Lidove tradice jako soucast kulturniho dedictvi alena krizova martina pavlicova miroslav valka

Lidové tradice jako součást kulturního dědictví Etnologické studie

19

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie

Lidové tradice jako součást kulturního dědictví Alena Křížová – Martina Pavlicová – Miroslav Válka

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie

Lidové tradice jako součást kulturního dědictví Alena Křížová – Martina Pavlicová – Miroslav Válka

Etnologické studie 19 Brno 2015

Etnologické studie 19 Vědecká redakce Předseda:

Prof. PhDr. Dušan Holý, DrSc.

Členové:

PhDr. Stanislav Brouček, CSc. PhDr. Alena Kalinová Prof. PhDr. Alena Křížová, Ph.D. Doc. PhDr. Martina Pavlicová, CSc. PhDr. Jarmila Procházková, Ph.D. PhDr. Peter Slavkovský, DrSc.

Recenzovali:

PhDr. Jana Pospíšilová, Ph.D. PhDr. Miloš Melzer, CSc.

© 2015 Masarykova univerzita ISBN 978-80-210-8769-9 (online : pdf) ISBN 978-80-210-8081-2

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5

Kroj jako výraz národní / regionální identity. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Alena Křížová Renesanční krojové knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Grafické listy v době baroka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Osvícenská touha po poznání a romantický obraz venkova. . . . . . . . . . . . . . . . 16 Potřeba národního kroje a rok 1848 v českých zemích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Druhá polovina 19. století a počátky odborného zájmu o lidovou kulturu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Svéráz a Renáta Tyršová. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Národní dekorativismus první republiky a druhá vlna svérázu. . . . . . . . . . . . . 62 Projev vlastenectví za protektorátu a třetí vlna svérázu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Kroje v socialistické masové kultuře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Novodobé hnutí regionalismu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

Lidový dům a národní kulturní dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Miroslav Válka Vesnický dům jako symbol národní kultury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 České výstavní podniky v devadesátých letech 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Idea národního slohu Dušana S. Jurkoviče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Postoj k vesnické stavební kultuře v meziválečné době. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Péče o stavitelské dědictví lidu v éře socialismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Stavební fond vesnice v době postsocialistické transformace . . . . . . . . . . . . . 150

Folklor a folklorismus v historické a sociální perspektivě . . . . . . . 165 Martina Pavlicová U počátků zájmu o lidové tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Situace v českém prostředí v 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 Národopisná výstava českoslovanská 1895. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Doba první Československé republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 „Vítězný“ únor a „pokrokové“ tradice lidu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 Nová společenská situace po roce 1990. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 Seznam vyobrazení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 Summary / Folk Traditions as Part of Cultural Heritage . . . . . . . . . . . . . . . . 249 Pictorial Supplements. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291

Úvod

Integrální součástí postupně formované identity novodobých národů se staly jevy tradiční lidové kultury. V českých zemích byl poprvé jejich společenský význam na celonárodní platformě demonstrován na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze 1895, která tak stojí na počátku uvědomělého využívání lidové kultury pro politické, národně uvědomovací a kulturní účely. Na výstavě byly položeny základy jevu později označeného jako scénický folklorismus, dále cílevědomě rozvíjeného a zapojovaného do soudobého společenského a kulturního života. Do kategorie folklorismu literárního lze zařadit ohlasovou poezii první poloviny 19. století nebo upravené sběry lidové slovesnosti vydávané jako autorská díla. Kořeny folklorismu výtvarného vedou k dílu Josefa Mánesa, zakladatele českého národního malířství, spojeného s návrhy „národního kroje“ v revolučním roce 1848 a se sokolským stejnokrojem. Snaha o využití prvků starého „selského“ umění v oděvní a bytové kultuře vedla ke vzniku tzv. svérázu a ke snahám o vytvoření domácího „národního slohu“ v architektuře.

