Podoby a promeny mesta ve slovanskych a vybranych neslovanskych kulturach, literaturach a jazycich

MASARYKOVA UNIVERZITA

PODOBY A PROMĚNY MĚSTA VE SLOVANSK ÝCH A V YBRANÝCH NESLOVANSK ÝCH KULTURÁCH, LITERATURÁCH A JA Z YCÍCH ISBN 978-80-210-6569-7

PODOBY A PROMĚNY MĚSTA VE SLOVANSKÝCH A VYBRANÝCH NESLOVANSKÝCH KULTURÁCH, LITERATURÁCH A JAZYCÍCH MICHAL PRZYBYLSKI — JOSEF ŠAUR a kolektiv

PODOBY A PROMĚNY MĚSTA VE SLOVANSKÝCH A VYBRANÝCH NESLOVANSKÝCH KULTURÁCH, LITERATURÁCH A JAZYCÍCH MICHAL PRZYBYLSKI — JOSEF ŠAUR a kolektiv

Masarykova univerzita Brno 2013

Publikace vznikla v rámci projektu specifického výzkumu MUNI/A/0872/2012 „Kontrasty města ve slovanských (a vybraných balkánských neslovanských) literaturách, kulturách a jazycích“.

Odborní recenzenti: prof. PhDr. Viera Žemberová, CSc. prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc. © 2013 Masarykova univerzita ISBN 978-80-210-7622-8 (online : pdf) ISBN 978-80-210-6569-7 (brožovaná vazba)

Úvodem Přítomná publikace je výsledkem výzkumu mladého kolektivu pracovníků a studentů Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Jednotlivé kapitoly knihy přinášejí dílčí studie o široce pojaté problematice města ve všech třech parciálních zónách slovanského areálu – východoslovanské, západoslovanské (středoevropské) a jihoslovanské (balkánsko-slovanské) – s částečným, ale opodstatněným přesahem do neslovanského prostředí Balkánu. Výzkum byl veden týmem, který se sestával z badatelů již zkušenějších, ale i začínajících a potenciálních, generačně si blízkých (všichni narozeni v 80. letech 20. století), ale v každém případě s mimořádně širokým záběrem odborných zájmů. Tato zájmová diverzita rozhodla i o tom, že bádání bylo vedeno primárně formou jednotlivých sond.

Jako celek staví publikace na areálové koncepci vypracované na domovském pracovišti, která spočívá především v překračování konvenčních hranic tradičních národních filologií, ve vytváření prostoru pro vzájemné prolínání filologických a sociálních věd. Jednotlivé sondy analyzují jevy spadající do pole působnosti lingvistiky, lingvodidaktiky, historie, religionistiky i literární vědy. Úvodní kapitoly jsou zasvěceny lingvistice, konkrétně problematice praktické transkripce názvů českých měst v ruskojazyčných textech a také typickým chybám ve skloňování slovinských názvů měst a dalších toponym (okrajově též antroponym), s kterými se může potýkat český mluvčí.

Další jazykovědný příspěvek pojednává o jazykovém specifiku současných ruských vládních a provládních sil v porovnání s „nesystémovým“ opozičním hnutím, které se posílilo po volbách do Dumy v prosinci 2011. Autor se snaží charakterizovat výrazy používané politiky, kteří nyní vládnou v Ruské federaci, přičemž poukazuje na celkové zvláštnosti ruského politického diskurzu z jazykového hlediska.

Na město z různých úhlů pohledu z hlediska cizojazyčné výuky dospělých osob pohlíží i poslední lingvistická sonda naší publikace. Zmiňuje perspektivy využití augmentované reality v kontextu výuky cizího jazyka, ale především poskytuje vlastní konkrétní postupy aktivit, které kladou důraz na spolupráci, autenticitu, efektivitu a atraktivitu, což ve většině případů předpokládá využití internetu a moderních technologií. V kulturologicky orientovaných kapitolách dostává prostor např. fenomén jurodivosti a jeho vztah k asketické praxi hésychazmu. Na základě několika zjištění se autor domnívá, že askeze jurodství již ok. 14.–15. století jistě znala také duchovní praktikování hésychazmu a také jej aktivně využívala.

