Issuu

Vstávání někdy není snadné

celém království žádný z rytířstva nemá tak podivuhodný erb jako já: špalek na štípání dříví a v něm zaseknutý meč. Nuž, poslouchejte mé vyprávění, jak se to tehdá událo. Podle dávného zvyku i u nás na tvrzi už od rána svítalo. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že by mělo svítat až zítra nebo pozítří či jiný den než obvykle. Už v šest hodin ráno bylo šest hodin ráno. Právě proto se událo mnoho zajímavých věcí. Především jsem se probudil. Otevřel jsem jedno oko a uviděl svět, otevřel jsem druhé oko a rovněž jím uviděl svět. Oběma očima jsem se díval přímo do světa. Zívl jsem tak, jak jsem to kdysi viděl u lva. Uáááá. Hned jsem si vzpomněl na jedno přísloví, které říká: ve zdravém těle zdravý duch. Ale tenkrát byly doby ještě příliš tmářské, nebo chceteli zpátečnické, a příliš se věřilo na duchy. To tak, usoudil jsem, abych měl v těle ještě ducha a on mě pak strašil, to by scházelo. Raději jsem se zavrtal pod duchnu jako krtek a potajmu jsem pozoroval kocoura Rafaela, který nahrbil hřbet a vlezl si do mých škorní. 1

Byly mu však veliké, a tak si vykročil po svých, tedy bos. Vyskočil jsem z postele rovnýma nohama, jako že je moc rovné nemám, a otevřel jsem okno. Nadechl jsem se vzduchu tak zhluboka, jako bych vypil plný korbel piva. Znovu jsem vklouzl do postele a bylo mi hej. Poté jsem uslyšel hlas svého pacholka Janka, jak ze strážní věže volá: „Pane z Adáše, mléko se srazilo!“ Nemyslete si, když se srazí mléko, to není lecjaká obyčejná srážka, jako když se třeba srazí dva rytíři v brnění, ba ne. Tahle srážka vždycky věstila budoucí bouřku. „Je někdo zraněný?“ křikl jsem. „Kdepak, pane rytíři, jen se to srazilo!“ volal zas Janek. „Když tedy nikdo není zraněný, tak to dobře dopadlo,“ volal jsem zase já. Obyčejně to při srážkách dobře nedopadne, vždycky se někdo potluče. „A co je ještě nového?“ křikl jsem na Janka. „Nový den. Už od rána!“ křikl Janek zpátky.

Přemýšlej! Škorně patřily: na hlavu na nohy na koně 2

Korbel patřil: na hlavu na stůl na dvůr

Kdo skutečně snesl vajíčka?

dněkud zpod almary v mé ložnici se vyloupla slepice a svoje slepičí způsoby a nezpůsoby přenesla do mé duchny v posteli. Zalíbilo se jí zde snášet vajíčka. Snesla ne jedno, ale rovnou tři. Byla to slepice z rodu čiperek, které šetří sezením, aby měly dva dny volna a klid od snášení. Když jsem spatřil tři vajíčka ve své duchně, zvolal jsem: „Jejda, budou Velikonoce!“ Uslyšela to má panímáma a hned přiběhla. Na mou radostnou novinu prohlásila naprosto neradostně: „To jsem si mohla myslet!“ spráskla ruce. „To ti je podobný. Chodíš spát se slepicemi a ráno ti snášejí vajíčka rovnou do postele!“ Už se chystala pomuchlat mi noční čepičku i noční košili, leč nezaleklo se mé statečné srdce rytíře z Adáše a pronesl jsem na svou obranu: „Ta vajíčka jsem přeci snesl já.“ „To je mi novina,“ řekla panímáma a opatrně vybírala vajíčka. Pak pohotově dodala: „Do večera sneseš další tři.“ Vesele jsem zakvokal. Ale pak mi zakručelo v břiše a usoudil jsem, že by bylo moudřejší se nasnídat. Což o to, úsudek to byl správný, protože přede mnou byl dlouhý den, delší než cesta z naší tvrze do královského města.

