ÚVODEM: Sedla jsem a psala a psala. Vše popravdě, jak jsem to cítila. O mých nejbližších zde najdete nepěkné věci. V té době jako by byli proti mně, moji nepřátelé. Ale opak je pravdou, rodina a nejbližší jsou pro mě vším. Co bych si bez nich počala? Kde bych dnes byla? Právě vám patří to největší díky. Od maminky až po třídní profesorku. Každý máte u mne místo a to i přes pár nehezky popsaných řádků. A za ty se všem velice omlouvám.
Jak to vše začalo? Jedna z nejčastějších otázek všech psychologů a psychiatrů, se kterými jsem se doposud setkala …. Forma položené otázky se částečně lišila, ale přesto vždy chtějí slyšet to samé, kdy, jak, proč? Může za to rozvod rodičů? Vlivná media vyvolávající do světa „HUBNĚTE, HUBNĚTE, HUBNĚTE “, nebo má chorobná touha něco dokázat a prorazit do světa? Co odpovím na otázku, na kterou neznám odpověď? Mnohokrát jsem se jí snažila porozumět. Rozebrat svůj život na malinké kousíčky. Vzpomenout si na den, kdy přeskočila jiskra touhy po dokonale hubené postavě. Nejde to. Některé záhady jsou objasněny, ale nad tou mou bude asi navždy viset jeden velký otazník. Možná je to tak lepší, jen kdybych nebyla tak moc zvědavá. Občas narazíte na věci, na které jste už dávno zapomněli. To samé se stalo mně. Našla jsem deník z roku 2005, to mi bylo pouhých 12 let. Za zápisky plných dětských zážitků, se objevil velký nápis: TAJNÁ DIETA (HUBNUTÍ). Pečlivě zapsaná strava, denní pohyb a celkové hodnocení dne. Po třech dnech opět ten velký červený nápis: KONČÍM S TÍM! Že by to začalo už tehdy? Nebo snad ještě dříve? Dále už mi zůstaly jen vzpomínky na období, kdy mě anorexie začala pomalu ale jistě pohlcovat. O pět let později další deník, spíše sešit plný číslíček. K zapsaným jídlům navíc přibyly jejich energetické hodnoty a krom váhy i jednotlivé míry. První zápisek je z 29. 6. 2010, tehdy jsem vážila 52,20 kg. Poslední z 1. 1. 2011, už jen 48,60 kg s dodatkem: Vánoce? Děs, všude žrádlo, dostat se s váhou opět na 47 kg (i méně). POHYB. Anorexie postupovala stále rychleji, jak snadno se z ní stala moje nejlepší přítelkyně, ona mi přece rozumí, znamenala pro mne vše a pečlivě jsem si ji hýčkala. V březnu téhož roku jsem se dostala na pouhých 43 kg a nikdy by to nepřestalo nebýt mých nejbližších. Už delší dobu jsem měla pochyby o tom, co dělám, věděla jsem, že je tu nějaký problém, únava, zácpy, deprese, nechuť jakéhokoliv kontaktu s lidmi. Situace doma se každým dnem napínala víc a víc. Nic není však tak pružné, aby to jednou neprasklo. Měla jsem být svou podezíravou pediatričkou poslána na pár dní do nemocnice na několik, ne moc příjemných vyšetření. Úplně jsem se zhroutila, strašně jsem se bála. Nechci ta vyšetření. Ležela jsem nehybně v posteli, nemluvila na nikoho, na nic nereagovala, a to dokonce ani na zoufalý pláč mé maminky. Stále jsem slyšela její pláč a užíralo mě svědomí, vždyť já ji mám přeci tak ráda, nechci ji trápit. Popadla jsem tužku a papír a vše jí vysvětlila v dopise. Ten den jsem poprvé někomu přiznala, čeho se dopouštím.
1
Maminko, hrozně se bojím toho vyšetření. Už když ho dělali tobě, tak jsem si pomyslela, že to nechci nikdy zažít. Proč by mi měli něco strkat do střev? Já se cítím zdravá. Zda mám anorexii nebo ne, to ti nepovím, sama mám v sobě hrozný zmatek. Vím jen, že i přesto, co mi říkáte o mé hubenosti, stále nejsem spokojená. Jím ale téměř vše a hlad mě netrápí. Jediné co nejím, jsou brambůrky, hranolky atd. Sladké se také snažím omezit, ale kdo by neodolal kostičce božské čokolády? Někdy si ji prostě dát musím, pak ale počítám kalorie a říkám si: „Jsi blbá, že si neodolala“. Například minulý týden, jsem si po dlouhéééé době dala brambůrky. Stále jsem si říkala, musíš přestat, bude ti zle. Nešlo to. Něco ve mě chtělo tak moc jíst. Strašně moc se přežrat. Druhý den, jak jsem ležela v posteli a spala, tak to bylo proto, že mi bylo děsně zle a navíc jsem měla depresi z toho množství kalorií. Říkala jsem si, proč mě to tak trápí? Vždyť nepřiberu a, i kdyby snad náhodou ano, snadno to půjde dolů. Nejraději bych jedla jen zdravá a málo tučná jídla. Stejně mi chutnají ze všeho nejvíce. Jsem prostě zeleninová. Už to mám někde asi nějaké cvaklé. Přečetla jsem si, že tavené sýry obsahují škodlivá éčka. Následně jsem je vyřadila z jídelníčku. Porce si nedávám malé proto, že bych se bála přibírání, ale víc prostě nesním a akorát mi pak bude blbě. Abych to dokončila, tak se docela zadýchávám do schodů a chodím dřív spát. Nic mě nebaví, vše jen deptá. Jediná má radost je pečení a uklízení. Jsem ráda, když vám chutná, nebo když mě pochválíte, jak je hezky uklizeno. Položila jsem dopis do ložnice na postel a vytratila se do koupelny. Ve vaně plné horké vody na mě vždy přicházelo až moc myšlenek. Sama jsem si tak prohlubovala svou stávající depresi dalšími slzami. Maminka mi samozřejmě ihned odepsala. Kde je konec toho dopisu, to sama nevím, tudíž nemohu napsat jeho přesné znění. Druhý den maminka ihned volala do nemocnice, zrušila již zbytečná vyšetření a společně s dětskou doktorkou mi zarezervovaly místo na dětské psychiatrii v Motole. To je jako blázinec? Opravdu patřím na psychiatrii? Pořádně jsem tomu nerozuměla, ale šla jsem dobrovolně. Co mě tam však čeká, by mě ani ve snu nenapadlo. Spíše by to musela být noční můra. 12. dubna 2011, den před mými 18. narozeninami, vcházím do budovy psychiatrického oddělení v Praze. Všichni mě tak radostně a s úsměvem ve tváři vítají. Jejich tváře působí tak klidně, jen pouhá pracovní deformace? Taková přetvářka. Stejně jako mnoha dalším, ani mě nechtějí navodit pocit strachu. Klepu se už od rána, co tu na mě tedy zkoušejí? Zmatek, tak by se dal popsat tenhle jeden den. Den, který mi zůstane navždy vrytý do paměti. Začalo to prohledáním všech mých osobních věcí. Byla jsem zbavena ostrých předmětů, včetně mé žiletky, zrcátek a ostatních věcí, jež jim přišly nebezpečné. Byl mi zabaven mobil a notebook. Žádná komunikace s okolním světem. Jako ve vězení, já se tu doopravdy zblázním. „Svlékni se do spodního prádla.“, vyzvala mě mladičká sestřička. Prohledali mi každičkou kapsu a poté vyzvali k vážení. 42,40 kg. Co? To je super, zase jsem zhubla. Ano, tehdy mi to stále ještě přišlo skvělé.