Ve 20. století se v důsledku politického vývoje a společenských změn přístup k lidové kultuře měnil a česká společnost k němu zaujímala různé, často ambivalentní postoje, které vedly k přeceňování lidové kultury, považované za jediný základ národní kultury, nebo až k jejímu podceňování a odmítání jako projevu nežádoucího nacionalismu. Proto cílem publikace bude postižení a analýza různých forem využívání (a zneužívání) lidové kultury od doby 19. století po současnost, a to v oblasti oděvu jako nonverbálního symbolu, v souvislosti se stavebními projevy zahrnujícími lidovou architekturu, její ochranu a možnosti revitalizace, a ve sféře folkloru a folklorismu. Vedle uvedených, konkrétně zaměřených témat bude fenomén etnokulturních tradic sledován z obecných vývojových trendů české společnosti a v návaznosti na formování národní a regionální identity.

Jak jsme již naznačili, problematika uchování a využívání národních tradic, resp. tradic lidové kultury, vystupuje v české společnosti do popředí s větší či menší intenzitou od konce 19. století a po celé minulé století; s uvedenými aktivitami je spojena činnost a tvorba řady kulturních osobností, společenských institucí, zájmových spolků, ať již v pozitivním smyslu, či v některých dobových

Úvod 5

konsekvencích také s negativním nádechem. Po společensko-politických změnách spojených s rokem 1989 se uvedené jevy sledují také v rámci nové mnohovrstevnaté kategorie – identity.

S Národopisnou výstavou českoslovanskou 1895 nastalo programové oživení zájmu o tradiční lidovou kulturu, jehož důsledkem bylo pořizování lidového kroje nebo jeho svérázových nápodob i v regionech, kde již vymizel, a ve městech, kde se používal jako „národní“ symbol při státních svátcích a společenských událostech. Podobně se zvýšila produkce drobných umělecko-řemeslných výrobků, zvláště upomínkového charakteru, které čerpaly inspiraci v lidové tvorbě, především v lidovém ornamentu. Výroba oděvních součástek i užitkových a dekorativních předmětů se stala příležitostí přivýdělku a v letech první i druhé světové války byly prezentovány jako demonstrace vlasteneckého cítění. Po roce 1945 převzal nad uvedenou oblastí dohled stát prostřednictvím Ústředí lidové umělecké výroby, avšak v devadesátých letech 20. století došlo k jeho zrušení a ke komercionalizaci produkce i prodeje.

Do národně uvědomovacího procesu byl na Jubilejní výstavě 1891 a na Národopisné výstavě také zapojen lidový dům, stal se předmětem vědeckého výzkumu a inspiračním zdrojem snah o „národní sloh“ v architektuře.

I když záměr ponechat výstavní vesnici jako muzeum v přírodě se nezdařil, uvedená idea nezanikla, ale byla realizována až v nových společenských podmínkách samostatné Československé republiky. Vedle této formy se v meziválečné době realizovala ochrana památek lidové architektury přímo na místě (in situ), kterou upřednostňovala rozvíjející se památková péče. Politické a společenské změny, k nimž došlo v Československu po druhé světové válce a po roce 1948, provázela výrazná modernizace života na vesnici spojená s přestavbou a zánikem cenných objektů lidové architektury. Oblast památkové péče se institucionalizuje, vzniká nová legislativa, vytvářejí se seznamy nemovitých kulturních památek, do nichž jsou zařazovány i objekty lidového stavitelství. Památková ochrana jim má zajistit další existenci v původním, historicky vzniklém prostředí. S rozvojem muzeí v přírodě vznikla v roce 1972 mezinárodní organizace Svaz evropských muzeí v přírodě napojený na UNESCO. Koncepční a metodické zásady činností muzeí v přírodě byly v Československu formulovány koncem sedmdesátých let 20. století s ohledem na historickou krajinu, kulturu všedního dne a demonstrování pracovních činností.

Poslední etapa vztahu k části kulturního dědictví označovaného jako lidová (vernakulární) architektura (stavitelství) se odvíjí po politických a společenských změnách spojených s ekonomickou transformací po roce 1989.