Přemýšlej! Almara patřila: na stůl na dvůr do místnosti 4

Panenkomarjá, vojna!

ebe bylo průhledné jako sklíčko, ale já se jím nedal oklamat. Nevěstilo nic dobrého. A vskutku. Na nádvoří mé tvrze se přihnal lehce oděný jezdec, jemuž se v odborných rytířských kruzích říká lehkooděnec. Otočil se na koni jako na obrtlíku a zvolal: „Král svolává své udatné rytíře! Hodinu před polednem na válečném poli, hned vedle pole sedláka Jíry!“ Jezdec pobídl koně ostruhami, až se kůň vzepjal a zvedlo se mračno prachu. Dávno zmizel z dohledu, ale můj pacholek Janek stál celý zkoprnělý v kopru s hubou otevřenou, a nevletět mu do ní moucha, musel bych mu ji zaklapnout sám. „Panenkomarjá, vojna!“ vyjekla má paní a v mdlobách klesla do kopy vajec. Ani se nestačila pokřižovat. Slepice se rozletěly, jako když do vrabců střelí. Bral jsem schody po čtyřech, po čtyřech jsem vběhl i do síně, kde děvečka Manka tajně pochrupávala. Tolik se lekla, chuděra jedna milá, neboť si myslela, že si to pes Artur oblékl z dlouhé chvíle moje brnění pro všední den. „Manko, vojna! Moje sváteční brnění!“ křikl jsem. Sváteční brnění viselo v almaře na ramínku. Zdědil jsem ho po svém otci a ten zase po svém otci, oba to byli chlapi mohutní. Brnění mi bylo trochu volné, vycpával jsem si ho slámou, abych se v něm moc nepotloukl. Ale co, brnění je od toho, aby v něm tělo brnělo, přesvědčoval jsem se. Mé brnění taky už notně ukusovala rez, v kloubech vrzalo, skří5

palo, jak starý rumpál. Levou nohu mi Manka postrkávala, protože brnění bylo v kloubu zarezlé. I poručil jsem: „Manko, husí sádlo! A promaž mi pořádně všechny klouby brnění, abych mohl skočit na koně a mečem vládnout!“ „Pane, posledním sádlem jste si včera namazal chleba,“ odvětila Manka. Pravda, patřil jsem k nebohatým rytířům, takže i takové husí sádlo se u nás moc neohřálo. „Nu což, levou nohou se neválčí,“ pravil jsem a vykročil jsem pravou nohou, levou vláče za sebou. Má paní zrovna vstávala z vajec a volala: „Tyhle války, ještě to ani nezačalo, a už tolik škody!“ Do boje chodili rytíři v brnění. Jeho oblékání bylo velmi složité. S pomocí trvalo přibližně kopu minut. Je to 1 hodina, půl hodiny, nebo 2 hodiny? Zjisti, kolik je tucet minut.

Přemýšlej! Rumpál patřil: na hlavu ke studni na pole 6

Jak těžké je vysednout na koně

e stáje Janek vyváděl koně, krásného statného valacha, s podkůvkami opačně kovanými, to po starém způsobu válečníků, abych zmátl nepřítele. Už můj slavný dědeček a po něm i tatínek říkávali: „Nepřítel nikdy nespí, a když, tak chrápe.“ Měl jsem jejich slova vždy na paměti. Přes nejsilnější větev starého ořechu visel silný provaz. Jeden konec mi Janek podvázal pod rameny a za pomoci čeledi mě slavnostně zdvihli vzhůru. Visel jsem tam jak rozhoupaný zvon. Leč mému oři se zachtělo poodejít zrovna ve chvíli, když mne spouštěli na jeho hřbet. Dopadl jsem na zem celou svou železnou tíhou, až to všude zařinčelo. Paní zděšeně pelášila do kuchyně domnívajíc se, že z police spadly pánve a kuthany. Za mnou se sypaly ořechy, ani jsme je klátit nemuseli. Čeleď nahlas projevila svou radost z dobře vykonané práce. Od dalšího zvedání na oře se upustilo. Jeden z čeledínů přinesl židli a za velkého jásotu chasy mne vstrčili do sedla. „Holomci, darebové!“ napomenul jsem je. „A co přílba?“ křikl jsem znovu. „Tam se přeci kočka okotila,“ sdělil mi opatrně Janek a já zaburácel spravedlivým hněvem. 7

Ale to už mi Manka, celá podrápaná, přinášela přílbu a na zápraží mňoukala kočka s pěti koťaty. Nasadil jsem si přílbu a naklonil se ke své paní, abych jí dal poslední políbení. Co čert nechtěl! Hledí mé přílby zaklaplo na jejím nose. A to byl první raněný v této bitvě. I pobodl jsem ostruhami bujného oře k trysku a on pomalu a majestátně vykročil.

