1
INDIE mé oči otevírá Luboš Kočvara
Obsah Předmluva ................................................................................................ 5
Část I. - INDIE - CESTA NA CELÝ ŽIVOT (cestopis z roku 1998) Krátké slovo úvodem................................................................................. 12 Cesta do Frankfurtu, let s Air India, krátce o produkci Bollywoodu, noční přivítání v Dillí.................................................................................. 14 Den ve velkoměstě, Pahargandž a pár postřehů o Indii, malá chvála chaosu, o posvátných krávách a asketických psech, nečekaná volba Kašmír....................................................................................................... 18 Cesta do Kašmíru, naši podaření přátelé z autobusu a o tom, jak to tu s cestováním chodí ............................................................................... 5 Kašmír - okupovaná rajská zahrada a její děti, Abdulova dobrodružství, o obratnosti zdejších obchodníků, na muslimské svatbě ....................................................................................................... 10 Džammu, jak jsem se posral a cesta do Dharamsaly .................................. 23 McLeod Gandž, tibeťané, dalajláma a jak jsme potkali Šivu ....................... 26 Týden v Dillí, trable se šeky, u rodiny ve starém Dillí, ulice plné pestrosti a bídy, něco památek, věhlasní čističi uší, Happy Diwali svátek petard ............................................................................................ 38 Nové šeky, jak jsem onemocněl a naše cesta do svatého města, malá promluva o tom jejich výtečném čaji ......................................................... 47 Varanásí - svaté chvíle ve svatém městě u svaté řeky, pravidla v utírání zadku, voda života a smrti, kobylky, Sarnath a smutné sbohem..................................................................................................... 50 Bódhgaja, pohostinní bratři, jedna milá tibetská rodinka, Buddhova naučná stezka a noční cesta bihárskou krajinou. ....................................... 77
Cesta z Bódhgaji, Gaya a čekání na vlak, Bareilly plné podivných luxusních hotelů, busem přes Haldwani do Nainitalu................................. 83 Nainital a Ranikhet, srdečná setkání s lidmi z hor, cesta džípem a dvě trpící babičky, výtečné Chicken Mughlai .................................................... 85 Den v Déhradúnu, družba s agrárními studenty, Rišikéš - město módních ášramů, prodejných guruů, bezstarostných flákačů a svatých sádhuů. ........................................................................................ 94 Poslední chvilky v Dillí, loučení a čalo Frankfurt nad Mohanem, vlaková cesta do Liberce, Čechy krásné, Čechy mé….................................. 107
Část II. - INDIE MÉ OČI OTEVÍRÁ (postřehy z cest po více než deseti letech) Vesmírní tanečníci Bollywoodu ................................................................ 113 Svatá krávo, tele-novela po Indicku! .......................................................... 115 White skin is IN, dark skin is IND................................................................ 117 Když se nedotknutelní začnou dotýkat ...................................................... 120 Přistání v Dillí a taxíkoví guruové ............................................................... 126 Pahargandž staronový aneb o paradoxu vnímání změn ............................. 129 Indie kouřem halená, alkoholem kalená .................................................... 134 Mísy mimo mísu........................................................................................ 135 Žebrák dá zabrat, co naplat, přiměje našince v duši se patlat..................... 139 Obrazy bídou malované ............................................................................ 144 Umění čumění aneb jak na „Vokouny“ ...................................................... 149 Sádhuovská heuréka ................................................................................. 154 Setkání se svatými muži ............................................................................ 158 Banu ......................................................................................................... 164 Pandít ....................................................................................................... 165 Mnich s vypršenou platností ..................................................................... 167