6 Lidové tradice jako součást kulturního dědictví

Mezi pozitivní kroky lze označit vyhlášení mnoha vesnických památkových rezervací a zón, na druhé straně bezbřehý liberalismus vedl k zániku cenných dokladů lidových staveb, které přetrvaly socialistickou éru. Vedle státem řízených institucí se o záchranu tradičních vesnických sídel a historicky či kulturně cenných staveb zasazují také jedinci a neformální občanské iniciativy, které se snaží uchovat kulturní dědictví a tradiční hodnoty venkova. Rovněž v projektech „Obnovy venkova“ financovaných z různých zdrojů hraje tradiční kultura vesnice a její revitalizace důležitou roli.

Folklorismus, tedy tzv. druhá existence folkloru, však začal být teoreticky studován teprve ve druhé polovině 20. století, kdy se etnologie začala zabývat kromě tradičních forem lidové kultury také jejími dalšími vývojovými fázemi, jejichž existence již byla spojena s masovou kulturou a moderní společností.

Význam těchto kulturních forem je i v současném společenském životě vnímán jako důležitý a jako jeden z výrazných fenoménů české národní kultury.

Etnokulturní tradice a jejich význam při formování identity společnosti je aktuální společenské téma, které se stále více dostává do popředí také v lokálních a regionálních podmínkách a zasahuje nejenom do vazeb společnosti k tradiční kultuře, ale i k obecným otázkám způsobu soužití, rozvíjení malých společenství, trávení volného času, školního vzdělávání, ekonomického a kulturního rozvoje mikroregionů ad.; v celospolečenském rozměru jde o významný kulturně-sociální faktor s přesahy směrem k „živé“ mezilidské sféře i k zachování kulturního dědictví jak v historickém, tak současném pohledu, a to i v mezinárodních souvislostech.

Publikace byla motivována 120. výročím Národopisné výstavy českoslovanské 1895.

Úvod 7

Kroj jako výraz národní / regionální identity

Zájem o rozmanitost, odlišnosti a zvláštnosti v odívání, které bylo nejvýraznějším vnějším znakem etnické, náboženské, sociální i profesní příslušnosti, se datuje do doby raného novověku, kdy nepochybně souvisel s objevnými cestami. Popudem k podnikání dobrodružných a nebezpečných výprav na jiné kontinenty byl zvláště ekonomický prospěch, ale poznání cizích zemí, jejich přírodních podmínek i obyvatel korespondovalo s renesanční touhou po vědomostech a empirickém uchopení přírodních zákonitostí. Klíčovou roli pro pronikání poznatků nejen do šlechtických, ale i měšťanských vrstev a pro usnadnění přístupu ke vzdělávání sehrál vynález knihtisku a jeho rozšíření z Německa do evropských měst po polovině 15. století. Díky němu začaly být také vydávány soubory grafických listů, dřevořezů, mědirytů s pózujícími postavami v charakteristickém šatu i s případnými atributy jejich postavení nebo zaměstnání.

Renesanční krojové knihy První kostýmní či krojové knihy (Kostümbuch nebo Trachtenbuch) vycházely v Paříži, v Římě a v Benátkách a především v německých tiskařských centrech, v Augšpurku, Ulmu, Frankfurtu a Norimberku od poloviny 16. století.

Nezobrazovaly však pouze exotické figury, ale také evropské aristokraty, církevní hodnostáře a obyvatele měst s určením lokality, krátkým popisem či dokonce výstižným veršováním. Pro nás jsou podstatná díla, kde jsou zachyceny postavy z českého prostředí, ačkoli v rozporu s jejich pojmenováním jde mnohdy – soudě podle oblečení – spíše o měšťany. Z tohoto hlediska byla pro české země zásadní tvorba malíře švýcarského původu Josta Ammana (1539–1591). Po jeho úspěšném díle Ständebuch (1568) s galerií různých profesí byla v roce 1577 v Norimberku vydána kniha Trachtenbuch, uváděná spíše pod jménem rytce a nakladatele Hanse Weigla (kolem 1520–1577),1 v níž jsou mužské figury označeny jako Bohemus plebeius v plášti s kožešinovým límcem, Bohemus senex v reformační šubě a žena Mulier aetatis profectae in Bohemia v roušce ovinuté kolem hlavy.

