Klarin velky zavod_Pia Hagmarova

Klářin velký závod Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.albatros.cz www.albatrosmedia.cz

Pia Hagmarová Klářin velký závod – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Pia Hagmarová

Klářin

velký závod

Pia Hagmarová

Klářin

velký závod

Mým nejmilejším reportérkám Christině a Annie

1 K

dyž vytáhnu žaluzie, objeví se přede mnou nový svět. Rozbahněná příjezdová cesta zmizela a trávník jakbysmet. Mís­ to špíny a smutné šedi je najednou všude měkká bílá pokrývka. Delší dobu jen stojím, rozespale mžourám a nejsem si jis­ tá, jestli se mi to jen nezdá. Meteorologům z televize asi nějak uniklo, že se blíží zima, protože jinak už bych o tom něco slyšela. Jakmile se totiž někdo zmíní o sněhu, máma výská nadšením. Seberu ze země pohozené džíny a svetr a hbitě je na sebe navléknu. Star má sníh v oblibě skoro stejně jako mamka, tak­ že ho chci vypustit na pastvinu co nejrychleji. V polovině cesty ze schodů se zarazím. Lisa by určitě taky ráda byla u toho, až se koně budou válet v první letošní bílé nadílce. 9

Ještě jsem si úplně nezvykla, že teď s Lisou patříme do jedné rodiny. A občas na to jednoduše zapomenu. Však se máma s Lisiným tátou Lassem vzali teprve před pár měsíci. Když jsem byla menší, starší sestru jsem si přála, ale přijít k ní ve třinácti, je upřímně řečeno trochu zvláštní pocit. Otevřu dveře Lisina pokoje a nakouknu dovnitř. Lisa vy­ spává odkopaná na zádech a schumlaná deka leží na podlaze vedle její postele. Husté vlasy jí splývají z polštáře jako černé hedvábí. Zpod vyhrnuté květované noční košile čouhají ty její nehorázně opálené nohy. Zato já jsem taková bledule, že mám v zimě nohy skoro do modra. U Lisy v pokoji visí na stěně velké zrcadlo. Podívám se do něj. V pytlovitých džínách, které nosím do stáje, vypadám drobnější, než jsem. Mám světlé vlasy kousek pod ramena, ani ne tak vlnité, jako spíš rozčepýřené. Řasy mám taky světlé, a k tomu modré oči. Nejsem ani hezká, ani ošklivá. Na druhou stranu Lisa je nejen hezká, ale dokonce spíš krásná. Vedle ní působím tak obyčejně, že jsem skoro neviditelná. Možná bych jí to měla závidět, ale to ne. Zato mi často vadí, že chce neustále o všem rozhodovat jenom proto, že je o rok starší. Lisa je většinou vzhůru jako první a má ve zvyku budit mě tím, že ze mě strhne přikrývku. Vůbec ji nevzrušuje, že mě to štve. A já mám teď šanci se jí pomstít. Jenže když na sobě nemá deku, nemůžu jí oplatit stejnou mincí, a nakonec se spokojím s tím, že ji polechtám na chodidlech. 10

Odezva přichází okamžitě. Lisa začne prskat jako kočka a ko­ pe kolem sebe. „Padej, ty usmrkanče jeden!“ zavřeští. „Dobré ráno, lenochu,“ hihňám se. „Zmizni a nech mě na pokoji, ty slepičí mozku!“ křičí Lisa. Strhne k sobě peřinu a zabalí se do ní. Za chvíli vypadá jako zavináč. „Napadl první sníh,“ oznámím jí. Víc říkat nemusím. Jako mávnutím kouzelného proutku je Lisa vmžiku na nohou a natahuje si svetr přes hlavu. „Proč jsi to neřekla rovnou?“ předhodí mi vyčítavě. Cestou ke stáji nám sníh sahá do půlky lýtek. Z oblohy šedé jako olovo se pořád snášejí drobounké vločky. Sněhovou po­ krývku narušuje jen nezřetelná zaječí stopa, která se táhne šik­ mo přes trávník. Do tváří nás štípe mráz, ale jakmile otevřeme dveře do stáje, vyvalí se teplo od koní. Všichni tři nám ržají na přivítanou. Nej­ dál od nás stojí mámina kobylka Mira. Je to arabský plno­krevník s těma nejvlídnějšíma očima, jaké si člověk dokáže představit. Mamka si ji pořídila teprve před několika týdny. V podstatě nemě­ la dost peněz, aby si koupila vlastního koně, ale Mira ji vyšla lacino. V hřebčíně už ji nechtěli, protože za poslední tři roky nedonosila ani jedno živé hříbě. Teď taky jedno čeká, ale všichni si myslí, že hříbátko nepřežije. Každé ráno teď chodíme do stáje s úzkostí. Co když jednou najdeme v Miřině boxu malé mrtvé hříbě? 11

Zatím je však v pořádku u Miry v břiše a při pohledu na to, jak Mira stříhá bílýma ušima, jakmile otevřeme dveře, je jasné, že ani dneska v noci nedošlo k nejhoršímu. Ve vedlejší kóji stojí Olle, Lisin velký hnědý poník. Díky krátké čupřině na čele vypadá, jako by se neustále rozkouká­ val. Lisa ho podrbe na čele a on jí opře svůj růžový čumák o ra­ meno. Olle je spolehlivý kliďas jako protřelí koně z jízdárny. Mně připadá trochu nudný, ale to Lise samozřejmě neříkám. Jen ať si dál myslí, že jí Olleho závidím. Olle je sice dobrý ve skoku i v drezuře a vyhrál spoustu cen, ale za Stara bych ho za nic na světě nevyměnila. Star je můj a jiného koně bych nechtěla. Nejde mi do hlavy, že existují lidi, pro které není tím nejhezčím poníkem v celém vesmíru. Teď se točí v boxu a nedočkavě kope do stěny. S trpělivostí je trochu na štíru. Na nějaké opírání čumáku o moje rameno nemá ani pomyšlení. Rozhodně ne, dokud nedostane ranní oves. „Uklidni se, chlapíku,“ domlouvám mu. „Snídaně už se nese.“ Rychle nasypu oves do třech kbelíků a každému koni done­ su jeden. Jakmile otevřu dveře do boxu, Star se ke mně vrhne a zaboří hlavu dovnitř. Z kbelíku mu čouhají jen uši. „Nemusíš mít strach. Ten oves ti nikdo nesní, to ti slibuju,“ řeknu se smíchem. Star tak mocně přežvykuje, až obilí létá na všechny strany. Ode dveří se dívám, jak se krmí. Je rozkošný, až to bolí. Drob­ 12

ně stavěný, stříbrošedý a čupřina mu sahá skoro až po čumák. Kdybych si musela vybrat, co je na něm úplně nejroztomilejší, byl by to právě čumáček. Má ho maličký, šedý a hebce ojíněný jako broskvovou slupku. Když jsem Stara dostala, byl vyhublý a měl matnou srst, ale to už je dávno. Teď nikdo nemůže říct, že vypadá zanedbaně. Váží tak akorát a celý se leskne. Tedy kromě břicha, kde se mu z válení ve slámě dělají žluté fleky, kterých se téměř nedá zbavit. Alespoň teď v zimě, kdy se nemůže vykoupat. „Vyvedeme je ven?“ zeptá se Lisa, když koně dojedí. „Jasně,“ přisvědčím. Jakmile Star spatří sníh, udiveně zafrká. Zasekne se ve dve­ řích a dlouho tam váhavě stojí. „No tak, pojď hochu, nic se neděje,“ uklidňuju ho a poples­ kám ho po krku. „Sníh máš přece rád, hlupáčku. Copak jsi to zapomněl?“ Star celý ztuhne a podezíravě došlápne kopytem do sněhu. Chová se, jako by za celých šest let svého života sníh nikdy nevi­ děl. Ale jakmile Lisa za námi netrpělivě zamlaská, vyskočí vše­ mi čtyřmi rovnou ze vrat. Během oněch několika metrů cesty na pastvinu našlapuje zvysoka při každém kroku. Sundám mu ohlávku a Star se s hlavou nahoru tázavě rozhlíží kolem sebe. Stará, důvěrně známá louka se najednou proměnila v nepově­ domou úplně bílou krajinu. Olle se ovšem podobnými maličkostmi zaskočit nenechá. 13

Jednoduše vkráčí na pastvinu, párkrát zahrabe předním kopy­ tem a složí nohy pod sebe. Potom se s blaženým zamručením překulí na záda a důkladně se vyválí v měkoučkém sněhu. Star si ho několik okamžiků zaraženě prohlíží, a potom následuje jeho příkladu. Já s Lisou stojíme u plotu a se smíchem sledujeme, jak se koně rozvalují a třepou nohama ve vzduchu. Znenadání se Star zvedne a vyrazí pryč. Od kopyt mu odletuje sníh. Olle se nene­ chá zahanbit a teď už běhají dokola oba dva. Olle skloní hlavu a začne vykopávat zadníma nohama, zatímco Star předvede řádku kozlíků. Nedokážu od něj odtrhnout oči. Běží tak zlehka, až to vy­ padá, jako by se vznášel, a ohon mu trčí vzhůru jako stříbrný chochol. „Je krásný, viď?“ vydechnu. „Hmm…“ vzdychne Lisa. Udiveně se po ní otočím. Lisa totiž nemá zrovna ve zvyku Stara vychvalovat. Ale pak mi to dojde. Očima visí na Ollem, takže je přesvědčená, že mluvím o něm. Koně se dál rozpustile prohánějí po pastvině a nebýt taková zima, dokázala bych se na ně dívat celý den. Jenže je chladno, a tak radši zamíříme do stáje vykydat. Uvnitř stojí osamělá Mira. Většinou ji pouštíme ven ke Starovi s Ollem, ale pro jistotu, až když se ti dva vydovádějí. Máme totiž obavu, aby se hříbátku něco nestalo, kdyby začala jančit spolu s nimi. 14

„Chudinko malá,“ pohladím ji po čumáku. Kydání je dneska dřina, protože sláma je mokrá a kolečko se špatně ovládá. Jenže je to práce, kterou je každý den potřeba udělat, a jen tu a tam bych se jí raději vyhnula. Je to sice nároč­ né, ale když nám potom šustí pod nohama nová podestýlka, jako nějaký zlatožlutý koberec, vypadá to moc hezky. „Ty jsi maminčina milovaná holčička,“ ozve se cukrování za mými zády. Je to mamka. Na sobě má teplý zimník a k tomu příšerně ohavnou ušanku. Nebaví se ovšem se mnou, ale s Mirou. Něž­ ně ji hladí po hlavě, zatímco jí kobylka prohledává kapsy, jestli nenajde nějakou dobrotu. „Můžu jet dneska s vámi?“ zeptá se vzápětí. Aniž by počkala na odpověď, začne Miru hřebelcovat. Ne­ všimne si proto, jak Lisa zklamaně protáhla obličej. Vyjížďky s mámou se teď totiž kvůli hříbátku odehrávají v hodně po­ klidném tempu. „Mimochodem, Rolf s Elisabeth nás večer zvou na svařák a perníčky,“ oznámí mamka. Utrousí to jen tak, jako by o nic nešlo, ale já na ni zůstanu užasle zírat. To kvůli Elisabeth opustil táta mě s mámou. Ještě několik let po rozvodu to mamku tak štvalo, že se mu všemož­ ně snažila vyhnout. Nikdy mu neříkala Rolf, ale jen „tvůj táta“, jako kdyby mu nemohla přijít na jméno. Byla to hrůza. Mám je ráda oba dva, mamku i taťku, ale ne­ 15

snášela jsem, když se hádali. Nejradši bych tehdy samozřejmě byla, kdyby se do sebe znovu zamilovali, a všechno bylo zase jako dřív. V to jsem ovšem přestala doufat, když se taťkovi s Elisabeth narodil Nils, můj nevlastní bráška. Pořád mi ale připadalo, že by se měli snažit spolu vycházet, nebo na sebe alespoň nekřičet pokaždé, jakmile na sebe někde narazí. Když pak mamka poznala Lasseho, všechno se o hodně zlepšilo. Přešel ji neustálý vztek a už o tátovi skoro nikdy ne­ mluví ve zlém. Ale že by se začali dobrovolně stýkat, o tom se mi ani nesnilo. „Myslíš tím, že mám jet taky?“ ptá se Lisa. „Nemůžu tě ovšem nutit, pokud se ti nechce,“ odpoví máma. „Ale bylo by moc fajn, kdybys jela. Lasse to taky slíbil.“ Nemůžu uvěřit svým uším. Taťka Lasseho nesnáší. Nikdy jsem úplně nepochopila proč. Zdá se, jako by na Lasseho žárlil, přestože opustil on nás. „To si děláš legraci?“ ptám se. „Copak nás táta vážně pozval všechny?“ „Představ si, že jo,“ odpoví mamka se smíchem. „Čas zázraků nejspíš ještě neskončil. Tak vyrazíme?“ Nějakou chvíli nám trvá lapit Stara s Ollem, kteří by zjevně místo vyjížďky radši dál dováděli v ohradě. Ale když pak za­ mávám ve vzduchu svazkem mrkví, okamžitě zamíří k nám, takže to s jejich neochotou nakonec není tak horké. Nebo se prostě jen nechají utáhnout na vařené nudli. 16

Zvolna míříme k lesu. Pěšinu není vidět, protože zapada­ la sněhem, ale koně už tudy šli tolikrát, že cestu přesně znají. Na kraji lesa máma zastaví a otočí se. „Že je to krása, až se z toho tají dech?“ prohlásí. Náš velký červený dům stojí na kopci a pod ním se rozpro­ stírá zahrada s ovocnými stromy a dvěma sukovitými duby. Vidím rozvětvený keř šeříku a spoustu maliní. Jindy je to taky hezký pohled, ale teď, pod sněhem, vypadá Malinová stráň jako vystřižená z vánoční pohlednice. Chybí tomu jen vánoční skřítek kmitající mezi domkem a stájí. „Máme vážně štěstí, že tohle je náš domov,“ pokračuje mam­ ka vážným tónem. „Jakmile jsem Malinovou stráň uviděla, vě­ děla jsem, že na takovém místě může být člověk šťastný. A teď do klusu!“ V lese je ticho. Ozývá se jen zdušený klapot koňských podkov. Smrkové větve svěšené pod tíhou sněhu nás pleskají do tváří. Koním stoupá od huby bílá pára. Lisa s mamkou jedou přede mnou. Star začne malinko vyhazovat, abych mu dovolila zrych­ lit, ale ne tak, aby se to nedalo zvládnout. Vzpomínám si, jak smutná jsem byla před rokem a půl, když jsme se sem s mamkou přistěhovaly. To stěhování mi připadalo jak noční můra. Bylo to daleko od taťky, čekala mě nová škola, kde jsem nikoho neznala, a všechno kvůli tomu, že máma při­ šla o práci. Byla jsem přesvědčená, že to bude hrůza. Ale nakonec to dopadlo úplně opačně. Kdybychom sem ne­ 17

přišly, nikdy bych nedostala Stara a mamka by se neseznámila s Lassem. Neměla bych teď starší ségru Lisu a máma s tátou by určitě byli pořád spolu na kordy. Mamka má pravdu. Malinová stráň je místo, kde člověk může být šťastný.

18

2 Č

lověk by řekl, že jet k někomu na návštěvu a perníčky není nic tak světoborného. Jenže my se na to chystáme, jako by nás čekala audience u krále, nebo večírek k příležitosti udí­ lení Nobelovy ceny. Už dlouho jsem mamku neviděla takhle nervózní. Stojí před zrcadlem a zkouší si úplně všechny šaty, co má. „Každopádně hodlám vypadat líp než Elisabeth,“ prohla­ šuje zarytě. To je něco, mít tak dětinskou matku. Úplně mě fackuje hanba. A chudáka Lasseho přinutí i přes jeho námitky vzít si na sebe sako s kravatou. Nás s Lisou zase přemlouvá, abychom si umyly vlasy a navlékly se do šatů. 19

„Kvůli mně,“ zapřísahá nás. „Prosím tě, Klárko.“ Podvolím se jí, i když se mi to nelíbí, a navíc nechápu, proč bych se taťkovi měla víc líbit v šatech než v džínách. Lisa si ovšem postaví hlavu. „Nech mě bejt!“ prská. „Nejsi moje máma a já si sama vybe­ ru, co si vzít na sebe!“ To mamku konečně umlčí a nakonec se nám podaří vyjet. Táta s Elisabeth bydlí skoro sto kilometrů daleko. Máma ce­ lou cestu nervózně brebentí a po nějaké době už nikdo z nás nemá sílu ji poslouchat. Já a Lisa se choulíme každá v jednom rohu na zadním sedadle. Za oknem auta panuje tma a odrazky na patnících u cesty se slévají v nekonečný světelný proud. „Jak může někoho napadnout taková pitomost jako jet dvě stě kilometrů kvůli pár perníkům a kafi?“ podotkne Lisa. Ani se jí neobtěžuju odpovídat. Lisa to nepochopí, a jak by taky mohla? Vždyť neví, jaké to bylo. Nezažila všechny ty hádky, třískání telefonem, slzy a křik. Chození po špičkách kolem obou rodičů. Doby, kdy stačilo jen zmínit tátovo jméno, aby se mam­ ka rozčílila, a Elisabeth zase pokaždé naštvalo, jakmile se začalo mluvit o mámě. Teď je možná tohle všechno za mnou. Konečně. Před domem taťky a Elisabeth stojí celá armáda venkovních svíček. Plamínky vrhají na okolní sníh dlouhé stíny. Sotva zasta­ víme, otevřou se domovní dveře a vykoukne z nich Elisabeth. „Vítejte!“ zavolá na nás a usměje se červeně namalovanou pusou. 20

Očividně ji postihla stejná nervozita jako mámu, protože si na sobě taky dala mimořádně záležet. Natuženou hlavu má samou kudrlinku a šaty se jí ve světle svíček blyští. Mně ovšem připadá, že bez tužidla a třpytek na oblečení vypadá mnohem líp. Elisabeth jen pozdravím a pak se rozběhnu a vrhnu se táto­ vi do náruče. Neviděla jsem ho několik týdnů, a když jsme teď konečně spolu, všechen stesk vypluje na povrch. Správně bych měla u táty trávit každý druhý víkend, jenom­ že ne vždycky to tak dopadne. Občas je to z mého rozhodnutí, protože chci zůstat doma, ale většinou za to může taťkova vytí­ ženost. Z toho jsem občas smutná, protože trávit čas se mnou by pro něj přece mělo být ze všeho nejdůležitější. Ale na to teď nechci myslet. Táta mě zvedne do výšky, jako by mi nebylo třináct, ale tři. „Holčičko moje,“ šeptá mi do ucha. „Stýskalo se mi po tobě.“ „Mně se taky moc stýskalo, tati,“ pošeptám mu a pevně se ho chytím. Lisa se zazubí a očividně jí připadá, že se chovám jako mrně. Ale to je mi jedno. Ať si myslí, co chce. „Kuála! Kuála tu!“ ozve se najednou zavřeštění. Do předsíně se na vratkých buclatých nožičkách přibatolí Nils. Je celý rozesmátý a pusinku má plnou bílých dětských zoubků, drobounkých jako rýžová zrnka. Když ke mně zvedne hlavu, ztratí rovnováhu a ducne rovnou na svou plenkou vycpanou 21

prdelku. Taťka mě hned pustí a místo toho se natáhne po Nil­ sovi. „Slyšelas, Klárko? Naučil se říkat tvoje jméno,“ podotkne táta s hrdostí. Nils je to nejrozkošnější miminko, jaké si člověk dokáže představit. Má červené tvářičky a pod pramínky ofiny mu ši­ balsky vykukují modré oči. Je to můj nevlastní bráška a mám ho samozřejmě ráda. Přesto je mi trošku proti srsti vidět tátu, jak ho drží v náručí. Nilsovi připadá úplně samozřejmé, že je tady doma. Zato pro mě to už neplatí. Nils našpulí pusinku a vyzývavě zamlaská. Když se k němu nakloním, vlepí mi mokrou pusu přímo na rty a potom ke mně vztáhne ručičky. „Kuála, chová!“ zavýskne. Jakmile se mě chytí buclatýma rukama kolem krku, veškerá závist je fuč. V domě je čerstvě uklizeno. Podlaha se leskne a květináče na okenních parapetech stojí v zákrytu. Navíc už tu mají vánoč­ ní výzdobu. Červené závěsy, červené prostírání a všude vánoč­ ní skřítkové. Elisabeth s mamkou se o sebe při pozdravu sotva otřou, ale usmívají se obě ze všech sil. Lassemu a tátovi stačí, že si navzá­ jem pokývnou. „Pojďte dál, pojďte dál,“ opakuje taťka pořád dokola. Budí to dojem, jako by ho nic lepšího nenapadalo. Odložíme 22

si kabáty a následujeme Elisabeth do obývacího pokoje. Tam čeká ještě větší množství skřítků a ještě červenější závěsy. Na prostře­ ném stolku stojí velké mísy s karamelami, ledovou čokoládou a ji­ nými vánočními sladkostmi, perníčky a šafránové pečivo. Všichni se usadíme na velkou rohovou pohovku. Elisabeth roznáší kávu a jiné pití a my ostatní poslušně chroupeme per­ níčky. Vládne trochu napjatá atmosféra. Všichni se snaží být milí na ostatní, ale být příjemný není nic lehkého, když to člo­ věk dělá jen z povinnosti. Ještěže je s námi Nils. Šplhá a věší se úplně na všechno, a když mu Elisabeth odmítá dovolit další perník, vztekle se rozvřeští. Ale jinak se většinu času jen směje. A vůbec ho netrápí, že my ostatní tam toporně sedíme a chováme se divně. „Co si přeješ k Vánocům, Klárko?“ zeptá se mě táta. Obvykle od táty dostávám úplně úžasné věci. Například k tři­ náctým narozeninám jsem nedávno dostala nové sedlo. Ale vět­ šinou mě obdarovává, když ho trápí špatné svědomí, že se mi dostatečně nevěnuje. Podle mámina názoru se tak chová proto, že má víc peněz než rozumu, a připadá mu snazší kupovat lidem věci, než si s nimi povídat. Což je zřejmě pravda. „Já nevím,“ odpovím. „Co třeba sjezdovky?“ navrhne táta. „Já ale vůbec nelyžuju.“ „No právě,“ odtuší taťka. „A není to kvůli tomu, že nemáš lyže?“ 23

