1 pdfsam 9788087895566 etnografie socialni mobility by Flexibooks

Etnografie sociální mobility Etnicita, bariéry, dominance Jaroslav Šotola, Mario Rodríguez Polo a kol.

Tento text se důsledně snaží o konceptualizaci Romů odlišným způsobem, než je běžné: nechápeme je jako skupinu „radikálně jiných“, „etnickou komunitu“, nebo „nositele tradiční romské kultury“. Jejich relativní homogenitu vnímáme jako důsledek dlouhodobých a neobyčejně silných strukturálních tlaků ve společnosti, které jsou zakrývány, popírány nebo bagatelizovány. Právě jejich tematizace je o mnoho důležitější než fascinace údajnou romskou jinakostí, zavánějící exotizací a orientalismem. Problematika vertikální sociální mobility se ukazuje jako vhodný nástroj na odkrývání těchto tlaků, protože odhaluje systémovou povahu bariér v podobě mocenské dominance. Odlišná perspektiva textu vyžaduje po čtenáři oproštění se od zaběhlých kognitivních schémat, jaká jsou v souvislosti s Romy běžně a podvědomě aktivována. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli záměrně celou knihu převrátit a spolu s tím obrátit i sled stran, abychom tento proces určité transformace ve čtenáři podpořili. Věříme, že mírné nepohodlí na počátku plynoucí z nezvyklého pojetí bude vyváženo získáním jiného pohledu. (Z důvodu přehlednosti a čitelnosti je v elektronické podobě knihy využito tradiční pořadí stran. Prázdné strany ponecháváme shodně s tištěnou verzí knihy.)

Recenzovali: David Z. Scheffel, PhD Mgr. Daniel Škobla, PhD. Edice Anthropologia, sv. 1 Edici řídí Doc. PhDr. Martin Soukup, Ph.D. Vydání publikace bylo umožněno díky účelové podpoře na specifický vysokoškolský výzkum udělené roku 2014 Univerzitě Palackého v Olomouci Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost. 1. vydání © Jakub Konečný, Magdalena Konopová, Mario Rodríguez Polo, Michal Prokeš, Jaroslav Šotola, Barbora Viktorová, Barbora Vrbová, 2016 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2016 ISBN 978-80-87895-56-6

Publikace je výsledkem tříleté práce skupiny kulturních antropologů z Univerzity Palackého v Olomouci. Empiricky je založena na výzkumu přímo v terénu čtyř slovenských vesnic na Spiši, jejichž romští obyvatelé nenaplňují běžné stereotypy o lidech žijících na okraji společnosti. Počáteční zaměření výzkumu na vyhledávání příkladů minulé i současné vertikální sociální mobility postupně vedlo ke kladení otázek nejen po podmínkách, ale také překážkách sociálního vzestupu Romů. Bohatá data o lokální historii a paměti, práci a migraci, moci a interetnických vztazích umožňovala průběžnou komparaci a diskuzi v týmu výzkumníků. Návraty do terénu a ověřování analytického rámce následně vedly k formulaci závěrů, které podstatným způsobem rozšiřují dosavadní pochopení situace Romů v současné slovenské společnosti.

Tato kniha by nevznikla bez otevřenosti všech, kteří nás přijímali ve své každodennosti a trpělivě se zapojovali do diskuzí a do formulování myšlenek, jež si můžete přečíst na následujících stranách.

