DĚTI
Jan
TOHOTO
SVĚTA
Jurek
OBSAH 1/ DVOJČATA 2/ KLUCI Z DĚCÁKU 3/ JÍST ČI NEJÍST 4/ BABIČKA 5/ MIKY 6/ MALÍŘKA 7/ FOTBALISTA 8/ ROZHOVOR S MALÝM CHLAPCEM 9/ NEZBEDNÝ TOMÁŠ 10/ DOBŘE MÍNĚNÁ RADA 11/ NÁPRAVA V LAPÁKU 12/ VANDA 13/ POČÍTAČOVÁ ZÁVISLOST 14/ DAVID 15/ KOLO 16/ UČITELKA S TMAVÝMA OČIMA 17/ VYSVĚDČENÍ 18/ RODNÉ MĚSTO 19/ SOBOTNÍ ODPOLEDNE 20/ CHLAPEC A SVĚT 21/ DITA 22/ CHLAPEC, KTERÉHO NIKDO NEZNAL 23/ SAM WILSON 24/ ŠKOLNÍK
2
25/ SRAZ 26/ NÁVŠTĚVA U CVOKAŘE 27/ DOUŠEK SVOBODY
3
DVOJČATA Pozn.: Povídka byla předlohou k televiznímu scénáři, který v roce 2013 zvítězil v celostátní scénáristické soutěži Nadace RWE Barrandov. Brácha je moje dvojče. Jmenuje se Pavel, ale nikdo mu neřekne jinak neţ Pája. On s ním taky v podstatě nikdo jiný neţ já nebo máma nemluví. Je totiţ jak doktoři říkaj retardovaný. Průser u porodu. Já přišel na svět jako první a údajně jsem řval jako pominutý. Brácha měl přijít na svět hned po mně, ale něco se stalo. Pája se v matce zasek a ne a ne se dostat na světlo Boţí. A tak doktoři museli pouţít tzv. kleště. Uţ v té chvíli se matka bála a věděla proč, třebaţe ji doktor uklidňoval, třebaţe ji říkal, ať je v klidu, ţe všechno bude v pořádku … . Nebylo. Něco se totiţ skutečně stalo a vlastně od chvíle, co se brácha narodil, je jiný. Tedy jiný neţ ostatní. Nechodí, skoro nemluví, sám se nenají, sám vlastně nezvládne skoro nic. Za ty roky uţ jsme si na to s matkou zvykli, nebo se tak alespoň snaţíme tvářit sami před sebou i před ostatními. Ani jeden nestojíme o to, aby nás potaţmo bráchu někdo litoval. Ačkoliv se to někdy děje, ačkoliv se tomu někdy nelze vyhnout, ačkoliv je to v podstatě vţdycky stejné. Chudák Pája, co je to za ţivot a vy, paní Vyskočilová, já vás tak obdivuju, jak to všechno sama zvládáte. Holt sousedka Vaňková, pořád má potřebu strkat nos kam nemá. Máma mi říká, abych se na ni nezlobil, ţe je to stará paní a ţe to myslí dobře. Jenţe co je to platný. Mě váţně není příjemný, kdyţ jdu s Pájou ven a ona proti nám a uţ nasadí ten svůj smutný kukuč a tváří se jako milosrdná sestra nebo jako matka z armády spásy. Jak jen můţu, tak se sousedce Vaňkové širokým obloukem vyhnu. S mámou jsme na Páju sami. Táta od nás krátce potom co se brácha narodil, odešel. A já vím proč, ostatně to ani přede mnou nikdo neskrýval. Prostě fotr neskousl, ţe má postiţeného kluka, on vášnivý fotbalista ve volném čase a v práci úspěšný manager světové firmy. Nějak mu brácha nezapadal do jeho plánů, které asi měl. Prostě nás s mámou a hlavně bráchu hodil přes palubu. Máma říká, ţe to tak není, ţe se zajímá, ţe posílá peníze, ţe … kecy! Já vím, ţe to tak je, to mi nikdo nevymluví. A běda, kdyţ otec přijde s tím, ţe jsem malej a ţe tomu nerozumím. To tátu utřu, aby si pamatoval, ţe já tomu teda rozumím a víc neţ si myslí. Máma s tátou mluví. Já ne. Nedokáţu to. Navíc, dávno má novou rodinu a další zdravé dítě, sice holku, ale ta mu asi jako Pája nevadí. Ta je jeho miláček, jeho všechno, z ní se můţe posrat. Proto na něj kašlu. Nějak se v ţivotě protluču i bez něj. Spíše kvůli Pájovi je mi to všechno líto a taky kvůli mámě. Měla by to s otcem po boku jednodušší. Takhle musela nechat práce a zůstat s bráchou doma. Vím, ţe tohle mámu štve. Učila na základní škole prvňáčky. Dost se jí občas stýská a taky občas brečí do polštáře, ale to uţ od chvíle, co se brácha narodil a co se její ţivot převrátil vzhůru nohama a jí nezbylo neţ bráchovi všechno podřídit. A kdyţ říkám všechno tak úplně všechno. Přijala to asi jako někdo, kdo přijímá svůj osud a přitom věří, ţe to má všechno nějaký smysl, důvod, o němţ třeba neví, ani ho nedokáţe pojmenovat. Teď jsou letní prázdniny, tak trávím s bráchou daleko více času. Je mi s ním dobře. Moţná víc neţ s kýmkoliv jiným. Za ta léta jsme si na sebe zvykli a fakt, ţe jsme dvojčata, tu vzájemnou fixaci znásobuje způsobem, který by asi nikdo nepochopil. Sedíme s mámou a bráchou u stolu. Je ráno, krásný letní den. Máma dává jíst bráchovi, já do sebe soukám housku, abych mohl co nejdříve vypadnout ven. Nazout inleiny a s bráchou na vozíku spurtovat podél řeky, která protéká našim městem a podél níţ před pár lety udělali cyklostezku. „Budeš opatrný, uţ dlouho si na tom nestál a nerada bych, abys Páju někde vyklopil,“ varuje mě máma.
4
„Neboj, některý věci se nezapomínaj,“ odpovím sebejistě ještě s plnou pusou a se zrakem upřeným na bráchu, aby se s tím jídlem tak necoural. Za okamţik jsme oba venku. Já na inleinech, brácha na vozíku. Pečlivě bráchu přifixuju, aby z vozíku při jízdě nespadl, a vzápětí vyráţíme. Vtom nám jde vstříc sousedka Vaňková. Zase ten její milosrdný kukuč. „Kampak,“ zeptá se. „K řece,“ odpovím. „A je to rozumný?“ „Jistě víc neţ trčet doma.“ Ujíţdíme, zatímco Vaňková na nás zírá jako na dva spiklence. Ať. Já se na tu první vyjíţďku po dlouhých měsících těšil a vím, ţe brácha taky. Řehní se, je doslova nadrţený radostí. Máchá rukama, hejká jako na lesy a já za ním tlačím a spurtuju, co to jde. Lidi se za námi otáčejí, jakoby viděli nevím co. Mě uţ ale dávno ty jejich záludné tupé pohledy nezajímají. Zajímá mě brácha, ne to co se kolem něj děje. Na to kašlu. Některý lidi, kdyţ Páju vidí, na něj zírají jako na exotické zvíře, nebo jako na něco, co se vymyká ţivotu, na něco co necítí, nevidí, neslyší, co je jen kus ţivoucí organické hmoty. Dřív mi z toho bylo špatně, ale teď uţ ne. Teď uţ to prostě neřeším. Po zhruba pěti kilometrech mě děsně bolí nohy i ruce z toho jak jsem Páju tlačil před sebou. Chybí mi trénink, říkám si, zahálka byla příliš dlouhá. Zastavím a sednu si vedle bráchy do trávy a spolu s ním se dívám na tekoucí řeku před námi. A pak si lehnu na záda, utrhnu osten trávy, ţmoulám ho v puse a mhouřím oči skrz slunce k modré obloze. Vtom ale brácha z ničeho nic sebou škubne … a pak znovu a znovu … . Okamţitě vstanu, sundám Páju z vozíku, poloţím ho do trávy, zakloním hlavu, pevně ho drţím a lidi kolem stojí a dívají se a já zařvu – sanitku, zavolejte sanitku! Jeden z toho davu se osmělí a udělá, oč jsem prosil. Zaškuby pomalu slábnou, ale pořád ještě epileptický záchvat trvá a mně se zdá, ţe trvá déle neţ jindy. Minimálně jednou do týdne je Pája má. S mámou uţ za ta léta víme co a jak. Vţdycky nás to ale nějakým způsobem zaskočí, vţdycky je to něco, co naruší klid a pořádek, co nás trochu vyděsí, vyvede z míry, ačkoliv to ani jeden nedáváme příliš najevo. Sanitka přijede za pár minut. Brácha uţ leţí v klidu na boku, aby mu nezapadl jazyk. Je v bezvědomí. Nelíbí se mi to. Tohle není jako jindy … . Doktor bráchu letmo skoukne a pak dá pokyn dalším dvěma, aby Páju naloţili. „Kdo si?,“ uhodí na mě doktor. „Jeho brácha.“ „Tak si nastup.“ Naskočím do sanitky a za přihlíţení kolem stojících se zapnutou houkačkou uháníme směr nemocnice. Hned telefonuju mámě. „Silný epi záchvat způsobil značný otok na mozku. Museli jsme hned provést tak zvanou aktivní dekompresi,“ řekne doktor matce v jeho ordinaci. /Sedím vedle ní, já, ne můj otec./ „Co to je?,“ zeptá se matka. „Vcelku rutinní zákrok. V místě otoku mozku jsme odstranili část lebeční kosti. Aţ otok díky nasazené medikaci opadne, vrátíme kost na původní místo.“ „To zní hrozně.“ „Chápu, ale provést jsme to museli.“ „Můţu za ním?“ „Přijďte zítra. Teď váš syn spí.“ S matkou jdeme rovnou domů. Ani jeden z nás nemluví. Před domem spatřím svého otce. Podívám se tázavě na matku. „Chtěla jsem, aby to věděl,“ řekne mi matka. „Proč?“
