Issuu

100 zajímavostí ze staré Šumavy III. od Nýrska do Prachatic Pavel Fencl, Vladimír Horpeniak, Petr Mazný, František Nykles, Jiří Sankot, Zdeňka Řezníčková, Pavla Velleková

Vydal Starý most s.r.o. v Plzni 2012 ©

AUTOŘI PUBLIKACE DĚKUJÍ ZA SPOLUPRÁCI A CENNÉ RADY: Daně Reindlové Janu Syřištěmu Jaroslavu Nechvátalovi Františce Gabrielové Miloši Pickovi Jiřímu Bělovi Janě Kolářové Liboru Chvojkovi

Historické ilustrační fotografie pocházejí ze sbírek Prachatického muzea a Muzea Šumavy v Sušici, Jana Syřištěho, Jaroslava Nechvátala, Františka Nyklese, Pavla Fencla, Pavly Vellekové Autory současných fotografií jsou Jiří Sankot, František Nykles, Petr Mazný, Jaroslav Vogeltanz a Zdeňka Řezníčková

100 zajímavostí ze staré Šumavy III. © Pavel Fencl, Vladimír Horpeniak, Petr Mazný, František Nykles , Jiří Sankot, Zdeňka Řezníčková, Pavla Velleková Vydavatel: Starý most s.r.o., Plzeň www.starymost.cz Vydání první, 2012 Sazba: Tomáš Bernhardt Tisk: Europrint a.s. ISBN 978-80-87338-23-0

Zvláštní poděkování za pomoc při vydání knihy patří garantovi: KAPPENBERGER + BRAUN, Elektro-Technik spol. s r. o.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uložena ve snímacích zařízeních ani přenášena v jakékoliv formě ani žádnými prostředky elektronickými, mechanickými, fotokopírováním, nahráváním, ani jiným způsobem bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Od nýrska do Prachatic

Cesta kolem Turnerovy chaty k Antýglu

1. První šumavské silnice Šumavou procházely odedávna obchodní stezky a cesty. První silnice v dnešním významu se však začaly stavět až v 19. století. Páteřní komunikací jižní části Šumavy se stala císařská silnice ze Strakonic do Vimperka a dále do Pasova, která začala vznikat na začátku 19. století. V úseku Vimperk–Pasov probíhaly stavební práce z velké části na staré obchodní cestě – vimperské větvi Zlaté stezky. Kroniky obcí na Volyňsku, ležících poblíž této trasy, zaznamenaly dostatek informací o stavbě, která přinášela pro řadu místních lidí vítaný výdělek. Práce na vimperském úseku směrem ke státní hranici byly zahájeny v roce 1811. Vedlejší tahy silnic v této části Šumavy většinou kopírovaly historické cesty mezi městy, v nichž sídlily správy rožmberských, později eggenberských a schwarzenberských panství. Tedy Prachatice, Vimperk, Netolice a Český Krumlov. Další důležitou komunikací Šumavy byla silnice spojující Sušici s Vimperkem přes Kašperské Hory. Ta původně procházela po trase Dlouhá Ves, Bohdašice, Tuškov, Kašperské Hory, Mílov a Stachy. Úsek Dlouhá Ves – Radešov, vedoucí romantickým údolím Otavy, byl vybudován až koncem 19. století, stejně jako úsek Kašperské Hory – Řetenice – Nicov – Stachy. Některé úseky silnic vznikly v souvislosti s likvidací následků kůrovcové kalamity v sedmdesátých letech 19. století, jako například silnice spojující Kvildu a Horskou

100 zajímavostí ze staré šumavy

Silnice k Borovým Ladům

Kvildu s Rejštejnem, nebo silnička, vedoucí podél Vydry od Antýglu po soutok s Křemelnou na Čeňkově pile. V této době byla také postavena silnice z Modravy přes Filipovu Huť do Kvildy. Některé komunikace, dnes návštěvníky Šumavy hojně využívané, vznikly až ve třicátých letech minulého století. To je případ silnice z Kvildy do Borových Lad, která byla postavena až v letech 1934–1935.