2
Rodiče odjeli, už tu nikoho nemám. Začínala jsem se pomalinku zabydlovat. Zatím jsem neviděla žádnou anorektičku, jak se nám říká. V tomto oddělení jsem tu byla jediná, a o to to bylo horší. Mé první jídlo byl oběd. Každý den bylo tříchodové menu. Polévka, hlavní jídlo a dezert. To by snad ani dospělý chlap nesnědl. To mám jako fakt sníst? Byla jsem donucena sníst poloviční porci, ale polovička z takového množství jídla byl pro mě obrovský kopec. Sestřičky stály nade mnou, dokud jsem nesnědla požadovanou porci. Slzy mi po kapkách stékaly do talíře. Pomóóóc! Odpoledne jsem se poprvé setkala se svým doktorem. Nevím, zda můžu jmenovat. Nazvu ho tedy doktor X. Už na první pohled mi přišel odporný, takový slizký. Vyptával se na mnoho otázek. Nenávidím otázky, některé ani nedávají smysl a co odpovědět? Vyšla jsem zpocená s nudlí u nosu a přes slzy jsem téměř neviděla. Chci domů. Maminko, přijeď si pro mě. Prosííím. Doktor X mi dal jedinou užitečnou radu, začni si psát deník. Nepíšou si náhodou deníčky malé holky? Není to trochu trapné, ale stejně co tady mám dělat? A tak jsem začala. Psaní deníku se pro mě stalo denním rituálem. Zaznamenávala jsem své pocity a touhy pomocí písmenek a kreseb nejrůznějších obrázků. Vždy se mi tak nějak ulevilo. Jako by ty listy papíru vstřebávaly mé trápení. Ne zcela samozřejmě, ale z velké části ano.
Nástup: 12. 04. 2011
3
1. den: 13. 04. 2011, středa, váha: 42 kg
Ráno jsem se probudila dost brzo. Nevím, kolik bylo hodin, ale byla ještě tma a ptáci zpívali. Přes všechno úsilí jsem nemohla již usnout. Poslouchala jsem ptačí zpěv a hlavou se mi honila spousta myšlenek. Najednou se mi v hlavě zastavila jen jedna jediná. Dnes mám narozeniny. „Vše nejlepší Leničko.“, řekla jsem sama sobě a se slzami se snažila znova usnout. Nepodařilo se. Ranní odběry a hluk na chodbě mi to nedovolily. Ležela jsem tedy nadále v posteli, poslouchala nejrůznější zvuky. Cinkání hrníčků a talířů ve mne vyvolávalo strach a nechuť k jakémukoliv dalšímu jídlu. Jak šel čas dál, nálada se zhoršovala a zhoršovala. Chtělo se mi ze všeho brečet, nejraději bych odjela na opuštěný ostrov. Byla bych tam jen já a na vše zapomněla. Přišla jsem si tak slabá. Oči mě pálily, o žaludku ani nemluvím. S každým jídlem se to zhoršovalo a já nevěděla, co mám dělat. Tolik myšlenek na zvracení, kolik jich bylo za dnešní den, nebylo za celé ty měsíce doma. Ty porce jsou obrovské, obrovské, obrovské! Všichni mi říkali, že si tu odpočinu. Jestli tohle má být odpočinek, tak to o něj vážně nestojím. Celý zbytek dne jsem se těšila na Jarku (tátovu přítelkyni). Přinesla mi narcisky, už mi rozkvetly. Jak jsem byla ráda, že přišla. Stále jsem si opakovala, nesmíš brečet, nesmíš. Jak jsem ale viděla ve dveřích tu známou postavu, nešlo to jinak. Seděly jsme v objetí a já jí brečela do náruče. V průběhu návštěv jsem šla na antropometrii. Váha, jednotlivé míry, délky kostí atd. Tak důkladně jsem si tělo nikdy neměřila. Když jsem se vrátila, už tam na mě čekaly holky. Lucka, Danča a Klárka. Koupily mi piercing k narozeninám. Dokázaly mě odreagovat a navodit dobrou náladu, která vydržela už po zbytek dne. Večer mi je zase tak moc špatně od žaludku. Neustále koukám na odpadkový koš a říkám si, „Přinejhorším se tam vyzvracíš.“ Nikdy jsem zvracení neměla v oblibě, ale kdyby mi to mělo pomoct, udělala bych to. Ulehla jsem do postele a přála si, abych se probudila doma. Nebo alespoň do lepšího dne.
2. den: 14. 4. 2011, čtvrtek
Ráno, jako bych ho už jednou zažila. Téměř stejné jako to včerejší. Hlavou mi kolovalo nekonečné množství myšlenek. Pokoj zahalený do temnoty se zdá být poněkud jiný než ve dne. Neviděli byste ani stůl uprostřed místnosti, natož, abyste dohlédli do jejího druhého rohu.
