100 zajímavostí ze staré Šumavy II.

100 zajímavostí ze staré Šumavy II. od Nýrska do Prachatic Petr Mazný, Zdeňka Řezníčková, Pavel Fencl, František Nykles, Tomáš Bernhardt, Vladimír Horpeniak

Vydal Starý most s.r.o. v Plzni 2011 ©

100 zajímavostí ze staré Šumavy II. © Petr Mazný, Zdeňka Řezníčková, Pavel Fencl, František Nykles, Tomáš Bernhardt, Vladimír Horpeniak Vydavatel: Starý most s. r. o., Plzeň www.starymost.cz Vydání první, 2011 Sazba: Mgr. Tomáš Bernhardt Tisk: EUROPRINT, a. s. ISBN 978-80-87338-14-8

100 zajímavostí ze staré Šumavy II. od Nýrska do Prachatic Z dobových novin, časopisů, knih a archivních materiálů vybrali Petr Mazný, Zdeňka Řezníčková, Pavel Fencl, František Nykles, Tomáš Bernhardt, Vladimír Horpeniak Současné fotografie Jaroslav Vogeltanz

Připraveno ve spolupráci s Muzeem Šumavy v Sušici a Kašperských Horách a Prachatickým muzeem

Zvláštní poděkování za pomoc při vydání knihy patří garantům: GA Energo technik s. r. o. JM-montáže, s. r. o. KAPPENBERGER + BRAUN, Elektro-Technik spol. s r. o.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uložena ve snímacích zařízeních ani přenášena v jakékoliv formě ani žádnými prostředky elektronickými, mechanickými, fotokopírováním, nahráváním ani jiným způsobem bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

AUTOŘI PUBLIKACE DĚKUJÍ ZA SPOLUPRÁCI A CENNÉ RADY: Janu Hajšmanovi Miloši Pickovi

Historické ilustrační fotografie pocházejí ze sbírek Jaroslava ­S yřištěho, Jaroslava Nechvátala, Prachatického muzea, Muzea Šumavy v Sušici a Kašperských Horách a Františka Nyklese. Autory současných fotografií jsou Jaroslav Vogeltanz, František Nykles, Jan Hajšman, Jan Kavale, Vladimír Horpeniak a Tomáš Bernhardt.

Od nýrska do Prachatic

1. Pytlácké války na Šumavě  Obrovské rozlohy šumavských lesů nabízely v minulosti ideální prostředí pro život divokých zvířat. Horské lesy vyhledávali lovci, toužící po vynikající trofejové zvěři, aby se pak mohli na mysliveckých výstavách chlubit nejvyšším oceněním. Například v roce 1733 se uvádělo, že na panství Český Krumlov žilo 909 jelenů a 3 210 kusů jelení zvěře. Toto bohatství velmi lákalo pytláky, zejména z bavorské strany hranice. Do Čech jich přicházely celé tlupy, které nejen pytlačily zvěř, ale také kradly, co jim přišlo pod ruku. Spolu s pytláky se na decimování zvěře podepsaly i události napoleon­ských válek. Na řádění pytláckých band, které čítaly 40 až 100 po zuby ozbrojených mužů (často se psy), byl myslivecký personál krátký. Příliš nepomohly ani vojenské posádky, umístěné na strategických přechodech. Schwarzenberská a státní administrativa se rozhodly situaci uklidnit radikálním způsobem – podstatným snížením počtů jelení zvěře. Pytláctví však pokračovalo dál a panstvo vydalo drastický příkaz – vystřílejte všechnu jelení zvěř. Každý z mysliveckého personálu mohl trefovat podle libosti, jak a co chtěl. Poslední tři kusy jelení zvěře na Šumavě byly uloveny v Blanském lese. Ani toto radikální opatření ale neukončilo nájezdnickou činnost loupeživých pobudů. V roce 1826 se objevila v Dolní Vltavici stovka ozbrojených mužů, kteří stříleli na vše, co jim přišlo na mušku. A to nejen na našem území, ale i na pozemcích