Obsah Úvodem Sociální mobilita Romů jako předmět antropologického výzkumu

Konceptualizace sociální mobility Romů Etnicita Důležitost diachronní perspektivy Metodologie výzkumu

9 15

17 20 25 27

Dunajec

Sdílený prostor? 39 Historické kořeny sociální mobility 41 „Éra zbojníků“ 54 Ekonomické strategie: Regionální limity a možnosti v zahraničí v místě bydliště 57 Stratifikace Romů a reprodukcedominantních diskurzů 65 Etnicita jako přetrvávající princip sociální diferenciace 69 Moc a reprodukce sociální nerovnosti 78

Dunaječtí Romové ve vnějším prostředí Shrnutí

86 89

Jasenov

Bezútěšnost prostoru Jasenov a Romové v první polovině 20. století Období socialismu Změny po roce 1989 Dopady transformace na život v obci a interetnické vztahy Symbolická reprezentace, legitimizace a moc Shrnutí Šumvaldov

97 102 107 112 121 131 141 147

Lokalita: priorita turismu Proměny Šumvaldova v poválečném období Porevoluční změny a role etnické identifikace Interetnické vztahy „Nenormální Romové“: funkce kolektivní paměti Shrnutí Korbany

149 151 159 167 173 179 185

Sociální nerovnosti a jejich odraz v prostoru Segregace v éře zdánlivého egalitářství Kolektivní amnézie Migrace „Bez Anglicka by tu žiadne domy neboli“ Lokální politika, moc a instituce Logika interetnických vztahů Shrnutí Závěr

187 195 201 205 211 219 227 234 237

Historické dědictví Politicko-ekonomické vlivy, sociální struktura a třídní stratifikace Dominantní diskurzy a naturalizace sociálních nerovností Sociální struktura a jednání Bibliografie Summary Rejstřík

239 242 247 250 257 265 269

Úvodem Jaroslav Šotola, Mario Rodríguez Polo

Po dlouhém dni stráveném návštěvami potenciálních výzkumných lokalit jsme našli možnost ubytování ve vesnici, kde také žijí Romové. Podobně jako mnoho jiných slovenských vesnic je náš dočasný domov obklopen nádhernou přírodou. Ulice jsou prázdné s výjimkou několika žen, které si povídají před jedním ze zdejších typických domů z období socialismu. U plotů parkuje několik aut, většinou s českou poznávací značkou. Jeden z nás poznamená, že by na první pohled nikoho asi nenapadlo, že zde žijí Romové. Vypadá to zde úplně „normálně“, podobně jako na ulici ve kterékoliv jiné běžné slovenské vesnici. Nic, co by se podobalo osadě s bizarními chatrčemi mezi množstvím odpadků, kde je každý návštěvník konfrontován se šokující podobou chudoby. Když jsme přemýšleli o této zdánlivě „nudné normalitě“ okolo nás, uvědomili jsme si, že vlastně toho moc o Romech žijících v podobných podmínkách jako zbytek populace

9 – OBSAH

nevíme. Není pak divu, že jsme překvapeni obyčejnou ulicí, tedy faktem, že nezapadá do naší představy „romské reality“. Následně nás napadaly tyto otázky: Je vůbec možné takové Romy antropologicky studovat? Je tato nudná normalita běžná, nebo jde o nějakou zvláštní výjimku, raritu? Není náš první dojem příliš naivní? Při podrobnějším pozorování jsme si totiž všimli, že zmíněná „normální“ ulice není na rozdíl od zbytku vesnice opatřena chodníkem a standardním asfaltovým povrchem. Absence mužů a přítomnost českých aut zase odkazovala na intenzivní migraci za prací. Tyto zdánlivé drobnosti nás přiváděly k myšlence „slepého úhlu“ dosavadního pohledu na Romy. Dominantní diskurzy (veřejný, politický, mediální apod.) umísťují Romy do situace exkluze, radikální segregace a života v extrémní chudobě. Toto vnímání je do určité míry oprávněné, protože ukazuje část pravdy o Romech, která přitom vypovídá o jednom z největších selhání evropských společností. Zároveň ovšem takový diskurz generalizuje a projektuje obraz extrémních podmínek na všechny Romy žijící na Slovensku. Pokud si do vyhledávače Google zadáme spojení „Romové na Slovensku“ nebo „romské osady“, dostaneme identický výsledek nabízeného výběru obrázků, akcentujících většinou děti na pozadí slumů obklopených odpadky. Na záplavu podobného vizuálního materiálu jsme zvyklí z médií, z dokumentárních filmů nebo z fotografií do takové míry, že nás tento výběr vůbec nepřekvapuje. A právě tato skutečnost je ukázkou dopadu dominantních diskurzů, které nám téměř nedávají prostor nahlížet na slovenské Romy jinak než jako na obyvatele dřevěné chatrče bez elektřiny. Poznání, že takto produkovaný homogenní obraz nekoresponduje s realitou, krystalizovalo v našich myslích a ve společných diskuzích postupně v letech 2011 až 2013, a to v konfrontaci s novým „terénem“ – s realitou romských lokalit východního Slovenska –, respektive na základě nesouladu mezi naším obrazem, vytvořeným četbou literatury o slovenských romských osadách, a tím, co jsme měli možnost sami vidět. Byť se jednalo spíše o útržky komplexního fenoménu, obraz, který se nám postupně skládal, byl velmi pestrý.