3

Následující kapitola se věnuje přítomnosti bektášíjského řádu na Albánci obývaném území dnešní Albánie, Makedonie a Kosova a roli řádu a jeho náboženských center ve městech. V úvodu v krátkosti představuje víru a tradice řádu, jeho dějiny, přenesení světového centra řádu do albánské Tirany, přežívání řádu v dobách komunismu a jeho oživení a rozšíření v posledních dvaceti letech. Kromě toho se autor zaměřil na podobu tradiční bektášíjské tekke, kterou dokumentuje na případu jedné z nejstarších a největších súfíjských tekke na Balkáně Harabati Baba tekke v makedonském Tetovu, a na tradiční náboženský život v tekke a její společenský význam pro město, v němž se nachází.

V kapitole o dějinách městské samosprávy v Moskvě je stručně zachycen vývoj správy měst v Rusku. Ta na rozdíl od těch evropských nebyla vymezena specifickými privilegii a autonomiemi, ale po většinu dějin plnila úlohu administrativního a vojenského centra. K charakteristickým znakům městské samosprávy za vlády Alexandra II. patřil i přísný dozor státních orgánů a jejich vměšování do vnitřních záležitostí měst. To dobře ilustruje příklad B. N. Čičerina, který se po celou dobu výkonu svého mandátu snažil obhajovat nezávislost volené funkce starosty.

Kapitola „Vukovar: mesto s tvárou člověka“ se zabývá vybranými momenty z dějin i současnosti města, připomíná některé významné vukovarské rodáky a neopomíjí ani literární dědictví slavonského města. V tomto ohledu se soustředí zejména na osobnost novináře a prozaika Sinišy Glavaševiće (1960–1991).

Následuje kapitola prezentující realitu bulharských měst na konci 19. století, jak ji vnímali představitelé české inteligence, kteří po roce 1878 přišli do Bulharského knížectví i Východní Rumelie a působili v nejrůznějších oblastech veřejného života.

Z jednoho cestopisu, publikovaných vzpomínek a zachované korespondence K. Jirečka, A. Šourka, J. Voráčka, H. Škorpila, R. Thurn-Taxise, A. Brožky aj. Mrkvičky autor rekonstruuje pohled na život v bulharských městech a snaží se představit hlavní rysy tehdejší společností, jak ji popsali uvedení Češi, kteří prožili část svého života na Balkánském poloostrově.

Oddíl s názvem „Vlna osmanského nostalgismu v současné Prištině“, se zabývá orientálním vzezřením kosovského hlavního města před druhou světovou válkou a neúspěšnými urbanistickými experimenty v 50. letech minulého století, které drastickým způsobem změnily jeho tvář.

Závěrečná kapitola knihy se věnuje specifikům prozaické tvorby polského spisovatele Leopolda Buczkowského (1905–1989). Na příkladech jeho románů jsou ilustrovány charakteristické rysy jeho kompozičního postupu (postupné rozbíjení času a narace až k téměř naprosté destrukci syžetu), který měl být odrazem chaosu světa, ztráty kořenů a záhuby mnohonárodnostního a multikulturního společenství měst a městeček na Podolí a Volyni a v celém prostoru bývalého polského východního pohraničí.

4

Otázka praktické transkripce názvů českých měst v ruskojazyčných textech Stanislava Adámková

Problém přenosu vlastních jmen do nového jazykového a kulturního prostředí řeší dennodenně tisíce účastníků jazykové komunikace od překladatelů přes novináře, televizní komentátory, pracovníky matrik a celních úřadů až po běžné mluvčí. Při stručné analýze překladových materiálů (internetových textů, časopisů, tištěných letáků či turistických průvodců) však zjistíme, že v této oblasti stále panuje vysoká míra nejednoty a svévole. S nesprávným používáním cizojazyčných názvů může být spojena celá řada problémů od těch malichernějších (nesprávná výslovnost názvu zahraničními návštěvníky) až po závažné, jako je např. nemožnost právní identifikace konkrétního objektu. V publicistice, turistických průvocích, odborné literatuře i překladových slovnících se tak můžeme setkat s různými variantami přepisu jediného vlastního jména. Např. Staré Město se vyskytuje ve formě Старый Город, Старе-Место i Старе-Мнесто; Telč jako Тельч, Телчь, Телч a dokonce i Тельчь; Ústí nad Labem jako Усти на Лабе, Усти-на-Лабе, Усти-над-Лабем, Усти-над-Лабой ap. Určit, která z daných variant je správná, mnohdy nejsou s to ani zkušení překladatelé či onomastici, neboť tzv. překladatelská onomastika1 zatím nemá v naší vědě místo a jednoznačná a všeobecně uznávaná pravidla přenosu českých vlastních jmen do ruštiny zatím prakticky nemáme. Vzhledem k akutní potřebě normalizovat způsob nakládání s vlastními jmény se sice v odborné literatuře práce o přepisu vlastních jmen poměrně často objevují, většinou se však jedná o příspěvky v odborných časopisech či sbornících nebo o diplomové práce, které (ačkoli se většinou jedná o velmi kvalitní příspěvky) nezaznamenávají patřičný ohlas a především nemají dosah mimo akademickou půdu.

