Literární a knižní kultura v digitálním věku 2015
Literární a knižní kultura v digitálním věku 2015 Lenka Pořízková - Martina Navrátilová (eds.)
Olomouc 2015
Oponovali: PhDr. Karel Piorecký, Ph.D. Oponovali: Mgr. Vladimír P. Polách, Ph.D., M.Phil. Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře udělené roku 2015 Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR v rámci Institucionálního rozvojového plánu, okruhu Excelence ve vzdělávání, Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci: Podpora vědeckých výstupů na FF UP. Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost. 1. vydání © Alena M. Černá, Filip Dědic, Lenka Duchoňová, Jiří Flaišman, Monika Górska-Olesin´ska, Vít Gvoždiak, Katarína Haluzová, Petra Chvojková, Kateřina Kirkosová, Michal Kosák, Jana Kostincová, Zdeněk Kvasnica, Boris Lehečka, Radek Malý, Mariusz Pisarski, Agnieszka Przybyszewska, Pavol Rankov, Adam Uchytil, Agnieszka We¸glin´ska, Iryna Zabiiaka, Miroslav Zelinský, 2015 Eds. © Lenka Pořízková, Martina Navrátilová, 2015 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015 ISBN 978-80-87895-47-4
Obsah 7
5
Literární a knižní kultura v digitálním věku 2015 / předmluva Lenka Pořízková
11 Literatura a digitalita Melancholie čtení Vít Gvoždiak
23
Čítanie v rýchlom svete Katarína Haluzová
27
Premeny v čitateľskom správaní v elektronickom prostredí Lenka Duchoňová
33
Literární hypertexty – existují vůbec nějaké? Petra Chvojková
45
Ergodický text jako výzva estetice Miroslav Zelinský
49
Autorské strategie v real person fanfiction: mezi autenticitou a fikcí Pavol Rankov
59 Digitalita a performativita 61
Prostor prozkoumávat, překonávat, přetvářet. Básnické slovo ve veřejném a virtuálním prostoru Jana Kostincová
75
Seeing “Where” and Feeling “When” – (New?) Agnieszka Przybyszewska
89
The Return of Stretchtext: From Obscurity to Omnipresence. Monika Górska-Olesin´ska, Mariusz Pisarski
Obsah
13
97
Ukrajinská videopoezie: mezi starou a novou formou umění Iryna Zabiiaka
105
“Gottland” of Mariusz Szczygieł - Political Reportage. Agnieszka We ¸glin ´ska
6
115 Digitalizace literatury 117
Možnosti elektronické edice Michal Kosák, Jiří Flaišman
121
Elektronické edice starší české literatury Alena M. Černá
129
Proces poloautomatického generování elektronických knih (na příkladu ediční řady Starší česká literatura) Boris Lehečka
139
Publikování knih v čase manažerské logiky: poznámky k současnému českému nakladatelskému poli Kateřina Kirkosová
157 Apendix: grafické a technologické vize 159
Několik témat pro blízkou budoucnost literárních publikačních formátů Filip Dědic
161
Úvaha autorů projektu BOOK.SYS o smyslu kultivace digitálního textu Adam Uchytil, Zdeněk Kvasnica
163 Rejstřík 166
Literature and Book Culture in the Digital Age 2015
172
Autoři publikace Literární a knižní kultura v digitálním věku
Obsah
137 Knižní trh v digitálním věku
Lenka Pořízková
Kniha, kterou držíte v ruce, vznikla z podnětu mezinárodní interdisciplinární konference věnované digitální literatuře a jejímu publikování, jež se konala v dubnu 2015. Pro účely knižního vydání byly jednotlivé příspěvky rozpracovány či přepracovány do 18 kapitol, které ve 4 oddílech doplněných úvahovým apendixem shrnují aktuální poznatky v dané oblasti. Rychlý rozvoj digitálních komunikačních technologií a nových médií na sklonku 20. století způsobil na poli literatury a knižní kultury celou řadu fatálních změn, od strukturně-funkční proměny literárního pole přes proměnu tematické báze literatury až po radikální posuny v její recepci. Tradiční tištěná knižní forma publikace a distribuce textů začala vstupovat do dynamické konkurence se snadno dostupnými, rychlými a levnými způsoby zveřejnění textů na internetu nebo v podobě e-knihy. V zahraničí můžeme sledovat první pokusy o odbornou reflexi této transformace již před koncem milénia (Espen J. Aarseth, Jay David Bolter, John Cayley, Robert Coover, George Landow, Nick Montfort aj.), česká věda na ně navazuje s desetiletým zpoždě-
