Kouzelne povesti nasich kraju_MICHAL VANECEK_RENATA PETRICKOVA

Kouzelné pověsti našich KRAJŮ MICHAL VANĚČEK RENATA PETŘÍČKOVÁ

ilustroval VÁCLAV RÁŽ

© Grada Publishing, a. s.

Text © Michal Vaněček, Renata Petříčková Ilustrace © Václav Ráž

Kouzelné pověsti našich KRAJŮ MICHAL VANĚČEK RENATA PETŘÍČKOVÁ ilustroval VÁCLAV RÁŽ

Obsah

STŘED0ČESKÝ KRAJ

PARDUBICKÝ KRAJ

Pravda o půlce koně 12

Jak se pečou rohlíkové obchody s čertem 17

LIBERECKÝ KRAJ

Permoníci v Koněpruských jeskyních jsou ale pěkně vykutálení 7

Jak se z mlhy Muhu upekl 33

KRÁL0VÉHRADECKÝ KRAJ

Proč se Metuje jmenuje Metuje 26

Jak vzniklo údolí Plakánek 22

Vsadit se s čertem může přinést dobré konce 29

ÚSTECKÝ KRAJ

KARL0VARSKÝ KRAJ Jak soudek medu vysvobodil Albrechta z Valdštejna z truchlivého prokletí 41

Kterak loupeživý rytíř spravedlnosti došel 36

PLZEŇSKÝ KRAJ

Čert, který zmizel ze svého jezera 47

JIH0ČESKÝ KRAJ

0L0M0UCKÝ KRAJ

KRAJ VYS0ČINA

Kterak Praděd ke svému bohatství přišel 68

Jihlavští permoníci mají přísné zákony 58

Zrádný poklad pod Blatnou 53

MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ

Jak byl Ganelunův duch vysvobozen z Helfštýna 63

ZLÍNSKÝ KRAJ

Jak vznikla Opava a kde je ztracený poklad 76

Tajemné beskydské podzemí střežené Zlatohlavcem 72

JIH0M0RAVSKÝ KRAJ

Pravda o solených uších a dokonalí kovářští tovaryši 80

Co se skrývá pod lednickými zahradami 91 Kterak těch brněnských draků bylo ve skutečnosti víc 86

STŘED0ČESKÝ KRAJ

U

Permoníci v Koněpruských jeskyních jsou ale pěkně vykutálení

Koněpruských jeskyní je vrch, nejvyšší v kraji. Jmenuje se Zlatý kůň. Je to vrch kamenitý, ale na svazích kopce mezi kamením roste v létě krásná šťavnatá tráva.

Chodíval tam i pasáček Matěj pásat svoje ovce. Ovečky přežvykovaly trávu a zvo‑

nily svými zvonečky. Byl parný den a blížilo se k polednímu. Matěj seděl na kameni a hleděl na vesnici pod kopcem. Najednou ucítil kouř. Z vesnice to ale není, říkal si. Vstal a rozhlédl se kolem sebe. Promnul si oči. Klame ho snad zrak? Na kopci, skoro pod vrcholem, stoupal mezi kameny k nebi proužek kouře. Ale odkud by se tady vzal kouř? Kamení přece nehoří!

Rozhlédl se. Kolem dokola, kam oko dohlédlo, nebylo živáčka. Opatrně po špičkách došel až k místu, odkud to kouřilo. Ležel tam velký placatý kámen a kolem něj se prodíraly ven kouřové obláčky. Matěj přemýšlel. Měl strach. Co pod tím kamenem asi může být? Bál se, ale zvědavost

~7~

~8~

jej přemohla. Sehnul se, uchopil kámen a s námahou ho nazvedl a odsunul na stranu. Vítr odfoukl kouř a pasáček dírou uviděl, že dole je velká místnost, vykutaná ve skále. Hořel tam oheň a kolem něj seděli na zlaťácích podivní muži. Zarostlí byli, s plnovousy, na hlavách měli čepice. Matějovi přišlo, že byli celkem malí.

Samo sebou, že jim neušlo, že nad nimi něco šramotí. Jakmile první z mužů spatřil dírou ve skále Matěje, zakřičel a hned se všichni zvedli a otvorem vtáhli překvapeného Matěje dovnitř.

Nebyli sice velcí, ale sílu měli jako málokdo. Milého pasáčka svázali a odnesli dolů do jeskyně.