4
Cítila jsem se ale lépe. Tedy do doby než jsem vstala. Udělalo se mi zle od žaludku a po snídani jsem se dostala do deprese. Napadaly mě myšlenky ohledně zvracení. Jak se „vyzvracím z podoby“ a bude mi dobře. Dnes mě čekala první velká vizita. Celé dopoledne jsem si tloukla do hlavy:„ musíš být silná, nebudeš brečet.“ Byla jsem ale tak na dně. Jakmile jsem dosedla na židli v místnosti plné doktorů, okamžitě se z mých nazelenalých očí začaly valit veliké slzy. Na oddělení měl službu mladý, pro mne neznámý zdravotník. Mohl mít tak před třicítkou a už na první pohled z něj vyřazovala arogance. Po obědě jsem musela ležet s rukama podél těla a nataženýma nohama. Mírně jsem si pokrčila levou nohu, přeci jen to bylo pohodlnější. To by ale ten blbeček nesměl vzkázat po Aničce (mojí spolubydlící), abych si ji laskavě natáhla. Neměla jsem sílu se hádat, už toho bylo na mě moc. Zase ty slzy a ta příšerná úzkost. Holky z pokoje mě utěšovaly, že je to kretén. Tak to už jsem taky sama zjistila. „Bude líp, uvidíš.“ Nevěřila jsem jim, ale přeci jen se to odpoledne částečně uklidnilo. Četla jsem si Malého prince. „Prosím, nakresli mi beránka.“ Dokázalo mě to báječně odreagovat. Vytratit se na malinkou chvilku z tohoto světa. Ocitnout se v rozlehlé poušti, daleko od lidí, nebo v zahradě plné těch nejkrásnějších růží. A já tam díky té knize opravdu byla. Už ale nemám co číst, musím počkat, až mi dovezou další knížky. A je tu večeře. Dostala jsem housky s fakt dost odporným mazacím sýrem. Blééé. Dozvěděla jsem se, že půjdu na jiné oddělení. Moc se mi tam nechtělo. Zrovna teď, když jsem se začínala rozkoukávat. Po půl hodině, co jsem musela opět nehybně ležet, jsem si sbalila těch mých pár věcí a šla na protější oddělení. Nyní jsem na pokoji č.1 s Viky, Terezkou a Julčou. Holky jsou fajn. Po šesté hodině jsme dostávaly mobily. Tak moc jsem chtěla zavolat mamce. Jakmile jsem ale slyšela její hlas, ihned jsem zavěsila. Nejde to, bulím jak malá holka. Rozhodla jsem se pro psaní SMS. Nestíhala jsem odepisovat. Máma, táta, Jarka, babička, holky, byla jsem na roztrhání. Večerka je tu už v 9 hodin, otrava. Ležím, ještě ani není pořádná tma. Mám tu dost času na přemýšlení a myšlenky mě doprovázejí opravdu na každém kroku. Já už je nechci. Jak tak koukám do neznáma, uvědomila jsem si, jak jsem moc ráda, že jsem na jiném, lepším, oddělení. Mám radost, první pozitivní myšlenka tady.
5
3. den: 15. 4. 2011, pátek, váha: 43,30 kg
Noc na novém oddělení nebyla o moc lepší než ty předešlé. V 6:30 hod. se otevřou prosklené dveře pokoje. Vchází sestra se slovy: „vážení“. Všechny se musíme před vážením dojít vyprázdnit. Dodržuje to jen pár „anorektiček“, některé dokonce pro případ poklesu váhy vypijí nemalé množství vody. V tomhle jsem jiná. Nepiji před vážením a poctivě si vystojím ranní frontu na záchod. Ať to stojí, co to stojí, chci na váze vidět co nejmenší číslíčko. O vyšší váhu, i když způsobenou jen nadměrným množstvím tekutin, opravdu nestojím. Řídím se heslem: čím míň, tím líp. Tedy jen co se týče váhy. V běžném životě je dobré občas toto pořekadlo obrátit. Čím víc tím líp. Jsem opravdu už takovou dobu vzhůru nebo se mi ta číslíčka jen zdají? Nemůžu uvěřit, že jsem přibrala kilo za dva dny. Dost mě to sebralo. Oblékla jsem se a vrátila do postele, otočila se ke zdi a brečela. Nevím, jestli opravdu stojím o to se uzdravit. Nejsem jediná, komu zde upadla slza. Spíše by bylo divné, kdyby zde na oddělení byl jediný člověk, kterému ani ta slzička nikdy po tváři nestekla. Když vidím ty malé děti okolo sebe, pomyslím si, jak jim to mohli rodiče udělat, zavřít je sem? Jsou malé, vyrostou z toho. Nezvládají výchovu svého dítěte, a proto jej zavřou na psychiatrii? Co je to za blbost, měli by převzít zodpovědnost, plně se začít věnovat dětským potřebám a ne jim působit bolest, na kterou budou dlouho vzpomínat a možná na ni ani nikdy nezapomenou. Co je nějaká hyperaktivita či neposednost oproti anorexii? Nikdy bych své dítě nezavřela kvůli takové prkotině. Budu dobrá matka, stejně jako ta má. Budu tu vždy pro ně. Chci, aby za každé situace a tím myslím opravdu za každé, cítily mou podporu a lásku. Nálada se zlepšila. Dopolední nudu jsem zabíjela kreslením, dost mě uklidňuje. Není nad to uchopit tužku a nechat se unášet jednotlivými křivkami. Ladným pohybem ruky vznikají tahy, které ve finále utvoří váš vlastní obraz. Prokreslila jsem se až do odpoledních hodin, kdy mi sestra oznámila, že mám návštěvu. Máma by tu přeci tak brzo být nemůže, kdo to je? Byla to Lucka P. Moje první nejlepší kamarádka z dětství. Co jsme toho spolu zažily. Ráda na ty léta vzpomínám. Byla to ještě téměř bezstarostná léta. V té době mne trápil pouze rozvod rodičů, na který si stejně dřív nebo později musíte zvyknout. Dnes už si ani neumím představit, jak spolu žijí pod jednou střechou. Bylo by to divné a opět by trvalo než by si jeden zvykl. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Poznala jsem spoustu nových lidí, bez kterých si ani dnešní svět neumím představit. Navštívila místa, na která bych se možná ani nikdy 6
nepodívala. Asi se to všechno mělo tak stát. Třeba už bylo dávno někde napsáno, že se jednou ocitnu tady. Osud bývá někdy pěkná „svině“. Po těch letech, kdy jsme se s Luckou neviděly, mě její přítomnost potěšila. Mamka jí volala, že jsem tu a ona hned přišla. Setkání po tolika letech? A v nemocnici? To není zrovna to nejlepší místo, ale to vědomí, že na mě někomu záleží, je k nezaplacení. Celou dobu Lucka něco povídala. Konečně jednou nemusím nic říkat já a hledat zbytečné odpovědi. Přinesla mi dárečky a fotky z dětství. Nevím, jak to udělala, ale dokázala mi na tváři vyčarovat úsměv. Když bylo po návštěvách, šla jsem do sprchy. Pozorovala jsem svoje břicho, už teď se mi zdá nafouklé a tlusté. Chci si zacvičit, chybí mi pohyb. Připadám si jak dobytek, nažere se a odvalí. Nemůžu být tlustá. Jen to ne, to neexistuje! Druhá večeře mi moc dobře neudělala, stejně jako oběd a už teď se bojím zítřejší snídaně. Ještě zbývalo chvilku času do deváté. Prohlížela jsem časopisy. Co stránka to krásná a hubená modelka. Chce se mi z toho opět brečet. Nenávidím ty hubené pipiny s dokonalým tělem a špičkovými vlasy! Raději jsem to zavřela a šla spát.