Termín переводческая ономастика jsme převzali od D. I. Jermoloviče. Vzhledem k tomu, že u nás zatím není zaveden, budeme jej pracovně překládat jako překladatelská onomastika.

1

5

Stanislava Adámková

V ruském prostředí můžeme za dostatečně autoritativní práci, která se dostala i do povědomí poučené veřejnosti, považovat příručku D. I. Jermoloviče Имена собственные: теория и практика межъязыковой передачи. Velký přínos Jermolovičovy práce spočívá v tom, že kromě rozsáhlého teoretického úvodu o nakládání s vlastními jmény v různých oblastech (antroponyma, zoonyma, toponyma, názvy společností ap.) uvádí i přehledné tabulky pro transkripci vlastních jmen z hlavních evropských (vč. češtiny a slovenštiny) a východních (korejština, japonština, čínština) jazyků do ruštiny. Na široký záběr a dosah Jermolovičovy monografie poukazuje i fakt, že výsledky jeho výzkumů převzal Svaz ruských překladatelů (Союз переводчиков России), který se ve své příručce pro překladatele, zákazníky a editory (Рекомендации по письменному переводу переводчику, заказчику и редактору) na Jermoloviče odvolává a jeho tabulky uvádí (příručku je možné stáhnout z internetových stránek Svazu – http://www. translators-union.ru).

Pro výlučné potřeby česko-ruské translatologické onomastiky je však široký záběr Jermolovičovy práce paradoxně nevýhodou, protože kniha ve své komplexnosti nemůže postihnout veškeré nuance a problémy, na které překladatel při převodu textů z češtiny do ruštiny naráží. Jermolovičovu tabulku praktické transkripce z češtiny do ruštiny z toho důvodu uvedeme v tomto textu s úpravami, které podle našeho názoru usnadní její používání pro české uživatele.

Než se dostaneme k samotné problematice transkripce českých místních jmen (oikonym) do ruštiny, je potřeba zmínit i další možné postupy pro přenost onyma (vlastního jména) z češtiny do ruštiny a důvody pro výběr toho kterého postupu.

Přenos vlastních jmen do nového jazykového prostředí se od klasického překladu apelativ velice liší. Je to způsobeno asémantičností vlastních jmen, protože propria (vlastní jména), na rozdíl od apelativ (jmen obecných), většinou nesdělují žádnou novou informaci o nositeli vlastního jména, pouze jej vydělují z množiny ostatních subjektů (nositele vlastního jména tedy nikterak nekonotují, jen jej denotují). Z toho důvodu je při překladu potřeba zachovat jejich vnější podobu.

Když se však podrobně podíváme na všechny funkce, které mohou vlastní jména zastávat, zjistíme, že ne všechna propria jsou asémantická a že v některých případech může být nutné jejich obsahovou stránku zachovat. Za hlavní funkci vlastních jmen můžeme považovat funkci nominační, kdy vnější forma (to znamená grafická podoba slova) jednoznačně identifikuje svého nositele nebo neživý subjekt. K této funkci můžeme zařadit i funkci právní identifikace, která je důležitá především u antroponym a logonym (názvů společností). Další funkcí onym je funkce asociační, díky které jméno odkazuje na různé objekty známé z oblasti historie, kultury, zeměpisu atd. (Afrika, Praha, Noe – jména odkazují na komplex encyklopedických znalostí, které o jménu existují, a zároveň tím podávají i jistý druh informací, jež představují pasivní funkci jména). Asociační funkce již ne6

