Klid mocných

n

h

Poc

veit heinichen klid mocnych

dy,

těl,

ře P

hla

J do

vlak di.

Lau

už t

osla ru.

zam

sáh

mo

osla

rod

zam

kte

stře

vá z

blíz

žije

ský

nep

s ve

slun

věr

detektivní román host

veit heinichen klid mocnych

detektivní román host

veit heinichen klid   mocnych

brno 2012

Veit Heinichen Die Ruhe des Stärkeren

Copyright © Paul Zsolnay Verlag, Wien 2009 Translation © Blanka Návratová, 2012 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7294-804-8 (Formát PDF) ISBN 978-80-7294-805-5 (Formát ePub) ISBN 978-80-7294-806-2 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7294-807-9 (Formát MobiPocket)

Vzdechy v nouzi nepomohou.

Petrarca

Mladík ve vzdušné výši již nad celou Evropou prolét’, nad zemí asijskou vzduchem a dorazil do skythských končin.

Tamějším králem byl Lynkos, i vstoupí v to královo sídlo.

Tázán, jak se tam dostal, proč přichází, jaké je jméno jeho i vlasti, děl králi: „Mou vlastí jsou Athény slavné, jméno mé Triptolemos. Mne nepřivezla loď žádná, ani pěšky jsem nešel, však přijel jsem po vzdušné cestě.

Přináším Cereřin dar, ten rozsetý po širých polích úrodnou přines’ by žeň a chutnou výživu lidem.“ Barbara pojme závist, chce sám být tak velkého daru původcem. Jinocha hostí a chystá se v spánku ho zabít.

S mečem již nad ním stojí, chce zasadit ránu, však Ceres krále promění v rysa a přikáže Triptolemovi, aby zas dále hnal to posvátné spřežení vzduchem.

Skončila největší z nás zpěv skvělý, jejž právě tu slyšíš; nymfy, svědkyně sporu, hned prohlásí svorně, že patří vítězství božským Múzám. Když podlehly dívky a lály, pravila jsem: „Vám nestačí zřejmě, že měl by vás stihnout za prohru v závodě trest a množíte láním svou vinu!

My ale tu vaši drzost už nadále nesmíme snášet: nyní už sáhneme k trestu a půjdeme za hlasem hněvu!“ Ovidius, Proměny 5,3

Pina propadá panice

Supění se rychle blížilo. Nejdřív tomu zvuku nevěnovala pozornost, ale teď se vyděšeně ohlédla. Pádilo za ní hnědo­ bíle skvrnité psisko se zuřivě vyceněnými zuby a bylo jasné, že ji každým okamžikem dostihne. Zvíře s odhalenými rudými dásněmi nevypadalo přátelsky, pod vyhrnutými pysky se blýskal silný bílý chrup. Ještě sto metrů a skočí po ní. V panice šlápla do pedálů a pokusila se zvětšit odstup; silnice byla křivolaká a v zatáčkách, kde měla co dělat, aby zůstala na asfaltu a nepřistála s kolem v příkopě, ji zvíře přímou cestou snadno dohánělo. Daleko pod sebou v údolí uviděla červené tašky střech lesknoucích se v prosincovém slunci, ale až do té vesnice to sotva zvládne. Pes ji pronásledoval jako zajíce, jako by ho na ni někdo nasadil, aby ji za každou cenu dohnal k pádu a rozsápal. Konečně spatřila louku s balíky sena, pro které se už asi nenašlo místo ve stodole, a tak je sedlák nechal uložené venku pod bílou igelitovou plachtou. Pina zamířila přímo k nim, seskočila z kola a snažila se vyšplhat po kluzkém plastu.

