Issuu

Opravárenství a diagnostika III pro 3. ročník UO Automechanik

JOSEF POŠTA a kolektiv

OPRAVÁRENSTVÍ A DIAGNOSTIKA III pro 3. ročník UO Automechanik Druhé, aktualizované vydání

PRAHA 2010

Třetí díl učebnice se věnuje kontrole a údržbě příslušenství spalovacích motorů, světelné a signalizační soustavy, elektronických zařízení motorů, zkouškám pohybových vlastností, garážování a skladování motorových vozidel a zmiňuje související zákony a předpisy.

Kolektiv autorů: prof. Ing. Josef Pošta, CSc., vedoucí, doc. Ing. Boleslav Kadleček, CSc., Libor Fleischhans, Ing. Roman Pavlíček, Ph.D., Ing. Bohuslav Peterka, Ph.D., Ing. Zdeněk Vlasák, Ing. Tomáš Blažek, Ing. Jindřich Cylek, Ing. Jiří Štěpnička

První vydání lektorovali: doc. Ing. Vlastimil Chrást, CSc., Ing. Jiří Mladý

1st edition © doc. Ing. Josef Pošta, CSc., za kolektiv, 2003 2nd edition © prof. Ing. Josef Pošta, CSc., za kolektiv, 2010 ISBN 978-80-7333-073-6

OBSAH

PŘEDMLUVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

TECHNOLOGICKÉ POSTUPY V AUTOOPRAVÁRENSTVÍ . . . . .

GARÁŽOVÁNÍ A SKLADOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

2.1 2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.1.4 2.2

Garážování a skladování automobilů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Garáže a odstavné plochy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konzervace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Technologie konzervace a dekonzervace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konzervační prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Skladování v autoopravárenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11 11 12 13 14 15

MAZACÍ SOUSTAVA MOTORU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

3.1 3.1.1 3.1.2 3.2 3.3 3.3.1

Oleje a plastická maziva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Motorové oleje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Plastická maziva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poruchy mazací soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Údržba a diagnostika mazací soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tribotechnická diagnostika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

18 18 22 23 24 26

CHLADICÍ SOUSTAVA MOTORU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

4.1 4.2 4.3 4.3.1 4.3.2

Chladicí kapaliny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chemické přípravky pro chladicí soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Údržba a diagnostika chladicí soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výměna chladicí kapaliny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Opravy chladicí soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

31 32 32 45 47

PALIVOVÁ SOUSTAVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Stechiometrické poměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Škodliviny ve výfukových plynech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Údržba, diagnostika a opravy palivové soustavy zážehového motoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3.1 Teoretické základy přípravy palivové směsi pro zážehový motor . . . .

52 52

5.1 5.2 5.3

55 55

5.3.2 5.3.3 5.3.4 5.3.5 5.3.6 5.3.7 5.3.8 5.3.9 5.3.10 5.3.11 5.4 5.4.1 5.4.2 5.4.3 5.4.4 5.5 5.5.1 5.5.2 5.5.3 5.5.4 5.5.5

Lambda regulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Podávací čerpadla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Filtry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zásobníky tlaku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Regulátory tlaku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vstřikovací ventily . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Snímání podtlaku v sacím potrubí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odvětrání palivové nádrže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přímý vstřik benzinu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Údržba, diagnostika a opravy vstřikovací palivové soustavy zážehových motorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Údržba, diagnostika a opravy palivové soustavy vznětového motoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nízkotlaká část palivové soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Údržba, kontrola a seřizování mechanicky řízené vysokotlaké části palivové soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Údržba, kontrola a seřizování elektronicky řízené vysokotlaké části palivové soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konzervace palivové soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Emise spalovacích motorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Katalyzátory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přístroje pro měření emisí zážehových motorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přístroje pro měření kouřivosti vznětových motorů . . . . . . . . . . . . . . . Emisní předpisy a limity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přípustné hodnoty obsahu složek výfukových plynů motorů silničních motorových vozidel v provozu (měření emisí, silniční kontroly) . . . . .

