Jussi
SLOŽKA 64
čtvrtý případ carla mørcka z oddělení q
JUSSI ADLER‑OLSEN Složka 64
Kriminální román
Jussi
Slo탑ka 64
Brno 2014
Jussi Adler‑Olsen: Journal 64 Copyright © JP/Politikens Forlagshus, København, 2009 Translation © Magdalena Jírková, 2013 Cover design © Wildes Blut, Atelier für Gestaltung, Stephanie Weischer using photographs from plainpicture/Arcangel Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013, 2014 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-085-2 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-086-9 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-087-6 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-088-3 (Formát MobiPocket)
Věnováno mé matce a otci, Karen-Margrethe a Henrymu Olsenovým, a mým sestrám, Elsebeth, Marianne a Vippe.
PROLOG Listopad 1985 Na kratičkou chvíli se cítila dobře. Mezi prsty držela chlad‑ nou, jemnou sklenku šampaňského, kolem šuměly hlasy a manžel ji rukou lehce objímal kolem pasu. Podobně se cítila, jen když bývala zamilovaná, a během desetin vteřin prožitých ve vzdáleném dětství. Pocit jistoty při babiččině tlachání. Tlumený smích, u kterého se tak hezky usínalo. Smích lidí, kteří už dávno nejsou na tomto světě. Nete pevně stiskla rty, aby ten pocit nezmizel. Už se jí to v minulosti několikrát stalo. Narovnala se a rozhlédla se po paletě pestrobarevných šatů a vzpřímených zad. Na slavnostní večeři pro dánské lau‑ reáty letošní Velké nordické ceny za medicínu se dostavilo mnoho hostů. Vědci, lékaři, celebrity. Společnost, do které se rozhodně nenarodila, ale ve které se během ubíhajících let cítila čím dál tím lépe. Zhluboka se nadechla a právě si chtěla spokojeně po‑ vzdychnout, když na sobě naprosto jasně ucítila něčí pohled. Někdo ji pozoroval skrze záplavu vysoce vyčesaných vlasů a zástup mužů s pevně utaženými motýlky. Takové nedefi‑ novatelné a zneklidňující elektrické výboje dokážou vyslat pouze oči, které nepřejí nikomu nic dobrého. Instinktivně se stáhla stranou jako štvaná zvěř, hledající úkryt v houštinách. Položila manželovi ruku na rameno a pokusila se o úsměv, zatímco její oči těkaly mezi slavnostně oblečenými těly a leh‑ kým oparem snášejícím se ze svítilen. Náhle jedna z žen zaklonila v srdečném záchvatu smíchu hlavu a tento pohyb odkryl Nete výhled ke stěně sálu. Tam stál on. Jeho postava vyčnívala nad ostatními jako maják. Na‑ vzdory nastupující tmě a křivým nohám připomínal číhající 9
šelmu, jejíž oči klouzaly po přítomných s přesností pátrací‑ ho světlometu. Znovu pocítila jeho intenzivní pohled po celém těle a pochopila, že pokud okamžitě něco neudělá, celý její ži‑ vot se během několika málo vteřin zhroutí jako domeček z karet. „Andreasi,“ řekla a chytila se za krk, po kterém jí začí‑ naly stékat čůrky potu. „Mohli bychom už jít? Necítím se moc dobře.“ To úplně stačilo. Její manžel povytáhl tmavé obočí, po‑ kývl ostatním na pozdrav, uchopil ji za ruku a vydal se na cestu. Právě proto ho milovala. „Děkuju,“ řekla. „Bohužel mě zase chytla hlava.“ Přikývl. Sám to moc dobře znal. Dlouhé, bezútěšné ve‑ čery v obývacím pokoji při atacích migrény. I to měli společné. Právě došli k masivnímu schodišti vedoucímu ke slav‑ nostnímu sálu, když vtom se odněkud vynořil vysoký muž a zastoupil jim cestu. Hned si všimla, že vypadá mnohem starší. Jeho oči, kdy‑ si tak zářící, zmatněly. Vlasy měl k nepoznání. Uplynulých pětadvacet let odvedlo svou práci. „Nete, co ty tady? Ty jsi ta poslední, koho bych v téhle společnosti očekával,“ řekl krátce. Rychle se s manželem protáhla kolem něj, ale to její‑ ho pronásledovatele nezastavilo. „Ty si na mě nevzpomínáš, Nete?“ ozvalo se zezadu. „Já myslím, že ano. Curt Wad. Mě si přece musíš pamatovat.“ V půlce schodiště je dohonil. „Možná jsi teď děvkou ředitele Rosena, ne? Kdo by si kdy pomyslel, že se dostaneš takhle vysoko?“
