Čítanka 4

Čítanka 4

Čítanka

4

ČÍTANKA Radek Malý

4

Recenzovaly: PaedDr. Marie Hanzová, CSc.; Mgr. Drahoslava Pechová; Mgr. Zdeňka Pištěková Schválilo MŠMT čj. MSMT-20181/2013 dne 24. června 2013 k zařazení do seznamu učebnic pro základní školy jako součást ucelené řady učebnic pro vzdělávací obor Český jazyk a literatura s dobou platnosti šest let. Veškerá práva, zejména právo autorské a licenční, jsou v držení nakladatelství Prodos spol. s r.o. Žádná část publikace nesmí být reprodukována (tiskem, jako fotokopie, elektronickými či jinými metodami), zpracována ani šířena bez písemného souhlasu držitele práv s výjimkou případů povolených zákonem. © Prodos 2007

ISBN 978-80-7230-303-8

„Ukončete prosím nástup, dveře se za námi zavřou a můžeme vyrazit!“ Ale pozor, nejsou to dveře od vaší třídy. Jsou to dveře od pohádkového autobusu, dvířka od moudrosti pana Ezopa, průsvitný závěs od komnat paní Poezie. Je to brána od města Kocourkova, tajný vchod do říše Fantazie i lodní můstek na palubu lodi jménem Dobrodružství. Jsou to zkrátka vrátka do téhle čítanky…

Čísla Vítězslav Nezval Jednička byla jednou jedna bednička Dvojka nebyla to bednička byla to sojka Tři to sem nepatří Čtyřka před sojkou se otevřela dvířka Pětka není to sojka je to Bětka Šest práci čest! Sedm Bětka vyšla před dům Osm nasypat kosům Devět přišel k ní medvěd Desítka vážná svatební nabídka Padesát nech se Bětko učesat Stovka našla se švábí krovka Při sto jedničce bylo zase všecko v bedničce! Básník v množném čísle

Školní v ýlet do pohádkové říše Vážení sečtělí cestující, vítejte v našem pohádkovém autobusu! Jménem naší cestovní kanceláře vás zdravím a budu vám dělat průvodce pohádkovou říší. Někdo by si myslel, že pohádky jsou pro mr­ ňata. Ale to by byl na velikém omylu! Pohádky si odjakživa vyprávěli i dospělí a za­kleli do nich všechna svoje přání i strach. Proto jsou pohádky tak často docela strašidelné. Jako třeba ty od bratří Grimmů, sesbírané v Německu. Vy se v čítance seznámíte s jejich pohádkou Smrt kmotřička. To ve Francii měli pohádky veselejší, jako je například ta o kocourovi v botách. Tradiční pohádka má svá pravidla, která se utvářela po dlouhá staletí. Některá určitě znáte – třeba že v pohádkách se objevují nadpřirozené postavy a kouzelné předměty. Také se v nich vyskytují magická čísla – věděli byste, jaká to jsou? Stačí si vzpomenout, kolik bratrů se v pohádkách vydává do světa, kolik je krkavců, za kolikero horami se skrývá zámek a kolikamílové jsou pohádkové boty. K pohádkám také patří šťastný konec. Když někdo vymýšlí pohádku novou, umělou, měl by mít tato pravidla na paměti. Jak se pohádka vyvíjela, měnila podobu, a některé příběhy bychom dnes za pohádku ani neoznačili. Třeba proto, že se v nich neděje nic nadpřirozeného, nebo že končí smutně... Klasické pohádky už dobře znáte, proto se v čítance seznámíte s těmi neobvyklejšími. Najdete tu dojímavý příběh od pana Andersena. To byl dánský spisovatel, který psal velice krásné a často hodně smutné pohádky. Přečtete si, jak může vypadat pohádka v romském podání a dvě české lidové pohádky si dokonce budete moci i zahrát. Některé pohádkové postavy poznáte trochu jinak – v básničkách Pavla Šruta. Já vám na té napínavé cestě přeji pevné nervy, nějakou tu kouzelnou babičku a hlavně, ať se máte – inu, jako v pohádce. Totiž jako v té veselé se šťastným koncem.

Pravda o vlkovi a Karkulce Pavel Šrut Vlk není kruté zvíře, snad jenom v pohádkách, jen na papíře jde z něho strach. A má tak velkou tlamu a velké smutné oči, protože bajky šíří fámu, že v lese na Karkulku skočí. Věřte mi, jsou to tlachy a proti drbům není lék. Proto je vlk tak plachý – a lesy plné Karkulek. Veliký tůdle

Hejkal Pavel Šrut Pražským klukům na výletě pravil hejkal: „Poslechněte, mé jméno zní správně hýkal! Už dvakrát jsem podotýkal, a teď žádám výslovně, mluvte, prosím, spisovně. Když slyším to vaše ej – bejvám zlej a divokej!“ Veliký tůdle

O Pánu Bohu Božena Němcová / česká lidová pohádka Jedenkráte šel Petr velmi zamyšlen vedle mistra svého, až tu najednou povídá: „Pane, musí to přece krásná věc být, být Pánem Bohem; kéž bych jen půl dne byl Pánem Bohem, pak bych zase rád byl Petrem.“ Ježíš se usmál a povídá: „Staň se ti dle vůle, od té chvíle až do večera jsi jako Pán Bůh.“

Docházeli právě k jedné vesnici, z níž vyhánělo selské děvče stádo hus. Vyhnavši je na louku, pospíchalo zase ke vsi. „Hej, děvče, což necháš ty husy samotny a nebudeš je pást?“ ptá se Petr děvčete. „I co bych já dnes husy pásla, vždyť je u nás posvícení,“ odseklo děvče. „A kdože je bude pást?“ ptá se Petr dále. „Dnes je musí Pán Bůh pást,“ odpovědělo děvče a pospíchalo k vesnici. „Nuž Petře, musíš pást,“ řekl Ježíš Petrovi s usmíváním. Petr se zdráhal, vymlouval se, že to byl jen žert, ale Ježíš nedbal na jeho vymlouvání, chtěj neb nechtěj musil pást, a Ježíš šel zatím do vesnice na posvícení. Od té doby nikdy více nechtěl být Petr Pánem Bohem. Velká kniha pohádek

