v jejich podání – neosobní, a ač teritoriální, nevykazuje snahu přivlastnit si natrvalo území. Zvíře je podle Deleuze a Guattariho natolik odlišné, radikálně Jiné, že snažit se o jeho uchopení znamená tuto radikální Jinakost vymazávat, epistemologicky je simplifikovat a polidšťovat. V tradičním pojetí dochází právě k tomuto, tedy ke zrušení oné nepřekonatelné mezery, jež svět lidí a „zvířat“ odděluje. Zvíře je v tom smyslu radikálně ne-zodpovědné: neodpovídá našim kategoriím a představám, vykračuje mimo ně, ačkoli to obecně úspěšně ignorujeme. 3–Kočka, konstatují Deleuze a Guattari (DELEUZE – GUATTARI 2010), alespoň vyhledává izolované místo, aby mohla – na rozdíl od člověka nevyrušována soustrastí – v klidu a osamění zemřít. (Franz Kafka od svého úmrtního lože, resp. lože, jež se úmrtním stalo, v sanatoriu v Kierlingu odháněl pokyny rukou – mluvit již vzhledem k pokročilému stadiu TBC nemohl – návštěvy i z řad nejbližších.)

OBSAH

Pokud jde o ztvárnění daného tématu ve světové literatuře, můžeme zde vzhledem k časovým omezením postupovat krajně výběrově. Zvířatům se věnuje (vedle raného případu Wiliama Blakea, srov. jeho ikonickou báseň „Tygře, tygře, žhavě žhneš“) ve Fantastické zoologii Jorge Luis Borges. (Deleuze a Guattari ji nicméně odmítají coby příliš konvenční, jelikož se zajímá o jednotlivá zvířata, nikoli o tlupy či smečky – oproti tomu, jak již bylo řečeno, Deleuze a Guattari preferují zmnožení, avšak nikoli reprodukcí, filiací, nýbrž nákazou; DELEUZE – GUATTARI 2010: s. 269.) Relevantnější je tvorba Johna Maxwella Coetzeeho v novele Životy zvířat (COETZEE 1999, též součástí souboru Elizabeth Costello, COETZEE 2003), která vznikla na základě zvané prestižní přednášky řady Tanner Lectures na univerzitě v Princetonu v roce 1997. Coetzee zde nechává vystoupit své alter ego, spisovatelku Elizabeth Costello (figurující i v řadě dalších jeho textů), analogicky na fiktivní univerzitě v rámci fiktivní přednáškové řady, a to s přednáškou „Filozofové a zvířata“. V ní hlavní postava rozhořčeně kritizuje pokusy na zvířatech a masové chování zvířat pro potřeby potravinářského průmyslu. Zmiňuje přitom mimo jiné Descartesovu definici lidství cogito ergo sum, již charakterizuje jako (narcistní) tautologii: jestliže používáme k definování prvotního bodu, o němž nelze pochybovat, rozum, na co jiného má tato schopnost poukázat, než na sebe sama (COETZEE 1999, srov. LODGE 2003). Elizabeth Costello též zpochybňuje závěr textu Thomase Nagela, v němž tento filozof a profesor NYU dokládá, že nemůžeme vědět, jak se cítí netopýr. Dokážeme-li si představit, jaké to je být po smrti, či máme-li schopnost vcítit se do postav fikčního světa, proč bychom neměli být schopni vcítit se do bytostí světa aktuálního ( COETZEE 1999)? (Skutečnost, že se tak neděje, svědčí spíše o naší neochotě než o naší neschopnosti.) Z bohemikální (české či německy psané) literatury se zde zaměřme jen na dva případy (vycházím zde z textu publikovaného již dříve, viz MATONOHA 2010), a to na Franze Kafku a Bohumila Hrabala. Kafkovo dílo představuje, řečeno s Deleuzem a Guattarim, „menšinové“, deteritorializované pojetí literatury.4 V mnoha jeho povídkách, 4–Pod čarou bychom mohli připomenout, že Kafka, tento neobyčejně dobře placený zástupce ředitele největší české zaměstnanecké úrazové pojišťovny, byl – stejně jako Richard Wagner či Adolf Hitler – vegetarián.

