Issuu

FREDRIK BACKMAN

HOST

NA KONCI JEDNOHO života je jeden nemocniční po koj, uprostřed nějž někdo rozbil zelený stan. Jistý člověk se v něm probudí, zadýchaný a vyděšený, a neví, kde je. Vedle něj sedí mladý muž a šeptá: „Neboj.“

* není nejlepší věk ze všech? po myslí si stařec při pohledu na svého vnuka, který je přesně tak starý, aby už chápal, jak svět funguje, ale zároveň ještě dost mladý na to, aby to odmítal akceptovat. Noah sedí na lavičce a pohupuje no hama, kterýma ani nedosáhne na zem, zato hla vou dosáhne až do vesmíru, protože ještě nežil dost dlouho na to, aby někdo jeho myšlenky spou tal na zemi. Vedle něj sedí jeho děda a je nesku tečně, neskutečně starý, vážně, tak starý, že už mu lidé přestali říkat, aby se konečně začal chovat jako dospělý chlap. Je tak starý, že už je pozdě

JESTLI TOHLE NAKONEC

na to, aby z něčeho vyrostl. I tenhle věk má něco do sebe. Lavička stojí na náměstí, Noah rozespale mrká do vycházejícího slunce. Nechce dědovi přiznat, že neví, kde jsou, protože takhle si spolu hrají odjak živa: Noah zavře oči a děda ho vezme někam, kde ještě nikdy nebyli. Občas musí chlapec oči zavírat vší silou, přestupují ve městě třeba čtyřikrát na jiný autobus, a jindy ho zase děda zavede rovnou do lesa za domem u jezera. Někdy jedou lodí, čas to i tak dlouho, že Noah usne, a když jsou pak dost daleko, šeptne děda „otevři oči“, načež mu dá mapu a kompas a Noah má za úkol přijít na to, jak se dostanou zpátky. Děda ví, že to chlapec zvládne, protože děda v životě nezlomně věří ve dvě věci: v matematiku a ve své vnouče. Když byl ještě mladý, spočítala si jedna parta holek a kluků, co je potřeba k tomu, aby tři lidé doletěli až na Měsíc, a matematika je dopravila celou cestu tam a zase zpátky. Jenže tohle místo nemá souřadnice, nevedou odsud pěšiny a žádné mapy sem neukazují cestu. Noah si pamatuje, že dneska po něm děda taky chtěl, aby zavřel oči. Pamatuje si, že se vykrad li z domu a že ho děda zavedl k jezeru, protože Noah vnímá veškeré zvuky a písně vody, ať už má 16

oči otevřené, nebo ne. Pamatuje si mokré dřevo pod nohama, když nastupovali na loď, ale dál už neví nic. Neví, jak se ocitli tady, na lavičce na ku latém náměstí. Tohle místo nezná, ale jinak tu poznává všechno; jako by někdo ukradl všechny věci, v jejichž společnosti vyrůstal, a rozestavěl je do nesprávného domova. Opodál stojí psací stůl, tentýž, co vždycky stá val v dědově pracovně, a na jeho desce leží kalku lačka a poznámkový blok s čtverečkovaným papí rem. Děda tiše hvízdá smutnou melodii, pak se na chvíli odmlčí, načež polohlasem řekne: „Dneska v noci se to náměstíčko zase zmenšilo.“ Pak znovu začne hvízdat. Když se na něj chlapec tázavě podívá, zatváří se děda překvapeně a tepr ve v tu chvíli si uvědomí, že ta slova řekl nahlas. „Promiň, Noahnoahu, zapomněl jsem, že tady jsou myšlenky slyšet.“ Děda mu odjakživa říká Noahnoahu, protože se mu vnukovo jméno líbí dvakrát tolik než ostat ním. Položí chlapci ruku do vlasů, ale nerozcuchá mu je, jen v nich nechá prsty klidně spočívat. „Nemáš se čeho bát, Noahnoahu.“ Pod lavičkou kvetou hyacinty, milion drob ných fialových paží se natahuje vzhůru, aby obja ly sluneční paprsky. Chlapec ty květiny poznává, 17

jsou babiččiny a voní po Vánocích. Jiné děti mají Vánoce možná spojené s perníčky a se svařeným vínem, ale kdo měl někdy babičku se zálibou ve věcech, které rostou, tomu budou Vánoce vždyc ky vonět po hyacintech. Mezi květinami pro svítají skleněné střípky a klíče, jako by je někdo předtím nesl uložené ve velké plechovce, zakopl a upustil ji. „Od čeho jsou všechny ty klíče?“ ptá se hoch. „Jaké klíče?“ nechápe děda. Starcovy oči jsou teď nápadně prázdné, frustro vaně si poklepe na spánky. Chlapec užuž otvírá ústa a chystá se něco říct, ale zarazí se, když si všimne dědova gesta. Ztichne a pustí se do toho, co ho děda naučil pro případ, že by se ztratil: sle duje okolí, hledá orientační body a vodítka. Kolem lavičky jsou stromy a ty děda miluje; stromy totiž kašlou na to, co si lidi myslí. Z větví se zvednou obrysy ptáků a rozprostřou se po nebeské klenbě, sebevědomě se nechávají nést vzdušnými proudy. Po náměstí přejde drak, zelený a ospalý, v rohu spí tučňáček a na břiše má otisky drobných ruček od čokolády. Vedle něj sedí hadrová sova s jedním okem. Noah je taky poznává, ti všichni bývali jeho. Draka mu dal děda, když se Noah narodil. Babička 18