Hanumán a jeho armáda ........................................................................... 168 Tibeťané v Indii; Dalajlámovy promluvy, síla budhistické modlitby a síla v každém z nás .................................................................................... 172
Část III. - BLOGUJI Z INDIE (zápisky z blogu během měsíční cesty po Indii a Nepálu 2014) Kalkatské blues ......................................................................................... 180 Jak jsem se stal nechutným sáhibem ......................................................... 182 Po horku obul jsem pohorku, horuji pro hory ............................................ 187 Ten, který tančí s pavouky, výhledy na třetí nejvyšší horu světa a rakšiová smršť........................................................................................... 188 Zkouška lásky ............................................................................................ 199 Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína ....................................................... 200 Ohlédnu-li se, vidím se, jak si mávám ........................................................ 204 Andělé s křídly i bez křídel ......................................................................... 210
Předmluva Když jsem v roce 1998 poprvé odjížděl do Indie, nevěděl jsem o ní vlastně vůbec nic. Věděl jsem, že je to země, kde moudrý Gótama Buddha došel osvícení, Kiplingův Mauglí tam pobíhal s Baghírou kdesi v houští a Indiana Jones v chrámu bohyně Kálí málem dokálel jednou provždy, protože mu zlý kněz chtěl vyrvat osrdí z těla. Kromě toho jsem také viděl filmy Baraka a Powaqqatsi a záběry z Indie na mě udělaly velký dojem. K mým nejoblíbenějším knihám v tu dobu patřil Siddhárta od Hermanna Hesseho, krásná, poetická kniha odehrávající se v Indii doby Buddhovy. A z téhle směsi dojmů jsem si vysnil pestrou a zajímavou zemi, kde mají velkou bídu, silný hašiš, neprostupné džungle i nejvyšší pohoří světa. Všechny ty představy omamně voněly tajemstvím a drobrodružstvím, které jsem chtěl i potřeboval zažít. A také jsem trochu doufal, že tam najdu cosi nehmatatelného, duchovního, co mi změní život. A vlastně jsem se v ničem z toho nemýlil. I když každá z těch věcí vypadala ve skutečnosti trochu jinak než v mých představách. Bída, se kterou jsem se tam setkal, byla daleko skutečnější, než jsem čekal. Teprve tváří v tvář konkrétním lidským osudům a utrpení na mne leccos dolehlo a leccos se ve mně otevřelo. Byla to pro mě setkání občas hodně intenzivní, někdy dojemná, často také nepříjemná. Žebráci, bída a utrpení ve mně občas dovedli vyvolat odpor, vztek, stud, ignoranci či bezmoc. A spoustu těžko zodpověditelných otázek a morálních dilemat. Můžete si o tom něco přečíst v jedné z kapitol druhé části této knihy. V kontrastu s bídou jsem byl unesen krásami přírody. Zvlášť těmi v Himálaji. Nikdy předtím jsem nebyl v takových výškách a nedíval se na takové velehory, nikdy jsem neviděl takovou rozlehlost. Hory a skvělí, skromní a pohostinní lidé, kteří v nich žijí, mi ukázali nádheru široké krajiny srdce a pootevřeli ve mně snad zase o trochu víc dveře pokory a vděčnosti k životu. A pokud má v sobě člověk třeba jen špetku romantického dobrodruha, o ty dvě další věci, které jsem doufal v Indii najít, tajemství a dobrodružství, o ty se tahle země postará automaticky sama. S tajemstvím umí Indie zacházet mnoha krásnými způsoby. Vetkává jej do šatů a ozdob místních žen stejně mistrně, jako do uhrančivých pohledů svatých mužů či do tmavých velkých dětských očí. Dovede jej 5