| Otázka praktické transkripce názvů českých měst v ruskojazyčných textech

musí být nutně vázána na vnější formu vlastního jména, ale spíše na jeho obsah (viz různé názvy pro země jako Čína / Китай, Finsko / Suomi). Vlastní jména dále mohou mít funkci sociálně klasifikující (podoba jména může např. odkazovat na příslušnost k urč. generaci, nářeční skupině ap.), funkci expresivní (zvukomalebnost slova, jeho vhodnost pro použití v reklamě ap.) a funkci deskriptivní (jména, která mají charakter tzv. vlastních názvů – Ústav pro výzkum a využití radioizotopů, nebo tzv. nomen omen – řezník Masorád).2 Posledně jmenovaná funkce nejvíce narušuje tezi o asémantičnosti proprií, protože pokud by recipient textu neobdržel informaci o jejich významu, nemusel by dostát pochopení celého komunikačního aktu. Z toho důvodu jsme pak mnohdy postaveni před složité rozhodnutí, zda se pokusit významovou složku zachovat a na vlastní jméno tak aplikovat klasické překladové metody (překladem se rozumí zprostředkování obsahu cizího textu pomocí hotových prostředků, vlastních cílovému jazyku), nebo zda uplatnit některou z metod zprostředkování formální podoby jména (přímý grafický přenos, transkripce či transliterace)2.

U některých geografických názvů se tento dialektický spor důležitosti formy či obsahu projevil dokonce i ve způsobu oficiálního pojmenování země. Název bývalé francouzské kolonie, afrického státu Côte d‘Ivoire, se do mnoha jazyků překládá pomocí tzv. kalky (o kalkách viz níže). V češtině tak máme tradičně používaný název Pobřeží slonoviny, v angličtině Ivory Coast a v ruštině Beрег Слоновой Кости. V roce 1986 však stát Côte d‘Ivoire podal oficiální žádost OSN, aby ve všech jazycích byl zaveden název zachovávající formální podobu jména, nikoli sémantický překlad z francouzštiny (jméno země, registrované u OSN a přejaté do normy ISO 3166, je nyní Côte d‘Ivoire). Jinými slovy, jejich požadavek zněl, aby v jazycích používajících latinku byl zachován francouzsky psaný název včetně všech diakritických znamének (např. potenciálně problematického circumflexu nad ô) a v jazycích používajících jiné grafické systémy byl zaveden název transkribovaný (např. v ruštině Кот-д’Ивуар, v bulharštině Кот д‘Ивоар ap.). Jakékoli dokumenty, které obsahují název přeložený (Pobřeží slonoviny, Ivory Coast), odmítá vláda země Côte d‘Ivoir uznat za právoplatné.

Můžeme tedy vyvodit pravidlo, že vnější forma vlastního jména (jeho grafická nebo zvuková podoba) je zásadním prvkem, který je potřeba zachovat při vytváření analogické jednotky při překladu nebo jiném typu mezinárodní komunikace, a nejdůležitější metodou pro přenos českých toponym do ruštiny tak bude transkripce. Než se však na její pravidla podíváme podrobněji, definujeme si všechny metody, které je pro přenos místních názvů možné využít:

2

Funkce vlastních jmen viz Knappová 1992: 212–213.

7

Stanislava Adámková

A) Záměna vnitřní formy aneb překlad pomocí kalky3. Jak jsme viděli výše, mnohá propria mají sémantickou hodnotu, kterou může být potřeba v určitých případech zachovat. Zprostředkování takového jména se pak nejvíce blíží překladu v klasickém slova smyslu, přičemž u vlastních jmen mluvíme o tak zvaném kalkování. Nezbytnost „přeložit“ vlastní jméno může být vyvolána a) všeobecnou zaužívaností takového přístupu (např. Paasch Eyland = Velikonoční ostrov/ Остров Пасхи4), b) typem označovaného onyma (mikrotoponyma, jako jsou názvy domů nebo hospod, např. dům U Černé Matky Boží = дом «У Черной Мадонны») nebo c) funkcí cílového textu (potřeba sdělit obsahovou stránku onyma např. v umělecké literatuře /tzv. nomen omen/ Staré Město = Старый Город; Blátoves = Грязьсело).

