Od narodopisu k evropske etnologii miroslav valka kolektiv

Od národopisu k evropské etnologii

Etnologické materiály 5

1 3 33 93 19 1 5 45 94 19 1 0 50 95 19 1 4 64 96 119 19 97 70 0 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie

Od národopisu k evropské etnologii 70 let Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

1 9 9 1 1 9 9 1 2 6 06 00 20 Miroslav Válka s kolektivem

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie

Od národopisu k evropské etnologii 70 let Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Miroslav Válka s kolektivem

Etnologické materiály 5 Brno 2016

Publikace vznikla v rámci specifického výzkumu Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (MUNI/A1148/2015).

Etnologické materiály 5 Vědecká redakce Předseda: Členové:

Prof. PhDr. Dušan Holý, DrSc. PhDr. Stanislav Brouček, CSc. PhDr. Alena Kalinová Prof. PhDr. Alena Křížová, Ph.D. Doc. PhDr. Martina Pavlicová, CSc. PhDr. Jarmila Procházková, Ph.D. PhDr. Peter Slavkovský, DrSc.

Recenzovali: PhDr. Karel Altman, CSc. PhDr. Miloš Melzer, CSc.

Etnologické materiály 5 © 2016 Masarykova univerzita ISBN 978-80-210-8771-2 (online : pdf) ISBN 978-80-210-8488-9

OBSAH Úvodem ............................................................................................................................... 5 Miroslav Válka Folkloristika v Brně. Od prvních impulzů po moderní vědu .................................. 8 Martina Pavlicová Etnografie na Masarykově univerzitě v meziválečné době ..................................... 18 Miroslav Válka Statutární vývoj etnologického pracoviště a profil výuky ...................................... 24 Miroslav Válka Založení Semináře pro etnografii a etnologii na Masarykově univerzitě....... 24 (1945–1964) Samostatná Katedra etnografie a folkloristiky Univerzity Jana E. Purkyně ...... 36 (1964–1970) Oddělení etnografie a folkloristiky kateder historických UJEP ....................... 40 (1970–1990) Ústav evropské etnologie na obnovené Masarykově univerzitě ....................... 43 (od 1991) Vědecko-výzkumná a publikační činnost .................................................................. 56 Alena Křížová Terénní výzkumy studentů............................................................................................ 66 Roman Doušek Studijní a poznávací cesty jako integrální součást výuky etnologie...................... 83 Daniel Drápala Závěrečné slovo................................................................................................................ 91 Martina Pavlicová, Miroslav Válka Literatura a prameny....................................................................................................... 97 Summary.......................................................................................................................... 110

Přílohy.............................................................................................................................. 135 Soupis prací obhájených z oboru etnologie na Masarykově univerzitě v letech 2006–2016..................................................................................................... 135 Vědecko-výzkumné projekty Ústavu evropské etnologie (1993–2016)......... 159 Soupis publikací vydaných Ústavem evropské etnologie v letech 2006–2016................................................................................................... 166 Přehled studentských exkurzí za léta 2006–2016............................................... 169 Studijní cesty na Balkán a do jihovýchodní Evropy v letech 2007–2016................................................................................................... 171 Obrazová příloha........................................................................................................... 174 Odborné a společenské aktivity............................................................................. 174 Terénní výzkumy studentů..................................................................................... 183 Studentské exkurze................................................................................................... 188 Cesty na Balkán a do přilehlých zemí................................................................... 197 Vydané publikace...................................................................................................... 204 Jmenný rejstřík............................................................................................................... 208 Autoři a zdroje fotografií............................................................................................. 211

ÚVODEM Když byl před deseti roky vydán Almanach k 60. výročí Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, přinesl základní data k dějinám výuky etnologie1 na brněnské univerzitě a k podílu tohoto univerzitního pracoviště na formování uvedené vědní disciplíny v bývalém Československu i v samostatné České republice. Vedle výzkumných a kolektivních či individuálních publikačních aktivit pedagogů dokumentoval nejmarkantněji profil pracoviště zveřejněný soupis diplomových, doktorských a dalších akademických prací, které byly v Brně obhájeny.

Stejnou vypovídací hodnotu vykazuje rovněž sumář tuzemských a zejména zahraničních poznávacích cest, jež pro studenty a posléze i četné absolventy organizoval dlouholetý vedoucí pracoviště prof. Richard Jeřábek.

Desetiletí, které uplynulo od vydání Almanachu, přineslo nejen novou společenskou situaci a v návaznosti na to další posun ve vývoji oboru, provázený zásadními díly syntetického nebo historiografického charakteru. Vydáním publikace Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska v roce 2007 bylo završeno více jak stoleté úsilí o souborné zpracování tradiční lidové kultury českého etnika. Dílo přináší vedle věcných reálií ze všech oblastí lidového života také informace o formování oboru jako samostatné společenskovědní disciplíny. Nechybí samozřejmě ani profil akademických pracovišť či centrálních muzejních institucí a mezi nimi Ústavu evropské etnologie na Masarykově univerzitě v Brně. Dílo uzavřelo národopisnou éru ve vývoji oboru spolu s etnografickým a folkloristickým bádáním druhé poloviny minulého století a etablovalo českou etnologickou vědu na domácí půdě i v zahraničí.

Diskurz české etnologie v posledních desetiletích ovlivnila kulturní a sociální antropologie. Na stránkách Českého lidu (2004–2006) došlo k polemice o vztahu nově konstituovaného oboru a etnologie, která kontinuálně pokračovala ve výzkumu domácí kultury a navazovala na výzkumy socialistické etnografie, jež byla podrobována různě ostré kritice nebo naopak starší generací badatelů obhajována.2 Vyrovnávání se se socialistickou érou mělo různou formu a kritickou razanci, jak zaznělo na pražské konferenci Česká etnologie 2000 a jak je patrné z konferenčního sborníku.3 Hodnocení uvedeného časového období, tj. socialistické éry, není jistě z různých důvodů jednoduché. Inspiraci můžeme hledat u slovenských kolegů, kteří 1 2 3

V jednotlivých vývojových etapách se v dobové terminologii obor označoval jako národopis nebo etnografie a folkloristika.

Nešpor, Zdeněk R. – Jakoubek, Marek: Co je a co není kulturní/sociální antropologie po dvou letech. Závěr diskuse. Český lid 93, 2006, s. 71–85.

Holubová, Markéta – Petráňová, Lydia – Woitsch, Jiří (eds.): Česká etnologie 2000. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2002.

5

k 70. výročí založení ústředního akademického pracoviště, dnešního Ústavu etnologie Slovenské akademie věd, vydali v roce 2016 publikaci, jejíž podtitul Kontinuity a diskontinuity bádania a jednej inštitúcie naznačuje komplikovanost vývojové periody poválečné, reálně socialistické i transformační.4 Také Etnologický ústav Akademie věd České republiky zpracoval svůj historický vývoj v několika publikacích, z nichž poslední se zaměřila i na prognózu dalšího vývoje oboru.5 Na ústavu vznikl interdisciplinární autorský kolektiv zapojený do historiografického projektu zaměřeného na dějiny oboru v letech 1945–1989, financovaného Grantovou agenturou ČR, který by měl k uvedenému tématu říci pádné slovo.6 Zmíněné aktivity svědčí o důležitosti dějin vědy a vlastního oboru.