V roce 1586 vyšel soubor dámských oděvů jako Frauen-Trachtenbuch2 s dvěma grafikami Ein Böhemin von Prag a Ein alte Böhmische Frau. Obrázky v těchto 1 2

Habitus praecipuorum populorum tam virorum quam foeminarum singulari arte depicti. Trachtenbuch: Darin fast allerley und der für nembsten Nationen / die heutigs tagsbekandt sein / Kleidungen / beyde wie es bey Manns und Weibspersonen gebreuchlich / mit allem Fleiß abgerissen sein / sehr lustig und kurzweilich zusehen. Nürnberg: Hans Weigel, 1577.

Jost Amman: Im Frauwenzimmer Wirt vermeldt von allerley schönen Kleidungen vnnd Trachten der Weiber / hohes vnd niders Stands / wie man fast an allen Orten geschmückt vnnd gezieret ist / Als Teutsche / Welsche / Frantzösische / Engelländische / Niderländische / Böhemische / Vngerische / vnd alle anstossende Länder. Durchauß mit neuwen Figuren gezieret / dergleichen nie ist außgangen. Frankfurt am Main: Sigmund Feyrabends, 1586.

Kroj jako výraz národní / regionální identity 11

Ammanových knihách jsou opatřeny veršováním od norimberského básníka a dramatika Hanse Sachse (1494–1576), který v případě Pražanky zhodnotil její oděv jako postrádající přepych (hat gar keinen sonderlichen Pracht) a na konto staré české ženy poznamenal, že s věkem ztrácí půvab a pak se obléká dle svého stavu, jak je zvykem v této zemi (und kleidet sich nach ihrem Stand, wie bräuchlich ist im selben Land). Z českých zemí pojal do své knihy oděvů z celého světa (1590) Benátčan Cesare Vecellio (1521–1601)3 dva zástupce – muže Boemo plebeo a ženu Boema plebea. Avšak podle tehdejší běžné praxe mu za podklad posloužila starší vyobrazení Josta Ammana, a to Bohemus plebeius a Ein Böhemin von Prag; v obou případech se oblečení zcela shoduje. Způsob a úroveň odívání v českých zemích lze studovat také na grafikách Franze Hoogenbergha (1540–1590) a Aegidia Sadelera (kolem 1570–1629), kteří na přelomu 16. a 17. století zachytili pohledy na rudolfínskou Prahu s figurální stafáží.

Grafické listy v době baroka Různě sestavené soubory grafických listů s vyobrazením kostýmů vycházely pro velkou oblibu opakovaně ještě v průběhu 17. století, a jak se uvádí v titulu Ammanova díla, měly sloužit k pobavení a ukrácení dlouhé chvíle.

Kromě tzv. Trachtenbücher vycházela také alba s označením Stammbücher nebo Geschlechterbücher, která jsou potvrzením fascinace Evropanů odlišnými rasami.

Přímo na svém kontinentu se mohli v té době setkat s Turky, jež se stávali častým námětem, ale ještě více je přitahovali obyvatelé Jižní Ameriky a Afriky, zobrazovaní ovšem též v indiánských kostýmech s péřovými ozdobami. Přes tato exotická témata přetrvával zájem o rozmanitost odívání v jednotlivých evropských zemích, krajích a městech. Autoři zachycovali konkrétní panovníky, členy aristokratických rodin, měšťany, známé kulturní osobnosti i zcela anonymní obchodníky a řemeslníky. Největší věhlas získal český grafik Václav Hollar (1607–1677) po svém přesídlení na Britské ostrovy, kde vydával od čtyřicátých let 17. století desítky grafických listů věnovaných také odívání.4

3 4

Cesare Vecellio: De Gli Habiti Antichi, Et Moderni di Diuerse Parti del Mondo. Venetia: Damiano Zenaro, 1590.

Wenceslaus Hollar: Ornatvs Mvliebris Anglicanus or The Severall Habits of English Women from the Nobilitie to the country Woman, as they are in these times. London 1640; Theatrv Mvliervm sive Varietas atq Differentia Habituum Foeminei Sexus, diuersorum Europae Nationum hodierno Tempore vulgo in vsu Wenceslaus Hollar.