jako závoj mlhy rozprostřít do ranních starobylých uliček města, jeho oprýskaných zdí a zákoutí, stejně jako do monzunových svahů himálajských lesů. Prosytí jím vzduch v podobě nekonečných odstínů vůní. Dýchá jím tiše ze soch prastarých, mnohorukých božstev, ověnčených girlandami oranžových květin v přítmích chrámů. Plápolá jím v podvečer u řeky z hořících těl zemřelých na pohřebních hranicích. Ukrývá jej snivě v dýmu hašiše, zákrutách všudypřítomných ornamentálních vzorů, v tónu sitáru. Pluje s ním jako máslová svíčka po vodě za hvězdné noci. A za jasného dne dovede být tajemstvím celý ten velký tanec barev, zvuků a vzruchů. Ostatně, tajemství umí v Indii na sebe vzít nekonečně podob. Od hlubokého dojetí nad životem samým a ozvuků věčnosti v duši až po výsměšně nechutné scény a podivnosti, jejichž vznik člověku zůstane navždy skryt. Třeba takové tajemnosti záchodových nechutností a paleta jejich odstínů mohou být jednou samostatnou kapitolou tohoto druhého konce škály indických tajemství. A vlastně jsou kapitolou. Jednu menší jsem indickým záchodům na počest v této knize také věnoval. Intenzitou čehokoliv vůbec, v dobrém i ve zlém, dovede Indie několikanásobně trumfnout hranice, které člověk znal a o kterých si myslel, že jsou maximální. Je to země nevyčerpatelných překvapení, která mu neustále servíruje pod nos. Někdy na nablýskaném stříbrném podnose, někdy na kravském lejně a většinou mu naservíruje něco ve stylu kravského lejna na nablýskaném stříbrném podnose. Cokoliv člověka napadne i nenapadne, s tím se v Indii zaručeně potká. A to, že se s něčím nepotká, neznamená, že to tam není. Časem lze vypozorovat určité zákonitosti a později člověku přijde spousta věcí, které ho zprvu udivovaly, už naprosto normální. Jednou z těch základních zákonitostí však vždy zůstává princip neustálé nevyzpytatelnosti. Díky tomu není o dobrodružství v Indii nouze. Dobrodružství, které cítím, jak se jako velká nejistota počne rozlévat kolem mne všemi směry od okamžiku, kdy se tam ocitnu. Bojovat s nejistotou je obecně prohraný boj. V Indii to platí dvojnásob. Je potřeba ji přijmout. Pak se dovede proměnit ve vzrušení a radost. A nejsem-li zrovna unavený a vyčerpaný, což je v Indii každou chvíli, jakýmsi zvláštním kouzlem občas zažívám uprostřed toho chaosu pocity úžasné pohody. To když si dovolím pustit se. Neustále překvapující Indie, kde nic nefunguje podle očekávání, mi pomáhá pochopit, že v životě není jisté vůbec nic a nejde s tím nic dělat. 6
Ale jde pustit strach z té nejistoty a odevzdat se plutí. V tu chvíli slyším, jak mi v hlavě cosi šeptá: Vše, co se děje, příjemné i nepříjemné, je v pořádku. A když se pustím, pak mi chvíli veze prám důvěry po řece neustálé proměny a nechá mě sledovat okolní svět bez zbytečných hodnocení, v jeho dokonalé pestrosti, prostě takový, jaký je. Většinou však na mne brzy dolehne, že na tom prámu důvěry se mnou jede i miliarda Indů. Také jim nezbývá nic jiného, než věřit, že všechno nějak bude, protože jejich budoucnost je přinejmenším stejně nejistá, jako ta moje. Pozorovat, jak si s tím dovedou poradit, je leckdy inspirativní, obdivuhodné a úžasné. Bohužel přitom na mě všichni bez ustání strašně troubí, čučí, řvou, tahají mě za rukáv, cpou mi neustále všechny možné nesmysly a blebajzy přímo do obličeje, furt se mi představují a chtějí mě někam vodit. Je vždy jen otázkou času, kdy už to nevydržím, můj úsměv začne být křečovitý, podávaná ruka rybí, pohoda hraná a nakonec zavrávorám a najednou plác, šplouch, ocitnu se zase mimo prám, v kalných vodách chaosu až po uši. A všichni ti milí Indové tam skočí za mnou, snad abych se necítil sám. A tak, zatímco klid se ode mne rychle vzdaluje v proudu řeky a mizí do moře, já plavu najednou uprostřed vod chaosu, unavený a zajíknutý. A zatoužím dosápat se na pevný břeh, kde je vše popsané a uspořádané, i když díky tomu zároveň i trošku strnulé, nudné a mrtvé. A obojí, radost z nejistoty, vzrušení a plutí i touha po jistotě, bezpečí a klidu, jsou asi svým způsobem správné. Život je neustálá proměna. A tak se stává, že to, co mě na Indii někdy baví, jindy mi vadí. Často je v Indii na mě příliš horko a dusno. Často už mě otravuje všechno to jejich teatrální troubení a hulákání. Často mě otravuje, jak na mě všichni neustále civí a nedají mi pokoj. Vadí mi, jak se všichni snaží vytáhnout ze mě peníze. Jejich pálivé, kejdovité jídlo se mi vždycky časem přejí. Z mnohahodinové jízdy vlakem narvaným až po strop už nemívám tu euforii, co dříve. Ani ze somnambulního autobusáka, který i přes výzvy všech odmítá na chvilku zastavit na močící pauzu, protože se nedovede pustit volantu ve své fakírské hypnóze. Co se vyprazdňování týče, naučil jsem si vážit chvil, kdy má lejno hlavu i patu. Nikdy jsem si neoblíbil indické militantní střevní bakterie, které dovedou z lejna vycvičit během chvilky fanatického sebevražedného atentátníka opásaného tunou dynamitu. Nemám také v zásadě nic proti hmyzu, ale hotelové štěnice, švábi, stonožky a pavouci velcí jako dlaň mi nikdy moc neimponovali.