A hned se začali vyptávat, kde se tam vzal, proč tam slídil a kdo ho posílá.

Matěj se třásl strachy. Vždyť se snad dostal k permoníkům! Začal prosit a vysvětloval, že má venku ovečky, že je jen prostý pasáček a k otvoru ve skále že jej přivedl kouř a zvědavost.

Vousáči si zamyšleně mnuli plnovousy a přemýšleli. Pak jeden z nich promluvil. „Víš ty vůbec, kam ses to dostal?“ zaburácel silným hlasem, až se to podzemními chod‑ bami vracelo ozvěnou.

Pasáček jen bezradně zavrtěl hlavou. „My jsme permoníci! A vyrábíme tady pro lidi zlaťáky!“ Matěj jen užasle zíral s otevřenou pusou. Tak permoníci, zlato, kouzla a čáry! To bude tedy pěkná šlamastyka! „Nesmíš nikomu prozradit, co jsi tady viděl, sic tě nemine ten nejkrutější trest,“ přidal se další.

Matěj se třásl po celém těle a byla v něm malá dušička. A jen vrtěl hlavou, že ne, že nic nevyzradí, slovo ze sebe nedokázal vypravit. Když ti podivní chlapíci viděli, že je pasáček dost vystrašený, rozvázali ho. Dali mu do měšce zlaťáků, co se jen vešlo, a vyprovodili ho zpátky na vrchol kopce. Matěj byl rád, že zas vidí modrou oblohu a může se nadechnout čerstvého vzduchu. „A teď si vem ty svoje ovečky a mazej domů!“ přikázali mu.

Pasáček na nic nečekal a pádil do vesnice. Měšec se zlaťáky svíral křečovitě v ruce. Ovečky nechápaly, proč pastva dnes tak rychle skončila. Ale pasáček je pasáček, vydaly se za ním do vsi. „Permoníci! Permoníci! Našel jsem permoníky!“ hulákal z plných plic Matěj, když doběhl na náves. Mával měšcem nad hlavou, zapomínaje na veškerou opatrnost, jak byl šťastný, že unikl snad jisté smrti. „Co to povídáš?“ zeptal se jeden ze sousedů, kteří seděli v hospodě na návsi u piva.

~9~

„Na Zlatém koni,“ oddechoval Matěj. „Díra! Kouř! Samí permoníci a fůra zlaťáků!“ Někteří sousedé se pochechtávali, ale když Matěj vysypal na dubový stůl hromádku zla‑ ťáků, nastalo v hospodě hrobové ticho. To však trvalo jen krátce. Pak někdo odložil půllitr a hrábl do hromádky zlaťáků. Zkusil jeden zlaťák mezi zuby a oči se mu rozzářily překvape‑ ním. „To je opravdu pravé zlato!“ vydechl. Hrobové ticho se rázem změnilo v davové šílenství a všichni si začali jako o překot brát zlaťáky ze stolu. „Kde je to místo?“ naléhali na Matěje. Ten tam jen zmateně stál s prázdným měšcem v ruce. „No vždyť říkám – na Zlatém koni!“ „Jdeme!“ zavelel hostinský, pověsil na dveře ceduli „Z technických důvodů zavřeno“ a celé procesí v čele s Matějem se vydalo zpátky na kopec. Ovce to pozorovaly a nechápaly, proč si jejich pasáček odvádí na pastvu celou hospodu.

