Issuu

Lubomír Valenta Filozofie jazyka a vědy sebrané spisy II

Lubomír Valenta Filozofie jazyka a vědy Sebrané spisy II

Sebrané spisy Lubomíra Valenty I. Česká filozofie II. Filozofie jazyka a vědy III. Bolzanova logika Lubomír Valenta: Filozofie jazyka a vědy. Sebrané spisy II Sestavili: Petra Chudárková, Roman Kucsa, Ondrej Močkor, Michal Müller, Filip Tvrdý Recenzovali: Prof. PhDr. Ivan Blecha, CSc. Mgr. Miloš Kratochvíl, Ph.D. Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky účelové podpoře na specifický vysokoškolský výzkum udělené roku 2017 Univerzitě Palackého v Olomouci Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost. 1. vydání © Lubomír Valenta, 2017 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2017 ISBN 978-80-88278-07-8

Obsah Úvodní slovo editorů / 7

I. Filozofie jazyka a vědy 1. Filozofické místo Logických zkoumání E. Husserla / 13 2. Epistemologické aspekty symbolu / 19 3. Intuice a nároky racionality / 29 4. Poznání jako tvorba sémantického modelu / 38 5. Epistemologické paradoxy a problémy racionality / 48 6. Chaos v epistemologické perspektivě / 59 7. Konvencionalismus a problém racionality poznání / 71 8. K čemu potřebujeme teorii pravdy? / 82

II. Problémy analytické filozofie (Historický úvod: Počátky a první období od Frega po Carnapa) Úvodem / 95 I. Co je analytická filozofie / 98 II. Základy analytické filozofie u G. Frega / 120 III. Angličtí novorealisté / 137 IV. Wittgensteinův Tractatus logico-philosophicus / 180 V. Logický pozitivismus / 221 VI. Polská analytická filozofie / 276 Bibliografie / 310 Rejstřík / 316 Summary / 320

ÚVODNÍ SLOVO EDITORŮ

Úvodní slovo editorů

Lubomír Valenta se narodil 24. června 1930 v Olomouci. V roce 1949 absolvoval tamní Slovanské gymnázium. Od zimního semestru 1949/1950 studoval obor filozofie – čeština na Filozofické fakultě Palackého univerzity. Jeho hlavním filozofickým učitelem byl J. L. Fischer. V roce 1953 dosáhl titulu promovaný filozof (PhDr.), a to na základě obhajoby disertační práce Struktura logického předmětu u Bolzana. Příspěvek k významovému rozboru logického znaku; rigorózní zkoušky skládal z filozofie a dějin výtvarného umění. Následně byl přidělen jako učitel do severomoravského pohraničí, do roku 1990 působil na Gymnáziu Bruntál. Během 50. a 60. let učinil několik pokusů získat místo na vysoké škole, ale všechny jeho žádosti byly odmítnuty, včetně té o aspiranturu. V roce 1967 se mu naskytla možnost přijmout místo na Ústavu marxismu – leninismu Vysoké školy báňské v Ostravě, obor logika a metodologie věd, s nástupem od zimního semestru 1968/1969. Naneštěstí mu bylo v září 1968 oznámeno, že katedra nové síly přijímat nebude, a od té doby se o vysokoškolské uplatnění neucházel. V polovině 60. let se stal členem KSČ a zastával funkci v tehdejší Socialistické akademii, po roce 1968 byl členství zbaven. Téhož roku se pokusil publikovat studii „Ontologický status teoretických konstruktů“ ve sborníku o J. L. Fischerovi. Stať byla sice doporučena k otištění, ale sborník už nevyšel. V polovině 70. let byl Jaromírem Loužilem požádán o spolupráci na knize o Bolzanovi. Výsledkem byla rozsáhlá studie „Vědosloví“, která vyšla v Loužilově monografii Bernard Bolzano (Praha: Melantrich, 1978). Roku 1990 byl přijat na obnovenou Katedru filozofie FF UP, v září 1992 byl jmenován docentem pro obor filozofie. Jeho habilitační práce nesla název Logickosémantická teorie Bernarda Bolzana a její význam pro epistemologii, příznivé posudky vyhotovili prof. Karel Berka a prof. Milan Sobotka. Lubomír Valenta byl vynikajícím pedagogem, který ovlivnil několik generací olomouckých studentů filozofie. Vyučoval především dějiny novověké a analytické filozofie, sys-

ÚVODNÍ SLOVO EDITORŮ

tematickou epistemologii a filozofii vědy, ale také výběrové kurzy o teorii pravdy a jiných aktuálních problémech analytické filozofie. V roce 2003 zveřejnil v Nakladatelství Olomouc monografii Problémy analytické filosofie, která zmapovala počátky této tradice od Frega po Carnapa. Druhý plánovaný díl, v němž se měl zabývat analytickou filozofií druhé poloviny 20. století, už nestihl dokončit. Roku 2007 mu vážná nemoc zabránila v další výuce a publikační činnosti. Předkládané sebrané spisy Lubomíra Valenty se skládají ze tří svazků, jednotlivé texty jsou uspořádány tematicky a seřazeny chronologicky. První svazek zahrnuje články o filozofii T. G. Masaryka a J. L. Fischera, ale také příležitostné texty jako recenze a polemiky. Druhý svazek se zaměřuje na texty o filozofii jazyka a vědy. Třetí svazek je věnován logice Bernarda Bolzana a obsahuje i dříve nepublikovanou habilitační práci. Při přípravě jsme většinou neměli k dispozici originální rukopisy, ale jen dříve publikované verze. Některé texty bylo třeba poněkud pozměnit, a proto jsme opravili překlepy a gramatické chyby, sjednotili používání uvozovek a kurzívy. Na určitých místech jsme také provedli drobné změny v interpunkci. Zásadní revizí prošel poznámkový aparát, v němž jsme doplnili celou řadu bibliografických informací a upravili jej podle citačního standardu Chicago Manual of Style v 16. vydání. Ke každému svazku také připojujeme seznam původních vydání shromážděných textů. S přípravou nám různým způsobem pomohli Ivan Blecha, Hana Krylová, Zuzana Rybaříková a Vladimír Vodička z Katedry filozofie FF UP, Pavla Danenbergerová z Nakladatelství Olomouc a Lenka Pořízková z Vydavatelství FF UP. Všem z nich patří naše srdečné poděkování.

Sebrané texty: „Epistemologické aspekty symbolu“. In Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování, editovala Jiřina Stachová, 83–93. Praha: Filozofický ústav ČSAV, 1992. „Epistemologické paradoxy a problémy racionality“. In Myšlení v paradoxu, paradox v myšlení, editovali Jiřina Stachová a Jiří Nosek, 212–25. Praha: Filosofia, 1998. „Filozofické místo Logických zkoumání E. Husserla“. In O Edmundu Husserlovi, editoval Pavel Marek, 138–44. Prostějov: Muzeum Prostějovska, 1991. „Chaos v epistemologické perspektivě“. In Chaos, věda a filosofie, editoval Jiří Nosek, 131–45. Praha: Filosofia, 1999. „Intuice a nároky racionality“. In Intuice ve vědě a filozofii, editovali Jiřina Stachová a Jiří Nosek, 90–101. Praha: Filozofický ústav AV ČR, 1993.

ÚVODNÍ SLOVO EDITORŮ

„K čemu potřebujeme teorii pravdy?“ In Acta Universitatis Palackianae Olomucensis: Philosophica, 5:31–39. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2002. „Konvencionalismus a problém racionality poznání“. In Konvence ve vědě a filosofii, editoval Jiří Nosek, 131–43. Praha: Filosofia, 2000. „Poznání jako tvorba sémantického modelu“. In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, editovala Jiřina Stachová, 204–17. Praha: Filosofia, 1994. Problémy analytické filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2003.