London“ Robt. Sayer, 1640; Aula Veneris sive Varietas Foeminini Sexus, diversarum Europae Nationum, differentiag habituum, ut in quaelibet Provincia sunt apud illas nunc vsitati,... London 1644.

12 Lidové tradice jako součást kulturního dědictví

2

1

3

4

Benátský malíř Cesare Vecellio zařadil do svého alba z konce 16. století muže a ženu z českých zemí. Jejich oděv však zcela jistě neznal z vlastní zkušenosti, a proto využil starší práce německého autora Josta Ammana.

Kroj jako výraz národní / regionální identity 13

6 Václav Hollar vyobrazil před polovinou 17. století českou venkovanku v peleríně a klobouku.

Její oblečení je shodné s postavou ženy v krátkém pláštíku v Cestovním deníku Bedřicha z Donína i na grafikách rudolfínské Prahy ze začátku 17. století.

5

Pro 18. století jsou typické soubory mědirytů, které se distribuovaly i samostatně, někdy v kolorované verzi. Oblíbené kolekce rytin se vydávaly opakovaně, i když se malíři, rytci i nakladatelé u jednotlivých vydání měnili. V této době nebylo zvykem, že by malíři cestovali do vzdálenějších zemí, takže neznali reálie z autopsie, ale bohatě využívali již ověřené a zavedené předlohy. Takto se po celá desetiletí přenášely, opakovaly, a dokonce stvrzovaly časté nepřesnosti nebo zcela falešná zobrazení reprezentantů různých regionů. Příkladem může být Hanačka, Eine Honakin, od Caspara Luykena (1672–1708) v jeho díle Neu-eröffnete Welt-Galleria z roku 1703,5 jejíž oděv vykazuje rysy převzaté z valašského a těšínského kroje.

Shodná postava se stejným pojmenováním v barevném provedení se pak stala součástí souboru miniatur ve schwarzenberském majetku.6 Jestliže Hanačka 5

6

Caspar Luyken: Neu-eröffnete Welt-Galleria. Worinnen sehr curios und begnügt unter die Augen kommen allerley Aufzüg und Kleidungen unterschiedlicher Stände und Nationen: Forderist aber ist darinnen in Kupffer entworffen Die Kayserl. Hoffstatt in Wien / wie dann auch Anderer hohen Häupter und Potentaten; Biß endlich gar auf den mindesten Gemeinen Mann. Nürnberg: Christoph Weigel, 1703. Viz Křížová, Alena – Šimša, Martin: Caspar Luyken a jeho „světová galerie“ postav různých stavů a národů. Folia ethnographica 47, 2013, č. 1, s. 19–31.

Cichrová, Kateřina – Cremona, Vicki Ann – Nováková, Lenka: Leckteří národové. Schwarzenberská sbírka kostýmních miniatur na zámku Český Krumlov. České Budějovice: Národní památkový ústav, 2011.

14 Lidové tradice jako součást kulturního dědictví

7 Grafika s označením Hanačka od Caspara Luykena (1703), ačkoli je v kroji s valašskými a těšínskými prvky, byla včetně popisu převzata neznámým umělcem pro kvaš do souboru, který patří do schwarzenberských sbírek (1. polovina 18. století).

z Luykenova alba má v oděvu sice zaměněné regionální znaky, ale alespoň původem z Moravy, její protějšek Hanák, Ein Honak, je zcela dílem autorovy fantazie, neboť vyhlíží jako příslušník nějakého ozbrojeného oddílu. V době baroka začaly ve Francii vycházet nejprve samostatné módní listy, většinou kolorované mědirytiny s krátkým popisem, později již periodické módní časopisy. Kromě současných oděvních trendů prezentovaly též rozmanité exotické figury, což nemuseli být jen domorodci z jiných kontinentů, ale i obyvatelé východní Evropy; obrazové předlohy se využívaly jako inspirace pro kostýmy na maškarních plesech.