5
„Je to Pavlův otec.“ „Váţně?!“ Jdeme k němu. Matka se s otcem pozdraví, dokonce i pusu od něj dostane. Já si drţím odstup, nechci s tátou mluvit, dost na tom, ţe ho za daných okolností musím vidět. Doma sedíme v kuchyni u stolu. Mlčíme, napětí se dá krájet. Proč přišel? Co tu chce? Proč se najednou stará? Ať jde do hajzlu, nechci ho tu, zvládneme to přece sami! To chci otci říct, ale nějak to nejde. Matka pláče a otec ji na oko milosrdným pohledem utěšuje. „Bude v pořádku, neboj,“ řekne. „Jak to můţeš vědět,“ kontruju. „Tak, cítím to.“ „Jo tak ty to cítíš. Seš teda dobrej, ňákej iluzionista, ne?!“ „Lukáši!,“ okřikne mě matka a ještě mě zpraţí přísným pohledem. Mám toho dost. Vstanu a jdu do svého pokoje. Tam se natáhnu na postel a zírám nečinně do stropu. A pak můj pohled ulpí na Pavlův vozík a na naši společnou fotku visící na zdi. Najednou je mi smutno a úzko a bojím se jako nikdy před tím. Večer, kdyţ je otec konečně pryč, za mnou matka přijde. Sedne si ke mně. Dlouho mlčí. „Moţná je to moje vina … moţná kdyby na svět přišel první on a ne já, byl by brácha zdravej,“ řeknu. Matka se na mě podívá. „To myslíš váţně?“ „Jo.“ „Jak tě něco takového mohlo napadnout?“ „Mě to nenapadlo. Myslím na to, co jsem pobral trochu rozum.“ „Tak poslouchej. Nic není tvoje vina. Vůbec nic, rozumíš?! To bych si i já mohla leccos vyčítat, myslet si, ţe … . Uţ nikdy nic podobného nechci slyšet, jasný?!“ Matka se na mě dívá a já na ní a pak mě chytne za ruku, pohladí po vlasech a já si ještě víc uvědomím, jak moc mám mámu rád a jak otce nenávidím, ţe ji v tom nechal a s ní i mě a hlavně bezbranného bráchu, který přece za nic nemůţe. „Uţ sem tátu nevoď.“ „Kdyţ nechceš, tak nebudu.“ Vzápětí matka vstane a odejde. A já leţím a netrpělivě čekám na ráno. U snídaně se ozve telefon. Matka přijme hovor. Dlouho poslouchá, mlčí a její výraz se v jedné setině vteřiny změní v něco, co mě vyděsí. Matka beze slova odloţí telefon a zhroutí se na podlahu. Úpěnlivě pláče. Jdu k ní, nevím co se děje, nevím a nechci vědět. Brácha umřel. A my s matkou najednou zůstali sami. Táta kolem nás krouţí a dělá co můţe. Asi ho hryţe svědomí, asi by rád něčím splatil svůj dluh, který má a který uţ stejně nemůţe zaplatit. Matka mě nabádá, abych otci odpustil, je to přece můj táta, jiného nemám a mít nebudu. Jenţe já nemám nejmenší chuť ani sílu se s ním udobřovat. V noci brečím do polštáře, přes den chodím jako mátoha, nic mě nebaví, nic mě nezajímá, jsem vzteklý na všechny kolem sebe, včetně mámy. A nejvíc mě naštve, kdyţ začne likvidovat bráchovy věci. „To přece nemůţeš,“ řeknu. „Musím,“ odpoví a pokračuje v likvidování téměř všeho, co nám Pavla připomíná. Nejprve vyhází skříně s Pájovým oblečením, a kdyţ mě jednoho dne spatří, jak sedím na Pájově vozíku, chce vyhodit i ten. „To ti nedovolím,“ řeknu a drţím vozík vší silou. „Pusť!“ „Ne!“ A vytrhnu matce vozík a pak ji odstrčím tak, ţe upadne a já stojím, dívám se na ní, pláču a třesu se.
