Tajemství plzeňských kopců

Tajemství plzeňských kopců Tajemství plzeňských kopců Edice Starý most © 2011

Jan Hajšman

Tajemství plzeňských kopců

Tajemství plzeňských kopců Jan Hajšman

Vydal Starý most s.r.o. v Plzni 2011 ©

Tajemství plzeňských kopců Texty © Jan Hajšman Fotografie © Jan Hajšman, Jaroslav Vogeltanz, Jaroslav Nosek, Česká geologická služba Mapy © RAMAP Ortofotomapy 1938, 1946 © Letecké snímky poskytl VGHMÚř Dobruška, © MO ČR 2011 Ortofotomapy 1956 © Historická ortofotomapa © CENIA 2010 a Podkladové letecké snímky poskytl VGHMÚř Dobruška, © MO ČR 2009 Podkladová data © ARCDATA Praha, Český statistický úřad Ortofotomapy 2009 © Georeal

Vydavatel: Starý most s.r.o., Plzeň www.starymost.cz Vydání první, 2011 Litografie: mediaProfi, s.r.o.

Tisk: EUROPRINT a.s.

ISBN 978-80-87338-16-2

Poděkování za spolupráci a rady: Petru Rožmberskému, Josefu Čihákovi, Petru Koppovi, Tomáši Vybíralovi, Václavu Zykmundovi, Františku Supovi, Petru Maznému, Filipu Cubrovi, Petru Mikotovi, Lumíru Honzíkovi Ladislavu Krejsovi, Martě Černické, Jitce Rauchové, Karlu Kučerovi, Milanu Metličkovi a Robertu Trnkovi

Dobové pohlednice a mapy: Václav Harmáček, Marcel Votlučka, Archiv města Plzně a Česká geologická služba

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uložena ve snímacích zařízeních ani přenášena v jakékoliv formě ani žádnými prostředky, elektronickými, mechanickými, fotokopírováním, nahráváním ani jiným způsobem bez předchozího písemného souhlasu majitelů jednotlivých fotografií.

Ve známé lidové písni se zpívá, že „Plzeňská věž převyšuje kopce“. Ale jaké vlastně?!

To už se posluchač nedozví. Nejen těm, kteří to chtějí zjistit, je určena tato kniha.

PS: Plzeňské náměstí Republiky leží v nadmořské výšce 314 metrů, věž chrámu sv. Bartoloměje ční do výšky 102 metrů.

PODĚKOVÁNÍ PATŘÍ GARANTŮM KNIHY: Statutární město Plzeň Nadace 700 let města Plzně Czech Casinos a.s.

REALITNÍ KANCELÁŘ PUBEC s.r.o.

KAPPENBERGER + BRAUN, Elektro-Technik spol. s r.o.

Plzeňské městské dopravní podniky, a.s. Útvar koncepce a rozvoje města Plzně – ateliér životního prostředí Správa informačních technologií města Plzně GEOREAL spol. s r.o.

Kopce Kopce jsou bezesporu jedním z nejvýznamnějších fenoménů české krajiny. Zatímco pohraničním horám se lidé dlouho vyhýbali, vnitrozemské kopce, vrchy, chlumy, hůrky a homolky využívali doslova od nepaměti.

Koneckonců i v nejstarším českém mýtu má kopec Říp – pro zdůraznění významu nazývaný horou – své nezastupitelné místo.

Můžeme však sestoupit mnohem hlouběji do minulosti. Již paleolitičtí lovci zakládali svá stanoviště na vyvýšených místech s dobrým rozhledem do okolní krajiny a vyhlíželi z nich migrující stáda zvěře. V pravěku, zhruba před 5 000 lety, si lidé tzv. chamské kultury stavěli svá obydlí na těžko přístupných skalách. Relativní pocit bezpečí zřejmě vyvažoval určité nepohodlí s tím spojené. V době bronzové a později halštatské se na temenech kopců objevily větší pevnosti. Dnes jejich dosud viditelné zbytky nazýváme hradišti. Jindy bylo dominantní místo určeno pro věčný spánek předků. Dodnes na svazích některých kopců najdeme mohyly, navršené nad dávnými hroby. V následující době laténské vznikala na kopcích dokonce celá města – oppida.

Kopce využívali mnoha způsoby i naši slovanští předci, nejprve podobným způsobem jako jejich předchůdci. Ve vrcholném středověku bývaly kopce opět vyhledávány pro stavbu opevněných míst, tentokrát hradů či tvrzí. Pokud bylo třeba hrady či města dobývat, stavěli si obléhatelé své tábory – nejraději zase na kopcích. Některá výhodná místa s dobrým rozhledem byla příležitostně využívána jako strážiště. Jiné kopce nabízely kámen – snadno dostupný zdroj stavebního materiálu.

Křesťanská tradice přikládá kopcům značný duchovní význam. Protože na kopcích jsou lidé blíže k bohu, často si jejich vrcholky vybírali za nejvhodnější místo pro stavbu křížů, kaplí, kostelů, pousteven, ale také třeba šibenic.

Pokud bychom však v minulosti, například v 17. století, hledali cestu na některý z kopců, asi bychom se s domorodci obtížně domlouvali. Mnohé kopce totiž v průběhu věků změnily jméno, často i několikrát.

V okolí Plzně bychom kdysi našli například Drsník, Stráž, Kolešovku, Vrabinu nebo Šťáhlav. Naopak Krkavec, Mikulku, Háje, Křížový vrch nebo Vysokou bychom hledali marně.

V posledních dvou staletích se způsob využívání kopců dramaticky mění. Počátkem 19. století sehrály kopce nezastupitelnou úlohu při prvním geodetickém měření země pro vojenské účely a současně pro přesné vyměřování katastrálních hranic pozemků. Císařské zeměměřiče zanedlouho vystřídali jiní návštěvníci – první turisté. Nejprve romanticky obdivovali zříceniny středověkých hradů a hleděli z nich do kraje. Brzy však začali budovat stavby zcela nové, ze kterých je vidět ještě lépe a dále. Za pár desítek let stály na kopcích po celých Čechách rozhleden stovky. Vznikaly turistické značky, vydávaly se první příručky, které nabízely turistům návštěvu atraktivních cílů, často právě kopců. Zároveň se ale rozvíjel průmysl a v plzeňských kopcích byly uloženy cenné suroviny: železná ruda, uhlí, vitriolové břidlice, kaolin, keramické jíly, spilit, žula i stříbro.

