Pláž utonulých

Domingo Villar Pláž utonulých

Mému otci

Domingo Villar La playa de los ahogados Copyright © Domingo Villar c/o Guillermo Schavelzon & Asoc., Agencia Literaria www.schavelzon.com Cover photo © Earl Robicheaux Photography, LLC Translation © Simoneta Dembická, 2013 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7294-891-8 (Formát PDF) ISBN 978-80-7294-892-5 (Formát ePub) ISBN 978-80-7294-893-2 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7294-894-9 (Formát MobiPocket)

Utopit 1. Způsobit smrt člověka nebo zvířete udu­ šením ponořením do vody nebo jiné kapaliny. 2. přen.

Potlačit, utlumit; např.: utopit žal v alkoholu. 3. přen.

Vydat se z peněz, všechno utratit; např.: utopit miliony.

Inspektor Leo Caldas vystoupil z taxíku, dvěma velkými kroky překročil kaluže na chodníku a vstoupil do vestibulu nemocnice. Propletl se davem lidí čekajících na výtahy a zamířil ke schodišti. Vystoupal do druhého patra a vydal se chodbou lemovanou dvěma řadami zavřených dveří. Zastavil se přede dveřmi číslo 211, mírně je pootevřel a nahlédl do­ vnitř. Na posteli u okna spal muž se zelenou dýchací maskou na obličeji. Televizor byl zapnutý, ale bez zvuku, na prázdné vedlejší posteli leželo na svlečené matraci složené povlečení.

Podíval se na hodinky, dveře zase zavřel a vykročil směrem k čekárně na konci chodby. Seděla tam stará žena, jejíž černé šaty ostře kontrastovaly s bílou stěnou. S nadějí vzhlédla, když Caldas nakoukl do místnosti, ale jakmile se jejich pohledy setkaly, zklamaně sklopila oči zpět k podlaze.

Caldas uslyšel za zády spěšné kroky a otočil se. Chodbou se rychle blížil jeho otec. Zvedl ruku na pozdrav a vydal se mu naproti. „Už jsi ho viděl?“ zeptal se otec šeptem, jakmile se setkali před zavřenými dveřmi. „Jen odtud,“ odpověděl Leo. „Taky jsem přišel pozdě. Mluvil jsi s chirurgy?“ Otec přikývl: „Říkají, že nemá smysl ho operovat.“ Když vstoupili do pokoje, inspektorův otec se posadil na prázd­ nou postel a s bolestným výrazem se díval na svého bratra.

Leo Caldas zůstal stát.

5

Utopit

Jehlou zavedenou do vyhublé paže vtékal strýci Albertovi do těla obsah několika lahviček. Hruď se mu pod přikrývkou pomalu zvedala a pak zase prudce klesala, jako by si při kaž­ dém výdechu hluboce povzdechl. Bublání destilované vody filtrující kyslík a hvízdání vzduchu, který unikal po stranách dýchací masky, přehlušovalo šum deště.

Leo Caldas přešel k oknu. Poodhrnul záclonu a přes dvojité sklo pozoroval červená a žlutá světla aut uvízlých v dopravní zácpě a procesí deštníků na chodníku.

Otočil se, vyplašený syčením masky, kterou si strýc sundal z obličeje, aby mohl promluvit. „Pořád prší?“ zeptal se slabounkým hlasem a zase si respirátor nasadil.

Leo přikývl, lehce se pousmál se sevřenými rty a pokynul hlavou směrem k otci, aby na něj upozornil. Když ho strýc uviděl, chtěl si opět masku sundat, ale bratr mu to nedovolil: „No tak, nech si to nasazené. Jak ti je?“ Nemocný zvedl ruku a položil si ji na hruď, aby naznačil, že ho bolí. „To nic,“ uklidňoval ho bratr, „to je normální, že je to nepříjemné.“ Po chvíli ticha strýc ukázal na rozhlasový přijímač na nočním stolku a pohlédl na inspektora. „Říká, že poslouchá tvůj pořad,“ tlumočil inspektorovi otec. „Aha.“ Strýc přikývl a zvedl palec. „Říká, že se mu líbí,“ opět přeložil otec. „Aha,“ zopakoval Caldas a pak ukázal na němý televizor, kde právě běžely zprávy. „Myslím, že televize je zajímavější.“ Strýc zavrtěl hlavou a znovu zvedl palec směrem k rádiu. „Říká, že tvůj pořad je lepší.“ „Vážně si myslíš, že mu nerozumím?“ zeptal se Caldas otce. „Kromě toho to není můj pořad. Já mluvím jen někdy.“ Otec se podíval na bratra, jehož oči se za maskou usmívaly, a Caldas fascinovaně pozoroval, jak spolu mluví beze slov, jen pohledy a mimikou, tajným jazykem společně prožitého dětství.

6

Pláž utonulých

Do pokoje vstoupil lékař a nemocný se otráveně ušklíbl. „Tak jak se vede, Alberto?“ zeptal se doktor bodře. Jedinou odpovědí mu bylo zamítavé mávnutí rukou.

Lékař odhrnul přikrývku a postupně prohmatal několik bodů na břiše nemocného. Ten pod zelenou maskou při každém doteku svraštil tvář. „Za měsíc budete jako rybička,“ řekl lékař po skončení prohlídky. Zamrkal na Caldasova otce, otevřel dveře a opustil místnost.

Tři muži setrvali v napjatém mlčení, dokud strýc Alberto posunkem nepožádal bratra, aby k němu přistoupil. Inspektorův otec přešel k posteli a Alberto si sundal masku. „Splníš mi poslední přání?“ zeptal se vyčerpaným hlasem.

Otec si vyměnil pohled se synem. „Samozřejmě.“ „Ještě pořád máš tu svou Knihu idiotů?“ „Cože?“ „Máš ji, nebo ne?“ naléhal nemocný a snažil se šepotem přehlušit syčení kyslíku. „Ano, myslím, že ano.“ „Tak si tam zapiš toho doktora,“ řekl a ukázal vyzáblým prstem na dveře, jimiž před chvílí lékař odešel.

Potom si nasadil masku, ale po několika vteřinách ji zase sundal a zašeptal: „Jmenuje se Apraces. Budeš si to pamatovat?“ Caldasův otec přikývl a jemně bratrovi stiskl paži. Albertův obličej se za zeleným plastem roztáhl v úsměvu. Po chvíli usnul a v pokoji bylo zase slyšet jen bublání destilované vody a nepravidelné sípání jeho dechu.

Před nemocnicí si inspektor zapálil cigaretu a otec rozevřel deštník. „Vejdeme se pod něj oba,“ řekl.

Leo se k němu přitiskl a společně se vydali k parkovišti, doprovázeni zuřivým troubením zoufalých řidičů, kteří trčeli v dopravní zácpě. „Ty máš Knihu idiotů?“ 7

Utopit

„Tys to nevěděl?“ odvětil otec. Záměrně se na syna nepodíval, přesto si Caldas všiml, že má oči plné slz.

Překvapilo ho to. Sice ho po matčině smrti slyšel plakat kaž­dou noc, ale nikdy ho neviděl uronit slzu v jeho přítomnosti. Navzdory dešti se rozhodl zvolnit krok a nechat otci prostor, aby si mohl ulevit od bolesti beze studu.

Na parkovišti, než nastoupil do auta, se ho otec zeptal: „Mám tě někam hodit, Leo?“ „Kam jedeš ty?“ „Domů. Je tam klid.“ „Pojedeš ho zítra navštívit?“ „Odpoledne,“ přisvědčil otec. „Po obědě.“ Mohl by ráno zavolat komisaři a vzít si dopoledne volno.

Při troše štěstí by přišel pozdě i do rozhlasu a ten náfuka Losada by si musel poradit bez něj. „Tak pojedu s tebou a zítra mě sem zavezeš.“ Otec z něj nespouštěl oči. „Přespíš u mě?“ „Pokud mě pozveš…“ řekl Leo. „Ty zítra nepracuješ?“ Leo Caldas pokrčil rameny, rychle potáhl z cigarety, utopil nedopalek v louži špinavé vody a nastoupil do auta.

8

Pláž utonulých

Jiskřička 1. Drobná svítící částečka hořící nebo žhavé hmoty. 2. Světelný záblesk. 3. přen. Kousek, tro­cha, zbytek; např.: jiskřička naděje.

V měsících plných žalu, které následovaly po smrti Caldasovy matky, navštěvoval občas inspektorův otec starý panský dům, kde vyrůstala, dům, z něhož zbyla jen ruina, sotva kamenné obvodové zdi. Léta osamělého chátrání přežil jen přilehlý vinný sklep, kvůli stálé teplotě napůl pohřbený v zemi, který ve svých útrobách pořád skrýval několik sudů, starobylý dřevěný lis, ruční stroj na stáčení lahví a další základní vinařské náčiní. Při procházkách po statku, po terasovitých vinicích svažujících se k řece Miño jako amfiteátr, nacházel inspektorův otec lék na svou sklíčenost, úlevu, kterou mu město upíralo.

Jednou v říjnu, když sledoval, jak hrozny na vinici dozrávají a pomalu začínají hnít, ho napadla povzbudivá myšlenka, že by mohl na statku trávit víc času, kdyby ve starém sklepě vyráběl víno. A tak po několika měsících četby a sebevzdělávání začal obdělávat malou část pozemků ležících nejblíže u domu.

Pod záminkou práce na vinici vstávali každou sobotu a neděli brzy ráno a odjížděli autem na statek. Téměř padesát kilo­metrů jízdy po klikatých silnicích, které kvůli nevolnosti malého Lea překonávali se zastávkami a s otevřenými okénky.

V březnu po víkendech vyklučili pozemek, v dubnu a v květ­ nu vytrhali nepoužitelné keře vinné révy. V létě využili prázdnin a dlouhých dnů, aby zatloukli tyče a natáhli dráty, jež měly vést šlahouny zdravé révy, kterou vysadili po vinobraní, v zimě.

V prvních letech, zatímco postupně obdělávali stále víc půdy, otec Lea Caldase prodával anebo rozdával svým známým víno rozlévané. Později, když začala plodit nová réva, 9

Jiskřička

investoval úspory do lepšího vybavení sklepa, aby mohl víno plnit do lahví a prodávat ho označené vinětami. Brzy se mu investice vrátila, jeho víno si získávalo uznání, a přestože se s každým vinobraním zvyšoval počet stočených litrů, bez problémů vždy prodal celou sklizeň.

Jakmile byl Leo dost starý na to, aby mohl zůstávat sám doma, přestal podstupovat očistec zatáček a s otcem na statek už nejezdil. Otec počkal, až syn nastoupí na univerzitu, a pak definitivně zanechal práce ve Vigu a přestěhoval se do starého rodného domu své ženy, který postupně rekonstruoval.

Pozemky, jež měly zpočátku pouze přinést klid jeho sklíčené duši, se proměnily v prosperující podnikání a noci, kdy tonul v slzách, byly už jen temnou vzpomínkou.

Totéž víno, ve kterém se utopilo tolik mužů, jeho zachránilo.

Během cesty na statek téměř nepromluvili. Ačkoli nová silnice zatáčky zmírnila, Leo Caldas hned po nástupu do auta pootevřel okénko a zavřel oči. Seděl zabořený do sedadla, bez hnutí, navzdory tomu, že dovnitř pronikaly kapky deště a ve sprškách mu stříkaly na obličej.

Otec na vedlejším sedadle držel volant jednou rukou a druhou si tiskl ke rtům. Neokusoval si nehty, jen je lehce svíral mezi zuby a v mysli zatím procházel dlouhou cestu od dětství až do nemocničního pokoje.

Když dojeli na statek, Leo Caldas vystoupil z vozu, otevřel vrata a v dešti počkal, dokud auto neprojede bránou. Cestou k domu se mu zdálo, že se za vozem pohybuje nějaký stín.

Zadním oknem zahlédl mezi stružkami deště zvíře, které je následovalo po silnici. „Ty máš psa?“ zeptal se Caldas překvapeně. „Ne.“ „Není tvůj?“ naléhal nevěřícně a ukázal dozadu.

Otec chvíli psa pozoroval ve zpětném zrcátku a pak potvrdil: „Ne, není můj.“ Celou cestu od auta až ke dveřím je pes věrně doprovázel a poskakoval kolem inspektorova otce. Štěkal, skákal, vybíhal v dešti na všechny strany, v trysku se otáčel a zase přibíhal 10

Pláž utonulých

zpátky, radostně vyl, vrtěl ocasem a snažil se otci lízat ruce, obličej nebo cokoli mu nastavil. „Podívej se, jak mě zřídil,“ stěžoval si, když vešli do domu.

Oklepal si kalhoty a košili potřísněné tmavými blátivými skvrnami od zvířecích tlapek a vyšel po schodech do své ložnice. Caldas na něho čekal v přízemí. „Ještěže není tvůj,“ zamumlal.

Obešel velký stůl v jídelně a vstoupil do obývacího pokoje. Posadil se na pohovku naproti krbu, v němž zůstal popel a zbytky ohořelých uhlíků po posledním ohni. Vedle nízkého stolku a stohu starých novin stál koš plný dříví.

Otec se vrátil převlečený. „Mám ti půjčit něco suchého?“ „Zítra, když bude třeba. Radši bych se usušil u ohně. Můžu?“ zeptal se a ukázal na polínka. „Jestli ho dokážeš rozdělat…“ řekl otec přezíravě a zmizel v kuchyni.

Leo Caldas si povzdechl a přistoupil ke krbu. Vzal z koše dva tlusté borovicové špalky a položil je do ohniště. Zmačkal několik novinových listů, zasunul je mezi polena a na papír navršil několik šišek a třísek rozlámaných na kousky. Našel v kapse krabičku cigaret a zapalovač, zapálil si cigaretu a stejným plamínkem podpálil novinový papír. Když se oheň rozhořel, posadil se na pohovku a kouřil.

Otec se vrátil do obývacího pokoje s lahví bílého vína bez etikety v ruce. Odzátkoval ji nástěnnou vývrtkou, postavil na nízký stolek a donesl z příborníku dvě sklenice. „Je z poslední sklizně,“ řekl a nalil do sklenek kalné víno. „Jsem zvědavý, jak ti bude chutnat.“ Leo Caldas zadusil cigaretu v popelníku a strčil nos do sklenice. Otec ho napodobil. „Ještě se musí odkalit, ale vůně už je čistá,“ dodal. „Aha.“ „Jaké ti připadá, Leo?“ Inspektor přiložil sklenku ke rtům, a než víno polkl, poválel je několik vteřin v ústech. „Tak co myslíš?“ naléhal otec, který vestoje očekával synův verdikt.

11

Jiskřička

Leo Caldas několikrát přikývl a pak jedním douškem dopil celou skleničku.

Otevřeli další láhev vína, tentokrát z předchozího roku, a ohřá­ li si dvě misky hustého vývaru z hovězích kostí s tuřínovými výhonky, fazolemi a brambory, který měl otec v ledničce. Jako zákusek si dali místní sýr s Mariiným domácím kdoulovým džemem.

Když se najedli a uklidili nádobí, Leo Caldas přenesl láhev se skleničkami na malý stolek, znovu nalil a posadil se na pohovku naproti krbu. Do ohně dokázal zírat celé hodiny. Otec přistoupil ke knihovně, několik minut prohledával poličky a potichu přitom nadával, dokud nenašel malý sešit, zasunutý vzadu za knihami. Papírové desky měl tak ohmatané, že se jejich původní barva už nedala určit. Vzal si sklenku a přesunul se k jídelnímu stolu. Chvíli tam zůstal a listoval v sešitě.

Leo vstal, aby si dolil víno, a zeptal se: „To je ta Kniha idiotů?“ Otec přikývl. „Nevím, jak si ji tvůj strýc může pamatovat. Už roky jsem ji neotevřel,“ řekl a obracel stránky plné jmen a vzpomínek.

Potom vzal do ruky propisku a nechal sešit otevřený na stránce s posledním zápisem. „Říkal doktor Apraces, že?“ „Ano,“ potvrdil inspektor, a když se k otci otočil, setkal se s tím zvlhlým pohledem, který neznal.

Leo Caldas si lehl na pohovku a zůstal tam po zbytek noci.

Upřeně hleděl do doutnajících jiskřiček, aby mohl otec v klidu vyplakat každičkou sklenku vína, kterou vypije.

12

Pláž utonulých

Viset 1. Být pověšen tak, že těžiště je pod místem upevnění. 2. Vznášet se, být nehybně nad něčím roz­ ložen. 3. přen. Lpět na něčem, být k něčemu připou­ tán; např.: visí na svých dětech.

Ráno si Leo Caldas vypůjčil čisté oblečení z otcovy skříně, dopřál si dlouhou sprchu a vyšel na dvůr, který se rozprostíral mezi domem a vinným sklepem. Podzim vyhlásil po několika týdnech vytrvalých dešťů příměří, a i když bylo slunce pod mrakem, den se probouzel bez větru, pokojný a jasný.

Přistoupil k záhonku a promnul mezi prsty lístky aloisie, zvedl je k nosu a zhluboka nasál pronikavou citronovou vůni. „Takže vám vývar chutnal,“ pronesl hlas za jeho zády.

Marie, paní, která přicházela každé ráno do otcova domu uklidit a uvařit oběd, zametala načervenalé listy, jež v noci opadaly z ambroně. „Velice, Marie, byl výtečný,“ odpověděl Leo Caldas. „Nejdůležitější je pořádně sbírat pěnu,“ svěřila mu své tajemství a dál přitom zametala dvůr. Pak, snad aby mu vrátila lichotku, dodala: „Moc se mi líbí váš pořad v rádiu. Hlídka na vlnách, tu si nikdy nenecháme ujít.“ Inspektor se podivil, že i tady pořad naladí. Copak Rádio Vigo není místní stanice?

Poděkoval jí a změnil téma: „Viděla jste otce?“ „Šel dolů, se psem,“ vysvětlila a ukázala přes vinný sklep smě­rem k řece. „Nenasnídáte se? V termosce máte horké kafe.“ „Možná později…“ vymluvil se Caldas a vyšel ze dvora.

13

Viset

Obešel dům a zamířil k vyhlídce. Opřel se lokty o kamenné zábradlí a pozoroval sedm hektarů vinic, které se jako schody svažovaly dolů k řece.

Několik stovek metrů pod ním stál na cestě vedle jedné z teras po pravé straně traktor. Mezi keři vinné révy zahlédl několik lidí a vzpomněl si, že mu otec u večeře říkal, že začali prořezávat.

Zapálil si cigaretu, dál se opíral o zábradlí a vychutnával si venkovský klid. Právě chtěl zatelefonovat na komisařství, aby ho dopoledne nečekali, ale nebylo třeba. Z kapsy kalhot se mu náhle ozvalo pronikavé zvonění. Caldas si na displeji přečetl jméno volajícího a přijal hovor. „Už sem jedete, šéfe?“ zeptal se Rafael Estévez místo pozdravu a nedal mu ani šanci, aby se do telefonu ohlásil. „Děje se něco?“ „Před půl hodinou nám volali z přístavu v Panxónu. Našli v moři mrtvého muže.“ „Námořníka?“ „Jak to mám podle vás vědět, inspektore?“ Aragoňan byl už od rána ve formě. „Měli jsme nějaké hlášení o pohřešované osobě?“ zeptal se Caldas, protože věděl, že občas uplyne několik dnů, než moře vyplaví těla utonulých. „Pokud vím, tak ne.“ „Aha.“ „Můžete mi říct, za jak dlouho sem přijedete, inspektore?“ zeptal se Estévez se svou obvyklou netrpělivostí. „Soudce tam odjel před deseti minutami a soudní lékař volal a ptal se, jestli ho nemůžeme cestou vyzvednout.“ Caldas si pohledem na hodinky potvrdil, že v to pondělí začala pracovní honička příliš brzy, a zaradoval se, že je tak daleko od města. „Tak ho jeď vyzvednout ty.“ „A vy?“ „Myslím, že se tam až do odpoledne nedostanu, Rafo.“ „Myslíte, anebo to víte jistě?“ „Nezačínej s tím, Rafo. Právě jsem chtěl volat, abych vám to oznámil.“ 14

Pláž utonulých

Estévez na rozloučenou jen cosi zabručel a inspektor přemýšlel, jestli má zavolat komisaři, aby mu nahlásil svou dopolední absenci a požádal ho, ať s Estévezem někoho pošle.

Ale ještě než vyťukal číslo, rozmyslel si to. Konec konců šlo jen o nějakého utopence.

Sešel po cestě, která se klikatila mezi vinohrady a protínala pozemky statku jako jizva až k břehu řeky. Vinná réva na nejvýše položených terasách stále čekala na prořezání, přestože ji pozdní podzim už svlékl z listí, které smutně viselo jen na několika málo větvích.

Zastavil se na úrovni traktoru a mlčky pozoroval sřezáva­če, jak vybírají na každém keři pět či šest šlahounů a přivazují je k drátům. Vybírali ty, které měly několik oček, z nichž na jaře vyraší nové výhonky, a zbylé uřízli. Později, než přejdou na další vinici, posbírají a naloží na traktor odříznuté šlahouny, které se hodí na otop, a zbytek nechají shnít na zemi.

Vrbové proutí, jímž s otcem kdysi přivazovali výhony, nahradily plastové smyčky, ale jinak se, jak se zdálo, od té doby nic nezměnilo.

O několik desítek metrů níž se na cestě objevil hnědý pes, který je předchozího večera tak nadšeně vítal, a za pár vteřin se ze stejné řady vinohradu vynořila silueta Caldasova otce.

V ruce nesl zahradnické nůžky a gumové boty se mu leskly ranní rosou.

Leo mu šel naproti. „V komoře jsou holínky,“ řekl mu otec s pohledem na jeho městské polobotky.

Leo Caldas pokrčil rameny: „Půjdu jen po cestě.“ „Jak chceš. Už jsi viděl nový vinohrad?“ zeptal se otec a natáhl ruku směrem k řece.

Leo ho viděl, ale odpověděl, že ne, a tak se tam vydali.

Pes je předhonil, s čenichem u země pobíhal mezi vinicemi.

Kaž­dou chvíli se na cestě vynořila jeho hnědá hlava. Držel ji vzpřímeně, dokud se neujistil, že pokračují jeho směrem, a pak se rychle vrátil ke svému roztěkanému poklusu.

15

Viset

„Jak se jmenuje?“ zeptal se inspektor a ukázal na psa, když zase vykoukl na cestu, aby je zkontroloval. „Nevím. Není můj,“ odpověděl otec a pokračoval v chůzi.

Scházeli dál po cestě, která se stáčela doprava, souběžně s korytem řeky. Po obou stranách se táhly řady bílých sloupků spojených dráty. U paty každého z nich vyrůstal nový keř vinné révy.

Otec mu vysvětloval, že museli objednat bagr, aby vyrovnali terén, a zvětšit vzdálenost mezi vinicemi, aby tudy snáze projel traktor, a inspektor mu mlčky naslouchal a přikyvoval, jako by to slyšet vyprávět poprvé.

Když se otec zastavil, aby přivázal uvolněný šlahoun jednoho keře, Leo prošel řadami vinice a naklonil se nad řeku, která protékala několik metrů pod jeho nohama.

V úseku kolem statku byla řeka plná vírů. Když se chtěli vykoupat, museli jít půl hodiny proti proudu až k zátočině s klidnou vodou a říční pláží. Vyráželi vždy po obědě a vraceli se pěšky podél břehu až těsně před setměním. V dětství se dny zdály delší.

Díval se do vody, naslouchal hučení proudu a přitom přemýšlel nad telefonátem Rafaela Estéveze o muži vyplaveném na pláž. Vzpomněl si na večer, kdy se v peřejích utopila místní lékárnice. Otec ho nechal čekat v autě a šel pomáhat strážníkům, kteří prohledávali řeku dřevěnými tyčemi. Na noc se vrátili do Viga, ale policisté pokračovali v pátrání dál po proudu.

Tělo lékárnice se objevilo až za tři dny. Našli ji nějací rybáři na lovu mihulí, osm kilometrů od místa, kde spadla do vody.

Teď už inspektor věděl, že se do vody vrhla sama a že ne­ umě­la plavat. Nicméně v dětství se mu několik měsíců zjevovala v nočních můrách, vznášela se vedle něj v řece a prosila ho, aby ji vytáhl z proudu, který ji však nakonec vždy pohltil.

Leo se probouzel s hrůzou a zmáčený studeným potem, jako by doopravdy plaval.

16

Pláž utonulých

Podíval se na hodinky, Rafael Estévez už musel dorazit na pláž v Panxónu. Byl si jistý, že se o případu nedozví nic nového až do odpoledne, kdy se vrátí na komisařství.

Otec se k němu připojil a společně se dívali, jak rychlý proud v řece pod nimi unáší spadané listí a ulámané větve. „Měl sis vzít ty holínky.“ „No jo,“ připustil Caldas a dál zíral do vody. „Snídal jsi?“ zeptal se otec o chviličku později.

Když Leo zavrtěl hlavou, navrhl: „Půjdeme si dát nahoru kávu?“ Zatímco stoupali k domu, otec si postěžoval: „Nechápu, proč mě už dávno nenapadlo to tady osázet.“ „Mám dojem, že jsi říkal, že písčitá půda vinohradu nesvědčí.“ „Ale uvidíš, že z něj bude skvělé víno. Sice ještě ne z letošního vinobraní ani z příští sklizně, ale za takových pět let bude z těch hroznů nejlepší víno z celého statku. A pokud mám pravdu, vysázím révu i tamhle naproti,“ ukázal na druhou stranu cesty. „Za pět let?“ „Pět nebo šest… Až réva povyroste.“ „Není to moc dlouho?“ „Já si ty termíny nevymýšlím. Vinná réva potřebuje čas, než vyzraje.“ „To vím,“ odpověděl inspektor. „Myslel jsem to tak, jestli se do té doby nechystáš odejít do důchodu.“ „Do důchodu? A co bych pak dělal?“ Leo Caldas pokrčil rameny. „Cokoli…“ „A tohle ti nepřipadá jako cokoli?“ rozmáchl otec paže směrem ke svahům osázeným vinicemi. „Jediný způsob, jak si v mém věku zachovat duševní klid a stále se něčím netrápit, je pořád mít co dělat. Druhá možnost je rezignovat na svůj vlastní život, sednout si a čekat, až čas vykoná své.“ Leo Caldas měl pocit, že otci zkazil ráno. Mrzelo ho, že tolik mluvil. Nicméně otec s úsměvem dodal: „Kromě toho důchodci nemají prázdniny.“ 17

Viset

V kuchyni otec nalil do dvou hrnků kávu z termosky. Do jednoho přidal kapku mléka a cukr, a druhý mu podal. „Půjdeme ven?“ zeptal se a pokynul ke dveřím, zatímco se přehraboval v příborníku.

Na dvoře potkali Marii, která se vracela do domu s koštětem v ruce. „Marie si nikdy nenechá ujít Hlídku na vlnách,“ oznámil mu otec. „Ano, už mi to říkala,“ odpověděl Caldas a zvedl koutky úst v náznaku úsměvu.

Obešli dům a opřeli se o zábradlí vyhlídky. Otec se nadechl a chystal se něco říct, ale inspektorovi začal zvonit mobil.

Když na displeji uviděl jméno Rafaela Estéveze, zhluboka si povzdechl. „Práce?“ zašeptal otec. „Můj asistent,“ potvrdil Leo Caldas, poodešel o pár kroků, a než hovor přijal, vytáhl z kapsy cigarety. „Jak to šlo?“ zeptal se a přiblížil plamen zapalovače k cigaretě, kterou svíral mezi rty. „Ještě jsem v přístavu.“ „S tím utopencem?“ „Zdá se, že mu s tím utopením pomohli.“ „Jak to?“ „Měl svázané ruce.“ Sebevrazi, kteří se chtěli utopit, si občas sami spoutali ruce nebo nohy, aby měli jistotu, že ve svém záměru uspějí. „Mohl si to udělat sám,“ poznamenal inspektor. „Ne, šéfe. Neptejte se mě proč, ale soudní lékař je přesvědčený, že se náš chlapík nezabil ani neumřel, když šel na pstruhy.“ „V moři zas tolik pstruhů nepotkáš,“ řekl Caldas lakonicky. „Však vy mi rozumíte.“ „No jo.“ Leo potáhl z cigarety. Měl pocit, že bude litovat, že poslal asistenta do Panxónu samotného. „Ví se, kdo to byl?“ „Místní rybář, z Panxónu. Tělo převezou do Viga k identifikaci a pitvě. Taky sem přijedou technici kvůli stopám.“ 18

Pláž utonulých

„Nikdo ho nepoznal?“ „S jistotou ne. Však víte, jací tihle lidi jsou,“ odpověděl Ra­ fael Estévez. Žil už v Galícii několik měsíců, ale stále si nedo­ kázal zvyknout na vyhýbavost, s níž se místní lidé obvykle vyjadřovali. „Snad se ti z nich podaří dostat něco jednoznačného,“ řekl inspektor. Vzápětí si uvědomil, s jakou vervou se asistent pustí do svěřeného úkolu, a hned toho začal litovat. „Ale s citem, Rafo,“ dodal rychle. „Nechci žádné problémy.“ „Nedělejte si starosti, šéfe. Nechte to na mně,“ řekl asistent tónem, který Caldase rozhodně neuklidnil, a zavěsil.

Inspektor se vrátil k otci a zvedl hrnek, který nechal položený na kamenném zábradlí. „Už si tady tvůj asistent zvyká?“ Caldas se napil kávy: „Obávám se, že se mu to nikdy nepovede.“ Otec zašermoval ve vzduchu propiskou. „Mám ho zapsat do knihy?“ zeptal se, jako by neexistoval krutější trest.

Leo Caldas neodpovídal a otec dodal: „Vždycky ho můžu později vymazat. Nebyl by první, koho jsem vyškrtl.“ „Jak chceš,“ řekl inspektor. Otec postřehl, že působí ustaraně. „Děje se něco, Leo?“ „Jeden případ,“ odpověděl a zamyšleně mlaskl. „Zavražděný?“ „Možná,“ řekl Caldas. „Nechceš jet zpátky do Viga hned teď?“ navrhl. „Nedělej si starosti,“ odpověděl Caldas s vědomím, jak nerad otec tráví ve městě víc času, než je nezbytně nutné. „Mohl bych Alberta navštívit už dopoledne.“ „To není třeba, vážně.“ „Ale mně by se to vlastně hodilo, Leo,“ naléhal otec. „Odpoledne si potřebuju něco zařídit.“ „Tak dobře,“ souhlasil Caldas vděčně, přestože mu bylo jasné, že otec lže.

19

Viset

Než inspektor dokouřil cigaretu, zůstali stát u zábradlí a pozorovali z výšky řady bílých sloupků s keři vinné révy. „Hezké, co?“ prohodil otec hrdě. „To ano,“ zašeptal Caldas. „A podzim přitom révě nesvědčí.“ Otec sebral prázdné hrnky a zamířil k domu.

Leo slyšel, jak se nahlas ptá: „A komu podzim svědčí?“

20

Pláž utonulých

Přistoupit 1. Přikročit, přiblížit se k někomu nebo něčemu. 2. Nasednout do vlaku, autobusu, letadla nebo na loď v průběhu jízdy, letu či plavby. 3. přen.

Projevit s něčím souhlas, dohodnout se na něčem; např.: přistoupit na podmínky. 4. přen. Pustit se do něčeho; např.: přistoupit k řešení problému; přistoupit rovnou k věci. 5. přen. Připojit se k něčemu; např.: přistoupit za člena klubu.

Ještě než dojeli na komisařství, využil Leo Caldas toho, že zastavili na červenou, a s velmi chabou výmluvou vystoupil z auta. Sledoval, jak vůz mizí v husté dopravě města Viga, a styděl se za svůj zbabělý útěk. Pro otce to není snadné období.

Chvíli po odjezdu ze statku si vyměnili několik vět ohledně strýcova stavu. Lamentovali nad nemocí, jež ho požírala zevnitř a nutila ho žít na přístrojích. Zbytek cesty jeli mlčky.

Leo se zavřenýma očima, otec s pohledem upřeným na silnici a myšlenkami v nemocnici.

Až ve městě, když sjížděli příkrými ulicemi ke komisařství, se ho otec z ničeho nic zeptal na Albu. Leo neměl chuť se o ní bavit, a tak jen odpověděl, že o ní nemá žádné zprávy už několik měsíců. Ale otec se nepřestával vyptávat, pořád dokola, přestože mu syn odpovídal čím dál tím vyhýbavěji.

Proč vždycky přistoupí k těm nejnepříjemnějším otázkám na poslední chvíli? Pokud tím chtěl prodloužit jejich setkání, měl už vědět svoje. Těmi svými otravnými dotazy jen uspíšil inspektorův odchod a oba zanechal v roztrpčené náladě.

Caldas vstoupil do budovy komisařství a uličkou mezi dvěma řadami stolů prošel na konec haly. Otevřel prosklené dveře své kanceláře, pověsil plášť do deště na věšák a zhroutil se do černého křesla.

21

Přistoupit

Pohledem bloudil po hromadách papírů navršených na psacím stole a myslel na svého otce, dokud do kanceláře nevešel komisař Soto a nepřinutil ho vrátit se do reality. „Tak jak to šlo v Panxónu?“ „Neměl jsem čas tam jet, komisaři. Vzal si to na starost Estévez.“ „Poslal jsi Estéveze samotného na místo činu?“ zeptal se komisař Soto.

Když mu Caldasovo mlčení dalo za pravdu, nevěřícně zavrtěl hlavou a se zabručením odešel.

Caldas zvedl sluchátko, vytočil Olžino číslo a požádal ji, aby poslala Estéveze do jeho kanceláře, jakmile se na komisařství objeví.

Zůstal sedět za psacím stolem a snažil se neposlouchat kručení v žaludku, které ho hlasitě upozorňovalo, že doba oběda už dávno minula. Využil čas k vyřízení několika písemností, které se mu nashromáždily na stole, dělal si tužkou poznámky na okraji a vršil je do nového komínku. Pokaždé když odložil další dokument, podíval se na hodinky a zvedl zrak ke dveřím. Několikrát ho napadlo, jak si asi vede jeho asistent při ohledání mrtvého těla. Mnohem častěji se však v mysli vracel k otci a ke svému uspěchanému odchodu.

Ve tři čtvrtě na tři, zrovna když listoval výpověďmi svědků v případu přepadení klenotnictví v ulici Príncipe, nejrušnější obchodní třídě ve městě, zastínila matné sklo ve dveřích hromotlucká silueta Rafaela Estéveze. „To byl teda den, šéfe,“ zavrčel asistent, když vešel.

Caldas měl hlad. Kromě toho by si raději vyslechl Estéveze na místě, kde by je nikdo nerušil. Odložil hromádku papírů se svědectvími z přepadení a vstal. „Obědval jsi?“ zeptal se. „Zvu tě.“ „Děkuju, ale pochybuju, že bych dokázal něco pozřít,“ odpověděl Estévez. „Nedovedete si představit, jak ten chlápek vypadal.“ 22

Pláž utonulých

Než se asistent pustil do líčení detailů, sundal Caldas z věšáku nepromokavý plášť, přehodil si ho přes ruku a otočil knoflíkem na dveřích. „Vadilo by ti podat mi hlášení, zatímco budu jíst?“ požádal. „Za celý den jsem neměl nic než kafe k snídani, a když se tady zdržíme ještě chvíli, nedostanu už oběd.“ „Dneska neprší,“ poznamenal Estévez a ukázal na pršiplášť. „Já vím,“ odpověděl inspektor a spěšně vyšel z kanceláře.

Rafael Estévez ho následoval na ulici, náhle rozjasněnou sluncem, jež našlo skulinu mezi mraky.

Přešli parkem Alameda po koberci spadaného listí a kráčeli po Arenalu s jeho okázalými kamennými budovami. Kované balkony na fasádách, shlížející už několik desetiletí na kontejnery nákladního přístavu, vypadaly, jako by se stále vyčítavě ptaly, kam se schovalo moře se svými plážemi.

Bar Puerto byl přeplněný. Jako vždy kolem oběda se u jeho stolů střídali muži v kravatách, modrých pracovních uniformách i nepromokavých oblecích námořníků. Caldas zběžně přehlédl talíře strávníků v nejbližším okolí. „Škoda že nemáš chuť,“ poznamenal. „Z nosu mu vytékala pěna…“ vzpomněl si Estévez a znechuceně se ušklíbl. „Později, Rafo,“ řekl inspektor. Na morbidní detaily případu bude čas až po jídle.

Cristina přišla k barovému pultu u vchodu pro láhev kořalky. „Najde se pro nás ještě místo k sezení?“ zeptal se inspektor hlasitě, aby překřičel hluk hovoru. „Pro rozhlasovou hvězdu se něco najde vždycky,“ odpověděla číšnice škádlivě. Pak zamířila s lahví na konec jídelny, aby si přístavní dělníci, pravidelní polední návštěvníci jako Cal­das, mohli přiostřit kávu, kterou si dopřáli na závěr oběda.

Když se vrátila k baru, ukázala na prázdná místa u dvou stolů v řadě za sebou. „Chcete radši sem, nebo tam?“ U bližšího stolu seděli tři ošlehaní námořníci a mladík v tmavém obleku, který dychtivě hltal polévku a sportovní 23

Přistoupit

noviny. U druhého byli přístavní dělníci, jimž Cristina před chvílí nesla pálenku. „Tam dozadu,“ vybral si Caldas. „A mohla bys nás tam nechat samotné, až se ti dva zvednou?“ „Neboj se, Leo. Touhle dobou sem už skoro nikdo nechodí.“ Cestou ke stolu procházeli kolem kuchyně. Na bíle vykachlíkované stěně visely hrnce na háčcích, jako by čekaly, až na ně přijde řada na plotně. Otlučený kov svědčil o mnohaletém používání, ale blýskaly se jako vycíděné leštidlem.

Zastavili se u nízkého pultíku, který odděloval kuchyni od jídelny. Inspektor se nad ním naklonil a podíval se na místo, kde byly obvykle vystavené mořské plody. Bylo prázdné. „Tam nic nenajdete. V pondělí mořské plody nejsou,“ oznámila mu jedna z kuchařek na druhé straně pultu. Myla hrnec ve dřezu, aby ho pak pověsila na jeho místo na zdi. „Čím je drhnete, že se tak lesknou?“ zeptal se Rafael Estévez a ukázal na hrnec. „Velkou silou, fillo,“ odpověděla kuchařka. „Chcete si to zkusit?“ dodala a nabídla policistovi kastrol pokrytý pěnou.

Estévez nabídku s úsměvem odmítl a následoval Caldase na konec místnosti. Vyměnil si pohled s dělníky u stolu a usedl na židli naproti inspektorovi.

Cristina přinesla mísu s polévkou a postavila ji mezi ně.

Když zvedla pokličku, bílá pára plná lahodných mořských vůní přinutila Estéveze naklonit se blíž a zavětřit. Číšnice se vrátila se džbánem chlazeného bílého vína, v dru­ hé ruce balancovala talíři se sklenicemi a příbory. „Rafael nepotřebuje talíř,“ řekl Caldas. „Nemá na jídlo chuť.“ Estévez se podíval na polévkovou mísu jako dítě, kterému právě uletěl balónek. „Mám ho tu pro všechny případy nechat?“ zeptala se Cristina. „Pro všechny případy,“ přijal Estévez.

Caldas si naložil a vrátil naběračku do mísy. Estévez se jí okamžitě chopil. „Myslel jsem, že dnes nedokážeš nic pozřít,“ poznamenal inspektor.

24

Pláž utonulých

„Trocha polévky nikomu neuškodí,“ odpověděl asistent a na­ plnil si talíř až po okraj.

Caldas foukl do lžíce a vložil si ji do úst. „Tak v tom máš pravdu.“ Rafael Estévez si přidal a musel se hlídat, aby si nepřidal podruhé, když k nim přistoupila Cristina s bločkem, aby si zapsala objednávku na hlavní chod. Nabídla jim tresku po galicijsku a sépie ve vlastní šťávě s rýží. Leo Caldas si objednal sépie. „Vy si ještě něco dáte?“ zeptala se Cristina Estéveze.

Polévka vytěsnila vzpomínku na utopence a probudila policistovu obvyklou chuť k jídlu, takže odpověděl: „Co byste mi doporučila?“ „Ty sépie jsou výborné,“ řekla Cristina, ale téměř vzápětí dodala: „A treska má taky velký úspěch.“ Estévez jí visel na rtech a čekal na její verdikt. Po několika vteřinách, když pochopil, že se ho nedočká, ji vybídl: „Takže?“ „Každé to jídlo je úplně něco jiného,“ uzavřela číšnice. „To je mi jasné. Ale jedno je určitě lepší,“ naléhal Aragoňan. „Obě chutnají skvěle,“ odpověděla Cristina s upřímným úsměvem. „Co máte radši?“ „Zapomeňte na to,“ zamumlal policista, když mu došlo, že odpověď nedostane. „Dám si to samé co on: sépie… a nějaký salát.“ Jakmile se Cristina ztratila z doslechu v šumu jídelny, Rafael Estévez si postěžoval: „Nevím, proč se do prdele těch lidí vůbec na něco ptám.“ Potom postřehl, že na něj Caldas mlčky zírá z druhé strany stolu. „Promiňte, šéfe,“ omluvil se. „Občas zapomenu, že jste taky jeden z nich.“

25

Přistoupit

Stáhnout 1. Tažením dostat shora dolů. 2. Upevnit, spojit popruhem nebo sponou. 3. Svléknout, sundat oděv. 4. Srolovat, svinout; např.: plachtu. 5. přen.

Vzít zpět, odvolat; např.: slib. 6. přen. Ztlumit; např.: světla. 7. přen. Přesunout data z jednoho zařízení do druhého.

Ve čtyři odpoledne, když ze sépií s rýží zbyly jen mastné skvrny na papírových ubrouscích obou policistů, odešli z baru Puerto poslední zákazníci. Caldas je vyprovodil pohledem. „Pověz mi o tom utopeném,“ požádal asistenta. Vzal lžičku a začal si míchat kávu. „Prý ho našli plavat na hladině u břehu, ale když jsem přijel, ležel už na pláži. Z nosu a z pusy mu vytékala pěna.“ „To už jsi říkal.“ „Nemůžu se té představy zbavit. Kromě toho byl úplně ledový,“ vysvětlil Estévez a zatnul zuby, jako by mu po zádech přeběhl mráz. „Tys nikdy předtím utopence neviděl?“ zeptal se Caldas pře­ kvapeně. „V Zaragoze jsme občas museli z řeky vytáhnout nějakého sebevraha, ale já jsem to nikdy neviděl zblízka. Víte, inspektore, já mám s mrtvolami trochu problém,“ řekl asistent zahanbeně. „A s tebou mají pro změnu problémy živí,“ zamumlal Caldas a podruhé toho dne se mu vybavil obraz utonulé lékárnice, která ho v dětství tak často pronásledovala. „No tak pokračuj.

Podařilo se ti zjistit, kdo to byl?“ „Jmenoval se Justo Castelo. Byl to místní rybář, z Panxónu.

Včera ráno si vyjel v loďce na moře a už ho nikdo neviděl.

Vlastně se zatím neobjevila ani ta loď.“ 26

Pláž utonulých

„Co to bylo za loď?“ „Nevím… jedna z těch malých. Ten chlápek jezdil sám. Lovil kraby a krevety do těch košů ze síťoviny, co se spouští na dno moře. Nevzpomínám si, jak se jim říká.“ „Vrše,“ řekl Caldas. „To je ono, vrše. Úlovek prodával na trhu v Panxónu.“ „Starší?“ Estévez nerozhodně pokýval hlavou. „Něco přes čtyřicet. Přesné údaje mám na komisařství. Svobodný, bez partnerky a bezdětný. Jeho matka žije ve vesnici s dcerou a zetěm.“ „Mluvil jsi s nimi?“ „Byl jsem za sestrou, ale nevyslýchal jsem ji, jestli se ptáte na tohle. Ta zpráva ji hrozně sebrala. Vysvětlil jsem jí, že jsme bratrovo tělo převezli do Viga kvůli pitvě. Chtěla vědět, kdy ho budou moct pohřbít, tak jsem jí slíbil, že se pokusíme vrátit tělo co nejdřív. Souhlasila, že ho dneska odpoledne přijede identifikovat.“ Caldase potěšilo, že když to situace vyžaduje, dokáže se jeho sveřepý asistent chovat citlivě. „Viděl jsi jeho švagra a matku?“ „Ne. Švagr se nechal najmout na velkou rybářskou loď, teď jsou někde u pobřeží Afriky. Matka je napůl invalidní. Nebyl to zrovna vhodný den na návštěvy.“ „Ne, jistěže ne. Do telefonu jsi říkal, že měl svázané ruce.“ „Přesně tak, šéfe. Stažené v zápěstích plastovou smyčkou, jaké se používají ke spojování kabelů a trubek. Je to takový pružný pásek, který má na jednom konci dírku. Tou se protáhne druhý konec, a tím se proužek stáhne,“ vysvětloval a předvedl utažení prudkým pohybem. „Víte, co myslím?

Jakmile je pevně utažený, nedá se rozdělat, musí se přestřihnout,“ řekl a zopakoval předchozí gesto.

Caldas přikývl a dál kroužil lžičkou v šálku. Měl chuť na cigaretu, ale v baru Puerto byli ohledně tabáku stejně nekompromisní jako ohledně dnů podávání mořských plodů, takže se musel spokojit s mícháním kávy. „A nohy?“ „Měl je skrčené dozadu, k zádům. A ztuhlé jako socha.“ 27

Stáhnout

„Taky svázané?“ chtěl vědět inspektor. „Ne, svázané měl jen ruce.“ „Co obličej?“ „Pěkně zřízený. Opuchlý, s očima vytřeštěnýma, jako by viděl ducha,“ řekl a sám nasadil vykulený výraz. „Celý domlácený, a to ani nemluvím o té pěně…“ Pevně stiskl víčka, jako by se tu vzpomínku snažil zahnat.

Leo věděl, o čem mluví. Jednou, několik týdnů po havárii nákladní lodi, vytáhli rybáři mrtvé tělo jednoho z členů posádky. Celé dny jím příboj smýkal proti skalám a sloužilo jako potrava rybám a korýšům. Patolog ho musel identifikovat podle chrupu. „Byl oblečený?“ „Jasně, šéfe. Jel přece na ryby.“ Kuchařka na druhé straně pultu právě domyla poslední hrnec od oběda. Když ho pečlivě vyleštila utěrkou, pověsila ho na háček na zdi. „To si nemyslím,“ řekl Caldas s pohledem upřeným na ženu. „Jak nemyslíte?“ rozhořčil se Estévez. „Podle vás nepoznám oblečeného chlapa od nahého?“ „Nemluv hlouposti, Rafo. Nemyslím, že jel na ryby,“ řekl Caldas a ukázal na prázdný pultík oddělující jídelnu od kuchyně. „Pokud se v pondělí nepodávají mořské plody, tak je to proto, že v neděli rybáři nevyplouvají na moře.“ „Ale tohohle viděli brzy ráno na lodi. Tak mi řekněte, kam asi jel.“ „To nevím. Kdo jsi říkal, že ho viděl?“ „Neříkal jsem to,“ odpověděl Aragoňan. „Někdo se o tom dneska ráno zmínil.“ „Ověřil sis to?“ „Ne.“ Caldas byl vlastně rád, že se asistent nepokoušel tvrzení ověřit. Estévez se při vyšetřování nechoval zrovna jemně. Ještě bude příležitost v pravý čas prověřit všechny detaily. „Nevíš, jestli měl na těle nějaké zvláštní stopy?“ „Nějaké? Už jsem vám řekl, že měl obličej celý dotlučený…“ „Kromě toho, Rafo. Objevili jste něco při ohledání?“ Estévez zaváhal: 28

Pláž utonulých

„Tělo měl pokryté zelenými řasami, takže nebylo moc vidět… ale řekl bych, že ne. V každém případě ho prohlížel soudní lékař.“ „Doktor Barrio?“ zeptal se Caldas a Rafael Estévez souhlasně přikývl. „Navíc to všechno natáčeli technici,“ dodal. „Ti už dneska bez kamery nikam nejezdí.“ „Našli něco?“ Estévez pokrčil rameny. „Procházeli to tam, ale vzhledem k tomu, že toho chlápka vyplavilo moře, pochybuju, že našli nějaké stopy.“ „Aha,“ řekl Caldas, jehož uklidnil záblesk zdravého rozumu v asistentových slovech. „Říkal jsi, že to bylo na pláži v Panxónu, že?“ „Jo, ale ne na hlavní, na té o kus dál, co je mezi přístavem a tou horou s památníkem na vrcholu.“ „Monteferro,“ poznamenal Caldas.

Rafael Estévez přikývl. „Je to menší pláž plná mořských řas. Podle toho, co se povídá, to není první utopenec, který se tam objevil.“ „Víš, kdo ho našel?“ „Nějaký důchodce z vesnice, takový ten typ, co chodí každé ráno na procházku. Zahlédl ze silnice tělo mezi řasami a zavolal místní strážníky. Ti pak přivolali nás. Jeho jméno mám zapsané v kanceláři.“ „Mluvil jsi s ním?“ „Samozřejmě. S ním i s dalšími. Ale nic moc mi neřekli.

Však víte, že místní…“ „Ano, já vím,“ přerušil ho Caldas. „Uděláte mi laskavost, šéfe?“ zeptal se najednou Estévez. „Jistě.“ „Mohl byste přestat cinkat tou lžičkou? Znervózňuje mě to.“ Ťukání o okraj šálku okamžitě utichlo a Leo Caldas se začervenal. „Jistě,“ zopakoval a dopil studenou kávu jedním douškem.

Pak nechal peníze za obě jídla na stole a vstal. Nemohl se dočkat, až navštíví Guzmána Barria a vyslechne si názor soudního lékaře osobně. Zajde tam, jen co skončí v rádiu.

29

Stáhnout

Narazit 1. O něco se uhodit nebo praštit; vrazit do něčeho. 2. Napíchnout nebo nabodnout. 3. přen. Ná­ hodou a nečekaně někoho nebo něco potkat. 4. přen.

Střetnout se nebo dostat se do rozporu s něčím, co zabrání předpokládanému vývoji událostí.

Zatímco seděli v baru Puerto, podzim příměří ukončil. Po několika málo hodinách bez deště se nad městem rozprostřela těžká klenba černých mraků, z nichž se opět spustil liják.

Estévez kráčel co nejblíže u zdi a snažil se chránit před deštěm. Svůj nepromokavý plášť nechal viset na věšáku v kanceláři. Nahlas se ptal sám sebe, jak dokážou Galicijci porozumět počasí, které se během několika hodin promění z jarního v zimní, a klel pokaždé, když některá kapka proklouzla mezi římsami a dopadla mu na hlavu.

Inspektor šel mlčky po jeho boku a nepřiznal, že Galicijci se prostě se svým počasím smířili, aniž se mu snažili porozumět.

Před vstupem do budovy na kraji parku Alameda se Leo Caldas podíval na hodinky a zapálil si cigaretu. Sledoval asistenta, jak odchází parkem k silnici směrem na komisařství a s klením se vyhýbá kalužím. Pak pozoroval déšť. Když dokouřil, pozdravil vrátného a vystoupal po schodech do prvního patra.

Strčil do dveří rozhlasové stanice, vytáhl z kapsy pláště sešit, plášť pověsil na věšák u vchodu a vydal se dlouhou chodbou ke studiu. Jeden ze zvukových techniků konzultoval pořadí vstupů s Rebekou, vedoucí produkce. „Běž dovnitř,“ řekla, jakmile ho uviděla. „Santiago se po tobě už dvakrát ptal.“ Leo Caldas se přes skleněnou výplň podíval na Santiaga Losadu, arogantního náfuku sedícího za mikrofonem, a s po30

Pláž utonulých

vzdechem vklouzl do studia. Hlasatel ho přivítal s falešnou srdečností: „Jako vždy pozdě,“ řekl, zatímco dával rukou znamení technikovi, aby se připravil na začátek pořadu. „Jako vždy,“ odpověděl Caldas a posadil se ke stolu u okna.

Vytáhl z kapsy mobilní telefon a vypnutý ho položil před sebe na stůl vedle sešitu. Pak vyhlédl oknem do parku, kde špatnému počasí čelila jen skupinka zahraničních turistů.

Krá­čeli se skloněnými hlavami schovanými v kapucích žlutých pláštěnek a byli odhodlaní navštívit všechna místa doporučená v průvodci, než se vrátí na loď, která je odveze na další zastávku.

Když se ráno otci zmínil o tom, že by mohl odejít do důchodu, a on se zeptal, co jiného by měl dělat místo vinaření, chtěl mu doporučit, aby začal cestovat a poznávat svět. Ale teď, když sledoval turisty bloudící v dešti cizím městem, byl Leo Caldas rád, že to neudělal. „Začínáme,“ oznámil suše Losada. Inspektor otevřel sešit, nasadil si sluchátka a v duchu se ptal, zda jsou hlasatelova stejně nepohodlná jako ta jeho. Jednoho dne si je s ním bude muset vyměnit, aby to zjistil.

Jako pokaždé pořad sestával z řady telefonických dotazů ohledně různých problémů, z nichž většina spadala do působnosti městské policie: trhliny na silnici, kterou podemlela voda, přechody pro chodce proměněné deštěm v klouzačky, řidiči, co narazí do zaparkovaného vozidla a ujedou… Caldas poslouchal a zapisoval si podrobnosti do sešitu. Nedokázal si vysvětlit, jak může mít úspěch pořad, který vlastně posluchačům žádná řešení nenabízí.

Po sedmém hovoru si zapsal aktuální skóre: městská policie — sedm, Leo — nula.

Znělka Hlídky na vlnách hrála až do chvíle, kdy Rebeca na druhé straně skleněné přepážky zvedla papír se jménem osmého posluchače toho odpoledne. „Dobrý den, José,“ pozdravil ho Santiago Losada.

31

Narazit

„Dobrý den. Já už jsem vám jednou volal,“ oznámil posluchač. „Neosvěžíte nám paměť?“ dožadoval se hlasatel. „Nemůžeme si pamatovat ty stovky hovorů, co do pořadu přepojujeme.“ Ty jsi ještě namyšlenější než tví posluchači, pomyslel si Caldas a kousl se do rtu, aby Santiaga Losadu neurazil v živém vysílání. Přál si, aby tak učinil sám posluchač, ale hlas na druhém konci telefonní linky zněl sklíčeně: „Bylo to kvůli policejním kontrolám,“ řekl. „Často mě zastavují. A to jezdím jenom o víkendech.“ Caldas posluchače poznal. Volal do pořadu před nějakou dobou, aby ohlásil, že místní strážníci neustále staví jeho auto a pokaždé ho nutí podrobit se dechové zkoušce. „Pamatuji se na vás, José,“ řekl, aby ho ušetřil dalšího vysvětlování. „Zase vás nechali dýchnout?“ „Tuhle sobotu, třikrát.“ „Třikrát?“ „Ano, pane inspektore, třikrát. Jednou dopoledne a odpoledne dvakrát.“ „Neříkejte.“ „V neděli jsem uviděl strážníka z okna, a radši jsem autem nejel. Pro každý případ. A nebudete tomu věřit, ale když jsem šel pěšky po chodníku, celou dobu ze mě nespouštěl oči. Až jsem měl strach, že mě nechá dýchnout.“ „Řekněte mi jednu věc: je to pokaždé tentýž strážník?“ „Tuhle sobotu ano. Ale minulý týden mě zastavil jiný.“ „A jaký byl výsledek?“ „Výsledek čeho?“ „Těch dechových zkoušek,“ objasnil Caldas. „Nadýchal jste někdy?“ „Všechny byly negativní, pane inspektore.“ „Všechny?“ „Všechny, pane inspektore. Já totiž skoro nepiju.“ Z tónu posluchačova hlasu poznal, že je chováním strážní­ ků spíš popletený než pobouřený. Stejně jako Leo Caldas. „Co mám dělat, pane inspektore?“ Zatímco se Caldas snažil přijít na vhodnou odpověď, viděl, jak Santiago Losada dává znamení zvukovému technikovi. Ve 32

Pláž utonulých

sluchátkách se rozezněla doprovodná melodie, která by se hodila spíš pro kreslený film než pro policejní poradnu. Hudba ho tak rozptylovala, že se musel znovu podívat na ceduli se jménem volajícího, než ho oslovil. „Uděláme to takto, José,“ navrhl. „V době, kdy se bude vysílat příští pořad, přijdete do rozhlasu, a po skončení si spolu půjdeme promluvit se šéfem městské policie. Uvidíme, jestli se mu podaří přesvědčit strážníky, aby vás tolik nestavěli. Co na to říkáte?“ Posluchač se rozloučil a Caldas si poznačil do sešitu: městská policie — osm, Leo — nula.

Po dalších dvou hovorech Hlídka na vlnách skončila. Leo Caldas se zbavil tlaku sluchátek, zatímco Santiago Losada ještě afektovaným hlasem lákal posluchače k následujícímu pořadu.

Když červené světlo signalizující živé vysílání zhaslo, zeptal se Caldas Losady: „Co to mělo znamenat s tou hudbou?“ „Jakou?“ „S tou, kterou jsi nechal pustit, když jsem se chystal odpovědět tomu chlápkovi, co ho nechávají dýchnout, a taky těm dvěma následujícím.“ „Aha,“ usmál se moderátor. „Napadlo mě pouštět znělku, zatímco přemýšlíš.“ „Cože?“ „Abychom posluchačům zpříjemnili čekání, než se rozmys­ líš,“ zopakoval samolibě.

Caldas žasl. Jestli toho namyšleného blázna včas nezarazí, brzy začne posluchačům ohlašovat každou jeho odpověď fanfárami. „A to tě nenapadlo, že to může mít přesně opačný účinek? Že mě ta tvoje hloupá hudba může ve skutečnosti rozptylovat?“ zeptal se Leo Caldas. „A co to má vůbec znamenat — zatímco přemýšlím? Co si do prdele myslíš, že dělám celou dobu?“ „Hele, Leo, jestli tě to tak vytáčí, tak budeš bez hudby a basta.“ 33

Narazit

Caldas opustil studio. Nahlédl do zvukové kabiny, aby se rozloučil s Rebekou a technikem, a přitom si zapnul telefon.

Okamžitě zapípal a ohlásil dva zmeškané hovory. První byl od Guzmána Barria. Soudní lékař slíbil, že zavolá, jakmile dokončí pitvu utonulého. Ten druhý byl od otce. „Na shledanou ve čtvrtek,“ zamávala mu Rebeca na pozdrav.

34

Pláž utonulých

Mdlo 1. Pocit nevolnosti, nucení ke zvracení, zve­ dání žaludku. 2. Ztráta sil a vědomí. 3. Pocit úzkosti.

Když se Leo Caldas vrátil na komisařství, pořád ještě lilo jako z konve. Požádal asistenta, aby ho odvezl na radnici.

Estévez čekal v autě s nastartovaným motorem, zatímco inspektor tlumočil městské policii sáhodlouhou řadu stížností, které si poznamenal během pořadu. Pak odjeli za soudním lékařem. „Podívej se, jestli je u sebe v kanceláři,“ řekl Caldas a znovu zkontroloval mobil.

Rafael Estévez prudce rozrazil dveře, otočil se zpět do chod­by a zavolal: „Jo, šéfe, je tady.“ „Hrome, Estévezi,“ polekal se Guzmán Barrio, který dřímal pohodlně zabořený v křesle a snažil se dohnat probděné hodiny. „Vždycky otvíráš dveře takhle?“ „Ne, obvykle je vykopne,“ odpověděl Caldas za asistentovými zády. „Volal jsi mi.“ „Kvůli tomu muži, co se objevil dnes ráno v Panxónu,“ vysvětlil lékař. „Už tě informovali?“ Caldas odpověděl otázkou: „Už jsi dokončil pitvu?“ Patolog se zvedl z křesla, nenápadně se protáhl a prošel mezi policisty ke dveřím. „Pokud chcete vidět tělo…“ navrhl a vyšel na chodbu. „Právě ho zašili, než ho vrátí rodině.“ „Hezká práce,“ zamumlal Estévez. „No, naši klienti si aspoň nestěžují,“ odvětil lékař.

Cestou k létacím dveřím pitevny si Estévez jako vždy cosi bručel pod nos. Neměl chuť znovu utopence vidět, a ještě 35

Mdlo

méně teď, když měl tělo sešité hrubými stehy. Když inspektor s lékařem vešli dovnitř, zhluboka se nadechl a následoval je. „Kde je ten utopený?“ zeptal se Guzmán Barrio dvou pomocníků, kteří před pitvou omývali tělo nějaké ženy. „V lednici, pane doktore. Mám ho přivézt?“ nabídl se jeden z nich. „Není třeba, díky. Jen pokračujte.“ Barrio zamířil k obrovským kovovým dveřím, trhnutím je otevřel a vstoupil do chladicí komory. Za několik sekund se znovu objevil a strkal před sebou vozík, na němž leželo tělo zakryté šedou igelitovou plachtou. Pak přistoupil k jedné z polic a vytáhl z papírové krabice pár latexových rukavic a dvě jednorázové masky, které nabídl policistům.

Patolog si natáhl rukavice, prudkým pohybem strhl plachtu a odhalil nahé tělo námořníka. „Představuji vám Justa Castela,“ řekl. „My už se známe,“ poznamenal Estévez z odstupu a nejevil pražádnou chuť přiblížit se k vozíku.

Na neobvykle bílé kůži mrtvého se jako zdrhovadlo černaly hrubé švy spojující řezné rány po pitvě. Dva šikmé řezy začínaly po obou stranách krku a setkávaly se pod hrudní kostí, odkud se v jediné linii táhly břichem kolem pupku až k stydké kosti.

Navzdory masce se Leo Caldas v první chvíli odvrátil, aby unikl zápachu. Potom začal hledat stopy pout na rukách.

Důkladně si prohlédl hluboké rýhy na zápěstích a podíval se na hlavu pokrytou bujnou blonďatou kšticí. Všiml si švu, který jako čelenka lemoval hranici vlasového porostu. Čelo, tváře i brada Justa Castela byly poseté ranami. Oční víčka měl přelepená náplastmi, jež udržovaly oči zavřené.

Tlakem vody mu popraskaly vlásečnice na nose a kolem očí.

Rty měl opuchlé a našpulené, jako by smrt přivítal polibkem, což dodávalo jeho vzhledu nádech grotesknosti. „Zemřel utopením,“ pronesl Guzmán Barrio formálně. „To je ale novinka,“ zamumlal Estévez zpovzdálí.

Inspektor Caldas se otočil a zpražil svého asistenta hněvivým pohledem. „Sakra, to je přece vidět i bez pitvy,“ omlouval se Aragoňan.

36

Pláž utonulých

„Chtěl jsem tím říct, že ještě žil, když se dostal do kontaktu s vodou,“ vysvětlil Barrio. „Není to tak vždy. Moře je vhodné místo, kde se dá snadno zbavit mrtvoly.“ „Přesně tak,“ přerušil ho Caldas a obrátil se na asistenta: „Nechtěl bys radši počkat venku?“ Estévez se celý rozzářil. „S radostí,“ řekl a s úlevou si strhl masku. „Z té slečny, co ji ti dva dávají do pucu, a tady z našeho plavovlasého přítele se mi začínalo dělat mdlo.“ Doktor Barrio počkal s výkladem, dokud Rafael Estévez neopustil pitevnu. „Jak jsem říkal, existuje důkaz vitální reakce. Vidíš ty ek­ chy­mózy?“ zeptal se a ukázal na drobné červené skvrnky na víčkách. „Kromě toho, když jsme přijeli, ještě pořád mu z úst a nosu vycházela pěna. Takže není pochyb, že byl naživu, když spadl do vody.“ Caldas si představil tvář mrtvého s vypoulenýma očima a pěnou kolem nosu a úst a zamračil se. Věděl, jak smrt na asistenta působí, takže ho jeho reakce nijak nepřekvapila.

Prohlédl si rýhy kolem zápěstí mrtvého a patolog mu potvrdil, co už věděl: „Měl je spoutané plastovou smyčkou.“ „Estévez mi řekl, že nevěříš, že si je svázal sám.“ „Ne, nevěřím,“ přisvědčil lékař. „Je to pouto, které se utáhne protažením jednoho konce očkem na druhém.“ Fungování pásku se očividně nedalo vysvětlit bez doprovodného gesta. Stejně jako Estévez v baru spojil Barrio ruce ve vzduchu a jednou pak prudce škubl. „Znáš ten typ?“ zeptal se soudní lékař.

Caldas přikývl. „A proč si ho nemohl utáhnout sám?“ „Dlaně měl přitisknuté k sobě. Jak by sis ho utáhl ty?“ zeptal se Guzmán Barrio a ukázal na rýhy na zápěstích mrtvého.

Caldas spojil dlaně. „Asi bych se nejdřív snažil protáhnout pásek očkem na druhém konci.“ „Jak?“ „Prsty,“ Caldas zaváhal, „nebo ne?“ 37

Mdlo

„Možná,“ připustil Barrio. „A jak bys ho utáhl?“ „Zuby?“ „Přesně tak — zuby.“ „Tak v čem je problém?“ zeptal se inspektor. „Mohl bys dát dlaně zase k sobě?“ požádal ho lékař.

Leo Caldas opět spojil ruce. „Jak bys postupoval, kdyby sis chtěl utáhnout pouto kolem zápěstí pomocí zubů?“ „Takhle,“ řekl inspektor a přiložil si ruce k ústům. „Ale to bys musel mít očko tady, pod palci,“ ukázal Barrio na bod na inspektorových zápěstích nejblíže k jeho ústům. „Nicméně pouto na rukou mrtvého má uzávěr na druhé straně, pod malíčky.“ Caldas protočil spojené ruce a přiložil si je k ústům v místě, které patolog označil. „I tak by se to dalo provést,“ řekl.

Barrio nesouhlasil. „Šlo by to, Leo, ale nebylo by to přirozené.“ „Ale je to možné,“ trval na svém Caldas. „Snad,“ řekl lékař. „Ale bylo by skoro nemožné protáhnout konec pouta očkem pomocí malíčků. Je to stejně obtížné, jako by ses jimi snažil provléct nit uchem jehly.“ Caldas se podíval na své ruce, rozpojil je a přikývl. „A nemohl posunout uzávěr až potom, co pouto stáhl?“ Barrio zavrtěl hlavou. „Bylo příliš utažené, Leo. Vidíš ty stopy, které zanechalo na zápěstích? Jsem si jistý, že se nepohnulo ani o milimetr. Musel jsem ho rozstřihnout, abych mu uvolnil ruce,“ pokračoval lékař. „Clara Barciová si ho odnesla na analýzu, ale pochybuji, že po tolika hodinách v moři na něm najde něco užitečného.“ „A nemohl někoho požádat, aby mu pouto utáhl, a pak skočit do vody?“ zajímal se Caldas. „Mohl,“ odpověděl doktor Barrio, ale jeho pohled vyjadřoval pochybnosti. Ze zkušenosti věděl, že lidé, kteří se rozhodli utopit, měli až příliš mnoho možností, jak se sami znehybnit, než aby se museli utíkat k pomoci jiných. „Tak jo,“ řekl Caldas a ukázal na obličej mrtvého. „A co ty pohmožděniny?“ 38

Pláž utonulých

„Většinou se jedná o posmrtné léze. Ale dvě rány utrpěl ještě za života. Jedna je tady,“ patolog ukázal na zranění lemo­ vané obrovskou modřinou na pravém spánku mrtvého. „A ta druhá?“ „Vzadu, v týlu,“ řekl a nadzvedl mrtvému hlavu, aby mu odhalil šíji.

Inspektor obešel vozík a prohlédl si ránu zblízka. „Úder do zátylku byl dostatečně silný, aby mu způsobil ztrátu vědomí. Byl zasazen podlouhlým předmětem, pravděpodobně kovovou tyčí,“ vysvětlil patolog. „Vidíš to?“ Caldas nedokázal jasně odlišit zranění, o němž patolog mluvil, od ostatních pohmožděnin. „Víceméně,“ řekl.

Barrio vytáhl z kapsy pláště propisku a zašel si k polici pro zápisník. „Pohmožděnina je nejdřív úzká a na konci širší a kulatější,“ vysvětloval a kreslil přitom obrys zranění na čistý list zápisníku opřeného o vozík. „Odpovídala by klíči k utahování matic na kolech u auta nebo jinému předmětu se zakulaceným koncem.“ Guzmán Barrio vytrhl stránku a podal ji inspektorovi. „A ta rána na spánku?“ zeptal se Caldas, přeložil papír a zasunul ho do zadní kapsy kalhot. „Ta má velmi nepravidelný tvar. Mohl ji způsobit kámen,“ prohlásil patolog. „Řekl bych, že ho udeřili zezadu tyčí a ránu na hlavě si způsobil, když dopadl na kámen. Pak ho spoutali a hodili do vody. Ale také ho mohly vlny vrhnout na skálu, když byl ještě naživu.“ Caldas pozoroval ránu na čele Justa Castela, částečně skrytou v plavých vlasech. „To zní logičtěji, než že upadl na kámen na palubě lodi,“ poznamenal. „Ano, dává to větší smysl.“ „Ale je tady něco, čemu úplně nerozumím,“ řekl inspektor. „Pokud byl v bezvědomí, nebylo nutné ho svazovat. Aby se utopil, stačilo hodit ho přes palubu.“ „Chtěli mít jistotu. Kontakt se studenou vodou ho mohl probrat, ale nikdo nedokáže plavat se spoutanýma rukama.

39

Mdlo

Vlastně měl pěnu v průduškách, takže se utopil, když se sna­žil nadechnout ve vodě. Viděl jsi někdy umírat rybu na suchu?“ „Kdysi,“ řekl Caldas. „Takže si myslíš, že ho zavraždili?“ „Zatím nevylučuj další možnosti,“ odvětil lékař rychle. „Pokud byl z nějakého důvodu na lodi se spoutanýma rukama, mohl ztratit rovnováhu a udeřit se o nějakou část trupu při pádu do moře. Možná se snažil utéct. Loď se zatím neobjevila, že?“ Neobjevila. „Vážně věříš, že to mohla být nehoda?“ „Ne,“ odpověděl Barrio a pak dodal: „Ale nemůžu to vyloučit.“ Caldas ještě jednou přistoupil k vozíku, aby si prohlédl námořníkovy ruce, rýhy na zápěstích a kůži na dlaních, svraštělou působením mořské vody. Guzmán Barrio to sice nemohl vyloučit, ale možnost, že smrt Justa Castela byla nehoda, mu připadala velmi nepravděpodobná. Leo Caldas nepotřeboval čekat, až se objeví loď, aby věděl, že má co dělat s vraždou.

Podíval se mrtvému na lokty. Byly na nich pohmožděniny, které nedokázal identifikovat, a tak se na jejich původ zeptal patologa. „Ty stopy na loktech, ramenou a kolenou máme na svědomí my,“ připustil doktor Barrio s úsměvem. „Byl příliš ztuhlý, museli jsme mu domluvit kladivem, aby si na nosítka lehl.“ „Žádný div, že měl husí kůži,“ odpověděl Caldas a vzpomněl si, že asistenta zarazilo, jak bylo tělo studené. Byl úplně ledový, řekl Estévez. „Můžeš stanovit přesnou dobu smrti?“ „Při utonutí, Leo?“ zeptal se Guzmán Barrio a pokrčil rameny. „Byl ve vodě víc než osmnáct hodin, to můžu říct s jistotou. Den, možná dva…“ „Estévez říkal, že byl hodně studený.“ „Nijak zvlášť,“ namítl Guzmán Barrio a zavrtěl hlavou. „Byl nasáklý mořskou vodou, proto se kůže mohla zdát tak studená.“ „Aha.“ 40

Pláž utonulých

Komisař Soto říkával, že pouze mrtvoly utopenců dokážou patology zmást. Caldas měl právě možnost přesvědčit se, co je na tom pravdy. „Kdy ho viděli naposledy živého?“ zeptal se patolog. „Zdá se, že v neděli ráno v přístavu, na jeho lodi.“ „Tak tady to máš: jeden den,“ uzavřel lékař. „Můžu ho už zakrýt?“ „Jestli nemáš nic dalšího…“ „Nic, co bys viděl pouhým okem,“ řekl patolog a začal tělo přikrývat šedým igelitem. „A to, co není vidět?“ „Při prohlídce našli v jedné kapse sáček s bílým práškem.“ „Kokain?“ „To jsem si také myslel, ale když jsem si dal špetku na jazyk, chutnal jen po soli. Možná ho znehodnotila mořská voda,“ řekl. „Poslal jsem ho do laboratoře, spolu se vzorkem krve.

Jakmile budu mít výsledky, dám ti vědět.“ „Ještě něco?“ Patolog zavrtěl hlavou. „Clara Barciová má seznam veškerého oblečení a osobních věcí, ale nebylo tam nic výjimečného. Myslím, že kromě toho prášku měl u sebe jen trochu peněz, klíče a figu.“ „Cože?“ „Figu,“ zopakoval Barrio a sevřel ruku v pěst s palcem prostrčeným mezi ukazováčkem a prostředníčkem. „Nikdy jsi to neviděl?“ zeptal se a zvedl pěst. „Je to amulet.“ „Jistěže viděl,“ odpověděl Caldas a sevřel dlaň ve stejném gestu. „Jen jsem nevěděl, že se tomu tak říká.“

41

Mdlo

Stín 1. Přítmí, šero, nedostatek světla. 2. Obrys vrže­ ný za osvětleným tělesem. 3. přen. Stopa, náznak po­ citu, zejména nepříznivého; např.: stín nespokojenosti.

4. přen. Osoba, která někoho všude sleduje. 5. přen.

Přelud, duch, přízrak. 6. přen. Záštita, ochranné kříd­ lo; např.: ve stínu Všemohoucího.

Košile, svetr a manšestrové kalhoty, v nichž byl Justo Castelo vytažen z moře, ležely pečlivě poskládané na kovovém stole Odboru kriminalistické techniky a expertiz. Vedle nich byla rozprostřená tmavomodrá nepromokavá větrovka, ponožky a spodní prádlo.

Leo Caldas zahlédl na podlaze gumové holínky podobné těm, jaké měl na nohou otec, když se vynořil z vinice doprovázen hnědým psem. Pohlédl na vlastní boty. Ačkoli si je v pracovně očistil papírovým kapesníkem, na okraji podrážek se stále držely stopy písčité půdy, po níž ráno kráčel.

Po celou dobu, co jim Clara Barciová předváděla jednotlivé kusy oblečení a potvrzovala, že na pláži nenašli nic relevantního, myslel inspektor na svého otce. Ještě pořád ho mrzelo, že tak trapně utekl z auta. Najednou si vzpomněl, že mu otec volal během vysílání. Podíval se na hodinky. Touhle dobou už určitě navštívil bratra v nemocnici a dávno odjel z města do svého útočiště mezi vinicemi. Představil si ho, jak sedí za stolem jako předchozího večera a listuje v sešitě, zahřátý ohněm v krbu a Mariiným vývarem. Slíbil si, že mu zavolá, jakmile bude mít chvilku čas.

Kriminalistická technička Barciová k nim přistoupila s kovovým tácem. Byly na něm průhledné plastové sáčky obsahující předměty, které se našly v šatech utopeného. V jednom bylo několik napůl rozmočených bankovek. V dalším dva klíče na 42

Pláž utonulých

kovovém kroužku a řetízek se zlatým medailonkem. Ve třetím předmět ve tvaru pěsti s palcem prostrčeným mezi prsty.

Byl kovový, tmavý a ne větší než kulička vína. „Co to je?“ zeptal se Rafael Estévez. „Figa,“ odpověděla Clara Barciová. „Kdysi se používaly jako ochrana proti uhranutí a černé magii. Chránily před neštěstím.“ „Tomu námořníkovi teda moc nepomohla,“ zamumlal Esté­ vez. „Jistě, neochránila ho. Ale dnes už se kvůli tomu nenosí, slouží jako ozdoba,“ vysvětlila policistka. Pak jim řekla, co už inspektor věděl od patologa. „Měl u sebe sáček s bílým práškem, který jsme poslali na analýzu. Předpokládám, že vám o tom doktor Barrio řekl.“ Caldas přikývl. „A to pouto?“ zeptal se.

Technička přistoupila k polici a vrátila se s dalším průhledným sáčkem. „Museli ho rozříznout, aby uvolnili mrtvému zápěstí,“ řekla a položila pytlík s rozstřiženým poutem na stůl.

Policisté se nad něj naklonili, aby si ho prohlédli. „Je zelené,“ poznamenal Estévez.

Caldas si uvědomil, že má pravdu — na hladké straně plastové smyčky se dala rozlišit zelená barva. Na původ tmavých skvrn na druhé, vroubkované straně se nemusel ptát, protože byla v přímém kontaktu s tělem. „Je ta barva neobvyklá?“ zeptal se. „Obvykle jsou černá nebo bílá, ne?“ řekl Estévez. „Myslím, že ano,“ souhlasila Barciová. „Bohužel na pásku není žádná značka, která by nám umožnila identifikovat výrobce.“ „Určitě je z Číny,“ řekl Estévez. „Dneska se všechno vyrábí v Číně.“ „To je možné,“ odpověděla policistka. Pak ukázala na jednu z tmavých skvrn, které se táhly jako stín po vroubkované straně plastového pouta. „Skvrny budeme také analyzovat, pro jistotu. Ačkoli jsem přesvědčená, že nenajdeme nic než krev a kůži mrtvého.“ 43

Stín

Leo Caldas byl rád, že na případu pracuje právě Barciová.

Byla iniciativní a nesmírně pečlivá. Všímala si i věcí, které ostatním unikaly.

Policistka ukázala na sáček s klíči a medailonkem. „Řetízek měl na krku. Na medailonku je Panna Marie Karmelská, patronka námořníků.“ Caldas přikývl. „Ten větší klíč vypadá jako od vchodových dveří,“ pokračovala Clara Barciová a podala sáček inspektorovi. „Ten menší může být od skříně, garáže nebo nějaké komory…“ „A klíče od lodi?“ „Předpokládám, že zůstaly na ní.“ „Aha.“ Caldas vrátil pytlík na tác. Právě sahal po sáčku s bankovkami, když přišel někdo se vzkazem pro Claru Barciovou. Dostavila se Alicia Castelová a patolog si přál, aby ji policistka doprovodila k identifikaci mrtvého bratra.

44

Pláž utonulých

Objevit se 1. Vynořit se, vyjít najevo, ukázat se.

2. Najednou, nečekaně přijít.

Sestra Justa Castela identifikovala tělo. Požádali ji, aby před odchodem chvíli počkala, a tak seděla na jedné z lavic na chodbě. Byla sama. Seděla nakloněná dopředu, lokty opřené o kolena a bradu v dlaních, pohled upřený na podlahu mezi chodidly. Měla tmavé šaty a vlasy stejně plavé jako její bratr.

Když k ní Rafael Estévez přistoupil, vzhlédla a upřela na něj modré oči zarudlé od pláče. Jakmile v něm poznala policistu, který s ní mluvil předchozího rána, chabě se usmála. Caldase potěšilo, že jeho asistent nezapůsobil v Panxónu špatným dojmem. Alespoň ne na ni.

Estévez si s ní vyměnil několik slov a potom se obrátil k inspektorovi. „Inspektore, to je Alicia Castelová, sestra… však víte. Už jsem jí řekl, že jí chcete položit pár otázek.“ Caldas jí podal ruku. „Prosím nevstávejte.“ „Pane inspektore,“ řekla a potřásla mu pravicí. „Omlouvám se, že vás obtěžuji v tak těžké chvíli, ale potřebujeme si s vámi promluvit,“ řekl Caldas jemně. „Pokud se na to necítíte, můžeme to odložit na zítra.“ Alicia Castelová se na něj podívala, Caldasovi se líbil její obličej, připadal mu krásný, přestože jej poznamenala bolest a modré oči tonuly v temných stínech. Odhadoval, že bude o deset nebo dvanáct let mladší než její bratr. „Vy si taky myslíte, že spáchal sebevraždu?“ zeptala se Alicia Castelová. „Proč bychom si to měli myslet?“ 45

Objevit se

„Vyjel na moře a objevil se na pláži mrtvý, se spoutanýma rukama,“ zašeptala. „Co jiného byste si měli myslet?“ Caldas si vyměnil pohled s Estévezem. „Vy tomu nevěříte?“ „Vím, že bratr by něco takového nikdy neudělal,“ prohlásila. „Ne dokud je naše matka naživu.“ „Ani my nejsme přesvědčení, že to byla sebevražda,“ ujistil ji Caldas. „Je možné, že vašemu bratrovi někdo spoutal ruce a hodil ho do moře…“ Sestra mrtvého námořníka si prohrábla světlé vlasy a sklonila hlavu. Chvíli upřeně zírala na podlahu, potom zvedla modré oči a zeptala se: „Máte představu, kdo to mohl udělat?“ „Přesně na to jsme se přišli zeptat vás,“ odpověděl Caldas.

Okamžik přemýšlela a pak zavrtěla hlavou. „Vy jste spolu nebydleli, že?“ Žena polkla a Caldas si uvědomil, jak jí otřáslo, že ho slyší mluvit o bratrovi v minulém čase. „Ne. Já bydlím s manželem a matkou. Špatně se pohybuje, tak žije u nás. Manžel tráví hodně času na moři. Děláme si navzájem společnost.“ „Váš bratr žil sám?“ zeptal se.

Opět polkla. „Ano, sám. V domě po prarodičích.“ „Vzpomínáte si, kdy jste ho viděla naposledy?“ zeptal se Cal­das.

Alicia Castelová bez přemýšlení odpověděla: „Zastavil se u nás v pátek odpoledne. Chodil za matkou skoro každý den, předtím než dal do vrší návnadu a vyplul na moře. Matka z domu téměř nevychází.“ „Všimla jste si na bratrovi něčeho neobvyklého?“ Mlčky přemýšlela. „Ne.“ „Nevíte, jestli se s někým pohádal anebo jestli ho něco trápilo?“ naléhal inspektor. „Jestli ho něco trápilo, tak se o tom nezmínil.“ „Udržoval vztah s nějakou ženou?“ „To nevím. Myslím, že ne. Justo byl hodně uzavřený.“ 46

Pláž utonulých

„Nějací noví nebo divní přátelé?“ Zavrtěla hlavou. Caldas si vzpomněl na plastový sáček, který měl mrtvý v kapse, a zkusil navázat jinak. „Drogy?“ zeptal se.

Alicia opět zavrtala pohled do podlahy. „Nevím, co vám napovídali, pane inspektore, ale Justo s tím přestal už strašně dávno.“ „Jak dávno?“ „Před mnoha lety,“ řekla. „Udělal to kvůli matce. Skoncoval s tím svinstvem, jen aby se už netrápila. Proto vím, že by se nikdy nezabil, dokud matka žije. Nikdy.“ „A nenapadá vás nic, kvůli čemu…?“ Caldas otázku nedokončil. Viděl, jak se jí modré oči zalily slzami, a rozhodl se dál na ni netlačit. Věděl, že v takovém stavu nemá smysl ji vyslýchat. Aby dokázala jasně myslet a odpovídat, potřebovala Alicia Castelová odpočinek, a hlavně čas.

Leo Caldas se jí ho rozhodl poskytnout. „Netrapte se. Nechám vám svoje číslo pro případ, že byste si na cokoli vzpomněla,“ řekl a podal jí vizitku. „Obávám se ale, že vás ještě budeme muset obtěžovat. Doufám, že to chápete.“ Alicia Castelová se na vizitku ani nepodívala a hned ji schovala. „Víte už, kdy ho budeme moci pochovat?“ „Určitě brzy,“ slíbil inspektor, „ale záleží to na patologovi a na soudci.“ Když ji vyprovázeli, námořníkova sestra si utírala slzy do rukávu. Rafael Estévez jí položil svou velkou ruku na rameno. „Pokuste se trochu si odpočinout, Alicio,“ řekl jí. „Zítra vás čeká těžký den.“

47

Objevit se

Osvícený 1. Osvětlený. 2. Poučený, dobře informo­ vaný. 3. Liberální, nepředpojatý, nezaujatý.

„Aspoň jemu ten déšť nevadí,“ zabručel Estévez, když zastavil auto, a ukázal na sochu.

Inspektor vzhlédl a mezi stružkami deště na předním skle uviděl vysoko na podstavci sochu mořského muže, osvíceného pouličními lampami. Estévez měl pravdu. Přes clonu deště, který smáčel šupinaté tělo, se zdálo, že se ten napůl člověk napůl mořský tvor na město pod sebou usmívá.

Leo Caldas otevřel dveře a vystoupil z vozu. Rychlým krokem přešel třídu Príncipe a zabočil doprava do slepé uličky.

Na jejím konci strčil do dřevěných dveří nízkého stavení. „Dobrý večer, Leo,“ pozdravila ho sborem skupinka univerzitních profesorů, kteří seděli u stolku hned vedle barového pultu hospody U Eligia. „Dobrý večer,“ odpověděl, zatímco zápasil s mokrým pláštěm do deště, který mu odmítal sklouznout z ramen. Když se mu ho konečně podařilo svléknout, pověsil jej na věšák u litinových kamen a přistoupil k baru.

Carlos se skláněl nad účtem nějakého hosta. Vždy zapisoval útratu tužkou přímo na mramorový pult. Když skončil, vzal láhev bílého vína a nalil inspektorovi skleničku. „Všechno v pořádku?“ zeptal se na uvítanou a Caldas mu odpověděl pokrčením ramen.

Vedle Caldase stál u pultu básník Oroza. Pochválil inspektorovi odpolední pořad. „Obzvlášť podařená byla ta historka o řidiči, kterého nechávají dýchnout pokaždé, když jede autem,“ prohlásil.

Caldas se už dávno nesnažil lidem vysvětlovat, že pořad není jeho a telefonáty do Hlídky na vlnách jsou autentické a neřídí se žádným předem připraveným scénářem. Kdysi se 48

Pláž utonulých

o to pokoušel, ale vzdal to, když si uvědomil, jak marná je to snaha. „Děkuju,“ řekl prostě a viděl, jak se Carlos pod knírem usmívá.

Měl v úmyslu povečeřet něco malého a jít domů do postele.

Estévez ho vyzvedne v sedm hodin ráno a pojedou do Pan­xó­nu.

Rybí trh otevírá v osm a Caldas mínil přijet včas, aby si mohl promluvit s kolegy mrtvého rybáře. Také se chtěl podívat na pláž, kde se našlo tělo, a navštívit dům Justa Castela. Nechal ho obehnat policejní páskou, dokud ho sám neprohledá.

Ráno vydá Guzmán Barrio tělo pohřební službě, kterou si rodina vybere. Pokud to nebude absolutně nutné, nechtěl znovu vyslýchat námořníkovu sestru, dokud se trochu nevzpamatuje z pohřbu. „Máte něco k jídlu?“ zeptal se. „Dal by sis trochu kýty s cizrnou, co zbyla od oběda?“ Luštěniny na noc mu nedělaly dobře, ale kýtě s cizrnou od Eligia nedokázal odolat. Několikrát viděl, jak ji připravovali, a při představě vykostěné telecí kýty nakrájené na malé kousky se mu sbíhaly sliny. Nechávali ji vařit na mírném ohni celé dopoledne, s cibulí, pórkem, mrkví a solí. Po třech hodinách dušení se přidala cizrna a nakonec sofrito ze smažené cibulky, česneku a mleté papriky. „Není moc ostrá?“ zeptal se, aby uklidnil své svědomí.

Carlos mu poskytl přesně tu odpověď, kterou chtěl slyšet: „Ne,“ řekl. „Je jako obvykle.“ Caldas si objednal malou porci, vzal z pultu skleničku a šel se posadit ke svému stolku v koutě. Opřel se zády o kamennou zeď, na které se během několika desetiletí nashromáždily obrazy mnoha slavných umělců, účastníků pravidelných besed pořádaných u kamen a sudů s vínem.

Zatímco čekal na večeři, upřeně hleděl na podlahu mezi svýma nohama, ve stejné pozici jako předtím Alicia Castelová.

Vybavil si, jak se jí ulevilo, když se dozvěděla, že ani oni nevěří v bratrovu sebevraždu.

Inspektor vytáhl z kapsy kalhot mobilní telefon a položil ho na stůl. Objevil se Carlos s kouřící cizrnou v kameninové misce.

49

Osvícený

„Jak se vede strýci?“ zeptal se. „Ne moc dobře.“ „Dávej pozor, je to horké,“ upozornil ho Carlos, když před něj stavěl misku. „A otci?“ „Právě jsem mu chtěl volat,“ odpověděl Leo Caldas a pohledem na hodinky zjistil, že už je půl desáté. „Pozdravuj ho,“ požádal ho Carlos a vrátil se zpět k baru.

