První kapitola
„Co se děje, tati?“ zamžourala Ema na svého otce překvapeně, když ho ráno uviděla v kuchyni, jak jí chystá snídani. Nestávalo se často, že by ho Ema ráno potkávala doma, většinou byl v době její snídaně už dávno v práci. „Ty nejdeš do práce?“ zeptala se a posadila se na židli. „Mamince není nějak dobře, tak jsem si vzal volno, abych tě vypravil do školy a odvezl ji k doktorovi.“
7
„Co jí je?“ chtěla vědět Ema a raději se otci nesvěřila, že se už pár let vypravuje do školy sama. Kolik si táta myslí, že jí je? Pět? Tatínek se na Emu usmál a položil před ni na stůl míchaná vajíčka. Spiklenecky na dceru mrknul a ta neměla to srdce mu říct, že míchaná vajíčka k snídani dávno nejí. Vyžadovala je, když jí bylo šest, a tátovi to nějak utkvělo v paměti. Zazubila se na něj, aby ocenila snahu, a odhodlaně rýpla lžičkou do jídla.
8
„Asi se někde nachladila,“ pokrčil tatínek rameny, protože nepovažoval manželčinu nevolnost za nic vážného. Ema to z jeho tónu vycítila a podvědomě se uklidnila. „Lítá toho teď všude hrozně,“ podotkla dospěle a statečně zdolávala pokrm na talíři. Když dojedla, odnesla nádobí do myčky a potichu přešla ke dveřím ložnice rodičů. Slabě ťukla a nahlédla dovnitř. „Emo,“ usmála se na ni maminka ospale. „Ať nepřijdeš pozdě do školy.“ Ema ledabyle mávla rukou. „Je ti dobře, mami?“ zeptala se a sedla si k mamince na pelest. Starostlivě se nad maminku naklonila. Průsvitnost jejího obličeje Emu nepříjemně překvapila. „Je mi jenom trochu slabo, Emi, nic to není,“ uklidňovala ji maminka a znovu se pokusila o úsměv. Emě ale v té chvíli naskočila husí kůže a zmocnil se jí zvláštní pocit bezmoci, který neuměla ovládnout. „Půjdeš k doktorovi?“ „Ne, jen si dneska poležím, odpočinu si a zítra budu jako rybička, Emo. Nic to není.“
9
„Měla bys tam jít,“ odpověděla Ema, která se nemohla zbavit nutkání se o maminku postarat. Zbytečně vyšiluju, napomenula se ale pak v duchu. Naklonila se k mamce a políbila ji na čelo. „Tak ahoj, už musím jít do školy.“ „Ano, zlatíčko. Odpoledne mi bude určitě líp a popovídáme si,“ povzbudila dceru maminka, když viděla Emin ustaraný obličej. Ema jen přikývla a tiše vyšla z ložnice. Teprve na chodbě si uvědomila, že celou dobu u maminky podvědomě zatajovala dech. Ema nasála do plic vzduch, úleva ale nepřišla. Něco uvnitř jí stále bránilo se pořádně nadechnout.
10
Druhá kapitola
„Co ti je?“ zeptala se Barča Emy hned tři minuty nato, co se potkaly před školou. „Proč myslíš, že mi něco je?“ houkla Ema a zadívala se na kamarádku. „No, právě prošel Kristián, pozdravil tě a tys mu odpověděla, aniž by ses zakoktala. A dokonce jsi ani nezrudla,“ zazubila se Barča. „Aha,“ odvětila Ema a pak se usmála. „Ty jsi děsná.“
11
„Jen všímavá,“ podotkla Barča a zvědavě naklonila hlavu. „Tak máš myšlenky někde jinde, nebo se pletu?“ „Myslím na mamku,“ vzdychla Ema. Cestou do třídy vypravovala: „Má jenom chřipku, nebo nějaké nachlazení. Ale prostě mám z toho divný pocit.“ Barča se zarazila. „Jako že tě nakazí?“ „Ale ne… jako že prostě byla taková bledá… já nevím, neumím to vysvětlit. Asi už šílím. Od té doby, co Král temnoty zničil Medailon moci, cítím se tak nějak podivně.“ „To už jsme řešily, Emi. Prostě to byl velký zásah magie. I Keira s Aislin říkaly, že bude chvíli trvat, než najdeš rovnováhu.“ „No asi jo,“ pokrčila Vyvolená rameny a otevřela dveře do třídy. Přešla ke svému místu a ztišila hlas, aby je spolužáci neslyšeli: „Ale kdy už to přejde? Je to skoro měsíc. A Keira se taky dlouho neukázala.“ „Ona se zase objeví, vždyť to sama dobře víš,“ uklidňovala kamarádku Barča a posadila se vedle Emy do lavice. „Hm,“ houkla Ema a začala si připravovat věci na matematiku. Nejednou se jí zvedl 12
%
žaludek a Vyvolená se chytla za břicho. „Au,“ hlesla. „Co ti je?“ lekla se Barča. „Jsi úplně zelená.“ Ema koutkem oka spatřila, jak se k nim blíží Kristián. „Nic mi není, asi jsem něco špatného snědla,“ sykla. Žaludek se jí však neuklidnil a přidalo se strašlivé třeštění hlavy. Ema bolestivě sevřela oční víčka. A uviděla Keiru. „Keiro?“
13
Bájný jednorožec přibíhal k Emě po obrovské louce. Zlatý roh zářil Keiře uprostřed čela jako pochodeň. Duhová křídla jí kouzelně vlála ve větru a třpytivá hříva se Keiře leskla v zapadajícím slunci. Ema zatajila dech. Jako vždycky, když Keiru viděla. Jednorožčí slečna byla to nejkrásnější stvoření na světě. Bílá srst se Keiře napínala a vypadala na pohled hebce. A Ema věděla, že je stejná i na dotek. Keira už byla blízko Emy, chvátala ke své Vyvolené mocnými skoky. Náhle však zmizela stejně rychle, jako se objevila, a Emu všechna nevolnost přešla jako mávnutím proutku. Okamžitě otevřela oči.