„Jestli ono to nebude proto, že nemáme peníze na cestu na hory,“ vpadne mu do řeči máma. Zavřu oči. To je celá máma. Nejdřív vnutí Lassemu kravatu a mně šaty, neustále nás napomíná, abychom se chovali sluš­ ně, a potom to svým zbytečným výpadem vůči tátovi všechno sama zkazí. Už od rozvodu ji rozčiluje, že táta má mnohem víc peněz než ona. Ani nedokážu spočítat, kolikrát se kvůli tomu pohá­ dali. Ale právě teď by snad nemusela začínat se svým brbláním, jaká je to nespravedlnost… „Mami, prosím tě…“ syknu na ni. Mamka zrudne v obličeji jako rajče a rychle si strčí do pusy šafránový bochánek. „Omlouvám se,“ zamumlá. „Špatně jsem se vyjádřila. Chtěla jsem vlastně říct, že Klára nelyžuje, protože ji to nebaví.“ Všem je jasné, že lže, a na tátovi vidím, jak váhá. Má jí to oplatit, nebo ne? Rve mi to srdce. Nesmějí na sebe začít znovu řvát. Ne teď, když jsem konečně začala doufat, že by spolu mohli zase vycházet. Prostě jim v tom musím zabránit. Horečně uva­ žuju, co říct, abych je přivedla na jiné myšlenky. „Přála bych si jen postroj,“ vyhrknu nahlas. „Postroj?“ zopakuje zaraženě táta. „A proč? Na co by ti byl?“ „Pro Stara, samozřejmě. Chci ho zapřáhnout.“ Ve skutečnosti jsem si nic takového nepřála. Letos na pod­ zim jsem sice na závodech potkala holku, která předváděla se 24

svými vranými gotlandskými poníky ukázku vozatajství, a tak se mi to zalíbilo, že jsem hned dostala chuť to se Starem taky zkusit. Ale pak jsem na to zapomněla. Teď se mi ten nápad hodí. „Ale jak se chceš se Starem pustit do vozatajství, když tomu sama nerozumíš?“ namítne máma. „Pomůže mi pan Karlsson,“ pospíším si s odpovědí. „Ten pře­ ce zapřahá koně celý život.“ Karlsson je jeden starý děda, který bydlí v lese kousek od Mali­ nové stráně. Jednou jsme ho s Lisou potkaly, když jsme projížděly kolem jeho polozbořené chajdy. Ze stáje jsme zaslechly řehtání a pojaly jsme podezření, že tam někdo schoval kradeného koně. Ale potom jsme narazily na dědu Karlssona a zjistily jsme, že je moc milý a není žádný zloděj. Kůň mu patřil. Byl to klusák jmé­ nem Sir Julius Hannoverský. Pan Karlsson nás vždycky rád vidí a jednou nám dokonce pomohl dopravit Stara s Ollem na závody, když jsme si zapomněly zjednat jiný odvoz. Ten mi Stara určitě pomůže zapřáhnout, když ho o to poprosím. „To zní opravdu dobře,“ prohlásí táta. „Koňským povozem jsem jel naposledy jako malý kluk. Nemohl bych ti s tím třeba nějak pomoct?“ Vyvalím oči. Táta má ve zvyku držet se od Stara co nejdál. Prohlašuje totiž, že Star slintá a pouští chlupy na jeho oblek. Podle mého se ale vlastně jen bojí. Star ho kdysi kousl do prstu a od té doby má taťka dojem, že se z něj stal nenasytný maso­ žravec, jehož nejoblíbenější potravou jsou otcové. 25

„Ty bys vážně chtěl?“ ujišťuju se. „Chtěl,“ přikývne táta. „I když zatím jsi samozřejmě žádný postroj nedostala, a kdo ví, co si na tebe Ježíšek letos vymyslí.“ „Vždyť ty koním vůbec nerozumíš, Rolfe,“ podotkne máma. „Dokážeš vůbec rozlišit, kde mají předek a kde zadek?“ Je naprosto beznadějná! Proč prostě nedokáže zůstat zti­ cha? Táta naštěstí tak bojovnou náladu nemá. Jen se pobaveně zasměje. „Ale jo,“ odtuší. „Něco přece jenom vím. Vepředu koušou a vzadu kopou, ne? A ten zbytek se prostě holt doučím.“ Máma horečně přežvykuje perníček a mlčí. Nebezpečí hád­ ky je prozatím zažehnáno. Když do sebe nacpeme asi tak tisí­ covku perníků, začne Nils kňourat. „Asi už je trošku unavený,“ prohlásí Elisabeth a pohled jí zalétne k hodinám. Účinkuje to jako nějaké kouzelné znamení. Lasse s mámou se vmžiku vymrští a svorně vyhrknou, že už musíme vyrazit. Taťka drží v náručí Nilse, takže ho nemůžu pořádně obejmout, ale aspoň mě pohladí po tváři. „Doufám, že pod stromečkem najdeš ten postroj,“ prohlásí. „Tím pádem bysme se spolu o vánočních prázdninách mohli projet v saních, co říkáš?“ „Jestli budeš mít čas,“ opáčím. Ale když si všimnu, jak zesmutněl, hned mě to zamrzí. „To by bylo super, tati,“ řeknu proto rychle. 26

Sotva nasedneme do auta, začne Lisa špačkovat. „To byl teda páteční večer za všechny prachy. Přežvykovat příšerný karamely a čučet u toho na usmrkaný mimino. Proč já jsem s váma jenom jezdila,“ hudruje. „Bylo by mnohem pří­ jemnější zůstat doma.“ Já jsem ale docela spokojená. Sice to možná nebyl ten nej­ skvělejší večer na světě, ale taky žádná katastrofa. Mamka s tať­ kou se přinejmenším snažili a vím, že to dělali kvůli mně. Kaž­ dopádně je to začátek. „Nezapomněla jsi, že zítra ráno jedeme k Peterovi, Kláro?“ nadhodí Lisa a zívne. „Musíme trénovat skoky, že jo?“ „Ale já měla v plánu vyrazit do města na vánoční nákupy,“ namítnu váhavě. „Ále,“ mávne Lisa rukou. „Ty můžeš obstarat kdykoli jindy. Kdo ví, kolikrát se s Peterem stihneme před Vánoci sejít a tré­ novat. Doufám, že jsi nezapomněla na vánoční závod v jízdár­ ně? Musí nás přece vybrat do školního družstva.“ Vánoční skokanský závod v jezdecké škole je už tradice. Sjíž­ dějí se na něj soutěžící ze všech možných míst. Letos se ovšem nekoná jen obyčejný parkur, ale taky soutěž družstev. „Je úplně jedno, jak moc budeme trénovat. Já se Starem se stejně nestihneme dostatečně zlepšit,“ podotknu. „Nebuď taková padavka, Kláro,“ sykne Lisa. „Jak potom mů­ žeš něco dokázat, když to ani nezkusíš?“ Tiše si pro sebe brblám. Proč musí Lisa pořád mít plno řečí 27

a do všeho strkat nos? Lisu ovšem moje remcání nezajímá. Opře si hlavu o mé rameno a znovu zívne. „Prosím, Kláro,“ přemlouvá mě. „Závod bude mnohem zá­ bavnější, když v tom družstvu budeš taky. Přece můžeš aspoň trénovat?“ Vlastně mám mnohem větší chuť jít skákat, než někde shá­ nět vánoční dárky, ale jakmile Lisa začne rozhodovat, co mám a nemám dělat, tak mě to rozzlobí, že si prostě musím vést svou. Nechat se přemlouvat mi připadá mnohem lepší. „No tak jo,“ řeknu. „Přestaň kafrat. Trénovat můžu. A jestli pro tebe nestihnu koupit žádný dárek k Vánocům, můžeš si za to sama.“ „Já to risknu,“ prohlásí Lisa.

28

3 K

Peterovi domů je to od nás docela daleko. Koňmo skoro tři čtvrtě hodiny. Navíc jedeme dost zvolna, aby se koně ne­ unavili ještě před skokanským tréninkem. „Jestli mě do družstva nevyberou, nevím, co udělám,“ pro­ hlašuje Lisa. „Ale když nám Peter pomůže, snad to půjde.“ Peter je vynikající jezdec a už vyhrál spoustu parkurů. Taky je tak pěkný, že všechny holky v okruhu sto kilometrů jsou z něj úplně vedle. Všechny až na Lisu. Jí se zdá trochu moc drzý, a navíc je to vejtaha. Upřímně řečeno se k Peterovi chová docela krutě, ale jemu se stejně líbí. Dokonce bych řekla, že je do ní zamilovaný. Trénovat skoky s Peterem bude fajn, ale nejlepší na tom je, že 29

se uvidím s Jontem. Sice se samozřejmě potkáváme každý den ve škole, ale nemůžu si pomoct. Jen na něj pomyslím, mám radost. Jonte je Peterův mladší bratr. Seznámili jsme se, když jsme s mamkou v létě odjely na jezdecký tábor. Na začátku školní­ ho roku nastoupil Jonte k nám do třídy, a před několika týdny jsme spolu začali chodit. Vlastně to není zas tak velký rozdíl oproti dřívějšímu stavu, jen si teď častěji dáváme pusu. Ale při­ padá mi to jiné. Jakoby závažnější. Mám dojem, že jsem nikdy neviděla u nikoho na dvoře vět­ ší nepořádek než právě u Jonteho s Peterem. Určitě se od mi­ nula nic nezměnilo, akorát dneska pokrývá všechny vraky aut a zrezlé barely sněhová přikrývka. „Vždyť to tu vůbec nevypadá tak hrozně, jak jsi tvrdila,“ pro­ hlásí Lisa. Syknu na ni, protože si všimnu Jonteho, jak před domem ští­ pe dříví. Když nás zaslechne, začne mávat a volat. „Radši objeďte barák zadem. Tady je to samý ostnatý drát a zrezlý hřebík. Peter už je ve stáji a já přijdu hned, jenom tohle musím dodělat.“ Než však stihneme otočit koně, domovní dveře se rozletí a vyřítí se z nich Jonteho mamka. Skoro ji nepoznávám. Vidě­ la jsem ji jen jednou jedinkrát a tehdy měla rozcuchané pro­ šedivělé vlasy a na sobě vytahané tepláky. Zato teď má světle hnědou kštici obarvenou na zrzavo a místo tepláků si oblékla 30

fialové šaty. Navzdory chladnému počasí je naboso a při běhu jí na zápěstích cinkají náramky. Minule mě ani nepozdravila, zato teď mi věnuje zářivý úsměv. „Ty budeš samozřejmě Klára. Jonte mi toho o tobě spoustu vypravoval a jsi doopravdy tak hezounká, jak tě vylíčil. Jestli to je vůbec možné.“ „Dobrý den,“ pozdravím ostýchavě. „Tak pojďte přece dál!“ chrlí ze sebe a rozhazuje rukama. „Pekla jsem žemle, marcipánové koláčky a čokoládové sušen­ ky. Taky jsem dělala karamely, ale nějak se mi přichytly v kast­ rolu. Napadlo mě, že bych nově vytapetovala obývák. Nechtěly byste mi pomoct?“ Star poplašeně zacouvá, protože ho vyděsilo chřestění ná­ ramků. Jonte nechá dříví dřívím a peláší k nám. „Nech toho, mami!“ zahučí vztekle. „Uklidni se. Svačinu si dáme potom. Možná.“ Chvatně se ke své mámě otočí zády a chytí Stara za uzdu. „Pojďte!“ vybídne nás. Teprve, když zajdeme za roh, Jonte Stara pustí a zamžourá na mě. „Zrovna zjistila, že táta na svátky přijede, tak zase vyvádí,“ vysvětluje mi. Já jen přikývnu. Lisa vypadá zmateně, ale drží jazyk za zuby. Jonte se mi svěřil, co jeho mamce je, ale já Lise nic neřekla. Vím, že Jonte se za mámu trochu stydí. Ta se totiž buď utápí v de­ 31

presích, nebo je naopak tak veselá a samý plán, že s ní vůbec není rozumná řeč. Jonteho táta vyráží vždycky na několik měsí­ ců v kuse za prací. Když odjede, jeho mámu to natolik skolí, že se o sebe ani nedokáže postarat. Naposledy si kvůli tomu mu­ sel Jonte vzít celý týden volno ze školy. Teď je ale očividně zase šťastná. A to hodně. Kolem stáje není po haraburdí ani památky. Neválí se tam jediná karoserie. V ohradě je protaženo a jsou tam rozestavě­ né cvičné překážky. Jonte s Peterem vlastní opravdové barié­ ry, mohutná břevna v různých barvách a stojany s kovovými háky. Ne podomácku připravené zábrany z větví a chvojí jako já s Lisou. „Nazdárek!“ zavolá Peter od stáje. „Rád vás vidím.“ Vidí ovšem jen Lisu. Doslova na ní může oči nechat. To kvůli ní přistoupil na to, že nás bude trénovat. Já se s ní jen svezla. Zatímco s Lisou čekáme, až kluci osedlají koně, krokem se procházíme kolem. Star skáče rád. Mně to připadá trochu strašidelné, aspoň pokud jsou překážky moc vysoké. Překážky v padoku naštěstí vypadají vcelku nízké a neškodné. Jako první vyvede Jonte ze stáje Daisy. Ta nedočkavě po­ skakuje a nepostojí ani, když se na ni chce Jonte vyhoupnout. Daisy je světlá Isabela se smetanovou hřívou a ohonem stejné barvy. Je tak divoká, že já bych si na ní jezdit netroufla, ale Jon­ temu to připadá zábavné. Sám je v sedle rozjívený. V závěsu za ním kráčí Sandro se svým černočerným poní­ 32

kem Uhlíkem. Sandro je Jonteho a Peterův nevlastní bratranec a od podzimu u nich bydlí, protože mu umřel táta, a jeho ne­ vlastní máma se o něj nechtěla starat. Tak začal Sandro chodit do třídy s námi. „Ahoj, Kláro,“ pozdraví mě. „Ahoj,“ odpovím. Potom nám ale oběma dojdou slova. Dřív jsme se dokázali bavit o čemkoli, jenže to se změnilo. Ne že bychom se znepřá­ telili, ale hovor nám vázne. Vím totiž, že je do mě zamilovaný. Nebo přinejmenším byl. Nechybělo moc a začali jsme spolu chodit, ale já se místo toho dala dohromady s Jontem. Čeká nás výživný trénink. Nejdřív zahřívací kolečko a po­ tom cvičíme lehký sed. Jezdíme dokola, nejdřív jen klusem a pak i cváláme. Ze začátku to jde dobře, ale po nějaké době mě začnou bolet stehna. „Nesmíš dosedat zpátky do sedla, Kláro,“ houkne na mě Pe­ ter. „Nebo máš tak mizernou fyzičku?“ Zatnu zuby a mlčím. Když ale konečně smíme přejít do kro­ ku, je to úleva. Peter nám začne vysvětlovat, v jakém pořadí máme najíždět na překážky. „Hodláš je doufám nejdřív zvednout?“ ptá se Jonte. „Tyhle pidibariérky by Daisy přeskočila i na jedné noze.“ „To sotva,“ odtuší Peter. „Překážky jsou přesně tak akorát.“ „Já to věděl,“ provrtá ho Jonte očima. „Ty mě vlastně vůbec nic učit nechceš. Máš strach, že budu lepší než ty, že jo?“ 33

„Zavři zobák!“ usadí ho Peter. „Občas seš jak malý děcko. Jest­ li se ti to nelíbí, můžeš klidně jít. To Lisa mě prosila, abych ji trénoval.“ „Přestaňte se hádat,“ vloží se do toho Lisa. „Já teda taky ne­ chápu, proč jsou ty překážky tak nízko. Na závodech nás přece čekají mnohem vyšší.“ To mně se výška překážek zdá naprosto v pořádku, ale sa­ mozřejmě držím jazyk za zuby. Ostatním už tak připadám zba­ bělá a nemám chuť zase poslouchat jejich řeči. „Tady nejde o velikost překážky, ale o to, jak si k ní najede­ te,“ vysvětluje Peter. „Když to uděláte správně, pak výška ne­ hraje skoro žádnou roli. Postavil jsem dráhu se spoustou zatáček. Musíte koně správně pobídnout do cvalu a ohlídat si, aby každý oblouk správně projeli, a tím pádem mířili na překážku rovně.“ Vykládá dál. Lisa ho poslouchá se zaujetím, ale Jonte obrací oči v sloup. Já pro změnu asi tak polovině Peterových pouček vůbec nerozumím. „Tak začni, Jonte, když tak přesně víš, jak na to,“ vybídne ho Peter. Daisy už nedočkavostí celá hoří. Jonte opíše s koněm kruh a potom zamíří k první překážce. Jenže hned od začátku si po­ čínají příliš zbrkle. První tři odskoky se ještě zdaří, ale po nich následuje ostrá levotočivá zatáčka. Daisy nabíhá na překážku moc zešikma a Jonte už ji nestačí srovnat. Místo, aby ji přesko­ čila, jen ji oběhne. 34

„Tak teď vidíš, co jsem měl na mysli,“ volá Peter. „V životě nevyhraješ jediný závod, když budeš jenom lítat jako blázen.“ Jonte mlčí, ale v obličeji je rudý jako ředkvička. Je mi ho vážně líto. Asi není legrace mít za jezdeckého trenéra staršího bráchu, a když jsme navíc s Lisou u toho, je mu samozřejmě ještě trapněji. „Vezmi to ještě jednou, a tentokrát se trochu ovládej,“ vy­ bídne ho Peter. Chviličku to vypadá, že se Jonte sebere, přeskočí plot a zmizí v polích. Vzápětí ale přitáhne Daisy otěže a znovu se rozjede k první překážce. A tentokrát ji nenechá běžet bezhlavě vpřed, ale drží ji nakrátko. Bez potíží tak zdolají celou dráhu. Peter to přejde beze slova a kývne na Lisu. „Jsi na řadě.“ Lisa do sebe podle všeho nasála Peterovy dobré rady jako houba, protože její skoky vypadají moc hezky. Však Olle se taky činí. „Dobře!“ zvolá Peter. „Když takhle budeš pokračovat, mís­ to ve školním družstvu tě nemine.“ Pro jednou Lisa Peterovi nenadává, ani nepředstírá, že je vzduch, a věnuje mu úsměv. Peter jí ho oplácí a na nás ostatní jako by úplně zapomněl. Teprve, když se Sandro ozve, jestli náhodou není řada na něm, odtrhne Peter oči od Lisy a je z něj zase jezdec­ ký instruktor. Sandro se tváří odhodlaně a mně je jasné proč. Pokaždé, když 35

má Uhlík skákat přes překážky, úplně se zjančí a začne mezi sko­ ky vyhazovat jako rodeový kůň. Je nepochopitelné, že se mu ně­ kdo dokáže udržet na hřbetě, ale Sandrovi se to většinou daří. Tentokrát však Uhlík zdolá celou trať a teprve po poslední překážce vykopne zadníma nohama. Nedokážu uvěřit vlast­ ním očím. „Co jsi s ním udělal?“ ptám se. Sandro se zasměje. „To jsem nebyl já, ale Peter,“ vysvětlí mi. „Několikrát s Uhlí­ kem trénoval skoky. Ale jak ho přiměl přestat vyhazovat, to nechápu, i když jsem u toho byl a koukal na něj.“ „Tak vidíš, Sandro,“ křikne Peter. „Teď už svou sílu používá na skoky, místo aby jančil. Když si ohlídáš, aby v tom pokračo­ val, budeš brzo mít vážně dobrého skokana.“ Teď už zbývám jen já. Sledovala jsem, jak jedou všichni ostatní, takže bych si s tratí měla poradit. Přesto však udělám dvě chyby. „Snaž se!“ řve na mě Lisa. A přesně o to se pokouším, jenže člověk přitom musí myslet na takovou spoustu věcí. Správné tempo, správně prováděný cval, sed i pobízení koně. A nadto je ještě potřeba objet správ­ nou trasu. Hrozně ráda bych všechno provedla předpisově, ale je toho na mě jednoduše moc. Před dalším pokusem do mě Peter hustí dobré rady. Jenže se zase dopustím chyby. Lisa si povzdechne. 36

O hodinu později jsou koně unavení a Peter už toho má taky dost. Popustíme koním otěže a necháme je volně vydech­ nout. S Jontem jedeme vedle sebe. „My neumětelové musíme držet pohromadě,“ utrousí skles­ le. „Ale jednou jim ukážeme. To budou valit oči, až je porazíme! Viď?“ „Možná,“ odpovím. Naděje je koneckonců vždycky. „Vyber si, jaký film chceš večer vidět, Liso,“ prohodí Peter. „Co to plácáš?“ diví se Lisa. „Jaký film?“ „Slib je slib,“ prohlásí Peter. „Tvrdila jsi, že jestli ti pomůžu s Olleho tréninkem, půjdeš se mnou do kina. Na to si doufám vzpomínáš?“ Lisa se tváří, jako by ji stihlo něco ještě horšího než smrt. „A to musím?“ ptá se. „Jinak už vás dál netrénuju,“ řekne Peter. „Vyber si sama.“ Já bych si tedy nepřála jít do kina s někým, kdo tam se mnou vlastně nechce. Petera ovšem taková maličkost zjevně nevzru­ šuje. Nebo možná doufá, že Lisa jeho kouzlu podlehne, pokud dostane možnost strávit s ní několik hodin o samotě. „No tak jo,“ zabručí Lisa. „Lisa je drsňačka. To brácha potřebuje jako sůl,“ podotkne Jonte spokojeně. „Je totiž příšerně rozmazlenej. Vyhrává jeden závod za druhým a holky na něj pak stojí frontu. To by si přál každej.“ 37

„A co bys dělal s celou frontou? Vždyť máš mě,“ ozvu se. Jonte se rozesměje a dloubne mě špičkou holínky. Oplatím mu to. To prozatím stačí. Líbat se nechceme, když kolem okou­ nějí lidi.