2. Tajemství Červeného kříže Šumava je velmi bohatá na různé drobné památky – boží muka, kříže nebo malé kapličky, které připomínaly či leckde stále připomínají ozvěny dávných tragických událostí. Na mnoha místech se dochovaly i s popisem neštěstí. Ale někde zbyl už jen název a nepřesné vzpomínky místních na vyprávění jejich předků. Jedním takovým místem je i Červený kříž pod vrcholem Javorné. Je to odlehlé a smutné místo, trojhranná mýtina na západním svahu hory, kde se křižují dvě lesní cesty. Nedaleko ležel „vlčí kámen“ – velký žulový balvan s prohlubní, ve které se dlouho držela voda. V dobové literatuře ze čtyřicátých let minulého století se psalo, že zde „… stojí starý, polouschlý, sněhy a větry ošlehaný buk, na němž býval kdysi kříž s Kristem. Kříž dávno shnil, ramena jeho odpadala a na kmeni zbyl jen rozepjatý, plechový Kristus, celý rezavý. Jak dlouho tu byl? Proč právě zde, na tomto místě, v lesích zapadlém? Na čí památku byl sem zavěšen – a kým? Nikdo neví, nikdo vám nepoví…“. Místní vyprávěli, že na mýtině padající kmen zabil dřevaře. Jiní zase tvrdili, že kříž připomínal památku lesníka, zákeřně zastřeleného ze zálohy. Červený kříž byl v první polovině 20. století velmi oblíbeným lovištěm, neboť tam bývalo známé tokaniště velkých tetřevů. Dnes už byste tam marně hledali jak tetřevy,

Od nýrska do Prachatic

tak plechového Krista na stromě. Podle místních zmizela památka na dávné neštěstí v šedesátých letech minulého století. A tetřevi? Pár let poté. Naposledy se tetřev na Šumavě lovil v roce 1978. Záhadnou smutnou událost tak připomíná jen romantický název – Červený kříž.

3. Smutný konec zelenolhotského hostinského Zatímco důvod přibití Krista na strom na Červeném kříži je dodnes zahalen tajemstvím, historii kříže u lesní cesty nedaleko vrcholu Můstku se podařilo nedávno objasnit. Kříž stojí na místě, kde byl zastřelen Karl Teischl (1905–1944), řezník a hostinský z nedaleké Zelené Lhoty. Vlastnil nedávno zbouranou hospodu naproti dnešnímu obchodu a jatka v domě, ze kterého je dnes hasičská zbrojnice. Karl Teischl musel narukovat do německé armády a jako řezník byl poslán do kuchyně generálního štábu v Berlíně. Údajně pak při zmatcích a zatýkání po nepodařeném atentátu na Adolfa Hitlera (akce Valkýra) utekl domů, na Šumavu. Schovával se tam, kde to nejlépe znal – v hlubokých lesích kolem vrcholu Můstku. Skrýval se zde od července do začátku prosince 1944. Rodina ho tajně zásobovala jídlem. Pak však napadl sníh a uhodily velké mrazy. Listonoš, který mířil z Můstku na Prenet, prý nalezl ve sněhu Teischlovy stopy a ohlásil to Němcům. Na dezertéra uspořádali velký hon, kterého se účastnili i místní lidé. Při štvanici byl uprchlík postřelen. Zraněného vojáka pak našel sládek z pivovaru v Hojsově Stráži. „Franz, nestřílej na mě, vždyť nejsem žádný zločinec! Dobře mě znáš, kupoval jsem od tebe pivo…,“ prosil prý Teischl. Sládek ho i přesto chladnokrevně zastřelil.

Zelená Lhota

100 zajímavostí ze staré šumavy

Teischla pochovali na hřbitově u kostela v Zelené Lhotě, kde má pomníček. Sládek se prý ze svého činu pomátl a zemřel ještě před koncem války v dobřanské léčebně. Kříž nechal na místě tragédie postavit po roce 1989 synovec zbytečně zastřeleného hostinského a řezníka.