I. FILOZOFIE JAZYKA A VĚDY

1. FILOZOFICKÉ MÍSTO LOGICKÝCH ZKOUMÁNÍ E. HUSSERLA

1. Filozofické místo Logických zkoumání E. Husserla (1991)

Přestože dvě stěžejní díla, která výrazným způsobem zasáhla do myšlení 20. století, Logische Untersuchungen Edmunda Husserla z r. 1900–1901 a Principia Mathematica Bertranda Russella a A. N. Whiteheada z r. 1910–1913, vznikla přibližně ve stejné době, přestože byla inspirována stejnými důvody, totiž nedostatečnou fundací logiky a matematiky koncem 19. stol., a přestože usilovala o stejné cíle, totiž fundovat logiku a v důsledku toho i matematiku nezávisle na psychologii a jakékoliv empirii, sotva lze najít odlišnější filozofické pozice než ty, které byly těmito díly inspirovány; novopozitivistickou a analytickou filozofii na jedné straně a fenomenologii s její transcendentální orientací na straně druhé. Nicméně stejná motivační provenience i účelová orientace obou děl vyvolává otázku, zda skutečně opozice novopozitivismu a fenomenologie je tak dichotomická, jak se v dějinách novověké filozofie jeví a traduje. Skepse k dichotomii, která je v této otázce skryta, motivuje problém této úvahy; je nutno Husserlova Logická zkoumání chápat jen jako první fázi fenomenologie, tj. fázi netranscendentální? A jestliže nikoliv, jaké jsou širší filozofické implikace tohoto díla? O jedné věci Husserl pravděpodobně nikdy nepochyboval: o tom, že filozofie musí být hluboce racionální, že se pohybuje na půdě rozumu a že jejím cílem musí být tento rozum explikovat. Husserl chce zdůvodnit logos, jenž je zbaven vší nahodilosti, relativity i historické proměnlivosti. Filozofie pro něj vždy byla „přísná věda“. Bylo by nyní příliš snadné, kdybychom kontraponovali Husserlův ideál přísné vědy s požadavky exaktní vědeckosti, které jsou obsaženy v Principia Mathematica.1 Obě představy vědeckosti jsou totiž neslučitelné. Zdá se mi však, že jsou spíše nesouměřitelné. I když obě užívají téměř stejné terminologie, 1 Alfred North Whitehead a Bertrand Russell, Principia Mathematica (Cambridge: Cambridge University Press, 1973).

