Odpovědi na otázky, na které jste se báli zeptat
ISBN 978-80-88163-46-6 (brož.) ISBN 978-80-88163-47-3 (e-pub) ISBN 978-80-88163-48-0 (mobi)
Pasparta Publishing, s. r. o. – sociální podnik zaměstnávající lidi s poruchou autistického spektra, jehož zřizovatelem je Národní ústav pro autismus, z. ú. (NAUTIS)
OBSAH ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 1. PŘÍČINY VZNIKU PORUCH PŘÍJMU POTRAVY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 2. PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY A HISTORIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 3. PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY U DĚTÍ A DOSPÍVAJÍCÍCH . . . . . . . . . . . . . 22 4. PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY A SMYSL NEMOCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 5. PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY A RODINA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 6. PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY A ŠKOLA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 7. LÉČBA PORUCH PŘÍJMU POTRAVY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 8. PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY A MÉDIA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 9. PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY A DOPORUČENÁ STRAVOVACÍ OPATŘENÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 10. PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY A RIZIKA RECIDIVY . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 11. KDE HLEDAT POMOC . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 SLOVO ZÁVĚREM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 BIBLIOGRAFIE A INTERNETOVÉ ZDROJE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 O AUTORKÁCH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
3
ÚVOD Kolik úsilí stojí být krásný? Být štíhlý? Kolik slz a odříkání? Kolik dlouhých nocí a zoufalých pohledů do zrcadla? Kolik trápení se s dietou a cvičením nikoli z ra dosti z pohybu, ale kvůli nespokojenosti s tělesnými proporcemi a nutnosti s tím něco udělat, kterou sami sobě diktujeme? A přitom by stačilo tak málo – být se sebou spokojený, vnímat své tělo, jeho potřeby, mít laskavé vztahy s lidmi z okolí i sám se sebou, přiměřeně sportovat a radovat se ze života. Je to opravdu málo? Zkušenosti nám ukazují, že vůbec ne. Že to naopak málokdo umí a ti, kdo dotáhnou představu o svém nedokonalém těle až do nebezpečného konce, končívají v poradnách a ambulancích lékařů, psychologů, nutričních poradců a terapeutů s diagnózou poruchy příjmu potravy. Problematice poruch příjmu potravy se v součtu obě věnujeme přes 25 let. S myšlenkou na vydání knihy jakožto stručného a výstižného přehledu o rizicích poruch příjmu potravy, důvodech vzniku onemocnění, udržujících faktorech, ale i historických souvislostech a léčbě a možnostech pomoci se spojila i snaha napsat knihu praktickou, čtivou a zajímavou. Nechtěly jsme předložit text plný teorie, chtěly jsme čtenářům především přiblížit život člověka s mentální anorexií nebo mentální bulimií. Člověka, který od rána do večera počítá, co sníst nebo nesníst, jak přijatou potravu vyběhat či jinak se jí zbavit, ale zejména člověka, který neskutečně bojuje proti svému vlastnímu tělu a ztrácí naději na běžný, veselý a radostný život. Člověka žijícího s pocitem, že mu nikdo nemůže rozumět, a jehož okolí mnohdy opravdu nechápe, o co vlastně jde. „To se opravdu nemůže najíst?“ ptávají se nás rodiče v poradnách. Nemůže. Bojí se. Velmi bychom si přály, aby tato kniha přispěla k porozumění mezi světem nemocných s poruchami příjmu potravy a světem jim blízkých, včetně těch, kteří se jim snaží odborně pomáhat. Mezi dvěma světy, které v době nemoci často stojí proti sobě, a přitom by bylo tak žádoucí, aby společně rozplétaly to velké klubko potíží, které za vznikem poruchy příjmu potravy stojí. Krátké úryvky z příběhů klientek, které se nám svěřily, uvádíme buď s jejich laskavým svolením, anebo s takovou mírou anonymity, abychom nikomu neublížily a nikoho nepoškodily. Ve všech případech jsme změnily jména nebo iniciály, aby identifikace konkrétních osob byla téměř nemožná. Lenka Procházková Jana Sladká Ševčíková
5
Lenka Procházková, Jana Sladká Ševčíková
PROLOG „Ten nejdůležitější krok, který jsem kdy udělala v celém boji s bulimií, bylo naučit se říkat pravdu. Pravdu o tom, jak se cítím, co mi vadí, co mě trápí, pravdu o tom, že jsem unavená, že se mi někam nechce, že to či ono neudělám, protože nejsem služka… ani v práci, ani doma. Dalším krokem bylo pochopení, že bulimie není bojem o jídlo či postavu, ale způsobem, jak se vyrovnat s vnitřními problémy, bolestmi a neporozuměním ostatních. A s tím jsem se musela začít učit pracovat, především pro opravdové zdravé JÁ své budoucnosti. Naučit se říkat NE, když jsem si NE myslela. Naučit se nemít strach někomu nevyhovět nebo nesouhlasit. Skoncovat s maskami. Teprve tehdy, domnívám se, jsem udělala dost pro prevenci návratu nemoci.“ (J. Sladká Ševčíková, Z deníku bulimičky, Portál, 2003)
Včera u mě byla na návštěvě konečně moje matka a můj starší syn. Zvala jsem je už tolikrát na oběd, ale vždy „nemohli“, tak jsem to už nelámala přes koleno a nechala věcem volný průběh. To je jedna z mnoha věcí, které se na stará kolena začínám učit, nechtít všechno hned teď. Co mi jde ale nejhůř, je učit se „normálně jíst“. Přijeli na oběd, který mi naštěstí pomohla uvařit mamka. Ne že bych vařit neuměla, ale nebaví mě to, i když jako normální bulimička mám doma snad tisíce receptů – samozřejmě nerealizovaných.