6
„Promiň,“ špitnu, přivinu se k matce, obejmu ji a kaţdý po svém čelíme té habaďůře, kterou na nás ţivot vymyslel. „Oba jsme věděli, ţe se to dříve nebo později stane,“ řekne matka. „Já to nevěděl,“ oponuju. Vţdycky jsem vytěsňoval všechny ty jasnovidecké prupovídky doktorů, kteří matce navrhovali, ať dá syna do ústavu, ţe se tam o něj postarají stejně dobře jako ona, ţe to tak bude pro ni i pro mě lepší, protoţe Pájovi stejně mnoho času nezbývá. Byli páni doktoři tak sebejistí, tak nad věcí … z těch jejích řečí se mi dělalo kolikrát na nic. Ale mlčel jsem a myslel si svoje. Co oni můţou vědět jaké to je, kdyţ se brácha směje, kdyţ mě chytne za ruku a dívá se na mě bezelstnýma očima a prosí, abych byl s ním. Já a ne někdo jiný. To těm panákům v bílých mantlech stejně nevysvětlím, to nevysvětlím ani otci, jen máma, ta jediná ví, o čem to je a ţe to nemohlo být jinak. Víme to oba, schoulení do sebe na podlaze v mém pokoji, kde jsme našli pro tu chvíli zmaru jediné moţné útočiště před světem, který nám byl v ten den a pak několik dalších naprosto lhostejný.
KLUCI Z DĚCÁKU Před pár dny opustili dětský domov. Nejprve si najdou práci na vlakovém nádraţí. Dostanou i jednopokojový byt s teplou vodou. Na rozjezd mimo brány dětského domova, kde vyrostli a strávili celý svůj předešlý ţivot, docela dobrý. Jirka a Petr. Dva kámoši. Dalo by se říct bráchové, třeba ne pokrevní. Pořád byli spolu, v děcáku, ve škole, všude. I teď. Je ráno. Mají před sebou první šichtu. Jirka se bojí, Petr mu dodává kuráţ. „Ničeho se neboj, bráško, spolu zvládneme všechno. Věříš mi?“ „Jo,“ odpoví Jirka v obavě, co jim nový ţivot přinese. Přednosta stanice je akurátní típek. Nejprve si kluci musí vyslechnout z jeho úst dlouhý monolog o tom, co je to pracovní morálka a co se stane, pakliţe ji někdo poruší. „Nesnáším flákače, nesnáším, kdyţ někdo chodí do práce pozdě, nestrpím nekázeň, šolichání, ulejvání a hlavně netoleruju chlast. Stačí kapka v pracovní době a letíte. Na hodinu, rozumíte?“ „Ano,“ odpoví Petr. Přednosta je hned po „uvítacím“ pohovoru vezme přímou cestou do centra dění, kde budou od nynějška trávit osm hodin denně. Sledují příjezd vlakové soupravy. Jirka počítá vagóny, zatímco Petr poslouchá přednostu, co ţe teď bude jejich práce. „V posledních dvou vagónech jsou balíky. Vy je vyloţíte na pojízdný vozík a převezete do odbavovací haly. Tam se balíků ujme další parta, která Vám zároveň předá jiné balíky a řekne Vám, do jaké soupravy je naloţit, coţ bez meškání uděláte. Je to jasný?“ „Jasný, šéfe. Naloţit, vyloţit, o nic víc se nestarat,“ odpoví Petr. „Přesně tak. A ještě něco. Kdyţ bude mít některý z cestujících objemné zavazadlo, vy budete první, kdo k němu přikluše a nabídne mu pomoc.“ „Rádi pomůţeme,“ řekne Petr. Jirka dál bez hnutí sleduje vlakovou soupravu stojící před ním. Předák, který klukům zatím nebyl představen, otevře poslední vagón. „Jsou ti noví?,“ zeptá se předák přednosty. „Jo.“ „Fajn, tak můţou hned začít.“ „Slyšeli jste. Všechno vyloţit, odvést, naloţit další a přivést,“ vysype ze sebe přednosta a kluci hned kmitají, zatímco přednosta s předákem nečinně přihlíţejí.