10
Pokusila se manžela odtáhnout pryč, ale Andreas Ro‑ sen byl zvyklý stavět se k problémům čelem. Ani teď se ne‑ zachoval jinak. „Byl byste tak laskav a přestal obtěžovat mou ženu?“ řekl a jeho tichá slova doprovázel vzteklý výraz. „Aha.“ Nevítaný host ustoupil o krok dozadu. „Povedlo se ti vtáhnout Andrease Rosena do svých sítí, Nete. Dobrá práce.“ Nasadil výraz, který by si jiní lidé vyložili jako pokři‑ vený úsměv, ale ona dobře věděla, o co jde. „To mi naprosto uniklo. Pochop, nepohybuji se v těchto kruzích příliš často a bulvární plátky nečtu.“ Všimla si, že manžel znechuceně potřásl hlavou. Ucíti‑ la, jak ji uchopil za ruku a táhne ji za sebou pryč. Na chvíli nemohla popadnout dech. Jejich kroky pleskaly o zem jako asynchronní ozvěna sebe samých. Pospěšme si, ať už jsme pryč, říkaly. Podařilo se jim dojít až do šatny, ale vtom se za nimi hlas ozval znovu. „Pane Rosene! Možná tedy netušíte, že vaše žena je děv‑ ka. Chovanka z ostrova Sprogø, které je úplně jedno, před kým roztáhne nohy. Asi ani nevíte, že její debilní mozek ne‑ pozná rozdíl mezi pravdou a lží a…“ Manžel se náhle prudce otočil, až ji zabolelo v zápěstí ruky, za kterou ji držel. Několik hostů se pokoušelo vysokého muže, který narušil slavnostní večer, zklidnit. Dva mladí lé‑ kaři, kteří se na místě také objevili, před něj výhrůžně před stoupili, aby mu dali jasně najevo, že jeho další přítomnost je nežádoucí. „Andreasi, nech toho,“ vykřikla, když manžel přistoupil ke skupince okolo jejího mučitele. Ale manžel ji nevnímal. Alfa samec vyrazil, aby si vyznačil své teritorium.
11
„Nevím, kdo jste,“ řekl. „Ale doporučuji vám, abyste se neukazoval na veřejnosti, dokud se nenaučíte slušně chovat.“ Vychrtlý muž zvedl hlavu a pohlédl přes muže, kteří ho drželi. Všichni v šatně mu viseli na popraskaných rtech. Šat‑ nářky u pultu, za kterým schovávaly kožichy odděleně od kabátů. Ti, co náhodně procházeli kolem. Soukromí řidiči, čekající u létajících dveří. A nakonec se ozvaly věty, které nikdy neměly být vyslo veny. „Tak se zeptejte Nete, kde ji sterilizovali, pane Rosene. Zeptejte se jí, kolikrát potratila nebo jak se člověk cítí po pěti dnech na samotce. Zeptejte se na to a nepoučujte mě, jak se mám chovat ve společnosti. To nechte na jiných lidech, lepších než vy, pane Andreasi Rosene.“ Curt Wad se vytrhl ze sevření a s očima plnýma nená‑ visti ustoupil stranou. „Jdu!“ zařval. „A ty, Nete,“ ukázal na ni chvějícím se prstem, „ty se vrať zpátky do pekla, kam patříš!“ Ještě než se za ním zavřely létající dveře, po celé míst‑ nosti se rozezněly hlasy. „To byl Curt Wad,“ šeptal kdosi za nimi. „Studoval spo‑ lečně s dnešním laureátem a tenkrát spolu kamarádili. To je taky jediná dobrá věc, která se o něm dá říct.“ Přesto se dostala do pasti. Odhalená. Oči ostatních ji pozorovaly. Hledaly známky, které by pomohly odhalit její pravé já. Má příliš hluboký výstřih? Vy‑ zývavé boky? Nebo to snad jsou její rty? Když si přebírali kabáty, šatnářčin teplý dech působil až jedovatě. Bylo z ní jasně cítit — nejsi o nic lepší než já. Tak málo stačilo. Stočila pohled k zemi a zavěsila se do manžela. 12