Jak stařeček měnil , až vyměnil pohádku Františka Bartoše volně upravil a zdrama­tizoval Radek Malý Vypravěč: Koupal se bohatý kupec v řece, dostal se do hlubiny a tonul. Šel kolem stařík, sedláček-sivoušek, uslyšel křik, přispěchal a kupce z vody vytáhl. Kupec nevěděl, jak se staříkovi odměnit: pozval ho k sobě do města, pohostil ho skvěle a daroval mu kus zlata jako koňská hlava. Sedlák vzal zlato a šel domů, když vtom naproti němu žene koňař celé stádo koní: Koňař: Vítej, stařečku, odkud tě bůh vede? Stařeček: Z města, od bohatého kupce. Koňař: A copak ti kupec dal? Stařeček: Kus zlata jako koňská hlava. Koňař (mne si bradu): Dej mi zlato a vyber si nejlepšího koně. Stařeček: Dobrá, zlato je těžké a kůň jde po vlastních. (vybírá koně) Dej mi tohoto. Vypravěč: Stařík si vybral nejlepšího koně a šel svou cestou. Vtom potkal pastýře s voly. Pastýř: Pozdrav pánbůh, staříku, odkud je tvoje cesta? Stařeček: Z města, od kupce. Pastýř: A co ti kupec dal? Stařeček: Kus zlata jako koňská hlava. Pastýř: A kam se podělo to zlato? Stařeček: Vyměnil jsem je za koně. Pastýř: Aha… Vyměň mi koně za volka, kterého jenom chceš. Stařeček: Proč ne? Pro koně bychom stejně neměli dost místa. (vybírá vola) Dej mi třeba tohoto.

Vypravěč: Stařík si vybral nejlepšího volka a šel svou cestou dál. Naproti němu žene ovčák své stádo. Ovčák: Vítej, staříku, odkud tě bůh vede? Stařeček: Od bohatého kupce z města. Ovčák: A co ti kupec dal? Stařeček: Kus zlata jako koňská hlava. Ovčák: A kde je zlato? Stařeček: Vyměnil jsem je za koně. Ovčák: A kůň kde? Stařeček: Vyměnil jsem ho za volka. Ovčák: Vyměň mi vola za berana, kterého chceš. Stařeček: Vyměnil jsem koně, vyměním i volka. (vybírá berana) Ten se mi líbí, toho si vezmu. Vypravěč: Jde stařík s beranem a naproti němu si to vykračuje podomní obchodník s nůší na zádech. Obchodník: Pěkně vítám, staříku, odkud se trmácíš? Stařeček: Od bohatého kupce z města. Obchodník: To ti jistě kupec něco dal… Stařeček: Baže dal. Kus zlata jako koňská hlava. Obchodník: A kde je zlato? Stařeček: Vyměnil jsem je za koně. Obchodník: Ani koně nevidím… Stařeček: Vyměnil jsem ho za volka. Obchodník: Vidím jenom berana… Stařeček: Toho jsem za volka vyměnil.

Obchodník: Co bys počal s beranem! Vyměň mi ho za jehlu. Uděláš stařence radost a jehlu nemusíš krmit. Víš, kolik takový beran spase? Stařeček: (přemýšlí) Asi máš pravdu. Vyměnil jsem volka, vyměním i berana. (vybírá z nůše jehlu) Tuhle si vezmu. Vypravěč: Stařík poděkoval, strčil jehlu do kapsy a šel domů – už to měl jen kousek. Chtěl si zkrátit cestu, tak zezadu přelézal plot a jehla mu z kapsy vypadla. Stařenka mu vy­běhla naproti. Stařenka: Ach, můj holoubku! Já bych se bez tebe utrápila. Nu, vypravuj, jak se poměl u kupce? Stařeček: Poměl jsem se. Kupec mě pěkně pohostil. Stařenka: A dal ti něco? Stařeček: Kus zlata jako koňská hlava. Stařenka: Tak to jsme bohatí a už nikdy nebudeme muset pracovat. Kde je zlato? Stařeček: Vyměnil jsem ho za koně. Stařenka: Ten se bude v hospodářství hodit. Ale kde je? Stařeček: Vyměnil jsem ho za volka. Stařenka: I volek nám pomůže v hospodářství. A kam se poděl volek? Stařeček: Vyměnil jsem ho za berana. Stařenka: Beran trká. Věřím, že také jeho jsi vyměnil. Stařeček: Ba, vyměnil. Chtěl jsem ti přinést dáreček, tak jsem ho vyměnil s obchodníkem za jehlu. A jak jsem přelézal plot, jehla se mi ztratila. Stařenka: Nu, chvála bohu, můj holoubku, že ty sám ses vrátil. Pojďme do jizby ve­ čeřet. Vypravěč: A nyní žijí staroušek se staruškou šťastni i bez zlata.

O dvou kmotrech Milena Hübschmannová / romská pohádka Byli dva kmotři, práci neměli, a tak povídá jeden: „Nasbírám kosti, nadělám z nich hřebeny a budu je prodávat.“ „A já půjdu prodávat provazy.“ Za pár dní se potkali, každý s pytlem na zádech. „Jaj, kmotříčku, kdybys věděl, kolik jsem nadělal provazů!“ „Jaj, kmotříčku, kdybys věděl, kolik jsem nadělal hřebenů!“ „Co kdybychom si to vyměnili, kmotře?“ „Vyměníme.“ Přijdou domů, první rozváže pytel, kouká, hřebeny? To nejsou hřebeny, ale dřevo! Druhý přijde domů, taky dřevo. Jaj, napálil jsem kmotra a kmotr napálil mě. Sejdou se druhého dne: „Když jsme si ty naše majetky tak hezky vyměnili, co abychom šli spolu do světa hledat práci?“ „Proč ne.“ Jdou dlouhou cestou, přijdou k jedné gádži. „Nemáte tu pro nás práci, paní?“ „Jestli jste pořádní lidé, dám vám práci.“ Jednoho kmotra poslala pást krávy, druhému dala kydat hnůj. Krávy se Romovi rozběhly, nestačí za nimi utíkat, večer je přižene domů celý schvácený. Druhý dřel od rána do večera v maštali jako kůň. Po práci se ptá jeden druhého: „Tak co, kmotře, jak se ti páslo?“ „Co ti budu povídat, mám krávy tak vyštudované, že samy vědí, kam mají jít, bučí tence jako andělé, celý den jsem při nich spal. A co ty?“ „Ani se neptej, koně mám školované, že chodí na záchod jako učitelé, a já koukal celý den na televizi.“ „Co kdybychom si to, kmotříčku, vyměnili?“ „Proč ne.“ Příští den ten, co před tím dřel v maštali jako kůň, utíkal teď jako blázen za kravami, a ten, co utíkal jako blázen za kravami, dřel teď v maštali jako kůň. Večer se sejdou a povídají: „Když jsme si při té naší práci tak pěkně odpočinuli, co abychom se šli podívat dál?“ A tak se vydali jinam do světa. Jdou s pánembohem a přijdou k jedné hluboké jámě. „Kmotře, v té jámě budou určitě koruny,“ povídá jeden. „Vypadá to na to, kmotře. Víš co, ty jsi chytřejší, skoč se tam dolů podívat.“ Dobrá, první kmotr spustil druhého kmotra dolů do jámy. Peníze tam nebyly. Kmotr volá: „Hej, kmotře, posílám ti pytel peněz!“