38

4 N

a to, že jí je Peter ukradený, si Lisa dává na svém vzhledu dost záležet. Zavře se na hodinu do koupelny, a když pak vyjde ven, je z ní hotová filmová hvězda. Lesklé tmavé vlasy jí ve vlnách spadají až k pasu a oči má pečlivě nalíčené. Navíc je celá navoněná. Na to musela padnout polovina mamčina parfému. „Ty ses teda vyparádila,“ podotkne Lasse. „Chystáš se na disko­ téku?“ „Ále, jdu jenom do kina s jedním hnusákem,“ odpoví Lisa. Lasse nasadí celkem ustaraný výraz, a není se co divit. „S jakým hnusákem?“ „Je to sice hnusák, ale neškodnej,“ prohlásí Lisa.. „Nic, z čeho by sis musel dělat hlavu, tati.“ 39

„A na jaký film jdete?“ ptám se zvědavě. „Určitě na nějakou romantiku, viď?“ „Ani za nic!“ odsekne Lisa. „Myslím, že akční film je lepší nápad.“ Lassemu nepřidá ani to, že Peter přijel Lisu vyzvednout na motorce. Celý večer pak bloumá po domě jako ztracená duše a v jednom kuse vymýšlí, jaké hrůzy by se chudince Lise mohly přihodit. Nakonec už ho s mamkou máme plné zuby. Když se na příjezdové cestě ozve skřípění kol Peterovy mo­ torky, je už dávno po půlnoci. A Lasse je zralý na blázinec. Jak­ mile Lisa otevře domovní dveře, vrhne se k ní a pevně ji chytí do náruče. „Ty jsi cvok, taťko,“ prohlásí Lisa se smíchem. „Říkala jsem přece, že se o mě nemusíš bát.“ „Jaké to bylo?“ hořím zvědavostí. „Užili jste si to? Jsi do Petera zamilovaná?“ „Nech toho,“ zavrčí Lisa. „Úspěchu je potřeba čas od času něco obětovat. A teď si jdu lehnout.“ Nazítří vyrážíme do města na vánoční nákupy. Řídí mam­ ka, Lasse sedí vedle ní a my s Lisou se musíme poskládat doza­ du. Ještě loni jsme s mámou byly samy, a teď je z nás najednou opravdová rodina. Je to dost zvláštní pocit. Jakmile dorazíme do města, rozejdeme se na všechny stra­ ny. Sháníme přece dárky jeden pro druhého. Mamce koupím bonboniéru, protože ona je schopná cpát se sladkým v jednom 40

kuse. Pro Lasseho už dárek mám. Ve škole jsem mu v řeme­ slném kroužku vyrobila dřevěnou poličku na kořenky. Lisa si přeje jen dvě věci. Nové džíny a přikrývku pro Olleho. Ale tolik peněz nemám, takže se bude muset spokojit s dopisním papí­ rem. Podaří se mi sehnat moc pěkný, s potiskem cválajících koní. Úplně nejtěžší je pořídit dárek pro Jonteho. Dlouho si pro­ hlížím maličké zlaté srdíčko. Vypadá rozkošně. Přívěšek je uprostřed rozdělený a každá polovina má svůj vlastní řetízek. Mohli bychom tak každý nosit svou půlku, aby bylo každému jasné, že k sobě patříme. Nakonec ho ale nekoupím. Jontemu by to určitě připadalo hloupé. Místo přívěsku zvolím klakson na moped. Vím, že si ho přeje, a navíc se taková houkačka zaručeně nedá považovat za příliš romantický dárek. Nic dalšího už sehnat nestihnu. Pospícháme domů, protože odpoledne se v jízdárně koná skokanský trénink. Lisa s má­ mou už čekají u auta, ale po Lassem nikde ani stopy. Ten nakonec dorazí o půl hodiny později a je tak ověšený balíčky a krabicemi, že se pod nimi skoro ztrácí. „Cos to prosím tě nakoupil?“ zajímá se máma. „Adventní svícny,“ vysvětluje Lasse. „Byly ve slevě. Postaví­ me je do všech oken, aby zavládla pořádná vánoční atmosféra.“ „Tak na to zapomeň,“ odtuší mamka. „Neznám nic ohavněj­ šího než adventní svícny do zásuvky.“ 41

„Ale mají je přece všichni,“ řekne Lasse zaraženě. „To ovšem ještě neznamená, že jsou hezké,“ naježí se máma. Je mi Lasseho vážně líto. Občas je na něj mamka jako na ci­ zího. Celou cestu domů se kvůli těm nebohým svícnům hádají. Hloupé chování zjevně není omezené věkem. Kvůli Lasseho vánočním nákupům se před cestou do jez­ decké školy nestihneme ani nasvačit. Tak tak se stačíme pře­ vléknout a je čas vyrazit. Všichni staří známí už na nás čekají. Před jízdárnou sto­ jí Jonte, Sandro a samozřejmě i Peter. Jeanette na svém bílém poníkovi, nafrněná Berit a taky Lotta na Siggem. Při pohledu na něj mě pořád ještě trochu bolí u srdce. V době, kdy Sigge pat­ řil ke školním koním, jsem byla jeho ošetřovatelkou, a když si ho pak Lotta koupila, myslela jsem, že už nikdy nebudu spokojená. Ale pak jsem naštěstí dostala Stara. Na dvoře před stájemi stojí taky dva noví jezdci. S Lisou si je zvědavě prohlížíme. První sedí na dlouhonohém světlehnědém poníkovi s bílými ponožkami. Jezdkyně má krátké vlasy obarve­ né na červeno a výrazné dolíčky ve tvářích. Pořád se motá oko­ lo Petera. To určitě není náhoda, protože na něj holky letí jako vosy na med. Druhý poník je tmavošedý s hřívou přistřiženou nakrátko. Jezdec vypadá zachmuřeně, a když ho pozdravím, ani neotevře pusu. „Doufám, že jsou to mizerní jezdci,“ utrousí Lisa. „Aby mi nepřebrali místo v družstvu.“ 42

„Ještě žádné místo v družstvu nemáš,“ připomenu jí. Lisa dělá, jako by to neslyšela. Brzy se ukáže, že oba nováčci jsou všechno, jen ne špatní jezdci. „Dobře, Cecilie! Přesně takhle, Mattiasi!“ ozývá se v jednom kuse od Maggan, naší trenérky. Mně to nevadí, zato Lisa celá znervózní. Pro jednou je to ona, kdo se chová nemotorně, a ne já. Olle snad ještě v životě neod­ mítl poslušnost před překážkou, ovšem teď to předvede hned dvakrát. Uvažuju, jak by se asi Lisa tvářila, kdybych na ni houkla: „Snaž se, Liso“, přesně jako to dělá ona mně. Nemám ale odvahu to zkusit, protože se dokáže pořádně rozzuřit. Starovi se skokansky výjimečně daří a já jsem moc spokoje­ ná, jak s ním, tak sama se sebou. Je moc fajn vidět, že ho skákání doopravdy baví. Nepočítám s tím, že by nás vybrali do družstva, ale kdo ví. Dějí se i větší zázraky. Třeba jako když mi mamka Stara koupila. Vůbec jsem se neodvažovala snít o vlastním koni, a přesto jsem ho dostala. „To vypadalo opravdu moc pěkně, Kláro,“ chválí mě Maggan. Největší radost má ovšem z Uhlíka, který konečně pustil z hlavy představu, že je rodeový kůň. Dovolí si jen pár malič­ kých kozlíků. „Ani se tomu neodvažuju uvěřit,“ opakuje pořád dokola. „Už jsem se začínala obávat, že moje pověst jezdecké instruktorky dostane na frak.“ 43

Na konci hodiny povolíme koním podbřišník a chvíli je jen provádíme. Lisa je tak zdeptaná, že se sotva vleče. Když se ji snažím povzbudit, jen na mě vycení zuby. Holky z jízdárny se jako obvykle rojí kolem Petera. Všech­ ny s ním chtějí mluvit a každá si chce popleskat Lorda. Mě by taková neustálá pozornost asi pěkně unavovala, ale Petera to očividně těší. „Včera jsem si to užil,“ osloví Lisu. „Fakt, jo?“ ucedí Lisa nazlobeně. Petera to ovšem nezastaví. „Příští pátek máme ve škole diskotéku. Nemáš chuť vyrazit se mnou?“ nadhodí. Shromáždění holek zalapá po dechu. Jen si to představte – rande s Peterem, a ještě k tomu na školní diskotéce. Kterákoli jiná by z takové nabídky byla štěstím úplně bez sebe, ale Lisa se tváří naprosto nechápavě. „A proč bych jako měla?“ opáčí. Peter se rozpačitě usměje. „No…“ začne. „Já nevím. Jenom jsem myslel, že…“ „Tak tolik nemysli,“ usadí ho podrážděně Lisa. „Mám pode­ zření, že tvůj mozeček by tu námahu nemusel vydržet. Jedeme domů, Kláro.“ Cestou zpátky si nepovídáme. Vytáhnu chodidla ze třmenů a jen tak klátím nohama. Nebe má barvu olova a zase začalo sněžit. Vzduchem poletují veliké sněhové vločky, a tak vystr­ 44

čím jazyk a snažím se některou z nich polapit. Odněkud z vel­ ké dálky k nám doléhá slabý cinkot, jak se spouští železniční závory. Uvažuju, jaké asi bude slavit Vánoce spolu s Lisou a Las­ sem. Nejradši bych je strávila s mamkou a taťkou, přesně jako kdysi. Jenže už nejsem malá holka a tyhle časy se nikdy nevrá­ tí. Při té myšlence se mě zmocní smutek. „Myslíš, že jsem byla na Petera zbytečně hnusná?“ zeptá se Lisa po chvíli. „Však on je na to zvyklý,“ opáčím. „Asi bych mu měla brnknout,“ pronese Lisa zamyšleně. „Ji­ nak by ho mohlo napadnout, že už nás s Ollem nebude tréno­ vat. A to musí, teď víc než kdy jindy.“ „Jezdíš přinejmenším stejně dobře jako Cecilia s Mattiasem,“ chlácholím ji. „To řekni spíš Maggan,“ prská Lisa. „Nebo ty jsi neslyšela, jak je z nich celá pryč jen kvůli tomu, že mají za sebou mno­ hem víc závodů než my?“ Než dojedeme na Malinovou stráň, snese se skoro úplná tma. Už zdálky je vidět světlo v každičkém okně našeho velké­ ho červeného domu. „Tak to vypadá, že táta ten souboj o adventní svícny vy­ hrál,“ podotkne Lisa. „Mně je zima,“ postěžuju si. Tenké jezdecké rukavice mám úplně promočené a za krk se 45

mi dostal sníh, který teď taje a stéká mi po zádech. Nohy mám ztuhlé jako rampouchy. Nejradši bych si rovnou vlezla do vany s horkou vodou, ale nejdřív se samozřejmě musím postarat o Stara. Pro jednou bych si skoro přála místo koně motorku. Člověk by s ní jen zajel do garáže a bylo by. Jakmile však otevřeme dveře do stáje, čeká nás milé pře­ kvapení. Mamka totiž vykydala místo nás. Napustila kbelíky s vodou a žlaby jsou plné ovsa. „Tvoje máma je obyčejně děsnej rapl, ale někdy umí být fakt hodná,“ prohlásí Lisa. Přesto však nemůžeme jít rovnou dovnitř do tepla. Star s Ol­ lem jsou totiž taky mokří, takže nejdřív jim musíme vydrbat hustou zimní srst do sucha. Zatímco se činím, Star klidně pře­ žvykuje. Čas od času otočí hlavu a zadívá se na mě. „Jsi ten nejkrásnější koníček na světě,“ šveholím a dám mu pusu na čumák. Cítím vůni zpoceného, rozehřátého koně. Žádnou lepší ne­ znám, snad kromě čerstvě upečených žemlí. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že by bylo šikovnější mít moped? Když koně vydrbeme do sucha, přehodíme přes ně přikrýv­ ku a jdeme domů. Už mi sice není taková zima, zato mám hlad. Jako vlk. „Schválně, jestli se ti dva stihli zase udobřit,“ podotkne Lisa. „Drž palce!“ Vím přesně, co má na mysli. Mamka s Lassem nejsou man­ 46

želé moc dlouho, takže většinou otravují svou čerstvou zamilo­ vaností a každou druhou minutu se líbají. Ovšem když si vjedou do vlasů, tak pořádně, a v tu chvíli je lepší jít jim z cesty. Opatrně pootevřeme domovní dveře a špicujeme uši. Dolé­ há k nám ale jen tichá vánoční melodie z rádia v kuchyni. Žád­ né zvýšené hlasy. To vypadá nadějně, i když možná jen sedí každý v jiném pokoji a trucují. „Hele,“ řekne Lisa a čichá. „Cítíš to?“ Několikrát se zhluboka nadechnu, a není pochyb. Ve vzdu­ chu se vznáší vůně Vánoc, šafránových bochánků a čerstvých ka­ ramel. „Pojďte sem, holky!“ ozve se mamka z kuchyně. Tulí se k sobě s Lassem na kanapi a vypadají víc zadobře než kdy jindy. Na stole před nimi stojí dva hrnky s kávou a celý koš čerstvých, do zlatova upečených šafránových bochánků. „Lasse pekl,“ oznamuje nám máma. „To je vidět,“ podotknu. Mamka je šikovná na spoustu věcí, ale pečení a vaření k nim nepatří. Jakmile se domem začne linout pach spáleniny, je jasné, že u plotny stojí ona. Neumí pořádně připravit dokonce ani popcorn z mikrovlnky, a to má přitom na obalu přesný návod. „V ledničce je vánoční kola,“ hlásí Lasse. „Nebo byste si radši daly teplé kakao? Vypadáte zmrzle.“ „Kakao,“ odpovíme s Lisou jednohlasně. Nic lepšího si v tuhle chvíli ani nedokážu představit. 47

„Běžte se převléknout a já ho zatím uvařím,“ nabídne se Lasse. Vzápětí se všichni sesedneme ke kuchyňskému stolu a po­ chutnáváme si. Šafránové bochánky jsou žluté jako sluníčko a ještě vlažné. „Podívejte, jak pěkně nám to tu ty adventní svícny rozsvíti­ ly!“ vyhrkne máma. „Vánoční atmosféra v každém růžku.“ S Lisou se po sobě ohlédneme a cukají nám koutky. Mamka už podle všeho stihla zapomenout, že považuje adventní svíc­ ny do zásuvky za tu nejšerednější věc na světě. Za oknem do kuchyně teď sněží ještě hustěji. Navíc se zvedl vítr, takže sněhové vločky víří vzduchem. Obemknu hrnek s čo­ koládou dlaněmi a cítím, jak se mi teplo rozlévá z rukou do celého těla. Je příjemné sedět tu takhle ve čtyřech, úplně jako opravdo­ vá rodina. Možná nakonec tolik nevadí, že už nikdy nebudeme na Vánoce pohromadě jen máma, táta a já.

48

5 P

ředvánoční týdny jsou ty nejkratší v celém roce. Dny se člověku jen mihnou před očima a na nic není dost času. Ve ško­ le se rozpoutá hotový blázinec. Vůbec nechápu, proč všechny zkoušky a písemky připadají na konec roku. Jeden večer se učím na zeměpis Asii, další zase německá slovíčka nebo nepochopi­ telné matematické rovnice. Nakonec z toho mám v hla­vě stejně jenom guláš. Udělat si čas na Stara teď taky není jednoduché. Do školy od­ cházím ráno za tmy, a když odpoledne přijdu domů, už se zase smráká. Pokud si s Lisou chceme zajezdit, musíme si ze školy opravdu pospíšit. Aspoň že teď můžeme i za tmy jezdit v našem padoku. Lisa 49

totiž celý jeden večer hučela do Lasseho tak, že nakonec pod­ lehl a přislíbil nám namontovat do ohrady osvětlení. Další dva přemlouvací večery pak padly na to, aby to vážně udělal. Las­ semu totiž obyčejně trochu trvá, než splní, co slíbil. Cesty za Peterem a trénink na skokanskou soutěž jsou teď přes týden úplně vyloučené. Jde to jen o víkendu. Peter místo toho jezdí na motorce k nám. Když jsem Petera viděla poprvé, připadal mi děsný. Odpor­ ně sebejistý a protivný v každém směru. Na jezdeckém táboře se snad ani jedinkrát nechopil kartáče, aby sám vyhřebelcoval koně. Neměl to zapotřebí. Zdejší holky se praly o to, kdo se bude moct starat o Lorda. Když jsem však teď na podzim spad­ la z koně a začala mít strach, Peter mi opravdu pomohl. Dělal to sice hlavně z toho důvodu, aby se zalíbil Lise, ale stejně. Už jsem si na jeho chování zvykla. Ze začátku jsem se bála, že by se do něj Lisa mohla zamilovat, ale teď je mi ho spíš líto. Nenapadlo mě, že Lisa dokáže být tak falešná. Šla s ním na diskotéku a znova do kina. Dvakrát spolu jeli do města na svačinu. Když je Peter tady, předvádí Lisa snad ještě svůdnější úsměvy než on sám v dobách největší slávy. A jednou ho dokonce objala. Jenže jakmile je Peter z dohledu, úlevou si oddechne. „Mně teda připadá, že se k němu chováš dost ošklivě,“ pro­ hlásím. „Ále, však on to zvládne,“ mávne Lisa rukou. „Jen se neboj.“ 50

Tak mlčím, ale moc se mi to nezamlouvá. Vůbec Lisu ne­ poznávám. Samozřejmě dobře vím, jak nerada prohrává. S ní se nedají hrát ani vrhcáby, protože když jí nepadne full house nebo čtyři stejné, dokáže pak celé hodiny trucovat. A když Jon­ te teď na podzim vyhrál terénní parkur a Lisa skončila až třetí, vzpamatovávala se z toho skoro týden. Prostě a jednoduše chce být nejlepší. Osobně moc nechá­ pu, co je na tom tak strašně důležitého, ale podobně uvažuje spousta lidí. Včetně Jonteho. Nikdy bych ovšem nevěřila, že by kvůli tomu Lisa začala lhát a podvádět. Nechci, aby se moje starší sestra chovala takhle. Dokonce ani když jde o Petera. Jak se blíží Vánoce, je to čím dál tím horší. Lisa bez ustání mluví jen o skokanských závodech a výběru členů týmu. Vy­ padá to, jako by na tom závisel celý její život. Nakonec toho mám až po krk. „Dej mi pokoj! Už nechci o té soutěži slyšet jediné slovo,“ zavrčím. „Copak nedokážeš myslet vůbec na nic jiného?“ „Jako na co?“ diví se Lisa. V tu chvíli to vzdám. Lisa se stejně nevrátí k normálu, do­ kud nebude po závodech. Radši teď beru na projížďky mamku než ji, i když to znamená přistoupit na velice poklidné tempo. Mira se začíná hodně zakulacovat a máma nechce nic riskovat. „V každém případě chci mít jistotu, že smrt hříbátka nebu­ du mít na svědomí já,“ prohlašuje. „Neříkej to,“ žadoním. 51