1. FILOZOFICKÉ MÍSTO LOGICKÝCH ZKOUMÁNÍ E. HUSSERLA

obě mají na mysli něco jiného; nároky exaktnosti v Principia Mathematica jsou splněny požadavky důsledného formalismu, „přísnost“ pravé vědy vidí Husserl v její nutné platnosti a oživuje tak platónský ideál hledání podstaty pravého vědění, odkrytí posledního důvodu, který legitimuje celou vědu, včetně formální logiky. Husserl uznává fundující význam logiky, je však přesvědčen, že i sama logika potřebuje zdůvodnění, jež si sama nemůže dát. Husserlův program transponuje celou problematiku exaktnosti do epistemologie, jež pak ve své fenomenologické variantě má být onou „poslední vědou“ konstituující samy předpoklady každého vědění. Apofantika, jak Husserl nazývá formální logiku, je mu však dána jako jazyk, a to ve své idealitě, neboť logika má co dělat jen s „ideálními jednotkami, které nazýváme významy“.2 Husserl v Logických zkoumáních ještě nerozlišuje formální apofantiku a formální ontologii jako dvě strany logiky, jak to později učinil ve Formální a transcendentální logice. Nicméně dvě základní myšlenky, které mohou určit filozofické místo tohoto díla, jsou zde zřetelně přítomny: potřeba zdůvodnění logiky a myšlenka, že zdůvodnění je implikováno v analýze významu. Obě myšlenky nejsou úplně nové. Před Husserlem je učinil tématem své vědoslovné práce mimo jiné i Bernard Bolzano. Bolzanův program je však pro Husserla příliš těsný. Husserl je přesvědčen, že postulace logického univerza představ o sobě a vět o sobě jako vlastního logického terénu není dostatečně zdůvodňujícím úkonem a že tedy Bolzanovi chybí program epistemologického osvětlení, tedy program transcendentálního rozměru. Proto se centrem jeho úsilí v Logických zkoumáních stává sama konstituce významu. Nechci zde sledovat cesty, jakými to Husserl učinil, a jsem i dalek toho ztotožňovat fenomenologii s analýzou významu. Zajímá mne jiný důsledek této tematiky. Jistě i v programu Principia Mathematica byl problém zdůvodnění logiky jako fundující vědy také obsažen, ale nebyl tematizován. Problém byl exponován až o několik let později Wittgensteinovým Logicko-filozofickým traktátem, v jehož úvodu B. Russell formuloval téma celé knihy: jde o podmínky, jež musí být splněny logicky dokonalým jazykem. Russell z tohoto wittgensteinovského problému vyvozuje řadu problémů pro filozofii i jiné vědní disciplíny, ale to v této souvislosti není rozhodující. Důležité je, že Wittgenstein se zabývá otázkami „přesného symbolismu“3 a že v návaznosti na to se pak rozvíjí impozantní výzkum základů logiky nejdříve syntaktickou a později i sémantickou cestou. Oba uvedené protikladné filozofické proudy 20. století se tedy v okamžiku svého vzniku setkávají, a to v problému okruhu znaku. A jen mimochodem mohu připomenout, že v základu myšlení obou se nějakým, i když samozřejmě 2 Edmund Husserl, Logische Untersuchungen (Halle: Max Niemeyer, 1928), sv. II.1, 92. 3 Ludwig Wittgenstein, Tractatus Logico-Philosophicus (London: Kegan Paul, Trench, Trübner & Company, 1922), 8.

1. FILOZOFICKÉ MÍSTO LOGICKÝCH ZKOUMÁNÍ E. HUSSERLA

nikoliv stejným způsobem vyskytuje iniciativní působení Gottloba Frega. Rozdíl mezi husserlovským a russellovsko-wittgensteinovským pojetím problematiky je dán rozdílným zaměřením na znak. Russella a Wittgensteina a další, kteří na ně navazují, zajímá fungování znaku, tj. samotného symbolismu, jeho referenční vztahy, struktura, výstavba a pravidla použití, tj. řečeno saussurovsky, přesná pravidla pro označující, Husserla zajímá naopak „odvrácená strana znaku“, jeho význam, tedy saussurovské označované. Zatímco v prvé linii přesnost symbolismu je věcí syntaktických a sémantických pravidel, je Husserl přesvědčen, že přesnost a hlavně pro něho přísnost logiky vyžaduje analogickou charakteristiku významu. Russellovská linie motivuje intersubjektivnost symbolismu intersubjektivními podmínkami užívání symbolismu, Husserl naopak vychází z přesvědčení, že objektivita musí mít svůj fundament již v samotném významu. Rozdíly řešení by nám však neměly skrývat to společné, z něhož obě koncepce vzešly: totiž vědomí, že logika a v důsledku toho ani filozofie se neobejdou bez úvah o fungování jazyka. A dokonce víc: že tyto jazykové problémy jsou klíčem k řešení problémů filozofických. Mezi oběma je tak spíš vztah komplementarity než protikladu. Husserl se takto, a v tom vidím největší filozofický přínos Logických zkoumání, podílí na tom, co o několik let později bude nazváno „lingvistickým obratem ve filozofii“. Lingvistický obrat neznamená jen změnu v tematické orientaci. Jde o hlubší proměnu filozofických úvah, která se dotýká samotných předpokladů poznání, vztahu člověka ke světu a má své analogické paralely i v jiných myšlenkových a kulturních oblastech. Toto Husserlovo „filozofické nasazení“ má několik důsledků: A. Význam není pro Husserla jen souhrn asociovaných subjektivních představ, ani souhrn pravidel užití. Své úvahy o významu začíná u výrazu, jenž se mu rozkládá na fyzický fenomén a na akty, které dávají význam, resp. názorné vyplnění. Teprve těmito akty přestává být výraz slovním zvukem, ale něco míní. A do obsahu tohoto míněného patří mimo jiné i význam. Husserl jej charakterizuje vzhledem k výrazům a aktům, jež jej konstituují, jako ideální jednotku nebo také jako jednotku druhu. A právě tato idealita významových jednotek má zakládat objektivitu významu. V této Husserlově myšlence lze vidět filozoficky nosnou ideu. Je založena na poznatku, že objektivita poznání není dána ani originálně s předmětem poznání, ani není výsledkem rozumu, ale patří jako výkaz platnosti této vrstvě významů. Proti dvojpólovému pojetí poznání, jež je charakteristické pro novodobou epistemologii od Descartesových dob a jež nakonec vyúsťuje do redukcionismu nebo – což je ještě horší – do eklektické a iracionální dialektiky, se ve filozofii „lingvistického obratu“ prosazuje myšlenka epistemologie trojpólové, předpokládající autonomní svět významů, jenž se stává takříkajíc „terénem racionality“. 15