Do svého milovaného muže, kterému se neodvážila po‑ dívat do očí. Naslouchala tichému, pravidelnému chodu motoru. Jeden druhému neřekl ani slovo. Oba dva tiše seděli a zírali na pulzující stěrače a okolní podzimní tmu. On možná čekal, že všechno popře a vyvrátí, ale tuhle útěchu mu poskytnout nemohla. Ona možná čekala, že jí vyjde vstříc. Že z ní stáhne svěrací kazajku, podívá se na ni a řekne, že ať už se stalo cokoliv, nic to neznamená. Důležitých je těch jedenáct spo‑ lečně prožitých let. Ne těch třicet sedm, které byly předtím. Ale on jen zapnul rádio a nechal celý vůz naplnit ohlušu‑ jící hudbou. Sting je doprovázel při cestě ostrovem Sjælland na jih, Sade a Madonna zase přes Falster a Guldborgsund. Noc byla plná mladých, zvláštních hlasů. Jediné spojení, kte‑ ré jim zůstalo. Všechno ostatní bylo pryč. Byli několik set metrů před městečkem Blans a pár kilo metrů od domova, když náhle zabočil na polní cestu. „Tak mluv, řekni mi to,“ řekl, zahleděný do hluboké tmy okolo nich. Ani jedno vřelé slůvko. Ani jménem ji neoslovil, aby ji trochu utěšil. Jen strohé: Tak mluv, řekni mi to! Zavřela oči. Prosila ho o pochopení. Vysvětlovala, že šlo o zvláštní souhru náhod a že muž, který ji očernil, je také zároveň strůjcem všeho zla v jejím životě. Ale navzdory všemu musela přiznat, že vše, co bylo ře‑ čeno, je pravda. Tiše to připustila. Všechno je pravda. V tomto náročném, bolestivém okamžiku slyšela jen jeho dech. Nakonec se k ní otočil a podíval se na ni temnýma 13
očima. „Takže proto se nám nepodařilo mít spolu dítě,“ řekl. Přikývla. Stiskla rty a řekla, jak to bylo. Ano, lhala mu a vymýšlela si. Přiznala se. Jako mladá dívka byla umístěna na ostrov Sprogø, ale byla v tom nevinně. Šlo o dlouhou řadu nedorozumění, zneužití moci a podvodů. O nic jiného. Ano, má za sebou potraty a je sterilizovaná, ale ten příšerný chlap, kterého právě potkali… Položil jí ruku na rameno. Jeho chlad ji omráčil jako elektrický výboj a donutil zmlknout. Zařadil rychlost, povolil spojku, projel městem a nej‑ vyšší možnou rychlostí ujížděl podél luk a temného moře. „Je mi líto, Nete. Nedokážu ti odpustit, žes mě celé ty roky utvrzovala v tom, že spolu můžeme mít dítě. To prostě nedokážu. A co se týče toho ostatního, stačilo mi, co už jsem slyšel.“ Na chvíli ztichl. Ucítila bodání ve spáncích a ztuhlý krk. Zvedl hlavu. Stejně arogantně, jako když jednal s lidmi, které nepovažoval za sobě rovné. Sebejistě, jako když igno‑ roval špatné rady. „Sbalím si své věci,“ pokračoval a zřetelně artikuloval. „Máš týden na to, aby sis našla něco jiného. Z našeho domu Havngaard si můžeš vzít, co chceš. Nechci, aby ti něco chy‑ bělo.“ Pomalu se od něj odvrátila a zadívala se na moře. Ne‑ patrně stáhla okénko a vdechovala vůni mořských řas. Po‑ zorovala přehýbání černočerných vln, které jako by ji chtěly odnést s sebou. Vybavila si osamělé, zoufalé dny na ostrově Sprogø, kde ji stejné moře lákalo, aby všemu udělala rychlý konec. Řekl: Nechci, aby ti něco chybělo. Jako by na tom zále želo. 14
Pochopila, že ji vůbec nezná a nikdy neznal. Podívala se na hodinky a povšimla si dnešního data — 14. listopadu 1985. Pootočila hlavu, zadívala se na manžela a roztřásly se jí rty. Potom pomalu zvedla ruku směrem k volantu a rychle ho chytila. Manžel začal protestovat. Zatáhla ze všech sil. Marně se mermomocí snažil udržet automobil na silni‑ ci, která se pod nimi začínala ztrácet. Manželovy úplně po slední protesty přehlušilo skřípění kovu o větrolamy. Náraz do vodní hladiny zněl jako návrat domů.