9

10

100 zajímavostí ze staré šumavy

Dolní Vltavice

rakouského panství kláštera Schlägl. Jakmile pytláci zjistili, že je proti nim povoláno vojsko, rozutekli se do svých domovů. Pytlačila se nejen lesní zvěř, ale i pasoucí se dobytek, a kradla se dokonce i tráva na krmení. Nelítostný boj s pytláky, pašeráky a zloději skotu měl tvrdá pravidla. Platilo: zničit nebo být zničen. V této válce se neodpouštělo – po střetech a přestřelkách hrozilo účastníkům dlouhé vzájemné pronásledování a krvavá msta. Situace s pytláky se po roce 1850 uklidnila a z řad lesníků se začaly ozývat hlasy o vysazení jelení zvěře do některých revírů. Mezi nejaktivnější zastánce návratu zvěře do oblasti Boubína patřil vimperský lesmistr Alois Nedobitý. Do obůrky na úpatí Boubína byl v roce 1874 vypuštěn jelen Honzík z Hluboké a tři laně z panství Orlík. Ani tento legendární jelen ale nezůstal ušetřen řádění bavorských pytláků, kteří ho ulovili v únoru 1878. Zastřeleného jelena chtěli dopravit do Bavorska na saních. Byl však tak těžký, že jen odřízli trofej a nejlepší kusy zvěřiny. Po návratu do Bischofreutu byli pytláci zatčeni a odsouzeni. Paroží se podařilo získat zpět na druhou stranu hranice a dodnes zdobí sbírky mysliveckého muzea Ohrada u Hluboké nad Vltavou. O krvavých střetnutích mysliv­ců a bavorských pytláků psal i Karel Klostermann – jednak ve svém šumavském románu Ze světa lesních samot (1891) a také v Črtách ze Šumavy (1890). Jelen „Hansl“ v boubínské oboře, 30. léta minulého století

Od nýrska do Prachatic

2. Wunderbach  Jedno z míst „zaniklé“ Šumavy, kde se dají dodnes najít stopy bývalého života horalů, leží asi dva kilometry proti proudu Otavy za Rejštejnem (tam, kde je odbočka na Horskou Kvildu). V místě, kterému se říká Myší Domky (Maushaus), stávala hospoda, která někdy v osmdesátých letech 20. století vyhořela. Pod silnicí směrem k řece jsou zbytky kamenných zdí bývalé Wolfovy pily. O té se zmiňuje Karel Klostermann ve svém románu V ráji šumavském. Byla postavena v „broučkové (kůrovcové) době“ po ničivé vichřici, která v roce 1870 zdevastovala šumavské lesy. Pohon pily zajišťovala voda z dosud zřetelného náhonu, který odbočuje z Otavy asi kilometr proti proudu u Paštěckého mostu. Podle údajů v rejštejnské kronice vyhořela pila koncem srpna roku 1914. Téměř na úrovni bývalé pily jsou na obou březích řeky zachovalé pilíře lávky, která kdysi vedla do osady Wunderbach, nazývané také Bystrá nebo Wundrbašské Domky, případně Wunderbach Häußer.

11

12

100 zajímavostí ze staré šumavy

Osada Wunderbach byla vklíněna do hlubokého údolí mezi Radkovský vrch (907 m) a vzdálenější horu Křemelnou (1 125 m). Osadou protékal potok stejného jména, v dnešních mapách je ­uváděn jako Pěkný. Potok pramení ve výšce více jak 900 metrů nad cestou z Prostředních Paští na Malý Babylon a na své tříkilometrové pouti do Otavy překonává přes četné kaskády téměř třistametrový spád. Potok rozděloval osadu Wunderbach na dvě části. Menší patřila do stodůleckého katastru a tvořily ji čtyři usedlosti, které stály seskupené na stráni kolem mlýna. Větší část osady ležela na levém břehu, patřila do radkovského katastru a sestávala z pěti stavení, rozesetých podél potoka v délce více jak kilometr. Zástavba sahala až k řece Otavě a poslední dvě chalupy byly až u zmíněné lávky přes řeku. Chatrná lávka, i když stávala na mohutných pilířích, sloužila jen pro pěší a chůze přes ni představovala vždycky jisté riziko. Kromě lávky přes Otavu vedla z osady ještě cesta do Rejštejna úbočím Radkovského vrchu. Tato cesta vedla z Paští, Wunderbachem procházela a do vybudování Paštěckého mostu přes Otavu v roce 1933 tvořila jedinou spojku do Rejštejna. Proti proudu potoka vedly z osady další dvě cesty, jedna k Jaglmühle a přes samotu Stimling do Radkova a druhá přes osadu Ebenwies a Staré Hutě až k již zmíněné cestě z Prostředních Paští do Malého Babylonu.