Dějinný vývoj etnologického pracoviště na brněnské univerzitě jsme se pokusili prezentovat nejen v intencích vlastního oboru, ale také na pozadí obecného vývoje Filozofické fakulty a Masarykovy univerzity, jak nám to umožnily dvě publikace zpracované brněnskými historiky k devadesátému výročí založení fakulty a univerzity, vydané až po roce 1989, tedy v době bez omezujících ideologických doktrín.7 Tím se zásadně liší od starší publikace, která vyšla na počátku normalizace,8 stejně jako od postupně vydávaných ročenek. Uvedené publikace osvětlují materiální problémy vzniku filozofické fakulty, zejména absenci vlastní budovy a odpovídajících poslucháren pro studenty. Autoři vše dokumentují na pozadí dobové politické situace v Československé republice a v souvislosti s ekonomickou situací a hospodářským provozem fakulty, které vytvářely materiální podmínky pro vlastní pedagogickou a vědeckou práci. Náplní jedné z kapitol je také vztah akademických učitelů k jejich studentům, stejně jako úsilí o získání vědeckého renomé na domácí i na zahraniční půdě. Filozofickou fakultu autoři definují především „jako prostor výměny vědeckých informací, jako místo, kde ze spektra specializovaných humanitních disciplín vzniká relativně ucelená interpretace kulturního a společenského vývoje“.9 Jsou si vědomi různorodosti oborů na fakultě, kde se vedle starých renomovaných oborů postupně formovaly další specializace, které o své etablování teprve usilovaly.

Mezi takové náležela také etnografie a etnologie s oficiálně ustaveným pracovištěm až po druhé světové válce v osvobozeném Československu.

4 5 6 7 8 9

6

Kiliánová, Gabriela – Zajonc, Juraj: 70 rokov Ústavu etnológie Slovenskej akadémie vied. Kontinuity a diskontinuity bádania a jednej inštitúcie. Bratislava: Veda, 2016.

Pospíšilová, Jana – Uherek, Zdeněk (eds.): Ethnology and Musicology at the Institute of Ethnology, CAS, v.v.i.: 110 Years (1905-2015). Praha – Brno: Institute of Ethnology, CAS Prague, v. v. i., 2015.

Grantový projekt Mezi státním plánem a badatelskou svobodou. Etnografie a folkloristika v českých zemích v kontextu vývoje kultury a společnosti v letech 1945–1989 (GAČR 15-033754S) bude řešen v letech 2015–2017 Etnologickým ústavem AV ČR a Ústavem soudobých dějin AV ČR. Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří: Masarykova univerzita v Brně. Příběh vzdělání a vědy ve střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita, 2009; Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Pohled na dějiny a současnost. Brno: Masarykova univerzita, 2010.

Jordán, František (ed.): Dějiny university v Brně. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1969.

Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Pohled na dějiny a současnost, c. d., s. 20.

Stejně jako jiné disciplíny na brněnské univerzitě i etnologie se průběžně věnovala svým vlastním dějinám a postavení mezi ostatními fakultními obory i v širším rámci celorepublikovém. Proto jsme se při shromažďování podkladových materiálů mohli opřít o několik sumarizujících textů z ročenek brněnské univerzity stejně jako o dílčí práce hodnotící činnost pracoviště, dále o jubilejní články nebo o personální bibliografie pedagogů, vydané v ediční řadě Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Materiál pramenné povahy je uložen v Archivu Masarykovy univerzity.

Zde bylo možné nahlédnout do studijních plánů, zápisů z vědeckých rad nebo personální agendy vzniklé v souvislosti s habilitačním nebo jmenovacím profesorským řízením pedagogů.

Při koncipování struktury publikace o podílu etnologického pracoviště brněnské univerzity na formování oboru v bývalém Československu a v České republice jsme se snažili postihnout všechny sféry činnosti – pedagogickou, vědecko-výzkumnou i organizátorskou s důrazem na uplynulé desetiletí, které bylo poznamenáno generační výměnou v pedagogickém sboru. To ovšem neznamená, že jsme opomenuli starší historii. Jak je patrné, etnologická problematika se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity objevuje se založením univerzity už v meziválečné době v rámci různých humanistických i přírodovědných disciplín a pak formou výběrových přednášek po habilitaci Antonína Václavíka soukromým docentem. Další výuka oboru je sledována ve vývojové etapě nově konstituovaného Semináře pro etnografii a etnologii, v šedesátých letech samostatné Katedry etnografie a folkloristiky, normalizační Katedry historie a etnografie střední, jihovýchodní a východní Evropy i současného Ústavu evropské etnologie. Samostatné kapitoly jsou věnovány vědecko-výzkumné a publikační činnosti pedagogů a externích spolupracovníků, poznávacím exkurzím tuzemským a zejména zahraničním stejně jako studentským terénním výzkumům, základní výzkumné metodě oboru. Profil Ústavu evropské etnologie je patrný z přehledu obhájených diplomových a dalších kariérních prací, ze sumáře řešených vědecko-výzkumných projektů financovaných z evropských, centrálních, rezortních, univerzitních a fakultních zdrojů, ze soupisu vydaných publikací a z přehledu odborných exkurzí a studijních cest.10 Názorně aktivity ústavu dokumentuje obrazová příloha.

10 Sumarizační soupisy v přílohách navazují na statistické údaje uveřejněné v již zmíněném Almanachu k 60. výročí Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 1945–2005, tj. jsou limitovány rokem 2006.

Pouze u vědecko-výzkumných projektů je uvedená zásada porušena, protože jejich soupis Almanach neuvádí.

7

Folkloristika v Brně. Od prvních impulzů po moderní vědu Ačkoliv odborné etnologické pracoviště na brněnské univerzitě bylo založeno až v roce 1945, nelze odhlédnout od myšlenkového podhoubí, které blíže či vzdáleně reflektovalo předmět zájmu, na němž později vyrostl dnešní svébytný obor a také jeho dnes už organická specializace – folkloristika.

Brněnské prostředí bylo již od poloviny 19. století spjato se zájmem o lidové tradice moravského venkova, což souviselo s výraznými osobnostmi pohybujícími se v ideovém prostředí romantických náhledů na venkovský lid a později s těmi, jež se angažovaly v postupně se rozvíjejícím národopisném hnutí, které vyvrcholilo přípravami na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze v roce 1895. Z prvních velkých postav, které byly v souvislosti se zájmem o folklorní projevy spjaty s Brnem, připomeňme zejména Františka Sušila nebo Beneše Methoda Kuldu.

Katolický kněz František Sušil, původem z Rousínova, byl již za studií ovlivněn myšlenkami německého filozofa Johanna Gottfrieda Herdera, podobně jako řada jiných osobností českého kulturního a vědeckého života.11 V roce 1837 se stal profesorem na bohosloveckém ústavu v Brně, což mu umožnilo věnovat letní měsíce prázdnin sběratelské činnosti, kterou v oblasti lidové písně prováděl již od 20. let 19. století.12 Byl aktivní hudebník, a tak dokázal zapisovat i nápěvy.13 Jeho první sbírka – Moravské národní písně – vyšla v roce 1835, stejnojmenná druhá v roce 1840.14 Závěrečná sbírka Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými vyšla pak v osmi sešitech v letech 1853–1859 (kritické vydání roku 1941, přetisk 1951 a 1998). Tři Sušilovy sbírky se částečně shodují obsahem, jsou ale různě zpracovány.