Víš, který válečník doopravdy nechal kovat koňům podkovy opačně, aby zmátl nepřítele? Byl to: Jan Sladký Kozina (29) Jan Žižka z Trocnova (31) Jan Jakub Ryba (33) Vypočítej příklad a zjistíš pravdu. 10 + 10 – 8 + 6 + 5 – 2 + 10 = ?

Přemýšlej! Vypadla nám písmena, doplň je: R_tíř_ ž_li na hradech nebo tvrz_ch. Každ_ si namalujte sv_j vlastn_ hra_ nebo tvr_. Nezapome_te, že každ_ takové obydlí m_lo n_kolik d_ležit_ch znak_: vysok_ v_že, tlusté zd_, hradn_ př_kop, stálo na vyvýšeném míst_. 8

Jestli už znáš vyjmenovaná slova, zkontroluj, zda jsme slova „obydlí“ a „vyvýšeném“ napsali správně.

Kam se poděl nepřítel?

a budoucím válečném poli to řinčelo těžkooděnci, zatímco lehkooděnci roznášeli pivo a tlumili řinčení. Uprostřed předválečného rámusu seděl na trůnu sám král Devadesátý devátý. To nemožné jméno zdědil po svých předcích, kterých bylo devadesát osm. Aby se nepopletli, tak se číslovali. Král měl na hlavě korunu. Říkalo se o něm, že korunu z hlavy nikdy nesundává, že v ní i spí. Koruna byla těžká a král si musel podpírat hlavu, aby mu pod tíhou neklesla. I usoudil jsem, že kralování musí být velmi namáhavé. Taseným mečem jsem chtěl králi vzdát poctu. Zaklel jsem mocně, meče po svém boku nenacházeje: „Tisíc ďáblů a tisíc krys!“ „Pane rytíři z Adáše, nejstatečnější z nestatečných, kde máš zbraň?“ oslovil mne král. Tu jsem si vzpomněl. Meč můj je v kůlně zaseknutý do dubového špalku, předevčírem jím můj pacholek Janek štípal polena. Ale má duchapřítomnost mi na jazyk přinesla slova hodná rytíře. 10

„Můj pane,“ oslovil jsem krále, „mečů nebude třeba. Naši rytířové jsou tak udatní, že před jejich hlasy nepřítel ztratí hlavu, a neztratí-li ji, pak dozajista uteče.“ „Díš pravdu,“ odpověděl král, „mečů nebude třeba. Ukřičíme je, uhulákáme, uřveme.“ Králova slova se nesla po celém budoucím válečném poli. Rytířové, aby ukázali, že nejsou o nic méně stateční než já, schovávali své meče potajmu, kde se dalo. Král slavnostně oslovil rytíře. „Pánové rytířové! Jako váš král jsem se rozhodl s vaší pomocí vykonat veliký čin. Abych jako král vstoupil do historie. Aby si lidé o mně povídali zkazky. Aby se o mně děti učily v dějepisu. Proto jsem se rozhodl, že s vaší pomocí zvítězím v bitvě. Zvítězím v ní proto, abych ochránil korunu, kterou by mi z hlavy nepřítel zcizil.“