S rozvojem průmyslu se lidé čím dál tím víc stěhují do měst a ta překotně rostou. Všichni potřebují vodu, hodně vody. Kašny na náměstích již rostoucí poptávku a životní úroveň neuspokojují, a proto se stavějí nové vodárny a pokládají vodovodní trubky. Aby mohla být voda dovedena samospádem do všech domů, budují se velké zásobníky – vodojemy. Kde? Samozřejmě na kopcích. Člověk se dokázal vznést do oblak se strojem těžším než vzduch. Vznikají první aerokluby, létat může skoro každý, kdo má touhu, odvahu a trochu peněz. Jednou z možností je postavit si kluzák a najít vhodný kopec. Pokrok zastavit nelze. Pilotů přibývá, zdokonalují se i letadla, otevírají se první pravidelné dálkové letecké linky. Při zhoršené viditelnosti představují kopce nebezpečnou překážku, ale zároveň také výborný orientační bod. Stačí na ty nejvýznamnější umístit světelné majáky.

Přichází válka. Již druhá, ničivější než ta předchozí. Letadla jsou technicky natolik dokonalá, že se stávají vážnou hrozbou, schopnou ochromit hospodářství celé země a ovlivnit průběh války. Svržené bomby dokáží za pár minut změnit továrnu nebo nádraží v haldu šrotu. Tomu je třeba se bránit. Na kopcích kolem měst proto vznikají stanoviště protiletecké obrany, vybavené kulomety a světlomety – tzv. flaky. Kopce v okolí Plzně však objevují za války i civilisté, především plzeňští lyžaři. V okleštěné republice bez pohraničních hor se brzy stávají středisky českého lyžování.

Pár let po válce se ovzduší mezi nedávnými spojenci trvale ochlazuje. Začíná další válka, tentokrát studená. Opět jsou to kopce, na kterých bez velké publicity rostou hlásky a radary protivzdušné obrany státu a také pozorovatelny civilní obrany. Jejich obsluha je vybavena moderní technikou, aby dokázala změřit koncentrace nebezpečných bojových plynů, svržených na město imperialisty ze západu. Protože má z kopců dobrý rozhled, umí také na základě světelného impulzu a velikosti atomového hřibu určit epicentrum a intenzitu jaderného výbuchu, přepočtenou na megatuny TNT. Naštěstí zůstala tato technika nevyužita.

Socialističtí občané nesmějí být vystaveni lživé propagandě, šířené rozhlasem ze zahraničí. Zároveň je třeba ohlídat, aby podvratné živly zevnitř nepodkopávali socialistické zřízení. Kopce jsou ideálním místem pro stavbu rušiček a odposlouchávacích zařízení StB. Občané musí být naopak správným způsobem informováni o úspěších a výdobytcích socialismu. Rozhlasový a televizní signál je proto třeba dostat do všech domácností. Na kopcích jsou stavěny vysílače, na jiných alespoň převaděče a zesilovače, které signál upravují a usměrňují.

Počátkem 60. let režim pochopil, že bude výhodné lidem povolit nějaký smysluplný a přitom neškodný způsob trávení volného času. Třeba zahrádkaření. Na kopcích se scelenými lány je stejně půda špatná, kamenitá, zničená hlubokou traktorovou orbou. Proto je nabídnuta zahrádkářským svazům, které zde zakládají své osady. Ve volných chvílích a pro vlastní potřebu zde pěstují ovoce a zeleninu, tehdy nedostatkové zboží.

Po změně režimu se z kopců stává opět nečekaně dobrý byznys. Mobilní operátoři cítí příležitost nenasyceného trhu, a proto na dominantních místech překotně budují stožáry s anténami. Protože nejsou ze strany úřadů nijak omezováni, staví si každý z operátorů vlastní síť takzvaných „bétéesek“. A tak během několika málo let dostává mnoho kopců „ozdobu“ v podobě vysokých ocelových konstrukcí. Spíše výjimečně se některým obcím daří na nich prosadit alespoň volně přístupnou vyhlídkovou plošinu pro veřejnost.

Snaha o zdravější životní styl, spojený s pohybem a výlety do přírody, obrací v posledních letech pozornost znovu také ke kopcům. Lidé chtějí vidět krajinu z výšky a přitom ještě dělat něco pro své zdraví.

Dojít na kopec pěšky nebo si na něj vyjet na kole je proto dobrou alternativou trávení volného času. Kopce se znovu dostávají do zorného pole stále širšího okruhu lidí. Pro rozhledny začíná bez nadsázky období renesance, mnohé staré se opravují, nové se stavějí.

Vrcholek kopce je svět sám pro sebe. Vystoupíte-li na něj, rázem se ocitnete v úplně jiné realitě. Města a vesnice se svým ruchem, ač všude kolem, zdají se najednou být vzdálené a modravé hory na obzoru naopak blízké. Vydejme se tedy na kopce i my. Nemusí to být horští velikáni, postačí blízké a možná trochu opomíjené kopce v našem okolí. Pojďme si vyprávět o jejich minulosti, rozhlédněme se po kraji. Určitě nebudeme zklamáni. A je jedno, jakým se vydáme směrem. Plzeň již naštěstí není tak špinavá jako před stoletím, kdy turistický průvodce naléhavě nabádal: „Při menších vycházkách volme vždy směr opačný panujícímu právě větru, aby nás cestou kouř a zápach z města nepronásledoval.“

S přáním dobrého rozhledu Jan Hajšman

Radyně 567 metrů TuRisTicKé značKy: VzdálenosT od sTředu měsTa: PřeVýšení nad oKolím: RozHled:

[9]

9,6 km 90–237 m 1

TAJEMSTVÍ plzEňSkých kopců

N

a vrchu spatřuje se pustý hrad Radyně, do kterého žádný nejde, obávaje se, aby ho v něm nějaké neštěstí nepotkalo.

Neboť od svých předkův toho zprávu mají, že v tom hradu všelicí duchové se zdržují, od kterých, kdo do něho vejde, nějakou nesnáz trpěti musí.

Takto se na začátku 18. století zmínil o Radyni známý historik a kněz Jan František Beckovský. Dnes už se návštěvníci duchů bát nemusejí; tedy alespoň ne v otevíracích hodinách hradu. Každoročně jich na Radyni přijdou tisíce a kromě prohlídky hradu bývají nadšeni rozhledem, který se z vrcholu věže otevírá. Vrch Radyně s typickou siluetou hradu je bezesporu nejznámějším plzeňským kopcem a tvoří neodmyslitelnou dominantu Plzeňska.