Samotné nakládání s otištěnými písněmi pak odpovídá dobovým pravidlům, stejně jako výběr písní.15 Sběratelský odkaz Františka Sušila však zůstal mimořádný, jak 11 Viz např. Munzar, Jiří: Herder v Čechách. In: Hanuš, Jiří (ed.): Dějiny kultury a civilizace Západu v 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002, s. 44–51.

12 Altman, Karel: František Sušil a český národopis na Moravě. In: Frolcová, Věra (ed.): František Sušil (1804–1868).

Odkaz a inspirace. Rousínov: Město Rousínov – Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2004, s. 33.

13 Na flétnu se naučil hrát pravděpodobně ve svém rodišti Rousínově, působil v místní hudební kapele a rovněž na kostelním kůru. Viz Trojan, Jan: František Sušil – hudebník. Český lid 55, 1968, s. 321.

14 Přesný název sbírky zní Moravské národní písně: sbírka nová s 288mi nápěvy od F. S.; hudební část byla vydána zvlášť.

15 Uhlíková, Lucie: Duch a povaha národa v písni. Idealizovaný obraz lidové písně v tištěných sbírkách první poloviny 19. století. In: Wögerbauer, Michael – Píša, Petr – Šámal, Petr – Janáček, Pavel a kol.: V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře. Praha: Academia. Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2015, s. 333– 344. Muzikoložka Jarmila Procházková v souvislosti se Sušilovými zásahy do otiskovaného písňového materiálu uvádí: „Sušilovy zásahy do písňového materiálu byly mimořádně fundované. Vkládání vnitřních strof se dělo citlivě v rámci námětové návaznosti a až na výjimky nedocházelo k narušování ucelených a vyšších stavebních jednotek. Nejčetnější změny textu jsou obměny zevní, jen ve výjimečných případech můžeme konstatovat formální narušení jednotky.“ Procházková, Jarmila: Sušilovy sbírky lidových písní z let 1835 a 1840 a jejich využití. In: Frolcová, Věra (ed.): František Sušil (1804– 1868). Odkaz a inspirace. Rousínov: Město Rousínov – Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2004, s. 71.

8

dokládá např. muzikolog Jan Trojan: „[…]mezi sběrateli své doby zaujímá čestné místo jako poučený hudebník, schopný nejen interpretovat neobyčejně náročný folklorní materiál prostřednictvím zápisu, který je na výši tehdejší doby, ale také o něm teoreticky usuzovat.“16 V roce 1850 se František Sušil postavil do čela spolku Dědictví sv. Cyrila a Metoděje v Brně, v němž setrval až do své smrti v roce 1868. Zároveň se kolem něj vytvořila tzv. Sušilova družina zejména z řad mladých kněží, jejichž heslem bylo „Církev a vlast!“17 Spolek vydával knihy či kalendář Moravan (1852–1872), kam se zařazovaly často články vlastivědné. Redaktorem byl Beneš Method Kulda, který také patřil k členům spolku. Kulda, ivančický rodák, byl po studiích v brněnském semináři vysvěcen roku 1845 na kněze a po několika letech ve funkci kaplana se dostal do Brna jako spirituál a katecheta. V letech 1853 a 1854 pobýval na lázeňském léčení ve valašském Rožnově pod Radhoštěm a pustil se zde, po vzoru a na doporučení právě Františka Sušila, do zapisování lidové slovesnosti. Za svého několikatýdenního pobytu během dvou let shromáždil 214 záznamů lidové prózy a také zápisy pověr. Už v roce 1854 vycházejí jeho Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského (123 čísel).18 Ačkoliv zmíněné snahy spadají do poloviny 19. století, nejsou bez významu pro růst folkloristického zájmu nejen na Moravě obecně, ale i v samotném Brně. Staly se inspirací pro další zájemce o lidovou kulturu, jež motivovalo silné národní a s tím spojené i národopisné hnutí v poslední třetině 19. století. František Sušil byl vzorem např. pro Lucii Bakešovou, dceru významného archeologa a antropologa Jindřicha Wankla, která se zasloužila o přípravu moravského „živého“ programu na výše zmíněnou Národopisnou výstavu českoslovanskou a také o zachycení dívčího tance královničky na Brněnsku a na Podhorácku.19 S Brnem byla rovněž svázána část života Františka Bartoše, který se v roce 1869 stal profesorem na nově vzniklém Slovanském (českém) gymnáziu; v Brně působil až do svého penzionování v roce 1898. Mj. právě tady navázal zásadní spolupráci s Leošem Janáčkem, jenž se poté podílel jako spoluautor na dvou stejnojmenných Bartošových písňových sbírkách Národní písně moravské v nově nasbírané (1889; 1899–1901). Bartošova činnost však byla mnohem 16 Trojan, Jan: František Sušil – hudebník. Český lid 55, 1968, s. 323.

17 Zobačová, Andrea: Sušilova družina a její korespondence v archivním fondu Benediktini Rajhrad. In: Frolcová, Věra (ed.): František Sušil (1804–1868). Odkaz a inspirace. Rousínov: Město Rousínov – Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2004, s. 40.

18 Zápisy byly jednoduché, se snahou o doslovné zachycení včetně jména vypravěče a jeho bydliště. Zval si k sobě jednotlivé osobnosti, jako to dělal i Sušil při zápisu písní. Neznal však valašský dialekt a také jako kněz svou autoritou omezoval bezprostřednost vypravěčů a nezachycoval např. hrubá slova. Beneš Method Kulda se v roce 1859 stal farářem v Chlumu u Sedlčan, v roce 1870 pak kanovníkem vyšehradské kapituly.

19 Pavlicová, Martina: Postavy z dějin české etnochoreologie II. (František Bartoš, Martin Zeman, Leoš Janáček, Lucie Bakešová, Františka Xavera Běhálková). Národopisná revue 3, 1993, s. 3–12; Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Moravské lidové slavnosti na NVČ v Praze v korespondenci Lucie Bakešové a Leoše Janáčka. Národopisná revue 5, 1995, s. 129–135.

9

rozsáhlejší – byl badatelem v oblasti lidové kultury, dialektologem, pedagogem.

František Bartoš věnoval národopisné práci, nejenom sběrům lidové písně, celý svůj osobní život a jeho dílo velmi silně zasáhlo do dějin oboru.20 Zjevem mimořádným v oblasti poznání lidové hudby, písně i tance, a zároveň těsně spjatým s Brnem byl Leoš Janáček. Po předsednictví moravského přípravného výboru pro Národopisnou výstavu českoslovanskou byl v roce 1905 pověřen vedením Pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku (v rámci projektu Das Volkslied in Österreich).21 Již první schůze Pracovního výboru, která se konala v lednu 1906, přinesla kontury zásad hudebně-folkloristické práce.22 Ze zápisu schůze lze vyčíst, že za primární je považováno připravit návod pro sbírání písní, sestavit dotazníky pro sběratele – „v nich důtklivě má býti připomenuto, aby zaznamenávání tekstu ve příčině fonetické a zachycování hudebních jednotlivostí dálo se s úzkostlivou exaktností“.23 Dále je potřeba, jak je uvedeno v zápise, sbírat „materiál zvykový a krojový, materiál o prostředí a okolí a o době, pokud pomáhá tvořiti povahu lidu písněmi napovědnou; ovšem je nezbytná naprostá přesnost. Co do nářečí, bude s jeho fonetické stránky […] dbáno shody s pracemi Bartošovými, ovšem i Gebauerovými.