říkala, že je praštěné dávat novorozencům plyšo vé draky, a děda zase říkal, že vždycky chtěl tak trochu praštěné vnouče. Po náměstí se procházejí lidé, ale jsou rozma zaní, a když se chlapec pokouší zaostřit na jejich obrysy, zmizí mu ze zorného pole jako sluneční paprsky za žaluziemi. Jeden z kolemjdoucích se zastaví a dědovi zamává. Děda mu zamávání oplatí a snaží se tvářit sebejistě. „Kdo to byl?“ zeptá se hoch. „To… já… já už ani nevím, Noahu. To už je doba… myslím, že…“ Děda se odmlčí, zaváhá a začne hledat něco po kapsách. „Dneska jsi mi nedal mapu a kompas, nemám nic, podle čeho bych mohl určit trasu, takže nevím, jak se máme dostat domů, dědo,“ šeptne Noah. „Obávám se, že nic z toho by nám tady nepo mohlo, Noahnoahu.“ „Kde to jsme, dědo?“ Vtom se děda rozpláče, tiše a bez slz, aby si toho vnuk nevšiml. „To je hrozně složité, Noahnoahu. Tak hrozně, hrozně složité.“

* 20

ním a voní po hyacintech, jako by tady snad stála odjakživa. Vlasy má staré, ale vane jí v nich nový vítr a on si ještě vzpomíná, jaké to bylo zamilovat se; je to poslední vzpomínka, která ho zradí. Zamilovat se do ní bylo, jako by se mu nedostávalo místa ve vlastním těle. Proto tančil. „Hrozně to uteklo,“ řekne. Dívka zavrtí hlavou. „Vždyť jsme měli celou věčnost. Dítě a vnouče.“ „Strávil jsem s tebou jen okamžik,“ namítne. Dívka se zasměje. „Strávil jsi se mnou celý život. Ten můj.“ „Mně to nestačilo.“ Dívka ho políbí na zápěstí, bradu mu vloží do dlaně. „Ne.“ Pomalu kráčejí po cestě, po které spolu už podle starce někdy šli, jenže si nepamatuje, kam vedla. Pevně ji objímá rukou a najednou je jim zase šest náct, žádné třesoucí se prsty, žádná tesknící srdce. V prsou má pocit, jako by byl schopný doběhnout až k obzoru, ale pak se stačí jen jednou nadechnout a plíce ho znenadání nechtějí poslouchat. Ona se trpělivě zastaví, čeká pod tíhou jeho paže a rázem je jí tolik let jako den předtím, než ho opustila. Muž zašeptá jejím očním víčkům: DÍVKA STOJÍ PŘED

„Nevím, jak to mám vysvětlit Noahovi.“ „Chápu,“ odpoví žena a její dech mu zpěvavě naráží na hrdlo. „Tolik vyrostl, hrozně bych chtěl, abys ho taky viděla.“ „Já ho vidím, já ho vidím.“ „Chybíš mi, miláčku.“ „Jsem u tebe, ty můj hádavý starý blázínku.“ „Ale jen v hlavě. Už jen tam.“ „To nevadí. Tu jsem na tobě vždycky měla nej raději.“ „Měřil jsem náměstí. Dneska v noci se zase zmenšilo.“ „Já vím, já vím.“ Pak mu jemným kapesníkem otře čelo, na lát ce se objeví drobné červené skvrnky a žena řekne: „Krvácíš, musíš na loď nastupovat opatrně.“ Stařec zavře oči. „Co mám říct Noahovi? Jak mu mám vysvětlit, že ho opustím dřív, než umřu?“ Žena mu položí dlaně na obličej a políbí ho. „Ty můj nejmilejší starý protivo, ty mu to vysvět líš, jako jsi mu vždycky vysvětlil úplně všechno: jako by byl chytřejší než ty.“ Muž si ji k sobě přitiskne. Ví, že brzy začne pršet. 23

