unikátní encyklopedie na pokračování
PAMÁTKY zámek boskovice
historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace
unikátní encyklopedie na pokračování
PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti. Publikace této edice jsou určeny široké veřejnosti od dětí školou povinných, pro něž se mohou stát zajímavým doplňkem výuky, přes turisty zapálené do krás přírody i kultury, zahraniční návštěvníky poznávající naši vlast, cestovní kanceláře a jejich nabídky, až po seniory naplňující aktivně svůj zasloužený odpočinek. Tedy pro každého, koho naše památky zajímají. Postupem času vyjdou publikace o jednotlivých památkách v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat. Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii. Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz. Poslední novinky z edice (květen 2004)
unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY
zámek boskovice Text: Jan Celta Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová V publikaci byly použity fotografie archivu Nakladatelství Fraus, Mgr. Karla Brože, Jaroslava Horáka, Františka Maršálka, Marka Chládka a archivu zámku Boskovice.
Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň. Vydání první. Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2004 Printed in the Czech Republic. ISBN: 80-7238-267-5
MĚSTO A Zámek BOSKOVICE se představují
Kostel sv. Jakuba staršího byl vystavěn pravděpodobně ve 14. stol. Poté několikrát upravován, rozšiřován a v polovině 19. století proběhla jeho rozsáhlá regotizační přestavba. Trojlodní interiér je vybaven mobiliářem z 19. století s unikátními náhrobky. Sedmimetrový pozdně renesanční náhrobek Zástřizlů je nejvyšší na Moravě. Město Boskovice leží v jižní části Malé Hané na úpatí Hornosvratecké a Drahanské vrchoviny. Zvlněná krajina je výrazná svou malebností, která blízce připomíná typické prostředí Vysočiny. Malá Haná je součástí geologického průlomu zvaného Boskovická brázda. Morfologicky se jedná o mělké údolí 100 km dlouhé a 2 – 6 km široké, táhnoucí se od Žamberecka až k Moravskému Krumlovu. Boskovickou brázdou vedly již od pravěku četné obchodní a komunikační stezky.
Radniční věž je 44 metrů vysoká osmiboká stavba, jejíž základy pocházejí snad z konce 13. století. Současná podoba je výsledkem renesanční přestavby z roku 1567.
Původním šlechtickým sídlem byl gotický hrad který je poprvé připomínán v roce 1398. Tato unikátní stavba byla renesančně přestavěna a opuštěna ve třicátých letech 18. století. Dnes tvoří zbytky hradu monumentální zříceninu tyčící se nad městem.
Synagoga vyrostla na místě starší stavby v roce 1639. Dnešního vzhledu nabyla přestavbou v 19. století. Její interiér je vyzdoben výmalbou s rostlinnými motivy původně z 18. století. Do roku 2002 probíhaly rozsáhlé restaurátorské práce, dnes je v synagoze maior umístěna expozice židovského města Boskovice.
Rezidence je jednokřídlá barokní budova vystavěná k roku 1728. Dnes se v ní nachází sídlo a expozice Muzea Boskovicka.
Židovský hřbitov je vzdálen asi 500 metrů jihozápadně od centra města. Vznikl pravděpodobně v 1. polovině 17. století a se svou rozlohou 1,5 ha patří k největším u nás.
Moravský rod Zástřizlů, o němž jsou první zmínky od 14. století, se brzy rozdělil do několika větví. Morkovská protestantská větev držela od roku 1567 Boskovice. Poslední Zástřizl Jan Bohuš, odchovanec kardinála Františka Dietrichsteina, se oženil se svou vzdálenou příbuznou Zuzanou Kateřinou z Prakšické Zástřizlovské větve.