Poznámka z ‚Volkslied‘ o notování písní a tanců v jednoduché lehké tonině dala podnět k odporu. Obecně uznáno členy výboru, že ten způsob notování je nepřípustný, protože by tím píseň nebo tanec pozbyly přirozenosti a svého zvláštního rázu, který přece má právě vyniknout.“24 Ze zřetele nesešla ani otázka lidového tance, která pro Leoše Janáčka byla vždy důležitá: „Řed. Janáček dává si otázku, čím novým může vyniknouti naše práce. Poukazuje na pokrok od Sušila k Bartošovi a dále k písni taneční praví, že vyniknouti lze na Moravě a Slezsku částí choreografickou při písni taneční. Předkládaje zajímavé znázornění moravského tance zachycením pohybů řadou mžikových fotografií, upozorňuje, jak tu převýšen i sebe důkladnější popis; tu text s nápěvem v ilustraci 20 Srov. souhrnně např. František Bartoš – jazykovědec, pedagog, etnograf. Konference k 100. výročí úmrtí. Acta musealia Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, suplementa 2006/1.

21 Hrabalová, Olga: Vznik a počátky moravského Pracovního výboru pro lidovou píseň. In: Uhlíková, Lucie (ed.): 1905– 1995. Od Pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku k Ústavu pro etnografii a folkloristiku. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR v Brně, 1995, s. 8.

22 Tamtéž, s. 10.

23 Zápis o 1. schůzi pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku 7. ledna 1906 v Brně v místnosti Klubu přátel umění. Tamtéž, s. 18.

24 Tamtéž, s. 18. Zajímavé je rovněž rozdělení práce mezi členy výboru: „1. Arch. Jurkovič vezme si na na starost obraz míst, okolí a vůbec přírody, kde se zpívá a tančí, zaměstnání lidu a studium jeho pohybů. 2. Řed. Autrata bude srovnávati a pořádati sbírky, pečovati o správnost slova a obstará dialektologické úvody a poznámky k jednotlivým oddílům a korrekturu tekstu. 3. Řed. Janáček převezme stránku hudební. 4. Farář Vyhlídal postará se o část lidopisnou, při čemž mu v krojích na radu budou red. Kretz z Uh. Hradiště a řed. Klvaňa z Kyjova. 5. Uč. Bím a sekr. Zeman budou bdíti nad činností sběratelskou.“ Tamtéž, s. 19. K tomu viz Hrabalová, Olga: Vznik a počátky moravského Pracovního výboru pro lidovou píseň, c. d., s. 9: „Dalšími členy /kromě L. Janáčka/ byli zároveň potvrzeni: František Autrata, profesor na českém učitelském ústavu v Brně, pro bádání dialektologická, Dušan Jurkovič, architekt v Brně, pro studium lidové architektury a vlivu přírody a okolí na píseň, Jan Vyhlídal, farář v Lobodicích, pro studium povahy lidu, jeho života, zvyků a obřadů, a sběratelé – Martin Zeman pro oblast slováckou, Cyril Hrazdira pro oblast slezskou a Hynek Bím pro oblast Horácka a Hané. Dodatečně byla do výboru jmenována ještě sběratelka Františka Kyselková.“

10

tance (krása a ladnost lidského těla) a hudců rázem poučuje.“25 Je zřejmé, že se zde projevuje také zkušenost, kterou přinesla příprava Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895 a realizace moravské účasti na jejích živých vystoupeních. Byl to přínos nejenom odborný v poznání konkrétních projevů lidové kultury, ale také organizační a aktivační, protože se rozšířily řady zájemců o tuto problematiku.26 Leoš Janáček také přivedl ke sběratelství lidové písně mnohé své žáky, kteří později na poli hudební folkloristiky na Moravě učinili svými terénními výsledky vklad v podstatě zakladatelský. Vynikala mezi nimi taková jména, jako např. Josef Černík nebo Hynek Bím.27 Když po smrti Leoše Janáčka převzal ředitelskou funkci v Moravsko-slezském výboru literární vědec Stanislav Souček, bylo to již poté, co on sám byl etablován v akademickém prostředí nově vzniklé Masarykovy univerzity. Stanislav Souček pocházel z východních Čech, po maturitě v Rychnově nad Kněžnou vystudoval bohemistiku a klasickou filologii v Praze.28 Po učitelském působení zejména v Olomouci a ve Dvoře Králové v roce 1900 přišel do Brna, kde až do roku 1920 učil na gymnáziu na Starém Brně – v té době již pravidelně publikoval, dokončil disertační práci a v roce 1920 odešel na nově vzniklou univerzitu jako jeden z prvních řádných profesorů.29 Kromě vědecké práce vykonával činnost redaktorskou (od roku 1914 v Časopise Matice moravské) a s nástupem na univerzitu postupně i řídící funkce akademické – proděkan, děkan a nakonec v roce 1930 i rektor univerzity.30 V pozici předsedy Moravsko-slezského výboru Státního ústavu pro lidovou píseň31 působil od roku 1928 (oficiálně od roku 1929).32 Stanislav Souček se ve své odborné práci soustřeďoval na starší českou literaturu, ale také na literaturu doby národního obrození; metodologicky pak vycházel zejména ze synkretismu bádání jak jazykového, tak literárního a z hledání kontextu vzniku a života díla.33 Hudebními folkloristy je Stanislav Souček často citován pro svou kritickou recenzi třetí sbírky lidových 25 Tamtéž, s. 19.

26 Ostatně z prvního konceptu návrhu činnosti výboru je patrné, že se opírá o ověřené aktivity v době příprav Národopisné výstavy českoslovanské v Praze. Viz Rozpočet na sběratelské práce do podzimní doby (konce září) 1906.

Tamtéž, s. 20.

27 Srov. např. Vysloužil, Jiří: Hynek Bím. (K osmdesátinám významného sběratele lidových písní). Český lid 41, 1954, s. 51–55; Toncrová, Marta – Uhlíková, Lucie (eds.): Písně z Kopanic ze záznamů Josefa Černíka. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2010, s. 7; Uhlíková, Lucie: Josef Černík a jeho cesty za lidovou písní. In: Uhlíková, Lucie – Přibylová, Irena (eds.): Od folkloru k world music: Cesty za vizí. Městské kulturní středisko: Náměšť nad Oslavou, 2011, s. 18– 27. Josef Černík i Hynek Bím studovali u Leoše Janáčka na učitelském ústavu v Brně.

28 Kopecký, Milan: Stanislav Souček (1870–1935). Postavy české pedagogiky, sv. 19. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání, 1991, s. 6.

29 Tamtéž, s. 6.

30 Pavlicová, Martina: Slovesná folkloristika na Masarykově univerzitě v letech 1919–1939. Národopisná revue 3, 1993, s. 82.