Něco o názvu Výrazný vrch proti hradu Plzeň nad dnešním Starým Plzencem se od nepaměti nazýval Radyně. O tom svědčí fakt, že se jméno nového královského hradu, který byl na něm vystavěn, příliš neujalo a již brzy po smrti svého zakladatele přejal hrad jméno vrchu. Název byl utvořen z osobního jména Rad a přípony „-yně“, podobně jako například názvy Bechyně či Bavoryně, ve významu „Radova hora“.

Kdo byl oním Radem, nevíme, lidová fantazie stvořila bájného Radouše, od kterého původ hradu odvozuje (viz Pověsti). Hrad, postavený na vrchu Radyně, obdržel módní německé jméno „karlskrone“ (Karlova koruna) po svém zakladateli císaři Karlu IV. Občas se používal také název „karlshut“ (Karlův klobouk), Němci mu říkali „Gugelweit“. Základem tohoto jména je kukla či kapuce, tedy opět pokrývka hlavy.

Na mapě prvního vojenského mapování je u vrchu nad Starým Plzencem nápis „Rattina Berg“, na druhém vojenském mapování „Radina Berg“.

Také na mapě císařského otisku stabilního katastru z roku 1838 je zapsán název „Radina“.

Plzenečtí obyvatelé skutečně vyslovovali jméno vrchu a hradu měkce. Nechodili proto na Radyni, ale „na Radinou“ a pivo si nedávali v hospodě na Radyni, ale „na Radinej“.

Radyně z Hájů přes dálniční most

Chlum 561 m

Hrad 680 m

Čilina 523 m

Radeč 721 m

Hradiště 618 m

Tymákov

Hůrka u Litohlav 485 m

Kokotsko 501 m

Hrádek 500 m

Starý Plzenec

Hradiště u Tymákova 488 m Milešovka 837 m

Rotunda

Na Pohodnici 499 m

Na Kocandě 459 m

Starý Plzenec – Malá Strana

Letkov

1838

TAJEMSTVÍ plzEňSkých kopců

Když se na Radyni bydlelo

Radyně v 15. století (M. Novobilský)

1926

Před rokem 1920

Poté, co se stal český král Karel IV. v roce 1355 také císařem římské říše a dostavěl reprezentativní hrad Karlštejn, začal budovat na dvou vysokých kopcích na západě Čech pevné hrady, sloužící k obraně země. Při Zlaté stezce nad zlatorudným revírem vyrostl během několika let hrad Karlsberg (Karlova hora), dnešní Kašperk, a nad městem Plzní hrad Karlskrone (Karlova koruna).

Oba hrady byly stavěny podle jednotného konceptu, kdy byl obytný palác sevřen mezi dvě věže. Stavitelem hradu byl pravděpodobně Michal Parléř, příbuzný dvorního stavitele Petra Parléře. Organizaci výstavby měl zřejmě na starosti Zdislav Chlup, po dokončení hradu jeho první purkrabí. Hrad Karlskrone byl dokončen v roce 1361, kdy Karel IV. osvobodil své poddané, obyvatele Starého Plzence, od všech robot, platů a břemen, neboť „vystavěním nového hradu karlskronu, na hoře Radyni založeného, velké újmy a zatížení trpěli“.

V roce 1400 byl hrad, již tehdy občas nazývaný Radyní, poprvé zastaven. Král Václav IV. potřeboval peníze a za 1 000 kop grošů, které mu půjčil místopurkrabí Pražského hradu Zachař z Litovic, mu spolu s městečkem „Starý plzen“ zastavil i Radyni. Po vyplacení zástavy byl na Radyni dosazen královský purkrabí Oldřich z Letkova. Ten však místo toho, aby se staral o bezpečnost na cestách, sám přepadával kupce, a tak proti němu musel Václav VI. vojensky zakročit.

Posádka na Radyni se však patrně po příchodu královského vojska bez boje vzdala. Za husitských válek stáli radyňští purkrabí vždy na královské, tedy katolické straně. Z nich byl pro Plzeň nejdůležitější Hrdoň z Dubňan, kterému se během posledního dlouhého husitského obležení na přelomu let 1433 a 1434 podařilo město dvakrát zásobit potravinami. Při těchto akcích zajal i několik protivníků. Husité pak přitáhli k Radyni, krátce se ji pokoušeli dobývat, pak ale raději jednali o její koupi. Hrdoň však dostál svému jménu a slibu věrnosti, učiněnému králi, a hrad udržel. Za své služby dostal Radyni od císaře Zikmunda do zástavy. Po celý zbytek 15. století se na Radyni střídali zástavní držitelé, až dlužní úpisy na hrad Radyni s příslušenstvím zakoupil Ladislav ze Šternberka.

Ten přebýval buď na Bechyni, nebo Zelené Hoře u Nepomuku a na Radyni ponechal jen svého správce. Protože obdržel od krále výhradní právo lovu v okruhu dvou mil od Radyně, zajížděl sem na hony a hrad mu sloužil jako lovecké sídlo. Po jeho smrti přešla Radyně na jeho bratra Albrechta, který se však roku 1529 zapojil do spiknutí proti králi Ferdinandovi I. Habsburskému, a majetek mu byl zabaven. Někdy v té době hrad částečně vyhořel.

Roku 1536 končí období zastavování hradu a Radyně byla panovníkem prodána Adamovi ze Šternberka. Roku 1558, při zápisu do obnovených desek zemských, je již označena jako pustá. Roku 1561 koupil Radyni s příslušenstvím Jiří Kokořovec z Kokořova, který sídlil na nedalekých Šťáhlavech. Po Kokořovcích přišli do Šťáhlav Černínové, po nich v roce 1816 Valdštejnové.

Kokořovci ani Černínové se o Radyni nestarali a Radyně další téměř tři století chátrala.

[ 11 ]

Praha 862 m

Koruna 831 m

Tok 865 m

Maršál 560 m

Beran 684 m

Kotel 575 m

Bílá skála 659 m

Žďár 629 m

Trhoň 624 m

Kařízská hora 572 m

Sedlec

Radyně z Velké skály

TAJEMSTVÍ plzEňSkých kopců

Jak Radyně vypadala

zajímavosti Jak hrad po úpravách vypadal, víme z popisu romantického

badatele F. X. Hebera. V roce 1842 jej na hrad doprovodil šťáhlavský lesník. Po upravené cestičce prošli přes příkop, při severní straně paláce u okrouhlé věže stál kruhový altán s březovým stolem a židlemi.