10 – OBSAH

Rozhodli jsme se, že naším cílem bude přinést etnografickou deskripci různých míst nezapadajících do běžného obrazu romské lokality na Slovensku. Aby však tyto řádky nebyly pochopeny špatně: ačkoli se snažíme poukázat na relativní sociální diverzitu a sami se zaměřujeme na Romy žijící mimo situaci extrémní chudoby, vůbec tím nepopíráme, že množství lidí na Slovensku žije v nedůstojných podmínkách, které vyvolávají otázky reálného naplnění rovného přístupu ve společnosti. Domníváme se však, že symbolický obraz marginalizované skupiny má důležitou roli při jejím ovládání „majoritou“ a změna diskurzu legitimizujícího nerovný přístup je jednou z důležitých strategií k demaskování a k oslabení této dominance. Podle našeho názoru k částečnému reprodukování dominantních diskurzů dochází i v rámci sociálních věd, antropologii nevyjímaje. Určitá forma exoticismu a akademického orientalismu vytváří tradici, pro niž je typická nadreprezentovanost etnografických studií o Romech žijících v marginalizovaných lokalitách vyznačujících se extrémní chudobou, čímž dochází k posilování představ o romských „komunitách“ jako izolovaných ostrovech uvnitř současné společnosti. Tyto badatelské praktiky je možné zasadit do širšího kontextu antropologické tradice zaměřené na radikální jinakost, která je již dlouho terčem sebekritického pohledu (Fabian 1983, Kuper 1999). V konkrétním případě výzkumu romských osad se tento vzorec naplňoval na několika různých úrovních: předně byla naplněna představa antropologa jako dobrodruha cestujícího za hranice známého světa. Romové byli v posledních desetiletích de facto nejlépe dostupní „druzí“, kteří mohli být popisováni jako exotičtí domorodci, naplňující antropologické stereotypy vázané na výběr předmětu studia. Na praktické úrovni byl svět osad dostupný i pro výzkumné projekty s nízkým rozpočtem, což je typický případ lokální antropologie. Geografická dostupnost a zároveň kulturní a jazyková blízkost slovenského kontextu tedy zvyšovaly atraktivitu romských „komunit“ pro české antropology. Jiným důvodem pro preferenci jinakosti byla sféra aplikovaného výzkumu a dalších projektů zaměřených na řešení problematiky sociálního vyloučení. Domníváme se ovšem, že preference konkrétního předmětu studia a selektivní zaměření na radikální odlišnost