31 Státní ústav pro lidovou píseň byl zřízen v roce 1919.

32 Oficiální jmenování předsedou Moravsko-slezského pracovního výboru Ústavu pro lidovou píseň bylo Ministerstvem školství a národní osvěty vydáno 3. 12. 1929. Srov. Moravský zemský archiv Brno, G 65/K 1.

33 Kopecký, Milan: Stanislav Souček (1870–1935), c. d., s. 8.

11

písní Františka Bartoše,34 ale skrze svou erudici literárního historika patří především ke stěžejním osobnostem formující se folkloristiky slovesné. Zasahuje sem některými svými studiemi časopiseckými, ale také monografiemi, mezi něž patří např.

Domnělá píseň pražských vyhnanců na Slovensko (1923) a především pak Rakovnická vánoční hra (1929), kde se pokusil na základě anonymního archivního materiálu rekonstruovat kontext hry, jejího pravděpodobného autora a místo provozování.35 Je nutno zdůraznit, že široké základy humanitního vzdělání v té době prostupovaly napříč obory, což se projevilo i u Stanislava Součka. Jako předseda Moravskoslezského výboru přivedl ke sběru lidových písní např. absolventa hudební vědy Roberta Smetanu, na což později navázala Smetanova spolupráce s literárním vědcem Bedřichem Václavkem a jejich společné, zcela průkopnické dílo v oblasti písně zlidovělé a kramářské. Nakonec i podpora vědecké práce Roberta Smetany a Bedřicha Václavka byla zaštítěna Součkovým působením, jak dokládají Smetanovy vzpomínky: „Jedním z našich nejnaléhavějších úkolů bylo systematické prostudování našich českých a moravských sbírek českých kramářských písní, vlastně jejich tisků […]

Znamenalo to scestovat muzea a knihovny v Čechách a na Moravě, čili úkol velmi nákladný a pro plně zaměstnaného knihovníka Bedřicha Václavka časově nesplnitelný. […] Tentokrát [Stanislav Souček] činorodě zasáhl: rozhodl, že Slovanský seminář Filozofické fakulty bude pro nás vypůjčovat sbírky českých kramářských písňových tisků z celé oblasti Čech a Moravy, dal nám dispozici k tomuto účelu i právo korespondovat jménem bohemistického semináře a dokonce nám nakonec umožňoval, abychom zpracovávali tyto vypůjčené sbírky kramářských písňových tisků ve svých domovech, ve kterých jsme měli všechen pomocný aparát k této práci […]“36 V roce 1936 Robert Smetana odešel za Bedřichem Václavkem do Olomouce, který zde působil jako knihovník. Václavkovi se ještě podařilo v roce 1939 habilitovat na brněnské univerzitě spisem Písemnictví a lidová tradice. Obraz jejich vztahů v české písni lidové a zlidovělé, ale protektorátní ministerstvo však už habilitaci nepotvrdilo; v roce 1942 byl jako levicový intelektuál zatčen a zemřel v Osvětimi.

Robert Smetana byl žákem významného hudebního vědce Vladimíra Helferta, v problematice lidové písně se ale začal orientovat především pod zmíněným vlivem Součkovým. Vladimír Helfert, od roku 1921 docent na Masarykově univerzitě v oboru hudební vědy, od roku 1931 řádný profesor (1935–1936 rovněž děkan filozofické fakulty), lidovou píseň nezahrnoval do své muzikologické práce, jak na jeho názor vzpomíná Smetana: „[…] lidová píseň byla totiž neumělá, byla jen 34 Souček, Stanislav: Jak použito sbírky lidových písní a tanců moravských a slezských, pořízené r. 1819. Příspěvek ke kritice Fr. Bartoše. Národopisný věstník českoslovanský 5, 1910, s. 1–23.

35 Pavlicová, Martina: Slovesná folkloristika na Masarykově univerzitě v letech 1919–1939, c. d., s. 83–84.

36 Kovalčuk, Josef (ed.): Hudební život v meziválečném Brně ve vzpomínkách Roberta Smetany. Brno: JAMU, 2014, s. 133–134. Na popud Stanislava Součka vytěžil z této práce Robert Smetana ještě Soupis tiskařů a nakladatelů českých kramářských písní, otištěný v Časopise Matice moravské.

12

několikataktová a jednohlasá, byla nenotována a zapisována teprve sběratelem, zpívána neškoleným hlasem a byla ve smyslu umělé hudby často ‚nepůvodní‘.“37 Přesto však i Vladimír Helfert, od dvacátých let člen Moravsko-slezského výboru Státního ústavu pro lidovou píseň, zanechal v této oblasti svou stopu – redigoval Moravské písně milostné od Pavla Váši a Leoše Janáčka a vypracoval melodický katalog.38 Po smrti Stanislava Součka převzal v roce 1935 vedení této instituce. Helfert zemřel na následky nacistického věznění v roce 1945; od doby jeho zatčení až do roku 1948 předsedal Moravsko-slezskému výboru filolog Alois Gregor.39 V této činnosti poté pokračoval další Helfertův žák, hudební historik Jan Racek. Habilitoval se na filozofické fakultě v Brně v roce 1939, od roku 1945 zde přednášel a od roku 1948 byl předsedou Moravsko-slezského výboru Státního ústavu pro lidovou píseň (po jeho včlenění do ČSAV v roce 1953 až do roku 1965 externím vedoucím Kabinetu pro lidovou píseň, pozdějšího Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV).

Helfertovým žákem byl rovněž brněnský rodák Karel Vetterl. Velmi těsně s ním spolupracoval v Hudebním archivu Moravského zemského muzea v Brně a posléze také v Moravsko-slezském výboru Státního ústavu pro lidovou píseň, jejímž členem se Karel Vetterl stal v roce 1933.40 Přes výraznou hudebněhistorickou erudici mu však Vladimír Helfert jako existenční jistotu doporučil nově se rozvíjející rozhlasovou profesi.41 Vetterl se stal v roce 1928 nejprve programovým inspicientem, nakonec ředitelem brněnského vysílání a působil zde až do roku 1945. Právě v rozhlase přišel do kontaktu s folklorem, jehož podstatu vnímal v souvislosti s jeho prostředím.

37 Kovalčuk, Josef (ed.): Hudební život v meziválečném Brně ve vzpomínkách Roberta Smetany, c. d., 82. Obdobně formuluje Helfertův názor např. i Ivan Poledňák: „[…] postupně se vějíř podrobně probíraných témat [Helfertových] rozšiřoval na prakticky všechny v té době pěstované disciplíny hudební vědy (s určitou výjimkou folkloristiky, resp. etnomuzikologie).“ Viz Poledňák, Ivan: Helfert, Vladimír. In: Macek, Petr (ed.): Český hudební slovník osob a institucí. Brno: Ústav hudební vědy FF MU. http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_ mdictionary&action=record_detail&id=3343, cit. 15. 10. 2016. Postoj V. Helferta k tradičnímu lidovému prostředí dokumentuje i citace z jeho dopisu S. Součkovi z roku 1928 o přípravách Výstavy soudobé kultury v Brně: „Myslím ale, že bude dobře hájiti tu zásadu, aby na výstavě byla zastoupena především věda o l. p. Mám vždy z toho okázalého vystavování lidového umění 'živého' – ať už je lidové nebo ‚lidové‘ – dojem, že si tím jen škodíme. Cizina pak na nás pohlíží jen jako na exotický národ a nic víc. Proti tomu bude dobře postavit skutečnou kulturu – tedy vědu.