7
Kdo chce jet do Indie a nemá hmyz v lásce, ať alespoň NIKDY negoogluje slovo „huntsman“. Čím víckrát jsem v Indii byl, tím víc mě některé z těchhle věcí otravují. A často se tam díky kombinaci toho všeho ploužívám ulicemi jako nějaká zombie z pitomého béčkového hororu, kterou právě domlátila lopatou partička vytlemených puberťáků. V takových chvílích jsem dalek stavu uvolněné rozkoše plutí a přijdu si spíše jako masochistický imbecil. Jenže jako každý den nesvítí sluníčko, ani není stále pod mrakem. Někdy si člověk vytáhne černého Petra a musí čelit útokům podsvětních replikantů, jindy ho docela dlouho povozí bůh Súrja ve svém slunečním kočáře. I to patří k oné nevyzpytatelnosti Indie a života vůbec. Po návratu domů už bezprostředně nepociťuji spalující touhu hned tam jet znovu, jako jsem ji cítil po své první cestě. Ale netrvá dlouho a nějakým zatraceným voodoo kouzlem, přes všechny tyhle nepříjemnosti, zatoužím zase tam vyrazit. Zní to trošku psychopaticky, ale snad tím vším, co se v téhle knížce dočtete, trošku objasním, proč mě Indie stále přitahuje a mám ji tak rád, přestože jsem se ji i její obyvatele kvůli spoustě věcem naučil zároveň nádherně náruživě nenávidět. A snad nakonec všechny ty mé zážitky a zkušenosti z cest mají v sobě i kousek té nehmatatelné, hlubší pravdy, kterou jsem tam také toužil najít. Stále se učím, stále přežvýkávám, jak ta svatá kráva, vše, co jsem kdy zažil a stále přicházejí má nová životní prozření. Stále objevuji nová zákoutí sebe sama i života, který se v nás všech projevuje v tolika podobách. Indie je pro mne svou nekonečnou pestrostí jakýmsi archetypem tance vesmíru. I díky tomu jsem více pochopil, jak nepřesné je říkat, že žijeme svůj život. Opak je pravdou. Život žije nás. Všichni jsme jeho vyjádřením, jeho tancem. Jsme jako maňásci, které si Život obléká na své prsty a hraje si s námi svá představení. Je oblečen do našich těl a předstírá, že jeden maňásek je někdo jiný, než ten druhý. Ale ve skutečnosti je v nás všech oblečen On. Ten samý, samojediný. Jsme žiti Životem, který s námi tančí, který v nás tepe a skrze nás dýchá. V tomto uvědomění je pro mne, člověka, který si většinu svého času myslí, že je někdo oddělený od všeho světa kolem, ukryta velká úleva, naděje i spása. Hodně lidí jezdí do Indie najít duchovní učitele. Doufají, že jim ukáží něco zásadního, co jim změní život. A některým se to dokonce splní.
8
Indie má tisíce let starou a moudrou duchovní tradici a lze tam určitě potkat mnoho skvělých učitelů. A ještě více tam lze najít těch, kteří si na ně jenom hrají a tahají nás za fusekli. Není ale vůbec nutné hledat v Indii osobu duchovního učitele. Stačí se dívat. Být bdělý a dívat se na svět kolem a na sebe sama. Indie samotná je totiž ten guru, ta velká duchovní učitelka. Ukazuje nové perspektivy, uvrhává nás do konfrontací s neznámými situacemi a tím vynáší na světlo nepoznaná a doposud ukrývaná zákoutí nás samých. A tím nás mění, tím nás probouzí, tím nás učí. Popravdě řečeno, kvůli poznání není třeba jezdit nikam. Máme ho všichni stále s sebou, v tichu svého srdce, kam se kdykoliv můžeme obrátit. Ale vrozený neklid nám velí jinak. Když už tu takové podivuhodné země jsou a máme možnost se tam podívat… Na tohle se rád nechám vždycky nachytat. Vlastně jsem tedy v Indii na své první cestě našel všechno, co jsem hledal. Učarovala mi svou pestrostí a nepochopitelností a já se do ní zamiloval. Dokonce natolik, že jsem pocítil potřebu vypsat se z toho a tak vznikl půl roku nato cestopis, který si můžete přečíst v první části této knihy. Došel od té doby mnoha úprav a změn, ale cítím, že v něm musím ponechat do velké míry i to, co bych dnes již napsal jinak. Ať už stylisticky, nebo pocitově. Z některých vět snad může být znát můj tehdejší určitý naivní údiv či nadšení nad něčím, co mi dnes přijde již normální nebo nikterak ohromující. Ale tak jsem to tehdy vnímal a prožíval a je to svědectví té doby a mě, takového, jaký jsem tehdy byl. Zároveň jsem však pocítil potřebu po těch letech některé věci doplnit či poupravit. Po mé první cestě jsem byl přesvědčený, že se tam nejpozději za rok vrátím. Různé okolnosti nakonec způsobily, že jsem Indii navštívil podruhé až po téměř jedenácti letech, v roce 2009. Další, třetí cestu se mi povedlo uskutečnit rok poté a po čtvrté a zatím naposledy jsem Indii navštívil na jaře 2014. Doba více než deseti let mezi první a druhou cestou byla dobrým srovnávacím cvičením jak pro korekci mých pohledů na určité věci, tak na srovnání toho, co se změnilo v Indii samotné. Také jsem se od té doby dozvěděl spoustu faktů, které mi otevřely oči a způsobily částečnou deziluzi o těch „skvělých lidech, kteří si nic nedělají ze své bídy a stále se smějí.