10

Ale schoval se do pytle sám. Druhý kmotr tahá, tahá, Bože, ty peníze jsou těžké. Pěkně to kmotr nacpal! Vytáhne pytel: Peníze si vezmu, kmotra tam nechám, sbohem, kmotře, zaplakal, bude mi po tobě smutno. Hodil pytel přes rameno, vleče ho domů. Přijde do lesa. Aspoň se podívám, jak ty peníze vypadají. Otevřel pytel, kmotr leze ven. „Jeje, kmotr! To jsem rád, že zase vidím tebe!“ „Tak se zdá, že na tom nejsme o nic líp.“ „Co nám zbývá, půjdeme domů.“ Šli tedy domů a žijou, jak se dá. Romské pohádky

gádžo/gádži – romské označení pro muže/ženu z neromského prostředí

Smrt kmotřička bratři Jacob a Wilhelm Grimmové / německá pohádka Jeden chuďas měl dvanáct dětí a musel se ve dne v noci lopotit, aby jim mohl dát aspoň chleba. A když se mu narodilo třinácté, to už v své bídě nevěděl kudy kam. A tak se rozběhl na silnici, že prvního, koho potká, poprosí dítěti za kmotra. První, koho potkal, byl sám Pánbůh, ten už věděl, co má nebožák na srdci, a promluvil k němu: „Je mi tě líto, chuďasi, půjdu tvému děcku za kmotra a budu se o ně starat, aby bylo na světě šťastné.“ Otec se zeptal: „A kdopak jsi?“ „Jsem Pánbůh.“ „To já tě za kmotra nechci,“ řekl muž, „protože bohatým dáváš a chudáky necháváš o hladu.“ A obrátil se a šel dál. Tu k němu přistoupil ďábel a povídá: „Co bys ještě dál hledal! Když vezmeš za kmotra mne, dám tvému děcku tolik zlata, že se v něm bude topit, a všechny rozkoše světa nádavkem.“ Muž se zeptal: „A kdopak jsi?“ „Jsem ďábel.“ „To já tě za kmotra nechci,“ povídá muž, „ty jenom lidi mámíš a svádíš.“ Šel dál, až k němu přistoupila kostlivá Smrt a povídá: „Vem si za kmotru mne.“

11

Muž se optal: „A kdopak jsi?“ „Já jsem Smrt, co všechny lidi srovná.“ „Ty jsi ta pravá,“ zvolal muž, „bereš všecky napořád, neděláš rozdíl mezi bohatým a chudým. Ty půjdeš synkovi za kmotru.“ „Udělám z něho bohatého a slavného muže,“ odpověděla Smrt, „neboť kdo má za přítelkyni mne, ten nemůže mít nedostatek.“ Muž ještě dodal: „Křtiny budou příští neděli, prosím tě, přijď včas.“ Smrt se dostavila podle svého slibu a byla dítěti za kmotru, jak se sluší a patří. Když chlapec dorostl v mládence, jednoho dne, kde se vzala, tu se vzala, stála kmotra ve světnici a přikázala mu, aby šel s ní. Odvedla ho do lesa, ukázala mu jednu bylinu, co tam rostla, a povídá: „Teď dostaneš svůj dárek do vínku. Udělám tě slavným lékařem. Když tě zavolají k nemocnému, pokaždé se ti zjevím u jeho postele: Budu-li stát v hlavách, můžeš směle říct, že ho brzy vyléčíš, a jak mu potom podáš užívání z oné byliny, nemocný se uzdraví. Ale budu-li stát nemocnému v nohách, tedy už je můj a ty musíš přiznat, že už není pomoci a že ho žádný lékař na světě nezachrání. Ale chraň se, abys tu bylinu použil proti mé vůli, bylo by s tebou zle.“ Netrvalo dlouho, a z milého mládence byl nejslavnější lékař na světě. „Jen se na nemocného podívá, a hned ví, jaké to s ním je, uzdraví-li se, či musí-li umřít,“ tak se o něm vyprávělo, a z daleka široka přicházeli lidé, brali ho k nemocným a dávali mu tolik peněz, že byl zakrátko boháčem. Stalo se však, že onemocněl král, a lékaře zavolali, aby pověděl, může-li se uzdravit. Ale jak přistoupil k lůžku, viděl, že Smrt stojí nemocnému v nohách a že pro něj už