O tom všem si jistě od základu pohovoříme. Mně totiž to stálé zdůrazňování ‚Myjavské kapely‘ [míněna kapela Samka Dudíka z Myjavy, již Leoš Janáček prosadil také na V. hudební festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v roce 1927 ve Frankfurtu nad Mohanem] se nelíbí.“ Moravský zemský archiv Brno, G 65/K 2. Dopis citován též Pavlicová, Martina: Cestami lidového tance. Zdenka Jelínková a česká etnochoreologie. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 27.

38 Kovalčuk, Josef (ed.): Hudební život v meziválečném Brně ve vzpomínkách Roberta Smetany, c. d., s. 82.

39 Jůnová Macková, Adéla: Státní ústav pro lidovou píseň a Československá akademie věd 1952–1953. Český lid 102, 2015, s. 421.

40 Holý, Dušan: O Karlu Vetterlovi s úctou a obdivem. In: Toncrová, Marta (ed.): Živý odkaz Karla Vetterla (1898– 1979). Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1993, s. 10.

41 Za jeden z trvalých vkladů Vladimíra Helferta považuje Ivan Poledňák názor, že „studium hudební vědy nepřipravuje jen příští badatele, ale též pedagogy, odborníky pro osvětu a pro koncipování a organizování kulturního/hudebního života.“ Viz Poledňák, Ivan: Helfert, Vladimír. In: Macek, Petr (ed.): Český hudební slovník osob a institucí.

Brno: Ústav hudební vědy FF MU. http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=3343, cit. 15. 10. 2016.

13

O jeho rozhlasové práci ve vztahu k folkloru Dušan Holý napsal: „Často se rozjíždí do terénu, hledá zde spolehlivé interprety a spolu s dobře volenými autory seznamuje širokou obec rozhlasových posluchačů s pestrou paletou forem, s dosud neznámými projevy lidové hudby. […] Lidovou píseň v rozhlase zdaleka nechápe jen jako zvukovou kulisu, přestože i na tuto funkci správně poukazoval. Věděl však, že čas od času je třeba vyhraněné vrstvy posluchačů zasvěceně informovat též o vědeckém výzkumu lidové písně a hudby. Proto, vedle mnoha dalších, přivádí do rozhlasového studia literárního historika Bedřicha Václavka spolu s muzikologem Robertem Smetanou, stejně jako biologa a národopisce Vladimíra Úlehlu nebo hudebního skladatele Aloise Hábu.“42 Karel Vetterl se výrazně zapsal v době svého rozhlasového působení do hudebněvědného proudu z pozice hudební sociologie, která v té době stála rovněž na svém počátku.

V letech 1945–1953 působil v brněnské univerzitní knihovně jako vedoucí hudebního oddělení a posléze ředitel. V té době, jak uvádí Dušan Holý, začal „zřetelně orientovat svůj vědecký zájem na hudebně folkloristickou (etnomuzikologickou) problematiku“.43 Tu pak plně zúročil ve svém dalším působišti v Ústavu pro etnografii a folkloristiku v Brně, kam nastoupil v roce 1953 a setrval zde až do roku 1971.44 K vlně literárních historiků a jazykovědců, kteří se na filozofické fakultě věnovali studiu tzv. lidového podání, tedy lidové slovesnosti, můžeme zařadit další jména. Především to byl Frank Wollman, literární komparatista, který po vzniku Československé republiky přišel na Slovensko jako středoškolský profesor. V roce 1919 byla ustanovena Univerzita Komenského v Bratislavě, kde se od roku 1921 začal přednášet národopis v rámci zeměpisu.45 Prvním řádným profesorem (obecného) národopisu v Bratislavě se stal Karel Chotek a za jeho éry (odešel v roce 1931 do Prahy) zde od roku 1923 přednášel problematiku slovesného folkloru právě Frank Wollman.46 Jedním z Wollmanových záměrů bylo mj. studium aktuálního stavu lidové prózy na Slovensku. Vycházel ze znalostí sběratelského úsilí slovesnosti v různých částech Evropy a také z faktu, že na Slovensku byla vypravěčská tradice velmi živá ve srovnání s některými jinými evropskými zeměmi. Své posluchače posílal do různých regionů Slovenska a terénní sběry pokračovaly i po jeho odchodu do Brna. „Na filosofické fakultě brněnské i bratislavské vyvolává Wollman v třicátých letech za podpory Slovanského ústavu a Sboru pre výskum Slovenska a Podkarpatskej Rusi sběratelskou akci s úkolem zachytit mezi lidem ještě tradovanou slovesnost, a zjistit, jak pohádkové látky prolínají přes moravsko-slovenské (resp. slezsko-slovenské) Holý, Dušan: O Karlu Vetterlovi s úctou a obdivem, c. d., s. 27.

Tamtéž, s. 12.

Tamtéž, s. 12.

Ve 30. letech přednášel v rámci slavistiky v Bratislavě folkloristiku rovněž Petr G. Bogatyrev, který se věnoval mj. lidovému divadlu, ale zejména rozpracoval funkčně-strukturální metodu v rámci studia lidové kultury.

46 Hlôšková, Hana: Pôsobenie Franka Wollmana na Slovensku v kontexte folkloristiky. In: Česko-slovenské vztahy.

Evropa a svět. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 30–31.

42 43 44 45

14

pomezí,“ uvádí se v biografickém článku o něm. „Sběrateli byl přidělen určitý terén, v němž měl za úkol zjistit původ místních názvů (topických), zaznamenat prvky, které mohly ovlivnit ráz lidových tradic, pak vyhledat a vyzpovídat vypravěče, kteří znají lidové pohádky a pověsti a hlavně je dovedou vyprávět. V podzimním semestru podávali sběratelé zprávy o svých cestách, v letním pak následovaly referáty s kritickými rozbory sebraného materiálu.“47 Tzv. wollmanovská sběratelská akce přinesla více než 2 200 textů lidové prózy i zápisy lidových písní.48 Na brněnskou filozofickou fakultu přišel Frank Wollman jako řádný profesor v roce 1928 a setrval zde i po válce až do roku 1959.49 Cílenému studiu slovesného folkloru se však ve své vědecké práci nevěnoval.