Celé odpoledne neměl čas zajet do nemocnice a chtěl si s otcem promluvit, aby zjistil, jak se má strýc Alberto, ale hlavně jak se má on. Ráno mu za odvoz do Viga poděkoval zbabělým útěkem a ani ho nepozval na oběd. Dlužil mu omluvu, takže si zapálil cigaretu a zmáčkl tlačítko volání. „Jak se máš?“ zeptal se. „Dobře,“ odpověděl otec. „Už jsem doma, snažím se zbavit tělo výfukových plynů a toho příšerného hluku. Nechápu, jak tam všichni můžete žít.“ „Nakonec jsem neměl čas za strýcem zajet,“ omluvil se Caldas. „Jak na tom je?“ „Odpoledne se dobře bavil,“ odpověděl. „Částečně i díky tobě: poslouchali jsme tvůj pořad.“ „Jsem rád, že je aspoň trochu užitečný,“ řekl a neobtěžoval se připomínat, že je v pořadu jen hostem. „Mimochodem, líbila se nám ta nová melodie, co pouštíte, když přemýšlíš.“ Caldas měl chuť hovor ukončit. „Vážně?“ „Ano, moc,“ potvrdil otec. „Připadá mi to jako dobrý nápad a tvému strýci taky. To napadlo tebe?“ Caldas si potáhl z cigarety, aby se vyhnul odpovědi. „Volal jsi mi, že?“ zeptal se po chvíli. „Ano, z nemocnice. Ale protože jsi to nezvedal, došlo nám, že jsi ve studiu, a pustili jsme si rádio.“ „Aha.“ „Chtěl jsem se tě jen zeptat na jméno toho radního, co jsi s ním chodil do školy.“ Na co bude otci jméno toho pitomce? „Pedro,“ odpověděl. „Pedro Moure.“ 50

Pláž utonulých

„Ano, Moure. Pak jsem si vzpomněl.“ Při posledním setkání, po mnoha letech, kdy se zdravili maximálně zvednutím obočí, kvůli němu Pedro Moure přešel ulici a sevřel ho v objetí. Toho dne si Leo Caldas začal dělat starosti s rostoucí popularitou Hlídky na vlnách. „Pokud něco potřebuješ na radnici, znám tam jiné lidi. Pedro Moure je blbec.“ „Proto jsem chtěl vědět, jak se jmenuje, Leo. Zapomněl jsi, že jsem zase začal doplňovat svou Knihu idiotů?“ To mu otec volal jenom kvůli tomu? „Zmínil ses o tom, ano,“ zamumlal Caldas a snažil se skrýt své rozčarování. „Pojedeš zítra do města?“ „Ano, pochopitelně. Celé odpoledne budu v nemocnici.“ „Já musím jet brzy ráno do Panxónu. Až budu zpátky, zavolám ti. Můžeme spolu zajít na oběd.“ Než stačil telefon položit na stůl, znovu zazvonil. Caldas si na displeji přečetl jméno Guzmána Barria. „Ještě jsi tam?“ „Ano, už druhou noc po sobě mám službu,“ postěžoval si patolog. „Můžeš mluvit?“ „Stalo se něco vážného?“ „Vážného ne,“ řekl doktor Barrio, „ale je to podivné. Vzpomínáš si na ten prášek, co jsme našli v kapse utopeného, který chutnal jako sůl?“ Caldas mlčel a čekal, až si patolog sám odpoví. „Právě mi došly výsledky z laboratoře: je to sůl,“ řekl doktor Barrio. „Sůl?“ „Přesně tak. Neptej se mě proč, ale ten člověk měl v kapse sáček se solí.“ „A rozbor krve?“ „Byl čistý,“ odpověděl patolog stručně a potvrdil tak vyprávění Alicie Castelové.

Caldas ukončil hovor a snědl dušené telecí s cizrnou, které zůstalo díky kameninové misce horké. Carlos se vrátil k jeho stolku s lahví bílého vína a prázdnou sklenkou. Posadil se, nalil si a doplnil také inspektorovu skleničku.

51

Osvícený

„Bylo to dobré, co?“ zeptal se, zapálil si cigaretu a pokynul směrem k misce, která byla dočista vyjedená, jako by ji právě umyli. „Výtečné,“ odpověděl policista a otočil se ke stolu, kde pro­fe­ soři pokračovali v zapálené debatě. „Ještě pořád mluví o tom posluchači, co dostává pokuty od dopravní policie?“ „Ne, už ne,“ odpověděl Carlos s úsměvem.

Leo Caldas nahlas přemítal: „Proč myslíš, že by někdo nosil v kapse sáček se solí?“ Carlos si podepřel bradu sevřenou pěstí a na několik vteřin se zamyslel. Caldas byl najednou v pokušení začít si broukat melodii, kterou Losada pouštěl posluchačům, zatímco on přemýšlel. „Nevím,“ řekl nakonec hospodský a znovu dolil víno. „Proč?“ „Já to taky nevím, Carlosi. To nebyla hádanka.“ „Tak o co jde?“ „O jeden případ,“ vysvětlil inspektor. „Mrtvý chlapík měl v kapse igelitový sáček plný soli.“ „Tak to nemám tušení.“ Několik minut zůstali mlčky sedět u rohového stolku v hospodě U Eligia, kouřili a popíjeli víno.

Když Caldas dokouřil cigaretu, zaplatil za večeři a odešel domů.

52

Pláž utonulých

Bezesný 1. Bez snů. 2. Bez spánku, probděný, cha­ rakterizovaný nespavostí; např.: bezesná noc.

Když se v úterý o půl sedmé ráno rozezněl budík, byl už Caldas dávno vzhůru. Potmě ležel v posteli a naslouchal šumění dešťové vody, jež přetékala z okapů a s pleskáním dopadala na dvůr. Cizrna od Eligia byla sice výborná, ale strávil kvůli ní noc plnou nočních můr, převaloval se v posteli a občas zašel do kuchyně pro doušek vody. Cestou ze sprchy se zapřísahal, že už si nikdy neobjedná luštěniny později než v poledne.

V bezesných hodinách se jeho mysl zabývala zelenou maskou strýce Alberta, otcem a jeho Knihou idiotů. Navíc ne­ mohl z hlavy vypudit vzpomínku na Albin přívěsek ve tvaru dvou kovových kuliček, jejichž cinkání mu tolik chybělo. Jednou v noci mu vyprávěla, že ten zvuk uklidňuje nenarozené děti v břiše matek, ale Leo se jen otočil na druhý bok. Dokud o ten zvuk nepřišel, neuvědomoval si, jak moc ve skutečnosti uklidňoval jeho.

V myšlenkách se zatoulal k utopenému námořníkovi, ranám na jeho plavé hlavě a rukám spoutaným zeleným plastovým páskem, který se mu zařezával do masa.

Patolog se domníval, že námořník dostal nejdřív ránu zezadu do hlavy. Udeřili ho tyčí se zakulaceným koncem tak tvrdě, že ztratil vědomí. Pak mu spoutali ruce a hodili ho přes palubu.

Ale něco na té rekonstrukci nesedělo: Justa Castela viděli odplouvat na moře, jenže byl na loďce sám. Ať nad tím přemýšlel jakkoli, nedokázal si představit, jak by ho někdo mohl překvapit a nečekaně na něj zaútočit, kdyby připlul na jiné lodi. Napadlo ho, že byl možná pachatel schovaný na palubě mezi vršemi a čekal na vhodnou chvíli k útoku. Jenže Justo 53

Bezesný

Castelo vyjel za deštivého rána, když měl volno. Jak mohl vrah vědět, že vypluje v neděli?

Venku byla ještě tma, když světla Estévezova auta zastavila před domem. „Dobré ráno,“ pozdravil ho inspektor při nástupu do vozu. „Fakt skvělé,“ zabručel Estévez s pohledem upřeným na přední sklo, jež se rychle plnilo drobnými kapkami deště. „Víš, kudy se jede do Panxónu?“ zeptal se Caldas, hned jak se pohodlně usadil na sedadle spolujezdce a pootevřel okénko.

Estévez na něj vrhl nevraživý pohled, nastartoval a rozjel se dolů z kopce. Vyjeli naproti rybářskému přístavu, kde právě končila pracovní směna, zatímco zbytek města ještě spal.

Poslední kamiony se řadily podél nakládacích ramp, nedočkavě čekaly na svůj náklad ryb, aby mohly vyrazit na cestu. Na druhé straně ulice si u barového pultu Kiosku ztracených duší námořníci a přístavní dělníci dávali něco teplého na zahřátí a dělili se o zážitky z noční směny, než se vrátí domů a konečně se vyspí. Nad tím vším kroužila hejna racků a hlasitě hledala potravu.

Rybářský přístav nechali za sebou a jeli podél loděnic, kde jiskřivá záře svářeček odhalovala útroby rozestavěných lodí.

Inspektor zavřel oči a Estévez pustil rádio. Právě vysílali místní zprávy. Žádná zmínka o utopeném námořníkovi, jen zprávy o počasí a informace o zvýšeném počtu chodců sražených při dopravních nehodách v ulicích města. „Já už jsem dlouho nikoho nesrazil,“ poznamenal náhle Estévez. „Naposledy v Zaragoze, ale to už budou tři roky.“ Leo Caldas jako na povel otevřel oči. „Zní to, jako by tě to mrzelo,“ řekl. „Nemluvte hlouposti, dobře?“ „No jo. Ale dokud budeš pracovat pro mě, zakazuju ti kohokoli srazit.“ Pokračovali podél břehu moře až na městský okruh, kde ne­ byl brzy po ránu téměř žádný provoz, a vyjeli z Viga po po­ břež­ní silnici.

54

Pláž utonulých

Silnice se vinula nalevo od zálivu a spojovala všechny malé přístavy na pobřeží. Vznikla před několika desetiletími vy­ asfaltováním bývalé tramvajové dráhy, když se jeden „osvícený“ starosta rozhodl vyměnit elektrické vozy za moderní dieselové autobusy.

Minuli ostrov Toralla, který díky svému osvětlenému mrakodrapu naváděl námořníky v temnotě jako další maják, a jeli dál, dokud se nad horizontem neobjevil obrys hory. Za černou siluetou Monteferra ležel přístav Panxón, cíl jejich cesty.

55

Bezesný

Odhalit 1. Svléknout, odstrojit, sejmout, odstra­ nit. 2. přen. Objevit, zjistit, odkrýt skryté. 3. přen.

Vynést na světlo, ukázat, demaskovat; např.: tajemství nebo politický skandál. 4. Prozradit, svěřit se.

Do Panxónu přijeli těsně předtím, než inspektorovy hodinky ukázaly čtvrt na osm. Tržnici našli zavřenou, bez známek jakékoli aktivity. „Určitě jsme museli vstávat tak brzy?“ zabručel Estévez a rozhlédl se po okolí. „Vypadá to tu opuštěně.“ Caldas neodpověděl. Asistent už si na totéž stěžoval potřetí, a pokud si Estévez vzal do hlavy, že vyjeli dřív, než bylo nutné, nic ho nepřinutí změnit názor. Kromě toho měl pravdu: nikde nebylo živé duše.

Tržnice se nacházela v krátké slepé uličce tvořené řadou domů stojících naproti moři, kterou uzavírala budova jachtařského klubu. Za ní vybíhala do moře kamenná hráz chránící přístav. „Však on se někdo objeví,“ řekl inspektor. „Zaparkuj tam­ hle vpředu.“ Estévez kousek popojel a zaparkoval vůz čelem k moři. Protože neustále pršelo, zůstali sedět v autě se zapnutými světly i stěrači a pozorovali několik lodí zakotvených v přístavu.

V Panxónu neměli plovoucí mola. Lodě se uvazovaly k bójím připoutaným těžkými řetězy k betonovým blokům ležícím na dně moře. Většinou to byly gamely, mělké dřevěné čluny používané v úzkých galicijských zálivech zvaných ría, a jiné malé rybářské loďky, přesto se ve tmě tu a tam rýsoval i nějaký ten stěžeň.

Caldas si vybavil, že v létě, když se moře hemžilo motorovými loděmi a jachtami, jezdíval po přístavu kluk s malým motorovým člunem a převážel členy posádky z lodí na břeh 56

Pláž utonulých

a naopak. Nicméně teď, na podzim a v dešti, se většina bójí vznášela prázdných, osiřelých až do další sezóny, kdy se vrátí letní hosté se svými rekreačními plavidly.

Před budovou tržnice se od silnice až do vody svažovala kamenná rampa. V její horní části odpočívalo vedle zaparkovaných automobilů několik dřevěných člunů, mimo dosah přílivových vln.

Za rampou začínala pláž, jež se táhla až k úbočí hory Lourido a tvořila velmi dlouhý oblouk, přerušený jen potůčkem protékajícím v písku, který ji dělil na dvě části.

Hora Monteferro a ostrovy Estelas poskytovaly panxónskému přístavu přirozenou ochranu. Pláž tam byla chráněná a téměř bez vln. Zato za vesnicí byla vystavena přírodním živlům a otevřená vstříc Atlantiku, takže staří námořníci tvrdili, že toho, kdo vypluje přímo na západ, zastaví až pobřeží Ameriky. Proto se písčitá pláž za potůčkem už nejmenovala Panxónská, ale Americká.

Ležela mimo dosah světel z vesnice i pouličního osvětlení, a tak se linie pobřeží dala ve tmě vytušit jen podle světlých skvrn bílé pěny, kterou za sebou zanechávaly vlny tříštící se o pevninu.

Leo Caldas si vzpomněl na srpen před několika lety, kdy sem s Albou často chodili. Za odlivu se Alba procházela po pláži z jednoho konce na druhý a trvala na tom, že se musí rukou dotknout zídky na obou stranách, jako by bez toho procházka nebyla úplná. Sice šel s ní, ale zastavil se vždy kus před koncem pláže. Odrazovaly ho jak mořské řasy, které pokrývaly vlhký písek kolem zídky Americké pláže, tak mušle, zraňující bosá chodidla u rampy panxónského přístavu.

Caldase překvapovalo, kolik dalších návštěvníků sdílelo s Albou pošetilou touhu dotknout se obou zdí, jako by pouhým dotekem mohli zanechat v kameni věčný otisk. „Jste si jistý, že je dneska tržnice otevřená, šéfe?“ zamumlal po několika minutách Aragoňan a přinutil Caldase k návratu z letních procházek do deštivého podzimního rána.

Leo Caldas se rozhlédl po prázdném přístavu a také se ho zmocnily pochyby. Co když se trh dnes nekoná z úcty 57

Odhalit

k utonulému námořníkovi? Dosud ho taková možnost nenapadla, ale teď se mu najednou zdálo přirozené, že se tak semknutá rybářská komunita jako panxónská vzdá po takové události obchodování. „Jistěže ano,“ odpověděl a zabořil se hlouběji do sedadla.

Snažil se přijít na přesvědčivé vysvětlení, které by mohl asistentovi nabídnout, ale jedno po druhém je musel zavrhnout. Už se smiřoval s tím, že bude celou cestu zpátky do Viga snášet jeho výčitky, když vtom se náhle a téměř současně vynořila zpoza hráze dvě světla a vplula do přístavu.

První loď vypnula motor u bóje, k níž už byla připoutaná malá dřevěná pobřežní šalupa. Námořník na palubě se naklonil přes okraj lodi a ponořil lodní bidlo do vody, aby si přitáhl lano.

Světlo žárovky visící nad palubou jako lucerna jim umožnilo zahlédnout jeho vrásčitý obličej. Zpod černé kapuce, jež ho měla chránit před zimou a deštěm, se mu uvolnilo několik pramenů bílých vlasů.

Leo Caldas si vzpomněl na detektivní román od nějaké francouzské spisovatelky, který mu před několika lety darovala Alba. Už dávno zapomněl, v čem spočívala zápletka, ale dobře si pamatoval jednu z postav. Joss byl bývalý námořník, který si vydělával na živobytí jako městský vyvolávač na jednom pařížském náměstí. Nahlas četl zprávy, jež mu přinášeli místní obyvatelé, a na konci každé vyvolávky vyprávěl příběh o ztroskotání nějaké lodi. Popisoval loď a podmínky na moři v době ztroskotání, a lidé tajili dech v očekávání počtu obětí.

Leo si rád představoval úlevný povzdech posluchačů, když Joss vyprávění uzavřel slovy: „Žádní mrtví ani pohřešovaní.“ Poté co rybář zakotvil loď, začal vysypávat obsah vrší do koše, aby mohl noční úlovek přenést na pevninu. Stejná operace se odehrávala i na druhé lodi.

Nad oběma plavidly kroužilo několik racků. Otevřeným okénkem k inspektorovi doléhal křik, jímž se dožadovali svého přídělu ryb, i pronikavý pach odlivu. „Jmenuje se Ernesto Hermida,“ řekl Estévez. „Ten stařec?“ zeptal se Caldas.

58

Pláž utonulých

„Ne, ten racek,“ odsekl Aragoňan. „Co je to za otázku?“ Caldas se usmál a dál sledoval námořníka při práci. Jak vyprazdňoval vrše, skládal je postupně tak, aby se mu následujícího rána snáze spouštěly do moře. Když vysypal poslední, vypnul svítilnu a loď se zahalila do tmy. „No a?“ zeptal se Estévez. „No a co?“ opáčil Caldas, protože nechápal, co má asistent na mysli.

Aragoňan vzrušeným gestem ukázal na starcovu loď. „Co teď?“ zeptal se.

Leo Caldas se na něj po očku podíval. „Čekal jsi, že až skončí, spustí na oslavu ohňostroj?“ „Jasně že ne, sakra,“ protestoval Estévez. „Ale když nechá loď připoutanou k bóji, jak se starý Hermida dostane sem?

To snad připlave?“ „Aha,“ pokrčil inspektor rameny. Po chlapci, který převážel letní hosty, ani po jeho gumovém převozním člunu nebylo ani památky. „Předpokládám, že ne.“ Za chvíli se ze tmy vynořil Ernesto Hermida v dřevěné šalupě, která byla předtím uvázaná k bóji, a vesloval k rampě. Tam, těsně u vody, na mokrých kamenech odhalených odlivem, stála stařena jeho věku a čekala na něj. Přes šaty měla uvázanou bílou zástěru a na ochranu před deštěm si nesla černý deštník.

Několik racků přistálo na rampě a vyčkávalo spolu s ní.

Když k ní námořník doplul, podal jí koš s úlovkem. Žena ho s námahou uchopila a vzápětí upustila na zem vedle otevřeného deštníku. Stařec vyskočil na pevninu, každý z nich vzal koš za jedno ucho a společně ho nesli po rampě nahoru. „Půjdeme dovnitř?“ zeptal se Estévez a ukázal na budovu tržnice, ve které se už svítilo.

Na moři zhaslo světlo i na druhé lodi. Caldas se podíval na hodinky. Do začátku dražby zbývalo dvacet minut a on by je raději přečkal v autě.

Po chvíli se objevila veslice druhého námořníka. Byla mnohem menší než starcova, vypadala jako hračka. „Tenhle se jmenuje Arias,“ prohlásil Rafael Estévez a po chvíli dodal: „Je vyšší než já.“ 59

Odhalit

Arias při přepravě úlovku nepotřeboval žádnou pomoc.

Bez námahy nesl v každé ruce jeden koš a stoupal po rampě vzhůru.

Když ho policisté viděli přecházet ulici směrem k tržnici, vystoupili z auta.

60

Pláž utonulých

Hodnota 1. Cena věci vyjádřená v penězích. 2. Dů­ ležitost, význam něčeho. 3. filos. To, čím se řídí naše volby a rozhodování. 4. mat. Platnost, číslo vzniklé dosazením nebo výpočtem.

Reliéf nad bránou tržnice hlásal: „Městské tržiště, 1942“. Za kamennou fasádou přízemní budovy se skrývala vzdušná hala s betonovou podlahou natřenou na zeleno. Jejím středem se táhl dlouhý kovový stůl a nad ním visela cedule s nápisem: „Zákaz jídla, pití, kouření a plivání“.

José Arias klečel s jedním ze svých košů u váhy. Zblízka policisté viděli, že se v něm mačkají desítky krabů. Obrovitý námořník je vytahoval jednoho po druhém pevným stiskem za zadní nohy, aby se vyhnul štípnutí klepety, a třídil je do několika plastových bedýnek podle velikosti a stavu. Ty největší dával do jedné, prostřední do dvou dalších. Ty, kteří měli nejmenší hodnotu, malé a s ulámanýma nohama, do poslední. Několik krabů strčil do igelitové tašky, kterou zavázal a odložil na podlahu ke zdi. Leo Caldas usoudil, že si ji odnese domů.

Když roztřídil kraby, přistoupil ke druhému koši, v němž se kroutily stovky garnátů. Vysypal je do tří přepravek a pak je pečlivě probral. Odstranil všechny mrtvé kusy, mořské řasy, maličké kraby a hvězdice. Jakmile byl hotový, postupně položil na váhu všechny bedýnky, aby dražebník mohl zapsat jejich hmotnost. Pak je zase vrátil na kovový stůl.

O kus dál Ernesto Hermida se ženou v zástěře také probírali svůj úlovek. Do jejich vrší se však chytili jen krabi. Roztřídili je, zvážili a přemístili na stůl vedle Ariasových. Stařec také ulovil několik ryb, šest tresek a dva mořské pstruhy, které vyložil na samostatný podnos. Pak se i se ženou vzdálili a čekali na začátek dražby.

61

Hodnota

Caldas si všiml muže s dlouhými šedivými licousy a dvou žen sklánějících se nad stolem. Pozorně zkoumali úlovek a Leo se domníval, že si vybírají přepravku, kterou se vyplatí dražit.

Další dva staří muži, asi Hermidova věku, nevypadali, že by je dražba nějak zajímala. Postávali u vchodu a pozorovali déšť a moře.

Caldase jeho práce několikrát zavedla na tržnici ve Vigu.

Vždy ho překvapil hluk, který na dražbách vládl, horečná činnost a změť lodí, beden, kamionů a lidí. Rád naslouchal křiku a smíchu námořníků s vědomím, že město venku ještě spí, lhostejné k bdění těchto nočních tvorů. Nicméně tady, na tržnici v Panxónu, narušoval ticho pouze hukot vln narážejících do pobřeží. Caldas usoudil, že to musí být nedávnou smrtí Justa Castela.

Dražebník přistoupil ke stolu, pohladil si upravenou černou kozí bradku a ukázal směrem k bedýnkám, v nichž se hemžili garnáti z Ariasova nočního úlovku. „Výborní garnáti,“ oznámil. „Začneme na čtyřiceti pěti eurech. Čtyřicet pět, čtyřicet čtyři a půl, čtyřicet čtyři, čtyřicet tři a půl, čtyřicet tři…“ Panxón byl malý, bylo tu málo námořníků i kupců. Proto nikoho nenapadlo zmodernizovat dražbu elektronickým zařízením, jímž se už dávno pyšnila většina přístavů v Galícii.

Zdejší dražebník stále ještě ceny postaru vyvolával. „Cena klesá,“ zašeptal Estévez. „Pochopitelně,“ odpověděl Caldas. „To je ale systém! Stačí počkat…“ Obě ženy a muž s licousy jakoby na potvrzení Aragoňanovy teorie stále mlčeli, zatímco licitátor vyvolával čím dál tím nižší částky. „…třicet dva a půl, třicet dva…“ Jedna z žen zvedla ruku: „Já,“ řekla.

Dražba se přerušila a žena se opět sklonila nad přepravkami s garnáty, aby se rozhodla, kterou si za svou cenu vybere. „Vezmu si je všechny,“ usoudila nakonec. Muž s šedivými kotletami po ní šlehl rozzlobeným pohledem.

62

Pláž utonulých

„Vidíš?“ poznamenal inspektor potichu. „Kdo čeká moc dlouho, může skončit s prázdnou.“ Dražebník ukázal na kraby a začal znovu vyvolávat. Poté se dražily ryby. Když bylo po všem, muž s licousy a obě ženy zamířili do malé boční kanceláře, kde na ně licitátor čekal, aby přijal platbu a vystavil jim faktury.

U dveří kanceláře Caldas zaslechl, jak si vyměnili několik stručných slov lítosti nad rybářovou smrtí. Chtěl si promluvit s vedoucím dražby předtím, než zavře tržnici, a zeptat se ho, zda si nevšiml něčeho neobvyklého na chování Justa Castela.

Na výslech námořníků bude mít dost času potom.

Ohlédl se do haly, aby se ujistil, že zatím neodešli. Hermidu uviděl v rohu, jak si sundává nepromokavý námořnický oděv, ale po Ariasovi nebylo ani stopy. „Kde je ten vysoký?“ zeptal se asistenta. „Před chviličkou tady ještě byl, s igelitkou v ruce. Asi šel ven.“ Caldas se obával, že rybář už odešel domů, vyspat se po noci strávené na moři. „Dohlédni na to, aby ten druhý námořník s dražebníkem počkali tady, dokud se nevrátím,“ požádal Estéveze. „Chci s nimi mluvit.“ Spěchal k bráně tržnice, odkud dva staří námořníci mlčky pozorovali moře.

Vyšel na ulici a rozhlédl se na obě strany ve snaze Ariase najít. Svítalo a pod siluetou zvonice kostela Templo Votivo del Mar se vesnice pomalu probouzela k životu. V dálce na promenádě zahlédl několik osob, ale Arias neměl dost času dojít až tam.

Otočil se k oběma starcům a ani se nemusel ptát. Jeden z nich pokynul hlavou směrem k rampě svažující se do moře a Caldas uviděl Ariase, jak sedí na bobku těsně u vody.

63

Hodnota

Řetěz 1. Předmět tvořený pohyblivým sledem kovo­ vých článků. 2. přen. Ucelená řada, sled osob, před­ mětů nebo jevů. 3. přen. Centrálně řízená skupina typizovaných podniků, zařízení nebo pracovišť; zejmé­ na prodejen, kin, zábavních a jiných podniků.

Caldas si přitáhl nepromokavý plášť těsněji ke krku, zatímco na nepokrytou hlavu mu padal jemný déšť. Několik kroků od něj námořník v rybářském klobouku rozvázal igelitovou tašku a obrátil ji dnem vzhůru. Krabi se vysypali na kamennou dlažbu a náhle volní rychle utíkali směrem k vodě, kde mizeli.

Jeden dopadl na záda a Caldas viděl, že je to samička s bři­ chem oblepeným drobnými vajíčky. Všiml si stejných oranžových skvrn na všech krabech, které rybář vracel do moře.

Všechno to byly samice těsně před třením, obtěžkané stovkami droboučkých vajíček stejné barvy jako námořníkův nepromokavý oblek. „Všichni to nedělají,“ řekl Caldas, který až příliš často nacházel na talíři kraby plné jiker.

Muž pokrčil rameny a jemně zatřepal sáčkem ve svých velkých rukách, aby přinutil vylézt i ty nejzdráhavější jedince. „Nestarám se o to, co dělají ostatní,“ řekl hlasem, který jako by vycházel z hluboké jeskyně.

Poslední krab vypadl z tašky a ztratil se v moři. Ještě byla tma, ale Arias zůstal chvíli v podřepu a díval se do vody, jako by dokázal dohlédnout na dno.

Když vstal, Caldas poznal, že Estévez měl pravdu: námořník byl dokonce ještě vyšší než jeho asistent. Nebyl sice tak robustní jako Aragoňan, ale byl pevně stavěný. Měl tmavou pleť i oči a strniště na bradě prokvetlé šedinami. „Vy jste José Arias, že?“ 64

Pláž utonulých

Muž přikývl. „Máte chviličku?“ „Právě jsem se chystal vytáhnout šalupu na břeh,“ řekl a ukázal na malý dřevěný člun, na kterém přivesloval z lodi.

Vznášel se na hladině vedle Hermidova, několik metrů od rampy. Oba byly připoutané ke stejnému kovovému kruhu zasazenému do kamene. „Nevadilo by vám, kdybych vás doprovodil, abychom si mohli promluvit? Jsem inspektor Caldas, od policie. Chtěl bych vám položit pár otázek.“ Námořník pokrčil rameny. „Klidně. Jestli vám nevadí déšť…“ řekl a ukázal k plošině na rampě, kde ležely další podobné čluny. „Dojdu pro vozík.“ Teď už inspektor nemohl couvnout, takže si vzadu na krku rozepnul zip pláštěnky a vytáhl kapuci.

Arias se vrátil a tlačil před sebou kovový vlečný vozík na dvou kolech. Zastavil s ním těsně u vody. „Týká se to vašeho kolegy Castela, jak jste si asi domyslel,“ řekl Caldas a viděl, jak Arias nakrčil nos. „Jistě,“ odpověděl a rozvazoval přitom uzel. „Co chcete vě­ dět?“ „Znali jste se dobře?“ „Však jste sám viděl, že je tu rybářů jen pár. Ale nebyli jsme přátelé, jestli se ptáte na tohle.“ Ani Caldas neměl na komisařství mnoho přátel. „Pořád nemůžu uvěřit, že je po smrti,“ dodal Arias. „Je pravda, že měl spoutané ruce?“ „Ano.“ Námořník popadl provaz a přitahoval k sobě člun, dokud nebyl v jedné linii s vozíkem. „Kdy jste viděl Castela naposledy?“ „V sobotu. Tam uvnitř.“ „Na dražbě?“ „Ta byla ráno. Pak jsem ho ještě viděl v Baště.“ „Kde?“ zeptal se inspektor.

Námořník namířil dlouhý prst na promenádu. Vedle tržnice, na posledním domě před jachtařským klubem, uviděl Caldas nápis: „Rybářská bašta“.

65

Řetěz

„Kdy to bylo?“ „Večer.“ „V kolik?“ „Kolem sedmé… možná v osm. Nevím to přesně.“ „Byl sám?“ Přikývl. „Stál u baru a mluvil s číšníkem. Pak odešel.“ „A potom jste ho už neviděl?“ „Pak už ne.“ „Mluvil jste s ním?“ Arias zavrtěl hlavou, sklonil se k člunu a zvedl ho za příď.

Vyndal z něj vesla a hodil je na kámen pokrytý mořskými řasami. „A ráno na dražbě?“ „Taky ne.“ „Připadal vám ustaraný?“ Arias k němu vzhlédl. „Nemluvil jsem s ním,“ zopakoval hlubokým hlasem. „Ale i když jste spolu nemluvili, nezdál se vám nervózní?“ „Vy jste ho neznal, že ne?“ Caldas zavrtěl hlavou. „Blonďák nikdy nebyl nervózní,“ řekl námořník a trhnutím vyzvedl člun z vody, ve vzduchu ho obrátil a nechal dopadnout na vozík dnem vzhůru. Caldas uskočil stranou, aby se vyhnul spršce vody. „Nechcete pomoct?“ Arias nadzvedl člun na vozíku a vyrovnal ho. „Ne.“ Leo Caldas si vzpomněl na lebku Justa Castela na pitevně.

Podle patologa ho praštili železnou tyčí a potom jej teprve hodili do moře. Představil si muže před sebou, jak se rozmáchne kovovou tyčí. Na to, aby způsobil zranění, jaké měla mrtvola na hlavě, by ani nemusel použít velkou sílu. „Říkáte, že nikdy nebyl nervózní?“ „Nikdy.“ „Jak to?“ „Prostě byl takový,“ odpověděl Arias a táhl za sebou vozík s člunem do svahu.

66

Pláž utonulých

Caldas ho následoval. „Určitě nepotřebujete pomoc?“ Námořník se ohlédl. „Kdyby vám nevadilo vzít ty vesla…“ Caldas se pro ně vrátil, a jak se ohýbal, aby je sebral ze země, uklouzl na mokrých řasách. „Dávejte pozor,“ upozornil ho námořník a přitom si oškrabával podrážku gumové holínky o kámen. „Ty boty nejsou na chození tady na břehu.“ Nejsou ani na chození po vinohradu, pomyslel si inspektor, když si vzpomněl, jak se předchozího rána brodil blátem.

Opatrně ho následoval krátkými krůčky až na plošinu, kam námořníci odkládali čluny, aby je chránili před přílivem.

Cal­das napočítal šest člunů. Všiml si, že na každém je nápis „Příslušenství“ a jméno lodi, ke které člun patří. Na člunu Josého Ariase stálo: „Příslušenství Aileen“. „Co to znamená?“ zeptal se Caldas a ukázal na černá, ručně malovaná písmena na zádi člunu. „Aileen? To je jméno.“ „Nikdy jsem ho neslyšel.“ „Je skotské,“ vysvětlil námořník a nechal klesnout táhlo vlečného vozíku do písku. Pak převzal od inspektora vesla a položil je na obrácený člun.

Caldas se vrátil k tématu mrtvého: „Nevíte, jestli se Castelo v poslední době s někým nepohádal?“ „To nevím. Už jsem vám říkal, že jsem s Blonďákem moc nemluvil,“ odpověděl Arias svým hlubokým hlasem.

Bylo to už podruhé, co zdůraznil, že ačkoli byli s Castelem kolegové, nebyli přáteli. „Nevycházeli jste spolu?“ Rybář namítl, že nic takového, a omotával přitom vozík, člun i vesla řetězem. „Tak co tedy?“ vyptával se Caldas.

Námořník pokrčil rameny. „Život,“ odpověděl, utáhl řetěz a zajistil ho malým zámkem.

Caldas se rozhlédl po ostatních člunech, které čekaly na vozících na svůj návrat do vody. Všechny byly zajištěné stejným 67

Řetěz

způsobem. Podivil se, kdo by asi chtěl ukrást starou dřevěnou veslici. „Bojíte se, že vám je někdo ukradne?“ „Ne, samozřejmě že ne. Ale vesla jsme občas našli ve vodě anebo rozházená po pláži.“ Arias ukázal na zámek. „Tohle otevřete jednou ranou, ale vesla aspoň zůstanou na svém místě.“ „Který je Castelův?“ „Tenhle,“ pokynul hlavou k prázdnému vlečňáku. Pak ukázal na bod v dálce mezi loďkami pohupujícími se na hladině. „Šalupu má tamhle u té bóje.“ Inspektor přistoupil k prázdnému vozíku. Byl omotaný řetězem a maličký zámek byl zavřený. Vzpomněl si na dva klíčky, které měl Justo Castelo u sebe, když ho našli. Ani jeden nebyl tak malý, aby mohl patřit k takovému zámku.

Rozhodl se, že zavolá technikům a požádá je, aby důkladně prozkoumali Castelův vozík i člun. Ale když se podíval na hodinky, usoudil, že je na hovor ještě brzy. Dokonce ani někdo tak výkonný jako Clara Barciová v tuhle hodinu ještě nepracuje. „Čí je ten druhý?“ zeptal se a ukázal na jiný vozík bez nákladu, stojící hned vedle Castelova. „Jednoho kolegy. Jmenuje se Hermida. Člun má uvázaný tam dole.“ Caldas pohlédl na šalupu připoutanou k zrezivělému železnému kruhu. „Víte, že Castelo vyplul na moře v neděli ráno?“ „Slyšel jsem.“ „Ale v neděli není dražba, že?“ „Ne.“ „Rybaříte běžně v neděli?“ „Ne,“ odpověděl Arias bez přemýšlení. „Máme volno.“ „Nicméně někdo viděl Castela před úsvitem na lodi.“ Arias pokrčil rameny. „Jestli ho viděli, tak to tak bylo.“ „A nepřipadá vám to divné?“ „Obvyklé to není,“ připustil. „A proč si myslíte, že vyplul na moře právě tuhle neděli?“ 68

Pláž utonulých

„To byste se musel zeptat jeho.“ To už bohužel nebylo možné. „Nevíte, kdo ho viděl vyplouvat na moře?“ „Ne,“ odpověděl námořník svým jeskynním hlasem. „Vy jste to pochopitelně nebyl.“ „Ne.“ Caldas vytáhl z kapsy pláštěnky balíček cigaret. „Co jste dělal v neděli ráno?“ „Spal,“ zabručel Arias v odpověď a Caldas pochopil, že už od něj další informace nezíská. „Děkuji za váš čas,“ řekl a podal námořníkovi ruku, která zmizela v jeho obrovské mozolnaté dlani. „Prozatím nemám další otázky, ale možná s vámi ještě budu potřebovat mluvit.“ „Budu tady.“ „A kdybyste si na cokoli vzpomněl, zavolejte mi na toto číslo.“ Arias od policisty převzal vizitku. „Blonďák nespáchal sebevraždu, že ne, inspektore?“ Caldas odpověděl otázkou: „Překvapilo by vás, kdyby ano?“ Rybář sešpulil rty ve výrazu, který Caldas nedokázal inter­ pretovat. „Mě už nepřekvapí nic.“ „A máte představu, kdo…?“ Námořník mu odpověděl dřív, než stačil otázku dokončit: „To nevím, inspektore. To teda fakt nevím.“ Ve dveřích tržnice stále ještě nehybně stáli oba vysloužilí námořníci. Než vešel dovnitř, vrhl inspektor poslední pohled na vysokého muže v oranžovém, který se svěšenou hlavou pomalu odcházel opuštěnou ulicí.

Caldas si z hlavy stáhl mokrou kapuci a nechal ji spadnout na záda. Přestalo pršet.

69

Řetěz

Dno 1. Spodní plocha nádoby nebo vodní nádrže, prohlubně apod.; např.: dno hrnku, sklenice, umyvadla, kbelíku. 2. Spodek, podklad, lože; např. dno řeky nebo moře. 3. přen. Nejnižší stav, minimum. 4. přen. Úpadek, troskotání; např.: jít ke dnu, klesnout až na dno, být na dně.

Inspektor vstoupil do tržnice a setřásl kapky deště z pláštěnky. Dražebník myl podlahu hadicí, trysku směřoval na mořské řasy, které se přilepily k betonu. Rafael Estévez se držel v bezpečné vzdálenosti, aby ochránil své nablýskané polobotky před proudem vody. „Kde je Hermida?“ zeptal se Caldas asistenta. „Odskočil si na chvíli domů,“ odpověděl Aragoňan. „Slíbil, že se vrátí za deset minut.“ „Bydlí kousek odtud,“ potvrdil dražebník a zastavil vodu. „Dobrý den. Jsem inspektor Caldas.“ „Ten z rádia?“ zeptal se licitátor a černá kozí bradka se roztáhla v úsměvu.

Dorazila Hlídka na vlnách až do Panxónu, anebo jeho asistent moc mluvil? Inspektor loupl po Aragoňanovi pohledem a ten zvednutými dlaněmi naznačil, že za nic nemůže. „Lidi to tady hodně poslouchají,“ ujistil ho dražebník.

Caldas mu věnoval nucený úsměv, jako by ho poznámka potěšila. „Mluvil jste s Ariasem?“ zeptal se Estévez.

Caldas přikývl.

Vedoucí dražby smotal hadici a hodil ji na podlahu vedle vodovodního kohoutku. „Vždycky je na dražbě tak málo lidí?“ zajímal se inspektor. „V zimě obvykle ano. Málo rybářů a málo kupců. Jsou tady jen tři námořníci, kteří rybaří každý den. Vlastně, teď už jen 70

Pláž utonulých

dva,“ na chvíli se odmlčel. „Už dávno jsme nepřišli o muže na moři.“ Caldas souhlasně přikývl. „Znali jste se dobře?“ „Vídali jsme se tady skoro každý den,“ řekl dražebník. „Blon­ ďák byl správný chlap.“ „Kdy jste viděl Castela naposledy?“ „Na sobotní dražbě.“ „Všiml jste si na něm něčeho divného?“ „Ne. Byl stejný jako vždycky, hleděl si svého. Navíc měl v sobotu dobrý den. Ulovil spoustu krevet a prodal je za dobrou cenu. Vůbec nevypadal, že by byl na dně nebo že by měl udělat něco takového. Já jsem z Baiony, víte?“ máchl rukou směrem ke druhé straně zálivu. „Tam před pár lety taky skočil námořník do moře. Stejně jako Blonďák, se svázanýma rukama, aby nemohl plavat.“ „Existuje možnost, že Castelo nespáchal sebevraždu,“ řekl Caldas.

Dražebník se podíval nejdřív na inspektora a potom na Estéveze, jako by hledal potvrzení toho, co právě slyšel. „Není pravda, že měl spoutané ruce?“ zeptal se, když mu to Estévez přikývnutím dosvědčil. „Je to pravda,“ odpověděl Caldas. „Tak co tedy?“ „Vyšetřujeme to.“ „Myslíte si, že Blonďákovi někdo svázal ruce a hodil ho do vody?“ Dražebníkova zvědavost rostla a inspektorovy odpovědi ho evidentně neuspokojily. „Ale proč?“ „To nevíme. Je to jedna z vyšetřovacích verzí,“ zdůraznil Caldas. „V neděli není dražba, že ne?“ Vedoucí dražby nafoukl horní ret a pak s vysokým zahvízdnutím vypustil vzduch z úst. „V neděli ani v pondělí, protože se neloví v sobotu ani v neděli v noci.“ „Ale Castelo v neděli na moře vyjel. Řekli mi, že ho někdo viděl před svítáním na lodi.“ „Teoreticky nesmí žádná rybářská loď vyplout na moře v den pracovního klidu,“ vysvětlil. „Je to zakázané.“ 71

Dno

„I kdyby nejela na lov?“ „Rybářská loď je rybářská loď, inspektore. Je to zakázané, ale…“ nechal slova viset ve vzduchu. „Ale…?“ vybídl ho Caldas k pokračování. „Jsou věci, které se dělat nesmí, ale dělají se. Však o tom víte víc než já.“ „Jistě. A nevíte, jestli se to stalo víckrát? Myslím, že vyjel rybařit v neděli.“ „Na lov ve svátek? Pokud vím, tak ne. Ani Blonďák, ani ni­kdo jiný. Jenže já tady nebydlím, inspektore.“ „Ale jste tady každý den.“ „Ano, ale jen když je dražba. Přijedu jako dneska, za pět minut osm, vydražím, co v noci ulovili, a rychle se vrátím do Baiony. Tam mám další dražbu v deset,“ řekl s pohledem na hodinky, „a ta není jako tahle, víte? Je tam mnohem víc lodí, velký rybářský svaz, všechno musím pořádně připravit. Když není v Panxónu dražba, nejezdím sem, takže nemůžu vědět, co se tady v ty dny děje.“ „A nikdy vám nikdo neřekl, že někdo rybařil v sobotu nebo v neděli v noci?“ Dražebník opět nadmul horní ret a zavrtěl hlavou, pak vzduch prudce vyfoukl a odpověděl: „Tohle je malý přístav, inspektore. Jsou tady jen tři námořníci, kteří aktivně rybaří. Kdyby je kdokoli viděl na lodi, mohl by je udat. Riskovali by pokutu a ztrátu licence… To je vysoká cena pro někoho, kdo se rybolovem živí. A kromě toho, věřte mi, že odpočinek potřebují. Je to příliš tvrdá práce, než aby ji dělali ještě o víkendu,“ usmál se. „To si dovedu představit,“ řekl Caldas a vzápětí se zeptal: „Vždycky jezdí k lodím na veslicích?“ „V zimě ano, na šalupách,“ vysvětlil dražebník. „V létě tady má službu převozník s člunem, kvůli jachtařům, ale převáží i námořníky.“ „Nicméně na rampě jsou víc než tři čluny.“ „Protože některé patří lidem z registru sedm.“ „Lidem z čeho?“ „Lidem, kteří se rybařením neživí. Většinou jsou to důchodci, jako tamti dva,“ ukázal na námořníky u dveří. „Vyplouvat 72

Pláž utonulých

smějí jen od východu do západu slunce, bez vrší a výstroje.

Používají vlasce, víte, loví při dně nebo přívlačí,“ sevřel ruce, jako by držel vlasec mezi prsty. „Nesmějí ulovit víc než pět kilo ryb za den. Samozřejmě pokud to není jedna ryba. Jedna ryba může mít jakoukoli váhu. Můžete chytit třeba patnácti nebo dvacetikilového mořského úhoře, to je jedno. Ale takových už moc není.“ „Nevíte, jestli některý z nich nevyplul v neděli?“ „Jistě to nevím, ale předpokládám, že ne,“ řekl a po chvilce dodal: „Bylo špatné počasí. Jako dneska.“ Caldas přikývl a vrátil se k posledním hodinám mrtvého: „Říkáte, že na sobotní dražbě se nestalo nic zvláštního?“ Muž bez váhání odpověděl: „Nic.“ „A předchozí dny? Nevšiml jste si něčeho?“ „Ne. Byl to klidný týden.“ „Aha,“ řekl Caldas. „A jak vycházel Castelo s kolegy?“ „To nedovedu posoudit…“ „Nějaký spor kvůli rybářským zónám?“ „Moře patří všem, inspektore.“ „Nikdy mezi sebou neměli problémy? Mezi kolegy nejsou roztržky nic neobvyklého.“ „Hermida někdy dokáže být pěkně nabručený, ale to proto, že ho bolí klouby,“ prohlásil dražebník. „Už měl jít dávno do penze, víte? Ale nechce o tom ani slyšet.“ Caldas se nedokázal ubránit myšlence na svého otce, na naději, s jakou vysázel poslední vinohrad, přestože nebude rodit nejméně šest let. „A co Arias?“ „Blonďák a on se moc nestýkali.“ „Vycházeli spolu špatně?“ zeptal se Rafael Estévez. „Tak bych to neřekl,“ vysvětlil dražebník. „Prostě šli každý svou cestou.“ Podobně mu jejich vztah popsal sám Arias na rampě. „Oba dva jsou to dobří chlapi. A taky dobří námořníci,“ dodal licitátor. „Dřív se myslím docela přátelili. Jednu dobu dokonce jezdili na stejné rybářské lodi. Takové té velké, jako na lov chobotnic.“ 73

Dno

„Proč s tím přestali?“ zeptal se inspektor.

Dražebník opět našpulil ret a hvízdl. „Jejich loď se potopila. Bylo to asi před deseti nebo dvanácti lety. To jsem tady ještě nepracoval, ale kterýkoli z těch dvou,“ ukázal na staré muže u vchodu, „by vám ten příběh mohl vyprávět.“ „Zahynul někdo?“ zeptal se inspektor a vzpomněl si na Josse, rybáře-vyvolávače z románu.

Chlapík se opřel o kovový stůl a odplivl si na betonovou podlahu. Oči obou policistů zabloudily k ceduli se zákazem. „Byl tam jeden mrtvý, ano,“ řekl dražebník a rozmázl slinu podrážkou.

O tom mu Arias nic neřekl. „A co mi řeknete o kupcích?“ „Co chcete, abych vám řekl?“ „Vycházeli s Castelem dobře?“ „V podstatě ano. S Blonďákem vycházel dobře každý.“ „Nikdy se nepohádali kvůli ceně?“ „Že by se pohádali, to zrovna ne,“ řekl dražebník. „Ale námořníci někdy protestují, když jim za úlovek dost nezaplatí.

Je to těžké, strávit na moři celou noc za pár šupů.“ „Ale při dražbě se jde s cenou dolů,“ vmísil se do hovoru Estévez. „Co se stane, když to nikdo nezastaví?“ „Pokud cena příliš klesne, dražbu ukončím já sám anebo mi námořníci dají znamení, abych nepokračoval. Úlovek se odloží na další den nebo ho odvezu na dražbu do Baiony.“ „Stalo se něco takového v poslední době?“ „Ne, tenhle rok je málo ryb. Takový problém jsme zatím neměli.“ „Máte nějaký seznam pravidelných kupců?“ zeptal se Caldas. „Jistě.“ Vedoucí dražby zamířil do kanceláře a za chvíli se vrátil s listem papíru, který odevzdal policistům. „Pořád stejní zákazníci, že?“ řekl Caldas, když si všiml, že seznam obsahuje sotva tucet jmen. „Teď v zimě ano. Pořád ti samí. Ti, které jste viděl dnes ráno, a ještě pár dalších. Když přijedou letní hosté, tak je 74

Pláž utonulých

to jiné, protože sem chodí spousta lidí. Dražba je turistická atrakce.“ Estévez upozornil inspektora na Hermidu, který stál u vcho­du a bavil se s oběma námořníky.

Caldas vstal. „Myslel jsem, že dražit mohou jen živnostníci,“ poznamenal, když si vzpomněl na pravidla ve Vigu. „Tady mají soukromníci povoleno nakoupit až čtyři kila,“ prozradil dražebník. „Tohle je malá tržnice a nejsme tady tak přísní jako ve Vigu nebo v Baioně. Teď už to víte, pro příště.“ Caldas přikývl. „Ještě jedna věc,“ řekl. „Nevíte, kdo viděl v neděli ráno Cas­tela na lodi?“ „Nevím, inspektore, ale že ho viděli, o tom není pochyb.“

75

Dno

Vidění 1. Vnímání fyzické reality zrakem. 2. Schop­ nost zření. 3. přen. Vidina, přelud. 4. přen. Předvídání budoucnosti, pohled do budoucna.

Ernesto Hermida byl drobný muž. Čas, slunce a moře mu ošlehaly obličej, kůži měl zvrásněnou jako vyschlá půda. Na sobě měl bílou košili zapnutou až ke krku a příliš volný vlněný svetr. Na nohou stále ještě zablácené gumové holínky, jež ostře kontrastovaly s naleštěnými polobotkami Rafaela Estéveze. „Takže vy jste ten policista z Hlídky na vlnách,“ řekl Erne­ sto Hermida, když se mu Caldas představil. „Ano,“ odpověděl inspektor rezignovaně. „Další fanoušek, šéfe,“ zasmál se Estévez a Caldas už se ani nenamáhal protestovat. „Pane Hermido, chtěli bychom s vámi mluvit o Justu Castelovi.“ „Chcete mluvit o Blonďákovi ve vašem pořadu?“ zeptal se Hermida. „Ne, to ne. Nemá to s rádiem nic společného. Jsem tady jako policista,“ řekl a připadal si hloupě, že to vůbec musí vysvětlovat. „Vyšetřujeme smrt pana Castela a potřebujeme vám položit několik otázek.“ Seděli u stolku v Rybářské baště, poslední z řady restaurací lemujících panxónský přístav, kde mohutný Arias údajně naposledy viděl mrtvého. Restauraci tvořila jediná místnost s osmi čtvercovými stolky. Tři, které stály u okna, byly mramorové, zbytek ze dřeva, stejně jako židle. Na zdi vedle vypnuté televize visel plakát s námořnickými uzly. Na dalším byly různé druhy ryb z galicijských ríí. „Tak se do toho pusťte,“ řekl Hermida a položil na stůl rybářský splávek, na kterém visely dva klíče. Jeden byl velký, s hlavou pokrytou černým plastem, druhý malý a hladký.

76

Pláž utonulých

„To je klíč od lodi?“ zeptal se inspektor se zájmem a natáhl ruku. „Smím?“ Starý námořník přikývl a Caldas zvedl klíče ze stolu. „Ten černý je od zapalování,“ řekl Hermida.

Caldas držel v prstech ten malý. „A tenhle je od zámku z řetězu na veslici, ne?“ Hermida opět souhlasně přikývl. „Všichni námořníci je nosí pohromadě?“ „Předpokládám, že ano,“ odpověděl stařec s pohledem upře­ ným na klíče. „Je to praktické.“ Číšník položil na stůl objednané nápoje: vodu pro Estéveze a dvě kávy pro inspektora a Hermidu. Přinesl také popelník.

Caldas si zapálil první cigaretu dne, několikrát zhluboka potáhl a ukázal na krabičku, kterou nechal na stole. „Jestli chcete, nabídněte si…“ Hermida si ukázal na hruď a nabídku odmítl. Ochutnal kávu, a jakmile v ní smočil rty, svraštil tvář v nespokojeném úšklebku. „Ten ještě spí, nebo co?“ rozčilil se a s šálkem v ruce se obrátil na číšníka: „Co to do prdele je?“ „Černé kafe,“ odpověděl číšník od barového pultu. „Nech si ty vtípky a kápni mi sem trochu,“ zabručel stařec. Číšník se vrátil s lahví pálenky a nalil štědrou dávku do námořníkova šálku. „Chcete taky?“ zeptal se inspektora, ale ten zavrtěl hlavou.

Když číšník odešel, Leo Caldas ukázal na rybářovu ochucenou kávu: „Dokážete po tomhle usnout?“ „Po noci na moři můžu vypít vědro čehokoliv a usnu jako špalek, jen co položím hlavu na polštář,“ ujistil ho stařec. „A jak to šlo dnes v noci?“ zajímal se Caldas. „Šlo to,“ odpověděl rybář.

Estévez si odkašlal. Caldas se usmál. „Slyšel jsem, že je málo ryb.“ „Moc jich není,“ potvrdil stařec, „ale ani nás námořníků tady už není dost. Čím dál míň.“ „To je pravda,“ řekl Caldas. „Je mi líto vašeho kolegy.“ Námořník přikývl.

77

Vidění

„Je ho škoda. Blonďák byl hodný kluk.“ „Jaký jste k němu měl vztah?“ „Pracovali jsme spolu,“ řekl námořník. „To už vím, ale vycházeli jste spolu dobře?“ naléhal Caldas. „Dobře, jako všichni.“ Caldas měl pocit, že kdyby chtěl od toho vrásčitého starce, který naproti němu usrkával kávu, dostat jednoznačné odpovědi, musel by je z něho vypáčit násilím. „Kdy jste viděl Castela naposledy?“ „Blonďáka?“ Hermida zamyšleně zvedl obočí. „Myslím, že v sobotu na dražbě.“ „Potom jste ho už neviděl?“ „Já ne,“ řekl. „Ale moje žena ho viděla v neděli ráno na lodi.“ „Takže to byla vaše žena, kdo viděl Castela v neděli ráno vyplouvat na ryby?“ „Kdo tady mluví o rybách?“ „Copak jste právě neřekl, že ho vaše žena viděla na lodi?“ zeptal se Caldas. „A jak to spolu souvisí?“ opáčil Hermida a máchl rukou po­setou jaterními skvrnami k přístavní hrázi. „Vidíte ty vrše?“ Caldas s Estévezem stočili pohled k místu, kam mířil starcův prst. Za oknem viděli několik desítek vrší naskládaných na hromadu a opřených o zeď hráze. „To jsou Blonďákovy vrše,“ vysvětlil Ernesto Hermida. „Takže Castelo nejel na ryby?“ řekl inspektor překvapeně. „Jel byste na ryby a nechal výstroj na souši?“ Caldas potáhl z cigarety a pozoroval temný obrys vrší, které se rýsovaly proti bílé zdi. „Co tedy jel dělat?“ Stařec neodpověděl, jen pokrčil rameny.

Až do toho okamžiku Leo Caldas předpokládal, že námořníka někdo překvapil při rybaření, ale pohled na vrše tuto možnost zcela vylučoval. Tak proč tedy Justo Castelo, muž, kte­rému místní přezdívali Blonďák, toho rána vyplul na moře? „Nevšiml jste si na Castelovi v poslední době něčeho divného?“ zeptal se a čekal od starce další z vyhýbavých odpovědí, které jeho asistenta tolik pobuřovaly.

78

Pláž utonulých

Nicméně Hermida se rozhodl vylézt ze své ulity. „Podle mě měl strach.“ „Strach?“ „Ano, strach,“ zopakoval. „Řekl vám to?“ „Blonďák toho moc nenamluvil.“ „Takže?“ „Děly se divné věci.“ „Co tím myslíte?“ „Věci,“ odpověděl stařec a znovu se uzavřel. Otočil se k číšníkovi a objednal si další kávu.

Caldas počkal, až bude obsloužen, a pak se zeptal: „Jaké věci máte na mysli?“ „Nemluvili jste s dražebníkem?“ „Ano, ale nezmínil se, že by se stalo něco divného.“ „Neřekl vám o tom ztroskotání?“ „Myslíte tu loď, na které se plavili Arias a Castelo?“ Námořník pomalu přikývl na souhlas. „Řekl nám, že se potopila, jeden člověk zemřel, a že to byl důvod, proč se Arias a Castelo rozešli. Ale to se stalo už dávno, ne?“ „Před víc než deseti lety,“ potvrdil Hermida. „Tak co to má společného s tím, že měl Castelo strach?“ zeptal se Caldas. „Vždyť vám říkám, že se děly divné věci.“ „Jaké věci?“ zeptal se znovu Leo Caldas. „Prostě věci.“ „Nemohl byste být konkrétnější?“ vybídl ho inspektor.

Ernesto Hermida se rozhlédl na obě strany. V Rybářské baš­tě bylo kromě nich prázdno. Naklonil se dopředu a potichu řekl: „Několikrát ho znovu viděli.“ Estévez, který až do té chvíle mlčel, to už nevydržel: „Tohle vám přijde konkrétnější? „Nevšímejte si ho, Ernesto,“ zasáhl Caldas. „Povězte nám, koho znovu viděli?“ „Koho asi?“ opět se rozhlédl. „Kapitána Sousu.“ Policistům to jméno nic neříkalo.

79

Vidění

„Kdo je kapitán Sousa?“ zeptal se Caldas. „Tiše,“ požádal ho Hermida a pak zašeptal: „Byl to kapitán té potopené lodi.“ „A říkáte, že ho znovu viděli?“ zeptal se Leo Caldas.

Ernesto Hermida vážně přikývl. „Kde?“ „Na různých místech.“ Caldas nechápal, co by mělo být divného na tom, že znovu viděli jakéhosi kapitána Sousu. „Odstěhoval se z vesnice?“ zeptal se. „Nic jste nepochopil, inspektore,“ zašeptal námořník. „Kapitán Sousa utonul při tom ztroskotání.“ „Utonul?“ zeptal se Caldas celý zmatený. „Ano. Ale musel tady nechat nevyřízené účty, a tak se vrátil, aby je dal do pořádku,“ svěřil se stařec. „Proto byl Blonďák vyděšený. Tak vyděšený, že se rozhodl skoncovat se životem.“ Policisté mlčeli a pozorovali vrásčitý obličej starého námořníka, který pomalu pokyvoval hlavou, aby svým slovům dodal váhy. „To mluvíte o duchovi, o přízraku?“ zeptal se inspektor.

Hermida okamžitě zaklepal kotníky prstů o kovovou nohu stolu a plivl na podlahu. „Musíte to zaklepat na železo,“ procedil mezi zuby. „Co to do prdele děláte?“ zvolal Estévez a vyskočil na nohy. „Klid, Rafo,“ pokusil se ho inspektor uklidnit. „Nesnažil se tě uhranout.“ „Co uhranout, na to vám kašlu,“ vykřikl Aragoňan pobouřeně a vzal si z vedlejšího stolu ubrousek. „Plivl mi na botu!“

80

Pláž utonulých

Tyč 1. Úzký podlouhlý předmět, obvykle kruhového nebo hranatého průřezu. 2. Délková míra, cca 503 cm.

3. Tesařské měřicí pravítko se zářezy pro tužku.

S ranním světlem se z temnoty vylouply nejasné siluety lodí, seřazených jako na přehlídce, téměř nehybných, s příděmi mířícími k panxónské pláži.

Nebylo jich víc než dvacet, většinou mělké gamely s vesly nebo malými přívěsnými motory. Policisté rozpoznali Ariasovu a Hermidovu loď, obě o něco větší než ostatní a s hromadami vrší na palubě. Tmavomodrá jachta, jejíž pomalu se pohupující stěžeň čněl k obloze, se mezi rybářskými čluny vyjímala jako sklenka šampaňského na barovém pultu levné hospody.

Veslice mrtvého námořníka byla stále ukotvená u bóje. Caldas už zavolal na Odbor kriminalistické techniky a expertiz, brzy přijedou jejich technici, aby odvezli člun i vozík a podrobili je analýze kvůli případným stopám.

Po rozhovoru se starým Hermidou, podle kterého smrt námořníka souvisela s duchem utopeného lodního kapitána, si policisté promluvili s číšníkem z Rybářské bašty. Jeho kolega z odpolední směny, s nímž podle Ariasova tvrzení hovořil Castelo večer před smrtí, měl nastoupit nejdřív ve čtyři.

Na konci hráze seděli dva rybáři s pruty nahozenými do vody.

Policisté se vydali směrem k nim. Caldas se ohlédl na téměř vylidněnou vesnici. Vypadala jako lepenková dekorace, kterou někdo postavil mezi nebe a pláž.

Kovaná brána jachtařského klubu byla otevřená, stejně jako posuvná vrata skladiště za ní. Uvnitř zahlédli několik plachetnic zakrytých ochrannými plachtami. Budou si muset počkat ještě několik měsíců, než je někdo spustí na vodu.

Odněkud zevnitř se neslo vrzání pily řezající dřevo.

81

Tyč

Kráčeli dál. Do obličejů jim šlehal studený mořský vítr prosycený solí. Caldas na chvíli úplně zapomněl, co je do přístavu přivedlo. Až pohled na vrše Justa Castela ho vrátil do reality. Připomněl mu, že někdo nelítostně zavraždil námořníka přezdívaného Blonďák, omráčil ho tvrdým úderem do hlavy a potom ho shodil do moře se spoutanýma rukama. Inspektor byl přesvědčený, že ani tak nešlo o to zabránit mu plavat.

Skutečným záměrem bylo zamaskovat vraždu jako sebevraždu, přesvědčit vesničany, že se rybář sám rozhodl předčasně ukončit svůj život.

Estévez se zastavil u vrší. Byly pečlivě naskládané jedna na druhou do několika komínků a opřené o bíle natřenou zídku. „Jak to funguje?“ zeptal se Aragoňan. „Jsou to vlastně klece se stěnami ze síťoviny,“ odpověděl Caldas a ukázal na horní vrš na krajní hromadě. „To přece vidím, inspektore.“ „Takže, dovnitř se vloží návnada a vrše se spustí na dno moře. Když tam nalezou krabi, aby se nakrmili, uvíznou v pasti.

Estévez ukázal na krátký široký trychtýř, umístěný na horní stěně vrše. „Vlezou tudy?“ „Přesně tak. Lezou po stěnách a hledají potravu, dokud nenarazí na otvor.“ „A proč stejnou cestou nevylezou zase ven?“ zeptal se Aragoňan. „Protože krabi neplavou,“ vysvětlil inspektor. „Museli by lézt vzhůru nohama, aby našli východ.“ „A krevety? Ty přece plavou.“ Caldas mu předvedl jednu vrš z druhé hromady. Pletivo stěn bylo mnohem hustší. „Tyhle jsou víceméně stejné, ale jsou z mnohem jemnější síťoviny, aby krevety oky neproklouzly, a otvor je menší a kóničtější, mnohem širší zvenčí než zevnitř.“ „Aby je vlákal dovnitř.“ „A přinutil je tam zůstat,“ dodal Caldas. „Protože nemohou ven.“ 82

Pláž utonulých

Došli na konec hráze, kde oba rybáři upřeně hleděli na vlasce ve vodě a tiše si prozpěvovali.

Z mola bylo vidět těsně pod hladinou několik ryb. Bez­sta­ rostně kroužily kolem návnad, aniž si uvědomovaly hrozící nebezpečí. Náhle se jeden prut prudce ohnul a rybář, který ho držel, přestal zpívat. „První,“ usmál se a mrkl na policisty.

Začal točit navijákem, nejdřív pomalu a potom rychleji, až vylovil z vody divoce se zmítající rybu. Vytáhl jí z tlamy háček a hodil ji do kovového džberu. Pak na háček nasadil další návnadu a trhnutím nahodil vlasec zpátky do moře. Caldas nahlédl do kbelíku a uviděl lesklý zelený hřbet makrely, která sebou na dně zoufale mrskala.

Po několika minutách se frenetické pleskání změnilo na občasné záškuby. Makrela měla otevřenou tlamu a žábry se jí dmuly v zoufalé touze po kyslíku. Chvílemi zůstávala bez hnutí, ale vždy znovu nabrala dost sil, aby sebou začala házet v agónii, jež nebrala konce.

Caldas si vzpomněl, co řekl Guzmán Barrio v pitevně. „Viděl jsi někdy umírat rybu na suchu?“ zeptal se patolog.

Makrela sebou opět trhla v marném boji o život. Caldas si představil Justa Castela, jak se snaží dýchat pod hladinou a jak se s každým nadechnutím jeho plíce plní vodou. Napadlo ho, zda ho vrah nakonec neomráčil z milosti.

Než inspektor uviděl na úpatí rampy Hermidu se ženou, jak ukládají veslici dnem vzhůru na vozík, přibyly do plechového džberu další tři makrely. Arias svůj vlečňák vytáhl do svahu bez pomoci, ale staří manželé museli vozík zapřáhnout za auto. S jeho pomocí pak dopravili vozík na plošinu, kde ho odstavili vedle ostatních. „Promluvím si s manželkou toho staříka,“ řekl Caldas potichu. „Zjistím, co vlastně to ráno viděla.“ „Jestli si dává štamprli kořalky k snídani jako její manžel, nedivil bych se, kdyby taky viděla duchy,“ usmál se Aragoňan. „Mám jít s vámi?“ „Ne,“ řekl Caldas a pokynul hlavou směrem k rybářům, „zkus něco vytáhnout z těch dvou.“ 83

Tyč

Účinek 1. Výsledek, forma nebo stupeň působení jedné věci na jinou; vliv, efekt. 2. filoz., log. Nezaměni­ telný člen kauzálního vztahu příčina—účinek. 3. přen.

Zapůsobení, působivost, vliv, dopad, dojem.

„Bylo půl sedmé ráno,“ řekla manželka Ernesta Hermidy. Stáli na plošině vedle vlečného vozíku s člunem jejího muže. „Podívala jste se na hodiny?“ zeptal se Leo Caldas. „Nemusím se dívat na hodiny,“ ujistila ho žena. „Každé ráno o půl sedmé vyhlédnu z okna, abych viděla, jaké je moře.

Uklidňuje mě to. Dělám to už mnoho let.“ „Díváte se, i když váš muž nevyplouvá?“ „To je jedno, jestli vyplouvá nebo ne. Dívám se ze zvyku.

Probudím se a musím se jít do obýváku podívat, co dělá moře.“ „Chápu,“ řekl Caldas a otočil se k domům na druhé straně ulice. „Které je vaše okno?“ Žena ukázala na balkon ve druhém patře budovy vedle tržnice, v jejímž přízemí byl malý obchůdek s rybářskými potřebami. „Takže jste vstala o půl sedmé a podívala jste se z okna.“ „Ano.“ „A co jste přesně viděla?“ „Viděla jsem Blonďáka.“ „Kde jste ho viděla? Byl tady, v přístavu?“ „Ne. Byl ve člunu, vesloval někde mezi těmi prvními loděmi.“ Caldas si vzpomněl, že přestože ráno seděli přímo naproti vodě, sotva ve tmě rozeznali siluety lodí. „Jak jste věděla, že je to Castelo?“ „Podle veslice, fillo. Časem se naučíte rozlišovat lodě lépe než lidi.“ 84

Pláž utonulých

„Viděla jste jasně, že to byl on, kdo vesloval?“ „Měl nepromokavý oblek, všichni rybáři takový nosí, když prší. Tak brzy ráno sice není moc světla, ale byla jsem si jistá, že je to Blonďák,“ řekla a její výraz posmutněl. „A jak vidíte, nespletla jsem se.“ „To je pravda.“ „Chudák kluk,“ dodala, jako by hovořila o malém chlapci, a ne o dospělém muži, jehož ztuhlé tělo viděl Caldas v pitevně. „Byl sám?“ „Samozřejmě, inspektore.“ „Jste si jistá?“ „Naprosto,“ potvrdila bez váhání a ukázala na malý člun mrtvého námořníka vznášející se na hladině u bóje. „Blonďákova šalupa je tamhleta malinká. Kdyby byl někdo další na palubě, viděla bych ho.“ Caldas se podíval na člun. Manželka Ernesta Hermidy měla pravdu: na tak malé veslici se v žádném případě nedalo schovat. „Nepřipadalo vám divné, že ho vidíte veslovat k lodi?“ „Proč by mi to mělo připadat divné?“ „Byla neděle ráno a pršelo,“ upozornil ji Caldas. „Nebyl zrovna den na vyjížďku.“ „Kdyby zůstávali doma pokaždé, když prší, tak nevím, co bychom jedli, fillo.“ „Ale v neděli se nesmí rybařit.“ „Myslela jsem si, že si jede na loď něco vyzvednout. Například Ernesto tam často zapomíná klíče a musí se pro ně vracet. Stěžuje si na klouby, ale podle mě má problém spíš s hlavou. A to už ani nepije.“ Caldas se pro sebe usmál a pokračoval ve výslechu. „Viděla jste ho ještě?“ „Ano, chvíli na to. Když rozsvítil světlo na lodi.“ „Byl někdo další na palubě?“ „Už jsem vám řekla, že ne,“ odpověděla s jistotou. „Jsem sice stará, ale zrak mi zatím slouží. Nepotřebuju brýle, ani když přišívám knoflíky.“ „A viděla jste ještě něco?“ zeptal se Caldas. „Víc nic. Šla jsem do kuchyně postavit na kafe,“ odpověděla 85

Účinek

Hermidova žena a pak si povzdechla: „Chudák kluk! Kdybych tušila, jakou hloupost se chystá provést, probudila bych Ernesta.“ „To jste nemohla tušit…“ Nějaký mladíček přicházel po chodníku k budově tržnice.

Zastavil se u vchodu a lepicí páskou přilepil na dveře list papíru. „Úmrtní oznámení,“ řekla Hermidova žena.

Společně přešli silnici. Na smutečním oznámení byl kříž a pod ním velkými písmeny napsané jméno Justa Castela, věk čtyřicet dva let, a informace, že pohřeb se bude konat téhož dne odpoledne. Caldas si vzpomněl na smutek v očích Alicie Castelové, když se ptala na bratrovo tělo, a potěšilo ho, že patolog záležitost neprodlužoval déle, než bylo nezbytně nutné.

Hermidova manželka se pokřižovala a řekla: „Je mi líto jeho matky, víte? Kdoví jaký účinek to na ni bude mít. Ovdověla už jako mladá a děti vychovávala sama. Blonďák byl vždycky hodný kluk: tichý, s nikým si nezačínal… Ale taky měl svoje špatné období. Jeho matka obětovala vlastní zdraví, když se ho snažila dostat ze závislosti na drogách, ale vidět své dítě zdravé je přece důležitější než moci chodit, nemyslíte? Už spoustu let je téměř invalidní a žije s dcerou. Zeť je na moři, tak si navzájem dělají společnost. Nechápu, jak jim Blonďák mohl něco takového udělat.“ Caldas stiskl rty a neodpověděl. Ohlédl se na konec přístavní hráze. Rafael Estévez byl zabraný do hovoru s rybáři. „Víte, který dům je Castelův?“ zeptal se ženy. „Blonďákův?“ Caldas přikývl a žena ho nasměrovala do ulice stoupající ke kostelu. „Před kostelem zahnete doleva. Blonďákův dům je přízemní, se zelenou omítkou,“ dodala. „Nemůžete ho minout, je to jediný zelený dům v celé vesnici.“

86

Pláž utonulých

Nevyřízený 1. Neudělaný, nesplněný, nevykonaný nebo opomenutý. 2. Otevřený, nedořešený; např.: problém. 3. Nedodělaný, neskončený; např.: práce. 4. Ne­ zodpovězený; např.: dopis. 5. Nezaplacený, nevy­ rovnaný, např.: účet. 6. práv. Nerozhodnutý, dosud projednávaný.

Castelův dům nebylo těžké najít. Se zelenou fasádou kontrastovaly bíle natřené dřevěné dveře a okno chráněné černou kovanou mříží. Před dveřmi stál místní policista a kou­řil cigaretu. „Inspektor Caldas,“ představil se. „Jako ten z rádia?“ zeptal se strážník. „Jako on,“ odpověděl Caldas a vešel do domu.

Ocitl se v jednoduše zařízené místnosti. Jeho pohled upoutal obraz Panny Marie Karmelské, jejíž černé oči upřeně hleděly na každého, kdo vstoupil do dveří. Vpravo byla pohovka pískové barvy s nízkým stolkem. Televizor a hudební věž byly vestavěné do obývací stěny s několika vitrínami a poličkami plnými papírů a nevyřízených účtů. Na druhé straně pokoje stál jídelní stůl s prostými židlemi a za ním u zdi příborník, na němž stálo v řadě několik skleněných figurek a dvě zarámované fotografie.

Caldas přešel místnost, aby si je prohlédl. Na první pózovalo fotbalové mužstvo před zápasem. Pět hráčů sedělo ve dřepu a zbylých šest stálo za nimi. Byla to stará fotka. Inspektorovi se zdálo, že v dlouhovlasém brankáři poznává mladého Justa Castela. Na druhém, mladším snímku byl Castelo se sestrou a matkou. Bělovlasá, celá v černém, seděla na židli vedle svých dětí a plaše se umívala do objektivu.

Se zarámovanou fotografií v ruce pocítil inspektor dobře zná­mé rozechvění. Setkání s mrtvolou na něj nikdy nepůsobilo, 87

Nevyřízený

ať už se jednalo o čerstvě zemřelého, nebo o rozkládající se ostatky. Na rozdíl od Rafaela Estéveze, jehož drsnost tváří v tvář mrtvému tělu mizela jako dým, se Caldas dokázal při setkání s obětí vraždy bez potíží soustředit na stopy, jež mohly vést k objasnění toho, co se stalo. Mrtvola pro něj byla prostředkem k vyřešení případu a vnímal ji jako černobílý obraz.

Nicméně každý intimní detail ze života oběti představoval barevný tah štětce, jímž se postupně vykreslovala skutečná lidská bytost skrytá za vyšetřováním.

Nerozrušilo ho, když Guzmán Barrio předchozího odpoledne v pitevně odkryl nahé tělo Justa Castela. Ale úsměv na unavené tváři jeho matky ho přinutil naprázdno polknout.

Leo Caldas se netrápil kvůli mrtvým, ale kvůli živým.

Kromě vstupních dveří byly v místnosti další dvoje: jedny vedly do malé kuchyňky, stejně čisté a uklizené jako zbytek domu, druhými se vcházelo do mrňavé předsíňky a z ní dál do ložnice a koupelny.

V ložnici visel nad čelem široké, pečlivě ustlané postele krucifix. Na jedné straně stála židle s proutěným opěradlem a na druhé, pod oknem, noční stolek s lampičkou a rádiem.

Inspektor zatáhl za úchytku zásuvky a objevil úplnou domácí lékárnu. Castelo tam měl lahvičku se zažívací sodou, několik krabiček tablet na pálení žáhy, prášky na spaní, nosní inhalátory, teploměr a další léky, které Caldas neznal.

Okno vedlo do dlážděného dvora o rozměru asi čtyřiceti metrů čtverečních. Naproti stála kůlna, natřená stejnou zele­ nou barvou jako fasáda.

Na dvůr se vcházelo prosklenými dveřmi z předsíně.

K domu přiléhala pergola, která chránila část dvorku před deštěm. O jednu z bočních zídek, také omítnutou zeleně, byly opřené dva člunové háky a další nářadí. Na zemi vedle několika poškozených vrší ležel stoh černých proutěných košů, jaké po­užívají místní rybáři k přenášení úlovku na břeh. V horním koši měl Blonďák uložené svinuté vlasce a pár plováků podobných tomu, který Hermida používal jako přívěsek na klíče.

Za hromadou košů leželo několik smotaných lan a průhledná plastová krabice na nářadí. Otevřel ji. Uvnitř byly háč88

Pláž utonulých

ky a olůvka, roztříděné v přihrádkách podle velikosti. Našel tam i nějaké navijáky a umělé návnady v podobě plastových červů a třpytek. Inspektor si nedokázal představit, že by se nějaká ryba, která netrpí silnou krátkozrakostí, mohla nechat oklamat tak neumělými napodobeninami.

Caldas přešel přes dvůr ke kůlně a vzhlédl. Rybářův dům se tísnil mezi novými budovami s nájemními byty. Do dvora shlížela okna, jejichž žaluzie zůstanou stažené až do návratu letních hostů.

Dřevěné dveře do kůlny neměly kliku a byly zamčené. Inspektor si zaclonil oči rukou a nakoukl dovnitř oknem. „Inspektore,“ překvapil ho hlas za zády.

Caldas se otočil a uviděl policistu, který měl hlídat vchod. „U dveří je sestra zesnulého. Říká, že přišla pro nějaké jeho oblečení. Mám ji pustit dovnitř?“ Inspektor doprovodil strážníka na ulici. Alicia Castelová měla oči opuchlé od pláče a vlasy stažené do ohonu. „Pane inspektore,“ poznala ho okamžitě. „Nevěděla jsem, že jste tady. Potřebuji nějaký oblek pro bratra. Tělo už má pohřební služba…“ „Jistě, pojďte dál,“ přerušil ji Caldas a ustoupil ode dveří. „Právě jsem přišel. Jen jsem se tu rozhlížel.“ Alicia Castelová zamířila do ložnice, otevřela skříň a sundala z ramínka tmavomodré kalhoty, které položila na postel. Když vytáhla ze zásuvky bílou košili, hořce se rozplakala a Caldas se vrátil do obývacího pokoje.

Na jedné poličce uviděl zarámovaný výstřižek z novin se zprávou z minulého listopadu. Psalo se v ní, jak nějaký námořník z Panxónu chytil tropickou rybu, jaká se do té doby u galicijského pobřeží nikdy neobjevila. Noviny připisovaly tento neobvyklý výskyt teplotě vody, která byla o několik stupňů vyšší, než bylo v daném období běžné. Článek doprovázela fotografie, na níž Justo Castelo s širokým úsměvem zvedal do vzduchu kulatou rybu visící na háčku. „To byla jeho chvíle slávy.“ „Cože?“ Caldas se otočil a uviděl Alicii Castelovou s bratrovými šaty přehozenými přes předloktí. V druhé ruce držela pár bot, nablýskaných skoro stejně jako Estévezovy.

89

Nevyřízený

„Tu fotku viděli všichni. Přijeli za ním dokonce z televize udělat rozhovor. Justo byl strašně nervózní. Téměř nebyl schopen mluvit,“ řekla a usmála se, ale zároveň popotáhla nosem.

Caldas polkl. „Spala jste?“ zeptal se. „Trochu,“ odpověděla Blonďákova sestra. „Dnes odpoledne je pohřeb.“ „Vím. Viděl jsem oznámení na tržnici.“ Alicia Castelová na chvíli zavřela modré oči. „Podařilo se vám něco zjistit, inspektore?“ „Ještě je brzy,“ odpověděl Caldas a vrátil rámeček se zprávou na poličku. „Tenhle dům byl jeho?“ „Proč se na to ptáte?“ odpověděla otázkou. „Mohli tady chtít postavit bytovku.“ „Ale Justo ho nechtěl prodat.“ „Udělali mu nabídku?“ Alicia Castelová obrátila oči v sloup. „Spoustu, inspektore. Ale mého bratra jste si nemohli koupit. Chtěl tady jen v klidu žít. Práce na lodi je drsná, ale on ji měl rád. Na druhé straně moc nepotřeboval. Když nebyl na moři, trávil celé hodiny v kůlně,“ řekla a rukou, v níž držela boty, pokynula směrem ke dvorku. „Pořád tam něco kutil.“ „Chtěl jsem se tam podívat, ale dveře jsou zamčené. Nemáte náhodou náhradní klíč?“ „Ne, jenom od hlavních dveří. Ale tam není nic než krámy, inspektore. Staré lodní motory a takové věci. Matka tvrdí, že Justo spravuje jen věci, které se k ničemu nehodí.“ Caldas se usmál se sevřenými rty. „Jak jí je?“ „Špatně,“ zašeptala. „Pořád pláče a nevzala nic do úst od chvíle, co se to dozvěděla. Nevím, jak zareaguje, až zjistí, že měl spoutané ruce.“ „Neříkejte jí to.“ Alicia Castelová na něj vrhla stejný pohled jako jeho otec, když nedokázal rozlišit odrůdu albariño od treixadury. „Na vesnici je těžké udržet něco v tajnosti, pane inspekto­ re.“ 90

Pláž utonulých

„No jo,“ povzdechl si Caldas a vrátil se k zájemcům o koupi domu. „Nevíte, jestli dostal nějakou nabídku na prodej domu v poslední době?“ Zavrtěla hlavou a její blonďatý cop se zhoupl ze strany na stranu. „Je to možné, pane inspektore, ale jistě to nevím. Justo nebyl moc sdílný.“ „Možná něco řekl vaší matce nebo nějakému příteli.“ Alicia znovu zavrtěla hlavou. „Justo neměl přátele.“ „Nikdy?“ „Před lety,“ řekla, „když se vyléčil, pracoval na jedné rybářské lodi, jmenovala se Xurelo. Vyplouvali na moře vždycky na dva nebo tři dny v kuse. Kolegové z posádky byli jediní přátelé, na které se pamatuji. Justo byl šťastný, ale…“ „Ale?“ „Nic vám neřekli, inspektore?“ „Ne,“ zalhal. Alicia vzdychla. „Ta loď se jednou v noci za bouřky potopila. Dvacátého prosince 1996. Nikdy na to datum nezapomenu… ani na ty Vánoce. Na palubě byli čtyři muži. Tři námořníci byli mladí a podařilo se jim doplavat na břeh, ale kapitán to nedokázal.

Můj bratr Justo je dobrý plavec, ale pro kapitána Sousu nemohl nic udělat. Tak mu všichni říkali,“ vysvětlila. „Nikdy o tom nechtěl mluvit, ale od té doby z něj byl jiný člověk.“ „Jiný?“ zeptal se Caldas, aby ji povzbudil k pokračování. „Kapitán Sousa v něj věřil, i když s ním všichni ostatní zacházeli jako s póvlem. Pomohl mu, dal mu šanci cítit se užitečný. Po jeho smrti byl bratr ještě uzavřenější než předtím, a svým způsobem se začal moře bát.“ Caldas se na ni překvapeně podíval. „Vážně?“ zeptal se a ona přikývla. „Pořád rád vyplouval na ryby, ale už se nikdy příliš nevzdaloval od pevniny. Vždycky jel jen tak daleko, aby zvládl doplavat na břeh.“ „A co se stalo s ostatními?“ „S ostatními?“ „S ostatními členy posádky Xurela. Co se s nimi stalo?“ 91

Nevyřízený

„Jeden odjel na dlouho pryč, na ropnou plošinu. Vrátil se do Panxónu asi před třemi lety a teď je rybářem jako můj bratr. Jmenuje se José Arias. Je to velký chlap, skoro jako váš kolega.“ Caldas přikývl. „Jaký vztah měl Arias k vašemu bratrovi?“ „Když pracovali na Xurelu, byli velcí přátelé, ale pak už ne. Když se Arias vrátil, nic z jejich přátelství nezbylo. Sotva spolu prohodili pár slov.“ „A ten třetí?“ „Jmenoval se Marcos Valverde. Přestal jezdit na moře, ale zůstal tady. Daří se mu dobře. Vydělal spoustu peněz na turistickém ruchu a ve stavebnictví. Myslím, že ani s ním se bratr nestýkal. Po ztroskotání Xurela šel každý z nich svou vlastní cestou.“ Alicia zmlkla, ale Caldas jí viděl na očích, že se mu chce s něčím svěřit. Vrhla letmý pohled na fotografii, kde pózovala s bratrem a matkou, a bylo vidět, že hledá vhodná slova.

Nakonec řekla: „Včera jste se mě ptal, jestli jsem si v poslední době nevšimla na bratrově chování něčeho divného,“ na okamžik se odmlčela a Caldas povzbudivě přikývl. „No, něco se stalo… ale asi je to hloupost.“ „Určitě není,“ namítl inspektor. „Můj bratr si přestal pískat.“ „Prosím?“ „Znáte Solvejžinu píseň?“ zeptala se.

Caldas netušil, o čem mluví, a tázavě zvedl obočí. „Je to severská píseň, ale připomíná galicijské melodie,“ vysvětlila. „Když jsme byli malí, naučil nás ji jeden pán z Madridu, kterému maminka na léto pronajímala dům. My jsme se vždycky přestěhovali sem, do tohohle domku, který tehdy patřil babičce, a on se i s rodinou nastěhoval do našeho. Bylo to strašně nepohodlné. My jsme se s maminkou musely dělit o babiččinu postel a Justo spával na pohovce, ale z toho, co nám ten člověk platil, jsme potom žili celý rok.“ Inspektor přikývl, ačkoli netušil, kam Alicia svými vzpomínkami z dětství míří.

92

Pláž utonulých

„No, už roky k nám bratr chodil každé odpoledne ve stejnou hodinu, dal pusu mamince, vzal si noviny, sedl si s nimi vedle ní a četl.“ Caldas opět polkl a Alicia pokračovala ve vyprávění: „Každé odpoledne to bylo stejné,“ zopakovala, „vzal si ze stolu noviny, posadil se k ní a začal si číst. Bylo to jako nějaký rituál. A za chvilku si začal pískat Solvejžinu píseň. Dělal to nevědomky, zatímco četl. Je to krásná melodie a Justo uměl pískat jako ptáček. Každý den stejnou písničku. S matkou jsme se na sebe vždycky podívaly a celou dobu, co pískal, jsme se usmívaly.“ Caldas mlčky poslouchal. „Ale před pár měsíci přestal. Zničehonic, ze dne na den.

Jednou odpoledne přišel, políbil matku a usedl k novinám jako vždycky. Ale žádnou Solvejžinu píseň nezapískal. Už nikdy ji nepískal. Myslíte si, že to může něco znamenat?“ zeptala se a modré oči se jí zalily slzami. „To nevím jistě,“ odpověděl Leo Caldas a musel se ovládnout, aby ji nevzal do náruče. „Promiňte,“ omluvila se a setřela si slzy hřbetem ruky, přes niž měla přehozené bratrovo oblečení do rakve. „Jsem pitomá. Nevím, proč vám to tady vykládám,“ vzlykla a vyběhla z domu.

Caldas se vrátil na dvůr a prohlédl si zámek na dveřích kůlny.

Byl menší, než je obvyklé. Vzpomněl si na dva klíče nalezené v kapse mrtvého a zalitoval, že si je nevzal s sebou. Byl si jistý, že ten menší patří k těmto dveřím. „Už jsem tady,“ ozval se Estévez za jeho zády. „Jak ti to šlo s rybáři?“ zeptal se inspektor. „Docela dobře.“ „Dostal jsi z nich něco?“ Caldas vytáhl z kapsy vlastní klíče a vybral jeden malý. „Nebudete tomu věřit, inspektore. Ti dva si myslí to samé, co ten staroch: že Castelo spáchal sebevraždu, protože ho k tomu dohnal kapitán.“ „Kapitán Sousa?“ zeptal se Caldas a snažil se vsunout klíč do zámku.

93

Nevyřízený

„Přesně tak. Co si o tom myslíte?“ Caldas neodpověděl. Zvolil jiný klíč. „Tvrdili, že Castelo dostal od kapitána nějaký vzkaz,“ dodal Estévez. „Krucinál,“ zamumlal inspektor. Klíček lehce vklouzl do zámku, ale odmítal se otočit. „Řekli ti, jaký vzkaz?“ „Prý se jednou ráno objevil na Castelově člunu nějaký nápis, a když ho Blonďák uviděl, strašně ho to vzalo.“ „A co se tam psalo?“ zeptal se Caldas. „Řekli, že ho nečetli.“ Caldas se otočil k asistentovi. „Snad mi nechceš namluvit, že ti rybáři viděli nápis na člunu na rampě, ale nešli si ho přečíst…“ „Já se vám nesnažím nic namluvit, šéfe. To tvrdí oni. Blonďák prý člun okamžitě odvezl k lodnímu tesaři a nechal nápis odstranit.“ Caldasovi naběhly žíly na krku a prsty mu zbělely námahou, jak se snažil klíčem otočit. „Jak potom vědí, že to byl vzkaz od kapitána Sousy?“ Estévez pokrčil rameny. „Na to jsem se jich taky ptal, ale z jejich odpovědi jsem toho moc nepochopil.“ „Tak jo,“ řekl Caldas rezignovaně. „Zkus ty zatracené dveře otevřít ty.“ Aragoňan o krok ustoupil, zaklonil se a jediným kopnutím dveře vyrazil. „Sakra, Rafo!“ zvolal inspektor, který sotva stačil uskočit. „Nechtěl jste je otevřít?“ Estévez je kopancem nejenže otevřel, ale ještě vyrazil stěžej ze zdi. Inspektor se podíval na zničené dveře, vzdychl a odsunul je stranou.

Vešel dovnitř, ale našel tam jen samé harampádí, přesně jak předpovídala Alicia Castelová. O zeď byl opřený zaprášený rám motorky, vedle stála kostra nefunkční zahradní sekačky. Na stole leželo několik rozmontovaných lodních motorů ve změti různých součástek a nástrojů. „A nevíš, kde najdeme toho tesaře?“ zeptal se a vyšel z kůlny zpět na dvůr.