1. FILOZOFICKÉ MÍSTO LOGICKÝCH ZKOUMÁNÍ E. HUSSERLA

Snad nejvýrazněji tuto myšlenku anticipoval Bernard Bolzano.4 Jeho idea je velmi jednoduchá. Vymezíme-li předměty logiky, tj. věty a jejich složky, které nazývá představy, jako entity nezávislé na subjektu a vnější realitě, zůstane těmto logickým předmětům jediná vlastnost, která je logicky relevantní: u představ je to jejich předmětnost či bezpředmětovost, u vět jejich pravdivost či nepravdivost. Obojí je vnitřní vlastností těchto logických objektů. Logické vztahy a operace pak přestávají být vztahy a operacemi mezi subjektivně psychickými úkony, ale jsou to vztahy a operace definované na tomto, jak můžeme říci, logickém univerzu. Postulace tohoto logického univerza je tedy předpokladem toho, abychom mohli vznést otázky další, např. otázku objektivity, platnosti, modality, slovem otázku kognitivní valence. Klasická tematika rozumu je transponována do sémantických struktur s vlastní zákonitostí a determinovaných výchozími předpoklady. Stejnou myšlenku sleduje v Logických zkoumáních i Husserl. Logika je mu vědou o teoretické jednotě a každá teoretická jednota je svou podstatou významová.5 Významovými jednotkami mu nejsou jen pojmy a soudy, ale i deduktivní vztahy, jež chápe jako ideální vztah možných významů výpovědí; „existovat“ zde ztrácí svou časoprostorovou singularitu a znamená „mít platnost“ a Husserl je přesvědčen, že jen za těchto okolností můžeme vznášet nárok univerzality a nutnosti. Všechna kognitivní určení tak předpokládají „svět významů“. Netřeba ani zdůrazňovat, že tím se nově klade i řada tradičních filozofických konceptů, např. problém a priori, problém analyticity a synteticity poznání, problém subjektivity apod. B. Význam je člověku dán především v podobě výrazu. Vztah výrazu a významu má v Logických zkoumáních významné místo, Husserl mu věnuje třetinu prostoru celého díla (dvě zkoumání), kromě dalších míst v jiných částech. Vztah mezi oběma vidí samozřejmě v optice svého pojmu intencionality. Myšlenka, která nás zde zajímá, se však týká něčeho jiného – totiž struktury obou. Husserl má důvody k tomu, aby odmítal izomorfismus, či dokonce identitu struktury výrazu se strukturou významu. Určení významu tedy předpokládá jistou analýzu výrazu. Husserl ovšem nejde tak daleko, aby aplikoval logickou analýzu na konkrétní jazykový materiál, jak to dělala jeho analytická filozofická konkurence. Je si samozřejmě vědom, když analyzuje vztah kategorematických a synkategorematických výrazů, že „sám pojem výrazu [...] může být fixován jen rekursem na rozdíl významů“,6 ale jeho koncepce významu ho vede k přesvědčení, že tyto rozdíly a z nich plynoucí vztahy nejsou věcí jazykové struktury, ale důsledkem apriorních zákonů, ovládajících spojování významů ve významy nové, a to z hlediska jejich smysluplnosti. Je tak doveden k ideji čisté gramatiky jako čisté teorie forem významů. Rozsah příspěvku nedovoluje rozvádět lákavou paralelu s koncepcí 4 Bernard Bolzano, Wissenschaftslehre (Sulzbach: J. E. von Seidel, 1837). 5 Husserl, Logische Untersuchungen, sv. II.1, 92. 6 Ibid., sv. II.1, 310.