Od nýrska do Prachatic

V Körbrově průvodci Šumavou se při popisu cesty z Čeňkovy Pily do Rejštejna píše „ … Po ¾ hod. pochodu mineme pilu Maushaus, proti které ve východním úbočí hory Křemelné ryje se hluboká kotlina, zv. Wunderbach, kam od začátku ledna do polovice února slunce nezasvitne.“ Tak jako v desítkách dalších šumavských obcí skončil život ve Wunderbachu odsunem německých obyvatel. Jenom díky nepřístupnosti místa zůstala v terénu dodnes zachovalá torza téměř všech stavení včetně mlýna. V jeho blízkosti je znatelné původní koryto potoka, pečlivě vyskládané z kamenů. Ve zřícenině mlýna i v jeho okolí zůstaly uchráněny před sběrači železa zbytky soukolí a dalších součástek strojního zařízení. Najdete zde unikátní exempláře smrků, borovic i kamenné zídky – snosy, pečlivě vysbírané z malých luk. Zplanělé a polámané zbytky ovocných stromů dokreslují okolí osady. Na závěr dobrá rada – do Wunderbachu jděte těsně po zimě, kdy je ještě suchá tráva utažená od sněhu. Jinak se do osady dostanete velice obtížně a v metrových kopřivách, ostružinách a všelijakém porostu a plevelu se buď ztratíte, anebo si přinejmenším zkazíte dojem z tohoto krásného místa.

3. Puchingerův dvůr – dějiště  ­ Klostermannova románu?  Nedaleko jedné z nejfrekventovanějších turistických tras na Šumavě, která vede Povydřím z Čeňkovy Pily na Antýgl, je ukryto málo známé, ale krásné a tiché údolí – Puchingerův dvůr, dříve Buchingerhof. Je spojeno nejen s bohatou šumavskou sklářskou historií, ale také s dílem spisovatele Karla Klostermanna, dokonce s jedním z jeho nejznámějších románů V ráji šumavském (1893). Údolí má jméno po samotě, přestavěné v roce 1837 z bývalé sklárny. Ještě v roce 1930 zde žilo ve třech domech 26 obyvatel. Zatímco původní statek č. p. 17 se zachoval dodnes, z podružního domku, nacházejícího se asi 100 metrů západně, zbyly jen rozvaliny. Zřetelná je i původní cesta, vedoucí kolem podružního domku do Nových Domů (Neuhaus), Hluboké (Tiefenau) a Zhůří (Haidl). V opačném směru vedla podél potůčku ještě v sedmdesátých letech 20. století původní cesta k Vydře. Dnes je tato cesta zarostlá a nahradila ji nová. Historik Pavel Fencl (jeden ze spoluautorů této knihy) z Prachatického muzea se snažil dokázat, že Puchingerův dvůr býval statkem furiantského Podhamerského sedláka z uvedeného Klostermannova románu. Všechny v knize uvedené příklady cest Rezly Podhamerské do Rejštejna a Karla Raaba do Kaltenbrunnu či Pavlíny Podhamerské na pouť do Kašperských Hor (uvedené v brožuře Příběhy z Plání) lze téměř

13

14

100 zajímavostí ze staré šumavy

přesně zasadit do krajiny kolem Puchingerova dvora. Shoduje se i popis okolí statku Podhamerského sedláka, jak je líčeno v románu. Spiso­vatel se zmiňuje, že západním směrem k řece Vydře se údolí otevíralo, takže poskytovalo výhled na hory sattelberské a schlössel­waldské. V případě sattelberských hor se jednalo pravděpodobně o Spálený vrch (1 013 m) a ­Sedelský vrch (926  m). Do schlösselwaldských hor patřily i skalní útvary na Hrádkách nad Turnerovou chatou. Klostermann často zdůrazňoval, že příběhy, o kterých vypráví, se skutečně staly a že v nich popisované osoby existovaly. Stejně tak ale přiznával, že s ohledem na skutečnost, že řada osob v době vydání románů ještě žila, zaměňoval jejich jména i místa dějů. Dohledat se dá v historických pramenech i sklářská minulost Puchingerova dvora. Jednalo se nejspíš o přenesenou sklárnu z blízkého Jelenova (Hirschensteinu) z konce 18. století, nacházející se na panství města Kašperských Hor. Stěhování skláren bylo v té době zcela obvyklé. Sklárny měly velkou spotřebu dřeva, a tak se po jeho vytěžení v okolí stěhovaly na jiné místo. Jelenovská sklárna, která vznikla údajně v roce 1721, vyráběla výhradně páteříky (růžencové korálky) a měla těžké podmínky pro provoz, neboť fungovala na špatně přístupném místě, kde ležel téměř půl roku sníh. Ale ani na Puchingerově dvoře sklárna dlouho nepracovala a stěhovala se dál, pravděpodobně do blízké Hluboké (Tiefenau) pod Huťskou horou nebo ke známému Antýglu. Sedíte-li dnes na prosluněné stráni nad Puchingerovým dvorem, jen těžko se vžijete na tomto kouzelném, tichém a jedinečném místě do těžkých životních podmínek „doby zlatého broučka“, ve které žil Podhamerský sedlák. Doby, která díky likvidaci dřeva, napadeného kůrovcem po ničivé vichřici v roce 1870, sice přinesla lidem nevídané výdělky, ale také nástrahy, kterým jen málokdo ze zdejších rychle bohatnoucích, ale prostých lidí dokázal odolat.