12

není léku. Lékař už se chystal vyjít a oznámit svůj nález princezně a dvořanům, vtom ho však napadlo: Co kdybych Smrt přece jednou obelstil! Vím, že mě za to nepochválí, ale když jsem její kmotřenec, pro jednou jistě přimhouří oko. Zkusím to. A tak ne­ mocného nadzvedl a položil ho obráceně, takže Smrt mu teď stála v hlavách. Potom dal užívat bylinky a králi se hned ulevilo a uzdravil se. Smrt potom přišla k lékaři, zle se na něho mračila, pohrozila mu prstem a řekla: „Tys mě ošidil. Tentokráte ti to prominu, protože jsi můj kmotřenec, ale jestli se tak opo­vážíš ještě jednou, zaplatíš to životem: jako náhradu si vezmu tebe samého.“ Brzy potom se těžce rozstonala králova dcera, jeho jedináček. Král plakal ve dne v noci, div mu oči neosleply, a dal vyhlásit, kdo mu dceru zachrání od smrti, ten se stane jejím manželem a zdědí korunu. Když mladý lékař přišel k lůžku nemocné, viděl, že jí Smrt stojí v nohách. Měl si připomenout varování své kmotry a podruhé se nepokou­ šet, ale princeznina krása mu popletla hlavu, a když si představil to štěstí, že by se mohl stát jejím manželem, nedbal už o nic jiného. Neviděl, že na něho Smrt hněvivě zahlíží, že zvedá ruku a hrozí mu kostlivou pěstí. Zvedl nemocnou a položil ji hlavou tam, kde předtím spočívaly nohy. Potom jí podal svůj lék, a princezně hned zrůžověly tváře a pro­budila se k životu. Smrt, podruhé ošizená o svou kořist, dlouhými kroky přišla k lékaři a povídá: „Teď je s tebou konec, teď jsi na řadě ty!“ Popadla ho svou ledovou rukou tak tvrdě, že se nevzmohl na odpor, a zavedla ho do své podzemní jeskyně. Tam uviděl hořet tisíce a tisíce svící v nedohledných řadách, některé velké, jiné poloviční, jiné už malé. Každou chvilku některé zhasínaly a jiné se zas rozžínaly, takže se zdálo, jako když plamínky ustavičně přeskakují sem tam a mění místo. „Vidíš,“ řekla Smrt, „to jsou svíce lidských životů. Ty velké náleží dětem, ty poloviční mužům a ženám v nejlepších letech, ty malé starcům. Ale i děti a mladí lidé často mají už jen malou svíčičku.“ „Ukaž mi svíci mého života,“ poprosil lékař a doufal, že bude ještě hezky velká. Jenže Smrt ukázala na maličký oharek, který byl už na zhasnutí, a řekla: „Vidíš, tady je.“ „Ach kmotřičko,“ polekal se lékař, „prosím vás, zapalte mi novou, udělejte mi to kvůli, ať si mohu na světě pobýt, stát se králem a manželem té krásné princezny!“ „To nemohu,“ odpověděla Smrt. „Než se rozsvítí nová svíce, musí nejdříve některá zhasnout.“ „Tak mi tu starou nastavte, nasaďte ji na novou, ta od ní hned chytne a bude hořet dál, až tenhle oharek dohoří,“ žadonil lékař. Smrt se stavěla, jako by chtěla jeho přání splnit, a sáhla po nové velké svíci. Ale protože ho chtěla potrestat, úmyslně se při nastrkování přehmátla, ohareček se překotil a zhasl. V tom okamžení klesl lékař k zemi a sám teď byl kořistí Smrti. Pohádky bratří Grimmů

13

Kocour v botách Charles Perrault / francouzská pohádka Jeden mlynář odkázal svým třem synům ja­ko jediný majetek mlýn, osla a kocoura.­ Roz­dělili se brzo. Nevolali k tomu ani no­ tá­ře, ani advokáta, ti by beztoho chudé­ dě­ dictví brzy pohltili. Nejstarší si vzal mlýn, pro­střední osla a na nejmladšího zbyl jen kocour. Mrzelo ho, že dostal tak hubený díl. „Bratři,“ pravil, „poctivě se můžeme uži­ vit jen tenkrát, když dáme podíly dohro­ mady. Podívejte se na mne, až sním kocoura a udělám si z jeho kůže čepici, nezbude mi než umřít hlady.“ Kocour to všechno slyšel, ačkoli se stavěl, že neposlouchá, a pravil vážně a oprav­ dově:­ „Nermuť se, můj pane. Stačí, když mi dáš pytel a pár nových bot, aby se mi dobře chodilo v křoví, a uvidíš, že jsi nepochodil tak špatně, jak si myslíš.“ Ačkoli na to jeho pán tuze nespoléhal, přece si všiml, co obratných kousků dokáže kocour při chytání myší a krys, jak se umí věšet za nohy, schovat do mouky a dělat mrtvého, i nepochyboval, že mu v nouzi bude dobrý. Když kocour dostal, co si přál, obul si hezky boty, přes rameno si hodil pytel, provázky od něho si přidržel předními tlapkami a vydal se do ohrady, kde byly houfy králíků. Do pytle dal otruby a mlíčí, natáhl se na zemi jako mrtvý a čekal, až nějaký malý králík, neznalý ještě úskoků tohoto světa, vleze do pytle, aby se najedl těch dobrot. Sotva si lehl, už měl úspěch: mladý nerozvážný králík vlezl do pytle, kmotr kocour hned zadrhl provázky, králíka už nepustil a bez milosti ho utratil. Byl na svou kořist pyšný. Odebral se ke králi a žádal o slyšení. Dovedli ho nahoru do komnat Jeho Veličenstva. Kocour se králi hluboce uklonil a pravil: „Tady máte, pane králi, králíka z ohrady pana hraběte z Kočárova (tohle jméno zalíbilo se mu dát svému pánovi), pověřil mě, abych vám ho od něj přinesl darem.“ „Řekni pánovi,“ odvětil král, „že mu děkuji a že mi udělal radost.“ Jindy se zase kocour schoval do obilí, pytel držel stále otevřený, a když dovnitř vletěl párek koroptví, zadrhl provázek a obě chytil. Pak je donesl králi jako předtím ­králíka­ z ohrady. Král párek koroptví opět s radostí přijal a kázal mu dát spropitné.