Poměrně častý je také kombinovaný způsob překladu, kdy generické pojmenování v názvu je přeloženo pomocí kalky, asémantická část pak pomocí transkripce. S takovým přístupem se nejčastěji setkáváme u hydronym, např. Isle of Man = Ostrov Man/Остров Мэн; Straits of Florida = Floridský průliv/Флоридский пролив ap. Pokud však pro použití kalky neexistuje pádný důvod, měli bychom se držet transkripce (Staré Město = Старе-Место místo Старый город, Černý Les = Черни-Лес místo Черный Лес, Mariánské Lázně = Марианске-Лазне místo Марианские Лазне).

B) Při překladu toponym má své důležité místo také princip zachování historické tradice, a to především u tzv. unikátních toponym. Unikátní vlastní jména, na rozdíl od polyreferenčních, se na světě vyskytují pouze jednou (např. francouzský spisovatel 19. století Victor Hugo; město Waterloo, u kterého roku 1815 Napoleon utržil drtivou porážku). Pokud překládáme jména unikátní, musíme si nejdříve ověřit, neexistuje-li již historicky zaužívaná forma jejich přenosu, kterou musíme dodržet, ačkoli nemusí odpovídat současným pravidlům (existenci ustálené formy prověřujeme např. v encyklopedických slovnících). Jména polyreferenční označují jakoukoli reálii, která se na světě může vyskytovat vícekrát (Jan Novák; město Waterloo, pokud nemáme na mysli výše zmíněné – Waterloo je např. v Iowě, v Novém Jižním Walesu, ve Wisconsinu; francouzský občan s příjmením Hugo, kdy na mysli nemáme daného spisovatele ap.). Jména polyreferenční překládáme dle platných transkripčních pravidel pro daný jazykový pár, což znamená, že Waterloo, které leží v Novém Jižním Walesu, se do ruštiny bude přepisovat jako Уотерлу, ovšem bitva u Waterloo bude v ruštině znít битва при Postupů pro nakládání s vlastními jmény v překladu existuje samozřejmě mnohem více. Jejich ucelený výklad však není cílem této práce, odkazujeme proto pouze na zmiňovanou práci D. I. Jermoloviče, s. 115–182.

4 Název pochází z nizozemského Paasch Eyland, protože toto jméno mu dal nizozemský průzkumník Jacob Roggeveen. V původním jazyce se však ostrov jmenuje Rapa Nui, což je česky Velká země.

3

8

| Otázka praktické transkripce názvů českých měst v ruskojazyčných textech

Ватерлоо5. Analogicky, francouzský spisovatel Victor Hugo (unikátní vlastní jméno) se do ruštiny přepisuje jako Виктор Гюго, což však naprosto neodpovídá současným pravidlům transkripce, a proto jméno jakéhokoli francouzského občana, který se dnes jmenuje Hugo (polyreferenční vlastní jméno), bude mít podobu Юго. Pokud se bude jednat o jméno českého občana, přepis bude znít Гуго (každý jazykový pár má svá vlastní transkripční pravidla a přepis by se vždy měl řídit pouze výslovností výchozího jazyka).

Vlivem politických změn ve společnosti může naopak dojít i ke snaze vytěsnit historicky ustálené názvy, jak k tomu např. došlo u geografických názvů bývalých socialistických republik. V dobách SSSR byly názvy svazových republik a jejich měst transkribovány do latinky prostřednictvím fonetického znění daného názvu v ruštině, protože ruština byla ve všech těchto zemích oficiálním jazykem. Po rozpadu Sovětského svazu se však většina zemí vrátila ke svým tradičním jazykům a oficiální transkripce mnoha měst se tak změnila, aby bylo učiněno zadost požadavku transkribovat název podle pravidel výslovnosti výchozího jazyka. Místo dříve výlučně používaného Kyjev či Lvov bychom tak nyní měli používat názvy ve formě Kyjiv a Lviv, což se však u nás zatím příliš neujalo. Nutno podotknout, že při přepisu do angličtiny se nové formy přepisu ujaly o něco lépe a místo dřívějších forem Kiev, Lvov se v angličtině poměrně často můžeme setkat se správnějšími formami Kyiv a Lviv.