9

Supění za jejími zády na zlomek vteřiny utichlo, pak najednou nemohla pohnout levou nohou a ucítila pronikavou bolest; viselo na ní těžké závaží, které se ji pokoušelo stáhnout k zemi. Pes se jí zakousl do boty a visel metr nad zemí, vztekle vrčel a drápal se po plachtě. Švihla po něm volnou nohou, jenomže v takové poloze nemohla zvíře trefit. Z posledních sil se jí podařilo vytáhnout se ještě kousek výš a chytit se provazu, kterým byla plachta svázána.

Znovu se beznadějně pokusila psa kopnout. Marnost nad marnost. Odkud se to zvíře vzalo a jak dlouho to asi vy­ drží? Co je to za rasu? Pitbul, argentinská doga, neapolský mastin? Pina psy nesnášela a odjakživa je odmítala rozlišovat. Tenhle na ní visel jako mrskající se pytel, zlostně vrčel a měl skus jako svěrák. Jeho trháky pronikly Pině skrz koženou botu, pata jí hořela bolestí. Kdyby se jí aspoň podařilo botu sundat, aby se zbavila toho pominutého psiska, v němž kapající krev vyvolala očividně ještě větší zuřivost!

Neměla na výběr, nezbývalo jí než ze všech sil křičet.

Ve škole se učila, že v podobných situacích toho zmůže nej­víc právě hlas, avšak nenávistný řev, který z plna hrdla spustila, na jejího čtyřnohého nepřítele evidentně ne­udě­ lal žádný dojem. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že se dostane do situace, kdy jí veškeré znalosti nejtvrdších bojových umění budou platné stejně málo jako trénované tělo a bleskurychlé reakční schopnosti. Řvala, jako když ji na nože berou, a doufala, že ji někdo zaslechne. Pes nepovolil ani na okamžik. Konečně se jí podařilo škubnutím se otočit na záda, aby se mohla trochu hýbat a pokrčit nohu.

A konečně mohla pravou nohou cíleně kopnout. Tvrdě zasáhla čumák zvířete, jeho horní čelist křupla. Pes spadl na zem, aniž ze sebe vydal jedinou hlásku, chvíli se motal kolem vlastní osy, ale pak hned znovu skočil, jako by

10

necítil bolest. Pina však už byla v bezpečí. Srdce jí hlasitě tlouklo, hleděla na psa a zdálo se jí, že ten jen čeká, až sle­ ze dolů.

Z vesnice v údolí sem doléhal zvuk kostelních zvonů, které svolávaly k nedělní bohoslužbě a posléze odbily devátou hodinu. Pina rozepnula ledvinku a vylovila z ní mobil.

Z dálky zaslechla zapískání, které na chvíli odvedlo její pozornost. A když chtěla znovu pohlédnout do očí svého trýznitele, najednou tam nikdo nestál. Pes zmizel, jako by se po něm slehla zem.

× × × Tak jako každou neděli ráno, když nepršelo a neměla službu, vyrazila Giuseppina Cardaretová projet se na kole. A tak jako vždy v neděli vstávala dřív než přes týden, třebaže se teprve pozvolna začínalo rozednívat. Když v sedm hodin naskočila do sedla, mohla za dopoledne zvládnout tak sto padesát kilometrů, stotisíckrát tolik, co sama měřila. Pro stoupání od svého bytu v centru Terstu, tedy od hladiny moře nahoru do Krasu, volila pokaždé jinou cestu. Počáteční útrapy si vybírala podle toho, v jaké formě zrovna byla. Pobřežní silnice — kolem skal strmě se svažujících k moři — už pro ni nepředstavovala dostatečnou výzvu.

Toto prosincové ráno se Pina cítila silnější než Pepek námořník. V prudkém kopci po ulici Via Commerciale by těžko našla rovnocenného soupeře; až dál, cestou nahoru na Conconello, poté co minula červenobílé antény vysílače, až tam začala pravá muka. Nesesedla, s funěním a slitá potem metr po metru stoupala. Několikrát musela sama se sebou bojovat, ale její železná vůle zvítězila, a když měla těch čtyři sta padesát výškových metrů konečně za sebou, vítr jí při sjezdu do Banne a dál směrem na Basovizzi příjemně ovíval

11

obličej. Hraničním přechodem do Lipice projela bez zastavení. Celníci na obou stranách sportovce respekto­vali — nebo s nimi soucítili.