Po osmnácti dřevěných schodech vystoupili na plošinku, kde lesník odemkl těžká dubová vrata. Palác a nejspodnější patro věže byly naplněny kamením. Po 38 schodech vystoupali k rozměrné bráně s uzamčenými železnými dveřmi. Za nimi se nacházela úzká předsíň s malým depozitářem nálezů z hradu, z ní vešli čalouněnými dveřmi do „rytířské komnaty“, osvětlené dvěma okny, zasklenými bílými a modrými tabulkami. Okolo kulatého stolu stálo osm křesel, nad stolem visel železný, goticky tvarovaný pětiramenný lustr. Dále byla v místnosti lenoška a krb, stěny byly vymalovány v gotizujícím stylu.

Dalšími čalouněnými dveřmi se Heber, následován svým průvodcem, dostal na schodiště a po 58 stupních na ochoz věže, kam vstoupil padacími dveřmi.

F. X. Heber musel být na svoji dobu opravdovým znalcem české

země. Nadšeně popisoval úchvatný pohled, který se mu z Radyně naskytl. Přehlédl pohraniční hory Českého lesa a Šumavy od Dyleně až po Velký Javor. Tady Heber příliš popustil uzdu své fantazii, vrchol Javoru, který ještě nebyl ozdobený charakteristickými kopulemi, spatřit nemohl. Obdivoval i kopce, na kterých stály další hrady. Kromě blízkého Vlčtejna a Lopaty zmínil Přimdu, Starý Herštejn, Volfštejn a Švamberk. Dále byl nadšen zámky v Křimicích, Kozolupech, Malesicích, Šťáhlavech a Štěnovicích, chotěšovským klášterem, chrámem v Přešticích, a dokonce kostelem sv. Štěpána nad Mýtem. Pokud s sebou neměl Heber dobrý dalekohled, tak tedy (Karlův) klobouk dolů.

Spíš se zdá, že si romantický badatel detaily výhledu trochu přikrášlil.

Od druhé čtvrtiny 19. století, vždy na Prvního máje, zřícenina

Radyně byla založena na strmé buližníkové skále. Do hradu se přicházelo od jihozápadu přes příkop do hranolové brány, která byla součástí prvního hradebního pásu. Za ní se nacházel další příkop s kamennou ohradní zdí, přes který vedl padací most do druhé brány. Prostor za druhou bránou byl zúžen svahem a skálou a v nejužším místě stávala třetí brána, tentokrát jednoduchá, kulisová, kterou se vjíždělo na severní nádvoří. Odtud se již muselo jít pěšky.

Hlavní obytnou stavbou hradu byl mohutný obdélný palác 11,5 metru široký a 26,5 m dlouhý, který na užších stranách svíraly dvě stejně vysoké věže. Západní měla tvar hranolový, zatímco východní půlválcový. Samotný palác měl včetně suterénu tři podlaží, která se ve většině obvodového zdiva dochovala dodnes.

Hlavní obytné prostory byly plochostropé, v prvním a ve druhém patře zůstaly pozůstatky roubených komor. Velkou část druhého patra vyplňoval přes 20 metrů dlouhý „rytířský sál“, ústřední reprezentativní prostora hradu. Kvůli zeslabování zdiva dosahovala jeho šíře 7,5 metru a osvětlen byl velkými okny se sedátky. Východní půlválcová věž neměla dělený vnitřní prostor a její účel byl plně obranný.

Suterén ale sloužil jako hladomorna pro těžké provinilce.

Západní věž byla pětipatrová a byla patrně zakončena cihlovou helmicí, podobnou, jakou si můžeme prohlédnout na Kašperku. Dnes se věž zachovala do výšky 22 metrů. Současná vyhlídková plošina je v úrovni čtvrtého patra a vystoupáme na ni po 118 schodech. Nadmořská výška plošiny je 590 metrů, údolí řeky Úslavy ve Starém Plzenci převyšuje o 258 metrů. Portálkem ve východní stěně čtvrtého patra věže bylo možné přes padací můstek vstoupit na visutou lávku v krovu paláce.

Ta spojovala horní úrovně obou věží. Z předpokládaného pátého patra věže byl přístupný ochoz, vysazený na kamenných konzolách kolem zděné helmice střechy.

Na malém dvorku před západní věží byla vyhloubena cisterna, do které se sváděla dešťová voda ze střech. Odtud se nabírala vědry na rumpálu a vylévala do pískovcové nálevky v přízemí západní věže. V okolí paláce se ještě místy dochovaly zbytky hradeb a skromné zbytky vstupních bran.

Radyně ožívala. Z Plzně sem pochodoval ostrostřelecký sbor za doprovodu hudby, následovaný mnohými Plzeňany. Na prostranství před hradem stály stánky s občerstvením, tancovalo se dlouho do večera a připravení povozníci potom rozváželi unavené poutníky domů.

Koncem srpna roku 1885 se v okolí Plzně konalo velké vojenské

polní cvičení za účasti zástupců z celé Evropy. Plzeň hostila 70 generálů a 450 důstojníků a také císaře Františka Josefa I. s početným doprovodem. Hrabě Valdštejn nechal Radyni vyzdobit a honosným nábytkem vybavil i „rytířskou komnatu“ ve věži. Nabídl císaři, že odtud může sledovat manévry svých vojsk v okolí. Cvičení se ale konalo spíše na Mirošovsku, kam císař po dva dny z Plzně dojížděl zvláštním vlakem. Třetí den, kdy se manévry měly přesunout blíže ke Šťáhlavům, ale změnil program a po mši v chrámu sv. Bartoloměje dával audience v hotelu Waldek, kde bydlel. Jeho plánovaná návštěva Radyně se neuskutečnila.

Radyně nemohla uniknout pozornosti otce české kastelologie

profesora Augusta Sedláčka. Při návštěvě hradu v roce 1893 zříceninu podrobně popsal a zhotovil si její plán. Své poznatky později využil ve svém monumentálním díle Hrady, zámky a tvrze Království českého.

Silueta Radyně posloužila patrně jako inspirace pro značku

zříceniny na prvních turistických mapách.