4. Sušický pivovar Jako někdejší královské město měla Sušice řadu privilegií a mezi nimi samozřejmě bylo i právo várečné. V 15. století se vařilo pivo výhradně ve várečných domech vybavených sladovnami a pánvemi na vaření. Samotný pivovar právovárečného měšťanstva byl sušickými měšťany založen roku 1571. Stál na náměstí za radnicí a vařili v něm majitelé 134 várečných domů, vždy dva a dva po sobě. Ti pak také měli právo výčepu. Roku 1600 byl v Sušici obecní pivovar a dále pak pivovary v domech usedlých občanů. O obecní pivovar se starala pouze obec a chmel se pěstoval v nejbližším okolí Sušice, což dodnes dokládá řada místních názvů (například Chmelná). Při velkém požáru města v roce 1707 shořel i celý obecní pivovar a obecní dům se sladovnou. Byl ale velice rychle obnoven, protože již v roce 1713 se objevily údaje o jeho hospodaření. Kolem roku 1722 koupila obec tzv. Pretlíkovský dům č. p. 52

Od nýrska do Prachatic

v jihozápadním rohu sušického náměstí a vybudovala zde pivovar nový. Řadu let vlastnilo město Sušice i pivovar v nedalekém Vrabčově – na sušickém panství se smělo pít pivo pouze z těchto dvou pivovarů. Ve městě bylo také mnoho hostinců, kterým se dařilo. A není divu, když podle údajů z roku 1773 připadlo na jednoho milovníka zlatavého moku čtyři a čtvrt hektolitru vypitého piva ročně. A to už je slušná dávka. Roku 1878 rozhodl výbor právovárečného měšťanstva, že se postaví nový pivovar. I přes odpor některých právovárečníků byl starý pivovar zbořen a nákladem 24 000 zlatých byl postaven za domem č. p. 52 nový. I v novém pivovaru se vařilo dobré pivo, zejména sušický ležák byl velice oblíbený. O koupi sušického pivovaru, v němž se na přelomu století vařilo okolo 9 000 hl piva ročně, projevil dokonce zájem i pivovar strakonický. K pivovaru patřily dva vlastní hostince – jeden přímo v budově, druhým byl známý hostinec „V ráji“. Ve třicátých letech patřilo pivovaru již sedm hostinců. Kromě dvou už uvedených to byl hostinec U lva, U Sola, Na Šumavě v Červených Dvorcích, v Petrovicích a ve Svojšicích. Později přibyl ještě hostinec v Humpolci. Pivovar dlouho odolával silné konkurenci velkých pivovarů, které začaly pivo rozvážet auty na velké vzdálenosti, ale nakonec byl výměrem ministerstva výživy v lednu 1949 zrušen. Objekty převzal státní pivovar v Protivíně a zřídil zde sklad svého piva. V zadních objektech ve Vodní ulici byla umístěna sběrna surovin, prostory restaurace byly využity jako sklad zeleniny. Další prostory sloužily jako školní jídelna a dočasně zde byl umístěn i vojenský sklad. V roce 1950 byly objekty bývalého pivovaru převedeny na MNV Sušice, který zde chtěl vybudovat provozovny Komunálních služeb města Sušice. V prvním poschodí měl být přednáškový sál, klubovna a veřejná knihovna. Část prostor přízemí měla být obětována na vybudování podloubí pro chodce. Záměr se však neuskutečnil. V roce 1963 byl vydán na objekty ve Vodní ulici demoliční výměr. Nejprve byla zbořena synagoga na konci ulice, následovala demolice několika domků a poté došlo na objekt bývalého pivovaru. V roce 1951 byly odstřeleny dva pivovarské komíny, školní jídelna byla přemístěna do č. p. 135 (dnes ZKD Sušice) a pak byly zbourány i ostatní pivovarské objekty. Za domem č. p. 52 vznikl velký upravený prostor sahající až k ulici Komenského, kde se dokonce roku 1964 konala sušická pouť. Roku 1965 byl nakonec jako poslední zbourán i dům č. p. 52 a na jeho místě byl postaven nový Dům služeb. V přízemí byla umístěna provozovna fotoslužby, v patře bylo holičství a kadeřnictví, kosmetika a pedikúra. Po roce 1998 Dům služeb zanikl a nový majitel celý objekt přestavěl na samoobsluhu v přízemí a taneční diskotéku v patře. Klub byl pojmenován GRANÁT, a to na památku stejnojmenného sušického černého piva, které se kdysi vařilo právě v těchto místech a které se při pohledu proti světlu zabarvilo do červenavého odstínu českého granátu.