“ Rozhodl jsem se tedy k vydání původního cestopisu ještě připojit pár svých současných postřehů, nových zážitků, úvah a upřesnění některých témat. To vše máte možnost přečíst si ve druhé části této knihy. 9
Třetí část knihy tvoří několik zážitků a postřehů, které jsem uveřejňoval na svůj blog vyparnik.blogspot.cz průběžně během mé měsíční cesty po Indii a Nepálu v roce 2014. Když mě poprvé v roce 1998 napadlo vydat se do Indie, přišlo mi, že to je nejlepší nápad mého života. Dnes bych asi trochu váhal s tím slovem nejlepší, ale vynikající nápad to rozhodně byl. S odstupem času vím, že to byl jeden z těch osudových okamžiků, které se prostě stát musí. Díky té cestě jsem následně potkal některé lidi, kteří se stali nepostradatelní v mém životě a tak či onak mě zásadně ovlivnili. Jedno je tedy jisté: bez rozhodnutí vydat se na tu cestu by můj život byl úplně jiný. A v neposlední řadě by nevznikla ani tato kniha a vy byste ji nyní nemohli číst. Cítím, že stále platí, co jsem napsal již před patnácti lety: Pořád toho o Indii vím velmi málo. Tak pestrá, nepochopitelná a rozlehlá je to země. Procestoval jsem zatím pouze její část a většina pro mne zůstává neznámá. V dnešní době už není neobvyklé potkat někoho, kdo tam byl. To je skvělé. Je mnoho cestovatelů, kteří strávili na cestách nezměrně více času než já. Napsal jsem jen o té mé Indii, kterou znám, miluji i nenávidím svým osobitým způsobem a jsem rád, že se s vámi zde o to mohu podělit. Od začátku do konce mě psaní téhle knihy ohromně bavilo. Budu rád, když i vás bude bavit její čtení a přinese vám něco dobrého.
10
Část I.
INDIE – CESTA NA CELÝ ŽIVOT
(cestopis z roku 1998)
11
Krátké slovo úvodem / Praha, jaro 1999 / Milý čtenáři, ještě předtím než se ponoříš do následujícího vyprávění zachycujícího dva měsíce cest dvou budižkničemů po severu indického kontinentu, rád bych Ti řekl pár slov úvodem. Lépe řečeno, rád bych se zde v úvodu dopátral toho, proč jsem vlastně tuhle cestu podnikl a co pro mě znamenala. Jisté je, že touto cestou jsem se do Indie zamiloval. Podnikli jsme ji s kamarádem Vladem na podzim 1998 a od našeho návratu není pomalu dne, kdy bych si na ni nevzpomněl. Je to, řekl bych, až chorobná posedlost a já vím, že není dobré žít ve vzpomínkách, ale nemohu si pomoct. Jediné, co vím, že chci, je být tam zase zpátky, být v Indii a vdechovat její opojnou a nezaměnitelnou vůni, procházet se mezi těmi smějícími se a pokřikujícími lidmi, stát na kopci tváří v tvář věčně zasněženým štítům jejích velehor, dívat se na její rozlehlé pláně, pole a vesnice z okna jedoucího vlaku, sedět za svitu hvězd u jejích svatých vod, slyšet její národ zpívat si její písně, vidět její národ klanět se jejím bohům… Říká se, že po návratu z Indie se lidé rozdělí do dvou skupin. Ti jedni říkají: „Už nikdy!“ a ti druzí se tam pak celý život musí vracet. Následující řádky berte jako svědectví člověka z té druhé skupiny a jako takové jsou také psané. Někde možná příliš nekritickýma očima k Indii a očima příliš kritickýma k naší civilizaci. Jsem si toho vědom, ale jsou to moje pocity, pocity člověka, který tam byl jenom hostem a nechal se okouzlit. Jak bych také mohl být objektivní? Už výše uvedené rozdělení návštěvníků Indie do dvou protichůdných skupin je důkazem, že ve skutečnosti něco jako objektivita neexistuje. To, co jednoho poleká a naplní hnusem, jiného okouzlí. Jak zásadní rozdíl! Objektivitu lze brát pouze jako neuskutečnitelný pokus o kolektivní sjednocení subjektivních pocitů a jako taková se pro mě jeví jako bezcenná, ba dokonce škodlivá. A tak odložte, prosím, své předsudky, ale zároveň neberte moje následující úvahy a přesvědčení ani příliš vážně. To, co vám tu předkládám, je čistě jen ta moje Indie. Ne ta skutečná. Neponořil jsem se společně s těmi nejchudšími až na samé dno jejich beznadějné bídy, nedřel jsem se společně s venkovany za každého počasí od svítání až do soumraku na jejich tvrdých kamenitých horských políčkách s kusem 12