Myšlenka, že hříbátko nejspíš nepřežije, je příšerná. Nechci si ji vůbec připomínat. „Je přece možné, že to zvládne,“ dodám. „Veterinářka to tvrdila.“ „Řekla, že existuje určitá šance, ale nepatrná,“ opraví mě mamka. „Když do toho budeš vkládat naděje, bude to jenom těžší, Klárko. Musíme se prostě připravit na nejhorší.“ Jenže jak mám přestat doufat? Dokud hříbátko žije, je i na­ děje. Jsem si jistá, že mamka to vnímá stejně, i když to třeba nechce vyslovit nahlas. Někdy, když mám kratší vyučování, a mamce se podaří utrh­ nout se z práce, vyrazíme na projížďku. Od té doby, co se za­ milovala do Lasseho, vystupuje míň jako kamarádka a víc jako opravdová máma. Proto je tak fajn podniknout pro změnu zase něco samy. Jen ona a já. Les pokrytý bílou přikrývkou působí jiným dojmem. Staré známé stezky mi najednou připadají nové. Zem pod stromy křižují stopy různých druhů zvěře. Vidíme spoustu velkých proláklin po losech i menší prohlubně, které zanechaly srnky. Zajíci jako by na sněhu skákali panáka a jsou tam i další otisky, které ani jedna z nás nepoznává. Je to zvláštní myšlenka, kolik různých zvířat v lese žije. A poradí si úplně sama. Nikdo je nekrmí ani nehřebelcuje. Napadne mě, jak dlouho by asi Star přežil v přírodě jako divoký kůň. „Pamatuješ, jak jsme kdysi snily, že budeme mít každá vlast­ 52

ního koně?“ zeptá se mamka. „Vůbec mě tehdy nenapadlo, že by se to vážně mohlo splnit.“ „Mě taky ne,“ přizvukuju jí. „Vážně.“ V té době jsem měla radost už jen z toho, že jsem dostala příležitost učit se jezdit. Ani ve snu jsem nedoufala v možnost začít se starat o některého ze školních koní. A vidina vlastní­ ho koně mi připadala asi tak stejně uskutečnitelná, jako že to mamka dotáhne na premiérku. „Ale splnilo,“ povzdechne si mamka potěšeně. „Ještěže se člověk občas mýlí. Život je prostě úplná paráda. Mimochodem, pozdravuje tě táta.“ „On volal?“ vyzvídám. Proti své vůli pocítím dychtivost. S tátou je to složité. Na­ posledy se ozval před týdnem, a to jen proto, aby se omluvil, že má moc práce a nejspíš se už do Vánoc nestihneme vidět. Asi bych na to měla být dávno zvyklá, jenže k tomu očividně nikdy nedojde. Pokaždé, když na mě nemá čas, se mě zmocní stejné zklamání. Nedokážu pochopit, proč se mu po mně nestýská tolik, jako mně po něm. Podle mě by to tak být mělo. „Stavoval se za mnou v práci. Zašli jsme na oběd,“ prohodí mamka. „Tolik ho trápí svědomí, že mi ho přišlo skoro líto.“ Nevím, co mě zaráží víc. Jestli skutečnost, že spolu byli na obě­ dě, nebo to, že s ním máma soucítí. Ani jedno by se ještě před několika málo měsíci stát nemohlo. „A co říkal?“ ptám se. 53

„Ale, pořád to samé. Jak moc toho má v práci, že Elisabeth chce zase rozšiřovat dům. A navrch by chtěl samozřejmě mít čas na tebe, jenže vůbec nic nestíhá.“ „Já už se o něm nechci bavit,“ skočím jí do řeči. „Jestli mě nechce vidět, tak ať je po jeho.“ „Připadal mi vážně dost pod tlakem,“ prohlásí máma. „Ale určitě se brzy ozve.“ Je samozřejmě dobře, že se rodiče přestali hádat, ale to, jak ho teď mamka brání, se mi vlastně taky nezamlouvá. Přece ne­ může být zas takový problém za mnou občas zaskočit? Táta se ozve, sotva se vrátíme domů z vyjížďky. Dobrých deset minut se mi pak omlouvá, že jsme se tak dlouho neviděli. Jenže já nejsem na jeho hloupé výmluvy zvědavá. „Chtěl jsi mi něco?“ přeruším ho nakonec. „ Musím jít totiž psát úkoly.“ „Ty se zlobíš?“ opáčí hned táta. „Ne,“ odseknu. Nechápu, proč se vůbec namáhá otázkami, když stejně ví, o co jde. Bavili jsme se o tom nesčetněkrát. Pokaždé slibuje, že se polepší, ale skutek utek. Nestane se nic. „No, jen jsem ti chtěl říct, že k nám samozřejmě můžeš o ví­ kendu přijet,“ řekne taťka. „Pokud tedy chceš.“ Kéž bych tak mohla věřit, že na tu myšlenku přišel sám. V ta­ kovém případě by mi to udělalo radost. Jenže teď je mi jasné, že ho na ten nápad přivedla mamka. Tím se všechno pokazí. 54

„Nemůžu. V sobotu máme v jízdárně skokanský trénink.“ Ten je mi ovšem úplně ukradený. Mnohem radši bych byla s tátou a býval by mě k tomu úplně jednoduše přemluvil. Jenže on se o to ani nepokusí. „Škoda,“ řekne jen. Jakmile položí sluchátko, určitě se mu uleví. Projevil snahu, a tím pádem už se nemusí trápit špatným svědomím. Já vzte­ ky skřípu zuby. Vydusám schody a prásknu za sebou dveřmi. Mamka se samozřejmě vzápětí přižene, aby mě utěšila. Oči­ vidně potají poslouchala, co si s tátou povídáme. Já ale o ničí útěchu nestojím. Občas je mnohem příjemnější být naštvaná než smutná.

55

6 V

sobotu časně ráno mě vzbudí zvuk plíživých kroků. Venku je stále tma, takže vůbec nic nevidím. „Kdo je to?“ zašeptám. „Jenom já,“ ozve se šeptem Lisa. „Nemohla bych si vlézt k tobě? Nemůžu spát.“ Nepotřebuju se pídit po důvodu. Právě dneska se všechno rozhodne. Po tréninku vybere Maggan čtyři členy školního družstva. Lisa se zavrtá do pelíšku vedle mě. V posteli je na­ jednou těsno a horko, ale zároveň vcelku útulno. „Tak je to lepší,“ prohlásí Lisa spokojeně. „Víš, že občas není úplně k zahození mít ségru?“ Za další dvě minuty je podle zvuků jasné, že spí. Zato já 56

jsem úplně vzhůru. Svítící ručičky na hodinách ukazují půl sedmé. Opatrně se vysoukám z postele a natáhnu na sebe dží­ ny a svetr, které zůstaly ležet v jednom chumlu na podlaze. V domě vládne ticho, které je venku ještě zřetelnější. Dokonce ani ptáčci se ještě neprobudili. Jinak by kolem krmítka vládl čilý ruch. Lasse jim dennodenně dosypává zrní a věší lojové koule. Když otevřu dveře do stáje, přivítá mě dychtivé ržání. Kaž­ dému koni dám sběračku granulí a shodím ze seníku balík sena. Je příjemné být pro jednou ve stáji sama. Potom se usa­ dím na bednu s hřebelcovacími potřebami a poslouchám, jak klidně chroupou. Star občas zvedne hlavu a zahledí se na mě přes okraj boxu. Pokaždé mě to uvnitř zahřeje. „Mám tě tak ráda, chlapíku,“ pošeptám mu. „Víš to, viď?“ Star na okamžik přestane žvýkat a zastříhá ušima. Každo­ pádně ví, že ho mám ráda, přestože třeba nerozumí mým slo­ vům. A já vím, že on má rád mě. Prostě k sobě patříme. V tom tkví největší radost majitele koní. Nejde o to vyhrá­ vat hromady závodů. Proč jen to Lisa nedokáže pochopit. Když se vrátím zpátky, doma se ještě pořád vyspává. Vlád­ ne tam stejné ticho jako předtím. Potřebuju se nějak zabavit, a tak se pustím do pečení. Vyberu si čajové pečivo, což je je­ den z mála receptů, který si z hodin domácích prací pamatuju nazpaměť. Je na něj třeba hladká mouka, mléko, máslo, prá­ šek do pečiva a špetka soli. Pak se to celé splácá dohromady 57

a z hmoty se dělají kulaté koláčky přímo na plech. Jednoduché jako facka. Zatímco se můj výtvor peče, prostřu na kuchyňský stůl nový ubrus a vyndám z lednice máslo, sýr a marmeládu. Když je všechno připravené, dojdu vzbudit ostatní. Baví mě chystat jim překvapení. Mamka je ráno hrozný ospalec, ale vůně koláčků a čerstvě uvařené kávy ji probere. „Ty jsi v každém ohledu moje úplně nejoblíbenější dcera,“ prohlásí a chytne mě do náruče. „Vždyť žádnou jinou ani nemáš,“ namítnu. „A to vadí? Já jsem přece taky tvoje nejoblíbenější máma. Nebo ne?“ Máma, Lasse a já se cpeme snídaní, zato Lisa jen máchá lžič­ ku v hrnku s čajem a skoro nic nesní. Je jasné, že je nervózní. Když o několik hodin později dorazíme k jezdecké škole, všimnu si, že v tom zdaleka není sama. Ze skokanského trénin­ ku toho moc nemáme. Všichni jen nesoustředěně vlají po jíz­ dárně a Magganiným slovům nikdo nevěnuje pozornost. Peter se pro tentokrát tréninku neúčastní a stojí na tribuně. Lord má dnes zřejmě volno. „Dneska jste naprosto beznadějní,“ zlobí se Maggan. „Jak asi bude vypadat samotná soutěž, když už teď jste nervozitou celí bez sebe? Špetka závodnických nervů by opravdu neškodila.“ V okamžiku, kdy Jonte při dvouskoku narazí přímo do pře­ kážky, až se břevna rozletí na všechny strany, to Maggan vzdá. 58

„Takhle by to nešlo. Seřaďte se na středové čáře,“ řekne una­ veně. „Asi bude nejlepší vybrat členy do družstva hned teď a ská­ kat můžeme potom.“ Postavíme se do řady vedle sebe. Koně nepokojně přešla­ pují. „Nechápu, proč to tak prožíváte,“ míní Maggan. „Je to sko­ kanský závod jako každý jiný a všichni, kdo se chtějí zúčastnit, mají možnost. Navíc je to ovšem taky závod družstev. Přijedou soutěžící zdaleka široka. Zatím se přihlásilo šest jezdeckých klubů. Pokud naše družstvo získá nějaké pěkné umístění, bude to pro školu dobrá reklama.“ „No tak, dělejte,“ ozve se Lisa vedle mě. Maggan si její poznámky nevšímá. „Bylo velmi těžké družstvo sestavit a člověk nemůže být úpl­ ně spravedlivý ke všem,“ pokračuje. „Vím, že některé z vás zkla­ mu, ale s tím se nedá nic dělat. Začnu tím, že chci mít v týmu alespoň jednoho školního koně. Nesmí to vypadat, že naše zví­ řata jsou špatná, a my se tak musíme poohlížet jinde. Proto se soutěže zúčastní Kasper s jezdkyní Linou.“ „Už jen tři usmolený místa,“ šeptne Lisa. „Mně je blbě.“ Vážně se zdá, že jí není dobře. Z tváří jí vyprchala všechna barva a pusu má staženou do tenké čárky. „Mattiasi a Cecilie,“ obrátí se k nim Maggan. „Sice k nám ne­ chodíte příliš dlouho, ale viděla jsem vás na závodech, takže vím, kolik toho umíte. Proto patříte do družstva.“ 59

„Já to věděla,“ zaúpí Lisa. Maggan těká pohledem mezi Lisou a Lottou. Zdá se, jako by se ještě úplně nerozhodla. V jízdárně panuje hrobové ticho. Všichni vyčkávají. „Takže zbývá poslední volné místo,“ řekne Maggan. „A to zaujme Lotta se Siggem.“ Připadá mi, jako by Lisa měla každou chvíli omdlít. Zrudne a hned zase zbělá. Popleteně se rozhlíží, jako by si nebyla jis­ tá, jestli se jí to náhodou jen nezdá. Pak zničehonic zapíchne Ollemu paty do boků. Ten poplašeně vyskočí a rozhozeným klusem o překot upaluje k východu. „Otevřete vrata!“ zavřeští Lisa. „Uklidni se, Liso,“ volá za ní Maggan. „Vždyť přece o tolik nejde, ne? Všichni v týmu být nemůžou, tak už to chodí. Závo­ dit můžeš tak jako tak.“ Ale Lisa ji neposlouchá. „Otevřete!“ vykřikne podruhé. Několik vyděšených holčiček si pospíší, aby její přání splni­ ly. Když se vrata rozletí, Lisa Olleho plácne, a ten se hned řítí pryč. My ostatní na to s úžasem civíme. „A jéje,“ ujede Maggan. „Ta se teda namíchla.“ „Někdo holt neumí prohrávat,“ procedí Berit skrz zuby. „Pros­ tě nesnese, když není po jeho.“ Je sice pravda, že mi Lisiny věčné řeči o závodech lezly na nervy, ale teď je mi jí najednou líto. 60

„Já s ní promluvím,“ navrhnu a pobídnu Stara. „To je dobrý nápad,“ souhlasí Maggan. „Nechtěla jsem jí ublí­ žit, to musí pochopit. A my ostatní bychom mohli pokračovat v tréninku.“ Když za námi zapadnou vrata jízdárny, rozhlédnu se. Na dvoře před stájemi není po Lise ani památky. Že by se vydala domů beze mě? Anebo se z čiré zlosti rozjela rovnou do lesa? Možná jen stojí za rohem a trucuje. Seskočím a chytnu Stara za otěže. „Pojď hochu, poohlédneme se po Lise s Ollem,“ řeknu. Obejdeme se Starem celou jízdárnu, ale Lisa nikde. Rozhod­ nu se proto podívat i ke stájím. Náhle si všimnu, že se sněhem táhne stopa osamělého koně. Vede k venkovnímu přístřešku, kde se skladují parkurové překážky. Odhodlaně se tam vydám a Star kráčí poslušně za mnou. Stopa vede za roh boudy. Jak se k němu blížím, najednou zaslechnu hlasy. Váhavě zůstanu stát. To si Lisa mluví sama pro sebe, nebo jsem vystopovala někoho úplně cizího? „No tak, bude to v pořádku. Slibuju,“ ozve se nějaký hlas. Není to Lisa. Takže jsem se opravdu vypravila po stopě ně­ koho neznámého. Asi bych měla jet domů. Už už se chystám otočit, když promluví druhý hlas. „Ty jsi úplně největší slaďouš. To je naprosto parádní nápad. Děkuju!“ Upřímně řečeno to zní jako Lisa, ačkoli se mi nezdá, že by 61

mohla tak záhy mít zase dobrou náladu. Nedá mi to a musím se přesvědčit na vlastní oči. Opatrně vystrčím hlavu zpoza rohu. Několikrát zamrkám. To přece není možné. Musím mít vidiny. Jedna věc je ale nad slunce jasnější. Moji útěchu Lisa vůbec nepotřebuje. Visí totiž kolem krku Peterovi a on ji taky objímá. A tím to nekončí. Líbají se! Navíc to není žádná upejpavá pusinka, ale opravdový po­ libek. Jako vystřižený z filmu. Připadám si hrozně hloupě, že na ně takhle potají koukám. Zmateně udělám krok zpátky a vra­ zím přímo do Stara. Ten uskočí a já sebou plácnu do sněhu. Lisa se otočí po zvuku. Jakmile mě spatří, ucukne Peterovi, jako by ji štípla vosa. Poprvé v životě ji vidím se červenat. „Co ty tady děláš?“ zavrčí. „Hledám tě, co jiného?“ prohlásím a hrabu se na nohy. „Mys­ lela jsem, že ti to přišlo líto.“ Lisa přelétne pohledem od Petera ke mně a dá se do smíchu. „To už mě přešlo,“ řekne. „Peter totiž přišel s úplně světo­ vým nápadem. Poslouchej dobře: Prostě a jednoduše dáme do­ hromady vlastní družstvo. Ty a já, Jonte a Sandro. A Peter bude náš vedoucí.“ „Ale to asi nepůjde,“ podotknu. „Musí to přece být pod hla­ vičkou jezdeckého oddílu.“ „Tak založíme jezdeckej oddíl,“ prohodí Lisa zvesela. Bledost v obličeji je tatam. Teď jí tváře hoří nadšením a oči jakbysmet. Celá úplně srší energií. 62

„Sfoukneme školní družstvo jako svíčku,“ vede si svou. „Jen ať Maggan vidí, že si vybrala špatně. Pojď. Musíme to probrat s Jontem a se Sandrem.“ To je celá Lisa. Ani ji nenapadne se mě ptát, jestli mám chuť se něčeho podobného účastnit. Vztekle kopnu do sněhu. „Já ale nevím, jestli do toho chci jít,“ prohlásím. Lisa na mě vyvalí oči. „Nech toho, Kláro! Přestaň se chovat jako padavka,“ vyprsk­ ne podrážděně. „Vždyť už jsi na skokanských závodech byla.“ „Taky netvrdím, že si na to netroufám,“ namítnu. „No proto,“ řekne Lisa. Vydá se zpátky k jízdárně s Ollem a Peterem v patách. Já se mrzutě loudám za nimi. Lisa naprosto nic nechápe. Já se ne­ bojím skokanských závodů, ale spíš představy, že jsme součástí jednoho družstva. Pokud soutěž pokazím, zkazím to celému týmu. A hádejte, kdo pak bude vzteky celý bez sebe. Na to vážně nemám náladu. Naproti tomu Jonte a Sandro jsou do Peterova nápadu celí žhaví. „Na tos přišel fakt úplně sám, brácho?“ podivuje se Jonte. „Tenhle plán jsem měl v záloze od začátku,“ odpoví Peter. „Říká se tomu předvídavost, pokud jsi ovšem to slovo vůbec kdy slyšel. Teď jenom vymyslet pro náš jezdecký klub vhodné jméno, a můžeme se přihlásit.“ „Družstvo z Malinové stráně,“ navrhne Lisa. 63

„To zní hloupě,“ podotknu. „Tak teda vymysli něco lepšího,“ namíchne se Lisa. „Roz­ hodně to zní drsnějc než třeba Malinový jezdecký oddíl.“ „Peterovi tučňáci,“ nadhodí Sandro. „Tučňáci?“ ozve se sborově. „No, když budeme mít všichni na závod černá jezdecká saka, budeme vypadat skoro jako tučňáci.“ „Tak na to zapomeň,“ rozesměje se Peter. „Rozhodně ne­ hodlám vést do soutěže hejno tučňáků. Řekl bych, že Tým z Malinové stráně je vyhovující.“ Lisa se spokojeně usměje. „Já si nejsem jistá, jestli chci být v týmu,“ zkusím to znovu. Tentokrát na mě kromě Lisy zůstanou koukat i zbylí tři. „Ale jasně, že chceš,“ prohlásí Sandro. „Musíš závodit,“ rozhodne Peter. „Družstvo je čtyřčlenné, takže bez tebe to nepůjde. Já závodit nemůžu, protože se jedná o soutěž poníků.“ „Kláro, prosím,“ žadoní Jonte. V tu chvíli to vzdám. Na mých přáních stejně nikomu nese­ jde a nepřestanou na mě dorážet, dokud neřeknu ano. „Ale ne abyste to házeli na mě, když se nám to nepovede,“ podotknu dotčeně. „Nebuď labuť,“ usadí mě Lisa. „Jedeme domů. Mám hlad jako vlk.“ Star a Olle klušou bok po boku. Cestu z jízdárny k nám domů 64

znají nazpaměť. Lisa nezavře pusu a pořád mele o tom, jaká je to příšerná nespravedlnost, že do družstva místo ní vybrali Ce­ cilii a Mattiase. „Vždyť přišli na trénink jen párkrát. Já prostě nechápu, jak to Maggan mohla udělat. Ale však ještě uvidí.“ „Vy spolu s Peterem chodíte?“ skočím jí do řeči. Kdyby mi někdo vyprávěl, že se Lisa s Peterem líbali, nevě­ řila bych mu. Nejsem si tím jistá ani teď, i když jsem to viděla na vlastní oči. Snad se mi to přece jen zdálo. „Jak to s tím souvisí?“ diví se Lisa. „Chci to vědět,“ naléhám. „Tak chodíte spolu, nebo ne?“ „Peter si to možná myslí,“ pokrčí Lisa rameny. „Co já vím.“ Jak jen může? Z toho mi jde hlava kolem. „To už fakt přeháníš,“ vyhrknu. „Nemůžeš přece Petera vo­ dit za nos jenom proto, že chceš, aby nás trénoval?“ „A pročpak ne?“ opáčí Lisa nevzrušeně.