7
První den v práci mají za sebou. Kdyby jeden z nich řekl, ţe to čekal horší, nebyla by to pravda. Leţí kaţdý na svém kavalci a nečinně zírají do stropu. „Naloţit vyloţit, o nic víc se nestarat,“ řekne Petr jen tak. „Zní to jednoduše,“ řekne Jirka. „Ale moc jednoduchý to není.“ „Co to zabalit a zkusit něco jiného?,“ navrhne Jirka. „Na to zapomeň. Nic lepšího pro nás dva nenajdu. Smiř se s tím. Tohle je teď naše práce. Díky ní si budeme ţít jako lordi.“ Jirka to cítí jinak, ale Petrovi neodporuje. Asi má pravdu. Pro kluky z děcáku mnoho míst, kde by se mohli zašít, skutečně není. Iluze ztratili oba uţ dávno, asi dřív neţ by sami chtěli. I v děcáku si museli všechno zaslouţit, bojovat o kaţdou titěrnost. Teď tomu zkrátka nebude jinak. „Hele, bráško. Máme tenhle byteček, máme práci, máme jeden druhýho. Není to tak zlý. Všechno bude ok, ale musíš mi pomoct. Sám to nezvládnu,“ řekne Petr. „Udělám, co mi řekneš, bráško, váţně, a dík,“ odpoví Jirka. „Za co?“ „Za všechno. Bez tebe bych byl v háji.“ Petr byl vţdycky ten tvrdší, ten, co dokázal v pravou chvíli udělat správnou věc. A dělá to i teď. Vedle Petra se cítí Jirka v bezpečí, vedle něj má jistotu, ţe to co dělá, dělá správně. Bez něj by moţná nedělal nic. Bez něj by moţná leţel na lopatkách a říkal si, jak je ten svět vůči němu krutej a nespravedlivej. Dny plynou jeden za druhým. Jsou si podobné jako vejce vejci. Ráno v pět budíček, v šest nástup na šichtu. Náklad, výklad balíků, tu a tam pomoc se zavazadly někomu z cestujících. Práce je dost a za osm hodin šichty se sotva stačí najíst. Jakmile skončí, zajdou zpravidla do nedaleké knajpy. Zpočátku pijí limonádu, pak jedno, dvě piva, pak k pivu přidají panáka něčeho ostřejšího. Občas se zhulákají tak, ţe sotva dojdou do bytečku, aby se natáhli a spali aţ do ráno. Ani se nenadějí a uplyne celý jeden rok, co jsou z děcáku pryč a co stojí na vlastních nohou, které se jim tu a tam podlomí, ale vţdycky vstanou a jdou dál. Světlo na konci tunelu nevidí, spíše jen tmu, která se zdá být pro ně nekonečná. Jednoho dne Jirka do práce nepřijde. Petr netuší, kde je. Maká, aby předák ani přednosta nic nepoznali. Snaţí se všechno zvládnout sám. Naloţit, vyloţit, o nic víc se nestarat, tak to je a tak to bude, aby měli práci, peníze, všechno co jen dva kluci z děcáku můţou chtít. Kde k sakru ten prevít je, přemýšlí Petr, copak to nechápe, copak neví, ţe nesmí o tuhle práci přijít. Copak neví, jaké to je být bez peněz, bez střechy nad hlavou. No jestli to neví, tak mu to honem připomenu. „Kde je ten druhý?,“ zeptá se předák. „Bude tu za chvíli,“ odpoví Petr. „Váţně? Ale měl tu být uţ před víc neţ hodinou.“ „Já vím, šéfe. Neţ přijde, všechno zvládnu.“ „Vyřiď mu, ţe uţ chodit nemusí,“ řekne předák a zmizí. Po šichtě maţe Petr přímou cestou domů. Jirka sedí na kavalci, před sebou sbalený kufr, pohled upřený do zdi. „Právě si přišel o práci, brácho,“ řekne Petr. Jirka mlčí. Zdá se, ţe nemá, co by řekl. Petr pokračuje … „Tak poslouchej! Nebylo snadný sehnat tuhle práci, sehnat tenhle byteček, zařídit, aby všechno klaplo a my mohli existovat. Copak to nechápeš?“ „Chápu, bráško, ale já končím.“ „Končíš? Si se zbláznil?“
