Hi!
Mezi normou, reformou a praxí Proboštství benediktinských klášterů v Čechách a na Moravě ve středově ku Josef Šrámek
Olomouc 2016
Hi!
Mezi normou, reformou a praxí Proboštství benediktinských klášterů v Čechách a na Moravě ve středově ku Josef Šrámek
Olomouc 2016
Recenzovali prof. Mgr. Libor Jan, Ph.D. doc. Mgr. Robert Antonín, Ph.D. doc. Mgr. David Kalhous, Ph.D.
Edice Historie, sv. 7 Edici řídí doc. Mgr. Jan Stejskal, M.A., Ph.D.
Kniha byla vydána v rámci projektu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci „Společnost v historickém vývoji od středověku po moderní věk II.“ (IGA_FF_2016_037), díky účelové podpoře na specifický vysokoškolský výzkum udělené roku 2016 Univerzitě Palackého v Olomouci Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR.
Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.
1. vydání © Josef Šrámek, 2016 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2016 ISBN 978-80-87895-71-9
Hi!
OBSAH I. ÚVOD
9
II. NORMA II.1 Sv. Benedikt z Nursie, patriacha západního mnišství? II.2 Řehole sv. Benedikta jako norma klášterního života
15 16 21
III. REFORMA III.1 Ecclesia semper reformanda est III.2 Bohemia monastica: Vznik sítě českých benediktinských klášterů III.3 Zlomové 12. století? Příklad klášterů v Želivě a Hradišti u Olomouce
134
IV. PRAXE IV.1 Břevnov IV.2 Ostrov IV.3 Sázava IV.4 Rajhrad IV.5 Opatovice IV.6 Třebíč IV.7 Kladruby IV.8 Postoloprty IV.9 Podlažice IV.10 Vilémov
155 157 175 185 203 231 242 254 265 276 281
5
39 39 53
Hi! V. BENEDIKTINSKÁ PROBOŠTSTVÍ VE STŘEDOVĚKÝCH „ŘÁDOVÝCH“ STRUKTURÁCH V.1 Rajhrad jako modelový příklad obtíží spjatých s proboštstvími V.2 Orlová jako výjimka potvrzující pravidlo?
311 360
VI. ZÁVĚR
367
PRAMENY A LITERATURA Prameny archivní Staré tisky Prameny tištěné Prameny internetové a elektronické Literatura
371 371 372 372 376 376
SUMMARY BETWEEN NORM, REFORM AND PRAXIS: PRIORIES OF CZECH AND MORAVAN BENEDICTINE MONASTERIES IN THE MIDDLE AGES
439
JMENNÝ REJSTŘÍK MÍSTNÍ REJSTŘÍK
441 457
6
301
Hi!
„Jak vědí všichni historikové, minulost je jedna velká temnota plná ozvěn. Můžeme z ní zaslechnout hlasy, ale slova, jež pronášejí, jsou prosycená tmou, z níž vycházejí; a ať se snažíme sebevíc, nedokážeme je zpravidla v jasnějším světle naší doby přesně dešifrovat.“ Margaret Atwood, The Handmaid’s Tale, New York 1986
8 — OBSAH
Hi!