4. den: 16. 4. 2011, sobota
První klidná noc, ale probuzení přišlo až příliš brzy. Již v 5:30 jsem byla vzhůru. Do budíčku se to zdálo jako věčnost, když se trochu rozšeřilo, mohla jsem si alespoň číst. Čtení, společně s kreslením, byly mé dvě záchrany od umření nudou. K snídani byl plátkový sýr. Nejhorší, co jsem mohla udělat, přečíst si složení. Bílkoviny, sacharidy, nejvíce mě stejně zajímal řádeček s energetickou hodnotou. Nebyla zrovna nízká, měla pro mne zůstat i nadále neznámou. Začalo mi vrtat hlavou, kolik vůbec do nás narvou kalorii za jeden jediný den. Dělalo se mi z toho zle. Vybavují se mi vzpomínky, jak stojím před lednicí a valící chladný vzduch, mi působí husí kůži po celém těle. Postupně zkoumám jednotlivá balení. Řádek po řádku, písmenko po písmenku. Zdálo-li se mi snad něco moc tučné, ústa to již nepozřela. Přepočítávala jsem, kolik kalorii má jeden plátek šunky či sýra. Po lednici přišly na řadu všechny ostatní kuchyňské skříňky, ukrývající zbylé potraviny. Byla jsem jak posedlá a nemohu říci, že už je to za mnou, to rozhodně ne. 7
Připadám si hrozně nafouklá, s každým jídlem tlustější a tlustější a to tu nejsem ještě ani týden. Co bude za měsíc, za dva? Jak dlouho mě tu chtějí držet? K obědu se ani vyjadřovat nebudu, snad jen, že se mi po něm udělalo strašně špatně. Takhle mi snad ještě nebylo. Opravdu jsem myslela, že to neudržím a vše půjde ven. Už jsem cítila tu odpornou chuť žaludečních šťáv smíchanou s rozžvýkanými kousíčky oběda. Když se řekne slovo zvracení, od určité doby se mi vybaví pouze jedno jediné. Je to již dávno, z dob kdy jsem si mohla dát cokoliv bez zbytečných výčitek. S rodinou jsme grilovali, zábava nevázla, skvěle jsme se bavili. Snědla jsem nějaké grilované klobásy, párkrát se proběhla po zahradě a druhý den mám hlavu v záchodové míse a leze mi to i nosem. Odporné smrkat kousky masa. Měla jsem zkažený celý den, ani návštěva babičky a dědy mě neodreagovala. Naopak se to ještě zhoršilo. Děda se mě snažil rozveselit, dělal samé kraviny a velice ho pobavily. Ten jeho smích je tak moc chytlavý. Kdykoliv vypráví vtip, začne se šíleně smát, a to ještě před samým koncem. Nikoho to nenechá klidného, a aniž by kdo slyšel konec, všichni jsme se museli vždy smát a nikdo nevěděl pořádně čemu. Je to tak moc komické. Dnes mi ale nic nepomohlo. I přes tak špatnou náladu jsem byla ráda, že přijeli. Přinesli mi žluté růže, moje oblíbené. Žlutou barvu moc nemusím. Odstín, kterým jsou zde vymalovány pokoje, asi ho budu navždy nenávidět, ale žluté růže? To je o něčem jiném. Prý je to symbol žárlivosti, blbost. Pro mne to znamená pozitivní energii. Vždy když se podívám na ty sytě žlutá poupata, jako by mi to do očí střelil dočasný plamínek naděje. I když se nálada postupem času lepšila, nemůžu vypudit ze své hlavy ta přibraná kila. Chci je vypudit? Stále opakuji, že ano, ale mě se to vlastně líbí strachovat se o svou váhu. Jistě že, lepší by bylo strachovat se a ubírat než přibírat, ale opět se jedná o ten určitý a nenahraditelný druh pocitu.
8
5. den: 17. 04. 2011, neděle
Probouzím se brzy a stále časněji. Žaludek mě ze včera stále nepřestal bolet a už vezou snídani. Šance na to, že by mi po snídani přestalo být zle, je mizivá. S každým dalším jídlem se to stupňuje. Vůbec nevím, proč je mi tak hrozně zle. Cítím se jak bečka. Nemyslím si, že by se to někdy z mé hlavy úplně vytratilo. Není-li to žaludek, je to váha. Ostatní holčiny se stejným problémem na to mají tentýž názor. Částečně se to možná vytratí, ale úplně ne. Ani nevím, zda o tu jejich přehnanou pomoc stojím. Je tu taková nuda. Blázním z toho. Napadlo mě, že bych se rozeběhla a zastavila se až na konci světa. Dost daleko od všech problémů. Koukám se skrz mříže na žlutavé pampelišky. Tak ráda bych si upletla věneček, jako malá holčička. Nenávidím, když mamka říká, že to zvládnu a vše bude ok. Nikdy to nebude ok, nikdy. A její návštěvy jsou plné těchto slov. Pro mne je momentálně uzdravení jakýsi trest. Trest za odlišný způsob života, za odlišné názory. Je vůbec důvod mě trestat? Opravdu hubeňoučká blonďatá „anorektička“ tak moc vyčnívá ve společnosti? Na co tedy ta slova o úžasné budoucnosti s 54 kily? Fuj, jak to odporně zní 54, 54 a ještě odporněji se to píše. Stejně mám maminku moc ráda, ať si říká, co si říká. Porodila mě, vychovávala a dala mi to nejcennější co mohla, svou lásku. Nemám nic, co bych jí za ni mohla nabídnout, snad jen její lásku přijímat a velkoryse opětovat. Co takhle chvilku nemyslet? Odpočívat, koukat do prostoru a mít úplně čistou hlavu. Nevidět jediný obraz v mysli, neslyšet jediné slůvko podvědomí. Jen ticho a prázdno. Kéž by to tak šlo. Od rána myslím jen na zítřejší vážení. Nechci už víckrát na tu váhu vstoupit. To její hrozné pípnutí, jak tón zahájení popravy. Rozeberu ji na kousíčky a dám ji do šrotu na náhradní díly. Píp, 54 kilo, doufám, že tohle odporně odporné dvojčíslí nikdy na této váze neuvidím. Co když se ale přeci jen za nějaký ten měsíc na displeji objeví? Jestli chci domů, tak dřív než s nabráním těch 12 kil to nepůjde.