100 zajímavostí ze staré šumavy

5. Z Běšin na Gerlov před sedmdesáti lety Vydat se dnes na šumavský výlet dle popisu ze starých knih a průvodců má své velké kouzlo. Můžeme si představovat, jak vypadala stejná cesta v dobách našich dědečků. Co přibylo, co nenávratně zmizelo, co zůstalo stejné… Příkladem může být popis trasy z Běšin na Gerlov (dnes Gerlův dvůr), který vyšel ve čtyřicátých letech minulého století v loveckém vyprávění o Šumavě bratří Nekvasilů „Šumavská halali“. Přijměte pozvání na cestu podle vyprávění z roku 1943 a porovnávejte, co se za ty roky změnilo. Jen na konci cesty už nečekejte tradiční „českou pohostinnost“. Gerlův dvůr sice stojí, ale hosty nevítá. Přejeme vám, abyste měli na cestě alespoň takové počasí jako bratři Nekvasilové. „Vsedneš, poutníče, časně za krásného, červnového rána v Klatovech na malý vláček o třech vagonech a po jízdě sotva půlhodinové vystoupíš na čtvrté staničce, v Běšinách. Není-li povoz, musíš dále pěšky. Ale nelekej se, cesta není dlouhá a kraj nesmírně krásný! Z nádražíčka jdeš silnicí, podejdeš trať, kráčíš stále dále, téměř po rovině, podle běšinské cihelničky, a brzy míjíš Hořákov, utopený ve velkém ovocném sadě. Silnice pak zabíhá vzhůru do velkých serpentin, které si však uspoříš tím, že hned za Hořákovem sběhneš vlevo polní cestou dolů a pak rovně vzhůru podle hrobky jakéhosi generála, dřívějšího majitele Hořákova a vyjdeš opět na silnici pod Čachrovem, svítícím nad tebou v ranním slunci. Stojí za to, když si po prudkém stoupání oddychneš a rozhlédneš se! Za tebou v dálce Černá věž a Klatovy, dole Běšiny a Hořákov a vlevo v hlubokém údolí pěkný stateček Březí. A tímto krajem, zaplaveným sluncem, vine se v ostrých serpentinách od Klatov jako stužka silnice, vroubená dole ovocnými stromy, výše pak starými jeřáby a břízami. Procházíme čistým, pěkným Čachrovem, kolem výstavné budovy nové měšťanky a silnicí sbíháme dolů k Jesení. Po levé ruce, na dně údolí, proudí nám čistá, bystrá Pstružná. Za Jesením se údolí začíná úžit. Stráně jsou příkřejší a po pravé ruce zvedají se zalesněné svahy Schürerova vrchu. Konečně po dvouhodinové chůzi vidíme, že silnice začíná opět v serpentinách stoupati a nahoře nad námi se objeví kostelíček se dvěma věžemi, ukončenými stejnými cibulkami, a dva, tři domy – Zejbíš (dnes Javorná). Nadobro už opustíme státní silnici a dáme se přímo vzhůru, kamenitou cestou do Zejbíše. Míjíme nízkou, jako větrem k zemi sraženou faru, projdeme se pod košatými, vysokými javory kolem pošty a nové školy a jdeme polní cestou dál. Pole i louky skví se jasnou, smaragdovou zelení, vzduch se teplým sluncem tetelí – a přece je svěží, horský. A všude plno ruchu, všude plno zpěvu! Po dvouhodinové živé chůzi blížíme se k cíli své cesty. Docházíme k osamělé, košaté lípě, pod níž stojí nahnutý, starý kříž a odtud se nám otevírá nový, neznámý pohled.