OBSAH

jako např. „Obří krtek“, „Nový advokát“, „Sup“, „Výzkumy jednoho psa“, „Zpěvačka Josefína aneb Myší národ“ ad., nicméně ne-lidská stvoření dle všeho jen slouží coby více či méně transparentní alegorie lidských vlastností, jež označují iritující, kontraproduktivní či sebe-destruktivní rysy lidské psýché. Tak například povídka „Doupě“ může být čtena jako neobyčejně vtipná a zároveň mrazivá alegorie lidské pošetilosti, která zoufale a zcela kontraproduktivně usiluje o jistotu své existence v inherentně nejistém světě. Mrazivé momenty povídky pramení z paradoxního, nicméně (v rámci zjevně ne-realistického vyprávění) velmi realistického popisu sebe-destruktivního chování podzemního tvora: jediným důkazem bezpečnosti stěn nově zbudovaného doupěte, jejž shledává za dostačující, je narážet opakovaně a vší silou na jeho stěny, dokud nezačne silně krvácet z čela. Jako by povídka naznačovala, že za vlastní bezpečí jsme tak ochotni platit i svým vlastním sebezničením. Proměna zde však v tomto ohledu představuje výjimku (z paradigmatu pouhých alegorií lidské situace). Jedna interpretační linie by byla číst ji coby obraz odcizení v rámci rodiny, nebo ještě spíše jako neschopnost rodiny vypořádat se s jinakostí a přivyknout jí, či ještě produktivněji přímo coby případ zneužívání jinakosti za účelem získání větší míry symbolického kapitálu – tak v případě sestry Řehoře Samsy. Jsme zde svědky dekonstruktivistické logiky v praxi – pokročíme-li v nějaké věci o krok dále, obrátí se ve svůj pravý opak: výjimečné sestřino porozumění a citlivost vůči Řehořovi se brzy obrací ve způsob, jak zvýšit svou moc nad Řehořem i nad celou rodinou a jak následně zvýšit i vlastní důležitost. Ve způsobu čtení Deleuze a Guattariho (DELEUZE – GUATTARI 2001), jež může představovat vrcholný příklad deteritorializace, pak tato „unheimlich“ zkušenost Řehoře Samsy a jeho selhavší lidské identity není případem tragického odcizení, nýbrž jeho zásadního selhání: Řehoř Samsa podle Deleuze a Guattariho selhává v tom, že se ani nepokouší sledovat linie úniku z lidské identity směrem k radikálně deteritorializované subjektivitě zvířete. Skutečná podstata tragédie Řehoře Samsy – řečeno s Deleuzem a Guattarim – tak nespočívá v tom, že by se proměnil v obří hmyz, nýbrž v tom, že se v tento hmyz neproměnil dostatečně. Druhým případem, jenž má z hlediska studia zvířat svým způsobem relevantní vztah ke zvířatům, je Bohumil Hrabal. Ačkoli zde lze

OBSAH

jen s obtížemi hovořit o nějaké deteritorializaci či stávání-se-zvířetem, v každém případě tu lze vidět postupné opouštění či vyklízení lidské identity a existence. V novele Ostře sledované vlaky (resp. v jí předcházejících povídce „Kain“; prototext novely také tvoří povídka „Fádní stanice“) je život Miloše Hrmy (nomen omen, v následující verzi Ostře sledovaných vlaků je sebevražedný pokus motivován hrdinovým ejaculatio praecox) zachráněn po jeho (v první verzi textu filozoficky, existenciálně zdůvodněném) sebevražedném pokusu, tedy přesně v okamžiku, kdy cenu života dotvrzuje tím, že je ochoten se jej vzdát. Vposled Miloš Hrma (v první verzi povídky) umírá beztak, ale ve zcela jiném kontextu, byv „odměněn“ kulkou nacistických vojáků za to, že milosrdně ukončil utrpení smrtelně zraněného německého vojáka. V této finální scéně novely můžeme být svědky dalšího pokusu vymanit se z lidské subjektivity: umírající německý voják v pláči volá po matce, nikoli však, lze se domnívat, jako po rodičovské postavě, nýbrž spíš jako po – s Lacanem řečeno – prostoru sémiotična či – s Kristevou řečeno – prostoru Chóry, kde bolest – ale také ani lidská subjektivita – již více neexistují. V románu Obsluhoval jsem anglického krále můžeme sledovat životní příběh postavy jménem (samozřejmě mluvící jméno) Jan Dítě, tedy svého druhu Bildungsroman naruby. Svou stále unikající hodnotu-identitu nejprve hrdina (marně) hledá v očích svého okolí. Ke konfrontaci se sebou samým (a tak i k vlastnímu sebe-náhledu) se dopracuje teprve v okamžiku, kdy ztratí svou kariéru, respekt, úctu a společenské uznání, v okamžiku, kdy se začne obracet dovnitř. Žije přitom stranou společnosti v takřka naprosté samotě „deteritorializovaných“ šumavských Sudet, obklopen jen zvířaty, psem, kozou a oslem, kteří se mu stávají relevantnějšími společníky než společnost lidská. V Příliš hlučné samotě má Haňťův deteritorializovaný Lebenswelt „sběrných surovostí“ ve Spálené ulici spíše než k („povrchní“, tj. povrchové) ekonomicky fungující oficiální společnosti mnohem blíže (doslova i přeneseně) k podzemnímu a rhizomatickému světu podzemních kanálů, obydlených myriádami krys. 5 V Hrabalově románu tak 5–V Tisíci plošinách hovoří Deleuze a Guattari o filmu Willard, v němž jsou hlavními hrdiny krysy a stěžejní úlohu zde sehrává postupné přibližování hlavní postavy k nim; rukopis Příliš hlučné samoty přitom vznikl o několik let dříve než tento snímek

OBSAH