Na půdě brněnské filozofické fakulty vyniká v meziválečném období také jméno Romana Osipoviče Jakobsona. Světový věhlas získal zejména až po své emigraci před nacismem – nejprve do skandinávských zemí, později do USA, kde se stal stěžejní badatelskou osobností zejména v rozvoji lingvistické antropologie, jež navazovala na jeho zkušenosti v rámci strukturalismu. Roman Jakobson byl podobně jako Frank Wollman či Petr Grigorjevič Bogatyrev členem Pražského lingvistického kroužku a významný lingvista. Jakobson s Bogatyrevem také založili Moskevský lingvistický kroužek. Roman Jakobson se v roce 1933 v Brně habilitoval, na fakultě vyučoval až do roku 1939 (od roku 1937 jako profesor ruské filologie).50 Jakobsonovy zkušenosti s terénním folkloristickým výzkumem, které vzešly ze spolupráce s Petrem G. Bogatyrevem,51 se datují ještě do jeho moskevského období, tedy před rok 1920, ale i když se sám v Brně na podobných akcích nepodílel, nelze opomenout jeho zapojení do společenského a kulturního prostředí meziválečného Brna, v němž se projevoval také zájem o lidovou kulturu.52 Na akademické půdě, byť v jiné sféře, působil rovněž biolog, ale zároveň i znalec lidové písně Vladimír Úlehla. Svá středoškolská studia v Brně a v Kyjově zakončil ve Strážnici, kde byl od roku 1905 jeho otec učitelem. Ačkoliv se po maturitě rozhodl pro studium přírodovědné, měl vztah k umění a k lidové kultuře, zejména k lidovým písním.53 V roce 1921 přichází jako mimořádný profesor na nově zřízenou Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity.54 Vedle své vědecké práce zejména 47 48 49 50 51 52 53 54

-ný [Jan Černý]: Frank Wollman (5. 5. 1888 – 9. 5. 1969). Český lid 56, 1969, s. 348.

Hlôšková, Hana: Pôsobenie Franka Wollmana na Slovensku v kontexte folkloristiky, c. d., s. 36.

Pavlicová, Martina: Slovesná folkloristika na Masarykově univerzitě v letech 1919–1939, c. d., s. 81.

Podrobněji např. Pospíšil, Ivo: Temperamentní vědec a odvážný iniciátor Roman Jakobson. Universitas 2006, č. 3, s. 66–68.

Beneš, Bohuslav: Petr Grigorjevič Bogatyrev 1893–1971. Český lid 59, 1972, s. 61–62.

Pohled do badatelských vztahů pracovních i osobních na brněnské filozofické fakultě přináší např. publikace Havránková, Marie – Toman, Jindřich (eds.): Quadrilog. Bohuslav Havránek, Zdeňka Havránková, Roman Jakobson, Svatava Pírková-Jakobsonová. Vzájemná korespondence 1930. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2001. Úlehla, Ivan: Vladimír Úlehla. Život a dílo. Brno: Nadace Universitas Masarykiana – Nakladatelství Albert – Nakladatelství Jota – Nakladatelství Svoboda, 1994, s. 12–17.

Tamtéž, s. 35.

15

v oblasti fyziologie rostlin se ale věnuje i činnosti kulturní: „Nikdy neutuchající zájem Vladimíra Úlehly o hudbu, lidovou píseň a národní kulturu dostal koncem dvacátých let dva nové impulzy. Byla to zkušenost z organizace výstavy o československé vědě, kterou pojal jako výstavu dynamickou daleko dříve, než se podobný styl začal uplatňovat ve výstavnictví v zahraničí, a dále poznatky, které získal při dokonalém ovládnutí techniky sběrného filmu. Tyto popudy ho vedou k tomu, aby v roce 1931 inicioval ustavení studijního sdružení ‚Velká‘ k národopisnému průzkumu Veličanů.“55 Studijní sdružení Velká bylo na svou dobu mimořádný počin. Do projektu monografického zpracování této horňácké obce začlenil Vladimír Úlehla více než šest desítek spolupracovníků, k nimž patřil sociolog Inocenc Arnošt Bláha, etnograf Petr G. Bogatyrev, skladatel Alois Hába, literární vědec Roman Jakobson a také etnograf Antonín Václavík.56 Jeho propojenost s tehdejšími představiteli brněnského intelektuálního prostředí byla, jako u mnoha ostatních, velmi výrazná. Projekt se nakonec nezrealizoval kvůli ekonomickým důvodům; vznikl pouze film Vladimíra Úlehly Mizející svět (1932), který plánované finanční prostředky na výzkum také nevydělal a nadto se nedočkal příznivého přijetí ani u diváků, ani u recenzentů.57 „Film ho stál veškerý majetek a zadlužil se na mnoho let,“ napsal Dušan Holý. „Nicméně myšlenkový vývoj určitého oboru není vždy reprezentován hotovými výsledky, ale také vědeckými plány a projekty.“58 Síť osobností, jejich vzájemných vazeb pracovních či osobních v pozitivních, a leckdy i v méně pozitivních souvislostech, často daných dobovými událostmi (o čemž svědčí mnohé prameny či archivovaná korespondence), ze kterých po druhé světové válce vzešla odborně zformovaná folkloristika, byla v Brně velmi pestrá.

Po celé meziválečné období se zde prolínalo několik proudů. Ten nejsilnější vycházel z odkazu badatelů 19. století, kteří vnímali lidovou kulturu jako kulturu venkovského prostředí, kterou je potřeba zachytit, dokud se zcela nepromění či neuzavře pod vlivem moderní společnosti. To se ostatně promítalo do činnosti sběratelů soustředěných kolem Státního ústavu pro lidovou píseň, kteří svými sběry odvedli pro existenci folkloristiky jako disciplíny, jež se měla zabývat především hudebními, 55 Tamtéž, s. 53.

56 Holý, Dušan: Lidová píseň jako živý útvar. Několik slov o národopisných pracích Vladimíra Úlehly. In: Úlehla, Ivan: Vladimír Úlehla. Život a dílo, c. d., s. 79.

57 Česálková, Lucie: Obraz venkovské idyly. Film Mizející svět Vladimíra Úlehly. Dějiny a současnost 30, 2008, č. 6, s. 34–36.

58 Tamtéž, s. 79. Není bez zajímavosti, že scenáristkou Mizejícího světa byla Svatava Pírková, absolventka Univerzity Karlovy (etnografie a sociologie), později provdaná (od roku 1935) za lingvistu Romana Jakobsona. In: Encyklopedie města Brna. http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=7245, cit. 17. 10. 2016. Po odchodu se svým manželem do zahraničí se zapojila do odborné práce – vyučovala češtinu, literaturu a slovanský folklor na Harvardské univerzitě a v letech 1967–1978 na University of Texas v Austinu, kde rovněž prováděla terénní výzkumy mezi českými krajany. Srov. Obituary. Dr. Svatava Pirkova Jakobson. Folklorica. Journal of the Slavic, East European, and Eurasian Folklore Association 5, 2000, č. 2, s. 66. Viz https://journals.ku.edu/index.php/folklorica/ article/view/3665/3511, cit. 29. 10. 2016.

16

tanečními, slovesnými a dramatickými projevy tradiční lidové kultury, naprosto zásadní práci. Osobnosti v čele ústavu pak vkládaly do této náplně vizi, která se prolínala nejen s jejich vlastním pojetím vědy a její organizace, ale také s dobovým kontextem. Zaštiťovaly smysl činnosti, byly organizátory vědecké práce a zároveň se před nimi otvíral jak předmět samotné folkloristiky, tak celý široký obor výzkumu lidové kultury. Meziválečné období a personální propojení ústavu s univerzitou a následné nové generace odchovaných studentů přinesly pro studium folkloru také hlubší metodologické podněty, které vycházely ze specializovaných disciplín, v jejichž rámci se některé projevy folkloru studovaly, tedy zejména hudební a literární vědy. Formování vědeckého života v Brně však přinášelo pro studium folkloru a lidové kultury vůbec i impulzy z jiných oborů, jak dokazují výše uvedená jména a projekty. Lze tedy konstatovat, že předpolí poválečného zformování folkloristiky jako plnohodnotné disciplíny bylo dáno několika desítkami let vývoje a přispěním významných jmen, která nepřehlížela hodnotu lidové kultury a vnímala ji jako integrální součást kultury národní.