63 66 68 68 68 71 72 73 75 76 84 85 87 95 106 106 106 110 111 111 113

DIAGNOSTIKA ELEKTRICKÝCH ZAŘÍZENÍ AUTOMOBILŮ . . .

116

6.1 6.2 6.3 6.3.1 6.3.2 6.3.3 6.3.4 6.4 6.4.1 6.4.2 6.5 6.5.1 6.5.2 6.6 6.6.1

Bezpečnostní pokyny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Měření elektrických veličin a otáček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osciloskopická měření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osciloskop pro diagnostiku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Práce s osciloskopem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obecné možnosti a zásady interpretace oscilogramů . . . . . . . . . . . . . . Příklady typických závad zapalovací soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Údržba a diagnostika alternátorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poruchy a preventivní údržba alternátorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zkoušení a diagnostika alternátorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Údržba a diagnostika spouštěčů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poruchy a preventivní údržba spouštěčů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zkoušení a diagnostika spouštěčů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrola a seřízení zapalovací soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Souhrnná kontrola zapalování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

116 117 118 120 121 122 125 128 130 131 133 134 135 137 137

6.6.2 6.7 6.7.1 6.8 6.8.1 6.8.2 6.8.3 6.8.4 6.8.5 6.8.6 6.8.7 6.8.8 6.8.9 6.9 6.9.1 6.9.2

Kontrola a seřízení jednotlivých prvků zapalování . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrola řídicí jednotky motoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čtení záznamů v paměti závad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrola snímačů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Potenciometrické snímače polohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontaktové snímače . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Snímače teploty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Snímače tlaku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Elektromagnetické snímače . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Optoelektrické snímače . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hallovy snímače . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odporové snímače rychlosti proudění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Snímače průtoku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osvětlení vozidel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Údržba a seřizování světlometů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Světla signalizační a ostatní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

139 141 142 144 144 144 145 145 147 148 148 149 149 150 152 153

VNITŘNÍ DIAGNOSTIKA AUTOMOBILŮ – EOBD . . . . . . . . . . . .

154

TOPENÍ A KLIMATIZACE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

158

8.1 Topení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2 Klimatizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2.1 Údržba a diagnostika klimatizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

158 158 161

ZKOUŠKY VOZIDEL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

163

9.1 9.1.1 9.1.2 9.1.3 9.1.4 9.1.5 9.1.6 9.2 9.2.1 9.2.2

Silniční zkoušky vozidel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrola počítače ujeté vzdálenosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrola rychloměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dojezdová zkouška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zkouška rychlosti a zrychlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Měření spotřeby paliva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jízdní zkoušky brzd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dílenské zkoušky vozidel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrola výkonu motoru na válcové zkušebně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrola brzdného účinku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

164 164 164 165 168 168 170 170 171 172

TECHNICKÁ DIAGNOSTIKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

174

PROGNOSTIKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

178

ZÁKONY A PŘEDPISY PRO MOTOROVÁ VOZIDLA . . . . . . . . . .

179

LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

181

PŘEDMLUVA

Třetí díl učebnice „Opravárenství a diagnostika“ obsahuje látku vymezenou rámcově vzdělávacím programem pro obor Automechanik. Učebnice je určena především pro studenty, ale poslouží jistě i učitelům a mistrům, popř. dalším zájemcům o tuto problematiku. Předpokládáme, že čtenář již zvládl problematiku vyloženou ve druhém dílu učebnice, včetně konstrukce a funkce všech částí a systémů, o kterých se v něm pojednává. Konstrukce automobilů a jejich systémů se velmi rychle vyvíjejí a obměňují. To platí zejména o palivových a výfukových systémech motorů, o řídicích systémech motorů, brzd a podvozků, včetně systémů vnitřní diagnostiky. Dobrý automechanik však musí znát jak nejnovější, tak i starší provedení, kterých je v provozu ještě velké množství a většina automechaniků na nich bude ještě řadu let pracovat. Pro druhé vydání této učebnice byl její obsah aktualizován s přihlédnutím ke skutečnostem, které do té doby nastaly. Mezi nejvýznamnější patří skutečnost, že Česká republika je od roku 2004 členem Evropské unie a z tohoto důvodu došlo a stále ještě dochází ke změnám v legislativě. Legislativní změny se v oblasti automobilové techniky projevily zejména platností emisní normy EURO 4 (IV) a přípravě norem EURO 5 a 6. Mezi další technické změny patří zavedení piezoelektrických vstřikovačů pro systém Common Rail a vývoj nové generace systémů palubní diagnostiky. Tyto i další změny byly do učebnice zahrnuty podle stavu platného v únoru roku 2009. Pro rozsáhlost problematiky a pro omezený rozsah nemůže tato učebnice obsahovat veškerou látku. Naším cílem bylo podat základní přehled, který si čtenář bude doplňovat z dalších pramenů. Uvítáme všechny připomínky, náměty a podklady pro zlepšení učebnice. Autoři