6. den: 18. 04. 2011, pondělí, váha: 44,3 kg
Vážení mi nedalo příliš spát. Když se mi podařilo na malinkou chvilku tvrdě usnout, přenesla jsem se do světa snů. Byla jsem v bytě, kde jsem vyrůstala. Naše krásně prostorná 1+4 panelového bytu v Mostě. Nic mi nechybělo. Velký prostorný pokoj, oddělen od toho bratrova, balkon a velká prostorná vana. Ocitla jsem se tedy v tomto bytě a hrozně jsem se bála. Takový ten dětský strach, kdy se nemusíte ničeho bát, ale přesto vám i ta nejmenší věc nahání strach. Utekla jsem za maminkou do ložnice. Zachumlala se pod peřinu, těsně vedle ní. Šeptala mi: „Neboj se, to nic není.“ Bylo mi moc dobře, jako bych její přítomnost a to 9
množství tepla cítila i ve skutečnosti. Byl to tak živý pocit, sny jsou opravdu zvláštní. Někdy se až divím, kam mě mé podvědomí zavedlo. Bylo by zajímavé, kdyby jednou někdo mohl ovládat sny. Přivodit ve snu požadovaný pocit či osobu, ovlivnit dobré a špatné sny. Naše tělo je tak složitý organismus a nejsložitějším prvkem je právě mozek. Odehrává se v něm na tisíce úkonů. Každý pohyb těla, od chůze až přes pouhé mrknutí těla je ovládán mozkem. Právě píši, každý můj pohyb, každé písmenko je předem projednáno. Je projednáno takovou rychlostí, jako by se vůbec nic nedělo. Vše je tak automatické. Nevím předem, jaký pohyb udělám, v tom je mozek o krok přede mnou, možná a dva kroky. Celá tahle „nemoc“ se prý odehrává v mozku. Nutí mě vidět věci, částečně zahalené stínem. Vidím vždy jen tu světlou část. Vidím krásně hubeňoučké tělo o nízké váze, ale už nevidím ty následky, ty přicházející problémy s velkým P. Nechala jsem váhu váhou a uvažovala nad životem. Nechci růst, ani dospět. Chci, abych byla zase ta malá roztomilá holčička s blonďatými vlásky. Kdykoliv bych se mohla opět schoulit do maminčiny náruče, vždy by mi byla na blízku. Je mi ale osmnáct. Mamka je přes 100 km daleko, můžu podepsat revers a odjet zpět domů, nejspíš to udělám. Nevydržím to tu, zblázním se. Od bloudění ve světě myšlenek mě vyrušila volání na vážení. A je to tady. S velkou nechutí jsem se svlékla a zvážila se. Je to tak ponižující, stát nahá na váze a přitom sledovat sestru, jak netrpělivě čeká na konečná čísla. Nebýt tolik ospalá, asi mě trefí. Další kilo! To ne, opravdu to nezvládnu. To není možné. Kolik tenhle polštář už musel vsáknout slz? Zoufalé děti obklopeny beznadějí, stísněné steskem po rodičích. Další slzy navíc nemůžou uškodit. Brečela jsem a nešlo to zastavit, propadla jsem stesku, lítosti a vzteku. Nálada byla hrozná, dost hrozná. Přála jsem si, abych se nikdy nenarodila. A proč zrovna do této doby a těmto lidem? Až moc se ptám, a to otázky směřované na mou osobu nemám příliš v oblibě. Dopoledne mě poslali na EEG do jiné budovy v areálu nemocnice. Poprvé venku. Ta malá procházka mi vylepšila náladu. Jak je krásné procházet se, vnímat každý keř, každou kytičku a cítit ten jemný dubnový vánek. To mi chybělo. Myšlenka dne, stále stejná, váha. Mám dvě kila navíc, začínám mít břicho a cítím se nafouklá. Chtěla bych se tak moc poblinkat. Opravdu moc, aby mi bylo už napořád dobře.
7. den. 19. 04. 2011, úterý
Další probdělá noc. Ze stolku ke mně doléhal slabý tikot ručičkových hodinek. Vnímala jsem každičké tiknutí. Co tiknutí, to další vteřina navíc mého utrpení. Tik tak, tik tak, ten čas se tak pomalu vleče. Tikot uvádí mozek do pohybu. Napadaly mne hrozné věci. Měla jsem chuť si něco udělat, zapomenout na bolestné trápení. Sahala jsem si na břicho, cítila přibývající tuky. Ostatní by se mi vysmáli, „Jaké tuky?“, ptali by se. Jsou na mém břiše, vidím je, cítím je a ze srdce je nenávidím. Uřízla bych je a zahodila někam hodně daleko, až na druhý konec světa, někam do hlubin oceánu. Ne-li ještě dál. 10
Vizita proběhla bez slz, později však stejně dorazily a to i společně s nekončící beznadějí. Mluvila jsem s nutriční a viděla svůj váhový plán. Musím přibrat ještě deset kilo. Ani vyslovit to nemůžu. Tohle nedám, vzdávám to! Už teď jako bych stála na samém dnu, a to mám jen o 2 kila víc. 54 kilo nezvládnu, psychicky určitě ne. Myslela jsem, tak maximálně 50 a i z toho je mi úzko. Kde je mých 42 kilo? Kam se vytratily? Po obědě i po večeři mi bylo hrozně špatně. Stála jsem nad záchodem, představovala si sama sebe strkajíc si prsty do krku. Moc daleko od toho nebylo, ale dokázala jsem prsty strčit jen do pusy, dál už ne. Kdyby mi je tam tak někdo strčil. Viděla jsem nad svou hlavou malého čertíka, jak říká: „Strč je tam, moc se ti uleví, tak strč, strč!“. V zápětí se objeví rozkošný andílek „ Nedělej to, provalí se to a poneseš následky.“ Nic se nelepšilo. Jediné pozitivum celého dne, vlastně každého úterního či čtvrtečního, je hodina, při které nám rozdají telefony, a můžeme volat svým nejbližším. Napsala jsem mamce, že podepisuji revers a jedu domů. Je mi 18, bránit mi nemůže. Odpovědí mi byla výhružná sms, o tom, jak přijede a propleskne mě. Prostě tam zůstaneš a hotovo.“. Konec diskuze! Hned poté následoval telefonát na oddělení. Sloužící sestra mě chytla na cestě do koupelny, prý, zda se nechystám ublížit si. Zrovna teď jsem to neměla v plánu, dík že mi to
připomněla. Byla na mne hodná, povídaly jsme si a snažila se mi pomoci. Vše ale marně. Propadla jsem ještě hlouběji do deprese. Padám a padám. Stále hlouběji a hlouběji. Dosahuji nemyslitelných hloubek. A už zase musím myslet na zítřejší vážení. Jestli budu opět o kilo těžší, ten revers podepíšu, nebo si asi vážně něco udělám. Ze slz mě hrozně pálí oči, těším se, až usnu. Jen spánek mě vysvobodí. Snad se konečně dobře vyspím a ráno mi bude dobře od žaludku. Prosííím!