Od nýrska do Prachatic

Pohled na Javornou

Široké, mělké údolí, jasně zelené svými lukami a mladým osením. Čtyři, pět drobných chatek a horských statečků, skrčených pod košatými javory, je rozhozeno po jeho stráních. Zelené olše, osiky i javory označují, kudy se vine lukami ještě neveliká Pstružná. Je to takové milé, vlídné horské údolíčko, vroubené hlubokými lesy, vzdálené všech komunikací, kde mimo zdejší usedlíky nepotkáš cizího člověka. Kdysi před lety objevil se tu obětavý pán se dvěma studenty, mapou a kbelíčky barev. Označkovali napříč údolím dvě stezky. Ale čas ubíhal a nepotkals tu za celá ta léta jediného turistu – a značky pomalu bledly, ztrácely se… Inu, takové ,zapomenuté‘ údolí! A před námi dole, téměř na dně údolí, cíl naší cesty – Gerlov. Z této západní strany je téměř neviditelný, zcela ukrytý v rozlehlém starém parku. Kyne nám v ústrety jen červená střecha jeho věže, která přečnívá i jeho nejvyšší smrky a modříny. Nad statkem mírně se zvedají stráně Javorné, pokryté krásnými, hlubokými lesy, které sahají téměř až k parku. Alej košatých lip vede ze dvora přímo do lesa. Seběhneme od ,křížku‘ dolů, míjíme starou gerlovskou myslivnu i bílou, nachýlenou kamennou kapličku, pak alejí javorů a jilmů docházíme do dvora. Uvítáni vlídnými majiteli, jsme uvedeni do salonu, ozdobeného tetřívčími trofejemi (Tetřívčí pokoj), do velké jídelny se starými obrazy a spoustou parůžků a vycpanin, a jsme tu s pravou českou pohostinností občerstveni…“

100 zajímavostí ze staré šumavy

6. Roklanská chata Dříve bývala křižovatkou několika atraktivních tras a vyhledávaným turistickým cílem. Dnes je Roklanská chata (1 185 m) pro většinu návštěvníků Šumavy neznámým pojmem, protože leží nejen v odlehlé části hor, ale především v zapovězené oblasti národního parku. Nebylo tomu tak vždycky, Roklanská chata, Rokelská chalupa, Chata pod Roklanem nebo také Roklanská bouda byla ve třicátých letech minulého století nejen čilou křižovatkou pěších a lyžařských tras, ale také oblíbeným nástupním místem pro zdolání vrcholu Velkého Roklanu (1 453 m) na bavorské straně Šumavy. Chata, která se nacházela v oblasti bohaté na srážky, poskytovala úkryt v případě nepříznivého počasí a také omezený počet noclehů. Byla vyhlášená svou pohostinností a skvělou kuchyní s vyhlášenými palačinkami, pečenými pstruhy a protivínským pivem. První oficiální zmínku o chatě najdeme v Řivnáčově Průvodci Šumavou (1883). Chata je v něm nazývána Rokelskou chalupou (Rachelhaus) na pokraji slatin Kaltstaudentských, kde sídlí drvoštěp, „u něhož lze dostati chléb, máslo a mléko a průvodce na horu Nad Roklí (Velký Roklan)“. Körbrův průvodce se již zmiňuje o Chatě Roklanské jako o chatě, která je celoročně obývána lesním zřízencem a je přeměněna „v turistickou útulnu, kde nejnutnější občerstvení i nocleh dostati možno (4 lůžka)“. Kapkův ilustrovaný průvodce (1924) popisuje Roklanskou boudu „nedaleko jímky plavební, ve které koupati neradno“ jako nejvýše osídlené místo na Šumavě, kde býval lesník a nyní jen lesní dělník. K dispozici měla být stále čtyři lůžka. O Roklanské chalupě se zmiňuje i Karel Klostermann v německy psaných Črtách ze Šumavy (Böhmerwaldskizzen, 1890), které byly předzvěstí jeho literární tvorby