Původem korutanský rod Dietrichsteinů se usadil na Moravě, v Mikulově, v 70. létech 16. století. Jedním z nejvýznamnějších příslušníků rodu byl kníže, kardinál a moravský gubernátor František z Dietrichsteina (1570 - 1636). Ten obohatil rodinný majetek o konfiskáty moravské nekatolické šlechty. Jeho synovec Maxmilián musel kvůli kardinálovým dluhům odprodat část rodového majetku a sám založil v roce 1631 knížecí linii mikulovských Dietrichsteinů, dědičnou pro prvorozeného syna. Hrabě František Walter Dietrichstein (1664 – 1738), Maxmiliánův vnuk, byl původně jako třetirozený určen pro církevní dráhu. Již v mládí zastával úřad kanovníka Olomouckého a Pasovského, ale poté se oženil. Jeho první manželkou byla o mnoho let starší ovdovělá Zuzana ze Zástřizl, po níž později zdědil Boskovice.
Akvarel Josefa Hájka z roku 1839 s rekonstrukcí původní podoby boskovického hradu.
Historie zámku
V roce 1648 bylo boskovické panství předáno Janu Bohušovi, svobodnému pánu ze Zástřizl. Jan Bohuš se svojí chotí Zuzanou Kateřinou Prakšickou ze Zástřizl založili v roce 1682 dominikánský klášter. Na stavbu věnovali 10 tisíc zlatých a Zuzana Kateřina za deset let opět tutéž částku ve své závěti. Stavba kláštera byla realizována na nezalesněné stráni zvané „Sychrov“ jižním směrem od tehdejšího města, jež darovala řádu obec. Fundaci kláštera schválil roku 1684 král Leopold I. V roce 1687 Jan Bohuš ze Zástřizl umírá a panství přechází na samotnou Zuzanu Prakšickou ze Zástřizl. Vdova po posledním mužském potomku Zástřizlů se nedlouho poté provdala za Waltera Františka hraběte Dietrichsteina. Po roce manželství postoupila Zuzana svému choti správu panství s podmínkou jejího polovičního zisku až do smrti. František však brzy odmítl tento výhodný obchod a raději jej zaměnil za 3000 zlatých ročního důchodu s podmínkou, že může bydlet, kde se mu zlíbí. Zuzana sama zemřela v roce 1691. Dominikánský klášter byl zrušen Josefem II. v roce 1784 a majetek řádu byl začleněn do náboženského fondu. O rok později objekt zakoupil František Karel hrabě Dietrichstein za 2231 rýnských a v prostorách bývalého kláštera zřídil manufakturu na výrobu barev. Smutným obdobím tohoto místa bylo jaro roku 1806, kdy byly budovy využity jako lazaret císařských vojáků po bitvě u Slavkova.
Svědky období, kdy se budova zaniklého kláštera využívala jako manufaktura na výrobu barviv, jsou dva obrácené litinové kotle, dnes ležící při vstupu do zámeckých vrat.
I když se v té době již uvažovalo o úpravě objektu na zámek, realizace této přestavby proběhla téměř o třicet let později za Františka Xavera Dietrichsteina. Mezi lety 1812 – 1819 byl z větší části rozebrán kostel dominikánů ve východní části kláštera, a teprve poté bylo přistoupeno k samotné razantní přestavbě klášterního traktu. K roku 1826 byla dokončena dominantní stavba empírového zámku, citlivě položená do rozlehlého areálu volného anglického parku. V roce 1850 vymírají boskovičtí Dietrichsteinové po meči a panství přechází na dcery Františka Xavera Dietrichsteina. V tomto roce dědí Boskovice nejmladší Terezie Rosa, provdaná v roce 1843 za Alfonse Friedricha hraběte MensdorffPouilly. Terezie umírá roku 1856 a celý boskovický majetek přechází na rod MensdorffPouilly. V období protektorátu Terezie Rosa byla na zámek a celé tehdejší panství uvalena nucená správa, aby ji s krátkou přestávkou vystřídala po roce 1948 správa státní. Od roku 1950 byl objekt zámku, kromě turistických účelů, využíván jako středoškolský internát a muzejní a památkářský depozitář. V místech dnešního rodinného pokoje byl mezi lety 1950 až 1973 umístěn byt na dožití pro Alfonse Karla a Marii Mensdorff-Pouilly. Po roce 1991 byl zámek opět vrácen původním majitelům, hraběcí rodině Mensdorff-Pouilly.