14

Tak si kocour vedl dva tři měsíce a čas od času přinášel králi zvěř z honitby svého pá­na. Jednou se dozvěděl, že se má král vydat na projížďku po břehu řeky se svou dcerou, nejkrásnější princeznou na světě. I pravil svému pánu: „Chceš-li se řídit mou radou, štěstí tě nemine. Stačí, když se budeš koupat v řece na místě, které ti ukážu, a ostatní necháš na mně.“ Hrabě z Kočárova udělal, co mu kocour poradil, a nestaral se o to, k čemu to bude dobré. Zrovna když se koupal, jel kolem král. Kocour ze všech sil spustil křik: „Pomoc! Pomoc! Můj pán, hrabě z Kočárova, se topí!“ Na ten křik vystrčil král hlavu z kočáru. Poznal kocoura, který mu už tolikrát přinesl zvě­řinu. I rozkázal, aby panu hraběti z Kočárova rychle běželi na pomoc. Zatímco ubohého hraběte tahali z vody, kocour se přiblížil ke kočáru a řekl králi, že jeho pánovi, zrovna když se koupal, zloději ukradli šaty, ačkoli prý křičel, co mohl: „Zloději! Zloději!“ Ty šaty však čtverák kocour schoval pod balvan. Král hned poručil hodnostářům garderoby, aby panu hraběti z Kočárova přinesli ty nejkrásnější šaty. Sám zahrnul hraběte tisícerými lichotkami. Krásné šaty od krále­ do­ daly hezkému vzezření pana hraběte ještě většího lesku (byl to opravdu švarný junák). Královská dcera v něm našla zalíbení. A stačilo, aby se na ni hrabě z Kočárova dvakrát nebo třikrát s náramnou úctou a s trochou něhy zadíval, a hned se do něho k zbláznění­ zamilovala. Král si přál, aby k nim vstoupil do kočáru a projel se s nimi. Kocour měl velkou ra­ dost, jak se mu všechno daří. Honem předběhl královský kočár a řekl vesničanům, kteří sekali louku: „Milí sekáči, jak neřeknete králi, že louka, kterou sečete, patří panu hraběti z Kočárova, dám vás na kaši rozsekat!“ Král se opravdu zeptal sekáčů, čí ta louka, kterou sečou, je. „Pana hraběte z Kočárova,“ volali všichni, měli z kocourovy pohrůžky strach. „Máte to hezký lán země,“ pravil král panu hraběti z Kočárova. „Jak ráčíte vidět, Výsosti,“ odvětil hrabě. „Ta louka mi rok co rok hodně vynáší.“ Kmotr kocour běžel stále napřed a narazil na žence. Řekl jim: „Milí ženci, jak neřeknete králi, že tohle obilí patří panu hraběti z Kočárova, dám vás na kaši rozsekat!“ Po chvilce dojel král a chtěl vědět, čí všechno to obilí je. „Pana hraběte z Kočárova,“ odvětili ženci. Krále to náramně potěšilo a hraběte také. Kocour běžel před kočárem a každému, koho potkal, řekl totéž, co sekáčům a žencům. A tak se král ohromným statkům pana hraběte z Kočárova nestačil divit. Konečně došel kmotr kocour ke krásnému zámku. Pánem zámku byl lidožrout, v ce­ lém světě nebylo většího boháče nad něj: k tomu zámku patřily všechny pozemky, po nichž se král zrovna projížděl. Kocour chtěl vyzvědět, kdo ten lidožrout je a co umí. I žádal o slyšení, že prý nechce kolem zámku projít jen tak, že chce být poctěn a složit pánovi poklonu. Lidožrout ho přijal tak zdvořile, jak jen lidožrout může, a vybídl ho, aby si odpočinul.

15

„Povídá se,“ pravil kocour, „že se umíte proměnit v jakékoliv zvíře, třeba ve lva nebo ve slona.“ „To je pravda,“ odvětil zhurta lidožrout, „a abych to dokázal, dávejte pozor, hned ze mne bude lev!“ Kocour, vida před sebou najednou lva, tak se poděsil, že byl hned na střeše, ne bez námahy a nebezpečí, neboť boty se k procházce na střeše sotva hodí. Po chvilce, když kocour viděl, že lidožrout na sebe vzal opět pravou podobu, slezl ze střechy a přiznal se, že měl notný strach. „Dále se říká,“ pravil, „ale mnoho tomu nevěřím, že se umíte proměnit v to nejmenší zvířátko, například v myš. Přiznám se, že to pokládám za nemožnou věc.“ „Za nemožnou věc?“ opáčil lidožrout. „Uvidíte!“ A v tom okamžiku se proměnil v myš. Myš se začala prohánět po podlaze, a jak ji ko­cour uhlídal, skočil po ní a snědl ji. Zatím král spatřil lidožroutův krásný zámek a chtěl se tam zastavit. Jak uslyšel kocour rachotit kočár na padacím mostě, běžel jim naproti a pravil králi: „Vaše Veličenstvo, pěkně vás vítám na zámku pana hraběte z Kočárova!“ „Cože, pane hrabě,“ zvolal král, „ten zámek je také váš? Neznám krásnějšího nádvoří a skvělejších budov. Pojďme se podívat dovnitř, je-li vám to po chuti.“ Hrabě podal ruku mladé princezně a za králem, který vešel první, vstoupil do ohrom­ né­ho sálu. Tam našli bohatě prostřené stoly. Lidožrout je přichystal pro své přátele, měli ho zrovna ten den navštívit. Ale neodvážili se dovnitř, když tam viděli vstoupit sa­mého krále. Král byl okouzlen přednostmi pana hraběte z Kočárova, jeho dcera též, ta byla do hraběte celá blázen. Když král viděl, jak velkým bohatstvím hrabě vládne­, pra­vil po páté či šesté číši: „Záleží jen na vás, pane hrabě, zdali budete mým zetěm.“ Hrabě s náležitými po­klonami přijal čest, kterou mu král prokázal, a ještě toho dne se s princeznou oženil. Kocour se stal velmožem a od těch časů chytal myši jen pro zábavu. Naučení: Proto syn mlynářův tak rychlý je a hbitý v umění získat princezniny city a její mroucí zrak na sebe obrátit, že oděv, hezká tvář a mladost do třetice jsou prostředky, jež nepřehlížej více, chceš-li kdy vzbudit něžný cit. Pohádky matky husy

otruby – rozemleté slupky obilných zrn mlíčí – listy pampelišky garderoba – zásoba šatstva

16

Děvčátko se sirkami Hans Christian Andersen

Byla krutá zima; sněžilo a smrákalo se v tmavý večer: byl to také poslední večer v roce, sil­vestrovský večer. A v té zimě a v té tmě chodilo po ulici chudé děvčátko, prostovlasé a bosé. Sice když odcházelo z domova, mělo na nohou pantofle, ale bylo mu to málo plat­né! Byly velké, nosila je naposledy jeho maminka, tak velikánské byly. A když děvčát­ ko po­spíchalo přes ulici, kterou se tryskem hnaly mimo ně dva vozy, ztratilo je. Jeden panto­fel již nenašlo, s druhým utekl jakýsi chlapec pokřikuje, že se mu hodí za kolébku, až bude mít jednou děti. A tak děvčátko chodilo po ulici bosé, s nožkama zčervenalýma a promodralýma zimou. V staré zástěrce mělo hromádku sirek; jeden svazeček drželo v ruce. Nikdo si za celý den nic od ní nekoupil; nikdo jí nedal jediný haléř. Chodila ulicemi hladová a promrzlá, vypadala, chuděrka, velmi zakřiknutě. Sněhové vločky jí padaly na dlouhé zlatavé vlás­ky, jež se jí na šíji krásně vlnily, ale děvčátko nemyslelo vůbec na to, jak je hezké. Ze všech oken zářilo světlo a až na ulici překrásně voněla husí pečeně – vždyť byl silvestrovský večer! Na to teď děvčátko myslelo. V zákoutí dvou domů, z nichž jeden vyčníval do ulice o kousek víc než druhý, se děvčátko schoulilo. Stáhlo nohy pod sebe, ale přesto mrzlo ještě více než dříve. Domů se však neodvažovalo, vždyť neprodalo ani jedinou sirku a neutržilo jediný haléř. Tatínek

