Issuu

PSYCHOLOGIE PRO TEBE

PhDr. LEA PAULÍNOVÁ – PhDr. LENKA NEUMANNOVÁ

PSYCHOLOGIE PRO TEBE Třetí, přepracované a rozšířené vydání

PRAHA 2008

Nová učebnice chce pomoci studentům orientovat se v oboru psychologie. Jednotlivé kapitoly podávají teoretický výklad určité problematiky a ponechávají prostor pro vlastní poznámky. Celkové pojetí textu směřuje především k praktickému využívání psychologických a pedagogických poznatků.

Poděkování Autorky děkují paní Emmě Srncové za obrázek „Strom života“ na obálku knihy, pánům Radku a Petru Paulínovým za trpělivé zpracovávání myšlenkových map v elektronické podobě, Ing. Tomáši Linhartovi za kompletní zajištění a zpracování audioverze odpovědí a nápovědí (viz www.palestra-alfa.cz), paní PhDr. Aleně Hofmanové za cenné odborné připomínky a svým životním partnerům za podporu.

1st edition © PhDr. Lea Paulínová, 1993 3rd edition © PhDr. Lea Paulínová, PhDr. Lenka Neumannová, 2008 ISBN 978-80-7333-068-2

OBSAH

PŘEDMLUVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

ÚVOD DO STUDIA PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1.1 1.2 1.3 1.4

Historie psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Předmět zkoumání psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přehled psychologických disciplín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přehled psychologických metod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

12 17 18 19

OBECNÁ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

2.1 Lidská psychika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Obsah a projevy psychiky, vědomí, podvědomí, nevědomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Význam poznávacích procesů, vnímání, představování, intuice, myšlení, paměť a jejich poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4 Význam pozornosti a citů v životě člověka a jejich poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.5 Učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

3.1 Vymezení pojmu osobnost, pojetí normality a patologie osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Biologické, sociální a přírodní základy psychiky a vlastní aktivita jedince . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 Motivační vlastnosti – motivace, potřeby, zájmy, cíle . . . . . . . . 3.4 Charakter, postoje a hodnotová orientace . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5 Výkonové vlastnosti – vlohy, dispozice, schopnosti, vědomosti, dovednosti, návyky, inteligence . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6 Seberegulační vlastnosti – sebepoznání, svědomí, vůle . . . . . . . 3.7 Dynamika osobnosti, temperament . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

25 29 36 40 43 44 45 48 52 54 57 60

VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

4.1 Význam znalosti vývojové psychologie, přehled stadií lidského života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

4.2 Psychologické zvláštnosti prenatálního, natálního a novorozeneckého období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3 Psychologické zvláštnosti kojeneckého a batolecího období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4 Psychologické zvláštnosti předškolního a školního věku . . . . . . 4.5 Psychologické zvláštnosti pubescence a adolescence . . . . . . . . . 4.6 Psychologické zvláštnosti dospělosti a stáří . . . . . . . . . . . . . . . . 4.7 Senzitivní vývojové fáze – kritická období . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.8 Eriksonovo členění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

69 72 74 77 80 82

SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

5.1 Základy sociální psychologie a její význam pro práci s lidmi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 5.2 Vymezení pojmu sociální skupina, skupinové znaky a dynamika, role, pozice, vliv na vývoj osobnosti, socializace . . . . . . . . . . . . 90 5.3 Sociální vnímání, možná zkreslování při posuzování lidí . . . . . . 94 5.4 Emocionální, sociální a spirituální inteligence . . . . . . . . . . . . . . 96 5.5 Umění komunikace slovní a mimoslovní, vedení rozhovoru, umění naslouchat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 5.6 Styly sebeprosazování, chování asertivní, agresivní, manipulativní, pasivní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 5.7 Chování člověka v konﬂiktních situacích, tvořivé řešení problémů, odolnost vůči zátěži . . . . . . . . . . . . . . . 108 5.8 Náročné životní situace a jejich vliv na člověka – stres, frustrace, deprese, deprivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 5.9 Zdraví a životní energie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 6