Erb Pruskovských z Pruskova Za pouhé dva roky od Zuzaniny smrti se František v roce 1693 oženil podruhé, a to s mladičkou Karolinou Maxmilianou Pruskovskou z Pruskova. Jeho moc vzrostla poté, kdy získal po svém starším bratru Leopoldu Ignáci titul knížete.
Interiér nádvorní chodby je vyzdoben portréty významných osobností zastávajících vysoké správní funkce ve službách habsburského dvora z dietrichsteinského období.
Pohled na zámek ze spodní části parku na fotografii z roku 1935.
Podoba dnešní matčiny ložnice byla v 80. letech minulého století zrekonstruována podle dobového akvarelu dcer Dietrichsteinů v Boskovicích.
Dominantou ložnice je empírová postel. Hedvábné závěsy již nesloužily svému původnímu účelu jako ochrana proti chladu, ale pouze vizuálně umocňovaly honosnost lože.
Architektura
Na místě klášterního refektáře vznikla při přestavbě salla terrena – letní zahradní jídelna, která v současnosti slouží jako obřadní a koncertní síň.
Petr Nobile působil v Terstu a Vídni. Podle jeho návrhu byl postaven mimo jiné pomník bitvy u Chlumce u Chabařovic (1835), kaple Metternichovského zámku v Kynžvartě. Byl také autorem přestavby Staroměstské radnice v Praze v letech 1838 – 1844.
Josef Esch působil na sedmi dietrichsteinských panstvích v Čechách. Pracoval jako inženýr v Klatovech, Jičíně a Praze. V letech 1825 – 1832 projektoval lázeňské stavby v Karlových Varech, ve Františkových a Mariánských Lázních.
Konec výstavby zámku je datován k roku 1826. V tomto roce, 4. srpna, zahynul nešťastnou náhodou vrchní stavitel Matouš Floch. Jeho smrt zapříčinila otrava oxidem uhličitým při záchraně dělníka opravujícího studnu v zámecké zahradě.
Zámecká kaple zasvěcená sv. Janu Sarkanderovi, je zdobena historizující iluzivní výmalbou z roku 1908. Ústředním prvkem kaple je oltářní obraz, kopie Caravaggia z roku 1830.
Původní řešení příjezdové cesty. Fotografie z konce 19. století.
Stavbu původního dominikánského kostela s konventem stavěli mezi lety 1682 – 1694 prostějovští mistři Matyáš Klingeisen a Martin Kafka. Lze soudit, že v první etapě stavby byl vybudován kostel a samotný klášter byl stavěn až po úplném dokončení kostela. Samotný kostel byl přímo napojen k severovýchodnímu rohu kláštera. Přestavba kláštera o jedno století později probíhala v několika etapách. Již v roce 1787 byly spuštěny zvony a mezi lety 1812 – 1819 byl z větší části rozebrán kostel dominikánů. Teprve poté za Františka Xavera Dietrichsteina bylo přistoupeno k samotné razantní přestavbě klášterního traktu. Východní křídlo kláštera bylo celé ubouráno a na okraji získaného prostoru bylo vystavěno nové široké dvoupatrové křídlo s trojlodReprezentační trojramenné ním sloupovým vestibulem, schodiště navazuje na schodištěm a hlavním sálem rozlehlý sloupový vestibul. v prvním patře. Ve stavbě tohoto reprezentačního křídla byla ovšem ponechána zadní část kostela, která však pro potřeby zámecké stavby byla značně upravena. V těchto místech vznikla zámecká kaple se sakristií. Ostatní tři křídla byla zvýšena o jedno patro.
Josef Hájek navrhoval pro Františka Xavera Dietrichsteina budovu skleníku pod zámkem (1829), v roce 1831 navrhl rekonstrukci hradu a podle jeho projektu z roku 1839 byly realizovány úpravy hlavního zámeckého schodiště.