1. FILOZOFICKÉ MÍSTO LOGICKÝCH ZKOUMÁNÍ E. HUSSERLA

povrchových a hloubkových struktur v současné lingvistice ani vazby na Ajdukiewiczovu analýzu významových struktur. Stačí jen upozornit na to, že Husserl se zde dostal k problematice, která je v současné filozofii velmi důležitá. Nejde o to, že takový problém je Husserlovými úvahami implikován, našli bychom jej jistě u řady dalších myslitelů. Důležité je, že tento „hermeneutický rozměr“ není u Husserla nahodilý nebo vedlejší, ale integrální součástí jeho koncepce, vlastním předpokladem jeho filozofie. Problém fundace vědy je Husserlovými Logickými zkoumáními orientován na „univerzální základ pochopení nových problémů a nových způsobů myšlení, které přinesla fenomenologie“ (jak o svém díle soudil sám Husserl v dopise Marvinu Farberovi), ale i otevřením nového prostoru pro filozofii v širším pojetí než jen fenomenologickém. C. Tradiční téma logiky, logos, je Husserlem interpretováno jako „vědosloví“, tedy jako „věda o podstatě pravé vědy“,7 a má normativní poslání. To však – jak jsme viděli – vyžaduje z jazykových výrazů tematizovat to, na čem „tkví evidence a predikát pravdy“,8 tj. čistý význam. Jen za těchto podmínek se logika může stát exemplifikací racionality. A spojíme-li tuto Husserlovu myšlenku o vědosloví jako čisté teorii významů s jeho ideou pravé vědy, dostaneme se k další významné filozofické myšlence Logických zkoumání. Všeobecná idea vědy není samozřejmě pro Husserla abstraktum, ale je motivována faktickým stavem věd. Obojí však není totéž: faktické vědy „nesou v sobě nárok přesahující hranice jejich faktičnosti“,9 zatímco idea pravé vědy spočívá právě v tomto nároku. Husserl je přesvědčen, že tento nárok, transcendující faktično reálné vědy, musí mít svůj zdroj. Odhalit tyto prameny, z nichž vznikají základní pojmy a ideální zákony čisté logiky, je funkcí fenomenologie. Hledání zdrojů vědeckosti je u Husserla inspirováno myšlenkou, že nejistý logos je zdrojem krize nejen člověka, ale celé civilizace. Tradiční představa filozofie byla často spojena s přesvědčením, že jistota logu vyžaduje transcendentní zdůvodnění, neboť jen transcendence může být zárukou absolutní platnosti. Husserlova Logická zkoumání hledají toto zdůvodnění jinde. Jádrem fenomenologického postoje je paralelismus význam dávajících aktů a jejich objektivních korelátů – významů. Ale současné diferencování psychologického a fenomenologického zaměření ukazuje Husserlovu snahu chápat fenomenologické zdroje významových korelátů nikoliv v jejich objektivní fakticitě, ale v jejich epistemologickém a logickém smyslu. Logické zážitky nejsou interpretovány jako pouhé reálné psychické procesy, ale jako „myšlenkové jednotky mající platnost“.10 Husserl tak již v Logických zkoumáních odkrývá novou dimenzi lidského života.