zahnutého dřeva v ruce, divoká voda mi nevzala úrodu, dům, ženu ani děti, neumíral jsem v padesátistupňových vedrech ve špíně ulic a smogu velkoměsta starý, opuštěný a bez pomoci. Neputoval jsem se svatými muži k pramenům Gangy bosý jenom s dekou přes rameno, nepostil se s nimi pro nekonečnou lásku k Šivovi, neomýval jsem se se všemi těmi lidmi za úsvitu ve svatých vodách matky Gangy a necítil v tu chvíli přítomnost věčnosti a lásky ve svém srdci nejspíš zdaleka tolik, jako mnozí z nich… Za ty dva měsíce jsme ujeli tisíce kilometrů, strávili na cestě čistý týden času, navštívili jsme na sedmnáct větších měst, vesničky, hory, doly, ale to všechno byl jenom zcela nepatrný zlomek z téhle rozlehlé, přepestré země, o které všichni cestovatelé píší, že ji pro její velikost, různorodost a jinakost nikdy nemůžeme dokonale poznat a pochopit. Proč jsem se tam rozhodl jet, vlastně moc ani nevím. Zřejmě z touhy po dobrodružství a něčem novém. Byla to pro mě velká země plná tajmeství, jinakosti a dávné moudrosti, o které jsem však nevěděl skoro nic. Oproti tomu o ní nyní vím hodně, ale o to víc vím, že o ní opravdu nevím ještě vůbec nic. Jen cítím, že Indie pro mne má stále ještě mnoho, co mi může dát. Dobře vím, že zatím jsem zůstal jen úplně na povrchu a věřte, jako cizinec je strašně těžké dostat se hlouběji. Je to svět tak jiný… Lepší? Horší? Takhle černobíle nejde tu otázku stavět. Svět je to naprosto odlišný, ale lidé v něm žijí stejní jako my. Ukazuje nám, že my, lidé, můžeme žít jinak, než žijeme, mít zcela jiný pohled na svět, zcela jiný žebříček hodnot. Znamená to pro nás možnost poznat něco nového, poznat jiné způsoby žití a myšlení. A poznávání, to je to, co člověka obohacuje, drtí jeho pevné názory, pro které si nevidí ani na špičku svého nosu a činí ho tvárnějším, tolerantnějším, chápavějším. Učí ho prostě jenom tak být a nechat být i okolní svět takový jaký je a radovat se z toho a žasnout nad tím. Učí ho pokoře a lásce k životu skrze pochopení, že jiné neznamená horší nebo lepší, že jiné znamená pestrost a pestrost znamená radost. Učí ho vidět věci jen takové, jaké skutečně jsou ve své jednoduchosti, bez vymýšlení nějakých důvodů proč by měly být něčím jiným. Učí ho, že ve skutečnosti je vlastně všechno tak, jak má být. Myslím, že tohle je to, co odlišuje moudrost od rozumu. Rozum je vědění, moudrost je pochopení. A moudrost, to je přeci to, o co v životě jde, protože moudrost kráčí ruku v ruce s klidem v srdci. Není to snadné, stát se moudrým. A není snadné cítit klid ve svém srdci. Ale stojí za to alespoň to zkoušet.
13
Cesta do Frankfurtu, let s Air India, krátce o produkci Bollywoodu, noční přivítání v Dillí Mohlo to být tak začátkem března, už přesně nevím, prostě to na mě padlo a já byl najednou rozhodnutý. Musím tam jet. Pár dní nato jsme s Vladem popíjeli čajíky v La Casa Blů a já mu povídám, že musím do Indie. „Ty vole, do Indie, jo!?… Hmmm… No já bych jel…“ A bylo. Nastaly měsíce zařizování. Není to až zas tak málo věcí, když se rozhodnete k takovéhle cestě a předtím jste byli jen na čundru v Brdech. Scházelo nám toho dost, co bylo potřeba dokoupit, potom oběhnout takové nutnosti jako letenka, pojištění, vízum, očkování, léky, dolary, sehnat užitečné informace… No ale nakonec přišlo 19. září a my se loučíme s kamarády před autobusem do Frankfurtu a pak už se jen na ně smějeme za sklem, autobus se rozjíždí a my se otáčíme za svítícím panoramatem Pražského hradu a uháníme dál nocí pryč, dál a dál od domova. Na hranicích s Německem Vlad jako jediný z celého autobusu nemá podepsaný pas. Prosíme jeden autogram, mistře… a jede se dál. Do Frankfurtu jsme dorazili asi v 5:30 ráno před hlavní nádraží. Vevnitř se ptáme na informacích, jak se nejlépe dostaneme na letiště a ochotným úředníkem je nám doporučen vlak, který jezdí každých pár minut, jsou to asi čtyři zastávky. Jízdenky