C) V mezinárodní kartografii (především v aviatice a mořeplavectví) nachází uplatnění transliterace6, protože je nezávislá na výslovnostních pravidlech výchozího i cílového jazyka. „Особенностью ономастических соответствий в картографии является то, что язык адресата информации не известен и не принципиален. Эта информация адресована всем, кому карты могут понадобиться в профессиональных целях, и для написания географических названий используется своего рода наднациональный алфавит, функцию которофо по исторически сложившимся концепциям исполняет латиница. [...] Полагаю, что есть серьезные причины для более широкого и упорядоченного применения метода транслитерации не только в картографии, но и в других сферах“ [Jermolovič 2005: 127]. Výrazněji než v toponymii se dnes transliterace používá při uvádění cizojazyčných bibliografických citací a při vytváření jmenných databází při používání výpočetní techniky (např. na celnicích, kde je nezbytné zachovat možnost jednoznačného zpětného Rozdíl v pravopise je kromě rozdílu mezi polyreferenčními a unikátními vlastními jmény dán i tím, že se v tomto případě jedná o přepis z nizozemštiny.

6 Transliterace je přepis každého znaku (písmene či spřežky) z jedné grafické soustavy znakem (písmenem či spřežkou) z jiné grafické soustavy. Hlavní ideou transliterace je zajistit takový způsob přepisu lexikální jednotky, který umožní jednoznačný (i strojový) zpětný přepis do původního jazyka, tzn. že (na rozdíl od transkripce) se snaží neztratit žádnou informaci o původním pravopisu.

5

9

Stanislava Adámková

přepisu do původní podoby). Ani transliterační pravidla bohužel nejsou zcela jednoznačná, protože jich existuje větší množství a různé zdroje se řídí různými pravidly. Jistý řád do situace vnáší existence normy ISO 9:1995, která je nyní mezinárodně uznávaná. Ta předepisuje jednotný způsob transliterace ze slovanských i neslovanských jazyků užívajících cyrilského písma do latinky a byla uznána i Českým normalizačním institutem. Její podobu lze nalézt mezi technickými normami ČSN pod označením ČSN ISO 9 (010185). V Rusku má označení GOST 7.79-2000 a jedná se prakticky o tu stejnou normu.

D) Vzhledem k povaze toponym, která slouží především pro orientaci, je pro obvyklou komunikaci nejdůležitější zachování jejich vnější formy – tzn. zvukové stránky lexikánlí jednotky. Nejčastější metodou přenosu je tedy praktická transkripce. Transkripce je zápis lexikální jednotky pomocí vhodně zvolených znaků tak, že výsledkem je zvuková podoba lexikální jednotky podle pravidel výslovnosti výchozího jazyka.

Transkripci komplikuje fakt, že jednoznačná analogie mezi fonémy či alofony jednotlivých jazyků je prakticky nemožná (některé hlásky, které existují v určitém jazyce, neexistují v jazyce jiném). Ze snahy vyhnout se těmto problémům byla vyvinuta tzv. praktická transkripce, která je sice primárně založena na transkripci (zprostředkování zvukové podoby slova), avšak implementuje do sebe i některé prvky transliterace s cílem zachovat ty grafické prvky originálu, které jsou nezbytné pro jednoznačnou identifikaci původní podoby slova. Rozdíl mezi klasickou a praktickou transkripcí je sice nejmarkantnější v jazykovém páru angličtina-ruština, což není primárním cílem tohoto článku, protože však i český překladatel přijde s anglickými názvy často do styku a musí je umět do ruštiny přepsat, uvedeme v krátkosti, k jakým změnám mezi praktickou a klasickou transkripcí dochází: a) zdvojené souhlásky se přepisují zdvojeně nehledě na to, že nejsou zdvojeně vyslovovány (Carroll = Кэрролл). b) Písmeno r po samohláskách se v rozporu s pravidly výslovnosti přepisuje (Turner = Тернер). c) Písmeno g se přepisuje i ve výskytu po n (Redding = Реддинг). d) Nepřízvučná samohláska se přepisuje pomocí toho písmene, které ji v grafice originálu vytvořilo (Brixton = Брикстон, Nature = Нейчур) [Jermolovič 2005: 126].