PSYCHOLOGIE VE ZDRAVOTNICKÉ A SOCIÁLNÍ PÉČI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

6.1 Profesionální adaptace na povolání ve zdravotnické a sociální péči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2 Produktivní a neproduktivní přístup profesionálních pracovníků ke klientům, možné deformace . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3 Syndrom vyhoření profesionálů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.4 Psychické problémy nemocných, vliv postižení na psychiku člověka, fáze smíření se s hendikepem . . . . . . . . . . 6.5 Psychologie bolesti, strachu a úzkosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.6 Psychologické vedení závažně nemocných a jejich rodin . . . . . 6.7 Péče o člověka v terminálním stadiu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.8 Péče o duševní zdraví, duševní hygiena, pozitivní životní přístup, pocit štěstí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

119 120 122 122 123 125 128 131 133

PEDAGOGICKÁ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

139

7.1 Pedagogika a výchova, vzdělávání, vyučování, učení . . . . . . . . 7.2 Podmínky výchovy, výchovné prostředky, vzdělávací metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

140

PSYCHOLOGIE PRÁCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

151

8.1 8.2 8.3 8.4 8.5 8.6 8.7

Okruhy zájmu psychologie práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychologie úspěchu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Finanční gramotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Koučink . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Součinnost vedení a řízení týmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Organizace času . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hodnotící a rozvojová soustředění – Assessment and Development Center . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

152 152 154 155 157 159

KLINICKÁ PSYCHOLOGIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

163

9.1 Vývojové poruchy, poruchy osobnosti, deprese . . . . . . . . . . . . . 9.2 Psychoterapie, cíle psychoterapeutického léčení, metody psychoterapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

164

ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

175

SLOVNÍČEK CIZÍCH POJMŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

177

POUŽITÁ LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

179

PŘÍLOHA – MAPY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

181

146

160

170

PŘEDMLUVA

Milé studentky a studenti, je to už několik desítek let, co jsme jako začínající studentky zdravotnické školy měly svou první hodinu psychologie a braly do ruky první učebnici věnovanou tomuto oboru. Dnes jsme obě vděčné za to, že se nám tento obor stal životním posláním. Po celou svou pracovní kariéru v něm pracujeme a sledujeme, jak se zdárně rozvíjí, jak poskytováním informací pomáhá uvolňovat vnitřní potenciál úspěšných lidí nebo jak napomáhá a ulevuje těm, kteří se dostali do náročných životních situací. Psychologie se nám stala milým osudem a my bychom vás s ní chtěly seznámit prostřednictvím této knihy. Přejeme si, aby se vám kniha stala laskavou, srozumitelnou i trochu provokující průvodkyní po dobrodružné cestě za poznáním oboru, který se dotýká každého z nás. Aby to byla cesta rozmanitá a zajímavá, přizpůsobily jsme jí formu, kterou jsme učebnici napsaly. První částí učebnice je klasický text, v němž získáte informace formou psaného slova, jak jste z učebnic zvyklí. Druhou částí jsou myšlenkové mapy, které do učebního procesu zapojují také vizuální paměť, systémové třídění, kreativitu, trochu poetiky a humoru. Třetí část je pak věnována těm, kdo dávají přednost mluvenému slovu, audioverzi učebnice najdete na www. palestra-alfa.cz. Při výuce psychologie na střední škole je vždy nutné splnit dva úkoly. Prvním je seznámit studenty se základy velmi širokého oboru – psychologie. Druhým úkolem pak je poskytnout jim vlastní prožitek, zážitek, pomocí diskusí, praktických cvičení, testů, dotazníků, her, relaxačních a psychoterapeutických metod, které činí z výuky „cvičné pole“ pro vlastní tvořivost i tříbení názorů. Předkládaná kniha si neklade za cíl podat vyčerpávající přehled tak rozsáhlé problematiky. To ani není možné. Každé jednotlivé téma samo o sobě je tak široké, že má své přední odborníky, kteří se mu věnují, 9

speciální literaturu, teorii a praxi. Naší snahou je poodhalit vám některá tajemství psychologie. Pokud dostanete impulz a pocítíte potřebu jít za dalším poznáním v tomto oboru, pak jsme svůj cíl splnily a pro vás bude seznamování se s psychologií znamenat velký přínos pro život. Přejeme vám, aby vaše cesta byla lemována zajímavým poznáním a pozitivními zkušenostmi. Autorky

1 ÚVOD DO STUDIA PSYCHOLOGIE

1.1 Historie psychologie 1.2 Předmět zkoumání psychologie 1.3 Přehled psychologických disciplín 1.4 Přehled psychologických metod Otázky

Jak se vyvíjela psychologie? Co psychologie zkoumá a jaké má využití v praxi? Jak se psychologie člení?