94

Pláž utonulých

„Tamhle,“ odpověděl Estévez a ukázal prstem. „Pracuje v jachtařském klubu.“ Caldas se podíval na Aragoňanův natažený prst a pak směrem, kam ukazoval. Za zdí, mezi dvěma budovami, zahlédl úzký proužek moře. Jak se k čertu dokázal Estévez tak rychle zorientovat? „Mluvil jsi s ním?“ „S nikým dalším jsem nemluvil, šéfe. Dva plivance za hodinu mi bohatě stačily.“ „Dva?“ Estévez přikývl. „Jen jsem zmínil mrtvého kapitána, tak… plesk!“ řekl Aragoňan. „Ten rybář měl sakra štěstí, že jsem mu nepropíchl jazyk háčkem a nenahodil ho na vlastní udici do moře.“

95

Nevyřízený

Dojem 1. Výsledek vnímání, pozorovaní, uvažovaní či přemýšlení; potucha, představa, pocit. 2. Účinek, vliv, působení; např.: udělat na někoho dojem; pod dojmem něčeho.

Tržnice byla zavřená. O ranní dražbě svědčil pouze pronikavý puch linoucí se z popelnic u vchodu. Starší muž kráčející před policisty se náhle zastavil, aby si přečetl úmrtní oznámení Justa Castela. Na špičku nosu si nasadil brýle, které měl pověšené kolem krku, a mírně zaklonil hlavu, aby viděl skrze skla. Leo Caldas se usmál. Jeho otec se na něj celé roky díval přes horní obroučky brýlí. Ale ty otcovy byly masivnější, kovové, neměly šňůrku a nebyly tak lehké jako brýle starce čtoucího oznámení. Sundával si je jen na noc, anebo když je čistil, nejdřív na ně dýchl a pak je vyleštil bílým kapesníkem, který nosil v pravé kapse kalhot. Už před mnoha lety je vyměnil za kontaktní čočky, ale Leo si dobře pamatoval jeho tvář, když si brýle čistil: oči měl přivřené, u kořene nosu hluboký červený zářez od kovových obrouček, který mu ze špičky dělal bledou vybouleninu.

Policisté prošli kolem muže a bránou vstoupili do areálu panxónského jachtařského klubu. Vlevo byly schody, které vedly nahoru do společenského pavilonu. Jako řada jiných jachtařských klubů byl i tento postaven do podoby lodního můstku, se zaoblenou siluetou a okny v patře kulatými jako světlíky kajut. Na druhé straně prostranství stála nízká hala, která sloužila jako skladiště. Otevřenými dveřmi, natřenými na modrobílo jako všechno kolem, bylo vidět obrysy plachetnic pod plátěnými povlaky. „Určitě je tady nějaký tesař?“ zeptal se Caldas Aragoňana a cestou po schodech do budovy ve tvaru lodi se rozhlížel kolem.

96

Pláž utonulých

„Tak mi to řekli.“ Po chvilce vyšli oba policisté zpátky na dvůr v doprovodu muže, který ukazoval na vzdálenější posuvná vrata na konci skladiště.

Když je otevřeli, ocitli se v nevelké dílně osvětlené několika stropními zářivkami a oddělené od zbytku haly přepážkou.

Truhlářský ponk se dvěma svěráky zabíral celou boční stěnu.

Ze štěrbiny mezi prkénky nařezanými na stejnou velikost čouhalo zubaté ostří kotoučové pily.

Na podlaze u dveří, vedle kostry budoucího člunu, spala šedá kočka, která na okamžik otevřela oči, lhostejně na ně pohlédla a zase se stočila do klubíčka.

Estévez pokynul hlavou k zadní části dílny a Caldas uviděl lodního tesaře. Seděl na stoličce u jediného okna v místnosti, zády k nim, skloněný nad malým člunem.

Jak procházeli kolem veslice s dírou v trupu hlouběji do místnosti, vůni moře vystřídalo aroma dřeva, klihu a čerstvého nátěru.

Caldas s Estévezem zůstali stát za mužem a sledovali ho při práci. Člun, nad nímž se nakláněl, byla stará gamela.

Přestože byla důkladně ohoblovaná, stále si jako stín uchovávala namodralý nádech předchozího nátěru. Tesař sáhl do pytle a vytáhl hrst koudele, cupaniny ze starých lan, kterou zasunul do spoje mezi dvěma prkny. Pak koudel vtlačoval dovnitř, nejdřív prsty a potom nástrojem podobným dlátu, do kterého rytmicky bušil dřevěným kladivem. Jeden lehký úder následovaly dva nebo tři silnější, jako když se hraje na buben. „Co to dělá?“ zeptal se šeptem Estévez. „Kalfatruje loď,“ řekl inspektor tichým hlasem.

Takové vysvětlení ovšem Aragoňanovi nestačilo, a tak teatrálně zvedl obočí. „Utěsňuje koudelí škvíry mezi prkny, aby tam nezůstaly díry a do člunu nepronikla voda,“ vysvětloval inspektor. „Potom se ještě musí vysmolit, aby se chránilo dřevo.“ Tesař přestal tlouct kladivem a otočil se k nim. „Je to víceméně tak, že?“ zeptal se ho Caldas.

Tesař se znovu sklonil nad člunem.

97

Dojem

„Víceméně… až na to, že dnes se už nepoužívá smola,“ řekl a vrátil se k práci. „To se muselo umět, protože když byl nátěr příliš měkký, rozpustil se, a když tvrdý, začal se odlupovat.

Proto se teď používá dřevný dehet.“ „Aha.“ Caldas si všiml, že tesaři chybí na pravé ruce několik prstů, a pohledem instinktivně zabloudil k cirkulárce na pracovním stole. Rád by věděl, jestli mohla za jeho zranění. Pak se vrátil k tesaři, který cpal další koudel do spáry, až byl spoj dokonale utěsněný. Když práci dokončil, odložil nářadí na podlahu a vstal. „Chtěli jste něco?“ „Jsem inspektor Caldas,“ řekl a odolal nutkání podat tesaři ruku. „Tohle je můj asistent Estévez. Jsme z policejního komisařství ve Vigu. Máte chvilku?“ Lodní tesař přikývl. Byl to štíhlý, středně vysoký muž. Jeho pracovní oděv byl postříkaný barvou, stejně jako stolička, na které předtím seděl. Měl tmavé vlasy a husté, neupravené nazrzlé vousy, pro které bylo obtížné určit jeho věk. V každém případě je příliš mladý na to, aby už přišel o tři prsty, pomyslel si Caldas. „Co chcete vědět?“ Kočka, která předtím dřímala u vchodu, se najednou objevila u tesařových nohou a začala se o něj otírat.

Caldasovi připomněla hnědého psa, který předchozího večera vítal otce. Ten sice tvrdil, že není jeho, ale pes tak radostně štěkal a skákal, když ho uviděl, až se zdálo, že se štěstím počurá. „Je vaše?“ zeptal se a ukázal na kočku. „Samozřejmě,“ odpověděl tesař. „Aha,“ řekl Caldas prostě a zíral na zvíře, které se stále třelo o kalhoty svého pána. „Vy jste přišli kvůli kočce?“ zeptal se tesař, stejně zmatený inspektorovým podivným zájmem jako Estévez. „Ne, ne, chtěli jsme s vámi mluvit…“ vysvětloval Caldas a cítil se najednou hloupě. „O Justu Castelovi, Blonďákovi,“ doplnil Estévez za inspektora.

98

Pláž utonulých

„Znal jste ho, že?“ zeptal se inspektor.

Tesař přikývl a zmrzačenou rukou ukázal na rozestavěný člun u dveří. „Tamten člun byl pro Blonďáka,“ řekl.

Inspektor se podíval na loďku a jeho asistent na tesařovu ruku. „Kdy si ho objednal?“ otázal se Caldas. „Už to bude pár měsíců. Nespěchal na něj, protože sháněl různé součástky, aby si sám smontoval motor. Já jsem měl naléhavější zakázky, ale ve volných chvílích… však vidíte.

Kdybych to věděl, tak bych se do toho vůbec nepouštěl.“ „Pochopitelně,“ řekl Caldas. „Takže jste s ním v poslední době často mluvil.“ Tesař se zašklebil. „Ani ne, inspektore. Mluvili jsme spolu, když si člun objednal, a pak už jen párkrát. Byl to uzavřený chlapík.“ Leo Caldas si pomyslel, že ani tesař toho moc nenapovídá. „Kdy jste ho viděl naposledy?“ „Blonďáka? V sobotu kolem poledne se tady zastavil. Přišel, koukl na člun, zamával mi ode dveří a byl pryč. Jak říkám, nebyl zrovna ten typ, co se zastaví na kus řeči.“ Caldas se rozhodl, že už dál nebude chodit kolem horké kaše. „Dozvěděli jsme se, že vás Castelo nedávno požádal, abyste mu obrousil nějaký nápis z člunu,“ řekl a neušlo mu, že se ve výrazu tesařových očí něco změnilo.

Tesař si prohrábl vlasy zohyzděnou rukou, která přitahovala Aragoňanův pohled jako magnet. „Je to pravda?“ naléhal Leo Caldas. „Ne tak docela. Blonďák sem jednou ráno přitlačil vozík s člunem a požádal mě o smirkový papír na dřevo, trochu barvy, a abych mu pak pomohl člun přetřít. Ale nápis si obrousil sám.“ „Viděl jste, co tam bylo napsané?“ „Na šalupě?“ Aragoňan si odkašlal a Caldas na něj vrhl nesouhlasný pohled. „Ano,“ řekl inspektor. „Přečetl jste si ten nápis?“ „Víceméně.“ 99

Dojem

„Víceméně?“ „Je to už pár týdnů, inspektore,“ omluvil se. „Zkuste si vzpomenout.“ Tesař sklopil oči k podlaze, kde se kočka stále ještě proplétala mezi jeho nohama. „Bylo to datum.“ „Vzpomínáte si, jaké?“ zeptal se Caldas.

Muž si opět zajel do vlasů zmrzačenou rukou. „Bylo to dvacátého prosince devatenáct set devadesát šest,“ řekl. „Ale napsané číslicemi: 20. 12. 96.“ To nemohla být náhoda. Dvacátého prosince 1996 došlo ke ztroskotání Xurela. Posádka se sice zachránila, ale bylo to datum smrti kapitána Sousy. „Jste si jistý?“ zeptal se a tesař pomalu přikývl.

Leo Caldas si vzpomněl, že se rybáři, s nimiž Estévez hovořil, zmínili o výhrůžce, kterou údajně napsal na bok šalupy sám kapitán Sousa. Mohlo prosté datum představovat výhrůžku? Čísla napsaná na loďce mohla mít význam pro někoho, jako byl Castelo, jenž měl tu tragickou zimní noc vepsanou hluboko do paměti, ale inspektor pochyboval, že by je ostatní vesničané chápali jako vyhrožování.

Muselo tam být něco víc. Rozhodl se, že to tesaři usnadní: „Datum nebylo to jediné, co tam bylo napsané, že je to tak?“ Tesař pohlédl inspektorovi do očí a Caldas zalitoval, že plnovous skrývá výraz jeho tváře. „Co tam bylo?“ přitlačil. „Byla to věta?“ „Zahlédl jsem to jen na několik vteřin,“ odpověděl a pohledem zabloudil k zavřeným vratům dílny. „Nikdo se nedozví, že jste o tom s námi mluvil,“ ujistil ho Caldas. „Kromě toho mám dojem, že nejste jediný, kdo ten nápis na člunu viděl.“ Muž se na chvíli zamyslel a konečně zamumlal: „Bylo to jen jedno slovo.“ „Jen jedno?“ Tesař pokýval hlavou a opět sklopil zrak k zemi. „Pamatujete si ho?“ zeptal se Caldas, ačkoli předem znal odpověď. Pokud si tesař zapamatoval datum, nemohl zapomenout slovo, které ho doprovázelo.

100

Pláž utonulých

„Vrazi,“ vydechl tesař jako někdo, kdo se zbavil velké tíhy. „Vrazi?“ zeptal se Caldas.

Tesař opět přisvědčil pokývnutím hlavy. „Vrazi, v množném čísle?“ ujišťoval se inspektor.

Opět přikývl. „Ale já jsem vám nic neřekl.“ Když vyšli z tesařství, opět je udeřil do nosu slaný pach stoupajícího přílivu. „Můžete mi říct, čí jste si sakra myslel, že je?“ zeptal se Rafael Estévez. „Co?“ „Co asi? Ta kočka. Komu jste si myslel, že patří?“ „Nevím…“ zamumlal Caldas, „mohla patřit komukoli.“ Zastavil se u dveří Rybářské bašty a nahlédl dovnitř. Několik zákazníků se opíralo o barový pult a další muž si četl noviny u stolku. Podíval se na hodinky a nespokojeně mlaskl.

José Arias už určitě spí. Potřeboval si s ním promluvit, ale bude muset několik hodin počkat. Přešel ulici k autu a pozoroval lodě zakotvené u bójí. Kluci z kriminalistického si pro Castelův člun zatím nepřijeli. „To je neuvěřitelné, jak může někdo takhle pracovat, ne­ myslíte?“ poznamenal Estévez, který si stoupl vedle něj. „Jak?“ Aragoňan schoval tři prsty do dlaně pravé ruky. „Chyběly mu skoro tři celé prsty, nevšiml jste si?“ „Ach tak… ano,“ odpověděl Caldas nepřítomně.

Upřeně zíral na lodě a jeho mysl byla od tesařovy ruky na míle daleko.

101

Dojem

Horizont 1. Obzor, dohled, prostor, kam je možno dohlédnout. 2. astr. Průsečnice nebeské sféry s vodo­ rovnou rovinou procházející stanovištěm pozorovatele.

3. div. Prospekt, malovaná dekorace nebo souvislý lát­ kový výkryt pozadí a boků jeviště. 4. horn. Důlní patro, patrová chodba, odvodňovací strouha v dole. 5. přen.

Perspektiva, vyhlídky.

Leo Caldas vytáhl z kapsy krabičku cigaret a jednu si zapálil. Opírali se o zábradlí na pláži Madorra a pozorovali vlny rozbíjející se o temný pruh mořských řas, který se táhl podél celého pobřeží zálivu. „Kde jsi říkal, že ho našli?“ „Tamhle mezi řasami,“ namířil Estévez prstem.

Caldas se podíval na místo, kam asistent ukazoval, a potom se rozhlédl na obě strany. Vlevo uzavíral pláž úzký výběžek pevniny. Na něm stála budova tržnice, jachtařský klub a další domy. Rozlehlé panxónské pláže se táhly až za výběžkem a nebyly odtud vidět. Vpravo se na konci zátočiny zvedala hora Monteferro. Silueta jejího předhůří byla toho dne stejně šedivá jako nebe a moře a vrcholek se ztrácel v mlze. V dálce navazovaly na obrys hory ostrovy Estelas vykukující nad hladinu jako dva černé hrby. „Z pusy mu vytékala pěna,“ dodal Estévez. „To už jsi říkal,“ odpověděl Caldas a uvažoval, že moře sem mohlo přivléct mrtvolu odkudkoli, stejně jako řasy, jejichž puch mu téměř znemožňoval vychutnat si cigaretu.

Sestoupil po schodech na pláž a vydal se směrem k vodě.

Déšť vytvořil na povrchu písku tmavou krustu, která mu při každém kroku křupala pod nohama. Caldas se zastavil několik metrů od hranice vody a pozoroval vlny. Konec cigarety ve studeném mořském větru divoce žhnul. Představil si, jak se 102

Pláž utonulých

bezduché námořníkovo tělo zamotané do pavučiny řas zmítá ve vlnách narážejících na břeh.

Po rozhovoru s tesařem mluvili s několika lidmi z vesnice.

Všichni shodně popisovali mrtvého jako klidného a tichého muže, příliš uzavřeného na to, aby měl mezi vesničany nepřátele. Nikdo ho nikdy neviděl s jinou ženou než se sestrou či matkou a nikdo nevěděl o jiných přátelích kromě Ariase a Valverdeho, námořníků, s nimiž se přestal stýkat po ztroskotání Xurela. Ačkoli Blonďák někdy večer zašel do Rybářské bašty jako všichni ostatní, nehrál karty ani se neopíjel. Zdálo se, že v jeho životě neexistuje nic kromě těžké práce, kutění v kůlně a návštěv v matčině domě.

Caldase překvapilo, že neslyšel přehnanou chválu, jíž bývá obvykle nebožtík zahrnován, na druhé straně však neslyšel žádnou hanu. Měl pocit, že lidem ani nechybí, ani se neradují z jeho smrti. Panxónští obyvatelé si od mrtvého námořníka udržovali stejný odstup, jaký si za života udržoval on od nich.

Ale stejně jako vlhká tvrdá krusta odhalí bílý písek, když praskne pod nohama, zpod skořápky opatrné zdrženlivosti, jež provázela celý Castelův život, vyhřezla v hodině jeho smrti pověrčivost.

Nikdo v Panxónu nepochyboval o tom, že se Blonďák rozhodl spáchat sebevraždu, a třebaže to nedávali otevřeně najevo, všichni hledali příčinu v minulosti, ve strachu z utopeného kapitána. Pouhá zmínka o něm nutila námořníky klepat na železo a plivat na podlahu.

K potopení Xurela odkazoval i nápis na veslici mrtvého.

Tesař si dobře pamatoval datum i slovo napsané na boku člunu, byť je zahlédl jen na okamžik. Caldas doufal, že technici z kriminalistického najdou na dřevě nějakou stopu po barvě či rukopisu, jež by pomohla identifikovat pachatele.

Naposled potáhl z cigarety a dřepl si, aby ji uhasil v písku.

Zůstal sedět na bobku a obdivoval vlny. Caldas byl schopen fascinovaně pozorovat moře celé hodiny, stejně jako oheň.

Rád se díval, jak se vlny těsně před pobřežím zvednou a pak se prudce roztříští a rozlijí po pláži v podobě pěny. Připadalo 103

Horizont

mu nesmírně kruté, že do toho nezkrotného moře někdo sho­ dil spoutaného námořníka omráčeného úderem do hlavy.

Nikdo kromě Hermidovy manželky Castela v neděli ráno na moři neviděl. Většina místních si o víkendu ráda přispala, a těch pár, co bylo tak brzy vzhůru, odradil od časné procházky silný déšť a vítr. Rybářova žena pozorovala námořníka z okna kolem půl sedmé ráno, viděla ho veslovat k lodi a pak vyplouvat samotného s rozsvíceným světlem na palubě.

Vrátný z jachtařského klubu ho vidět nemohl, protože noční služby fungovaly jen v turistické sezóně. Pracovní doba mu začínala v sedm a od té chvíle onu smutnou a deštivou neděli nevyplula z přístavu žádná loď.

Estévez zatelefonoval do přístavu v Baioně na druhé straně zálivu, ale ani tam na moři nezaznamenali žádný pohyb.

Počasí bylo pro rekreační plavidla příliš nepříznivé a rybáři měli zakázáno nejen lovit ryby, ale vůbec vyplout z přístaviště.

Zvedl pohled od hřebenů vln k horizontu. Mlhavá linie téměř neoddělovala moře od mraků. Leo Caldas se nedokázal smířit s představou, že v den vraždy neplula v této oblasti jiná loď než Castelova. Tělo rybáře vyvrhly vlny na pláž, ale kde byla loď? Technici z kriminalistického oddělení pročesávali každičkou píď pobřeží. Dříve nebo později se loď musí objevit.

Caldas se po křupavém písku vrátil k silnici. Jeho asistent se stále opíral o kovové zábradlí. „Našel jste něco, inspektore?“ Caldas na něj nevrle pohlédl. Co si Estévez myslí, že našel?

Poklad? „Dřepěl jste na tom písku dost dlouho…“ hájil se Aragoňan. „Ne,“ řekl Caldas, „nic jsem nenašel. Zjistil jsi, kde bydlí ten Valverde?“ „Ano.“ „Myslíš si, že tam trefíš?“ „Jasně, je to jen o kousek dál.“ „Tak jedeme.“ „Viděl jste, jak jste si zřídil boty?“ poznamenal ještě Estévez a nastoupil do auta. „Viděl,“ odvětil Leo Caldas, ale neobtěžoval se na boty podívat.

104

Pláž utonulých

Intimní 1. Důvěrný, blízký, srdečný; např. intimní prostředí. 2. Soukromý, osobní, někdy také erotický, sexuální; např. intimní život.

Nechali pláž Madorra za zády a Estévez zabočil na silnici vedoucí k Monteferru. O kousek dál vjel do uzounké uličky, která prudce klesala mezi zdmi domů a končila velkými vraty z tmavého dřeva. „To musí být ono,“ řekl Aragoňan.

Vystoupili z auta a několikrát zazvonili na zvonek. Nikdo nereagoval. Na jednom z bočních sloupů brány visela neoznačená poštovní schránka. Uvnitř nebyly žádné dopisy.

Estévez, který nakukoval dovnitř škvírou mezi dvěma prkny, se zapřel rukama o horní okraj vrat, jako by je chtěl přelézt. „Myslím, že nikdo není doma,“ usoudil. „Mám tam vlézt?“ Caldas na něj užasle pohlédl. „Nepřišli jsme se sem vloupat,“ řekl.

Povzdechl si, přesvědčený, že mysl svého asistenta nikdy nepochopí, a vrátil se do auta.

Protože v uličce nemohli vůz otočit, Estévez musel do kopce vycouvat. Nicméně po dvou minutách se přes pekelný řev motoru posunuli sotva o několik desítek metrů. „Určitě se odtud dostaneme?“ zeptal se inspektor.

Estévez trhl hlavou ke zpětnému zrcátku. „Jo, když to auto odjede.“ Caldas se na sedadle otočil. Skutečně, stálo za nimi červené auto. Inspektor stáhl okénko a vystrčil hlavu. „Nemůžeme projet,“ zakřičel.

Zdálo se mu, že řidič červeného vozu mává rukama, aby pokračovali po cestě dolů, a tak požádal Estéveze, ať sjede zpátky k bráně.

105

Intimní

Když se přiblížili k vratům, automaticky se otevřela dálkovým ovládáním, takže Estévez vjel do dvora a zastavil. „To je dům?“ „A co by to mělo být?“ zeptal se Caldas a prohlížel si fasádu.

Tvořila ji holá betonová stěna bez dveří a oken. „Nevím, vypadá to jako bunkr,“ poznamenal Rafael Estévez. Červené auto zaparkovalo těsně za nimi a ze dveří na straně řidiče vystoupila mladá žena ve žluté pláštěnce. Přistoupila k inspektorovu otevřenému okénku. Měla hranatý obličej a tmavé, velmi krátké vlasy. „Tady se můžete otočit,“ řekla. „Měli by tam nahoře dát značku, že je ulice slepá, aby tady lidé nebloudili.“ „My jsme nezabloudili,“ řekl Caldas přes stažené okénko. „Hledáme dům Marcose Valverdeho. Je to tady?“ „Ano, Marcos je můj manžel,“ potvrdila. „A vy jste kdo?“ „Jsem inspektor Caldas z komisařství ve Vigu.“ „Ten z Hlídky na vlnách?“ zeptala se žena.

Caldas přikývl. „Stalo se manželovi něco?“ „Ne, nic takového,“ uklidnil ji Caldas. „Jen jsme si s ním chtěli promluvit.“ „Marcos momentálně není doma,“ řekla váhavě. „Možná byste nám nakonec mohla pomoci vy. Nezdržíme vás déle než pár minut.“ Pomohli ženě vytáhnout z kufru auta tašky s nákupem a následovali ji po štěrkové cestičce, která vedla kolem skalky s bylinkami. Na trávníku rostly v řadě ovocné stromky, nyní bez listí, a přímo u betonové zdi osamělý keř aloisie.

Za rohem se protiatomový kryt proměnil. Průčelí obrácené k moři tvořila jednolitá skleněná stěna, umožňující nerušený výhled přes svažující se terén. Caldas si pomyslel, že se bývalému námořníkovi jistě nevede špatně, když si může dovolit takový dům. Připomínal spíš letní sídlo avantgardního architekta než obydlí člověka, který byl ještě před pár lety přítelem a kolegou Josého Ariase a Justa Castela. „Dáte si něco k pití?“ zeptala se jich, když vstoupili dovnitř.

106

Pláž utonulých

Policisté nabídku odmítli, a zatímco šla žena uklidit tašky do kuchyně, čekali v obývacím pokoji, který jako by vzdával hold přímkám a pravým úhlům. Hranatý byl kovový krb na druhé straně místnosti, židle i reprodukce na zdech. Hranatá byla knihovna, pohovka, stůl a hypermoderní hudební věž.

Estévez přistoupil k prosklené stěně, aby se pokochal výhledem na záliv, od Panxónu až po Baionu. Caldas na chvíli vyšel do zahrady, aby si oškrábal písek z bot. Když se vrátil, přistoupil ke knihovně, postavené ze stejného betonu, který tvořil zeď směrem do dvora. Právě si se zájmem prohlížel kom­paktní disky s klasickou hudbou, když se žena vrátila. Už na sobě neměla žlutou pláštěnku, ale bílou košili s několika horními knoflíky rozepnutými a těsné kalhoty, které zdůrazňovaly její hezkou postavu, byť měla na tento dům příliš výrazné křivky. „Máte rád hudbu, inspektore?“ „Obávám se, že ne tolik jako vy… nebo váš manžel.“ „Já,“ upřesnila. „Ale někdy taky poslouchám váš pořad. Nevěděla jsem, že jste skutečný.“ „Omlouvám se, že jsem vás zklamal,“ řekl inspektor a žena se na něj usmála stejně jako Alba, s koutky úst staženými dolů.

Leo Caldas přelétl pohledem stovky cédéček seřazených na betonu a byl zvědavý, jestli mezi nimi není i melodie, kterou si Justo Castelo přestal pískat pár měsíců před smrtí. „Znáte Solvejžinu píseň?“ zeptal se. „Jistě. Od Griega. Někde ji tady mám,“ řekla a posadila se do hranatého křesla. „Nechcete si sednout?“ „Vy nejste odtud, že?“ zeptal se inspektor. „Ne,“ odpověděla. „Moje rodina sem už dlouho jezdí na prázdniny, ale jsem z Madridu. Tohle je moje druhá zima v Panxónu.“ „A jak ji zvládáte?“ „Chybí mi lidé a teplo,“ usmála se odevzdaně. „Nikdy by mě nenapadlo, že to bude tak těžké.“ „Mně to povídejte,“ zapojil se Estévez s povzdechem do hovoru.

107

Intimní

„Alespoň bydlíte v krásném domě,“ poznamenal Caldas. „Navrhli jste si ho sami?“ „Ne, koupili jsme ho minulý rok. Patřil jednomu architektovi z Madridu, rodinnému příteli. Chtěl se tady usadit, až půjde do důchodu.“ „Tak jak to, že vám ho prodal?“ Zvedla pohled k vysokému stropu. „Marcos věděl, jak se mi ten dům líbí, a nevzdal se, dokud se mu ho nepodařilo přesvědčit, aby nám ho prodal.

Vždycky do­sáhne toho, co si vezme do hlavy, víte? Má na to talent.“ „Aha. A kde je teď?“ „Pracuje, jako vždy. Všechno, co má, získal tvrdou prací.“ „Co dělá?“ „Spoustu věcí. Nevydrží v klidu. Stavebnictví, auta… Teď dokonce začal pěstovat víno.“ „Víno?“ Přikývla. „Příští rok má v plánu stáčet do lahví svou první sklizeň.

Vlastně je asi právě teď na vinohradě. Tím se zabývá v poslední době. Marcos má rád všechno pod kontrolou, a protože právě teď prořezávají, tráví tam každé dopoledne.“ Caldas se rozhodl přistoupit k jádru věci a nadhodit téma, kvůli kterému sem přišli. Rozhlédl se kolem sebe po popelníku, ale protože žádný neviděl, smířil se s tím, že si nezakouří. „Mluvila jste někdy se svým manželem o období, kdy pracoval na moři?“ Pohled Valverdeho ženy prozrazoval, že pochopila, proč přišli. „Jste tu kvůli sebevraždě toho námořníka, že?“ „Ano,“ odpověděl Caldas a v kapse si pohrával s krabičkou cigaret. „Víte, že s ním váš muž pracoval?“ „Samozřejmě.“ „Řekl vám to?“ „Nemusel mi nic říkat. Marcos skoro nikdy o minulosti nemluví, ale vždycky se najde někdo ochotný udělat nějakou narážku. I takovou, kterou si nepřejete slyšet.“ „Co máte na mysli?“ 108

Pláž utonulých

„Tohle je malá vesnice, inspektore, nenechte se mýlit počtem domů,“ ukázala přes sklo na řadu budov podél pláže. „V zimě jsou všechny prázdné. Nesnáším pomluvy, proto chodím dolů do vesnice co nejméně. Nechci, aby mluvili o mně, a nechci ani poslouchat intimní podrobnosti o ostatních.“ „Ale víte, že váš manžel a Castelo spolu ztroskotali?“ „Jistě, inspektore. I to, že při tom jeden námořník zemřel.“ „A nikdy jste se ho na to nezeptala?“ „Jednou ano,“ odpověděla, „ale Marcos z toho nebyl nadšený. Myslím, že je přirozené, že si něco tak traumatického nechtěl připomínat.“ „Patrně ano. Udržoval váš manžel nějaké kontakty se svými bývalými kolegy z lodi?“ „Žádné, pokud vím. Ani s Blonďákem, ani s tím obrem Ariasem.“ „Ale kdysi to byli blízcí přátelé.“ „Nemyslím, že si byli zas tak blízcí, inspektore. Marcos s nimi nemá moc společného.“ „Znáte je?“ Valverdeho manželka zavrtěla hlavou. „Ariase jen od vidění. Vrátil se do vesnice krátce poté, co jsem se sem nastěhovala. Od Blonďáka jsem si občas kupovala krevety, když jsem měla hosty. Víc se znám s jeho sestrou Alicií, s tou učitelkou. Musí být zničená.“ „Ano, to je,“ řekl Caldas a napadlo ho, jak málo jsou si obě ženy podobné. „Něco vám řeknu, inspektore. Toho Blonďáka mi bylo líto.

Byl pořád sám a vypadal smutně. Opravdu smutně. Podle mě nikoho nepřekvapilo, že si vzal život.“ „Asi ne,“ připustil Caldas úsečně. Pak pokračoval: „Připadal vám manžel v poslední době ustaraný?“ „Marcos je ustaraný pořád. Je už prostě takový.“ „Měl jsem na mysli, jestli se ho někdo nepokoušel vystrašit…“ „Já vím, na co narážíte. Snad taky nevěříte těm místním bludům?“ Valverdeho žena i Rafael Estévez na něj upřeně hleděli a čekali, co odpoví. Leo Caldas cítil, jak mu tváře zaplavuje ruměnec.

109

Intimní

„Cože?“ vykoktal a v kapse pevně sevřel krabičku cigaret. „Ale no tak, inspektore. Přece dobře víte, o čem mluvím.

Kapitán Sousa, ten z té ztroskotané lodě. Prý se začal zjevovat jako duch a strašit Blonďáka. Spousta vesničanů vám ochotně odpřísáhne, že to on dohnal Castela k sebevraždě. Přece těm nesmyslům nevěříte?“ „Nejde o to, čemu já věřím. Zdál se vám tedy manžel neklidný nebo vystrašený?“ „Kvůli tomu duchovi?“ „Kvůli čemukoli.“ „Ne,“ řekla přesvědčeně. „Marcos nemá na pověry čas.“ Valverdeho manželka je vyprovodila k autu. Caldas sešel ze štěrkové cestičky a prohrábl rukou lístky aloisie. „Budeme si muset promluvit s vaším manželem,“ řekl a vdechl citronovou vůni, která mu ulpěla na prstech. „Nevíte, jestli se odpoledne chystá jít na Castelův pohřeb?“ „Myslím, že ano.“ Leo Caldas jí podal vizitku. „Máte tam můj telefon,“ řekl. „Zavolejte mi, kdybyste cokoli potřebovala.“ „Cokoli?“ zeptala se a na okamžik Valverdeho žena zmizela a inspektor uviděl Albu a její úsměv.

Leo Caldas se podruhé začervenal a rychle si zapálil pomačkanou cigaretu, aby skryl rozpaky v oblaku dýmu. „Ráda jsem vás poznala, inspektore Caldasi,“ řekla, a jak k němu natáhla ruku, košile se jí ve výstřihu ještě víc roz­ hrnula. „Nápodobně,“ odpověděl a vyvinul nadlidské úsilí, aby jí nezíral na prsa.

Nastoupil do auta a přemýšlel, jak se ten člověk dokázal za pouhých pár let vypracovat z námořníka malé rybářské lodi na majitele takového domu a takové manželky. Z úvah ho vytrhl ostrý tón mobilu. „Neměli jsme spolu jít na oběd?“ řekl otec místo pozdravu.

Leo Caldas se podíval na hodinky, když zjistil, že jsou skoro dvě, zaklel. Zapomněl otci zavolat a schůzku zrušit.

110

Pláž utonulých

„Ještě jsem v Panxónu,“ omluvil se. Stále si vyčítal svůj včerejší úprk z auta, poté co se ho otec zeptal na Albu. Bylo mu líto, že ho musí opět zklamat. „Promiň, že jsem ti nezavolal.“ „Můžeme to o hodinu odložit, jestli chceš. Mám tady ještě něco na práci.“ Ale to měl Caldas také. Chtěl zajít na hřbitov během pohřbu a promluvit si s námořníky z Xurela a s číšníkem, kterého viděli mluvit s Castelem v sobotu odpoledne. „Bohužel tady musím do odpoledne zůstat.“ „Takže se uvidíme v nemocnici?“ „Snad,“ řekl, ačkoli věděl, že se do Viga určitě nestihne vrátit do konce návštěvních hodin. „Jak se má strýc?“ „Stejně jako včera.“ „Aha.“ „Takže se najíš v Panxónu?“ zeptal se otec beze stopy zklamání v hlase, i když Caldas tušil, že ho to mrzí. „Něco si tady dáme, ano.“ „Kdybys měl chvilku čas, mohl bys zajít za Trabazem.“ Trabazo! Leo Caldas už dlouho to jméno neslyšel. „Víš o něm něco?“ „Mluvil jsem s ním dnes ráno.“ To nemohla být náhoda. „Dneska?“ „Ano, a ptal se na tebe. Pravidelně poslouchá tvůj pořad.“ „Doufám, že jsi mu neřekl, že mám práci v Panxónu.“ „Jistěže ne… Ale vím, že by tě rád viděl.“

111

Intimní

Spekulovat 1. Čistě teoreticky nad něčím uvažovat nebo se zamýšlet. 2. Přemýšlet, lámat si hlavu nad ně­ čím, co člověk neví jistě. 3. obch. Operovat na burze, zejména ukvapeně, v touze po zisku.

Policisté kráčeli po promenádě a hleděli dolů na písek potemnělý ranním deštěm. Promenáda vedla po zídce, jež chránila vesnici před mořem, které při zimních bouřkách nebo za vysokého přílivu zaplavovalo panxónskou pláž. Jakmile byli na dohled krytých zahradních restaurací, kde inspektor navrhl poobědvat, ozval se Rafael Estévez: „Kde jste to chtěl jíst?“ „Tam,“ odpověděl jeho šéf a ukázal na dvě téměř totožné venkovní hospůdky. „Ale v které z nich?“ Caldas zde naposledy večeřel jednou v létě s Albou. Tehdy ještě zahrádky nebyly vybavené markýzami ani ohřívadly.

Nevzpomínal si, ve které z nich tehdy seděli, ale pamatoval si, že ačkoli jídlo bylo skvělé, necítil se příjemně. Nebylo možné rezervovat si místo a na promenádě, jen několik kroků od nich, po­stávala spousta lidí, kteří jim zírali přímo do talířů a čekali na uvolněný stůl, aby se na něj vrhli jako hejno racků. „V tamté,“ ukázal na restauraci vpravo, i když mohl klidně zvolit tu druhou. Měl radost, že na promenádě nečíhají žádní hladoví turisté.

Na zahrádce byly obsazené sotva dva stoly. Posadili se co nejdál od ostatních hostů, a když si přečetli jídelní lístek, rozhodli se dát si napůl bramborovou tortillu a talíř dušených chobotnic se škeblemi. „A dvě sklenice bílého vína,“ řekl Caldas. „A přineste taky salát,“ požádal Aragoňan, než se číšník vzdálil od stolu.

112

Pláž utonulých

Poslední dobou asistent při každém jídle umíněně trval na salátu. „Hlídáš si zdraví?“ „Ne,“ ujistil ho Estévez. „Ale máte tady zatraceně dobrý hlávkový salát.“ „Tady?“ „V Galícii.“ „Ach tak.“ Když jim číšník přinesl víno, Caldas zvedl sklenku ke rtům a zahleděl se k přístavu, na loďky pohupující se na hladině u svých bójí. Rozpoznal Castelovo kotviště. Veslice už tam nebyla. Doufal, že Clara Barciová dokáže najít nějaký důkaz, který jim pomůže s případem pohnout. „Myslíte na ducha, nebo na kozy paní Valverdeové?“ vytrhl inspektora ze zamyšlení Estévez. „Cože?“ „Slyšel jste mě,“ usmál se Aragoňan. „Hm,“ řekl Caldas a znovu se napil. „Můžu se vás na něco zeptat, inspektore?“ „Jistě.“ „Co si myslíte o té záležitosti s kapitánem Sousou?“ „Nemyslím si nic.“ „Ale myslíte si, že ta ztroskotaná loď má něco společného s Castelovou smrtí?“ „Možná že ano,“ připustil, „ale taky to spolu nemusí vůbec souviset.“ Estévez si odfrkl jako býk v aréně. „A já zase nevím, jestli se mám smát, nebo plakat. Zabilo by vás, kdybyste se vyjadřoval trochu jednoznačněji?“ „Co chceš, abych ti řekl?“ „To, co si doopravdy myslíte o tom zatraceném duchovi.“ „Vím totéž, co ty: že tomu člověku vyhrožovali a krátce poté moře vyplavilo jeho mrtvolu.“ „A nepřipadá vám divné, že z toho všichni obviňují muže, který je už deset let po smrti, a kdykoliv zmíníme jeho jméno, tak si odplivnou?“ „Trochu ano.“ 113

Spekulovat

„Trochu?“ „Máš pravdu, Rafo. Připadá mi to dost divné. To jsi chtěl slyšet?“ „Ano,“ připustil. „Do prdele, proč je pro vás tak těžké mluvit jasně?“ Číšník postavil na stůl mísu chobotniček se škeblemi a vůně jídla konverzaci přerušila. Následovala čerstvě upečená tortilla a místní varianta míchaného salátu: natrhané lístky hlávkového salátu, rajčata a cibule, ochucené zálivkou z olivového oleje, bílého vinného octa a hrubozrnné soli. Až u kávy se Rafael Estévez vrátil k původnímu tématu. „Sebevraždu jste už definitivně vyloučil?“ Caldas odolal pokušení odpovědět nějakou absurdností, která by rozhovor ukončila. Byl si totiž vědom, že když přemýšlí nahlas, často mu to pomůže utřídit si myšlenky. „Ano, myslím, že ji můžeme vyloučit,“ řekl a zapálil si cigaretu. „Ale viděl jste, jak se všichni shodnou na tom, že Blonďák nebyl zrovna veselá kopa. Jediný, kdo zpochybňuje sebevraždu, je jeho sestra.“ „Jeho sestra a fakta, Rafo. Je tady to zelené pouto, které si nemohl utáhnout sám, a ten úder do hlavy.“ „Který úder? Měl jich na hlavě plno.“ Caldas si uvědomil, že Estévez opustil pitevnu dřív, než mu ho patolog ukázal. „Většina z nich ale byla způsobena posmrtně,“ vysvětlil. „Jen dvě rány utrpěl, když byl ještě naživu. Jednu do čela, pravděpodobně o nějakou skálu. A druhou do zátylku. Podívej se na tohle.“ Leo Caldas vytáhl z kapsy kalhot papírek, na který patolog načrtl obrys předmětu, jímž Blonďáka udeřili. Rozložil ho a položil na stůl před asistenta. „Neukazoval jsem ti to, že ne?“ Aragoňan mírně zavrtěl hlavou. „Uhodili ho do zátylku něčím, co mělo tenhle tvar. Nějakou tyčí s kulatým koncem. Podle doktora to byl velmi silný úder.

Tak silný, že ho pravděpodobně omráčil.“ „Vypadá to jako rukojeť vycházkové hole,“ řekl Estévez.

114

Pláž utonulých

Caldas se znovu podíval na kresbu. „Možná, ale doktor Barrio se přiklání k tomu, že to byl klíč k utahování matic na kolech u auta. V každém případě to nepodporuje teorii o sebevraždě.“ „To ne.“ Caldas potáhl z cigarety a přemýšlel o tom, že na sebevraždu neukazuje ani objednávka nového člunu u tesaře, ani výhrůžný nápis na veslici, ani úzkost, která Castela přinutila změnit mnohaletý zvyk.

Poskládal papír s obrázkem a strčil ho zpět do zadní kapsy kalhot. „A co motiv, inspektore?“ „To má být výslech?“ „Ne, jen se snažím zjistit, co si sakra vlastně myslíte.“ „No… a co si myslíš ty?“ Estévez vrhl na inspektora upřený pohled a Caldas si byl jistý, že uslyší jednu z jeho typických uštěpačných poznámek. „Je to divné,“ řekl Aragoňan místo toho. „Ten chlápek neměl holku ani nepřátele ani žádný majetek, pro který by se ho vyplatilo zabít.“ „Měl dům.“ „Nemyslím, že ho zabili kvůli domu.“ „Tady se zabíjelo i kvůli tomu, že někdo o metr posunul hraniční kámen, Rafo.“ „Neříkám, že to není možné, jen pochybuju, že by měl v dnešní době někdo takový zájem o Castelův dům, aby kvůli tomu vraždil.“ „Odkdy jsi expert na nemovitosti?“ „Nejsem, ale stačí se projít po vesnici. Na každém rohu visí cedule ‚Na prodej‘. Který developer by spekuloval s nákupem dalších pozemků, když je tady tolik prázdných domů?“ „Aha,“ řekl Caldas, který si toho nevšiml. „Takže co?“ Estévez si dal s odpovědí na čas. „Podle mě je nejlepší stopou ten nápis na člunu. Kapitán Sousa může mít příbuzné… Připadá vám to pravděpodobné?“ Caldas přikývl. „Nevím, proč se tolik zajímáš o můj názor, když je skoro stejný jako tvůj.“ 115

Spekulovat

„Skoro?“ „Přesně tak.“ Zaplatili účet a vrátili se k autu. Estévez ho nechal zaparko­ vané na hrázi vedle jachtařského klubu. V Rybářské baště vidě­li několik nových hostů, ale číšník byl stejný jako ráno. „Kam půjdeme teď?“ Caldas se podíval na hodinky. Do pohřbu Justa Castela zbývaly dvě hodiny. „Pamatuješ si, jak vypadal ten zelený pásek, kterým měl spoutané ruce?“ „Jasně.“ „Chci, abys zajel do všech obchodů a prodejen, kde by se takové pouto dalo koupit. Tady i v okolních vesnicích. Nemůže jich být moc. Zjisti, kde se dá sehnat.“ Estévez přikývl. „Vy nepůjdete?“ „Ne, ukážu ti, kde mě vysadíš. Jdu navštívit přítele.“

116

Pláž utonulých

Radost 1. Duševní stav vyvolaný něčím příjemným, pocit projevující se veselostí a dobrou náladou. 2. Věc, osoba, činnost apod. působící někomu potěšení, příči­ na radosti; např.: dítě bylo její jedinou radostí. 3. Vy­ jádření spokojenosti, obdivu, ocenění; např.: šlo jim to jedna radost.

Lola otevřela dveře, utřela si ruce do zástěry a vtiskla mu polibek na obě tváře. Pak ho spěšně provedla celým domem až k zadním dveřím. „Je na zahradě,“ stiskla mu paži. „Ten bude mít radost, že tě vidí.“ Caldas si nepamatoval, kdy tou chodbou procházel naposledy. Už to bude alespoň pětadvacet let, ne-li víc. Stěny mu připadaly světlejší a dvoukřídlé dveře menší, ale poznával tu vůni. Uchoval si ji v paměti a rozpoznal by ji mezi tisícem jiných. Hned první letmý závan ho vrátil zpět do dětství, kdy tato chodba představovala kouzelný tunel vedoucí k Manuelu Trabazovi.

Tehdy v něm Leo Caldas viděl rybáře z filmu Stateční ka­ pitáni, kterého hrál Spencer Tracy. Manuel Portugalec se jmenoval. Nebyl prošedivělý a hubený jako Trabazo, byl černovlasý a silný, ale to bylo Caldasovi jedno. Viděl ten film snad stokrát. Ze zaoceánského parníku spadne do moře bohatý chlapec a zachrání ho rybářská loď. Jeden z námořníků, Manuel Portugalec, naučí arogantního hocha zpívat a smát se. Přesně to, co se ho tolikrát pokoušel naučit Trabazo.

Vždycky plakal, když Portugalec s úsměvem žádal jiného námořníka — v rodném jazyce, aby mu chlapec nerozuměl —, aby přeřízl lano, v němž byl uvězněný, přestože věděl, že ho provaz stáhne i s rybami do hlubin moře, kde jednoho dne, jak se malý Leo obával, skončí i Trabazo.

117

Radost

Ležel v houpací síti ve vysokých botách, tmavých kalhotách a tlusté vlněné vestě. Prameny bílých vlasů mu částečně zakrývaly ošlehané čelo a zavřené oči. „Nebuď ho,“ požádal Caldas Lolu. „Stavím se za ním jindy.“ „Jestli se dozví, žes tady byl a já jsem ho nevzbudila, nebude se mnou týden mluvit,“ odpověděla Lola a šeptem dodala: „Mluv nahlas, špatně slyší.“ Caldas přikývl. Lola přistoupila k Trabazovi a pevně mu sevřela paži jako předtím Caldasovi. „Manueli, podívej, kdo za tebou přišel,“ zakřičela.

Trabazo otevřel nejdřív jedno oko, potom druhé, a nakonec vstal s širokým úsměvem na vrásčitém obličeji. „Sakra, Calďásku, já věděl, že se tady někde motáš,“ řekl a jemně dlaněmi poplácal inspektora po tvářích. „Už jsem si myslel, že si na starého kamaráda ani nevzpo­meneš.“ „Otec mi říkal, že jste spolu ráno mluvili.“ „Věděl, že budeš v Panxónu?“ „Neřekl ti to?“ „To je ale darebák!“ postěžoval si Trabazo a nepřestával se usmívat. „Vyptává se mě na hlouposti a to podstatné si nechá pro sebe.“ „Tak jak ses dozvěděl, že jsem tady?

Trabazo ironicky zamlaskal. „Když je někdo taková rozhlasová celebrita jako ty, neměl by se divit, že budí pozornost. Jsi tady jako tuňák mezi sardinkami.“ „Tak hrozné to snad nebude,“ odpověděl inspektor suše.

Trabazo o krok ustoupil a chvíli si Caldase prohlížel od hlavy k patě. „Hergot, Leo,“ řekl nakonec a jeho těžká ruka dopadla na inspektorovo rameno. „Jsem tak rád, že tě zase vidím.“ „Já taky,“ odpověděl Caldas. „Jak se máš?“ „Však víš, je ze mě důchodce,“ řekl cestou na verandu. „Ale nestěžuju si. Aspoň mám čas na svoje sochy,“ ukázal na kamenné postavy, rozmístěné na podstavcích po zahradě jako dekorace. „Taky si můžu po jídle zahrát partičku šachu a nemusím se bát, že ji budu muset nečekaně přerušit. I když 118

Pláž utonulých

doktor asi nikdy úplně neodejde do penze, to si asi dovedeš představit. Přišel jsi sám?“ „Samozřejmě.“ „Slyšel jsem, že s sebou máš nějakého drsňáka.“ Caldas se usmál. Překvapilo ho, jak rychle si jeho asistent získal popularitu. „To nemá zrovna dobrou pověst.“ „Prý je od rány,“ potvrdil Trabazo. „Camilovi na molu málem vyrazil zuby.“ Caldas vzdychl a v duchu zaklel, ale rozhodl se nevyptávat, kdo je to Camilo a proč se s ním Estévez dostal na molu do křížku. „Ještě pořád rybaříš?“ zeptal se místo toho. „Každý den si vyjedu nahodit prut, pokud neprší anebo nejsou moc velké vlny,“ řekl hrdě. „S tímhle člověk nikdy nepřestane.“ Trabazo ho gestem pobídl, aby se posadil do proutěného křesla, a přistoupil k nízké skříňce. Vrátil se s lahví kávového likéru a dvěma kalíšky. „Jak se má otec?“ zeptal se a naplnil skleničky. „Nemluvili jste spolu ráno?“ „Neříkal jsem, že mi volá jen kvůli samým nesmyslům?“ zvolal. „Dnes chtěl vědět, jak se jmenoval soused, se kterým jsme kdysi hrávali domino. Ani mi neřekl proč. Kromě toho ten člověk už tady nebydlí a byl to úplný blbec. Když jsem mu řekl jméno, zavěsil.“ Takže otec stále ještě aktualizuje svůj sešit. „Má takový zápisník… Říká mu Kniha idiotů.“ „To ho ta mánie dělat si seznam pitomců nepřešla?“ zeptal se Trabazo užasle. „Začal s tím, ještě než umřela tvoje matka.“ Jak se zdálo, Caldas byl poslední, kdo se o existenci sešitu dozvěděl. „Myslím, že do něj dost dlouho nepsal,“ řekl, jako by chtěl otce omluvit.

Trabazo se znovu usmál a pozvedl skleničku ke rtům. „Jak je to dlouho, co jsme se my dva neviděli? Dva roky?“ „Přinejmenším,“ potvrdil Caldas. „Naposledy to bylo u otce, ne?“ 119

Radost

Trabazo přikývl. „Jak se má Alba?“ „Nejsme spolu,“ odvětil Caldas úsečně. „Nepovídej. A tvůj otec?“ „Strýcova nemoc ho dost zasáhla.“ Leo Caldas vytáhl z kapsy krabičku cigaret a nabídl Trabazovi. „Dáš si?“ „Ne, nechal jsem toho.“ Caldas si připálil zapalovačem a zhluboka vdechl kouř. „Když jsme šli minule z nemocnice, měl v očích slzy. Nikdy předtím jsem ho neviděl plakat.“ „To se lidem, co mají velké srdce, stává,“ odpověděl Manuel Trabazo, „že se jim oči zalijí slzami, když je něco dojme.“ „No jo,“ připustil Caldas tiše. „Ale moc se tím netrap, Leo,“ dodal Trabazo, když viděl zasmušilý výraz na tváři přítelova syna. „Od jistého věku nám naroste hroší kůže a jen tak něco se nás nedotkne.“ „No jo,“ zopakoval inspektor. „Neochutnáš kávový likér? Tvůj otec říká, že jsi prvotřídní znalec.“ „Nevěř mu,“ odpověděl Caldas a napil se. „Děláš ho sám?“ „Ne, každý rok mi ho posílá jeden bývalý pacient,“ vysvětlil Trabazo a poválel hustou hnědou tekutinu po skle kalíšku. „Je výborný,“ ujistil ho Caldas.

Trabazo se pohodlně opřel v křesle a nohy si vyložil na stůl vedle lahve. Chvíli tak seděli, potichu, jako když byl Caldas malý chlapec a zůstával na noc v Panxónu, hledaje v Trabazovi Manuela Portugalce.

Inspektorova cigareta už téměř dohořela, když se ho Manuel Trabazo náhle zeptal: „Nepřišel jsi jen tak na návštěvu, že ne?“ „Ne,“ přiznal se Caldas.

120

Pláž utonulých

Osten 1. bot., zool. Trn, bodec, bodlina, tuhý stvol.

2. přen. Duševní trýzeň, bolest, utrpení, hlodání, hry­ zání; např.: osten lítosti.

„Blonďák byl hodný kluk. Ale asi víš, že měl problém s heroinem.“ „Ano.“ „Dostal se z toho. Už spoustu let byl čistý.“ „Úplně?“ „Úplně,“ potvrdil Trabazo. „Lékaři a knězi se nelže. Proč to vyšetřujete, Leo? Nebyla to sebevražda?“ Caldas odpověděl po galicijsku. „Viděl jsi tělo?“ „Teď, když jsem v důchodu, mě už k ohledání mrtvol nevolají. Našlo se něco podezřelého?“ „Možná,“ připustil Leo, ale zdráhal se prozradit detaily, které ho přivedly k přesvědčení, že byl Castelo zavražděn. „Nicméně se nezdá, že by v Panxónu někoho překvapilo, kdyby spáchal sebevraždu.“ „Ne, nikomu by to nepřipadalo divné, a pokud mám být upřímný, ani mně ne. Blonďák byl dobrý chlap, ale podivín.

Samotář. U vyléčených narkomanů se občas po letech objeví depresivní stavy a Castelo mi vždycky připadal jako učebnicový případ.“ Caldas přikývl. „A způsob, který zvolil, je typický pro lidi odtud,“ dodal Manuel Trabazo. „V tomhle kraji moře dává a bere všechno.“ „To je fakt. Nevíš, jestli měl s někým spory?“ Trabazo zavrtěl hlavou, až mu bílá ofina poskočila na čele. „Blonďák se držel stranou, Leo. Nevím o tom, že by měl přátele nebo nepřátele.“ „Přesto mu někdo vyhrožoval.“ 121

Osten

„To mluvíš o těch nápisech na člunu?“ „Takže o tom víš?“ „Tady o tom vědí všichni, Leo. Ale nevím, jestli bych to nazval vyhrožováním.“ „Víš, co se tam psalo?“ „Vím, co se psalo na jednom z nich,“ řekl. „Týkalo se to lodi Xurelo, co tady před lety ztroskotala, že?“ Inspektor nejednoznačným gestem připustil, že by to mohla být pravda. „Taky se tam objevilo slovo ‚vrazi‘,“ dodal. „Co na to řekneš teď?“ Trabazo pokrčil rameny. „Říkáš, že těch nápisů bylo víc?“ zeptal se Caldas. „To netvrdím já, ale slyšel jsem takové řeči.“ „Máš představu, kdo je mohl napsat?“ „To netuším. Ale zřejmě kdokoli. Jen je divné, že až po tolika letech. Ačkoli, vždycky jsem měl pocit, že na tom ztroskotání bylo něco divného.“ „Co tě k tomu vedlo?“ „Ale nic…“ řekl.

Proutí křesla zapraskalo, jak se inspektor naklonil dopředu, aby si vyslechl, co mu chce starý přítel sdělit. Léta výslechů ho naučila, že takové „nic“ téměř vždy předchází zpovědi, stejně jako je odliv předzvěstí vysoké vlny. Jakmile Leo Caldas uslyšel slovo „nic“, věděl, že je čas zpozornět. „Ta noc se k plavbě na moři nehodila. Nikdy jsem nepochopil, jak je mohla bouře zastihnout venku ani proč se rozhodli vracet do Panxónu, místo aby hledali úkryt v nějakém bližším přístavu.“ „Byli daleko odtud?“ Trabazo přikývl. „Pár desítek kilometrů na sever,“ řekl a namířil prst na konec zahrady, což Caldasovi v orientaci rozhodně nepomohlo. „U ostrova Sálvora.“ „Proč jeli tak daleko?“ „Lovili na cerquillo, což je síť do mělkých vod. Makrely, kranasy, sardinky, cokoli, čím se moře hemžilo. Ale v ríích se to rybami už dávno nehemží. Vody jsou tu vyčerpané. Abys 122

Pláž utonulých

narazil na světélkující hejno sardinek, musíš plout dál od pobřeží. Spousta lodí pluje na jih, k Portugalsku, ale oni vždy mířili k severu. Několik nocí lovili na otevřeném moři u Ríe de Arousa a pak se vraceli do přístavu. Téměř vždy s dobrým úlovkem. Sousa měl na ryby čich.“ „Co si myslíš, že se stalo?“ „To vědí jenom ti, co tam byli. Ale je to divné. Na moři, stejně jako v životě, se všechno může náhle změnit. Může tě překvapit osamocená velká vlna nebo se otočí vítr a zasáhne tě větrná smršť,“ řekl, mávaje pažemi ve vzduchu. „Ale tu noc jsme o bouři všichni věděli. Xurelo vyplulo z Panxónu dva dny předtím a už tehdy hlásili špatné počasí. Na palubě byli čtyři muži. Tři námořníci — Valverde, Arias a Blonďák — byli mladí. Ale to všechno už víš, ne?“ Caldas přisvědčil. „Kapitán Xurela byl veterán. Starší než já. Jmenoval se Antonio Sousa. Na moře jezdil už jako kluk. Byl to zkušený kapitán, který dobře věděl, co dělá. Nebyl zbrklý, Leo. Věděl, co moře dokáže, a měl před ním respekt. Nechápu, jak ho mohla bouře překvapit.“ „Kde ztroskotali?“ „Přímo tam, u ostrova Sálvora. Loď narazila na skály, které každý, kdo v těch vodách někdy lovil, dobře zná. Při odlivu vyčnívají nad hladinu jako ostny. To taky nebylo normální, se Sousou u kormidla,“ poznamenal. „Šli ke dnu. Kluci doplavali na břeh v záchranných vestách, ale Sousa tam zůstal.“ „A co ti tři námořníci řekli?“ „Byli vyděšení a tak zmatení, že nebyli schopni nic vysvětlit.

V noci na rozbouřeném moři nevidíš nic než pěnu vln, které se přelévají přes palubu. Pamatovali si jen strašný hluk, když se trup lodi roztříštil o skály, a ledovou vodu. Loď se potopila ani ne za minutu. Nebyli daleko od břehu, a tak plavali mezi běsnícími vlnami za světlem majáku. Muselo to být strašné.“ „To si dovedu představit,“ Caldas si zapálil cigaretu a položil krabičku na stůl. „Trvalo několik týdnů, než našli Sousovo tělo. Loď ztroskotala pár dnů před Vánoci, ale tělo se objevilo až v polovině 123

Osten

ledna. Neumíš si představit, jak rybářskou vesnicí otřese, když se potopí loď. Všichni chodí mlčky, mluví se jen šeptem. Slyšet jsou jen kostelní zvony a moře, které všem připomíná svou moc. Bouře trvala několik dní, takže nemohly vyjet záchranné čluny, a když potápěči konečně prozkoumali vrak, kapitána nenašli. Všichni jsme si byli jistí, že se utopil, ale čekali jsme, jestli moře jeho tělo vrátí zemi, anebo si ho nechá pro sebe.“ Leo Caldas si vzpomněl na Statečné kapitány, vybavil si scénu na konci filmu, kdy chlapec hází květiny do moře v naději, že doplavou k hrobu Manuela Portugalce pod hladinou. „Nevím, jestli jsi slyšel, že na pláž, kde se našlo Blonďákovo tělo, na Madorru, moře často vyplaví těla utopených,“ vyprávěl Trabazo. „Proud je vrací ke břehu a tam se pak vznášejí, zamotaná do mořských řas. Některá identifikují, protože se předtím objevila zpráva o potopené lodi, ale o jiných už navždy zůstane známo jen datum, kdy je našli. Lidé z vesnice je pohřbívají na hřbitově, aby na ně zůstala nějaká památka. Za bránou je travnatý trojúhelník a na něm stojí kříže beze jmen.

Pod nimi odpočívají těla neznámých utonulých.“ „Ale Sousova loď se potopila daleko od Panxónu,“ připomněl Caldas. „Sousa se nemohl objevit na stejné pláži jako Castelo.“ „Ne, jistěže ne. Sousu našli v sítích jedné rybářské lodi z Viga, když už jsme ztratili naději, že se někdy objeví. Bylo to na otevřeném moři, několik kilometrů od místa ztroskotání.“ „Byl jsi při ohledání těla?“ „Ne. Tělo odvezli do Viga, předpokládám, že ho pitval tamní patolog. Snažil jsem se pomáhat Sousově rodině. Už je to spousta let, ale dobře si pamatuju na všechny ty noci plné úzkostného očekávání. Po týdnu beze spánku jsem musel dát Sousově ženě sedativa, aby si vůbec trochu odpočinula.“ Caldas polkl. „Kdo identifikoval tělo?“ „Jeho syn,“ zašeptal Trabazo, „podle oblečení. Po měsíci ve vodě to bylo to jediné, co se identifikovat dalo.“ 124

Pláž utonulých

„Aha.“ Caldas se znovu v proutěném křesílku opřel, pokuřoval a prohlížel si sochy, které Manuel Trabazo vytesal z kamene.

Když cigaretu uhasil, zeptal se: „A co mi řekneš o těch námořnících, co byli na lodi s ním?

Slyšel jsem, že byli přátelé.“ „Až do ztroskotání ano. Ale potopení Xurela jejich vztahy zničilo. Arias odjel pracovat na ropnou plošinu do Severního moře jen pár týdnů po neštěstí. Blonďák a Valverde sice zůstali ve vesnici, ale nikdy už spolu nepromluvili. Jako by se na té lodi něco stalo.“ „Samotné ztroskotání podle tebe nebylo dostatečným důvodem?“ Trabazo se domníval, že ne. „Z námořníků, kteří spolu přežili ztroskotání, se stanou pokrevní bratři. Společně se dívali smrti do tváře a podařilo se jim uniknout. Takové pouto se nezpřetrhá, je to jako u vojáků, co bojovali v jednom zákopu. Ale tihle se po té tragédii přestali stýkat. Dokonce se ani nezdravili.“ Caldas přikývl. „Taky je běžné, že lidé, kteří přežijí potopení lodi, ostatním vyprávějí o svých zážitcích,“ pokračoval Trabazo. „Koneckonců, mohlo by se to stát komukoli. Ale ti tři nikdy nic neřekli.

Ani jeden z nich se slovem o té noci nezmínil. Arias odjel do Skotska, Blonďák si zalezl do své ulity a Valverde už nikdy do přístavu nevkročil. Říká se, že má z moře strach.“ Caldas si vzpomněl, že se Castelova sestra také zmínila o bratrově strachu vzdálit se od pobřeží. „Arias se nedávno vrátil do vesnice. Obnovili staré přátelství?“ „To rozhodně ne,“ ujistil ho Trabazo. „S Blonďákem se vídali každé ráno v tržnici, ale sotva se pozdravili. A myslím, že se nestýká ani s Valverdem. Viděl jsi je?“ „Ráno jsem mluvil s Josém Ariasem,“ potvrdil Caldas. „Mar­ cose Valverdeho jsem ještě neviděl. Byli jsme u něj doma, ale zastihli jsme jen jeho ženu. Zdá se, že se mu nevede špatně.“ „Valverde je chytrý a pracovitý. Nechal rybaření a začal podnikat ve stavebnictví. Musel vydělat spoustu peněz.“ 125

Osten

„Jeho žena mi řekla, že se pustil do výroby vína.“ „Tomu věřím, ale on není jako tvůj otec. Tvůj otec je vinař srdcem. Je to jediný člověk, kterého znám, co si nejdřív vybere víno a až podle vína objedná jídlo. Nejde mu o peníze ani o společenské postavení, jediné, na čem mu záleží, je dělat dobré víno. Na ostatním mu nesejde. Ale chlápci jako Valverde hledají ve značce vína prestiž, kterou jim peníze nezaručí.“ „Je poctivý?“ „Jak jen může někdo ve stavebnictví být. Vždyť jsi to viděl, co za pár let z vesnice a pláže udělali. Po dunách nezbylo ani památky, nezůstal tady kámen na kameni,“ stěžoval si. „Kdyby to alespoň udělali pořádně… Dřív, když stavební mistři stavěli dům, nemohli ho postavit ošklivý, ani kdyby chtěli. I ty nejskromnější domky tady mají své kouzlo. A pak, nevím, co je to k čertu napadlo, začali vyžadovat u projektů architekty.

Podívej se, čeho tím dosáhli. Racionální stavby tomu říkají.

Ale víš, co je to ve skutečnosti? Kravina, Calďásku, obyčejná kravina.“ „Panxón ještě není nejhorší.“ Trabazo nesouhlasně máchl rukou. „Na třicet let starých fotkách poznáš jen kostel. Jak vůbec můžou postavit tolik domů v tak malé vesnici, jako je tahle?

V létě tady není k vydržení.“ Caldas si představil Valverdeho manželku, jak stojí u prosklené zdi svého moderního domu a nemůže se dočkat letních hostů a hezkého počasí. „Víš, že si lidé povídají o kapitánu Sousovi?“ řekl, aby změnil téma. „Říkají, že ho viděli, prý má něco společného s těmi výhrůžkami.“ Trabazo pokrčil rameny. „Myslíš, že ti druzí dva mají strach?“ naléhal inspektor. „Ty bys neměl?“ opáčil Trabazo. „Předpokládám, že bych si přinejmenším dělal starosti,“ připustil Caldas. „Znal jsi ho dobře?“ „Sousu? Samozřejmě. Byli jsme přátelé. Ne sice tak blízcí jako s tvým otcem, ale dobří. Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o rybaření na Newfoundlandu?“ 126

Pláž utonulých

„Matně si to vybavuju,“ řekl Caldas a zapálil si další cigaretu. „Vyprávěl jsem ti to snad stokrát, když jsi byl malý kluk, Calďásku,“ usmíval se Trabazo. „Je vidět, že moje příběhy upadají v zapomnění stejně jako já.“ Vyrušila je Lola. Na podnose přinesla kouřící kameninovou mísu. „Nesu vám pečené kaštany, abyste nezapomněli, že je podzim.“ Trabazo sundal nohy ze stolu, aby uvolnil místo kaštanům.

Caldas se naklonil nad mísu. Linula se z ní důvěrně známá vůně. „Lola je peče s routou,“ vysvětlil Trabazo. „Ani na ty kaštany si nevzpomínáš?“ „Ale ano, na ty ano,“ řekl Caldas a nasával vůni, která mu vždycky bude připomínat tento dům. „Povídal jsi o Sousovi a Newfoundlandu.“ Trabazo mu vyprávěl, jak po skončení vojenské služby, než nastoupil na univerzitu v Santiagu, strávil několik měsíců na lovu tresek u Newfoundlandu. „Pamatuješ si na to, nebo ne?“ Caldas odpověděl neurčitým gestem, které mohlo znamenat cokoli, a pustil se do loupání kaštanů. Přestože si na tu historku jasně vzpomínal, nechtěl Trabaza přerušovat. A tak si znovu vyslechl vyprávění o treskách velkých jako dospělý muž, o sítích naplněných k prasknutí a o tuleních hlasitě křičících na lodě. „Víš, co ti řeknu, Calďásku?“ zeptal se stejně, jako to dělával kdysi, když chtěl upoutat chlapcovu pozornost. „Tuleni na nás pištěli z vody. Já jsem byl přesvědčený, že si stěžují, protože jsme jim vylovili všechny ryby, ale ostatní námořníci se mi smáli. A víš co, Calďásku? Já jsem měl pravdu. U Newfoundlandu nezůstaly žádné tresky. Všechny jsou pryč.“ Leo Caldas si pamatoval i popis lodního rituálu, který rybáři prováděli, když lovili u Grand Banks. Námořníci na palubě odřezávali treskám hlavy a podávali bezhlavá těla dalším k vykuchání. Jiní pak rybám odstraňovali páteř a propírali je v kádích. Odtud tresky putovaly do lodní nádrže se slaným roztokem.

127

Osten

Trabazo vyprávěl také o bouři a o blondýnce v jednom baru v Saint-Pierre. Nikdy nezapomněl na její oči, modré jako moře v létě, ani na jejího obrovského opilého snoubence, který mu málem utrhl hlavu. „Kdyby mi jeden kolega z posádky nepřispěchal na pomoc, už bych tady nebyl, abych ti o tom mohl vyprávět,“ řekl, namočil si oloupaný kaštan do kávového likéru a vložil jej do úst.

Pomalu kaštan rozžvýkal, spolkl ho a pak dodal: „Muž, který mi pomohl, byl Antonio Sousa. Tehdy mu ještě nikdo neříkal kapitán.“ Vraceli se chodbou plnou vůně kaštanů a routy, když se Caldas náhle zeptal: „Říkal jsi, že Sousa měl syna?“ „Ano.“ „Žije tady ve vesnici?“ „Ne. Už před časem odjel pracovat do Barcelony. Od té doby, co pohřbil otce, uplynula spousta let, ale klevetění místních mu nedovolilo zapomenout.“ Barcelona byla dost daleko. „Aha.“ „Je to skvělý kluk,“ dodal Trabazo a objal Caldase kolem ramen. „Dám za něj ruku do ohně, stejně jako za tebe.“ Manuel Trabazo otevřel prosklené dveře a vyzval inspektora, aby vstoupil. „Pamatuješ si náš obývák?“ zeptal se, přistoupil ke komodě a začal prohledávat zásuvky.

Caldas přikývl. „Pamatuju se na ten obraz,“ řekl a ukázal na smaltovou malbu na tepaném plechu od Pedra Solveiry, visící nad pohovkou. „Otci se vždycky líbil.“ „Tvému otci a mně,“ usmál se Trabazo a vytáhl z jedné zásuvky starou fotografii.

Přistoupil s ní k inspektorovi. „Tady jsme se Sousou v jedné hospodě na Newfoundlandu,“ řekl a ukázal mu černobílý portrét.

128

Pláž utonulých

Na fotografii byli dva muži pozvedávající skleničky k objektivu. Tvářili se stejně, oči jim zářily a ústa měli otevřená.

Caldas položil prst na tmavou ofinu kryjící čelo mladšího z dvojice. „Tohle jsi ty, že?“ zeptal se a Trabazo s úsměvem přikývl. „Ještě si pamatuju tu píseň,“ svěřil se lékař.

Leo Caldas zaměřil pozornost na Sousu. Měl kudrnaté vlasy a byl o něco vyšší než Trabazo. Z vyhrnutých rukávů košile čouhaly šlachovité paže. Na opasku měl pověšený podlouhlý předmět, který vypadal jako obušek. „Dřeli jsme jako koně, ale taky jsme se dobře bavili,“ řekl Trabazo a ukázal na stín v pozadí fotografie. „Ten pianista hrál až do svítání.“ Caldas na okamžik zabloudil očima k rozmazané siluetě klavíristy, ale rychle se vrátil k soustředěnému zkoumání kyje zavěšeného na Sousově opasku. „Co je to?“ zeptal se a ukázal na něj. „Sousa tomu říkal macana. Bylo to něco jako obušek. Tlustý klacek s rozšířeným koncem. Chlapec té blondýnky si na něj musí dodnes pamatovat. Sousa ho srazil jedinou ranou,“ smál se Trabazo a Caldas se mu pokusil úsměv oplatit. „Byl kovový?“ „Ten obušek? Ne, dřevěný. Z hodně tvrdého dřeva. Vyhrál ho v kartách od jednoho Mexičana, nebo to alespoň tvrdil.

Pořád ho nosil s sebou. Až do konce. Musel jít ke dnu s ním, když se loď potopila,“ vysvětloval Trabazo.

Leo Caldas přimhouřil oči ve snaze rozeznat přesný obrys macany. Bez úspěchu. „Nemáš nějakou jinou fotografii?“ „Sousy?“ Leo Caldas přikývl. „Já ne,“ řekl Trabazo. „Ale don Fernando by jich měl mít víc. Rád fotografuje námořníky v přístavu.“ „Kdo je don Fernando?“ „Ještě před několika lety byl místním farářem, ale stáří se nevyhýbá ani kněžím. Je v důchodu. Občas ještě slouží mši, když ho požádají.“ 129

Osten

„Žije v Panxónu?“ „Ano. Kam by se na stará kolena stěhoval? Pořád bydlí ve svém domě. Je to hned za kostelem.“

130

Pláž utonulých

Popřít 1. Zapřít, prohlásit za nepravdivé. 2. De­ mentovat; např.: prohlášení. 3. Neznat se k něčemu, něco odmítnout; např.: zodpovědnost. 4. práv. Zříci se něčeho, vzdát se nároku na něco; např.: popřít vlastnictví. 5. Odmítnout uznat, neuznat za platné.

Estévez čekal před vchodem Trabazova domu. Caldas nastoupil do auta, pootevřel okénko a zabořil se do sedadla. „Kam jedeme?“ zeptal se Aragoňan. „Do přístavu,“ řekl Caldas a zavřel oči. „Jak to šlo?“ „Nijak, inspektore. Nikde v celé oblasti se neprodávají zelené plastové pásky. Dokonce je prý nikdy ani neviděli. Černé a bílé ano, ale zelené ne.“ „Aha.“ „A vy?“ „Já jsem se dozvěděl o dnešním incidentu v přístavu, jehož aktivním účastníkem byl jistý policista. Mohl bys mi říct, o co k čertu šlo?“ „Už jsem vám to říkal, inspektore, plivl na mě. Co jsem měl dělat? Jen tak odejít?“ „Říkal jsi, že jsi mu nic neudělal.“ „Ne, to ne… Řekl jsem, že jsem měl chuť hodit ho do moře, a Bůh je mi svědkem, že jsem se ovládl.“ „Ale udeřil jsi ho.“ „Otevřenou dlaní,“ ospravedlnil se Estévez, jako by mu měl být rybář vděčný, že dostal jen facku místo rány pěstí. „Doháněli mě k šílenství, odmítali mi odpovídat na otázky.“ „To není důvod, abys je mlátil.“ „Říkal jsem vám, že na mě plivl. Kromě toho jsem praštil jen jednoho.“ „To je jedno, Rafo. Už mě tvoje chování unavuje. Když jsi nervózní a potřebuješ se uvolnit, tak něco rozmlať a je to.“ 131

Popřít

„Mám něco rozmlátit?“ „Ano. Cokoli, jen prosím tě bezdůvodně nebij lidi.“ Zaparkovali na molu. Vrše Justa Castela byly stále opřené o zeď několik metrů od nich. Příliv vrcholil a dole na rampě, na hranici vody, uviděli impozantní postavu Josého Ariase.

Na hlavě už neměl nepromokavý klobouk. Vlasy měl vlnité a stejně černé jako neholené strniště na bradě. U vody stál i jeho vozík s veslicí. „Mám jít s vámi?“ zeptal se Aragoňan. „Ano,“ řekl Caldas, „ale mluvit budu já.“ Policisté sestoupili po svahu. Na kamenné dlažbě u námořníkových nohou stál plastový kbelík plný kranasů. „Jedete na ryby?“ „Ne,“ odpověděl Arias hlubokým hlasem, „jen zajedu na loď připravit vrše. Vypluju po pohřbu.“ „Máte minutku?“ „Jednu ano, víc ne.“ Ani Caldas neměl v plánu plýtvat časem. „Víte, že se jednou ráno objevil na Castelově veslici nápis?“ Arias přikývl. „A víte, co se tam psalo?“ „Víceméně.“ „Neviděl jste ho?“ „Já ne.“ „Bylo tam datum,“ vysvětlil inspektor, i když věděl, že to není potřeba. „Dvacátého prosince 1996. Říká vám to něco?“ Arias se mu podíval do očí. „Vy víte, že ano, inspektore.“ „Bylo tam ještě něco. Jedno slovo.“ Arias tázavě zvedl obočí. „Pod datem bylo napsáno slovo ‚vrazi‘. Nenapadá vás, kdo by mohl napsat něco takového na Castelův člun?“ „Ne,“ odpověděl námořník, ale znělo to jako ano. „Jste si jistý?“ naléhal Caldas.

Námořník přitakal a sklopil pohled k rybám, které poslouží jako návnada pro kraby. „Nikdy se o tom nezmínil?“ 132

Pláž utonulých

„Kdo?“ „Castelo.“ „Říkal jsem vám, že jsme s Blonďákem spolu moc nemluvili.“ „A víte, co si myslí lidé z vesnice?“ „Jak bych to mohl vědět?“ Estévez si odfrkl a Caldas se ohlédl. Stačilo jedno gesto, aby se Aragoňan zdržel komentáře. „Vedou se řeči o kapitánu Sousovi,“ řekl Caldas. „Myslím, že jste ho dobře znal.“ „Před mnoha lety,“ připustil José Arias a opět zvedl zrak k inspektorovi. „Někteří tvrdí, že Sousu viděli ve vesnici. Říkají, že to on vyhrožoval Justu Castelovi.“ Estévez ustoupil z dosahu plivance, který po zmínce o kapitánovi s jistotou očekával.

Nicméně obrovský námořník si neodplivl ani nezaklepal na železo. Omezil se na ujištění, že on kapitána neviděl, a omluvil se, že už jim nemůže věnovat víc času. „Řekněte mi ještě jednu věc,“ zadržel ho Caldas. „Vyhrožovali vám?“ „Mně?“ Caldas mlčky přikývl.

José Arias to popřel zavrtěním hlavy.

Ale jeho oči říkaly něco jiného.

133

Popřít

Kapitán 1. Velitel lodi nebo letadla, hodnost ná­ mořního důstojníka. 2. voj. Vyšší vojenská hodnost.

3. sport. Hráč pověřený zastupováním družstva nebo mužstva.

U jednoho ze stolků u okna hráli čtyři starší muži domino. Další dva seděli na židlích přitažených od sousedních stolů a pozorovali hru. Třetí, v námořnické čepici, postával za hráči a v prstech svíral štamprli kořalky. Teď odpoledne byli v Rybářské baště jedinými zákazníky.

Když policisté vstoupili a přešli místnost, nikdo z nich jim nevěnoval pozornost. Posadili se na vysoké židle k baru, co nejdál od hráčského stolu, a objednali si kávu. Za barem stál jiný číšník než ráno. Televize byla zapnutá bez zvuku a v místnosti bylo slyšet jen ťukání dominových kostek o mramorovou desku stolu.

Na barovém pultu u pokladny ležela kopie Castelova úmrtního oznámení.

Když je číšník obsloužil, potichu se mu představili. „Jdete kvůli Blonďákovi, že?“ zeptal se a pokynul hlavou směrem k oznámení.

Caldas jeho domněnku potvrdil a řekl mu, že Castela viděli v baru v sobotu večer, den před smrtí. „Ano, byl tady, seděl zrovna tam co teď vy,“ odpověděl číšník tlumeným hlasem. „Vzpomínáte si, v kolik hodin?“ Číšník už otvíral ústa k odpovědi, ale vyrušilo ho prásknutí kostek o mramor, hlasité jako výstřel z pistole a následované výbuchy smíchu a nadávkami. Otočili se k jedinému obsazenému stolku, kde hráči i čumilové gestikulovali a vykřikovali jeden přes druhého. Pak jeden z hráčů promíchal kostky a všichni se konečně utišili. Když se místností 134

Pláž utonulých

opět neslo jen pravidelné klapání hracích kamenů, číšník odpověděl: „V osm, jako každou sobotu.“ „Byl pravidelným zákazníkem?“ „Skoro všichni námořníci z vesnice sem chodí,“ řekl a máchl rukou směrem za záda policistů. Caldas si nebyl jistý, jestli tím mínil hráče u stolu, nebo lodě zakotvené v přístavu. „Blonďák sem chodil na kafe každý den. Vždycky ve stejnou dobu. V týdnu přicházel chvíli předtím, než vyplul na moře.

A v sobotu chodil na skleničku kolem osmé večer.“ José Arias tvrdil, že Justo Castelo mluvil s číšníkem v den, kdy ho viděl naposledy živého, a Caldas si zapálil cigaretu, než se na to zeptal. „Blonďák toho moc nenamluvil,“ odpověděl číšník a pak dodal, „ale v tu sobotu byl jiný.“ „Jiný?“ Číšník přikývl. „Vy byste nebyl jiný v den, kdy jste se rozhodl spáchat sebevraždu?“ Caldas s Estévezem si vyměnili pohledy. „Teď už vím, co mi chtěl naznačit, ale tehdy jsem to nechápal,“ dodal číšník. „Snažil se vám něco naznačit?“ „Ano, ale já si to uvědomil, až když jsem se dozvěděl, že se jeho tělo našlo na pláži. Ani nevíte, jak je mi líto, že jsem nepochopil, co se mi snažil říct. Blonďák byl podivín, ale dobrý chlap. Neměl jediného nepřítele.“ „Co vám řekl?“ „Že to všechno skončí.“ „Přesně takhle?“ „Ano. Když dopil skleničku, postavil ji na pult a zamumlal: ‚Všechno to skončím.‘ Pak se zvedl a odešel. Jak jsem měl vědět, co tím myslel?“ postěžoval si.

Caldas potáhl z cigarety. „To jste vědět nemohl,“ připustil. „Vypil toho hodně?“ Číšník zavrtěl hlavou. „Jako vždycky. Dal si to samé co každou sobotu.“ „Byl nervózní?“ 135

Kapitán

„Možná… Ale to mohl být už dřív. Víte, co se povídá mezi lidmi?“ „Ne,“ zalhal Caldas. „Prý ho někdo zastrašoval.“ „Castela?“ zeptal se inspektor, jako by něco takového slyšel poprvé. Číšník přikývl. „A ví se kdo?“ „To je na všem to nejpodivnější. Před deseti lety tady ztroskotala loď, jmenovala se Xurelo. Kapitán se utopil, ale říká se, že se ta loď zase objevila. Kapitán se prý vrátil, aby se pomstil.“ „A vy si myslíte, že Castelo měl z toho člověka strach?“ „To nevím, pane inspektore. Ale říká se to.“ Hlasitý rachot kostek od hráčského stolku ohlásil konec dalšího kola. „A kdo říká, že tu loď viděl?“ zeptal se Caldas a zvýšil hlas, aby přehlušil křik hráčů. „To netuším, pane inspektore,“ řekl číšník a pak ukázal na muže v námořnické čepici, který si zrovna přicházel k baru dolít skleničku, „ale tenhle prý něco ví.“ Caldas zaplatil námořníkovi pití. Byl to starý muž. Zpod štítku kapitánské čepice čouhalo huňaté obočí a orlí nos, z ošlehané tváře se dívaly živé oči. „Hovořili jsme o Justu Castelovi,“ řekl Caldas. „To s Blonďákem je mi moc líto. Byl tak mladý.“ „Vy jste také rybář?“ „Už jsem v důchodu, ale pořád jezdím na moře. Ovšem rybaření už není, co bývalo.“ Caldas se usmál. „Není co lovit?“ „Jak by mohlo? Moře si potřebuje vydechnout, jako my všichni. Bez odpočinku se nemůže rozmnožovat. Ani lidi se nemůžou rozmnožovat, když jsou unavení, nebo jo?“ Caldas uhasil cigaretu v popelníku. „Znal jste Castela dobře?“ „Jako všichni,“ řekl. „Víceméně.“ 136

Pláž utonulých

„Připadal vám v poslední době nervózní?“ „Možná.“ Caldas krátce přikývl a upřeně hleděl námořníkovi do očí. Jak ubíhaly vteřiny, muž v kapitánské čepici znervózněl a dodal: „Nemůžu říct tak ani onak.“ „No do prdele,“ zabručel Estévez. „Ech, ne že bych nechtěl,“ upřesnil mořský vlk. „Ale nevím to. Blonďák skoro nemluvil.“ „Tím se netrapte,“ řekl Caldas.

Snažil se najít nejvhodnější způsob, jak stočit řeč na kapitána Sousu, ale zrychlený rytmus klapotu dominových kostek náhle ohlásil brzký konec dalšího kola, a tak se Caldas ze strachu, že se muž v námořnické čepici vrátí k hráčskému stolu, bez obalu zeptal: „Viděl jste kapitána Sousu?“ Námořník se zakuckal pálenkou. „Zaklepte na železo,“ zachroptěl mezi návaly kašle a sám poklepal na kovový stojánek s papírovými ubrousky.

Estévez se na stoličce rychle zhoupl dozadu, aby se dostal mimo dosah případného plivance, a jen náhodou se mu podařilo udržet rovnováhu a zabránit pádu. Nemusel se ovšem namáhat, protože námořník si odplivl přes rameno. Nezdálo se, že by se staral o to, kam slina dopadne. „Dozvěděli jsme se, že ho nějací námořníci viděli,“ pokračoval Caldas, když muž dokašlal. „Vy jste jeden z nich, že?“ „Možná.“ „Viděl jste kapitána?“ „Ne tak docela.“ Caldas věděl, že je na něm, aby pootevřel bránu námořníkovy výmluvnosti, a tak mu napověděl. „Viděl jste loď?“ Námořník si upravil čepici. „Viděl jste loď kapitána Sousy?“ zeptal se znovu. „Viděl jsem Xurelo, ano,“ odpověděl nakonec.

V té chvíli Caldasovi zazvonil mobil. Číslo na displeji neznal, ale když se mu hlas v telefonu představil, ustoupil 137

Kapitán

o několik kroků a krouživým gestem vyzval Estéveze, aby ve výslechu pokračoval on. Aragoňana příkaz zaskočil. „Bylo to na moři?“ začal. „Neřekl jsem snad, že to byla loď?“ „Ale vy sám jste byl také na moři?“ nevzdával se Estévez. „A kde jsem měl jako být?“ „Nevím. Mohl jste ji vidět z přístavu.“ „Mohl, ale neviděl. Byl jsem na rybách.“ „Dobrá. Kde jste byl?“ „Už zase?“ zeptal se muž v čepici. „Na moři.“ Estévez si odfrkl, aby se uklidnil. „Moře je obrovské,“ řekl. „Mohl byste to trochu upřesnit?“ „Tamhle,“ odpověděl námořník a ukázal směrem k jedné zdi Rybářské bašty, jako by jí lidský zrak dokázal proniknout. „U Monteferra.“ „Jste si jistý, že loď, kterou jste viděl, bylo Xurelo?“ „Myslím, že to bylo ono, ano.“ „Myslíte si to, anebo to víte jistě?“ Námořník mlčel. „Možná se vám to jen zdálo, ne?“ dodal Rafael Estévez. „Přesně tak, zdálo se mi, že je to ona.“ „Bylo na té lodi něco, podle čeho jste ji dokázal odlišit od ostatních?“ „Jako co?“ „Nevím, to mi řekněte vy. Proč jste si myslel, že je to právě tahle loď?“ „Vy mi nevěříte?“ „Já jsem policista a kladu vám otázky.“ „No jo,“ ustoupil námořník. „Takže?“ naléhal Estévez. „Takže co?“ „Co vás do prdele vedlo k domněnce, že loď, kterou vidíte, je loď kapitána Sousy?“ „Říkám vám přece, že jsem ji viděl.“ Policista si opět odfrkl. „A nepřipadalo vám divné, že vidíte loď, která se už před lety potopila?“ „Vám by to nepřipadalo divné?“ 138

Pláž utonulých

„Mně teda rozhodně,“ řekl Estévez, který se stále víc soustředil na to, aby odolal vnitřnímu puzení zvednout námořníka za límec a odpovědi z něj vytřást. „Ale ptám se, co jste si myslel vy.“ „Nemyslel jsem si nic.“ „Jak dlouho jste ji pozoroval?“ „Jen chvíli.“ „Minutu?“ „Míň.“ „O kolik méně?“ „To nevím. Jakmile mi došlo, že je to Xurelo, zapnul jsem motor a pelášil pryč.“ Estévez ho podezíral, že na to, aby si odplivl přes palubu, mu určitě čas zbyl. „Kam?“ „Kam co?“ „Kam jste jel?“ „Do přístavu, samozřejmě.“ „Pak už jste ho znovu neviděl?“ „Xurelo?“ námořník se poškrábal na spánku. „Myslíte, že jsem při tom, jak jsem se bál, měl chuť se ohlížet?“ „Nevím. To mi řekněte vy.“ „Říkám vám to.“ „Ohlédl jste se, nebo ne?“ „Neříkám vám snad, že ne?“ Caldas se vrátil právě ve chvíli, kdy se Aragoňan zvedal ze stoličky. „Ještě že už jdete, šéfe,“ zašeptal Estévez a vydechl úlevou.

Rychle mu povyprávěl, co se od starce v námořnické čepici dozvěděl, a Caldas pokračoval ve výslechu. „Takže jste ji viděl jen na okamžik…“ Mořský vlk přikývl. „A jen jednou?“ „Víckrát ne. Díky Bohu.“ „Víte o někom dalším, kdo tu loď viděl?“ Námořník mu sdělil několik jmen. „Mohl byste upozornit policii, kdybyste tu loď viděl znovu?“ požádal ho Caldas.

139

Kapitán

„Pochybuju, že ji ještě někdy uvidím,“ odpověděl s úšklebkem. „Jak si můžete být tak jistý?“ Muž vsunul ruku pod košili a ukázal jim přívěsek, který mu visel kolem krku. „Protože nosím na ochranu tohle.“ Byla to sevřená pěst s palcem prostrčeným mezi ukazováčkem a prostředníkem. Stejný talisman, jaký se našel v kapse Justa Castela. „Figu?“ zeptal se Caldas.

Muž v námořnické čepici přikývl. „Někdo nosí podkovu, bobkový list nebo sáček se solí.“ Sáček se solí! Caldas na něj dočista zapomněl. „Se solí?“ zeptal se překvapený, že i sůl může být druh amuletu. „Ano,“ potvrdil námořník. „Ale mně přijde figa lepší, vám ne?“ Když policisté vyšli z baru, sneslo se na rampu několik racků.

Arias nasazoval návnadu do vrší na své lodi. Na rozlehlé a téměř opuštěné pláži si hrál chlapec na vozíčku s labradorem.