6
Poruchy příjmu potravy
1. PŘÍČINY VZNIKU PORUCH PŘÍJMU POTRAVY Poruchám příjmu potravy je zejména v posledních desetiletích věnována velká pozornost nejen v odborné literatuře, ale také v různých výzkumných šetřeních. Přesto v této problematice zůstává mnoho nejasností a dohadů, například i proto, že poruchy příjmu potravy vznikají interakcí několika rozličných faktorů. Poruchy příjmu potravy byly v roce 1987 prohlášeny Světovou zdravotnickou organizací za jeden z prioritních problémů světové populace. Odhaduje se, že na celém světě trpí některou z forem poruch příjmu potravy (mentální anorexií, mentální bulimií či záchvatovým přejídáním) kolem osmi milionů lidí. V České republice se toto velmi vážné psychogenní onemocnění týká každé dvacáté mladé ženy či dívky.1 (Papežová, 2010; Krch, 2005; Sladká [online], 2004) Úvodní kapitola je věnována poruchám příjmu potravy a jejich etiologii, neboť pochopení či představení možných příčin je základem pro porozumění tomuto závažnému a složitému problému. Poruchy příjmu potravy zasahují do všech aspektů života. Narušují nejen emoční a mimo jiné i sexuální život nemocných, ale také sociální a profesní život. Způsobují dlouhodobé nesnáze nejen samotným pacientkám, ale také jejich rodinám, přátelům a dalším blízkým osobám. Poruchy příjmu potravy většinou přichází v období, které je rozhodující pro další psychosociální vývoj jedince. U mentální anorexie se nejčastější nástup nemoci udává v období puberty a adolescence, tj. mezi 14–18 rokem. Mentální bulimie nastupuje většinou později. Poruchy příjmu potravy jsou jedním z nejčastějších a pro svůj chronický průběh, vážné somatické, psychické a sociální důsledky i jedním z nejzávažnějších onemocnění dospívajících dívek a žen. Některé příznaky mentální anorexie je možné pozorovat až u 6 % dívek na konci puberty a každá dvacátá dospívající dívka trpí poruchou příjmu potravy. (Krch, 2005) Než se dostaneme k samotné etiologii poruch příjmu potravy, pojďme si stručně nastínit dvě nejzákladnější poruchy příjmu potravy, a to mentální anorexii a mentální bulimii.
1
Výskyt poruch příjmu potravy u chlapců a mužů je poměrně vzácný, i když v poslední době vzrůstá. Zjištěný počet nemocných chlapců/mužů k počtu dívek/žen je v poměru 1:10 až 1:20. Proto v dalším textu budeme o nemocných hovořit převážně v ženském rodě.