Je potřeba pamatovat na to, že transkripce nikdy nesmí být provedena pouze na základě „citu”, ale musí se řídit přesnými pravidly, vytvořenými pro každý jazykový pár.

10

| Otázka praktické transkripce názvů českých měst v ruskojazyčných textech

Následující tabulka shrnuje pravidla praktické transkripce z češtiny do ruštiny s praktickými ukázkami přepisu městské toponymie: České písmeno či spojení písmen

Přepis do cyrilice

Příklad

Transkripce do ruštiny

a, á

а

Aš

Aш

я (po ď, ť, ň)

Rožďalovice

Рождяловице

b

б

Bílovice

Биловице

c

ц

Cidlina

Цидлина

č

ч

Česká Lípa

Ческа-Липа

d

д

Domažlice

Домажлице

ď

дь (na konci slova a před souhláskou)

Šeďková

Шедькова

д (před samohláskou)

Vladislav Žďár nad Sázavou Rožďalovice

Владислав Ждяр-надСазавоу Рождяловице

e (po jakékoli souhl. vč. d, t, n; po samohlásce i)

Teplice Židlochovice Nové Město na Moravě Lucie Újezd u Brna

Теплице Жидлоховице Нове-Место-наМораве Луцие Уезд-у-Брна

э (na začátku slova a po samohláskách a, o, u)

Evaň Emanuel

Эвань Эмануэль

e, é

11

Stanislava Adámková

ě

e (vč. spojení bě, pě, vě, fě, mě)

Děčín Staré město Bělá pod Bezdězem Meziměstí

f

ф

Frýdek-Místek

Фридек-Мистек

g

г

Golčův Jeníkov

Гольчув-Еников

h

г

Praha Hradec Králové Hora Svaté Kateřiny

Прага Градец-Кралове Гора-СватеКатержини

ch

х

Cheb Hrochův Týnec

Хеб Грохув-Тинец

i, í

и

Horní Jelení

Горни-Елени

ia, ie, iu

иа, ие, иу

Mariánské Lázně

МарианскеЛазне

j

й (vždy kromě spojení ja, je, jo, ju)

Rejštejn Rajhrad Jihlava

Рейштейн Райград Йиглава

ja

я

Jáchymov Hajany

Яхимов Гаяны

je

е

Rajec-Jestřebí Jeseník Dyje Metuje

Раец-Естршеби Есеник Дие (i Дые) Метуе

jo

йо (na začátku slova)

Josefov Josefův Důl

Йосефов Йосефув-Дул

ё (po samohlásce)

Kyjov Dunajovice České Budějovice Prostějov

Киёв Дунаёвице ЧескеБудеёвице Простеёв

ю

Jundrov

Юндров

ju

12

Дечин Старе-Место Бела-подБездезем Мезимести

| Otázka praktické transkripce názvů českých měst v ruskojazyčných textech

ji

йи

Jilemnice Nové Město nad Metují

Йилемнице Нове-Местонад-Метуйи

k

к

Kotlasy

Котласы

l

ль (na konci slova a před souhláskou)

Plzeň Pelhřimov Mělník Telč

Пльзень Пельгржимов Мельник Тельч

л (před samohláskou)

Plumlov

Плумлов

м

Mýto Mělník

Мито Мельник

n

н

Náchod

Наход

ň

нь (na konci slova, před souhláskou)

Zdeňkovice Pláň

Зденьковице Плань

н (před samohláskou)

Vodňany Němčice Kounice

Водняны Немчице Коунице

o

Osek

Осек

ё (po ď, ť, ň)

Doňov Mašťov Horažďovice

Донёв Маштёв Гораждёвице

p

п

Poděbrady

Подебрады

r

р

Rychnov

Рихнов

ř

рж (na začátku slova, po samohláskách a znělých souhláskách)

Ořechov Řícmanice Břidličná

Оржехов Ржицманице Бржидлична

рш (po neznělé souhlásce)

Třebíč Přibyslav

Тршебич Пршибислав

с

Smiřice

Смиржице

m

o, ó

s

13

Stanislava Adámková

š

ш

Šenov

Шенов

t

т

Teplice

Теплице

ť

ть (na konci, před souhl.)