se kupují v automatu, takže potřebujeme rozměnit, ale okno směnárny je zavřené. V jednom obchodě nás při pokusu rozměnit prodavačka posílá do háje, tak si vedle kupujeme za marku (celých 18 Kč) jeden loupáček a vzápětí už se za rozdrobenou tvrdou měnu s loupáčkem v zubech vezeme na jedno z největších letišť v Evropě. Frankfurtské letiště je opravdu takové městečko žijící vlastním životem, ale díky výbornému značení a organizaci bez problémů proplouváme halami a šťastně se dostáváme až k našemu terminálu, k naší milé malé zastaralé žluté přepážce s nápisem Air India. Máme ještě pěkných pár hodinek času, které trávíme kouřením, pojídáním svačiny z domova, potulováním se po halách letiště a chytáním slunce na jednom z přilehlých parkovišť. Konečně se u liduprázdné přepážky začínají řadit nějací Indové, po chvíli tam zasedne šikmooká úřednice a proces odbavování začíná. Dostali jsme letenky, batohy nám odeslali na pásech
14
do pryč, lépe řečeno - doufáme, že do našeho letadla, a po malé prohlídce zdejší galerie s nicneříkajícím uměním nějakého avantgardně fotícího zřízence letiště se začínáme protlačovat skrz detektory do bezcelní zóny. Konečně přicházíme do čekárny a za jejím sklem - Jumbo s okýnky malovanými jako okna chrámových paláců v mughalském stylu. Asi s dvouhodinovým zpožděním nastupujeme hadicí od vysavače na palubu, vítají nás letušky v červeném, zlatém, zeleném a já nevím jakém sárí, na čele s tečkou bindu, pilot má na hlavě turban… „Namasté!“ Uvelebujeme se v sedačkách a za chvíli už rolujeme na runway a pak… Sbohem Evropo! Vedle mě sedí nějaký indický obchodní cestující, a pokud zrovna nebaští jeden z pokrmů, kterými nás během letu hojně vyživovali, pak spí a jeho pozadí protéká jako sulc pod opěrátkem až na mou část místa k sezení. Ale já mám přece Indy rád… Ta cesta je ubíjející, o tom není pochyb, ale starají se o nás jako o kojence. Součástí této péče je i nestravitelná kolekce filmů z produkce Bollywoodu. Bollywood je indická verze legendárních amerických filmových studií, která drží světové prvenství v chrlení největšího množství filmů ročně a zároveň je obří prádelnou špinavých peněz. Jejich filmy jsou buď kopií akčních nebo romantických dílek západu, nebo jsou banálním příběhem o zamilovaném mladém páru a nástrahách v cestě jejich lásky, to vše šperkováno písněmi a tancem. Kdo neviděl, neuvěří. Do téhle chvíle jsem si myslel, že i ten nejmizernější film jde dokoukat do konce. Třeba přes moc, ale když se zařeknete, jde to. Mýlil jsem se. Nejde… Představte si třeba muzikál Pomáda, ve kterém vystupuje indický džigolo v tílku, slunečních brýlích, na krku zlatý řetěz, svaly má jako Sylvester Stallone a s partou ostrých chlapců tam tančí proti skupině dívek oblečených jako panenka Bárbí s bindu na čele. Dělají na sebe tak neskutečné pohyby a grimasy, že místo toho, abyste se tomu alespoň povzneseně zasmáli, jen se strnulým výrazem ve tváři hledíte na ty výjevy na plátně a váš výraz připomíná pohled vojáka z Vietnamu, který právě prošel peklem džungle, ve kterém pohřbil všechny své kamarády… Na tohle, jak jsme později zjistili, se stojí v Indii fronty před vyprodanými kiny, kvůli tomu si odepřou ti chudí lidé svůj týdenní příděl rýže. Jestli je Hollywood továrnou na sny, pak Bollywood je sen sám o sobě. Nebo spíš noční můra... Zcela otlačení, ublemcaní, rozplizlí, zatuchlí, opuchlí, jsme byli po více jak osmi hodinách letu vytrženi z odevzdané letargie hlasem pilota, který 15
oznamoval blížící se přistání. Jak letadlo dosedalo, marně jsem pod námi hledal zářící velkoměsto druhé nejlidnatější země světa. Za orosenými okénky kromě pár lamp letiště a nějakého toho světýlka v dáli jenom černočerná tma. Obrazovka hlásí asi 1:30 hodin v noci a 35 stupňů celsia venku. Na letišti místo zřízenců stojí vojáci v uniformách. Je tu strašlivé vedro a vlhko. Špatná klimatizace, říkám si, venku bude líp. Odskočím si na toaletu, a když se přiblížím k umyvadlu, než stačím pustit vodu, čísi hnědá ruka to udělá za mě. Chci si nalít na ruce mýdlo, čísi hnědá ruka to udělá za mě. Umyji si tedy svoje bílé ruce a on zavře kohoutek. Pak mi je osuší ručníkem a tu svoji hnědou natáhne v gestu, které nedovoluje pochyb. Zamumlám něco jako „Sorry, I didn't change money yet…“ „Promiňte, já jsem si ještě nevyměnil peníze…“ a on na to tichým hláskem: „That's O. K.