11 – OBSAH

omezovaly potenciál předmětu výzkumu a možnost zapojení do širších globálních debat na akademické úrovni. Tematizace plurality životních situací a strategií Romů je účinnou odpovědí na homogenizaci dominantních diskurzů. Zároveň si uvědomujeme, že diverzita Romů je v české a slovenské odborné literatuře dlouhodobým a důležitým tématem. Mnoho textů se zaměřuje na vyvracení představy jednotné komunity nebo solidární etnické skupiny (Jakoubek 2008). Za jeden z hlavních diferenciačních znaků Romů se považuje subetnické členění na základě předpokládané země původu (slovenští, olašští Romové, Sinti apod.). Velká pozornost je též věnována vzájemnému vymezování Romů vůči jiným – nějak odlišným – skupinám (Hübschmannová 1993), ať už je založeno na konceptu rituální čistoty, nebo na jiných distinktivních znacích a konceptech. Avšak takové chápání komplexity má podle nás výrazné limity. Ať už se jedná o subetnické členění, či vzájemné vymezování na základě emické klasifikace (jako je např. koncept rituální čistoty), jedná se o kritéria specifická v našem prostředí pouze pro Romy. Nejsou nijak využívána pro dominantní část populace, pro kterou jsou distinkce a nerovnosti artikulovány úplně jiným způsobem a odlišným slovníkem. Dosavadní konceptualizace diverzity Romů mohou být tedy chápány jako příklad exotizace „těch druhých“ a mohou vést ve výsledku ke zvýrazňování nepřekročitelné bariéry a jinakosti (Belton 2005).1 Netvrdíme, že by Romové žijící v jiných podmínkách, než je extrémní chudoba, nebyli v dosavadních vědeckých studiích zmiňováni, ale je možné mluvit o (spíše nereflektovaném) nadreprezentování marginalizovaných lokalit. Dílčí studie z jiných prostředí vznikaly spíše nahodile v souvislosti s většími výzkumnými záměry (Kobes 2014; Scheffel 2015a). Některé výzkumnice a výzkumníci sledovali své participanty na cestě mimo segregované lokality a studovali vzorce migrace (Grill 2012, 2016) nebo roli nových náboženských hnutí 1 Na jedné konferenci jsme byli dotazováni, o jaké skupině Romů vlastně mluvíme, že musí mít nějaké pojmenování nebo musí mít sami její „členové“ vlastní označení. Od tohoto esencializujícího přístupu se z výše uvedených důvodů distancujeme.

12 – OBSAH

(Podolinská a Hrustič 2010). Další kolegyně a kolegové se zaměřovali na rostoucí prezenci Romů v lokální politice (Hrustič 2013), na dopady mocenské asymetrie (Škobla a Filčák 2015) nebo na sféru vzdělávání (Brüggemann a Škobla 2012). Antropologové nebo sociologové také participují na aktivitách cílených na posilování lidskoprávní agendy v různých oblastech, jako je oblast práva nebo vzdělávání. Domníváme se, že je nemožné realizovat dlouhodobý terénní výzkum mezi Romy a zůstat slepí vůči variabilním sociálním pozicím, ve kterých jsou strukturálně ukotveni a které následně ovlivňují jejich životní situaci. Otázkou ovšem je, jak jsme zvyklí vymezovat předmět zkoumání a koncipovat naše výzkumné záměry. Ale právě způsob vnímání a prezentování lokálních témat spojených s etnicitou a chudobou jakožto „exotických“ zásobuje dominantní diskurzy etnografickými argumenty, které jen posilují exoticizující vnímání Romů jakožto nositelů jinakosti par excellence. Tento nedostatek české a slovenské antropologie je srovnatelný s otevřeně reflektovaným hříchem naší disciplíny – skrze produkované vědění ovládat „druhé“ při sekundování koloniálním silám. Jsme přesvědčeni, že je na čase využívat postkoloniální přístupy a soustředit se více na podoby moci než na domnělé charakteristiky marginalizovaných skupin (Tuck – Yang 2014, Lánský 2014). Reprodukování dominantních diskurzů udržuje a posiluje mocensky asymetrické vztahy, které chápeme jako dominanci (Foucault 1996). V námi zkoumaném případě se jedná o opresivní hierarchii, v níž Romové čelí výrazným tlakům ze strany takzvané „majority“. Součástí mocenské hierarchie je zároveň zakrývání těchto sil, a to pomocí poukazování na domnělá esenciální specifika Romů, která mají být hlavní příčinou jejich marginality – jedná se tedy o strategii známou jako blame the victim. Jejich postavení je chápáno jako past chudoby, z níž se podle dominantních diskurzů nemohou vymanit kvůli své neschopnosti „integrovat“ se do neproblematicky přijímané „normality“ v rámci společnosti. Romové jsou chápáni jako svébytná a vyloučená skupina fungující do jisté míry mimo „běžnou“ společnost, jako třída asociálních jedinců postrádajících běžné vědění potřebné pro fungování