65

7 D

en před Vánocemi se dá do deště. Zpočátku jen lehce mrholí, ale pak se spustí pořádný liják. Kapky deště bubnují do oken, a sněhové závěje se roztékají jako splasklé bábovičky. „Z toho by si jeden šel hodit mašli,“ ucedí mamka ponuře. „Přestaň vzdychat a pojď nám pomoct se stromkem,“ vy­ bídne ji Lasse. „S počasím stejně nic nezmůžeš.“ „Ale bez sněhu nebude žádná vánoční nálada,“ stěžuje si mamka. „To bez stromečku taky ne. No tak, pojď se podívat, jaká je to krása. Hezčí stromek jsem ještě v životě neukradl,“ prohlásí Lasse spokojeně. „Neukradl?“ zeptám se zaraženě. „Tys ho štípnul?“ 66

„Jinak přece pořizování vánočního stromku není žádná zá­ bava,“ odvětí Lasse. „Nebo myslíš, že jsme radši měli vyrazit do města a koupit ho na trhu?“ V jeho podání to vyzní tak, že podobnou hloupost by udě­ lal jen cvok. Lisa se dá do smíchu. „On táta žije dobrodružným životem, abyste rozuměli. Ka­ ždé Vánoce se tajně vplíží do sousedovic lesa a čmajzne tam smrček. A potom sousedovi z vděčnosti pomáhá se štípáním dříví.“ Stromek se opravdu povedl. Když ho dotáhneme dovnitř, celý obývací pokoj se rozvoní lesem. Já s Lisou na něj věšíme vánoční ozdoby, kouličky, skřítky a třpytky. Lasse dodá světel­ né řetězy a mamka zcela nepotřebné dobré rady. Večer zůstaneme dlouho vzhůru, i když se vlastně nic neděje. Jen si povídáme, ukusujeme perníčky a obdivujeme ten krás­ ný, čerstvě ukradený stromeček. Vládne pohoda, a člověk na­ vzdory dešti cítí, že jsou opravdu Vánoce. Uvažuju, co asi dělá taťka. Možná sedí na gauči s Nilsem a Elisabeth a taky se ládují karamelami. Třeba myslí na mě. O Štědrém dni ráno stále prší. Ptáčci si sotva troufnou zale­ tět si uždíbnout zrnko ze snopů, které jsme pro ně nachystali. Ze sněhové pokrývky zbylo jen pár ledových ploten na příjez­ dové cestě. Během snídaně se v dálce najednou vynoří motor­ ka. Smykem objede dvorek a zastaví. „To je Peter!“ vykřikne Lisa. „A je s ním taky Jonte.“ 67

Nevím, co si mám myslet. Dřív byla celá naježená, jakmile se k ní Peter jen přiblížil. Zato teď se zdá, že má radost, že ho vidí. Že by do něj přece jen byla trochu zamilovaná a jenom to nechtěla přiznat? Mamka to stihne ke dveřím jako první. „Pojďte dál,“ volá na ně. „Pospěšte si, ať úplně nepromokne­ te. Dáte si s námi něco na zub?“ „Nemůžeme se zdržet,“ hlásí Peter. „Něco malýho bysme snad zakousnout mohli, ne?“ namít­ ne Jonte, který je stejně nenasytný jako obvykle. Vzápětí už sedíme všichni u kuchyňského stolu. Mamka se chová, jako by Peter s Jontem přijeli za ní. Neustále štěbetá. Lasse si zevrubně prohlíží Petera. Samozřejmě je zvědavý, s ja­ kým hnusákem to Lisa chodí do kina. Peter ovšem dokáže být příjemný, když na to má náladu, což teď zjevně má, protože neuteče ani pár minut a podaří se mu Lasseho rozesmát. Vzápětí už spolu klábosí jako dva staří známí. „Něco pro tebe mám,“ pošeptá mi Jonte do ucha. „Dárek k Vánocům.“ „Já pro tebe taky něco mám,“ odpovím mu šeptem. „Pojď, pů­ jdeme nahoru. To je jediná šance, jak být chvíli sami.“ Když se octneme v mém pokoji, vyměníme si dárky. Balí­ ček od Jonteho je maličký, v tmavofialovém obalu s nakrouce­ nou zlatou stužkou. 68

„Ale otevřít si ho smíš až večer,“ prohlásí Jonte. „Slib mi to, prosím!“ „Slibuju,“ přisvědčím vážně. Posadíme se vedle sebe na postel. Vůbec nevím, kam s ruka­ ma. Obvykle se s Jontem vídáme buď ve škole, nebo při projížď­ ce. Teď když jsme spolu sami u mě v pokoji, je to trochu divné. Ani jednoho z nás nenapadá, co říct. Zlehka se Jontemu opřu o rameno a on se opře o mě. Jeho vlasy mě šimrají na nose. Napadne mě, jaké by asi bylo líbat se doopravdy, jako Lisa s Peterem za tím přístavkem u jízdárny. Strkat někomu jazyk do pusy mi sice připadá trochu nechutné, ale stejně bych to ráda zkusila. Aspoň jednou. Zádrhel je v tom, že nevím, jak se to dělá, a myslím, že Jonte je na tom podobně. Kdyby to nebylo tak trapné, šla bych se zeptat Lisy. Ta na to očividně přišla, ať už se to naučila kdekoli. Nakloním se k Jontemu ještě trochu víc, zavřu oči a našpu­ lím pusu, jako to dělají holky ve filmech. To by mělo stačit. Jen­ že Jonte podle všeho kouká na jiné filmy než já, protože místo toho, aby mě políbil, spustí něco o dece pod sedlo, kterou poří­ dil Daisy. Jestli má mezi námi k něčemu dojít, budu to nejspíš muset udělat já. Jemně pohladím Jonteho po vlasech a dám mu let­ mou pusu na špičku nosu. Vzápětí si vezmu na mušku jeho rty. „Jonte, jdeme!“ ozve se zezdola Peter. „Musíme vyrazit domů, jinak se máma bude zlobit.“ 69

Jonte okamžitě vyskočí. Já schlíple dřepím na okraji postele a říkám si, že jsem na to měla jít trochu víc zhurta. Kdo ví, kdy se mi naskytne další příležitost? „Zavoláme si zítra,“ řekne Jonte. „Veselé Vánoce, Kláro. Dou­ fám, že se ti dárek bude líbit.“ Přála bych si, aby mě objal a řekl mi, že mě má rád. Ne snad že by to bylo třeba. Vím, že to tak je, ale stejně. Čas od času je fajn něco takového slyšet. Zklamaně následuju Jonteho dolů. „Ne abyste se přecpaly vánoční šunkou. Pozítří musíte zá­ vodit,“ nabádá nás na rozloučenou Peter. Nastartuje motorku a právě v okamžiku, kdy s Jontem začnou mizet v dálce, objeví se na příjezdové cestě v opačném směru auto. Má za sebou velký přívěsný vozík. „Dneska se tady dveře netrhnou,“ podotkne mamka. „Že by vánoční skřítek vyměnil soby za Volvo? Do takového vozíku se vejde spousta dárků.“ Není to žádný Ježíšek, ale táta. Vůbec nevím, co mám dělat. Napůl se mi chce rozběhnout a skočit mu do náruče. Druhá polovina by nejraději vyrazila nahoru do pokoje, práskla za se­ bou dveřmi a zamkla se. Nikdy si na mě neudělá čas, když chci já. Zato počítá s tím, že budu celá šťastná, jakmile se jednou uráčí přijet on. Vyčkávavě stojím mezi dveřmi. Taťka vyndá z auta Nilse a postaví ho na zem. V naduca­ né kombinéze a sněhulích vypadá bráška jako maličký astronaut. 70

„Kuála, Kuála!“ dá se do křiku, jakmile mě spatří. Mává mi tak divoce, že ztratí rovnováhu a spadne na nos přímo do louže. Je zvláštní, jak tak malé dítě dokáže tak hlasitě vřeštět. Nazuju si mamčiny dřeváky a seběhnu mu ze schodů na pomoc. Kombinézu má zepředu úplně promočenou a tvářičku od blá­ ta. Ale jakmile ho zvednu, křik okamžitě ustane. Jako na povel. „Hezká Kuála,“ rozesměje se. Člověk ho nemůže nemít rád. „Říkali jsme si, že vám zaskočíme popřát hezké svátky,“ vy­ světluje taťka. „Nerušíme, doufám?“ „Vůbec ne. Jen pojďte dál,“ vyzve je mamka a podrží jim ote­ vřené dveře. „Elisabeth nepřijela?“ „Peče doma šunku,“ řekne táta. „Ale moc vás pozdravuje.“ Vlastně bych měla být moc šťastná, že se spolu konečně do­ kážou bavit jako normální lidi. Jenže zklamání z tátova nezáj­ mu mi v tom brání. „Ahoj, Klárko,“ pozdraví táta a zkusmo se na mě usměje. „Ahoj,“ odpovím, ale bez úsměvu. Jsem ráda, že zrovna držím Nilse, i když mi svou zablácenou kombinézou zapatlá svetr. S plnou náručí nemůžu tátu obe­ jmout, takže se nemusím rozhodovat, jestli ho obejmout chci, nebo ne. „Mám pro tebe pár dárků,“ řekne táta. „Aha,“ opáčím. 71

„Pojď se podívat,“ pokračuje táta a rozváže krycí plachtu v zadní části přívěsného vozíku. „Pojď se mrknout, co tvůj sta­ rej taťka vymyslel. Samozřejmě spolu s Elisabeth.“ Vypadá tak dychtivě, až se mi z toho sevře žaludek. Proč jen nedokáže pochopit, že já nestojím o přehršle dárků. Přeju si jen, aby mu na mně záleželo. Aby mi naslouchal, podnikali jsme věci společně a aby se mu po mně stýskalo stejně, jako mně po něm. „Pojď se přece podívat,“ naléhá. Předám Nilse mamce a nahlédnu pod zelenou plachtu. Jsem sice připravená na leccos, ale i tak zatajím dech. Táta mi ob­ vykle kupuje dárky, když ho hryže svědomí. Čím víc se stydí, tím hezčí věci mi kupuje. Například letos v létě mi slíbil, že spolu vyrazíme na prázdniny na západní pobřeží, jenže místo toho odjel s Elisabeth a Nilsem do Anglie a mě s sebou nevzali. Proto nás se Starem přihlásil na jezdecký tábor, aby mi to ne­ přišlo moc líto. Teď má zjevně větší výčitky než kdy jindy, protože na vozí­ ku pod plachtou trůní sáně. Skutečné sáňky za koně s polstro­ vaným sedadlem a opěrkou. Přejíždím prsty po tmavém dřevě a nemám slov. Krásnější sáňky jsem v životě neviděla. „A to není všechno,“ hlásí táta a vytasí se s objemným ba­ líkem. „Otevři ho.“ Chvíli zápolím se zeleným balicím papírem, ale nakonec se mi podaří dostat dovnitř a krabici otevřít. Obsah vypadá na 72

první pohled jako změť černých kožených řemínků, ale mně je hned jasné, o co se jedná. Opatrně postroj vyndám. Voní tak nádherně, jak to dokáže jen nová useň. „V obchodě říkali, že prý jde o velikost na poníka, tak by Starovi měl pasovat,“ prohlásí táta. „Líbí se ti?“ Stojím tam s postrojem v náručí a nevím, co si počít. „To je příliš,“ špitnu. „To tedy ne. Pro mou nejmilejší holčičku není nic příliš,“ odvětí taťka a rozpřáhne ruce, abych ho mohla obejmout. Jenže já to prostě nedokážu. Dostala jsem nejkrásnější sáňky pod sluncem, a nemám z nich ani trochu radost. Táta na mně visí prosebným pohledem a mně je do pláče. Hodím postroj zpátky do krabice a rozběhnu se dovnitř. Domovní dveře se za mnou s třísknutím zabouchnou. Jakmile doběhnu do pokoje, dám se do breku. Slzy se mi ři­ nou po tvářích a vůbec to nejde zastavit. Proč musí být všechno tak složité? Nechci tátovi ubližovat a zklamat ho, ale taky ne­ mám sílu předstírat radost. To je doopravdy tak nemožné po­ chopit, co bych si ve skutečnosti přála? Zespoda ke mně doléhají tlumené hlasy rodičů. Určitě ro­ zebírají, jak jsem zpovykaná. Jen si to představte, dostat postroj a sáňky, a nemít z nich vůbec radost. Je to nepříjemné pomyš­ lení, že se o mně baví v mé nepřítomnosti. Chtěla bych vědět, o čem se mluví. Odhodlaně si otřu oči, pootevřu dveře a vyhlédnu ven. Z Li­ 73

sina pokoje se ozývá smích. Slyším Nilsův veselý výskot. Lasse s Lisou si ho očividně vzali na starost, aby si máma s tátou moh­ li v klidu promluvit. Po špičkách se kradu dolů po schodech ke kuchyňským dveřím. Ty jsou pootevřené a já špehýrkou na­ hlédnu dovnitř. Rodiče sedí naproti sobě u stolu. Ani jeden z nich nemá tvář obrácenou mým směrem. Táta si několikrát zhluboka povzdech­ ne a vjede si rukama do vlasů. „Já už fakt nevím, co mám dělat,“ řekne. „Ať vymyslím co­ koli, vždycky je to špatně.“ „Vypadáš unaveně, Rolfe,“ podotkne mamka jemně. „Taky že jsem,“ odpoví táta. „Jsem hodně unavený. V prá­ ci je to bída. Můžu dřít sebevíc, a stejně nic nestíhám. A ještě ke všemu teď Elisabeth není dobře.“ „Je nemocná?“ ptá se mamka. „Nemocná zrovna ne,“ opáčí taťka. „Čeká dvojčata.“ „Dvojčata?“ zopakuje máma. „Chceš říct, že budete mít další děti? Vždyť Nilsovi je teprve rok.“ „Každopádně je to tak,“ prohlásí táta. „Pro Nilse bude určitě fajn mít sourozence a já i Elisabeth máme samozřejmě radost. Ale jak to všechno zvládneme, nemám tušení.“ Musím se opřít o zeď. Dvojčata! Dva další sourozenci, s kte­ rými se budu muset o taťku dělit. „Vážně chci být dobrým tátou i Kláře,“ prohlásí. „Jenže vůbec nevím, jak na to.“ 74

„Já s ní promluvím,“ odvětí mamka. „Jí se po tobě prostě jen hrozně stýská.“ Táta složí hlavu do dlaní a znovu si povzdechne. „Snažím se ze všech sil, ale jak doma, tak v práci všechno jen zkazím. Mám pocit, že se z toho složím.“ Podivně huhňá, téměř jako kdyby natahoval k pláči. Vlasy má celé rozježené. On, který si obvykle na svém vzhledu tolik zakládá. V tu chvíli se přihodí něco, čemu bych nikdy nevěřila. Mamka vstane, obejde stůl a tátu obejme. Začne ho jemně hla­ dit po vlasech a táta sedí s hlavou zabořenou do jejího břicha a popotahuje. „No tak, no tak,“ utěšuje ho. „To se spraví, uvidíš. A když si někdy budeš potřebovat promluvit, máš mě.“ Udělám pár kroků vzad. Najednou mi nepřipadá správné je potají poslouchat. Taťka pláče! Tak jsem ho nikdy nezažila, do­ konce ani, když se s mamkou rozváděli. Tehdy brečela jenom mamka. Jako želva. Jenže teď brečí táta. Tak moc ho tedy trápí, že na mě nemá čas. Mám z toho hrozný a dobrý pocit zároveň. Nejsem mu tu­ díž lhostejná. Zastydím se. Možná jsem přece jenom rozmaz­ lená? Vždyť v hloubi duše vím, že mě má rád. Nechci, aby se dál trápil. Potichu se vyplížím zpátky do scho­ dů, pak se otočím a seběhnu dolů tak, aby mě táta s mámou za­ ručeně slyšeli přicházet. Když otevřu dveře do kuchyně, sedí naproti sobě jako předtím a taťka už nepopotahuje. 75

„Ahoj,“ pozdravím. „Promiň, tati.“ Vlezu si mu na klín a pevně ho obejmu. Zabořím mu nos do prohlubně na krku jako malé dítě. „Holčičko moje,“ šeptá táta. Slyšet ta slova je tak krásný pocit, že se mi zase spustí slzy. „Přece bys neplakala, když máme Štědrý den a vůbec,“ řek­ ne taťka. „Děkuju za ty sáňky,“ vzlykám. „Jsou moc krásné.“ „Je škoda, že slezl sníh a nemůžeme je hned vyzkoušet,“ míní táta. „Ale třeba brzo připadne.“ „Nejdřív musím Stara vycvičit,“ podotknu. „Nejde ho jen tak zapřáhnout do saní, to snad chápeš.“ „No jistě, samozřejmě, na to jsem zapomněl,“ řekne taťka. „Ale zas tak dlouho to netrvá, nebo ano? Bylo by fajn stihnout projížďku ještě během vánočních prázdnin. Pokud mě tedy vezmeš s sebou.“ „Jasně že vezmu,“ souhlasím. „A jestli máš čas, klidně se přijď pozítří podívat na naše skokanské závody.“ Vidím, že váhá. Určitě potřebuje zařídit tisíc jiných věcí. „Přijdu,“ pronese nakonec. „Jen neslibuj příliš,“ nabádá ho máma. Táta se na ni zahledí a pousměje se. „Tentokrát se na závody naší dcery přijdu podívat, ať se děje, co chce. Ale teď musím domů, než se Elisabeth úplně urazí.“ Chvatně vstane a my ho následujeme ke dveřím. Mamka 76

mi položí ruku kolem ramen. Společně se díváme, jak odjíždí. „Takové špatné svědomí se prodraží,“ podotkne mamka, když zadní světla vozu zmizí v dálce. „Ještě pořád jsi z něho zkla­ maná?“ „Trošku,“ odpovím. „Já vlastně ani nevím. Jen mi připadá k pláči, že se skoro nevidíme.“ „Určitě dělá, co může,“ odtuší mamka. „Já vím.“ Chvíli tam mlčky stojíme. Úkosem si mámu prohlížím. Tak ona taťku objímala a utěšovala. Když mu může odpustit ona, měla bych to dokázat i já.

77

8 S

otva jsem si stihla zvyknout, že mám mladšího brášku, a teď mi asi zanedlouho přibydou další dva sourozenci. Je to skoro k nepochopení. Svým způsobem je to docela napínavé. Když jsem byla mlad­ ší, přála jsem si sourozence víc než cokoli jiného. A teď jich mám pomalu celý houf. Dvojčátka, mladšího bratra a starší sestru. Když k tomu připočítám ještě Lisina mladšího bráchu Torb­ jörna, je jich celkem pět. I když s ním se tak často nevídám, a když už se tu objeví, tráví hodiny přilepený k máminu počí­ tači a hraje na něm podivné střílečky. Už teď se mnou táta sotva stihne prohodit slovo. A člověk se snadno dovtípí, že až se narodí dvojčata, bude to ještě horší. Dost možná na mě potom zapomene úplně. 78

Kéž bych si o tom mohla promluvit s mamkou. Jenže ona sama se k ničemu nemá a já se jí nemůžu zeptat, aniž by vyšlo najevo, že jsem jejich rozhovor tajně poslouchala za dveřmi. Je to velká novina, čekat další dva sourozence. Trochu mě děsí, že se o tom máma hned nezmínila. V tom případě má možná i spoustu jiných tajemství. Jinak se ovšem Štědrý den vydaří se vším všudy. Ládujeme se šunkou, masovými kuličkami, mandarinkami a karamela­ mi, až nás z toho skoro bolí žaludek. Potom si za zvuků vánoč­ ních koled rozbalíme dárky. Lasse trvá na tom, že se převlékne za vánočního skřítka, a tak mu to dovolíme. Vlastně je se skřít­ kovským plnovousem docela k zulíbání. Od Lisy dostanu nový hřebelcovací kartáč. Od mamky s Las­ sem pak bezpečnostní vestu a celou řadu knížek. Jako poslední otevřu balíček od Jonteho. Když spatřím, co mi koupil, orosí se mi oči. V krabičce na růžové výplni leží polovina zlatého srdíč­ ka na řetízku. Je to totéž srdíčko, nad kterým jsem v obchodě přemýšlela já. „Podívej, co jsem dostala od Jonteho,“ řeknu. „To je fakt moc hezký,“ ocení ho Lisa a z hlasu jí zazní zá­ vist. „To jsem si teda nemyslela, že je Jonte takovej romantik.“ „Já taky ne,“ připustím. „Peter ti něco dal?“ „Tady tohle,“ ukáže mi Lisa ruku. „Paráda, co?“ Kolem zápěstí má na několikrát obtočený stříbrný náramek ve tvaru hada. Vypadá provokativně a k Lise se dokonale hodí. 79

„Nějak nám ty berušky rostou,“ povzdechne si Lasse a obejme mamku kolem ramen. „Ještě před pár lety jste chodily do škol­ ky, a najednou máte obě kluka. Mimochodem, ten Peter působil moc příjemně. Neříkala jsi o něm náhodou, že je to hnusák?“ „Zas takovej hnusák ne,“ odvětí Lisa. „Zbyly ještě marcipá­ nový prasátka?“ Na druhý svátek vánoční vstáváme s Lisou dlouho před sví­ táním, abychom stačily koně před závodem řádně zušlechtit. „Dnešek je den D,“ vybafne na mě Lisa na přivítanou. Jako bych beztak nebyla dostatečně nervózní. Lisa mi může stokrát slibovat, že se na mě nebude zlobit, když se mi jízda nepovede. Jenže já vím, že bude. Peterův přepravní autobus se objeví před naším domem s dostatečným předstihem. Peter se o něj dělí s několika dal­ šími lidmi, kteří stejně jako on objíždějí velké závody po celé zemi. Tentokrát se autobusem poveze Tým z Malinové stráně. Ne že bychom nemohli do jezdecké školy vyrazit na koních jako obvykle, ale příležitost zadarmo se svézt krásným pře­ pravníkem se neodmítá. Peter a jeho řidič nám otevřou autobus, v němž už stojí Dai­ sy s Uhlíkem a hrabou kopyty. Star nemá převozy rád. Tahá za vazák a rozrušeně frká. Když však Olle s klidem nakráčí do­ vnitř, nehodlá Star riskovat, že zůstane doma sám, a hrne se do vozu tak překotně, že mu sotva stačím. 80