Házel mu míček a pes za ním běhal po pláži i do vody. Když ho chytil, vracel se ke svému pánovi a šťastně poskakoval kolem vozíku, dokud mu ho chlapec opět nehodil.

Leo Caldas zamířil k autu a myslel na svého otce. Na psa, který ho nadšeně vítal a doprovázel mezi vinicemi. „Kam jedeme?“ zeptal se Rafael Estévez. „Do domu Valverdeových.“ „Zase?“ protestoval Aragoňan.

Leo Caldas přikývl. „To mi volal Marcos Valverde. Žena mu dala mou vizitku.

Domluvili jsme se, že se tam stavíme ještě před pohřbem.

Uvidíme, co ví o tom kapitánovi.“

140

Pláž utonulých

Strach 1. Leknutí, úděs, zděšení nebo hrůza z ně­ čeho skutečného či imaginárního. 2. Obava, úzkostná starost, znepokojení nebo děs, že se stane něco, co si člověk nepřeje.

„Stalo se to už před mnoha lety, inspektore,“ řekl Marcos Valverde. „Od té doby jsme se nevídali.“ Valverde byl v obleku a kravatě. Caldas přemýšlel, jestli se tak nastrojil kvůli pohřbu, nebo tak chodí oblečený normálně. Byl to štíhlý, nepříliš vysoký muž. Husté tmavé vlasy měl sčesané dozadu. Ačkoli Trabazo inspektorovi řekl, že Castelo, Arias a Valverde byli stejného věku, Marcos Valverde vypadal mnohem mladší než druzí dva. Čas strávený na moři nezanechal na jeho obličeji žádné stopy a jeho skutečný věk prozrazovaly jen prošedivělé skráně. „Proč jste se přestali stýkat, když jste byli takoví přátelé?“ „To vám nedovedu vysvětlit. Některé věci se prostě stanou, jen tak. Snad to byl nějaký obranný mechanismus, abychom si pořád nepřipomínali tu proklatou noc.“ „Mohl byste mi říct, co se vlastně přihodilo?“ „Když jsme šli ke dnu?“ Caldas přikývl a Valverde dlouze vydechl, aby sebral sílu o tom mluvit. „Byla noc,“ začal. „Okolo nás tma. Moře bylo rozbouřené.

Přes palubu se přelévaly vlny. Museli jsme křičet, abychom se slyšeli. Kapitán stál u kormidla a snažil se nás udržet v kurzu.“ „Kam jste mířili?“ přerušil ho Caldas. „Vraceli jsme se do Panxónu, byli jsme kousek od ostrova Sálvora.“ „To je dost daleko odtud. Proč jste nepluli do nějakého bližšího přístavu?“ 141

Strach

„To byste se musel zeptat kapitána,“ zašeptal Valverde. „Ale asi to bylo kvůli tomu, že jsme byli plně naložení. Byla to naše druhá noc na moři a blížil se víkend. Nechtěl, aby se nám úlovek zkazil.“ „Aha… A co se stalo?“ „Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Kapitán na nás křičel, abychom se pevně drželi. Potom se ozvala strašná rána, jako by se celý trup roztrhl. Loď na chvíli uvízla na mělčině a pak se naklonila. Než jsme se nadáli, byli jsme ve vodě. A když blesk ozářil moře, Xurelo zmizelo. Pak jsme plavali jako šílení, museli jsme se dostat přes útesy k pobřeží.“ „Měli jste na sobě záchranné vesty?“ „Byli jsme blízko, ale bez nich bychom k pevnině nedoplavali. Kapitán nám několik minut před ztroskotáním nařídil, abychom si je oblékli.“ „On sám to neudělal?“ „Blonďák mu jednu podal, ale když jsem ho zahlédl naposledy, křičel a pevně svíral kormidlo — a ne, vestu na sobě neměl.“ Caldas vážně pokýval hlavou. „Kapitán se staral jen o to, aby narovnal loď, na sebe vůbec nemyslel,“ dodal Marcos Valverde. „Sousa byl takový. Statečný muž každým coulem. Až do samého konce.“ „Už jste ho živého neviděl?“ Valverde souhlasně mlaskl. „Co se stalo potom?“ „Byli jsme vyčerpaní, domlácení a zmrzlí, ale jakmile jsme vylezli na skály, vydali jsme se za světly. Arias a já jsme kráčeli mlčky, ale Blonďák nepřestával plakat. Pak se rozednělo a odvezli nás domů. Kapitána Sousu objevili až po několika týdnech. Jeho tělo se zamotalo do sítí jedné rybářské lodi.“ „To vím,“ řekl Caldas. „A co se stalo mezi vámi třemi?“ „Každý jsme šli svou cestou. Blonďák zůstal rybářem, Arias opustil vesnici a já jsem se protloukal, jak se dalo.“ Caldas se rozhlédl po přímých liniích obývacího pokoje a prosklené stěně s výhledem na záliv.

142

Pláž utonulých

„Nevedlo se vám špatně.“ „Nenechte se oklamat tím, co vidíte, inspektore. Nežil jsem vždycky v takovémhle domě. Nic z toho, co mám, jsem nedostal zadarmo.“ „O tom nepochybuji.“ „Mohu se vás na něco zeptat, inspektore?“ „Prosím.“ „Proč vyšetřujete sebevraždu rybáře?“ „Rutina,“ zalhal Leo Caldas.

Valverde to nespolkl. „Dva policisté přijedou až z Viga kvůli rutinnímu vyšetřování?“ „Pouhá byrokracie,“ ujistil ho Caldas a změnil téma. „Víte, že Justa Castela zastrašovali?“ „Něco jsem slyšel. Máte na mysli ten nápis na člunu s datem ztroskotání?“ Caldas přisvědčil. „Tady se nic neutají, víte?“ dodal Valverde. „Bylo tam ještě jedno slovo,“ řekl Leo Caldas. „Jaké?“ „Vrazi.“ „Cože?“ zeptal se Valverde, ale jeho výraz prozrazoval, že to nebude třeba opakovat.

Marcos Valverde mlčel, a tak se Leo Caldas zeptal: „Vy jste to nevěděl?“ Valverde zavrtěl hlavou. „A máte představu, kdo to mohl napsat?“ „Ne.“ „Vy jste ve svém okolí nic podobného nepozoroval?“ „V mém okolí?“ „Na domě, na autě, v kanceláři…“ „Samozřejmě že ne.“ „A nikdo vám v poslední době tu noc nepřipomněl?“ „Nikdo kromě vás.“ „Neměl jste pocit, že vám někdo vyhrožuje?“ „Při mé práci musí být člověk tvrdý, inspektore. Stejně jako při vaší. Nemůže být s každým zadobře.“ 143

Strach

„To jsem tím nemyslel,“ řekl Caldas. „Zřejmě jste už slyšel, že někteří zdejší lidé údajně viděli kapitána Sousu.“ Valverde se hořce zasmál a odfrkl: „Tak jim vyřiďte, inspektore, že já jsem ho taky viděl. Svíral kormidlo a řval na nás, ať se držíme, zatímco se loď tříštila v bouřce. Nevím, kdo může mít zájem připomínat nám tu noční můru.“ „Je možné, že to Justo Castelo viděl jinak?“ „Blonďák viděl, jak se loď potopila. Stejně jako Arias. A jako já,“ řekl Valverde a zmlkl, pohled upřený k podlaze. „Nicméně Castelo měl u sebe několik amuletů, které ho měly chránit…“ Caldas záměrně větu nedokončil. „Chránit před čím?“ zeptal se podnikatel.

Caldas pokrčil rameny. „Každý může mít strach, inspektore.“ „Vy ne?“ „Já jsem měl strach. Takový strach, že jsem se už k moři ani nepřiblížil. Dvanáct let jsem nesešel dolů na pláž. Připadá vám takový strach dostatečný?“ „Tak jsem to nemyslel.“ „Podle vás bych se měl bát něčeho jiného?“ To Caldas nevěděl. „Předpokládám, že ne.“ Valverde je vyprovodil po štěrkové cestičce, která vedla kolem domu. Leo Caldas se zastavil u aloisie, promnul v prstech pár lístků a nadechl se svěží vůně. Právě se loučili, když se otevřela dřevěná vrata. Červené auto, které znali z předchozí návštěvy, projelo bránou a zaparkovalo vedle jejich vozu. „Řekl jsi inspektorovi, že se znáš s jeho otcem?“ zeptala se Valverdeho manželka, když vystoupila z auta. Měla na sobě tutéž rozhalenou košili, která přitahovala oči k jejímu hlubokému výstřihu. A usmívala se jako Alba.

Caldas nevěděl, kam s očima. „Mého otce?“ „Několikrát jsme se viděli. Pustil jsem se totiž do výroby vína,“ přiznal se skromně Marcos Valverde, „ale nemyslím, že by si mě váš otec pamatoval.“ 144

Pláž utonulých

Inspektor Caldas měl zavřené oči a vdechoval vůni eukalyptů, která spolu s chladným vzduchem pronikala do vozu pootevřeným okénkem. „Myslíte na tu paničku, šéfe?“ zeptal se Estévez a odbočil na silnici vedoucí zpátky do vesnice. „Ne,“ odpověděl Leo Caldas, aniž otevřel oči. „Myslel jsem na jejího manžela. Má větší strach, než sám tuší.“

145

Strach

Obraz 1. Znázornění, vyobrazení, zobrazení. 2. Za­ chycení skutečnosti, zrcadlení, odraz. 3. Plátno, mal­ ba. 4. polygr. Řez písmene, charakter písma. 5. přen.

Ikona, idol. 6. přen. Metafora, podobenství, symbolic­ ká představa; např.: básnický obraz.

Na začátku dvacátého století se panxónský kněz a jeho farníci rozhodli zbourat starý kostel, který se jim zdál příliš malý, a postavit větší. Když se o jejich záměru dozvěděl architekt Antonio Palacios, přijel do vesnice a přesvědčil místní obyvatele, aby zachovali vizigótský oblouk, jenž byl součástí staré kaple. Na oplátku se Palacios zavázal navrhnout nový chrám, zasvěcený mořeplavcům.

Tyčil se do výšky na kopci vedle oblouku, takže jeho silueta sloužila námořníkům jako orientační bod. Kamenné zdi podpíraly osmibokou kupoli, vedle čtyřhranné zvonice zakončené cimbuřím nechal Palacios postavit další věž kruhového půdorysu, která ukrývala schodiště vedoucí na zvonici.

Kolem jejího kuželovitého vrcholu, natřeného červenobíle jako maják, umístil čtyři lidské postavy držící se za ruce a hledící do čtyř světových stran.

Estévez zaparkoval pod kopcem a Caldas vystoupil z auta.

Požádal asistenta, aby na něj počkal, a vydal se do příkrého svahu ulicí vedoucí ke kostelu Templo Votivo del Mar. Chodník byl dlážděný černými a bílými kameny, které tvořily geometrické vzory. Když vystoupal k portálu, zamířil Caldas k vyhlídce a pohlédl dolů na opuštěnou vesnici. Pod šedým nebem vypadala jako bez života. Dokonce i holé kmeny osmi platanů ve stráni působily, jako by jen čekaly na jaro, až budou moci zase skýtat stín.

146

Pláž utonulých

Přešel k zadním dveřím budovy přiléhající ke kostelu a zazvonil na zvonek. Do mluvítka řekl, že by chtěl mluvit s donem Fernandem, a nějaký hlas mu odpověděl, aby počkal v kostele.

Vnitřek chrámu, pustý jako zbytek vesnice, připomínal obrácený trup lodi.

Posadil se do lavice před oltářem a čekal na kněze. Čas si krátil prohlížením mozaik zdobících klenby a strop presbytáře. Zobrazovaly světce zjevující se trosečníkům a další náboženské a námořnické výjevy. Caldas rozpoznal jen obraz karavely Pinty, vplouvající do přístavu v Baioně se zprávou o objevení Ameriky.

V jedné z bočních lodí rozeznal v mdlém světle barevných oken sochu Panny Marie Karmelské s Ježíškem v náručí, vznášející se nad rozbouřeným mořem. Socha byla upevněná na podstavci, jaké se nosí v procesí. U nohou Panny Marie se mezi vzedmutými vlnami pevně drželi trosek roztříštěné lodi tři námořníci.

Caldas přistoupil blíže, aby si prohlédl vyděšené tváře rybářů prosících Pannu Marii o záchranu. Zarazilo ho, že byli zobrazeni ve stejných žlutých nepromokavých úborech, jaké viděl na námořnících v přístavu. Představil si Ariase, Valverdeho a Castela, jak bojují v bouři o život. Podvědomě hledal postavu kapitána Sousy, ale mezi vlnami žádný čtvrtý trosečník nebyl.

Vzpomněl si na Blonďákův medailonek s Pannou Marií Kar­melskou a přemýšlel, zda ho měl na krku už v době ztroskotání Xurela, anebo ho začal nosit až z vděčnosti za laskavost podobnou té, o niž snažně prosily dřevěné postavy na podstavci.

Právě usedl zpět do lavice, když do kostela vstoupil dveřmi ze sakristie starý kněz, který se při chůzi opíral o hůl.

Leo Caldas se jako na povel postavil. „Jen se posaďte,“ řekl farář a pokynul mu levou rukou. „Nehodlám sloužit mši.“ Jeho poznámka vyvolala Caldasovi úsměv na tváři, ale přes­to zůstal stát. Kněz kráčel směrem k němu, spodek černé sutany klouzal po dlažbě.

147

Obraz

„Vy jste don Fernando?“ zeptal se inspektor. „To, co z něho zbylo,“ odpověděl farář a zahleděl se na něj obrovskýma očima, několikrát zvětšenýma skly dioptrických brýlí. „A vy jste…?“ „Inspektor Caldas. Z komisařství ve Vigu.“ „Posaďte se,“ naléhal kněz a sám klesl na lavici. „Znáte náš kostel?“ „Zevnitř ne,“ připustil Caldas. „Je hezký, že? Ale roky plynou a potřebuje opravy. Vidíte?“ řekl a ukázal špičkou hole na plastové kbelíky umístěné pod vitrážovým oknem. „Některými spoji při dešti zatéká, a také opadává mozaika. Ale takové věci nemůže opravit každý. Vyžaduje to odborníky a peníze. Ne všechno se spraví vírou.“ „To jistě ne.“ „Co vás sem přivádí, inspektore Caldasi?“ „Vím, že rád fotíte rybáře ve vesnici.“ „Zatím ano,“ řekl kněz. „Ještě nejsem tak docela mrtvý.“ Caldas se usmál a farář se opřel o hůl a ztěžka vstal. Pak vyzval inspektora, aby ho následoval stejnými dveřmi, kterými vešel. „Už dlouho se o moje fotografie nikdo nezajímal,“ poznamenal farář a bez ohlédnutí pokračoval chodbou, dlouhou sutanu přitom vláčel po podlaze.

Zastavil se před jedněmi dveřmi, otevřel je a ustoupil stranou, aby mohl policista projít. Když Leo Caldas vstoupil, ocitl se v místnosti s kazetovým stropem. Oknem bylo vidět střechy vesnických domků a v dáli moře.

Knihovna z téhož tmavého dřeva jako strop přetékala knihami a různými složkami. V místnosti stál velký psací stůl a polstrované křeslo potažené kůží lemovanou cvočky. „Většinu fotografií mám v těch albech,“ vysvětlil farář a ukázal na tlusté kožené pořadače, seřazené na jedné z polic. „Které vás zajímají?“ Leo Caldas si odkašlal. „Máte nějakou s kapitánem Sousou?“ Obrovské oči za skly brýlí se zabodly do inspektora. „Nějaké mám,“ řekl a posadil se do křesla. „Podal byste mi ten spodní svazek?“ 148

Pláž utonulých

Když mu ho Caldas přinesl, kněz ho položil na stůl a začal pomalu listovat samolepicími stránkami s úhledně naaranžovanými černobílými fotografiemi. Některé z nich zabíraly téměř celou stranu. „Vy nejste přesvědčen, že Blonďák spáchal sebevraždu, viďte?“ zeptal se. „Vy také ne?“ „Já o tom nic nevím, inspektore. Ale bohužel je mi známo, čeho je schopen zoufalý člověk,“ svěřil se kněz. „Dnes ráno jsem navštívil jeho rodinu. Sestra si myslí, že ho někdo shodil do moře.“ „To vím,“ řekl Caldas. „Takže podezíráte zesnulého kapitána Sousu,“ zamumlal a dál listoval stránkami, skloněný tak těsně nad fotografiemi, jako by mezi nimi hledal po čichu. „Jsou lidé, kteří tvrdí, že ho tady viděli obcházet.“ „V něco musíme věřit, taková je Boží vůle,“ zabručel kněz a položil prst na jeden portrét. „Tady máte kapitána Sousu,“ řekl.

Caldas se podíval faráři přes rameno. Fotografie musela být pořízena ve stejné době jako ta, kterou mu ukázal Trabazo. Sousa na ní byl vyfotografovaný zdálky a macana byla pouhou rozmazanou čárkou u jeho pasu. „Máte ještě nějaké?“ Kněz otočil další list a posunul otevřené album na kraj stolu. Na stránce byl jediný velký snímek. Zachycoval staršího námořníka v holínkách, s vlněnou čapkou na hlavě. Seděl s úsměvem na přístavním úvazníku, k němuž bylo připoutané tlusté lano. Měl překřížené nohy a pas nebylo vidět. „To je kapitán?“ Don Fernando přisvědčil. „A tady taky,“ řekl a ukázal na protější stranu.

Když Caldas uviděl dvě fotografie na vedlejší stránce, zatajil dech. Byly mnohem současnější. Tvář Antonia Sousy pod vlněnou čepicí byla pokrytá hlubokými vráskami. Pózoval na palubě rybářské lodi a upřeně se díval do objektivu. Na lodním můstku bylo pod okénkem velkými písmeny napsáno „Xurelo“.

149

Obraz

Na obou fotografiích byla macana na opasku kapitána Sousy tak zřetelná, že měl Caldas chuť se po ní natáhnout.

Byla přesně taková, jak ji popsal Trabazo: dřevěný obušek se zaobleným širším koncem. „Mohl bych si půjčit jednu z těch dvou fotek? Hned zítra vám ji vrátím.“ „Když myslíte, že vám může pomoci…“ souhlasil kněz. „Mnoho vašich farníků je přesvědčeno, že Sousa má něco společného s Castelovou smrtí.“ „Obviňovat ducha je uklidňující, zbavujeme se tak nejistoty.

To je víra. Je to lepší než si myslet, že lidé dávají přednost sebevraždě před životem… anebo že mezi námi chodí vrah, nemyslíte?“ Caldas přikývl, ale nespouštěl pohled z obrysu obušku na fotografii. „Pamatujete se na ztroskotání Xurela?“ zeptal se. „Jako by to bylo dnes.“ „Viděl jste kapitánovo tělo?“ Don Fernando zavrtěl hlavou. „Rakev přivezli z Viga zavřenou. A proč bych měl chtít vidět mrtvého přítele?“ Caldas nevěděl, co na to říct. „Viděl ho chudák Gerardo, kapitánův syn,“ vysvětlil kněz. „Bude to jeho poslední vzpomínka na otce. Není to smutné?“ „Ano,“ připustil inspektor, „myslím, že ano.“ „Xurelo nebyla jediná loď z vesnice, která ztroskotala, inspektore. Proti skalám, větru a vlnám se nedá bojovat,“ řekl a podíval se z okna. „Tam venku jsou mělčiny, které číhají na námořníky, pozorují lodě z úkrytu jako hadi zajíce, nehybně čekají na okamžik, kdy budou moci zaútočit. Museli jsme se s tím naučit žít.“ Farář natáhl paži a zaťukal hůlkou na hřbet jednoho svazku na horní polici v knihovně. „Jeden z nich je nadepsaný ‚Xurelo‘, mohl byste mi ho podat?“ požádal policistu.

Když měl složku před sebou na stole, odstranil gumičky, které držely desky pohromadě. Uvnitř bylo několik složených zažloutlých stránek z novin.

150

Pláž utonulých

„Tady je všechno, co se o tom ztroskotání psalo v novinách, od potopení lodi až do objevení kapitánova těla,“ řekl.

Potom vložil fotografii Antonia Sousy do desek, opět je zajistil gumičkami a podal inspektorovi. „Když tu složku neztratíte, můžete si ji vzít taky.“ Několik minut si ještě v pracovně povídali. Don Fernando mu vyprávěl příběhy o dalších lidech, kteří se utopili v zálivu, a to do takových podrobností, jako by byl spolu s nimi vydán vlnám napospas. „Vy také jezdíte na ryby?“ zajímal se Leo Caldas.

Starcovy oči vyplňovaly celá skla brýlí. „My kněží nikdy nenastupujeme na rybářskou loď, inspektore,“ řekl s mrknutím, které Caldasovi připomnělo mávnutí ptačích křídel.

Pak dodal: „Nosí to smůlu.“ Auto pořád stálo zaparkované pod kopcem. Rafael Estévez si sklopil sedadlo řidiče a pochrupoval s pažemi založenými za hlavou.

Leo Caldas nastoupil a potichu zavřel dveře, ale stejně asistenta probudil. „Jak to šlo, šéfe?“ zeptal se, zatímco si upravoval sedadlo do původní polohy. „Myslím, že dobře,“ odpověděl Caldas a otevřel složku.

Zno­vu se zahleděl na kapitánův portrét. „Do pohřbu zbývá ještě hodina,“ poznamenal Aragoňan. „Kam mezitím půjdeme?“ Caldasovi se nechtělo čekat. „Zpátky do Viga,“ nařídil a o několik centimetrů stáhl okénko, aby dovnitř mohl proudit čerstvý vzduch.

Nemohl se dočkat, až ukáže Guzmánu Barriovi obrázek macany. Chtěl se ujistit, že to mohl být předmět, jímž udeřili Justa Castela, než ho svrhli do moře. Vytáhl z kapsy krabičku cigaret, jednu si vložil mezi rty, ale nezapálil ji, jen si pohrával se zapalovačem. „Co máte v té složce?“ zeptal se Estévez po chvilce jízdy.

151

Obraz

„Výstřižky z novin o ztroskotání Xurela a jednu fotku Antonia Sousy, pořízenou krátce předtím,“ Caldas znovu stáhl gumičky a ukázal asistentovi snímek. „Všimni si toho obušku, co mu visí u opasku. Nepřipadá ti to neuvěřitelné?“ „No, mně připadá neuvěřitelné, že i vy věříte té povídačce o duchovi,“ opáčil Aragoňan. „Já nevím, čemu mám věřit,“ řekl Caldas, vytáhl si nezapálenou cigaretu z úst a bubnoval prsty po kovovém zapalovači.

Estévez se na něj úkosem podíval. „Inspektore,“ řekl mu, „jestli si chcete odplivnout, tak trochu víc stáhněte to okýnko.“

152

Pláž utonulých

Spirála 1. Křivka, která se stáčí kolem výchozího bodu a při každém odvinutí se od něj vzdaluje. 2. geom. Šroubovice, závitnice. 3. ekon. Rychle se odvíjející a nekontrolovatelný proces; např.: nebezpečná a škodlivá spirála stoupajících cen a mezd. 4. zool. Závit ulity.

Leo Caldas zavolal z auta patologovi. Byť uplynulo víc než deset let, Guzmán Barrio se dobře pamatoval na ohledání mrtvoly starého mořského vlka, která se zachytila v sítích rybářské lodi z Viga. Byl to jeden z jeho prvních případů po nástupu na komisařství. „Tělo bylo téměř měsíc ve vodě,“ vysvětloval do telefonu. „Na takový případ jen tak nezapomeneš, Leo.“ „To si umím představit,“ souhlasil Caldas. „Pamatuješ si, jak bylo identifikováno?“ „Ne, ale vždycky si schovávám pitevní zprávu pro soudce.“ „Mohl bys ji najít?“ „Spěchá to?“ zeptal se patolog a Caldas v jeho hlase po­střehl stín nevole. „Už jsi na odchodu?“ „Za chvilku jsem chtěl jít,“ přiznal patolog, ale znělo to, jako by už měl kabát na sobě. „Pokud tedy nepotřebuješ, abych tady zůstal…“ „Vadilo by ti počkat tak dvacet minut?“ požádal ho inspektor. „Chci ti ukázat něco důležitého.“ Když zavěsil, opět otevřel složku, odložil stranou Sousovu fotografii a rozložil první novinový výstřižek. Pod titulkem „Rybářská loď z Panxónu potopena u Sálvory“ byl asi půlstránkový článek o ztroskotání Xurela, doprovázený foto­ grafiemi rozbouřeného moře a domovského přístavu lodi.

153

Spirála

Informace o pohřešovaném kapitánovi byla zvýrazněná tučným písmem.

Caldas se pustil do čtení, ale na třetím řádku se ho zmocnila nevolnost. Poskládal výstřižek, zajistil modrou složku gumičkami a o trochu víc pootevřel okénko. Pak se v sedadle opřel, zavřel oči a zhluboka dýchal.

Guzmán Barrio čekal na inspektora ve své kanceláři. Jeho kabát visel na věšáku. „Tak ukaž, co máš tak důležitého, že to nemůže počkat do zítřka,“ zabručel, když uviděl policisty ve dveřích.

Leo Caldas položil na stůl fotografii kapitána Sousy. „Chtěl jsem, aby ses podíval na tohle,“ řekl a vedle snímku rozložil papír s obrysem zranění, které utrpěl Justo Castelo na hlavě. „Všimni si obušku, co má ten muž u pasu. Je rovný a na konci širší a zaoblený, přesně jako na tvém obrázku, vidíš?“ Patolog si soustředěně prohlížel macanu. „Ano, podobají se.“ „Takže si myslíš, že by to mohl být předmět, kterým byla způsobena rána?“ naléhal Caldas. „Mohl by být,“ odpověděl patolog po chvilce přemýšlení. „Existuje způsob, jak to potvrdit?“ „Můžeme to zkusit,“ nabídl se patolog. „Ten obušek samozřejmě nemáš…“ Caldas zavrtěl hlavou. „A máš další fotky?“ zeptal se lékař. „Žádná není tak ostrá jako tahle.“ Patolog se opět zadíval na snímek a prohrábl si rukou vlasy. „Dej mi pár dnů, uvidím, co se dá dělat,“ řekl nakonec a pak se zeptal. „Kdo je ten muž na fotce?“ „Proto jsem ti volal, Guzmáne. Je to ten námořník, kterého jste před lety vyzvedli ze sítí rybářské lodi.“ „Antonio Sousa?“ Caldas přikývl. „A co s tím má společného?“ „Byl z Panxónu. Castelo byl na palubě jeho lodi, když se potopila. Není jasné, co se tam přesně stalo.“ 154

Pláž utonulých

„No a?“ „Místní ho znovu viděli.“ „Koho?“ „Sousu.“ „Sousu?“ zopakoval patolog zmateně. „Myslí si, že to byl duch,“ dodal Rafael Estévez s posměšným úšklebkem, který mu však z tváře vymazal jediný přísný pohled Lea Caldase.

V kanceláři se na chvíli rozhostilo ticho. Nakonec se Barrio s očima upřenýma na Caldase zeptal: „Ty tomu ale nevěříš, že ne?“ „Nezáleží na tom, čemu věřím,“ odpověděl Caldas. „Chci jen vědět, jak proběhla identifikace těla. Pro všechny případy.“ „To je absurdní.“ „Naprosto. Máš tu zprávu, nebo ne?“ Barrio ukázal na několik listů spojených spirálovou vazbou. „Jsou tam fotky?“ „Až na konci.“ Leo Caldas rychle prolistoval svazek a zastavil se u snímků pořízených během ohledání a pitvy Sousovy mrtvoly. Když je porovnal s fotografií od faráře, bylo těžké uvěřit, že se jedná o tutéž osobu. „Tělo je v pokročilém stádiu rozkladu,“ poznamenal a ukázal obrázek asistentovi. „Do prdele,“ zaječel Estévez poplašeně, „neukazujte mi to.“ „Potvrdil jsi jeho totožnost?“ obrátil se Caldas na soudního lékaře.

Barrio opět pokynul ke složce. „Tak to tam stojí.“ „Nebuď tak formální, Guzmáne, nepřišel jsem ti dělat problémy. Chci jen, abys mi řekl, jak jsi zjistil, že se jedná o tělo Antonia Sousy. Musím mít jistotu, že nedošlo k omylu, nic víc.“ Patolog mu vytrhl složku z ruky, prolistoval ji a řekl: „Jeho vlastní syn to tělo identifikoval. Připadá ti to dostatečně jisté?“ „Víš lépe než já, že na příbuzné se nedá spolehnout. Syn se na něj určitě nedokázal ani pořádně podívat. Potvrdil by 155

Spirála

totožnost kohokoli, jen aby mohl otce pohřbít,“ odvětil Caldas a pak ukázal na Sousův obličej. „Kromě toho si všimni, v jakém byl stavu.“ „Tělo bylo několik týdnů ve vodě, jak chceš, aby vypadalo?

To mělo být hezky učesané?“ Estévez se usmál, ale inspektor se nevzdával. „Dělali jste analýzu dna ?“ „Samozřejmě že ne, Leo. Mluvíme o době před více než dvanácti lety.“ „A co dentální analýza?“ „Ani to ne,“ odpověděl Barrio. „Copak si neuvědomuješ, že jsme všichni čekali, až se ta mrtvola objeví? Hledali ho celé týdny. Navíc to, co jsme měli, k identifikaci stačilo,“ znovu prolistoval zprávu. „Oblečení se shodovalo s tím, které měl Sousa v době potopení lodi na sobě, a na krku měl ten samý přívěsek s Pannou Marií Karmelskou.“ „Stovky námořníků nosí na krku stejný přívěsek.“ „Vždyť ti říkám, že ho identifikoval jeho vlastní syn,“ prohlásil patolog a položil složku na stůl, otevřenou na stránce s fotografiemi.

Inspektor se ještě jednou podíval na Sousův zohavený obličej. „Řekni mi jednu věc, Guzmáne. Mohlo se jednat o tělo jiného námořníka?“ „Jistěže ne,“ poznamenal Estévez, ale Caldas jako by ho nevnímal. Chtěl slyšet názor patologa. „Mohl to být někdo jiný?“ zopakoval. „Co chceš slyšet, Leo?“ „Jen mi řekni, jestli je to možné…“ „Jestli je možné co? Že se jednalo o jiného utonulého stejného vzhledu, v jeho oblečení a s jeho přívěskem?“ „Je to možné, nebo ne?“ „Člověče, Leo…“ „Řekni jen ano, nebo ne,“ požádal ho Caldas znovu.

Rafael Estévez měl dojem, že tak jednoznačnou odpověď by z patologa nevytáhli, ani kdyby ho podrobili mučení.

A měl pravdu.

156

Pláž utonulých

Složit 1. Vytvořit věc správnou kombinací jednot­ livých částí. 2. Umístit nebo uložit. 3. Sestavit, uspo­ řádat nebo dát dohromady. 4. Vytvořit originální slovesné nebo hudební dílo. 5. Uložit, deponovat, dát do úschovy; např.: složit kauci. 6. Vyložit, vyprázdnit, vysypat; např.: náklad nebo zboží. 7. Přehnout, pře­ hnutím zmenšit. 8. Svinout, stáhnout, stočit, sklap­ nout; např.: plachty, vlajku, deštník, křídla nebo vějíř.

9. mysl. Zastřelit zvíře. 10. sport. Určitým chvatem povalit nebo srazit soupeře v zápase nebo útočícího hráče v ragby.

Leo Caldas se uchýlil za prosklené dveře své kanceláře, složku s výstřižky o ztroskotání Xurela a pitevní zprávu hodil na stůl a složil se do černého křesla. Po téměř bezesné noci a celém dnu v Panxónu si potřeboval trochu odpočinout.

Promnul si oči a nechal je zavřené, ale v hlavě mu vířilo tolik myšlenek, že se nedokázal uvolnit. Věděl, že informace získané v prvních hodinách vyšetřování jsou vždy ty nejužitečnější. Později, místo aby se situace vyjasňovala, stopy blednou a postupně mizí, detaily se ztrácejí v husté mlze, jež brání odhalení pravdy. Vyřešení případu se tak stává nikoli otázkou času, ale náhody.

Proto v prvních chvílích vyšetřování rád vstupoval na místo činu a zkoumal stopy ve snaze pochopit podstatu zločinu.

Jenže v tomto případě Caldas neměl kde hledat. Čas plynul a loď Justa Castela se stále ještě neobjevila.

Duch kapitána Sousy vyděsil několik starých rybářů, ale soudě podle sbírky amuletů nalezených po kapsách Justa Castela, nebyli sami. Blonďákovi kamarádi z doby ztroskotání mohli zapírat, jak chtěli, Leo jim však četl ve tvářích, že mají také strach.

157

Složit

Vzpomněl si na datum napsané na Blonďákově člunu a na obvinění, které ho doprovázelo. Vrazi, stálo tam. Vrazi. Castelo to nepovažoval jen za morbidní žert, tím si byl jistý. Vynaložil velké úsilí, aby zbavil dřevo veškerých stop po nápisu, ale z hlavy ho vymazat nedokázal. Proto si jeho rodina všimla, že ho něco trápí. A to natolik, že si přestal pískat písničku, kterou si předtím hvízdal mnoho let.

Stejným směrem ukazovala i macana. Obušek, který Sousa vyhrál v kartách, měl tvar nápadně podobný obrysu rány na Castelově hlavě. Caldas nevěřil na náhody. Kromě toho se Manuel Trabazo zmínil o síle, s jakou kapitán Sousa dokázal udeřit. Patolog byl přesvědčený, že úder vedený na Castelův zátylek byl tak prudký, že způsobil bezvědomí, a kapi­ tá­nu Sousovi kdysi na Newfoundlandu stačila jediná rána macanou, aby složil muže mnohem statnějšího, než byl on sám.

Znovu se zahleděl na znetvořený Sousův obličej na fotografii z patologovy zprávy a vnitřní hlas mu napovídal, že věci většinou bývají tím, čím se zdají být.

Kdyby byl Sousa naživu, kdyby nezahynul při ztroskotání lodi, proč by čekal tak dlouho, aby si vyrovnal účty? A jestli — jak tvrdila zpráva — před více než deseti lety zemřel, mohl se za smrt kapitána Xurela mstít někdo jiný? A proč v tom případě došlo na pomstu právě teď, kdy už měl rány dávno zhojit čas?

Od Trabaza měl někde papírek s telefonním číslem Sousova syna, kterého z Panxónu vyhnaly klevety. Našel ho složený v kapse a zvedl sluchátko, ale téměř okamžitě ho zase položil.

Nevěděl, jak má hovor pojmout. Co má říct? Chystá se ho obvinit, anebo se chce zeptat syna, jenž identifikoval mrtvé tělo, zda nemůže být jeho otec stále naživu?

Pomyslel na vlastního otce. V poledne mu dal košem a nezajel ani do nemocnice. Podíval se na hodinky a přemýšlel, jestli je stále ve městě. Zmáčkl číslo na mobilu. Pokud ještě neodjel, možná bude mít chuť na skleničku vína. „Už jsi ve Vigu?“ zeptal se otec, když zvedl telefon. „Právě jsem přijel,“ zalhal. „Ještě jsi tady?“ 158

Pláž utonulých

„Ne, ne… Už jsem doma. Zítra zase prořezáváme a ráno musím brzy vstávat. Kromě toho jsem si potřeboval trochu vydechnout. Byl jsem ve městě už od oběda.“ Přímý úder mezi oči. „To je mi líto.“ „Nic se neděje. Vím, že jsi byl za Trabazem. Jak se má?“ „Docela dobře. A co strýc?“ „Jde to…“ „Fajn,“ řekl Caldas stručně. „Půjdeš za ním zítra?“ „Chodím tam každý den.“ Druhý do brady. „Tak se tam možná potkáme,“ rozloučil se. „Ještě jedna věc, Leo.“ „Povídej.“ Leo Caldas se připravoval na třetí ránu. „Nevzpomínáš si, jak se jmenoval bratr Basilia, toho, co měl drogerii?“ „Ten natvrdlý?“ „Ten. Celý den si nemůžu vzpomenout na jeho jméno.“ „Nemám tušení.“ Po rozhovoru s otcem zavolal Claře Barciové, která mu potvrdila, že odpoledne začali zkoumat člun Justa Castela. „Nelhali vám, inspektore. Nápis byl sice téměř nečitelný, ale zdá se, že to bylo datum.“ „Víte jaké?“ „Den je dvacátý prosinec,“ řekla technička. „Ale ještě si nejsme jistí, jestli je rok 1995, anebo 1996.“ „Devadesát šest,“ upřesnil Caldas, když si vybavil datum potopení Xurela. „Nic víc tam nebylo?“ „Nic čitelného. Loďka je hodně stará a má na sobě několik nátěrů. Je tam spousta tahů, ale mohly by znamenat cokoli.“ „A ta plastová pouta?“ „Nechala jsem vám tam stručnou zprávu se všemi údaji, inspektore. Vy jste ji nečetl?“ „V mé kanceláři?“ zeptal se a rozhlédl se kolem sebe.

159

Složit

„Na stole,“ řekla Clara Barciová a pak dodala: „Nikde jsme taková zelená pouta nenašli. Možná se dají sehnat v zahraničí, ale tady se evidentně nikde neprodávají.“ Caldas prohledával papíry na stole. V tom zdánlivém nepořádku dokázal najít jakýkoli dokument téměř poslepu, ale jen pokud ho tam položil on sám. „Už to mám, Claro,“ řekl, když našel zprávu na vrcholu jedné hromádky.

Prolétl papír očima. Policistka byla stejně svědomitá jako vždy.

Z kanceláře odešel se složkou plnou novinových výstřižků od dona Fernanda pod paží. Přidal k nim pitevní zprávu a výtah, který mu připravila Clara Barciová.

Rafaela Estéveze našel na toaletě. Byl už v kabátě, skláněl se nad umyvadlem a oplachoval si obličej.

Caldase napadlo, že i jemu by studená voda mohla pomoci vyčistit hlavu. „Nezajdeme k Eligiovi na skleničku vína?“ navrhl asistentovi ode dveří. „Dnes ne, šéfe.“ Měli za sebou opravdu dlouhý den. Zasloužili si skleničku. „Ani na jednu? Je teprve osm.“ „Vážně ne, šéfe,“ odpověděl Estévez a vlhkými dlaněmi si uhladil vlasy. „Mám schůzku.“ „Schůzku?“ „Jak jsem řekl.“ „Aha…“ Estévez se na něj podíval v zrcadle. „Nezdá se vám to, nebo co?“ „Ne, ne… to je v pořádku,“ zakoktal Caldas, vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

160

Pláž utonulých

Slovo 1. jaz. Nejmenší samostatná jazyková jed­ notka mající věcný a mluvnický význam. 2. přen. Slib, ujištění; např.: dát slovo. 3. přen. Vliv, vážnost; např.: mít u ředitele velké slovo 4. přen. Přímluva, inter­ venování; např.: ztratit za někoho slovo. 5. výpočetní tech. Řetězec znaků, který je pro některé účely vhodné považovat za celek.

Když vešel do hospody U Eligia, venku už zase hustě pršelo. V litinových kamnech hořel oheň a několik stolů bylo obsazených. Leo Caldas si pověsil pláštěnku na věšák a přistoupil k opuštěnému barovému pultu. Za zády slyšel rozhovor profesorů sedících u svého oblíbeného stolku a ze zadní místnosti i Carlosův hluboký hlas. „Poslyš, Leo!“ zavolal na něj jeden z akademiků. „Před chvílí jsme mluvili o tvém včerejším pořadu.“ Caldas se ho ani nepokoušel opravit. Pro ně byla Hlídka na vlnách prostě jeho pořad a basta. „Co to tam pouštíš za hudbu, zatímco přemýšlíš?“ V tu ránu se otočil. „Cože?“ Ten, co se zeptal, musel postřehnout, jak je Caldas otrávený, protože zvedl dlaně v obranném gestu a dodal: „No tak, nic ve zlém. Pokud se při hudbě lépe soustředíš…“ „Ale co je to za melodii?“ trval na otázce jiný. „Víme, že je to od Gershwina,“ poznamenal třetí. „Ale nejsme si jistí, která je to skladba.“ Caldas se poškrábal na hlavě. „Aha.“ „Je to Promenade, že?“ řekl první.

161

Slovo

„Ale dej pokoj!“ zvolal druhý, a místo aby se díval na přítele, s nímž byl ve sporu, s očekáváním hleděl na inspektora. „Je to Walking the Dog, kruci.“ Caldas měl chuť jim říct, že nejenže nezná titul, ale ani si tu zatracenou melodii sám nevybral, a už vůbec mu nepomáhá při soustředění. Ale neudělal to. Jen pokrčil rameny, slíbil, že se na to zeptá druhý den v rádiu, a otočil se zpět k baru. Čekal na Carlose s lokty opřenými o mramorový pult a tváří v dlaních. Hleděl na malý obraz, který visel přímo proti němu, vedle stojanu s novinami. Byl to portrét ženy, olej od Pousy, jednoho z místních malířů, pro které se tato proslavená hospůdka stala útočištěm. Viděl ten obrázek nejméně stokrát. Byla na něm dívka ve žlutých šatech, s hlavou otočenou na stranu a smutným výrazem. Připomínala mu Alicii Castelovou, jejíž jediný bratr byl mrtvý a manžel pryč. Žena, která stála Pousovi modelem, měla tmavé vlasy a byla oblečená ve žlutém, zatímco sestra mrtvého rybáře byla světlovlasá a chodila ve smutku, přesto měly obě stejně zarmoucený pohled. „Je to na ochranu před uřknutím,“ řekl Carlos, jakmile postavil na pult skleničky. „Cože?“ Carlos naplnil sklenky bílým vínem. „Ten sáček se solí. Chtěl jsi vědět, k čemu ho měl, ne?“ zeptal se. „Má bránit uhranutí a chránit před zlými duchy…

Vlastně stejně jako figa,“ dodal a prostrčil palec mezi ukazováčkem a prostředníkem.

Leo Caldas usrkl vína a chvíli ho podržel v ústech, než ho nechal sklouznout dolů hrdlem. Pak přiznal, že už to věděl. „Dnes odpoledne mi to vyprávěl jeden námořník v Panxónu.“ Carlos upil ze skleničky a pokynul ke skupince profesorů za inspektorovými zády. „Oni to věděli,“ řekl. „Já o tom neměl tušení.“ „Ani já ne,“ připustil Caldas.

Když Carlos zmizel v kuchyni, inspektor otevřel složku, vytáhl dvanáct let starou pitevní zprávu a položil ji na pult.

162

Pláž utonulých

„Nechceš si radši sednout ke stolu?“ zeptal se Carlos po chvíli. „Ten malý vzadu je volný.“ „Vlastně ano.“ „Ještě víno?“ Caldas přikývl. „Chceš donést něco k jídlu?“ nabídl Carlos, zatímco mu doléval skleničku. „Zbylo trochu toho telecího s cizrnou. Dneska je ještě lepší než včera.“ Leo Caldas mírně zavrtěl hlavou a téměř neslyšně zamumlal: „Ne, díky.“ Nechtěl kvůli těžkému jídlu strávit další bezesnou noc. Potřeboval se dobře vyspat.

Na titěrném stolku pod oranžovým západem slunce od Lo­dei­ ra zbývalo vedle otevřené složky sotva dost místa na sklenku vína. Leo Caldas se začetl do zprávy. Poprvé ji přečetl bez přerušení a podruhé porovnával fotografie s patologovými zjištěními. Nic nenasvědčovalo tomu, že tělo nalezené v sítích rybářské lodě nepatřilo Antoniu Sousovi, ale na druhé straně neexistoval žádný nevyvratitelný důkaz, který by to potvrzoval. Mrtvola měla bílé ruce se zkrabacenou kůží. Dlouhý kontakt s vodou způsobil, že se začaly odlupovat nehty a části pokožky, takže nebylo možné sejmout otisky prstů a porovnat je s otisky pohřešovaného.

Nemohli potvrdit ani barvu očí kapitána Sousy. Tmavá víčka mrtvého na fotografiích byla zavřená, ale při nálezu těla musela být otevřená, protože zpráva popisovala, že oči byly částečně ohlodané rybami.

Identifikace těla, přesně jak řekl patolog, se zakládala na oblečení, přívěsku a svědectví syna. Nicméně šaty mrtvého tvořilo běžné nepromokavé oblečení, jaké nosí kdejaký námořník, a ani na medailonku nebylo nic specifického, co by ho jednoznačně odlišilo od stovek jiných. A co se týče syna, Caldas si byl jistý, že se při identifikaci na tělo podíval jen zběžně. Na foto­ grafiích ve zprávě měl mrtvý nazelenalé rty i víčka a opuchlý, těstovitý obličej. Dokonce i pro Caldase, zvyklého vídat mrtvá těla, byl pohled na tak znetvořenou tvář nesnesitelný.

Barria znal už několik let. Byl přesvědčený, že patolog nechtěl zbytečně prodlužovat utrpení rodiny a celé vesnice.

163

Slovo

Dlouhé týdny žili v úzkosti a nejistotě. Když se dozvěděli o nálezu utonulého, museli toužit, aby to byl ten jejich, protože mu chtěli vypravit důstojný pohřeb a zahájit tak proces uzdravování. Dokázal si představit, jakému stresu byla rodina vystavena. Bez identifikovaného těla nemohl být vydán úmrtní list, vyplaceno pojištění ani přidělen vdovský důchod. Bez mrtvoly byla rodina pohřešovaného postižena nejen žalem, ale i finančními problémy.

Chápal patologa, že dál nepátral, když všechno nasvědčovalo tomu, že mrtvý námořník je kapitán Sousa. Neudělal to ze zlé vůle ani z nedbalosti, tím si byl jistý. Dokonce byl vnitřně přesvědčený, že kdyby se zúčastnil ohledání, sám by pobídl patologa, aby uspíšil formality a umožnil co nejrychlejší předání těla rodině. Také on považoval historku o duchovi za absurdní, ale jak postupně odhaloval okolnosti vraždy Justa Castela, hlodaly v něm stále silnější pochybnosti.

Když mu Carlos přišel potřetí doplnit skleničku, nesl v ruce talíř se smaženými sardinkami, které si Caldas neobjednal. „Neměl bys pít na prázdný žaludek,“ řekl Carlos. „Dobře.“ Leo Caldas uklidil zprávu, postavil zavřenou složku na podlahu a opřel ji o nohy stolku. Ale jakmile se Carlos otočil, odstrčil sardinky stranou, opět složku otevřel a vytáhl papír se souhrnnou zprávou Clary Barciové.

Neobsahovala výsledky analýzy Castelovy veslice, přestože mu Barciová do telefonu potvrdila výpověď tesaře z Panxónu: na člunu mrtvého byl vymazaný nápis s datem ztroskotání Xurela. Technický tým ještě nerozluštil, jaké slovo datum doprovázelo, ale Caldas nepotřeboval čekat na výsledky rozboru.

Věděl, jak znělo.

Pustil se do čtení. Justu Castelovi, přezdívanému Blonďák, bylo čtyřicet dva let. Byl svobodný a bydlel v Panxónu, kde pracoval jako námořník. Žil sám a nebylo známo, že by měl přítelkyni. Jeho ovdovělá matka bydlela u dcery a zetě ve stejné vesnici. Švagr mrtvého pracoval v posledních dvou měsících na rybářské lodi u západního pobřeží Afriky.

164

Pláž utonulých

Mrtvola byla nalezena v pondělí ráno na hladině moře u pláže Madorra. Když mrtvého vytáhli z vody, měl na sobě tlustý svetr, bílou košili, manšestrové kalhoty a gumové holínky. Na krku mu visel zlatý medailonek s Pannou Marií Karmelskou. V kapsách byl nalezen amulet zvaný figa, sáček se solí, několik rozmočených bankovek a dva klíče na jednom kroužku.

Zpráva obsahovala prohlášení muže, který mrtvolu zahlédl ze silnice, a dalších osob přítomných při ohledání těla. Všichni potvrdili, že Justo Castelo vyjel na své lodi v neděli brzy ráno na lov ryb, nicméně technická expertka Barciová zdůraznila, že ho nikdo ve skutečnosti neviděl vyplouvat, a vyjádřila pochybnost, že by jel rybařit v den, kdy je zavřená tržnice.

Caldas se usmál. Clara Barciová byla puntičkářská, ale také měla dar intuice a dostatek zdravého rozumu. Byl rád, že pracuje právě s ní.

Policistka stručně shrnula to nejpodstatnější z Castelovy pitvy. Potvrdila smrt utonutím a poukázala na dvě rány na hlavě mrtvého, jednu, způsobenou podlouhlým předmětem na zátylku, a druhou, nepravidelnou, na čele, patrně vzniklou v důsledku střetu se skálou.

Ohledně pout na zápěstích sdílela názor patologa: protože byl uzávěr pod malíčky, nepovažovala za možné, aby si svázal ruce sám.

Zkontaktovala místní dodavatele plastových stahovacích pásků. Zvláštní barvy dodávali jen na objednávku a neexistovala žádná zakázka na zelená pouta.

Závěr zprávy tvořil seznam hovorů uskutečněných z telefonu zemřelého v posledním týdnu. Byly jen tři, všechny místní.

Dva do domu matky. Třetí, k němuž došlo v sobotu večer, byl velmi krátký a směřoval k místnímu občanovi, jehož jméno Claře Barciové nic neříkalo. Nicméně Leo Caldas si ho musel přečíst dvakrát. Justo Castelo hovořil po telefonu s Josém Ariasem, svým kolegou z potopené lodi. „Zatraceně,“ zašeptal.

Podíval se na hodinky. Bylo téměř deset večer. Vytáhl mobilní telefon a zmáčkl číslo svého asistenta. Estévez do telefonu něco zabručel.

165

Slovo

„Neruším?“ zeptal se Caldas. „Trochu.“ „Aha…“ „Voláte mi, jen abyste mě vytočil?“ „Ne, ne. Chtěl jsem ti oznámit, že se zítra vracíme do Pan­ xónu. Vyzvedni mě ve stejnou dobu jako dnes.“ „V sedm ráno?“ protestoval Aragoňan. „Nechcete mi vysvětlit, proč musíme zase tak brzo vstávat?“ „Castelo volal Josému Ariasovi večer před svou smrtí. Arias nám lhal a já chci vědět proč.“ „A to musíte vědět hned v sedm ráno?“ „Nechci, aby spal, až tam přijedeme.“ „Nedělejte si starosti, šéfe. Když bude třeba, já vám ho probudím.“ Caldas všechno naskládal zpátky do složky a vstal. Sardinky ležely netknuté na rohu stolku. Vzal si plášť do deště z věšáku, zaplatil a rozloučil se s Carlosem. Když otevíral dveře Eligia, tématem akademické debaty byla stále ještě hudba. Caldas zase rychle zavřel a přistoupil ke stolu. „Slyšeli jste někdy o Solvejžině písni?“ zeptal se. Čtyři hlavy zároveň přikývly. „To je od Griega,“ řekl jeden. „Jeden z aktů Peera Gynta,“ dodal druhý.

Jak se zdálo, Caldas byl jediný, kdo to dílo neznal. „Nevíte, jak ta melodie zní?“ Profesoři si vyměnili pohledy a jeden z nich začal zpívat beze slov. Brzy broukali všichni čtyři stejnou melodii, jakou si pískával Justo Castelo.

Leo Caldas ji neznal.

Odešel z baru.

Déšť venku si držel svůj vlastní rytmus.

166

Pláž utonulých

Sfouknout 1. Fouknutím odstranit z povrchu, smést; např.: sfouknout prach z knihy. 2. Fouknutím uhasit; např.: svíčku nebo plamínek. 3. Vykonat rychle a bez velké námahy; např.: opravu přístroje sfoukl za deset minut.

Leo Caldas pověsil mokrý plášť na ramínko nad vanu a v obývacím pokoji ze zvyku pustil rádio. Domov, kde každý nalézá útočiště, pro něj představoval pouze samotu.

Pohlédl na poličky plné cédéček a přemýšlel, jestli mezi těmi, které mu tu Alba nechala, nebude Solvejžina píseň.

Už dlouho vnímal jejich vztah jako svíci, která pomalu dohořívá. Věděl, že pouze sfouknutím plamene lze zbytek svíčky zachránit, ale on ji chtěl nechat dohořet až do konce. To Alba ji předčasně uhasila.

Druhý den byla její šatní skříň prázdná. Nicméně spousta jejích desek a knih zůstala na policích. Caldas si týdny lámal hlavu, zda je tam zapomněla, anebo si chtěla nechat pootevřená zadní vrátka. Když pak jednoho dne poslouchal hudbu, vzpomněl si na jeden jejich rozhovor. A tehdy pochopil. Alba mu nechala všechno, o co někdy projevil zájem.

Píseň, kterou si Blonďák pískal pokaždé, když přišel k matce na návštěvu, nenašel, a tak si vybral jednu desku od Louise Armstronga a vložil ji do přehrávače.

Stále mu vrtaly hlavou hovory z Castelova telefonu. Seznam volaných čísel dokazoval, že José Arias lhal, když tvrdil, že se nestýkají. Byli v kontaktu, mluvili spolu přinejmenším jednou. V sobotu večer, den před Castelovou smrtí. Bylo to naposledy?

167

Sfouknout

Rafael Estévez ho přesvědčil, že není nutné jet do Panxónu tak brzy. A pokud měl být Caldas upřímný, chtěl nečekanou návštěvou Ariase překvapit. Přesto se nemohl dočkat, až se dozví podrobnosti jejich rozhovoru a pohlédne do tváře obra ve chvíli, kdy pochopí, že o jeho lži vědí.

Vnitřní hlas, jemuž tolik důvěřoval, mu říkal, že je na správné cestě. Našeptával mu, aby hledal příčinu Castelovy smrti v noci, kdy Xurelo ztroskotalo a kapitán Sousa údajně utonul. Caldas byl rozhodnutý mu naslouchat.

Lehl si na pohovku, otevřel modrou složku a vytáhl výstřižky z novin, které dostal od starého kněze.

První stránka byla z neděle 22. prosince 1996, dva dny po ztroskotání. Nad fotografiemi útesů a domovského přístavu Xurela hlásal titulek: „Rybářská loď z Panxónu potopena u Sálvory“.

Caldas si článek přečetl celý. Podrobně se v něm popisovalo, jak loď narazila do skal nedaleko ostrova Sálvora a jak byli tři námořníci, kterým se podařilo doplavat na pevninu, převezeni do nemocnice, odkud je po důkladném lékařském vyšetření brzy propustili.

Velitel záchranného týmu si stěžoval, že špatné počasí komplikuje pátrání po pohřešovaném kapitánovi, a prohlásil, že jeho rozhodnutí nedodržet doporučení a nevyhledat včas úkryt v přístavu považuje u tak zkušeného veterána za nepochopitelnou nerozvážnost. Naopak kapitán jiné rybářské lodi lovící v dané oblasti tvrdil, že Sousa ho vysílačkou informoval o tom, že se hodlá uchýlit do bezpečí, a nedokázal proto pochopit, co ho přimělo změnit názor.

Zpráva o ztroskotání se objevila na titulních stranách všech novin z onoho dne. Ve všech se opakoval stejný zevrubný popis událostí a nepříznivých povětrnostních podmínek. Některé uveřejnily prohlášení místních lidí, kteří přispěchali na pomoc trosečníkům, ale jediný deník uvedl výpověď přeživšího. Marcos Valverde vysvětloval, jak je navzdory kapitánovu úsilí udržet loď v kurzu bouře hnala přímo na skály. Loď se potopila během několika vteřin. „Kam jste mířili?“ zeptal se novinář. Valverde stručně odpověděl: „Domů.“ 168

Pláž utonulých

Další výstřižek, který rozložil, byl datován o den později, pondělí 23. prosince. Na stránce byly tři články s doprovodnými fotografiemi. Na první byla benzínová pumpa, kterou jako poslední v řadě přepadli dva motocyklisté, jež se policie marně snažila dopadnout od předchozího léta. Druhý snímek zachycoval místní pátrání po pohřešované ženě, naposledy spatřené v Aguiñu o tři dny dříve. Na třetí fotografii, mnohem větší než ostatní, bylo vidět větrem ošlehaný obličej kapitána Sousy s vlněnou čepicí na hlavě.

Vedle portrétu byl tučně vytištěný titulek: „Pátrání po kapitánu Xurela obnoveno“. V článku se psalo, že pátrání po kapitánovi potopené lodi bylo zahájeno téhož dne odpoledne a účastnily se ho pouze dva vrtulníky námořní záchranné služby, protože záchranné čluny nemohly vyplout kvůli špatným povětrnostním podmínkám.

Noviny z následujících dnů uveřejňovaly jen stručné zprávy o hledání zmizelého kapitána. Týden po ztroskotání, kdy bylo pátrání znovu odvoláno, se na volném moři objevila záchranná vesta z Xurela. Potom zprávy o potopené lodi z novin zmizely a vrátily se až 28. ledna, kdy bylo nalezeno mrtvé tělo Antonia Sousy, zamotané do sítí rybářské lodi z Viga.

Leo Caldas začal zprávu číst, ale přemohla ho únava a usnul.

Zdálo se mu, že plave v bouři a mezi vlnami vidí několik metrů před sebou žlutý nepromokavý oblek nějakého námořníka. „Pomoc!“ křičel na něj ten muž s očima rozšířenýma hrůzou. „Mám svázané ruce a nemůžu plavat!“ Caldas se k tonoucímu snažil ze všech sil dostat, ale než se mu to podařilo, rybář zmizel pod hladinou.

Probudil se vyděšený, zpocený, jako když byl dítě a ve snu plaval vedle lékárnice, která se utopila v řece. Otevřel oči a hleděl na strop. Měl dojem, že v bytě troubí slon.

Trvalo mu několik vteřin, než poznal sólo na trubku. Připadalo mu, že se mu Louis Armstrong vysmívá, když svým ochraptělým hlasem zpívá: Exactly like you.

169

Sfouknout

Důvod 1. Příčina, motiv. 2. hl. práv. Fakt, důkaz, odůvodnění, argument. 3. Podnět, pohnutka, popud pro určité jednání.

Probudil se brzy, vysprchoval se a vyrazil na komisařství s modrou složkou pod paží a rukama v kapsách. Přestalo pršet a rozsvícené pouliční lampy osvětlovaly město zmáčené nočním deštěm.

Ve své kanceláři si Caldas znovu přečetl zprávu Clary Barciové. O půl desáté si zašel na kávu a první ranní cigaretu. Když se vrátil, udělal si fotokopie novinových výstřižků o ztroskotání Xurela, aby je mohl vrátit panxónskému faráři.

Občas pohlédl na hodiny a přemýšlel, kdy se míní objevit Rafael Estévez. Potom si opět pročetl pitevní zprávu.

Téměř bezmyšlenkovitě vytáhl z kapsy papírek s telefonním číslem od Manuela Trabaza a vytočil ho. Zapálil si další cigaretu a zhluboka vdechl dým. „Gerardo Sousa?“ „Ano.“ „Tady je inspektor Caldas z policejního komisařství ve Vigu.“ „Takže jste se mi rozhodl zavolat.“ „Prosím?“ „Doktor Trabazo mi řekl, že vám dal moje telefonní číslo.“ „Aha.“ „Požádal mě, abych na vás byl milý.“ Tím lépe. „Máte pět minut?“ „Jistě.“ „Sdělil vám doktor, proč s vámi chci mluvit?“ „Ne,“ řekl syn Antonia Sousy. „Víte, že v pondělí ráno bylo nalezeno tělo Justa Castela?

Utopil se.“ 170

Pláž utonulých

„Ano, vím o tom.“ „Znáte okolnosti jeho smrti?“ „Ne,“ odpověděl a Caldasovi to spíš než ostře znělo rezignovaně. „Měl spoutané ruce.“ „Aha.“ „Věděl jste to?“ „Něco jsem slyšel. Spáchal sebevraždu, že?“ „Možná že ne.“ „A vy vyšetřujete, kdo…?“ „Ano,“ vydechl Caldas úlevou, že mu to Sousův syn usnadní.

Zmýlil se. „A proto mi voláte?“ „Totiž…“ Leo Caldas potáhl z cigarety, aby našel sílu v hovoru pokračovat. „Castelovi v poslední době někdo vyhrožoval.

Věděl jste o tom?“ „Ne.“ „Někdo mu napsal na člun datum ztroskotání lodi vašeho otce,“ vysvětlil, i když pochyboval, že by o tom Sousův syn nevěděl. „Vedle data bylo slovo ‚vrazi‘. Nevíte, kdo to mohl udělat?“ „Nemám tušení.“ „Omlouvám se, že vám připomínám bolestné události.“ Syn Antonia Sousy si odkašlal. „Jaký jste měl ke Castelovi vztah?“ „Já?“ „Ano.“ „Od toho dne, co můj otec zemřel, se mi nepodíval do očí.

Ani on, ani ti další dva. Kondolovali nám s pohledem upřeným do země.“ „Nikdy vám nevyprávěli, co se tu noc stalo?“ „Neměli odvahu. Arias se dokonce z vesnice odstěhoval.“ „Proč se tak chovali?“ „To se neptejte mě, inspektore. Promluvte si s Ariasem a Valverdem. Ti dva ještě žijí, ne?“ Caldas si raději potáhl z cigarety, aby neřekl: zatím. „Co se podle vás stalo?“ „Vím jen, že žádný z nich nehnul ani prstem, aby ho vytáhli z vody. Byli jenom pár metrů od břehu, měli na sobě vesty 171

Důvod

a mohli otce zachránit, ale rozhodli se utéct jako krysy. Jsou to zbabělci.“ Caldas znovu vdechl kouř. „Víte, že někteří lidé z Panxónu tvrdí, že viděli vašeho otce živého?“ „Odstěhoval jsem se z vesnice, abych už nemusel podobné historky poslouchat, inspektore. Dusil jsem se tam. Ale vidím, že jsem neodjel dost daleko.“ Leo Caldas naslouchal vyprávění Sousova syna schoulený v křesle. Dozvěděl se, že dva roky po ztroskotání připlul do přístavu námořník, který prohlašoval, že viděl Xurelo s jeho otcem na palubě. Od té doby neuplynul rok, aby nějaký rybář netvrdil, že zahlédl Sousovu loď. „Co si o tom myslíte?“ „Nevím, co viděli, inspektore. Ale Xurelo vyhodili do vzduchu a po částech vytáhli z vody už před lety. Můžete si to ověřit.“ Caldas si všiml, že se přitom vyhnul zmínce o otci, ale rozhodl se nenaléhat. Nechtěl se ptát na macanu ani mu připomínat identifikaci mrtvého. Nicméně jednu otázku položit musel. „Už jen jedna věc, Gerardo,“ řekl a zhasil cigaretu v popelníku. „Mohl byste mi říct, kde jste byl minulý víkend?“ „Tady v Barceloně, pracoval jsem.“ „A kde pracujete?“ „Jsem zvukový technik, pracuju v rádiu,“ vysvětlil Sousův syn. „Jako vy.“ V deset hodin přišel na komisařství Rafael Estévez. Tvářil se stejně vesele, jako když ho komisař Soto požádal, aby zkrotil vzpurné vězně v podzemních celách. „Tak co, jedeme do Panxónu?“ zeptal se.

Caldas přisvědčil a sundal z věšáku nepromokavý plášť.

Nastoupil do vozu, o několik centimetrů stáhl okénko a za­ vřel oči. Myslel na syna Antonia Sousy a na jeho žal, na atmosféru ve vesnici, která ho dusila, až ho přinutila utéct, a na jeho práci v rádiu, jež mu poskytla alibi na dobu zločinu.

172

Pláž utonulých

Překvapit 1. Ohromit, zaskočit, konsternovat; vy­ vést někoho z konceptu, vyrazit někomu dech. 2. Po­ plašit, vyplašit, poděsit, vyděsit, polekat. 3. Chytit, nachytat; např.: překvapit lupiče při činu.

Jen co vystoupili z auta, udeřil je do nosu pach odlivu, který zamořil celou vesnici. Museli se několikrát zeptat na cestu, ale nakonec dům Josého Ariase našli. Námořníkův patrový domek stál na konci úzké slepé uličky. Leo Caldas několikrát zazvonil, ale nikdo neotvíral. „Vidíš, měli jsme přijet dřív,“ postěžoval si. „Po noci strávené na moři ho nikdo neprobudí.“ „Pusťte mě k tomu,“ řekl Estévez, odstrčil inspektora loktem a palcem naléhavě zmáčkl zvonek.

Protože nikdo nereagoval, přitiskl ucho ke dveřím a snažil se zachytit nějaký zvuk, který by prozradil pohyb uvnitř.

Neslyšel nic, a tak začal do dveří bušit, nejdřív kotníky prstů a pak otevřenou dlaní.

To on trval na tom, že je zbytečné jezdit do Panxónu tak brzy. Kdyby vyjeli hned ráno, jak navrhoval Caldas, zastihli

by Ariase ještě v tržnici. Výčitky svědomí dodávaly Aragoňanovým ranám na zuřivosti. „Přestaň, Rafo,“ přikázal mu Caldas, když si vybavil vrata vyvrácená z pantů na kůlně Justa Castela. „Vrátíme se později.“ Aragoňan přikývl a s tichým klením ustoupil. Najednou vystřelil proti dveřím jako na pružině a kopl do nich tak prudce, že je málem vyrazil. „Ariasi, otevřete, policie!“ zařval rozzuřeně a tloukl do dveří pěstí.

Inspektor ho musel násilím odtáhnout.

173

Překvapit

„Zbláznil ses?“ S úlevou zaznamenal, že dveře zůstaly na svém místě, přestože prasklina ve dřevě prozrazovala místo, kam dopadla Estévezova bota. „Už ho nechcete probudit?“ Caldas nechápal, co se to s Estévezem děje. Je snad na LSD? Protože nevěděl, co na to říct, bezradně rozpřáhl ruce a vzhlédl. Na balkoně sousedního domu stála žena. Na hlavě měla helmu z natáček a sledovala Aragoňana pozorným pohledem.

Inspektor přelétl očima ostatní okna, ale pouze paní v natáčkách se zajímala o dění v uličce. Caldase překvapilo, že ani takový rozruch nevylákal na balkony dav zvědavců. „Bydlí tady José Arias?“ zeptal se a ukázal na dveře. „Bydlí,“ potvrdila žena a potřásla natáčkami. „Nevíte, jestli je doma?“ „Předpokládám, že ne,“ řekla. Než zmizela uvnitř bytu, dodala: „Není totiž hluchý.“ Caldas se rozhodl navštívit Alicii Castelovou. Možná bude vědět, proč její bratr večer před svou smrtí telefonoval Ariasovi.

Když zazvonili u dveří, otevřela jim starší žena. Pohybovala se příliš čiperně na to, aby to byla invalidní matka mrtvého rybáře. „Chtěli bychom mluvit s Alicií Castelovou.“ „Alicia není doma,“ sdělila jim žena. „Jsme tady jen já a její matka.“ „Nevíte, kde bychom ji mohli najít?“ Žena zachmuřeně přikývla. „Na hřbitově.“ Estévez zaparkoval vedle kované mříže, skrze niž bylo vidět tmavé kamenné kříže. „Máte tady fakt pěkné hřbitovy,“ řekl Aragoňan nadšeně a Caldas přikývl. Nebylo to poprvé, co slyšel asistenta obdivovat galicijské hřbitovy.

174

Pláž utonulých

Před vchodem se Caldas zastavil a prohlédl si les domků, táhnoucí se po úbočí kopce až dolů k moři.

Těžko uvěřit, že kdysi byl celý svah pokrytý pískem a Gaifarské duny sahaly až několik stovek metrů na pevninu. Tak vypadala zdejší krajina po staletí, dokud někdo nevydal stavební povolení a developeři nepohřbili duny pod vrstvou betonu kvůli domům letních hostů, až u moře zůstal jen tak úzký proužek písku, že v zimě mizel pod přílivem.

Z hlavního prostranství panxónského hřbitova odbočovala na každou světovou stranu úzká ulička. Nejzámožnější rodiny si vystavěly velké hrobky zdobené sochami, ale většina mrtvých odpočívala ve výklencích natěsnaných jeden nad druhým mezi kamennými zdmi. Tak vznikaly sloupy po pěti hrobech nad sebou, chráněné stříškou, pod níž bylo do kamene vytesáno jméno rodiny. Vrcholky sloupů zdobily kříže.

Spadané květiny označovaly cestu, kterou se předchozího odpoledne ubíral pohřební průvod, a Caldas s Estévezem ji sledovali do jedné z bočních uliček.

Na některých náhrobcích byly kromě jména a data narození a úmrtí také fotografie zesnulých. Téměř na všech byly portréty velmi starých mužů a žen, a Caldas si byl téměř jistý, že by si nepřáli, aby si je lidé pamatovali v této podobě.

O kus dál uviděl Caldas pod křížem nápis „Rodina Trabazova“. Jeden výklenek byl prázdný a inspektor se zamračil, když si vzpomněl na Statečné kapitány a Manuela Portugalce.

Květinová stopa je zavedla ke schodům do níže položené části hřbitova. Před nimi po levé straně se v rohu tísnila malá loučka s několika prostými kříži. „Pod těmi kříži leží neznámí námořníci, které moře vyplavilo na pláž,“ řekl inspektor. „Lidé z vesnice tady pohřbívají utonulé.“ „Jak to víte?“ „Jeden přítel mi to vyprávěl.“ Alicia Castelová se skláněla nad neoznačeným výklenkem a zdobila ho květinami. Byla v černém a vlasy měla svázané do ohonu jako předešlého dne.

175

Překvapit

Pozdravili se a Alicia jim vysvětlila, že ačkoli náhrobní kámen přivezou až další den, matka ji požádala, aby zašla na hřbitov a upravila bratrův hrob. „Objednali jsme bílý kámen, stejný, jako má otec,“ zašeptala a ukázala na horní výklenek, také ozdobený čerstvými květinami. Řekla jim, že její manžel je ještě v Namibii. Odjel na tři měsíce, ale jeho turnus končí příští týden. Pak přijede a zůstane doma alespoň měsíc. „Ale stejně by nemohl nic dělat, i kdyby tady byl,“ prohlásila. „Máte pravdu.“ „Přišli jste si se mnou promluvit?“ zeptala se učitelka. „Ano.“ Modré oči se jí rozzářily. „Už jste zjistili, kdo ho zabil?“ „Ještě ne,“ přiznal Leo Caldas. „Ale pamatujete si, jak jste nám říkala, že se váš bratr nestýkal s ostatními námořníky z Xurela?“ „Jistě.“ „Totiž, váš bratr jednomu z nich telefonoval v předvečer své smrti. Vlastně to byl poslední hovor, který uskutečnil.“ „Jednomu z nich?“ otázala se překvapeně. „Komu?“ „Josému Ariasovi.“ „Můj bratr?“ zeptala se s výrazem užaslé nevěřícnosti. „Ano. Zkontrolovali jsme všechny hovory z jeho telefonu.

Poslední telefonát byl k Ariasovi domů. Napadlo nás, že byste mohla vědět, proč mu volal.“ Alicia Castelová si rukou zakryla pootevřená ústa. „Ne… to nevím,“ zakoktala. „Mluvili jste s ním?“ Caldas pohlédl na Estéveze. „Ne,“ řekl, „ještě jsme neměli příležitost.“ Vraceli se zpět k autu, když vtom se Rafael Estévez zastavil a ukázal na jednu z náhrobních desek.

Caldas si přečetl bílý nápis na černém mramoru: „Antonio Sousa Castro, námořní kapitán, 4. 7. 1933 — 20. 12. 1996.“ 176

Pláž utonulých

Nebyla tam fotografie ani žádné chryzantémy, jen rezavá plechová váza na květiny. „Tady máte svého kapitána,“ poznamenal Estévez. „Ano,“ odpověděl Caldas, „možná ano.“

177

Překvapit

Čekat 1. Očekávat něco, pokládat něco za možné.

2. Dávat pozor, vyčkávat, počkat si, vydržet, až někdo něco učiní nebo až se něco stane. 3. Být ve střehu, číhat na něco nebo někoho.

V Rybářské baště hráli na mramorovém stolku u okna čtyři námořníci domino. Josého Ariase viděli brzy ráno na tržnici a pak už ne. Protože jeho loď byla zakotvená u bóje, hráči domina předpokládali, že šel domů spát.

Policisté si vypili kávu a vrátili se zpět na ulici. Hladina moře zrcadlila šedivé nebe a vrše Justa Castela byly naskládané na hrázi. Po jeho lodi stále nebylo ani stopy.

Prošli pěšky vesnicí až do úzké slepé uličky. Už zdálky viděli prohlubeň po kopanci, jímž Estévez vyzdobil masivní dřevěné dveře Ariasova domu. Několikrát zazvonili, ale nikdo neotvíral.

Už byli na odchodu, když se otevřely dveře sousedního domu a do uličky vyšla nějaká žena. „Hledáme vašeho souseda Josého Ariase,“ obrátil se na ni Caldas. „To už jste mi říkali,“ odpověděla a Caldas v ní poznal ženu, která je předtím pozorovala z balkonu. Natáčky už neměla, ale na Estéveze stále hleděla s nedůvěrou. „Odešel brzy,“ dodala. „Nevíte, kam šel?“ Zavrtěla hlavou. „Vážně jste od policie?“ Leo Caldas jí ukázal odznak. „Jsem inspektor Caldas.“ „Ten z rádia?“ zeptala se. „Přítel doktora Trabaza?“ Caldase překvapilo, jak rychle se tu šíří zvěsti.

178

Pláž utonulých

„Všichni tady máme doktora moc rádi,“ řekla. „Nikdo nechápe, proč ho poslali do důchodu. Kdybyste viděli toho, co ho nahradil.“ „Nejste s ním spokojení?“ „Je sice sympatický,“ ujistila ho, „ale Bůh chraň každého, kdo se mu dostane do rukou.“ „Aha,“ usmál se Caldas. „Váš soused Arias tu moc dlouho nebydlí, že?“ Ženin výraz se okamžitě změnil. „Já bych o tom nerada mluvila.“ „Já vím,“ řekl Leo Caldas a věděl, že by měl nastražit uši. Žena jim řekla, že se její soused vrátil ze Skotska, kam se odstěhoval po ztroskotání lodi. Povídalo se, že tam nechal ženu a děti, ale nikdo to nevěděl jistě. Arias byl tichý muž.

A jí to vyhovovalo. Nerušil ji, ani když se vracel z práce brzy ráno, a už ani nepil tolik jako kdysi. Ta skotská manželka si ho musela vychovat. Když měl volno, chodíval si do baru v přístavu zahrát domino anebo zůstal doma a díval se na televizi. „Chodily za ním návštěvy?“ „V poslední době víc,“ řekla tajemně a zmlkla. „Víc?“ „Já nic neříkám,“ spustila a tvářila se důležitě, „ale občas sem za ním někdo přišel.“ „Kdo?“ „Však víte…“ Caldas se rozhodl zeptat přímo: „Blonďák?“ „Cože?“ žena se vylekaně ohlédla na Ariasovy dveře a pak ke vchodu do uličky. Tak přímou otázku očividně nečekala. „Byl tady Justo Castelo?“ zopakoval Caldas.

Ariasova sousedka si uvědomila, že toho řekla příliš. Nechala se vlákat do pasti a teď hledala možnost úniku. „Nevzpomínám si.“ 179

Čekat

Caldas ji však vyklouznout nenechal. „Kdy?“ Žena opět zalétla očima k ústí uličky a pak pohlédla na Estéveze. Aragoňan sice postával v pozadí, ale jeho přítomnost působila hrozivě. „Nikdo se nedozví, že jste s námi mluvila,“ pronesl Leo Caldas chlácholivě. „Já nechci roznášet klepy…“ vymlouvala se žena. „Já vím. To je v pořádku,“ řekl inspektor jemně, než opět zaútočil. „Viděla jste Justa Castela?“ „Jednou,“ svěřila se konečně. „Kdy to bylo?“ „V pátek nebo v sobotu, to si nepamatuju přesně.“ „Minulý týden?“ „Ano.“ „Byl u Ariase?“ Žena přikývla. „Chvíli spolu mluvili, dlouho ne. Pak Blonďák odešel.“ „Slyšela jste, co říkali?“ „Blonďák přišel a neustále opakoval, že už to nevydrží.“ „A Arias? Co mu odpověděl?“ Pokrčila rameny. „To nevím, zavřeli dveře.“ „Jak dlouho zůstal uvnitř?“ „Nevím,“ řekla váhavě. „Pět nebo deset minut.“ „Aha…“ řekl Caldas zamyšleně. Žena dodala: „Je mi ho líto, víte?“ „Koho?“ „Blonďáka. Byl to hodný kluk. Musel být strašně zoufalý, když udělal něco takového.“ Caldas pokýval hlavou. „A taky hrozně vyděšený,“ řekla ještě žena a ukázala na sousedův dům. „Však víte, co se povídá, Blonďákovi prý někdo vyhrožoval.“ „Ano.“ „Bůh nedopusť, ale Arias může být klidně další na řadě.“ Náhle se ženin výraz úplně změnil.

180

Pláž utonulých

Zopakovala, že nechce roznášet klepy, proklouzla mezi policisty a spěšně vykročila k východu z uličky.

Zvedla hlavu, jen aby pozdravila Josého Ariase, který právě přicházel.

181

Čekat

Lhát 1. Klamat, zapírat, mluvit nepravdu. 2. Přehá­ nět, bájit, vymýšlet si.

„Nevím, o čem to mluvíte,“ řekl Arias svým hlubokým hlasem. V každé obří tlapě nesl několik igelitových tašek ze supermarketu. „Lhal jste mi,“ zopakoval Caldas. „Tvrdil jste, že jste s Castelem léta nemluvil.“ „Protože je to pravda,“ zavrčel obr a položil tašky na zem.

Caldas byl najednou rád, že má s sebou Estéveze. Ta slepá ulička nebyla zrovna vhodné místo, kde rozčílit muže Ariasových rozměrů. „Víme, že jste s ním mluvil.“ Arias se otočil k ústí uličky, kde předtím zmizela jeho sousedka, a Caldas si pomyslel, že kdyby pohled zabíjel, padla by mrtvá k zemi. „Zjistili jsme to z výpisu Castelova telefonního účtu. Víte, komu volal naposledy?“ „Jak bych to mohl vědět?“ „Volal vám,“ řekl Caldas a díval se mu do očí. „V sobotu odpoledne, den před svou smrtí.“ „Mně?“ Caldas si představoval, že když Ariase obviní ze lži, uhne pohledem anebo se alespoň projeví nějakým gestem. Ale námořník vypadal jen překvapeně. „Je to vaše číslo?“ zeptal se Caldas a zpaměti odříkal řadu čísel pro případ, že by se spletli.

Když Arias potvrdil, že je to jeho telefon, inspektor dodal: „Už si na ten sobotní hovor vzpomínáte?“ Arias sklonil hlavu. „Smím se zeptat, proč vám volal? Pokud jste spolu nemluvili osobně, jak vysvětlíte, že vám telefonoval?“ 182

Pláž utonulých

Námořník ještě několik vteřin hleděl do země a Caldas si vybavil hudbu, kterou ten blbec Losada pouštěl během pořadu, zatímco přemýšlel. „Blonďák ztratil na moři jeden odrazník,“ řekl nakonec Arias. „Volal mi, aby se zeptal, jestli jsem ho náhodou ne­ našel.“ „Co že to ztratil?“ „Odrazník,“ zopakoval rybář. „Je to něco jako nárazníky u auta, chrání loď před nárazem do mola. Občas některý upadne.“ „A proč jste mi to neřekl, když jsem se vás ptal, jestli jste s ním nemluvil?“ Arias se sklonil k taškám. „Nevzpomněl jsem si.“ Když minuli Monteferro, začaly na přední sklo auta dopadat první kapky. Zpočátku byl deštík mírný, ale brzy se proměnil v prudký liják. Staženým okénkem dovnitř pronikaly krůpěje vody a cákaly na inspektora. „Lhal nám,“ řekl Rafael Estévez. „Já vím.“ „Proč jste se nezmínil o té Castelově návštěvě?“ „Abych prozradil jeho sousedku?“ Leo Caldas odmítavě mlaskl. „Kromě toho by si zase něco vymyslel, stejně jako nám lhal o tom telefonátu.“ „To je fakt.“ Inspektor se zavrtěl na sedadle a vzpomněl si na větu, kterou vyslechla zvědavá sousedka. Já už to nevydržím, zopakoval prý Blonďák několikrát, než vešel do domu. A číšník v Rybářově baště ho v sobotu večer slyšel říkat něco podobného.

Všechno to skončím, zabručel Castelo, když dopil skleničku.

Ta slova inspektorovi vrtala hlavou. Proč byl Castelo tak vyděšený?

Nápis na člunu, všechny ty amulety, co nosil při sobě, i nečekaná návštěva bývalého přítele, to všechno ukazovalo jedním směrem, stejně jako rána na Castelově hlavě a hrůza vepsaná ve tvářích Josého Ariase a Marcose Valverdeho.

183

Lhát

Prudký déšť ustal a stěrače teď mohly vždy chvíli odpočívat, než setřely roztroušené kapky ze skla. Caldas otevřel oči a sledoval bílé zpěněné hřebeny vln čeřící temně šedou hladinu moře po levé straně. Přemýšlel, kde může být Castelova loď.

Někdo se k ní musel přiblížit s jiným plavidlem, aby ho mohl zabít. Tak co se k čertu s Blonďákovou lodí stalo?

Podíval se dopředu na město Vigo, táhnoucí se podél ústí řeky jako temná skvrna. Nejdřív nízké domky, pak moderní věžáky čtvrti Coia a ještě dál zbytek města neuspořádaně rozhozený po březích řeky, se siluetou nemocnice tyčící se nad ostatními střechami na hoře Castro.

Leo Caldas opět zavřel oči a v myšlenkách zabloudil od Castelovy lodi do místnosti číslo 211 oné vysoké budovy, k vyzáblým pažím strýce Alberta a k zelené masce, jež mu pomáhala dýchat.

184

Pláž utonulých

Přestávka 1. Kratší přerušení, přechodné zastavení něčeho; pauza. 2. Polevení, uvolnění, volno, dočasná úleva, krátký oddych. 3. div. Meziaktí, pauza při před­ stavení. 4. hud., jaz., lit. Pomlka, pauza.

Estévez odešel na oběd. Po půlhodině strávené v křesle snahou srovnat si myšlenky vzal Leo Caldas ze stolu svůj černý zápisník a vstal. Věděl, že bude mít jasnější mysl na procházce mezi lidmi než o samotě v kanceláři.

Z komisařství sestoupil dolů k zahradám Monte Ríos a kráčel podél moře na hrot vlnolamu skýtajícího ochranu lodím v přístavu. Vítr vymetl mraky z oblohy nad ríou a z přístavu vyplouvaly na volné moře dvě plachetnice. Představil si Valverdeho ženu, jak stojí za prosklenou stěnou svého designového domu a usmívá se na první slunečné odpoledne po mnoha dnech.

Zapálil si cigaretu a opřel se o zídku nad ríou vedle rybáře, který nahazoval prut do moře. Pohlédl dolů na zpěněné vlny tříštící se o beton hráze. Pomyslel na Castela a v duchu ho viděl, jak se zoufale snaží plavat se spoutanýma rukama, stejně jako muž ve žlutém, který na něj ve snu volal o pomoc.

Přemýšlel, jestli vrazi spoutali Castelovi ruce ještě z jiného důvodu, než aby mu zabránili plavat anebo předstírali jeho sebevraždu. Kdokoli zapletený do vraždy by se v tom případě snažil zbavit nahromaděné úzkosti. Jenže José Arias se svůj strach snažil skrývat. Co mohlo vyvolat takovou hrůzu u obra jako on?

Caldas se vydal po hrázi zpět. V dálce proplouvala obchodní loď a zvuk její sirény byl stejně monotónní jako existence Justa Castela. Jedinou disharmonii v životě osamělého námořníka představoval počmáraný člun, ale nápis na něm se vztahoval k dávné minulosti — potopení lodi Xurelo. Leo 185

Přestávka

Caldas nevěřil na náhody. Byl přesvědčený, že obě události spolu souvisí. Hrůza, která Castela přinutila naplnit si kapsy amulety, se zračila také ve tvářích jeho bývalých kolegů. Proč odmítali mluvit? Bylo opravdu možné, aby se Antonio Sousa vrátil? Inspektor si pomyslel, že se nejspíš za kapitánovu smrt mstí někdo jiný. Ale kdo? A proč teď, po tak dlouhé době?

Cítil, že má pořád k odhalení pravdy daleko. Od Blonďákovy smrti uplynulo pět dnů. Pokud nebude postupovat rychleji, možná se ji nedozví nikdy.

Inspektor byl stále ještě ponořen do úvah, když na ulici Cánovas del Castillo minul skupinu turistů, kteří před chvílí na molu vystoupili z výletního parníku. Někteří mířili ke stánkům s ústřicemi na trhu Piedra, jiní do nového obchodního centra, které vypadalo jako černá páska přes oko města hledícího na moře.

Než došel k podloubím Ribeiry, odbočil do ulice Real a vystoupal do historického centra. Manuel Trabazo měl pravdu.

Dříve se ošklivé domy téměř nestavěly.

Podíval se na hodinky. Kvůli procházce mu zbylo velmi málo času na oběd. Vešel do náhodně vybrané restaurace a objednal si bagetu s pečenou šunkou a sklenku bílého vína.

Posadil se k baru a myslel na Estéveze. Představoval si, jak hltavě polyká svůj oblíbený salát v některém z nedalekých barů.

Když dopil kávu, vstal a ulicí Palma zamířil ke katedrále.

Jednou z bočních uliček zahlédl číšníky, jak na náměstí Constitución prostírají stolky v zahrádkách restaurací. Město se na sluníčku pomalu probíralo ze strnulosti jako zvíře protahující si nohy po dlouhém spánku.

Ve vchodu do rádia pozdravil Leo Caldas vrátného. Neměl v úmyslu vejít do studia dřív, než to bude nezbytně nutné, proto si zapálil další cigaretu, aby měl důvod zůstat do poslední chvíle na ulici.

Když začaly zvony odbíjet celou, uhasil špaček a vyšel po schodech. Na chodbě uslyšel znělku Hlídky na vlnách. Nakoukl do režijní místnosti a zamával na Rebeku a zvukového technika.

186

Pláž utonulých

„Ten posluchač z úterý nepřišel,“ informovala ho Rebeca. „Který?“ „Ten, co mu dávají pořád dýchat, pamatuješ? Měl se zastavit, abyste spolu zašli na městskou policii.“ Úplně na něj zapomněl. „Aha.“ Na druhé straně skleněné přepážky seděl u mikrofonu Santiago Losada a zuřivě ukazoval na hodiny. „Jdeš pozdě,“ řekl místo pozdravu, jakmile inspektor vstoupil do studia. „Jako vždy,“ odpověděl Caldas a posadil se na židli u okna.

Vypnul mobil a položil ho na stůl vedle otevřeného zápisníku.

Jako součást nějakého rituálu se hudba ztišila, červené světlo nad studiem se rozsvítilo a Santiago Losada spustil afektovaným hlasem: „Milí posluchači, hlásí se vaše… Hlídka na vlnách. Pořad, kde se hlas občanů setkává s hlasem představitelů veřejného pořádku s jediným cílem: zlepšit život v našem městě.“ Leo Caldas by celou tu dlouhou řadu pitomostí, jimiž ho představoval posluchačům jako boxera před zápasem, mohl odrecitovat zpaměti. „Je tady s námi bojovník se zločinem, nesmiřitelný obhájce poctivých občanů a obávaný ochránce našich ulic, hlídkující inspektor Leo Caldas. Dobré odpoledne, inspektore.“ „Dobré odpoledne.“ „Inspektor usedá k mikrofonu Rádia Vigo, milí posluchači, aby vám byl k dispozici v naší Hlídce na vlnách, kterou jsme pro vás dnes připravili.“ Caldas se otočil k oknu. Zahradníci využili přestávky mezi deštěm a zametali spadané listí v parku Alameda, kde děti už zase honily holuby. Sluchátka si nasadil až ve chvíli, kdy Rebeca v režijní místnosti zvedla papír se jménem prvního volajícího a Losada mu předal slovo. „Dobré odpoledne, Ricardo. Předávám vás Leu Caldasovi, našemu Hlídači na vlnách.“ Ricardo šel přímo k jádru věci: „Volám vám, protože mě mí sousedé seshora v noci obtěžují a já bych chtěl vědět, jestli s tím můžu něco dělat.“ 187

Přestávka

„Jak vás obtěžují?“ zeptal se Losada. „Však víte…“ „Ne, nevíme, naši posluchači to nevědí,“ opravil ho moderátor strojeně. „Svěřte se městu Vigu, jak vás sousedé obtěžují.“ „Vždyť to znáte… dělají hluk.“ „Jaký typ hluku?“ naléhal Santiago Losada a Caldas přemítal, k čemu ho vlastně v pořadu potřebuje, když ho skoro nepustí ke slovu. „Jsou strašně vášniví,“ vysvětlil posluchač. „Cože?“ „Jsou spolu jen krátce a pochopitelně se chtějí poznat. Ale jedna věc je poznávat se a druhá celou noc vyřvávat. Už to trvá tři týdny.“ „Příhodná otázka pro muže, jako je inspektor Leo Caldas,“ usmál se Losada. „Tak co nám k tomu řekne náš Hlídač na vlnách?“ Sprosťák, pomyslel si inspektor.