1.1

Historie psychologie Z ničeho se nemá dělat věda. Ani z vědy ne, natož pak ze života. Jan Werich

Již odpradávna člověka zajímaly duševní jevy. Co to vůbec je život? Jaký je jeho smysl? Co jsou sny? Co člověk chce a proč? Jak to, že jeden člověk je neúspěšný a druhý v těch samých podmínkách úspěšný? Co se s člověkem děje po smrti? Obdobné a další otázky si lidé kladli odnepaměti a jistě ani my nejsme výjimkou. Dá se tedy s nadsázkou říci, že psychologie je stará jako lidstvo samo. Dlouhou dobu byla, stejně jako ostatní vědní disciplíny, součástí filozofie. Filozofie v překladu znamená matka moudrosti, láska k vědění.

Starověk Ze starověku je dochováno poměrně velké množství záznamů a dokladů o tom, jak lidé tehdejší doby uvažovali a jak si hmotné, duševní a duchovní bytí člověka představovali. Egypt

Existuje velké množství písemných zpráv již z doby 4 000 let př. Kr. Staří Egypťané věřili, že centrem duševního života je srdce, ale že oduševnělé je v člověku všechno, krev, kosti, orgány… Tělo pro ně bylo hmotné, duše nehmotná. Rozlišovali duši a ducha (duše = KA, duch = ACH). KA byla vlastním nositelem duševního života. Duše tvořila jednotu se jménem člověka. Vlastní říší duší bylo záhrobí, kde duše žila jako živý člověk i po smrti. Nejvyšší zářící duch ACH se pak oddělil od těla až po určité době a v určité fázi.

Řecko

Lidé tehdejší společnosti věřili materialistickému pojetí duše. V té době také vznikly první psychologické termíny, jako například psyché a logos – slovo o duši. Dnes toto období vnímáme jako období s naivním materialistickým chápáním. Člověk je podle této filozofie mikrokosmem, což znamená, že je obdobou makrokosmu a skládá se ze základních živlů. Proměnou těchto živlů vzniká duše a jejím nositelem je dech. Představiteli filozofie tohoto dějinného období byli například Thalés z Milétu, Empedoklés, Démoktritos, Hérakleitos. K nim patřil také Lukrécius, který duši vnímal jako součást hmotné přírody. Duše byla v jeho pojetí utkána z nejjemnějších částeček hmoty. Velice známým byl lékař a filozof Hippokratés, který je dodnes uznáván pro svou teorii, že existují různé typy lidí podle temperamentu. Hippokrates rozdělil lidi podle šťáv v těle (krev, žluč, černá žluč, hlen) na choleriky, sangviniky, melancholiky a flegmatiky. Výraznou osobností řecké filozofie byl také Aristotelés (384 – 322 př. Kr.), který napsal několik spisů pouze o duševních procesech, například O duši, O vnímání, O snech, Etika Nikomachova. Mnoho jeho myšlenek je platných dosud. Výraznou osobností této doby byl také Platón. Pro Platóna byly psychické jevy zcela nezávislé na hmotě. Duše byla podle něj nehmotná, tudíž nesmrtelná.

Novověk V období novověku vznikly dva zcela odlišné názory na psychiku. Jejich představiteli byli John Locke a Charles Darvin. John Locke tvrdil, že člověk se narodí jako čistý list papíru – „tabula rasa“. Východiskem poznání je zkušenost. Nic není v intelektu, co předtím nebylo ve smyslech. Pokud něco zkušenosti odporuje, pak je to nepravdivé. Duše je nehmotná, zcela odlišná od hmoty. Charles Darvin do psychologie vnesl problematiku vývoje. Ve svém díle O vzniku druhů, které vydal roku 1859, pojednává o tom, že v důsledku změn životních podmínek se změní i organismy nebo orgány. Takto získané vlastnosti se uchovávají a zdokonalují dědičností – přirozeným vývojem. Základním životním projevem je boj o přežití, boj o život. 13