„Nástup se povedl,“ podotkne spokojeně Peter. „Jen dou­ fám, že závod proběhne stejně hladce. V tom případě by nás nějaká ta stužka neměla minout.“ Když se všichni naskládáme dovnitř, je vpředu v kabině těs­ no. Já se ocitnu mezi Jontem a Sandrem. Ostatní se jeden přes druhého holedbají, jak všechny pobijeme a ukážeme Maggan, koho že si vlastně měla vybrat do družstva. Já jediná mlčím a cítím se nepatřičně. Pořád bych se závodění v týmu nejradši vyhnula. „Jsi nervózní?“ pošeptá mi Jonte do ucha. Přikývnu. „Já taky,“ prohlásí. Hned je mi trochu líp. Kradmo se po něm podívám a všim­ nu si, že má kolem krku stejný řetízek jako já. Má na sobě svou polovinu srdíčka a já zase svou. To mě povzbudí na duchu ještě mnohem víc. „Máte jasno, jak bude závod probíhat?“ ujišťuje se Peter. „Za jaký blbečky nás vlastně máš?“ rozčilí se Lisa. „Vždyť nám to omíláš už ani nevím po kolikátý.“ „Zopakuj nám to ještě jednou, pro jistotu,“ poprosím ho. „Jako první startují nejmenší poníci, protože mají nejmen­ ší překážky,“ vysvětluje Peter trpělivě. Star jako poník třídy B pojede v rámci první skupiny. Potom přijdou na řadu poníci třídy C a nakonec všichni z třídy D. Tam patří i Daisy, Uhlík a Olle. Každá skupina závodí sama za sebe. Nejdřív se odjede 81

celé první kolo a potom všichni, kdo zajeli bezchybnou jízdu, pojedou ještě jednou na čas. „Čili jako obvykle,“ utrousí Lisa. Peter dělá, že její poznámku neslyší. Všichni víme, jak Lisa dokáže být z nervozity protivná. „Ale pak je tu ještě závod družstev,“ pokračuje Peter. „V něm se sčítají výsledky tří nejlepších závodníků z týmu. Takže po­ kud tři zajedou skvěle a jednomu vypoví kůň poslušnost, je pořád možnost vyhrát.“ „Ještěže tak,“ oddechnu si. „V tom případě nevadí, když se mi to nepovede.“ „Neříkej hlouposti!“ naježí se Lisa. „Nenavážej se do Kláry,“ usadí Lisu Peter. „Jsem si jistý, že dělá, co může.“ Peter se opravdu v nedávné době změnil k lepšímu. Za po­ slední týdny jsem ho ani jednou neslyšela se vytahovat a opus­ tila ho i ta jeho nadřazenost. Lisa na něj ovšem zůstane zara­ ženě koukat. Jí totiž nikdy neodmlouvá. Zbytek cesty Lisa mlčí a trucuje. Na parkovišti před budovou jezdecké školy stojí spousty přepravníků. Všude se to jen hemží koňmi a lidmi a z repro­ duktorů vyřvává country. Všichni kmitají, ačkoli do zahájení závodů zbývá ještě hodně času. Takhle to na koňských závo­ dech chodívá. Vzpomínám si, jak zmatená jsem před svým prvním tako­ 82

vým podnikem byla. Zdálo se mi, že všem je úplně jasné, co mají dělat, zatímco já jsem neměla nejmenší ponětí. A teď sama patřím k těm, kdo se vyznají. Než zaplatíme startovné a prohlédneme si trať, necháme koně stát v autobuse. Je to klidnější prostředí než prostranství před jízdárnou, kde je slyšet hulákání lidí a dusot kopyt. Uvnitř je o to větší ticho. Slyšíme jen zvuk vlastních kro­ ků na měkkých pilinách a tlumené hlasy ostatních závodní­ ků, kteří obcházejí jednotlivé překážky. Každé družstvo má vedoucího, který ostatním udílí pokyny, jak se s tratí nejlépe popasovat. Tyto rady zjevně nejsou určeny pro cizí uši, protože jízdárnou se nese spousta šuškání. Je skvělé mít za vedoucího Petera. Většina zúčastněných ho zná a ví, jak je dobrý. Nejeden z ostatních jezdců po nás závis­ tivě pokukuje. Lisa se od Petera celou dobu ani nehne a očima mu visí na rtech. „Trať je vcelku jednoduchá,“ prohlásí Peter. „Nejsou na ní žádné zapeklité zatáčky ani nezvyklé vzdálenosti mezi překáž­ kami. Když si dáte záležet a nenecháte koně zběsile rozběh­ nout, určitě to dopadne dobře.“ „Jo, tobě se to mluví,“ brblá Jonte. „Jestli se urveš ze řetězu jako obvykle, tak tě zaškrtím,“ uce­ dí Peter. „Nechci mít z ostudy kabát.“ „Támhle jde Maggan,“ upozorní nás Lisa. Všichni se otočíme a opravdu vidíme přicházet Maggan 83

v čele školního družstva. Za ní jsou Cecilia, Lotta a Mattias z naší skupiny a ještě tmavovlasé děvče, které neznám. To ona pojede na školním ponym Kasperovi. „Naši protivníci,“ propaluje je Lisa pohledem. Když nám Maggan zamává, Lisa se k ní významně otočí zády. O to víc mávám já. Nechci se s Maggan rozkmotřit jen kvůli Lisinu hněvu. „Asi bys měla jít rozcvičit Stara,“ otočí se ke mně Peter. „Vždyť startuješ jako první. Vy ostatní ještě můžete se sedlá­ ním nějakou dobu počkat. Přihlásila se spousta lidí, takže to potrvá.“ „Kolik bude závodit družstev?“ zajímá se Lisa. „Osm včetně nás,“ poučí ji Peter. „Takže zvítězit nebude vůbec hračka.“ Když vyjdeme před jízdárnu, začnu se rozhlížet. Taťka slí­ bil, že se na mě přijede podívat, ale zatím ho nikde nevidím. Ačkoli mamka tu taky ještě není, a to bývá dochvilná. Star poslušně vystoupí z přepravníku. Když stane na pev­ né zemi, začne vzrušeně poskakovat a vydává jedno pronikavé zaržání za druhým. Ocas mu trčí vzhůru jako chochol a Star se celý zálibně natřásá. Zjevně si myslí, že se tu všichni shro­ máždili jen proto, aby ho obdivně okukovali. Křečovitě svírám vazák, aby se mi nevyškubl. „Ano, jsi krasavec, ale teď nás čeká parkur, takže se zklidni.“ Ještěže je po ruce Peter. Drží Stara, než ho osedlám a na­ 84

sednu. Cvičné překážky jsou postavené na velkém opracovišti vedle stájí. Půda se kvůli tajícímu sněhu proměnila v blátivou břečku. Starovi při klusu čvachtá pod kopyty. Dřív jsme se se Starem před závodem pokaždé jen tak pro­ jeli, aby se rozehřál. Tentokrát mi však pomáhá Peter. Je to po­ třeba, protože Star poskakuje a hledí si spíš ostatních koní než toho, aby bral zřetel na mě. „Musíš ho přimět k poslušnosti,“ nabádá mě Peter. „Nene­ chávej ho jen tak pobíhat. Snaž se neustále měnit tempo, tím ho zaměstnáš.“ Přestože se činím, jak můžu, vystrkuje Star čumák a vzpě­ čuje se. Když ho pobídnu do cvalu, rozběhne se nekoordino­ vaným klusem a já na něm nadskakuju, až mi sjede helma přes oči. Je mi tak trapně, že bych se nejradši do země propadla. A nijak to nevylepší ani Lisa, která s Jontem a Sandrem postá­ vá u ohrady a pozoruje mě. „Vzchop se trochu!“ zahaleká na mě. „Drž zobák!“ syknu a hrdlo se mi sevře pláčem. Přesně tohle jsem očekávala. Kéž bych se závodění v týmu vyhnula! „Nechte Kláru na pokoji,“ utne je Peter. „Radši si běžte na­ chystat vlastní koně.“ Lisa odkráčí a je nasupenější než kdy jindy. Jonte se San­ drem ji následují. Když odejdou, začnu se cítit trochu líp. Zabe­ ru, snažím se do puntíku řídit Peterovými pokyny a po chvilce 85

se doopravdy dostaví výsledky. Peter mě nechá klusat a zvět­ šovat a zase zmenšovat kruh. Zkoušíme couvání, obraty kolem předku a překrok. Zanedlouho Star skloní hlavu a zdá se do­ cela krotký. „Tohle vypadá mnohem líp, Kláro,“ podotkne Peter. „Zkus skočit překážku.“ Navedu Stara na tu nejnižší. Star okamžitě zbystří a přidá do kroku. Od kopyt mu odletuje bahno a já se trochu bojím, aby neuklouzl. Ale Star se přenese přes břevno bez zaváhání. „Tak je to dobře,“ volá Peter. „Nedívej se do země a koukej ho pobídnout k odskoku až těsně před překážkou.“ Když zdoláme obě cvičné překážky, je s námi Peter spoko­ jený. „To už stačí. Nechceme Stara vyčerpat ještě před samotným závodem.“ Zpomalím a nechám Stara jít krokem na volné otěži. Připa­ dá mi čiperný i uvolněný a už se nestará, co provádějí ostatní koně. Závod v jízdárně právě začal a já přijdu na řadu až jako jedenáctá. Čekání je náročné, protože mi tím pádem zbývá hodně času na přemýšlení. Opodál u stájí zahlédnu Lisu, jak pomalu rozcvičuje Olle­ ho. Zaručeně je ještě nervóznější než já, ale k čemu mi to je? Abych si dodala odvahy, sevřu v ruce polovinu srdíčka, kterou mám na řetízku okolo krku. I kdybych se ztrapnila, Jonte mě bude mít pořád rád. To pomyšlení mi přináší útěchu. 86

„Do toho, Kláro!“ ozve se halekání, a když otočím hlavu po zvuku, spatřím mamku s Lassem. Divoce mi mávají od ohrady. „Neviděla jsi tátu?“ zeptám se. Mamka zavrtí hlavou. „Slíbil přece, že přijde,“ pípnu a sama slyším, jak žalostně to znělo. „Vždyť ho znáš,“ chlácholí mě máma. „Všude chodí na po­ slední chvíli. Určitě se přižene těsně před tvým startem.“ „To teda doufám,“ zamumlám nespokojeně. „Jinak mu to ni­ kdy neodpustím.“

87

9 T

ěsně přede mnou startuje Lotta. Sigge je stejný čipera jako v době, kdy ještě patřil jezdecké škole. Předvádí bláznivé kousky a pohazuje hlavou, až mu černá hříva vlaje ve větru. „Je to poděs,“ podotkne Lotta se smíchem. „Ale skákat umí. Mimochodem, jsem ráda, že jste dali dohromady vlastní druž­ stvo. Taky mi připadalo trochu nespravedlivé, že Lisu nevy­ brali.“ V době, kdy jsme se o Siggeho staraly obě, jsme se s Lottou vůbec neměly rády. A i když už je to dávno, stejně jsem si za­ tím nezvykla, že už spolu vycházíme. Pořád čekám, že Lotta pronese nějakou ošklivou poznámku, jakmile otevře pusu. V reproduktorech to zapraská a všichni se zaposlouchají. 88

„Linda Karlssonová s koněm Béďou mají osm trestných bodů. Další soutěžící je Lotta Jakobssonová na Siggem, reprezentující družstvo Bruksgårdenské jezdecké školy. Z jízdárny se vynoří zavalitý gotlandský pony. Jezdkyně se netváří moc nadšeně. Lotta mi zamává a odkluše. „Hodně štěstí,“ křiknu za ní. „Snad propánakrále nefandíš našim protivníkům?“ objeví se vedle mě zničehonic Lisa. Mám na jazyku nějakou uštěpačnou odpověď, ale pak si všim­ nu, že se Lisa škádlivě šklebí. „Já tě předtím nechtěla vyvádět z míry,“ podotkne. „Jenom jsem příšerně nervózní.“ „Já vím,“ odtuším. „To nic.“ „Všichni ti na tribuně budeme držet palce,“ oznámí mi. Tenhle poznatek mě ovšem nijak zvlášť neuklidní. Po pouhých několika minutách se vrata jízdárny znovu ote­ vřou. Lotta z nich vyjede klusem a ani se nemusím ptát, jak to dopadlo. Potlesk z ochozů je slyšet až ven k ohradě. „Lotta Jakobssonová předvedla první bezchybnou jízdu dnešního dne,“ ozve se hlasatel z reproduktorů. „Lottu tedy dnes ještě uvidíme. Další soutěžící je Klára Anderssonová na Starovi, která závodí za Tým z Malinové stráně.“ V porovnání s venkovním prostředím je v jízdárně šero. Očím chvíli trvá, než tomu přivyknou. Star se zarazí ve dveřích a zma­ teně si prohlíží pestrobarevné překážky. Já se snažím vyhnat 89

z hlavy myšlenku, že stojím před natřískanou tribunou, odkud na nás všichni civí. „Nic se neděje, hochu,“ řeknu něžně a pohladím Stara po krku. Peter mi radil, abych nechala Stara co nejvíc rozhlédnout, než zazní startovní signál, a tak se jeho pokynem řídím. Zpo­ čátku se Starovi nechce ani do klusu, ale po chvíli projíždění mezi překážkami se uvolní. Zabloudím pohledem na ochozy. Tam někde teď stojí táta a sleduje mě. Musí to tak být. Když zazní startovní zvonec, Star stále ještě váhá. Sotva ho dokážu přimět nacválat, a čím víc se blížíme na překážku, tím víc zpomaluje. Ale aby si postavil hlavu hned u první překážky, to nehodlám dopustit. Vždyť přece skákat umí a většinou ho to navíc baví. „No tak!“ houknu na něj a buším mu patami do boků. Zábrana je tak nizoučká, že by ji Star s trochou vůle jistě dokázal skočit i ze stoje, a taky že ano. Je z toho takový podivný skok snožmo, ale překážku zdoláme. Navedu ho na další a v tu chvíli se Star probudí k životu. Nastraží uši a sám od sebe zrychlí. S každou další skočenou překážkou se cítím lépe. Snažím se myslet na všechny Peterovy rady. Pobízet koně k odskoku těsně před překážkou, správně projíždět oblouk a nedívat se do země, ale vstříc další bariéře. Nakonec nám zbývá už jen dvojskok. Star se odrazí trochu předčasně a já za­ 90

vřu oči, abych neviděla, jak břevna padají ze stojanů. Ale Star se natáhne a skok se mu podaří. Poslední překážku už v té rychlosti přeletí jedna radost. Obecenstvo bouřlivě tleská a Star skloní hlavu. Zjevně chá­ pe, že odvedl dobrou práci. „Také Klára Anderssonová zajela bezchybnou jízdu a uvidí­ me ji ještě jednou,“ oznamuje hlasatel. Teprve v tu chvíli mi to doopravdy dojde. Zvládli jsme to se Starem skvěle, a ať už rozeskakování dopadne jakkoli, nemůže nikdo říct, že jsme neuspěli. Dokonce ani Lisa ne. Sehnu se Starovi ke krku a obejmu ho. „Jsi ten nejlepší koníček na světě,“ pošeptám mu. Mamka s Lassem, Peterem, Lisou, Jontem a Sandrem už na mě čekají před jízdárnou. Cestu z tribuny sem museli zdolat v re­ kordním čase. Slezu ze Stara a všichni se na mě sesypou. „Já myslela, že skončíte hned na první překážce,“ prohlásí Lisa. „A pak jsem skoro měla strach na to koukat.“ „Byla jsi báječná,“ řekne mamka. „Kde je táta?“ ptám se. „Zatím se neukázal,“ odpoví mamka. „Třeba se zasekl ně­ kde v dopravní zácpě, nebo něco na ten způsob. Teď na to ne­ mysli.“ Jenže jak to mám pustit z hlavy? Radost z bezchybné jízdy je tatam a může za to táta. Tvrdil, že tentokrát přijde, i kdyby trakaře padaly. A nepřišel, přestože věděl, jak moc mě to bude 91

mrzet. Vůbec tomu nerozumím. Copak už mu na mně ani tro­ šičku nezáleží? „Chystá se druhé kolo,“ hlásí mi Peter. „Měla bys Stara udr­ žovat v chodu, aby nezatuhl.“ Vyhoupnu se zpátky do sedla a nechám Stara klusat na vol­ né otěži. Závod mi najednou připadá naprosto nedůležitý. Táta to celé zkazil. „Jak ti mám být ku prospěchu, když mě vůbec neposlou­ cháš?“ ozve se Peter. „Cože?“ opáčím. Vůbec jsem si nevšimla, že mluví se mnou. „Jen pět závodníků zajelo bezchybnou jízdu,“ pokračuje Pe­ ter. „Čili už teď je jasné, že dostaneš cenu za umístění. To musí být příjemný pocit.“ Lhostejně pokrčím rameny. Jindy bych překypovala štěs­ tím, ale teď je mi to jedno. „No tak, Kláro. Mysli na náš tým,“ nabádá mě Peter. „Dru­ hé kolo se jede na čas, takže musíš volit co nejkratší trasu. Ale neodbývej to. Pokud si najedeš na překážku moc zešikma, Star ji neskočí. Důležitější je bezchybná jízda než nejrychlejší čas.“ Lotta, já a tři další soutěžící na koních obcházíme po ohra­ dě a čekáme, než nám zvýší překážky, aby mohlo začít druhé kolo. Pohladím Stara. Jeho hebká zimní srst mě hřeje v prstech. „Ty můj krásný koníčku,“ šeptám mu. „Aspoň že ty mě nikdy nezradíš.“ 92

A když nezklame on mě, nesmím zklamat ani já jeho. Star zajel bezchybnou jízdu, a já z toho přitom vůbec nemám ra­ dost. Je to ode mě nespravedlivé. On se tady snaží ze všech sil, zatímco já nemám ani tolik rozumu, abych mu projevila vděk. „Kašleme na tátu,“ prohlásím. „Je to hňup. Když mu na mně nezáleží, tak já na něj taky myslet nebudu.“ Star jen párkrát zastříhá ušima, ale já přesto cítím, že se mnou souhlasí. „Vyhrajeme, viď?“ řeknu. „Až se to táta dozví, bude litovat, že se na nás nepřišel podívat. Jen ať panečku vidí, že to zvlád­ neme i bez něj.“ Rozeskakování zahajuje Lotta. Sotva vjede dovnitř, a vzá­ pětí už je zase venku. Tentokrát se jízdárna doslova otřásá po­ tleskem. „Jak to dopadlo?“ zeptám se, když staneme proti sobě. „Super!“ hlásí Lotta s úsměvem od ucha k uchu. Tentokrát Star ani v nejmenším neváhá. Když vjíždíme do­ vnitř, překypuje silou. Tribuna je úplně narvaná, ale v jízdárně vládne hrobové ticho a vzduch se tetelí očekáváním. Tam ně­ kde mezi diváky se tísní mamka s Lisou a Jontem. Je to trochu zvláštní pomyšlení, vědět, že se na mou jízdu skoro bojí dívat. Já kupodivu nepociťuju ani špetičku nervozity. I kdyby to dopadlo sebehůř, neumístím se níž než na pátém místě, v což jsem se před závodem vůbec neodvažovala doufat. Teď všem ukážu, jak šikovný poník Star je. 93

Když se ozve pokyn ke startu, Star bez pobízení přejde do cvalu. Pohazuje hlavou, abych mu povolila otěže. Teď už ví, co ho čeká, a je zřejmé, že se na jízdu těší. Mohutným skokem se přenese přes první překážku. Musím se ho chytit za hřívu, abych při doskoku nespadla zpátky do sedla. Nemyslím teď na obecenstvo, ani na závod týmů. Klidně bychom mohli být se Starem v jízdárně sami. Mám pocit, jako bychom na celém širém světě byli jen my dva. Starovi trčí uši dopředu a snaží se přidat na tempu, i když už teď jedeme dost rychle. Smýkneme sebou do zatáčky a na dru­ hou překážku najíždíme hodně zešikma. Stara to však neza­ staví. Bez váhání skočí i z této pozice, čímž ušetříme několik metrů. Starovi odletují od kopyt piliny, a ženeme se čím dál rychle­ ji. Jediné, co slyším, je zvuk vlastního dechu. Další překážka se nám taky zdaří a následuje trojbradlí. To je teď vyšší i širší než předtím a působí opravdu děsivě. Strachy se mi sevře žaludek. Zato Star nezaváhá. Předvede skok jako ještě nikdy. Další oblouk také projedeme hodně natěsno, ale podaří se mi Stara srovnat ještě před nájezdem na dvojskok. „No tak, chlapíku, ty to zvládneš!“ křiknu. A taky že ano. Star udělá dva pořádné skoky a pak už uhá­ níme do cíle. Jakmile protneme cílovou pásku, skloní Star hla­ vu a vystřihne několik rozpustilých kozlíků. Jen o vlásek se mi podaří udržet v sedle. 94

Když vyjedeme ze vrat, jako první mi padne pohled na při­ bíhající Lisu. „Tys to zvládla, Kláro!“ huláká už zdaleka nadšeně. „Fakt jsi to zvládla.“ V podstatě mě strhne ze sedla a zmáčkne mě v náručí, až zalapám po dechu. „Nech toho!“ krotím ji se smíchem. „Všichni na nás divně koukají.“ „No a co?“ opáčí Lisa a znovu mě chytí do náruče. „Slyšela jsi, co říkal hlasatel? O dvě vteřiny jsi porazila Lottu se Siggem. Chápeš? Jsi ve vedení! A vedeme i v soutěži družstev.“ Pomalu mi dochází, co Lisa právě vyslovila. Star porazil Sig­geho v parkuru! Nejenže předvedl, co se od něj očekáva­ lo, on udělal mnohem víc. Vyprázdním zásoby mrkve, kterou schovávám v kapse. Star se začne bez mrknutí oka krmit. Do­ konce se ani nezpotil. Posléze se objeví i ostatní. Jonte mě obejme a Peter září jako sluníčko. „Párádní, Kláro! Na jednu překážku sis najela zešikma, ale zvládli jste to. Netušil jsem, že je Star až takhle dobrý.“ „Je nejlepší,“ odpovím a povolím Starovi podbřišník. „Teď musíme zjistit, jak si v druhém kole vedou ostatní tři,“ zavelí Peter. „Ještě to nemáš v kapse.“ Ostatní jsou jako na trní v očekávání časů dalších soutě­ žících. Nejnapjatější bych vlastně měla být já, ale na to cítím 95

příliš velkou radost. A tak se se Starem v závěsu jen procházím po dvoře před jízdárnou sem a tam. Jakmile zavřu oči, hned se zase octnu uvnitř a létám na koni přes překážky. Vtom se ozve zavýsknutí přes celý dvůr a Lisa se vrhne Pe­ terovi kolem krku. V tu chvíli je mi to jasné. Vyhráli jsme se Starem náš úplně první závod! Nikdy předtím se mi tolik pozornosti nedostalo. Všichni nás se Starem chválí. Chodí mi blahopřát i lidé, které vůbec ne­ znám. Je to úžasný pocit a začínám chápat, proč je pro Lisu tak důležité vítězit. Nejlepší je vrátit se do jízdárny v čele průvodu oceněných jezdců. Star se chová jako by se v životě nevěnoval ničemu ji­ nému než přebírání cen. Stojí úplně bez hnutí, jen při připíná­ ní žlutomodré stuhy světaznale skloní hlavu. „Máš moc krásného poníka,“ pochválí ho paní, která má vy­ hlašování na starost. Hrdě přikývnu. Kromě stužky jsem dostala ještě ohlávku z černé kůže a obálku. V té se skrývá dvě stě korun, což ovšem zjistím až později. „Blahopřeju!“ otočí se ke mně Lotta stojící se Siggem vedle nás. Víš, že jsem nevěřila, že mě porazíš? Ale příště ti to opla­ tíme, to si piš.“ „To se ještě uvidí,“ rozesměju se šťastně. Když má každý z oceněných svou stužku, objedeme čestné kolečko. Stara ovšem uhlazené chování právě přestalo bavit, 96

a tak se rozběhne napříč jízdárnou a začne vyhazovat, až mu od zadních kopyt odletují piliny. Publikum tleská a Starovi se na čele třepotá modrožlutá kokarda za vítězství.