Zášť

Зашть

т (před samohláskou)

Košťany Štětí

Коштяни Штети

у

Uničov Úpice

Уничов Упице

ю (po ď, ť, ň, j)

Drahoňův Újezd

Драгонюв Уезд

v, w

в

Vyškov Vidnava

Вишков Виднава

x

кс

Xaverov

Ксаверов

y, ý

и (v odborné literatuře a kartografii vždy jako и, v beletrii a publicistice jsou možné výjimky – viz níže)

Lázně Kynžvart Frýdek-Místek Fryšták Koryčany

ЛазнеКинжварт Фридек-Мистек Фриштак Коричани

Litomyšl Lysá Hora

Литомышл Лыса-Гора

Vinohrady Karlovy Vary Františkovy Lázně Hukvaldy

Винограды Карловы-Вары ФрантишковыЛазне Гуквальды

u, ú, ů

ы (ve jménech s všeobecně slovanským kořenem slova, kde se v ruštině také píše ы) ы (na konci geografických názvů, které mají výchozí podobu v množném čísle)

14

| Otázka praktické transkripce názvů českých měst v ruskojazyčných textech

ы (v koncovce příjmení, která mají v češtině formu tvrdých přídavných jmen)

Novotný Pokorný Veselý

Новотны Покорны Веселы

z

з

Bezkov

Безков

ž

ж

Žulova

Жулова

Transkribované víceslovné názvy se obvykle píší přes spojovník.

Česká Třebová Železný Brod Karlovy Vary Český Krumlov Marianské Lázně Kutná Hora

Ческа-Тршебова Железни-Брод Карловы-Вары Чески-Крумлов МарианскеЛазне Кутна-Гора

Názvy složené ze dvou a více komponentů

Výjimku tvoří případy, kdy je přídavné jméno v názvu přeloženo a je následováno podstatným jménem v nominativu.

Český Krumlov Marianské Lázně Kutná Hora Žďárské vrchy České středohoří Českomoravská vysočina

* Чешский Крумлов * Марианские Лазне * Кутная Гора Ждярские горы Чешские средние горы ЧешскоМоравская возвышенность * Varianty s hvězdičkou se sice objevují v ruských publikacích, nepovažujeme je však za správně transkribované.

15

Stanislava Adámková

Názvy s předložkou

Předložky by měly být transkribovány dle výše uvedených pravidel a psány přes spojovník.

V minulosti i dnes však toto pravidlo je a bylo porušováno, existují proto i názvy, u kterých je podoba s přeloženou předložkou ustálena a uvádí ji i normativní literatura.

Žďár nad Sázavou

Ústí nad Labem

Ждяр-надСазавоу (dle pravidel transkripce, ale Velký česko-ruský slovník uvádí jako správnou variantu Ждярна-Сазаве) Усти-над-Лабем (ale v turistických průvodcích i jinde se vyskytuje i varianta Устина-Лабе nebo dokonce Устинад-Лабой)

Zapojení cizích vlastních jmen do morfologického systému přijímajícího jazyka Tím, že je jméno přizpůsobeno grafickému systému přijímajícího jazyka, stává se automaticky i součástí jeho gramatického systému a uplatňují se na něj veškerá tvaroslovná a slovotvorná pravidla. Jméno obvykle získává rodovou příslušnost, pádové koncovky a jeho výchozí podoba je používána pro tvorbu odvozených slov. Vzhledem k tomu, že tyto novotvary nejsou vždy libozvučné (vládou země Côte d‘Ivoire vyžadovaný úzus × côte d‘Ivoirskými vyžadovaný úzus × Pobřežím Slonoviny vyžadovaný úzus) a že jejich flexe není vždy intuitivní, je potřeba se i zde řídit některými pravidly: A) Česká vlastní jména, která jsou zakončena na samohlásku a byla transkribována do ruštiny, se v ruštině obvykle neskloňují (я из Брно, мы едем в Кралупи).

Objevuje se však tendence skloňovat názvy, které v nominativu končí na –e, a především pak ty, které v jsou v češtině v množném čísle (Домажлице – из Домажлиц, Крконоше – в Крконошах, Лидице – в Лидицах ap.) [Gazda 2006: 116].

B) Česká propria zakončená na –ec а –ek ztrácejí při českém skloňování –e (Liberec – v Liberci, Čapek – bez Čapka). V ruštině je tendence toto –e spíše 16