Po tomto projevu král vyskočil ze svého trůnu rovnou na svého bělouše. Na svém bělouši vyjel v čelo výkvětu našeho rytířstva. Seděl na něm jako na trůnu, protože už ani jinak sedět neuměl. Král se rozhlédl a zvolal: „Rytíři! Mí udatní rytíři! Královská koruna je ohrožena. Směle na nepřítele vpřed!“ Ale ouha! Rytíři se rozhlíželi, nepřítel nikde. „S kým máme válčit, králi?“ volali rytíři. „Kde je nepřítel?“ volali dál. „Nepřítele musíte najít!“ poroučel král. Rytířové se na koních rozjeli po válečném poli. Po chvíli se vraceli zpátky a oznamovali králi: „Králi, nepřítel není ani v kupkách sena!“ „Králi, nepřítel není schovaný ani v myších dírách, ani v krtinách!“ Král zachoval důstojnost a takto oslovil své vojsko: „Mí udatní rytíři, ta slavná bitva, v které jsem měl na hlavu porazit nepřítele, se pro nepřítomnost nepřítele odkládá. Však přijde doba a my zvítězíme!“

Přemýšlej! 12

Zjisti, jestli se i dnes může člověk stát opravdovým rytířem nebo rytířkou.

Nepřítele jsme ukřičeli

le měli jsme štěstí. Na druhém konci válečného pole se náhle objevilo nepřátelské vojsko. Král se zaradoval. A jak se sluší a patří, křikl na svůj nepřátelský protějšek: „Ty hastroši opelichaná, kebule začmelíkovaná!“ Naše rytířstvo opakovalo po králi: „Vy hastroši opelichaní, kebule začmelíkované!“ Jadrné nadávky se rozletěly vzduchem jako hejno vrabců přes celé válečné pole. Vpadly do řad nepřátel jako dělové koule. Znepokojení zavládlo v řadách nepřátelského vojska. Zakolísali. Tušili cosi nekalého. Zprvu jednotlivě a pak celé houfce nám začaly odpovídat stejnými nadávkami. A za chvíli se to už rozléhalo nadávkami po celém válečném poli až na sousední pole, kde sedlák Jíra vybíral brambory a kroutil hlavou nad tak ukecanými rytíři. Rytíři se častovali šťavnatými nadávkami, vymýšleli si nadávky nové, jadrnější. Nikdy v historii nebyl náš jazyk obohacen o nadávky tak, jako onoho dne. Já mlčel a naslouchal. Byla to nejkrásnější válečná vřava, jakou jsem kdy slyšel, ba co víc, jakou kdy slyšel svět.

Odpoledne už rytířové chraptěli. Hlas jim přeskakoval, k večeru se ozývalo jenom sípání. Ale boj neskončil, byl stále nerozhodný 0:0. Vypadalo to bledě. A tu jsem zasáhl já, který po celou dobu vřavy mlčel. Můj mohutný hlas zaburácel do ticha jako hromobití, vylekal sedláka Jíru a vyplašil zajíce a vpadl do řad nepřátel jako mohutná pěst. Nepřátelští koně se vzepjali a úprkem v prk zmizeli směrem na Prčice i s rytíři. Nad pooraným a čerstvě pohnojeným válečným polem se zmohl král k nadlidskému výkonu a zasípal památnou větu: „Kdo hubou vládne, mečem nesejde!“ Přistoupil jsem ke králi a dojatě se přiznal: „Ó králi, meč můj leží v kůlně, jak tam s ním předevčírem můj pacholek Janek dříví štípal.“ „Od této památné chvíle,“ odvětil král,“ nechť válečné pole zove se polem obilným a bramborovým. Ano, nebude třeba válčení, protože nebude zbraní. Budiž v tvém erbu, pane rytíři z Adáše, špalek na štípání dříví a v něm zaseknutý meč!“