Zvýšený zájem o přírodu a venkov se v době baroka projevoval ve výzdobných motivech s klasy, košíky a zahradnickým náčiním, používaných na látkách i tapetách. Ve třicátých letech 18. století se ve šlechtických kruzích rozšířila mode rustique, jejíž součástí byla hra na venkovský život. Aristokraté odění na způsob pastýřů a pastýřek se scházeli v anglických parcích s aranžovanými domky a mlýny. Tyto žánrové galantní scény zachytili rokokoví malíři, stejně jako šlechtice v kostýmech pro divadelní představení s pastorálními náměty. Oblíbenou zábavou aristokratických i církevních dvorů bylo inscenování lidových slavností,

Kroj jako výraz národní / regionální identity 15

8

jak je doloženo např. ze sídel olomouckého arcibiskupství, kde se předváděly hanácké svatby a dožínky.

Také na parergách map se již od začátku 16. století objevovaly výjevy s venkovany, např. na Aretinově mapě Čech z roku 1619 a 1620 jsou znázorněny postavy symbolizující společenské stavy počínaje nobilitou přes měšťany až po dvojici označenou jako Rusticus a Rustica. Na mapách Těšínska od Jonase Nigrina z let 1724 a 1730 je zachycen život na salaši. Od poloviny 18. století narůstal počet map se scénami zemědělských prací, které vykonávají místní obyvatelé v typických regionálních oděvech.

Osvícenská touha po poznání a romantický obraz venkova Součástí osvícenské touhy po vzdělání na konci 18. století byl nejen rozvoj přírodních věd a filozofie, ale také zájem o mimoevropské kultury i historii vlastního etnika. V době nastupující průmyslové revoluce bylo venkovské prostředí a jeho obyvatelé považováno za zdroj čistoty a obrody a jádro konstituujících se novodobých národů. Na základě tohoto myšlenkového proudu se obracela pozornost filozofů, historiků, literátů i malířů v celé Evropě k domácí lidové kultuře. Již z posledních desetiletí 18. věku jsou doloženy věrohodné obrazové záznamy z našeho území, které realisticky zachycují postavy v typických krojích. Na Moravě přitahovala pozornost domácích i zahraničních autorů nejvíce Haná – muži v neobvyklém ocáskovém kožichu nebo v širokých kalhotách zvaných plundry a ženy v krojích s bohatě nařasenými rukávci a okružím se stali reprezentativním příkladem venkovské specifičnosti. Grafické listy Vídeňana Christiana Branda (1722–1795) i původem Francouze Jeana Etienna Capieux (1748–1813) věrně vystihují dobové hanácké kroje, méně hodnověrným pramenem jsou kolorované mědirytiny diplomata z Kanady, usazeného ve Francii, Jacquesa Grasseta de Saint-Sauveur (1757–1810).7 Potřeba podchycení přírodních i společenských poměrů v různých zemích a krajích vyústila ve vydávání topografických děl, doprovázených ilustracemi s místními obyvateli. Mědirytiny postav z Hané, Kravařska a Slovácka od rodilého Pražana Sebastiana Mansfelda (1751–1816) doprovodily mimořádně populární dílo Jana Nepomuka Aloise Hankeho z Hankenštejna (1751–1806) o Moravě z roku 1786.8 Hanák a Hanačka 7 8

Křížová, Alena – Šimša, Martin: Lidový oděv na Moravě a ve Slezsku I. Ikonografické doklady do roku 1850.

Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2012.

Hanke z Hankenštejna, Jan Nepomuk Alois: Bibliothek der Mährschen Staatskunde. Wien: Johann David Hörling, 1786.

16 Lidové tradice jako součást kulturního dědictví

9

10

11

12

Rytiny Sebastiana Mansfelda s postavami Hanáka a Hanačky v letních krojích (1786) byly použity jako předloha pro kvaše z roku 1814, náležející do souboru moravských a slezských krojů.