V roce 1900 byla na prostranství pod zříceninou postavena há-

[ 12 ]

Svatá Markéta 661 m

Šťědrý 667 m

Kamensko 505 m

Žákava

Nezvěstice

Na skále 673 m

Sváreč 497 m

Nad Maráskem 800 m

Šťáhlavice

Šťáhlavy

jovna. Syn hajného Benedikt Šula, vyučený holič, od mládí po úrazu pokřivený, se o Radyni velmi zajímal. Prováděl terénní pozorování a své domněnky si ověřoval výkopy. Výsledky svého bádání publikoval v roce 1910 v řadě článků v plzeňském tisku. Brzy potom zemřel v mladém věku na tuberkulózu.

TAJEMSTVÍ plzEňSkých kopců

Hledači pokladů a první turisté

Turisté na Radyni kolem roku 1900

[ 13 ]

Jezerní hora 1343 m

Můstek 1234 m

Kožich 584 m

Cyklovýlet na Radyni v roce 1956

Farská skála 542 m

Losiná - Bambousek

Jezevčí skála 608 m

Chválenice

Vlčtejn 535 m

Buková hora 651 m

Brzy po opuštění hradu se propadly střechy a zatékající voda udělala své.

Polorozpadlý hrad v lesích se stával zdrojem nejrůznějších pověstí. Do jeho blízkosti kromě uhlířů a hledačů pokladů zavítal málokdo. Do paláce se nebylo možné dostat vůbec, protože se dřevěný most zřítil. Hledači pokladů proto vylámali do zdi otvor, kterým bylo možné do hradu prolézt. Prokopali se rovněž do jinak nepřístupné polookrouhlé věže.

Prvním známým „turistou“, který navštívil zříceninu Radyně někdy před rokem 1677, byl jezuita a vlastenecký historik Bohuslav Balbín. Ve svých poznámkách se zmiňoval o hlubokých sklepech a studni.

Dalším, již skutečným turistou, jenž si o svých cestách vedl záznamy, byl až Karel Liboslav Kramerius, syn našeho prvního novináře a buditele. Jako student cestoval po Čechách, aby svou vlast dostatečně poznal. Své dvě návštěvy Radyně v letech 1814 a 1818 dosti podrobně popsal a hrad si i načrtl.

Psal o dřevěných schodech, vedoucích do vylámané díry v paláci, „které byly sdělány pro ty, kdož by chtěli hrad prozkoumati“, o zbytcích příčných trámů ve velké věži a polozasypaných příkopech.

V roce 1823 nechal zříceninu hradu upravit v romantickém duchu hrabě Kristián Vincenc z Valdštejna. V opravené velké věži byla zřízena „rytířská komnata“ a na vrcholu věže vyhlídková plošina. Radyně se tak stala patrně nejstarší kamennou rozhlednou v Čechách. Hrad byl sice uzamčen, ale klíče byly pro případné návštěvníky k dispozici na lesním úřadě ve Šťáhlavech.

Pro širokou veřejnost se hrad otevíral vždy 1. května.

Ve druhé polovině 19. století již nebýval hrad uzamykán a podle dochovaných zpráv sloužila rytířská komnata k odpočinku unaveným poutníkům. To se nakonec stalo hradu osudným. V roce 1886 někdo zapálil schody vedoucí k „rytířské síni“ a věž vyhořela. Až po několika letech byla nákladem šťáhlavského velkostatku opravena a na jejím vrcholu opět zřízena rozhledna.

Sklářský vrch 1195 m

Polom 1295 m

Plesná 1337 m

Ždánidla 1308 m

Poledník 1315 m

Jezernice 1266 m

Křemelná 1125 m

Špičník 1350 m

Malá Mokrůvka 1330 m

Antýgl 1253 m

Huťská hora 1187 m

TAJEMSTVÍ plzEňSkých kopců

Radyně na přelomu 20. a 21. století

[ 14 ]

Křížový vrch 487 m

Štěnovický vrch 458 m

Vysoká 515 m

Vysoká 523 m

Čerchov 1041 m

Ulíkovská hora 710 m

Tlustá hora 476 m

Losiná

Koráb 773 m

Běleč 712m

Hajsko 522 m

Velký les 556 m

Ve druhém desetiletí 20. století byl stav hradu žalostný. Ze stěn padaly kameny, suterén paláce byl jimi zasypán, nebezpečný byl i výstup na věž po zchátralém schodišti.

Počátkem roku 1920 zakoupila Radyni i s okolními lesy od Valdštejnů plzenecká obec a záchrany hradu se ujal nově založený „Spolek pro zachování Radyně a Hůrky“. S finanční podporou města Plzně, Starého Plzence i státu začal hrad postupně opravovat. Na jaře roku 1921 vystavěl spolek vedle hájovny pod hradem restauraci, přičemž část peněz na stavbu ochotně zapůjčil pivovar ve Starém Plzenci. Výtěžek z provozu restaurace putoval na opravu hradu. Tyto prostředky však ani v součtu s dotacemi a půjčkami na rychle probíhající práce nestačily, a tak byl spolek nucen pořádat v Plzni i podomní sbírky.

Nejprve bylo opraveno schodiště, vyklizeny kameny z paláce a rozpukané zdivo věže stáhly železné kleštiny. Kolem hradu vyrostlo dřevěné lešení a v letech 1923 až 1925 z něj byly opravovány zdi paláce a obou věží. Dozděním pilířů pro nový most a vybetonováním podlahy vyhlídkového ochozu v roce 1928 byla oprava dokončena. Spolek svojí obětavou činností vlastně Radyni zachránil a i nadále se staral o její provoz a údržbu. Na počátku 50. let však zabral restauraci na Radyni stát a „Spolek za zachování Radyně a Hůrky“ byl nucen ukončit činnost. Hrad potom spravoval Vlastivědný kroužek při Osvětové besedě ve Starém Plzenci.

V samém závěru 50. let byly na Radyni osazeny antény televizního převaděče a jedno z pater ve věži zabrala tomu odpovídající technika. Těžba v lomu pod Radyní, prováděná komorovými odstřely, soustavně porušovala statiku hradu, ve zdivu východní polookrouhlé věže se objevily trhliny. Počátkem 70. let přikročil podnik Geoindustria Stříbro k rozsáhlé opravě hradu. Injektáží byla zpevněna skála pod východní věží, nadezdění se dočkala obvodová zeď kolem vyhlídkové plošiny i další hradby hradu, vyčištěny byly obě vodní jímky a ve věži bylo postaveno nové dřevěné schodiště.