Slovníček slovíček almara – pokud se o nějaké paní řekne, že je almara, tak ta paní má nejméně sto kilo a sotva se vejde do dveří. Stejně tak si můžete představit starou, velikou, dubovou skříň. A právě takové se říkalo almara. brambor y – v době, kdy se odehrává vyprávění našeho rytíře, neměli lidé v Evropě tušení o nějakých bramborách. Ty se poprvé objevily v Evropě kolem roku 1570 a přivezli je námořníci z Jižní Ameriky, kde se jimi živili indiáni. Květy brambor zprvu sloužily pro okrasu a ošklivé hlízy rostoucí v hlíně nikoho nevábily k jídlu. A když už se přeci jen některý kuchař pokusil připravit brambory k jídlu, podával je posypané cukrem a skořicí. Dnes už máme několik desítek odrůd brambor a brambory patří mezi nejrozšířenější plodinu našeho jídelníčku. Mně se jen nelíbí, že o někom, kdo sedí pořád doma a nemá se k ničemu, se říká, že je brambora. Brambora si takový nevděk nezaslouží. brnění – když jel rytíř do bitvy, oblékal si brnění. Bylo plechové a vážilo až padesát kilogramů. Muselo to být tenkrát namáhavé válčení, mít na sobě takovou tíhu, a ještě se ohánět mečem. A když v létě pálilo slunce, měl rytíř brnění rozpálené jako kamínka.

častovat – slovo se nejčastěji používá ve spojení někoho „častovat nadávkami“. Pokud tě napadne souvislost se slovem často, pak se nemýlíš. Mohu tě ale počastovat i dobrým jídlem nebo pohlavkem, tak si vyber!

čeleď, čeledín – lidé, kteří pracovali na poli a na statku, ale statek a pole jim nepatřily. Někdy se čeledínovi také říkalo pacholek. 16

čiperka – někdo je líný, pomalý, nic moc se mu nechce, a jiný je pravým opakem, pořád něco dělá, všude se pohybuje, všechno stihne, je prostě čiperka.

děvečka – dívka či žena, která sloužila na statku, kde dělala všemožné práce. Proto se ještě dnes říká – je to děvečka pro všechno.

díš – dnes bychom napsali říkáš, dříve tohle slovo bylo docela běžné.

erb – představ si, že by se dvě rytířská vojska, jedno přátelské a druhé nepřátelské, utkala v boji. Rytířové by byli schovaní v brnění, takže by nepoznali, kdo je přítel a kdo nepřítel. To by dopadlo černě! Ostatně každé válčení dopadne černě i tak. Proto si rytíři dávali na svá brnění, zbraně a na koně své znaky, aby poznali, kdo je kdo, a nepopletli se. Znakům se říkalo erby. S erby jim to také líp slušelo, protože každý erb byl barevně malovaný nebo vyšívaný. Kdo měl brnění, a brnění bylo tenkrát hodně drahé, měl svůj erb. Své erby měla i města.

hastroši opelichaná, kebule začmelíkovaná – nadávky, kterými se nenadává. Kdo by se také dnes při nadávání zdržoval vyslovováním tak dlouhých nadávek, že? Než by je vyslovil, přešla by ho chuť na nadávání. Každý je při nadávání stručný a volí slova, která tu není vhodné uvádět. Hastroš, jak víš, byl strašák v poli a strašil ptáky a zajíce. Když ptáci přicházejí o peří, tak pelichají. Kebule je pouze jiný název hlavy. A slepice mají v peří drobné broučky, čmelíky. Ti je štípají, pijí jim krev, jako blechy v kožiše psů a koček. 17

hledí – bývá na středověkých přílbách, dá se sklápět i odklápět a slouží k tomu, aby se jím bez úrazu mohlo hledět na nepřítele. Hledím bývá obvykle uzounká škvírka, asi tak, jako mezi malinko pootevřenými prsty, kterou se rytíř snaží zahlédnout co nejvíc, a zahlédne co nejmíň.

holomek – darebák, mizera, ničema, pacholek, který provádí jen samé špatnosti.

houfec – skupina ovcí, slepic, lidí nebo vojáků, kde všichni jednají, jako by přemýšlel jen jeden z nich. A často to tak doopravdy je. chasa – vesnická mládež. jadrný – uvnitř každého ořechu je jádro, které se musí vyloupnout. Uvnitř každé řeči jsou slova, která se z řeči také musí vyloupnout jako jádro. Jsou to jadrná slova, třeba nadávky. kopa – kopa ve spojení s vejci znamená, že vajec je šedesát. Avšak nenech se mýlit, když se o někom řekne, že je veselá kopa. Nikdy ho není šedesátkrát. Vždycky jen jednou, avšak svou veselostí někdy vydá za deset, či dokonce za šedesát lidí.