8
„Jedu za tetou. Chci ji vidět.“ „A chce ona vidět tebe? Tady máš všechno. Tam nebo kdekoliv jinde nemáš nic!“ „Přesto jet musím.“ „Fajn, tak si jeď. A nejlíp hned! No tak, na co čekáš?!“ Jirka vstane, v očích slzy. Přistoupí k Petrovi. Dlouze se na sebe dívají. „Promiň, bráško. Jak to jen půjde, se vrátím.“ „Nemusíš. Uţ tě nechci vidět. Vypadni!“ Jirka bez dalšího slova odejde. Petr stojí a dívá se do zavřených dveří. Najednou je sám, jako ještě nikdy nebyl. Uplynou dva roky. Za celou tu dobu nemá Petr o Jirkovi ţádné zprávy. Dál pracuje na nádraţí, naloţit vyloţit, o nic víc se nestarat, slova přednosty i jeho předáka, jimiţ se řídí a má je vryté pod kůţi skoro stejně jako svého brášku, kterého ztratil. Co asi dělá? Jak se má? Celý ţivot byl na něm Jirka závislý a teď se protlouká někde sám. Vypadni, uţ tě nechci vidět. Jak rád by vzal ta slova Petr zpátky. Dal by všechno, aby s Jirkou mohl mluvit a říct mu to jediné slovo … promiň. Jenţe to nejde. Adresu Jirkovy tety nezná, ani ji nezná, jen z vyprávění. V děcáku o ní Jirka často mluvil. Kdyţ se naši vybourali, starala se o mě. Nikoho neţ tetu jsem neměl. Chtěla si mě nechat, ale strejda ji to nedovolil. Měl tři děti vlastní a ţivit další hladový krk nechtěl. Tak jsem tady, řekl mu Jirka, kdyţ byli ještě kluci za zdmi děcáku, kde Petr byl od chvíle, co se narodil a matku ani tátu ani nikoho, kdo by s ním měl něco společného, nepoznal. Půlku toho co Petr vydělá, propije v knajpě nedaleko nádraţí. Schází se tam s jedním štamgastem, Klimt se jmenuje. Je to starší pán a Petr se v jeho společnosti cítí dobře. Je stejně sám jako on. Má dceru, ale někde daleko a on se chystá po letech za ní vypravit, aby spatřil ji a své vnouče. Nic víc nechce, je to jediná věc, k níţ se Klimt upíná a která ho drţí při ţivotě. „Ublíţil jsem ji,“ řekne mu jednoho dne Klimt. „Jak?“ zeptá se Petr. „Opustil jsem ji a s ní i její matku.“ „Proč?“ „Protoţe jsem byl hloupý. Chtěl jsem něco dokázat a měl jsem pocit, ţe mi v tom má rodina překáţí. Nedokázal jsem nic a ještě přišel o všechno. Dneska po mě neštěkne pes, tak je to.“ „Víte, kde dceru hledat?“ „Vím, ale bojím se, ţe aţ mě uvidí, pošle mě k čertu.“ „Třeba ne, musíte to zkusit.“ „Uţ dvacet let k tomu sbírám odvahu.“ „Seberte se a jeďte. Kdybych já věděl, kam jet za bráškou, jel bych hned.“ „Dobře, udělám to.“ A jak Klimt řekl, tak udělal. Další den nasedne na vlak směr Vídeň. S Petrem se loučí ve chvíli, kdy má plné ruce práce a předák ho sekýruje jako nácek svýho ţida. „Hodně štěstí,“ popřeje mu Petr. „Dík, budu ho potřebovat,“ odpoví Klimt. Týden na to zaklepe na dveře Petrova bytu Jirka. Nikdo mu neotevře. Zkouší to jednou, podruhé, nic. Otevře si tedy sám. Petr leţí na zemi. Před ním stojí prázdná láhev. A na stole je několik dalších. „Bráško, slyšíš mě?“ Petr neodpovídá. Je zkárovanej, zhulenej, odrovnanej. Nemůţe, nechce dál, konec. Jirka u něj zůstane do dalšího rána. Kdyţ Petr poprvé otevře oči a spatří Jirku, nevěří. Halucinace, přelud, sen. Natahuje k němu ruce, pláče a prosí. „Odpusť, bráško.“