Už tři roky žila drobná inspektorka kalábrijského původu v Terstu a nebylo téměř možné, aby se vydala na výlet a nejela přitom místy, kudy většinou projížděla ve služebním voze, provázená řevem sirén. A to přesto, že v tomto městě bylo pro ctižádostivého kriminalistu s kariérními ambicemi dost málo práce. Jistě, chladně zosnovaná série vloupání do vil terstské smetánky ovládala už drahnou dobu titulní strany novin, znepokojivý nárůst počtu ile­ gálních přistěhovalců nutil k ustaraným úvahám, ovšem příležitostí k vyšetřování vražd bylo na Pinin vkus žalostně málo. Za kulisami se zde děly velké věci, do kterých sotva kdo mohl proniknout — finanční toky, jež proudily Terstem, nedopřály oddechu kolegům z Guardia di Finanza, kteří měli navíc plné ruce práce s nelegálním dovozem zboží v přístavech a na hranicích. Když bylo třeba někoho zlikvidovat, lidé v pozadí se postarali, aby se to vyřídilo jinde než tady ve městě. Tím víc byli pak vytíženi kolegové odjinud. Za poslední rok a půl měla Pina možnost samo­ statně pracovat pouze na jednom případu vraždy, který jí komisař beze všeho přenechal a který byl podle jejího názoru příznačný pro celou zdejší oblast. Čtyřiaosmdesátiletý muž probodl dýkou svou jednadevadesátiletou sousedku a následně sám uvědomil úřady. O nějakém vyšetřování tu nemohla být ani řeč, Pina se jen musela poprat s papírováním, naťukat do počítače protokol o výslechu pachatele a výpovědi svědků a pak spis předala státnímu zástupci.

To bylo všechno. Čilého staříka ani nešoupli do kriminálu, bylo mu uloženo domácí vězení a péče psychiatra, jelikož se nepočítalo s tím, že by se z něj mohl stát sériový vrah. Po vynesení rozsudku se dokonce smál, protože v sousedním

12

bytě nyní panovalo to, co mu scházelo tenkrát, když sáhl po noži — klid. To pak člověk rád zůstal doma mezi čtyřmi stěnami.

Při svém posledním, skutečně senzačním případu unikla Pina jen o vlásek disciplinárnímu řízení; zachránila ji pouze domluva s komisařem, jejím nadřízeným: žádné rozpory, do nichž by se před vyšetřovacím výborem zapletli.

Nakonec vyvázla s napomenutím, které nebylo zaneseno do jejího osobního spisu. A přestože byl nyní jednou provždy vyřešen případ, jenž zaměstnával bezpečnostní síly v Terstu celé roky, nedostala za to žádné body, které by jí pomohly urychlit kariéru. Pinina hrdost tím utržila těžkou ránu, ale svůj úmysl dosáhnout co nejrychleji přelo­ žení na jih si zatím ponechala pro sebe. Bylo nanejvýš záhodno tvářit se teď nějakou dobu pokorně. Dokonce už ani nechodila ostříhaná na ježka, ale nechala si černé vlasy narůst na délku, která alespoň nepatrně pootvírala dvířka její ženskosti. Kromě toho kupodivu docílila takového stupně přátelskosti, především vůči svým kolegyním, jakého by se u ní dříve nikdo nenadál. Službu vykonávala perfektně, navíc ve volném čase třikrát týdně zdokonalovala v policejním sportovním klubu techniku kickboxu a dva dny v týdnu ji soukromý učitel Wing Tsun cvičil v kung-fu — tedy pokud jí zrovna nezkřížili plány zločinci.