K usnadnění přesunu materiálu na hrad byla z parkoviště přes příkop nasypána rampa s kolejnicemi, po kterých jezdily vozíky. Na místě staré restaurace byla postavena nová, upravena byla i příjezdová cesta. Práce se neúměrně protahovaly, na hradě se víc nepracovalo, než pracovalo, a po deseti letech vyzněla oprava v podstatě do ztracena. Rampa i se zrezlými kolejnicemi tu zůstala ještě několik dalších let. Radyně byla po dlouhé době znovu otevřena veřejnosti v roce 1981. O kvalitě opravy svědčí fakt, že již po dvou letech provozu došlo k dalšímu zřícení části zdiva okrouhlé věže.

Na počátku 90. let přešel hrad opět do majetku města Starý Plzenec, které za státní podpory pokračuje v péči o hrad. Poslední velké opravy se Radyně dočkala v letech 2002 až 2006. Rozsáhlou záchrannou akci odstartovalo zřícení části zdiva okrouhlé věže. K další havárii, kdy se zřítily kameny z koruny paláce přímo do prostoru pro návštěvníky, došlo dne 26. června 2003. V rámci záchranných prací bylo opraveno zdivo paláce a obou věží, úpravou prošla také vyhlídková plošina. V jednom z pater věže byla zasklena okna a vznikla tak místnost pro drobné výstavy. Přízemí věže obsadil k velké radosti dětí téměř živý rytíř Radouš s černým psem, hlídající truhlu s pokladem. Kolem paláce byly namontovány silné reflektory, které hrad v noci osvětlují. V roce 2004 byla opravena silnice a zřízeno nové parkoviště.

Schwarzriegel 1079 m

Řičej 697 m

Běleč 712 m

Doubrava 727 m

Velký Bítov 713 m

Gr. Riedelstein 1133 m

Lovečná 1105 m

Prusíny - kostel sv. Jakuba

M. Ostrý 1266 m

Velký Ostrý 1293 m

Malý Javor 1384 m Velký Kokrháč 1229 m

Svaroh 1334 m

Velký Javor 1456 m

Jezerní hora 1343 m

Špičák 1202 m

Můstek 1234 m

Jedlová 1177 m

TAJEMSTVÍ plzEňSkých kopců

Pověsti „léta 775 Radouš, syn hrozislavův, ze vsi Radouše, s povolením otce svého pojav 50 pacholků, 30 dívek, 100 krav, 100 volů, 500 ovcí a 200 koz, k západu slunce pospíchal a přijda k jedné velké skále, na ni se sedmi pacholky vstoupil, hrad stavěti poručil a dal mu jméno Radyně. Týž Radouš nedaleko od toho hradu, v jednom podolí nebo oudolí dal sobě dvůr postaviti, a že v tomto místě mnoho pilousů, jinak plžův bylo, dáno jemu jméno plzeň. ohrada toho dvoru byla 700 kročejův vzdýlí a tolikéž šíří. Jest pak dosavad na tomto místě městečko plzenec, jinak Stará plzeň.

Na vrchu spatřuje se pustý hrad Radyně, do kterého žádný nejde, obávaje se, aby ho v něm neštěstí nepotkalo, neboť od svých předkův toho zprávu mají, že v tom hradu všelicí duchové se zdržují, od kterých, kdykoliv do něho vejde, nějakou nesnáz trpěti musí. Ten hrad v čas husitských bouřek měl své obyvatele. Jest také v tom hradu velký poklad, neboť častěji časův předeslých viděn byl černý pes na železné truhle ležící. Často jmenovaný Radouš měl dlouhé uši oslovským podobné a každou svou ženu po porodu zabil.“ Jan František Beckovský: Poselkyně starých příběhův českých

[ 15 ]

Bory

Černice

Dyleň 940 m

Na Brdci 393 m

Vlčí hora 704 m

Radobyčice

Litice

Dubová hora 407 m

Valík 434 m

Přimda 848 m

Šlovický vrch 431 m

Štěnovice

„Jistá hraběnka hleděla mateřským povinnostem vstříc. přála si, aby se jí narodilo děvčátko.

Jistá žena, která dovedla předvídat i budoucí věci, prorokovala jí, že porodí chlapce. hraběnka rozmrzená, že její naděje by měla být zklamána, zvolala hněvivě: “To bych raději porodila osla!“ za tato rouhavá slova byla doopravdy potrestána tím, že narodil se jí opravdu chlapeček, ale měl oslí uši. Dali mu jméno Radouš. Nyní pojala matku k dítěti teprve nenávist. Vychování svěřila jeho cizím lidem na osamělém hradě a chlapci ponechána volnost. Místo aby byl veden k dobrému, jeho ošetřovatelé se o něho příliš nestarali a ještě ho podporovali v jeho nechvalně různých choutkách. když dospěl na mladíka, zatoužil po svobodě a jednou v noci uprchl z hradu, kde byl hlídán. Dlouhý čas bloudil po lesích a pustinách, vyhýbajíce se lidem, kteří se mu po spatření uší posmívali.

Jednoho dne přišel ke kapli v lese, blíže řeky. Vyhledával místečko, kde by si odpočinul. Tu spatřil v houští tvrdě spícího muže s dlouhým vousem. pod hlavou měl spáč velkou, černou knihu. Vedle ležela na prostřeném šátku různá jídla. Radouš nejen unaven, ale i hladov, a proto tiše, aby spáče nevzbudil, přisvojil si něco pokrmů a posilnil se. pojednou pojala ho neodolatelná zvědavost, co asi kniha obsahuje. polehounce, aniž by starce vzbudil, vytáhl mu knihu zpod hlavy a odkradl se s ní pryč. Šel směrem za sluncem několik hodin, až přišel na vysokou, lesem porostlou horu. Tam usedl do mechu a na klíně svém rozevřel knihu, jež starci odňal. pokusil se číst. Jedva však vyslovil slovo, které tam bylo napsáno, tu pojednou viděl se obklopen rojem malých podivných mužíků, kteří se pitvorně ukláněli a po jeho rozkazech se tázali. Radouš poznal, že knihu odejmul čarodějníkovi a s ní také jeho moc. Dlouho se nerozmýšleje, rozkázal mužíčkům, aby mu vystavěli na hoře, kde seděl, pevný hrad a opatřili ho služebnictvem, hojnými zásobami a pěkným rytířským zařízením. o zříceninách Radyně kolovaly už před třicetiletou válkou pověsti, že se tam nalézají velké poklady, které vyzvednouti je nesmírně nesnadno a nebezpečno. přišlo mnoho lidí, již byli žádostiví pomocí proutků a zlaté kuličky pokusiti se o štěstí, neboť pověst o Radoušových pokladech slibovala hojnou kořist. Jistý mnich ze starého kláštera dominikánů z plzně našel prý ve staré rukopisné legendě, schované v knihovně svého kláštera, že velké poklady z Radyně připadnou chudé, čisté dívce, která o květnou neděli náhodou do zříceniny zabloudí a tamní poklady věnuje klášteru, do kterého jako jeptiška vstoupí.“ Václav Krolmus: Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy s ohledem na bájesloví českoslovanské

TAJEMSTVÍ plzEňSkých kopců

Kudy nahoru?