TECHNOLOGICKÉ POSTUPY V AUTOOPRAVÁRENSTVÍ

Technologický postup je časový sled jednotlivých činností nezbytných pro realizaci daného úkolu. Pro přesnější plánování a řízení se jednotlivé činnosti dále dělí na pracovní operace, úkony a pohyby. Pracovní operace je souvislá nepřerušovaná práce vykonávaná na jednom pracovišti. Pracovní úkon je přesně ohraničená ukončená činnost, např. upnutí součásti, změření průměru, výměna obráběcího nástroje. Pracovní pohyb je základní, jednoznačně deﬁnovatelná část pracovních úkonů, např. stisknutí tlačítka, zapnutí vypínače, uchopení nástroje. Toto členění má význam zejména pro technickou přípravu výroby, plánování a koordinaci činnosti jednotlivých pracovišť a programování poloautomatických a automatických strojů. Technologický postup je tvořen třemi skupinami pracovních operací:

• přípravné operace – např. příprava materiálu, nářadí, nástrojů, přístrojů, technických informací, stanovení postupu a způsobu hledání závady,

• vlastní operace – např. čtení paměti závad, diagnostika vybraných funkcí a prvků, demontáž, čištění, kontrola, výměna součástí, montáž, seřízení,

• dokončující operace – např. naplnění provozními hmotami, kontrola a těsnosti, kontrola funkce, vyplnění evidenčních či zakázkových dokladů, úklid pracoviště, nářadí a nástrojů. Každá z těchto skupin pracovních operací je stejně významná a důležitá. Závada, nepečlivost či nekázeň v kterékoliv operaci kterékoliv skupiny se ve svých důsledcích projeví na celkovém výsledku. Znalost obecných technologických zásad tvoří součást kvaliﬁkace automechanika. Tyto obecné technologické zásady jsou součástí kapitol věnovaných jednotlivým konstrukčním skupinám automobilů. Znalost těchto zásad pro úspěšnou a kvaliﬁkovanou práci automechanika nestačí, neboť konkrétní konstrukční provedení jsou rozmanitá. Proto výrobci uvádějí technologické postupy pro jednotlivé činnosti a typy automobilů ve formě montážních, kontrolních, seřizovacích, testovacích postupů a předpisů a předepsaných hodnot. Jsou dodávány jako dílenské příručky a soubory technických dat v tištěné i elektronické podobě. 10

GARÁŽOVÁNÍ A SKLADOVÁNÍ

Garážováním se rozumí krátkodobé odstavení automobilů mezi jejich pracovními směnami nebo jednotlivými jízdami. Skladováním automobilů se rozumí jejich dlouhodobější odstavení a ošetření, např. před jejich prodejem, při přerušení provozu v zimním období. Skladováním materiálu se rozumí uložení náhradních dílů, provozních hmot, nářadí, přípravků apod.