7 Edmund Husserl, Formale und transzendentale Logik. Versuch einer Kritik der logischen Vernunft (Halle: Max Niemeyer, 1929), 371. 8 Ibid. 9 Edmund Husserl, Karteziánské meditace, přel. Marie Bayerová (Praha: Svoboda, 1968), 14. 10 Husserl, Logische Untersuchungen, sv. II.1, 5.

1. FILOZOFICKÉ MÍSTO LOGICKÝCH ZKOUMÁNÍ E. HUSSERLA

Později je přesvědčen, že „osvětlení platnosti logických principů vede k subjektivně zaměřeným zkoumáním, bez nichž by tyto principy zůstaly ve vzduchu“.11 Ale už v Logických zkoumáních spojuje své filozofické hledání s možností tzv. kategoriální evidence. Ať máme jakékoliv pochybnosti o cestě, kterou si zde Husserl zvolil, jedno nemůžeme upřít: že zde získává předpoklad k tomu, aby uvažoval nejen o vědeckosti jako logickém principu, ale později i o vědě v jejím lidském smyslu, a že hledá princip, který má osvětlit vědeckost v jejím vlastním nároku „přísnosti“, ale i vědeckost v jejím lidském poslání, které rozhodně nemůže být redukováno na účel a techniku. Tento antropologický základ Husserlova myšlení, obsažený již v jeho teorii významu, ukazuje, oč Husserlovi vpravdě jde: každá kritika poznání ve všech druzích věd je „sebevyložením subjektivity ve výkonu sebedání smyslu“.12 Je pravděpodobné, že program E. Husserla je v tomto zaměření extrémní. Chápání problému racionality jako problému konstituce ze subjektivity jistě vyvolá námitky těch, kteří nevidí možnosti kategoriální evidence tak optimisticky jako sám Husserl. Uvádím tuto filozofickou implikaci Husserlových Logických zkoumání proto, abych podtrhl, že bez možnosti odpovědět na otázku po lidském smyslu vědy zůstává jakýkoliv program vědosloví neúplný a fragmentární. A v tom vidím závěrečnou výzvu Logických zkoumání.

11 Husserl, Formale und transzendentale Logik. Versuch einer Kritik der logischen Vernunft, 236. 12 Ibid., 280.

2. EPISTEMOLOGICKÉ ASPEKTY SYMBOLU

2. Epistemologické aspekty symbolu (1992)

C. S. Peirce vytvořil nepochybně impozantní sémiotickou koncepci, jejíž význam nebyl ještě plně doceněn, a to i když přihlédneme k oceněním, kterých se Peircovi dostalo v posledních desetiletích (např. M. Bense či K.-O. Apel). Z mnoha důvodů je Peircova teorie stále inspirativní. Tématem mé úvahy je diskuse některých filozoficky zajímavých vlastností Peircovy koncepce znaku, zvl. pak symbolu, a epistemologických důsledků, které jsou v této koncepci implikovány. Peirce vychází z triadické znakové situace (skládající se ze znaku jako nositele znakové situace čili z reprezentamenu, z označeného objektu a z interpretanta) a spojuje tuto znakovou triádu se svou triadistickou metafyzikou. Domnívám se, že tyto metafyzické předpoklady či konsekvence nejsou nutnou součástí Peircovy sémiotiky, a že tedy na triádu je možno pohlížet jako na empirickou danost. Znakové soustavy jsou součástí našeho zkušenostního světa a jsou založeny na jistých vztazích mezi empirickými entitami a tyto vztahy vytvářejí mezi nimi jisté funkce, jež za určitých okolností definujeme jako znakové situace. Triáda není metafyzickou nutností, ale minimální podmínkou, aby jistá soustava objektů mohla fungovat jako znaková situace. V tomto empirickém slova smyslu je možno chápat i Peircovu úvahu o nerozložitelnosti triadické relace, o její převaze nad relací dyadickou i o možnosti redukovat vyšší relace, tj. tetradické, pentadické atd., na relaci triadickou: ve všech třech případech vystačíme s pojetím triády jako minimální podmínky pro znakovou situaci.1 Odmítáme-li na jedné straně metafyzické základy Peircovy znakové triády, musíme na druhé straně ale uznat jinou Peircovu myšlenku, která u něho s jeho triadismem souvisí: triadismus vedl totiž Peirce k trichotomickým distinkcím uvnitř jednotlivých členů znakové situace. A ať obligatorní princip (v dalších odstavcích budu hájit stanovisko, že 1 Charles Sanders Peirce, Collected Papers (Cambridge: Harvard University Press, 1974), sv. VI, 323; ibid., sv. I, 347.