13 – OBSAH

v (post)moderních podmínkách. Právě tyto simplifikace představují hlavní nástroje posilování legitimizace vlády jedné skupiny nad druhou a s ní související sociální nerovnosti. Problematika nerovnosti a jejího posilování pomocí různých mechanismů v každodenním životě je významným tématem propojujícím dílčí studie v naší knize. Romové na Slovensku vykazují jako skupina některé společné socio-ekonomické charakteristiky – nízké příjmy, časté vyloučení z oficiálního trhu práce, nízký podíl populace s vyšším vzděláním; všichni také čelí strukturální marginalizaci a rasismu. Nicméně skutečné sociální trajektorie slovenských Romů mohou být velmi různé. Ne všichni žijí v absolutní chudobě, jak nám vsugerovává falešný obraz dominantních diskurzů, a nemálo z nich mělo nebo má zkušenost s alespoň částečnou vzestupnou sociální mobilitou. Přitom nemluvíme o výjimečných jednotlivcích – o romských lékařích, umělcích nebo o učitelích, ale o celých skupinách „obyčejných lidí“ žijících v obcích východního Slovenska, kteří se musí vyrovnat se strukturálním znevýhodněním, jemuž čelí. Právě tyto příklady sociální mobility a strategií zvládání strukturálních tlaků jsou našimi hlavními předměty zkoumání.

14 – OBSAH

Sociální mobilita Romů jako předmět antropologického výzkumu Jaroslav Šotola, Mario Rodríguez Polo

Jedním z cílů této knihy je poukázat na relativní historickou i současnou sociální mobilitu slovenských Romů, a to z důvodu jejího opomíjení jakožto vhodného fenoménu pro sociálněvědní zkoumání. Přinášíme čtyři etnografické studie, v nichž analyzujeme diverzitu sociálních trajektorií a strategií pohybu v rámci opresivní hierarchie slovenské společnosti. Předpokládáme, že následně můžeme lépe porozumět skrytým mechanismům dominance a tlakům působícím proti sociální mobilitě Romů. Odkrývání podob mocenské dominance jakožto nejvýznamnější bariéry vzestupné mobility je hlavním cílem celé knihy. Záměrně zvolená etnografická metodologie nám dovoluje nahlédnout do života participantů a pochopit, jakým způsobem překonávají strukturální bariéry a sociální nerovnosti