14
„Už je to dobrý,“ uklidnila hned Barču a prudce zamrkala. Skutečně není ve své kůži. Tohle se jí přece nestává. Kam Keira zmizela? A proč se vlastně objevila? „Emo, jsi v pořádku? Vypadáš nemocně,“ oznámil jí Kristián, který došel až k jejich lavici. „Je mi už dobře,“ zdvihla Ema koutky rtů do úsměvu. „Jenom…,“ nedořekla to, protože do třídy vešla paní učitelka. „Půjdete ze školy domů přes park?“ zeptal se ještě Kristián a Ema narychlo kývla. Uvědomila si, že jí tvář opět hoří červení a srdce Vyvolené opět tlouklo jako na poplach. To se jí stávalo skoro vždycky, když narazila na Kristiánovy úžasné oči, které ji nepřestávaly zkoumavě sledovat. Zdálo se, že všechno se vrátilo zase do normálu.
15
Třetí kapitola
Ema někde nad sebou uslyšela známý hlas a otevřela oči. Rozhlédla se zmateně kolem sebe. Byla v parku! Kristián se nad ní skláněl a díval se na ni tak vyjeveně, že se musela navzdory situaci zasmát. „Asi jsem omdlela,“ zašeptala slabě Ema a přijala zahanbeně Kristiánovu ruku, aby jí pomohl vstát. Tomu už přes rameno nakukovala Barča. „Jo, omdlela,“ pronesla důležitě. „Sekla jsi sebou jak pytel brambor.“
17
„Super,“ zakvílela Ema a chytla se za hlavu, která jí zase začala neskutečně třeštit. „Neboj, nikdo to neviděl,“ šťouchla do ní Bára spiklenecky a ostražitě se rozhlédla po parku. „Já to viděl,“ ohradil se Kristián, kterému přišlo, že se obě děvčata baví, jako by tam vůbec nebyl. „Jo, já vím,“ pokrčila Barča rameny. „Ale neviděl to nikdo, kdo by z toho dělal aféru a volal sanitku. Ema prostě občas omdlí, protože je Vyvolená a má vidění, že jo, Emi?“ Ema jen němě kývla. „Přesně,“ pousmála se pak trochu nakřivo. „Jinak jsem úplně normální,“ dodala ironicky. „A jaké vidění jsi měla teď?“ zeptal se Kristián a rozhodl se nezaobírat faktem, že Ema spadne na zem jak švestka a ani jedna z holek to nehodlá řešit. „No, bylo to dost podivné… hlavně proto, že si vůbec nemůžu vzpomenout na všechny lidi a věci, co v tom snu byly.“ Ema svraštila čelo, jak se snažila rozpomenout. „Keira se mi zdála určitě a měla takový zoufalý výraz, jako by mi chtěla něco říct. Pořád ukazovala na 19
nějakou bílou paní nebo… já prostě nevím,“ zasténala Ema bezmocně, neboť jí přišlo, že jí něco důležitého uniká. „Pojď domů, my tě doprovodíme,“ rozhodla Barča. „Zkusíš přivolat Keiru a ona ti určitě poradí, co dělat.“ „Nebo to byl prostě jenom nějaký úplně bezvýznamný zkrat. Nemusí se přece vůbec nic důležitého dít, že ne?“ vložil se do toho Kristián nadějně a vzal Emě batoh ze země, aby jí ho nesl. Ema se na něj usmála. „Díky,“ zašeptala dívka a stará známá rudá barva se jí vehnala do tváře. „Vždycky je to něco důležitého,“ zazdila Kristiánovy naděje Barča a posunula si brýle na nose. Ema se starostlivě nadechla. Zrovna chtěla smířlivě říct, že tentokrát by její sen opravdu bezvýznamný být mohl. Jenomže přesně v tu chvíli si uvědomila, kdo byla ta bílá paní a co jí v tom snu hrozilo. „Mamka!“ vykřikla Ema zoufale a rozběhla se směrem domů. Barča s Kristiánem na ni zůstali jenom koukat. 20