I. ÚVOD Opat, který je hoden stát v čele kláštera, musí mít stále na paměti to, že je oslovován titulem otce, a svou hodnost představeného musí dokazovat skutky. Víra v něm totiž vidí Kristova náměstka v klášteře […]. Kdykoliv se má v klášteře rozhodnout něco důležitějšího, opat svolá celou komunitu a sdělí jí, oč se jedná. Až vyslechne mínění bratří, sám u sebe to rozváží a učiní, co uzná za vhodnější. […] Rozhodnutí závisí spíše na opatovi a v tom, co on posoudí jako užitečnější, musejí ostatní poslechnout. […] Všichni tedy mají ve všem poslouchat Řeholi jako svou učitelku a v ničem se od ní nesmějí lehkovážně odchýlit.1
Tato slova, která vepsal na počátku 6. století na stránky své řehole (údajný) první opat kláštera Monte Cassino Benedikt z Nursie, označený pozdějšími věky – především díky autoritě Dialogů papeže Řehoře Velikého2 – za patriarchu západního mnišství,3 uvozují po mém soudu výstižně celou následující rozpravu. 1 — Regula Benedicti, Praha 1998, s. 14, 22–24. 2 — Dialogy papeže Řehoře Velikého (590–604) představují jediný relativně soudobý pramen, který o osobě sv. Benedikta informuje. Jako takový se stal předmětem řady úvah ohledně své relevance a odtud pak byl jen krůček ke zpochybnění historické existence sv. Benedikta. Srov. Francis Clark, The Pseudo-Gregorian dialogues. Bände I–II, Leiden 1987; Týž, The „Gregorian“ Dialogues and the origines of Benedictine monasticism, Leiden 2003; Paul Meyvart, The enigma of Gregory the Great’s Dialogues, Journal of Ecclesiastical History 39, 1988, s. 335–381; Tino Licht, Die ältesten Zeugnisse zu Benedikt und dem benediktinischen Mönchtum, in: Erbe und Auftrag 89, 2013, s. 434–441; Johannes Fried, Der Schleier der Erinnerung. Grundzüge einer historischen Memorik, München 2004, s. 344–357. 3 — Srov. např. Marian Schaller, Svatý Benedikt. Patriarcha západního mnišstva, Praha 1947; Benedictus. Eine Kulturgeschichte
9 — OBSAH
Hi!
V centru zájmu předkládané knihy stojí totiž jako zastřešující téma problematika ustavení a následného vývoje institutu proboštství v rámci středověkého benediktinského „řádu“ (třebaže termín řád není pro středověké poměry právě výstižný). Existence vedlejších, závislých domů představuje v kontextu benediktinského monasticismu zásadní novum. Jedná se totiž o prvek, který původní řehole sv. Benedikta příliš nereflektuje. Sv. Benedikt z Nursie koncipoval svůj text jako rukověť pro jednotlivé autonomní komunity a nepředpokládal mezi nimi žádné formální hierarchické vazby. V čele každé komunity měl stát jako hlava opat, dle Benediktových slov ztělesňující zástupce samotného Krista. Jako takový je Benediktův opat svrchovanou autoritou, které sice otec zakladatel výslovně doporučuje radit se v zásadních otázkách s ostatními bratry, přesto však konečné rozhodnutí náleží jen a pouze jemu, z pozice „otce“ společenství. Tuto autokracii sv. Benedikt limituje na jedné straně povinností důsledného přidržování se řehole, především však opakovaným důrazem na odpovědnost vůči Bohu, jemuž bude opat skládat své účty. Dohledem nad kláštery, toliko volně sdruženými pod autoritou řehole, měl být pověřen v zásadě výhradně příslušný místní biskup. V českých pramenech vrcholného středověku se však – dosti náhle – proboštství ve smyslu expozitur jiných konventů objevují, aniž by bylo historikovi zpětně zřejmé, jak k vytvoření hierarchie a vůbec celé strukturované sítě benediktinských klášterů došlo. Je totiž očividné, že se celá věc neobešla v soudobé společnosti bez komplikací a střetů, jak exemplárně ukazují až do 13. století ne bez výhrad přijímané vazby mezi kláštery v Břevnově a Rajhradě, nad nímž si břevnovští opati 13. věku nárokovali svrchovanost coby nad svým dceřiným zalo-
des Abendlandes, Genf 1980; Bernd Jaspert, Benedikt vin Nursia – der Vater des Abendlandes? Kritische Bemerkungen zur Typologie eines Heiligen, in: Studien zum Mönchtum, Hildesheim 1982, s. 13–44; Anselm Grün, Svatý Benedikt z Nursie. Učitel duchovního života, Praha 2004; Adalbert De Vogüé, Benedikt von Nursia. Ein Lebensbild, München 2006.