2.1

GARÁŽOVÁNÍ A SKLADOVÁNÍ AUTOMOBILŮ

Při garážování a skladování automobilů jde především o:

• ochranu proti povětrnostním vlivům (déšť, sníh, mráz, slunce, střídání teplot) a usnadnění provozu v zimních podmínkách,

• vytvoření nebo zlepšení podmínek pro dobrou a dostatečně dlouhodobou ochranu před korozí během odstavení automobilů,

• ochranu proti neoprávněné manipulaci, poškození nebo odcizení v době mimo pracovní použití nebo během odstavení,

• ochranu životního prostředí zabráněním nekontrolovatelnému úniku provozních hmot z volně odstavených automobilů. U automobilů v trvalém provozu a u sezonně používaných automobilů má garážování význam především jako ochrana před zneužitím a odcizením. Vliv garážování na korozní poškozování takto provozovaných automobilů je malý nebo žádný, garážování však usnadňuje provoz v zimním období (snazší spouštění motorů, není nutné vypouštět vodní náplně). U dlouhodoběji odstavených (tj. uskladněných) automobilů je správné uskladnění a dobře provedená konzervace rozhodující pro omezení korozních škod.

2.1.1

Garáže a odstavné plochy

Podlahy garáží musí být nehořlavé, bez kanalizace, uzpůsobené tak, aby uniklé provozní hmoty nemohly odtékat mimo prostor garáží. Osvětlení může 11

být přirozené nebo umělé. Elektrická instalace musí vyhovovat předpisům pro prostředí s hořlavými kapalinami. Prostory musí být odvětrávány, musí být dodrženy příslušné hygienické, bezpečnostní a protipožární předpisy. Odstavné plochy. Nahrazují uzavřené a kryté garáže. Používají se pro odstavení automobilů mezi jejich pracovními směnami i pro jejich dlouhodobější uskladnění. Pokud jde o odstavné plochy, kam jsou automobily odstavovány pravidelně, měly by vyhovovat následujícím požadavkům:

• povrch ploch nebo alespoň komunikací mezi nimi by měl být zpevněný •

a nepropustný, plochy by měly být tak velké, aby byl přístup k jednotlivým automobilům bez nutnosti manipulace s jinými stroji, plochy by měly být situovány a uspořádány tak, aby nebyla možná neoprávněná manipulace se stroji (tj. uvnitř uzavřeného areálu, oplocené, střežené apod.).

U automobilů dlouhodoběji odstavených z provozu je nutná ochrana před korozí a před povětrnostními vlivy, které korozi podporují a zintenzivňují. Uskladněním automobilů pod přístřešky se sice omezí přímé působení povětrnosti, ale korozi se tím nezabrání. Vzdušná vlhkost a střídání teplot způsobují orosování povrchů, a tím korozi. Proto je nutná antikorozní ochrana, tzv. konzervace, i automobilů umístěných v přístřešcích a uzavřených prostorách. Při vlastním uskladňování automobilu je třeba postupně provést několik opatření, z nichž obecnější a významnější jsou:

• důkladné umytí a odstranění všech nečistot, • obnova trvalých antikorozních nátěrů (v dutinách karoserie, na podvozku),

• kontrola, doplnění, popř. výměna náplní (oleje, chladicí a brzdová kapalina aj.),

• umístění automobilu na stanoviště, podložení náprav a také snížení tlaku v pneumatikách,

• odejmutí, ošetření a vhodné uskladnění akumulátoru a zabezpečení elektronických prvků (bezpečnostní kódy apod.),

• konzervace automobilu podle předpisu výrobce (motor, palivová soustava, karoserie aj.).

2.1.2

Konzervace

Možnosti ochrany materiálů a výrobků před korozí vycházejí z poznatků o průběhu korozních dějů. Na jednotlivé činitele těchto dějů se působí tak, aby se proces koroze omezil nebo vyloučil. Nejdostupnější a nejrozšířenější způsob antikorozní ochrany je použití ochranných povlaků. 12

Ty v principu chrání povrch dvěma způsoby:

• inhibičním působením svých složek – ovlivňují korozní děj tak, že neprobíhá vůbec nebo jen zpomaleně,

• bariérovým působením povlaku – tvoří překážku v přístupu korozních činitelů z atmosféry ke chráněnému povrchu. Oba tyto způsoby se využívají při těchto způsobech konzervace:

• Konzervace pokrytím povrchu chráněného předmětu ﬁlmem konzervační

•

látky různé tloušťky (konzervační oleje, vazelíny, vosky), které obvykle obsahují i inhibitory koroze. Tento způsob přichází v úvahu při konzervaci uskladněných strojů i při konzervaci strojních součástí v průběhu jejich výroby, transportu a skladování. Konzervace úpravou mikroklimatu obklopujícího chráněný předmět (balení výrobků do speciálních papírů nasycených ve vnitřní vrstvě vhodným inhibitorem koroze, který se odpařuje do vnitřního prostoru obalu; vysušování chráněného prostoru silikagelem apod.; vakuování chráněného prostoru; použití inertní ochranné atmosféry do chráněného prostoru). Tento způsob přichází v úvahu především u náhradních dílů, nástrojů apod. Má-li být konzervace účinná, je třeba splnit tyto základní podmínky:

• Konzervované povrchy musí být důkladně zbaveny všech nečistot a rzi • •

(zabraňují přilnutí konzervačních prostředků, obsahují iniciátory a stimulátory koroze). Konzervovaný povrch musí být opatřen dostatečně tlustou, souvislou a dobře ulpívající vrstvou vhodného konzervačního prostředku. Všude, kde je to možné, se dává přednost takovým konzervačním prostředkům, které nemusí být odstraňovány, ale na které může být přímo aplikováno provozní mazivo.

2.1.3

Technologie konzervace a dekonzervace

Konzervační prostředky se nanášejí stříkáním nebo natíráním. Stříkání. Stříká se vzduchovými nebo tlakovými stříkacími pistolemi. Konzervační prostředky pro stříkání musí mít vhodnou konzistenci; buď se ředí, nebo zahřívají. Stříká se postupy běžnými při nanášení nátěrových hmot, tj. obvykle na dvakrát, křížovým nástřikem. Pohyb pistole je posuvný při dodržení nejvhodnější vzdálenosti od povrchu. Stříkáním se (po ztekucení) nanášejí i konzervační vazelíny a vosky.

Natírání štětcem. Používá se výjimečně; nanesená vrstva není rovnoměrná, produktivita je nízká. Při pečlivém provedení lze dosáhnout vyhovující kvality pouze u konzervačních olejů a konzervačních vosků. Konzervační vazelíny se nemají natírat štětcem vůbec, protože ve vazelíně zůstávají stopy po jednotlivých tazích štětce. V těchto rýhách je tloušťka vazelíny nedostatečná, zde nejdříve zanikne ochranný účinek vazelíny a začne koroze. Dekonzervace. Při dekonzervaci před opětovným uvedením stroje do provozu je většinou nutné konzervační prostředek z vnějších povrchů odstranit. Konzervační oleje používané pro konzervaci vnitřních povrchů se volí tak, aby se nemusely odstraňovat. Náplně konzervačního oleje (např. ve vstřikovacích čerpadlech a spalovacích prostorech) se pouze vypustí, ﬁlm na stěnách se ponechá. Možnosti dekonzervace jsou následující:

• Tenké olejové vrstvy a měkké povlaky se snadno dají omýt zředěným alkalickým roztokem.

• Tvrdé povlaky a tlustší vrstvy se mohou odstranit organickými rozpouštědly.

• Nejvýhodnější a nejproduktivnější způsob dekonzervace vnějších povrchů je jejich omytí horkou tlakovou vodou nebo párou.