97

10 K

dyž Stara odsedlám, přehodím přes něj deku, kterou mi k narozeninám ušila Elisabeth. Je tmavomodrá s červeným lemováním a po stranách je vyšito „Star“. Je nádherná. Star v ní vypadá jako opravdický závodní kůň, což teď koneckonců také je. Dlouho ho vodím kolem a libuju si ve všech blahopřáních i závistivých pohledech. Znenadání se přede mnou objeví Anna od nás ze třídy. Dřív jsme bývaly nejlepší kamarádky, a dokonce jsme společně chodily do jezdecké školy. Ale teď už se spolu ani nebavíme. Anna totiž nedokázala skousnout, že jsem dostala Stara. Upřímně řečeno ji chápu. Kdyby koně dostala ona a já ne, asi bych taky umírala závistí. 98

„Ahoj,“ pozdravím ji. „Já myslela, že jsi do jezdecké školy přestala chodit.“ „Taky že jo,“ odpoví Anna. „Ale to mi snad nebrání tady být, ne?“ „Jasně že ne,“ řeknu smířlivě. „Ty si asi myslíš, že seš bůhvíco?“ ucedí Anna a střelí pohle­ dem po stužce na Starově čele. „Ani ne,“ zamumlám. Anna se otočí na podpatku a zmizí ve stáji. Já tam stojím se svěšenýma rukama a dívám se za ní. Překypující radost mě začíná opouštět. Anně se jako obvykle podařilo mi ublížit. Lisa mi říkává, abych se na ni vykašlala, jenže to není tak jednodu­ ché. Kdysi jsme přece bývaly nejlepší kamarádky, a kdyby ji nepopadla ta závist, možná bychom se přátelily i teď. Star mě ducne čumákem do zad, jako by se mě snažil utěšit. Odepnu mu kokardu a zastrčím si ji do kapsy. Opodál na opra­ covišti si všimnu Lisy, Jonteho a Sandra. Právě začali připravo­ vat koně před závodem. Samozřejmě bych tam měla být s nimi a povzbuzovat je, ale přešla mě nálada. Místo toho vedu Stara k přepravníku. Uvnitř je sice prázd­ no, Star ale přesto poslušně a bez váhání nastoupí. „Jsi unavený, chlapíku?“ otočím se k němu a políbím ho na čumák. Pečlivě ho uvážu a potom dostane pořádnou otep sena a vodu. Pustí se do ní dlouhými, lačnými doušky a v tu chvíli si uvědo­ 99

mím, že mám taky hroznou žízeň. Jenže od stánku se táhne nekonečná fronta, a tak mi bude muset stačit pár hltů ze Sta­ rova kbelíku. Star klidně přežvykuje seno a já se usadím na podlahu a po­ hladím ho po hlavě. Díky veškerému pozdvižení okolo roze­ skakování a vyhlašování vítězů se mi na chvíli podařilo potla­ čit myšlenky na tátu. Teď jsou však zpátky. Zase se na mě vykašlal. Připadá mi to nepochopitelné. Ro­ diče by na své děti přece neměli zapomínat, ale můj táta to dělá v jednom kuse. Vyzvednout Nilse každý den z jeslí, na to si vzpomene, ale přijít se podívat aspoň na jeden parkur, to už je moc velká námaha. Je v tom samozřejmě rozdíl. Kvůli mně se nemusí tak pře­ máhat, protože já se bez něj obejdu. Vztekle udeřím pěstí do stěny autobusu a Star poplašeně nadskočí. Asi bych si na to měla zvyknout. Tátovi už na mně nezáleží. Mám plné zuby jeho i jeho pitomých výmluv. Už nikdy ho nebudu poslouchat a věřit, že se změní. Víckrát už se zklamat nenechám. Do očí se mi derou slzy, ale snažím se je zadržet. Kdybych spo­ čítala, jak moc jsem se pro něj za poslední roky naplakala, určitě by toho byla plná vana. Víc už mu nedopřeju. Ani omylem! „Aha, tak tady se schováváš. Musíme jít. Ostatní už jsou sko­ ro na řadě.“ Když vzhlédnu, uvidím mamku. Vůbec jsem ji neslyšela při­ cházet. 100

„Co se děje?“ ptá se užasle. „Ty brečíš? A já myslela, že jsi teď bez sebe radostí! Nebo jsou to snad slzy štěstí?“ „To úplně ne,“ popotáhnu. „Ale holčičko. . . “ vzdychne mamka a posadí se na podlahu vedle mě. „Co se stalo?“ „Nic,“ zamumlám. „Vůbec nic.“ „Samozřejmě je to kvůli Rolfovi,“ podotkne máma. „Viď?“ Bezmocně jí opřu hlavu o rameno a nechám slzy téct. Teď už stejně nejdou zadržet. Mamka mě obejme a pomalu se ko­ lébáme tam a zpátky. „Chuděrko moje malá,“ šeptá mi. Načež se rozbulím ještě víc. „On mi lhal,“ vzlykám. „Už mu na mně nezáleží.“ Mamka mě hladí po vlasech a povzdechne si. „Holt si musíme jednou provždy zapamatovat, že je to s ním beznadějné. A to si představ, že mi ho dokonce přišlo líto,“ mumlá. „Nejradši bych ho zaškrtila.“ „Proč se takhle chová?“ ptám se. „Proč prostě jen neřekl, že se mu to nehodí? To by přece bylo mnohem jednodušší.“ „Nedá se nic dělat, je to trouba,“ odpoví máma. „Až se mi do­ stane do rukou, tak mu dám co proto, to ti slibuju.“ I když se sama na tátu zlobím, jsou mi její slova proti srsti. Až moc mi totiž připomínají tu hroznou dobu, kdy se na něho rozkřičela, jakmile ho někde uviděla. Nevím, co chci. Když předtím mamka taťku bránila, tak se mi to taky nelíbilo. 101

„Mám štěstí, že mám tebe,“ hlesnu a zabořím jí nos do vla­ sů. „A samozřejmě taky Stara.“ „A to ne!“ odvětí mamka znenadání a vstane. „Nedovolí­ me, aby ti tvůj hloupý tatínek zkazil tenhle den. Ne, když jsi zrovna vyhrála svůj úplně první závod v životě a vůbec. Pojď, půjdeme se podívat, jak se bude dařit ostatním.“ „Já nechci,“ odmítnu. Jenže mamka je neústupná. Chytí mě za ruku a vytáhne mě na nohy. „Jen pojď,“ postrčí mě před sebe. „Co myslíš, že by tomu asi řekli Jonte s Lisou, kdyby ses ani neobtěžovala jít se na ně podívat?“ Neochotně mámu následuju k padoku. Lisa právě trénuje na cvičných překážkách a Peter ji k tomu častuje dobrými radami. „Tak tady jsi!“ zavolá na mě Jonte. „Všude tě hledám.“ Vypadá tak šťastný, že mě vidí, že si nemůžu pomoct a opě­ tuju jeho úsměv. Nejenže mám mámu se Starem, ale i Jonteho. A Lisu s Lassem. Mohlo by to být horší. „Ještě nemáte závod za sebou, že ne?“ ujišťuju se. „Ne, ale brzy přijde na řadu Sandro. Vzal si do hlavy, že sletí z koně, takže je děsně nervózní.“ Sandro na Uhlíkovi opravdu vypadá vyděšeně. Zamávám mu, ale nevidí mě. „Neruš ho. Tak jako tak se vrátí zpátky k normálu teprve, až bude mít po závodě,“ míní Jonte. 102

„A co ty?“ zajímá mě. „Ty nejsi nervózní?“ „Nijak zvlášť. Stojí před tebou muž s nervy ze železa.“ V tu chvíli se máma tak rozřehtá, až se po ní několik lidí otočí. Občas je s ní vážně těžké pořízení. „Slibte mi, že budete držet palce!“ křikne Jonte, když s má­ mou míříme do hlediště. Najít volné místo k sezení není samo sebou, protože tribu­ na je zaplněná. Máma si ale klestí cestu jako buldozer a já se držím v závěsu za ní. Nakonec se nám podaří zabrat výborné místo úplně vpředu. Sice jsem se zařekla, že mě závod přestal zajímat, jenže brzy zjistím, že to nejde. Dění na kolbišti je příliš napínavé. Mamka si v koupeném programu odškrtává startující a ke každému si poznamenává počet trestných bodů. Jak si stojí Tým z Malino­ vé stráně v soutěži družstev ovšem nevíme, protože jsme vystou­ pení celé řady účastníků propásly. Jakmile se objeví světlý hnědák s Cecilií, závodící za jezdec­ kou školu, začnu být jako na trní. Sice je trochu zlomyslné přát jí, aby svou jízdu pokazila, ale nedokážu si pomoct. Její poník s bílými ponožkami na všech čtyřech je vážně fešák, a navíc dobrý skokan. Zdolávají jednu překážku za druhou bez zavá­ hání. „Tohle bude čistá jízda,“ pošeptá mi máma. Potom si ovšem zešikma najedou na dvojskok a Cecilie musí koně zastavit a znovu rozjet. Ten podrážděně třese hlavou a od­ 103

razí se příliš pozdě. Předními kopyty narazí do překážky, takže svrchní břevno se poroučí k zemi. Poslední překážku následně jen proběhnou. Osm trestných bodů. „Teď pojede Sandro,“ hlásí máma. Do jízdárny se vřítí Uhlík. Je jako z divokých vajec. Jakmile ho Sandro chce přibrzdit, vykopne zadníma nohama. Aby mu nepřeletěl přes hlavu, musí se ho Sandro chytit za hřívu. „Neříkala jsi náhodou, že jeho kůň přestal jančit?“ ptá se máma. „Podle všeho zase začal,“ odpovím. Uhlík se chová hůř než kdy předtím a očividně zapomněl všechno, co ho Peter naučil. Poskakuje napříč jízdárnou a vzru­ šeně odfrkuje. Jakmile zazní startovní výstřel, sklopí hlavu a za­ čne kozlovat. A nejsou to ty malé poskoky, jaké Star předvádí z radosti. Ne, Uhlík působí spíš jako divoký kůň, který ještě ni­ kdy nenesl jezdce. Uhlík poletuje jízdárnou jako černý skákací míček se San­ drem přilepeným za hřívu. Taková jízda je o život. Několik ho­ lek za mnou se nervózně hihňá, ale jinak by bylo slyšet spad­ nout špendlík. Od chvíle, kdy zazní startovní signál, má soutěžící minutu na to, aby přejel startovní čáru a zahájil závod. Sandro má ovšem plné ruce práce udržet se v sedle, takže se ani nepokusí navést Uhlíka na první překážku. Než se Uhlík konečně uklidní, je po­ volená lhůta dávno pryč. 104

Sandro je v obličeji rudý jako ředkvička, a když musí opus­ tit kolbiště bez jediné překonané překážky, schoulí se v sedle do sebe. Při pohledu na jeho smutný výraz mám na krajíčku. Je to hned po Jontem ten nejmilejší kluk, jakého znám. „Lisa a Jonte to teď budou mít opravdu těžké,“ podotkne mamka a bez mrknutí oka přeškrtne Sandrovo jméno v progra­ mu. „Jestli vás nemají vyloučit za soutěže družstev, musejí oba závod dokončit.“ „Co na tom záleží?“ vyprsknu a zvednu se. „Chudák Sandro. Musím ho jít utěšit.“ „Jen ho nech,“ odtuší máma klidně. „Určitě chce být chvíli sám. Teď je na řadě Jonte, a to si přece nenecháš ujít?“ Jsem celá bezradná. Co je důležitější – podpořit Sandra, nebo vidět Jonteho závodit? „Sedni si!“ ozve se najednou naštvaný hlas za mnou. „Stojíš ve výhledu.“ S žuchnutím dosednu zpátky na lavici. V ten samý okamžik vjede dovnitř Jonte, takže je rozhodnuto. Sandro bude muset počkat. Sledovat Jonteho s Daisy, jak závodí, mě vždycky znepoko­ juje. Oba jsou jako utržení ze řetězu. Peter Jontemu neustále připomíná, že se musí zklidnit. Jenže to nepomáhá. Spíš na­ opak. Jonteho to akorát vydráždí. Daisy působí ještě bujněji než obvykle a dychtivě poskaku­ je na místě. Jonte ovšem, zdá se, opravdu má nervy ze železa, 105

protože mi zamává a vypadá úplně nevzrušeně. Přitom samo­ zřejmě ví, jak to dopadlo se Sandrem, a je mu jasné, že pokud máme mít v soutěži družstev ještě šanci, musí on sám předvést bezvadnou jízdu. „Ten Tým z Malinové stráně má teda pěkně divoké koně,“ ozve se někde stranou za námi. „Schválně, jestli se tenhle místo závodění taky splaší.“ „Ale patří jim přece i ten drobný šedák. A ten zajel skvěle,“ podotkne jiný hlas. „Slyšelas to?“ žďuchne do mě máma. „To se baví o Starovi,“ šeptá. „Pššt,“ zarazím ji rozpačitě. Přesto se však dmu pýchou. Konečně i ostatní začínají chá­ pat, že Star není jen tak ledajaký poník. Daisy vyhodí zadníma nohama, ale Jonte se tomu jen směje. V příští vteřině zazní povel ke startu a pak už to jde ráz na ráz. Jonte dělá v podstatě všechno špatně. Žene se moc rychle a ne­ dbale projíždí oblouky. Peter ho teď určitě sleduje se skřípáním zubů. Daisy ovšem skoky v plné rychlosti skáče ráda, a Jonte jakbysmet. Oba dva se očividně baví a zdolají všechny překáž­ ky na trati bez jediného zaváhání. „Ajajaj,“ utrousí máma. „Na toho tvého kluka já nemám ner­ vy, Kláro. A za chvíli je na řadě Lisa.“

106

11 L

isa se nervy ze železa očividně chlubit nemůže. Ještě ni­ kdy jsem ji neviděla tak sevřenou. Olle má ovšem okolí stejně na háku jako vždycky. V klidu si prohlíží překážky i shromáž­ dění na tribuně. Jako by jeden obyčejný parkur nestál za to, aby se kvůli němu člověk vzrušoval. „Doufám, že se jí podaří zajet bez chyby,“ utrousí máma. „Jinak ji to už úplně položí. Mimochodem, kde je Lasse?“ „Támhle,“ odpovím. „U vchodu.“ Mamka se otočí a dá se do smíchu. Lasse je tak nervózní, že se sotva odvažuje vystrčit nos zpoza dveří. Je to celkem k po­ pukání. Navíc nemá důvod se strachovat. Olle s Lisou vědí, co mají 107

dělat, a když si Olle úspěšně poradí s první překážkou, Lisa se trochu uvolní. Není jako Jonte, který se bezhlavě vyřítí vpřed a jen doufá, že to dobře dopadne. Lisa předvádí jízdu jako z učebnice. Ani náznak nedbalosti, a Olle navíc opravdu umí skákat. S jistotou a klidem zdolává překážku za překážkou a ni­ koho z přihlížejících neudiví, když nakonec zajedou bez jediné chyby. Já s mamkou tleskáme, až nás z toho pálí ruce, a Lisa nám před odjezdem z kolbiště vesele mává. Odplata se jí podařila. Předvedla lepší výkon než Cecilia ze školního družstva, a uká­ zala tak Maggan, že si měla do týmu vybrat ji. Poohlížím se po Lassem, ale už ho nikde nevidím. Nejspíš hned běžel Lise gratulovat, nebo samým napětím omdlel. Rá­ zem mi myšlenky zalétnou zpátky k Sandrovi. Lise, Jontemu a mně se podařilo zajet bez chyb. Jen on neuspěl. „Jdu si popovídat se Sandrem,“ prohodím. „Ale vždyť za chvíli pojedou znova,“ namítne mamka. „Musím,“ řeknu. „Dobře. Tak já ti budu držet místo.“ V padoku se projíždějí všechny dvojice, které za chvíli čeká rozeskakování. Vidím Jonteho i Lisu, zato po Sandrovi ani stopy. Není ani na prostranství před stájemi. Když jsem byla smutná já, šla jsem se schovat do přepravního autobusu. Co když Sandra napadlo to samé? Hbitě se rozběhnu k přepravníku. Ve dveřích však strnu. San­ 108

dro stojí opřený o Uhlíka, s obličejem zabořeným do jeho hus­ té černé hřívy. Záda se mu otřásají pláčem. Váhavě postoupím o pár kroků vpřed. Co když chce být vážně sám, přesně jak mi tvrdila mamka, a bude si připadat trapně, že ho vidím brečet? Ale nechat ho tu samotného taky nemůžu. Peter, Lisa a Jonte se teď musejí zabývat rozeskako­ váním a já nechci, aby si Sandro myslel, že je každému lhostejný. „Ahoj…“ špitnu. Sandro sebou trhne, jako kdyby ho uštknul chřestýš. Otočí hlavu, a když mě spatří, chvatně si otře oči. „Co tu děláš?“ zaskřehotá chraplavým hlasem. „Hledám tě, co jiného,“ opáčím. Sandro na to nic neřekne. Dlouhé vlasy mu spadají do obli­ čeje, takže mu nevidím do očí. „Každopádně jsi nespadl,“ pokračuju. „To já bych sletěla hned, kdyby se Star takhle zjančil. Zaručeně.“ „Jsi fakt hodná, Kláro,“ pronese Sandro. Zkouší vyloudit úsměv, ale zmůže se jen na škleb. „Vážně nechápu, jak ses na něm dokázal udržet,“ vedu si dál svou. „V minulém životě jsi musel být kovboj.“ „Mám průpravu,“ podotkne Sandro s povzdechem. „Nedá se říct, že by to Uhlík provedl poprvé. Ale vážně jsem si myslel, že ho Peter naučil, aby místo vyhazování začal skákat. Jinak by mě nikdy nenapadlo do závodu nastoupit.“ 109

„Ale vždyť se přece nic nestalo. Nebuď smutný. Příště si určitě povedete mnohem líp.“ „Ty si vážně myslíš, že tady stojím a bulím jenom kvůli tomu, že se Uhlíkovi nechce skákat?“ Tázavě na něj pohlédnu. „Na tom mi zas tak nezáleží,“ pokračuje Sandro. „Tak o co jde?“ zeptám se. Sandro pokrčí rameny a okopává jezdeckou botou podlahu. „Je mi smutno. Chápeš?“ zavrčí. Ale nevypadá naštvaně, jen smutně. „Na závody se mnou vždycky chodíval táta, jenže teď už nemůže. Protože není. Je mrtvej. Mrtvej, mrtvej, mrtvej! Vím, že je to hloupý, ale občas se mi po něm hrozně moc stýská.“ „To přece není hloupý,“ namítnu. „Kdyby mně umřel táta nebo máma, ubrečela bych se.“ Popojdu ještě o několik kroků blíž a pohladím Sandra po ruce. Nejradši bych ho objala, ale na to si netroufám. Co když ho pořád ještě mrzí, že jsem si vybrala Jonteho místo něho? „Jsi strašně fajn, Kláro. Víš to?“ řekne Sandro. „Jsi ta úplně nejlepší holka, co jsem kdy potkal.“ Když se o mě opře, ucítím na tváři jeho dech. Uvědomuju si, že rudnu, a najednou si vybavím, jaké to bylo se spolu líbat. Není to tak dávno. Sandro si na to možná taky vzpomíná. Při té myšlence zčervenám ještě víc. 110