10 — OBSAH
Hi!
žením. Zároveň se ukazuje jako nedostatečné hledat bez dalších argumentů vysvětlení působení organizačního schématu řádu cisterciáckého, neboť existují doklady o tom, že české a moravské benediktinské kláštery se úspěšně vzpíraly i autoritě apoštolského stolce, který v kánonech přijatých IV. lateránským koncilem v roce 1215 nařídil všem řeholním řádům následovat právě vzor organizačních struktur uplatňovaných následníky sv. Bernarda z Clairvaux. Na otázky, které téma benediktinských pobočných domů vyvolává, a zároveň na badatelský potenciál, který v sobě řešení těchto problémů skrývá, jsem narazil už ve své předchozí práci, v níž jsem se zabýval středověkým vývojem břevnovského klášterství.4 Vyjasnění této otázky, která zatím stála stranou větší a soustavnější pozornosti badatelů,5 je zásadní nejen pro další 4 — Josef Šrámek, Historický vývoj břevnovského klášterství z pohledu jeho proboštství v Broumově v 15. století., in: Studia iuvenilia MMIV–MMV, Ostrava 2006, s. 9–33; Týž, Na okraj počátků Břetislavovy fundace v Rajhradě. Příspěvek ke vztahu rajhradského a břevnovského kláštera v 11.–13. století, in: Documenta Pragensia Supplementa II. Kapituly v zemích Koruny české a v Uhrách ve středověku, Praha 2011, s. 45–73; Týž, Rajhradský klášter jako enigma moravských středověkých dějin? Cesta Rajhradu k proboštství v horizontu 11.–14. století, Vlastivědný věstník moravský 1, 2014, s. 43–60; Týž, Formování klášterní domény ve 13. a 14. století na příkladu benediktinských proboštství v Polici nad Metují a Broumově, Historica Olomucensia 48, 2015. Sborník prací historických XXXVI, s. 13–42; Týž, Břevnovské opatství ve středověku: Břevnov, Rajhrad, Police nad Metují a Broumov, Praha 2016. 5 — Pozornost věnoval cisterciáckým a benediktinským expoziturám Dušan Foltýn, K typům a funkcím cisterciáckých proboštství v předhusitských Čechách, in: 900 let cisterciáckého řádu, Praha 2000, s. 79–95; Týž, Celly a proboštství kláštera svatého Jana na Ostrově. Zamyšlení nad problematikou benediktinských pobočných domů v raně středověkých Čechách, in: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, Praha 2006, s. 277–289. Na to, jakou neznámou pro českou historiografii proboštství představuje, poukázal výtečně Libor Jan, Počátky benediktinů na Moravě a rajhradský klášter, in: Ve stopách sv. Benedikta, Brno 2002, s. 19–27. Tentýž badatel se také upozornil na problematičnost obecného pojmu probošt, který se s klášterními expoziturami úzce pojí. Srov. Libor Jan, Několik poznámek k nejstarší
11 — OBSAH
Hi!