Chystal se posluchači odpovědět, ale Losada najednou zvedl ruku a ve sluchátkách se rozezněla stejná melodie jako posledně. Caldas rozhodil rukama. Jak má člověk vymyslet něco smysluplného s takovou hudbou v pozadí?

Hlasatel přiblížil rty k mikrofonu a pomalu spustil ruku. „Nuže, inspektore?“ „Nemyslím, že by se s tím dalo něco dělat,“ řekl Caldas.

Ale Santiago Losada ho nemínil nechat z podobného tématu tak snadno uniknout. „Neexistují nějaké normy ohledně hluku?“ zeptal se.

Caldas si nebyl jistý. „Ne pro tento typ hluku. Vaši sousedé jsou ve svém bytě, že ano, Ricardo?“ „Ano, v jejím bytě,“ řekl posluchač. „V tom případě se nedá nic dělat.“ „Ale oni záměrně křičí, aby mě rušili,“ rozčiloval se Ricardo. „To možná mění situaci,“ zasáhl Losada a mávl rukou na technika, aby opět pustil melodii, která zněla jako hudba z kresleného filmu.

188

Pláž utonulých

Caldas ho gestem požádal, aby ji ztišil, ale Losada držel ruku vzhůru ještě několik dalších sekund. „Mění to situaci, inspektore?“ zeptal se.

Co ten blbec Losada čeká? Že pošle policisty do jejich ložnice, aby změřili decibely? „Já jsem byl taky kdysi čerstvě ženatý, pane Hlídači,“ nevzdával se Ricardo. „Ale ujišťuju vás, že ta holka křičí, jen aby mě naštvala. To nemůže mít jiný důvod.“ „Aha…“ Aby rozhovor ukončil, požádal Caldas posluchače, ať jim na sebe nechá kontakt ve studiu, a slíbil, že celou záležitost probere s městskou policií.

Do zápisníku v černých deskách si zapsal: městská policie — jedna, Leo — nula.

Následující tři hovory se týkaly problémů s dopravou, pátý volající si stěžoval na nedostatečné pouliční osvětlení v místě jeho bydliště, šestým byl fotbalový fanoušek pohoršený sestupem klubu Keltů, pak zavolal muž, kterému se na ulici zaběhl pes…

Na konci pořadu měl Caldas v sešitě napsáno: městská policie — jedenáct, Keltové — jedna, Leo — nula.

Caldas neposkytl řešení ani jednomu z posluchačů, ale protože pokaždé, když zmlkl, zvedl Losada ruku a ozvala se ta zatracená melodie, mluvil tentokrát víc než jindy.

Sundal si sluchátka. „Jak se jmenuje ta skladba, kterou pouštíš předtím, než odpovím?“ „Jmenuje se Promenade nebo Walking the Dog.“ „Má dva názvy?“ Santiago Losada přisvědčil: „Je to od Gershwina.“ „Nepamatuješ si, že jsem tě žádal, abys ji už nepouštěl?“ „Mně se zdá, že se tam hodí.“ Leo Caldas si vzal ze stolu telefon a vstal. „Mně ne.“ „Ale všichni říkají, že se jim líbí.“ „Kdo je to všichni?“ 189

Přestávka

„Nevím, Leo,“ moderátor ukázal z okna na park Alameda. „Prostě všichni. Copak nechodíš mezi lidi?“ Caldas neodpověděl. Zavřel sešit a zamířil ke dveřím studia. „Mimo to ta hudba dokonale zapadá do toho, o co se snažíme, Leo.“ Inspektor se vrátil. „O co se snažíme? Nechtěl bys mi laskavě vysvětlit, o co se sakra snažíme? Ale mně je to vlastně úplně jedno. Prostě nechci, abys tu hudbu pouštěl. Ne když mám mluvit.“ „Dovol mi, abych ti připomněl, že je to můj pořad.“ „Jsi prostě blbec.“ Caldas vyšel ze studia a zamával na pozdrav Rebece. V přízemí mu zastoupil cestu vrátný. „Hledal vás tady nějaký chlapík, inspektore.“ „Sakra, to byl ten, co ho nechávají dýchat. Kde je?“ „Odešel.“ „Kam?“ „Nevím. Když jsem mu řekl, že nahoru nemůže, sebral se a šel.“ „Proč jste ho za námi nepustil?“ „Protože byl namol,“ odpověděl vrátný.

Západ slunce nad historickým centrem zbarvil nebe do oranžova jako na obraze od Lodeiry, který visel na zdi u Eligia.

Caldas se vydal ke komisařství a cestou si zapnul mobil. Displej se okamžitě rozsvítil a objevil se na něm symbol zmeškaného hovoru.

Caldas si musel jméno volajícího přečíst dvakrát. Alba.

Alba? Proč mu volá po takové době? Zůstal stát uprostřed chodníku s telefonem v ruce a zíral na displej. Neměl odvahu zavolat jí zpátky. Řekl si, že pokud jde o něco důležitého, ozve se sama. Znovu vykročil a v duchu proklínal Losadu a celý jeho zatracený rozhlasový pořad. Proč musel mít telefon vypnutý zrovna ve chvíli, kdy volala Alba?

Po několika krocích se náhle zastavil a vytočil číslo. „Haló?“ „Máš ve své Knize idiotů zapsaného Santiaga Losadu?“ 190

Pláž utonulých

„Toho moderátora?“ zeptal se otec a vzápětí odpověděl. „Pochopitelně.“ Caldas si oddechl a schoval telefon do kapsy kalhot. Potom opět vyrazil a myslel přitom na Albu.

191

Přestávka

Běžný 1. Obecný, všeobecně známý, normální, sa­ mozřejmý, přirozený, všední, každodenní. 2. Součas­ ný, nynější, právě probíhající. 3. Navyklý, zaběhnutý.

4. Častý, hojný, rozšířený, četný. 5. Prostřední, prů­ měrný, obyčejný, prostý, typický, řadový, šablonovitý, konvenční. 6. Zákonný, odpovídající předpisům nebo právu, pravidelný, regulérní, předepsaný; např.: běžný postup.

Odpoledne strávil ve své kanceláři za zavřenými prosklenými dveřmi a s telefonem na stole. Ještě jednou zavolal otci a slíbil mu, že se další den zastaví v nemocnici. Několikrát otevřel modrou složku s dokumentací Castelova případu, ale nedokázal se na čtení soustředit. Napadlo ho, že by si mohl vyžádat soudní povolení k exhumaci Sousovy mrtvoly, protože to byl jediný způsob, jak si ověřit, jestli tělo nalezené v sítích rybářské lodi opravdu patřilo ztracenému kapitánovi.

Ale nečekaná návštěva komisaře Sota mu ten nápad vyhnala z hlavy. „Nějací podezřelí?“ zeptal se komisař, když ho Caldas seznámil s podrobnostmi případu. „Ne.“ „Nikdo?“ „No…“ „No co?“ „Je tady nějaký Antonio Sousa, který s tím může mít něco společného.“ Sám nevěděl, proč to řekl. „Kde je?“ zeptal se komisař Soto.

Ticho.

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Estévez. „Ty víš, kde je ten Sousa?“ obrátil se komisař na Aragoňana.

192

Pláž utonulých

„V dřevěné rakvi, posledních dvanáct let.“ „A to je ten váš podezřelý?“ „No, že by byl zrovna podezřelý…“ usmál se Estévez.

Soto se obrátil k inspektorovi. „Co se to s tebou sakra děje, Leo?“ zvolal, než odešel. „Dokonce i Estévez chápe, jaká je to pitomost.“ Když osaměli, inspektor se ho zeptal: „To jsi přišel jen proto, abys ze mě udělal hlupáka?“ „Omlouvám se, šéfe.“ „To je jedno,“ zamumlal Leo Caldas a vrátil se ke složce. „Tak co se děje?“ „Zatímco jste byl v rádiu, zavolal jsem Claře Barciové. Před pár hodinami našel nějaký rybář potopenou loď. Mohla by být Castelova. Ještě teď odpoledne se ji pokusí vyzvednout.“ „Kde je?“ „Nevím přesně. Chcete, abych vás tam hodil?“ Caldas vytočil číslo Clary Barciové. Protože nebrala telefon, nechal jí na záznamníku vzkaz. Když zavěsil, Estévez si pískal Gershwina. „Co si to pískáš?“ „Promiňte, je to strašně vtíravá melodie.“ To mu ještě scházelo. „Ty jsi poslouchal ten pořad?“ „Jako vždycky.“ Estévez byl větší blázen, než si Caldas myslel. Copak mu nestačí, že ho vidí celý den na komisařství? „Ty si pouštíš rádio, abys mohl poslouchat Hlídku na vlnách?“ „To není třeba, šéfe. Olga nám to pouští místním rozhlasem.“ „Cože?“ „To jste nevěděl?“ Caldas klesl do křesla a zíral do stropu. Potřeboval si od všeho odpočinout. „Tak jedeme se podívat na tu loď, nebo ne?“ naléhal Estévez. „Radši pojedeme až zítra.“ 193

Běžný

Rafael Estévez ho vysadil u radnice. Caldas zašel na oddělení městské policie a odevzdal tam běžné stížnosti, které si zapsal v rozhlase. Potom se vydal pěšky k Eligiovi, odložil telefon na barový pult a objednal si skleničku bílého vína. Když mu Carlos nesl druhou, položil před něj talířek se šunkovými kroketami.

Profesoři už dávno věděli, že píseň od Gershwina má dva názvy.

Téměř o hodinu později, když Caldas vycházel z hospody, si jeden z nich tu proklatou melodii stále ještě pískal.

Doma si Caldas pustil rádio a lehl si na pohovku. Z dřímoty ho probralo zvonění mobilního telefonu. „Haló?“ „Právě jsem si vyslechla váš vzkaz, inspektore. Nevolám moc pozdě?“ Caldas měl chuť zavěsit, přesto řekl: „To je v pořádku, Claro. Vytáhli jste tu loď z vody?“ „Ano, ale obávám se, že tam nic důležitého nenajdeme,“ omlouvala se kriminalistická technička.

Ani Caldas nečekal, že se najdou nějaké stopy na lodi, která ležela několik dnů na dně moře. „Jste si alespoň jistí, že je to Castelova loď?“ „To ano.“ „Kde byla?“ „Potopená nedaleko majáku na Punta Lameda na Monteferru. Víte, kde to je?“ „Je to poblíž té pláže, kde se našlo tělo?“ „Ne, ne. Loď byla na druhé straně hory, těsně u skal,“ řekla policistka Barciová. „V trupu měla díru a na palubě několik těžkých kamenů. Ten, kdo ji potopil, chtěl mít jistotu, že nevyplave na hladinu.“ Caldas ukončil hovor a znovu si lehl. To, co mu Clara Barciová řekla, nedávalo smysl. Proč by potopili loď tak blízko břehu, kdyby nechtěli, aby ji někdo objevil? Proč to neudělali daleko na otevřeném moři?

Ospale o tom přemýšlel a zíral na mobil položený na stolku, jako by ho pouhým pohledem mohl přimět, aby zazvonil.

194

Pláž utonulých

Brázda 1. Povrchová struktura pole vznikající při orbě nebo výsadbě. 2. Rýha, žlábek, drážka různého původu. 3. geol. Geomorfologický útvar na zemském povrchu; zlomové pásmo, hlubokomořský příkop.

4. Zče­ření vody za lodí nebo jiným tělesem pohybujícím se v kapalině. 5. horn. Podbrázdění, podrubání; spodní zásek, zářez. 6. meteor. Tlakový útvar vznikající v zem­ ské atmosféře.

Ráno vstal a pustil si sprchu. Stál pod proudem horké vody se zavřenýma očima a pak se natáhl, aby na poličce nahmatal holicí strojek. Rád se holil ve sprše, bez pěny a zrcadla. Stačilo přejet dlaní po tváři a zkontrolovat, jestli někde nezůstalo ostré strniště. Přestal se tak holit pouze na několik týdnů, když dostal od Alby elektrický strojek. Nikdy si na něj nezvykl.

Když se oholil, pečlivě se namydlil. Celé tělo měl pokryté mýdlovou pěnou, když vtom uslyšel zvonění telefonu.

Jen jeden člověk mu mohl volat tak brzy.

Vystoupil ze sprchy a přešel z koupelny do obývacího pokoje. Na podlaze za sebou zanechával stopu bublinek jako brázdu mořské pěny. „Haló?“ „Leo, to jsem já.“ „Kdo?“ řekl a cítil se kvůli té otázce trapně. „Já, Alba,“ odpověděla, jako by to bylo nutné. „Aha, ahoj.“ „Promiň, že ti volám tak brzy.“ Oba věděli, že na její hovor pro něj nikdy nebude moc brzy. „To nic.“ „Slyšela jsem o Albertovi. Jak mu je?“ Její hlas zněl, jako by ho naposledy slyšel včera.

195

Brázda

„Jde to.“ „A jak se má otec?“ „Dobře…“ „Dáš mu za mě pusu?“ „Jistě,“ zašeptal. „A jak se máš ty, Leo?“ Špatně, pomyslel si, já se mám špatně. „Dobře,“ řekl. „A ty?“ „Já… taky.“ Když se rozloučili, otřel vodu z telefonu a odložil ho displejem dolů na noviny. Pak se vrátil do sprchy s pocitem, že mu Alba právě navěky unikla, jako pěna, jež mu stékala po těle a tvořila louži na podlaze.

196

Pláž utonulých

Stopa 1. Záchytný bod, vodítko, klíč k záhadě.

2. Známka, znamení, náznak, zbytek, pozůstatek, ná­ dech nebo špetka něčeho. 3. Otisk nohy, šlépěj, šlápo­ ta. 4. Vyježděná kolej, vyhloubená stopa, brázda nebo rýha. 5. Délková míra rovna 0,3048 m. 6. mysl. Zá­ pach po štvané zvěři.

Hora Monteferro byla posledním nedotčeným kusem pobřeží na jih od Viga. Jako zázrakem odolala stavebnímu šílenství, a přestože šíje, jež ji spojovala s pevninou, byla posetá nízkými domky, její příkré svahy stále ještě pokrývala zeleň. Na vrcholku se tyčil dvacet pět metrů vysoký kamenný památník, postavený na počest mrtvých mořeplavců.

Potřetí během několika posledních dnů vyjeli z Panxónu silnicí vedoucí na Monteferro. Tentokrát neodbočili doleva na úzkou cestu končící funkcionalistickým domem Marcose Valverdeho, ale pokračovali rovně mezi bělavými kmeny eukalyptů, jejichž silná vůně pronikala do vozu otevřeným okénkem na Caldasově straně.

Za zavřenými víčky viděl Albu. „Tudy?“ zeptal se Estévez a zastavil auto před neupravenou cestou odbočující doprava, která pod klenbou z větví působila jako zelený tunel.

Inspektor otevřel oči a rozhlédl se. Clara Barciová mu řekla, že k majáku na Punta Lameda vede lesní cesta. „Asi ano.“ Estévez otočil volantem a vjel na hrbolatou cestu pod střechou z listoví. Po chvíli vyjeli z lesa a pokračovali po skalnatém úbočí nad mořem, které se blýskalo v paprscích ranního slunce.

197

Stopa

Na posledních sto metrech byla cesta pokrytá asfaltem.

Vedla k malému majáku na útesech západního výběžku Monteferra. Stála tam zaparkovaná dodávka kriminalistického oddělení.

Inspektor vystoupil z auta s podrážděným žaludkem. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se osvěžil mořským vzduchem, a pustil se za Aragoňanem k ochranné mříži majáku.

Z nedaleké skály jim zamával na pozdrav policista Ferro a vydal se k nim. Řekl jim, že prohledávají okolí místa, kde byla objevena loď, ale vytrvalý déšť z posledních dnů bohužel všechny stopy smyl. „Kde byla ta loď?“ zeptal se Caldas. „Tamhle dole,“ ukázal Ferro. „Potopená v laguně mezi skalami. Chcete to místo vidět?“ „Dá se tam sejít pěšky?“ „Ano,“ ujistil je, „ale dávejte pozor, kam šlapete. Některé kameny jsou zrádné.“ Policista Ferro si den u moře očividně užíval jako předčasný začátek víkendu, který hodlal strávit rybařením na své lodi.

Následovali ho dolů po skále. Leo Caldas stoupal na stejné kameny jako Ferro a Estévez šel přesně ve stopách inspektora. Přestože bylo moře téměř klidné, vlny narážející na pobřeží je skrápěly slanými sprškami. Ferro se zastavil těsně u vody a s prstem namířeným k podmořským útesům vysvětloval: „Vybrali si jediné alespoň trochu chráněné místo. Tam o kus dál v moři jsou skály, které tvoří něco jako ochrannou zeď.“ „Já žádné skály nevidím,“ řekl Estévez. „Nemůžete je vidět kvůli přílivu, ale ještě před hodinou měly vrcholky nad hladinou. Vidíte tu pěnu?“ „Jo, pěnu vidím.“ „Tak přesně tam se lámou vlny. Tady uvnitř je moře klidné, chápete? Při odlivu je tu voda nehybná jako v bazénu a i za přílivu proudí jen na povrchu.“ Caldas se rozhlédl. Přesně jak řekl Ferro, v těchto místech byla voda nejklidnější. „Castelova loď byla potopená tady dole?“ „Přímo tady,“ ukázal Ferro. „Měla v trupu díru a uvnitř několik kamenů. Chtěli mít jistotu, že půjde ke dnu.“ 198

Pláž utonulých

„Tu díru udělali záměrně?“ „Ano, a jakou! Vyrazili ji zevnitř. Pak loď naplnili kameny a nechali ji potopit.“ „A jak se sem dostala přes ty skály?“ zeptal se Estévez. „Z téhle strany je v útesech průchod,“ vysvětlil kriminalis­ tický technik. „Ale každý by se sem nedostal. Museli místní pobřeží dobře znát.“ Leo Caldas přikývl. „Kdo ji našel?“ „Nějaký kluk, co pod hladinou lovil úhoře. Dostal se až sem a na dně narazil na loď. Čirá náhoda.“ „Jedna věc je jistá,“ řekl Estévez. „Žádnou loď sem nezanese mořský proud.“ „To určitě ne,“ potvrdil Ferro. „Přivezli ji sem záměrně, na místo, kde ji hodlali potopit. Nechtěli, aby ji někdo našel.“ „Ale kdyby ji potopili na otevřeném moři, měli by větší jistotu, že ji nikdy nenajdou, nebo ne?“ „Pokud by ji odvezli hodně daleko, tak ano. Ale vždycky existuje možnost, že ji proud odnese k nějaké skále, kde se rozbije a skončí na hladině. Naproti tomu tady dole je moře klidné. S pořádnou zátěží by se loď už nikdy nepohnula z místa. Jediné riziko spočívá v tom, že ji náhodou objeví nějaký potápěč, což se skutečně stalo. Ale v tomhle ročním období má málokdo odvahu rybařit pod vodou. Za normálních okolností by zůstala na dně celou zimu a postupně by obrostla mořskými řasami.“ Vrátili se lesní cestou na silnici, ale místo aby zamířili do Panxónu, požádal Leo Caldas Estéveze, aby pokračoval na druhou stranu, na vrchol kopce.

Silnice nejprve stoupala do svahu nízkým akáciovým houštím, které zatím nevytlačily eukalypty. Dál rostly borovicové lesy táhnoucí se až k moři, jež prosycovaly vzduch svou trpkou vůní.

Zaparkovali na volném prostranství u památníku a zamířili k vyhlídce. „Sakra, to je krása,“ zvolal Estévez, když se rozhlédl do dáli.

Caldas musel souhlasit.

199

Stopa

Dívali se na jih. Panxón byl příliš blízko, a tak ho nebylo přes stromy vidět, ale měli hezký výhled na kopec Lourido na konci Americké pláže, a dál na pláž Ladeira pod horou Groba. Záliv uzavírala Baiona se svou středověkou pevností a za ní se v dálce matně rýsovaly obrysy Cabo Silleiro, posledního ohybu na galicijském pobřeží, za nímž se v téměř rovné přímce táhne čtyři sta kilometrů až k mysu Cabo da Roca u Lisabonu.

Na severu se zvedaly ostrovy Cíes se svými běloskvoucími plážemi a za nimi vyčníval Cabo Home, výběžek severního břehu Ríe de Vigo, který se rozvaloval v moři jako líné zvíře.

Byl jasný den, takže v dálce viděli i siluetu ostrova Ons v ústí Ríe de Pontevedra.

Ještě dál dokázali rozlišit obrys další pevniny a Caldas přemýšlel, jestli je to ostrov Sálvora, u něhož před mnoha lety ztroskotala loď kapitána Sousy. „Ty malé ostrovy, co jsou k nám nejblíž, jak se jmenují?“ zeptal se Estévez. „To jsou Estelas,“ odpověděl Caldas. „A proč jste mě sem nevzal dřív?“ Caldas pokrčil rameny. Překvapovalo ho, že člověk schopný bez výčitek svědomí rozbít někomu čelist dokáže takovým způsobem obdivovat krásy krajiny. „Vadilo by vám, kdybych si zašel prohlédnout památník?“ otázal se Aragoňan a inspektor ho doprovodil.

Z vrcholku monolitu pozorovala moře Panna Maria Karmelská s děťátkem v náručí. Na hlavě měla korunu z bronzových květů a pod sochou byl nápis: Salve Regina Marium.

Deska na jedné z bočních stěn monolitu vyzývala k modlitbě za námořníky, kteří nalezli v moři smrt.

Zatímco Estévez obcházel památník, Caldas vytáhl z kapsy mobil. Albin hlas mu od rána zněl v hlavě. Vytočil číslo Manuela Trabaza. Řekl mu, že pod majákem na Punta Lameda našli Blonďákovu loď. Trabazo onu klidnou zátočinu znal. „Myslíš, že se Castelo utopil tam?“ „Ne,“ řekl Trabazo.

Nezaváhal ani na okamžik.

200

Pláž utonulých

„Jak si můžeš být tak jistý?“ „Punta Lameda je na severní straně Monteferra. Pláž, kde našli mrtvého, je na jihu. Kdyby spadl do moře tam, jeho mrtvola by se neobjevila na Madoře. Proud by ji odnesl hlouběji do ríe.“ „Ale neříkal jsi, že na Madorru se vyplaví všichni utopenci z téhle oblasti?“ „Všichni, kteří se utopí někde blízko anebo které to přinese z otevřeného moře,“ opravil ho Trabazo. „Pokud ale tělo spadne do vody mezi skalami na jedné straně Monteferra, nemůže se vrátit a obeplout horu. Vyzkoušej si to. Hoď dřevěnou kládu do moře a sleduj, kde ji to vyplaví. Vsadím se o láhev vína, že nepoplave kolem hory.“ „Aha,“ zamumlal Caldas a uvědomil si, že Blonďáka museli zabít někde jinde a jeho loď potom odtáhli k majáku, aby ji ukryli. „Kde jsi?“ zeptal se Manuel Trabazo. „Tady, na Monteferru. U památníku. Snažím se to všechno pochopit.“ „Jedu na ryby. Nechceš se připojit?“ Na lodi nebyl roky. „Na moře?“ „Z lodi to lépe uvidíš, Leo,“ přemlouval ho Trabazo. „Sejdeme se za půl hodiny v přístavu?“ Caldas seděl zabořený do sedadla, se zavřenýma očima a otevřeným okénkem. „Nezastavíme u Valverdeho a nemrknem na kozy jeho paničky?“ zeptal se Estévez, když vyjeli z lesa mezi první domy.

Leo Caldas nesouhlasně mlaskl. Nezajímala ho její prsa.

Líbil se mu jen její úsměv.

201

Stopa

Padnout 1. Klesnout k zemi působením vlastní váhy. 2. Být poražen anebo přijít o život v bitvě nebo souboji. 3. oděv. Sedět, obepínat tělo, mít správnou velikost. 4. hovor. Poznat, najít, objevit, zjistit, za­ hlédnout, všimnout si; např.: padnout na něco nebo někoho. 5. přen. obklopit, pohltit; např.: padla mlha.

Když ho Rafael Estévez vysadil v Panxónu, vesnice mu připadala jiná. Na promenádě korzovali lidé, několik odvážlivců se dokonce procházelo po pláži s bosýma nohama ve vodě. Na zahrádce Rybářovy bašty se na sluníčku vyhřívalo několik starých námořníků.

Leo Caldas se podíval na hodinky. Tržnice už byla několik hodin zavřená. Na konci mola nahazovali do moře pruty dva rybáři. Inspektor se vydal směrem k nim.

Když procházel kolem jachtařského klubu, ucítil pronikavý zápach, který se mísil s vůní moře. Na druhé straně mříže spatřil tesaře. Využil slunečních paprsků a vytáhl z dílny člun, který při jejich předchozí návštěvě ucpával koudelí. Teď seděl na stoličce a nanášel na dřevo vrstvu dehtu.

Na zemi mu u nohou seděla šedá kočka a sledovala jeho zmrzačenou ruku. V rytmu tahů štětcem otáčela hlavou ze strany na stranu.

Caldas kráčel dál po hrázi k vrším Justa Castela. Stále byly naskládané u nabílené zdi. Zapálil si cigaretu a posadil se na pachole, aby si ji vykouřil.

Ariasova loď Aileen byla uvázaná u bóje s vršemi na palubě. Předpokládal, že loď Justa Castela je zhruba stejně velká, a napadlo ho, jestli je možné protáhnout tak velké plavidlo mezi skalami na Punta Lameda v závěsu za jinou lodí. Musí se na to zeptat Trabaza.

202

Pláž utonulých

Až do té chvíle si Caldas představoval, že na Blonďáka zaútočila jedna osoba z jiné lodi. Ale pokud byla Castelova bárka příliš velká na to, aby ji bylo možné odtáhnout do laguny, museli být do zločinu zapleteni přinejmenším dva lidé. Jeden zůstal na jejich lodi, zatímco druhý odvezl tu Blonďákovu k majáku.

Dokouřil cigaretu a vydal se zpět. Opřel se o zeď jachtařského klubu a pozoroval, jak tesař namáčí štětec do plechovky, otírá přebytečné kapky a pak začne roztírat dehet na dřevo.

Kočka stále otáčela hlavou sem a tam.

Zezadu k němu přistoupil Trabazo. Postavil na zem průhlednou plastovou bednu plnou rybářských vlasců, splávků a umělých návnad a poplácal inspektora po zádech. „Dobrý den,“ pozdravil ho potichu Caldas. „Učíš se od umělce?“ zašeptal Trabazo a pokynul hlavou směrem k tesaři. „Tomu klukovi sice chybí prsty, ale má opravdový talent. Dřevu rozumí jako málokdo.“ „Víš, že jsem si myslel, že se dřevěné čluny už nevyrábí?“ „To je vidět, že nejezdíš na ryby, Calďásku! Dřevo vyžaduje údržbu, proto se moc nepoužívá, ale pravý námořník mu dá přednost. Na dřevěné lodi jsi přímo ve vodě, ponořený v moři.

Cítíš ho až v kostech,“ vysvětlil. „Kdežto plastové a lamináto­ vé čluny se vznášejí na hladině. Je to něco úplně jiného.“ Tesař zvedl zrak. Odložil štětec na plechovku s dehtem a zamával na Trabaza zmrzačenou rukou. „Nemotá se dnes Charliemu hlava?“ zeptal se ho Trabazo a ukázal na kočku. „Nemá k tomu daleko, doktore,“ odpověděl tesař a usmál se pod vousy. „Už půl hodiny sleduje, jak natírám. Čekám, že každou chvíli padne.“ Snesli člun po rampě, položili na dno Trabazovu plastovou bednu a nastoupili. Člun se rozhoupal a Leo si uvědomil, že přijmout pozvání na ryby asi nebyl nejlepší nápad. Ujistil ho o tom nesouhlasný pohled, který Trabazo vrhl na jeho boty.

Jako by říkal: Co to máš za boty, Calďásku?

203

Padnout

Co měli všichni proti jeho botám?

Trabazo začal veslovat směrem k bóji a Leo Caldas se oběma rukama křečovitě držel okraje člunu. „Jak se má otec?“ zeptal se lékař. „Věčně na cestě mezi vinohradem a nemocnicí.“ „Ale je v pořádku?“ „Ano, je,“ odpověděl Caldas a pak se zeptal: „Věděl jsi, že má psa?“ „Tvůj otec?“ „Velkého, hnědého,“ řekl. „Tvrdí sice, že není jeho, ale všude s ním chodí.“ „Však jste kdysi měli fenku… jak že se jmenovala?“ „Cabola,“ vzpomněl si Leo Caldas. „To je ono, Cabola.“ „Ale ta patřila matce. Umřela krátce po její smrti.“ „Na to se pamatuju,“ řekl Trabazo, pustil jedno veslo a hmátl si na kapsu u bundy. „Na lodi ti něco ukážu.“ Připluli k bóji, uvázali veslici a nastoupili na Trabazovu loď, asi pětimetrovou gamelu s malým přívěsným motorem. Kotvu představoval kámen uvázaný na konci řetězu. Trup byl nebesky modrý, ale Caldas si všiml, že by potřeboval nový nátěr.

Nebyla to loď lékaře, byla to loď opravdového rybáře. „Minule, když jsem ti dal tu Sousovu fotku, prohledal jsem pak zásuvky komody. A našel jsem tohle,“ lékař vytáhl z kapsy starou fotografii a podal ji inspektorovi. „Tví rodiče a já.

Napadlo mě, že by ti udělala radost.“ Ani jednomu z nich ještě nebylo třicet. Seděli na schodech, matka s úsměvem na tváři uprostřed mezi oběma přáteli.

Trabazo se natáhl, aby připojil palivovou nádrž, a potom několikrát trhl startovacím lankem, dokud motor nenaskočil.

Caldas si prohlížel snímek, a když se loď roztřásla, pevně se zapřel nohama o palubu. „Víš, že někdy zapomínám, jak vypadala?“ řekl a posadil se na lavici uprostřed gamely. „Někdy se mi o ní v noci zdá, ale obličej, který vidím, není její.“ Trabazo odvázal lano od bóje, usadil se na zádi a s rukou na páce motoru řekl: 204

Pláž utonulých

„Časem všechno odejde, člověk zapomene obličej, potom hlas.“ „Cože?“ zeptal se Caldas a lékař si začal broukat: „Avec le temps, avec le temps, va, tout s’en va…“ „Kdo to zpíval?“ Trabazo otočil zápěstím a loď proplula mezi bójemi. „Léo Ferré,“ odpověděl. „Tvoje matka tu píseň milovala.“

205

Padnout

Oklika 1. Objížďka, zacházka, cesta, která nevede přímo k cíli. 2. přen. Vytáčka, rozvláčnost, odbočování, odbíhání.

Obepluli přístavní hráz a Trabazo zamířil k Monteferru. Gamela si razila cestu mořem se zvednutou přídí.

Pruh země spojující horu s pevninou byl hustě zastavěný vilami. Některé vypadaly, jako by byly pověšené na skále, ale většina byla namačkaná mezi stromy, všude, kde se podařilo najít škvíru s vyhlídkou na záliv. Leo Caldas se mezi nimi snažil rozeznat prosklenou fasádu domu Valverdeových, ale bez úspěchu. „Měli v plánu zastavět celou horu,“ řekl Trabazo a mávl volnou rukou. „Umíš si to představit? Dokonce už začali budovat silnice.“ „A co se stalo?“ Caldas se nerozhlížel. Držel hlavu vzhůru, díval se přímo před sebe a nastavoval tvář chladnému mořskému větříku. „Celá vesnice se vzbouřila a soudce nařídil zastavit kácení.

Myslím, že vydal předběžné opatření. Uvidíme, jak dlouho to vydrží.“ Pokaždé když chtěl Manuel Trabazo promluvit, snížil otáčky motoru, aby ho inspektor slyšel. „Byl jsi za donem Fernandem?“ „Ano,“ odpověděl Leo Caldas. „Bylo to k něčemu?“ „Jistě.“ „Celé roky fotil námořníky.“ Na inspektora ale nejvíc zapůsobilo něco jiného. „Víš, že si archivuje všechny zprávy o ztroskotaných lodích?“ „A nezajímají ho jen ztroskotání,“ ujistil ho Trabazo. „Schovává si všechno, co se týká místních rybářů. Je to jeho 206

Pláž utonulých

způsob, jak projevit lásku k moři. Prostřednictvím zážitků jiných.“ „Aha…“ Nechali domy za sebou a pluli kolem borových lesů pokrývajících svahy hory nad skalnatými útesy. Na vrcholu se tyčil monolit postavený na památku všem utonulým námořníkům. „Pak poplujeme tamhle,“ ukázal Trabazo k pobřeží. „Ukážu ti jedno místo, které nikdo nezná. Říkám mu Skála mořských okounů. Už tam rybařím přes třicet let.“ „Chytáš jen mořské okouny?“ „Tam ano. Jen překrásné mořské okouny,“ vychloubal se Trabazo. „I když dneska už nevíš, co se ti chytne na udici. Víš, že Blonďák před několika měsíci ulovil měsíčníka? Dokonce přijela televize udělat reportáž.“ Caldas přikývl. „Četl jsem tu zprávu v novinách.“ „Ukázal ti ji Fernando?“ „Ne,“ řekl Caldas. „Castelo ji měl zarámovanou v obýváku.“ Loď plula dál podél břehů Monteferra. Vpředu se v dálce objevily ostrovy Cíes. Teď to nevypadalo, že jsou tak blízko jako z vrcholu hory. „Blonďák se nemohl utopit dál než tady,“ vysvětlil Trabazo, zpomalil loď a ukázal na oblou skálu. „Všimni si těch vln.

Vidíš, jak se tady tříští? Kdyby se utopil za tou skálou, proud by ho nevyplavil na Madoře, ale někde na druhé straně hory, chápeš? I kdyby se loď potopila tam, Castelo musel spadnout do vody před tímhle místem.“ „Rozumím.“ „Nemohla to být sebevražda.“ „Já vím,“ připustil Caldas s pohledem upřeným do dálky.

Trabazo očekával obšírnější odpověď, ale nezdálo se, že by mu ji byl inspektor ochoten poskytnout. „Máš představu, kdo to mohl udělat?“ zeptal se Manuel Trabazo. „Ty víš, co se povídá ve vesnici, že?“ „Co se povídá?“ „Víš to, nebo ne, Manueli?“ 207

Oklika

„Víceméně.“ „A co si o tom myslíš?“ „Co bych si měl myslet?“ Caldas se rozhodl zeptat bez oklik: „Věříš na duchy, na zjevení?“ „Sakra, Leo!“ odfrkl. „O takových věcech se na lodi nemluví.“ „Ale věříš na ně, nebo ne?“ Trabazo prudce zatáhl za páku kormidla a příď lodi se zvedla. „Ne,“ řekl.

Potom zaklepal na kov motoru a plivl přes palubu.

Několik minut pluli mlčky, dokud se mezi skalami nevynořil maják na Punta Lameda. Dodávka kriminalistických techniků byla stále ještě zaparkovaná na asfaltovém úseku cesty.

Trabazo připlul k útesu a nechal loď vznášet se na hladině s motorem puštěným na volnoběh. „Je to tamhle,“ ukázal. „Dokonalé místo, kde něco schovat, což mě předtím nikdy nenapadlo.“ Caldas přikývl. „Teď to není vidět,“ pokračoval doktor, „ ale několik metrů od břehu je bariéra ze skalních útesů. Za přílivu se vlny převalují přes ně, ale v hloubce je voda pořád klidná.“ Caldas se naklonil přes okraj lodi. Ve vodě pod nimi se vlnila celá kolonie tmavých mořských řas. Připomínaly mu paroží běžícího stáda losů, které se zvedá a klesá do rytmu. „Nemůžeme jet blíž?“ „Teď bychom riskovali, že narazíme do skal, ale dvě hodiny před odlivem nebo po něm se dá vplout celkem snadno. Jen je potřeba umět to s motorem,“ vysvětloval. „A jakmile propluješ kolem útesů, jsi v bezpečí. Jako bys byl v bazénu.“ „Dá se vplout jen za odlivu?“ „Jedině tehdy jsou všechny skály nad hladinou a voda je klidná.“ „A myslíš, že je možné protáhnout dovnitř v závěsu jinou loď?“ 208

Pláž utonulých

„Jako je Blonďákova?“ Trabazo zavrtěl hlavou. „Ne, neměl bys dost místa na manévrování.“ „Toho jsem se obával,“ řekl Caldas s povzdechem. „Když vyplul z přístavu, byl na lodi sám, že?“ Inspektor souhlasně přikývl. „Takže byli dva,“ prohlásil Manuel Trabazo, jako by mu četl myšlenky. „Přinejmenším,“ vzdychl Leo Caldas a pak se zeptal: „Nepřipadá ti jako příliš velké riziko potopit loď tady?“ „Pokud neznáš pobřeží, tak by to nebylo jen riziko, ale přímo sebevražda.“ „Tak to nemyslím,“ opravil se Caldas. „Někdo to všechno mohl vidět z pevniny nebo z lodi.“ „Pochybuju. V neděli ráno na moři nejsou profesionální rybáři. A my ostatní tak brzy nevstáváme,“ usmál se. „A už vůbec ne za deště.“ „Víš, v kolik hodin byl v neděli odliv?“ Lékař odvrátil oči a v duchu počítal. „První odliv byl kolem půl šesté ráno a druhý asi o dvanáct hodin později, kolem šesté večer.“ Caldas mlaskl. „Muselo to být ráno,“ zamumlal s pohledem upřeným na skály ztrácející se v zeleni svahů Monteferra.

Nebyly tam žádné domy. Žádné okno, za kterým mohl stát náhodný svědek. „Dá se odtud vylézt na břeh?“ zeptal se a ukázal do laguny. „Copak ti neříkám, že je klidná jako bazén? Dá se tam vlézt a vylézt bez problémů, dokud příliv nezaplaví skály. Někteří námořníci z vesnice sem dřív chodili klást vrše.“ Pod majákem ležely hromady kamení. Vzpomněl si na kameny použité k zatížení Castelovy lodi. Nemuseli je nikde hledat.

Pohledem se snažil najít kriminalistického technika Ferra.

Měl by být někde poblíž, na skalách svažujících se do vody.

Ale pak toho nechal, protože se mu z houpání lodi udělalo nevolno. „Pojedeme?“ 209

Oklika

„Jistě,“ souhlasil Trabazo a zatáhl za páku motoru. „Přišli jsme přece rybařit.“ Příď gamely se zvedla a Leo Caldas s úlevou pocítil na obličeji svěží mořský vánek.

Pluli zpět kolem Monteferra směrem k panxónskému přístavu. „Vyměňme si místa,“ požádal ho Trabazo a náhle vypnul motor.

Caldas udělal dva nejisté kroky a zhroutil se na lavici na zádi. Zápach benzínu tady byl mnohem intenzivnější.

Trabazo se natáhl pro vesla a zasunul je do opěrek. Potom se posadil na lavici, kde předtím seděl Leo, a s pohledem upřeným na inspektora začal veslovat. „Važ si toho, Calďásku,“ řekl mu. „Nikdo kromě mě Skálu mořských okounů nezná.“ Caldas postrádal čerstvý větřík, který mu foukal do tváře, když byl zapnutý motor. „Musíme tam veslovat?“ zeptal se. „Chceš, aby ryby věděly, že tam jsme?“ Inspektor polkl. „Ne, jistěže ne,“ připustil.

Trabazo si začal pískat píseň Léa Ferrého, kterou si zpíval už v přístavu. Na lodi to byl šťastný muž.

Leo Caldas nikoli. „Je to ještě daleko?“ zeptal se znovu po několika minutách.

Trabazo zavrtěl hlavou. „Je to tamhle vpředu.“ Caldas se vyklonil z lodi a rozhlížel se po hladině před přídí. Až k pobřeží nebylo vidět jediný kámen, dobrých několik stovek metrů. „Jsi si jistý? Žádnou skálu nevidím.“ „Pochopitelně, že ji nevidíš, Calďásku. Myslíš, že by byl úspěch ji objevit, kdyby byla všem na očích? Skála mořských okounů je třicet metrů pod hladinou.“ „Aha.“ „Však uvidíš. Vsadím se s tebou o láhev vína v Rybářské baště, že během dvou hodin jich zabere aspoň pět.“ 210

Pláž utonulých

Caldas neměl na víno ani pomyšlení. Dvě hodiny? Nedokázal však přítele požádat, aby rybaření zkrátil. Trabazo vypadal stejně posedlý mořskými okouny jako kapitán Achab bílou velrybou.

Vstal a vytáhl z kapsy mobilní telefon. Alespoň zavolá Estévezovi, aby ho přijel vyzvednout později. „Nechystáš se použít ten krám v blízkosti mých ryb, že ne?“ varoval ho tichým hlasem Trabazo. Říjnové slunce bylo stále otravnější, stejně jako šplouchání vesel a houpání lodi. „Cože?“ „Už jsme skoro nad skálou. Co myslíš, že moje rybky udělají, až tě uslyší mluvit? Budou se dívat, jak je lovíme? Vypni to, dělej.“ Leo Caldas se zase posadil. Bylo mu špatně. Vypnul telefon, zavřel oči a začal zhluboka dýchat.

Lékař postrčil nohou plastovou bednu. „Proč místo toho slunění nenavlékneš návnadu na udici?“ Caldas otevřel oči. „Návnadu?“ „V té bedně je několik cívek. Vyber dvě, které mají na konci háček. Ušetříme tím čas.“ Trabazo měl pravdu. Čím dříve výlet skončí, tím lépe. „Žížaly jsou v plechovce. Vyber dvě a napíchni je na háčky.“ „Dvě co?“ Caldas se přemohl a otevřel plechovku. Na mokrém písku se v ní hemžily dešťovky. „Jsou živé,“ řekl. „Samozřejmě že jsou živé. Pomodli se za ně otčenáš a na háček s nimi.“ „Do prdele,“ zamumlal inspektor. „Myslel jsem si, že jsi policajt.“ Leo Caldas vytáhl jednu žížalu, ale než ji mohl napíchnout na háček, přemohl ho nával nevolnosti.

Inspektor upřeně hleděl do modrého nebe. Na lodi zvracel tak dlouho, že se Trabazo rozhodl zkrátit jeho utrpení a rychle 211

Oklika

ho dopravil na pevninu. Nejblíže byla malá zátoka na úpatí hory Monteferro, kde teď Leo Caldas ochable ležel na písku a snažil se vzpamatovat. „To jsem si ale našel plavčíka,“ zabručel Trabazo, vstal a odcházel směrem k lodi vytažené na pláž. „Nestydíš se pokazit starci rybářský výlet?“ Caldas neměl ani sílu se usmát. „Aspoň že mí mořští okouni budou spokojení,“ slyšel ho inspektor zdálky. „Nechal jsi jim jídlo na dva týdny.“ Leo Caldas zůstal ležet na písku. Cítil, jak mu krev tepe ve spáncích. Žaludek se mu pomalu uklidňoval, ale záchvat nevolnosti mu přivodil silnou bolest hlavy. Myslel na Albu. Její hlas mu zpočátku připadal vřelý, ale při loučení zněla odměřeně. Vzdychl si a nadzvedl se na loktech.

Bolela ho hlava i duše.

Sledoval, jak se Manuel Trabazo prochází mezi skalami se sáčkem v ruce. Že by hledal kraby? Odkud bere všechnu tu energii?

Bez pohnutí čekal, až se Trabazo vrátí. „Jak se cítíš?“ „Jako bych dostal nakládačku.“ „Máš sílu vrátit se na loď?“ „Jaká je pravděpodobnost, že mi bude zase špatně?“ „Upřímně?“ „Ano.“ „Velká.“ Leo Caldas se rozhlédl. „Pak zůstanu navěky tady.“ Trabazo se usmál. „Tam nahoře je cesta. Dá se sem dojet autem.“ Caldas se podíval na hodinky a zapnul mobil. Rafael Estévez by už měl být v Panxónu. Byl rád, že ho předtím nepožádal, aby ho vyzvedl později. „Myslíš, že bys mohl kolegovi vysvětlit, jak se sem dostane?“ „Má dobrý orientační smysl?“ „Jako poštovní holub,“ odpověděl Caldas a vytočil asistentovo číslo.

212

Pláž utonulých

Trabazo dal Aragoňanovi instrukce a posadil se vedle inspektora. „Našel jsi něco?“ zeptal se Caldas a ukázal na igelitovou tašku. „Je to hrůza,“ zamumlal lékař. „Proč jsou lidi taková prasata?“ Zvedl tašku. „Podívej, co jsem za tu chvilku nasbíral: plechovky, plastové lahve, střepy… A to je docela nepřístupné místo. Někdo dokonce mezi skály odhodil teleskopický klíč.“ „Co?“ „Teleskopický klíč,“ zopakoval Trabazo, vytáhl ho z tašky a podal Caldasovi. „Klíč k utahování matic na kolech u auta.

A docela nový. Byl zapadlý ve škvíře mezi skalami. Jednou vyhodí i volant.“ Inspektor se podíval na klíč. Byla to zahnutá kovová tyč s rozšířeným válcovitým koncem. „Kde jsi ho našel?“ zeptal se a vstal.

Estévez nahoře na cestě několikrát zatroubil. „Zastavíš se ještě v Panxónu?“ zeptal se Trabazo, než se vydal k lodi.

Caldas toužil ukázat klíč co nejdřív patologovi. „Ne,“ odpověděl proto, „vracím se do Viga.“ „Ach tak…“ „Proč?“ zeptal se inspektor. „Chtěl jsem s tebou něco probrat.“ „Nemůžeš mi to říct hned?“ Lékař pokrčil rameny. „Předtím jsem ti říkal, že někteří námořníci kladli vrše na tom místě, kde potopili Blonďákovu loď, vzpomínáš?“ Inspektor si nevzpomínal. „Ano,“ řekl přesto. „Vlastně jsem znal jen jednoho člověka, který tam rybařil.

Víš, koho?“ Jak by to mohl vědět? „Koho?“ zeptal se. „Antonia Sousu. Kapitána.“ 213

Oklika

Inspektor se vyškrábal k silnici, kde čekal Rafael Estévez.

Nahoře se otočil a pohlédl dolů do malé zátoky mezi skalami. Na moři viděl Trabazovu nebesky modrou gamelu, jak se zvednutou přídí míří do panxónského přístavu. Zase z něj byl Manuel Portugalec.

Pozdravil asistenta a nastoupil do auta. Pak stáhl okénko a zavřel oči.

V ruce držel tašku s klíčem.

Pomalu přestával věřit na duchy.

214

Pláž utonulých

Klíč 1. Nástroj, který umožňuje otevírat a zavírat zámky. 2. Nářadí, které slouží k utahování nebo uvol­ ňování šroubů nebo matic. 3. přen. Vodítko, tip nebo stopa vedoucí k vyřešení záhady. 4. přen. Návod k ře­ šení kódu nebo šifry; smluvená abeceda.

„Už je vám líp?“ zeptal se Rafael Estévez, když vcházel do inspektorovy kanceláře.

Leo Caldas přikývl a opřel se v černém křesle. „Odnesl jsi to doktoru Barriovi?“ „Právě od něj jdu.“ „Co říkal?“ „Že vám zavolá, kdyby něco našel.“ „Ale mohl to podle něj být nástroj, který způsobil ránu na Castelově lebce?“ „Jak to mám vědět?“ „Nic víc neřekl?“ „Jen že zavolá, kdyby něco našel.“ Caldas vzdychl a natáhl si nohy. „Dobře.“ Estévez sklopil zrak k podlaze. „Viděl jste, v jakém stavu máte boty?“ zeptal se.

Leo Caldas zvedl nohu a uvědomil si, že si z výletu na Trabazově lodi odnesl na památku nejen bolest hlavy, ale i špina­ vé skvrny na botách. „Aha,“ řekl. „Díky za upozornění, Rafo.“ Estévez se neměl k odchodu. „Já si myslím, že není možné, aby ho praštili tím teleskopickým klíčem,“ řekl. „Mohl bych vědět proč?“ zeptal se inspektor. „Kde byl?“ 215

Klíč

„Mám to vzít celé od začátku? Našel ho Manuel Trabazo, mezi skalami v zátoce, kde jsi mě vyzvedával.“ „Takový kus kovu nemůže odnést odliv, že?“ „Myslím, že ne.“ „Tak proto, inspektore. Zamyslete se nad tím. To není možné.“ „Proč ne?“ „Protože je blbost, aby se někdo na takovém místě zbavoval vražedné zbraně, když má k dispozici celé moře. Nepřipadá vám to divné? Je to stejně absurdní jako nechat loď v laguně na úpatí hory, když ji můžete potopit na volném moři.“ „Ale to má logiku,“ opravil ho inspektor. „Vzpomeň si, co říkal Ferro: z laguny se loď nedostane. Kdyby ji naopak potopili na volném moři, jak říkáš, proud by ji nakonec mohl zanést ke skalám, kde by se roztříštila a trosky by vyplavaly na hladinu.“ „To je ale další argument v můj prospěch. Pokud si dali takovou námahu, aby schovali loď, proč by neudělali to samé se zbraní, kterou Blonďáka zabili?“ „Nezabili ho tím klíčem, Rafo. Justo Castelo se utopil.“ „To je jedno, inspektore. Kdybyste byl na té lodi, zahodil byste předmět, který vás může spojit se zločinem, mezi skály, anebo byste ho hodil do moře?“ „To záleží na okolnostech.“ „Na jakých okolnostech? Na ničem to nezáleží, inspektore.

Zbavil byste se důkazů, anebo byste je za sebou trousil jako Jeníček s Mařenkou chlebové drobečky, aby nám ukázaly cestu?“ „Podle tebe předpokládali, že někdo bude vyšetřovat Castelovu smrt jako vraždu, ale já si tím nejsem tak jistý,“ řekl Leo Caldas a vytáhl ze zásuvky krabičku cigaret. Poslední vykouřil v přístavu, když čekal na Manuela Trabaza. „Proč ne?“ Caldas vytáhl cigaretu, přivoněl k ní a zase ji vrátil do krabičky. Ještě neměl na kouření chuť. „Protože sebevražda se nevyšetřuje.“ Rafael Estévez chtěl něco říct, ale zarazil se a mlčel. „Zkus se na to dívat jinak,“ pokračoval inspektor. „Máme tady depresivního námořníka, který vypluje na moře ve svém 216

Pláž utonulých

volnu. Udělá to brzy ráno, aby nikoho nepotkal a nemusel odpovídat na zvědavé otázky. Za několik hodin moře vyplaví jeho tělo na pláž, s rukama spoutanýma jako u mnoha jiných sebevrahů. Proč by měla policie vyšetřovat jeho smrt? Je to učebnicový případ sebevraždy. Kdyby měl pouto utažené pod palci místo pod malíčky, my bychom tomu také věřili. Poptali bychom se kolem a všichni by nám potvrdili, že Castelo byl podivín a samotář. Podle amuletů bychom usoudili, že byl pověrčivý… Nebylo by žádné vyšetřování, Rafo. Určitě.

Blonďáka by pohřbili, pomodlili se za jeho duši a tím by to celé skončilo.“ „A ten úder do hlavy?“ „Barrio si toho zranění všiml jen proto, že v něm to pouto vyvolalo pochybnosti. Jinak by ho připsal pádu. Byla by to jen další rána, jedna z mnoha.“ Aragoňan zůstával skeptický. „To všechno dává smysl,“ řekl, „ale nevysvětluje to, proč zahodili klíč na skály.“ „Nechápeš, že jim bylo jedno, kam zahodí klíč, pokud ho nikdo nebude hledat? Castelovo tělo bylo vyplaveno na pláž Madorra. A kde se našel klíč? Kilometr nebo dva od ní? Kdo by si ty dvě věci spojil? Pokud by nikdo nevěděl, že ho uhodili do hlavy, proč by záleželo na tom, jestli někdo najde předmět, kterým to udělali?“ „Souhlasím, ale proč se zbraně zbavili tak blízko břehu, když by přece bylo snazší hodit ji do moře?“ Caldas pokrčil rameny. „Kdoví,“ řekl. „V půl sedmé ráno je ještě naprostá tma.

Možná klíč prostě hodili do tmy cestou k majáku. Kdyby to vypadalo jako sebevražda, bylo by jim jedno, jestli ho někdo najde.“ „Proč mluvíte v množném čísle?“ „Protože jsem přesvědčený, že byli přinejmenším dva,“ odpověděl. „Vzpomínáš, jak nám Hermidova žena řekla, že Justo Castelo byl na lodi sám, když vyplouval z přístavu?“ Estévez přikývl. „V tom případě se k němu mohli dostat jen z moře,“ řekl Caldas a posouval krabičku cigaret po stole, jako by to byla 217

Klíč

rybářská loďka, „a kdyby to byl jen jeden člověk, musel by nechat svou vlastní loď moři napospas, zatímco by plul s tou Castelovou k majáku. Proto museli být aspoň dva.“ „Mohl ji vzít do vleku.“ „Myslím, že ne. Trabazo tvrdí, že není možné manévrovat mezi útesy v závěsu s lodí, jako je Blonďákova. Kromě toho, jeden člověk by měl problém Castela přemoci,“ dodal Leo Caldas a pohrával si s krabičkou, stále přesvědčenější o svých závěrech. „A uvědom si, že ho omráčili zezadu. Jeden zřejmě odvedl jeho pozornost, zatímco ten druhý se k němu zezadu připlížil a udeřil ho klíčem do hlavy.“ „To jen pokud se potvrdí, že ho praštili tím klíčem.“ „Uvidíš, že mám pravdu,“ prohlásil Caldas.

Zvedl sluchátko úředního telefonu a vytočil číslo doktora Barria. Pak zmáčkl hlasitý odposlech, aby si mohl Aragoňan rozhovor vyslechnout. „Co mi řekneš k tomu klíči, Guzmáne?“ zeptal se hned po pozdravu. „Dělám na tom.“ „Můžeš mi k tomu říct aspoň něco?“ „Mohl způsobit tu ránu, Leo,“ řekl doktor Barrio. „Obrys se shoduje.“ „Byly tam nějaké otisky?“ „Několik dnů byl ve vodě,“ odpověděl patolog. „Všechny jsou smazané.“ „Dokázal bys říct, kolik dnů?“ „Kdy byl ten námořník zavražděn?“ „V neděli.“ „To je pět dnů, že?“ počítal patolog. „Mohlo by to odpovídat.“ Caldas zavěsil a několikrát zaťukal krabičkou o stůl. „Tady to vidíš: potvrzeno.“ „Potvrzeno?“ zeptal se Estévez užasle. „Jak potvrzeno?“ „Neslyšel jsi doktora?“ „Řekl jen, že mohl způsobit ránu. Tomu říkáte potvrzení?“ „Co bys chtěl? Místopřísežné prohlášení?“ opáčil Leo Caldas. „Mně to stačí.“ Estévez pokrčil rameny.

218

Pláž utonulých

„Dobře. Předpokládejme, že dostal ránu tím klíčem. Nejsou na něm otisky prstů ani žádné stopy. K čemu nám to je?“ Inspektor si promnul víčka. Estévez měl pravdu. Od vraždy uplynulo pět dnů a oni s vyšetřováním nijak nepokročili. „Co vlastně víme?“ zeptal se Aragoňan znovu.

Caldas měl chuť poslat ho k čertu. Copak nevidí, že není ve stavu myslet? Že ho ta vyjížďka na lodi naprosto vyřídila? „Začni ty,“ řekl nicméně. „Nevíme totiž nic,“ prohlásil Estévez a rozhodil ruce. „Nemáme podezřelé, nemáme motiv… Nevidíte, že nevíme nic?“ „Víme, že mu vyhrožovali.“ „A co když ty nápisy byly součástí jejich plánu?“ nadnesl Estévez. „Kdyby všichni věděli, že byl Castelo vyděšený, tím spíš by uvěřili teorii o sebevraždě.“ Proč ho nutí přemýšlet? „Naopak, Rafo. Tím, že Castela vystrašili, ho jen přiměli k větší ostražitosti. Kromě toho nejde jen o ty nápisy. Ještě je tady svědectví Ariasovy sousedky. Když Castelo vcházel do domu, říkal, že už to nevydrží, vzpomínáš?“ namítal Caldas a bubnoval přitom prsty po krabičce cigaret. „A něco podobného nám vyprávěl i číšník z Rybářské bašty. A pak jsou tady ty amulety. Castelo měl opravdu strach.“ „Nemyslíte pořád na kapitána Sousu, že ne? Když budeme věřit tomu, co říkal patolog, tak už s tím ta jeho macana nemá nic společného.“ Caldas dumal nad tím, jak ho má přestat bolet hlava, když ho Estévez neustále otravuje. „Macana sice ne, Rafo. Ale je tady ten nápis a amulety a telefonát s Ariasem po tolika letech. Viděl jsi stejně jako já, jak se tvářili José Arias a Marcos Valverde. Čeho se bojí?

Kromě toho do zátoky, kde potopili Blonďákovu loď, kdysi chodil lovit ryby jeden námořník. Že neuhodneš, kdo to byl?“ „Kapitán Sousa?“ „Přesně tak.“ „Jak to víte?“ „Řekl mi to Trabazo. Sousa tam chodíval klást vrše.“ Estévez sepjal ruce a Caldas se lekl, že si klekne a začne se modlit.

219

Klíč

„Prosím vás…“ požádal ho Aragoňan. „Mohl byste si přestat hrát s tou krabičkou? Jestli potřebujete nějak povzbudit při přemýšlení, můžu vám zapískat tu melodii, co vám pouštějí v rádiu.“ Caldas cítil, jak rudne, a odložil balíček cigaret na stůl. Co si to Estévez dovoluje, takhle s ním jednat? „Nemyslíte si snad, že toho námořníka zabil duch?“ pokračoval Estévez. „Duch ne,“ vydechl Leo Caldas. „Takže?“ Copak nikdy neodejde? „Takže co?“ „Pořád jste přesvědčený, že s tím má kapitán Sousa něco společného?“ „Myslím si, že to nemůže být náhoda. Nevím proč, ale ano, myslím si, že je s tím nějak spojený. Zavolal jsi do rozhlasu v Barceloně?“ Estévez přikývl. „Sousův syn měl minulý víkend službu v rádiu,“ řekl. „Má víc než dvacet svědků, kteří mu to potvrdí. Ten ho nezabil.“ Leo Caldas nic jiného ani nečekal. „Aha,“ řekl, z hromady papírů na stole vzal namátkou jeden dokument a předstíral, že čte. Nicméně Aragoňan opět promluvil: „Něco mě napadlo.“ Caldas papír odložil. „Tak spusť.“ „Možná že Arias a Valverde mají strach z nás.“ „Z nás?“ „Protože se pořád vyptáváme a dáváme najevo, že to podle nás nebyla sebevražda. Neříkal jste před chvílí, že v tom mají prsty alespoň dvě osoby?“ „Nemyslím, že to byli tihle dva,“ řekl inspektor a přemáhal pokušení vzít zase krabičku cigaret do ruky. „Proč ne?“ „Viděl jsi, že Valverdemu se vede dobře a Arias nepůsobí jako člověk, který by vyhledával problémy. Nemluvili spolu víc než dvanáct let. Co by získali Blonďákovou smrtí? Navíc 220

Pláž utonulých

jak Arias, tak Valverde nevěřili, že to byla sebevražda. Řekl bys to, kdybys byl vrah? Ne,“ pronesl přesvědčeně, „tihle mají strach z něčeho jiného.“ Rafael Estévez přikývl. „Je tu ještě něco, čemu nerozumím,“ řekl po chvíli. „Jak ti vrazi věděli, že Castelo vypluje na moře v neděli ráno?“ Tu otázku si kladl i Caldas. „To nevím,“ odvětil potichu.

Estévez se díval do země a Caldas nevěděl, jestli pozoruje jeho špinavé boty, anebo sklopil oči proto, aby nemusel sledovat krabičku cigaret, s kterou si inspektor už zase pohrával. „Na co myslíš?“ zeptal se ho. „Na nic,“ odpověděl Estévez.

Caldas se rezignovaně opřel v křesle, připravený přečkat další příval asistentových úvah. Ale Aragoňan se otočil a mlčky vyšel z kanceláře.

Pro Rafaela Estéveze „nic“ znamenalo prostě nic.

221

Klíč

Pominout 1. Rozptýlit se, ochabnout, přestat, ustat, ztratit se, zmizet; např.: bolest. 2. Ponechat něco stranou, přehlédnout něco, přejít nebo vynechat, ne­ věnovat něčemu pozornost, pustit něco z hlavy nebo odmítnout se tím zabývat.

V poledne Leo Caldas opustil kancelář jen proto, aby si na záchodě vyčistil boty toaletním papírem. Po zbytek pra­ covní doby zůstal sedět v černém křesle, znovu procházel všechny detaily případu Justa Castela a přemýšlel, jestli něco neopomněl.

Ještě jednou otevřel modrou složku. K přehledu Clary Barciové přidal předběžnou zprávu o prohlídce lodi potopené pod majákem na Punta Lameda. Psalo se v ní, že trup lodi byl proražen zevnitř. Dlouhé působení vody naneštěstí zničilo všechny stopy.

Zatelefonoval na Odbor kriminalistické techniky a expertiz. Kriminalistický technik Ferro, který se už vrátil z prohlídky místa nálezu do kanceláře, mu potvrdil, že kameny použité k zatížení lodi pocházely přímo ze zátoky. Ferro také nalezl otisky pneumatik na lesní cestě, ale poblíž laguny žádné stopy nenašel. Všechny smyl několikadenní déšť.

Znovu si přečetl zprávu Clary Barciové a potom všechny novinové články o ztroskotání Xurela. Vzpomněl si na Caste­lův telefonát Josému Ariasovi. Loď potopená u ostrova Sál­vora byla to jediné, co oba námořníky spojovalo. Něco je přinutilo po tolika letech znovu navázat kontakt, ale co?

Prolistoval také hlášení o prohlídce těla Antonia Sousy.

Předtím pochyboval, že mrtvola nalezená v sítích rybářské lodi skutečně patřila kapitánu Xurela. Teď dospěl k závěru, že by nedávalo smysl, aby se takovou dobu skrýval. Patolog navíc potvrdil, že rána na Castelově hlavě nebyla způsobe222

Pláž utonulých

na dřevěným obuškem, který nosíval Sousa u pasu, ale tele­ skopickým klíčem nalezeným mezi skalami. Kromě toho duchové obvykle nepracují ve dvojicích.

Pomyslel si, že za vším bude zřejmě msta, trest za křivdu spáchanou před mnoha lety, jenže jediný kapitánův syn má neprůstřelné alibi: v den Blonďákovy vraždy byl víc než tisíc kilometrů daleko.

Ale pokud Sousa neměl s Castelovou smrtí nic společného, proč někdo napsal datum ztroskotání jeho lodi na Blonďákovu veslici? Z jakého důvodu to celé někdo znovu rozvířil?

Po čtyřech dnech pátrání nenašli žádný motiv a neměli jediného podezřelého. Nevěděli, kdo ani proč to udělal.

Estévez měl pravdu.

Neměli nic.

Uprostřed odpoledne se podíval na hodinky. Když si pospíší, mohl by se dostat do nemocnice včas. Uložil dokumenty zpět do složky a vrátil ji na vrchol hromady.

Když se rozloučil s Estévezem, vyšel na ulici a zapálil si cigaretu.

Bolest hlavy pominula.

223

Pominout

Převléci 1. Vzít si jiné šaty nebo čisté oblečení.

2. Vyměnit povlečení na posteli. 3. Přestrojit se nebo zamaskovat.

Dveře pokoje 211 byly pootevřené. Leo zaklepal a vstoupil dovnitř. Nad postelí strýce Alberta se skláněly dvě sestřičky. „Mám počkat venku?“ zeptal se. „Bude to lepší,“ odpověděla jedna z nich.

Caldas vyšel na chodbu a kráčel do čekárny.

Našel tam otce, jak sedí na židli a povídá si s nějakou dívkou. „Leo!“ usmál se.

Inspektor ukázal ke dveřím pokoje strýce Alberta. „Je mu dobře?“ „Převlékají ho,“ uklidnil ho otec a pak ho představil mladé ženě: „Silviina matka je na pokoji 208,“ řekl. „Tohle je můj syn Leo. Pracuje v rádiu, víte?“ Leo dívce oplatil strojený úsměv, ale než si stačil sednout, mladá žena vstala. „Raději se vrátím dovnitř,“ rozloučila se. „Takže pracuju v rádiu?“ zeptal se, když dívka zmizela v chodbě. „Takhle mě teď představuješ?“ „Byl bys radši, kdybych říkal, že jsi starý mořský vlk?“ „Mluvil jsi s Trabazem?“ „Co myslíš?“ usmál se otec.

Leo Caldas se posadil vedle něj. „Dělal si o tebe starost,“ dodal otec. „To se nedivím. Nedovedeš si představit, jak mi bylo.“ „On je naopak pořád ve formě, co?“ „On ano.“ 224

Pláž utonulých

Jedna ze sestřiček vyšla z místnosti a inspektorův otec vstal.

Ale hned zase dosedl zpět na židli, protože sestra se vzápětí vrátila do pokoje. „Mimochodem, neznáš nějakého Marcose Valverdeho?“ „Měl bych?“ odpověděl otec. „Je to developer z Panxónu. Začal dělat do vína. On tě zná.

Mám tě pozdravovat.“ Otec zvedl oči ke stropu a snažil se upamatovat. „Jak se jmenuje jeho víno?“ „Myslím, že ještě nestáčel první sklizeň.“ „Neznám ho,“ řekl otec. „Nicméně ho taky pozdravuj.“ Leo Caldas se usmál. „Taky volala Alba.“ Otec se na něj nepodíval. „Alba?“ „Ano, dnes ráno.“ „Chtěl jsem se o ní zmínit jenom v případě, že mi zas budeš připomínat odchod do důchodu.“ Caldas přemýšlel, jestli otec skutečně mluví o Albě, jen když mu chce vrátit úder. „To byl vtip,“ řekl otec s úšklebkem. „Co říkala?“ „Věděla, že je strýc v nemocnici, a ptala se, jak se má.“ Otec přikývl. „Ptala se na Alberta?“ „Ano, na strýce a na tebe.“ „Určitě volala kvůli něčemu jinému…“ Leo pokrčil rameny. „Ne, volala jen proto, aby ti poslala pusu.“ „Pusu?“ „Ano.“ „A to je všechno?“ „Všechno,“ odpověděl.

Otec se mu podíval do očí. „A jak ti připadala?“ „V pořádku, myslím.“ „Myslíš?“ „Mluvili jsme jen chvilku,“ vysvětlil inspektor a sklopil oči k bílé nemocniční podlaze, do bodu přesně mezi chodidla, 225

Převléci

stejně jako to udělala Alicia Castelová toho dne, kdy ji po­ prvé uviděl na chodbě soudní patologie. Napadlo ho, že o tom telefonátu neměl otci říkat. Pokaždé když se jejich rozhovor stočil k Albě, špatně to dopadlo. „Policie na tom musí být hodně špatně, když z tebe udělala inspektora, synku.“ „Cože?“ „Že si brzy vysloužíš čestné místo v mé Knize idiotů.“ „Já?“ Leo přemýšlel, jak dlouho o Albě mluví. Minutu? Dvě? Jak je možné, že už ho začal urážet? „Neuvědomuješ si, že kdyby mi jen chtěla poslat pusu, zavolala by mi sama?“ „Ona tobě?“ „Nebylo by to poprvé.“ „Ty mluvíš s Albou?“ „Je na tom něco špatného?“ Leo Caldas rozhodil rukama. „Asi ne, nevím…“ „V každém případě promiň. Takže ti zavolala a nechala mě pozdravovat, je to tak?“ „Přesně tak.“ Seděli mlčky, dokud se otec nezeptal: „Chceš, aby tě lidé jen poslouchali, anebo ti mohou i poradit?“ Leo Caldas zvedl zrak. Podobná slova neslyšel od matčiny smrti. „Však víš, že nerad mluvím,“ řekl. „Na to už jsem přišel,“ souhlasil otec.

Jedna ze sestřiček nakoukla do chodby, aby jim sdělila, že pacienta už převlékli.

Otec jí poděkoval a vstal. „Půjdeme?“ navrhl.

Inspektor ho následoval po chodbě.

Vstoupili do pokoje. Televize, zapnutá bez zvuku, byla pro strýce Alberta oknem, jímž se díval na svět. „Podívej se, kdo je tady,“ řekl inspektorův otec a obličej nemocného se za zelenou dýchací maskou roztáhl v úsměvu.

226

Pláž utonulých

Leo Caldas mu vyprávěl o svém ranním rybářském výletě s Manuelem Trabazem. „Když mluvíme o moři,“ přerušil ho otec a ukázal na televizor.

Ve zprávách vysílali letecké záběry ze záchrany posádky jakési velké lodi uprostřed zuřící bouře. Námořníky zvedali z paluby jednoho po druhém do helikoptéry. Informační titulek běžící ve spodní části obrazovky uváděl: „Zachráněno bylo všech jedenáct členů posádky galicijské rybářské lodi potopené u Great Sole Bank.“ Reportáž končila záběrem na nakloněnou loď, teď už bez posádky, kterou pohlcovalo moře. Caldas myslel na Xurelo a noční můru, již museli prožít kapitán Sousa a jeho tři námořníci. A na případ, jehož řešení mu stále unikalo.

Dál se dívali na televizi a Caldas sledoval, jak otec a strýc Alberto komentují každou zprávu svým jazykem beze slov.

Vzpomněl si na film, který před nějakou dobou viděl s Albou. Hlavní postavou byl stařec, jenž se vydal na stovky kilometrů dlouhou cestu na své zahradní sekačce, aby navštívil nemocného bratra, se kterým se už dávno odcizili. Na konci své odysey, když konečně dorazil k bratrovi domů, se ti dva sotva pozdravili. Seděli vedle sebe na verandě a usmiřovali se, aniž k tomu potřebovali slova.

Když vyšli z nemocnice, byla už tma. Leo Caldas doprovodil otce na parkoviště k autu. „Nepojedeš se mnou, že?“ zeptal se otec a otevřel dveře.

Caldas zavrtěl hlavou. „Mám práci,“ omluvil se. „Je pátek.“ Inspektor neustoupil. „Já vím.“ „Zítra tady budu kolem jedné,“ řekl otec a mávl rukou směrem k nemocnici. „V sobotu začíná návštěvní doba už před obědem.“ „Zkusím se zastavit.“ Otec přikývl. „Co se týče toho, cos říkal předtím…“ 227

Převléci

„Co?“ „To o Albě.“ „Aha.“ „Seber odvahu, Leo.“ „Odvahu?“ „Ano, odvahu. Zavolej jí,“ řekl otec. „Vrať se k ní. Založte rodinu, mějte děti, cokoli.“ „Děti?“ „No a co? Je to otázka priorit. Myslíš, že já jsem o tebe stál?“ Inspektor se na něj po očku podíval. Otec se usmíval. „Chci říct, než jsem tě poznal.“ „Já nevím, jestli na to mám,“ přemýšlel Leo nahlas. „Nechci, aby moje děti vyrůstaly bez otce.“ „Nepřeháněj, sakra. Být u policie není totéž jako jít do války.“ „Já nemluvím o smrti,“ řekl Caldas. „Mluvím o tom, že bych s nimi nebyl.“ Otec nastoupil. Nastartoval motor, rozsvítil světla a stáhl okénko. „Každý dělá to nejlepší, co může, Leo.“ „Já vím,“ připustil Caldas a dvakrát poplácal kapotu. „Tak ahoj zítra. A kvůli mně se netrap. Časem dospěju.“ „Nedospíváme, Leo,“ odpověděl otec, než přidal plyn a nechal ho na parkovišti samotného. „Jen stárneme.“

228

Pláž utonulých

Přístav 1. Místo upravené k přistávání a kotvení lodí. 2. Přístavní město. 3. přen. Útočiště, azyl, útulek.

Caldas odcházel z nemocnice dolů po ulici México.

Naproti vlakovému nádraží zabočil do ulice Urzaiz, přešel na druhou stranu Gran Vía a pokračoval po chodníku s davem chodců až ke kované secesní svítilně, navržené galicijským architektem Jenarem de la Fuente. Prošel třídou Príncipe, v níž voněly pečené kaštany a zněly melodie pouličních muzikantů, a těsně před náměstím Puerta del Sol, na rohu, kde hrál andský hudebník na Panovu flétnu, zabočil doleva, do krátké příčné uličky Aurora vedoucí přímo k Eligiovi.

Vešel do hospody, přistoupil k barovému pultu, pozdravil se s Carlosem a nasál lahodnou vůni z kuchyně. „Dnes jsou těstoviny se slávkami, že?“ „Sakra, Leo!“ zvolal Carlos. „Ty máš ale čich.“ „Celý den jsem nic nejedl.“ „Jak to?“ zeptal se Carlos a postavil před inspektora skleničku, kterou naplnil bílým vínem. „Ráno jsem si vyjel s přítelem na lodi a dostal jsem mořskou nemoc,“ přiznal se. „Neměl jsem na jídlo ani pomyšlení.“ Carlosův hustý knír se zavlnil v úsměvu a jeho majitel zmizel v kuchyni objednat inspektorovi večeři.

Leo Caldas přešel ke stolu profesorů a posadil se k nim.

Po chvilce se Carlos vrátil z kuchyně a zaujal strategické postavení za barem. „Takže ‚Hlídači na vlnách‘ se dělá na moři špatně,“ dobíral si inspektora. „Kdyby jen na moři…“ poznamenal Caldas suše. „Nebyl jsi snad na palubě té lodi, co ztroskotala u Great Sole Bank?“ žertoval jeden z akademiků. „Viděli jste to ve zprávách?“ 229

Přístav

Všichni přikývli. „Zachránili je na poslední chvíli,“ dodal další. „Kde je Great Sole Bank?“ zeptal se Caldas, který ten název sice slyšel tisíckrát, ale nedokázal ho umístit na mapě. „Mezi jihem Anglie a Severním mořem,“ odpověděl jeden profesor. „Přesně tak,“ potvrdil další, „na jihozápadě Velké Británie.“ Všichni vychvalovali piloty vrtulníku, kteří riskovali vlastní životy, když letěli přímo doprostřed bouře. „Já jsem se naopak na bouře vždycky těšil, když jsem byl na moři,“ řekl Carlos, který než začal šéfovat ve švagrově restauraci, býval námořníkem na obchodní lodi. „Proč?“ zeptal se někdo. „Protože jsme se vždycky schovali v nějakém přístavu,“ vysvětlil. „Věděli jsme, že se dostaneme z lodi a projdeme se po souši, takže když hlásili bouře, všichni jsme si radostí mnuli ruce.“ Caldas si vzpomněl na články o ztroskotání Xurela, které pročítal odpoledne. Kapitána jiné lodi, která se plavila ve stejné oblasti, zpráva o ztroskotání rybářské lodi z Panxónu překvapila. Tvrdil, že Sousa se mu rádiem svěřil s úmyslem poslechnout varování a uchýlit se do přístavu. „Rybářské lodě taky?“ zeptal se. „Ano,“ zasmál se Carlos svým chraplavým hlasem. „Za špatného počasí se všichni sejdou v přístavu u lahve vína a rybo­lov ať jde k čertu, dokud se nevyčasí.“ Carlosova slova mu zněla v hlavě jako ozvěna a náhle byl ve střehu. Za špatného počasí se všichni sejdou v přístavu, opakoval si Leo Caldas v duchu.

Vstal a přešel k baru. „Poslyš, Carlosi, kdyby ses plavil poblíž Sálvory a rozpoutala by se bouře, do kterého přístavu bys jel?“ zeptal se potichu. „Nevím,“ řekl Carlos pochybovačně. „Proč?“ „Potřeboval bych to vědět.“ „Tak počkej.“ Carlos zašel ke knihovničce u dveří a vrátil se s atlasem.

Položil ho na barový pult a otevřel ho na stránce zobrazující jižní galicijské ríe zvané rías baixas.

230

Pláž utonulých

„Tady je Sálvora,“ řekl a položil prst na ostrov nedaleko ústí Ríe de Arousa. „Tak kam by ses schoval?“ naléhal inspektor. „Asi bych jel do Ribeiry anebo do Villagarcíe,“ řekl Carlos a hladil si prstem knír. „Je tam dostatečná hloubka pro obchodní loď.“ „A kdybys byl na malé rybářské lodi?“ „Jak velké?“ „Takové, co vyplouvají na moře jen na několik nocí.“ „Aha, v tom případě bych zůstal v Aguiñu.“ „V Aguiñu?“ zeptal se Caldas. „Určitě?“ „Myslím, že ano…“ Carlos se znovu zahleděl do mapy. „Ano, určitě. Proč? Co se děje?“ „Musím si něco ověřit,“ zamumlal inspektor a stále ještě s prázdným žaludkem vyšel z hospody a zamířil na komisařství.

231

Přístav

Papír 1. Jemná, většinou rostlinná vlákna, zplstě­ ná, slepená a usušená do tuhé vrstvy, zválcovaná nebo uhlazená. 2. Jednotlivý list nebo arch papíru.

3. Směnka, akcie, dluhopis a podobně; např.: cenný papír. 4. slang. Bankovka.

Leo Caldas pozdravil policisty ve službě, kteří si povídali u vchodu, a pokračoval do své kanceláře, kde si zapálil cigaretu. Potom otevřel modrou složku a vytáhl novinové stránky, které víc než deset let schraňoval panxónský farář.

Jednu po druhé je rozkládal a pročítal, protože si byl jistý, že na některé z nich zahlédl slovo Aguiño.

To, co hledal, našel na výstřižku z místních novin s datem pondělí 23. prosince 1996, tři dny po ztroskotání. Pod zprávou o pátrání po těle kapitána Sousy byly dva kratší články.

První informoval o přepadení benzínové pumpy dvěma maskovanými motorkáři. Druhý přinášel stručnou zprávu o zmizení ženy z Aguiña.

Pohřešuje se žena z Aguiña Dvaatřicetiletá Rebeca Neirová, obyvatelka Aguiña, se pohře­ šuje od pátku 20. prosince.

Její zmizení ohlásil syn pohřešované v neděli ráno. Během odpoledne probíhalo pátrání po mladé ženě v okolí jejího byd­liště, jehož se zúčastnili místní obyvatelé společně se členy služby civilní ochrany. V nočních hodinách bylo pátrání bez úspěchu odvoláno.

Policejní zdroje našemu deníku potvrdily, že za nejpravdě­ podobnější považují hypotézu, že pohřešovaná žena opustila domov dobrovolně, přestože nevylučují další možnosti.

232

Pláž utonulých

Leo Caldas si článek přečetl dvakrát. Ženu viděli naposledy večer 20. prosince, tutéž noc, co se potopila loď kapitána Sousy.

Zprávu doprovázela malá fotografie. Byl na ní muž prohledávající příkop u silnice. Inspektor prolistoval zbytek výstřižků v naději, že najde další informace o zmizení, ale o ženě z Aguiña tam nebylo nic.

Možná to nemělo žádnou spojitost se ztroskotáním Xurela, ale k oběma událostem došlo ve stejný den a přístav v Aguiñu byl nejblíže místu, kde loď rybařila, když propukla bouře.

Opřel se v černém křesle a začalo mu kručet v břiše. Uklidnil žaludek potáhnutím z cigarety a vrátil se k novinovému výstřižku. Prohlížel si fotografii kapitána Sousy, jehož vrásčitá tvář na něj zírala z horní poloviny stránky. Potom si znovu přečetl zprávu o zmizení Rebeky Neirové. Tentokrát ho zaujala informace, že oznámení podal její syn, a uvědomil si, že kopie hlášení o pohřešované osobě musela být odeslána na galicijské vrchní policejní ředitelství k archivaci.

Leo Caldas zvedl sluchátko. Policejní důstojník z ředitelství, který hovor přijal, mu potvrdil, že Nieves Ortizová stále pracuje na noční směně. „Mohl byste mě na ni přepojit?“ požádal. „Jsem inspektor Caldas, z Viga.“ Za několik okamžiků uslyšel pronikavý Nievesin hlas. „To je ale doba, Hlídači,“ pozdravila ho a Caldas si představil její široký úsměv a malá očka.

Nieves požádala o přeložení na ředitelství do A Coruñi už více než před rokem, ale na komisařství ve Vigu dosud postrádali její záchvaty smíchu. „Co pro tebe můžu udělat?“ řekla, poté co se inspektora důkladně vyptala na několik bývalých kolegů. „Potřebuju si ověřit jedno svědectví.“ „Tak mluv.“ „Mohla bys mi vyhledat hlášení o zmizení jisté Rebeky Nei­ rové?“ požádal inspektor. „Odkud?“ „Z Aguiña.“ „Znáš datum?“ 233

Papír

„Mezi 20. a 22. prosincem 1996.“ „Devadesát šest?“ „Ano.“ „To musím jít do archivu,“ oznámila mu Nieves. „Chceš počkat, anebo ti mám zavolat za minutu zpátky?“ „Pokud to bude jen minuta, radši počkám,“ řekl Caldas, ale sotva si stihl zapálit další cigaretu, když ve sluchátku znovu uslyšel Nievesin hlas. „Mám tady to hlášení,“ potvrdila. „Je tam něco dalšího?“ „Nic,“ odpověděla Nieves. „Je tady rukou psaná poznámka na okraji, kde stojí: ‚Probíhá ověřování, případná další zjištění budou dodána.‘ Ale žádné další papíry tu nejsou.“ Inspektor zklamaně mlaskl. „Asi to byl falešný poplach,“ řekla Nieves Ortizová. „Asi ano,“ zamumlal Leo Caldas, otrávený, že se mu nová linie vyšetřování tak rychle rozplynula. „Mám ti to stejně poslat?“ nabídla se. „Nevadí ti to?“ „Pošlu to faxem na komisařství.“ Inspektor jí poděkoval a dál seděl v křesle a kouřil. Pokud neexistovaly další dokumenty o pohřešované osobě, muselo to být tím, že se ta žena bez úhony opět objevila. Znovu si přečetl zprávu na stářím zažloutlém novinovém papíře. Za nejpravděpodobnější příčinu zmizení Rebeky Neirové policie považovala dobrovolný odchod z domova a Caldas věděl, že věci většinou bývají takové, jaké se zdají být.

Uhasil cigaretu a opustil kancelář s popelníkem v ruce. Vysypal ho do koše na toaletě, a když ho umyl pod vodovodním kohoutkem, vrátil se do kanceláře a zavřel ho do šuplíku. Pak se podíval na hodinky.

Když Caldas vyšel z komisařství, bylo krátce po desáté. Měl hlad a pocit, že celý týden krouží kolem smrti Justa Castela, jen aby se nakonec vrátil na samý začátek.

234

Pláž utonulých

Připomínat 1. Slavit, oslavovat památku nebo vý­ ročí. 2. Vyvolat nebo vybavit si představu, evokovat.

3. Vzhledem vyhovovat představě o něčem, podobat se. 4. Opakovaně na něco upozorňovat.

Byl unavený, a přestože měl chuť na těstoviny se slávkami, rozhodl se k Eligiovi nevracet. Chtěl jen rychle povečeřet a jít brzy domů, takže zašel za roh do kavárny Rosalía de Castro. U baru si objednal šálek vývaru, vaječnou tortillu a víno. Pak se posadil ke stolku u okna a čekal na jídlo.

V televizi umístěné nahoře na zdi opět vysílali záběry potopení lodi u Great Sole Bank. Rozbouřené vlny na obrazovce mu připomněly záchvat nevolnosti, který ho donutil vystoupit na pevnou zem v zálivu u Monteferra. Snažil se utěšit myšlenkou, že díky tomu Trabazo našel teleskopický klíč mezi skalami. Byl přesvědčený, že právě to byl předmět, jímž námořníka omráčili. Proč by jinak někdo zahazoval nový klíč, kdyby se nechtěl zbavit důkazu?

Dojedl ve čtvrt na dvanáct. Požádal o účet, zapálil si cigaretu, zaplatil a vyšel na ulici. Foukal chladný noční vítr a ze zahrad Montero Ríos u sportovního přístaviště se nesly rozjařené hlasy. Každý pátek se tam scházeli mladí lidé z celého města, aby oslavili nastávající víkend.

Promnul si ruce a vydal se domů. Když procházel kolem komisařství, zamáčkl cigaretu a vešel dovnitř, aby se podíval, jestli mu Nieves Ortizová už poslala hlášení z ředitelství.

Našel kopii zprávy ve faxu a posadil se k jednomu z prázdných stolů, aby si dokument přečetl. Před třinácti lety Diego Neira Díez, tehdy patnáctiletý, ohlásil zmizení své matky, dvaatřicetileté Rebeky Neirové Díezové.

235

Připomínat

Chlapec se dostavil na policejní stanici v jedenáct hodin dopoledne 22. prosince 1996. Prohlásil, že svou matku, s níž bydlel ve společné domácnosti v Aguiñu, neviděl od nočních hodin pátku 20. prosince.

Podle hlášení řekla v pátek kolem jedenácté hodiny v noci Rebeca Neirová synovi, že jí došly cigarety, a odešla z domu.

Vrátila se asi o hodinu později a Diego ji slyšel s někým mluvit na verandě u předních dveří.

Zaslechl, jak se nějaký muž zasmál a jak ho matka žádala, aby se ztišil, a připomněla mu, že v domě je její syn.

Tento komentář byl Diegu Neirovi nepříjemný, takže otevřel dveře a uviděl matku se dvěma muži. Zabručel, že jde spát ke kamarádovi ze školy, a odešel na silnici.

Protože prudce pršelo, našel si nedaleko úkryt před deštěm. Odtud viděl, jak jeden z mužů vstupuje s matkou do domu, zatímco druhý odcházel směrem k přístavu. Když se déšť zmírnil, Diego Neira pokračoval v cestě ke kamarádovi.

Vrátil se následujícího dne, v sobotu, kolem jedné odpoledne. Dům našel prázdný, přízemí čisté a uklizené. Diego zůstal doma a večer šel normálně spát.

Starosti si začal dělat až v neděli ráno, když zjistil, že matka nespala doma. Tehdy zatelefonoval Irene Vázquezové, matčině blízké přítelkyni, která mu oznámila, že o ní také nic neví od pátečního večera, a poté co si chlapce vyslechla, doprovodila ho na policii podat oznámení.

Diego Neira tvrdil, že totožnost těch dvou mužů nezná, a prohlásil, že jednoho vůbec neviděl, protože ve tmě rozeznal jen jeho siluetu. Nicméně zatímco čekal v úkrytu, až přestane pršet, jasně viděl toho druhého, který mířil do přístavu, protože procházel kolem něj po osvětlené ulici.

Byl to asi třicetiletý muž oblečený do nepromokavého obleku a gumových holínek, jaké používají námořníci. Diego Neira ho nikdy předtím ve vesnici neviděl. Muž byl štíhlý a měl husté, velmi světlé vlasy.

Leo Caldas si znovu přečetl chlapcův popis neznámého. To nemohla být náhoda.

Vstal od stolu a zamířil do své kanceláře. Posadil se do křesla a celé hlášení si přečetl ještě jednou.

236

Pláž utonulých

Potom vytočil číslo galicijského policejního ředitelství a podruhé toho večera požádal, aby ho přepojili na Nieves Ortizovou. „Dostal jsi to hlášení?“ „Ano, děkuju,“ odpověděl Leo Caldas. „Jsi si jistá, že tam žádný další spis není?“ „Naprosto, Leo.“ Inspektor vzdychl. „A nemohl by být nějaký související dokument někde jinde?“ „Neměl by,“ ujistila ho Nieves Ortizová. „Můžeš to ověřit?“ „Teď?“ „Můžeš?“ „Můžu to zkusit. Ale proč takový spěch? Stalo se to před mnoha lety, ne?“ „Může to souviset s jedním případem, který vyšetřuju.“ „Jak se jmenovala ta pohřešovaná?“ Caldas jí přečetl jméno z hlášení. „Rebeca Neirová,“ řekl. „Rebeca Neirová Díezová.“ Inspektor vytáhl ze zásuvky popelník a zapálil si cigaretu. Ve sluchátku přitom poslouchal, jak policistka Ortizová na ředitelství ťuká do klávesnice. „V počítači nic víc není, Leo,“ řekla o chvíli později. „Ale podívám se ještě jednou do archivu. Dej mi tři minuty a zavolám ti zpátky, ať už to dopadne jakkoli.“ Caldas jí poděkoval a zavěsil. Pomyslel si, že pokud je hlášení o pohřešované osobě jediným dokumentem ve spise, tak se ta žena musela znovu objevit. Nicméně byl přesvědčen, že světlovlasý muž, kterého chlapec viděl, je tentýž námořník, jehož tělo se našlo o dvanáct let později mezi mořskými řasami na pláži v Panxónu.