7
Lenka Procházková, Jana Sladká Ševčíková
Základní typy poruch příjmu potravy Mentální anorexie Počátky mentální anorexie se objevují často před 14. rokem věku. U takto časného počátku poruchy příjmu potravy je nutné co nejrychleji vyhledat lékaře, a zabránit tak nejdramatičtějším následkům nedostatečné výživy, jako je dehydratace organismu, zástava tělesného růstu a dalších možných komplikací. Příznaky mentální anorexie byly zaznamenány již u dětí mladších 10 let. (Krch [online], 2004) Mentální anorexie je porucha charakterizovaná zejména úmyslným snižováním tělesné hmotnosti. Termín „anorexie“ však může být v některých případech zavádějící, protože nechutenství a oslabení chuti k jídlu je spíše až sekundárním důsledkem dlouhodobého hladovění, který se nemusí vyskytovat u všech nemocných. Jde o boj s chutí a hladem a nacházení potěšení ve schopnosti kontrolovat se, ovládnout se, zhubnout. U některých pacientek je omezování se v jídle naopak doprovázeno zájmem o jídlo (myslí na něj, sbírají recepty, rády vaří pro druhé…). Anorektické pacientky neodmítají jíst proto, že by neměly chuť, ale že nechtějí jíst. Jejich averze k jídlu je projevem nesmiřitelného a narušeného postoje k tělesné hmotnosti, proporcím a tloušťce. (Krch, 2005; Papežová, 2010; Procházková a kol., 2012a) Diagnostická kritéria mentální anorexie lze shrnout do následujících základních znaků: n aktivní udržování abnormálně nízké tělesné hmotnosti – ta je udržována nejméně 15 % pod předpokládanou hodnotou, jež by měla odpovídat věku (ať už jí nebylo dosaženo, nebo byla úmyslně snížena), nebo je BMI2 17,5 (kg/m²) a nižší; prepubertální pacienti nesplňují během růstu očekávaný hmotnostní přírůstek; n strach
z tloušťky trvající i přes velmi nízkou tělesnou hmotnost – snížení hmotnosti si nemocný způsobuje sám, tím že se vyhýbá jídlům, po kterých se tloustne, a využívá k tomu vyprovokované zvracení, laxativa (projímadla), anorektika (léky snižující pocit hladu), diuretika (léky zvyšující vylučování vody) nebo nadměrně cvičí; přetrvává strach z tloušťky a zkreslená představa o vlastním těle jako neodbytná vtíravá obava z dalšího tloustnutí;
n endokrinní
porucha se u žen projevuje jako amenorea (absence menstruace), u mužů jako ztráta sexuálního zájmu a potence;
n pakliže je začátek onemocnění před pubertou, jsou projevy puberty opožděny
nebo zastaveny – zastavuje se růst, dívkám se nevyvíjí prsa a dochází u nich k primární amenoree (absence menstruace), u hochů zůstávají dětské genitálie. (Krch, 2010; Papežová, 2000, 2010) 2
8
ody Mass Index (BMI) – jde o vzorec, jehož výpočet slouží k určení, zda má člověk optimální váhu, B podváhu, nadváhu, nebo obezitu. Výpočet je pouze orientační
.
Poruchy příjmu potravy
Existují také nespecifické typy mentální anorexie, kdy dochází (bulimický typ) nebo naopak nedochází (nebulimický typ) k opakovaným záchvatům přejídání. Při stanovování diagnózy mentální anorexie by měli mít odborníci na zřeteli, že je třeba vyloučit přítomnost somatické nebo duševní poruchy, která může vyvolávat nechutenství a velmi nízkou hmotnost. Markantní ztráta tělesné hmotnosti se může vyskytovat např. u některých nádorových onemocnění nebo u depresivních poruch. Velmi často jsou anorektické rysy popisovány také u některých toxikomanů. Takto se nám svěřila dnes již 30letá Hanka: „Bylo mi 19 let, odjela jsem na 4 měsíce do Skotska jako au-pair. Tam jsem začala jíst hodně sladkostí (možná z nudy?), a tak přibrala 12 kg (za 3 měsíce!). Nechtěla jsem se tak tlustá vrátit domů, a proto jsem začala zvracet. Po návratu jsem vše do roka zhubla, ale pak zase nějak přibrala a s kily se vrátila i má nemoc – byla to bulimie. Dlouho jsem si říkala, že mně se to nemůže stát, že pro jedenkrát se nic nestane, ale později jsem si začala uvědomovat, že i má psychika se změnila. Rozhodla jsem se s tím vypořádat sama. Tenkrát se mi to podvedlo… teď už mi to nejde. Navíc jsem pak sklouzla i ke drogám, poradila mi to kamarádka, že se po nich nepřibírá. Cítím se teď jak v začarovaném kruhu – bojím se, že mám problém se vším, s drogami, s alkoholem, s jídlem, se zvracením, s přejídáním, nenávidím se za to… Mám strach, že budu silná jako rodiče. Já když mám i teď pár kilo navíc, nedokážu se od toho odpoutat. Pořád mi něco chybí ke štěstí, už to nejsem já. Jsem sama ze sebe otrávená.“ A o spojitosti s depresemi nám vyprávěla Monika: „Přejídání mám v současnosti hlavně z deprese, ale vlastně se to stává po období neúspěšné snahy zhubnout, když si nějakou dobu odpírám své oblíbené, ale přitom nevhodné potraviny. Možná to pochází z doby, kdy jsem držela diety, a mám to někde podvědomě zafixované už na věky věků.“
Mentální bulimie Mentální bulimie je porucha, kterou charakterizují opakující se záchvaty přejídání spojené s přehnanou kontrolou tělesné hmotnosti. První dochovaná zmínka o bulimii je od Galéna ze 2. století našeho letopočtu. Ten stanovil její rysy a pojmenoval ji bulimis, což vychází ze slov bous a limos, v doslovném překladu býčí hlad, jímž vystihoval pojem, že nemocný člověk by byl schopný sníst celého býka. Přejídání bylo dlouho přisuzováno špatnému zažívání, než se začalo přiřazovat k psychickým chorobám. Konkrétní příznaky byly ale popsány až v r. 1979, kdy americký psychiatr G. Russel navrhl termín bulimia nervosa. Od této doby se datuje systematický výzkum bulimie. Po určitou dobu byla bulimie charakterizována jako disease of the eighties – nemoc osmdesátých let. Mezi léty 1983–1989 bylo v odborném tisku publikováno více než 1000 pojednání o této problematice.