Od nýrska do Prachatic

a zejména románu Ze světa lesních samot. Především v tomto románu, kde je popisován život lidí v Březníku (Pürstlinku) po roce 1890, se spisovatel zmiňuje o Roklanské hájence: „Tu otevřela se před nimi holá pláň, zablyštilo se zrcadlo vodní – domek tu stál, skromný, bez patra…“ Zde, daleko od lidí, žil podle jeho románu hajný Malý se svojí ženou, která mu v této oblasti, uprostřed lesů, porodila dvanáct dětí, z nichž přežilo jen pět. Velice věrohodně popsala v roce 2011 život na Roklanské hájence paní Erika Zemanová, dcera Marie Malchusové, rozené Kortusové, ve své knize Šumava – Roklanská hájenka ve vzpomínkách. Knihou nejen vyplnila chybějící historii hájenky v období let 1908–1932, ale přiblížila čtenářům tvrdé podmínky života v této odlehlé oblasti. Marie Malchusová-Kortusová byla jedním ze šesti dětí manželů Františka a Albíny Kortusových a prožila v Roklanské hájence plných 25 let svého života. V roce 1908 se její sedmadvacetiletý otec František vrátil ze studií v Praze jako financ na Šumavu a dostal místo lesního v lesích knížete Schwarzenberka, v rajonu Podroklaní s ubytováním v bývalé Roklanské hájence. František Kortus byl mužem činu a ještě v témže roce si vyhlédl nevěstu Albínu Pauknerovou z Preisleitenu (zaniklá obec, jejíchž osm domků bylo rozeseto ve stráni proti dnešnímu Rechelskému mostu, kde odbočuje z Vydry plavební kanál). Již v červnu byla svatba a nevěsta, jak bylo v té době zvykem, slíbila svému muži, že při něm bude stát v dobrém i zlém až do smrti. V případě života na Roklanské hájence to nebylo nijak nadnesené. Manželé dostali svatebním darem jalovičku. Dnes se to zdá úsměvné, ale tehdy byla v horách kráva základním životním předpokladem.

100 zajímavostí ze staré šumavy

Když vyjde počasí, zdá se místo v bezprostřední blízkosti vodní nádrže na úpatí Medvědí hory, kde hájenka stávala, téměř idylickým a kouzelným místem. Ve skutečnosti je však tato oblast jednou z nejdeštivějších na Šumavě. Sníh zde často ležel od října do května, a tak se nedařilo pěstování obilovin ani brambor. Chléb se sice pekl, ale šetřilo se s ním. Většina potravin se musela nakupovat a za každého počasí donášet z Modravy. Pro vodu se chodilo do Roklanského potoka a tam se také máchalo prádlo. Chovaly se jen husy, protože slepice byly pro dravce snadnou kořistí. Sbíraly se houby a další lesní plodiny, sušily se různé bylinky na čaje. Svítilo se petrolejem a svíčkami, spojení s civilizací nebylo žádné… Do hájovny v Březníku to bylo hodinu cesty, do Modravy pro nákup a k lékaři dvě a půl hodiny. Chodilo se v dřevácích a děti v létě bosy. Když začala v roce 1915 prvorozená dcera Rosa chodit do školy, doprovázeli ji střídavě oba rodiče. Škola byla ve Filipově Huti a cesta přes Modravu byla velmi dlouhá… Později, když začali chodit do školy další sourozenci, musely se o sebe děti při cestě do školy postarat samy. Pravda je, že když bylo špatné počasí a hodně sněhu, neposuzovala se docházka tak přísně. Pokud se během dne počasí zhoršilo, zůstaly děti u tety nebo u prarodičů v Preisleitenu. Zprávu domů odeslat nešlo, vše zůstávalo v rukou Božích. V zimě bývala chalupa zasněžena až po komín, a tak se vylézalo vikýřem. Obzvláště štědrá byla sněhová nadílka v roce 1923, kdy museli chalupu ze sněhu vyhrabat lidé z Březníku. S postupem let začali Šumavu objevovat turisté, a tak se Roklanská chata po roce 1920 stala nejen v létě, ale i v zimě velice navštěvovaným místem. Po vyznačených stezkách procházelo kolem hájenky hodně turistů a dost jich zůstávalo i přes