Přemýšlel, proč José Arias a Marcos Valverde lhali a proč se nezmínili o tom, že se před bouří uchýlili do přístavu v Aguiñu. Chtěl vidět jejich výraz a slyšet, co mu na to řeknou. Chtěl zjistit, proč znovu vypluli na moře, když bylo tak rozbouřené, že nakonec ztroskotali.

237

Připomínat

Zvedl sluchátko a zavolal Rafaelu Estévezovi. „Víte, kolik je hodin?“ zeptal se Aragoňan.

Leo Caldas se podíval na hodinky, bylo půl jedné. „Spal jsi?“ „Ne,“ zabručel. „Myslím, že se Sousova loď nevracela z rybolovu, když se potopila.“ „Stalo se to před dvanácti lety,“ protestoval Estévez. „Nemohlo by to počkat do pondělí?“ „Musím mluvit s Josém Ariasem a Marcosem Valverdem.

Chci vědět, proč to zatajili. Mohl bys mě vyzvednout v sedm?

Rád bych byl v Panxónu, až se Arias vrátí z moře.“ „Kdy?“ „Zítra.“ „Když říkáte zítra, tak myslíte za necelých sedm hodin?“ „Správně.“ Estévez do telefonu zafuněl tak, že to ve sluchátku znělo jako hurikán. „Zítra je sobota, inspektore.“ „Já vím.“ „Nemůžeme se jich zeptat v pondělí?“ „V pondělí je rybí tržnice zavřená,“ odpověděl Leo Caldas. „Vyzvedneš mě v sedm? Počkám dole.“ Dokouřil cigaretu a zamířil na toaletu vysypat popelník. Když ho oplachoval, vyklouzl mu z ruky, spadl do umyvadla a rozbil se na dva kusy.

Leo Caldas, s jedním kusem v každé ruce, přistoupil k uklízečce, která vytírala podlahu. „Nemáte náhodou lepidlo?“ zeptal se a ukázal na vozík plný čisticích prostředků, který žena postrkovala nohou. „Ne,“ odpověděla a prohlížela si obě části popelníku. „Kromě toho, i když ho slepíte, už nikdy nebude jako předtím.“ O pět minut později zazvonil telefon, volala Nieves Ortizová z ředitelství. „Hledala jsem, Leo, ale nic kromě toho hlášení, co jsem ti poslala, tady není. Tím to muselo skončit.“ 238

Pláž utonulých

„Nevíš, jestli ta žena pořád bydlí v Aguiñu?“ „Není tady záznam o změně bydliště,“ řekla mu, když si to ověřila.

Leo Caldas přečetl z kopie hlášení identifikační číslo policisty, který oznámení přijal. „Mohla bys mi zjistit, komu ten odznak patří?“ „Počkej,“ řekla Nieves Ortizová a opět chvíli ťukala do klávesnice. „Patřil zástupci inspektora Somozovi.“ „Patřil?“ „Už není ve službě,“ vysvětlila policistka. „Před osmi lety odešel do důchodu. Potřebuješ ještě něco?“ „Už nic, Nieves. Mockrát děkuju a promiň, že jsem tě otravoval.“ „To je v pořádku,“ řekla a pak se zeptala: „Jak se má Alba?“ „Dobře,“ odpověděl Caldas stručně. „Pozdravuj ji.“ „Budu.“ „A připomeň jí, ať se o tebe víc stará,“ pokračovala, „ať ti nedovolí pracovat tak pozdě do noci.“ Inspektor polkl. „Vyřídím jí to.“ Zavěsil a vstal. Z věšáku si vzal plášť do deště a ze stolu kopii hlášení, potom vyhodil do koše rozbitý popelník a opustil kancelář. Uklízečka měla pravdu: to, co se jednou rozbije, už nikdy nebude jako dřív.

239

Připomínat

Spojitost 1. Vnitřní souvislost, vzájemný vztah věcí a jevů, spojení. 2. odb. Kompaktnost, soudržnost, kontinuita. 3. mat. a topolog. Přirozená vlastnost zobrazení, které zobrazuje dostatečně blízké body blízko sebe, tedy souvisle.

V sedm ráno byla ještě hluboká tma. Inspektor čekal ve vestibulu. Po několika minutách zahlédl za sklem vstupní brány blížící se světla auta. Vyšel ven a spěchal k vozu. Nastoupil, opřel se v sedadle spolujezdce a pootevřel okénko, aby dovnitř vpustil čerstvý vzduch. „Dobré ráno,“ pozdravil.

Estévez neodpověděl, pouze sešlápl plynový pedál.

Projeli třídou Orillamar a pokračovali podél pobřeží do Bouzas. Loděnice byly ponořené do tmy, po záři svářeček, jež v týdnu osvětlovala torza rozestavěných lodí, nebylo ani stopy.

Jen na druhé straně silnice postával v mihotavém světle neonů hlouček mladých lidí, kteří čekali, až je vpustí do diskotéky, aby si ještě o pár hodin prodloužili noc plnou zábavy.

Když sjeli z okružního bulváru na pobřežní silnici, Leo Caldas seznámil Estéveze s novými fakty v případu. Řekl mu o záměru kapitána Sousy přečkat bouři v přístavu, s nímž se rádiem svěřil kapitánovi jiné lodi. Vysvětlil mu, že nejblíže k místu, kde se Xurelo nacházelo, je přístav Aguiño, a že v jednom z výstřižků panxónského faráře našel zmínku o zmizení mladé ženy z téže vesnice. Potom mu vyprávěl, jak získal hlášení o pohřešované osobě, v němž chlapec popsal jednoho z mužů, s nimiž matka tu noc za bouře mluvila. „A teď dávej pozor,“ řekl a rozložil kopii hlášení. „Popisuje asi třicetiletého muže, oblečeného do nepromokavého obleku a gumových holínek. Štíhlého námořníka s velmi světlými vlasy.“ Zase papír složil. „Justu Castelovi bylo v té době 240

Pláž utonulých

dvacet devět let. Kolik mladých blonďatých námořníků může připlout ve stejnou dobu do tak malého rybářského přístavu, jako je Aguiño?“ Aragoňan pokrčil rameny. „Musel to být on,“ pokračoval Caldas. „Chápeš to? Tu noc, co ztroskotali, byli v přístavu v Aguiñu, a nebyli jen na lovu ryb, jak všem tvrdili.“ „Vážně si myslíte, že je to podstatné?“ „Nevím. Ale ten rozpor je to jediné, co máme, a já chci zjistit, kam nás zavede.“ Rafael Estévez bubnoval prsty do volantu. „Co se stalo s tou ženou?“ „S Rebekou Neirovou? Ve spise kromě hlášení o tom, že se pohřešuje, nic víc není.“ Estévez na něj vrhl tvrdý pohled. „Nic víc?“ „Ne.“ „Do prdele, inspektore, v tom případě se ale nic nestalo.“ „Já vím,“ souhlasil Caldas. „Ale jestliže Sousova loď zakotvila v Aguiñu, chci vědět, proč se o tom Arias ani Valverde nezmínili. Když jsem se ptal Valverdeho, proč nezajeli do přístavu, víš, co mi odpověděl? Řekl: ‚To byste se musel zeptat kapitána.‘ Tak teď chci, aby mi odpověděli oni. Chci vědět, proč to tajili, a chci, aby mi znovu vysvětlili, co se přesně tu noc stalo, a podrobně mi popsali, jak se Antonio Sousa utopil.“ Aragoňan pochybovačně vrtěl hlavou. „Pořád si myslíte, že má ten kapitán něco společného s Castelovou smrtí?“ „Zapomněl jsi na ten nápis na člunu? Bylo tam slovo ‚vrazi‘ a datum kapitánovy smrti, 20. prosince 1996. To nemůže být náhoda. Mezi Sousovou a Castelovou smrtí musí existovat nějaká spojitost a já myslím, že ti dva vědí, co to je. Proč by jinak byli ohledně kapitána tak vyhýbaví?“ „Možná jsou to pro ně prostě jen bolestné vzpomínky.“ „Možná,“ řekl Leo Caldas, zavřel oči a natáhl krk k otevřenému okénku. „Ale v tom případě neměli důvod lhát.“ 241

Spojitost

Když se blížili k Panxónu, nad nímž se proti blednoucímu nebi a moři rýsovala temná silueta Monteferra, Estévez poznamenal: „Ještě něco, inspektore.“ „Mluv.“ „Dneska je sobota. Nemusel bych tady být.“ „Ani já ne,“ řekl Leo Caldas. „Neštvěte mě,“ zafuněl Estévez. „Jsme tady, protože jste to chtěl vy.“ Leo Caldas otevřel oči a pohlédl na asistenta. „To není žádný můj rozmar, Rafo.“ „Ale vypadá to tak. Nemohli jsme počkat do pondělí?“ „Už jsem ti řekl, že v pondělí není otevřená tržnice.“ „No a?“ „Jak no a?“ „I když je tržnice zavřená, ten námořník se přece nevypaří. Mohli jsme počkat do pondělí a vyslechnout ho u něj doma.“ „Máme jednoho mrtvého, Rafo. Mohlo by jich být víc. Čas je důležitý. To dobře víš.“ „Jasně že to vím. Ale taky čas živých je důležitý,“ vyštěkl Aragoňan. „Vy si se svým víkendem můžete dělat, co chcete, ale není fér, abyste po libosti disponoval volným časem ostatních.“ „Po libosti?“ „Po libosti, ano. Vypadá to, že vám vadí, když má člověk vlastní život mimo práci.“ „Cože?“ „Slyšel jste dobře. Vám je jedno, jestli voláte v noci nebo ve dne, pro vás neexistuje rozdíl mezi úterkem, pátkem nebo nedělí. Všechny dny jsou pro vás stejné. Zavoláte a chrlíte požadavky, aniž byste se obtěžoval zeptat, jestli člověk nemá vlastní program.“ „Pokud to říkáš kvůli tomu včerejšímu telefonátu, Rafo, ne­uvědomil jsem si, že už je tak pozdě,“ omlouval se Caldas. „Kvůli včerejšku, kvůli předvčerejšku, kvůli dnešku…“ vyrážel ze sebe zlostně Estévez a pak se náhle odmlčel jako někdo, kdo přesně zacílí, než dá ránu z milosti. „Já za to nemůžu, že 242

Pláž utonulých

kromě práce žádný život nemáte,“ řekl, „ale musíte pochopit, že všichni nejsou jako vy.“ Leo Caldas se zavrtěl na sedadle a nevěděl, co odpovědět.

Aragoňan dodal: „Však víte, že rád říkám věci na rovinu.“ „Aha,“ odpověděl inspektor a znovu zavřel oči.

Pro Estéveze byla naprostá upřímnost nejvyšší ctností. Caldas v ní naopak viděl jen výmluvu, masku, pod niž můžete skrýt krutost.

243

Spojitost

Obrana 1. Akt a výsledek ochrany před něčím.

2. Ospravedlnění, omluva, obhajoba, námitka. 3. voj.

Ochrana, bezpečnostní opatření, zajištění se před nepřítelem. 4. sport. Střeh, obranný postoj, krytí, zabránění soupeři v úspěchu.

Do Panxónu dojeli v půl osmé. Zaparkovali vedle pouliční svítilny u kamenné rampy a zůstali sedět ve voze se zapnutým topením a zhasnutými světly. Rozsvícené žárovky na lodích Ariase a Hermidy umožňovaly policistům sledovat, jak námořníci vyprazdňují obsah vrší do černých košů, které pak odvezou na pevninu. „Půjčíte mi to hlášení?“ požádal Estévez.

Caldas mu ho podal a Aragoňan přisunul papír k oknu, do kuželu světla pouliční lampy. „Všiml jste si příjmení, inspektore?“ zeptal se po chvíli. „Čího?“ „Matky a syna,“ vysvětlil Aragoňan. „Mají stejná obě příjmení, Neirovi Díezovi.“ „Takže svobodná matka. Všiml sis věku?“ „Klukovi bylo patnáct, matce třicet dva,“ četl Estévez.

Leo Caldas přikývl. „Sama byla ještě dítě, když otěhotněla.“ Ve tři čtvrtě na osm přijel dražebník v dodávce. Zaparkoval vedle tržnice, odemkl železnou bránu a rozsvítil světla.

Krátce nato zahlédli bílou zástěru manželky Ernesta Hermidy. Prošla mezi čluny dolů po rampě a zastavila se na břehu, kde čekala na svého muže. Stařec vesloval mezi bójemi směrem k rampě, pak jí podal dva koše, které upustila na zem. Potom každý chytl koš za jedno ucho a společně vynesli nejprve jeden, potom druhý do tržnice.

244

Pláž utonulých

Arias měl na sobě oranžový nepromokavý oblek. Také on měl dva plné koše, ale sám je bez zjevné námahy vynesl po rampě nahoru, sledován žádostivými pohledy racků.

Za dvě minuty osm policisté vystoupili z auta a zamířili ke kamenné budově tržnice. Na dlouhém kovovém stole, pod cedulí se zákazem jídla, pití, kouření a plivání, už byl rozložený Hermidův úlovek: garnáti vpravo a krabi vlevo. Pach moře byl uvnitř silnější než venku.

Od vchodu policisté zahlédli černé vlasy a oranžový oblek Josého Ariase. Seděl na bobku a třídil úlovek, plné bedýnky podával dražebníkovi, který je vážil a kladl na stůl.

Na začátek dražby čekal asi tucet lidí. Leo Caldas poznal obě ženy a muže s šedivými licousy, kteří si minule mezi sebe rozdělili úlovek. Hladově kroužili kolem stolu jako vlci, kteří si vybírají nejtučnější ovci ze stáda. Zbytek přítomných zdaleka neprojevoval takový zájem.

Vedoucí dražby dovážil poslední přepravku, zkontroloval, zda jsou všechny označené příslušnou hmotností, a zaujal svou obvyklou pozici v čele stolu. Pak nafoukl horní ret a prudce vypustil vzduch. „Tak jdeme na to, už je pět minut po osmé,“ řekl a promnul si ruce. Potom zvolal: „Prodávají se krevety, prodávají se krevety!“ Všichni přítomní se okamžitě přesunuli na pravou stranu kovového stolu, jako by je přitáhl magnet. Manželé Hermidovi také postoupili o několik kroků, aby mohli sledovat postup dražby zblízka. Naopak Arias dál čistil koše na podlaze, jako by se ho celá věc netýkala. „Začínáme na čtyřiceti pěti eurech,“ pokračoval dražebník a ukázal na bedny plné krevet pod namodralým světlem zářivek.

Potom se nadechl a začal zpěvavě odpočítávat ceny, jako když se zpaměti odříkává abeceda: „Čtyřicet pět, čtyřicet čtyři a půl, čtyřicet čtyři, čtyřicet tři a půl, čtyřicet tři, čtyřicet dva a půl, čtyřicet dva…“ Jedna z žen zastavila dražbu a vybrala všechny nejlepší kusy ostatním přímo před nosem. José Arias mezitím zamířil 245

Obrana

ke dveřím. V jedné ruce nesl prázdné koše zasunuté jeden do druhého, v druhé modrou plastovou tašku. Pokud ho překvapilo, že u vchodu narazil na policisty, nedal to na sobě znát. „Dobrý den, inspektore Caldasi.“ „Máte chvilku?“ zeptal se inspektor. „Přišli jste si se mnou promluvit?“ Leo Caldas přikývl a zapálil si první víkendovou cigaretu. „Ale nespěcháme,“ řekl a ukázal na igelitku, v níž se zmítalo několik krabů, „klidně pokračujte v práci.“ Arias se otočil do místnosti. Zevnitř k nim doléhala melodická recitace dražebníka. „Teď se to hodí,“ řekl námořník svým basovým hlasem a in­ spektor pochopil, že bude raději mluvit na prázdné ulici než před lidmi po dražbě. „Týká se to Blonďákova telefonátu?“ „Já nevím,“ odpověděl Caldas a pohybem ruky vybídl Aria­ se, aby pokračoval na místo, kde ho v úterý viděli vypouštět na svobodu krabí samičky.

José Arias přešel silnici a scházel po rampě. Policisté ho ve světle pouličních lamp následovali mezi veslicemi. „Vy to nevíte?“ „Nemám rád, když se mi lže,“ řekl inspektor.

Námořník se zastavil. „Řekl jsem vám, že jsem na ten hovor zapomněl.“ „Já vím.“ „Tak co chcete?“ Leo Caldas si potáhl z cigarety. „Pravdu.“ „Už jsem vám ji řekl, inspektore. Blonďák ztratil v moři odrazník a…“ „Myslíte si, že vám to spolkneme?“ skočil mu Caldas do řeči. „Nemyslím si nic.“ Arias hovořil pomalu, ale plastová taška mu šustila mezi prsty. „Vzpomínáte si na datum napsané na Castelově člunu?“ zeptal se Caldas.

Námořník přikývl.

246

Pláž utonulých

„Také tam bylo slovo ‚vrazi‘,“ dodal inspektor. „Vím, řekl jste mi to.“ „Co se tu noc stalo?“ „Potopili jsme se, však víte.“ „Kromě toho.“ „To se vám zdá málo?“ „Co se stalo kapitánu Sousovi?“ „Utopil se,“ odpověděl rybář zachmuřeně. „Proč jste zůstali na moři, místo abyste vyhledali bezpečí přístavu jako ostatní rybáři?“ „Lodi velel kapitán.“ „Takže jste do přístavu nejeli?“ Odraz žhavého konce inspektorovy cigarety se oranžově zableskl v námořníkových šedých očích. „Ne.“ „Jste si jistý?“ Námořník pokýval kudrnatou hlavou. „Zase lžete,“ řekl Caldas. „Cože?“ Slyšeli, jak taška zašustila v rybářově sevřené ruce, a Leo Caldas byl rád, že je tu Estévez s ním. „Zakotvili jste v přístavu?“ pokračoval ve výslechu. „Ne,“ řekl rybář, ale potom se opravil: „Nevzpomínám si.“ Leo Caldas ho nenechal jen tak lehce vyklouznout. „Přistáli jste v Aguiñu?“ „Kde?“ „V Aguiñu,“ zopakoval Caldas.

Arias to nepopřel, jen hleděl směrem k pláži. „Řekněte nám, co se stalo.“ „Bylo to strašně dávno, inspektore,“ bránil se Arias. „Vážně si nevzpomínám.“ „Na tu noc jste nemohl zapomenout.“ „Ale stalo se.“ Igelitová taška šustila v tichém panxónském svítání jako chřestýš. „Co se ve skutečnosti stalo kapitánu Sousovi?“ nevzdával se inspektor. „Proč někdo napsal slovo ‚vrazi‘ na Castelův člun?

Proč zabili Blonďáka?“ 247

Obrana

Arias rozevřel třesoucí se dlaně a koše i plastová taška dopadly na zem. Caldas zaváhal. Kdyby neměl po boku Estéveze, asi by o několik kroků ustoupil. „Neslyšel jste inspektora?“ zasáhl Aragoňan, který se evidentně nenechal zastrašit.

Arias sklonil hlavu. „Na nic se nepamatuju,“ zašeptal.

Naléhali dál, ale námořník odpovídal pořád stejně. „Pamatuje si všechno,“ řekl Estévez a otevřel dveře auta.

Leo Caldas zašlápl cigaretu. „Jo.“ Inspektor viděl strach vepsaný do rybářovy tváře a rád by věděl, co se tehdy na palubě Xurela stalo. Proč Ariase tak děsilo, že by se někdo dozvěděl pravdu? „Nezatkneme ho?“ navrhl Aragoňan. „A z čeho ho obviníme?“ Estévez pokrčil rameny, nastartoval motor a vycouval. Caldas stáhl okénko a díval se na námořníka na rampě. Seděl na jednom z člunů jako zhroucený kolos. Ranní červánky se odrážely od jeho oranžového obleku.

Krabi našli cestu z igelitové tašky a spěchali po kamenné dlažbě zpátky do moře.

248

Pláž utonulých

Pevnost 1. Morální schopnost člověka vydržet nebo překonat překážky; důslednost, zásadovost, rozhod­ nost, neústupnost. 2. tech. Schopnost materiálu odo­lávat účinku vnějších nebo vnitřních sil bez jeho porušení. 3. voj. Silně opevněný, vojensky důležitý objekt vybavený vším potřebným pro dlouhodobou bojovou činnost osádky.

Zastavili se na snídani v baru s výhledem na pláž Madorra. Estévez listoval novinami. Zpráva o potopení galicijské rybářské lodi u Great Sole Bank byla na první straně. „Viděl jste v televizi záběry ze záchranné operace?“ Caldas přikývl. Oknem pozoroval stále ještě nasvícenou pevnost v Baioně na druhé straně zálivu a bílou pěnu vln zaplavujících pláž plnou černých mořských řas.

K autu se vrátili právě ve chvíli, kdy zvony kostela odbíjely devátou. Jeli silnicí směrem na Monteferro a odbočili vlevo do úzké uličky svažující se k velké dřevěné bráně.

Vystoupili z auta a zazvonili. Ozvala se manželka Marcose Valverdeho. „Tady je inspektor Caldas,“ ohlásil se.

Otevřela jim bzučákem. Brána se odsunula stranou a odkryla šedivou betonovou fasádu, kvůli níž dům působil jako bunkr.

Na vstupním dvoře stála dvě auta mokrá od rosy. Úsporné červené auto paní Valverdeové a černý sportovní vůz. Na skalce se v prvních slunečních paprscích pomalu rozevíraly macešky.

Caldas doufal, že je přivítá úsměv paní Valverdeové, ale po štěrkové cestičce jim v ústrety kráčel její manžel. Vlhké vlasy 249

Pevnost

měl sčesané dozadu, jako by právě vyšel ze sprchy. Na sobě měl tmavozelený rolák a béžové manšestrové kalhoty. „Děje se něco?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděl Caldas a pomyslel si, že bez obleku a kravaty působí Valverde jako úplně jiný člověk. „Omlouváme se, že jdeme tak brzy.“ „To je v pořádku. Už jsem dlouho vzhůru.“ „Mohli bychom si na chvíli promluvit?“ „Jistě,“ přisvědčil, ale nejevil ochotu pozvat je dál.

Caldas zahlédl těsně u zdi keř aloisie a pocítil nutkání jít si k němu přivonět. Místo toho vytáhl z kapsy balíček cigaret. „Kouříte?“ Valverde zavrtěl hlavou. Inspektor si vložil cigaretu mezi rty a přiblížil k ní plamínek zapalovače. „Otec si vás pamatuje,“ zalhal. „Nechal vás pozdravovat.“ „Děkuji,“ řekl Valverde, „ale kvůli tomu jste nepřišli.“ „Jistěže ne,“ Caldas pokynul k domu plnému ostrých hran. „Pamatujete se na náš poslední rozhovor?“ Valverde přikývl. „Vzpomínáte si, jak jsem se vás ptal, proč jste tu noc nepřistáli v nějakém přístavu?“ „Jistě. Řekl jsem vám, že jsme měli plný nákladový prostor.

Domnívám se, že to byl důvod, proč se kapitán rozhodl vrátit do Panxónu.“ Caldas si potáhl z cigarety. „Mohl bych se vás na to zeptat znovu?“ Marcos Valverde mlčky zíral na Caldase, potom na Estéveze, a nakonec stočil pohled zpět na inspektora. „Tomu nerozumím.“ „Je to prosté. Přistáli jste v nějakém přístavu tu noc, co jste ztroskotali?“ „Už jsem vám řekl, že ne.“ „Jste si jistý?“ Valverde rozhodil rukama a usmál se. „Samozřejmě.“ „Nezapomněl jste na něco?“ „Rozhodně ne.“ 250

Pláž utonulých

Caldas promluvil velmi pomalu: „Potom si ale musím myslet, že jste nám minule lhal a dnes nám lžete znovu.“ Inspektorova slova mu smazala úsměv z tváře. „Co prosím?“ „Dobře víte, že to takhle nebylo. Dávám vám teď možnost, abyste mi řekl pravdu.“ „Nevím, o čem mluvíte.“ Caldas rozložil kopii hlášení. „Vím, že jste strávili několik hodin v Aguiñu.“ Valverde se na okamžik otočil směrem k domu a potom se zeptal: „Kdo vám to řekl?“ „Je to pravda?“ Valverde si jen odfrkl. „Je to pravda, nebo ne?“ „Bylo to strašně dávno,“ vymlouval se, „už si to dobře nepamatuji.“ Estévez postoupil o krok dopředu. „S tím na nás nechoďte. Je to pravda, nebo ne?“ „Co chcete, abych vám řekl?“ Caldas odpověděl stejně jako předtím Ariasovi: „Pravdu.“ Valverde se upřeně zahleděl na zem a pokýval hlavou ze strany na stranu. „Nemůžu.“ „Už zemřel jeden člověk,“ řekl inspektor, „dva, jestli počítáme Sousu.“ Valverde se mu podíval do očí. „Já vím.“ „A přesto nám nepovíte, k čemu tehdy došlo?“ Valverde mlčel. „Řekněte nám, co se přihodilo kapitánu Sousovi,“ tlačil na něj inspektor. „Nemůžu,“ zopakoval. „Z čeho máte strach?“ „Už jsem vám jednou řekl, že každý může mít strach.“ „Co vás tak děsí?“ naléhal Caldas. „Co se tu noc stalo?“ 251

Pevnost

Stejně jako Arias v přístavu se Valverde schovával za špatnou paměť jako želva do krunýře.

Estévez přistoupil k inspektorovi a řekl mu do ucha: „Mám mu trochu osvěžit paměť?“ Caldas dobře věděl, jakým způsobem by se o to Aragoňan pokusil. „Ne,“ zašeptal a pak se obrátil k Marcosovi Valverdemu: „Možná ho přinutí mluvit soudce.“ „Možná, inspektore Caldasi,“ zopakoval Valverde. „Možná.“ Rafael Estévez otočil auto na dvoře a vyjel z brány, která se za nimi hned zavřela. „Ten je ale podělaný strachy,“ poznamenal Aragoňan. „Oba dva jsou.“ „Já vím,“ řekl inspektor. „Proč jste mě to nenechal zkusit?“ „Zkusit?“ „Však víte…“ „Právě že vím…“ Leo Caldas o kousek spustil okénko, a když se mu v hlavě vynořila ošlehaná tvář kapitána Sousy, otevřel oči.

252

Pláž utonulých

Vystavený 1. Umístěný takovým způsobem, aby byl vidět. 2. Vyhotovený, datovaný; např.: listina, dokument. 3. Daný napospas, přístupný nebo podléhající něčemu; např.: vystavený větru.

„Za pět minut jsem zpátky,“ řekl inspektor a otevřel dvířka vozu. Potom vystoupal ke kostelu a vešel dovnitř.

Chvíli nato se vrátil s obálkou v ruce. „Co to máte?“ zeptal se Rafael Estévez, sotva Caldas dosedl na místo spolujezdce. „Fotku posádky Xurela. V pondělí pojedeme do Aguiña.

Chci zjistit, jestli je poznají.“ Estévez se na fotografii podíval. Vpředu seděl na stoličce kapitán Sousa s vlněnou čapkou staženou až k obočí. Za ním se usmívali tři mladíci v nepromokavých oděvech. „Vracíme se do Viga?“ zeptal se. „Vadilo by ti, kdybychom se na chvíli zastavili u majáku?“ požádal ho Caldas.

Estévez si povzdechl a zamířil na Monteferro. Místo aby jel dál po asfaltové silnici až na vrchol, odbočil doprava po lesní cestě, která vedla na Punta Lameda. Projeli eukalyptovým lesem a pokračovali po cestě zařezávající se do úbočí hory.

Vedle majáku bylo zaparkované žluté auto a Estévez zastavil za ním. Nebe bylo průzračně modré a na vlnách tříštících se o skály se tvořilo pěnivé krajkoví. Vpředu se zvedaly ostrovy Cíes a bílý písek jejich pláží se třpytil v podzimním slunci.

Nikde nebylo ani živáčka.

Kráčeli ze svahu nad místo, kde našli potopenou Castelovu loď. Některé ze skal chránících zátoku teď vyčnívaly nad hladinu. Vzduch voněl jehličím a mořem a hukot vln přehlušoval pronikavý křik racků.

253

Vystavený

Caldas si stoupl na skálu vyhlazenou větrem, těsně u moře, ale z dosahu vodní tříště. Díval se na bílé trojúhelníčky plachet závodní regaty rýsující se proti moři. Z ústí ríe vyplouvaly dvě obří nákladní lodě z Viga. Na palubě bližší z nich se daly rozlišit jednotlivé kontejnery naskládané na sobě. Pod modrými plachtami na okrajích lodi byly vidět záchranné čluny. Inspektor myslel na to, že v den Castelovy smrti by nic z toho tak jasně neviděl, neboť potemnělou krajinu halily přívaly deště.

Leo Caldas sledoval, jak se brázda za lodí postupně rozplývá, a vzpomínal na předešlou noc. Zatímco se převaloval v posteli a chybělo mu cinkání Albina přívěsku, našlo se v jeho mysli místo i pro Justa Castela. Napadlo ho, že pokud to ráno žádná rybářská loď z přístavů v okolí Panxónu nevyjela, možná připluli vrazi na mnohem větší lodi a z větší dálky. Zapálil si cigaretu a dlaní přitom chránil plamínek zapalovače před větrem. Potom opět zvedl pohled k moři. Nákladní loď mířila někam na západ. Přemýšlel, jestli by kapitán nákladní lodi dovolil někomu jen tak použít záchranný člun.

Stál nad lagunou a myslel na to, že jen námořník dobře obeznámený s místním pobřežím může znát podmořské útesy okolo zátoky a zároveň vědět, že se do ní za odlivu dá vplout.

Znovu potáhl z cigarety a vítr mu vehnal kouř do očí. Když je znovu otevřel, silueta nákladní lodi se změnila v malou skvrnu na obzoru. Loď opouštěla pobřeží, stejně jako inspektor opouštěl představu viníka odjinud. „Já si stejně myslím, že je pitomost potopit loď pár metrů od břehu, když to lze provést na otevřeném moři,“ ozval se Estévez, který k němu zezadu přistoupil. „To jsme už probrali včera.“ „Já vím,“ namítl Aragoňan, „a přesvědčilo mě, co jste říkal o tom teleskopickém klíči. Že ho odhodili do tmy, protože jim nezáleželo na tom, kam dopadne. Jak jste sám řekl, nikdo nevyšetřuje sebevraždu.“ „O tom jsem přesvědčen.“ „Ale tohle je něco jiného,“ dodal Estévez. „Co?“ 254

Pláž utonulých

„Potopená loď. Nikdo by nehledal zbraň, kdyby všichni věřili, že se Blonďák vrhl do moře sám, s tím souhlasím, ale loď by hledali. Proč by ji měli nechat zrovna tady?“ „Protože na dně laguny je voda klidná a loď by tu zůstala ukrytá delší dobu.“ „Ale proč by ji chtěli ukrývat?“ „Předpokládám, že proto, aby voda smyla všechny stopy.“ „Jaké stopy?“ zeptal se Aragoňan. „Pokud na něj zaútočili z jiné lodi, nemohli zanechat mnoho stop. Kromě toho ta laguna není žádná čistička. Nevidím rozdíl mezi potopením lodi tady a kdekoli jinde v moři.“ Caldas musel uznat, že asistentovy argumenty nepostrádají jistou logiku. Opravdu nebylo třeba nechávat loď příliš dlouho pod vodou, aby se zničily všechny stopy. „Kdybych se já snažil fingovat sebevraždu toho námořníka,“ pokračoval Estévez, „nechal bych loď unášet proudem, aby se rozbila o skály, ale neodvlekl bych ji na tuhle stranu hory.“ „A kdyby ji někdo našel dřív, než by se potopila?“ „To by se nestalo,“ odpověděl. „Vyvrtal bych do ní díru, aby šla ke dnu ještě předtím, než by na ni narazila jiná loď. Jediné, čeho dosáhli, když ji nechali tady, je to, že teď máme jistotu, že ji sem nepřivezl sám Blonďák, nemyslíte?“ „To je možné,“ řekl Leo Caldas, který zůstal stát na skále a dál kouřil, zatímco Estévez se vzdaloval od majáku dolů po svahu. „Tam dole jsou nějací dva týpci,“ oznámil Aragoňan, když se vrátil. „Kde?“ „Jeden ve člunu a druhý na skalách.“ Leo Caldas se vydal za ním, nejdřív po zarostlém svahu a potom ze skály na skálu. Když se asistent naklonil nad moře, inspektor ho napodobil.

Přesně jak Estévez řekl, byli tam dva muži — jeden seděl v nafukovacím člunu, druhý stál na skále v mořské pěně a z člunu ho jistilo lano připoutané karabinou k popruhům, které měl navlečené přes neoprénový oblek. V ruce držel škrabku a u pasu mu visely dvě plastové tašky.

255

Vystavený

Ten ve člunu udržoval plavidlo několik metrů od svého druha. Pevně svíral druhý konec lana a neustále manévroval pákou přívěsného motoru, aby zabránil nárazu do skal. „Loví vilejše,“ řekl Caldas.

Pokaždé když vlna ustoupila, muž slezl na tmavý pruh mokré skály odhalený odlivem a seškrabával z kamene vilejše, kteří na něm byli přichycení. Když ho společník ze člunu varoval před novou vlnou, lovec vilejšů co nejrychleji lezl nahoru do bezpečí. Někdy měl sáčky u pasu o něco plnější, jindy byl rád, že si zachránil holý život. „Takhle se loví?“ zeptal se Aragoňan užasle.

Caldas přisvědčil. „Vilejši žijí v koloniích na skalách, do kterých narážejí vlny.

Musíš je z kamene odtrhnout.“ Aragoňan hvízdl. „Už se nedivím, že jsou tak drazí.“ „A jak chutnají,“ dodal Leo Caldas, který si nedokázal představit lepší společnost u stolu než talíř vilejšů. S jakou rozkoší rozloupával nehtem skořápky, aby mohl vysát lahodné maso chutnající po moři. „A jak se loví za špatného počasí?“ zeptal se Estévez. „Za špatného počasí prostě vilejši nejsou,“ odpověděl Caldas, který tyto korýše už týdny neviděl vystavené v proskleném pultu baru Puerto. „To nechápu,“ řekl Estévez, poté co lovec vilejšů znovu slezl ze skály a vzápětí začal na poslední chvíli šplhat zpět, aby unikl před vlnou. „Co nechápeš?“ „Že takhle riskují život.“ Leo Caldas pokrčil rameny. „Musí něco jíst.“ „Tak ať jedí něco jiného,“ řekl Aragoňan smrtelně vážně.

Inspektor se na něj po očku podíval a asistent propukl v hlasitý smích.

O chvíli později muž, který oškrabával skálu, skočil s taškami plnými vilejšů do vody a kolega ho přitáhl pomocí lana. Když vlezl do člunu, odpluli na moře.

256

Pláž utonulých

„Vrátíme se, inspektore?“ zeptal se Rafael Estévez s tváří ještě pořád červenou od smíchu.

Byli jen pár metrů od auta, když uslyšeli někde nablízku lodní motor. Přistoupili k zídce, která chránila maják, aby se podívali na druhou stranu, a na moři uviděli lovce vilejšů.

Připlouvali na nafukovacím člunu do zátoky, kde se našla Castelova loď, a policisté sledovali, jak lodivod obratně navádí člun mezi pobřežními skalami a podmořskými útesy chránícími lagunu. Caldas si představil podobný manévr za špatného počasí, jaké vládlo minulou neděli. Vrazi museli celou operaci zvládnout v mnohem horších podmínkách. Uvědomil si, že pouze velmi zkušený námořník by se odvážil něčeho takového, jen aby ukryl loď.

Rybář v neoprénovém obleku vystoupil s úlovkem z člunu a rozloučil se s kolegou. „Tak už víme, komu patří to žluté auto,“ zamumlal Caldas.

Estévez souhlasil. „Proč přistáli tady?“ „Protože pytlačí,“ vysvětlil inspektor potichu. „Museli nasbírat tak dvacet kilo vilejšů. Když s nimi přijedou do přístavu, riskují žalobu nebo něco horšího.“ Nafukovací člun se vzdálil a policisté čekali u majáku, až muž v černém obleku vyleze do svahu. Mohlo mu být něco přes dvacet. Byl štíhlý a nepříliš vysoký a vlasy měl zkadeřené mořskou vodou.

Caldas si všiml, jak ho překvapilo, že za svým autem objevil tak brzy ráno další zaparkovaný vůz. Ještě víc užasl, když se od zídky majáku odlepili dva muži a vydali se k němu. „Dobrý den,“ pozdravil Caldas.

Chlapec odpověděl pokývnutím hlavy a kráčel dál. „Celkem se zadařilo, co?“ nedal se odbýt Caldas a ukázal na tašky plné vilejšů. „No…“ „Mohli bychom si s tebou na okamžik promluvit?“ „Vy jste od policie, že?“ „To je tak poznat?“ Mladík přikývl.

257

Vystavený

„Ale tvůj úlovek nás nezajímá,“ uklidnil ho Caldas. „Jen se tě chceme na něco zeptat.“ Chlapec postavil tašky na zem, jako když voják složí zbraň, a řekl jim, že je z Panxónu, i když pracuje ve Vigu. O víkendech, pokud není špatné počasí, jezdívají časně ráno s bratrem sem na Monteferro, aby si na skalách trochu přivydělali k výplatě. „Byli jste tady minulý víkend?“ zeptal se Caldas.

Mladík zavrtěl hlavou. „Už dva týdny nám moře nedovolilo přijet,“ odpověděl. „Pro­to je tady tolik vilejšů.“ „Ale dá se sem dojet i za špatného počasí?“ zeptal se Caldas s pohledem upřeným na místo mezi skalami, kde ho bratr vyložil. „Jasně že jo,“ řekl.

Vysvětlil jim, že pro zkušeného námořníka není až tak obtížné vplout do zátoky. „Každý, kdo zná místní vody, dokáže vplout dovnitř, dokonce i když je moře neklidné. Není v tom žádné tajemství, jen se to musí umět s motorem,“ pohnul zápěstím, jako by přidával plyn na motorce. „No a pak musí být samozřejmě odliv, aby člověk viděl na skály a nečekalo ho nějaké ošklivé překvapení.“ Zeptali se ho, proč si na vyložení úlovku vybrali zrovna tuhle zátoku, a pytlák odpověděl: „Protože za odlivu je to jediné místo v okolí, kde můžete přistát a nikdo vás přitom nevidí. Všude jinde jsou buď skály, nebo domy.“ Chlapcova slova vyvolala v Caldasově mozku okamžitou reakci, jako ta správná kapka ve zkumavce. Jak to, že ho to nenapadlo dřív? „Zná tohle místo hodně lidí?“ zeptal se. „Myslíte maják?“ „To místo, kde jste přistáli,“ objasnil Caldas. „Námořníci z vesnice ho znají.“ „Aha.“ „Ale i další vědí, že existuje,“ dodal mladík a mávl rukou směrem k zaparkovaným vozům. „Dá se sem přece dojet autem.“ 258

Pláž utonulých

Inspektor si přejel dlaněmi po obličeji a zašátral v kapse po krabičce cigaret. Zapálil si další a poznamenal: „Myslím, že už vím, proč ji potopili tady.“ „Proč?“ zajímal se Estévez. „Pak ti to řeknu,“ slíbil a obrátil se k chlapci: „Už můžeš běžet.“ „A vilejši?“ zaváhal mladík. „Odnes si je,“ odpověděl Caldas. „Copak sis je sám nenasbíral?“ Chlapec jim poděkoval a rozběhl se k autu s taškou v každé ruce a širokým úsměvem na tváři. „Ještě něco,“ zavolal za ním inspektor.

Mladík se zastavil a otočil se. Úsměv mu zmizel z obličeje, ale zase se vrátil, když chlapec uslyšel inspektorovu otázku: „Kolik chceš za dvě kila?“ Caldas počkal, dokud žluté pytlákovo auto nezmizelo z dohledu, a pak se asistentovi svěřil se svou teorií: „Nepřipluli do zátoky proto, aby se zbavili lodi, ale protože je to jediné místo, kde mohli vystoupit na břeh tak, aby je nikdo neviděl.“ „Mohl byste mi to zopakovat?“ požádal Aragoňan. „Říkám, že zatímco jeden z vrahů odplul na jejich lodi, na té, z níž napadli Blonďáka, ten druhý přivezl Castelovu loď sem. Jenže ne proto, aby ji potopil, ale aby se dostal na břeh beze svědků.“ Estévez se rozhlédl. Viděl jen moře, skály a zalesněný svah. „A proč neodjeli oba na té druhé lodi, poté co hodili Castela do vody?“ „Možná nechtěli, aby je viděli spolu,“ navrhl inspektor. „Možná,“ souhlasil asistent. „Ale proč ji potopili?“ „Sám jsi to řekl. Protože Blonďákova mrtvola byla na druhé straně hory. Proto nechtěli nechat jeho loď napospas proudům. Bylo by divné, kdyby se tělo našlo na jedné straně kopce a loď na druhé. A protože se potřebovali dostat na břeh, museli ji potopit přímo tady.“ Inspektor se naklonil nad lagunu a Estévez ho napodobil.

259

Vystavený

„Vidíš ty hromady kamenů navršené u skal?“ zeptal se Caldas. „Přesně ty samé se našly uvnitř Castelovy lodi. Podle mě vyskočili na břeh a seshora naházeli kameny na palubu, aby v lodi vyrazili díru a ujistili se, že zůstane na dně.“ Estévez pokýval hlavou. „Ale pokud se to stalo tak, jak předpokládáte, jestliže jeden vystoupil na břeh tady, tak kde je ten druhý?“ zeptal se. „V žádném z přístavů v okolí nehlásili žádný pohyb.“ „Musíme se zeptat o kus dál.“ Estévez vzdychl. „A nenapadlo vás, že ta druhá loď možná vůbec neexistuje, inspektore?“ „A jak by se potom ke Castelovi dostali?“ „Možná na něj někdo čekal schovaný na palubě.“ „To jsme už probrali: Castelo byl na lodi sám, když vyplouval z přístavu. Hermidova manželka ho viděla z okna.“ „Je to hodně stará paní,“ odporoval Aragoňan, „a byla tma.

Mohla se splést.“ „Ona ano,“ řekl Caldas, „ale viděl by ho Castelo. Jeho loď měla otevřenou palubu, jako Ariasova nebo Hermidova, a vrše nechal naskládané na hrázi. Všiml by si, kdyby tam byl někdo s ním.“ „Byla noc,“ ozval se znovu Rafael Estévez. „Ale ta žena ho viděla rozsvítit žárovku. Věř mi, tam se nemáš kam schovat. Museli se k němu dostat z moře, a museli být aspoň dva.“ Caldas se pustil do svahu směrem k autu. „Ale jak mohli vědět, že Blonďák to ráno vypluje na moře?

Jak to vysvětlíte?“ zeptal se Aragoňan, který mu kráčel po boku.

Leo Caldas se zastavil a bezmocně rozhodil rukama. Bylo to už podruhé za poslední dva dny, co mu asistent položil tuto otázku.

260

Pláž utonulých

Objektiv 1. Optická soustava tvořící podstatnou část optických přístrojů; vytváří co nejméně zkreslený reálný obraz pozorovaného předmětu.

Maják nechali za sebou a jeli po cestě plné výmolů, která se vinula podél moře a později mezi světlými kmeny eukalyptů. Jejich trpká vůně pronikala dovnitř otevřeným okénkem spolu s chladným vzduchem, který foukal inspektorovi do obličeje.

Jakmile vjeli na silnici, otevřel Caldas oči a u prvních stavení požádal asistenta, aby zpomalil. „Co hledáte?“ zeptal se Estévez překvapeně, když si všiml, že se jeho šéf rozhlíží ostřížím zrakem, místo aby seděl se zavřenýma očima jako vždy. „Chci zjistit, jestli některý z těch domů nemá bezpečnostní kameru,“ přiznal Caldas. „Ty se dívej na druhou stranu, dobře?“ V posledních letech vzrostl počet vloupání a mnoho majitelů domů si začalo pořizovat alarmy a jiné bezpečnostní systémy, aby se před zloději ochránili. Inspektor doufal, že některá kamera zachytila, co se dělo na silnici v neděli večer. Od majáku se jinudy dostat nedalo. Jestliže vystoupili na břeh v zátoce, museli projít lesní cestou a pak tímto úsekem silnice. „Tam!“ zvolal Estévez po chvíli a zastavil auto u jednoho z prvních domů.

Byla to moderní vila obklopená zahradou za vysokou kamennou zdí. Kamera byla umístěná ve druhém patře, s objektivem namířeným na hlavní bránu, nejzranitelnější místo obvo­dové zdi. Kdyby po ulici projelo auto, musela by ho zachytit.

261

Objektiv

Leo Caldas zazvonil, ale nikdo neodpovídal. Ustoupil o ně­ kolik kroků a viděl, že žaluzie jsou zatažené a schránka přetéká reklamními letáky zmáčenými deštěm. Usoudil, že se jedná o letní dům, takže si jen opsal název bezpečnostní firmy z nálepky, která byla pro výstrahu umístěná na dobře viditelném místě. Zapsal si také číslo domu a vrátil se do auta.

Opět se pomalu rozjeli a prohlíželi si každou zeď, ale další kamery namířené na silnici nenašli.

Na křižovatce se Rafael Estévez zeptal: „Vrátíme se do Viga?“ Caldas přikývl. Zabočili doleva a ujížděli pryč od Panxónu.

Zastavili se pro benzín u pumpy. „Potřebuju si odskočit,“ oznámil Aragoňan, když naplnil nádrž. „Zkus sehnat další sáček, musíme si ty vilejše rozdělit,“ řekl mu Caldas.

Estévez přikývl a odešel směrem k budově čerpací stanice.

Inspektor využil volné chvíle a zatelefonoval Claře Barciové.

Sdělil jí název bezpečnostní firmy a číslo domu. „Myslíš, že budou mít záběry z minulé neděle?“ zeptal se. „To záleží na typu, inspektore.“ „Na typu?“ „Na typu nahrávání,“ vysvětlila policistka. „Pokud se záběry ukládají na pevný disk, bude tam záznam z několika týdnů, ale pokud se nahrává na pásek, zapomeňte na minulou neděli.

Budou tam maximálně dva nebo tři dny zpátky.“ „Aha,“ zamumlal Caldas. „Děkuju, Claro.“ Rafael Estévez se vrátil z toalety, sotva inspektor domluvil. „Neměl jste jí volat, inspektore.“ „Proč?“ „Protože je sobota.“ „Ale ona si nestěžovala.“ „Ne,“ řekl Estévez, „vám ne.“ Aragoňan zastavil před bránou Caldasova domu, na stejném místě, kde ho ráno vyzvedl. Inspektor vystoupil z auta, pro­táhl 262

Pláž utonulých

se a podíval se na hodinky. Bylo půl dvanácté. Z kufru vytáhli dvě kila vilejšů od pytláka a rozdělili si je. „Nikdy jsem je nejedl,“ přiznal se Estévez. „No, dát si rovnou kilo není špatný začátek,“ zažertoval Caldas. „Mám ti říct, jak se připravují?“ „Kdyby vám to nevadilo…“ „Je to snadné: dáš vařit mořskou vodu s bobkovým listem…“ „To si mám jít pro vodu k moři?“ přerušil ho Aragoňan. „Může to být voda z kohoutku s mořskou solí,“ řekl inspektor. „Když bude vařit, nasypeš do hrnce vilejše a počkáš, až začne zase vřít. Potom budeš počítat do padesáti, scedíš vodu, vilejše vysypeš do mísy a můžeš podávat na stůl.“ „Teplé?“ „Teplé,“ potvrdil Caldas. „Zakryté utěrkou, aby nevychladli.“ „Tak dobře,“ řekl Estévez. „Na shledanou v pondělí.“ „V pondělí přijď brzy, Rafo,“ požádal ho inspektor a ukázal mu obálku s fotografií, kterou dostal od kněze z Panxónu. „Musíme jet do Aguiña. Uvidíme, co si ta žena se synem pamatují.“ „Pořád si myslíte, že Sousa…?“ zeptal se Estévez. Inspektor se zatvářil tak, že si to asistent nedokázal vyložit.

Aragoňan otevřel dveře vozu, a než nastoupil, ukázal na tašku s vilejši v inspektorově ruce: „Myslíte, že jí budou chutnat?“ „Komu?“ „Však víte…“ Caldas se podíval do tašky. „Myslím, že ano,“ odpověděl. „Určitě víc než saláty.“

263

Objektiv

Stoupat 1. Zvedat se, jít nahoru, zvyšovat se, růst; např.: ceny nebo příliv. 2. Vystupovat, lézt nebo špl­ hat nahoru. 3. Letět vzhůru, vznášet se; např.: balón.

4. Vést nebo vinout se nahoru nebo do vrchu. 5. přen.

Pozdvihnout se, postoupit nebo být povýšen, udělat kariéru.

Doma Caldas odložil obálku s fotografií posádky Xurela na stůl, zapnul televizi dálkovým ovladačem a zamířil do kuchyně. Tašku s vilejši uložil do spodní přihrádky ledničky a napil se vody přímo z lahve. Potom se vrátil do obývacího pokoje, vzal fotografii a lehl si na pohovku.

Kapitán Sousa ve vlněné čapce naražené do čela seděl v popředí. Pohled upíral do objektivu fotoaparátu a na Caldase působil jako člověk hrdý na svou loď a posádku. Za kapitánem stáli tři mladíci. Měli na sobě žluté nepromokavé obleky, skoro stejné jako námořníci prosící o slitování Pannu Marii Karmelskou na sousoší v panxónském kostele.

Uprostřed stál José Arias. Byl přinejmenším o dvacet centimetrů vyšší než jeho kolegové. Bradu mu pokrývalo tmavé strniště, ale díky úsměvu a mládí nevypadal tak hrozivě jako muž, jehož inspektor poznal v Panxónu. Napravo od vysokého námořníka stál Justo Castelo s nezaměnitelnými plavými kadeřemi padajícími do očí. Na druhé straně od Ariase byl Marcos Valverde, který ještě nepropadl zvyku česat si vlasy dozadu. Už tehdy vypadal nejmladší ze všech tří. Mezi hlavami námořníků bylo vidět části písmen tvořících nápis „Xurelo“.

Vložil fotografii zpět do obálky a vrátil ji na stůl. Vyšetřování se zastavilo na mrtvém bodě, jako když loď za odlivu uvízne na písčině. Caldas byl zvědavý, kdy začne stoupat příliv, který jim umožní opět vyplout kupředu.

264

Pláž utonulých

Podíval se na hodinky. Bylo několik minut po jedné. Vzpomněl si, že se otec chystal do nemocnice už před obědem a vzal do ruky mobilní telefon. „Jsi v nemocnici?“ „Od jedné,“ odpověděl otec. „Zastavíš se?“ „Ano,“ řekl Leo Caldas. „Zvu tě pak domů na oběd. Mám v ledničce kilo čerstvých vilejšů.“ „Já mám lepší nápad,“ opáčil otec. „Máme co slavit.“ Leo Caldas si vyslechl jeho návrh. „To je zakázané,“ namítl. „K čertu s tebou, Leo. To jsi ve službě i v sobotu?“ Inspektor uvařil vilejše, scedil je a zabalené do vlhké utěrky je vložil do plastové dózy. Pak vyběhl na ulici, zastavil taxík a nechal se odvézt do nemocnice. „Máš je?“ zeptal se otec, jakmile ho uviděl ve dveřích pokoje 211. Strýc se na něho usmál zpoza dýchací masky.

Leo Caldas zvedl tašku a přistoupil k vysokému stolku.

Odložil rádio a noviny na podlahu, vytáhl plastovou krabici, otevřel ji a položil utěrku s vilejši přímo na dřevěný povrch stolku. „Nech tam tu dózu na skořápky,“ požádal ho otec a upravil strýci postel do sedu. „Řeknete mi konečně, co slavíme?“ zeptal se inspektor. „Alberta propustí.“ Pohlédl na strýce, jehož oči se nepřestávaly usmívat. „Kdy?“ „Tenhle týden,“ odpověděl otec. „Prohlédl ho nový lékař.

Myslí si, že když bude mít kyslík, nemusí tady zůstávat. Co na to říkáš?“ Leo si nebyl jistý, jestli je to dobrá zpráva. „To je skvělé,“ ujistil strýce s úsměvem. „Bude bydlet se mnou na statku,“ řekl otec. „Alespoň do té doby, než se bude schopen o sebe sám postarat.“ Caldas souhlasil. „Dám ti vědět, až ho budeme stěhovat, abys nám pomohl, Leo.“ „Jistě,“ slíbil inspektor a položil strýci ruku na zápěstí.

265

Stoupat

Na vyhublé paži cítil každou kůstku, ale za dýchací maskou se na něj dívaly oči šťastného muže. „Aspoň poznáš psa.“ Podle vrásek na čele nemocného pochopil, že neví, o čem mluví.

Otočil se k otci. „Tys mu neřekl, že máš psa?“ „Já?“ Caldas mlaskl a otočil se ke strýci. „Má psa,“ prohlásil a ukázal na otce prstem. „Hnědého, docela velkého.“ „Není můj.“ „Ale je,“ namítl Leo. „Žije u něj na statku a je mu neustále v patách.“ „Na statku žijí taky ptáci, krtci a mouchy,“ argumentoval otec. „A ani by mě nenapadlo považovat je za svoje.“ Leo Caldas a strýc Alberto se na sebe usmáli. Inspektor rozbalil utěrku. Vyloupl prvního vilejše a nabídl ho strýci. Ten ho vzal do vyzáblých prstů a vložil do úst. Maska odtažená od obličeje silně zasyčela. „A víno?“ zeptal se otec Lea a hledal něco pod stolem. „Cože?“ „Snad sis nemyslel, že budeme jíst vilejše bez vína?“ Caldas se usmál, přesvědčený, že otec žertuje.

Ale mýlil se.

266

Pláž utonulých

Práh 1. Rozhraní, mez, hranice. 2. stav. Vodorovný trám sloužící jako podložka tesařské konstrukce; spodní vodorovná část dveřního rámu. 3. geol. Kon­ tinentální plošina, šelf, mírně skloněný povrch moř­ ského dna podél kontinentu. 4. přen. Nástup, začátek; např.: na prahu noci.

V pondělí se město probudilo do studeného a zamlženého rána, jako by ho zahalil oblak popela. Leo Caldas se oholil ve sprše, oblékl se a pěšky došel na komisařství. Ra­ fae­la Estéveze našel u Olžina stolu, jak se v kabátě sklání nad obrazovkou počítače a prohlíží si internetovou mapu Galície. „Kam že to jedeme?“ zeptal se inspektora, sotva ho uviděl. „Do Aguiña,“ Caldas zapíchl prst do cípu poloostrova Barbanza mezi Ríu de Arousa a Ríu de Muros. „Máte přesnou adresu?“ „Myslím, že ano,“ přisvědčil Caldas a vytáhl z kapsy saka kopii hlášení o pohřešované osobě. Na okraji byla tužkou připsaná adresa Rebeky Neirové.

Olga zadala údaje do počítače a vzápětí se zobrazila mapa oblasti. „A můžeme jet,“ oznámil Estévez, když z tiskárny vyjel papír s plánkem.

Vůz s policisty projel ulicí Arenal a vyjel z Viga po dálnici.

Inspektor Caldas měl zavřené oči, takže když projížděli po mostě Rande, neviděl ploché trajekty seřazené v ústí ríe ani obrysy ostrovů Cíes ukrytých v mlze na horizontu. „Nevadí vám ten hluk?“ zeptal se Estévez a úkosem se podíval na pootevřené okénko.

267

Práh

„Vadí,“ připustil Caldas, ale okno nezavřel. Dával přednost čerstvému vzduchu, i když to znamenalo snášet nepříjemný rámus.

Po padesáti kilometrech sjeli z dálnice a překročili řeku Ulla.

Příkrov těžké mlhy nad vrcholky stromů je doprovázel po celou cestu napříč poloostrovem až do Aguiña.

Byla to malá vesnice, několik stovek domů rozesetých kolem přístavu a pláže. „Tady není komisařství, že?“ „Ne, není,“ potvrdil Caldas. „Všechno se řeší v Ribeiře.“ Estévez nahlédl do plánu a zabočil doprava, na cestu vedoucí od moře. Po obou stranách ji lemovala pole a tu a tam stál prostý domek. „Musí to být jeden z nich,“ řekl Aragoňan. „Tamhle někdo je,“ upozornil ho Caldas a ukázal na bílý jednopatrový dům. Z kamenného komína stoupal hustý kouř, světlejší než šedivý vzduch kolem. Vedle domu rostl starý kaštan se zkroucenými, téměř bezlistými větvemi.

Estévez zaparkoval před domem, Caldas stáhl okénko a zavolal na ženu zametající schody před vchodem. Byla tak drobná, že koště v jejích rukou připomínalo bidlo gondoliéra. „Dobrý den,“ pozdravil. „Nevíte, kde bydlí Rebeca Neirová?“ Přestala zametat. Caldas odhadoval, že jí nemůže být víc než třicet. Příliš mladá na to, aby mohla být ženou, kterou hledají. „Kdo?“ „Rebeca Neirová,“ zopakoval inspektor.

Dívka na ně mlčky zírala a snažila se uhodnout, proč přijeli. „Kdo ji chce vidět?“ „Jsme od policie,“ představil se Leo Caldas, „z komisařství ve Vigu.“ „Počkejte chvilku.“ Opřela koště o zeď a vešla do domu. „Mami,“ slyšeli ji říkat, „nějací policajti se ptají na Rebeku První.“ 268

Pláž utonulých

Dívka se vrátila v doprovodu starší ženy, která si na prahu přehodila přes ramena kabát. Šedivé vlasy měla vyčesané nahoru a sepnuté desítkami černých sponek. Byla dokonce ještě menší než její dcera. „Hledáte někoho?“ zeptala se, jako by potřebovala potvrdit, co od ní slyšela. „Hledáme dům Rebeky Neirové,“ zopakoval Caldas. „Víte, který to je?“ Přistoupila k autu a pátravě si je prohlížela otevřeným okénkem, stejně jako předtím dcera. „Je to tamten,“ odpověděla a namířila prst na druhou stranu silnice.

Policisté pohlédli tím směrem a uviděli kamenný dům téměř skrytý v ranní mlze a přerostlé zeleni. Dřevěné žaluzie byly špinavé a polámané, okna rozbitá a husté ostružiní natahovalo své trnité větve mřížemi plotu až na silnici. Vypadal jako dům duchů a bylo jasné, že je mnoho let neobydlený.

Vystoupili z auta a Leo Caldas zhluboka nasál vzduch vonící mořskou solí, vlhkou hlínou a kouřem z hořícího dřeva. „Už je to dlouho, co tady nebydlí?“ zeptal se. „Nevidíte, v jakém je dům stavu?“ Inspektor se znovu podíval na zchátralé stavení. Bujná vegetace na zahradě byla tak vysoká, že by se v ní snadno ztratil i nosorožec. „Ale bydlí pořád ve vesnici, ne?“ „Kdo?“ „Rebeca Neirová.“ Žena zavrtěla hlavou. „Odešla už před lety.“ „Víte kam?“ „Nepřišla se rozloučit,“ prohlásila poněkud drsně.

Caldas pokýval hlavou. „Žila se synem, že?“ „Jen oni dva,“ odpověděla s důrazem na každé slovo. „Ani on už v Aguiñu nebydlí?“ „Ani on.“ „Kdy se odstěhovali?“ zeptal se Estévez.

269

Práh

Vzhlédla jako člověk, který vyhlíží na nebi letadlo, jehož zvuk právě zaslechl. Aragoňan se vedle ní tyčil jako obr. „Před deseti nebo dvanácti lety,“ řekla. „Možná dřív.“ „Od té doby jste je neviděly?“ „Já ne,“ ujistila je starší.

Inspektor pohlédl na dívku a ta mu gestem potvrdila, že ani ona o Rebece Neirové a jejím synovi nic neví.

Leo Caldas rozložil kopii hlášení. Bylo tam jméno policisty, který přijal oznámení, a jeho identifikační číslo. Somoza, četl.

Nieves Ortizová mu řekla, že žije v Aguiñu. Napadlo ho, že by snad místní policista mohl vědět, kam se odstěhovali. „Žije ještě zástupce inspektora Somoza ve vesnici?“ „Ten policajt?“ zeptala se matka. „Ten už je v důchodu.“ „Ale bydlí tady?“ Stará žena několikrát přikývla. „Vedle kostela.“ Vrátili se do auta. Leo Caldas vrhl poslední pohled na polorozpadlý dům Neirových a zavřel oči. „Jedeme za tím zástupcem inspektora?“ zeptal se Estévez.

Caldas mlčky přikývl.

Přemítal, kdy konečně nastane ten příliv, který posune vy­šetřování vpřed.

270

Pláž utonulých

Zbytek 1. To, co zůstane po odstranění části celku.

2. přen. Pozůstatek, přežitek. 3. obch. Zůstatek, pře­ bytek, saldo. 4. Drobet, troška potravy.

Zástupce inspektora Somoza byl vysoký, ale shrbený muž v šedém vlněném svetru. Měl velký nos, odulé rty a řídké bílé vlasy sčesané dozadu. Ačkoli měl na nose brýle, neustále krátkozrace mhouřil oči, takže vypadal zachmuřeně. „Já už nejsem ničí kolega,“ ohradil se, když se mu představili. „Jsem v důchodu.“ Caldas se usmál. „Chtěli jsme se vás na něco zeptat.“ Pozval je dovnitř a šoural se před nimi v plstěných pantoflích. Vedl je dlouhou chodbou do malého obývacího pokoje přeplněného nábytkem. Posadili se ke kulatému stolku s ohřívadlem naproti zapnutému televizoru. Na nízkém stolečku s keramickou lampou si Caldas všiml zarámované fotografie mladého Somozy v uniformě. Kdysi míval husté černé vlasy a nenosil brýle, ale do objektivu se už tehdy díval s přimhouřenýma očima a otevřenou pusou.

Zástupce inspektora Somoza vypnul televizi dálkovým ovladačem. „Tak mluvte.“ „Vyšetřujeme vraždu jednoho námořníka.“ „Z Aguiña?“ přerušil ho Somoza. „Ne,“ odpověděl Caldas, „z jednoho přístavu u Viga. Ale může mít nějakou spojitost s lodí, která se potopila nedaleko odtud, a s tímhle,“ podal mu kopii hlášení o pohřešované osobě. „To se stalo už dávno.“ Caldas přikývl a položil před něj fotografii posádky Xurela.

271

Zbytek

„Ten chlapec, co podal oznámení, se zmínil o plavovlasém námořníkovi,“ řekl a ukázal prstem na Justa Castela. „Myslíme si, že by se mohlo jednat o tohoto muže.“ Somoza hlasitě funěl a četl hlášení. Potom se podíval na skupinový portrét. „Jejich loď ztroskotala tutéž noc kousek odtud, na mělčině u Sálvory. Kapitán se utopil,“ připomněl mu Caldas. „Snažíme se zjistit, co se stalo předtím.“ Bývalý policista pokrčil rameny. „Nechápu, jak bych vám mohl pomoct.“ „Snažíme se najít Rebeku Neirovou nebo jejího syna…“ „Odešli z vesnice.“ „To už nám řekli. Nevíte, kam se přestěhovali?“ Zavrtěl hlavou a přesunul hlášení i fotografii po skleněné desce stolku před inspektora. „Vím jen to, co všichni ostatní. Prostě odešli.“ „Vyprávěla vám Rebeca Neirová, co se tu noc stalo?“ Somoza se sípavě nadechl pootevřenými ústy a odpověděl: „Rebeca se do vesnice nikdy nevrátila.“ Kdyby byl Caldas pes, vztyčil by obě uši. „Cože?“ „Všichni jí říkali Rebeca První. Ve všem musela být před zbytkem vesnice. Vždycky. Stala se matkou, když byla sama ještě děcko.“ „Co to s tím má společného?“ „Že utekla s nějakým chlapem,“ pronesl Somoza s opovržením. „Nebylo to poprvé, co si zašla na pivo a na pár dnů se s někým ztratila.“ „Nevyšetřovali jste její zmizení?“ „Samozřejmě že ano,“ ujistil je. „Hledali jsme ji, dokud jsme se nedozvěděli, že odešla.“ „A jak jste se to dozvěděli?“ „Podrobnosti si nepamatuju,“ odpověděl. „Už je to spousta let.“ „Ale viděl jste ji?“ „Já osobně ne, ale to nic neznamená.“ „A ten chlapec?“ 272

Pláž utonulých

„Taky odešel, několik dnů po ní. Buď si pro něj přijela, anebo mu zavolala, aby se s ní někde setkal.“ „Chlapec stáhl oznámení?“ zeptal se Estévez. Caldas znal odpověď předem: ve složce žádný další dokument nebyl. „Kluk se už nevrátil,“ řekl Somoza. „Ani stáhnout oznámení, ani zeptat se na stav vyšetřování. Přišel jen jednou a víckrát jsme ho neviděli.“ „Nebylo vám divné, že se už neukázal?“ tlačil na něj Aragoňan.

Somoza pokýval hlavou ze strany na stranu a ještě víc se zachmuřil. „Rebeca První se často toulala po nocích. Vždycky byla trochu bláznivá. Neměla dobrou pověst. Kluk se asi styděl přiznat, že to byla jen další z matčiných eskapád.“ „Takže jste nikdy nezjistili, co se vlastně stalo…“ „Však víte, jak to na komisařství chodí,“ ospravedlňoval se bývalý policista a bouchl dlaněmi do stolku. „Ještě nemáš uzavřený jeden případ a už tě pověří dalším. Je těžké najít si čas na něco jiného.“ Caldas pokýval hlavou. „Kde pracovala?“ „To si nepamatuju,“ řekl. „Ve vesnici ne.“ „To nikoho nepřekvapilo, že přestala chodit do práce?“ „Nikdo kromě kluka nám nic nehlásil.“ Caldas se podíval na fotografii. Odchod matky se synem mu znemožnil zjistit, co se tu v hodinách před kapitánovou smrtí odehrálo. „Žijí tady nějací příbuzní Neirových?“ „Ne,“ odpověděl dýchavičně. „Její rodiče nepocházeli odtud.

Otec se nechal najmout na rybářskou loď, když byla Rebeca ještě malá. Tehdy tady ještě byla práce, přicházela sem spousta lidí odjinud. V době, kdy zmizela, byli její rodiče už dávno pryč.“ „Nevíte kde?“ Pokrčil rameny. „Asi šli hledat práci do jiného přístavu anebo se vrátili do rodné vesnice. Byli už staří.“ 273

Zbytek

„Nepamatujete si, odkud pocházeli?“ „Myslím, že jsem to ani nikdy nevěděl.“ Somoza jim už nic dalšího říct nedokázal. Leo Caldas poskládal hlášení a spolu s fotografií posádky ho zastrčil zpátky do kapsy saka.

Zvedl se ze židle, rozloučil se a rychle vyšel ven.

Potřeboval si zakouřit.

274

Pláž utonulých

Sedlina 1. Drobné částečky látek usazené na dně kapaliny. 2. Vrstva, která vznikla usazením něčeho; např.: kávová sedlina. 3. Sedlé, mazlavé, řídké bahno; bahnitá usazenina, kal. 4. chem., geol. usazenina, sedi­ ment.

Dali si kávu v nedalekém baru a Caldas si znovu přečetl kopii hlášení. Číšník jim potvrdil, že Irene Vázquezová, přítelkyně Rebeky Neirové, která doprovodila jejího syna na komisařství, stále žije v Aguiñu. Pracuje v lékárně u přístavu.

Auto nechali zaparkované vedle kostela a dolů do přístavu šli pěšky. Na klidné hladině se u svých bójí pohupovaly desítky malých lodí. Před rybí tržnicí se v mlze rýsovala silueta rybářské lodě s vyšší tonáží, připoutané k úvazníkům na hrázi a obklopené hejnem racků.

Caldase mrzelo, že jim hustá mlha kazí výhled do dálky.

Procházeli kolem rybářského svazu. Na dveřích jídelny stále visel plakát z léta, který zval vesničany na slavnost vilejšů. „Mimochodem,“ řekl Aragoňan, když si plakátu všiml, „děkuju za ty vilejše. Byl to pro mě objev.“ „Snědl jsi je všechny?“ „Zvládl bych i dvojnásobek.“ „Ale oloupal sis je?“ zažertoval inspektor. „Samozřejmě,“ potvrdil Estévez. „No, vlastně až po tom prvním,“ dodal po chvíli.

Za prosklenými dveřmi lékárny visela cedule „Otevřeno“. Nad vchodem svítil zelený kříž obklopený mlhavou září. Uvnitř stála za pultem vysoká žena s černou ofinou zastřiženou těsně nad tmavýma očima. Na kapsičce bílého pláště měla vyšité jméno, které Leo Caldas hledal. „Irene Vázquezová?“ zeptal se pro každý případ.

275

Sedlina

Podívala se z jednoho policisty na druhého, potom přikývla. „Jsem inspektor Caldas,“ představil se s dobrým pocitem, že ho tady nikdo nezná. Aguiño bylo od Viga příliš daleko, než aby se tady dala naladit Hlídka na vlnách. „Tohle je můj asistent Estévez. Jsme z komisařství ve Vigu.“ „Jdete kvůli tomu vloupání?“ zeptala se.

Caldas zavrtěl hlavou. „Snažíme se najít ženu jménem Rebeca Neirová.“ Opět přelétla pohledem od jednoho k druhému a pak řekla: „Trochu pozdě, nemyslíte?“ „Už víme, že odešla z vesnice,“ připustil Caldas. „Chtěli jsme se vás zeptat, jestli nevíte, kde by mohla být.“ „Rebeca nikam neodešla,“ prohlásila suše. „Právě jsme hovořili se zástupcem inspektora Somozou,“ oznámil jí Caldas. „Ujistil nás, že se Rebeca odstěhovala.“ „Somoza je prase a lhář. Vždycky byl a vždycky bude.“ Leo Caldas zašátral v kapse po krabičce cigaret. „Jestli chcete kouřit, půjdeme dozadu,“ navrhla Irene Váz­ quezová a vyšla zpoza pultu.

Přešla k proskleným dveřím, otočila cedulku a zamkla. „Alespoň nás nikdo nebude rušit,“ řekla.

Potom je zavedla do zadní části lékárny. V místnosti byl mezi regály plnými léků stůl se dvěma židlemi a uprostřed stolu stál televizor tak maličký, že vypadal jako hračka. Z automatického kávovaru na poličce se linula vůně kávy a mísila se s pachem plastových lékovek. „Tady trávím noční služby,“ řekla. „Čtu si anebo se dívám na televizi.“ Potom postavila na stůl vedle televize popelník. „Mohu vám nabídnout?“ podával jí Caldas otevřenou krabičku. „Díky, radši si dám svou,“ odpověděla.

Když si zapálili, zeptala se: „Proč jste přišli?“ „Jak jsem říkal, hledáme Rebeku Neirovou.“ „Nebo jejího syna,“ dodal Estévez, který se opíral o zeď za inspektorovou židlí.

276

Pláž utonulých

„Nebo jejího syna, ano,“ souhlasil Leo Caldas. „Potřebujeme, aby jeden z nich identifikoval jistou osobu.“ „Diego už v Aguiñu nebydlí.“ „A Rebeca?“ Irene Vázquezová si potáhla z cigarety, vyfoukla kouř a sledovala, jak stoupá ke stropu. „Rebeca je mrtvá,“ řekla. „Mrtvá? Řekli nám, že odešla z vesnice.“ „Somoza to nikdy nepřizná. I kdyby měl nějaké svědomí, radši by se nechal sežrat výčitkami za živa, než aby to připustil,“ řekla s hořkým úsměvem. „Ale já vím, že Rebeca je mrtvá.“ „Kdy zemřela?“ zeptal se inspektor. „Dvacátého prosince 1996,“ prohlásila. „Tu noc ji zavraždili.“ Oba chvíli mlčky kouřili. „Jste si jistá?“ „Tak jistá, jako že tady s vámi sedím a kouřím.“ Irene Vázquezová se na to nedělní ráno, kdy jí zavolal Diego Neira, pamatovala naprosto přesně. „Zeptal se mě, jestli jsem neviděla jeho mámu. Řekla jsem, že ne. Diego už nebyl malé dítě. Věděl, že jeho máma je ještě mladá. Ráda se občas šla pobavit a nebylo by to poprvé, co se nevrátila na noc domů. Ale slyšela jsem, jak je skleslý. Přiznal se, že mu není dobře. Byla jsem si jistá, že se Rebeca každou chvíli vrátí, ale bylo mi ho líto. Když jsem zavěsila, oblékla jsem se a šla k nim. Bydleli na horním konci vesnice. Já bydlím tady,“ ukázala na strop lékárny, „v prvním patře. Trvalo mi to tak pět až deset minut. Diega jsem našla na pohovce pod dekou. Díval se na televizi. Viděla jsem, jak je zklamaný, že to není jeho máma. Diego toho moc nenamluvil, ale svým způsobem byl milý. A citlivý. Velmi citlivý. Vstal, dal mi pusu a vrátil se na pohovku. Nic neříkal, jen zíral na obrazovku.

Kašlal. Sáhla jsem mu na čelo, měl teplotu. Pamatuju si, že obývací pokoj byl pěkně uklizený. Do kuchyně vedly posuvné dveře. Nakoukla jsem dovnitř. Byla bez poskvrnky. Řekla jsem mu to. Myslela jsem si, že tam uklidil sám, a řekla jsem 277

Sedlina

mu, jakou bude mít máma radost, až se vrátí. Rebeca byla velice pořádkumilovná. Ráda měla všechno na svém místě.

Měli jste vidět její školní sešity,“ usmála se. „Dělala si pečlivé poznámky. Byla moc chytrá, víte? Nejlepší ze třídy. Odmalička byla nejlepší. Proto jsme jí říkali Rebeca První. Nikdo ze školy se jí nevyrovnal. Ale nebyla jen výborná studentka.

Byla nejlepší ve všem. Všichni kluci do ní byli blázen, měla krásnou postavu a k tomu byla tak inteligentní, že to mohla dotáhnout daleko. Škoda, že tak brzy otěhotněla. Škola tím pro ni skončila. Radily jsme jí, aby si to dítě nenechávala.

Všechny jsme ji přemlouvaly. Dokonce i jedna učitelka s ní mluvila. Ale Rebeca byla tvrdohlavá. Vždycky si dělala, co chtěla. Když se pro něco rozhodla, nikdo jí to nedokázal vymluvit,“ vzpomínala. „Dítě si nechala a malý Diego se stal naším miláčkem, ale jí změnil život.“ Na okamžik vyprávění přerušila a otevřela okno, aby vyvětrala kouř. „Na všechno byla sama. Nikdy neřekla, kdo byl otcem. Ze začátku jsme se ptaly. Po pár skleničkách jsme vyjmenovávaly kluky z vesnice, jednoho po druhém, ale ona se jen usmívala a neřekla nic.

Nikdy neprozradila, kdo to byl,“ zopakovala. „Myslím, že ani on sám to nevěděl.“ Irene Vázquezová se podívala na policisty. „Promiňte, že odbočuju,“ řekla. „To nevadí,“ odpověděl Caldas tiše a vyzval ji, aby pokračovala. „Takže celý byt byl uklizený a já jsem Diega pochválila. Ale on mi řekl, že na nic ani nesáhl, že pokoj i kuchyň musela uklidit matka. Naposledy ji viděl v pátek v noci, kdy se rozhodl přespat u spolužáka, a když se v sobotu ráno vrátil, našel byt uklizený. Ale matka doma nebyla. Usoudil, že si někam odskočila, a natáhl se na pohovku. Celý den ležel, kašlal a pospával. Odpoledne vstal a udělal si sendvič. Pak se vrátil na pohovku a čekal na ni. V neděli ráno zjistil, že se ještě nevrátila, a tak mi zavolal. Povídali jsme si a já se ho zeptala, jestli snídal. Odpověděl, že ne, tak jsem se nabídla, že mu něco připravím, ale nenechal mě. Řekl mi, že jsem host, a šel do kuchyně. Otevřel skříňku a podivil se, že chybí jeho hrnek. Chvíli ho hledal, podíval se dokonce do koše, ale nebyl 278

Pláž utonulých

ani tam. Byl trochu pedant, jako Rebeca, tak se ještě chvíli přehraboval ve skříňkách, než si vzal jiný šálek. Já jsem šla udělat kávu,“ vysvětlila a potáhla z cigarety. „Rebeca měla obyčejný kávovar, ne jako tenhle,“ ukázala na poličku. „Takový klasický italský překapávač, co se sešroubuje a postaví na sporák, znáte to?“ Policisté přisvědčili a Irene Vázquezová pokračovala: „Měla jsem poraněnou ruku, tak jsem požádala Diega, aby mi ho rozšrouboval. Když ho otevřel, zarazil se. Pak zbledl, byl bílý jako tady ten stůl. Zeptala jsem se ho, co se děje, a on ke mně přistoupil a v každé ruce držel část toho kávovaru. Nechápala jsem, co mi chce říct. Položil kávovar na stůl a rozhlédl se po kuchyni. Pak si sedl na židli a rozplakal se. ‚Oni jí něco udělali,‘ opakoval pořád dokola. Chvíli jsem ho objímala, a když se trochu uklidnil, požádala jsem ho, aby mi to vysvětlil. Zase mi ukázal ten kávovar. Uvnitř filtru zůstala kávová sedlina, zevnitř nebyl vůbec vyčištěný.“ Dokouřila, zamáčkla cigaretu v popelníku a pokračovala: „Diego matku dobře znal. Já taky. Byla posedlá čistotou.

Nikdy by něco neotřela jen zvenčí. Nikdy by kávovar neuklidila, kdyby uvnitř zůstala sedlina,“ řekla přesvědčeně. Caldas přiblížil plamínek zapalovače k další cigaretě, kterou si vložila mezi rty. „Diego začal celou kuchyni prohledávat.

Otevíral zásuvky, díval se do trouby i do ledničky a byl čím dál tím rozčilenější. Ptala jsem se ho, co se děje, a on mi řekl, že chybí talíře, skleničky a nádobí od páteční večeře.

Na háčcích nevisely žluté utěrky a zmizel taky velký kuchyňský nůž, který měla Rebeca pořád po ruce na lince. Všechno, co bylo na sporáku, když v pátek odcházel z domu, bylo taky pryč. Řekl mi, že když se v sobotu ráno vrátil domů, všiml si, že židle v obývacím pokoji jsou rozestavené jinak než obvykle. Tehdy tomu nepřikládal žádný význam, ale teď už ano. Znovu se rozplakal a opakoval, že se mámě muselo stát něco hrozného. Řekl mi o dvou námořnících, kteří přišli v pátek v noci spolu s matkou. Šla si pro cigarety,“ řekla a zamávala tou svou, „a vrátila se v doprovodu těch dvou mužů.

Lilo jako z konve, tak stáli na kryté verandě a povídali si.

Diego je slyšel z bytu, matku a dva mužské hlasy. Říkal mi, že 279

Sedlina

jeden z nich téměř nepromluvil, ale ten druhý mluvil naopak velmi hlasitě. Naléhal, aby je pozvala dovnitř na skleničku.

Rebeca jim odpověděla, že by večírek raději odložila na jindy, až nebude mít doma syna. Chtěli vědět, kolik je chlapci let. Když jim řekla, že patnáct, začali se smát. Nemohli uvěřit, že by měla tak velkého syna. Prosila je, aby se ztišili, ale smála se s nimi. Slíbila jim, že je pozve jindy, až bude Diego pryč.“ Caldas přikývl, protože to odpovídalo informacím z hlášení. Uvědomil si, že příliv, na který tak čekal, právě přišel s vlnou Ireniných slov. „Znáte puberťáky. Jakmile Diego slyšel matku naznačovat, že jí stojí v cestě, utekl. Nechtěl překážet. Ujišťoval mě, že všechno probíhalo v přátelském duchu. Kdyby to tak nebylo, nikdy by matku neopustil. Nikdy by neodešel, kdyby si nebyl jistý, že bude v pořádku,“ řekla. „Diego se obul a vyběhl z domu, na matku jenom křikl, že jde spát ke spolužákovi.“ Irene opět přerušila vyprávění a mlčky kouřila. Oči měla suché, ale ve tváři vepsaný žal. „Poznal ty muže?“ zeptal se inspektor. „Řekl, že když šel ven, ani se na ně nepodíval. Později jednoho viděl,“ odpověděla a vyprávěla jim, co už věděli ze zprávy. „Diego se o kousek dál zastavil, aby se schoval před deštěm.

Když o tom teď přemýšlím, uvědomuju si, že to asi nebylo jen proto, aby se schoval. Možná chtěl počkat na matčinu reakci.

A viděl, jak Rebeca vchází do domu s jedním z těch mužů.

Ten druhý se vydal směrem k přístavu. Procházel těsně kolem Diega, takže si ho mohl prohlédnout. Byl to blonďák oblečený do nepromokavého obleku, jaký nosí námořníci. Řekl, že ho nikdy předtím neviděl. Nebyl z vesnice.“ „A ten druhý muž?“ zeptal se Aragoňan.

Irene se na Estéveze podívala zpod své černé ofiny. „Toho neviděl,“ řekla tiše. „Měl taky nepromokavý oblek?“ „To nevím,“ zašeptala.

Caldas přikývl a Irene dokončila své vyprávění: „Diego odešel ke kamarádovi a vrátil se v sobotu ráno. Zbytek už znáte. Všechno našel uklizené a čisté,“ zopakovala. „Až 280

Pláž utonulých

do neděle, do chvíle, kdy našel sedlinu v kávovaru, si neuvědomil, že dům musel uklidit někdo jiný než jeho matka. Pak jsme šli podat oznámení.“ Hlášení rozhodně neobsahovalo všechny informace, které se od ní právě dozvěděli. „To všechno jste řekli Somozovi?“ Odpověděla jim, že ne. „To prase zpochybňovalo všechno, co Diego říkal. Tvrdil, že si Rebeca někde užívá. ‚Znáš svou matku,‘ opakoval pořád dokola. Místo aby vystrašenému chlapci pomohl, vysmíval se mu. Nechce se mi na to ani vzpomínat. Somoza tvrdil, že má práce nad hlavu a abychom ho neotravovali s hloupostmi.

Když mu Diego řekl o těch dvou chlápcích, víte, co mu na to odpověděl? ‚Dva? To musí být Rebeca ve formě.‘ Jako by na toho chlapce plivl. No dokážete tomu uvěřit? Diego mě požádal, abychom šli domů. Rozhodl se, že radši oznámení nepo­ dá, než aby musel snášet ponižování toho pitomce.“ „Ale podal ho,“ řekl Caldas a vytáhl z kapsy přeloženou kopii dokumentu. „Protože jsem se do toho vložila. Přinutila jsem ho to oznámení podat, i když Diego skoro nemluvil. Slova jsem z něj musela přímo páčit. Ani nevím, proč jsem na tom trvala, protože to k ničemu nebylo. Somoza slíbil, že nám dá vědět, až něco zjistí, ale vůbec se neozval. Během následujících dnů jsem se tam párkrát stavila. Vůbec neměl čas, protože honili ty dva, co přepadávali benzínové pumpy. Ukázalo se, že to byly dvě děcka z Corrubeda, narkomani. Ale Somoza to podával tak, jako by to byli přinejmenším Bonnie a Clyde. Zato kvůli Rebece nehnul ani prstem. Řekl, že v přístavu nikdo nic o světlovlasém námořníkovi ani o jeho kumpánovi neslyšel a že prohledání oblasti k ničemu nevedlo. Pořád byl přesvědčený, že Rebeca utekla s nějakým chlapem a že se vrátí, až si užije. Já na to, že Rebeca by nikdy svého syna neopustila. Říkala jsem mu, že jí možná něco udělali, že může být mrtvá. ‚Jestli je vážně mrtvá, někde se objeví její tělo,‘ odpověděl mi s tím svým slizkým úsměvem. Vůbec se ji nenamáhal hledat.

Neudělal nic.“ „A jak reagoval Diego?“ 281

Sedlina

„Jak asi mohl reagovat? Byl úplně zničený. Když jsme se vrátili domů, lehl si na pohovku a celé dny probrečel. Nevěděla jsem, co mám dělat, na koho se obrátit. Nějaký hajzl ho připravil o matku a policie si z něj jen utahuje. Bylo mu patnáct let, proboha,“ vydechla. „Víc než týden jsem tam s ním bydlela. Strávili jsme spolu Vánoce, na stůl jsme prostřeli pro tři. Každou noc jsem mu dávala prášky, aby se trochu vyspal.

Nakonec jsem to byla já, kdo oka nezamhouřil,“ usmála se. „Byl to strašně milý kluk. Zničili mu život, stejně jako ho zničili jeho matce. To, co se stalo, není fér. Obrátili jsme se na záchranáře. Hned zorganizovali pátrání, hledali Rebeku v okolí několik dnů.“ „Ale nenašli ji,“ řekl Caldas. „Ne,“ zavrtěla hlavou a ofina se jí uprostřed rozdělila jako opona. „Ale jsem si jistá, že ji zabili. Proč by se jinak obtěžovali uklidit dům?“ „Zjistila policie, kdo byli ti dva muži?“ „Ne.“ „Nikdy na to nepřišli?“ „Nikdy,“ odpověděla. „Diego si myslel, že to byli námořníci. Ale tu noc byla bouře. Nikdo nemohl vyplout na moře.

Všechny lodě zůstaly v přístavu až do pondělí nebo do úterý.

A žádná cizí mezi nimi nebyla.“ „Co jste dělali potom, v následujících dnech?“ „Čekali.“ „Jestli se vrátí?“ „Ne,“ řekla a ruce se jí roztřásly, když si z krabičky vytahovala další cigaretu. „Já jsem nevěřila, že se vrátí. Ani Diego. Čekali jsme, až někdo přijde a oznámí nám… Však víte.“ „Ano,“ zašeptal Caldas. „Proč jste nešli znovu na policii?

Proč jste nešli rovnou na komisařství?“ Irenina ofina se zase rozvlnila. „Diego žádného policajta už nechtěl ani vidět. Já jsem chtěla jít, řekla jsem mu, že tam půjdu sama, ale prosil mě, ať to nedělám. Byl vyděšený, chtěl nějakou dobu počkat. Říkal, že to k ničemu nebude. Somoza každému, kdo se o Rebeku zajímal, vyprávěl, že má důvodné podezření, že utekla s nějakým mužem. Důvodné podezření. Nehnul ani prstem a vy282

Pláž utonulých

kládal o důvodném podezření. Diego si myslel, že se k němu budou všichni policajti chovat stejně. Nenapadlo ho, že je to osobní.“ „Vás ano?“ „Somoza je prase, vždycky byl,“ odpověděla. „Teď vidíte jen starce s kyselým obličejem, brýlemi a otevřenou hubou, ale celé roky byl přesvědčený, že má jako policajt právo lidi buzerovat. A nejhorší bylo, že většina lidí se nechala zastrašit.

Ale Rebeca ne. Byla dobrá. Jednou ho na veřejnosti usadila.

Postavila se mu.“ „Proč?“ Irene Vázquezová si potáhla z cigarety a potom odpověděla. „Somoza ji přímo hltal očima. Nenechal ji na pokoji. Myslel si, že když měla dítě tak mladá…“ „Aha…“ „Byla ještě mladinká, ale odkázala ho do patřičných mezí.

Jednou v létě, když byla vesnická slavnost, přede všemi. Jsem si jistá, že jí to nikdy nezapomněl,“ řekla. „A když zmizela, pomstil se jejímu synovi. Vrátil Diegovi všechno ponížení, kterému ho vystavila.“ „A kdy chlapec odešel?“ „Za pár týdnů. Začátkem nového roku. Už měl dost toho marného čekání a všech těch řečí, co se vedly ve vesnici.

Všich­ni byli přesvědčení, že Rebeca utekla s nějakým chlapem. Dodnes si to myslí,“ řekla. „Jednou odpoledne za mnou Diego přišel a řekl mi, že odchází. Oba jsme věděli, že matku už nikdy neuvidí, ani kdyby zůstal v Aguiñu navždycky. Ráno odjel.“ „Víte kam?“ „Za babičkou. Nepamatuju si jméno té vesnice. Bylo to někde na severu, poblíž Ferrolu. Rebečini rodiče se tam vrátili, když šli do důchodu. Diego se nastěhoval k Rebečině matce.

Děda už byl tou dobou po smrti. Neda!“ vzpomněla si náhle. „Neda se jmenovala ta vesnice.“ „Bydlí tam pořád?“ zeptal se inspektor Caldas.

Další potáhnutí z cigarety. „Ne. Babička umřela a on se odstěhoval.“ „Kam?“ 283

Sedlina

„Nevím.“ „Nezůstali jste v kontaktu?“ „Ze začátku jsme si volali. Chtěl vědět, jestli není něco nového. Vyprávěl mi, že vídá mámu a toho blonďáka ve snu.

