2 Historie jedné krádeže

Historie jedné krádeže

Na první pohled to problematicky nevypadalo. Dětský psychiatr Leo Kanner (1894–1981) byl považován za vynikající osobnost své doby. Vedl oddělení dětské psychiatrie při Johns Hopkins University v Baltimore, napsal vůbec první anglicky psanou učebnici dětské psychiatrie apomáhal uprchlíkům před nacismem. Jak potvrzovali jeho současníci, toužil však vždy ještě po něčem větším. Chtěl se proslavit významným objevem vmedicíně. Ato se mu také podařilo. Vroce 1943 vydal článek, vněmž popsal vpsychiatrii dosud neznámou diagnózu– časný infantilní autismus. Atak se slavně zařadil do galerie těch nejvýznamnějších světových lékařů, lékařů -objevitelů.

Vjeho stínu zůstal rakouský pediatr Hans Asperger (1906–1980). Padlo na něj stát se vtomto příběhu smolařem, podobně jako dnes neznámý elektrotechnik Elisha Gray přišel patentovat vynález telefonu dvě hodiny po Grahamu Bellovi. Asperger kazuistiky svých čtyř pacientů sautistickou psychopatií, lehčí formou autismu (která byla až po jeho smrti nazvána Aspergerův syndrom), publikoval orok později než Kanner, ato vněmecky psaném odborném časopise, okterý byl ve válečném roce 1944 už jen pramalý zájem.

Tento pohádkový příběh však po sedmdesáti letech navždy narušil americký investigativní novinář Steve Silberman, který v roce 2015 vydal knihu NeuroTribes. Není obvyklé, že by se knihy o dějinách dětské psychiatrie stávaly bestsellerem. Ale NeuroTribes se nepochybným bestsellerem staly.

Silberman totiž přinesl strhující příběh o jedné z největších intelektuálních krádeží v dějinách medicíny. Autor dokazuje, že Georg Frankl, Čech, který začal v roce 1927 pracovat

na vídeňském oddělení „Heilpädagogik Station“ apozději se na stejném oddělení stal u Hanse Aspergera šéfdiagnostikem, nastoupil jako uprchlík před nacismem vroce 1938 na Kannerovu kliniku. Z vděčnosti Kannerovi předal poznatky o Aspergerově výzkumu autismu, který probíhal už od roku 1933. Do té doby se Kanner otuto problematiku nezajímal. Teď dostal královskou možnost vstoupit do panteonu medicíny. Mělo to ale jeden háček. Vmedicíně nestačí přinést vzorec postihující nový jev jako ve fyzice, anebo úvahu popisující nově skutečnost jako ve filozofii. V medicíně musíte novou diagnózu doložit konkrétními pacienty. Asjejich nalezením měl Kanner opravdový problém, jak demonstruje ve své knize Silberman. Nalézt 11autistických dětí, počet, který byl nakonec publikován, trvalo Kannerovi celých pět let. Déle už čekat nechtěl, co kdyby Asperger publikoval svá zjištění dříve? A tak Kanner zveřejnil vlastní pozorování na velmi malém vzorku dětí azněj vyvodil některá nesprávná zobecnění. Svou špatnou zkušenost shledáním dětí vtělil do poznatku, že se jedná ovzácnou diagnózu. Vlak autismu vyrazil na slepou kolej. Další ránu pro osud autismu znamenala teorie opsychogenní etiologii, totiž že autismus je důsledkem špatné výchovy způsobené citově chladnými matkami. Tuto teorii Kanner nevymyslel, ale záhy se k ní přidal, nejspíše proto, že žádnou vlastní představu opůvodu autismu neměl (Asperger se naopak, stejně jako dnešní medicína, domníval, že původ autismu je genetický; pro své pacienty vypracoval genetické rodokmeny, z nichž usoudil, že autistická psychopatie se dědí po otcovské linii). Následkem teorie opsychogenní etiologii autismu byla traumatizována celá jedna generace rodičů autistických dětí– nejen že měli postižené dítě, ale ještě jim oficiální medicína tvrdila, že je to jejich vina. Aby zakryl intelektuální krádež ašpatné svědomí, Kanner Aspergera nikdy necitoval, ba ani nezmínil. Jestli měl dobrý spánek, nevíme. Asperger ovšem přednášel oautismu– poprvé vhistorii– již 3.října1938 vpřednáškové síni univerzitní nemocnice ve Vídni.