15 – OBSAH

v každodenním životě. Jinými slovy: její hlavní síla nespočívá pouze v přiblížení terénu, ve zvýznamnění každodennosti v lokálním prostředí nebo v mikrostudiích vztahů mezi aktéry, ale v uvedení těchto dílčích pozorování do širšího kontextu sociálních, ekonomických a symbolických faktorů a sil formujících danou situaci, často prezentovanou jako „normalita“. Záměrem této knihy je tedy diskutovat agency („aktérství“) Romů v rámci daných socio-ekonomických strukturálních limitů (re)produkovaných dominantní skupinou ve společnosti. V tomto případě je nerovnost udržována a podporována zásadním komponentem, a to etnicitou, která je aktéry zvýznamňována různým způsobem v konkrétních situacích. Etnicita je vedle dominance další důležitou složkou naší analýzy. Ačkoli to nebývá v rámci antropologických prací tuzemské provenience běžné, považujeme za důležité zkoumat postavení Romů v kontextu sociální struktury celé společnosti. Tímto strukturálním pohledem chceme předejít určitým zkreslením, která při prezentování příkladů sociální mobility Romů hrozí. Rizikem je jev známý jako tokenizace, tedy neadekvátní chápání úspěšného postavení jedinců ze společensky znevýhodněné skupiny, vybraných v rámci dominantních diskurzů k reprezentování minority s cílem získat alibi o neexistenci diskriminace menšiny (Knotková-Čapková 2007). U veřejnosti se tak udržuje přesvědčení, že když se příslušník menšiny opravdu snaží, může dosáhnout úspěchu.1 Strukturální přístup chápeme také za důležité jako doplnění zkoumání „úspěšných Romů“ a analýzy jejich individuálních mobilitních drah (Fónadová 2014). Jakkoli považujeme biografický přístup užitečný pro přiblížení subjektivní percepce vlastního sociálního vzestupu, individuální optika může někdy vést k opomíjení strukturních souvislostí sociální mobility.2 Slovenské prostředí nám navíc umožnilo zkoumat sociální mobilitu pomocí terénního výzkumu konkrétních lokalit.

1 Samotní tokeni také mnohdy inklinují k tomu, že vyzdvihují své vlastní zásluhy formou vymezování se vůči ostatním členům znevýhodněné skupiny. 2 Také omezení na takzvané romské elity považujeme za zbytečně limitující. Je to jednak z důvodu přílišného soustředění se na kulturní kapitál (např. Fónadová omezila ve svém výzkumu vzorek na jedince s maturitou, přičemž mezi nimi dominovali

16 – OBSAH

Konceptualizace sociální mobility Romů

Téma vzestupné vertikální mobility Romů je v odborném i veřejném diskurzu velmi okrajové, ovšem není pravda, že by mu nebyla věnována pozornost (například i v modu určité potencionality, které je třeba dosáhnout). Nyní bychom se chtěli zaměřit na způsoby, jakými se posun jedinců ze skupin vymezených jako „etnické menšiny“ na socio-ekonomickém společenském žebříčku konceptualizuje. Je přitom zarážející, jak automaticky se tato mobilita v odborném, ale i v širším veřejném diskurzu většinou neproblematicky rámuje jako asimilace nebo integrace (např. Fónadová 2014). Sociální úspěch jedince z „minority“ je tedy chápán prizmatem „bezproblémového“ začlenění se do „většinové společnosti“. Naším argumentem je, že takovéto pojetí je produktem dominantních diskurzů, a tudíž vede k výraznému omezování možností, jakými chápeme sociální mobilitu v souvislosti s artikulovanou „jinakostí“. Projevem daného pojetí je také zakrývání a zároveň posilování mocenské dominance všech, kteří se mohou jako „majorita“ prezentovat. Z tohoto důvodu považujeme za nutné představu „integrace menšin“ dekonstruovat a demaskovat ji jako mocenský projekt (Topinka 2009, Barša 2011). To nám umožní následně představit alternativní přístup, využívaný v rámci našeho výzkumu. Asimilace, integrace nebo inkluze jsou teoreticky odlišné přístupy, které jsou v různých verzích diskutovány na odborné úrovni. Za mnohem důležitější z antropologického hlediska považujeme ovšem sféru sociální praxe, v níž je k těmto konceptům odkazováno. Často můžeme pozorovat taktickou manipulaci v podobě sugesce existence dvou skupin jako dvou systémů fungujících podle odlišných pravidel. Obě skupiny jsou nestejně velké a vedle kvantitativní převahy (která nemusí být ovšem pravidlem) je možné mluvit o vyšším postavení z kvalitativního hlediska (ať už je definováno na základě měřitelných, nebo imaginárních kritérií). Menšina je definovaná vysokoškoláci, viz 2014), jednak se jedná do určité míry o poměrně specifickou skupinu vzájemně provázaných aktérů.