ním a souvisleji teprve v poslední půldekádě (viz zejména studie Karla Pioreckého publikované v Mediálních studiích, České literatuře, Hostu, polském Ha!Artu, World Literature Studies aj.). Inspirativní jsou v tomto ohledu zejména výsledky badatelů polských (Emilia Brannyová, Zenon Fajfer, Małgorzata Janusiewiczová, Piotr Marecki, Mariusz Pisarski, Piotr Zawojski aj.) či slovenských (Zuzana Husárová, Bogumiła Suwara aj.). Ozvuky nových metodologických směrů jako např. digital humanities k nám sice pronikají stále zřetelněji, jen obtížně si však hledají úrodnou půdu na poli konzervativně orientovaných literárněvědných a knihovědných disciplín. Výsledkem snahy iniciovat mezioborovou diskuzi v dané oblasti je mj. poslední tematické číslo časopisu Česká literatura (6/2015) věnované vztahu literatury a digitálních médií. Jestliže v úvodu zmíněná konference usilovala zachytit proměnu statutu a funkce knihy i literatury samotné v kontextu tzv. digitální kultury, potvrdilo se v jejím průběhu, jak nesmírně široký okruh problémů s sebou toto zaměření nese.
Na jedné straně je tu vlastní remediační proces vzájemného ovlivňování forem technologických, mediálních i literárních, na straně druhé jeho důsledky, jež lze zaznamenat napříč dobovou společensko kulturní realitou, mj. právě i v proměně recepčních mechanismů a čtenářských návyků. Ačkoli již existují exaktní nástroje, jak uvedené změny objektivně zkoumat a kvantifikovat (mj. poloautomatizované digitální analýzy recepčního chování konzumentů nových médií či zkoumání fyziologie digitálního čtení pomocí eye-trackeru), sporadicky publikované studie si mnohdy spíše protiřečí, neboť se potýkají s metodologickou růzností či obtížnou uchopitelností zkoumaného materiálu. Navíc se stále častěji potvrzuje, že unikátnost konkrétního literárního textu s sebou nese i vysoce nepředvídatelný způsob jeho „života“ v digitálním prostoru a že je velmi obtížné dojít k obecným závěrům o způsobu existence literatury jako takové v „digitálním věku“. Situaci komplikuje i fakt, že daný předmět výzkumu si z podstaty věci vynucuje široce mezioborový přístup, v němž by se v ideálním případě měly funkčně doplnit metody literární vědy, knihovědy, informatiky, studia nových médií, kulturologie, sociologie či psychologie (čtenářství), biologie (fyziologie čtení), ekonomie (fungování digitálního knižního trhu) či práva (postavení a ochrana duševního vlastnictví v éře neomezeného sdílení dat). Podstatná může být ale i znalost typografie, grafického designu či audiovizuálních technologií, zvláště pokud nás vedle tradičních literárních forem adaptovaných do digitální podoby budou zajímat
7 Lenka Pořízková: Literární a knižní kultura v digitálním věku 2015
Literární a knižní kultura v digitálním věku 2015 / předmluva
1/ Liší se geneze, případně redakční zpracování elektronické knihy a tištěné? 2/ Jaké možnosti grafického a technologického zpracování s sebou digitální literatura nese a jak se tyto možnosti, případně limity liší napříč spektrem různých digitálních forem textů, od fluidních formátů pro čtečky přes interaktivní čtenářské aplikace po hypertexty či texty kinetické? 3/ Jak se proměnily mechanismy knižního trhu v digitální éře? Dochází ke změně interakce mezi základními subjekty obchodní, ale i kulturní komunikace (nakladatelem, autorem, čtenářem, knihkupcem, distributorem)? 4/ Čteme elektronickou knihu jinak než tištěnou? 5/ Jsou hraniční knižní žánry jako 3D knihy, m-romány, či digi-romány inherentní reakcí systému na změnu recepčních návyků, nebo jen testují nové (byť i nefunkční) možnosti intermediality či multimediality? 6/ Jaké impulsy dávají digital humanities a studia nových médií výzkumu literatury?