Text jeho přednášky se zachoval a Silberman z něj cituje, aby nebylo pochyb oprvenství objevu autismu. Vdisertaci, podané v roce 1943, pak Asperger napsal: „Chtěli bychom jen krátce konstatovat, že jsme v průběhu deseti let pozorovali více než 200dětí, které vykazovaly autismus většího či menšího stupně.“ Jeho disertace, ale ičlánek však obsahují detailní popisy pouze čtyř prototypických chlapců, což vedlo mnoho odborníků ke zkratkovité domněnce, že Asperger více pacientů neměl. To však nebyla pravda. Co ale vedlo Aspergera, že z reprezentativního souboru uváděl pouze čtyři případy? Silberman ze zachycených Aspergerových poznámek dovozuje, že vybral čtyři nejzdatnější autistické chlapce proto, aby bylo mimo jakoukoli pochybnost, že nevzbudí zájem nacistických eugeniků. Aby neohrozil své více postižené pacienty zautistického spektra, jak to již tehdy nazval, definitivně nastoupil dráhu smolaře. A smůla pokračovala dál. Vroce 1944 byl Asperger povolán do wehrmachtu, nejprve sloužil jako řidič sanitky apak jako chirurg vpolní nemocnici vChorvatsku. Jeho „Heilpädagogik Station“ ve Vídni byla téhož roku zničena při bombardování. Po válce ojeho objev už nikdo nestál.

Steve Silberman měl štěstí, že ukolébky jeho knihy stály dvě významné sudičky. Předmluvu kjeho knize napsal Oliver Sacks, světoznámý popularizátor medicíny, i u nás známý předlohou kfilmu Probouzení sRobertem DeNirem vhlavní roli. Pro autismus udělal mnohé svou knihou Antropoložka na Marsu, na niž se odkazuje také jedna z kapitol této knihy. Recenzi Silbermanovy knihy v časopise Lancet napsal profesor Baron-Cohen zUniversity of Cambridge, těžká váha mezi světovými výzkumníky autismu. Baron-Cohen vní sdělil, že je to „jeden znejvíce fascinujících příspěvků oautismu, které jsem kdy četl“. Bez této podpory by pravděpodobně Silbermana bral málokdo vážně, takto ho však nešlo ignorovat.

Na stránkách Journal of Autism and Developmental Disorders vznikla diskuse, kde příznivci Hanse Aspergera získali navrch.

Nick Chown a Liz Hughesová dokonce uvedli, že „kdyby se Aspergerovo dílo amyšlenky dostaly do oběhu namísto Kannerových, nebo dokonce společně snimi ave férové soutěži, život velmi mnoha lidí sautismem by byl pravděpodobně lepší“.

Zastánci Kannera se však nevzdali. V roce 2018 publikoval mladý rakouský historik Herwig Czech rozsáhlý článek osvých archivních výzkumech týkajících se Hanse Aspergera. Czech dohledal v lékařských archivech, že Asperger sice nebyl členem nacistické strany, nicméně v určitých zdokumentovaných případech se nevyhnul spolupráci s nacistickým eugenickým programem rasové hygieny a odeslal několik dětí do zařízení „Am Spiegelgrund“, o němž mohl vědět, že je zde prováděna aktivní eutanázie. Czech ovšem zmiňuje u některých těžce postižených dětí, že Asperger je vyšetřil na žádost rodin, které se oně dále odmítly starat. Již se však nezabývá otázkou, jaké důsledky by pro Aspergera mělo vzepřít se vtakových případech nacistickým zákonům. Jen historik práva by zřejmě mohl určit, s jakou pravděpodobností by byl uvězněn, či dokonce deportován do koncentračního tábora.

S Czechovým názorem ostře polemizuje Dean Falk z Floridské státní univerzity (Falk, 2020), který zcela zpochybňuje Czechovu dokumentaci případů odeslaných do zařízení „AmSpiegelgrund“ ataké to, že by Asperger mohl vědět, kčemu toto zařízení ve skutečnosti slouží. Připomíná rovněž, že sám Asperger byl dvakrát vyšetřován gestapem a jen díky odvážné přímluvě nadřízeného unikl uvěznění.

Emotivní diskuse následující po Czechově článku vedla dokonce k návrhům, aby byl Aspergerův syndrom přejmenován a na objevitele autismu bylo navždy zapomenuto. Americké učebnice psychiatrie zůstaly beze změny anadále uvádějí jako autora spojeného sobjevem autismu Lea Kannera. Nechť každý čtenář sám posoudí, která z verzí tohoto příběhu má blíže ke spravedlnosti.