8. den: 20. 4. 2011, středa, váha: 44 kg
Mé přání o klidném spánku nebylo vyslyšeno. Vše mi skákalo z krku. Byla jsem připravena každou chvílí vyběhnout na záchod. Oddělení je v noci tak klidné a mé zvuky dávení by jistě dolehly až k uším sestry. Musela by mi to napsat do karty a pan doktor X by to určitě nenechal bez následků. Abych přišla na jiné myšlenky, začala jsem se křečovitě štípat. Dost to 11
bolelo, na těle jsem měla červenající otlaky ve tvaru dvou půlkruhů, ale alespoň trochu to pomohlo. Bolest dokázala přehlušit nespokojený žaludek, dost to pomohlo. Po čase mě zmohl spánek. Jediné opravdové vysvobození z tohoto světa. Všechny dny strávené zde prospím a probudím se jen tehdy, až někdo rozhodne, že můžu zpět domů. Ráno mi bylo lépe, ale po snídani to začalo na novo. Myšlenky na zvracení se neztrácejí a deprese jsou stále delší a častější. Kéž by mi alespoň nebylo tak zle od žaludku. Myslím, že by deprese nebyly tak silné a myšlenky na zvracení by se jistě vytratily. Nudíte se a v nudě vnímáte vše uvnitř vás. Hlava těžkne pod náporem myšlenek, vnímáte každý úkon těla, i tu nejmenší bolístku. Utápím se v té neúnosné bolesti žaludku, nejde ji odstranit. Dnes tu byly holky, moje berušky. Úspěšně udělaly řidičák. Taky jsem ho už mohla mít, nebýt téhle pitomé nemocnice. O co dalšího mne ještě připraví? Byla tu i Jarka, snažila se mi to urovnat v hlavě, ale marně. Doktor X mi zakázal opustit oddělení. Návštěvy jsem musela strávit v jídelně pod kontrolou sester. Já jsem nikoho nezabila, nemusí mě hlídat jak vězně. Na druhou stranu dost to tu připomíná vězení a já jsem vězeň. Vypisuji se. Píši své pocity, jelikož mi to pomáhá. Do každé stránky se vejde tolik pocitů, to jest tolik úlevy. Veškerá chuť mě ale přešla, když mi po přečtení pan X vše zakazuje. Ani na zahradu ještě nemůžu. Přitom podle váhového plánu se 44 kily, mám mít už krátké vycházky, a ne sedět v jídelně. Ještě jsem tu neviděla nikoho, kdo by nesměl na návštěvy z oddělení. Nikdo tu není tak bedlivě střežen jako já, ani ti, co se sebepoškozují. Nikdy bych si nedokázala nic udělat, tedy alespoň do nedávna jsem si to myslela, dnes se můj názor malinko liší. Po ranním vážení jsem měla dobrou náladu, o tři deka méně. Zbytek dne byl HROZNÝ.
9. den 21. 4. 2011, čtvrtek
Konečně lepší den. Cítila jsem se celkem dobře. Byly tu smutné chvíle i špatné myšlenky, dalo se to ale zvládnout. Venku bylo tak krásně. Tak ráda bych se procházela mezi paprsky jarního sluníčka. Sedla bych si do trávy zdobené žlutavými kvítky smetánek. Vidím, jak kolem mě rozpínají svá křidélka barevní motýlci. Pyšní se svými křídly, za letu působí tak ladně. Jsou tak překrásní, absolutně jedineční. Místo toho mi musí stačit pohled z okna. Jak nenávidím ty mříže. Nikdy bych si nepomyslela, že budu chtít tak moc ven. Posledních pár měsíců jsem byla pořád zalezlá doma. Nikam se mi nechtělo, nic mě nezajímalo. Na intru jsem se začala stranit, není divu, že spolubydlící změnu vycítily a podle ní se začaly chovat. Tvrdě jsem se učila, i přes to pro mě nebyly mé výsledky dostačující. Na učení jsem se začala i vymlouvat „Nemůžu, musím se učit!“ Dnešní nudu jsem zaháněla kreslením, jak ho zbožňuju. Nejprve se rozhoduji co nakreslit. Přemýšlím, nic mne nenapadá. Když konečně chytím tvůrčí myšlenku, pustím se do práce. 12
Náčrt tužkou, tah sem a ještě jeden tu. Všude kolem se povalují bělavé kousíčky odrolené gumy. Pokračuji stále dál, hlavu mám prázdnou, soustředím se jen na provedení dalších a dalších tahů. Zbývá už jen dodat tu správnou podobu za pomoci stínů a obraz je hotov. Následuje osobní kritika. Neumím kladně hodnotit svou práci. Nic mi nepřijde tak perfektně provedeno, abych na sebe mohla být pyšná, pochválit si svůj výtvor. Jsem posedlá dokonalostí a přitom nic v mém životě nemohu nazvat zcela perfektním. Večer jsem sebrala odvahu a poprvé zavolala mamce a taťkovi. Hlas vycházející z reproduktoru mobilního telefonu zní jinak, jako bych ty hlasy ani neznala. I přes to ale vím, kdo hovoří na druhém konci. Se slzami končím hovor. Najednou na mě každý myslí a drží mi palce. Nechci, aby mě někdo litoval. Nemám zájem se uzdravit, přibrat a dělat, jak je vše fajn. Umím se celkem dobře přetvařovat, snažím se příliš nedávat najevo své city. V tomto případě se ale přetvařovat rozhodně nehodlám. Připadám si tak strašně tlustá. Klidně to vykřičím do světa, povím to i tomu nejmenšímu človíčku. Zítra vážení. Moc se bojím, zase! Čím půjde váha níže, tím tu budu déle, ale chci co nejméně. Nedovolím nikomu, aby ze mě udělal nějakou tlusťošku.