poznání utváření církevní správy a vývojových trendů v rámci monastických proudů, ale jak se domnívám, také pro politické, právní, sociální a hospodářské dějiny. To vše se odráží ve zvoleném titulu Mezi normou, reformou a praxí, který chce vyjádřit zájem o ideové aspekty, ovlivňující proměny řádových struktur ve vztahu k měnící se společnosti (tedy poměr mezi normou, ztělesňovanou Benediktovou řeholí, a jejími reformami), i o praktické naplnění těchto ideových pnutí v organizaci benediktinských klášterů a každodenním životě jednotlivých konventů. Celkovým cílem práce je tedy vykreslit proměnu, kterou prošlo benediktinství od svých počátků v 6. století (resp. v 10. století, měřeno domácí optikou) až do doby obecné konsolidace organizačních struktur v epoše vrcholného středověku, tj. nejpozději ve 14. století, a postihnout trendy, které na benediktinské domy během této doby působily. Dlouhý časový rámec nabízí prostor pro srovnání i pro sledování dlouhodobých trendů a minimalizuje nebezpečí přílišné paušalizace.6 Stalo se chvályhodným zvykem poděkovat na tomto místě alespoň několika slovy lidem, kteří se o tuto práci tím či oním způsobem zasadili. V první řadě bych rád poděkoval Janu Stejskalovi, který svými nezapomenutelnými přednáškami kdysi dávno ve druhém ročníku vysokoškolského studia ovlivnil mé odborné směřování a který se mi v následujících letech stal vždy ochotným průvodcem po tajích středověkého mnišství i středověku obecně. Díky ještě větší – a především pokornější – si však zaslouží za trpělivost, s níž čekal na dokončení doktorské práce. Za mnohé neocenitelné rady při snahách zorientovat se v dějicírkevní organizaci na Znojemsku, Časopis Matice moravské 116, 1997, s. 43. Není to ale specifikum jen české. Na nedostatečnou pozornost historiků věnovanou pobočným řeholním ústavům upozorňuje z pozic anglosaského bádání také Martin Heale, The Dependent Priories of Medieval English Monasteries, Woodbridge 2004, s. 1–3. 6 — Jak ukázal v koncepčně inspirativní práci Jan Klápště, Proměna českých zemí ve středověku, Praha 2005, v níž autor upřednostňuje spíše optiku evoluce před revolucí.
12 — OBSAH
Hi!
nách středověku vděčím samozřejmě i svým dalším učitelům, tedy Libuši Hrabové, Davidu Papajíkovi a Antonínu Kalousovi. Za mnohé podněty děkuji oponentům původní dizertační práce Liboru Janovi a Robertu Antonínovi, kteří se laskavě ujali i lektorování přepracované knižní verze. Radmile Prchal Pavlíčkové (a Janu Stejskalovi) náleží díky za vytvoření podmínek pro to, aby kniha vůbec mohla vyjít tiskem. Nebýt Pavlíny Cermanové, která mi umožnila jako své pomocné vědecké síle prodlévat po tři měsíce na kostnické univerzitě, vypadala by tato práce jistě úplně jinak. Podobně Jiřímu Knapovi jsem povinován díky za přátelské zprostředkování četné literatury, stejně tak mi obětavě vypomáhal Tomáš Somer, jemuž vděčím rovněž za řadu inspirativních postřehů, nejen při práci na Vilémově. Janu Kremerovi děkuji za přizvání k projektu Centra medievistických studií, věnujícímu se benediktinským klášterům ve střední Evropě v letech 800–1300, z čehož jsem těžil i v této práci. Davidu Kalhousovi vděčím za přátelské rozhovory a rady ve věci dějin přemyslovské epochy a za tolik potřebný korektiv, jehož se vždy nezištně ujal s laskavostí, erudicí i kritičností, jež jsou mu vlastní. Díky v tomto směru náleží i Robertu Novotnému, a vlastně celému Centru medievistických studií, minimálně za bezchybné Letní školy medievistických studií na Sázavě, které mi tolikrát přispěly k rozšíření obzorů i navázání odborných kontaktů. Marcele Hrádkové, Lence Doové, Davidu Novotnému a Petru Černikovskému vděčím za podporu ve chvílích malomyslnosti v závěrečné fázi doktorského studia. Speciální vzpomínku ale musím adresovat jednomu ze svých prvních učitelů, Jiřímu Kalferstovi, který mne inspiroval od dob středoškolských studií a posléze už jako kolega v královéhradeckém Muzeu východních Čech v tom pokračoval i v případě této práce. Jejího dokončení se však bohužel nedožil. Čestné místo v závěru pak nemůže nepřipadnout mé rodině za její letitou podporu a vytvoření podmínek ke studiu po celý můj život. Jsem si vědom toho, že ne každý má takové štěstí.
13 — OBSAH
Hi!
14 — OBSAH
Hi!