15
1 ) Listopad 2010 Hlášení o událostech uplynulé noci si Carl vyslechl v poli‑ cejním rádiu cestou z řadového domku v Allerødu. Za nor‑ málních okolností by se o práci mravnostní policie nikdy nezajímal, ale tentokrát tomu bylo jinak. V bytě na ulici Enghavevej někdo přepadl a polil kyse‑ linou sírovou majitelku jedné z eskortních služeb. Lidé na oddělení popálenin v Královské nemocnici měli plné ruce práce. Policie se pokoušela najít svědky, ale zatím bez valné‑ ho výsledku. K výslechu už předvedli partu ušmudlaných chlapíků z Litvy, ale v průběhu noci vyšlo jasně najevo, že pachatelem může být jen jeden z podezřelých. Bohužel se jim nepodařilo zjistit který. Chyběl důkazní materiál. Hospitalizovaná oběť prohlásila, že nedokáže útočníka přesně identifikovat, a pro‑ to museli zase všechny pustit. Stará známá písnička. Cestou z parkoviště na policejní stanici potkal Carl Brandura Isaksena ze stanice City, kterému se říkalo Ram‑ pouch z Halmtorvu. „Nazdar, vyrazils do světa naštvat pár lidí?“ zachechtal se Carl, když se míjeli. Idiot se bohužel zastavil a otázku snad dokonce považoval za pozvání k rozhovoru. „Tentokrát to schytala Bakova sestra,“ řekl ledovým hlasem. Carl se na něj zadíval zamlženým zrakem. O čem to sakra mele? „Blbá smůla,“ odpověděl, tím nemůže nic zkazit. „Slyšels přece o tom přepadení na ulici Enghavevej? Nevypadala vůbec dobře,“ pokračoval Rampouch. „Doktoři 16
z Královské se v noci rozhodně nenudili. Měl jsem pocit, že se s Børgem Bakem dost dobře znáte, ne?“ Carl pohodil hlavou. Børge Bak? Jestli se s ním dobře zná? Má na mysli vrchního policejního komisaře z odděle‑ ní A, který si vzal neplacené volno a pak nenápadně pře‑ šel do předčasného důchodu? Toho pokryteckého bastarda? „Byli jsme asi tak dobří kamarádi jako my dva,“ procedil Carl koutkem úst. Isaksen kysele přikývl. Ano, jejich vzájemnou náklon‑ nost by dokázala zatlačit do země i motýlí křídla. „Neznáš náhodou Bakovu sestru, Esther Bakovou?“ ze‑ ptal se. Carl se zahleděl ke sloupořadí, odkud vytančila Rose s ohromnou kabelou, přehozenou přes rameno. Co má sakra v plánu? Strávit v kanceláři dovolenou? Ucítil, že Isaksen sleduje směr jeho pohledu, a stočil zrak bokem. „Nikdy jsem se s ní nepotkal, ale pokud vím, tak má bordel, ne?“ odpověděl Carl. „A to je spíš tvůj píseček, ne můj, takže se držím stranou.“ Isaksenovy koutky úst se podle zákonů gravitace stoči‑ ly k zemi. „Počítej s tím, že Bak bude co nevidět zpátky na stanici a začne se do toho míchat.“ Carl zapochyboval. Copak Bak nešel do důchodu, pro‑ tože nenáviděl svou práci a celou policejní stanici? „Bude tady určitě srdečně vítán,“ pronesl. „Ale ne u mě dole.“ Isaksen si prohrábl černé, spánkem přeleželé vlasy. „No jasně, pochopitelně že ne. Ty máš tam dole dost práce s mi‑ lostnými hrátkami s tamtou, viď?“ Pohodil hlavou směrem k Rose, která právě mizela po schodišti nahoru. 17
Carl potřásl hlavou. Ať se jde Isaksen s těmi svými na‑ rážkami sakra vycpat. Spát s Rose! To by radši vstoupil do kláštera někde v Bratislavě. O třicet vteřin později už procházel vrátnicí, kde ho za‑ stavil vrátný denní služby: „Carle, ta psycholožka Mona Ibse nová ti tady nechala tohle.“ Dveřmi mu podal šedou obál‑ ku. Tvářil se u toho, jako by šlo o nejdůležitější událost dne. Carl se na obálku zmateně podíval. Možná měl nako‑ nec i pravdu. Muž se znovu posadil. „Zaslechl jsem, že Asad tady dneska byl už ve čtyři ráno. Pěkně si tam dole ve sklepě dává se svými záležitostmi načas. To tam plánuje teroristický útok na policejní stanici, nebo co to tam vymýšlí?