Inspektorka Giuseppina Cardaretová cílevědomě praco­vala na tom, aby svou inteligenci spojila s excelentní bojovou technikou, protože tak by se mohla stát nepřemožitelnou.

A to i pro případ, že by někdy z nějakého důvodu, o nějž neusilovala, musela opustit policejní službu. To mohlo nastat dříve, než by se člověk nadál, jelikož senzace­chtivá média znuděné masové společnosti neznala slitování, pokud šlo o porušování předpisů a zákonů bezpečnostními složkami. Stejně tak zločinci a jejich advokáti. Všichni jen

13

číhali na příležitost, aby člověka osočili z nejhorších sprosťáren, hrubého chování nebo neoprávněného zasahování do cizích záležitostí, z věcí, které nepřicházely v úvahu ani v nejzapeklitějších situacích. A jak snadno se mohlo přihodit, že se člověk dostal na stopu skutečnostem, na jejichž odhalení neměly vlivné síly nejmenší zájem! Život — hra vabank. Inspektorka Giuseppina Cardaretová se nutila ke klidu i tehdy, když všechno kolem ní vřelo. Musela být ta silnější.

Zimní ráno prohřívaly vlídné sluneční paprsky a Pina sjížděla údolím Vipavy na úpatí Nanosu. Už dvě hodiny šlapala jako o život, měla za sebou dobrých sedmdesát kilometrů, sjezdy, zatáčky, serpentiny, a byla zcela ve svém živlu.

Ale silnice se nacházela v bídném stavu, nic pro cyklisty.

Kaž­dou nerovnost cítila Pina na řídítkách a stálo ji hodně námahy udržet průměrné tempo, které si stanovila, a nespadnout přitom. Nákladní auta, která tudy přes týden jezdila, zanechávala na silnici hluboké koleje, asfalt byl samá záplata, a v neděli navíc vyráželo hodně lidí na výlet, takže provoz byl hustý. Každou chvíli na ni řidiči s lublaňskou nebo italskou poznávací značkou troubili, aby uhnula na stranu. Pina se rozhodla, že při nejbližší příležitosti změní směr, a u Hrašče konečně narazila na křižovatku s cedulí „Vinska cesta“, která vyznačovala úzkou silničku vinoucí se slovinským krasem mezi vinicemi, téměř liduprázdnou, pod lysým vrcholem hory Nanos, jež čněla vysoko nad ostatní krajinou a představovala přirozené rozvodí mezi Jadranem a Dunajem. Nahoře už několik týdnů ležela sněhová čepice, i když v údolí byla teplota příjemná. Přestože Pina jela touto trasou poprvé, neměla s sebou mapu.

Po této cestě prostě někdy dojede do městečka Vipavy, kde si chtěla na hřbitově prohlédnout dva egyptské sarkofágy

14

staré čtyři a půl tisíce let, a pak bude pokračovat přes Novou Gorici zpátky do Itálie.

Místo toho seděla s krvácející patou uprostřed rozlehlé, zvadlé zimní louky na kupce sena, čtyři metry nad zemí, a měla nahnáno kvůli jakémusi bojovému psovi, který najednou beze stopy zmizel. Pohlédla bezradně na displej telefonu a začala projíždět seznam. Komu může zavolat?

Doma, na druhé straně hranice, by uvědomila kolegy, ale tady neznala ani nouzové číslo slovinské policie.