II. NORMA Proud, který později vyústil v hustou síť klášterů s obyvateli zastávajícími přibližně shodné ideje, která pokryla celou západní Evropu a značnou část Evropy středovýchodní, odvozuje svůj počátek od pramene, jenž začíná dle tradice v 6. století našeho letopočtu a pojí se se jménem sv. Benedikta z Nursie.1 Benediktovi bylo nejpozději od dob údajných Dialogů papeže Řehoře Velikého2 připisováno autorství (samozřejmě ve středověkém slova smyslu) souboru pravidel, tradičně označovaných jako řehole, jíž se komunita jím založeného kláštera v italském Monte Cassinu měla řídit.3 Benediktův (anebo benediktinský) ideál se stal v dějinách křesťanského monasticismu nesporně velmi vlivným a každá snaha o reformu zasvěceného života se s ním nutně musela tak či onak vyrovnat. A především ve 12. století, které přineslo konec benediktinské hegemonie ve středověkém křesťanstvu a velký 1 — Srov. M. Schaller, Svatý Benedikt; Julius Franz Tschudy – Frumentius Renner, Der heilige Benedikt und das benediktinische Mönchtum, St. Ottilien 1979; Benedictus – eine Kulturgeschichte des Abendlandes, Genf 1980; Rudolf Hanslik, Benedikt von Nursia, in: Lexikon des Mittelalters (CD-ROM); A. Grün, Svatý Benedikt z Nursie, s. 17–35; A. de Vogüé, Benedikt von Nursia; Anton Grabner-Haider, Die grossen Ordensgründer, Wiesbaden 2007, s. 81–91. 2 — F. Clark, The Pseudo-Gregorian dialogues, passim; Týž, The „Gregorian“ Dialogues, passim; P. Meyvart, The enigma of Gregory the Great’s Dialogues, s. 335–381; J. Fried, Der Schleier der Erinnerung, s. 344–357. 3 — Srov. K arl Suso Frank, Dějiny křesťanského mnišství, Praha 2003, s. 12–51; Hugh L awrence, Dějiny středověkého mnišství, Brno 2001, s. 5–29.
15 — OBSAH
Hi!
intelektuální rozmach v evropské společnosti, byla tato otázka takříkajíc na pořadu dne.4
II.1 Sv. Benedikt z Nursie, patriacha západního mnišství? Počátky monastického hnutí jsou obvykle kladeny do egyptských pouští 4. století, odkud se v následujících stoletích tento způsob zbožného života šířil dále.5 Byť se názory na důvody vzniku tohoto fenoménu liší,6 lze snad jako podnět vidět odklon od vnějšího 4 — Srov. alespoň Giles Constable, Religious Life and Thought (11th–12th Centuries), London 1979; Giles Constable – Robert Benson, Renaissance and Renewal in the Twelfth Century, Cambridge – Massachusetts 1982; Giles Constable, The Reformation of the Twelfth Century, Cambridge 1996. 5 — Za vzor sloužila vita sv. Antonína z pera alexandrijského biskupa Athanasia. Viz Sv. Atanáš, Život sv. Antonína Poustevníka. Život a působení našeho svatého otce Antonína jak ho napsal a mnichům v cizině poslal náš svatý otec Atanáš, biskup alexandrijský, Velehrad 1996. Srov. Peter Brown, The Making of late Antiquity, Massachusetts – London 1993, s. 81–101; popř. Václav Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství, díl 1. Od prapočátků po svatého Jana Zlatoústého, Praha 2006, s. 124–140. Stranou ponechme už příliš za rámec zacházející úvahy o souvislosti mezi křesťanským mnišstvím a náboženským systémem buddhistickým, viz Jurgis Baltrušaitis, Záhadný středověk. Antické a exotické prvky v gotickém umění, Praha 2008, s. 222. Srov. podnes základní práci Vincenc Lesný, Buddhismus, Olomouc 1996; resp. Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení II. Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství, Praha 1996. 6 — Srov. Hugh L awrence, Dějiny středověkého mnišství, Brno 2001, s. 5–22; K. S. FRANK, Dějiny křesťanského mnišství, s. 12–51; V. Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství 1, s. 10–13; Marilyn Dunn, The Emergence of Monasticism. From the Desert Fathers to the Early Middle Ages, Oxford 2003, s. 1–81; Darlene L. Brooks Hedstrom, Redrawing a Portrait of Egyptian Monasticism, in: Medieval Monks and their World: Ideas and Realities. Studies in Honour of Richard E. Sullivan, Leiden – Boston 2006, s. 11–34.