Od nýrska do Prachatic

4. Pochod smrti přes ­šumavský Rejštejn  Konec druhé světové války se rychle blížil. Němci se na jaře roku 1945 snažili zoufale zahladit stopy po svém nelidském panování na zabraných územích. Zejména rychlý postup vojsk na východní frontě nutil okupanty k rychlému vyklízení a likvidaci koncentračních táborů, nacházejících se na území Polska a Německa. Obava z odplaty za kruté zacházení s vězni přinutila fašisty k organizování transportů, kterými hnali vězně na západ. Přesunů bylo velmi mnoho, proudy zbídačených vězňů z jednotlivých lágrů se na cestách často spojovaly a rozdělovaly. Celková nepřipravenost transportů, kruté zacházení s vězni a v neposlední řadě zimní počasí způsobovaly vysokou úmrtnost, takže akce se právem nazývaly „pochody smrti“. Trasa jednoho z nich vedla i oblastí Šumavy, od Nýrska přes Zejbiš (dnešní Javornou) do Hořejšího Krušce a přes Rejštejn a Kvildu do Volar. Údaje o tomto pochodu jsou převzaty převážně z protokolů sepsaných v červenci 1945 ve stanicích Sboru národní bezpečnosti v Hartmanicích a Rejštejně na základě výpovědí místních obyvatel a účastnic transportu. Marie Puchingerová, kuchařka z velkostatku v Hořejším Krušci, například vypověděla, že transport asi 600 žen převážně židovské národnosti dorazil do velkostatku 28. dubna 1945. Ženy byly velmi zubožené. Ty, které nebyly schopny pochodovat, dovezly volské potahy – povinnost dodávat potahy měly obce, ležící na trase pochodu. Velitel transportu vydal příkaz, podle něhož měly dostat vězenkyně jídlo až druhý den ráno – dvě vařené brambory na osobu. Statkář Fuchs jim dal údajně pět brambor, které ženy jedly i se slupkami. Rána se nedožilo 12 nešťastnic. Z výpovědí kočích bylo zapsáno, že z H. Krušce byly tyto zemřelé vězenkyně dopraveny na židovský hřbitov u Hartmanic.

15

16

100 zajímavostí ze staré šumavy

Četnická stanice v Hartmanicích určila z okolních obcí 15 povozů, které měly účastnice neschopné pochodu převézt do Rejštejna. Během přepravy zemřely další čtyři vězenkyně. O utrpení v táborech i během pochodu vypovídala po válce na četnické stanici v Rejštejně také účastnice pochodu Lola Langfusová. Před Rejštejnem z transportu utekla a ukryla se v lese, kde přespala. Po odchodu transportu se přihlásila na četnické stanici, kde se jí ujal velitel stanice Otto Freundorfer, který jí zajistil nocleh, jídlo a pozdější odvoz do Ferchenheidu (dnes Borová Lada). Po příchodu transportu do Rej­ štejna dostal starosta Lukáš Heppler příkaz navařit polévku v místních třech hostincích. Ani pozdě večer však polévka hotová nebyla, a tak velitel transportu, jehož jméno se nepodařilo zjistit, rozhodl, že polévku dostanou vězenkyně až ráno. I když to bylo zakázáno, nosili místní obyvatelé ženám jídlo a pití. ­Dalším problémem bylo ubytování. I přes údajně slíbené ubytování ve sklárně přenocovaly ženy za chladného počasí na louce za hřbitovem. Kostel v Rejštejně Ke čtyřem ženám, které nevydržely pochod z Krušce, přibylo dalších sedm, jež zemřely během studené noci. Velící důstojník transportu, údajně příslušník zbraní SS, rozhodl, že zemřelé nesmí být pochovány na místním hřbitově ani na louce, ale na místě, kam byl zakopáván uhynulý dobytek. Vykopání společného hrobu musely zajistit nešťastné účastnice pochodu.Druhý den ráno odešel transport, doprovázený deseti vozy, směrem na Kvildu. Na malém pomníčku u cesty, necelý kilometr od obecního hřbitova směrem na Kozí hřbety, je deska k uctění památky žen, které na Šumavě zbytečně zemřely několik málo dnů před koncem války…