× × × Drahá cyklistická bota, kterou pro ni v obchodě speciálně objednávali, protože velikost 35 neměli na skladě, byla na vyhození. Psí zuby se otiskly hluboko do kůže, ale výztuha na patě alespoň zabránila nejhoršímu. Jenom trháky pronikly botou jako po másle až k noze, a pravděpodobně dokonce zasáhly i patní kost. Bolest se prudce ozývala s každým pulzem, určitě bude muset dostat injekci proti vzteklině. Pina si kapesníkem provizorně ovázala ránu a pokusila se vstát. S přimhouřenýma očima ještě jednou prozkoumala pohledem celé okolí a konečně se odhodlala sklouznout opatrně na louku. Jen se dotkla nohou země, sykla. Když našlapovala na špičky, bolelo to míň. Dopajdala ke kolu a zvedla je ze země, ale záhy roztrpčeně zjistila, že šlapat nemůže. Opřela se o řídítka a belhala se vedle kola k silnici, když vtom uslyšela dusot kopyt a pravidelné funění. Znovu v ní vzrostla panika, jezdce na koni často doprovázel pes. Pustila kolo a bez ohledu na bolest se pokusila zaujmout bojové postavení. Jestli si ten zatracenej čokl troufne ještě jednou zaútočit, udeří jeho poslední hodinka, protože tentokrát měla výhodnější výchozí pozici. Zasáhne ho ještě ve skoku, přesně tak, jak to tisíckrát trénovala.

15

Rychlá byla dost a bolest v noze by po dobu obrany vydržela. Pak uviděla jezdce; seděl v dámském sedle a mířil k ní shromážděným cvalem na klisně lipicána. „Dobro jutro!“ Jezdec zlehka přitáhl otěže a kůň zastavil pět metrů před Pinou. Překvapilo ji, že se ozval mužský hlas, to od osoby v dámském sedle nečekala. Dalším slovům ve slovinštině nerozuměla. Pokud by měla zůstat delší dobu v Terstu, určitě by se, na rozdíl od většiny italsky mluvících obyvatel města, tento jazyk naučila, avšak ještě neztrácela naději, že se dostane na jih. Bezradně po­krčila rameny a konečně svěsila ruce a povolila zaťaté pěsti.

Jezdec se soucitně usmál. „Všechno v pořádku?“ zeptal se pak italsky.

Pina se podivila, čemu se asi smál. Protože tam v bojovém postavení na louce vypadala dost hloupě? Protože měla patu neuměle převázanou úplně zkrvaveným kapesníkem? Nebo to byl jen výraz převahy, protože neovládala řeč lidí na této straně hranice, zatímco oni znali jazyk svých sousedů velmi dobře? „Viděl jsem vás z dálky na té kupce sena. Křičela jste jako o život. Říkal jsem si, že se podívám, co se děje.“ „A ten pes?“ zeptala se Pina a ostražitě se rozhlédla. „Patří vám?“ „Žádného psa jsem neviděl. Jste zraněná? Potřebujete pomoc?“ Muž byl o něco mladší než Pina, měl nápadně bledou pleť a blond vlasy ostříhané tak, jako by chodili ke stejnému kadeřníkovi. Stačilo projet je dvakrát rukama a člověk vypadal dokonale. Mladík hovořil italsky bez přízvuku a způsob, jakým se vyjadřoval, prozrazoval, že pochází z dobré rodiny.

Pina nadzdvihla nohu. „S tou ránou nemůžu jet na kole.