16 — OBSAH
Hi!
světa a snahu o krystaličtější formu života v duchu křesťanských ctností, se kterými se již oficiálně křesťanská společnost pozdní antiky i sama církev (která se jí po své legalizaci musela v mnohých ohledech přizpůsobit) rozcházela. Nespokojenci společnost raději opouštěli a uchylovali se do samot, kde stranou rušivých elementů usilovali o lepší naplnění svých představ o životě v duchu Kristových slov.7 Z římského Východu (za hlavní autority je třeba vedle Athanasia označit autory mnišských regulí Pachomia, Basilea Velikého a Řehoře z Nyssy) se postupně šířilo mnišské hnutí i na Západ.8 Jeho zakořenění v kulturních souřadnicích tehdejšího světa je spjato se jmény Hilaria z Poitiers, sv. Martina z Tours, Jana Cassiana, Honorata či Caesaria z Arles. Přestože ti všichni se význačným způsobem zasloužili o zdomácnění monastické myšlenky na pozdně antickém Západě, reprezentativního přízviska „patriarcha západního mnišství“ se dostalo až sv. Benediktovi z Nursie.9 Tomu je pak připisován jeden 7 — Peter Brown, Tělo a společnost. Muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství, Brno 2000, s. 167–199; Týž, The Rise of Western Christiandom. Triumph and Diversity, A. D. 200–1000, Malden – Oxford – Chichester 2013, s. 54–92; Albrecht Diem, On opening and closing the body: Techniques of discipline in early monasticism, in: Körper er-fassen. Körperfahrungen, Körpervorstellungen, Körperkonzepte, Innsbruck – Wien – Bozen 2010, s. 89–112; Christoph Markschies, Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství, Praha 2005, s. 149–157; Philip Rousseau, Křesťanský asketismus a rané mnišství, in: Rané křesťanství. Počátky a vývoj církve do roku 600, ed. I. Hazlett, Brno 2009, s. 106–115. K analýze klíčového slova monachos a k ideovým zdrojům vyčerpávajícím způsobem V. Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství 1, s. 13–53. 8 — Přehledným a fundovaným způsobem tuto cestu shrnuje V. Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství 1; Týž, Spiritualita křesťanského mnišství, díl 2–3, Praha 2010. Srov. P. Brown, The Rise of Western Christiandom, s. 111–122, 145–159, 226–231. 9 — Srov. Bernd Jaspert, Benedikt von Nursia – der Vater des Abendlandes? Kritische Bemerkungen zur Typologie eines Heiligen, in: Studien zum Mönchtum, Hildesheim 1982, s. 13–44; A. Grabner-Haider, Die grossen Ordensgründer, s. 45–91; P. Brown, The Rise of Western Christiandom, s. 224–226; A. Grün, Svatý Benedikt z Nursie, s. 39–92.
17 — OBSAH
Hi!