Pasáček se sousedy doběhl na vrchol kopce. Rozhlíželi se kolem dokola, ale nikde ani známka vycházejícího kouře. Matěj zoufale hledal ten placatý kámen, ale ať dělal, co dělal, přišlo mu, že ty kameny jsou nějak zpřeházené. „Ty nám tajíš to místo, kde se skrývá bohatství!“ osopili se na něj sousedé. „Netajím…,“ zoufal si Matěj, „ale nemohu ho najít!“ Sousedé se na něj dívali podezřívavě. „Jen počkej, ty si z nás budeš tropit legraci?“ obořili se na něj. Matěj si ani nevšiml, odkud přilétla první facka. A pak druhá a třetí. Sousedé, kte‑ rým v kapsách cinkaly Matějovy zlaťáky, propadli zlaté horečce a zmydlili Matěje, že ten ani nevěděl, čí je. Když pochopili, že se od něj asi opravdu nic nedozvědí, mávli rukou a odešli zpátky do hospody. „Ach ouvej, ouvej,“ naříkal potlučený Matěj, „to jsem tedy dopadl. Permoníci mne ušet‑ řili, ale nakonec jsem přišel o zlaťáky, dobrou pověst i pevné zdraví.“ Zvedl se, ještě obhlédl kameny na vrcholu kopce a s pocitem, že se mu to snad všechno zdálo, odbelhal domů, do vsi. „Už jsou pryč?“ zašeptal jeden z vousáčů ve skalní místnosti pod vrcholem kopce. Ostatní se zaposlouchali. „Jo, už odešli.“ Někdo přiložil pod oheň a rozfoukal plameny. „Permoníci!“ ozvalo se veselé zachechtání. „O tom se bude ještě dlouho vyprávět. Štěstí, že ten pasáček neví, jak vypadá permoník.“ „A my to snad víme?“ zaburácel okolo bodrý smích.

~ 10 ~

„Tak do práce, do práce,“ zavelel nejstarší vousáč, „ztratili jsme dnes spoustu času. Ještě že jste teď dobře zakryli náš vchod!“ A za chvíli se od skalních chodeb začalo odrážet zvonění kladiv a raznic.

V roce 1950 byl učiněn v Koněpruských jeskyních pozoruhodný objev. Ve vrchním patře jeskyně byla objevena středověká penězokazecká dílna. Ale kdoví? Třeba tam opravdu bydleli a pracovali permoníci…

~ 11 ~

~ 12 ~

PARDUBICKÝ KRAJ

%

Pravda o půlce koně

Z

a vlády Vladislava II. se české vojsko proslavilo svým nočním tažením na Milán, ve kterém Češi, které předcházela pověst rváčů, lidožroutů a nesmírně krutých vojáků, přišli také k pověsti o přepůleném pardubickém běloušovi. Jenže málokdo ví, že ten

bělouš dopadl ve skutečnosti úplně jinak a dožil si svůj důchod právě tak, jak se na vyslouži‑ lého válečného koně patří. Ačkoliv ho pověst umístila pod pardubickou bránu, ten ubohý kůň měl svůj život jednodušší alespoň v tom, že útrapy a hřbet plný Ješkova lupu a nakradených cenností nesl jen chvíli. Přepůlit ho dle pověsti měla už milánská brána, kterou spustil strážný s pocitem hořkého zadostiučinění: „Zloději nenažraný, aby ses těmi nakradenými věcmi udá‑ vil,“ řekl si prý tehdy pod vousy a spustil bránu na běloušův hřbet, už tak dost ztrhaný těžkým nákladem.

A jen hrdinské pověsti tvrdí, že Ješek z Pardubic si z toho pranic nedělal, sebral půlku koně na jedno rameno a všechen lup na druhé a vydal se zpátky do vojenského ležení. A za to všechno byl potom odměněn šlechtickým erbem se zobrazenou polovinou jeho bělouše se zlatou uzdou.

To víte, byla tehdy tma, všechno se událo v noci. Mnoho toho vidět nebylo, a tak opravdo‑ vých svědků celé události bylo jen velmi málo. Taková tma tmoucí je živnou půdou pro vznik různých mýtů a bájí. Sem tam si něco přibarvit a pozměnit a ejhle – než se celé české vojsko

~ 13 ~

dopotácelo zpátky do tábora, navíc ještě notně opilé milánskými uloupenými víny, byla na světě pověst o rozpůleném oři a hrdinských činech. Skutečnost byla ale úplně jiná…

Strážný u brány se krčil ukrytý za sloupem v hrůze, že ho dobyvačné vojsko najde a zabije.

Musel se nějak dostat z města. Potřeboval koně. Ale kde ho vzít? Náhle spatřil v šeru pochodní, jak se k bráně loudá kůň naložený naloupenými věcmi. Lumpe zlodějská, pomyslel si strážný.