Nenároční turisté mohou vyjet autem až na parkoviště pod Radyní.

Ti zdatnější určitě zvolí výstup po některé ze značených cest, cyklisté zase přijmou výzvu zdolat Radyni na kole, nejlépe ze Starého Plzence (jezdí sem autobusová linka č. 51) či Šťáhlav, kde je čeká největší převýšení. Turistické stezky vedoucí na Radyni jsou však na kole hůře sjízdné, proto cyklisté raději volí cestu po silnici.

Pěšky se můžeme na Radyni vydat po značených turistických cestách ze šesti směrů (viz mapka). Oblíbený okruh ze Starého Plzence, při kterém navštívíme kromě Radyně a Hůrky také bývalé železárny v Sedlci a několik přírodních zajímavostí, představuje Staroplzenecká naučná stezka. Na Radyni se dá dojít i přímo z Plzně-Borů nebo Černic (trolejbusová linka č. 13) po žlutě značené cestě.

Východní věž a Šťáhlavy

Kdy se na Radyni vypravit?

[ 16 ]

Letiště Letkov

Chlum 416 m

Klínovec 1244 m

Mikulka 378 m

Krkavec 505 m

Sylvánský vrch 414 m

Stěnský vrch 750 m

parkoviště pod Radyní vede trasa první etapy recesistického cyklisticko-pijáckého závodu „Radyňská dvanáctihodinovka“. Konává se pravidelně koncem května, v roce 2012 proběhne již jubilejní třicátý ročník. Závod s podobnými pravidly pořádá již mnoho let také plzeňská skupina F.C. HAFFO. Rekord trati je 23:47 min, čas pod půl hodiny, zvláště na horském kole, je velice slušný výkon.

Ostatně, vyzkoušejte si to.

Háje 436 m

Z Božkova od restaurace „Pod kopcem“ přes Letkov a Starý Plzenec až na

Pokud máte rádi daleké rozhledy a budete mít štěstí na počasí, Radyně vás určitě nezklame. Spatříte česká hraniční pohoří od Šumavy až po Krušné hory (Klínovec 1 244 metrů – 87 km). Na severozápadě uzavírá obzor rozložitý Slavkovský les (Lysina 982 m – 69 km), téměř severně pak Doupovské hory (Hradiště 933 m – 64 km). Za zvláště dobré viditelnosti rozeznáme nízko nad severoseverozápadním obzorem i sopečné kužely Českého středohoří (Milešovka 837 metrů – 102 km).

Západní obzor uzavírá blízké pásmo brdských lesů s druhou nejvyšší horou Prahou (862 m – 25 km). Vrcholek nejvyšší hory Šumavy – Velkého Javoru (1 457 metrů – 68 km) – vidět sice není, ale s dobrým dalekohledem spatříte nad hřebenem Jezerní hory a Svarohu dvě pro Javor tak charakteristické „kopule“. Český les je viditelný v celé své stokilometrové délce, včetně nejvyššího Čerchova (1 041 m – 59 km). Kromě zmíněných pohoří spatříme samozřejmě také všechny významnější mezilehlé vrcholy.

Vladař 693 m

Tip

Rozhled

Hradiště 933 m

V dubnu a květnu bývá hrad otevřen o víkendech a státních svátcích od 10.00 do 18.00 hodin. V červnu až srpnu je otevřeno denně (kromě pondělí) ve stejném čase. V září a říjnu jen o víkendech a státních svátcích od 10.00 do 17.00 hodin.

Radyně, to není jen zřícenina hradu. Četné buližníkové skály jsou rájem horolezců i milovníků romantické přírody. Přímo naproti hradu vystupuje nad koruny stromů patnáctimetrová stěna, zvaná příznačně Velká skála, spjatá s počátky skalního lezení na Plzeňsku. První stěnové výstupy zde byly podniknuty již před více než sto lety. Z vrcholu Velké skály se kromě výhledů do údolí Úslavy nabízí také nejkrásnější pohled na hrad. Byla proto často využívána jako stanoviště malířů a kreslířů.

Z Velké skály zachytil Radyni snad již K. L. Kramerius v roce 1814, zcela jistě pak F. A. Heber. Severním směrem, níže po svahu, se nacházejí další zajímavé skály využívané horolezci; převislá Svatební stěna a hřeben Andrejšek se skalními útvary Komínky, Hadí korunka a Hříbek.

Andrejšky jsou chráněny jako přírodní památka rozlohy 2,015 ha.

Vypreparované buližníkové skály porůstá reliktní bor a řada dalších dřevin, bylin, mechů a lišejníků. Ke skalám se dostaneme z Radyně po Staroplzenecké naučné stezce, u Andrejšek je jedna z jejích zastávek.

Krkavec 505 metrů TuRisTicKé značKy: VzdálenosT od sTředu měsTa: PřeVýšení nad oKolím: RozHled:

[ 17 ]

7 km 60–200 m 1, bez rozhledny 5

TAJEMSTVÍ plzEňSkých kopců

S

vahy Krkavce jsou porostlé borovicovými a smrkovými lesy a spolu s romantickými pozůstatky mnoha opuštěných lomů na pískovec a kaolin, kterými je vrch zbrázděn, jsou populárním místem vycházek Plzeňanů.

Pokud si však vyšlápnou až na vrchol, čeká je zklamání. Dveře historické rozhledny i k ní přiléhající nedávno přestavěné chaty najdou uzamčeny. Občerstvit se a pokochat se dalekým rozhledem možné není. Krkavec však býval k turistům přívětivější. Rozhledna s turistickou chatou bývala hojně navštěvována po celý rok. To však bohužel již téměř 60 let neplatí.