Nedokázal jeho tvář dostat z hlavy. Bylo mi ho líto. Říkala jsem mu, aby na toho chlapa zapomněl, že to nestojí za to, ale on namítal, že nechce zapomenout. A plakal. Neviděla jsem ho, ale vím, že plakal. A já taky. Strašně mě mrzelo, že nevím, jak ho utěšit. Jen jsem mu opakovala, že na něho myslím a že ho mám moc ráda,“ zašeptala s pohledem upřeným na stůl. Chvíli bylo ticho, dovnitř doléhal jen křik racků z přístavu. Pak pokračovala: „Volal mi čím dál tím míň. Nejdřív každý týden, potom jednou za měsíc… až přestal volat úplně.“ „Kdy jste spolu mluvili naposledy?“ „Bude to šest nebo sedm let. Zavolal mi, aby mi popřál k svátku. Říkal, že babička umřela a on odjíždí z Nedy.“ „Řekl vám, kde se chce usadit?“ „Navrhla jsem mu, aby se vrátil do Aguiña. Řekla jsem mu, že se jejich dům rozpadá,“ odpověděla. „Ale Diego nechtěl nic slyšet ani o domě, ani o vesnici. Dusil se tady. Dělalo se mu zle už jen z představy, že by se vrátil. Řekl mi, že pojede kamkoli, kde sežene práci.“ „Co dělal?“ „Nevím. O tom se nezmínil. Zavolal jen proto, abych věděla, že nezapomněl.“ Naposledy si potáhla a uhasila cigaretu. „Chudák Diego,“ zašeptala. „Chudák kluk.“ „Máte nějakou jeho fotografii?“ zeptal se inspektor. „Nahoře určitě nějaká bude. Z doby, kdy byl ještě malý kluk.“ „Žádnou pozdější?“ zeptal se Caldas.

Irene se na něj podívala, potom na Rafaela Estéveze a pak znovu na inspektora. „Vás zajímá Diego, že?“ odpověděla otázkou. „Zapletl se do něčeho?“ „Možná,“ řekl Leo Caldas a vytáhl z kapsy fotografii posádky Xurela.

Položil ji na stůl, vedle popelníku plného nedopalků.

284

Pláž utonulých

„Tohle je posádka jedné lodi, která ztroskotala nedaleko odtud, na útesech u Sálvory,“ řekl. „Potopili se tu noc, co zmizela Rebeca Neirová. Je možné, že předtím přistáli na několik hodin v Aguiñu.“ Irene Vázquezová položila prst na světlé vlasy Justa Castela. „To je on?“ „Možná že ano,“ odpověděl inspektor. Žena si rukou přidržela ofinu a sklonila se nad fotografií.

Pozorně si prohlížela všechny obličeje. „Který z nich šel s Rebekou dovnitř?“ „Mohl to být kterýkoli z těch ostatních.“ „Myslíte si, že byla na té lodi?“ Caldas pokrčil rameny. „Zachránili se?“ „Ti tři mladíci ano. Doplavali na břeh. Kapitán se utopil.“ Irene se znovu zadívala na snímek a Caldas přiznal, co je do Aguiña přivedlo. „Ten světlovlasý námořník se jmenoval Justo Castelo. Minulý týden našli jeho tělo na pláži v Panxónu. Byl zavražděn.

Vyšetřujeme jeho smrt.“ Žena vzhlédla od fotografie. „Myslíte si, že s tím má Diego něco společného?“ Leo Caldas se rozhodl, že jí o nápisu na člunu Justa Castela neřekne. A pomlčel i o tom, že mimo slova „vrazi“ na něj někdo napsal datum ztroskotání, které bylo zároveň datem zmizení Rebeky Neirové. „Nevím,“ řekl pouze. „To se právě snažíme zjistit.

285

Sedlina

Svědek 1. Člověk, který je přítomen nějakému činu nebo události. 2. práv. Osoba, která podává svědec­ tví před soudem. 3. Družba ženicha nebo nevěsty při svatebním obřadu.

„Jdeme z jídelny rybářského svazu,“ řekl Leo Caldas, když se představili. „Číšník nám tvrdil, že jediný bar v přístavu, který měl v roce 1996 otevřeno do noci, byla vaše Aduana.“ „Je to tak,“ odpověděl starý muž s nostalgickým výrazem. „Zavřel jsem v roce 1998, po pětatřiceti letech. Teď už námořníkům nezbývá nic než jídelna. Ale ta zavírá už za setmění.

Proč by taky měla být otevřená déle? Rybáři už dávno nevyplouvají v noci.“ Leo Caldas přikývl a muž pokračoval: „Nenechte se oklamat prázdným molem, tohle býval jeden z nejvýznamnějších přístavů v Galícii. V Aguiñu se lovila spousta sardinek a tresek. Byl to důležitý přístav,“ zopakoval. „Viděli jste tu loď, co je větší než ostatní?“ Policisté si vzpomněli na těžkotonážní plavidlo ztrácející se v mlze a přisvědčili. „To je Narija,“ řekl jim. „Takových tady bývaly desítky. Úlovek se ani nevešel do tržnice. Bedny s treskami se táhly až před dveře,“ vzpomínal. „Pak se moře začalo vyčerpávat.

Myslíte si, že se to nikdy nestane, ale stalo se. Muselo se to jednou stát. Lodě, co ve vesnici zbyly, teď loví chobotnice,“ řekl pohrdavě. „Na tržnici koupíte vilejše, škeble, červenice, ale skoro žádné ryby — myslím opravdové ryby.“ „Bohužel,“ přisvědčil inspektor, aby starce vybídl k dalšímu vyprávění. Chtěl ho nechat vymluvit, poskytnout mu čas, který mu život brzy odepře. „Přicházeli sem lidé odevšad,“ vzpomínal bývalý majitel baru Aduana a vyjmenoval řadu vesnic, odkud lodě z Aguiña 286

Pláž utonulých

najímaly posádku. „My jsme byli živi z přístavu, naše děti si myslí, že je uživí pláž.“ „Věci se mění,“ zamumlal Caldas. „Některé,“ řekl stařec ostře. „Jiné ne.“ Pak se zeptal: „Proč jste za mnou přišli?“ „Zeptat se, jestli si nevzpomínáte na některého z těchto mužů,“ odpověděl Leo Caldas a ukázal mu fotografii. „Je to posádka lodi z Panxónu, jezdívali sem na lov.“ Muž se přes skla brýlí zahleděl na snímek. „Toho nejstaršího si pamatuju,“ řekl a namířil prst na vlněnou čapku Antonia Sousy. „Říkali mu kapitán Sousa. Občas přistál u mola a zašel si do baru pro vodu nebo koupit něco k jídlu.“ Zvedl pohled k policistům. „Ale ten už je po smrti, ne?“ zeptal se. „Prý se potopili u ostrůvků Asadoiros nedaleko Sálvory.“ „To je pravda.“ Opět se zahleděl na podobiznu. „Víte, že jsem ho viděl tu noc, co ztroskotali?“ Caldas s Estévezem si vyměnili pohled. „Byl v baru?“ „Tu samou noc,“ zopakoval a pustil se do vyprávění: „Byla bouřka. Všechny lodě stály zakotvené v přístavu a námořníci si užívali volna doma s rodinami. Já jsem byl už taky na odchodu. Právě jsem zhasínal světla, když dorazil kapitán. Požádal mě, jestli bych nemohl připravit něco k snědku pro jeho posádku. Sporák už byl vypnutý, tak jsem jim udělal nějaké sendviče a nechal jim to i s vodou a vínem na stole v galerii.

Můj bar míval prosklenou galerii, takže jste mohli jíst a dívat se přitom na moře i za špatného počasí.“ Policisté přikyvovali. „Pak jsem šel domů. Zavřel jsem bar, ale galerii jsem nechal otevřenou, aby se mohli najíst pod střechou, a kapitán odešel pro posádku. Znovu jsem ho viděl až v novinách. Ještě tu noc se utopil.“ Přelétl očima tváře na fotografii. „Ti kluci se zachránili, že?“ 287

Svědek

„Všichni tři,“ odpověděl Leo Caldas. „Nechápu, jak mohli v takovém počasí vyplout na moře.

Ten kapitán působil rozumně.“ Caldas však tušil, co posádku vyhnalo vstříc bouři. „Vzpomínáte si na ženu, které říkali Rebeca První?“ zeptal se a zasunul fotografii do kapsy. „Rebeca První,“ zopakoval stařec potichu. „Samozřejmě že si na ni vzpomínám. Bydlela v kamenném domě sotva pět minut odtud. Odešla z vesnice už před mnoha lety.“ Zmlkl a usmál se, jako by si vybavil milou vzpomínku. „Rebeca První,“ zopakoval. „Kde je jí asi konec?“ Leo Caldas pokrčil rameny. „Byla to vaše zákaznice?“ „Svým způsobem,“ odpověděl pořád ještě s úsměvem. „Do Aduany chodil kdekdo, jen ne hezké holky. Dávaly přednost jiným barům. Rebeca si sem chodila jen pro cigarety.“ „Kupovala si cigarety u vás v baru?“ „Skoro vždycky,“ připustil. „Vešla, vhodila drobné do automatu, sklonila se pro cigarety a potom odešla. Všichni chlapi na ní pokaždé mohli oči nechat.“ „Jednoho dne ale Rebeca Neirová zmizela a organizovaly se pátrací skupiny, které ji všude hledaly…“ Leo Caldas nechal slova viset ve vzduchu v naději, že se svědek rozpovídá.

Zabralo to. „Na to se pamatuju. Ze začátku to vzbudilo velký rozruch, ale pak jsem slyšel, že utekla s nějakým chlapem.“ „Tu noc, kdy zmizela, si šla koupit cigarety…“ naznačil Caldas. „To je pravda. Ptali se mě, jestli v noci nepřišla do baru. Ale tehdy byl bar zavřený, kvůli bouřce…“ Náhle zmlkl, jako by naslouchal ozvěně vlastních slov, a upřeně hleděl Caldasovi do očí.

Teď mu to také došlo, uvědomil si inspektor a nahlas se zeptal: „Děje se něco?“ „Nic…“ začal stařec a Caldas věděl, že teď musí pozorně poslouchat. „Mohl byste mi tu fotku ještě jednou ukázat, inspektore?“ 288

Pláž utonulých

Caldas ji položil na stůl a muž namířil prst na plavou kštici Justa Castela. „Taky se mě ptali, jestli jsem za té bouřky neviděl v přístavu světlovlasého námořníka.“ „Kdo se vás ptal?“ „Irene, ta lékárnice,“ řekl a zahleděl se na fotografii. „Jen ona?“ „Jinak nikdo,“ přisvědčil. „Řekl jsem jí, že ne. Ale pravda je, že jsem se s kapitánovou posádkou nikdy nesetkal. Myslíte, že se Irene ptala na tohohle kluka?“ „Je to možné.“ Leo Caldas vyšel na ulici a zapálil si cigaretu. Držel ji mezi sevřenými rty a ruce si strčil do kapes. Vesnici stále halila vlhká bělavá mlha.

Mlčky se vraceli směrem ke kostelní věži, jejíž obrys se dal vytušit nad střechami domů. Z jídelny rybářského svazu k nim dolehl smích, zato racci svého veselého křiku nechali a mlčky posedávali na zemi.

Když došli k autu, Estévez pokynul hlavou ke dveřím Somozova domku. Bývalý policista se v plstěných trepkách právě belhal z domu. „Nepromluvíme si s ním?“ zeptal se Aragoňan.

Caldas se díval na Somozu a hledal v něm arogantního policistu, který ponižoval Diega Neiru. Viděl však pouze shrbeného krátkozrakého starce s otevřenou pusou. „Na co?“ odpověděl. „Nemá to cenu.“ Na molu mezi domy zahlédli siluetu Nariji. Ztrácela se v mlze, stejně jako duch kapitána Sousy, který je přivedl až sem do Aguiña.

289

Svědek

Vyrvat 1. Násilím vzít, vytáhnout, vytrhnout. 2. Vy­ kořenit, vyhnat z domácího prostředí, vyhnat z domova.

V půl dvanácté, sotva nechali poslední domy za sebou, se Rafael Estévez zeptal: „Tak jak to vidíte?“ „Jak vidím co?“ „Myslíte si, že tu ženu zavraždili? Tu Rebeku Neirovou?“ „Ty ne?“ odpověděl Caldas. „Nezačínejte zase,“ zabručel Aragoňan. „Já se ptám vás.“ „Proč by jinak vypluli uprostřed bouře? V každém případě, i kdyby to neudělali oni, ten kluk je přesvědčený, že ano.“ „Myslíte, že to on zabil Castela?“ Caldas přikývl. „Jak je mohl najít po takové době?“ zeptal se Aragoňan. „Panxón je na jihu, ale Diego Neira se odstěhoval daleko na sever.“ „Nevím,“ řekl Caldas a díval se z okna.

Moře se pořád schovávalo pod přikrývkou mlhy, ale silná vůně soli prozrazovala jeho blízkost.

Vytáhl z kapsy mobilní telefon a zavolal Olze, aby ji požádal o číslo na komisařství ve Ferrolu. Když se tam dovolal, nechal se přepojit na Quintánse. „Mohl bys mi udělat laskavost?“ zeptal se, když se pozdravili. „Spusť,“ řekl Quintáns. „Hledám osmadvacetiletého muže, který žil v Nedě od začátku roku 1997. Jmenuje se Diego Neira Díez,“ četl Leo Caldas z kopie hlášení. „Znáš jeho současnou adresu?“ 290

Pláž utonulých

„Vím jen, že bydlel v Nedě v domě prarodičů. Asi před šesti nebo sedmi lety se odstěhoval, ale mohl se zase vrátit. Potřebuju jakoukoli informaci, která mi ho pomůže najít: kde žije, jestli má partnerku nebo přátele, čím se živí… Cokoli najdeš.“ „Zavolám ti zítra dopoledne.“ „Ale neprotahuj to, prosím tě,“ požádal Caldas. „Je to naléhavé.“ „Neboj, zavolám,“ řekl Quintáns, a než zavěsil, ještě se zeptal: „Jak se máš?“ „Dobře.“ „A Alba?“ „Taky dobře,“ odpověděl tak pevným hlasem, že i jemu samotnému zněl upřímně.

Potom zavřel oči, v duchu však neviděl Albu, ale mladou matku vyrvanou jedné deštivé noci z domova. Jak zpíval Léo Ferré v písni, kterou si na lodi broukal Trabazo, časem všechno vyvane, člověk zapomene obličej, potom hlas.

V myšlenkách se vrátil do Aguiña, viděl námořníky spěšně odplouvající do bouře, aby nikdo nezjistil, že tam v noci přistáli, viděl, jak se loď tříští o skály a muži v žlutých nepromokavých oblecích zoufale křičí ve vlnách. „Kdo podle tebe vešel do domu s Rebekou Neirovou?“ zeptal se. „Jsou jen dvě možnosti,“ odpověděl Estévez. „Tři,“ opravil ho Caldas. „Vy si myslíte, že kapitán…?“ „A proč ne?“ zeptal se inspektor. „Musel to být někdo, koho ti ostatní poslouchali. Jak mi jinak vysvětlíš, že dobrovolně vypluli do bouřky? „To mě nenapadlo,“ připustil asistent. „Myslíte, že všichni věděli, co se s tou ženou stalo?“ „Nedivil bych se. Viděl jsi reakci Ariase a Valverdeho, když jsme se zmínili o Aguiñu,“ připomněl mu Caldas. „Uvidíme, co nám řeknou teď.“ Za chvilku znovu zatelefonoval, tentokrát na mobilní číslo Clary Barciové. Zeptal se jí na nahrávku bezpečnostní kamery z domu na Monteferru.

291

Vyrvat

„Chystali jsme se na ni podívat dnes odpoledne,“ řekla. „Chcete, abychom se do toho pustili dřív?“ Leo Caldas se podíval na hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct. „Odpoledne to stačí,“ odpověděl a pohodlně se uvelebil na sedadle. Dostal chuť zanotovat si Solvejžinu píseň, ale přestože mu ji zazpíval celý sbor profesorů u Eligia, nedokázal si na melodii, kterou si Justo Castelo celé roky pískal v matčině domě, vzpomenout. Rozmrzele mlaskl a podíval se z okna.

Uviděl billboard s reklamou na specializovaný rybářský obchod. Nějaký muž na něm hrdě ukazoval rybu, kterou chytil na udici. „Už vím, jak našel Blonďáka,“ vyhrkl. „Jak?“ zeptal se Aragoňan. „Bylo to loni, touhle dobou.“ „Ale jak to víte?“ „Byl jsi v Castelově domě?“ „S vámi.“ „Všiml sis těch fotografií v obýváku?“ Aragoňanův povzdech znamenal, že ne. „Justo Castelo chytil asi před rokem měsíčníka,“ vysvětlil Leo Caldas. „Je to kulatá tropická ryba, běžná v mnohem teplejších vodách a na galicijském pobřeží stejně vzácná jako velký bílý žralok. Psalo se o tom v novinách, uveřejnili i Castelovu fotku, na které drží rybu v náručí. Měl ji zarámovanou v pokoji. Přijeli za ním dokonce z televize natočit rozhovor.“ „Do prdele,“ zamumlal Estévez a překvapeně zvedl obočí. „Před rokem… Proč asi čekal tak dlouho?“ Inspektor odpověděl dalšími otázkami. „Jak je to dlouho, co zmizela jeho matka? Dvanáct let? Třináct?“ „Tak nějak.“ „Nezdá se, že by měl naspěch. To nebyl impulzivní zločin.

Byl trpělivý,“ řekl Caldas a vybavil si nápisy, které děsily Justa Castela několik týdnů před smrtí. „Dobře si to naplánoval.“ Opět zavřel oči.

Přemýšlel, kolik písní si asi přestal pískat Diego Neira.

292

Pláž utonulých

Chránit 1. Bránit, hájit, obhajovat. 2. Ochraňovat, krýt, poskytnout ochranu, zabezpečovat, zachovat, uchovat. 3. šachy Krýt, chránit ohroženou figuru.

4. sport. Hájit, střežit; např. branku. 5. Podporovat, být záštitou nebo oporou.

Místo aby sjeli z dálnice na Vigo, stoupali dál po okružní silnici stáčející se širokým obloukem kolem města, které se rozprostíralo na svazích kopců podél moře. „To je nádherný pohled,“ řekl Estévez, když dospěli do nejvyššího bodu. Caldas otevřel oči.

Mlha se z pobřeží stáhla na volné moře a odhalila ústí ríe a ostrovy Cíes. Do přístavu mířil výletní parník, aby vyložil náklad turistů vyzbrojených mapami, pláštěnkami a foto­ aparáty.

Caldas zahlédl zelenou budovu nemocnice na úpatí hory Castro a představil si strýce Alberta, jak odpočítává hodiny a nemůže se dočkat, až přenechá pokoj dalšímu pacientovi.

Kdy říkal otec, že ho propustí?

Znovu se zahleděl do krajiny, na ladnou křivku pobřeží, přerušenou jen mrakodrapem na ostrově Toralla a temnou siluetou hory Monteferro. Pak zavřel oči.

Z dálnice sjeli kilometr od panxónského přístavu a zbytek cesty jeli po silnici mezi prázdnými domy letních hostů. Nebe i moře byly šedivé.

Zaparkovali vedle promenády a vystoupili z auta. Přivítala je stejná vůně, s jakou se rozloučili v Aguiñu. Caldas se rozhlédl.

Na promenádě bylo jen pár lidí. Skupinka důchodců seděla u stolku v barové zahrádce a užívala si dne bez deště. Po pláži se procházely dvě ženy s vyhrnutými kalhotami a botami 293

Chránit

v ruce. Kousek od rampy házel chlapec na vozíčku červený míč svému labradorovi. O něco dál, na Americké pláži, se vysoké vlny prudce lámaly ve sprškách pěny. Naopak na Pan­ xónské pouze lehce hladily písek a lodě chráněné hrází se jen mírně pohupovaly u bójí.

Vrše Justa Castela stále čekaly naskládané u bílé zdi. Na konci hráze chytali na udici stejní dva rybáři jako minule.

Zabočili z promenády mezi domy. Nějaká žena vychrstla kbelík vody na chodník před vchodem, z malého supermarketu vyšlo několik lidí obtěžkaných nákupem.

Vešli do úzké slepé uličky, kde bydlel José Arias. Několikrát zazvonili na zvonek, ale nikdo neotvíral. Caldas se podíval na hodinky. Bylo deset minut po jedné, námořník spal sotva čtyři hodiny. „Mám otevřít?“ navrhl Estévez. „Stačilo by trochu do toho ťuknout…“ Caldas se podíval na prohlubeň, která ve dveřích zůstala po posledním Aragoňanově kopanci. Tomu říkal trochu ťuknout? „To nebude nutné,“ řekl a otočil se, protože za zády v uličce uslyšel kroky.

Poznal světlé vlasy Alicie Castelové a polkl. Učitelka byla ve smutečním a před zimou se chránila pažemi zkříženými na hrudi.

Když přišla blíž, vzhlédla do oken Ariasovy sousedky. Caldas se také podíval vzhůru. Nikdo nerozhrnul záclony. „Viděla jsem vás procházet kolem, inspektore,“ řekla. „Mo­ hla bych s vámi mluvit?“ „Jistě.“ Caldas vytáhl krabičku cigaret a nařídil asistentovi: „Zvoň dál.“ „Nikdo vám neotevře, inspektore,“ zasáhla sestra mrtvého rybáře. „Není doma.“ „Víte, kde je?“ „Odjel.“ „Odjel?“ zeptal se Caldas. „Z vesnice?“ Přikývla.

294

Pláž utonulých

„V sobotu odpoledne. Jen několik hodin potom, co s vámi mluvil.“ „Zatraceně,“ ulevil si Caldas. Litoval, že neposlechl Estéveze a nezatkl Ariase hned v sobotu. Mohli ho pod nějakou záminkou držet ve vazbě, dokud se nevrátí z Aguiña. Byla hloupost varovat ho a potom ho ponechat bez dozoru. Teď mohl být kdekoli, mohl se dokonce vrátit do Skotska. Nenašel tam snad útočiště po ztroskotání Xurela? Neměl tam dceru? „José Arias nic špatného neudělal,“ řekla tiše Alicia Castelová. „O tom jsem s vámi chtěla mluvit.“ „Nic špatného?“ „Vzpomínáte si na ten telefonát z Justova domu?“ „Samozřejmě.“ Opět pohlédla do okna, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá. „Můj bratr mu nevolal.“ Caldas to pochopil okamžitě, Estévez ne. „Tak kdo teda?“ zeptal se Aragoňan vzpurně.

Další pohled vzhůru, pak sklopila oči k zemi. „Já,“ zašeptala. „To já jsem Josému volala z bratrova domu.“ Josému, zopakoval si Caldas v duchu. Takhle ještě o obřím rybáři mluvit neslyšel. „To neudělal on. Pletete se. On s Justem už léta nemluvil.“ „Tak proč utekl?“ zeptal se Caldas, ale neřekl jí, že zvědavá sousedka viděla jejího bratra vcházet den před smrtí do Ariasova domu. „Aby mě chránil,“ řekla Alicia Castelová. „Tenhle týden se můj muž vrací z Namibie. José mě nechtěl dostat do nepříjemné situace v případě, že bych musela svědčit. To ráno, kdy bratra zavraždili, jsem byla s ním,“ opět se podívala vzhůru. „Tohle je malá vesnice, však jste to sami viděli. Moje matka by další ránu nepřežila.“ „Chápu.“ „Ale mně nezáleží na tom, co si lidi myslí,“ dodala a zadržovala přitom vzlyky. „Už jsem ho jednou ztratila, kdysi dávno.

Nechci ho ztratit znovu.“ 295

Chránit

Caldas hleděl do jejích modrých očí. Byly plné slz, jako pokaždé, když s ní mluvil. „Víte, kde je?“ zeptal se a odolával touze ji obejmout. „Ne,“ řekla a utřela si oči. Její hlas zněl jako nářek moře. „To nevím. Jen doufám, že mu zase nebude trvat jedenáct let, než se vrátí.“

296

Pláž utonulých

Obávat se 1. S obavami nebo úzkostí očekávat něco nepříjemného nebo zlého, mít podezření na něco.

2. Bát se, mít nebo projevovat strach nebo obavu.

Rafael Estévez čekal na úpatí kopce s puštěným motorem, zatímco Caldas stoupal ke kostelu, aby knězi odevzdal fotografii posádky Xurela. Když se vrátil k autu, zamířili do domu Marcose Valverdeho.

Velká dřevěná brána byla zavřená. Leo Caldas vystoupil a zazvonil. Poté co se ohlásil, brána se odsunula a odhalila betonovou fasádu.

Inspektor vešel do dvora a počkal, dokud Estévez nezaparkuje vedle červeného auta. Vzduch voněl čerstvě posečenou trávou. „Myslíte si, že taky utekl?“ zeptal se Aragoňan a ukázal na prázdné místo, kde ještě v sobotu ráno stál Valverdeho černý sportovní vůz. „Doufejme, že ne,“ řekl Leo Caldas a sešel ze štěrkové cestičky, aby si přivoněl k aloisii. Potom pokračovali ke vchodovým dveřím.

V pravoúhlém litinovém krbu hořela dvě velká polena a z reproduktorů zněl koncert pro klarinet. Na druhém konci místnosti stál jídelní stůl prostřený pro dva. „Manžel se má každou chvíli vrátit,“ řekla jim Valverdeho žena a přistoupila k hudební věži.

Ztišila zvuk, vybrala jiné cédéčko a vložila ho do přehrávače. Potom je vyzvala, aby se posadili na pohovku. Sama usedla do hranatého křesla, v místnosti plné pravých úhlů, s nimiž nápadně kontrastovaly její ladné křivky. „Proč jste přišli?“ zeptala se. „Promluvit si s vaším manželem.“ 297

Obávat se

„Nejsem malé dítě, inspektore,“ řekla a hleděla na něj planoucíma očima. „Co se děje?“ „Nic, jen vyšetřujeme smrt Justa Castela.“ „Ale co s tím má Marcos společného?“ „Váš manžel a Castelo spolu pracovali…“ „Před více než deseti lety, inspektore,“ skočila mu do řeči, ale bez výčitky v hlase. „Od té doby, co Marcose znám, se k přístavu ani nepřiblížil. Nezajímá ho, co se tam děje.

A s těmi námořníky se už nestýká.“ „To víme.“ „Tak co má společného se smrtí toho muže?“ Caldas se vyhnul přímé odpovědi. „Naší povinností je všechno vyšetřit.“ „Snažíte se ho chránit, že ano?“ „Prosím?“ „Minule jste se mě ptali, jestli mi manžel nepřipadá ustaraný a jestli mu někdo nevyhrožoval. Proto jste tady? Někdo chce Marcosovi ublížit, že?“ „Připadá vám nervóznější než dřív?“ odpověděl Caldas otázkou. „Nechovejte se tak galicijsky, inspektore. Nemůžete mluvit jasně? Je to přece můj muž. Hrozí mu něco?“ „Zeptala jste se ho?“ „Vy Marcose neznáte,“ vydechla. „Obávám se, že je ještě horší než vy.“ „Tomu nevěřte,“ zabručel Aragoňan. „Všichni jsou stejní.“ Valverdeho žena se chystala položit další otázku, ale vyrušil ji zvuk motoru. „To bude on,“ vstala. Policisté se také zvedli. „Máte ještě moje telefonní číslo?“ ozval se Leo Caldas. „Ano,“ zašeptala. „Kdykoli mi můžete zavolat,“ řekl a sledoval, jak se Valverdeho žena pokouší o úsměv.

Přešla k přehrávači, stiskla tlačítko a zvýšila hlasitost. Caldas z ní nespouštěl oči. „To je ona, inspektore,“ řekla a pokynula hlavou k reproduktoru. „Ona?“ 298

Pláž utonulých

„Solvejžina píseň,“ dodala, jako by nebylo třeba víc vysvětlovat. „Minule jste se na ni ptal.“ Leo Caldas přikývl a Valverdeho žena ještě jednou svěsila koutky úst v úsměvu. Na prchavý okamžik zahlédl Albinu tvář. Potom odešla.

Inspektor se otočil k prosklené stěně. Čekal na bývalého námořníka z lodi Xurelo a přitom pozoroval bílou krajkovinu pěny tvořící se na hřebenech vln.

Castelova sestra měla pravdu.

Solvejžina píseň zněla galicijsky.

299

Obávat se

Svědomí 1. Mravní vědomí, podle kterého posuzu­ jeme nebo hodnotíme vlastní konání z hlediska vše­ obecných nebo specificky určených mravních zásad.

2. Způsobení nebo zavinění; např.: mít něco na svědomí. 3. Odpovědnost; např.: to si nevezmu na svědomí.

4. Stav mysli, kdy člověk ví, že provedl něco špatného; např.: mít špatné svědomí.

„Co tady děláte? Proč jste zase přišli?“ obořil se na ně Valverde tichým hlasem. Pod rozepnutým kabátem měl šedý oblek s černou kravatou. „Ženu jste minule dost rozrušili.“ „Potřebujeme si s vámi promluvit.“ Valverde přelétl očima prázdný obývací pokoj. „V sobotu jsem vám řekl všechno, co vím.“ „My vám to ale nevěříme,“ odvětil Caldas. „Povězte nám, co se stalo v Aguiñu.“ „Znovu vám říkám, že si na tu noc nevzpomínám.“ „Lžete. Takovou noc člověk nemůže nikdy zapomenout.“ „Třeba mám špatnou paměť,“ odsekl sarkasticky, ale stále potichu.

Rafael Estévez zezadu přistoupil k inspektorovi a zašeptal mu do ucha: „Na špatnou paměť znám dobrý prostředek.“ Caldas jen odmítavě mlaskl. Dokázal si ten prostředek představit: Estévez by byl schopen strčit Valverdemu hlavu do krbu, aby se rozpomněl.

Obrátil se na Marcose Valverdeho. „Rád bych vám vyprávěl jeden příběh.“ Developer ukázal na prostřený stůl na druhém konci obývacího pokoje. „Manželka na mě čeká s obědem.“ „Nezdržíme vás déle než pět minut.“ 300

Pláž utonulých

Valverde zaváhal. Vrhl rychlý pohled na zavřené dveře, za nimiž zmizela jeho žena, a pak pokynul policistům, aby ho následovali do zahrady.

Kráčel po štěrkovém chodníčku směrem od domu a zastavil se, až když usoudil, že jsou z doslechu. „Jaký příběh mi chcete vyprávět?“ obrátil se zpět k policistům.

Caldas vytáhl krabičku cigaret, jednu si zapálil a několikrát vtáhl kouř, než promluvil. „O jedné rybářské lodi. Posádku tvořil zkušený kapitán a tři mladí námořníci, přátelé. Jednoho deštivého a větrného odpoledne, když lovili daleko od domovského přístavu, dostali hlášení o blížící se bouřce,“ začal vyprávět a Valverde uhnul pohledem do rohu zahrady. „Navzdory varování pokračovali v lovu, dokud je rozbouřené moře nepřinutilo vyhledat bezpečný úkryt v nejbližším přístavu. Přijeli pozdě. V přístavu nebylo živé duše. Z lodi viděli, jak zhasínají světla v jediném baru, který měl otevřeno do večera. Kapitán ale majitele znal a rychle se za ním vydal, aby ho požádal o něco k jídlu pro posádku. Majitel baru souhlasil nejen s tím, že jim připraví sendviče a víno, ale nechal jim dokonce otevřenou galerii, aby se mohli navečeřet pod střechou.“ Caldas přerušil vyprávění, aby si potáhl z cigarety. Valverde si nervózně otíral dlaně o vnější stranu stehen. Pochopil pauzu jako výzvu, aby se k příběhu vyjádřil, a chystal se něco říct, jenže inspektor ho předběhl: „Kolem jedenácté, když muži ještě seděli a povídali si na galerii, přišla mladá žena, která si do baru chodila kupovat cigarety. Nebyla to jen tak nějaká žena, byla to krásná dívka, za jakou se otočí každý muž. Posloucháte mě?“ Valverde přikývl. Měl pootevřená ústa jako dítě sledující kouzelnický trik. Caldas pokračoval: „Bar byl zavřený a žena si nemohla koupit cigarety, takže jí námořníci nabídli svoje. Přijala. Byla nejen přitažlivá, ale i veselá. Posadila se k nim na skleničku a kus řeči, ale po chvíli usoudila, že je čas vrátit se domů. Zuřila bouřka a dva z mužů jí nabídli doprovod. Neprotestovala. Společnost námořníků jí byla příjemná a nevadilo jí pobýt s nimi o něco 301

Svědomí

déle. Nicméně mužům, kteří s ní šli, pouhý doprovod nestačil. Přemlouvali ji, aby je pozvala dovnitř, ale dívka odmítla.

Ujišťovala je, že je ráda uvidí jindy, ale teď nemůže, protože její syn je ještě vzhůru. Námořníci naléhali, nevěřili jí, že má syna, a naznačovali, že se jen vymlouvá. Žena se nepřestávala usmívat, ale zůstávala neoblomná,“ inspektor opět vtáhl kouř z cigarety. „Už se smiřovali s porážkou, když se náhle otevřely dveře. Ve tmě chlapce sotva zahlédli. Byl to puberťák, vypadal moc starý na to, aby mohl být jejím synem. Slyšeli ho zabručet něco o tom, že jde spát ke kamarádovi, načež utekl po silnici.“ Caldas si vyměnil pohled se svým asistentem a olízl si rty, vyschlé z mluvení a cigaretového kouře. Valverde konečně našel úkryt pro své ruce, ale i v kapsách kabátu jimi dál nervózně pohyboval. „Jeden z námořníků se rozhodl vrátit na loď, ale ten druhý dívku přemluvil a vešel s ní dovnitř. Byl rozhodnutý překonat každou překážku. Dokud se něco nezvrtlo. Vymklo se mu to z rukou. Nakonec musel uklidit celý dům, aby zakryl stopy, a musel se zbavit těla. Vrátil se na loď a promluvil si s ostatními muži. Podařilo se mu je přesvědčit, že nemůžou zůstat v přístavu až do rána. Vypluli ještě v noci, ale nedostali se daleko. Bouře byla příliš silná a zahnala je na útesy. Do minuty šla loď ke dnu.“ Stavitel si položil ruku na čelo a zakryl si oči. „Tři mladí námořníci dokázali doplavat na břeh v záchran­ ných vestách, ale kapitán se při snaze zachránit loď utopil.

Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno o několik týdnů později a o mnoho kilometrů dál zamotané do sítí jiné rybářské lodi. Tu ženu, která si šla jen koupit cigarety, už nikdy nikdo nespatřil. Možná skončila na dně moře spolu s kapitánem.“ Inspektor se odmlčel. Kouřil a pozoroval podnikatele, který si stále zakrýval oči. „Ti tři námořníci se vrátili do své vesnice, ale s jejich přátelstvím byl konec stejně jako s jejich lodí. Přestali se stýkat.

Nikdy o tom, co se stalo, nepromluvili. Doufali, že čas nakonec tu noc pohřbí navěky,“ pokračoval. „Jenže o mnoho let později, když už měli za to, že je vše zapomenuto, se na 302

Pláž utonulých

člunu jednoho z těch, co ženu doprovodili domů, objevil nápis ‚vrazi‘ spolu s datem ztroskotání lodi a zmizení dívky. Místní lidé si nápis vysvětlovali jako zásah ducha mrtvého kapitána.

Nikdy se nedozvěděli, co posádku Xurela donutilo plavit se v bouři, a měli podezření, že se za potopením lodi skrývá nějaké temné tajemství. Ale naši tři námořníci se báli něčeho jiného. Byli vyděšení a zmatení. Nechápali, jak mohli být po tak dlouhé době odhaleni.“ Caldas se sklonil, aby uhasil cigaretu v hlíně. „Jednoho rána, o pár týdnů později, se na pláži našlo mrtvé tělo námořníka, kterému vyhrožovali,“ řekl a namířil prst směrem k moři.

Valverde spustil dlaň z očí, povolil si uzel kravaty a strčil ruku zpět do kapsy. „Kdo vám to všechno řekl?“ Caldas mu neodpověděl. „Ten muž, který se vrátil na loď, byl Justo Castelo,“ řekl místo toho. „Kdo byl ten druhý, co šel se ženou dovnitř?“ „Já ne,“ zašeptal. „To není odpověď na mou otázku.“ Valverde zalétl pohledem k Estévezovi a řekl: „Nevím. Nevím, kdo to byl.“ „Byl jste tam. Musíte to vědět,“ naléhal inspektor. „Bylo to už dávno.“ „Potřebujeme jen jméno.“ „Jméno, které vám nemůžu říct, inspektore.“ „Byl jste to vy?“ Podíval se mu do očí. „Samozřejmě že ne.“ „Tak mi řekněte, kdo byl s tou dívkou,“ tlačil na něj inspektor. „Anebo vás tam bylo víc?“ „Ne.“ „Byl to Arias?“ „Nevzpomínám si,“ znovu si zakryl oči. „Vyhrožoval vám?“ „Mně ne,“ řekl přiškrceným hlasem.

Caldas ho zatlačil do kouta a teď se mu rozhodl poskytnout východisko.

303

Svědomí

„Víte, že José Arias odjel?“ „Kdy?“ „V sobotu,“ odpověděl. „Věděl jste to?“ „Ne,“ řekl. „Nemluvil jsem s ním řadu let.“ „Od té noci?“ „Ano, zhruba od té doby.“ „Byl to on?“ „Nevzpomínám si, inspektore,“ zopakoval Valverde a nic jiného už z něj nedostali. Schoval se za špatnou paměť a tvrdil pořád totéž, dokud to policisté nevzdali.

Vrátili se k autu. Valverde je doprovodil, kráčel těžce, s pohledem sklopeným ke spadanému listí v trávě. Opřel se o svůj černý sportovní vůz, zatímco Estévez couval a otáčel auto.

Leo Caldas stáhl okénko a zkusil to ještě jednou. „Pořád si nevzpomínáte, kdo byl ten muž, co vešel do domu?“ Valverde zavrtěl hlavou. „Kdybyste si vzpomněl, zavolejte mi.“ „Zavolám,“ řekl, ale jeho tón je ujistil o opaku. „Z čeho máte strach?“ zeptal se inspektor. „Neměl bych mít?“ „Pokud máte čisté svědomí, tak ne,“ odpověděl Caldas.

Nebyl si ale jistý, jestli je to pravda.

Když jeli do kopce k silnici, Estévez si postěžoval: „Proč mě to nikdy nenecháte zkusit?“ „A co bys udělal, abys mu rozvázal jazyk?“ „Nevím,“ řekl zamyšleně a poškrábal se na bradě. „Co tak­ hle trochu ho přiškrtit kravatou?“ Caldas otevřel oči. „To myslíš vážně?“ „Ne,“ usmál se Aragoňan. „Aha.“

304

Pláž utonulých

Změť 1. Zmatek, spleť, chaos; např.: změť hlasů.

2. Nepořádek, zmatená hromada, míchanice, směsice, všehochuť, páté přes deváté.

„Nezajdeme na oběd?“ zeptal se Aragoňan, sotva vystoupili z auta. „Už jsou skoro tři.“ „Jdi sám,“ řekl Leo Caldas, přestože mu celou cestu z Pan­ xónu kručelo hlady v břiše. „Já si musím promluvit s komisařem.“ Nejdřív se stavil ve své kanceláři. Ulevilo se mu, když na stole nenašel žádné žluté lepicí papírky s naléhavými vzkazy.

Pověsil si plášť na věšák a hned zase odešel.

Komisař Soto s někým hovořil po telefonu, ale kývl na něj, aby vstoupil. Inspektor se posadil do protějšího křesla.

Když zavěsil, Leo Caldas měl nutkání zeptat se ho, jak se mu daří udržovat si čistý stůl, protože jeho vlastní představoval změť nejrůznějších papírů. Místo toho však řekl: „Už víme, kdo zavraždil toho panxónského námořníka.“ „Někdo místní?“ zeptal se komisař. „Ne,“ odpověděl Caldas a stručně ho seznámil s novými skutečnostmi případu.

Jakmile skončil, předložil komisaři záležitost, která ho sem přivedla především: „Byl bych rád, kdyby se začalo vyšetřovat zmizení Rebeky Neirové, komisaři.“ „Aguiño nespadá do naší kompetence.“ „Promluvte si s policejním ředitelstvím,“ požádal. „Ten chlapec není žádný chladnokrevný vrah. V patnácti zůstal úplně sám. Obrátil se na policii a my, místo abychom mu pomohli, jsme ho potopili.“ Soto si povzdechl.

305

Změť

„Mohl bys mi to povyprávět ještě jednou? Ale prosím tě pomaleji,“ požádal, „rád bych si v tom udělal jasno.“ „Kde mám začít?“ „Začni od začátku.“ „Od Aguiña?“ „Od Aguiña nebo od Panxónu, Leo. Od začátku,“ zopakoval komisař.

Caldas mu popsal okolnosti nálezu mrtvého těla Justa Castela, objev stopy po úderu na hlavě a zelenou pásku, jíž měl spoutaná zápěstí. „To vypadá na sebevraždu,“ poznamenal komisař. „To si myslí místní. Byl depresivní, bývalý narkoman. Ale ta pouta byla utažená pod malíčky. Podle patologa si nemohl ruce spoutat sám.“ Soto přikývl. Inspektor mu řekl, jak navzdory zákazu rybo­ lovu vyplul Castelo na moře v neděli o půl sedmé ráno. „Sám?“ přerušil ho komisař Soto. „Ano,“ odpověděl Caldas. „Máme svědkyni, která ho viděla v přístavu. Na palubě lodi nikdo jiný nebyl a není tam kde se schovat.“ „Tak jak se k němu dostali?“ „Z jiné lodi,“ řekl Caldas a popsal místo u majáku na Punta Lameda, na druhé straně hory Monteferro, kde byla později nalezena loď mrtvého. Vysvětlil komisaři, že do zátoky nelze přitáhnout jinou loď ve vleku, z čehož vyvodil, že se muselo jednat přinejmenším o dva pachatele. „Jeden musel zůstat na jejich lodi, zatímco ten druhý zavezl Castelovu do zátoky.“ „Proč ji nepotopili na otevřeném moři?“ položil komisař otázku, kterou si dříve kladl i inspektor. „Protože se museli vrátit na pevninu tak, aby je nikdo neviděl,“ odpověděl. „Ta laguna funguje jako přírodní přístav.

Pytláci ji využívají k vykládání úlovku.“ „Rozumím.“ Inspektor komisaři řekl o popsaném člunu a vysvětlil, že datum z nápisu odpovídá datu ztroskotání lodi jménem Xurelo. Vyprávěl mu o zpřetrhaném přátelství mezi přeživší­ mi členy posádky a o kapitánu Sousovi, jehož ducha údajně 306

Pláž utonulých

vidělo několik místních námořníků plavit se v mlze na své lodi. „Nebyl to náhodou tvůj podezřelý?“ zajímal se komisař s úsměvem. „Byl,“ připustil Caldas a popsal kapitánovu macanu, jejíž tvar přesně odpovídal ráně na zátylku mrtvého. „Udeřili ho kapitánovým obuškem?“ „Ne,“ řekl Caldas. „Mezi skalami na Monteferru jsme našli teleskopický klíč k utahování matic na kolech aut. Je u patologa, domnívá se, že to mohla být vražedná zbraň.“ Potom se vrátil k Rebece Neirové, k novinové zprávě, která v něm zasela podezření, a k oznámení o pohřešované osobě podanému jejím synem Diegem. Ukázal komisaři kopii hlášení a upozornil ho na místo, kde se chlapec zmiňoval o dvou mužích, kteří doprovázeli matku, a na jeho popis plavovlasého námořníka. „Byl jsi v Aguiñu?“ zeptal se komisař Soto. „Dnes ráno,“ přikývl. „Ale to už jsem vám říkal. Ta žena se nikdy neobjevila. Její přítelkyně je přesvědčená, že ji tu noc zabili. Když se chlapec druhý den ráno vrátil domů, našel byt uklizený, i když poněkud jinak než obvykle. Tehdy tomu nepřikládal žádný význam. Ale když přišla další den matčina kamarádka, vyplašilo ho, že našel kávovou sedlinu v kávovaru.

Jeho matka byla velice pořádkumilovná a něco takového by nikdy neudělala. Potom si začal všímat dalších věcí, například chybělo nádobí a ubrus.“ Komisař Soto se začetl do zprávy. „Nic takového tady ale nestojí,“ řekl.

Caldas mu vyprávěl o zástupci inspektora Somozovi, o ponižování, které od něj musel Diego Neira po matčině zmizení snášet, o chlapcově rezignovaném odchodu z vesnice a o jeho telefonátech s lékárnicí, v nichž se jí svěřil, že nedokáže zapomenout na světlovlasého námořníka. „Nikdy se to nevyšetřovalo?“ „Nikdy,“ přitakal Caldas. „Zorganizovali pátrací skupiny a hledali ji v okolí, ale pak se na všechno zapomnělo. Když chlapec opustil vesnici, měli za to, že odjel za matkou.“ 307

Změť

Potom přišel na řadu bar Aduana. „Ta zmizelá žena si tam chodila kupovat cigarety,“ řekl inspektor. „Bar už je léta zavřený, ale majitel se na tu noc pamatuje.“ Komisař Soto si se zájmem vyslechl, jak nechal hospodský kvůli posádce otevřenou prosklenou galerii, aby se mohli navečeřet v suchu. „Námořníky neviděl,“ řekl Caldas, „ale znal kapitána. Dodnes nechápe, jak je mohlo napadnout vyplout do bouře.“ „Aby je ráno s Aguiñem nikdo nespojoval,“ usoudil komisař. „Taky si to myslím.“ „Domníváš se, že všichni z posádky věděli, co se té ženě stalo?“ „Je to možné.“ „A co ten zástupce inspektora? Jak že se jmenuje?“ „Somoza,“ odpověděl Caldas. „Měl s Rebekou nevyřízené účty z minulosti a neudělal pro její nalezení ani pro vysvětlení jejího zmizení vůbec nic. Dokonce ani nevyslechl majitele baru.“ „A místní?“ „Uvěřili, že odešla s nějakým mužem z vlastní vůle.“ Soto zvedl obočí a vrátil mu hlášení. „Našli jste toho kluka?“ „Zatím ne. Víme jen, že ještě před šesti nebo sedmi lety bydlel v Nedě nedaleko Ferrolu. Víc nic.“ „Zkontaktoval jsi tamní komisařství?“ „Mluvil jsem s inspektorem Quintánsem,“ potvrdil Caldas. „Slíbil, že zavolá dnes odpoledne nebo zítra.“ Komisař přikývl. „Taky jsme si vyžádali záznam z bezpečnostní kamery jednoho domu poblíž odbočky k majáku,“ pokračoval inspektor. „Clara Barciová ho právě analyzuje.“ Po chvilce mlčení se komisař zeptal: „Jak je k čertu našel?“ „Díky zprávám,“ odpověděl Leo Caldas. „Justo Castelo ulovil tropickou rybu. Bylo to ve všech novinách, dokonce s ním dělala rozhovor televize.“ „Kdy?“ 308

Pláž utonulých

„Před rokem. Kluk měl dost času, aby přijel, prozkoumal terén a začal jednat. Diegu Neirovi teď bude dvacet osm nebo dvacet devět let. Víte, kolik takových mladíků je v létě na pláži? Mohl celé týdny Blonďáka sledovat a nevzbudit přitom ani stín podezření. Mohl si počkat, až ho zavede k matčinu vrahovi.“ „Myslíš, že půjde i po ostatních?“ „Nevím. V každém případě ve vesnici už zbývá jen jeden.“ „Který?“ „Valverde.“ „Vyslechli jste ho?“ „Ano, ale je vyděšený. Nic neřekne.“ „A ten druhý?“ „Arias? Vypařil se. Obávám se, že je to moje vina,“ připustil inspektor. „V sobotu ráno jsme ho jeli do Panxónu vyslechnout kvůli Aguiñu. Vymlouval se, tvrdil, že se na tu noc nepamatuje. A za pár hodin byl pryč.“ „To je ten, co žil ve Skotsku?“ „Ano,“ přisvědčil Caldas. „Ujišťoval mě, že se nestýkali od té doby, co přestali pracovat na jedné lodi, ale sousedka viděla Castela vcházet v sobotu odpoledne do jeho domu, den před vraždou. Prý byl velice nervózní.“ „Asi se něčeho bál.“ Caldas pokrčil rameny. „Možná…“ řekl. „Víme jen o tom nápisu, ale výhrůžek mohlo být víc. Řekl bych, že ten kluk si s nimi celé měsíce hrál, než přistoupil k činu.“ „Tou hrou se dostal do pěkného průšvihu.“ „To ano.“ Komisař si promnul oči a pak se zeptal: „Myslíš, že se ten Arias vrátil do Skotska?“ „Je to pravděpodobné. Žil tam, takže to tam zná.“ „Zkontrolovali jste rezervace letů?“ „Ještě ne,“ řekl Caldas. „Myslíš, že Arias zavraždil tu ženu?“ „Víme jen, že je to podruhé, co utekl.“ Komisař Soto přikývl. „Ten kluk po něm půjde.“ 309

Změť

„Asi ano,“ připustil inspektor a tiše dodal: „Já bych to udělal.“ „V každém případě sledujte toho developera.“ Caldas souhlasil.

Právě vstával, když se ho Soto zeptal: „Proč ho zabil zrovna takhle?“ „Jak?“ Komisař spojil zápěstí. „Že ho shodil do moře se spoutanýma rukama, aby to vypadalo jako sebevražda.“ „To nevím,“ řekl Caldas a vstal. „Promluvíte si se soudcem kvůli zmizení té ženy?“ „Promluvím,“ slíbil Soto, „ale nejdřív najděte toho chlapce.“

310

Pláž utonulých

Přemýšlet 1. V myšlenkách rozebírat, dumat, pře­ mítat, hloubat, rozjímat, meditovat. 2. Logicky myslit, uvažovat, usuzovat, dedukovat, rozvažovat. 3. Snít nebo vzpomínat.

Leo Caldas se podíval na hodinky a potichu zaklel.

Zašel si do kanceláře pro plášť do deště a spěchal ven z budovy se zápisníkem v černých deskách pod paží. U vchodu se srazil s Rafaelem Estévezem. „Kam jdete?“ „Do rádia,“ řekl a ukázal mu sešit. „Je pondělí.“ „Obědval jste?“ „Ne.“ Zabočil do ulice Castelar a zapálil si cigaretu, aby zahnal hlad. Přešel parkem Alameda a vyhýbal se přitom dětem pobíhajícím sem a tam pod bedlivým dohledem matek. U sochy Méndeze Núñeze se dva bělovlasí turisté skláněli nad plánem města. Caldas usoudil, že přijeli trajektem, který ráno s Estévezem viděli připlouvat do ríe.

U kamenné fontány honilo nějaké štěně holuby, kteří prudce vzlétali, aby unikli z jeho dosahu. Majitel štěněte držel v ruce zmačkaný igelitový pytlík a Leo Caldas se usmál, když si představil otce, jak se ohýbá k zemi a uklízí do podobného sáčku hromádku po svém hnědém psovi.

Dvakrát rychle potáhl z cigarety, pak ji uhasil a vstoupil do secesní budovy. Pozdravil vrátného, vyběhl po schodech do prvního patra, prošel chodbou a nahlédl do řídicí místnosti, aby zamával technikovi a Rebece.

Na druhé straně skleněné přepážky seděl před mikrofonem namyšlený moderátor Santiago Losada.

311

Přemýšlet

Zatlačil do těžkých dveří studia a vklouzl dovnitř.

Právě pouštěli znělku. „Jdeš pozdě,“ zabručel Losada.

Inspektor neodpověděl. Posadil se k oknu, vypnul zvuk mobilu a položil ho na stůl vedle značně opotřebovaného sešitu.

Pohlédl přes sklo na Losadovu produkční a přemýšlel, jaká asi byla ta druhá Rebeca, kterou od jisté noci v roce 1996 už nikdy nikdo neviděl. Potom se otočil a pozoroval chodce v parku Alameda.

Hlasatel dal znamení technikovi a s afektovanou vážností spustil úvodní tirádu obvyklých pitomostí: „…bojovník se zločinem, nesmiřitelný obhájce poctivých občanů a neohrožený ochránce našich ulic, hlídkující inspektor Leo Caldas. Dobré odpoledne, inspektore.“ „Dobrý den.“ Sluchátka si nasadil, až když jim Rebeca ukázala papír se jménem první posluchačky. „Lauro, vítejte v Hlídce na vlnách,“ pozdravil ji Losada, jako by ji přijímal ve svém paláci. Žena si stěžovala, že dostala pokutu za řízení bez bezpečnostního pásu. „Mě pokutují za to, že nejsem připoutaná,“ rozčilovala se, „ale v autobusech městské hromadné dopravy jezdí lidi vestoje, namačkaní, a ještě třeba s děckem v náručí. Prostě na tom vydělávají prachy, na pokutách i na jízdenkách…“ Mnoho posluchačů volalo do pořadu, aby ohlásili porušení zákona. Jiní, jako tato žena, telefonovali jen proto, aby dali průchod své frustraci. Caldas jim nemohl nabídnout nic než účastné pochopení. „Aha,“ zamumlal.

Místo aby se s ní Losada rozloučil a přepojil další hovor, přiblížil rty k mikrofonu a svým hrdelním hlasem oznámil: „Lauro, poslechneme si teď odpověď našeho Hlídače na vlnách.“ Inspektor rozhodil rukama a nevěřícně se na Losadu podíval. Jakou odpověď? Co si ten trouba představuje? Copak si myslí, že dokáže změnit silniční zákon?

312

Pláž utonulých

Nicméně Losada si ho nevšímal. Zvedl ruku a v té chvíli zazněly první tóny Gershwina, aby posluchačům zpříjemnily dobu, po kterou bude přemýšlet.

Caldas gestem vyzval moderátora, aby stiskl tlačítko a vypnul tak mikrofony, a když červené světlo zhaslo, dožadoval se vysvětlení. „Prostě řekni cokoli,“ odpověděl mu Losada blazeovaně. „Kromě toho jsem tě žádal, abys tu hudbu už nepouštěl.

Nedokážu se při ní soustředit.“ „Jen kvůli tomu ji nezruším,“ odvětil hlasatel přezíravě. „Jak to myslíš: jen kvůli tomu?“ Losada uvolnil tlačítko a červené světlo se znovu rozsvítilo. „Nuže, inspektore?“ zeptal se a spustil ruku, takže melodie skladby Promenade pomalu utichla. „Co povíte naší milé posluchačce?“ Caldas řekl, co mu přišlo na jazyk: „Zákony nejsou dokonalé, ale jiné nemáme. V každém případě sdělím vaše připomínky městské policii.“ Potom si poznačil do zápisníku: městská policie — jedna, Leo — nula.

Dalším volajícím byl předseda společenství vlastníků ze čtvrti Teis. Na střeše jejich domu se uhnízdilo několik párů racků, kteří napadali každého, kdo se je pokusil odehnat.

Městská policie — dva, Leo — nula.

Další dvě stížnosti se týkaly nočního hluku a tři dopravy, jeden posluchač rozčileně vysvětloval, že bílá barva na přechodech pro chodce za deště klouže. „Kolik dnů v roce ve Vigu prší?“ zeptal se. „Sto dvacet?

Nebylo by logické, aby použili protiskluzovou barvu?“ Jako vždy se rozezněla ta proklatá hudba, ještě než měl Leo šanci odpovědět. Nemělo smysl protestovat. Vzdal to.

S tóny klarinetu a klavíru ve sluchátkách se obrátil k oknu.

Parkem procházela kolébavým krokem těhotná dívka. Lea napadlo, že Rebeca Neirová musela být ještě mladší, když otěhotněla. Sama byla ještě dítě a musela se stát svému malému synovi matkou i otcem. Muselo to být skutečně těžké.

Vzdychl si. Představil si Diegovu bezmoc a bolest, když se 313

Přemýšlet

k němu Somoza otočil zády a spravedlnost se mu vysmála.

Dovedl pochopit, co ho přimělo k činu. „Takže?“ zeptal se Losada afektovaně a upřeně hleděl na Lea Caldase. „Cože?“ „Barva na přechodech…“ „Ach ano,“ řekl inspektor. „Předám vaši připomínku městské policii.“ Městská policie — devět, Leo — nula.

Během reklamní pauzy se na něj Santiago Losada obořil: „Mohl by ses víc soustředit.“ „Vždyť ti říkám, že mě ta melodie rozptyluje,“ zamumlal, přestože hudbu už nevnímal. Ani park pod oknem. Myslel jen na Diega Neiru, zmizení jeho matky a smrt Justa Castela.

Vzpomněl si na slova komisaře Sota. Proč mu spoutal ruce? zeptal se. Ale na to inspektor nedokázal odpovědět.

Jedenáctou volající byla žena s pláčem na krajíčku. Při ranní procházce se jí ztratil pes a teď nabízela štědrou odměnu komukoli, kdo jí ho vrátí. Potom volal muž, kterého rozčiloval nepříjemný zápach z nově otevřené restaurace v sousedství. „Dobré odpoledne, Evo,“ pozdravil s falešnou srdečností Losada další posluchačku. „Volám, protože skupina dětí šikanuje mého syna a jeho kamarády v parku.“ „Kolik je vašemu synovi let?“ zeptal se Leo Caldas. „Jedenáct.“ „A těm druhým dětem?“ „To nevím,“ řekla Eva. „Syn a jeho kamarádi mají strach říct, kdo to je.“ „To je pochopitelné.“ „Vím, že jsou to klukoviny, vlastně se nestalo nic vážného, jenom je vystrašili a vzali jim pár drobných, ale kluci se teď bojí chodit do parku a já se obávám, že by to mohlo zajít dál.

Myslíte si, pane inspektore, že bychom měli jít na policii?“ zeptala se žena a Santiago Losada dal okamžitě povel k nástupu melodie.

314

Pláž utonulých

Zatímco čekal, až dohraje Gershwinův klavír, vrátil se inspektor v mysli do Panxónu a k posledním hodinám v životě Justa Castela. Vybavil si komisařovu otázku a napadlo ho, že námořník byl možná stejně vyděšený jako posluchaččin syn.

Co když mu Diego spoutal ruce jen proto, aby ho přinutil prozradit jméno muže, který vešel s matkou do domu? Guzmán Barrio se při pitvě zmínil, že rána na zátylku mohla vzniknout náhodou. Zdálo se to nepravděpodobné, ale patolog bral vždy v úvahu všechny možnosti. Co když měl pravdu? Co když se Castelo uhodil do hlavy, když se snažil utéct? Teleskopický klíč s tím možná vůbec nesouvisel.

Hudba stále hrála a inspektorovi v hlavě vířily myšlenky.

Diego Neira potřeboval z rybáře dostat přiznání, kdo byl s matkou v domě. Co když ho vůbec neměl v úmyslu utopit?

Co když ho chtěl jen zastrašit, aby z něj vytáhl jméno matčina vraha? Proč ne? přemýšlel inspektor.

Nápis byl důkazem, že se Diego Neira pohyboval v blízkosti námořníků delší dobu. Do Panxónu mohl dojíždět celé měsíce a nevzbudit přitom podezření. Kdyby je chtěl zabít, mohl je zastřelit a vrátit se domů. Nikdo by ho s posádkou Xurela nespojoval.

Možnost, že je chlapec nevinný, ho uklidnila. Strach a úzkost mohly námořníka přimět skočit přes palubu. Mohl se zranit o bóji anebo o plovák, který se později ztratil ve vlnách.

Podíval se na hodinky a doufal, že pořad brzy skončí, aby si mohl promluvit s patologem.

Losada stiskl knoflík, kterým se vypínalo červené světlo a mikrofony. „Co si sakra myslíš, že děláš, Leo?“ zeptal se. „Co?“ Pak se inspektor Caldas usmál.

Pískal si Gershwina.

315

Přemýšlet

Odpor 1. Nepřátelské smýšlení, nepřátelství, ani­ mozita, antagonismus. 2. Antipatie, ošklivost, nelibost, nechuť, hnus, nenávist. 3. Opačné působení, opačný vliv. 4. Protiakce, opozice, vzpoura, vzbouření, odboj.

5. práv. Žalobní odpověď, námitka, výhrada. 6. fyz.

Odolnost, výdrž, rezistence.

Sestoupil po schodech rozhlasové stanice, pevně přesvědčený, že účelem nápisů i pout bylo jediné: vystrašit Blonďáka tak, aby prozradil jméno vraha.

Když dorazil do vstupní haly, rozhodl se najít Diega a zhatit jeho plány na pomstu dřív, než si úplně zničí život. Pak přijde na řadu vrah jeho matky, kterého bude třeba zatknout a dostat před soud.

Před budovou se zastavil a zatelefonoval patologovi. „Je možné, aby se ten námořník zranil na zátylku při skoku z lodi?“ zeptal se přímo. „Při skoku?“ „Když se vrhl do vody. Mohl se udeřit o zábradlí nebo nějakou jinou část lodi?“ „Proč by se vrhal do vody? Měl přece spoutané ruce.“ „Stejně si myslím, že mohl skočit,“ nevzdával se Caldas. „Aby spáchal sebevraždu?“ „Aby unikl.“ „Před kým?“ „To je trochu složité na vysvětlování, Guzmáne,“ řekl Caldas. „Mohlo to být tak, jak jsem řekl?“ „Ale co?“ „Ta rána na zátylku,“ vysvětlil. „Je možné, že se o něco uhodil?“ „Ne,“ odpověděl patolog kategoricky. „Ne?“ 316

Pláž utonulých

„Ne, Leo. Dostal ránu tím teleskopickým klíčem, který jsi mi přinesl.“ „Jsi si jistý?“ „Naprosto. Porovnal jsem ho s otiskem na těle a není nejmenších pochyb. Praštili ho tím klíčem.“ Tím se na věci mnoho neměnilo. Diego mohl Castela udeřit klíčem, aby nekladl odpor, až mu bude nasazovat pouta. „Je to klíč z velkého terénního vozu,“ dodal Guzmán Barrio. „Mají větší matice než běžná auta.“ „Aha.“ Po chvilce mlčení se patolog zeptal: „Už jsi mluvil s Clarou Barciovou? Před chvílí ti volala.“ Leo věděl, že má dva zmeškané hovory, ale zatím se nedíval, od koho. „Ne,“ řekl. „Právě jdu z rádia. Nevíš, jestli si už prohlížela to video z bezpečnostní kamery?“ „Proto ti volala.“ „Našla něco?“ Patolog odpověděl otázkou: „Můžeš sem přijet?“ Caldas zkontroloval nepřijaté hovory pro případ, že mu volal inspektor Quintáns s nějakou informací, jež by mu pomohla najít Diega Neiru, ale oba byly od Clary Barciové.

Prošel parkem a vydal se na komisařství po ulici Luise Taboady. Do své kanceláře ale nešel a místo toho zamířil rovnou k Estévezovu stolu. „Jdeš se mnou?“ Estévez vstal. „Kam?“ „Do laborky. Už mají nahrávku z té bezpečnostní kamery.“ „Je tam něco?“ „Zdá se, že ano.“ Nastoupili do auta a inspektor pootevřel okénko. „Diego Neira asi Blonďáka nezabil,“ řekl se zavřenýma očima. „Cože?“ 317

Odpor

„Spoutal ho, aby mu rozvázal jazyk, ale nehodil ho do vody.“ „Tak kdo to udělal?“ „Castelo skočil sám.“ „Myslíte, že spáchal sebevraždu?“ „Myslím, že když zjistil, kdo je ten kluk, radši se vrhl do moře, než aby zůstal na lodi.“ „Ze strachu, co by mu mohl Neira udělat?“ „Anebo ze strachu, co by se mohlo stát, kdyby promluvil.“ Když se vůz rozjel do kopce ulicí Colón, Estévez se zeptal. „Doopravdy si myslíte, že to tak bylo, anebo je to jen vaše zbožné přání?“ „Nemohlo by to být obojí?“

318

Pláž utonulých

Vidět 1. Dívat se, hledět, spatřit. 2. přen. Chápat, pochopit, uvědomit si, poznat, nahlédnout, rozumět.

„Vlastně to není nahrané na pásek,“ vysvětlovala Clara Barciová, zatímco zapínala obrazovku visící na stěně. „Je to poněkud důmyslnější systém. Kamera má senzor pohybu a noční vidění. Všechno, co zachytí, se nahrává na pevný disk.“ Caldas s Estévezem seděli u stolu a poslouchali výklad policejní techničky. „Nahrává, jen když se něco pohne?“ „Jinak ne,“ potvrdila Clara Barciová a ukázala do pravého spodního rohu obrazovky. „Tady vidíte datum a čas nahrávky.“ Policisté přikývli. „Například tahle je z 3.05, několik hodin předtím, než Justo Castelo vyplul na moře.“ Na obrazovce se náhle objevil černobílý záběr na zahradu domu. V popředí byly nějaké keře a příjezdová cesta k bráně.

Zeď po obou stranách vrat byla příliš vysoká a bránila ve výhledu na druhou stranu. Nicméně nad bránou bylo vidět kousek silnice vedoucí na Monteferro a protější chodník. Po něm šel pes, který spustil nahrávání. „Obraz je ostrý,“ poznamenal Estévez.

Také Caldas byl s kvalitou záznamu spokojen. „Navíc si s tím můžete hrát, vidíte?“ řekla Clara Barciová a zaostřila na psa.

Jak se obraz zvířete zvětšoval, trochu se rozmazával. Když se pes dostal mimo objektiv, obrazovka opět potemněla. „Další je z 5.40.“ Znovu se objevil záběr na zahradu a po silnici viděli projíždět zleva doprava světlé auto.

Policistka záznam vrátila a zastavila ho ve chvíli, kdy bylo auto přesně nad bránou. Seděl v něm pouze řidič.

319

Vidět

„To není ten muž, kterého hledáme,“ řekl inspektor. „Castelo vyplul z Panxónu až o půl sedmé. Kromě toho auto jede směrem k majáku a nás zajímají ti, co pojedou od něj.“ Najednou se otevřely dveře promítacího sálu. „Už jsi jim to ukázala?“ zeptal se Guzmán Barrio a posadil se k policistům. „Právě jsme začali,“ řekla.

Patolog se podíval na nehybný obraz auta. „To je ten první, ne?“ zeptal se a Clara Barciová přikývla. „První?“ zopakoval Caldas. „Počkej a uvidíš.“ „Tenhle záběr je z 5.40,“ vysvětlila. „Další je z 6.05.“ Opět se objevila zahrada. Tentokrát neviděli nad bránou auto, ale pohybující se hlavu člověka kráčejícího po chodníku blíže u domu, který měl na ochranu před deštěm kapuci světlé barvy staženou do čela. Clara Barciová pouštěla nahrávku zpomaleně tam a zpět. „Jde od majáku,“ podotkl Estévez. „Pořád je to moc brzy,“ připomněl mu inspektor. „Vydržte…“ usmál se patolog. „Další nahrávka je z 7.03,“ oznámila policistka a Estévez zpozorněl. Caldas ne.

Stále to bylo příliš brzy. Manželka Ernesta Hermidy si byla jistá, že Blonďák opustil přístav jen půl hodiny předtím.

Z Panxónu se k majáku dalo doplout za patnáct minut, ale pokud měl pravdu, Diego Neira musel stihnout omráčit Castela, počkat, až se probere, a dostat z něj doznání. Kromě toho vplout do zátoky také nějakou dobu trvá, a to ještě musel nasbírat kameny a zatížit loď. To všechno se za půl hodiny nedalo zvládnout. „Dávejte pozor,“ zamumlal Guzmán Barrio.

Nad bránou viděli projet světlý terénní vůz. Sedadlo spolujezdce bylo prázdné a pro střechu auta neviděli řidiči do obličeje. „Všiml sis?“ zeptal se patolog. „Všiml jsem si, že sedm hodin je pořád moc brzo, jestliže byl Castelo o půl sedmé ještě naživu,“ odvětil Caldas. „Víc tam toho není, inspektore,“ upozornila ho Barciová.

320

Pláž utonulých

„Něco tam být musí.“ „Není tam nic,“ zopakovala. „Další nahrávka je z 11.08. Je tam rodinka, která jede autem na horu a za chvíli zpátky.

Chcete to vidět?“ Jedenáct bylo naopak příliš pozdě. Kvůli přílivu by se v tu dobu do zátoky nikdo na lodi nedostal. „Není tam auto, které by jelo k majáku s jednou osobou a zpět se dvěma?“ zeptal se. „Nebo někdo, kdo se vrací od majáku kolem půl osmé nebo osmé?“ „Ty sis toho nevšiml?“ zeptal se Barrio naléhavě. „Čeho jsem si měl všimnout?“ „Ukaž mu to,“ řekl patolog a Clara Barciová přiblížila obraz řidiče. Rozmazal se, takže ho zase pomalu oddalovala, a jakmile jí připadal dostatečně ostrý, zastavila ho. „Všimněte si řidiče z nahrávky v 7.03,“ řekla a ukázala prstem na obrazovku. „Jeho nepromokavá bunda má na rukávu dva svislé pruhy.“ Potom záznam zrychleně přetočila zpět. „A tohle je auto, které projíždělo kolem v 5.40,“ prohlásila a opět zvětšila záběr řidiče. „Vidíte ty stejné pruhy na rukávu?“ „Ano,“ přisvědčili Caldas a Estévez sborem. „Teď se pozorně dívejte na hlavu řidiče.“ Na obrazovce se objevil zvětšený obličej a Estévez se zeptal: „Co to má na hlavě, čepici?“ „Kapuci.“ „V autě?“ Clara Barciová přikývla. „Kapuce má na okraji taky dva tmavé pruhy.“ „Je to ten stejný chlápek,“ řekl Estévez. „Jel na kopec a vrátil se. Na tom není nic zvláštního.“ „Tak uvidíme, co řeknete na tohle,“ usmál se patolog a policistka Barciová přetočila záznam dopředu, dokud se neobjevila hlava chodce.

Ani nemusela záběr zvětšovat, aby si všimli dvou pruhů na kapuci, jíž si chránil hlavu před deštěm. „Zase ten samý?“ „To je divné, že?“ 321

Vidět

„Tak moment, musím si to ujasnit,“ řekl Caldas. „V 5.40 projede auto a jeho řidič se vrací z hory pěšky. V kolik hodin?“ „V 6.05.“ Na to, aby zaparkoval auto u majáku a vrátil se pěšky zpět, dvacet pět minut stačilo. „O hodinu později se vrací od majáku autem. Je to tak?“ „Ano, v 7.03.“ „Ale pěšky se k autu nevrátil…“ „Musel jít mimo silnici, jinak by ho kamera zabrala.“ Caldas pozoroval obrazovku a snažil se najít nějaké vysvětlení. „Určitě je to stejné auto?“ zeptal se Estévez. „Určitě,“ potvrdila Clara Barciová a vrátila záznam na záběr auta směřujícího na kopec. „Vidíte tu anténu? Je ohnutá.

A vzadu na kapotě má škrábanec.“ Potom přetočila záznam dopředu a Caldas si mohl ověřit, že vracející se auto má také ohnutou anténu a poškrábanou kapotu. Bezpochyby se jednalo o stejné vozidlo. „A nezapomeň na ten klíč, Leo,“ řekl patolog. „Je z terénního auta, jako je tohle.“ Leo Caldas nic neříkal. Lokty měl opřené o stůl a hlavu v dlaních. Najednou rozčileně mlaskl. „Co se děje, inspektore?“ zeptal se Aragoňan. „Nic,“ řekl Caldas a potom dodal: „Oklamal mě. Všechny nás oklamal.“

322

Pláž utonulých

Zamotaný 1. Zapletený, zauzlený; např.: lano.

2. Spletitý, chaotický; např.: síť chodeb. 3. přen. Slo­ žitý, komplikovaný.

„Claro, mohla bys pro mě udělat dvě věci?“ požádal Caldas. „Za prvé mi zjisti panxónské telefonní číslo na muže jménem Ernesto Hermida a do baru Rybářská bašta.“ „A za druhé?“ „Ukaž mi zprávu o ohledání Castelova těla.“ Zprávu mu podala hned. „Děkuju, Claro,“ řekl a začal listovat stránkami.

Když našel, co hledal, vzdychl a zaklonil se s hlavou opřenou o propletené prsty. Cítil, že vyšetřování uchvátila mohutná vlna, konečně ho vyprostila z mělčiny a táhne ho k domovskému přístavu. Nebyl však nadšený tím, kam směřovala. „Neřeknete nám, co se děje?“ zeptal se Estévez netrpělivě. „Hned,“ řekl Caldas a ještě jednou se zahleděl na nehybný obraz řidiče terénního vozu na obrazovce. Vytáhl z kapsy krabičku cigaret a obrátil se na patologa: „Můžu si zakouřit? Otevřu okno.“ Barrio pokrčil rameny. „Klidně kuř a okno nech zavřené. Mí pacienti si stěžovat nebudou.“ Inspektor se usmál a zapálil si.

Do místnosti vstoupila Clara Barciová se dvěma čísly napsanými na žlutém nalepovacím papírku, jakými mu Olga s oblibou zdobila stůl.

Leo Caldas přistoupil k telefonu. Šňůra spojující sluchátko s přístrojem byla zamotaná. „Můžeš pustit hlasitý poslech?“ požádal Barciovou a vytočil číslo.

Odpověděl mu ženský hlas.

323

Zamotaný

„Prosím?“ „Je to dům Hermidových?“ „Kdo volá?“ „Inspektor Caldas z Viga. Pamatujete se na mě?“ „Ten z Hlídky na vlnách?“ zeptala se rybářova žena.

Inspektor přisvědčil a všichni kromě něj se usmáli. „Manžel je na moři, začíná spouštět vrše.“ „To nevadí. Potřebuji mluvit s vámi.“ „Se mnou?“ „Ohledně Justa Castela. Vzpomínáte si, jak jste mi řekla, že jste ho viděla veslovat k lodi?“ „V ten den, co umřel?“ „Vzpomínáte si na to?“ „Víceméně.“ „Mohla byste mi říct, co měl na sobě?“ „To, co všichni.“ „A co nosí všichni?“ „Nepromokavý oblek.“ „Pamatujete si, jakou měl barvu?“ „Myslím, že žlutou.“ Leo Caldas o tom byl přesvědčen. „Nevzpomínáte si, jestli měl na hlavě kapuci?“ „Měl,“ odpověděla žena bez váhání. „Byl pořádně zachum­ laný, vždyť pršelo.“ „Co se sakra děje, inspektore?“ zeptal se Aragoňan znovu, sotva Caldas položil sluchátko.

Inspektor k němu přisunul zprávu o ohledání, otevřenou na stránce s popisem Castelova oblečení. „Čtěte,“ řekl. „Justo Castelo na sobě neměl žlutý nepromokavý oblek, ale tmavomodrou větrovku.“ „To je pravda,“ vzpomněla si Clara Barciová. „Jen velice tenkou bundu.“ Caldas si několikrát potáhl z cigarety a vytočil číslo baru.

Ve sluchátku se ozval hlas číšníka z odpolední směny, v pozadí bylo slyšet hluk televize a hostů. „Tady je inspektor Caldas. Hovořili jsme spolu minulý týden.“ „Dobrý den, inspektore.“ 324

Pláž utonulých

„Chtěl jsem se vás na něco zeptat. Vzpomínáte si na to odpoledne, kdy stál Blonďák s vámi u baru a připadal vám nervózní?“ „Jasně.“ „A pamatujete si, co měl na sobě?“ „Ne.“ Caldas se mu pokusil osvěžit paměť. „Měl na sobě nepromokavý oblek?“ „Ne, to určitě neměl. Byla sobota, inspektore. V sobotu večer se na moře nejezdí. Žádný námořník nechodí do baru v pracovním oblečení.“ „Ani když prší?“ „Ani kdyby lilo jako z konve, inspektore. Za deště si někdy vezmou holínky, ale oblek nosí jen do práce.“ Na chvíli se odmlčel, pak dodal: „Blonďák měl na sobě tenkou nepromokavou větrovku. Tmavomodrou nebo černou.“ „Jste si jistý?“ „Ne,“ připustil číšník, „ale chodil tak vždycky.“ Jakmile ukončil hovor, setkal se s upřenými pohledy Barria, Estéveze a Clary Barciové. Čekali na vysvětlení. „Nebyl to Castelo,“ řekl s cigaretou mezi rty. „Kdo?“ zeptal se Aragoňan. „Muž ve člunu, kterého viděla Hermidova žena. To nebyl Justo Castelo. Byl to on,“ namířil prst na muže na obrazovce, který ukrýval obličej pod kapucí nepromokavého obleku. „A Castelo?“ „V sobotu večer byl v Rybářské baště a povídal si s číšníkem u baru. Pil trochu víc než obvykle a při odchodu řekl, že to všechno skončí. Rozhodl se nějak vyřešit situaci, která ho sužovala už několik týdnů. Ale nevyšlo mu to. Myslím, že v neděli ráno, když Castelova loď vyplouvala z přístavu, on už se vznášel na hladině s rozbitou hlavou a rukama spoutanýma zelenou páskou.“ Caldas pohlédl na patologa. „Mohl být ve vodě od sobotní noci?“ „Řekl jsem ti, že tam byl den nebo dva. Vzhledem k mořské vodě se to nedá přesněji určit.“ 325

Zamotaný

Caldas přikývl. „Potom je všechno jasné.“ Estévez to tak jednoznačně neviděl. „Co je jasné?“ „Nechápete to?“ Tři páry očí se na něj zvědavě zahleděly. „Castela zavraždili v sobotu v noci. Omráčili ho, svázali mu ruce, aby předstírali sebevraždu, a hodili ho do vody,“ začal vysvětlovat Caldas. „Aby byl podvod dokonalý, Castelova loď nemohla zůstat přes den zakotvená u bóje. Musela zmizet, aby všichni uvěřili, že se Blonďák, tak jako mnoho jiných před ním, rozhodl vyplout na poslední rybolov a potom se vrhnout do moře. Už to chápete?“ Tři hlavy přikývly. „Muž, který zavraždil Castela, na tuhle chvíli čekal měsíce.

Věděl, co musí udělat. Než ho shodil do moře, vzal mu klíče od lodi a od veslice. Druhý den byla neděle. Podzimní neděle.

Ulice byly opuštěné a přístav prázdný. Vrah odjel autem k přírodnímu přístavu u majáku na Punta Lameda. Tam mohl vylézt na břeh a zbavit se lodi beze svědků. Potopil ji v zátoce, kde měla zůstat do dalšího léta, kdy už bude Castelova smrt dávno zapomenuta.“ Odmlčel se a potáhl z cigarety. Potom pokračoval: „Zaparkoval auto a maskovaný tmou a nepromokavým námořnickým oblekem šel pěšky do Panxónu. Na hrázi si vzal Castelův člun a vesloval k lodi. Potom odplul co nejrychleji k majáku. Tam vyskočil na břeh, loď potopil, nastoupil do auta a zmizel.“ Estévez se tvářil užasle. „Takže byl jenom jeden.“ „Přesně tak.“ Ukázalo se, že Diego Neira je mnohem chladnokrevnější vrah, než by si Caldas přál. „Já jsem se vždycky divil, jak mohli vědět, že Blonďák vypluje na moře v neděli ráno,“ zamumlal Aragoňan.

Caldas přikývl. „Ty amulety taky sloužily jako zástěrka?“ zeptal se patolog.

Inspektor pokrčil rameny.

326

Pláž utonulých

„Je to možné,“ řekl, „ale víte, jak jsou zdejší námořníci po­věrčiví…“ Chvíli mlčeli, až nakonec doktor Barrio ukázal na obrazovku a procedil mezi zuby: „Takže tohle je muž, který ho zavraždil.“ „Jsem o tom přesvědčen.“ „A máš tušení, kdo to je?“ „Jmenuje se Diego Neira.“ „Ale kdo to je?“ nenechal se odbýt patolog.

Leo Caldas vstal. „Vysvětli jim to ty,“ požádal asistenta. „Já jdu vyhodit nedopalek na záchod.“

327

Zamotaný

Šupina 1. bot., zool. Lupínek, lístek, plátek, štítek; např.: rybí šupina. 2. Plíšek, destička, vrstvička.

3. přen. Slupka, povlak; např.: šupiny mu spadly z očí.

Když vyšli z Odboru kriminalistické techniky a expertiz, byla už venku tma. Estévez vezl inspektora na radnici, aby mohl předat městské policii stížnosti občanů. „Takže ho nespoutal jen proto, aby mu rozvázal jazyk,“ poznamenal Aragoňan. „Ne,“ zamumlal Caldas se zavřenýma očima, „nechtěl ho jen vystrašit. Nebylo to tak, jak jsem si myslel.“ „Myslíte, že Neirovi prozradil jméno vraha jeho matky?“ „Pravděpodobně.“ „Takže bude znovu zabíjet.“ „Je to možné,“ zašeptal.

Aragoňan zastavil před radnicí, inspektor mu poděkoval a vystoupil z auta. „Mám na vás počkat?“ „Ne, Rafo, není třeba. Projdu se.“ Jakmile auto odjelo, vytrhl ze sešitu v černých deskách poslední popsanou stránku a šel ji odevzdat strážníkovi ve službě.

Místo aby šel přímo na náměstí Puerta del Sol, zamířil z radnice k fontáně Falperra a vydal se dolů ulicí Romil.

Vzhlédl k nebi. Silný vítr, který foukal celé odpoledne, odvál všechny mraky dál do vnitrozemí. Po chladu předchozích nocí také nebylo ani stopy.

Když dorazil na promenádu Alfonse XII., nad ríou vyšel obrovský měsíc. V jeho světle se nad klidnou hladinou moře rýsovaly siluety poloostrova Morrazo a ostrovů Cíes.

328

Pláž utonulých

Caldas při chůzi přemýšlel o Justu Castelovi a jeho sestře Alicii, o Rebece a Diegovi Neirových. Rozluštil záhadu rybářovy smrti, ačkoli Diega ještě nechytili. Pachatelé ho nikdy nezajímali, pro Lea Caldase bylo důležité pochopit motiv, důvody jejich činů. Nicméně tentokrát necítil obvyklou úlevu.

Po všem zůstala jen hořká pachuť.

Na Puerta del Sol se v měsíčním světle leskly šupiny mořského muže. Pokračoval třídou Príncipe a po pár metrech zabočil do příčné uličky Aurora.

Bylo skoro osm, když strčil do dřevěných dveří hospody u Eligia. „Dobrý večer, Leo,“ pozdravili ho akademici sborem.

Postavil se k baru a Carlos ho přivítal sklenkou bílého vína.

Profesoři už zase debatovali o hnízdech racků na plochých střechách domů. Po chvilce někdo v zadní části místnosti začal pískat Promenade.

Caldas se otočil. Je možné, že jeho přítomnost vyvolává v lidech podmíněný reflex? Že když ho vidí, začnou jako Pavlovovi psi komentovat pořad anebo pískat Gershwinovu melodii?

Carlos mu nalil další sklenici vína a postavil před něj talíř kouřících srdcovek. „Jak se má otec?“ zeptal se.

Caldas si vzpomněl, že strýce mají každým dnem propustit.

Vytáhl z kapsy mobilní telefon a s první srdcovkou v ústech vyšel na ulici, aby měl lepší signál. „Leo, no to je zázrak!“ ozval se otec. „Kdy strýce propustí z nemocnice?“ „Zítra v pět odpoledne. Můžeš přijet? Hlavně abys mi ho pomohl dostat do auta.“ „Jasně,“ odpověděl. „Jak mu je?“ „Nemůže se dočkat, až bude tady se mnou.“ „Myslíš, že to s ním zvládneš?“ „Přinejmenším tady bude mít pořádné jídlo a čerstvý vzduch.“ „To je pravda.“ „A víno.“ „Dovolí mu pít?“ 329

Šupina

„Dovolí, ale obávám se, že mu nebude chutnat.“ „Postupně si zase zvykne,“ řekl Caldas. „Postupně, to ano.“ Inspektor ještě jednou slíbil, že bude v pět v nemocnici, a vrátil se k barovému pultu na svou schůzku s talířem srdcovek.

330

Pláž utonulých

Bdění 1. Doba, kdy nespíme. 2. Neschopnost usnout, nespavost, bezesnost. 2. Bdělost, ostražitost, opatr­ nost, pozornost.

Ráno se inspektor oholil ve sprše, u snídaně v baru si přečetl noviny a potom šel pěšky na komisařství. Byl krásný den, na nebi ani mráček. Do přístavu vplouval další výletní parník. Dnes mohou turisté nechat pláštěnky na palubě. „Nevolal mi Quintáns z Ferrolu?“ zeptal se Olgy hned ode dveří. „Dnes ráno?“ „Nebo včera.“ „Dnes ne. Ale včera jsem ti na stole nechala nějaké vzkazy.“ Mezi hromadami papírů našel dva žluté lepicí lístečky. Ani na jednom však nebylo jméno, které hledal. Sesunul se do černého křesla, vzal do ruky sluchátko a zavolal na komisařství ve Ferrolu. „Tady je Leo,“ řekl, když ho spojili s Quintánsem. „Promiň, že jsem nezavolal,“ omluvil se, „ale ten tvůj přítelíček je kluzký jako úhoř.“ „Nemůžeš ho najít?“ zeptal se, ačkoli tušil, co mu odpoví. „Ne. Žil v Nedě ještě před šesti lety, ale to víš.“ „Co přátelé, dívky, kolegové z práce…?“ „Nic. Diego Neira je jako duch. Nemá žádnou rodinu a těch pár lidí, co ho znali, ho ani nedokáže pořádně popsat. Prý to byl obyčejný kluk. Však to znáš: průměrná výška, průměrná postava, hnědé vlasy… Byl to samotář.“ „Nějaká fotka?“ „Žádná,“ řekl Quintáns. „Nechodil tady ani do školy. Alespoň na gymnáziu v Nedě o něm nemají žádný záznam.“ „Aha.“ 331

Bdění

„Dej mi ještě pár hodin. Zkusím se ti ozvat odpoledne nebo zítra.“ Zavolal Claře Barciové a zeptal se, jestli už identifikovali terénní vůz z nahrávky bezpečnostní kamery. „Je to starší model land roveru. Barva může být bílá, béžová, světlemodrá, žlutá… Zkrátka jakýkoli světlý odstín.“ „Pro každý případ musíme prověřit, jestli je nějaké takové auto v Panxónu.“ Ale Clara Barciová už na to myslela. „Jsou tam dvě,“ odpověděla, „a dalších šest v okolních obcích. Chtěla jsem požádat místní policii, aby zkontrolovali, jestli některé nemá ohnutou anténu a poškrábanou zadní kapotu.“ „Zítra dopoledne se do Panxónu chystáme,“ řekl Caldas. „Když mi pošleš seznam s adresami, můžeme je zkontrolovat sami.“ „Dobře, inspektore. Mám ho poslat přímo vám?“ „Radši Olze.“ Chtěl zavěsit, ale vzpomněl si na něco, co ho napadlo ve chvíli nočního bdění. „Ještě jedna věc, Claro. U majáku na Punta Lameda se našly nějaké otisky pneumatik. Ferro je nafotil. Myslím, že by bylo dobré prověřit, jestli některé z nich nepatří terénnímu autu, jaké hledáme.“ „Zařídím to, inspektore.“ „A ještě něco: Neira bydlel před několika lety v Nedě u Ferrolu. Nebylo by od věci zjistit, kolik land roverů stejného modelu je tam zaregistrováno.“ Caldas zavěsil a podíval se na stůl. Za hromadami papírů si připadal jako v zákopu. Pohlédl na hodinky. Estévez nepřijde dřív než v jedenáct. Nadechl se jako před skokem do bazénu a vzal do ruky první dokument.

O hodinu později, když vysoká Estévezova postava zastínila sklo ve dveřích, byl koš plný zmačkaných papírů. Další jen změnily místo a brzy se stanou základnou pro další štosy.

332

Pláž utonulých

„Jedem?“ zeptal se asistent. „Ano,“ vydechl inspektor úlevou.

Vlajky na lodích v rybářském přístavu povlávaly v lehkém vánku. V dálce za ním, v Bouzas, zářily v podzimním slunci kostry rozestavěných lodí.

Z města vyjeli po okružní silnici a dál pokračovali asfaltkou položenou na původní tramvajové trati až do Panxónu.

Hora Monteferro už nebyla jen temný obrys v mlze, ale zelený les zvedající se nad modrým mořem.