10. den: 22. 4. 2011, pátek, váha: 44 kg
Dopoledne byla nálada dobrá. Váha nestoupla, kéž by bylo každé vážení stejné jako to dnešní. Se dvěma kily navíc bych se ještě možná smířila, nic jiného by mi nezbylo. Ono by mi toho ani moc nezbylo, kdybych opravdu jednou nabrala nad 50kg. Vadí mi ta pětka na začátku, lepší by bylo 49,9kg. Teoreticky je váha úplně stejná, s jedním malým rozdílem. Na místo té ohavné pětky je mnohem krásnější čtyřka. Je to stejné jako ve škole. Pětka nedostatečný, čtyřka dostatečný, ale opravdu jen dostatečný. Zda se mé známkování váhy podobá tomu školnímu, tak mé tělo bylo výborné asi tak ve třech letech. Zajímalo by mě, jak bych vypadala při poklesu pod 40 kilo. Láká mě ta představa. Na můj věk a výšku je to váha nemyslitelná, přes to vím, že po dosažení 39 kil bych stále chtěla méně a méně. Rozhodně by to nedopadlo dobře. Pak už jedině márnice než psychiatrie. Moje hlava nepobírá, proč musím stále jíst a přibírat? Celý život je postaven na jídle, každičký den se točí jen kolem žrádla. V životě utratíte nejvíce peněz právě za jídlo. Kdo v historii zrození člověka určil jídlo základní potřebou? Pro lidi dnešního světa se stalo jídlo víc než jen potřeba pro přežití. Stejně jako anorexie se stále víc na světě vyskytuje i obžerství. Lidé bezmyšlenkovitě pojídají nejrůznější pochutiny. Ani je nenapadne pozastavit se nad tím, co právě přežvykují.
13
Moc jsem se těšila na návštěvy, hlavně na Lucku P. Oběd a zase ty bolesti. Myslela jsem, že tu návštěvu nezvládnu. Ani jsem nemusela, nepřišla. Mrzelo mě to, ale jistě měla nějaký vážný důvod, jinak by mě přišla alespoň pozdravit. Nenechala by mě jen tak nadarmo čekat. Kdybych jí mohla zavolat, věřím, že by se vše vysvětlilo. Ležela jsem nehybně na posteli, zírala na červené světýlko kamery. Opravdu jak ve vězení. Každý můj pohyb je monitorován a vsadím se, že i nahráván. Zmocnila se mě úzkost. Pohled z okna to ještě víc prohluboval. Já chci ven, proč mě tu drží? Pusťte mě! Tok špatných myšlenek se mi honil hlavou. To tělo, jak se mi hnusí a další a další, nešlo to zastavit. Zítra už budu moc s rodiči na zahradu, hrozně se těším, snad mi to opět doktor X nezakáže. Venku se vše zelená a já to pozoruji z dáli. Vůbec jsem nevěděla, že už kvetou šeříky. Poprosím maminku, ať mi ho natrhá. Přehlušil by všechny ty odporné pachy, krásně by provoněl pokoj.
11. den: 23. 4. 2011, sobota
Otevřu oči, už se těším na návštěvy, a jak půjdu ven. Solidně mi uvnitř začíná hrabat. Čím víc se těšíte, tím víc se to táhne. Byla jsem na pokoji sama, všichni měli celodenní vycházky. Nudaaaa!!! Tak co to bude dnes. Kreslení, čtení nebo se budu jen tak válet a utápět v bolesti? Při vizitě mi bylo úzko, nemám to ráda. Tolik otázek a na každou musíte prozradit odpověď. Ráda se ptám, jsem až moc zvědavá, ale nerada odpovídám. Nemusí znát každý střípek z minulosti a postupně z nich skládat příčinu mé „nemoci“ S cizím doktorem (budeme jej nazývat doktor Y) to bylo jiné, lepší, o dost lepší. Snažil se více mluvit, žádné trapné chvíle ticha, kdy na vás jen zírají. V tu chvíli nevíte, co si máte myslet, probudí to ve vás určitý druh nesympatie. Jak se nenápadně snaží dostat se do mé hlavy, pozoruje každičké mé gesto. I pouhé mrknutí očních víček si psychologicky přeloží. Koukají na mě jak na zločince. Nemohla jsem se dočkat, až přijede máma. Jen v takových situacích si uvědomíte, kolik pro vás daná osoba znamená, nakolik si ji vážíte. Matka je běžně užívaný pojem, každé dítě ho považuje za samozřejmost. Ne vždy je ale považováno za samozřejmou věc. Kolik lidí nemá na světě jedinou osobu, kterou by mohl nazvat matkou? Proto jsem za tu svoji velice vděčná. Když přijela, chovala jsem se protivně. Najednou se ze mě všechna dobrá nálada vytratila, jako by mě obtěžovala její přítomnost, vždyť jsem se na ni tolik těšila. Co se děje? Na druhou stranu jsem venku. Užívala si sluníčka, natrhala jsem si pampelišky a upletla věneček. 14
Asi nemá smysl stále dokola psát, že se cítím tlustá a nadmutá, myslím na to každým dnem a nepřestává to. Při cestě ze zahrady jsem zahlédla svůj odraz ve skle. Hlavně to tlusté břicho, jak já ho nenávidím. To nemůže být opravdu moje! Druhá večeře opět nesedla, snažím se myslet na jiné věci. Především, že mě zítra přijde navštívit tatínek. Dlouho jsme se neviděli. Další človíček, na kterého nedám dopustit. Srdce váží pouhých 300 gramů, ale i přes to v něm mám lásky na rozdávání. Hlavně ať mi je v noci dobře, jinak nedokážu přemýšlet pozitivně. Napadají mě stále horší věci. Hodně sebedestruktivních myšlenek. PROSÍM, AŤ MI JE V NOCI DOBŘE, PROSÍM!
