Tomáš Keltner
Stiskněte zde pro zapnutí audia
ja verim.indd 1
15.5.2012 14:55:17
Tomáš Keltner
Ilustrovala Marie Keltnerová
ja verim.indd 3
15.5.2012 14:55:18
Copyright © Tomáš Keltner, 2012 Ilustrace © Marie Keltnerová, 2012 Vydalo nakladatelství KELTNER Publishing, s.r.o., 2012 ISBN 9788087642139
ja verim.indd 4
15.5.2012 14:55:18
B
ylo to ráno jako každé jiné. Cesta ubíhala rychle a obvyklé ticho přerušila až otázka: „Co se stalo, Káťo?“ Byla tak očekávaná a tak vytoužená. Tolik jsem chtěla, aby se zeptal, ale nedalo se odpovědět nic jiného než: „Nic se nestalo.“ Tatínek mě pohladil po vlasech, usmál se a začal vyprávět:
Tak víš co? Povím ti jeden příběh. Je o malém klukovi, který se jmenoval Petr. Bylo mu asi jako tobě, tak osm nebo devět let. Byl to takový normální kluk, možná trošku tlustější, už přesně nevím. V něčem byl ale jiný než ostatní. Měl na svém těle tmavé znaménko, shluk pigmentů kůže tak hustý, že se zdálo, že v tom místě je jeho tělo jiné než jinde. Nebylo jiné, bylo stejné, ale vypadalo jinak. Znaménko se nacházelo snad na tom nejméně přístupném místě – vzadu na zádech mezi lopatkami. Petr se stále pozoroval v zrcadle, krk ho bolel, jak se stále snažil otočit a podívat na znaménko. Chtěl se ho dotknout, ale nedo sáhl tam rukama. Velmi se za znaménko styděl. Když se převlékal na tělocviku nebo do bazénu, když jeli se třídou plavat, viděl, jak se na něj ostatní děti koukají, myslel si, že se mu posmívají. Moc se tím trápil. Skoro stejně tak hodně jako tím, že neměl žádné kamarády. Možná je neměl právě kvůli tomu znaménku, možná ale bylo všechno úplně jinak… 5
ja verim.indd 5
15.5.2012 14:55:18
Ten kluk byl chytrý, velmi chytrý a vnímavý a měl mnoho tajemství. Těch dětských, jako máš ty, ale i těch opravdových tajemství, která nikdy nikomu neřekl. Jedno z jeho velkých tajemství bylo, že neměl žádné kamarády. V jeho třídě se kluci rozdělovali do dvou skupin. Měli dvě party, které spolu soupeřily. Petr nepatřil ani do jedné z nich. Chtěl tam patřit, moc to chtěl, ale kluci ho mezi sebe nevzali. Nevěděl proč, neudělal nic špatného. Na nikoho nežaloval. Věděl, kdo roztrhal síť ve fotbalové bráně na školním hřišti, věděl také, kdo počural podlahu na chlapeckých záchodech, a věděl i o tom, jak od sebe kluci stále opisují. Věděl toho ještě mnohem víc, ale nemluvil o ničem. Měl totiž plán a ten byl naprosto úžasný. Stavěl vesmírnou loď! Opravdickou loď, kterou chtěl odletět pryč. Chtěl odletět do jiného světa, do takového, kde by i on měl své kamarády, do světa, kde by na svém těle neměl žádné znaménko, do světa, kde by byl šťastný…
ja verim.indd 6
15.5.2012 14:55:18
Loď stavěl vždy o přestávce ve škole, stavěl ji ve svých představách. Mnoho dnů jen tak proseděl na své židli nebo stál u okna a díval se ven. Pozoroval mraky na obloze a také slunce. Měl hezký pocit, že si s ním povídají. Mráčky se na obloze skládaly do různých tvarů a někdy v nich četl jako v knize. Slunce mu dávalo tušit, že není sám. Byly dny, kdy slunce ani nezahlédl, ale doufal, že tam někde je, a věřil, že se opět objeví. Naučil se tak věřit – věřit, že na to není sám, a to mu pomáhalo, když se tak cítil, což bylo docela často.
7
ja verim.indd 7
15.5.2012 14:55:18