Ruští vědci I. P. Pavlov, V. M. Bechtěrev, I. M. Sečenov se pokusili založit „objektivní psychologii“, jejímž předmětem zkoumání byly především reflexy (proto se tomuto směru říká reflexologie). Má-li být psychologie vědou, pak musí studovat to, co je objektivně přístupné, viditelné, měřitelné, a to jsou mozkové reflexy. Psychická činnost je podle nich odpovědí na vnější příčiny. Oficiální vznik psychologie byl dán založením první experimentální psychologické laboratoře v roce 1879. Stalo se tak v Lipsku a jejím zakladatelem byl Wilhelm Wundt. Psychologie je velmi rozmanitá věda s různě pojímaným předmětem zkoumání a metodologií. V posledních letech se mimořádně rychle rozvíjí. V jejím vývoji se dá vysledovat přibližně pět zajímavých období charakterizovaných následujícími směry – psychoanalýza, behaviorismus, humanistická psychologie, transpersonální psychologie a integrální (holistická) psychologie. 1. stadium – Psychoanalýza: „ jsme svou vlastní historií“

Psychoanalýza byla začátkem vědecky orientované psychologie. Zakladatelem byl Sigmund Freud, který psychoanalýzu deﬁnoval jako vědu o nevědomí. Je to psychologický směr, který se jako první obrací ve svém zkoumání ke konkrétnímu člověku. Zaměřuje se především na to, co není s člověkem v pořádku, co je chybné. Sigmund Freud si byl tohoto určitého omezení svého bádání vědom. Symbolicky přirovnával psychiku k budově a připouštěl, že se ve své práci zaměřil na sklep a přízemí. Psychoanalýza se skutečně zabývá především sklepem této pomyslné budovy, ale ještě sklepem neuklizeným, kde se nachází skladiště starých, rozbitých, zaprášených a nepotřebných věcí. Tyto nepotřebné věci je třeba podle něj odklidit. 2. stadium – Behaviorismus: „změňte vnější chování a bude dobře“

Behaviorismus vznikl jako reakce na psychoanalýzu. Zakladatelem byl J. B. Watson. 14

Tento směr vychází z ruské reﬂexologie a chápe psychologii jako přírodní vědu. Vymezuje její předmět zkoumání jako studium chování. Behavior = chování. Behaviorismus se snaží celkem úspěšně opravovat chybné chování u člověka. Mnohé se skutečně dá přeučit, přetrénovat. (Viz hnutí STOB – hubnutí). Při tréninku se opomíjejí introspekce a pocity. Příliš se nezabývá tím, kde jsou příčiny určitého chování, a nepočítá se svobodnou volbou jedince. Je to styl, který skutečně posunul psychologické bádání a experimentování hodně dopředu. Je to ovšem styl „napravování a opravování“. Představíme-li si opět Freudovu symbolickou budovu, pak behaviorismus opravuje v domě to, co nefunguje – světlo, teplo, dodávka vody, odpady atd. 3. stadium – Humanistická psychologie: „seberealizace, uvědomění“

Vznikla jako reakce na krizi behaviorismu. Byla založena roku 1962 a jejími představiteli byli A. H. Maslow, C. R. Rogers, C. G. Jung. Humanistická psychologie představuje výraznou změnu v pohledu na člověka. Tento úhel pohledu psychologie se orientuje především na to, co je na lidech správné, jaký mají potenciál a jak ho co nejlépe uvolnit a rozvinout. Ústředním tématem je seberealizace člověka, což v praxi znamená uskutečňování jeho možností a využití jeho tvořivé podstaty. Jedná se o optimistickou formu psychologie i terapie. Ptá se, čím nejlepším by člověk mohl být, jaký má talent, vnitřní dispozice, co ho brzdí zevnitř a jak to odstranit. Učí člověka, jak se plně realizovat a být šťastný. V tuto dobu vznikají směry zaměřené na člověka, rozvíjí se transakční analýza, neurolingvistické programování. Pokud si i nyní představíme člověka jako symbolickou budovu, pak humanistická psychologie se ptá, k čemu by se tento dům nejlépe hodil. Hledá talent, vlastní zájem, vnitřní motivaci. Toto by například mohla být mateřská školka, má velkou zahradu, je v klidném prostředí, má v sobě hodně světla, má veselé barvy. A tento dům by mohl být banka, je honosný a laděný do konzervativního stylu. A toto by mohl být obchodní dům, stojí v samém centru, má mnoho vchodů a je k němu blízko ze všech stran. A zde je lékárna, voní krásně po bylinkách. 15