korbel – keramická nebo i kovová nádoba, která se podobá dnešnímu skleněnému půllitru, z něhož se pije pivo. Tenkrát se z korbele také pilo pivo, někdy měl korbel víčko, aby na pivo třeba nelétaly mouchy.

kuthan – pánev, která v kuchyni slouží ke smažení. Jenomže slovo kuthan lidem už dneska na jazyk nevleze, a tobě už vůbec ne.

leč – zkus si tohle stařičké slůvko nahradit slovíčky ale, avšak, jenže, a vyjde to nastejno. 18

majestátně – všimni si, že slovo se skládá ze dvou slov: maje a stát. Můžeš ho přeložit tak, že někdo má stát. A jsme u toho. Císařové, králové a další mocnáři a vladaři „měli stát“, byli tedy majestát, však se podle toho tvářili a jednali. A tobě nic nebrání alespoň chvilku sedět, kráčet a tvářit se majestátně. Kdybych použil jiné slovo, tak řeknu důstojně, vznešeně.

nekalý – když řeknu „chystá něco nekalého“, tak to znamená něco špatného. Ale nikdo nebude rozumět tomu, kdybych řekl: „chystá něco kalého“. obrtlík – ještě někde na venkově můžeš u dveří nebo u okna nějaké kůlny spatřit malou kličku, kterou se dá otáčet, a tak zavírat anebo otevírat dveře nebo okno. A pokud se budeš otáčet stejně čiperně, můžeš někomu připomínat tu malou kličku zvanou obrtlík.

okotit se – slovo se uvádí jen a jen v souvislosti s kočkou tehdy, když se jí narodí koťata. Nikdo však neříká, že by se psice při narození štěňat oštěnětila či oštěnila.

oř – čtyřnohé zvíře, které se v ničem neliší od koně, protože koněm je. Možná slovo vzniklo kdysi dávno tak, že rolník zapřáhl koně do pluhu a poručil mu: Oř! A kůň oral.

ostruha – kovový násadec na patách jezdeckých bot, jímž jezdec šťouchal do boků koně, a tak popoháněl koně z chůze do klusu, z klusu do cvalu, ze cvalu do trysku. Co tomu stálému pobodávání říkal kůň, netuším. Tuším však, jak by se to asi líbilo tobě, kdyby tě někdo takto pobízel k běhání.

pacholek – jednou jsem jako kluk trhal v městském sadu třešně a hlídač na mne volal: „Ty pacholku jeden!“ Dneska už vím, že tahle nadávka v dávné rytířské době nadávkou nebyla. Pacholkem byl pomocník, který vykonával spoustu různých prací na statku nebo na tvrzi, také pracoval na poli a staral se o koně. Ošklivou nadávkou se slovo stalo až mnohem později. 19

panímáma – je to paní, která je mámou. Můžeš si představit statek, z něhož na dvůr vychází panímáma, slepicím hází hrst zrní a své děti svolává k obědu. V tomto případě je mámou. Jestliže vládne celému statku, je paní všem, kteří zde pracují.

přílba – pokrývka hlavy, vyrobená ze železa nebo z oceli, která v bitvě chrání hlavu, aby jí nikdo a nic neublížilo. Později se jí také začalo říkat helma.

ramínko – nebudu zde popisovat tento důležitý vynález ani podrobně líčit jeho funkci, kterou dostatečně znáš. Ramínko v tomto vyprávění nemá co pohledávat. Brnění se totiž na žádné ramínko nikdy nevěšelo, ramínko by takovou tíhu ani nepřečkalo. Pouze se mi líbila představa, že by brnění viselo ve skříni na ramínku tak jako šaty a kabáty. rumpál – dneska bychom řekli, že to byl ruční naviják, jednoduché strojní zařízení, ale tenkrát se tomu říkalo rumpál. Většinou byl umístěný nad otevřenou hlubokou studnou, kolem rumpálu byl namotaný silný provaz, na jeho konci byl zavěšený okov, nebo také dřevěný džber podobný kbelíku, spouštěl se do studny a nabírala se jím voda. 20

r ytíř – rytíř měl tu výhodu, že nemusel pracovat, na práci měl lidi. Obyčejně bydlel ve tvrzi nebo hradu. A měl tu čest, že jezdil bojovat za krále. Byl to tedy válečník oblečený do železného brnění stejně jako jeho kůň. Od dětství se učil jezdit na koni a zacházet se zbraněmi, především s mečem a kopím. Do školy jako ty nechodil, takže většinou neuměl ani psát, ani číst, ani počítat.