17 – OBSAH

na základě určitých znaků, většinou odvozených z atributů „majority“ jako jejich nedostatek či opak. Existence menšiny je pojímána jako existence vně společnosti, mimo ni nebo na jejím okraji. Zvláště problematické je vykazování „těch druhých“ do odlišných kulturních systémů s vlastními normami a hodnotami, čímž dochází ke konstituování a zvýrazňování vzájemných hranic. Konstruování a zdůrazňování kulturní odlišnosti legitimizuje dominanci a zároveň podřízené postavení „příslušníků menšiny“, kteří jsou stereotypně vnímáni skrze tuto kulturní diferenci (koncept nového rasismu – Barker 1981). V této výrazně asymetrické perspektivě je pak sociální mobilita více či méně explicitně kódována jako přijetí majoritních pravidel hry, která jsou běžně chápána jako objektivně platná a prospěšná všem.3 Vzájemný vztah má tedy výrazně mocenský charakter, byť je jeho povaha zakrývána různými strategiemi, jako je zdánlivá korektnost a neutralita. Konceptualizace „minority“ vždy předpokládá nějakou „majoritu“ v pozadí. Je zajímavé pozorovat, jak se vždy při debatě o menšinách vynořuje imaginární většina jako neproblematický koncept (Doane a Bonilla-Silva 2003). Zůstává přitom spíše v pozadí, jako by na ni nebylo třeba upínat pozornost. Protože se jedná o dvě komplementární kategorie, „majorita“ je esencializována a homogenizována podobně jako její protipól. To se projevuje například tím, že i když jsou v rámci jiných kontextů běžně tematizovány sociální rozdíly ve společnosti, založené na různých statusech (pohlaví, věk, sociální postavení), při konstruování dichotomního obrazu „my“ a „oni“ najednou přestávají hrát roli. Opomíjením určitých diferencí a popíráním jejich relevance se daří vystavět „majoritu“ jako takovou: zdánlivě jasnou kategorii, která v sobě koncentruje kulturní a morální nadřazenost, jež legitimizuje mocenskou dominanci. Členství v této konstruované skupině pak zakládá právo poměřovat kohokoli z domnělé minority „majoritními“ standardy a vynášet soudy o stupni jeho „integrování“.

3 Například viz termín zkulturnění, který byl typický pro asimilacionistický diskurz komunistického režimu (Jurová 2002).

18 – OBSAH

Na základě této kritické reflexe se domníváme, že není možné chápat „integraci Romů“ jako neutrální koncept. Představa, že Romové jsou kulturně odlišní a integrace znamená jejich začleňování do naší společnosti s předpokládanou kulturní homogenitou, je ve skutečnosti skrytým asimilačním projektem slovenské nebo české národní „většiny“ (Barša 2011). V terénu jsme se setkali s mnoha projevy mocenské dominance, která se ventilovala právě skrze integrační rétoriku: vyšší sociální status v námi zkoumaných lokalitách byl vysvětlován tím, že fungování „majority“ sloužilo jako příklad k následování, jako „hozená rukavice“, kterou místní Romové zvedli. Podobné příklady je možné najít i v textech, jež prezentují „dobrou praxi“ inkluzivních politik – hlavními hrdiny jsou v těchto naracích schopní starostové, nezištní faráři nebo obětaví pracovníci neziskových organizací či škol (Mušinka 2012). Takzvaní „integrovaní Romové“ jsou v této souvislosti naopak spíše pasivními produkty snažení okolní společnosti, která jim umožnila přejít „na druhou stranu“ – do společnosti „normálních“ občanů.4 Tímto způsobem se také skrytě (re)konstruuje „majorita“, u níž je „samozřejmé“, že má automaticky pravdu a správné hodnoty. Vůbec tím nechceme naznačovat, že by nebylo potřeba vážit si práce lidí, kteří se často proti odporu ostatních snaží o prosazení rovných práv pro ty, jimž jsou upírána; tvrdíme, že způsob, jakým se tato snaha často diskurzivně uchopuje, může vést k paradoxnímu přehlížení a možná i k zneschopňování těch, kterým je podpora určena. A také že přehlížení vlastního aktérství Romů vykazujících vertikální sociální mobilitu vede k posilování dominantních diskurzů, protože Romové jsou stereotypně zobrazováni jako ti, „kteří se nesnaží“. Z uvedených důvodů tedy považujeme sousloví „integrovaní Romové“ za naprosto nevhodné a v knize se mu záměrně vyhýbáme. 4 Je zajímavé sledovat, jak tuto dominantní perspektivu přebírá i odborná literatura, jako tomu je v následujícím úryvku: „Identita jednotlivých Romů se liší vzděláním, společenským statusem, tím, zda jedinec žije ve městě, nebo v osadě. Identita městských vzdělaných Romů je utvářena obdobně jako u jedinců většinového obyvatelstva.“ (Uherek a Novák 2002, s. 97) Všimněme si také, že ačkoli je v úryvku naznačována pluralita sociálního postavení, následně jsme postaveni před nevyhnutelný fakt, že Romové na Slovensku jsou buď asimilovaní, nebo žijí segregovaně v osadách na venkově. Možnost existence Romů ve venkovském prostředí bez známek výrazné sociální exkluze není vůbec připuštěna.