Kroj jako výraz národní / regionální identity 17

13 Vincenz Georg Kininger je autorem 50 litografií s postavami v krojích z rakouské monarchie. Čechy jsou zastoupeny jen Chebskem (obr.), Morava Hanou a Moravským Slovenskem. Zajímavostí jsou český cikán a cikánka s dítětem.

v zimních krojích se stali námětem ilustrací Georga Vogela (1767–1851) pro jeden ze čtyř dílů cestopisné práce francouzského přírodovědce Balthasara Hacqueta (1739/1740–1815), která byla vydána v Norimberku v roce 1795.9 Od začátku 19. století byla venkovu věnována systematická pozornost podporovaná vídeňskou vládou. Habsburská monarchie měla potřebu poukázat na pestrost kultury ve vzájemně prostorově i kulturně vzdálených krajích – od západních Čech až po Halič a Bukovinu, od Slezska až po Uhry a Dalmácii – a hlavně prokázat životaschopnost mnohonárodnostního státu. V duchu těchto idejí se uskutečnily tzv. guberniální sběry, vznikaly další topografické práce a nově krojová alba. Autorem prvního z nich Kleidertrachten der kaiserl.

Königl. Staaten, které vyšlo ve Vídni pravděpodobně v roce 1802 nebo 1803, byl malíř a grafik Vincenz Georg Kininger (1767–1851). Původní soubor padesáti kolorovaných grafických listů, z nichž je desítka věnována obyvatelům českých zemí, získal značnou oblibu a v různých obměnách a doplněních byl vydáván v několika evropských městech po celé půlstoletí.10 Lidový oděv před rokem 9 10

Hacquet´s Neueste physikalisch-politische Reisen – Durch die Dacischen und Sarmatischen oder Nördlichen Karphaten IV. Nürnberg: Raspische Buchhandlung, 1795. Viz Křížová, Alena: Autoři krojových vyobrazení v topografických pracích Balthasara Hacqueta a jejich následovníci. Národopisný věstník 32 (74), 2015, č. 1, s. 5–20.

První dochované vydání pochází z roku 1804. De Mollevile, Bertrand: The Costume of the Hereditary States of the House of Austria. London: William Miller, 1804. Viz Jeřábková, Alena – Jeřábek, Richard: Moravské lidové kroje v grafickém díle V. G. Kiningera z počátku 19. století. Folia ethnographica 32, 1998, s. 45–55.

18 Lidové tradice jako součást kulturního dědictví

14 Pro poznání lidového oděvu v českých zemích na začátku 19. století jsou důležité dva ikonografické prameny. Malíř Anton Pucherna a grafik Ludvík Buquoy vydali Album českých sedláků a selek (obr.). V témže roce 1814 byl zhotoven soubor kvašů moravských a slezských krojů.

1814 je v Čechách i na Moravě zdokumentován dvěma významnými konvoluty.

Antonín Pucherna (1776–1852) vydal ve Vídni soubor 36 kolorovaných rytin českých sedláků a selek.11 Početnějším pendantem je 159 kvašů od čtyř neškolených autorů s obyvateli Moravy a Slezska v pracovních i svátečních krojích.12 Korunovace panovníků českými králi byla příležitostí pro oslavy, na kterých nesměly chybět krojované skupiny. Bylo tomu tak při korunovaci Leopolda II. v roce 1791 a Františka I. v letech 1792 a 1793. V roce 1793 se na dvou pražských maškarních plesech objevili příslušníci aristokracie ve stylizacích lidových oděvů. Tyto události jsou popsány v dobovém tisku, např. v Krameriových novinách. Obrazově zdokumentovaná je korunovace Ferdinanda V. českým králem v roce 1836, při níž se představili poddaní rakouského císaře v parádě slavnostních krojů. V Praze defilovalo dvacet svatebních i dožínkových průvodů a skupin představujících různé profese, které zaznamenalo několik malířů na 34 obrazech nepříliš profesionální úrovně.13 Morava se prezentovala v brněnském městském parku Lužánky dvojicemi svatebních a novomanželských 11 12 13

Trachten böhmischer Bauern und Bäuerinnen. Wien 1814. Podle návrhu Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase kreslil malíř Anton Pucherna, do grafické podoby převedl rytec Ludvík Arnošt Buquoy.

Ludvíková, Miroslava: Moravské a slezské kroje. Kvaše z roku 1814. Brno – München: Moravské muzeum – Sudetendeutsches Archiv, 2000.

Svoboda, Stanislav František: Příspěvky k ikonografii selského kroje. Věstník zemědělského muzea 13, 1940, s. 86–94, 119–127.

Kroj jako výraz národní / regionální identity 19