škorně – tak se v té rytířské době nazývaly vysoké boty vyrobené z hrubé kůže. Žádná paráda jako dnešní boty, ale možná vydržely všechny nepohody.

tasit – tasit se dá ledacos ze zbraní jako meč, šavle, kord nebo revolver, jelikož jsou nošeny v pochvě nebo pouzdře – a z nich se musejí vytáhnout, čili vytasit. Ovšem také se někdo vytasí s novinkou a učitel někoho vytasí ke zkoušení.

tvrz – v době, kdy se odehrává náš příběh, si rytíři nestavěli vily, nýbrž stavby, které byly méně útulné. Obyčejně v nich bylo zima, i když se topilo v krbu. Velkým stavbám se říkalo hrady a malým tvrze. Tvrze měly méně oken, byly stavěné z velikých kamenů a po určitý čas byly nedobytné. Alespoň do té doby, než je dobyl nepřítel. Některé tvrze měly kolem sebe hradbu a pod ní vodní příkop. Útočící nepřátelé obyčejně napadali do příkopu a obránci tvrze na ně pokřikovali a vrhali na ně samé nepotřebné věci jako šípy, kopí, kameny a podobně. 21

úprkem v prk – docela zvláštně řečeno, že rytíři z boje na svých koních uprchli. A k tomuto spojení mě přivedl vojenský povel pochodem v chod.

valach – koně dělíme na hřebce a na valachy. Valach je vykastrovaný, hřebec ne. Hřebci běhají rychle a jsou bystří. Valaši jsou statnější, silnější, klidnější, a tak moc rychle třeba ani neběhají. Častěji se valach zapřáhl do vozu nebo do pluhu a táhl. Že nevíš, co je vykastrovaný? Operativně se koni odstraní pohlavní orgán.

válečné pole – nazývá se tak celá krajina s poli, s loukami i s lesy, kde se válčilo nebo válčí. A pak byla ještě pole, na kterých se neválčilo, ale pěstovala se pšenice, žito, ječmen, brambory, cibule. Těchto polí bylo mnohonásobně víc než polí válečných.

zkazka – k pravdivému příběhu si lidé při vypravování občas něco přimyslí, takže taková zkazka už úplně pravdivá není.

zkoprnělý – když si místo slova zkoprnělý dosadíš slova ztuhlý, zdřevěnělý, strnulý, ohromený, ochromený hrůzou nebo údivem, pak to bude znamenat vždycky to samé. Někteří dokonce tvrdí, že slovo je zřejmě odvozené od slova kopr, což je rostlina, která sladce kořeně voní, a proto se přidává do omáčky nesoucí její jméno – koprová. Ale ty přece dobře víš, že člověk zkoprnělý sladce kořeně nevoní, nepřidává se do omáčky, v ničem se nepodobá kopru.

zove – už se tě někdo zeptal, jak se zove obec, v které bydlíš? Vím to, nezeptal. Protože už před dávnými léty toto slovo vymřelo tak, jako vymřel brontosaurus a některé druhy zvířat a rostlin. Jenomže zemřelé slovo můžeme kdykoliv oživovat, třeba jen na chvíli, brontosaura nikoliv. To ti říkám já, jako že se zovu Černík!

Rytířské úkoly Divadlo Sehrajte s kamarády scénku z povídky. Třeba tu nejdůležitější – „bitva na poli“. Dopředu si pořádně rozmyslete hromadu „slušných nadávek“, ať to potom při vlastním boji není nuda. V nadávání se střídejte. Nadávka, která vás nejvíc rozesměje, vyhrává bitvu. Může tě inspirovat knížka „Jak jsme se učili slušně nadávat“ od Vojtěcha Steklače.