z nejvlivnějších normativních textů v dějinách monasticismu (je však nutné upozornit, že i autor Benediktovy řehole vycházel ve svém textu ze starších zdrojů).10 Proto je poněkud paradoxní, že základní informace o životě sv. Benedikta známe pouze díky papeži Řehoři Velikému a jeho dílu Dialogy, sepsanému necelé půlstoletí po Benediktově údajné smrti.11 Tato skutečnost vyvolala pochybnosti o autenticitě Dialogů a v konečném důsledku pak i o historicitě samotného sv. Benedikta. Johannes Fried (jakkoliv ve stopách Francise Clarka) neváhal dokonce označit jej za fantoma, který byl pravděpodobně jen produktem učeného příběhu.12 Z historického hlediska je však v příběhu západního mnišství důležitější to, jak byla Benediktova (resp. benediktinská) myšlenka následovníky přijata a rozvíjena, než faktická (ne)exis10 — Viz Regula Benedicti, Praha 1998. Obsáhle se řeší především vztah řehole Benediktovy k řeholi Mistrově, srov. Marilynn D unn, Mastering Benedict: Monastic Rules and Their Authors in the Early Medieval West, The English Historical Review 105, 1990, s. 567–594; Adalbert de Vogüé, The Master and St. Benedict: A Reply to Marilynn Dunn, The English Historical Review 107, 1992, s. 95–103; Marilynn D unn, The Master and St. Benedict: A Rejoinder, The English Historical Review 107, 1992, s. 104–111. Srov. také Michael Paulin B lecker , Roman Law and „Consilium“ in the Regula Magistri and the Rule of St. Benedikt, Speculum 1, 1972, s. 1–28. Reprezentativní výběr raných mnišských regulí podává Early Monastic Rules. The Rules of the Fathers and the and the Regula Orientalis, Collegeville 1982. 11 — Srov. R. A. Markus, Gregory the Great and His World, Cambridge 1997; Aleš Vandrovec, Dialogy Řehoře Velikého, in: Ve stopách sv. Benedikta, Brno 2002, s. 13–17; H. L awrence, Dějiny středověkého mnišství, s. 23–26; P. Brown, The Rise of Western Christiandom, s. 159–165, 190–215; John Moorhead, Gregory the Great, London – New York 2005. 12 — J. Fried, Der Schleier der Erinnerung, s. 356. Srov. T. Licht, Die ältesten Zeugnisse zu Benedikt, s. 434–441; F. Clark, The „Gregorian“ Dialogues, passim; Joachim Wollasch, Benedikt von Nursia. Person der Geschichte oder fiktive Idealgestalt?, Studien und Mitteilungen zur Geschichte des Benediktinerordens und seiner Zweige 118, 2007, s. 7–30.
18 — OBSAH
Hi!
tence pisatele řehole.13 V tomto ohledu slavily (pseudo)Dialogy Řehoře Velikého nepochybný úspěch, ačkoliv i toho dosáhly s jistým odstupem.14 Přestože se dnes nahlíží na sv. Benedikta jako na zakladatele a klíčovou osobnost západního monasticismu, je pravdou, že se jeho řehole jako nesporná autorita prosazovala dosti dlouho (za zmínku tu vedle silných vlivů východních zvyklostí stojí především specifická podoba irského a anglosaského mnišství)15 – zvítězila vlastně až přičiněním světské moci a franckých vládců. Dějiny monasticismu tak od svého počátku tvoří pestrý
13 — Na následujících řádcích proto především z důvodů stylistických hovořím o sv. Benediktovi jako o pisateli benediktinské řehole bez toho, abych opakovaně upozorňoval na problematičnost tohoto ztotožnění. 14 — Albrecht Diem upozornil na text tzv. Regula cuiusdam ad virgines z poloviny 7. století, který se zachoval v rukopise Codex regularum Benedikta z Aniane. Představuje jeden z posledních řeholních textů před obecným uplatněním řehole Benediktovy. Ukazuje modifikaci Benediktova ideálu (ačkoliv text není výslovně citován), a to ve zjevné vazbě na iro-skotské mnišství. Dále se zde tedy zrcadlí Kolumbánova Regula coenobialis a Regula monachorum, i Regula Basilii. Překvapivě absentuje větší vliv textu Regula ad virgines Caesaria z Arles, patrně nejrozšířenějšího a nejvlivnějšího raně středověkého řeholního pojednání vedle řehole Benediktovy. Viz Albrecht Diem, Rewriting Benedict: The regula cuiusdam ad virgines and intertextuality as a tool to construct a monastic identity, The journal of medieval latin 17, 2007, s. 315–318. 15 — Srov. K athleen Hughes, The Church in Irish Society, 400–800, in: A New History of Ireland I. Prehistoric and Early Ireland, New York 2005, s. 301–330; P. Brown, The Rise of Western Christiandom, s. 126–133, 239–262, 321–339; Albrecht Diem – Hildegung Müller, Vita, Regula, Sermo: Eine unbekannte lateinische Vita Pacomii als Lehrtext für ungebildete Mönche und als Traktat über das Sprechen (mit einer Edition der Vita Pacomii im Angang), in: Zwischen Niederschrift und Wiederschrift. Hagiographie und Historiographie im Spannungsfeld von Kompendienüberlieferung und Editionstechnik, Wien 2010, zvláště s. 254–256. Z českých prací Gorazd Josef Vopatrný, Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita, Červený Kostelec 2002; Týž, Keltské křesťanství, Červený Kostelec 2010.