Arkády klášterního dvora byly ponechány také v nové zámecké budově. Celkový novodobý ráz stavby na závěr podpořilo na tu dobu moderní empírové členění fasád s typickými antikizujícími prvky. Kdo byl autorem této velkolepé přestavby, není přesně známo. Původně byl projekt zámku připisován vídeňskému architektu Empírová fasáda západního Petru Nobile, který v roce 1844 řídil stavební úpravy průčelí zámku boskovického farního kostela. Pravděpodobnějším autorem projektu se však jeví Josef Esch, který byl mezi lety 1807 – 1809 pověřovaný architektonickými úkoly na českých dietrichsteinských panstvích. Realizaci stavby však s jistotou řídil stavitel Matouš Floch, který však tragicky zahynul v roce 1826. Dalším stavitelem se poté stal Josef Hájek, jehož jméno se objevuje na plánech z třicátých let 19. století. Poslední výraznou úpravu zámecké stavby si vyžádala havárie z roku 1916, kdy v důsledku nadměrného statického zatížení došlo ke zřícení nádvorní stěny západního křídla. Řešením, které vypracoval stavitel Karel Havlina, bylo stažení arkád kotvami a zaslepení jejich oblouků. Při této úpravě zůstalo v každém zazděném oblouku pouze okno nebo dveře. Nádvoří zámku dostalo tímto zásahem zcela nový a poněkud těžkopádný výraz. Zámecký park byl pravděpodobně projektován Stav západního křídla z nádvoří po havárii z roku 1916 v souvislosti se zámeckou budovou.
Panský kočár uprostřed zámeckého nádvoří zachycuje dobová fotografie ze začátku 20. stol., s později zaslepenými arkádami.
Zámecká zahrada s parkem vznikla následně po výstavbě zámku. V 80. letech 20. století byl v přední části zahrady vytvořen francouzský parter.
Původní klášterní ambit
Dominikánský kostel měl trojlodní obdélníkovou dispozici a jeho průčelí bylo završené tympanonem s dvojicí hranolových věží. Čelní stěnu dále zdobily niky se sochami sv. Dominika a jiných svatých. Budova kláštera byla jednopatrová a její čtyři křídla uzavírala ambitem vnitřní arkádový dvůr.
Původní vstup do objektu kláštera byl situován do středu jižního křídla, čelem k patě kopce, a vyúsťoval věžičkou. Toto původně klášterní křídlo se bez větších stavebních změn zachovalo dodnes ve dvou podlažích stavby zámku, včetně skromných cel mnichů v prvním patře.
Nika nad zámeckou studnou, užívanou do roku 1923, kdy byl zámek připojen k městskému vodovodu
Rodové heslo Mensdorff-Pouilly zní: „Fortitudine et caritate“, česky: „Statečností a láskou“.
Hraběcí rod Mensdorff-pouilly
Znak rodu tvoří modrý lev na stříbrném štítu se slovy: „Sans varier“, česky: „Beze změny“. Emmanuel hrabě Mensdorff-Pouilly v době své svatby se Sofií, princeznou Sasko-Coburskou (22. února 1804), netušil, že se o pár let později stane blízkým příbuzným hned dvou královských rodin. V roce 1831 byl totiž jeho švagr, Sofiin bratr Leopold, zvolen za krále Belgie a označován jako Leopold I. Další Sofiin sourozenec, sestra Viktorie Marie, se podruhé provdala v roce 1818 za Edvarda, vévodu z Kentu. Dítě narozené z tohoto svazku dostalo po matce jméno Viktorie. Byla to pozdější královna Velké Británie.
Původní podobu interiérů zámku ukazují dobové fotografie z první třetiny 20. století.
Nečtiny
Rod Pouilly odvozuje svůj původ od baronie Pouilly u Stenay na řece Meuse v Lotrinsku, prokazatelně od roku 1395. Albert Louis de Pouilly (1731 – 1795) spolu se svojí ženou Marií Antoinettou, roz. de Custine (1746 – 1800), a se svými dětmi opustil za revoluce Francii. Jeho synové Albert (1775 – 1799, padl v bitvě v Itálii) a Emmanuel (1777 – 1852) přijímají jméno Mensdorff podle obce v hrabství Roussy v Lucembursku. V roce 1818 byl rodu v Rakousku udělen titul hraběte, český inkolát pak v roce 1839. V roce 1804 se Emmanuel MensdorffPouilly oženil se Sofií, princeznou von Sachsen-Coburg-Saalfeld (1778 – 1835). Roku 1838 koupil Emmanuel Mensdorff-Pouilly panství a zámek Nečtiny v západních Čechách. Emmanuel panství značně zvelebil a upravil. Jeho syn Alfons Friedrich hrabě MensdorffPouilly (1810 – 1894) učinil ze zámku Nečtiny své hlavní sídlo a dal v letech 1855 – 1858 značně sešlý zámek novogoticky přestavět. K areálu zámku patří novorománská rodinná hrobka, postavená r. 1858. Zámek je obklopen parkem s velkým rybníkem. Toto panství zůstalo v majetku rodu do roku 1945. V roce 1964 zámek vyhořel a do roku 1970 byl renovován pro účely zemědělské školy.