19 – OBSAH

Dále tedy rozvíjíme alternativní perspektivu sociální mobility Romů. Východisko vidíme ve využívání stejných modelů, jaké se používají pro konceptualizaci jakýchkoli sociálních aktérů v rámci společnosti: jedná se o kombinaci pohledu z hlediska struktury a aktéra (Bourdieu 1998, Berger a Luckmann 1999). Strukturální faktory sociální mobility souvisí s celkovou ekonomickou situací v zemi a s proměnami jednotlivých ekonomických sektorů nesoucích pracovní příležitosti ve vývojové perspektivě. Je důležité sledovat také místně specifický vývoj, postavení lokality v rámci rozdělení mezi centrem a periferií. Aktérská perspektiva zahrnuje všechny znalosti, dovednosti, ale i sítě a kapitály, které může daný jedinec pro svůj sociální vzestup (nebo také pro zabránění sociálnímu sestupu v situaci zhoršování se strukturálních podmínek) mobilizovat. Žádný jedinec tedy nezačíná svou dráhu z ničeho, ale už ze svého sociálního zázemí s sebou nese potenciální výhody nebo rizika, které mu umožňují rozvíjet více či méně omezené strategie. Pro pochopení konkrétních mobilitních kanálů musíme být schopni těmto limitům rozumět, a to i nezávisle na tom, jak je sami aktéři artikulují. V případě slovenských Romů se jedná právě o výrazné omezení v podobě nálepky skupiny s kulturními hodnotami a s normami neslučitelnými s „majoritou“.

Etnicita

V naší práci vycházíme z relační definice etnicity (Eriksen 2012). Etnicitu nechápeme jako souhrn typických vlastností nebo shodných rysů nějaké skupiny, jak je v běžném povědomí chápána a spojována také právě s Romy. Nepovažujeme za důležité vymezovat zde „kdo jsou Romové“ ani „koho jsme za Roma ve výzkumu považovali“, protože to podle nás nemá smysl; užitečné je ovšem ptát se po způsobech tohoto vymezování v sociální praxi konkrétními sociálními aktéry,5 zkoumat tedy ty situace, kdy lidé jednají na základě etnicity připisované sobě nebo druhým. Relační definice etnicity zároveň neznamená, že bychom měli zkoumat vztahy mezi dvěma skupinami, 5 Identifikování se s faktem „být Romem“ nebo „Cigánem“ bylo i v terénu často předmětem vyjednávání mezi výzkumníky a participanty.

20 – OBSAH