2.1.4

Konzervační prostředky

Konzervační oleje. Jde o ropné oleje s přídavkem přísad, které zlepšují jejich přilnavost a ochrannou schopnost proti atmosférické korozi. Nanášejí se stříkáním, natíráním, popř. ponořováním. Konzervační vazelíny. Jedná se o ropné produkty, které jsou za běžných teplot polotuhé. Jsou to vazelíny, to znamená, že po překročení bodu skápnutí zkapalní, po vychladnutí opět nabudou původních vlastností (na rozdíl od plastických maziv – mazacích tuků). Nanášejí se stříkáním ve ztekuceném stavu (zředěním nebo za zvýšené teploty). Většina konzervačních vazelín má bod skápnutí v rozmezí 50 až 55 °C. Z toho vyplývá, že na strojích uskladněných na volném prostranství může docházet ke stékání vazelíny v důsledku zahřátí sluncem. Proto u strojů na volném prostranství lze počítat s jejich efektivní ochranou řádově pouze v měsících. V uzavřených prostorách si mohou konzervační vazelíny zachovat svoje ochranné schopnosti až dva roky. Konzervační vosky. Jsou to roztoky, disperze či emulze vosků, inhibitorů koroze, popř. dalších přísad buď v organických rozpouštědlech, nebo ve vodě. Mají vysoký bod skápnutí (kolem 80 °C), lze je tedy použít i do tropů a na stroje na volném prostranství. Nanášejí se stříkáním nebo natíráním za studena. Některé (vodou ředitelné) konzervační vosky mohou být nanášeny i na vlhký povrch. 14

Ostatní konzervační prostředky. Uplatňují se převážně při konzervaci jednotlivých kusových výrobků (náhradních dílů, nástrojů). Do této skupiny patří zejména smývatelné a snímatelné nátěrové hmoty a plasty. Nanášejí se většinou lakařskými postupy. Jsou tak upraveny, že se snadno omyjí organickými rozpouštědly nebo se sloupnou.

2.2

SKLADOVÁNÍ V AUTOOPRAVÁRENSTVÍ

V autoopravárenství je obvykle nutné skladovat široký sortiment náhradních dílů, provozních hmot, nářadí, nástrojů atd. S tím jsou spojeny otázky technické (správné podmínky a způsoby skladování), organizační (uspořádání skladu a způsobu výdeje), ekonomické (sortiment a množství skladovaných dílů, způsob zásobování skladu). Řešením těchto a dalších souvisejících otázek se zabývá obor nazývaný logistika. Technické podmínky pro skladování. Jsou závislé především na vlastnostech různých skladovaných materiálů. Pro skladování nebezpečných látek (žíraviny, hořlaviny, jedy apod.) platí předpisy a normy, které musí být dodržovány. Pro skladování náhradních dílů a ostatních materiálů obvykle jejich výrobci doporučují podmínky pro skladování (maximální a minimální teplota, vlhkost, přístup světla, maximální doba skladování apod.). Některé materiály není vhodné skladovat společně. Například akumulátory uvolňují do okolí aerosoly, které jsou velmi agresivní ke kovům, proto se nedoporučuje skladovat je ve stejné místnosti jako náhradní díly. Organizace skladu v autoservisech. Závisí na mnoha okolnostech, například na prostorovém uspořádání a stavebním řešení jednotlivých objektů, na velikosti a zaměření autoservisu (značkový nebo univerzální autoservis, zaměření na mechanické opravy, na karosářské a lakařské práce apod.), na počtu automechaniků, na používaném počítačovém informačním systému. V samotném skladu se velké a těžké díly umísťují na podlahu, ostatní do regálů. Často vydávané díly se umísťují v blízkosti výdejního místa a v pohodlně dosažitelné výšce. Ekonomika skladování v autoservisech. Souvisí zejména se správným řízením skladu. V logistice se pro řízení skladových zásob používají různé metody, jejichž společným cílem je stanovit sortiment a množství skladovaných dílů každého druhu, množství objednávaných dílů a okamžik jejich objednání tak, aby nevznikaly prostoje způsobené chybějícími díly, ale současně aby nevznikaly tzv. ležáky, aby nevzrůstaly skladové zásoby. Například metoda dvou zásobníků spočívá v tom, že jeden druh (položka) náhradních dílů se skladuje ve dvou zásobnících. První zásobník je otevřený a vydává se z něj, druhý je zavřený. Obsah jednoho zásobníku musí stačit pro překlenutí dodací lhůty dané položky. Jakmile se první zásobník vyprázdní, 15