“ Krátce se za‑ chechtal, ale když spatřil Carlův výraz, rychle zmlkl. „Zeptej se ho sám,“ odsekl Carl a vzpomněl si na ženu, kterou zadrželi na letišti jen proto, že vyslovila slovo „bom‑ ba“. Zřejmě jedno přeřeknutí s fatálními důsledky. V jeho očích bylo tohle mnohem horší. Už na posledním stupni točitého schodiště poznal, že Rose má dnes dobrý den. Uvítala ho těžká vůně hřebíčku a jas‑ mínu, která mu připomněla stařenku z Øster Brønderslevu. Tahle dáma chytala všechny kolemjdoucí muže za zadek a nedala si pokoj. Když Rose použila tenhle parfém, kaž dého rozbolela hlava a projednou to nebylo kvůli jejímu ky‑ selému výrazu. Podle Asadovy teorie parfém zdědila, ale ostatní měli jiný názor. Tvrdili, že tato odpudivá směs se dá stále ještě sehnat v několika indických krámcích, kde nechtějí, aby se k nim zákazníci vraceli. „Ahoj, Carle. Pojďte sem na chvíli!“ zavelela ze své kan‑ celáře. 18
Carl polkl. Co teď? Proplížil se kolem Asadova brlohu a strčil nos do Rosi‑ ny klinicky čisté kanceláře. Okamžitě zaregistroval obrov‑ skou tašku, kterou viděl už na nádvoří. Pokud mohl soudit, dnes ho tu kromě parfému bude omračovat ještě něco jiného. Šlo o ohromný štos papírů, které jí vykukovaly z tašky. „Ach,“ řekl opatrně a ukázal na papíry. „Co to je?“ Pohled černě nalíčených očí věstil problémy. „Několik starých případů, které se poslední rok povalo‑ valy na psacích stolech různých policejních expertů. Případy, které se nám zatím nikdo neobtěžoval zaslat. Zrovna vám snad o podobných nepořádcích nemusím nic vysvětlovat.“ Poslední narážku doplnila hrdelním zavrčením, které by se při troše snahy dalo vyložit jako smích. „Složky se omylem dostaly do Národního ústavu vyšetřo‑ vání, a právě tam jsem si je před chvílí vyzvedla.“ Carl povytáhl obočí. Další případy navíc, tak proč se Rose proboha usmívá? „Jo, jo. Je mi jasné, na co myslíte: Nejhorší zpráva dneš‑ ního dne,“ pokračovala. „Ale to jste ještě neviděl tenhle pří‑ pad. Ten nemám z NÚV, ležel v kanceláři na mé židli, když jsem přišla do práce.“ Podala mu ošoupanou papírovou složku. Určitě chtěla, aby si ji okamžitě prolistoval, ale to se krutě zmýlila. Špatné zprávy si člověk před první ranní cigaretou neprohlíží. Věci se musí dělat pěkně popořádku. Vždyť sakra sotva přišel do práce. Carl potřásl hlavou, odešel k sobě, složku hodil na stůl a kabát na židli v rohu. Kancelář byla cítit zatuchlinou a elektrická zářivka bli‑ kala víc než jindy. Středa bývala vždycky z celého týdne nej‑ horší. 19
Zapálil si a vydal se do Asadovy komůrky na košťata, kde bylo vše, jak má být. Rozložený modlitební kobereček na podlaze a vodní pára prosycená mátovým odérem. Tran‑ zistor naladěný na něco, co znělo jako milostné vábení del‑ fínů před pářením, smíchané s gospelovým chórem a pře‑ hrávané na kotoučovém magnetofonu, který má povolený hnací řemen. Istanbul v plné kráse. „Dobré ráno,“ pozdravil Carl. Asad k němu pomalu otočil hlavu. Ani východ slunce nad Kuvajtem nemohl být zářivěji červený než impozantní čichový orgán tohoto chudáka. „Bože všemohoucí, Asade, ty vypadáš příšerně,“ řekl Carl a při pohledu na kolegu o krok couvl. Pokud se u nich ve sklepě rozhodla zaútočit chřipka, zatím měl štěstí, jeho tělu se obloukem vyhnula. „Začalo to včera,“ zahuhlal Asad. Takové vodou zalité oči aby člověk pohledal. „Jdi domů, a to hned,“ přikázal Carl a ustoupil ješ‑ tě víc dozadu. Víc říkat nemusel, Asad ho stejně neposlechne. Carl se vrátil do bezpečí své kanceláře, hodil si nohy na psací stůl a poprvé v životě se zamyslel, jestli by neměl zvážit účast na organizovaném zájezdu na Kanárské ostro‑ vy. Čtrnáct dní pod slunečníkem vedle polonahé Mony, co víc by si mohl přát? Chřipka si zatím může po libosti běhat ulicemi Kodaně. Při té představě se usmíval a vytáhl malou obálku od Mony. Otevřel ji. Už jen ta vůně ho skoro dostávala do kolen. Jemná a smyslná jako sama Mona Ibsenová. Hodně vzdále‑ ná Rosiným útokům na čichové buňky. Dopis začínal slovy: Můj drahý broučku. 20