Caldas Estévezovi cestou ukázal seznam majitelů terénních vozů stejné značky jako automobil, který viděli na nahrávce. „Uvidíme, jestli bude některý světlý.“ „Myslíte si, že bude v Panxónu? „Ne,“ řekl Caldas, „ale radši to prověříme.“ „Ten kluk jel určitě za Ariasem do Skotska.“ „Nevíme, jestli je Arias zrovna tam.“ „To je jedno, Diego Neira po něm půjde jako ohař. Nejhorší, co můžeš udělat, je začít před ním utíkat.“ V Panxónu byly dva land rovery toho typu, který hledali. Přijeli na první adresu, ale nemuseli ani vystoupit z auta, aby ho vyloučili. Stál na ulici. Byl tmavozelený, zchátralý a špinavý.

Druhý vůz ze seznamu patřil rybáři v důchodu, který ho před lety koupil z druhé ruky. Chránil ho jako poklad v garáži.

Ukázal jim ho. Byl bílý, ale na karoserii neměl ani škrábnutí a anténa byla v pořádku. „Co teď?“ zeptal se Aragoňan na odchodu. „V okolí je dalších šest. Mohl bys mě vysadit v přístavu a jet se na ně podívat sám,“ navrhl Caldas a podal mu seznam. „Já nemám auta rád.“

333

Bdění

Zlomyslnost 1. Škodolibost, jízlivost, uštěpačnost, jedovatost, šprým, žertík, lumpárna. 2. Zloba, zášť, zá­ štiplnost, nenávistnost, zlovolnost, svévolnost, schvál­nost.

Panxón vypadal na slunci jinak. Na konci mola bylo víc rybářů než obvykle a také po pláži se procházelo víc lidí.

Mnoho stolků v zahrádkách restaurací bylo opatřeno cedulkou s rezervací.

Na promenádě minul Caldas několik mladíků. Někteří šli pěšky, jiní jeli na kole, sami nebo s dívkou. V jejich obličejích nic podezřelého nezahlédl, ale ani nečekal, že něco uvidí.

Mnohokrát hleděl do očí vraha a věděl, že jsou stejní jako ostatní lidé. Zločin je lidský. Každý dokáže zabít.

Sundal si svetr a vyhrnul si rukávy košile. Zamířil mezi domy do slepé uličky, v níž bydlel José Arias. Podle hromady reklamních letáků ve schránce poznal, že se ještě nevrátil.

Přesto zazvonil. „Odjel, inspektore,“ ozval se mu nad hlavou ženský hlas. „Jak to víte?“ zeptal se Caldas hlavy plné natáček, která vykukovala z okna. „Odjel v sobotu odpoledne. Nesl si kufr.“ „Řekl vám, kam jede?“ „Neptala jsem se,“ odpověděla sousedka s falešnou počestností. „Nestrkám nos do cizích věcí.“ Vrátil se do přístavu. Tržnice byla zavřená, ale ve vzduchu se stále vznášel pach rybiny. Nahlédl do Rybářské bašty.

U jednoho z mramorových stolků už byla v plném proudu partie domina.

Přešel ulici a sestoupil k rampě. Loď Aileen kotvila u bóje naložená vršemi. Podíval se na hráz. Přemýšlel, jak dlouho zůstanou Castelovy vrše naskládané u bílé zdi.

334

Pláž utonulých

„Nechcete si vyjet na ryby, inspektore?“ pronesl hlas za jeho zády.

Otočil se. Zpod své kapitánské čapky na něj hleděl onen mořský vlk, který údajně viděl Xurelo v mlze. „Prosím?“ „Ptám se, jestli nechcete jet na ryby,“ zopakoval s úsměvem.

Caldas mlaskl a zamířil na hráz. Ve dvoře jachtařského klubu se na slunci sušily dvě čerstvě natřené dřevěné loďky. Prošel kolem Blonďákových vrší a přistoupil k rybářům.

V zinkovém kbelíku se zmítala ryba, kterou neznal, a lapala po kyslíku.

Naklonil se nad okraj mola a nechal mořský vánek, aby mu vodní sprškou osvěžil obličej. Na vnější straně hráze stály velké betonové bloky, jejichž hrany byly ohlazené větrem a vlnami.

Do přístavu připlouvala malá loď a Caldas v ní poznal nebesky modrou gamelu Manuela Trabaza.

U své bóje se lékař naklonil přes okraj loďky a bidlem vytáhl kotvicí lano. Uvázal loď, skočil do člunu a vesloval ke kamenné rampě.

Caldas na něj čekal dole u vody. Na pláži házel chlapec v kolečkovém křesle míček černému psu. „Podívej, o co jsi přišel, Calďásku,“ řekl Trabazo a podal mu igelitovou tašku.

Pod bílou ofinou zářil rozesmátý obličej.

Leo Caldas otevřel tašku. Uvnitř byl asi půltucet mořských okounů. Žábry jedné ryby se ještě chvěly. „Jsou z mé skály,“ mrkl na něj. „Všech šest ani ne za hodinu.“ Inspektor mu pomohl vynést veslici na vozík a potom ho spolu vytáhli na rovný úsek rampy. „Doktore!“ zakřičel ode dveří baru starý mořský vlk.

Trabazo vzhlédl a muž zlomyslně dodal: „Váš přítel se mnou nechce jet na ryby.“ „Neutahuj si z něho, Pepe,“ zavolal Trabazo v odpověď. „Proč jsi mu to řekl?“ zeptal se Caldas potichu.

335

Zlomyslnost

„Viděli mě vyplouvat s tebou a vracet se samotného,“ vysvětloval, zatímco kladl vesla do člunu a omotával ho řetězem. „Co jsem jim měl říct, že jsem tě hodil přes palubu?“ Manuel Trabazo trhnutím utáhl řetěz a provlékl visací zámek dvěma oky. „Slyšel jsem, že strýce propustí.“ „Dnes odpoledne.“ „Bude mu lépe s otcem než v nemocnici?“ Caldas pokrčil rameny. „Alespoň bude mít společnost.“ „A to není málo.“ „To není.“ Trabazo se rozhlédl a utřel si čelo do rukávu. „To je ale krásný den, co?“ řekl. „Kolik je hodin?“ Leo se podíval na hodinky. „Jedna.“ „Už je jedna?“ Trabazo hvízdl. „Čas na lék. Půjdeš se mnou?“ Inspektor následoval starého přítele do Rybářské bašty.

Manuel Trabazo si objednal sklenku bílého vína.

Leo Caldas také.

336

Pláž utonulých

Vzkaz 1. Sdělení nebo zpráva odevzdaná prostřed­ nictvím někoho ústně nebo poslaná či zanechaná písemně.

O půl hodiny později vyzvedl Rafael Estévez inspektora a vydali se na zpáteční cestu do Viga. Aragoňan našel všechny land rovery. Žádný z nich však neodpovídal vozu z nahrávky bezpečnostní kamery.

Ve čtvrt na tři zaparkovali před komisařstvím. Caldas vešel dovnitř, aby se zeptal, jestli nemá zprávu od Quintánse. „Nic,“ řekla Olga a inspektor se vrátil na ulici. „Nepůjdeme na oběd?“ navrhl asistentovi. „Mám schůzku.“ „Aha.“ Do baru Puerto přišel zase pozdě. Nezbyli žádní vilejši. Prosklený pult zel prázdnotou a Cristina mu potvrdila, že těch pár, co dopoledne přivezli, bylo hned pryč.

Posadil se dozadu vedle dvou přístavních dělníků, které si pamatoval z minula. Objednal si hřebenatky a smažené sardinky. Na asistentovu počest také salát.

Cristina postavila na stůl vychlazený kameninový džbánek s bílým vínem a Caldas si nalil skleničku. Zatímco čekal na jídlo, znovu se v myšlenkách vrátil k Diegu Neirovi. Věděl všechno podstatné: kdo je a jaké jsou motivy jeho činu. Znal dokonce značku jeho auta. Bylo jen otázkou času, kdy ho dopadnou, ale přál si, aby se tak stalo co nejdřív, aby ho zatkli dřív, než bude znovu zabíjet. Doufal, že pak komisař přesvědčí soudce, aby otevřel případ vraždy Rebeky Neirové. Ať syn spáchal cokoli, měl právo vědět, co se jeho matce stalo, aby oba konečně nalezli klid.

337

Vzkaz

Mrzelo ho, že Quintáns nedokázal sehnat jeho fotografii.

Ten kluk sice nebyl z Panxónu, ale dobře znal celou oblast i zátoku s útesy a zvyky námořníků. Caldas si byl jistý, že se musel dlouhou dobu motat kolem přístavu, pravděpodobně v červenci nebo v srpnu, neviditelný v davu turistů, v pronajatém bytě, v kempu nebo hotelu.

Dorazily škeble, Caldas si ke každé nejprve blaženě přivoněl a teprve potom ji snědl. Rozhodl se, že pokud se do dalšího dne Quintáns neozve, zajede do Nedy a začne Neiru hledat sám.

Cristina mu donesla salát a sardinky a pobrukovala si přitom melodii Promenade. „Co si to zpíváš?“ zeptal se jí. „Nemám tušení,“ odpověděla. Vzala ze stolu talíř s prázdnými lasturami a mávla do přední části jídelny. „Tamhle si to zpívali.“ Oběd zakončil šálkem kávy. Potom zaplatil a cestou na komisařství si vykouřil cigaretu. Nakoukl do své kanceláře. Žádné vzkazy na žlutých papírcích. Zavřel dveře a zašel za Sotem, aby ho zpravil o nejnovějším vývoji. Řekl mu o videu a také to, že muž, kterého viděla Hermidova žena na lodi, nebyl Castelo. „Pořád nechápu, proč mu spoutal ruce,“ řekl komisař, když si ho vyslechl. „Protože to bylo dokonalé. Na jedné straně tím mohl předstírat sebevraždu a zbavit se tak Castela, aniž by vzbudil podezření a zbytečný rozruch. Nikdo nebude vyšetřovat sebe­ vraždu depresivního námořníka. Na druhé straně mu Castelo s pouty na rukou určitě přiznal všechno, co se v Aguiñu stalo, protože věřil, že ho pak chlapec pustí.“ „To je teda andílek, ten tvůj kluk.“ Caldas nesouhlasně mlaskl. „Není to všechno jeho vina.“ Soto přikývl. „Myslíš, že půjde i po ostatních?“ „Jsem si tím jistý. Jestliže tohle všechno naplánoval, aby zabil komplice, nenechá naživu vraha.“ „Myslíš, že jel za Ariasem do Skotska?“ 338

Pláž utonulých

„Pokud Castelo promluvil, tak ano.“ „A pokud ne?“ „Potom má problém Valverde,“ řekl Caldas. „Možná se bude chtít zbavit obou.“ „Aby měl jistotu, že vrah nezůstal bez trestu?“ „Přesně tak.“

339

Vzkaz

Chvilka 1. Krátký časový interval, krátká doba, krátké údobí, krátké trvání. 2. Okamžik, moment, zá­ blesk.

Rafael Estévez ho vysadil u brány nemocnice. Caldas prošel vstupní halou a po schodech vystoupal do druhého podlaží. Potom procházel chodbou a míjel zavřené dveře po obou stranách, až nakonec vstoupil do pokoje číslo 211.

Strýc Alberto se usmíval za zelenou dýchací maskou. Seděl na svlečené posteli ve svetru a kalhotách, které mu byly příliš volné.

Stolek, kde předtím míval rádio a noviny, byl teď prázdný a na podlaze ležela sbalená kožená taška. „Ahoj, Leo,“ řekl otec s pohledem upřeným z okna. „Půjdeme?“ „Musíme počkat na sanitku.“ „Myslel jsem, že ho chceš odvézt vlastním autem.“ „Chtěl jsem, ale lékař doporučil sanitku. Kvůli kyslíku,“ dodal.

Do místnosti vstoupil ošetřovatel, před sebou tlačil kolečkové křeslo s kyslíkovou bombou na opěradle. Odpojil masku ze zásuvky a připojil ji k bombě. Potom pomohl strýci Albertovi posadit se na vozík.

Po chodbě šli husím pochodem. V čele strýc Alberto se zelenou maskou usazený v kolečkovém křesle, za ním ošetřovatel, potom inspektorův otec a nakonec Leo Caldas s koženou taškou v ruce.

Když se za strýcem zavřely dveře sanitky, inspektor se zeptal otce: „A ty?“ „Pojedu svým autem.“ 340

Pláž utonulých

Caldas zahlédl otcův automobil zaparkovaný o kousek dál a přikývl. Cítil se provinile, že je nedoprovodí, ale měl příliš mnoho práce. „Budete v pořádku?“ „Určitě.“ „Zkusím vás navštívit o víkendu.“ „Dobře,“ řekl na cestě k autu. „Jestli si najdeš chvilku.“ Caldas čekal na chodníku, a když se rozjeli, zamával na rozloučenou. Jakmile mu zmizeli z dohledu, vydal se pěšky na komisařství a zavřel se v kanceláři. Vyřídil několik telefonátů a probral se papíry, které ráno přeskládal. V sedm mu zazvonil mobil. Číslo neznal. „Inspektor Caldas?“ „Ano.“ „Tady je Ana Valdésová.“ Jméno mu nic neříkalo, ale hlas zněl povědomě. „Známe se?“ „Jsem manželka Marcose Valverdeho z Panxónu. Pamatujete se na mě?“ Jméno sice neznal, ale na její úsměv nezapomněl. „Ano, jistě. Co byste potřebovala?“ „Promiňte, že vás otravuji,“ omlouvala se, „ale nechal jste mi telefonní číslo…“ Caldas její omluvu přerušil: „Stalo se něco?“ „Zničili nám bránu.“ „Cože?“ „Bránu do zahrady. Vytrhli několik panelů.“ „Kdy?“ „Dnes odpoledne. Zjistila jsem to, když jsem se vracela domů.“ „Vloupali se do domu?“ „Zdá se, že ne.“ „Viděla jste někoho?“ „Nikoho.“ „A váš manžel?“ 341

Chvilka

„Marcos byl uvnitř. Nic neslyšel.“ „Ale je v pořádku? Je váš manžel v pořádku?“ „Ano, ale je hrozně rozrušený.“ Aby nebyl, pomyslel si inspektor. „Odkud voláte?“ „Jsem v autě, na cestě do Viga. Nebudu spát doma.“ „Máte kde bydlet?“ zeptal se a vzápětí toho litoval. „Ano, máme byt v centru. Často tam přespávám v sobotu po koncertech. Ale mám strach o manžela.“ „Zůstal v domě?“ „Ano,“ zašeptala. „Snaží se sehnat tesaře. Jakmile opraví bránu, přijede za mnou.“ „Volali jste na policii?“ „Ne.“ „Proč ne?“ „Marcos na tom trval.“ „Takže neví, že mi voláte?“ „Ne, a prosím vás neříkejte mu to.“ „Dobře,“ souhlasil Caldas. „Ale budeme tam muset zajet.“ Slyšel, jak vydechla úlevou. „Moc vám děkuji, pane inspektore.“ „Není za co. Dělám jen svou práci.“ Čekal, že se rozloučí, ale ona se zeptala: „Myslíte si, že to má nějakou souvislost s tím, co se povídá ve vesnici?“ „Nevím, ale teď už se tím nemusíte trápit.“ „To nejde,“ přiznala se Valverdeho žena. „Jsem vyděšená.“ Když zavěsil, šel za komisařem a cestou vyzvedl Estéveze. „Pokus o vloupání do Valverdeho domu.“ Komisař odložil dokument, který právě četl. „Kdy?“ „Teď odpoledne. Jeho žena našla při návratu domů zničenou bránu do zahrady. Právě mi telefonovala.“ Komisař Soto zareagoval stejně jako on sám. „Její manžel je v pořádku?“ zeptal se. „Ano. Byl v domě. Nic neslyšel.“ Komisař si promnul čelo bříšky prstů. „Myslíš, že to byl ten kluk?“ 342

Pláž utonulých

„Nejsem si jistý,“ odpověděl Caldas, „ale Valverde si to mys­ lí.“ „Řekl ti to?“ „Ne, ale nechtěl volat policii a nebudou spát doma. Snaží se sehnat někoho, kdo by jim tu bránu opravil, aby mohl co nejdřív odjet za ženou.“ „Víš, kam chtějí jít?“ „Přijedou do Viga. Jak se zdá, mají ve městě byt. Ona už je na cestě.“ „Pojedete do Panxónu?“ „Ano, když nic jiného, tak se aspoň podívat.“ Soto si opět promnul čelo. „Pokud tam Neira odpoledne byl, jeho auto nemůže být daleko.“ „Taky mě to napadlo.“ „Je to terénní vůz, že?“ Caldas přisvědčil. „Světlý land rover. Starší model. Clara Barciová zná detaily.“ „Tak dobře,“ řekl komisař Soto a zvedl sluchátko. „Vy jeďte do Panxónu a já zařídím, aby začali hledat to auto.“

343

Chvilka

Poznat 1. Zakusit, zažít, prožít, prodělat, intuitivně pochopit. 2. Identifikovat, rozpoznat, rozeznat, zjistit totožnost. 3. Vědět, chápat, pochopit, porozumět, uhádnout. 4. Seznámit se. 5. Zahlédnout, všimnout si; např.: poznat přítele v davu.

Inspektor požádal asistenta, aby spěchal, a Rafael Estévez poslechl. Už za patnáct minut uviděli ve světle měsíce, stejně obrovského jako předchozí noci, věž kostela Templo Votivo del Mar. Celou cestu mlčeli. Estévez se soustředil na řízení a Caldas seděl zabořený do sedadla s pootevřeným okénkem a zavřenýma očima.

Otevřel je, až když Aragoňan zastavil na konci svažité ulice. Přední reflektory auta mířily přímo na mohutnou bránu Valverdeho domu. V dolním rohu vedle betonového sloupu zel velký otvor. Vystoupili z vozu a světla nechali rozsvícená, aby mohli prozkoumat škodu.

Bránu tvořily čtyři silné dřevěné desky o šířce něco přes půl metru spojené kováním. Dva spodní panely byly částečně vylomené, čímž vznikl otvor dost velký, aby se jím protáhl i muž Estévezových rozměrů. „Vylomili je pákou zapřenou o sloup,“ odhadl Aragoňan.

Caldas přikývl a nakoukl dírou. Černý sportovní vůz Marcose Valverdeho stál zaparkovaný na dvoře.

Přestože od brány neviděl na prosklenou zeď obývacího pokoje, podle světla na zahradě poznal, že je v domě rozsvíceno.

Zvedl se a zazvonil. „Kdo je to?“ ozval se mužský hlas. „Inspektor Caldas.“ „Kdo?“ „Inspektor Caldas, policie,“ dodal.

344

Pláž utonulých

„Hned jdu za vámi, inspektore,“ řekl hlas a Leo Caldas usoudil, že se muselo poškodit i automatické otvírání.

Zatímco čekali na Valverdeho, Estévez šel zhasnout reflektory. Když se vrátil, zvedl ruce a dlaněmi se opřel o horní okraj brány. „Jestli se chtěl dostat dovnitř, mohl přeskočit. Není to tak vysoko,“ vyslovil nahlas to, co Caldase napadlo, jakmile díru uviděl. „Pravděpodobně nechtěl jít dovnitř,“ odpověděl inspektor. „Myslíte, že to bylo jen varování, jako ten nápis?“ „Možná.“ Uslyšeli Valverdeho kroky na štěrku a vzápětí se dřevěná brána se skřípěním otevřela. „Co vás sem přivádí?“ „Tohle,“ ukázal Caldas. „Jsou to jen dvě rozbité desky. Už jsem zavolal tesaře, aby to přišel spravit,“ řekl ve snaze zlehčit situaci. „Hned zítra nechám nainstalovat alarm. Tahle čtvrť už není tak bezpečná jako dřív.“ „Vážně si myslíte, že ten, kdo to udělal, se pokusil vloupat do domu?“ „Vy ne?“ „Nevím,“ odpověděl Caldas. „Proč by se někdo obtěžoval rozbíjením brány, když ji mohl bez problémů přelézt?“ Valverde zvedl pohled od vylomených panelů. „To mě nenapadlo,“ řekl, ale jeho tón svědčil o opaku. „Zůstanete na noc doma?“ „Ne,“ odvětil. „Moje žena je vyděšená. Strávíme noc nebo dvě ve Vigu, dokud nebude nainstalovaný alarm.“ „Takže nevěříte, že to byl pokus o vloupání, že?“ „Prosím?“ „Říkám, že víte, že to neudělal zloděj.“ „Nechápu, proč si myslíte, že já…“ „Nikdo by neopustil dům, kdyby se obával, že ho mohou vykrást,“ skočil mu do řeči inspektor.

Marcos Valverde si odfrkl.

345

Poznat

„Odcházíme, protože moje žena…“ Caldas ho znovu přerušil: „Z čeho máte strach?“ „Nechte toho, inspektore. O tom jsme už mluvili.“ „Jen se vás snažíme chránit. Nechápu, proč nám to nechcete dovolit.“ Valverdeho zaryté mlčení bylo jasným znamením, že nehodlá vylézt ze své ulity. „Tak dobře,“ rozloučil se inspektor. „Jestli se rozhodnete s námi mluvit, víte, kde nás hledat. Rozmyslete se ale dřív, než bude pozdě.“ Vrátili se k autu a za zády slyšeli skřípění brány a vzdalující se kroky Marcose Valverdeho. „Pokud jste ho chtěl vyděsit, tak se vám to povedlo,“ poznamenal Rafael Estévez. „To ano.“ Při zavřené bráně neměli v uličce dost místa, aby se otočili.

Estévez tedy sešlápl plyn a pokusil se zdolat svah zpátečkou.

Po několika metrech náhle zabrzdil. „Co se děje?“ „Jede sem motorka.“ Caldas se otočil. Přes zadní sklo viděl blížící se kruh světla. „Ten může jet jenom k Valverdemu,“ zamumlal Estévez. „Tak ho nech projet,“ navrhl Caldas.

Aragoňan najel těsně ke zdi a motorka se prosmýkla kolem nich.

Motocyklista měl na hlavě černou helmu. Zastavil před bránou, vypnul motor a slezl. Zvedl sedadlo, vytáhl kovovou bednu a místo ní vložil dovnitř přilbu. Potom se otočil k nim.

Policisté poznali ryšavý plnovous tesaře z jachtařského klubu. On je však nepoznal, na rozdíl od nich oslepen září reflektorů. „Volal tady někdo tesaře?“ zeptal se a zaclonil si dlaní oči. „Ano,“ potvrdil Leo Caldas s hlavou vystrčenou z okénka. „Musíte zazvonit.“ 346

Pláž utonulých

Rafael Estévez opět sešlápl plynový pedál a auto začalo couvat do svahu. Motor řval tak hlasitě, že Caldas málem pře­ slechl zvonění mobilu. Byla to Olga. „Ještě jsi v práci?“ „Co mi zbývá?“ vzdychla a přešla k věci: „Komisař se ptá, jestli chceš rozšířit pátrání po tom land roveru na Portugalsko.“ „Zatím ne,“ řekl Caldas. „Až podle toho, co nám řekne Quintáns.“ „Vlastně právě volal.“ „Quintáns?“ „Ano,“ přisvědčila a Caldas se divil, proč mu to neřekla rovnou. „Dala jsi mu číslo mého mobilu?“ „Ne. Zavolá ti znovu ráno.“ „Řekl něco?“ „Že našel toho kluka, Neiru.“ „Kde?“ „Nevím. Řekl jen, že ho našel. A prý měl před několika lety nehodu.“ „Diego?“ „Ano, tak jsem to pochopila.“ „Máš jeho mobil?“ „Čí?“ Caldas si vzdychl. Někdy měl pocit, že svého asistenta naprosto chápe. „Quintánsův.“ „Ne, ale můžu o něj požádat komisařství ve Ferrolu,“ nabídla se. „Za chvíli ti zavolám zpátky.“ Caldas ukončil hovor a rozčileně mlaskl. „Zatraceně, to není možné,“ procedil mezi zuby. „Co se stalo?“ zeptal se Aragoňan. „Myslím, že ta díra byla skutečně na to, aby se někdo dostal dovnitř,“ řekl inspektor. „Jedeme do přístavu.“ „Nechcete mi vysvětlit, co se děje?“ „Až vyjedeš na silnici,“ slíbil Caldas Hlavou mu prolétl obrázek červeného míčku, černého psa a chlapce na invalidním vozíku.

347

Poznat

Jakmile vycouvali z uličky na silnici, řekl Estévezovi, co se právě dozvěděl od Olgy. „Zdá se, že Diego Neira měl před pár lety nehodu.“ Opět mu zazvonil telefon. „Sehnala jsi to číslo?“ „Ano, můžeš si psát?“ Caldas si číslo poznamenal na krabičku cigaret. „Nehodu?“ navázal Estévez, sotva inspektor zavěsil.

Ale Caldas odpověděl otázkou: „Všiml sis na pláži kluka na vozíčku?“ Estévez se na něj upřeně zahleděl. „Tak proto musel rozbít bránu: nemůže ji přeskočit.“ Caldas přikývl a vytáčel přitom číslo, které mu nadiktovala Olga. Bylo obsazeno. „Do prdele,“ zamumlal Estévez a šlápl na plyn.

348

Pláž utonulých

Třísknout 1. Nárazem, pádem, úderem, hozením apod. způsobit třesknutí, ostrou ránu nebo bouchnutí.

2. Narazit, dopadnout na něco s třesknutím. 3. Prudce ně­koho udeřit, praštit.

Po celou dobu jízdy do přístavu měl Quintáns obsazeno. Vystoupili z auta a zamířili do Rybářské bašty. U všech stolků u okna se hrálo domino. Za pultem stál číšník, který si vzpomněl na Castelovo oblečení. „Dobrý večer, inspektore.“ Caldas se zeptal, jestli zná chlapce na kolečkovém křesle. „Vím, koho myslíte, inspektore. Není místní. Je tady jen pár posledních týdnů.“ Leo Caldas přešel k jednomu ze stolků, kde hrál domino starý mořský vlk se třemi dalšími námořníky. Podíval se na inspektora po očku, zřejmě se obával výtky za ranní vtipkování. Kapitánskou čepici měl odloženou na stole.

Inspektor počkal, dokud stále rychlejší klapání dominových kostek náhle neutichlo. „Nevíte, kde bych našel kluka na vozíčku, který chodí na pláž?“ „Se psem?“ zeptali se jednohlasně, jako by jim inspektorův popis nestačil. Leo Caldas zauvažoval, kolik mladíků na kolečkovém křesle tu asi touhle dobou vídají. „Ano,“ odvětil. „Není odtud,“ odpověděli opět sborem. „Nevíte, kde bych ho našel?“ Podívali se jeden na druhého. „Před chvílí byl venku,“ mávl jeden k oknu.

Další se otočil k vedlejšímu stolku a přerušil tamější partii. „Nevíte, kde bydlí ten kluk s kolečkovým křeslem, co chodí na pláž?“ 349

Třísknout

Čtyři hráči domina také vyžadovali upřesnění: „Ten se psem?“ „Ten.“ Jeden z mužů se poškrábal dominovou kostkou na bradě. „Myslím, že si pronajímá dům od Pepeho O Brava,“ řekl a třískl dvojitou čtyřkou na stůl. „A to je kde?“ zeptal se Caldas.

Odpověděli jako jeden muž: „Víte, kde je hřbitov?“ Policisté se vrátili k autu. „Víš, kudy jet?“ „Jasně,“ odvětil Estévez a inspektor zkusil ještě jednou vytočit Quintánsovo číslo.

Konečně se dovolal. „Tady je Leo.“ „Volal jsem ti na komisařství.“ „Já vím,“ odpověděl Caldas. „Diego Neira pracoval před třemi lety v Aresu. Řekla ti to Olga?“ „Nezmínila název vesnice, ale pověděla mi o té nehodě.

Mys­lím, že jsme ho našli. Volám, abych ti poděkoval.“ „Už ho máte?“ „Ano,“ potvrdil inspektor. „Právě si pro něj jedeme. Dnes odpoledne proboural díru do vrat jednoho domu, aby tudy projel s vozíkem.“ „S jakým vozíkem?“ „Není na kolečkovém křesle?“ „To nevím…“ řekl Quintáns pochybovačně. „Ale před třemi lety ho rozhodně nepotřeboval.“ „Neříkal jsi Olze, že měl nehodu?“ „Ano, ale s rukou, Leo. Uřízl si dva nebo tři prsty na cirku­ lárce.“ Leo Caldas cítil, jak mu ve spáncích tepe krev. „Cože?“ vykoktal. „Přišel o několik prstů,“ zopakoval Quintáns. „Pracoval v jednom lodním tesařství. Podle toho, co jsem slyšel, je ten kluk skutečný mistr.“ 350

Pláž utonulých

Zatčení 1. práv. Zadržení, zajištění, uvalení vazby.

Pneumatiky skřípěly v zatáčkách, ale Caldas neprotestoval. „Jeď, jeď,“ opakoval stále dokola, obličej přitom zvedal k po­otevřenému okénku a oběma rukama pevně svíral kličku dveří. „Až po tu odbočku jeď co nejrychleji.“ Estévez náhle snížil rychlost, až dostal auto do smyku, a odbočil do úzké uličky, prudce se svažující k bráně.

Caldas otevřel oči. „Teď pomalu.“ Projeli ohybem a přední světla vozu dopadla na motorku, stále zaparkovanou na stejném místě. Tesař dřepěl zády k nim, jako by skutečně hodnotil škodu na bráně. V jedné ruce držel rozsvícenou baterku a ve druhé nástroj, který nedokázali identifikovat.

Protože byl oslepený reflektory, na okamžik znehybněl jako zajíc nebo kočka. Pak se postavil a otočil se k nim.

Inspektor pohlédl do vousatého obličeje a polkl. Takhle si ho nepředstavoval, věděl však, že je to syn Rebeky Neirové, muž, kterého hledal.

Estévez zastavil. „Jdeme?“ zeptal se a odjistil svou automatickou pistoli. „To nebudeš potřebovat,“ řekl mu Caldas. „Určitě?“ „Ano, Rafo, určitě. Nechystáme se mu ublížit.“ Otevřeli dveře a pomalu vystoupili. Světla auta zůstala rozsvícená. „Diego Neira?“ zeptal se inspektor nahlas.

Tesař zvedl hlavu a snažil se uhodnout, kdo vyslovil jeho jméno. Caldas si všiml, že mu ztuhly svaly na krku.

351

Zatčení

„Diego,“ zopakoval, „já jsem inspektor Caldas, od policie.

Přijeli jsme pro vás.“ Mladík neodpověděl, ani se nesnažil uhnout před světly auta, jež ho musela oslňovat. Zůstal stát před dřevěnými vraty, bez pohnutí, s pažemi mírně ohnutými v obranném gestu.

Policisté postoupili o pár kroků před auto. „Polož na zem, co držíš v ruce, Diego,“ nařídil mu inspektor, ale tesař stál nehybně jako socha. „No tak, mladej, neslyšel jsi inspektora?

Neira pomalu svěsil paže, ale v poslední chvíli, místo aby odhodil baterku na zem, mrštil jí směrem vzhůru. V jediném zlomku vteřiny, kdy policisté sledovali dráhu baterky ve vzduchu, se Diego Neira vrhl k zemi a zmizel dírou v bráně.

Policisté se rozběhli za ním. Jakmile doběhli k vratům, Caldas se sklonil a následoval mladíka dovnitř otvorem, zatímco Estévez zvedl ruce, opřel se o horní okraj a přeskočil bránu jako atlet.

Když se inspektor na druhé straně zvedl, uviděl Diega Nei­ ru na zemi, jak se snaží nadechnout pod těžkým tělem jeho asistenta. „Nezraň ho,“ zvolal.

Nasadili mu pouta, a zatímco ho Estévez vedl zpátky k autu, Leo Caldas přistoupil k Marcosovi Valverdemu, který zpovzdálí zatčení pozoroval. „Kdo to je?“ zeptal se. „Jmenuje se Diego Neira.“ Valverde zavrtěl hlavou. To jméno mu nic neříkalo. „Před mnoha lety žil s matkou v Aguiñu,“ řekl Caldas.

Pozorovali zatčeného, jak se vzdaluje v šeru, s pohledem sklopeným k zemi a rukama spoutanýma za zády. „To je syn té holky?“ zeptal se nakonec Valverde. „Ano.“ „Ale proč já?“ zašeptal. „Já jsem s tím neměl nic společného.“ „Něco ano.“ „Nic,“ odpověděl vzpurně. „Nic někdy nestačí,“ řekl Caldas. „Věděl jste, co se stalo.

Mohl jste se vrahovi postavit, udat ho.“ 352

Pláž utonulých

Marcos Valverde stočil pohled k obloze a potom dlouze vydechl ve snaze zbavit se napětí. „Postavit se mu?“ řekl. „A skončit na dně moře jako kapitán Sousa?“ Leo Caldas při pohledu na něj přemýšlel, jestli za to, že se v tomhle případu topí jako kapitán Sousa ve vlnách, nemůže fakt, že má pořád málo zatčených. „Zahájíme vyšetřování událostí z té noci,“ oznámil mu. „Je­ ště máte čas všechno nám povědět dobrovolně.“ Podnikatel znovu hlasitě vydechl. „Zítra zajdu za svým právníkem,“ řekl nakonec. „Možná se potom za vámi zastavím.“

353

Zatčení

Selhat 1. Nemít úspěch, neuspět, nepodařit se, nezdařit se, nesplnit očekávání, dopadnout špatně.

2. Ochabnout, vyčerpat se, vypovědět službu, přestat fungovat.

Druhý den ráno seděl Leo Caldas naproti tesaři a snažil se z něj dostat doznání. Předchozího večera z něj nevypáčil jediné slovo. Ptal se ho na Panxón, nápisy na člunu a smrt Justa Castela, nakonec přešel k Aguiñu, ale odpovědí mu bylo jen zaryté mlčení.

Inspektor doufal, že po několika hodinách strávených v cele bude mladík povolnější, ale on jen zíral do bílé zdi, téměř bez mrknutí. „Já nejsem Somoza,“ řekl mu. „Jsem si jistý, že tě matka neopustila. Muži, které jsi viděl na zápraží vašeho domu, byli tu noc, kdy zmizela, v baru Aduana. Tam se s ní potkali.“ Diego Neira nepromluvil. Jeho oči říkaly, že třináct let je příliš dlouhá doba.

Caldas učinil další pokus. „Jsme rozhodnutí přijít tomu na kloub, ale potřebujeme tvou pomoc,“ naléhal Leo Caldas. „Už jednou ses na nás obrátil, a my jsme selhali. Dej nám možnost to napravit.“ Neira poprvé otevřel ústa. „Snažíte se mi říct, že abyste mohli obvinit vraha mé matky, musím se přiznat k vraždě toho druhého muže? A to tvrdíte, že nejste jako Somoza? Všichni jste stejní.“ Caldas byl rád, že se mu alespoň podařilo prolomit jeho mlčení. „Kouříš?“ „Ne,“ řekl tiše.

Caldas si zapálil cigaretu. „Nechci, aby ses přiznal k něčemu, co jsi neudělal.“ 354

Pláž utonulých

„Já jsem nikoho nezabil.“ „Tak mi řekni, co se stalo. Jsem připravený tě vyslechnout.“ „Vyslechnout? Jaká pocta.“ „A uvěřit ti, pokud mě přesvědčíš,“ dodal Caldas.

Diego Neira se mu podíval do očí. „S Blonďákovou smrtí nemám nic společného.“ „Nehodil jsi ho do vody?“ „Ne.“ „Nespoutal jsi mu ruce páskou? Kde jsi ji sehnal?“ „Nevím, o čem mluvíte.“ „Ani jsi nepopsal jeho člun, který jsi pak sám opravoval?“ „Jasně že popsal. Dělal jsem to měsíce. Ale to neznamená, že jsem ho zabil.“ „Měsíce jsi mu psal nápisy na člun?“ „Nejen to, nechával jsem mu vzkazy doma i na lodi mezi vršemi… Chtěl jsem ho vyděsit, aby mě přivedl k tomu chlapovi, co zabil matku.“ „Podařilo se ti to?“ „Málem.“ „Málem?“ „Byl na pokraji zhroucení, ale pak umřel.“ „Jak to víš?“ „Měl jste ho vidět. Pochybuju, že spal víc než pár hodin denně. Až do včerejška jsem byl přesvědčený, že spáchal sebevraždu.“ „Do včerejška?“ „Dokud jste se v autě nezmínil o tom, jak měl spoutané ruce.“ Předchozího dne, při návratu do Viga, mu Caldas vyprávěl, jak se při vyšetřování dostali až k němu. Předpokládal, že se mladík pod tíhou důkazu přizná. Ale mýlil se. „Mluvil jsi s Blonďákem tváří v tvář?“ „Tváří v tvář?“ „Řekl jsi Castelovi při nějaké příležitosti, kdo jsi?“ „Jasně že ne.“ „Proč?“ 355

Selhat

„Bál jsem se, že skončím jako matka.“ „Co jsi měl v plánu udělat, kdyby se ti podařilo zjistit jméno vraha?“ Neira mu opět pohlédl do očí. „Chtěl jsem se ho zeptat proč,“ zašeptal. „Chtěl jsem, aby mi řekl, proč ji musel zabít.“ Caldas polkl. „A potom?“ Pokrčil rameny. „Něco by mě napadlo.“ Čekal víc než třináct let. Jediné, co ještě měl, byl čas. „Měl ses obrátit na policii,“ řekl inspektor.

Diego Neira mu věnoval úsměv plný opovržení.

Tesař přiznal to, co Caldas dávno tušil: Blonďáka viděl ve zprávách. Po více než deseti letech narazil na plavovlasého muže ze svých nočních můr. Držel v náručí tropickou rybu a ve tváři měl stydlivý výraz člověka, který není na kamery zvyklý. Nebyl tak hubený jako kdysi, ale byl to tentýž muž, který kolem něj prošel oné osudové prosincové noci. Ještě než vypnul televizi, byl rozhodnutý najít si práci v Panxónu. „Máš auto?“ „Motorku.“ „Tu, na které jsi jel včera?“ „Ano.“ Caldas se dál nevyptával. Ferro právě v Panxónu prohledával Neirův dům. Pokud má auto, najde ho. „Co jsi dělal předminulou sobotu večer?“ „Byl jsem doma. Nikdy nechodím večer ven,“ odpověděl bez zaváhání. „Sám?“ „S Charliem,“ řekl a inspektor si vzpomněl na ospalou šedou kočku z dílny. „Aha.“ „Udělal byste mi laskavost?“ zeptal se tesař. „Jistě.“ „Mohl byste poprosit doktora Trabaza, aby se o Charlieho postaral?“ 356

Pláž utonulých

Caldas potáhl z cigarety a slíbil mu to. Pak se vrátil k výslechu. „Kdy jsi zničil vrata Valverdeho domu?“ „Cože?“ „Copak jsi nevylomil tu díru v bráně?“ „Moje práce není ničit, inspektore, ale opravovat.“ „Ale zničením té brány jsi získal ideální příležitost setkat se o samotě s Valverdem, dalším mužem z posádky Xurela.“ „To je sice pravda, ale já jsem to neudělal.“ „Měl jsi v plánu zabít je všechny?“ „Neměl jsem v plánu nikoho zabíjet,“ protestoval. „To oni jsou vrazi.“ „Chápu, co k nim cítíš…“ „Co vy můžete chápat,“ skočil mu do řeči Neira pohrdavě. „Ujišťuji tě, že tě chápu víc, než si myslíš,“ zašeptal Caldas.

Neřekl mu, že i on v noci vstává z postele, aby se podíval na fotografii, protože zapomněl něčí úsměv.

Diego Neira sklopil pohled. „Řekni mi, co se stalo Castelovi,“ vyzval ho inspektor a rozhodl se mu nabídnout možnost úniku. „Byla to nehoda?“ „To vám nemůžu říct,“ zašeptal, „protože to nevím.“ Leo Caldas právě začal s výslechem znovu od začátku, když se ozvalo klepání na dveře a doručili mu vzkaz na žlutém papírku. Marcos Valverde přijel na komisařství.

Inspektor opustil výslechovou místnost a šel pro svého asistenta. „Pokračuj ve výslechu ty,“ požádal. „Uvidíme, jestli z něj dostaneš něco víc.“ Rafael Estévez přikývl a zamířil k zavřeným dveřím. „Moment,“ zavolal na něj inspektor, ještě než asistent vstoupil dovnitř.

Aragoňan se otočil. „Ano?“ „Ne abys ho mlátil.“

357

Selhat

Vědomí 1. filoz. Schopnost myslet, usuzovat a uvě­ domovat si svůj vztah ke skutečnosti; nejvyšší forma odrazu objektivní reality. 2. psychol. Normální stav bdělosti a pohotovosti k myšlení, zapamatování, pro­ žívání a konání. 3. Uvědomování si něčeho, vědomost, povědomost, chápání.

„José Arias hodně pil. Měl víceméně oficiální přítelkyni, Blonďákovu sestru Alicii, učitelku,“ řekl Valverde a Caldas přikývl. „Ale při třetí skleničce na ni jaksi zapomínal.“ „Castelo mu nic neřekl?“ „Blonďák měl svých starostí dost, snažil se zbavit závislosti na heroinu. Dařilo se mu to, ale ne úplně. Občas jsme s ním na lodi prožívali peklo. Sousa byl jako jeho otec. Všechno mu odpouštěl.“ Caldas nechtěl, aby se Valverdeho vyprávění příliš vzdalovalo od oné noci. „A co se stalo v baru?“ „Seděli jsme venku, na kryté verandě, kde nám majitel nechal večeři. Ta žena přišla, právě když jsme dojedli. Chtěla si koupit cigarety, ale bar byl zavřený, tak jsme jí nabídli svoje.

Posadila se k nám. Arias a Blonďák začali vtipkovat. Za střízliva mluvili málo, ale po dvou skleničkách vína dokázali být zábavní. To by do nich nikdo neřekl, viďte?“ Caldas zavrtěl hlavou. Castela neznal, ale Arias rozhodně nepůsobil jako veselá kopa. „Holka se bavila, ale po chvíli řekla, že musí domů. Arias a Castelo se nabídli, že ji doprovodí. Pamatuju si, že říkali: ‚Aby ses nám neutopila‘, protože hrozně lilo.“ „Co dělal kapitán Sousa?“ „Hned po večeři odešel na loď. Bylo mu přes šedesát. Vždycky když jsme zůstali na noc v přístavu, chodil brzy spát.“ 358

Pláž utonulých

Inspektor Caldas mu gestem ruky naznačil, aby se vrátil k noci v Aguiñu. „Oba odešli s tou holkou, ale Blonďák se za chvíli vrátil.

Pokud šlo o ženy, vedle Ariase neměl šanci,“ usmál se. „Dopili jsme víno a odešli jsme taky.“ „Na loď?“ „Ano. Sedli jsme si na chvíli do kajuty. Kapitán už dávno pochrupoval v hamace.“ „Kdy se vrátil Arias?“ „Objevil se asi za hodinu, možná za dvě. Probudil Blonďáka a požádal ho, aby se s ním vrátil na pevninu. Já jsem napůl spal, ale viděl jsem je odcházet.“ „Nepřipadalo vám to divné?“ „Ne,“ řekl. „Byli velcí přátelé. Myslel jsem si, že se chystají pokračovat v načatém večeru jako jindy.“ „Kdy se vrátili?“ „Nevím, kolik času uplynulo, inspektore. Probudil mě až kapitánův hlas, za svítání, tak jsem vyšel na palubu. Sousa strašně zuřil, řval na ně, kdo si myslí, že jsou, že vyplouvají s jeho lodí.“ „Co mu odpověděli?“ „Blonďák ho prosil, aby byl zticha, ale Arias mlčel jako zařezaný. Dál odvazoval lana, jako by Sousu vůbec neslyšel.

Viděl jste ho, jaký je,“ řekl a zvedl ruce do výšky. „Před patnácti lety z něho šla ještě větší hrůza.“ „Aha.“ „Ale kapitán Sousa se nenechal jen tak zastrašit. Vzdoroval jim. Trval na tom, že Xurelo nevypluje z přístavu bez jeho svolení, a snažil se znovu uvázat uvolněná lana, jenže Arias ho odstrčil. Upadl na palubu, ale strach nedostal. Zvedl se a postavil se mu tváří v tvář. Začal se ho vyptávat, co se stalo s tou holkou, že chtějí utéct. Tehdy ho Arias praštil. Několikrát ho udeřil lahví do hlavy. Vrhli jsme se na něj, ale než se nám ho podařilo odtáhnout, kapitán ztratil vědomí. Arias ho odnesl na záď a Blonďák zatím odvázal loď.“ „Co jste dělal vy?“ „Snažil jsem se to přežít,“ zašeptal. „Myslel jsem si, že zamíříme do ríe, abychom se ochránili před bouří, ale Blonďák 359

Vědomí

vyplul na jih. Arias mi podal záchrannou vestu a řekl mi, abych se připravil, že budu muset plavat. Zeptal jsem se ho, co chce dělat. Pořád jen opakoval, abych si oblékl vestu a šel do kajuty. On šel směrem na záď.“ Přerušil vyprávění a zhluboka vzdychl, jako předchozího večera na své zahradě. Pak pokračoval: „Na palubě ležel nějaký balík v tmavé dece se vzorem půlměsíců. Arias oba konce převázal provazem a celé to omotal řetězem. Jakmile jsme obepluli hráz, hodil balík přes palubu.

Myslel jsem si, že v té dece je kapitánovo tělo, a začal jsem brečet. Najednou se přes nás valily obrovské vlny a Arias se vrátil do kajuty a stoupl si ke kormidlu. Přídí mířil k ostrovu Sálvora. Když jsme od něj byli několik desítek metrů, zakřičel, ať se připravíme. Za pár vteřin jsme všichni tři skočili do vody a začali jsme plavat ke břehu. Stihli jsme to akorát včas, abychom viděli, jak světla Xurela míří k útesům. Za chvíli se loď potopila.“ Marcos Valverde si znovu vzdychl. „Než jsme se vydali k vesnici ohlásit ztroskotání, Arias nás přinutil zopakovat smyšlenou historku, kterou jsem vám vyprávěl minule: že jsme se na kapitánův rozkaz vraceli s plným nákladem do přístavu, loď v bouři najela na útesy a potopila se dřív, než si kapitán stačil navléct záchrannou vestu.“ „Aha,“ zamumlal Caldas. „A Rebeca Neirová, ta žena z baru, byla na palubě?“ Marcos Valverde přikývl. „Já jsem ji neviděl, ale když se po několika týdnech objevilo kapitánovo tělo v sítích rybářské lodi, pochopil jsem, že v tom balíku, co hodil Arias přes palubu, byla ona.“ Caldas vstal. „To všechno budete muset zopakovat před soudem.“ „Já vím,“ odpověděl Valverde a upíral na něj planoucí pohled.

Caldas nedokázal rozlišit, jestli v jeho očích vidí výčitky, strach, nebo úlevu.

360

Pláž utonulých

Špatný 1. Nemající požadované vlastnosti, nedobrý, nevyhovující, nepřiměřený, nesprávný, nedokonalý, ubohý, chatrný, bídný, podřadný, nekvalitní. 2. Chybný, falešný, nesprávný. 3. Nevyhovující požadavkům spo­ lečenských norem, zejména z hlediska morálky, etiky; zlý, nemravný, hříšný, zpustlý, zkažený, zkázonosný.

Caldas zašel za komisařem Sotem a seznámil ho s výpovědí Marcose Valverdeho. „Jak jsi ho přinutil mluvit?“ „Pochopil, že to bude muset dříve či později udělat,“ řekl Caldas. „Ví, že znovu otevřeme vyšetřování, a raději vypovídal dřív, než bychom ho konfrontovali s Ariasem. Myslím, že jinak by toho ani nebyl schopen. Má z něj hrůzu.“ Soto přikývl. „Promluvíte se soudcem?“ zeptal se Leo Caldas. „Ještě dnes,“ řekl. „Nahrál jsi jeho výpověď?“ „Jistě,“ usmál se Caldas s pevně stisknutými rty. „Jak to jde s Neirou?“ zajímal se komisař.

Caldas pokrčil rameny. „Estévez se z něj pokouší něco vytáhnout, ale ten kluk si dává velký pozor na jazyk. Přiznal se k nápisům, nicméně pořád tvrdí, že není zapletený do Castelovy vraždy.“ „A ty mu věříš?“ „Ne.“ Caldas se zastavil ve své pracovně. Svalil se do černého křesla a promnul si oči. Do místnosti vstoupil Ferro. „Víš něco o tom autě?“ „Ne,“ odpověděl policista. „Ještě ho hledají. Jdu kvůli něčemu jinému.“ „Mluv.“ 361

Špatný

„José Arias má záznam v trestním rejstříku.“ „Záznam?“ „Kvůli ublížení na zdraví,“ potvrdil Ferro. „Zadrželi ho v roce 1995. Rozmlátil nějaký bar v Baioně. Musely přijet dvě hlídky, aby ho zpacifikovali.“ Leo Caldas se vrátil do vyšetřovací místnosti a hned viděl, že Diego Neira má narudlou levou tvář.

Sklonil se k Estévezovi a řekl mu do ucha: „Řekl jsem ti, abys ho nemlátil.“ „Když on odmítá mluvit,“ zabručel Aragoňan.

Caldas ho poslal pryč a posadil se naproti mladíkovi. „Právě jsem mluvil s Marcosem Valverdem,“ řekl mu. „Vyprávěl mi o té noci, kdy zmizela tvoje matka.“ Neira se mu podíval do očí. „Kdo to byl?“ „Všichni nesou svůj díl viny.“ „Byl to on?“ naléhal Neira. „Ne. Byl to Arias.“ „Věříte mu?“ „Ano. Zdá se, že mluví pravdu.“ Mladík se opět zahleděl do zdi, jako by ji mohl provrtat pohledem. „Zatknete ho?“ „Ano.“ „Víte, kde je?“ „Předpokládáme, že se vrátil do Skotska. Soudce vystaví zatykač a on pak zaplatí za všechno, čeho se dopustil.“ „Řekl vám Valverde, kde je moje matka?“ „Myslí si, že je nedaleko aguiñského přístavu.“ „V moři?“ „Ano.“ Diego Neira se k němu obrátil. „Budete ji hledat?“ „Pokusíme se,“ řekl Caldas. „Ale nemůžeme nic zaručit, uplynula velmi dlouhá doba.“ Pak se zeptal: „Mívali jste tmavou deku se vzorem půlměsíců?“ 362

Pláž utonulých

„Byla moje,“ potvrdil mladík. „Zmizela tu stejnou noc jako matka. Proč se ptáte?“ Inspektor neodpověděl. „Víte, inspektore, že jsem se dokonce modlil, aby byla mrtvá?“ přiznal se tesař. „Cokoliv by bylo lepší než si myslet, že mě opustila.“ Caldas sklonil hlavu a prolistoval několik papírů na stole, aby získal chvilku času, než se vrátí k vraždě plavovlasého námořníka z Panxónu. „Proč ses včera snažil utéct od Valverdeho domu? To není reakce nevinného člověka.“ „Nemám policii zrovna v lásce, už jsem vám to říkal.“ Caldas se na židli přisunul blíž ke stolu. „Řeknu ti, co se podle mě stalo: v sobotu večer ses setkal s Castelem. Domluvil sis s ním schůzku prostřednictvím jednoho z těch vzkazů, co jsi mu nechával. Myslel sis, že se potřebuje svěřit, ulevit svědomí, ale odmítl ti říct, co se tvé matce stalo. Zašel jsi pod nějakou záminkou k autu, otevřel kufr, vytáhl klíč na matice a udeřil ho do hlavy. Potom jsi mu spoutal ruce a prohledal kapsy. Tak jsi získal klíče od lodi. Počkal jsi, dokud nepřijde k vědomí, a vyhrožoval jsi mu, že pokud nepromluví, hodíš ho do moře. Kde jste byli?“ Diego Neira neodpověděl.

Caldas se mu to znovu pokusil usnadnit: „Upadl?“ Neira mlčel. „Máte špatného muže, inspektore,“ zamumlal s pohledem upřeným do zdi. „Bál ses, že už mluvil s ostatními, a napadlo tě předstírat sebevraždu, abys je nevyplašil, že? Za svítání jsi zajel autem k majáku na Punta Lameda. Znal jsi to tam. Věděl jsi, že tam můžeš vystoupit na břeh beze svědků. Šel jsi pěšky do přístavu, oblečený do nepromokavého obleku, aby ses mohl vydávat za Castela. Odvezl jsi jeho loď k majáku, vyskočil jsi na břeh a potopil ji, abys smyl stopy. Pak jsi nastoupil do auta a zmizel. Bylo to tak?“ Žádná odpověď.

363

Špatný

„Čí je to auto?“ snažil se ho vyprovokovat k odpovědi. „Kdo ti pomáhal?“ Leo Caldas bombardoval Neiru otázkami celé dopoledne.

Pak pro mladíka přijeli, aby ho předvedli před soudce.

Dočkal se jen pohledu do zdi a zamčených úst.

364

Pláž utonulých

Indicie 1. Znak, náznak, okolnost budící podezření.

2. Skutečnost, ze které lze vyvodit další skutečnosti.

3. práv. Nepřímý důkaz, podezřelá okolnost.

Caldas se naobědval sám v baru Puerto a celé odpoledne zůstal zavřený ve své pracovně. Právě začal psát zprávu, když na prosklené dveře zaklepal Ferro. Celou dobu hledal důkazy v Neirově domě a v dílně jachtařského klubu. „Chtěl jste mě vidět, inspektore?“ zeptal se ode dveří. „Našli jste to auto?“ „Ne. Doma nemá k autu žádné doklady ani klíčky ani garáž… Žádný soused ho neviděl řídit nic jiného než motorku.“ „A pouta?“ „Taky ne,“ odvětil.

Caldas se zadíval na rozepsanou zprávu. „Chtěl jste ještě něco?“ zeptal se Ferro. „Co je s tou bránou u Valverdeho?“ „Prkna jsou vypáčená. V tesařské dílně jsou dva tucty nástrojů, kterými to mohl ten kluk udělat.“ „Aha.“ Ještě než Ferro odešel, vstoupil do místnosti komisař Soto, aby inspektorovi oznámil, že soudce poslal Diega Neiru do vazební věznice, kde bude čekat na soud. Také ho požádal o větší úsilí při hledání terénního vozu. „Myslím, že bez auta bude těžké ho odsoudit,“ řekl. „Nemáme dostatek důkazů.“ „Vážně si myslíte, že jich nemáme dost?“ zeptal se Caldas. „Po pravdě řečeno, všechno jsou to jen indicie. Nemáme přiznání, žádného svědka… dokonce ani otisky.“ Caldas se podíval na Ferra. „Budeme muset prověřit všechny land rovery registrované v Nedě a Aresu,“ řekl mu. „To jsou místa, kde Diego Neira žil, 365

Indicie

než se přestěhoval do Panxónu. Auto mohlo patřit nějakému jeho známému.“ „A co v Aguiñu, inspektore?“ chtěl vědět Ferro.

Caldas váhal sotva vteřinu. „Taky.“ Ferro odešel a Caldas se zeptal komisaře: „Ví soudce, že jsme toho kluka zadrželi u Valverdeho domu?“ „Ano.“ „A?“ „Proto ho nepropustil,“ přiznal Soto. „Ale chce to auto.“ Ten den mluvil s komisařem ještě jednou. Soto ho zavolal do své pracovny kolem šesté odpoledne. „Našli Josého Ariase ve Skotsku,“ oznámil mu, sotva překročil práh. „Zatkli ho dnes ráno v domě jeho bývalé přítelkyně, když si šel vyzvednout dceru.“ „Vyslechli ho?“ „Ano,“ řekl Soto, „a nemysli si, že mlčel. Přiznal, že byli tu noc v Aguiñu a pili přes míru, ale tvrdí, že jediné, co si pak pamatuje, je ledová voda. Jak se zdá, snaží se ze všeho obvinit Valverdeho: ze smrti Rebeky Neirové, Antonia Sousy, a dokonce i Castelovy.“ Caldas si pomyslel, že po dvojnásobném útěku bude pro mohutného námořníka velmi obtížné přesvědčit soudce o své nevině. „Kdy nám ho předají?“ „To nevím,“ odvětil Soto. „Brzy.“

366

Pláž utonulých

Prázdný 1. Bez obsahu, nenaplněný. 2. Neobydlený, neobývaný, liduprázdný, opuštěný, pustý, holý. 3. přen.

Nicotný, povrchní, planý, jalový, bezobsažný, bezúčel­ ný, bezvýznamný, nesmyslný.

V devět večer měl Leo Caldas zprávu dopsanou a vydal se z komisařství ulicí Reconquista, přešel třídu Policarpa Sanze a po několika metrech zabočil z ulice Príncipe do příčné Aurory. Strčil do dveří hospody U Eligia, pozdravil profesory a zastavil se u baru.

Bílé víno, které mu Carlos nalil, skutečně potřeboval. „Unavený?“ „Trochu.“ „Jak se má strýc?“ Caldas mlaskl a vyšel s telefonem na ulici. U jednoho ze zadních stolků už nějaký Pavlovův pes pískal Promenade. „Má se dobře,“ uklidnil ho otec. „Promiň, že jsem nezavolal. Neměl jsem vůbec čas.“ „Nic se neděje. Jak se máš ty?“ „Jsem unavený,“ řekl okamžitě, ale pak se opravil: „Dobře.“ „Zítra jedu kolem poledne do Viga,“ oznámil mu otec. „Mu­ sím koupit pulzní oxymetr.“ „Cože?“ „Přístroj, který měří, kolik kyslíku člověk potřebuje.“ „Aha.“ „Jestli chceš, můžu tě sem hodit.“ „Zítra?“ „Je pátek,“ řekl otec. „Neříkal jsi, že sem v pátek přijedeš?“ Inspektor měl pocit, že se přes něj události valí jako lavina.

Raději rozhodnutí o několik hodin odložil. „Zavolám ti zítra ráno, abych to potvrdil.“ 367

Prázdný

„Nezapomeneš?“ „Určitě ne,“ slíbil, i když věděl, že pravděpodobně zapomene.

Vrátil se do hospody a opřel se o mramorový pult s pohledem upřeným na Pousův portrét ženy ve žlutém, jejíž smutné oči mu připomínaly Alicii Castelovou. Sestra mrtvého rybáře mu odpoledne telefonovala. Ve vesnici se prý šíří zvěsti, že zatkli nějakého muže za Justovu vraždu. „Je jen podezřelý,“ upřesnil Caldas. „Ale není to José, nebo je?“ zeptala se znepokojeně, a protože Caldas neodpovídal, pokračovala: „To on zabil mého bratra?“ Leo Caldas neměl odvahu jí říct, že by si na život bez Ariase měla zvyknout, protože byť jejího bratra nezavraždil, stejně už ho ztratila. „Ne.“ „Díky Bohu,“ vydechla Alicia Castelová a zavěsila.

Vzal z baru skleničku a šel se posadit k malému stolku dozadu.

V rohu bavil básník Oroza dvě mladé slečny.

S druhou sklenkou vína mu Carlos přinesl talíř s chobotnicí a vařenými brambory. „Posadíš se?“ pozval ho Caldas.

Carlos šel k baru pro láhev a cestou zpět doléval prázdné sklenice. „Aspoň mě nebudou otravovat,“ řekl, když se usadil na stoličku naproti inspektorovi.

A tak tam spolu seděli. Popíjeli. Mlčky spolu mluvili. Jako strýc Alberto s otcem. Jako starci z filmu, který viděl s Albou.

368

Pláž utonulých

Rozmazaný 1. Nejasný, neurčitý, neostrý, nezřetel­ ný, mlhavý. 2. Zamazaný, umazaný.

Když Caldas ráno vstoupil do pracovny, našel na desce stolu přilepený žlutý papírek.

Zvedl sluchátko. „Co se děje?“ „Myslím, že byste měl něco vidět,“ odpověděla Clara Barciová. „O co se jedná?“ „O tu nahrávku z bezpečnostní kamery. Můžete se tady zastavit?“ „Teď?“ Leo Caldas a Rafael Estévez vstoupili do promítacího sálu kri­minalistického odboru. Posadili se na židle v první řadě.

Znovu sledovali černobílé záběry zahrady s keři a klikatou příjezdovou cestou k bráně. Clara Barciová zastavila obraz, jakmile se land rover objevil přímo nad bránou, cestou od majáku. „Dobře se dívejte,“ řekla a přiblížila obraz řidiče. „Na co?“ „Na řidičovy ruce.“ Víc říkat nemusela.

Obraz byl rozmazaný, ale přesto dokázali rozeznat pět prstů na pravé ruce svírající volant. „Jste si jistá, že je to pravá ruka?“ „Na tom nezáleží, inspektore,“ řekla policistka a přetočila nahrávku, až se v záběru objevilo terénní auto jedoucí v opačném směru.

Na druhé ruce měl řidič také pět prstů. „To není Diego Neira,“ prohlásila Barciová.

369

Rozmazaný

Caldas si povzdechl: „To je jasné.“ Oči nechal zavřené, dokud Estévez nezaparkoval před komisařstvím. Přemýšlel, komu patřily ruce na nahrávce.

Ten chlapec nejel v land roveru ani neodvezl Castelovu loď k majáku, ale to ještě neznamená, že Blonďáka nezabil.

Někdo mu pomohl zbavit se lodi a Leo Caldas nedokázal uhádnout, kdo.

Polkl. Nebyl si jistý, jestli to vůbec chce zjistit. Dobře věděl, že by také pomohl příteli, kdyby se k němu život otočil zády.

Vešel do pracovny komisaře Sota a sdělil mu, co jim ukázala Clara Barciová. „Tak kdo to sakra je?“ „Nevíme,“ řekl Caldas. „Ale on to není.“ „A co teď řeknu soudci? Je posedlý tím land roverem.“ Komisaře přepadly pochybnosti a Leo Caldas se ho pokusil uklidnit. „Nic mu neříkejte, komisaři. Alespoň dokud to auto nenajdeme. Řidič se s tím klukem musí dobře znát.“ „Myslíš?“ „Určitě,“ potvrdil inspektor, „musí to tak být.“

370

Pláž utonulých

Povolení 1. Úřední prohlášení, že vůči něčemu není námitek; oprávnění, zmocnění, plná moc. 2. Dovolení, svolení, schválení, souhlas. 3. Odlehčení, zmírnění, zvolnění chodu, uvolnění.

V jednu hodinu zastavilo před komisařstvím auto inspektorova otce. Caldas oznámil komisaři Sotovi, že odjede na víkend o několik hodin dříve. Potřeboval získat odstup od případu, aby ho mohl promyslet z nové perspektivy. „Budu na mobilu, kdyby se objevilo něco nového,“ řekl mu, „ačkoli těžko někam pokročíme, dokud nenajdeme ten land rover.“ Otec se usmál, když viděl, jak si na straně spolujezdce stahuje okénko. Vlastně čekal, že se mu na poslední chvíli omluví. „Alberto se na tebe moc těší.“ Caldas přikývl a zavřel oči.

Otevřel je o dvacet minut později, když uslyšel otcův hlas: „Mluvil jsi s Albou?“ „Ne.“ „Kdy to míníš udělat?“ Inspektor si vzdychl a stáhl okénko ještě o kousek. Kdyby nejeli po dálnici víc než stokilometrovou rychlostí, vyskočil by za jízdy z auta. „Nevím, tati. Ani nevím, jestli jí vůbec zavolám.“ „Můžeš otevřít přihrádku spolujezdce?“ požádal ho otec. „Cože?“ Caldasův otec namířil prstem. „Přihrádka spolujezdce je tohle.“ „Já vím, co to je.“ „Tak ji otevři,“ zopakoval. „Uvnitř je modrý sešit. Zapiš svoje jméno na poslední stránku.“ 371

Povolení

Leo Caldas se usmál: „Nosíš s sebou Knihu idiotů?“ „Jen když jedu autem.“ Inspektor otevřel přihrádku. Jeho otec sice mluvil o modrém sešitu, nicméně barva silně opotřebovaných desek se ne­ dala určit.

Položil si sešit na klín. Byl plný rukou psaných vysvětlivek, jimiž se zdůvodňovala přítomnost dotyčných jmen v knize.

Zběžně přelétl několik stran. Čím více se data blížila současnosti, tím známější jména se v sešitě vyskytovala.

Sotva pocítil první příznaky nevolnosti, rychle sešit za­ klapl. Chtěl ho vrátit na místo, ale náhle mezi papíry v přihrádce zahlédl průhledný plastový sáček, na konci stažený proužkem lepicí pásky. „Jestli tam své jméno nenapíšeš sám, udělám to já,“ vyhrožoval mu otec, ale Leo Caldas ho už neposlouchal.

Držel pytlík ve výši očí a nedokázal odtrhnout pohled od plastových pásek uvnitř. „Co to je?“ zeptal se. „To jsou spojovací poutka, upevňují se takhle,“ řekl otec, spojil ruce nad volantem a naznačil prudké trhnutí, jako by tahal za jeden konec. „Kdes je vzal?“ „To je vzorek. Rozdávali nám je na schůzi vinařů několik týdnů před prořezáváním, abychom vyzkoušeli, jestli se hodí na uvazování úponků vinné révy. Jsou zelená, aby byla mezi listím nenápadnější. Úplně jsem na ně zapomněl.“ „Všichni vinaři dostali takový sáček?“ „Všichni, co byli na té schůzi.“ „Zatraceně,“ zamumlal inspektor. „Můžeš to otočit?“ „Cože?“ „Musím se vrátit do Viga,“ zopakoval.

Nemusel dodávat, že je to důležité.

Ještě z auta zavolal komisaři Sotovi. „Myslím, že vím, kde najdeme to terénní auto,“ řekl. „Budeme potřebovat povolení k prohlídce. Promluvíte si se soudcem?“ 372

Pláž utonulých

Spravedlivý 1. Nezaujatý, nestranný, fér, objek­ tivní, platící pro každého. 2. Čestný, řádný, přímý, počestný, poctivý, bezúhonný, morální. 3. Oprávněný, přiměřený, zasloužený; např.: spravedlivý trest.

Odbočili na Monteferro a potom do úzké uličky svažující se k Valverdeho domu. Dva dělníci právě montovali novou bránu, na vlas podobnou té, která ležela poničená na zemi. Po straně stála dodávka s logem Valverdeho stavební společnosti.

Zazvonili a po štěrkové cestičce jim vyšla naproti Valverdeho manželka. Měla na sobě kožené sako a džíny zastrčené do vysokých bot. „Dobrý den,“ řekl Caldas a ona se usmála Albiným úsměvem.

Mezi klopami saka bylo vidět dvě roztažené knoflíkové dírky, které se zoufale snažily udržet na místě knoflíky černé košile. „To jsem ráda, že jste přišli. Chtěla jsem vám volat sama, abych vám poděkovala. Marcos mi vyprávěl, k čemu tu předevčírem došlo. Kdybyste nezasáhli, bůhví co všechno se mohlo stát.“ Caldas pokrčil rameny. „Chcete jít dál?“ „Ano,“ řekl inspektor a podíval se na Valverdeho černý sportovní vůz, zaparkovaný vedle červeného auta jeho ženy. „Je manžel doma?“ Mávla rukou někam k domu. „Je vzadu, s jedním svým zaměstnancem. Instalují nám alarm. Taky si koupíme psa,“ dodala rezignovaně. „I když toho člověka chytli, nevím, jestli tady budu schopná spát.“ „Včera jste také strávili noc ve Vigu?“ „Ano,“ potvrdila. „A dnes odjedeme, jakmile postaví bránu.“ 373

Spravedlivý

Žena je vedla kolem betonové fasády a zastavila se u prosklené zdi s výhledem na zahradu a záliv. Uprostřed trávníku rostl kaštan, pod jehož opadanými větvemi stála kovová lavička.

Zahrada voněla vlhkou hlínou a mořem.

U obvodové zdi, jíž byl obehnán pozemek, uviděli Marcose Valverdeho v šedém obleku s kravatou, jak hovoří s nějakým mladíkem. Když zaregistroval přítomnost policistů, něco zaměstnanci řekl a společně se vydali směrem k domu.

Zatímco se oba muži blížili po koberci z trávy, obrátil se Caldas opět k ženě. „Jak dlouho zůstanete ve Vigu?“ „Dokud nebude hotový alarm,“ řekla tiše. „Ačkoli pokud jde o mě, já bych ve městě nejradši zůstala napořád.“ Caldas přikývl. „Říkala jste, že tam jezdíte každý týden, že? Na koncerty…“ „Ano, každou sobotu,“ potvrdila žena a Caldas se snažil znít přirozeně, když se zeptal: „Byla jste tam i v sobotu před dvěma týdny?“ „Už celé měsíce jsem ani jednou nevynechala, inspektore,“ odpověděla. „Ty koncerty jsou pro mě balzám na duši.“ „Aha.“ Developer jim pevně stiskl ruce, zatímco jeho zaměstnanec pokračoval po chodníčku ke dveřím. Ten tam byl vystrašený muž, který předchozího dne vypovídal na komisařství. „Našli jste Ariase?“ zeptal se jich. „O tom jsme s vámi chtěli mluvit.“ „Dali byste si skleničku vína?“ nabídla Valverdeho žena. „Ne, díky,“ zamumlal Caldas, přestože by jednu potřeboval. „Nechte na mně, jak se postarám o své hosty,“ namítla a stáhla koutky úst v úsměvu.

Pak vešla do domu. Estévez ji doprovázel pohledem upřeným na její dokonalé pozadí.

Místo aby následovali ženu do obývacího pokoje, začali se Leo Caldas s Valverdem procházet po trávníku. Estévez je následoval v několikametrovém odstupu.

374

Pláž utonulých

„Našli ho, nebo ne?“ zeptal se stavitel znovu. „Ano.“ Marcos Valverde si vydechl úlevou. „Kde?“ „Byl ve Skotsku,“ řekl inspektor tiše a pokračoval v chůzi. „Zatkli ho, právě když vyzvedával svou dcerku.“ „Ale… Mluvili s ním?“ „Ano, britská policie. My budeme muset počkat, až nám ho vydají.“ Leo Caldas se zastavil u opadaného kaštanu, vytáhl z kapsy balíček cigaret a posadil se na kovovou lavičku. Valverde se usadil vedle něj.

Inspektor si zapálil. Pozoroval pevnost v Baioně a horizont zahalený do pěny vln tříštících se o skály pod majákem na mysu Silleiro. „Hezký výhled, co říkáte?“ chlubil se Valverde.

Caldas přikývl. „Vaše manželka mi jednou řekla, že máte dar získat všechno, co si umanete. Vydělal jste jmění, získal jste za ženu krásnou a vzdělanou Madriďanku, přiměl jste majitele, aby vám prodal dům svých snů…“ vypočítával a mávl přitom za sebe směrem k prosklené stěně. „Ví vaše manželka, že se vám kdysi nepodařilo pokořit vůli dívky jménem Rebeca Neirová? Tohle jste jí nikdy nevyprávěl, že?“ „Cože?“ Valverde se otočil, aby se na inspektora podíval, ale Caldas neodvrátil pohled od moře. „Ta žena, to byl jenom začátek,“ řekl. „Pak přišel kapitán Sousa. Ten se vám také postavil.“ „Očekávám, že máte pro ta svoje absurdní obvinění dost důkazů, inspektore.“ „Máme Ariasovo svědectví.“ „Ariasovo? Nesnažte se mě rozesmát. Viděl jsem ho, jak praštil kapitána, hodil ten balík do vody a potom navedl loď na skály.“ „On si tu noc pamatuje jinak.“ „Vážně se Arias snaží hodit ty vraždy na mě? On, který se po ztroskotání vypařil a teď zase utekl před tím klukem?“ 375

Spravedlivý

„Ne,“ opravil ho Caldas. „Arias vždycky utíkal jen před vámi.“ „Přede mnou?“ tvář mu zkřivil nucený úsměv. „Chlap jako on že by utíkal přede mnou?“ „Znal váš talent. Stejně jako Blonďák. Oba se na palubě Xurela přesvědčili, kam až jste schopen zajít, když se vám někdo postaví do cesty. Proto celé roky mlčeli.“ „To jsou kecy. Arias řekne cokoli, aby se vyhnul vězení.

I malé dítě by poznalo, že lže.“ „Já mu věřím,“ řekl inspektor. „A také věřím, že to vy jste zabil Justa Castela.“ „To vám taky řekl on?“ „Ne. To je můj názor.“ „Tak to máte bujnou fantazii, inspektore.“ Caldas stále zíral před sebe. „Justo byl spravedlivý chlap, rozhodl se mluvit a vy jste nemohl dovolit, aby vám zničil život. Omráčil jste ho úderem do hlavy a hodil ho do moře se spoutanýma rukama.“ „Jste blázen, Caldasi,“ uzavřel Valverde a vstal. „Zavolám svému právníkovi.“ „Dělejte, co uznáte za vhodné.“ Valverde pohlédl na inspektora a potom na Estéveze, který scénu pozoroval opřený o kmen kaštanu. Když developer sáhl do kapsy pro mobilní telefon, Aragoňanovi se napjaly všechny svaly. „Jak se opovažujete přijít ke mně domů a obvinit mě z několika vražd bez jediného důkazu?“ „Kdo řekl, že nemáme důkazy?“ odpověděl inspektor tichým hlasem, který Valverdeho evidentně mátl. „Máme předmět, kterým jste udeřil Castela. Teleskopický klíč k utahování matic na kolech u auta. Našli jsme ho ve skalách v zátoce,“ mávl rukou k západu. „Ani jste se nenamáhal zahodit ho do moře, vždyť kdo by vyšetřoval sebevraždu?“ „To není můj klíč,“ bránil se podnikatel. „Moje auto parkuje ve dvoře. Proč si to nejdete ověřit, než mě budete dál křivě obviňovat?“ „Nedělejte si starosti. Všechno si ověříme,“ ujistil ho Leo Caldas. „Ale nejdřív mi řekněte jedno: přišel za vámi Justo Castelo v sobotu večer?“ 376

Pláž utonulých

Valverde vynaložil velké úsilí, aby působil klidně. Nechtěl udělat chybný krok. „I kdyby přišel, neznamenalo by to…“ „Přišel, nebo ne?“ přerušil ho inspektor. „Byl tady kolem osmé,“ připustil. „Chtěl mluvit se ženou, občas si kupovala mořské plody přímo od něj, aby nemusela chodit na tržnici, znáte to…“ „Aha,“ řekl Caldas. „Ale vaše žena byla ve Vigu, na koncertě.“ Valverde se mu podíval do očí. Pak přikývl. „To je pravda. Proto Blonďák ani nešel dál. Hned odešel a víckrát jsem ho už neviděl. Později jsem se dozvěděl, že ho v neděli ráno viděli vyplouvat z přístavu a v pondělí našli jeho tělo na pláži.“ „Ne,“ opravil ho Caldas. „Jeho v neděli v přístavu neviděli.

To jste byl vy.“ „Já jsem byl od rána na vinici,“ protestoval. „Mí zaměstnanci vám to potvrdí.“ „Řeknu vám, co se stalo: v sobotu v noci, než jste shodil Blonďáka do moře, jste mu prohledal kapsy a zmocnil se klíčů od jeho lodi. Ráno, když už bylo Castelovo tělo celé hodiny ve vodě, jste jel svým autem k majáku na Punta Lameda. To místo jste znal, protože tam kapitán často kladl vrše. Věděl jste, že se dokonale hodí. Zaparkoval jste u majáku a vrátil se pěšky do přístavu, maskovaný kapucí nepromokavého obleku.

Odvezl jste Blonďákovu loď do zátoky a potopil ji, abyste smazal všechny stopy a aby se loď nenašla na opačné straně hory než tělo. Pak jste nastoupil do připraveného auta a odjel na vinici, aby vám sřezávači mohli potvrdit alibi.“ „Myslíte, že někdo uvěří tak absurdní historce?“ „Myslím, že ano,“ odvětil Caldas. „Všechno zachytila bezpečnostní kamera na jednom domě u odbočky k majáku. Na nahrávce je vidět auto mířící k zátoce. Později se řidič pěšky vrací do vesnice,“ řekl inspektor a prsty naznačil chůzi. „Za další hodinu, ačkoli se očividně pěšky k majáku nevrátil, je řidič zase za volantem svého vozu a míří opět do Panxónu. Jedná se o světlý terénní vůz. Starší model land roveru, s ohnutou anténou a poškrábaným lakem vzadu na kufru.“ 377

Spravedlivý

Téměř ve stejném okamžiku, kdy Caldas domluvil, začal vyzvánět mobil, který Valverde svíral v pravé ruce. „Nezvednete to?“ zeptal se Caldas po chvíli. „Určitě volají z vašich vinných sklepů. Chtějí vám oznámit, že u brány stojí naši lidé s povolením k prohlídce. Jak jsem říkal: všechno si ověříme.“ Marcos Valverde se podíval na displej telefonu, na obličeji zmatený výraz člověka, který není zvyklý prohrávat.

Caldas se na lavičce pohodlně opřel a zapálil si další cigaretu. „Kdy vás napadlo předstírat Castelovu sebevraždu?“ zeptal se. „Bylo to na schůzi vinařů, když vám rozdávali ty zelené stahovací pásky?“ Valverde neodpověděl a inspektor položil další otázku: „Jak jste zjistil, že lodní tesař je syn Rebeky Neirové?“ Ticho. „Kolik tesařů zaměstnáváte?“ pokračoval inspektor, přestože věděl, že se odpovědi nedočká. „Nechápu, jak mi mohlo uniknout, že si přece na opravu brány nepotřebujete najímat lodního tesaře.“ Protože podnikatel stále mlčel, inspektor mluvil dál: „Vaše žena se vyděsila, když viděla rozbitá vrata. Musel jste ji pod nějakou záminkou dostat z domu, abyste mohl vylomit desky, a měl tak důvod zavolat tesaře… Je to paradox, nezdá se vám? Přišli jsme vás před ním ochránit, a přitom jsme zachránili toho chlapce, aby neskončil jako jeho matka.“ Zazvonil telefon a Caldas přijal hovor. „Máme ho, inspektore,“ oznámil Ferro na druhé straně linky. „Měl jste pravdu, je to ten vůz z nahrávky. Klíč na kola chybí. A že neuhodnete, co měl v přihrádce spolujezdce?“ „Sáček se zelenými plastovými poutky?“ „Jak to můžete vědět?“ Zatímco Estévez nasazoval podnikateli pouta, Caldas naposledy potáhl z cigarety a zašlápl ji botou do hlíny. „Je to nutné?“ zeptal se Valverde a zvedl ruce v želízkách. „Samozřejmě,“ odpověděl Leo Caldas.

378

Pláž utonulých

Stoupali po trávníku do svahu. Inspektor se podíval zadrženému do očí a tiše se zeptal: „Proč jste to udělal?“ Valverde zavrtěl hlavou a sklopil pohled k zemi. „Proč jste musel zabít matku toho kluka?“ naléhal inspektor. „To s jeho matkou byla nehoda,“ zamumlal Valverde. „A ti ostatní?“ otázal se Caldas a přemýšlel, jestli je vůbec možné, aby někdo kvůli utajení náhodného úmrtí chladnokrevně zabíjel. „To byly také nehody?“ „Ne,“ řekl přiškrceným hlasem. „Ti ostatní ne. Už jsem vám to říkal několikrát — každý může mít strach.“ Když procházeli kolem prosklené stěny, viděli na stole skleničky. V nádobě s ledem se chladila láhev vína. Valverdeho manželka jim vyšla naproti, ale úsměv jí zmizel z tváře, jakmile uviděla pouta na manželových zápěstích.

Z reproduktorů k nim doléhala Solvejžina píseň.

Zněla jako galicijská melodie.

379

Spravedlivý

Řeči 1. Hovor, rozhovor, projev, proslov. 2. Triviální povídání, prázdné mluvení, tlachání. 3. Klepy, klevety, pomluvy, drby.

Ve středu krátce po osmé ráno zaparkoval Rafael Estévez naproti přístavu v Panxónu. Vrše Justa Castela už z mola zmizely.

Vystoupili z auta, přešli ulici a kráčeli k tržnici. Pozdravili staré námořníky u vchodu a nahlédli dovnitř. Hermida s manželkou stáli zády k nim a pozorně naslouchali cenám, které monotónně recitoval dražebník na druhé straně stolu.

Obrovský rybář v oranžovém nepromokavém obleku se vzadu opíral o zeď. Když si všiml policistů, překvapeně zvedl obočí a vydal se k nim. V ruce nesl igelitovou tašku.

Zastavil se, protože muž s šedivými licousy přerušil dražbu, a čekal, až si kupec vybere dvě bedýnky krabů. Potom podal doklady o jejich hmotnosti dražebníkovi, aby na ně zapsal jeho jméno.

V cestě ke dveřím pokračoval, až když licitátor ukázal na zbylé kraby a nadechl se k další dražbě. „Měl jsem v plánu zastavit se zítra na komisařství.“ „Alespoň jsme vám ušetřili cestu.“ „Půjdete se mnou?“ zeptal se námořník a pozvedl igelitovou tašku plnou krabů. „Jistě.“ Dražebníkův hlas doléhal až na rampu, zastavěnou vozíky a rybářskými čluny. „V tu sobotu přišel ke mně domů,“ začal Arias svou zpověď, nakloněný nad mořskou hladinu, „a řekl mi, že už celé týdny nemůže spát. Nebylo to jen kvůli těm nápisům, skoro každý den nacházel taky různé vzkazy mezi vršemi. Blonďák věděl, 380

Pláž utonulých

že to skončí, jen pokud promluví, a tak šel za Valverdem do kanceláře, aby našli nějaké řešení.“ „To vám řekl on?“ Arias přikývl. „Valverde mu nabídl peníze. Ale Blonďák mu řekl, že jediné, po čem touží, je mít znovu klid, a tak ho Valverde vyhodil.

Oznámil mu, že s ním nemůže ztrácet čas v pracovní době, a domluvil si s ním schůzku na sobotu večer u něj doma.“ „Proč šel za vámi?“ „Nevím,“ odvětil. „Aby mi řekl, že se rozhodl říct pravdu, anebo aby si ulevil… Měl strach. Bál se promluvit, ale i dál mlčet. Od ztroskotání jsme spolu skoro nemluvili, ale Blonďák věděl, že já ho pochopím. Sice Valverdemu pomáhal uklidit dům v Aguiñu a odnést tělo té dívky na loď, ale vrah nebyl.“ „Od začátku jste věděl, že nespáchal sebevraždu, že?“ „Tušil jsem to.“ Námořník počkal, dokud se plastová taška nevyprázdnila, a potom se postavil. „Proč jste utekl?“ zeptal se Leo Caldas.

Arias pokrčil rameny. „Když byl Blonďák mrtvý, nemohl bych se bránit proti obviněním. Valverde mi vyhrožoval, že na mě hodí smrt té holky, když začnu mluvit. Pil jsem, měl jsem nějaké problémy se zákonem… kdo by mi věřil?“ „Teď budete muset svědčit.“ „Já vím.“ Když se vrátili do tržnice, dražba už skončila. Arias zamířil k prosklené kanceláři, aby si u dražebníka vyzvedl faktury. „Víte, kdy bude soud?“ zeptal se, jakmile vyšli znovu na ulici. „To už není naše starost,“ odpověděl Caldas. „Předpokládám, že dostanete obsílku.“ Arias se ušklíbl. „Zůstanete tady?“ zeptal se inspektor. „Zatím ano,“ odpověděl námořník. „Pak se uvidí.“ Policisté kráčeli na konec mola. Rybáři tam ještě nebyli. Leo Caldas si zapálil cigaretu, opřel se o zídku a díval se na moře, 381

Řeči

jež pohltilo Rebeku Neirovou. Vzpomněl si na chlapce ze Statečných kapitánů, který v poslední scéně přichází s otcem k oceánu, aby hodil květiny na hrob Manuela Portugalce.

Představil si Diega Neiru, jak stojí sám v přístavu a dělá něco podobného. Smutně si povzdechl.

Na zpáteční cestě k autu nakoukli přes mříž do jachtařského klubu. Posuvná vrata dílny byla zavřená. Diego Neira se nechtěl znovu stát předmětem lidských řečí a opustil vesnici. „Přišel si vyzvednout kočku a rozloučit se,“ řekl hlas za jejich zády. „Je škoda, že odjel. Byl to skutečný umělec.“ „Já vím,“ odvětil Leo Caldas a usmál se na Manuela Trabaza. „Vyplouváš takhle brzy?“ „Později bude možná pršet,“ odpověděl lékař. „To je pravda,“ souhlasil Caldas, poté co letmo vzhlédl k nebi.

Rafael Estévez také zvedl oči k obloze, ale neviděl nic jiného než několik racků kroužících pod modrým nebem. „Jak sakra poznáte, že bude pršet?“ zeptal se.

Trabazo se na něj po očku podíval. „Vy nejste odtud, že?“ „Ne. Jsem Aragoňan, ze Zaragozy.“

382

Pláž utonulých

Osvobodit 1. Dát svobodu nebo volnost, propustit na svobodu. 2. Zprostit, zbavit, oprostit od něčeho.

3. Uvolnit z moci druhého, z podřízeného postavení, zrovnoprávnit, emancipovat.

V pátek po obědě ho otec vyzvedl před komisařstvím. „Jak se má strýc?“ zeptal se Caldas, když nastoupil do auta. „Jde to. Už se zbavil masky. Má jenom kanylu v nose, takže může mluvit a jíst bez toho příšerného rámusu.“ „To je fajn.“ „Ano a za pár dnů už se možná od kyslíku osvobodí úplně.“ „Vrátí se domů?“ zeptal se inspektor a o několik centimetrů stáhl okénko. „Jen kdyby sám chtěl.“ Dojeli na statek a zaparkovali vedle kdouloně.

Sotva otec otevřel dveře auta, od silnice přiběhl hnědý pes a začal kolem něj skákat, olizovat ho, štěkat a vrtět ocasem jako šílený. „Kdy jsi prosím tě odešel z domu?“ zeptal se Caldas. „Dnes ráno,“ odpověděl otec a snažil se psa odstrčit. „No to je teda uvítání,“ zabručel inspektor. „Ví, že není tvůj?“ „Jak mám k čertu vědět, co si myslí pes, Leo?“ „Podle mě to neví,“ usmál se Caldas a zamířil k vyhlídce.

Opřel se o zábradlí a pozoroval opadané keře vinné révy, seřazené u svých tyček jako nastoupené vojsko. Den byl chladný, ale tak jasný, že se daly spočítat všechny stromy na protější stráni za řekou. Vzduch voněl dětstvím.

Otec se postavil vedle něj. „Je to hezký statek, viď?“ zeptal se a dlaní poplácal psa po boku, aby se mu přestal otírat o nohu.

383

Osvobodit

„Ano.“ „Viděl jsi mou novou vinici nad řekou?“ „Ne,“ zalhal. „Tak pozdravíme Alberta a potom se na ni půjdeme podívat.

Bude se ti líbit.“ Cestou k domu otec řekl: „Mimochodem, včera jsme mluvili s Albou.“ „Volala vám?“ Otec přikývl. „Chtěla vědět, jak se má Alberto.“ „Aha.“ „Ty jsi jí ještě nezavolal, viď?“ „Ne, ještě ne.“ „A nemyslíš, že bys měl?“

384

Pláž utonulých

5 9 13 21 26 30 35 42 45 48 53 56 61 64 70 76 81 84 87 96 102 105

Utopit Jiskřička Viset Přistoupit Stáhnout Narazit Mdlo Stín Objevit se Osvícený Bezesný Odhalit Hodnota Řetěz Dno Vidění Tyč Účinek Nevyřízený Dojem Horizont Intimní

112 117 121 13 1 134 14 1 146 153 15 7 16 1 167 170 173 178 182 185 192 195 197 202 206

Spekulovat Radost Osten Popřít Kapitán Strach Obraz Spirála Složit Slovo Sfouknout Důvod překvapit Čekat Lhát Přestávka Běžný Brázda Stopa Padnout Oklika

215 222 224 229 232 235 240 244 249 253 26 1 264 267 27 1 275 286 290 293 297 300 305 311

Klíč Pominout Převléci Přístav Papír Připomínat Spojitost Obrana Pevnost Vystavený Objektiv Stoupat Práh Zbytek Sedlina Svědek Vyrvat Chránit Obávat se Svědomí Změť Přemýšlet

3 16 3 19 323 328 33 1 334 337 340 344 349 35 1 354 358 36 1 365 367 369 371 373 380 383

Odpor Vidět Zamotaný Šupina Bdění Zlomyslnost Vzkaz Chvilka Poznat Třísknout Zatčení Selhat Vědomí Špatný Indicie Prázdný Rozmazaný Povolení Spravedlivý Řeči Osvobodit

Domingo Villar Pláž utonulých

Ze španělského originálu La playa de los ahogados vydaného nakladatelstvím Siruela v Madridu roku 2009 přeložila Simoneta Dembická Redaktorka Kristina Nesvedová Obálka (s použitím fotografie z ERP Images.com) a typografická úprava Andrej Nechaj Sazba písmy Walbaum a Intro Jaroslav Bulíček Vydal Host — vydavatelství, s. r. o.

Radlas 5, 602 00 Brno, tel.: 545 212 747 roku 2013. První, elektronické vydání