“ „To nic.“ Vypadnu ze dveří ven s pocitem, že jsem někoho zavraždil. Dostáváme se na řadu k přepážce. Sedí za ní úřednice, která se tváří, jako by byla paní vesmíru. A dost možná, že je. S přísnou rozvážností a patřičnou pomalostí se neustále rozhlíží po hale a mezitím jen tak mimochodem koutkem oka nakukuje do našich pasů. „Váš účel pobytu v Indii?“ „Turista“, královno, pouhý ponížený turista. Dostáváme razítko a jdeme si najít batohy. Od bankovních přepážek už na nás mávají a pokřikují úředníci. U jedné z nich si měníme 100 dolarů za tučný paklík papírků s Gándhím. ( Od roku 1996 začali tisknout Gándhího na každou nově vydanou rupiovou bankovku. ) Potkáváme se tu s partou chlápků, co s námi přijeli až z Prahy. Na báglech mají cepíny a prý míří do Tibetu. Dostali se ven bez razítka, prostě prý někudy prošli. Ani se nedivím, celé to letiště se mi moc nepozdává, těch pár úředníků a vojáků jakoby tam bylo jenom tak mimochodem a mezi nimi se poflakují různé podivné existence a posedávají tu po zemi. Sedáme si v hale na sedátko ne nepodobné našim umělohmotným tramvajovým, balíme tabáček a uklidňujeme nikotinem své rozjitřené smysly. Jakási babka před námi zametá rýžovým koštětem podlahu, vojáci postávající opodál si nás měří svými uhrančivými pohledy a my zíráme na tu mramorovanou halu, která připomíná spíš mauzoleum než letiště, a radíme se, co dál. Před východem z haly by měl podle informací jezdit autobus až na Connaught Place, nebo si můžeme vzít rikšu či taxi, ale to se v noci dle Lonely Planetu nedoporučuje. Nebo můžeme prostě tak čtyři hoďky počkat tady v hale na svítání.
16
Netrpělivost zvítězila a my vycházíme ven. Ale copak tohle je východ z mezinárodního letiště? Vždyť jsme na nějakém staveništi, tady jsem málem šlápl na jakési postavy zahalené do hadrů spící na zemi mezi odpadky a co je, proboha, zase tohle? Řítí se k nám s křikem a máváním skupina černých tlam a opodál naši známí cestovatelé do Tibetu vedou rozepři s několika dalšíma. „Sto rupií do Nového Dillí!“ „No, sir, 200!“ Nějakým způsobem jsme se do toho přimísili a vzápětí za usmlouvanou stovku nasedáme do jednoho z aut. Taxík to rozhodně není, jako ostatně žádné z aut tady stojících. Jsou to černí taxikáři, takže honem bágly do kufru a už se vezeme na zadních sedačkách jejich klasického osobáku, který vypadá asi jako náš starý dobrý Spartak z padesátých let. Jmenuje se Ambasador a je to prakticky jediný druh auta, který na zdejších silnicích potkáte. Při pohledu na vnitřek se nemohu ubránit představě, že za bílého dne tu chovají drůbež. Spolujezdec řidiče se na nás otáčí a má spoustu všetečných otázek, kterým ale bohužel jen stěží rozumíme vzhledem k jeho dokonale indickému akcentu. Ten chlápek se mi vůbec nelíbí. „Poprvé v Indii?“ „Nééé, podruhý“, lžeme mu a přitom valíme oči na tu tmu kolem, která má být hlavním městem země s miliardou obyvatel, na smečky toulavých psů povalujících se společně s krávami po silnici ve světle reflektorů našeho auta, lapeme po troše čerstvého vzduchu v té parní lázni a zadky máme stažené obavami, kam nás asi ten vrahoun veze… Z jeho úsměvu jsem si přečetl něco jako „To vám tak sežeru, vy sráči!“ Nicméně řekl: „Welcome to India!“ No a pak se rozehrálo divadýlko tak věrně popisované v každém knižním průvodci po Indii a označené velkým vykřičníkem. I přes nesrozumitelnost jeho řečí jsme vyrozuměli, že si najednou vzpomněl, že Pahargandž, místo, kam bychom rádi dojeli, je zavřené kvůli hinduisticko muslimským nepokojům, takže nás zaveze jinam. Tihle taxikáři mají totiž dohodu s určitými hotely nebo kancelářemi, kam vás nehledě na vaše přání zavezou a zinkasují za vás od nich bakšiš. A notorická výmluva o hinduisticko muslimských nepokojích je ta naprosto nejznámější. Naše argumenty, že jsme mluvili po telefonu na letišti s kámošema, co na nás na Pahargandži čekají a nic zavřeného tam není, nám nepomohly. „To mě máte za lháře?“ Zeptal se náš dobrodinec. Jak bychom mohli, ty hindo hnido! Nejradši bych ho na místě zardousil, ale nevěděl jsem, jestli 17