4. stadium – Transpersonální psychologie: „seberealizace, odpovědnost za kvalitu mezilidských vztahů“

Objevila se záhy po humanisticky orientované psychologii a vycházela z předpokladu, že člověk není na světě sám, nýbrž je součástí většího sociálního systému. Chceme-li zkoumat člověka, pak nutně musíme do předmětu zkoumání zahrnout jeho sociální kontext, rodinu, školu, pracovní prostředí, sousedské vztahy, zájmová sdružení. Například pokud má dítě nějaký vážnější problém, pak tento problém nevznikl sám o sobě, ale vznikl jako výsledek sociálního systému, ve kterém se dítě nachází. V takovém případě se potřebuje pracovat nejenom s dítětem samotným, ale je třeba spolupracovat také s rodinou a školou. Transpersonální psychologie uznává duchovní, spirituální dimenzi člověka, předpokládá, že život každého jedince má vyšší smysl, že každý člověk potřebuje zažívat pocit vnitřního naplnění, který vzniká ze smysluplného konání a prospěšnosti druhým. Použijeme-li v tomto případě příměr budovy, pak transpersonální psychologie vnímá jednotlivé domy, mateřskou školu, banku, obchod, lékárnu atd., v širokém kontextu. Každý má své poslání, každý svým osobitým způsobem slouží celku. V praxi to znamená, že jsou všechny propojené. Jeden se nejlépe postará o malé děti, druhý se ostatním nejlépe postará o jejich ﬁnance a vklady, další nabídne kvalitní zboží denní spotřeby. Pokud dá jeden to nejlepší, co má, pak může očekávat, že od druhých dostane také to nejlepší. 5. stadium – Integrální psychologie: „odpovědnost za lidstvo a přírodu jako celek, vše souvisí se vším“

Tato nově se rozvíjející psychologická orientace dává vznik integrálnímu, celostnímu poznání. Dá se říci, že je to zkoumání psychiky člověka v nejširším možném kontextu. Její poznatky vycházejí z nových vědeckých poznatků a objevů. Integrální psychologie upozorňuje na člověka jako na nedílnou součást přírody, planety, vesmíru. Jde o hluboce pociťovanou odpovědnost za proces vývoje lidstva jako celku, jde o rozšířené vnímání sebe a přijetí odpovědnosti za lidstvo bez ohledu na rasu, pohlaví, společenskou třídu 16

nebo přesvědčení jednotlivců. Racionální východiska této psychologie zpochybňují nepružné systémy víry i přesvědčení. V tomto pojetí jde spiritualita za hranice běžných lidských motivací. Vychází z přesvědčení, že vše, co se na naší „zmenšující se“ planetě stane, ovlivní nečekaným způsobem i všechny ostatní lidi. Změna na úrovni vědomí je hlubší, než její viditelné projevy. Takový jedinec vědomě nepoškozuje životní prostředí. Pokud bychom si opět představili člověka jako budovu, pak tento systém ho řadí do společného fungování a propojení nejenom s ostatními domy, ale nabádá ho také k respektu a ohleduplnosti k přírodě jako celku.