Hrátky s erbem Vymysli, co by podle tebe měl ve znaku r ytíř, kter ý je: mimořádně statečný mimořádně bázlivý mimořádně prolhaný mimořádně velký zloděj Vymysli příběh, ve kterém r ytíř získal do svého erbu: hlavu psa 3 prasečí ocásky větrník

Pamatuješ si? Kter ý strom pan z Adáše při lezení na koně sklidil? ořech jabloň hrušeň Kolik měla kočka koťat? 24

Dovyprávěj příběh jinak. Třeba tak, že všechny rytíře vyhnal z pole rozčílený sedlák Jíra. Hnal je holí a křičel za nimi, že jsou darmojedi a měli by dělat něco pořádného. Včetně krále.

Záludná slova Co znamená „chodíš spát se slepicemi“? Zkus to říci jinými slovy: „chodíš spát …“ Najdi v textu „sádlo se u nás moc neohřálo“ a vysvětli, co to znamená. Co si představuješ pod pojmem „slepičí způsoby a nezpůsoby“? Čeho bylo čtyři? „Bral jsem schody po čtyřech…“ „…po čtyřech jsem vběhl i do síně…“ Myslíš, že si slepice může chtít ušetřit práci a snést tři vajíčka najednou dopředu? Proč to ale autor asi napsal? Asi neví, jak slepice snáší vejce. Spletl se. Chtěl nás rozesmát. Zkus najít další místa v příběhu, která nás mají pobavit, i když se to takto stát nemohlo.

Přemýšlej! Erby dostávala také města. Zjisti, jaký erb má město Praha. Jaký erb má město, ve kterém žiješ? 25

Rytířská slavnost Uspořádej ve třídě nebo s partou kamarádů obřad získání rytířského titulu. Tomuto obřadu se říkalo: PTLIATLASTLIOTLAVTLIÁTLINTLAÍTLI Při něm dostali rytíři vlastní meč a ostruhy. Vy si místo toho můžete rozdat erby, které si dopředu vyrobíte. Každý ten svůj získá za čestnou účast v turnaji. Nezapomeň – rytířem se dnes mohou stát jak kluci, tak holky.

Soutěžit můžete v těchto disciplínách: běh na 100 m kliky za 1 minutu přeskoky přes švihadlo za 1 minutu hod do dálky takzvané „kohoutí“ zápasy Jistě tě napadnou další disciplíny. Každý z vás si dopředu vyrobí vlastní erb. Při slavnostním předávání řekne, proč si namaloval právě takový. Nezapomeňte na slavnost připravit také malé občerstvení. Rytíři by pili z ............................................ (hledej ve slovníku), ale vám určitě budou stačit hrníčky. Myslíš, že byste mohli na slavnosti sníst něčeho kopu? Stačila by kopa lízátek pro všechny děti u vás ve třídě? Kolik lízátek by zbylo nebo na kolik dětí by se nedostalo? (Zase se zkus poradit se slovníkem!) 26

Hrátky s hrádky Hledej české hrady: JE TO JAKO KOŘÍNEK MALÉ ROSTLINY. SMĚLE TO ČNÍ K NEBESŮM. ŽEBRÁ KVŮLI PENĚZŮM NA CHLEBA.

O V

I H

V Š

O Š K Ě O N I T P

E Š J P E N R N T

E K P C A

E J T Š K R L A

Vzpomeň si na svůj oblíbený hrad a jeho jméno také nějak zašifruj.

Víš, který hrad je největší na světě? Chyby můžeme druhé největší město ČR vládce hor Polévku jíme 2x4= oř noční pták Do postele si český král … IV. velká skříň Hrdina z naší povídky je pán z

Obsah 28

Vstávání někdy není snadné....................1 Kdo skutečně snesl vajíčka? ....................4 Panenkomarjá, vojna! ...............................5 Jak těžké je vysednout na koně ..............7 Kam se poděl nepřítel? ..........................10 Nepřítele jsme ukřičeli ..........................13 Slovníček slovíček ..................................16 Rytířské úkoly ........................................24