Sofie, hraběnka Mensdorff-Pouilly byla ve své době velice vzdělaná a s potěšením se zabývala literaturou. Pod jménem „Sofie, hraběnka M.“ a „Sofie S.“ vydala mimo jiné povídky „Matylda“ a „Maškarní ples“ (1823) nebo rozsáhlejší knihu „Pohádky a povídky“ (1830).
Roku 1843 se Alfons Friedrich oženil s dědičkou boskovického panství, Terezií Rosou Františkou z Dietrichsteina (1823 – 1856). Roku 1857 založil Alfons Friedrich v Boskovicích klášter Milosrdných sester a v roce 1873 dal v městské části Bělá postavit kapli. Roku 1862 se podruhé oženil s Marií, hraběnkou Lambergovou (1833 – 1876). Po určitou dobu byl Alfons Friedrich starostou města Boskovice. Je pochován v rodinné hrobce. Druhým držitelem boskovického panství byl Alfons Vladimír, hrabě Mensdorff-Pouilly (1864 – 1935), který se oženil s Idou, hraběnkou Paarovou (1867 – 1945). I on byl starostou města Boskovice. Jeho zásluhou a pomocí mohlo být v Boskovicích vystavěno gymnázium. Univerzálním dědicem a majorátním pánem se poté stal Alfons Karel MensdorffPouilly (1891 – 1973), který se v roce 1923 oženil ve ZdounAlfons Friedrich, hrabě kách s Marií, hraběnkou Mensdorff-Pouilly Strachwitzovou (1901 – 1971). Roku 1942 byla na panství uvalena německá nucená správa, která trvala až do konce okupace a války v roce 1945. Alfons Karel byl nějakou dobu zadržován gestapem. Roku 1948 byla na celý velkostatek uvalena národní správa. Od června 1950 do března 1951 byl Alfons Karel internován v táboře nucených prací v Hodoníně u Kunštátu. Roku 1952 byl veškerý majetek rodiny konfiskován. Po znárodnění dostal Alfons Karel s rodinou k užívání tři pokoje v jihovýchodním křídle zámku. Alfons Karel, hrabě Po jeho smrti byl jeho syn Mensdorff-Pouilly Hugo (narozen 1929) nucen odevzdat tento byt tehdejšímu Krajskému středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Na základě restitučního zákona byla potomkům Alfonse Karla a Marie Mensdorff-Pouilly většina majetku navrácena.
Socha sedícího Merkura Marie, hraběnka Mensdorff-Pouilly
Budova boskovického gymnázia z roku 1900
Velké oblibě ve společnosti počátku 19. století se těšily antické sochy, tvořené ve stylu nebo jako kopie antických předloh.
Busta Římanky má pro boskovický zámek užší význam. Byla darována belgickým králem Leopoldem I. hraběti Mensdorffovi.
Athena
Průčelí zámku je děleno třemi rizality, z nichž centrální je členěn dekorativními pilastry a zakončen dominantním tympanonem.
Okno s nadokenním vějířem ve tvaru poloslunce
Centrální rizalit v průčelí zámku s pilastry a tympanonem
Vstupní sloupový vestibul s unikátním empírovým schodištěm Velký sál je největší prostorou zámku zasahující přes dvě podlaží. Vzhledem k velké rozloze sálu musel být jeho strop zavěšen železnými táhly na půdní trámovou konstrukci.