„Nepůjdeme se podívat, jak si vedou Lisa s Jontem?“ vyhrk­ nu. „Rozeskakování začne každou chvíli.“ „Jo, pojďme,“ souhlasí Sandro. „Myslím, že pro dnešek už bylo fňukání dost.“ Na tribuně se teď tísní ještě větší dav než předtím. Rozeska­ kování chtějí samozřejmě vidět všichni. Když si se Sandrem razíme cestu dopředu, ozývá se podrážděné mumlání, ale je nám to jedno. Místo vedle mamky je volné, a tak se na něj se Sandrem vmáčkneme vedle sebe. „Tak tady jste. Právě včas,“ prohlásí máma. „Bránila jsem to místo s nasazením života, tak doufám, že mi za to projevíte aspoň patřičnou vděčnost.“ V reproduktorech to zapraská a celé hlediště rázem ztichne. „A nyní nadchází čas rozuzlení,“ oznamuje hlasatel závaž­ ným hlasem. „Ve třídě D postoupilo do rozeskakovací fáze de­ set jezdců. Čtyři týmy stále mají šanci zvítězit v soutěži druž­ stev. Jsou to Ängenský jezdecký klub, Jezdecký klub Stentorp, Tým z Malinové stráně a nakonec domácí družstvo Bruks­ gårdenské jezdecké školy. Čeká nás tedy drama až do samého konce, jak to má být.“ „Slyšeli jste. Skončíte přinejhorším čtvrtí,“ podotkne potě­ šeně mamka. „To není špatné na někoho, kdo nezvládl ani jednu jedinou překážku,“ opáčí s povzdechem Sandro. Jako první nastupuje neohrabaný hnědý poník s ostříha­ 111

nou hřívou. Hrne se dopředu jako buldozer, a poshazuje, na co přijde. „Jak se propánakrále dokázal dostat do rozeskakování?“ žasne Sandro. „To by mě taky zajímalo,“ utrousí mamka. „V prvním kole byly ovšem nižší překážky.“ Další jezdkyně je tak vytáhlá, že nohama dosahuje své hu­ bené ryzce skoro ke kolenům. Téhle dvojici se daří trochu lépe. První tři překážky o vlásek zdolají, ale následující tři se jim podaří pobořit. „To máme celkem dvanáct trestných bodů pro Bellu Lars­ sonovou na Trulsovi,“ oznamuje hlasatel. „Další startující je Lisa Siljeskogová na koni Ollem. Závodí za Tým z Malinové Stráně.“ Mačkám si palce tak pevně, až mě z toho rozbolí. Lisa vy­ padá stejně soustředěně jako předtím a určitě má hlavu plnou Peterových dobrých rad. Tentokrát pouhá bezchybná jízda ne­ stačí. Pokud má Lisa mít šanci na výhru, tak navíc musí trať zvládnout rychle. Po zaznění startovního signálu vyrazí Olle k první překáž­ ce. Sice to není bůhvíjaký rychlík, ale zase je o to poslušnější. Lisa ho stočí téměř ještě před doskokem, čímž ušetří spoustu metrů. „To děvče je vážně dobrá jezdkyně,“ ozve se neznámý hlas za mnou. 112

Nesmím zapomenout to Lise říct. Chvála vždycky potěší. Olle bez zaváhání skáče překážku za překážkou. Oblouk před dvojskokem však projedou hodně natěsno a Olle se k němu blíží moc zešikma. Zalapám po dechu a mamka nervozitou upus­ tí program i s tužkou. Kterýkoli jiný kůň by kolem překážky prostě proběhl, ale Olle se pokaždé snaží, seč může, a tak skočí. Lisa se ho chytí za hřívu, aby ho nevyváděla z míry. Plachtí vzduchem celou věčnost, než konečně dopadnou zpátky na zem. Ozve se rána, jak Olle zadním kopytem uhodil do svrchního břevna. Zatím­ co Olle s Lisou zdolávají poslední překážku celého závodu, kladina se otřásá na stojanech, jako by se nedokázala rozhod­ nout, jestli má spadnout, nebo ne. Ale ve chvíli, kdy sprintující Olle protne cílovou pásku, břev­ no stále stojí. „Bezchybná jízda a nejrychlejší čas dne,“ oznamuje hlasa­ tel. „Lisa Siljeskogová na koni Ollem zdolala trať za 72,7 vteři­ ny a Tým z Malinové stráně teď tlačí na své soupeře. Dalšími startujícími jsou Lina Qvistová a Kasper.“ Lisa chytne Olleho kolem krku. Potom se otočí k tribuně a mává. Ještě nikdy jsem ji neviděla tak šťastnou. Oči jí září jako hvězdičky. „Určitě vyhraje,“ tvrdí Sandro. „Ještě pojede Jonte,“ podotknu. Jonte nesnáší prohry úplně stejně jako Lisa. Snad dokon­ 113

ce ještě víc. Nedokážu se rozhodnout, komu fandit víc. Lisa je moje sestra a Jonte můj kluk – je to těžká volba. Možná by však bylo lepší, kdyby zvítězila Lisa. Jinak mě čeká několik týdnů jejího neutuchajícího remcání. Když jsme teď na podzim jeli terénní parkur, Jonte vyhrál a Lisa byla třetí. Sotva se přes to dokázala přenést. A pokud teď Jontemu neoplatí porážku, tak se z toho dost možná už nevzpamatuje. Lina závodí za školní družstvo a Kasper je jedním z míst­ ních poníků. Z doby, kdy jsem na školních koních jezdila, si na něj skoro nevzpomínám. Je to zavalitý hnědák a vypadá úplně obyčejně. Lina je ovšem dobrá jezdkyně a ráznými po­ bídkami holení ho udržuje v tempu. Podle všeho je to potřeba. Bezchybně přeskakují jednu překážku za druhou a v cíli jsou bez trestného bodu. Čas mají však mnohem horší než Lisa. Hned po Lině následuje Mattias, který taky závodí za školní družstvo. Kaboní se jako obvykle, ale tentokrát za to možná může nervozita. Ta každopádně netrápí jen jeho. Pokud Mattias předvede jízdu bez chyby, musí to samé zvládnout i Jonte, ji­ nak nás školní tým porazí. Nemůžu si pomoct a přeju si, aby Mattiasův tmavošedý po­ ník shodil překážku nebo si při závodě postavil hlavu. Jenže moje přání se nesplní. Absolvují trať bez chyby a jejich čas je jen o pár vteřin horší než ten Lisin. Neochotně se Sandrem tles­ káme. Potom přichází na řadu drobná blondýnka na poníkovi 114

s neuvěřitelně dlouhýma nohama. Dívka při každém skoku piští. Těžko říct, jestli nadšením, nebo strachy, ale každopád­ ně to zní legračně. Nedokážu se na její jízdu dobře soustředit, protože hned po ní půjde na start Jonte. Pokud zajede bezvadně, zvítězíme nad školním družstvem. A stačí jedna jediná chyba, aby školní tým porazil nás. Jonte ovšem není typ jezdce, který sází na jistotu. Zvlášť v případě, kdy se závod jede na čas. „Doufám, že se bude krotit,“ utrousí Sandro. „Naděje umírá poslední,“ odpovím. Když se pištící děvče poroučí z jízdárny, vrazí dovnitř Jonte na Daisy. Tentokrát mi nezamává. Peter, který stojí u vchodu, je v obličeji celý brunátný a rozhazuje rukama. Není těžké uhod­ nout, že se do sebe s Jontem zase pustili. Jonte nesnáší, když ho Peter poučuje. Nechápu, proč toho Peter nenechá, když svými radami dosáhne tak akorát pravého opaku. I tentokrát to Jonte dělá Peterovi natruc. Daisy od samé­ ho začátku nasadí zběsilé tempo. Od kopyt jí odletují piliny a smetanová hříva jí trčí ve větru. Tady jde o život. Křečovitě se chytím Sandra za ruku. „Tak tohle nemůže dopadnout dobře,“ prorokuje mamka.

115

12 D

aisy se bez bázně a hany vrhá přes překážky a Jonte ji přitom pobízí k ještě většímu spěchu. Všechno se odehrává příliš rychle. V každé zatáčce čekám, že se Daisy už už svalí. „Jonte občas vůbec nemá rozum,“ mrmlá Sandro. „Copak mu nedochází, že tohle je nebezpečné?“ Už to není napínavá podívaná, ale spíš mučení. Výhra v sou­ těži družstev rázem přestává být důležitá. Teď si jen přeju, aby tahle jízda co nejdřív skončila, a Jonte s Daisy ji přežili. „Musím říct, že bych mu přála, aby narazil,“ prohlásí máma vážným tónem. „Jezdit tímhle způsobem se nevyplácí. Slib mi, že ho nebudeš napodobovat, Kláro.“ V tomtéž okamžiku naběhne Daisy přímo do překážky. 116

Octne se u ní příliš blízko a prostě už se nestihne odrazit. Břev­ na se rozletí na všechny strany. Daisy klopýtne a já strachy za­ tajím dech. Daisy se však podaří udržet na nohou a Jonte jako by v tu chvíli pochopil, co provedl. Přestane Daisy pobízet a místo toho ji srovná a pohladí po krku, aby ji uklidnil. Na dvojskok si pak najede širokým obloukem. Překážku zdárně zdolají a cvá­ lají do cíle. „Díky Jontemu vás školní družstvo porazilo,“ prohlásí máma a načmárá si do programu několik čísel. „Dobře mu tak, ale kvůli vám ostatním mě to mrzí.“ Je mi tak mdlo, že ani nedokážu tleskat, a většina publika je na tom zjevně podobně. Však taky k aplausu není žádný velký důvod. Jindy bych hned sbíhala z tribuny přímo za Jontem, ale teď se mi ani trochu nechce. „Čtyři trestné body pro Jonteho Ewertse a Daisy,“ oznamuje hlasatel. „A posledními soutěžícími jsou Johannes Gunnarsson a Zoda z Ängenského jezdeckého klubu.“ Na kolbiště vjede sněhobílý poník. Má drobnou, ušlechtilou hlavu a hříva mu sahá hluboko k plecím. Vypadá úplně jako kůň z pohádky. Krásnějšího jsem ještě neviděla. Ano, tenhle poník je dokonce ještě hezčí než Star. A nejenže je krásný, ale je i zdatný skokan. Bere překážky útokem. V jeho podání to vypadá jako hračka, a navíc jede rychle. Sleduju ho s otevřenou pusou. To je ale kůň! 117

„Zavři pusu,“ žďuchne do mě mamka. „Polykáš vzduch jako kapr. Pěkný poník, viď? Nějakého podobného bychom ti měli opatřit, až ti Star začne být moc malý.“ Vykulím oči. „Jak to myslíš? Já žádného jiného koně než Stara nechci.“ „Vždyť rosteš jako z vody,“ podotkne máma a nehne přitom ani brvou. „Za pár let už pro tebe Star bude moc malý, takže si budeš muset pořídit mohutnějšího koně.“ Vůbec nechápu, jak může tak strašnou věc vyslovit. Prodat Stara, a koupit jiného koně! Jako by Star byl nějaký bicykl, a ne můj nejlepší kamarád. Zajímalo by mě, jak by se ona sama tvářila na návrh prodat Lasseho a pořídit si místo něj někoho většího? „Bezchybná jízda a čas 72,2 vteřiny, čímž se Johannes Gun­ narsson se Zodou stávají vítězi ve své kategorii,“ oznamuje hla­ satel. „Za několik málo minut budeme znát také vítěze soutěže družstev.“ „Chudák Lisa,“ prohlásí mamka. „Prohrát o půl vteřiny ne­ potěší.“ Já se Sandrem si zase klestíme cestu mezi diváky. Musíme dolů za ostatními. Není těžké uhádnout, kde se zdržuje zbytek Týmu z Malinové stráně. Peterův rozčilený křik se nese přes celý dvůr. „Ty seš občas takový střevo!“ vřeští. „Klidně se naštvi, ale měl bys myslet na Daisy. Copak chceš, aby si polámala nohy?“ 118

„Jsme přece jeden tým,“ ucedí Lisa. „Jenže tobě zjevně zá­ leží jen a jen na sobě.“ Jonte upírá pohled na špičky svých bot a mlčí. V obličeji je rudý jako rajče, dokonce i uši má červené. Všichni široko dale­ ko na něj se zájmem civí. Je to ztělesnění trapnosti. A když pak Jonte uvidí mě, zbrunátní ještě víc. „Omlouvám se,“ zamumlá. Možná doufá, že ho budu hájit. Jenže to nejde. Pořád jsem bez sebe strachy a mám na krajíčku. Vtom se ozve praskot z reproduktorů a všichni zbystří. „Závod byl vyrovnaný do samého závěru, ale nakonec máme jasného vítěze. Je jím Ängenský jezdecký klub, na druhém mís­ tě je domácí družstvo Bruksgårdenské jízdárny a třetí Tým z Malinové stráně. Ve třídě D zvítězili Johannes Gunnarsson a Zoda, druhá skončila Lisa Siljeskogová s Ollem a třetí…“ Měli bychom se radovat ze třetího místa, ale nikdo z nás teď zvlášť dobrou náladou neoplývá. To se trochu zlepší, když na vyhlášení dostaneme žluté stužky a každý taky obrovitán­ skou bonboniéru. Lisa za druhé místo navíc obdržela krásnou černou deku pro Olleho, takže se tváří ještě o vlas spokojeněji. Jenže nálada je stejně stísněná. „Přál bych si, abys příště trochu zapojil hlavu,“ propálí Peter Jonteho očima. „Ale to jsou asi plané naděje.“ „Vždyť jsem se omluvil,“ brblá Jonte. „Co mám ještě udělat? To si tady mám lehnout na zem, aby ses po mně mohl projít?“ 119

„Pššt, jde sem Maggan,“ okřiknu je. Maggan si nás vyhlédla a blíží se k nám šikmo přes dvůr roz­ hodným krokem. „Já se s ní nechci bavit,“ pronese Lisa a naschvál se odvrátí. Jenže Maggan si to namíří právě k Lise. „Chápu, že se na mě zlobíš, a máš na to svaté právo,“ začne mluvit k Lisiným zádům. „Ale chci se ti alespoň omluvit. Bylo ode mě zbabělé nevzít tě do týmu.“ Lisa se pomaličku otočí. Pochybovačně se na Maggan zahledí. „Jak to myslíte?“ zeptá se rozmrzele. „Přesně jak to říkám. Měla jsem tě do družstva zařadit. Cho­ vala jsem se zbaběle, protože jsem si moc přála pro náš tým dobré umístění. Výhra domácích by udělala jezdecké škole ve­ lice dobrou reklamu. Proto jsem vybrala Cecilii s Mattiasem, ačkoli s námi trénovali jen párkrát. Předtím jsem je totiž něko­ likrát viděla závodit, takže jsem věděla, že jsou dobří. Bylo to vůči tobě nespravedlivé.“ Lisa přikývne. „To teda bylo,“ potvrdí souhlasně. „V příštím závodě družstev máš místo v týmu zaručené,“ na­ vrhne Maggan. „Souhlasíš?“ Lisa znovu přikývne. Snaží se zachovávat kamennou tvář, ale moc se jí to nedaří. Maggan se na ni usměje. „Takže po Vánocích doufám zase dorazíš na skokanský tré­ nink,“ řekne. 120

Je to oznámení spíš než otázka a Lisa se nijak nevzpírá. Když Maggan zmizí z dohledu, položí Peter Lise ruku kolem ramen. „Už jsi spokojená?“ zeptá se. „Hádej,“ usměje se Lisa a provlékne mu ruku okolo pasu. Zvědavě je pozoruju. Je po závodě, Lisa dosáhla svého, a tím pádem už nepotřebuje Petera vodit za nos. Přesto ho objímá. Že by spolu přece jenom chodili? „Je načase naložit koně a vyrazit domů,“ vyhlásí Peter. „Zá­ vody jsou za námi.“ Vtom se přes celé prostranství rozezní volání. „Kláro! Kláááro!!!“ Řítí se k nám mamka s Lassem v patách. Klestí si cestu mezi lidmi a koňmi a mamka nepřestává volat. Všichni na nás civí a já se můžu hanbou propadnout. Proč se zrovna moje máma musí chovat jako pošuk? „Kláro!“ vykřikne znovu. „Zrovna volala Elisabeth. Rolf…“ Rychle se odvrátím. Rozhodně netoužím slyšet, jakou vý­ mluvu si táta vymyslel tentokrát. „Poslouchej mě přece, Kláro,“ funí máma. Po běhu sotva popadá dech a skoro nemůže mluvit. „Nemám náladu,“ zavrčím. „Nechte mě být. Táta se na mě vykašlal a teď udělám to samé já jemu.“ „Je nemocný,“ oznámí mi mamka. „Rýmička?“ odseknu nakvašeně. „Nebo se mu podebral pa­ lec?“ 121

„Nebuď hloupá,“ mírní mě máma. „Složil se doma v kuchy­ ni. Přijela pro něj sanitka. Teď je v nemocnici, Elisabeth volala odtamtud. Musíme jet za nimi.“ Samozřejmě její slova slyším, ale nic mi neříkají. Mému tá­ tovi přece nic není. A rozhodně neleží v nějaké nemocnici. Znenadání si máma složí hlavu do dlaní a dá se do pláče. „Co když umře? vzlyká. „Neděs Kláru,“ chlácholí ji Lasse a obejme ji. „Samozřejmě, že neumře.“ „A jak to víš?“ vykřikne mamka. „Vždyť nejsi doktor!“ Když vidím, jak se jí z očí řinou slzy, pochopím, že je to váž­ né. Tátovi opravdu něco je. Není to další z těch vybájených vý­ mluv, kterými si mě pokoušel usmířit. „Musím do té nemocnice,“ prohlásí máma a protře si oči. „Teď hned! Dej sem klíče.“ „Já vás odvezu,“ opáčí Lasse klidně. „V takovém stavu tě ne­ nechám jet samotnou.“ Sedíme s mamkou na zadním sedadle a Lasse řídí. Pevně se držíme za ruce. Za okny se míhají domy i lesíky. Pořád mi to nepřipadá jako skutečnost. Spíš jako film. Všechno se seběh­ lo tak rychle. Nejdřív vztek, že se na mě taťka zase vykašlal, potom radost z vyhraného závodu, a teď tohle. Je toho příliš. Víří ve mně tolik myšlenek a pocitů, až je mi z toho na zvracení. „Určitě bude v pořádku,“ prohlásí máma. 122

Ale zdá se, jako by se spíš pokoušela přesvědčit samu sebe než mě. Zatímco Lasse parkuje, utíkáme s mámou napřed na po­ hotovost. Tam najdeme Elisabeth, jak sedí na židli a tiskne si kabelku k hrudníku. Když nás uvidí, vstane. Je celá zarudlá od pláče a řasenka se jí pod očima rozpila do černých kruhů. „Žije?“ vyhrkne máma. Elisabeth přisvědčí. „Měla jsem takový strach,“ vzlykne. „Stěžoval si, že mu není dobře, ale já myslela, že se mu jenom nechce na nákup. A pak zničehonic zkolaboval. Myslela jsem, že je po smrti.“ „A co mu je?“ ptá se máma. „Přesně nevím,“ odpoví Elisabeth. „Doktor říkal, že je pře­ tažený. Netušila jsem, že z toho člověk může omdlít.“ „Mohla bych ho vidět?“ nadhodím opatrně. „Samozřejmě,“ přikývne Elisabeth. „Šla jsem ven, jen abych na vás počkala. První, co po probuzení řekl, bylo, že musí mlu­ vit s tebou. Prý o nějakém skokanském závodě. Nejdřív jsem myslela, že blouzní, ale nedal si říct. Proto jsem volala.“ „A já přitom myslela, že umírá,“ utrousí máma. Zní to téměř zklamaně. Elisabeth otevře dveře taťkova pokoje. Po špičkách dojdu k po­steli. Taťka pod tou žlutou nemocniční dekou vypadá tak malý... Má zavřené oči a vypadá, jako by spal. Opatrně se posa­ dím na okraj jeho postele. 123

„Tati?“ šeptnu. „Jsi vzhůru?“ Vtom mu ve víčkách zaškube a táta na mě upře kalný po­ hled. Jeho oči působí v bledém obličeji jako dvě černé díry. Pohybuje ústy, ale neslyším, co říká. Nakloním se k němu a po­ ložím mu tvář na krk. „Promiň mi to,“ šeptá. „Vážně jsem se na ten závod chtěl při­ jít podívat.“ V tu chvíli se dám do pláče. Nedokážu si pomoct. Slzy se mi řinou zpod víček a dopadají na deku. „Jak jsi dopadla?“ zašeptá táta. „Vyhrála jsem,“ vzlyknu. „To je dobře,“ hlesne táta. „A nezapomeň, že se spolu brzy projedeme na saních.“ Znovu zavře oči. Mamka přistoupí k jeho posteli a letmo ho pohladí po tváři. „Tobě vážně není pomoci, Rolfe,“ podotkne. „Takhle nás vy­ děsit.“ „Asi by teď měl spát,“ vloží se do věci Elisabeth. Z pokoje nás skoro vyžene. Táta je přece jen teď její muž, a ne mamčin. Takže jestli ho má někdo hladit, tak ona. Cestou domů si všimnu, že mám v kapse jezdeckého saka zastrčené zmačkané kokardy. Uhladím hedvábné stužky a pro­ hlížím si je. Ještě před pár hodinami byly tím nejdůležitějším v mém životě, a teď na nich přitom téměř nezáleží. „Myslíš, že se taťka zase uzdraví?“ nadhodím. 124

„To víš, že ano,“ odpoví máma. „Bude mít ještě spoustu pří­ ležitostí připravit nám nějaké to zklamání, to se spolehni.“ Pro jednou nacházím v té myšlence opravdu velkou útěchu.

125

Ze švédského originálu Klara för start vydaného v nakladatelství B Wahlströms Bokförlag, Massolit Förlagsgrupp AB, Sweden v roce 2011, přeložila Petra Hesová Ilustrace na obálce Barbora Kyšková Vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 2017 ve společnosti Albatros Media a.s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4 číslo publikace 25 012 Odpovědná redaktorka Kristýna Brunclíková Výtvarná redaktorka Alexandra Horová Technická redaktorka Petra Mejstříková Sazba Aktul press 1. vydání Klara för start © Pia Hagmar, 2001 Published by agreement with B Wahlströms Bokförlag, Massolit Förlagsgrupp AB, Sweden. Translation © Petra Hesová, 2017 Illustrations © Barbora Kyšková, 2017 ISBN tištěné verze 978-80-00-04598-6 ISBN e-knihy 978-80-00-04697-6 (1. zveřejnění, 2017) Pro čtenářky od 9 let www.albatros.cz www.albatrosmedia.cz Cena uvedená výrobcem představuje doporučenou spotřebitelskou cenu.

Kompletní nabídku titulů naleznete na www.albatrosmedia.cz