17

by jí nabil a doma je také zima, mají sotva střechu nad hlavou a vítr jim hvízdá světnicí, třebaže nejhorší škvíry ucpali slámou a hadry. – Ručky měla mrazem téměř ztuhlé. Ach, jak by bylo hezké, zahřát si je nad sirkou! Kdyby tak vytáhla jednu ze svazečku, rozškrtla ji o stěnu a zahřála si prsty… Vytáhla jednu, škrt – jak zajiskřila, jak hoří! Hořela teplým jasným plamenem, jako svíčička, když držela kolem ní ruku. Jaké to bylo podivuhodné světlo! Děvčátku se zdálo, že sedí u velkých železných kamen s lesklými mosaznými kuličkami a mosazným komínkem; hořelo v nich překrásně, a jak hřála! Ach – děvčátko již natahovalo nožky, aby si je také ohřálo – vtom plamen zhasl. Kamna zmizela – děvčátko sedělo na chodníku s oharkem dohořelé sirky v ruce. Rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila, a jak její záře dopadala na zeď, zeď se stala průhlednou jako závoj: děvčátko jí vidělo do světnice. Stál tam stůl prostřený zářivě bílým ubrusem a jemným porcelánem a na něm překrásně voněla pečená husa nadívaná švestkami a jablky! A co bylo ještě nádhernější – husa vyskočila z mísy, kolébala se po podlaze s vidličkou a nožem v hřbetě a zamířila přímo k chuděrce děvčátku. Vtom sirka zhasla a děvčátko vidělo zas jen masivní studenou zeď. Rozškrtlo další sirku. A pojednou se octlo pod překrásným vánočním stromkem. Byl ještě větší a ještě vyzdobenější než ten, který vidělo letos o Vánocích skleněnými dveřmi u bohatého kupce. Na jeho zelených větvích hořelo na tisíce svíček a shlížely odtamtud na děvčátko pestré ozdůbky, jako jsou ty, jež zdobí výkladní skříně. Děvčátko po nich natáhlo obě ruce – vtom sirka zhasla, vánoční světýlka však stoupala výš a výš – děvčátko vidělo, jak jsou z nich jasné hvězdy na nebi – jedna z nich teď padá a kreslí po obloze dlouhou ohnivou čáru. „Někdo umírá!“ řeklo si děvčátko, neboť babička – jediný člověk, který k ní byl hodný, ale která již umřela – říkávala: „Když padá hvězda, odchází nějaká duše k Bohu.“ Děvčátko znovu rozškrtlo o zeď sirku; zazářila a v její záři se mu objevila babička – ne­ smírně jasná, zářící, přívětivá a předobrá. „Babičko!“ zavolalo děvčátko. „Vezmi mě s sebou! Já vím, že zmizíš, až sirka dohoří – zmizíš jako ta teplá kamna, jako ta krásná husí pečeně a jako ten nádherný vánoční stro­ mek!“ – a rychle rozškrtlo všechny zbylé sirky ze svazečku, chtělo si babičku podržet co nejdéle: a sirky vydávaly takovou záři, že bylo jasněji než za bílého dne. Ještě nikdy ne­ byla babička tak hezká a tak velká. Vyzdvihla si děvčátko do náruče a letěly spolu v lesku a radosti vysoko, převysoko; tam již nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost – byly u Pánaboha! Ale v zákoutí u domu sedělo za mrazivého rána děvčátko s červenými tvářemi, s úsměvem na rtech – a bylo mrtvé; zmrzlo v poslední večer starého roku. Novoroční jitro se roz­břesklo nad mrtvolkou sedící tam se sirkami, jejichž jeden svazeček byl téměř vyškrtán. „Chtěla se ohřát,“ říkali lidé. Ale nikdo nevěděl, co krásného děvčátko vidělo a v ja­ kém jasu odešlo s babičkou do radostí nového roku. Pohádky a povídky

18

Básnička o duze Daniela Fischerová Mrholí a voní vzduch Vezmi sedm různých tuh Namaluj si sedm pruhů sedm pruhů do půlkruhu sedm barev sedm stuh A máš na obrázku duhu! Nejduhovatější duhu ze všech duhovatých duh Duhové pohádky

Jak se Slunko strašně nudilo Daniela Fischerová Kdysi dávno byla doba, kdy vůbec žádné barvy nebyly. Svět teprve vznikal a byl bezbarvý jako kapka vody, jako čiré sklíčko a jako samo nicovaté nic. Nad Zahradou plulo smutné Slunko a příšerně se nudilo. „No nazdar!“ říkalo si v duchu. „Co je tohle za svět? Kdo na to má koukat? Je to otrava.“ A mělo pravdu, byla tady nuda k ukousání. Na bezbarvé jabloni visela bezbarvá jablka a bezbarvá jablka měla i úplně bezbarvou chuť. „To má být nějaká Zahrada? To nic tam dole?“ zívlo Slunko. „To je špatný vtip, a žádná Zahrada!“ A unuděně plulo tam a zpátky, unuděně tam a namíchnutě zpátky, nakvašeně tam a otráveně zpátky… Mělo dlouhou chvíli a svět ho netěšil. „Kdybych si aspoň mohlo s něčím pohrát! Aha! Co kdybych udělalo vítr? Zahraju si s ním na honěnou a třeba bude trošku veselo.“ A udělalo vítr. Vítr lítal zahradou jak štěně. Jenže ani vítr neměl barvu. Nebyl vidět, jen tak tiše šustil listím a byla to ještě větší otrava než dřív. „Dost!“ zavřelo Slunko oči. „S tím větrem to nebyl dobrý nápad. Udělám to jinak. Spustím mlhu a budu si hrát na schovávanou.“ Na Zahradu padla hustá mlha. Ale to byl ještě mizernější nápad. Zahrada zmizela a svět vypadal tak ztraceně a bledě, že se nad ním Slunko dalo do breku. „De, já tu debudu!“ huhlalo skrze slzy. „Je tu duda! Tohle je dejduddější svět ze všech duddých světů a já už tu debudu ani bidutu!“