Ale pak ho něco napadlo. Přesekl provaz, na kterém visela padací mříž. Ta spadla těsně před Ješkovým koněm, který se vylekaně zastavil, stejně jako Ješek. „Psst,“ syknul strážný, „dám poklad za koně!“ „Poklad?“ zbystřil Ješek. „Jaký poklad?“ Strážný vykoukl ze stínu a opatrně si Ješka prohlížel. „Tamhle… pod tou kaplí,“ ukázal halapartnou někam do tmy, „tam je ukryt poklad, o jakém se ti nezdá. Před vaším útokem tam ukryli všechno, co má nějakou cenu. Dovedu tě tam. Ale potřebuju koně. Nechci se nechat tvými lidmi zabít.“ Ješek přemýšlel. No, kdo by neměl zájem o poklad, že? Ale jak vysvětlí, že přišel o koně?

Snad na něco ještě přijde. Strážný ho dovedl ke kapli a odemkl vchod do podzemí. Ješek uvázal koně a šel si posvítit pochodní. Strážný nelhal! „To přece neodvezu! Navíc bez koně,“ lamentoval Ješek. „Půjčím ti trakař,“ nabídl se ochotně strážný.

Ješkovi ta koňská věc pořád dělala starost. Svítil si v tom skladišti kolem dokola, když tu jej upoutala vycpaná koňská hlava, pověšená na zdi. Byla podobná jeho běloušovi jako vejce vejci. „Co to je?“ ukázal Ješek na hlavu pochodní. „Ten kůň patřil králi,“ pokrčil rameny strážný, „po smrti nechal vycpat jeho hlavu.“ „Beru si ji,“ pravil věcně Ješek, „koně za koně.“ „K čemu ti bude?“ nechápal strážný. „Podívej, něco ti navrhnu,“ řekl Ješek, „ty asi taky nebudeš chtít nikomu vykládat o tomhle našem obchodu, ne?“ Strážný horlivě přikývl. „Tak se můžeš proslavit historkou, jak jsi na mne nechal spadnout bránu a ta přepůlila mého koně!“ „Ta hlava má k půlce daleko,“ namítl strážný.

~ 14 ~

„To máš jedno,“ mávl rukou Ješek a podal mu uzdu svého koně. „Tak se tu opatruj!“ Ješek se rozloučil, vycpanou hlavu si hodil na rameno a popadl trakař. A zatímco si to rachotil přes náměstí vstříc jakémusi vybájenému osudu, strážný u kaple neváhal, nasedl na bělouše a pokusil se z toho vydrancovaného města co nejdříve pod rouškou tmy zmizet. Ne, nebylo tu už vůbec nic, kvůli čemu by tu mělo cenu zůstávat. Pár cenných zlaťáků a šperků ukrýval pod košilí a jednoduchou zbrojí, aby měl něco do začátku, ale jinak už nechtěl mít s pobytem ve službách krále vůbec nic společného. „Jeden lotr vedle druhého,“ brblal si pod vousy. „Tak kam si to namíříme?“ Kůň pohodil hlavou a vypadal, že má jasno. „No, mně je to vlastně jedno, jen pryč odsud. Jo, a abych se představil. Říkají mi Matteo.“ A najednou měli oba pocit, že mohou tu válečnou vraždící vřavu opustit, a měli na to náramnou chuť.

Jako by Matteo neznal koně! Když jim dáte volné nohy, s neomylnou přesností znají jen jednu jedinou cestu. Domů! A když měl Ješkův bělouš navíc na hřbetě o poznání lehčího jezdce a žádný přetěžký lup, vykračoval si to v té tmavé noci jedna radost, snad i s vidinou své teplé maštale, kterou už dlouhé měsíce neviděl.

Jenže náhoda tomu chtěla, že se Matteo s běloušem ocitli za pár dnů na jedné mýtině, na níž měl zrovna přechodné ležení na cestě domů oddíl samotného Ješka. Měl už jiného koně, kterého kdovíkde vyhandloval či uloupil, a lupu si dosytosti užívala celá vojenská jednotka.

Jedli, pili, hodovali, zpívali u ohně a překřikovali jeden druhého. „I ty jeden,“ napadlo Mattea, „ty bys zasloužil ještě nějak vystrašit, aby tě náhodou nena‑ padlo někde vyzradit pravdu o své cestě.“ Zamnul si ruce a podíval se na bělouše. Byla jiskrná noc, hvězdy na obloze svítily jedna vedle druhé a úplněk ozařoval okolní les stříbřitým popraš‑ kem. Matteo se schoval za strom a pozoroval, jak hodující vojsko pomalu ztrácí bdělost. Pro‑ plížil se kolem povozů a na jednom z nich našel soudek s kolomazí na mazání kol na povozech. Černá dehtovitá hmota byla ideální k uskutečnění plánu, který si Matteo vzal do hlavy. „Odpusť, kamaráde, snad to pak cestou někde smyjeme,“ omlouval se Matteo běloušovi, když ho od hlavy do půli těla pečlivě omatlával kolomazí. Pak koně plácl po zadku, ať se trochu proběhne po vojenském ležení.