7/ Jak konkrétně se proměňuje skladba literárního pole z hlediska tradičních diferenciačních os (vysoká vs. nízká literatura, profesionální vs. amatérská tvorba, centrum vs. periferie apod.)? 8/ Objevují se nové literární formy, nebo jde jen o digitální „revize“ a experimentální obměny forem starých? 9/ Stírá digitální prostor hranice mezi knižním marketingem či reklamou, literární kritikou a „pouhým“ explikováním čtenářského zážitku? Autoři publikace Literární a knižní kultura v digitálním věku 2015 přinášejí dílčí odpovědi na některé z uvedených otázek, jedná se však většinou spíše o fundované studie konkrétních jevů než o snahu nabídnout celistvé a konečné řešení v globálním měřítku. To by samo o sobě ani nebylo možné, vždyť výzkum digitální literatury a knižní kultury je teprve na svém počátku, navíc závratná rychlost proměny zkoumaných systémů vlivem (především) technologického vývoje způsobuje praktickou nemožnost nahlédnout problém v synchronní perspektivě. Tvorba metodologie a vylaďování analytických nástrojů tak budou zřejmě vždy o něco pozadu za aktuálním stavem zkoumaného materiálu. Počáteční oddíl knihy – Literatura a digitalita – se zabývá některými obecnými otázkami remediace mezi tištěnou a digitální knižní sférou. Jednotlivé kapitoly spojuje převážně re-
cepční hledisko, tedy zvažování problematiky „odlišného čtení“ digitálních textů, případně problematiky jejich čtenářské akceptace. Hned úvodní studie Víta Gvoždiaka Melancholie čtení, postavená na semiotické bázi, podrobuje kritice mýtus o konci tradiční, tj. tištěné knihy. „Melancholií čtení“ rozumí autor ztrátu domnělých věcných a časových jistot, obvykle připisovaných papírové knize. Text Čítanie v rýchlom svete Kataríny Haluzové uvažuje nad ztrátou efektivity čtení vlivem jeho rychlosti, podmíněné různými faktory. Podobně Lenka Duchoňová v příspěvku Premeny v čitateľskom správaní v elektronickom prostredí mapuje změny v recepci tištěného vs. digitálního textu, a to z hlediska jeho kognitivního kontextu, ale i z hlediska čtenářských návyků, postojů a preferencí. Široké téma zpracovala Petra Chvojková pod názvem Literární hypertexty – existují vůbec nějaké? Kromě sumarizace historického vývoje hypertextu se snaží vypořádat s příslušnou pojmovou a metodologickou různorodostí, v závěru se soustředí na nemnohé české pokusy o hypertextový román, zvláště pak Mesto. html Markéty Baňkové. Nelineární čtenářskou recepcí se zabývá i Miroslav Zelinský, konkrétně ergodickým textem, resp. kybertextem. Ve studii Ergodický text jako výzva estetice zkoumá povahu recepční situace, v níž se ocitá hráč identifikovaný s hrdinou počítačové hry. Z recepčního stanoviska zdánlivě vybočuje závěrečný text oddílu, Autorské strategie v real person fanfiction: mezi autenticitou a fikcí. Pavol Rankov v něm sice primárně nahlíží tvůrčí strategie amatérské literární tvorby zveřejňované na internetu a navazující na
8 Lenka Pořízková: Literární a knižní kultura v digitálním věku 2015
také projekty s intermediálním a net-artovým přesahem. Nezodpovězených výzkumných otázek je příliš mnoho, než aby zde mohly být v úplnosti jmenovány, avšak shrňme alespoň ty nejpalčivější:
Oddíl Digitalita a performativita sdružuje kapitoly zaměřené na konkrétní specifické varianty digitální literatury a na jejich performativní základ. Již sám název studie Jany Kostnicové Prostor prozkoumávat, překonávat, vytvářet. Básnické slovo ve veřejném prostoru jasně ukazuje na avizovanou tendenci nových forem literatury překračovat mantinely tradičních „nosičů“ textu a překvapovat recipienta neotřelými publikačními strategiemi, jež mnohdy nabývají až happeningových forem či konceptuálního charakteru. V následující kapitole Seeing “Where” and feeling “When” – (New?) Time and Space Characteristics in Lit(e) erary Books of Modern Age. The Case of R. Nowakowski and C. Cumming se Agnieszka Przybyszewska snaží specifikovat způsoby prezentace literárního času a prostoru v moderní literatuře. Analyzuje dvě konkrétní díla – „Sienkiewicza Street in Kielce“ od R. Nowakowského a „The 21 Steps“ od C. Cumminga – jež chápe jako možné případy tzv. locative narratives a u nichž vyzdvihuje akcentaci vizuálního a obecně sensuálního charakteru recepce. Stejně tak studie Moniky Górské-Olesinské a Mariusze Pisarského The Return of Stretchtext: From Obscurity to Omnipresence: A Short History of Hypertext’s Unsung Cousin. Pry by Samantha Gorman and Danny
Cannizzaro se soustředí na texty výrazně performativního a vizuálního rázu. Oproti hypertextu, jenž je tradičně vnímán jako případná analogie mentálních procesů doprovázejících čtení, staví tzv. stretchtext, tedy text, v němž je zobrazení jednotlivých sekvencí závislé na aktivaci čtenářem. Výrazně intermediální charakter má předmět výzkumu Iryny Zabiiaky prezentovaný v příspěvku Ukrajinská videopoezie: mezi starou a novou formou umění. Videopoezie podle ní není jen propojením psaného slova se zvukem a obrazem, ale především svéráznou performativní reinterpretací původní básnické předlohy (obdobně jako autorkou zmiňované slampoetry). Oddíl uzavírá Agnieszka Węglińska kapitolou “Gottland” of Mariusz Szczygieł political reportage – relationships between author, reader and publisher in the context of social media, v níž na konkrétním případě ukazuje dopad rozvoje sociálních médií na vztah mezi autorem, čtenářem a nakladatelem. V části na zvané Digitalizace literatury jsou soustředěny tři příspěvky založené na konkrétní zkušenosti s přípravou digitální edice textů. Michal Kosák a Jiří Flajšman vyšli ve studii Možnosti elektronické edice ze zkušeností získaných při přípravě plnotextové databáze Česká elektronická knihovna a při práci na titulech Kritické hybridní edice (kombinuje tištěnou čtenářskou a elektronickou vědeckou edici), tedy projektech realizovaných pod hlavičkou Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Věnují se přitom jak úskalím metodologickým, tak praktickým. Alena M. Čer-
ná a Boris Lehečka odhalují každý z jiného úhlu pohledu pozadí vzniku elektronických edic starší české literatury připravovaných na Ústavu pro jazyk český AV ČR. Alena Černá se v kapitole Elektronické edice starší české literatury zabývá zejména skladbou metainformací, edičním komentářem, jazykovou kritikou, strukturací samotného textu, povahou editorských zásahů a způsoby značkování. Boris Lehečka v příspěvku Proces poloautomatického generování elektronických knih (na příkladu ediční řady Starší česká literatura) přistupuje k problematice z hlediska technického a grafického zpracování, rozvádí způsoby automatizované editace a převodu textu na e-knihu. Sekce Knižní trh v digitálním věku obsahuje stať obecnějšího rázu