12. den: 24. 4. 2011, neděle, váha: 44,30 kg
Přála jsem si, aby šla váha trochu na horu, abych nedostala celé porce. Takové množství jídla by mě zabilo! Nechápu jak do nás, tak křehkých a vyhublých holčin, můžou narvat tolika jídla. Dle mého názoru je to špatně. Mělo by se začínat po malých dávkách a ne hned dostat plnou palbu. Každá z nás udělala obrovskou chybu, ale zaslouží si takové obrovské trápení? Oni tu trápí naše scvrklé žaludky. Dlouho nám trvalo je tak moc zmenšit, musí se tedy roztahovat pomalinku, pomalinku, pomalinku. Tohle oddělení je k ničemu, možná tak na pochroumání už tak dost zdevastovaného mozku. Rodiče by měli doopravdy vidět, jak to zde funguje. Maminka si myslí, že tu jsou různá sezení a terapie. To opravdu jsou, ale jen zřídka a ne na takové úrovni, aby to někomu mohlo pomoci. Mám pro celé toto oddělení jednu velikánskou radu: „Urovnejte nám to v hlavě, nesnažte se nás jen vykrmit!“ Když se váha opravdu zvýšila a já viděla na displeji 44,3, ranilo mě to. Jako bych cítila kůl zabodnutý v srdci. Z druhé strany vykukuje pouze ostrý zakrvácený hrot a z té nejostřejší části skapává rudá tekutina. Bolí, bolí, to bolí. Mluvím o duševní bolesti. O té, která je u mě nechtěným, ale velmi častým návštěvníkem. Pro mě však mnohem horším než bolest fyzická. Kdybych mohla vyměnit fyzickou bolest, a to především ty nežádoucí křeče v žaludku, za tu duševní, ihned bych jí upsala svou duši. Těšila jsem se na návštěvy, o to víc když jsem se dověděla, že mám povolené krátké vycházky. Do návštěv se i žaludek umoudřil a venku bylo tak krásně. Procházela jsem se s taťkou, babičkou a dědou. Nemohla jsem si nepostěžovat na ty obrovské porce. Dokonce i babičce se zdá nevhodné dostávat 5 houskových knedlíků. Nemohu popsat číselně množství zbývajících jídel, ale zrovna na knedlíkách je mohu částečně přiblížit. Sluníčko příjemně hřálo a všude voněly květy nejrůznějších dřevin. Vše se zdálo být perfektní. Jak příjemné, ocitnout se mimo mříže a na okamžik zapomenout na trápení. Jsem 15
tu jen já a mí nejbližší. Dnešní náladu mi nic už nedokázalo pokazit. Jediné, na co musím stále myslet, co vidím každý den při převlékání, ve sprše, nebo v podobě odrážejícího se obrazu, je moje TLUSTÉ BŘICHO a večer před vážením usínám se strachem dalšího přibývajícího deka.
Od doktora X:
13. den: 25. 4. 2011, pondělí, váha: 44,2 kg
Od trápení mě vysvobodil nepatrný pokles váhy. Pouhé jedno deko. Nelze to nazývat úbytkem tělesné váhy, ale já můžu dnešek prožít s klidným vědomím. Dnes si mohu odpočinout od slz způsobených nárůstem váhy. Takových dnů mnoho už nebude. Celý den jsem se nudila a byla dost ospalá, což bylo způsobeno pochmurným počasím. Sluníčko se zahalilo kdesi mezi šedavé mraky. Koruny stromů se ohýbaly pod náporem větru a po zrezlých mřížích stékaly kapičky deště. Kreslila jsem, četla a netrpělivě čekala na návštěvy. Čtu, otočím stránku a uvědomím si, co jsem to vlastně právě přečetla? Absolutně nemám ponětí, jen několik odstavců skrývajících spousty vět. Nedokážu se soustředit, myšlenky poletují někde po místnosti. Nechytím je. I kdyby se mi podařilo je polapit, byly by plné mého tloustnoucího břicha. Skrz obrovské prosklené dveře vidím usmívající se známé tváře. Zuby vyceněné a téměř za ucho povytáhlé koutky. Jejich úsměvy jsou upřímné, není v nich jediný náznak přetvářky. Přijela mamka s bráškou a Péťou. Přivezli mi ten šeřík, úžasně voní. Rádi mě vidí a já je snad 16
ještě víc. Co bych si bez nich počala? Neumím si představit trávit tu svůj čas bez návštěv. Drží mě nad vodou, moje jediná záchrana, potřebuji je. Křeče způsobené převelikým obědem mi bránily užívat si volnosti s rodinou. Později se vše pomalinku urovnávalo, přeci jen jsem venku, žádný plot, žádná přehnaná kontrola. Mamka se neustále vyptává na různé věci. Co terapie, nálada atd…. Mně to tak hrozně vadí. Nač jí budou mé odpovědi? Na vše bych jí mohla odpovědět jedním slovem, a to celkem výstižně. Vše tady je HROZNÉ! Přesně toto slovo vše vystihuje. Nedá si pokoj a nedá. Vím, že ji to trápí, jsem její jediná dcera. Chce mi za každou cenu pomoci, někdy ale napáchá víc škody než užitku. Opět vizita s doktorem Y. Mám za úkol nakreslit svůj autoportrét. Jak se vidím, cítím. Kdybych to opravdu měla nakreslit popravdě, vypadalo by to asi nějak takhle:
Anebo možná takhle:
Začínám se za své břicho stydět. Stále ho zatahuji, každým dnem je to horší a horší. Kam se podělo to moje dokonale ploché bříško??
17
14. den: 26. 4. 2011, úterý
Nic mě nebavilo, nic se mi nedařilo. Ani ty myšlenky nelze vypudit z mé hlavy, ať dělám, co dělám, pořád tam jsou. Zachránila mě povinná četba, kdy jsem konečně přestala nesmyslně bloudit mezi myšlenkami a začala vnímat děj. Nebo se alespoň snažila jej vnímat. Jeden takový den a knížka je přečtená. Miluju vůni knížek. Nová či stará, každá má svou specifickou vůni. Nové voní čerstvě zaschlou barvou, jsou doposud netknuté. Na druhou stranu ty starší před vámi četlo desítky lidí, možná i stovky a zavání stárnoucím papírem. Dále tu byl ještě ten strašák co se tak pevně drží v mé hlavě. VÁHA. Přestane mě konečně někdy strašit? Proč mi to vlastně tak moc vadí? Začínám se opět moc vyptávat. Příliš mnoho otázek škodí. Celý den je to jen váha, tlusté břicho, váha. Jednoduše řečeno, jeden bludný kruh. Zda ho někdy něco zastaví? Zítra přijede Lucka P., tak se mám na co těšit. Snad mi povolí i krátkou vycházku. Už se nemůžu dočkat. Odloučení od běžného světa vás donutí radovat se i z takových to maličkostí. Radostí je to opravdu málo, nebudu tvrdit, že jsem se za můj čtrnáctidenní pobyt zde ani 18