začne se vydávat z druhého zásobníku a zároveň se objedná množství pro naplnění prázdného zásobníku. Při použití metody řízení zásob s pevným objednávaným množstvím se objednává další dávka daných dílů tehdy, když zásoba ve skladu klesne pod tzv. objednací úroveň. Ta se stanoví tak, aby zbývající počet dílů vystačil na překlenutí dodací lhůty. U těch skladových položek, které se objednávají pravidelně, je vhodné objednávání v běžných dodacích lhůtách dodavatelů. V takovém případě bývá dodavatelská cena nejnižší (bez příplatků za urychlení dodávky). Obvykle je také možné využít množstevní slevy. Expresní dodávky (do 24 nebo 48 hodin po objednání) jsou nejdražším způsobem získání náhradních dílů. Proto se, pokud možno, využívají jen výjimečně.

MAZACÍ SOUSTAVA MOTORU

Mazací soustava současných spalovacích motorů je bez výjimky tlaková, řada ploch je však mazána také rozstřikovaným nebo stékajícím olejem bez tlaku (obr. 1). Nejrozšířenější je uspořádání mazací soustavy motoru se zubovým čerpadlem oleje, tlakovým ventilem pro udržování stálé hodnoty tlaku, olejovým ﬁltrem plnoprůtokovým nebo obtokovým. Olej je rozveden mazacími kanály v bloku a hlavách motoru k tlakově mazaným místům, včetně hydraulických zdvihátek ventilů. Z tlakového okruhu olej vystřikuje tryskami pro rozstřikovací mazání některých míst (např. vložek válců a pístů, rozvodových kol a řetězu) a vytéká vůlemi v tlakově mazaných uloženích. Olej bez tlaku potom stéká motorem zpět do klikové skříně, která je zároveň nádrží oleje. Stékající olej maže další součásti (např. vodítka ventilů a ventilové pružiny, pístní čepy).

snímač tlaku oleje plnoprůtokový ﬁltr

tlakový ventil čerpadlo oleje tlakový olej beztlakový olej

Obr. 1. Schéma mazací soustavy

Mazací soustava motoru zajišťuje nízké tření a pomalé opotřebení pohybujících se součástí motoru. Současné motory spotřebují asi 25 až 30 % svého indikovaného výkonu na překonání vlastních vnitřních odporů (tření). Bez správně fungující mazací soustavy nemůže motor pracovat. Pokud mazací soustava přestane fungovat, následuje nevyhnutelně havárie motoru. Činnost mazací soustavy je nepřetržitě kontrolována (sledováním tlaku oleje) a signalizována řidiči (kontrolka nebo tlakoměr mazání). U moderních motorů je sledována i teplota a množství oleje.

3.1

OLEJE A PLASTICKÁ MAZIVA

3.1.1

Motorové oleje

Mazání strojů je jednou z nejdůležitějších prací při preventivní údržbě. Spolehlivost a účinnost mazání výrazně závisí na druhu a kvalitě použitého maziva. Nároky na maziva se neustále zvyšují. Výsledkem jsou specializovaná maziva různých vlastností a použití. Jejich sortiment je široký a málo přehledný, orientace v nabídce je tedy obtížná. Nejrozšířenějším mazivem jsou oleje. Vývoj mazacích olejů se ubírá od původních čistých olejů k dnešním vysoce aditivovaným minerálním olejům, k olejům polosyntetickým a plně syntetickým. Minerální oleje se vyrábějí ze základního raﬁnovaného ropného oleje, jehož vlastnosti jsou zlepšeny různými přísadami (aditivy). Syntetické oleje neobsahují minerální olej vůbec, nebo jen v menším podílu. Namáhání olejů v provozu a požadavky na ně se stále zvyšují. Aby mohly být splněny, zpřísňují výrobci olejů technologie výroby, a tím dosahují stabilních vlastností základního oleje. Vlastnosti základního oleje zlepšují aditivací, aby výsledný výrobek získal potřebné provozní vlastnosti. Aditiv je mnoho druhů a mají různé účinky. Obvykle bývají použita tato aditiva:

• Inhibitory oxidace a koroze – brzdí oxidaci oleje a brání korozi kovových povrchů, které přicházejí s olejem do kontaktu.