9
Lenka Procházková, Jana Sladká Ševčíková
V r. 1987 prohlásila Světová zdravotnická organizace mentální bulimii za jeden z prioritních medicínských problémů a bylo poukázáno na nápadný, až epidemický výskyt poruchy. (Fraňková, Dvořáková-Janů, 2003; Kocourková, 1997) Diagnostická kritéria mentální bulimie lze shrnout do následujících základních znaků: n objevují se opakované epizody přejídání (nejméně dvakrát týdně po dobu tří měsíců), při nichž je v krátkém časovém úseku zkonzumováno velké množství jídla, přejídání je impulzivní, vlastní vůlí neovladatelné; n pocit
přejedení je velmi relativní, někdy dochází ke konzumaci velkého množství jídla, ale často nemocní sní jen o něco málo víc, než původně chtěli;
n prožívání n typický
je silně ovlivňováno myšlenkami na jídlo;
je pocit ztráty kontroly nad jídlem;
n každé
přejedení je provázeno pocity těžkých výčitek a depresí ze selhání – následuje kompenzační chování – zvracení, projímadla, střídavé období hladovění, diabetici se mohou snažit vynechávat léčbu inzulínem;
n často
(ne vždy) je v anamnéze epizoda anorexie nebo intenzivnějšího omezování v jídle. (Krch, 2005; Papežová, 2003; Procházková [online], 2011)
Stejně jako u anorexie i u bulimie můžeme rozlišit specifické typy onemocnění, a to purgativní typ, kdy dívka pravidelně zvrací a užívá pročisťující prostředky (laxativa nebo diuretika), a nepurgativní typ, kdy dodržuje přísné diety, hladovky nebo intenzivně pravidelně cvičí. Položily jsme otázku klientce Yvetě: „Kdy (v kolika letech) jste si u sebe poprvé uvědomila první projevy nemoci a za jakých okolností?“ a dostaly tuto odpověď: „Bylo to ve třetím ročníku na střední škole, bylo mi skoro 18 let. Po rozchodu se svým přítelem jsem přestala brát antikoncepci, další měsíc jsem však nedostala menstruaci, a tak jsem navštívila gynekologa, a ten mi nasadil nějakou hormonální léčbu. Ve velmi krátkém čase jsem přibrala téměř 10 kg, byla jsem z toho úplně na dně. Nikdy jsem se nemusela v jídle ani trošičku omezovat a teď jsem se spravovala snad i po vzduchu, bylo to strašný. Byla jsem zvyklá, že jsem jedla, co jsem chtěla, a najednou to prostě nešlo, chodila jsem spát hladová, hladová jsem se probudila, a když jsem stoupla na váhu, zase tam něco přibylo. Hledala jsem tedy pomoc opět u gynekologa, ten mi jen hormony vysadil a řekl mi, ať tedy beru normálně antikoncepci jako dosud. Pak jsem před vánočními svátky pomáhala jedné známé na výstavě vánočních perníčků, všude byla spousta cukroví. Já tam chroupala mrkev a jablka, pila jen vodu a kafe a pak se to poprvé stalo. Pocítila jsem hroznou nespravedlnost, nacpala jsem se cukrovím a jinými laskominami. Po skončení výstavy jsme
10