Už se neví, kdo z vojáků se jako první probral a zahlédl zadní půlku koně, jak se v měsíč‑ ním svitu promenuje mezi opilými vojáky.

~ 15 ~

„Je­‑je­‑je­‑ješku!“ zařval ten voják, čímž vzbudil ostatní. „Co se děje?“ vyběhl ze stanu Ješek a za běhu si připínal meč. „Půlkůň! Ješku, tvůj půlkůň se ti vrátil!“ Ješek si promnul oči. Sním, či bdím? Takový nesmysl! Přece to bylo celé výmysl. Kde by se tu tedy vzala ta půlka koně? Ale bělouš jak přišel, tak zase zmizel. Proklusal vojenským ležením a zmizel ve tmě. Bože, neměl jsem tolik pít, vyčítal si Ješek.

Ale viděli to přece i ostatní! Tak i ti největší pochybovači, kteří nevěřili Ješkově povídačce o koni přepůleném mříží, se stali největšími obhájci této pochybné historky. Přísahali každému a kdykoliv, že viděli zadní půlku koně, jak se chtěla vrátit k Ješkovi.

Když se vojsko vrátilo do Čech, český král udělil Ješkovi šlechtický erb. Po několika výtvar‑ ných pokusech se rozhodli umístit do erbu přední půlku koně. S tou zadní to nevypadalo tak hezky…

Ale pravdu o celé události si pro sebe nechali jenom Ješek a strážný Matteo.

~ 16 ~

Jak se pečou rohlíkové obchody s čertem

„T

a hraběnka z Litomyšle se mi vůbec nelíbí,“ pravil zamyšleně jednoho dne

v pekle Lucifer.

Byla zrovna pekelná porada a čerti probírali, kdo by měl přijít do pekla

a proč. Několik čertů pokývalo souhlasně hlavou. „Je pyšná, marnivá, nic jí není po chuti, k poddaným se chová hrozně,“ četl Lucifer zprávy od čertů z Litomyšle. „Ale nemůžeme ji sebrat jen tak,“ namítl Luciferův pobočník, který se vyznal v předpisech a zákonech, „to by musela provést něco opravdu ohavného.“ Lucifer unaveně odložil brýle na knihu hříchů: „Tak budeme čekat. Ale sledujte ji, a kdyby něco, tak šup sem s ní!“ A hned vydal pokyn čertům do Litomyšle, aby bedlivě hlídali, pokud by hraběnka provedla něco skutečně pekelně hříšného. Čert Bedřich sloužil v Litomyšli už tři sta let. Když mu doručili Luciferův příkaz, jen si povzdechl. „Hlídat vrchnost, to mám radost. Ti patří do pekla jeden jako druhý. Vyvedou toho tolik, že by jim peklo nestačilo. Jak mám ale poznat, který z těch jejich každodenních hříchů je ten nejpekelnější?“ Povzdechl si právem. Hraběnka ze zámku v Litomyšli byla zlá a hašteřivá. Nic jí nebylo po chuti, peskovala služebné a s poddanými zacházela hůř než se svými psy. Byla také marnivá, velice marnivá. Milovala krásné šaty, a když si některé musela vzít dvakrát po sobě, byla mrzutá a každému vykládala, že nemá co na sebe. Když se procházela zámeckým parkem, nesla se tak vznešeně a pyšně, že i pávi bledli závistí a raději zalézali do křoví. Měla už šaty ze všech látek, které si jen můžete vymyslet. Některé šaty byly vyšívané stříbrem, zlatem, jiné na slunci měnily barvu, dokonce měla šaty, které v noci světélkovaly. Ale pořád jí to bylo málo. Kudy chodila, tudy přemýšlela, jaké další podivné šaty by si ještě vymyslela. Jednoho rána, zrovna když jedla rohlík, dostala najednou nápad, který jí připadal úžasný.