19

Nad Zahradou rázem spustil liják. Byla to hotová průtrž mračen, ale pak se Slunko vybrečelo a utřelo si nos. „Jak to bluvíb?“ okřiklo se přísně. Pořádně se vysmrkalo a okřiklo se znovu: „Totiž chci říct: Jak to mluvím? Slunko Slunko! Ty jsi ale kňoura! Fuj!“ A protože bylo na světě samo, muselo si taky samo dávat rozumy. „Okamžitě přestaň bulit jako bulík,“ zahrozilo si zlatým prstem, „to je nanic! Radši koukej něco vymyslet!“ Zamžouralo skrz jiskřivou slzu a pokusilo se o úsměv. A vtom se stalo něco nevídaného. Déšť přestal. Na nebi se rozklenula duha. Byla to první duha světa a byla prostě nádherná. „Jé!“ udělalo Slunko vyjeveně. A pak ještě jednou: „Jé!“ Duha plula nad bezbarvým světem jako zázrak a hrála sedmi zářivými barvami. Slunko vyvalilo oči. Ale pak se mu rozsvítilo a ono se plesklo do čela. „Jasně! To je přece ono! To jsem ale Slunko truhlík, že mě to nenapadlo dřív!“ Spletlo si z hrsti paprsků cůpek a ze štětičky byl malý štěteček. Zkusmo ho omočilo v červené barvě duhy a omalovalo několik mráčků. „No ne!“ řeklo, když si prohlédlo svůj výtvor. „To vůbec nevypadá špatně. Budu jim asi říkat červánky.“ A pak si omočilo štěteček v oranžové a přetáhlo meruňky a broskve, žlutou vybarvilo pampelišky, zelenou trávu, listí na stromech a špenát, bleděmodrou pomněnky a nebe, tmavomodrou chrpy, studánku a rybník… Až nakonec smočilo v poslední barvě jenom vlásek a zvlášť jemňounce a něžně vybarvilo fialky. To se ví, byla to dřina. Slunko bylo celé uhřáté. Ale nedalo si pokoj, dokud neměl barvu každý drobeček. „Ták!“ vydechlo pyšně a umylo si štětec. „Prokouklo to. Kdepak, já nejsem nemehlo, nejsem hloupé, líné Slunko. Je to paráda.“ Dívalo se po barevném světě a svět se mu zdál krásný. Ale tak to bývá. Svět se nám líbí, když si ho sami nějak zkrášlíme. „Konečně je na co koukat!“ prohlásilo Slunko, ale pak se rozpomnělo na čas a podivilo se. „To je hodin! Že mi ten den ale utekl!“ Honem se ťuklo do zlatého čela: „Aha! Vždyť já jsem pracovalo! No vida, nemělo jsem vůbec čas se nudit. A jdu spát.“ A tak vznikla duha. A tak vznikly barvy. A tak vznikla touha udělat svět hezčím, a to je moc dobře, protože jinak by tu nikdo nebyl rád. Slunko naposled přelétlo pohledem Zahradu, která teď byla doopravdy krásná, a ku­ lilo se dolů k obzoru. „Dobrou noc a nashledanou zítra!“ zamumlalo z polospánku. Stulilo paprsky do klubíčka, zhaslo nebe, zhaslo sebe a šlo spokojeně spát. Duhové pohádky

20

Bajky a všelijaké jiné poučné příběhy Jmenuji se Ezop a pocházím z doby antického Řecka. Jak vidíte, krásy jsem moc nepobral, zato rozumu a moudrosti moje kulatá hlava po­ jala víc než dost. Však si přečtete, co o mně napsali pá­no­vé Hiršal a Kolář. A že nejsem skoupý, rozhodl jsem se předávat své moudrosti dál, šířit je světem, aby se lidé nad sebou zamysleli. Lidská hloupost je sice nesmrtelná, ale trocha soudnosti a studu občas nikomu neuškodí. Pojmenovali po mně poučné příběhy, bajky, kterým se říká ezopské. Ale bajky byly na světě už dávno přede mnou! Vyprávěly se ve starém Egyptě i v Indii. Já jen dal bajkám formu a vymyslel jsem jich tolik, že se mnohé dodnes tradují. Některé dokonce tu a tam někdo zveršoval, aby se lépe pamatovaly. V bajkách, jak jsem je psal já, vždy vystupují zvířata. Na obrázku vidíte, která to bývají – nejčastěji lišky a lvi, ale také vrány, myši nebo třeba želvy. Mluví lidskou řečí a dokonce se jako lidé chovají. Není divu, protože bajka je tu proto, aby ukázala lidem jejich vlastnosti, a dělá to chytře, nepřímo, pomocí zvířecích postav. V závěru pak bajka nese poučení. Ale chytré a poučné nejsou jen bajky. Možná sami znáte různé poučné historky o chytrácích a nekňubech, o mudrcích, bláznech a hlupcích. Ostatně někdy i pohádky mají poučení – když si čítankou zalistujete zpátky, určitě je najdete. Já vám z poučných příběhů představím jeden o Enšpíglovi, šibalovi, který se potuloval středověkým Německem, a jeden o rytíři Palečkovi, dvorním šaškovi a rádci českého krále Jiříka z Poděbrad. A ovšem, nesmím zapomenout ani na příběh bráhmana a převozníka. Tak co, těšíte se? Jmenuji se Ezop a budu vám vyprávět příběhy proti lidské hlouposti…