1.2

Předmět zkoumání psychologie

Slovo psychologie vzniklo složením dvou řeckých slov – psyché, které v překladu znamená dech, duše, a logos, znamenající učené slovo. Psychologie tedy znamená učené slovo o duši. Psychologie je společenská věda, která se zabývá duševním životem člověka a jeho projevy. Psychika je duševní život člověka. Předmětem zkoumání psychologie jsou zákonitosti lidské psychiky. Psychologie je věda, která má široké praktické uplatnění v lidské společnosti, a jak je patrné, její význam stále narůstá. Má funkci preventivní, která se uplatňuje při práci s lidmi v náročných pracovních podmínkách, při studiu, sportu, vždy tam, kde se lidé chtějí zdokonalovat v sebepoznávání, ve své profesionální činnosti, ale také pokud se potřebují „otužovat“ v mezilidských vztazích. Dále má funkci terapeutickou, při níž školený profesionál, zdravotník, sociální pracovník nebo psychoterapeut, pomáhá člověku překlenout traumatizující životní situace a následné období. Z tohoto důvodu jsou zřízena psychologická pracoviště, poradny, centra krizové intervence, linky důvěry a další. Psychologie je samostatným vědním oborem. Má svou historii, teorii, metodologii, praxi, jednotlivé obory atd. Uplatňuje se všude tam, kde je potřebné, aby člověk působil na člověka, a také tam, kde je třeba uvolnit tvůrčí potenciál člověka, který je zablokovaný pro nějakou konkrétní 17

niternou překážku. Psychologického působení a psychologických metod využívali již dříve náčelníci, šamani, kněží, kouzelníci, babky kořenářky, porodní báby, lidoví léčitelé a mnozí jiní. Základy vědecky orientované psychologie byly položeny před více než 130 lety. Od té doby se poznatky o duševním životě člověka rozšířily natolik, že je lépe hovořit o celém systému psychologických věd, psychologických disciplín.

1.3

Přehled psychologických disciplín

Psychologické disciplíny můžeme rozdělit na základní a aplikované. Základní psychologické disciplíny jsou takové, které zkoumají obecné zákonitosti a jevy v oblasti lidské psychiky. Výsledky jejich výzkumů využívají ke své práci odborně zaměření psychologové a jejich poznatky pak obecné disciplíny zpětně zobecňují. Mezi základní psychologické disciplíny patří psychologie:

• • • • • •

obecná, fyziologická, osobnosti, sociální, vývojová, diferenciální.

Aplikované psychologické disciplíny zkoumají oblast lidské činnosti z konkrétního psychologického hlediska. K těmto disciplínám náleží psychologie:

• • • • • • • • • 18

zdravotnická, pedagogická, v sociální péči, práce, manažerská, poradenská, soudní, klinická, reklamy atd.

Dynamický vývoj společenských věd klade i na psychologii nové požadavky. Stále vznikají nové obory, rozvíjejí se nové metodologické postupy, vznikají nové pohledy na člověka. Mezioborové spojení je pro praxi již nezbytné.

1.4

Přehled psychologických metod

Psychologie zkoumá zákonitosti lidské psychiky a k tomu používá různé metody a techniky. Nejpoužívanější z nich jsou uvedeny v následujícím výčtu. Pozorování musí mít určitý cíl, provádí se pomocí záznamu. Extrospekce je pozorování vnějšího chování člověka, introspekce je sebepozorování, pozorování vnitřního prožívání. Pozorování může být krátkodobé, dlouhodobé apod. Rozhovor je velmi často používaná metoda. Při něm je důležité vzbudit v klientovi důvěru, reagovat na jeho projevy, přesně zaznamenat údaje a stanovit anamnézu. Rozhovor může být volný, řízený, tísnivý apod. Otázky mohou být předem připravené, pak se jedná o řízený rozhovor. Pokud otázky nejsou předem připravené, pak se jedná o volný rozhovor. Dotazník se skládá z řady otázek, na které zkoumaná osoba odpovídá. Odpovědi se zpracovávají statisticky. K dotazníkovým metodám patří také anamnéza – sběr dat. Anamnéza může být osobní – sbírají se informace a data o klientovi, ale také rodinná, která se snaží zachytit informace o celkové situaci v rodině. Oba druhy anamnéz se doplňují. Hojně se využívají při zdravotním i sociálním šetření. K dotazníkovým metodám patří také anketa. Anketa je anonymní dotazník. Experiment je považován za jednu z velmi důležitých metod používaných v psychologii. Dělí se na experiment přirozený, v jehož průběhu se psychologické jevy zkoumají v přirozených podmínkách, ve škole, na pracovišti apod., a na experiment laboratorní, při němž je možné opakovaně v laboratoři určitý psychický jev záměrně vyvolat, přesně zaznamenat a vstupní podmínky pro něj kontrolovat. Má však i své nevýhody, představuje určité vytržení ze života, z přirozeného prostředí. 19