19 — OBSAH
Hi!
a barevný příběh plný vzájemného ideového prolínání a ovlivňování.16 Albrecht Diem konstatoval, že známe cca 30 „proto-benediktinských řeholí“, o nichž díky citacím v dalších textech víme, že byly široce rozšířeny. Podle jeho mínění to ukazuje, že bylo nemožné sestavit nový monastický program bez využití starších textů a jejich terminologie a kategorií. Leč možná právě proto poskytují raně středověké řehole zajímavé svědectví o proměně světa, idejí a hodnot společnosti.17 Obzvláště pěkný příklad představuje raně středověký vývoj kláštera Reichenau u Bodamského jezera či blízkého kláštera St. Gallen.18 Řečeno výstižnými slovy Marca Blocha: „[…] byli sice všichni ,syny svatého Benedikta‘, ale ve skutečnosti podléhali stále rozmanitějším formám původního benediktinského zákona. Byl to svět rozpolcený a pulzující, neustále se zmítající mezi ryzí askezí
16 — Klíčovou roli sehrálo především anglosaské mnišství a jeho dědictví odkázané církvi francké, viz Helen Robbins Bittermann, The Influence of Irish Monks on Merovingian Diocesan Organisation, The American Historical Review 40, 1935, s. 232–245; Columbanus and Merovingian Monasticism, ed. H. B. Clarke – M. Brennan, Oxford 1981; James Palmer, The „Vigorous Rule“ of Bishop Lull: Between Bonifatian Mission and Carolingian Church Control, Early Medieval Europe 13, 2005, s. 249–276. 17 — A. Diem, Rewriting Benedict, s. 313–314. 18 — Srov. Die Abtei Reichenau. Neue Beiträge zur Geschichte und Kultur des Inselklosters, ed. H. Maurer, Sigmaringen 1974; Mönchtum, Episkopat und Adel zur Gründungszeit des Klosters Reichenau, ed. A. Borst, Sigmaringen 1974; Theodor Klüpel, Reichenauer Hagiographie zwischen Walahfrid und Berno, Sigmaringen 1980; Walter Berschin, Eremus und Insula. St. Gallen und die Reichenau im Mittelalter – Modell einer lateinischen Literaturlandschaft, Wiesbaden 1987; Roland R appmann – Alfons Zettler – K arl Schmid, Die Reichenauer Mönchsgemeinschaft und ihr Totengedenken im frühen Mittelalter, Sigmaringen 1998; Das Kloster St. Gallen im Mittelalter. Die kulturelle Blüte vom 8. bis zum 12. Jahrhundert, ed. P. Ochsenbein, Stuttgart 1999; Alfons Zettler, St. Gallen als Bischofs- und Königskloster, Alemannisches Jahrbuch 2001/2002, s. 23–38; Dieter Geunich, Mönche und Konvent von St. Gallen in der Karolingerzeit, Alemannisches Jahrbuch 2001/2002, s. 39–62.
20 — OBSAH