Kdybych se dostala aspoň do nejbližší vesnice!“

16

„Nemohu slézt za vámi,“ řekl mladík. „Ale zkuste se vy­táhnout nahoru.“ Dal koni povel, aby se k drobné ženě přiblížil. „Zavezu vás k nám domů a zavolám doktora ze sousedství, aby se vám na nohu podíval. Zvládnete vylézt za mnou? Kůň je ztělesněný klid, nemějte strach.“ Ne právě elegantním skokem se Pině podařilo nasednout. „A co bude s mým kolem?“ zeptala se, když se usadila na hřbetu koně. Až teď spatřila, že muž je k dámskému sedlu přivázaný. Nohy, hubenější než její ruce, mu bez­ vládně visely přes boční díl sedla z pečlivě udržované čer­ né kůže. „Nechám ho pak hned přivézt,“ všiml si jejího pohledu a pobídl koně, načež se dali krokem do pohybu. Vytáhl z kapsy u bundy telefon a udělil nějaké pokyny, kterým nerozuměla. „Jsem od třetího bederního obratle ochrnutý,“ řekl nakonec. „Ale s tímto koněm jsem vyrůstal a neztrácím naději, že se jednoho dne přece jen stane zázrak. Člověk se může vzdát všeho, jen ne naděje. Třeba budu jednou zase jezdit normálně a nebudu muset poslouchat posměšky nic netušících lidí kvůli tomu, že sedím v dámském sedle. Umíte jezdit na koni?“ Pina odpověděla, že ne. Doma v Africó nad kalábrijským pobřežím Costa dei Gelsomini seděla jako dítě párkrát na oslovi, ale tam na jihu byly rodiny většinou příliš chudé na to, aby dívky mohly snít o koních. Lidé jedli koňské maso, aniž předtím změklo pod sedlem. „Jak se jmenujete?“ otázala se a snažila se přitom po­ tlačit rutinní policejní tón. „Pro přátele jsem Sedem,“ odpověděl bez dalšího vysvětlování. „A vy?“ „Říkejte mi Pina, to je zkráceně Giuseppina. Kam mě vezete?“ Přejeli přes silnici a pokračovali teď na druhé straně údolí lesem vzhůru do kopce tak prudkého, že málem

17

sklouzávala z koně. „Nebylo by to blíž do vesnice, kde byste mě mohl vysadit?“ „U nás budete v lepších rukou. Tam nahoře je vila mého otce. Lékaře jsem taky zavolal. Až přijedeme, bude už na nás čekat. A řidič pak zajede pick-upem pro vaše kolo.“ „Mohla jsem na vás počkat,“ spustila Pina, a poté co si všimla nesouhlasného Sedemova pohledu, z čiré zdvořilosti větu dokončila, „abyste mě neměl na krku.“ Po chvíli se zeptala: „Opravdu jste neviděl žádného psa?“ Sedem zavrtěl hlavou. „Bojové plemeno s hnědobílými skvrnami?“ Nadzdvihla levou nohu. Kapesník už byl celý červený. „Ta bestie mě chtěla rozsápat. Chybělo málo, aby se jí to povedlo, a mohl jste mě pohřbívat. To je divné, že jste toho psa neviděl.“ „Z dálky vypadá všechno jinak,“ pravil Sedem. „Už jsme skoro tady.“ Na mírném kopci, odkud se otvíral úchvatný výhled směrem na jih, stála stará usedlost, velmi nákladně restaurovaná. Dvě boční křídla, postavená v pravém úhlu k hlavní budově, bránila pohledu do dvora. Vstup tvořila oblouková brána z krasového mramoru, zavřená těžkými ocelovými dveřmi, které se automaticky otevřely poté, co Sedem zadal do mobilu nějaké číslo. „Nedivte se, prosím vás,“ řekl Pině. „Už tady není statek.

Z bývalých stájí jsou kanceláře, nad nimi pokoje pro hosty.

Zůstala tu jenom jedna stáj, pro tuhle klisnu, která mě trpělivě snáší.“ U rampy, před kterou kůň zastavil a na které stál invalidní vozík, čekal zřízenec. „Obávám se,“ řekl Sedem tomu muži, „že dnes budeme potřebovat dva. Přivezte prosím náhradní vozík. Máme zraněného hosta. Je tu už doktor? Až po vás,“ obrátil se nakonec k Pině. „Já si poradím sám.“

18

Opatrně se svezla z hřbetu bělouše a zřízenec jí pomohl na vozík. Měla pocit, že jí noha snad pukne, tak silně v ní pulzovalo. Bolest na sobě ale nedala znát, když viděla, jak si její zachránce kolem stehen a boků povoluje řemeny, které ho držely v sedle, a zcela sám se sesunuje na vozík. Jak elegantně uměl zacházet se svým postižením!

Jeden zaměstnanec vyvedl koně ze dvora, a když ode­ znělo klapání kopyt, Pina jako by za domem zaslechla štěkot.

19