9
„Ty mi odpusť, to já tě opustil,“ řekne Jirka. Petr se vyděsí. Sny nemluví, přeludy nejsou. Něco nebo někdo ho drţí za ruku. „Kdo jste a co tu chcete?“ Petr se dívá do Jirkova obličeje. Prsty se dotýká jeho tváře. Je to váţně on? Kde se tu vzal? A proč? „Musel jsem tě konečně vidět a říct ti …“ „Co?“ „Ţe jsem v pořádku. Chtěl jsem napsat, ale bál jsem se …“ „Čeho?“ „Ţe bys to třeba nechtěl číst?“ „Jak tě to mohlo napadnout? Nic jsem si nepřál víc neţ vědět, ţe …“ Petrovi se sevře hrdlo a další slova nepustí ven. Po dlouhé době je šťastný. Celý další den stráví spolu. Jirka Petrovi řekne, ţe bydlí s tetou, která je sama. Manţel ji umřel a vlastní děti o ni nestojí. Mají se spolu dobře, on pracuje na poště, roznáší dopisy a ve volnu píše. „Co píšeš?,“ zeptá se Petr. „Dopisy, které jsem ti neposlal, povídky, o něţ nikdo nestojí, hry, které nikde nehrají, ale já je mám rád.“ „Třeba je budou mít rádi i jiní.“ „Snad, jednou, ale na tom nezáleţí.“ „A na čem záleţí?“ „Na tom, ţe jsme spolu, ty a já, pamatuješ – my jsme dva kámoši co se toulaj světem, co hledaj krásný svět, kde se líbí dětem.“ „Jak bych se nepamatoval, naše písnička. A tys ten svět našel?“ „Našel, bráško.“ „Bezva. Na to si připijem.“ Petr se chopí nedopité láhve. Jirka mu ji vezme. „Slib mi, ţe se uţ toho nedotkneš!,“ naléhá Jirka. „Tobě slíbím všechno,“ odpoví Petr. „Přijel si za mnou, dík, bráško, tohle ti nezapomenu. Uţ jsem nedoufal. Ztratil jsem víru a teď jsem ji zase našel. Díky tobě a díky tomuhle všivýmu světu.“ „Vezmu tě sebou.“ „To nejde.“ „Proč by to nešlo?“ „Já patřím sem a ty tam. Tak to je a tak to zůstane, bráško. A nepřemlouvej mě. Přišel čas, aby si šel kaţdý z nás svou cestou. Tys na to přišel uţ tenkrát, já aţ teď, ale snad není pozdě.“ Petr s Jirkou si ten den řeknou vše, co si říct mají. Oba to cítí stejně, třeba to bolí, neboť okamţik loučení je neodvratný. „Dávej na sebe pozor,“ řekne Petr, kdyţ stojí na peróně, zatímco Jirka jiţ shlíţí z okýnka vlaku, který se dá záhy do pohybu. Ještě Jirkovi zamává a pak uţ jen sleduje odjíţdějící vlak a s ním svého vzdalujícího se brášku. První kroky Petra vedou do nádraţní knajpy. Chce se opít, ale neudělá to. Uţ nikdy! Jirkovi to slíbil a slib daný jemu dodrţí. Objedná si limonádu a dívá se na lidi. Odkud přijeli, kam jedou a proč vlastně? Chtějí něco zaţít, něco poznat! Chtějí vidět svět! Benátky, Řím, Paříţ, Vídeň … . Právě z ní se ten krásný den vrátí i pan Klimt a hned si sedne k Petrovu stolu. Oči mu září štěstím. Ten člověk je jako vyměněný. Oholený, upravený, v čisté košili a kravatě, v saku z drahého tvídu a v botách vyleštěných nejspíš nějakým vídeňským poslíčkem.
10