~ 17 ~

„Šaty z rohlíků!“ zvolala a vyprskla drobky. „Z rohlíků, housek, vánoček… takové ještě nemám!“ Komorná jen obrátila oči v sloup, už byla na všelijaké rozmary své paní za ta léta zvyklá. „Zavolejte mi všechny pekaře!“ rozkázala hraběnka. Jak poručila, tak se taky stalo. Posel roznesl všem pekařům zprávu, že se mají nazítří dostavit na zámek a že je to velmi důležité.

Pekaři se večer radili na náměstí, o co může jít, někteří se strachovali, aby je hraběnka nedala kvůli špatným rohlíkům popravit. Ale nikdo z nich by si netroufl dodat na zámek horší pečivo. A tak jen lamentovali, mudrovali a v noci se jim špatně spalo. Ráno, celí rozlámaní a nevyspalí, dorazili všichni pekaři na zámek. „Pekaři moji drazí,“ zaševelila hraběnka a ovívala se hedvábným kapesníčkem, „mám pro vás úžasnou práci!“ Mezi pekaři to zašumělo. Asi bude nějaká ohromná hostina, když je nás na to potřeba tolik. „Kdo z vás mi do tří dnů donese šaty, které budou ušité ze samého chutného pečiva, dostane vskutku královskou odměnu.“ Mezi pekaři to znovu zašumělo. Co je tohle za nápad, šeptali si. Kdo to jakživ slyšel, aby se z pečiva šily šaty. To snad ani nejde udělat! Čert Bedřich to všechno pozoroval oknem. Když ne teď, tak kdy? Zaradoval se. Tady bude moje příležitost, kterou nesmím promarnit! V pekle není problém upéct cokoliv. Pece jedou naplno. A zadělat těsto, které bude pěkně nití držet pohromadě, to je hračka i pro začínajícího čerta.

To se ví, že pekaři z Litomyšle měli před sebou perné tři dny. Jak si jindy úzkostlivě hlídali svoje recepty, aby se každý něčím odlišoval od druhých, teď se radili, jak to udělat, aby housky šlo přišít k vánočce, aby se těsto nedrolilo. Radili se, zkoušeli, ale veškerá snaha byla marná.

Třetího dne čert Bedřich, přestrojený za čisťoučkého bílého pekaře, kráčel na zámek a v rukou nesl nádherné vonící šaty. Voněly moukou, ořechy a rozinkami a byly ušity snad z veškerého pečiva, jaké si jen vymyslíte. Rohlíčky všeho druhu, housky, koláče, různě to bylo pospojováno preclíky, dokonce tam byly dva koblížky a na břiše vánočka.

Milá hraběnka úžasem oněměla, když tu nádheru viděla. Trochu ji zaskočilo, když spatřila uskutečněný sen, o jehož provedení sama za ty tři dny začala pochybovat. Čertovský pekař jí galantně pomohl do šatů a ještě jí úslužně nastavil zrcadlo, aby se mohla prohlédnout ze všech stran.

~ 18 ~

~ 19 ~

„Madam, jste skutečně k nakousnutí,“ pravil znalecky. Hraběnka se začervenala. „Půjdu se projít na zámecké nádvoří,“ rozhodla se, „ať všichni vidí, co ještě nikdy neviděli.“ To jistě uvidí, zasmál se v duchu čert.

Hraběnka chtěla pekaři ještě něco říct, ale ten se mezitím záhadně ztratil. Vyběhl před zámek, rozhlédl se, jestli ho nikdo nevidí, a proměnil se ve starou žebračku. A už koukal skrz zámeckou bránu, jak si to paní hraběnka mašíruje po nádvoří, jak všichni nad tím nesmyslem naoko žasnou – a ona se nakrucuje jako páv. Čert nasadil ten nejubožejší výraz, jakého byl jako žebračka schopen, a dobelhal se na nádvoří zámku.

Hraběnka by jinak žebračku vyhnala, neměla pobudy ráda, a chudobu už vůbec ne. Ale že měla nové šaty, tak se stařenky jen pohrdavě zeptala, co tam pohledává. „Drahá paní,“ zaskuhral čert, „chtěla jsem jen poníženě poprosit o trochu jídla.“ „Jídla?“ vykřikla hraběnka. „Jaká opovážlivost! Chceš snad, abych ti dala ukousnout něco ze svých nádherných šatů?“

~ 20 ~