Vzhůru na Drsník

1919

Krkavec je po Radyni druhým nejvyšším vrchem v bezprostředním okolí Plzně. Podle geomorfologického členění náleží k Plaské pahorkatině, jak rozhodli geografové. Je zajímavá náhoda, že s Plasy, přesněji řečeno s plaským klášterem, má vrch spojenu i podstatnou část své psané historie. Tenkrát se ale ještě nenazýval Krkavec, ale nesl hrdé jméno Drsník, pod kterým bychom si dnes zřejmě představili kopec vyšší, odlehlejší a nepřístupnější. Jak ke svému názvu přišel, není známo. Snad podle drsného křoví, které na něm rostlo, či snad podle hrubých, drsných skalek, jež místy vystupovaly k povrchu.

Drsník je prvně zmíněn v roce 1409, kdy 28. května svědčili Sezema z Nekmíře, Vích z Příšova, Beneda a Racek ze Žilova a Petr z Kokořova, tedy drobní vladykové z okolních vesnic, že „hora zvaná Drzstnik“ náleží plaskému klášteru.

Plaský klášter vlastnil na severním Plzeňsku mnoho vesnic. Za husitských válek pak získal většinu z nich do zástavy rod Gutštejnů a spolu s nimi i vrch Drsník. Tímto způsobem ocenil král Zikmund jejich věrné služby v bojích proti husitům. Později se část zastavených vsí včetně Drsníku dostala do rukou pánů z Nekmíře.

V roce 1555 spojil Šebestián Markvart z Hrádku své nekmířské panství, jehož součástí byla dle zápisu i „hora Drsník“, se sousedním bělským panstvím.

Centrem nového rozsáhlého panství, které sahalo od Města Touškova a Plzně až na Manětínsko, se stala Dolní Bělá.

Ještě na počátku 17. století žádal plaský opat císaře Rudolfa II. o vyplacení zastaveného klášterního majetku. V jeho výčtu je jmenována i „hora Drsník, kde se lámal kámen mlýnský“. Císař opata nevyslyšel, naopak svým majestátem věnoval vsi držiteli bělského panství Diviši Markvartovi z Hrádku. Ten se však zapletl do stavovského vzbouření a byl proto konfiskační komisí v roce 1622 odsouzen ke ztrátě dvou třetin majetku. Součástí bělského panství a později znovu odděleného nekmířského panství zůstala větší část Drsníku až do konce feudalismu. Po vytyčení katastrálních hranic připadl jeho vrchol a severní svahy k Ledcům. Západní a jižní svahy vrchu však odedávna náležely k Chotíkovu, který byl od roku 1674 součástí malesického panství.

V roce 1659 je vrch u Ledců poprvé nazván Krkavcem, aniž je jasné proč.

Stejný název „krkawetz Berg“ se objevuje i na mapě prvního (tzv. josefského) mapování, které proběhlo v letech 1764–1768. Nový název se podivuhodně rychle ujal, zatímco Drsník upadl v zapomnění.

Krkavec s Chotíkovem ze Stráže

[ 18 ]

Brda 773 m

Kokotsko 501 m

Chlum 561 m

Radeč 721 m

Bechlov 599 m

Luhová 411 m

Záluží

Třemošná

Mapa III. vojenského mapování

TAJEMSTVÍ plzEňSkých kopců

zajímavosti

1925

Nejstarší nepřímá zmínka o Krkavci je již z roku

1358. Podle smlouvy, učiněné 21. května toho roku mezi Rackem z Nekmíře a Janem, opatem plaského kláštera, si Racek od kláštera najal na pět let za roční poplatek 70 grošů „lomy na vrchu blíže Salush (Záluží), v nichž dobývali a lámali kameny mlýnské“. Mlýnské kameny se zde tesaly ještě v 16. století. Svahy Krkavce jsou dodnes pokryty prohlubněmi, místy lze nalézt i kusy poškozených mlýnských kamenů, zanechaných kameníky na místě. Jeden „zcela otesaný“ mlýnský kámen byl nalezen ve 30. letech 20. století při terénních úpravách v blízkosti rozhledny.

Pozůstatky po těžbě byly v 70. letech 19. století

považovány místními badateli za pozůstatky pravěkého pohřebiště. Články o něm se dostaly i do tehdejší odborné literatury – Památek archeologických a místopisných: „Pohřebiště z dob pohanských objevil, jakž denní listy v červnu 1875 psaly, pan V. Lindacker na západní stráni vrchu Krkavce, jenž k severu as půldruhé hodiny od Plzně u Chotíkova se nalezá. Hroby táhly se od temene vrchu až dolů a jsou prý v mnohých věcech rozdílné od hrobů dosud objevených a prozkoumaných. Škoda, že jsou až na malé výjimky všechny rozkopány a vybrány, ježto už před mnoha lety v nich poklady se hledaly. Hroby ty byly vyzděny a dle všeho velkou deskou uzavřeny, na nížto se pak kameny nakupily. Co jistou známku pohanského pohřebiště shledal tam pan V. Lindacker velké žernovům podobné kameny z tvrdého křemelovitého slepence. Lid jim říká mlýnské kameny, ač nikde daleko široko mlýna není a kameny ty za žernovy mlýnské nikdy by se nehodily. Stráň ta, jako vůbec celý vrch, jest lesem porostlá a plna velkých kamenů. Lid z okolí tvrdí, že byly na té stráni často již nalezeny všeliké kroužky, patrně bronzové, spony a kladiva. Mnohé kameny odtud odnešeny byly též k stavbě.“

Zima na Krkavci (30. léta 20. století)

Ještě ve druhé polovině 16. století bylo možné

v lesích severně od Plzně narazit i na medvěda. Tehdy se přeli synové Šebestiána Markvarta z Hrádku, sídlící na Bělé, se svým sousedem, kaceřovským Florianem z Gryspachu, o honitbu v hraničních lesích. Dozvídáme se přitom i podrobnosti o stavu zvěře. Svědci vypověděli, že se v lesích „honí“ divocí kanci, svině, medvědi a jeleni.

[ 19 ]

Buková hora 651 m

Košutka

Radyně 567 m

Štědrý 667 m

Mikulka 378 m

Letná

Doubravka

Na Pohodnici 499 m

Chlum 416 m

Čilina 523 m

Praha 862 m

Žďár 629 m

1935