• Zpomalovače opotřebení (označované jako protiotěrové přísady) – rea•

gují s povrchem kovů v místě největšího tření a vytvářejí sloučeniny s nízkým koeﬁcientem tření. Detergenty a disperzanty (označované jako DD aditiva) – detergenty potlačují vytváření chemicky nestabilních, v oleji nerozpustných látek, které vznikají za vyšších teplot a usazují se v motorech; disperzanty se vážou na částice nečistot v oleji a zabraňují jejich shlukování a usazování. DD aditiva tak udržují vnitřní plochy motoru čisté.

• Zlepšovače viskozitního indexu – brání přílišnému snížení viskozity ole• •

je po zahřátí na provozní teplotu, tím udržují stálé podmínky pro dobré mazání všech součástí. Depresanty – brání zhoršování tekutosti nebo úplnému ztuhnutí oleje, tím umožňují start motorů a funkci dalších mechanismů za nízkých teplot. Antipěnidla – potlačují vznik pěny a urychlují její rozpad, tím chrání před nedostatečným přívodem oleje od čerpadla k mazaným místům.

Označení (klasifikace) olejů. Velké množství kombinací druhů, množství a vlastností jednotlivých složek, které tvoří moderní olej, má za následek i velkou šíři a nepřehlednost sortimentu olejů. Situaci dále komplikuje to, že i stejné nebo velmi podobné oleje jsou různými firmami dodávány pod různými obchodními názvy. Tato situace trvá již velmi dlouho. Proto byla výrobcům olejů stanovena povinnost označovat svoje produkty minimálně klasifikačními značkami podle SAE a API. To je značení amerického původu, které nemusí pro evropské podmínky vždy plně vyhovovat. Proto vzniklo evropské značení CCMC, které bylo v roce 1991 změněno na značení ACEA. Kromě těchto mezinárodních značení však téměř každý významnější výrobce strojů používá vlastní klasifikace olejů na základě vlastních zkoušek (např. VW, MB, MAN, VOLVO, CATERPILLAR). Dnes je tedy situace taková, že každý nabízený olej je označen povinně podle SAE a API, většinou však ještě také podle ACEA i dalších klasifikací. Klasifikace SAE (Society of Automotive Engineers). Charakterizuje viskozitní vlastnosti olejů a určuje jejich vhodnost s ohledem na klimatické podmínky (tj. obvyklé nejnižší teploty) při garantované minimální viskozitě při nejvyšší obvyklé provozní teplotě oleje. Čím je nižší číslo v označení viskozitní třídy, tím je olej méně viskózní (je tekutější). To je žádoucí při nízkých venkovních teplotách. Například motorový olej s nízkou viskozitou při nízkých teplotách, který je vhodný pro arktické oblasti, je označován jako SAE 5 W. Olej vhodný pro zimní provoz ve středním klimatickém pásmu je označován jako SAE 10W. Při plné provozní teplotě je však nutné, aby viskozita oleje neklesla pod určitou mez, pod kterou by byl olej příliš snadno vytlačován z mazaných povrchů, a tím by se nepřípustně zhoršilo mazání. Proto je pro jednotlivé třídy SAE předepisována minimální viskozita, kterou olej musí ještě mít při 100 °C. Čím vyšší je číslo v označení SAE, tím je vyšší tato horní hodnota viskozity, a olej je tedy vhodnější pro vyšší provozní teploty. Moderní oleje běžně splňují požadavky stanovené pro více viskozitních tříd, jsou tedy univerzálně (celoročně) použitelné. Označují se (např.) SAE 10 W/40. Toto označení znamená, že olej vyhovuje svou viskozitou, kterou má při teplotě okolí, požadavkům třídy SAE 10 W a svou viskozitou, kterou má při teplotě 100 °C, vyhovuje požadavkům všech dalších tříd až do třídy 19