* JAKMILE DĚDA PROHLÁSIL,

že je to složité, Noah pocho pil, že se za svá slova stydí, protože něco takového mu neříká nikdy. Všichni dospělí to říkají, Noahův otec každý den, ale děda nikdy. „Nemyslel jsem to tak, že by to pro tebe bylo složité pochopit, Noahnoahu. Spíš to těžko chápu já,“ omlouvá se stařec. „Ty krvácíš!“ vyhrkne hoch. Děda si přejede prsty po čele. Osamělá kapka krve balancuje na hraně hluboké vrásky těsně nad obočím a zápasí s gravitací, stáří těla jí překáží v cestě. Nakonec spadne dědovi na košili a po ní ukápnou ještě další dvě, je to stejné, jako když děti skáčou do moře z mola, nejdřív se musí odhodlat první a ostatní ho následují. „Hm… hm, opravdu, asi jsem… upadl,“ uvažuje děda, jako by i tohle bylo hodno zamyšlení. Tady ale tiché myšlenky neexistují. Chlapec vy valí oči. „Počkej… vždyť tys upadl v lodi. Už si vzpomí nám! Uhodil ses a já jsem zavolal tátu.“ „Tátu?“ zopakuje děda. „Jo, neboj, dědo, táta nás za chvíli vyzvedne,“ řekne Noah a poplácá dědu po ruce, konejšivě ho 24

pohladí po svalech pohybem navyklým tak, jak by to chlapec jeho věku ani neměl umět. Děda nervózně těká pohledem, a tak hoch od hodlaně pokračuje: „Pamatuješ, cos vždycky říkal, když jsme jezdi li stanovat a rybařit k jezeru? Říkal jsi, že trochu se bát vůbec nevadí, protože když se počurám, aspoň to bude odpuzovat medvědy!“ Děda rychle zamrká, jako by i Noah začínal ztrácet obrysy, ale pak několikrát kývne a jeho pohled je najednou jasnější. „Jasně! Jo, to jsem říkal, Noahnoahu, že jsem to říkal? Když jsme byli na rybách. Páni, ty můj Noahnoahu, ty jsi ale vyrostl. Tak strašně jsi vy rostl. Jak to jde ve škole?“ Noah se snaží ovládnout hlas, aby se mu ne třásl, zatímco srdce bije na poplach. „Jde mi to dobře. V matematice jsem nejlepší ze třídy. Hlavně klid, dědo, táta tu bude za chvíli.“ Dědova ruka spočívá chlapci na rameni. „To je dobře, Noahnoahu, to je dobře. Matema tika tě vždycky zavede domů.“ Chlapec se teď hrozně bojí, ale před dědou to nedává najevo, načež vykřikne: „Tři celé jedna čtyři jedna!“ „Pět devět dva,“ odpoví děda ihned. 26

„Šest pět tři,“ chrlí chlapec. „Pět osm devět,“ směje se děda. To je další dědova oblíbená hra, vyjmenovávat desetinná místa čísla pí, matematické konstanty, která je klíčem k vypočítání obsahu kruhu. Děda miluje jeho kouzlo, číselné klíče, které odemy kají tajemství a otevírají nám celý vesmír. Z hla vy zná víc než dvě stě prvních desetinných míst pí, Noahův rekord je polovina. Děda vždycky říkal, že s lety se sejdou na půl cesty, protože chlapci se bude mozek rozšiřovat a jemu scvrkávat. „Sedm,“ řekne Noah. „Devět,“ šeptne děda. Chlapec sevře dědovu vrásčitou ruku, děda si všimne, že vnuk se bojí, a tak řekne: „Už jsem ti říkal, jak jsem byl u doktora, Noah noahu? Řekl jsem mu: ‚Pane doktore, já jsem si zlomil pánev.‘ A on na to: ‚Tak to abyste si koupil novou.‘“ Chlapec zamrká, je čím dál rozmazanější. „To už jsi mi říkal, dědo. To je tvůj oblíbený vtip.“ „Aha,“ šeptne děda zahanbeně. Náměstí má dokonale kruhový tvar. V koru nách stromů řádí vítr, listy se pohupují a září stov kami odstínů zelené, děda měl tohle roční období 27

vždycky hrozně rád. Teplé poryvy povívají zvonky hyacintů a kapičky krve na čele zasychají. Noah mu na ně položí prsty a řekne: „Kde to jsme, dědo? Proč jsou tady na tom ná městí mí staří plyšáci? Co se stalo, když jsi v lodi upadl?“ V tu chvíli dědovi skanou slzy z řas. „Jsme v mém mozku, Noahnoahu. A ten se dnes ka v noci zase zmenšil.“

* TED S OTCEM

stojí na zahradě. Voní to tu po hyacin

tech. „Tak co škola?“ zeptá se otec přísně. Vždycky se na to ptá a Ted nedokáže odpovědět správně. Táta má rád čísla a Ted zase písmena, to jsou dva různé jazyky. „Dostal jsem jedničku ze slohovky,“ oznámí chlapec. „A co matematika? Jak ti jde matematika? Jak tě slova dostanou domů, kdyby ses někde ztratil?“ zlobí se táta. Chlapec neodpovídá, on číslům nerozumí, nebo možná čísla nerozumějí jemu. Tohle s tátou nikdy neměli společné. 28