2. EPISTEMOLOGICKÉ ASPEKTY SYMBOLU

trichotomický princip je příliš zavazující a že je třeba se ho vzdát), sama myšlenka vnitřní diferenciace složek znakové situace je podle mého názoru závažná nejen pro samotnou sémiotiku, ale i pro epistemologii. Velkou předností Peircovy koncepce epistemologického hlediska je její funkcionální pojetí znakové situace. Tři složky znakové situace (reprezentamen, objekt a interpretant) nevstupují do znakové situace substanciálně, ale jako funkce. Reprezentamen je monadickou funkcí, tj. funkcí jisté empirické entity vstupující do znakové situace jako její nositel, jenž může být znakem jako kvalita, jako smyslově jedinečný objekt nebo jako obecný typ. Z hlediska tématu této úvahy je z trichotomie prvního faktoru nejdůležitější třetí možnost – znak jako legisignum, jež Peirce charakterizuje jako zákon; každý konvenční znak je legisignum, signifikující nikoliv jako jedinečný objekt, ale jako znakový typ, jehož konkrétní a jedinečný znakový výskyt je jeho replikou.2 Druhou funkcí ve znakové situaci je funkce reprezentace, jež je podle Peirce dyadická, tj. mezi znakem a objektem. Sem patří známé Peircovo dělení znaku na index, ikon a symbol. Symbol je Peircem charakterizován jako reprezentamen, jehož reprezentativní charakter spočívá v tom, že je pravidlem (tj. je legisignum), jež determinuje svůj interpretant.3 Na témže místě Peirce zdůrazňuje, že slova věty, knihy a jiné konvenční znaky sice reálně jsou empirické entity (tj. jsou vysloveny nebo napsány), ale tyto empirické entity jsou jen repliky symbolu, jenž je tak určen jako „obecný typ“. Třetím faktorem ve znakové situaci je interpretant. Pro jeho vymezení zaslouží pozornosti jedna Peircova formulace ze Spekulativní gramatiky,4 podle níž reprezentamen v mysli osoby, jíž je adresován, vytváří („creates“) ekvivalentní znak, jenž je interpretantem reprezentamenu. Této myšlence (jež ostatně není v Peircových textech ojedinělá) lze rozumět jen tak, že generování interpretanta (jak lze tuto sémiotickou relaci označit) není pro Peirce subjektivní interpretací znaku a nemůže být ztotožněno se subjektivním stavem: ten totiž již znakovou situaci předpokládá. Interpretant je generován nikoliv subjektem, ale znakovou situací a v tomto smyslu je na subjektu nezávislý. S touto Peircovou myšlenkou později spojím některé epistemologické důsledky. V trichotomickém členění třetího faktoru znakové situace vystupuje interpretant jako réma (tj. znak s otevřeným interpretačním kontextem, resp. znak kvalitativní možnosti), jako dicent (charakterizovaný Peircem jako znak aktuální existence) nebo jako argument, jenž je znakem zákona nebo obecného typu.5

2 3 4 5

Peirce, Collected Papers, sv. II, 246. Ibid., sv. II, 292. Ibid., sv. II, 228. Ibid., sv. II, 250–252.