Není tedy divu, že když byl po osvobození Antonínem Václavíkem založen Seminář pro etnografii a etnologii, folkloristika zde měla své místo. Václavíkem byla vnímána jako regulérní obor, který s tehdejší etnografií a etnologií souvisel, ostatně Václavík to sám potvrzoval i v konceptu svých monografií, které navazovaly na metodologická směřování z doby Národopisné výstavy českoslovanské a které nesly s sebou také výzkum hudebních, písňových a slovesných projevů.

17

Etnografie na Masarykově univerzitě v meziválečné době Vedle folkloristického bádání, detailně nastíněného v předchozí kapitole, bylo Brno centrem také etnografického výzkumu, jehož rozvoj souvisí se založením Masarykovy univerzity a její filozofické fakulty. I když Masarykova univerzita byla ustavena v roce 1919, filozofickou fakultu se podařilo uvést v život až na podzim 1921.59 Její situace nebyla jednoduchá, protože ekonomické důvody mladé republiky vedly k úvahám filozofickou fakultu vůbec neotvírat, nebo ji později v třicátých letech zrušit. Jednotlivé obory se na fakultě konstituovaly poté, co se objevily osobnosti, které mohly obor zaštítit svým vědeckým renomé. To však neznamená, že se etnografická problematika na nové univerzitě před formálním konstituováním oboru nepřednášela; objevovala se totiž coby specializace či byla zasazena do širších souvislostí oborů, jako je geografie nebo antropologie.60 Běžně zahrnoval etnografická témata do svých výkladů z historické geografie profesor Bohuslav Horák, který na filozofické fakultě v rámci její meziválečné struktury reprezentoval vědu zeměpisnou. V zimním běhu studijního roku 1930–1931 přednášel Počátky Slovanů,61 v letním běhu pak Vývoj národnostních poměrů ve střední Evropě.62 Seminární formou řešil problematiku historické etnologie. Vypisoval přímo přednášky z Etnologie Evropy63 a v rámci nich se věnoval etnickému složení obyvatelstva Československé republiky.64 Sledování historických vývojových linií je patrné z přednášky Historický národopis českých zemí a Dějiny národopisných změn v středním Podunají.65 Že toto propojení geografie a etnografie bylo považováno v meziválečné době za logické, dokládají společné kongresy slovanských geografů a etnografů, z nichž první se uskutečnil v Praze roku 1924. Prahu jako místo konání prvního kongresu přímo navrhl srbský (jugoslávský) geograf a etnograf Jovan Cvijić66 a mezi jeho účastníky najdeme přední badatele, kteří se věnovali antropogeografii. Ta zahrnovala také studium materiálních jevů tradiční kultury a interetnické problematiky.

59 Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Pohled na dějiny a současnost, c. d., s. 13.

60 Jeřábek, Richard: Etnografie a etnologie na Masarykově univerzitě v letech 1919–1939. Národopisná revue 3, 1993, s. 75–79.

61 Seznam přednášek, které se budou konati na Masarykově univerzitě v Brně v zimním běhu studijního roku 1930–31.

Brno: Masarykova univerzita, s. 44.

62 Tamtéž, letní běh studijního roku 1930–31, s. 44.

63 Tamtéž, zimní běh studijního roku 1935–36, s. 44.

64 Tamtéž, letní běh studijního roku 1935–36, s. 29.

65 Tamtéž, zimní běh studijního roku 1936–37, s. 42.

66 Pospíšilová, Jana – Válka, Miroslav: Reflection of Jovan Cvijić's anthropogeographic Work in the Czech Inter-War Ethnology. In: 150th Anniversary of Jovan Cvijić's Birth. Beograd: Serbian Academy of Sciences and Arts, 2016, s. 723–735.

18

Vedle Jovana Cvijiće, který byl předsedou kongresu, se ho z jihoslovanského prostředí zúčastnili vysokoškolští profesoři, např. chorvatský etnograf Milovan Gavazzi nebo i slovinský folklorista Matija Murko; československou vědu reprezentoval etnograf Karel Chotek působící na Komenského univerzitě v Bratislavě, kulturní geografy zastupoval Jiří Král, spojený svými výzkumy se Slovenskem a s Podkarpatskou Rusí, nebo demograf a statistik Antonín Boháč. Na kongresu byla patrně přítomna také čerstvá absolventka Karlovy univerzity Drahomíra Stránská, která následně v Československu prosazovala jednu z ústředních myšlenek antropogeografického směru bádání, totiž ideu etnografického atlasu.67 Rezervovaný či odmítavý postoj ke spojování etnografie s geografií nacházíme u pozdějšího brněnského profesora národopisu Antonína Václavíka, který v tom spatřoval projev metodologického tápání meziválečné etnografie: „Zmatek v představách o předmětu a cílech ethnografie nakonec vedl k tomu, že ethnografie byla přičleňována jako přívěsek k nejrůznějším vědám podle subjektivního mínění jednotlivých pracovníků – někdy dokonce diletantů v tomto oboru. Tak jsme mohli ethnografii vidět po boku zeměpisu, zcela ve shodě s pořádáním tak zvaných geograficko-ethnografických kongresů a užívat také geografických ryze popisných a nevykládajících method.

V přesném popise faktů se vidělo dostatečné poznání ethnografie.“68 Etnologická problematika se objevila také v přednáškách antropologů na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, které reprezentoval profesor Vojtěch Suk. V akademickém roce 1930–1931 přednášel Národozpyt Ameriky zaměřený na původ a složení obyvatelstva amerického kontinentu69 nebo analogicky koncipovaný Národozpyt Afriky.70 Vypisoval Úvod do antropologie a etnologie jako všeobecnou nauku o lidských plemenech a národech71 a ještě před uzavřením českých vysokých škol přednášel Sociální antropologii zaměřenou na lidské skupiny, vliv přírodního prostředí a význam chorob pro celek.72 Vztah antropologie a národopisu se stal přímo předmětem Sukova badatelského zájmu a byl rozpracován v drobné publikaci vydané v roce 1929 Národopisnou společností českoslovanskou.73 Příručka vycházela z jeho přednášek v národopisných kurzech organizovaných společností a byla určena pro laické spolupracovníky z řad učitelů základního a středního školství. Při studiu národů se podle Suka oba obory stýkají a mohou spolupracovat, jak dokládají jeho terénní výzkumy na domácí půdě 67 Válka, Miroslav: Přínos Drahomíry Stránské k výzkumu lidové architektury. Národopisný věstník 15–16 (57–58), 1999, s. 62–68.

68 Václavík, Antonín: Příspěvek k diskusi o některých otázkách naší ethnografie. Český lid 39, 1952, s. 142.

69 Seznam přednášek, které se budou konati na Masarykově univerzitě v Brně v zimním běhu studijního roku 1930–31.

Brno: Masarykova univerzita, s. 34.

70 Tamtéž, letní běh 1931–32, s. 27.

71 Tamtéž, zimní běh 1933–34, s. 32.

72 Tamtéž, zimní běh 1938–39, s. 32.

73 Suk, Vojtěch: Antropologie a národopis. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1929.

19