21

Jak vrána pozdě bycha honila podle staré bajky převyprávěl Oldřich Syrovátka Letěla vrána nad poli a uviděla sedláčka. Oral pole, a když hodně zoral, chy­stal se po­­svačit. Rozvázal uzlík, vybalil krajíc chleba, ukrojil kus sýra a pustil se do jídla. Pochutnal si a na chvíli si zdříml. Ale jen zavřel oči, slétla vrána k zemi. Ucho­pila zbytek sýra do zobáku a zaletěla do lesa. Tam usedla na vysokém stromě a chy­­stala se k hos­­­tině. Ještě ani neochutnala, a už tu pod stromem stála liška. Na dálku ucítila vůni žlu­ťouč­­­ ké­ho sýra a dostala na něj laskominy. „Dobrý den, paní vráno,“ pozdravila přeuctivě liška. „Jak se daří?“ Vrá­­­­na spokojeně přivřela oči, polichoceně kývla nad liščinou zdvořilostí a chví­­li se v du­­­chu divila: Co se to jenom stalo, že je liška tak uctivá? To je nevídané, neslýchané. Ale už tu za­ se slyší úlisný hlas: „Jak jste krásná, paní vráno, jak se vám dnes nádherně třpytí peří. Až oči pře­­chá­zejí, věřte mi.“ Vrána ještě spokojeněji pokývala hlavou a blaženě se natřásla. Liš­ka se dívá mlsně vzhůru, nevidí po pravdě vránu, jen žluťoučký sýr, který sem až dolů tak přenáramně voní. Kdyby jen ta domýšlivá maličko zívla, kdyby na chvíli ote­vřela zobák, bylo by vyhráno. Jak jen to udělat? Liška usilovně pře­mýšlí a potom slad­­ce povídá: „Paní vráno, váš hlásek je jistě tak hebký jako vaše peří. Co bych za to dala, kdy­ bych­ jej uslyšela! Zazpívejte mi aspoň jednu písničku. Vyslovte jediné slůvko, ba co po­­­­vídám, jen jednu jedinou hlásku.“ Vrána se samou pýchou nadnáší, je nadmíru polichocena, točí se jak holub na bá­ni, zapomíná na sýr, myslí jen na svůj hlas, který vzbuzuje tolik obdivu. A ne­mešká už ani chvíli, najednou otevírá zobák, aby lišce – své obdivovatelce – za­zpívala. A to se ví, sýr jí ze zobáku vypadl a přímo lišce k nohám. Očka lišce ra­dostně zasvítila. Chti­vě chňapla po kořisti, a ještě než odběhla, podívala se na vrá­nu, jako by chtěla říci: „Vráno, příště pozor na lichotky! Ten kdo lichotí, obyčejně od vás něco chce a ne­ myslí to s vámi dobře. Děkuji za sýr, zítra povím, jaký byl.“ A zmizela, jako by se do ze­­mě propadla. Pozdě vrána litovala: „Kdybych jen byla mlčela, kdybych se byla nechlubila, kdybych to byla jen vě­ děla!“ Ale už bylo zbytečné naříkat – kdybych, kdybych. Vrána pozdě litovala, poz­dě bycha honila. Bajky

22

Chytrá liška Jiří Havel

Povídala časně zrána na pasece lišce vrána: „Takhle už to nejde dál! Víckrát nechci vidět sýry! Sehnala jsem ementál, a byly v něm samé díry!“ Liška řekla: „Vím, co s ním: podej sýr, já díry sním!“ Kdo bručí, je medvěd

O podivuhodném životě mudrce Ezopa , který rozuměl řeči ptáků, zvířat, hmyzu, rostlin a věcí Josef Hiršal, Jiří Kolář volně zpracovali podle starých českých textů Moudrý Ezop se narodil ve Frýgii, v malém městečku Ammoru nedaleko Tróje. Měl protáhlý, škaredý obličej, hlavu jako meloun, oči zapadlé a uhrančivé, pleť jako hlína černou, sražený krk, baňatá lýtka, placatá chodidla, ústa od ucha k uchu, břicho jako džbán a ke všemu na zádech hrb. Ale to všechno nebylo to nejhorší; Ezop navíc huhňal, breptal, koktal a nedo­vedl ze sebe vypravit souvisle jedno slovo. Avšak na druhé straně byl obdařen velkou moudrostí, chytrostí, vtipem a ve­­selostí, takže dovedl každého rozesmát a poradit i tam, kde se zdálo, že je se vším ámen a všech­ no nadobro ztraceno. O podivuhodném životě mudrce Ezopa, který rozuměl řeči ptáků, zvířat, hmyzu, rostlin a věcí

23

Kyselé hrozny ezopskou bajku převyprávěla Marie Tetourová Poslyšte, jak někdo dovede dělat z nouze ctnost. Mlsná liška často opouštěla les a potulovala se po kraji. Musela dávat velký pozor, aby ji někdo z hospodářů nezahlédl a nevyprášil jí kožich. Často zabrousila do vesnice, aby si v kurníku pochutnala na čerstvých vajíčkách. Jindy slídila v zahradách a vinicích, zvláště, když v nich dozrávaly modré a šťavnaté hrozny. Visely jí nad hlavou a ve slunci svítily jako drahokamy. Lišce se sbíhaly sliny nad tím nadělením. Opatrně se rozhlédla – nikde nikdo – vyskočila a chňapla po nejbližším hroznu. Ale běda, byl pří­ liš vysoko! Nevzdala se a zkusila to znovu. Ať skákala jak chtěla, na vytoužené hrozny nedosáhla a čelisti jí sklaply naprázdno. Bez dechu se nakonec svalila do trávy a po­ hlédla vzhůru. „Když tak na ty hrozny koukám, je dobře, že jsem jich neokusila. Vypadají sice ná­ ram­ně pěkně, ale jsou trpké a kyselé, ještě bych si zkazila žaludek,“ ohrnula liška nos a šla pryč, ani se neohlédla. Raději haněla to, co mít nesměla… Ezopovy bajky

Liška a hrozny Ivan Andrejevič Krylov Jedenkrát liška měla hlad tak hrozný, že zaběhnout si troufla do vinic. Když uviděla smaragdové hrozny, sbíhaly se jí sliny víc a víc a celá se třásla na lahůdku. Od myšlenky však daleko je k skutku. Vysoko oblé plody visely. Hladová liška marně přes hodinu se pokoušela nějak dostat k vínu a potom révu začla hanět v hněvu: „Na pohled by se hrozen zralý zdál, kdyby ho ale někdo ochutnal, přišel by na to, že je kyselý.“ Pod maskou lenosti aneb Bajky i nebajky

24

O pastýři a lvu bajku vypráví Jan Vrána

Není na světě jen samá zlomyslnost, která se léčí holí, ani po světě nechodí jen samí vlci a lišky. Za dávných časů se vyprávěl příběh o tom, jak pastýř uviděl na poušti lva, který plakal. „Copak tě potkalo tak zlého, že naříkáš,“ zeptal se ho pastýř. „Vrazil jsem si do tlapy trn a teď hlady nejspíš umřu. Když kulhám, nemohu lovit.“ „I což, přece tě nenechám zahynout,“ pravil pastýř a ošetřil poraněnému lvu jeho packu. Potom se rozloučili a šel každý svou cestou. Léta plynula, a když byl pastýř starý a slabý jako věchýtek, přepadli ho jednou loupežníci. Měl už na kahánku, ale kde se vzal, tu se vzal, přiběhl lev a řevem vskutku krá­lovským lupiče zahnal. „Jak ty mně, tak já tobě,“ řekl pak udivenému pastýři, „tys mně před časem vytrhl z tlapy trn a já ti teď přišel splatit svůj starý dluh.“ Tak to vidíte. Oplácí-li svět zlé zlým, může zase dobré oplatit dobrým. Bajky

25