Kateřiny Kirkosové nazvanou Publikování knih v čase manažerské logiky: poznámky k současnému českému nakladatelskému poli, na niž navazuje dílčí studie Radka Malého Česká nakladatelství knih pro děti a mládež v digitálním věku. Kirkosová sleduje hlavní faktory ovlivňující současné nakladatelské strategie, pojmenovává zákonitosti moderního knižního trhu a určuje aktuální trendy vč. digitalizace. Malý předkládá výsledky ankety provedené mezi nakladateli literatury pro děti a mládež a snaží se najít příčiny jejich rezervovaného postoje k elektronickým knihám. Publikaci uzavírá stručný, úvahově pojatý apendix prezentující grafické a technologické vize tří osobností působících v knižní praxi. Filip Dědic
9 Lenka Pořízková: Literární a knižní kultura v digitálním věku 2015
konkrétní literární nebo filmová díla, i on je však nucen brát v potaz to, že kreativita příslušných autorů-fanoušků vyvěrá z jejich předchozího recepčního zážitku, tedy že nové texty vznikají v reakci na texty předchozí, s nimiž vstupují do specifické interakce.
Ačkoli jistě zůstává na pomyslné mapě současné literární a knižní digitální kultury více bílých míst než těch, která se nám podařilo knihou zaplnit, doufáme, že tato publikace odpovídá alespoň na některé otázky předestřené v úvodu a že přináší mnoho inspirativních podnětů pro další zkoumání oblasti digitální tvorby a digitálního publikování.
10 Lenka Pořízková: Literární a knižní kultura v digitálním věku 2015
zde sumarizuje několik zásad, jimiž bychom se měli řídit na cestě k elektronickým knižním formátům, Adam Uchytil a Zdeněk Kvasnica uvažují nad souvislostí mezi srozumitelností textu a kvalitou jeho grafického zpracování, na nějž bychom neměli ani v digitální éře rezignovat.
Literatura a digitalita
Melancholie čtení Vít Gvoždiak
Podle Zprávy o českém knižním trhu, kterou vydala Česká asociace knihkupců a nakladatelů (Turečková 2014), publikovalo v roce 2013 v České republice přes 2 500 aktivních nakladatelů 16 600 titulů. Ze statistik České národní bibliografie vyplývá, že po obdobích růstu v letech 2005–2008 (v roce 2008 vyšlo přes 18 000 publikací) došlo v letech následujících k poklesu (v letech 2011–2013 bylo produkováno poměrně konstantně zhruba 16 500 titulů ročně). Elektronické knihy nedosahovaly v roce 2013 podílu na českém trhu ani 1 %, to znamená hodnotu asi 50 milionů Kč. Taková částka se může ve srovnání s celkovou velikostí českého knižního trhu, který přesahuje 7 miliard Kč, zdát jako zanedbatelná. Právě oblast elektronických knih ale vykazuje v posledních letech konzistentní růst. Oproti roku 2011 se český trh s elektronickými knihami zvětšil více než pětadvacetkrát. Vzhledem k tomu, že kultura a ekonomika jsou difúzní, vzájemně prostoupené a dediferenciované oblasti (Jameson 1998), je možné
uvedené (ekonomické) statistiky chápat jako indexy určitých změn v chování (kultury). S otevřeností, jednoduchostí a dostupností technologie se nemění pouze velikost potenciálního publika, počet potenciálních autorů či množství potenciálních publikací, nýbrž také širší konceptuální prostor, v němž je určitý objekt považován za knihu (je Fantastic Flying Books of Mr. Morris Lessmore spíše kniha, nebo krátký film?) a v němž se transformuje vztah ke čtení jakožto vysoce nehomogennímu souboru činností, který sám o sobě závisí na značně fluidní pragmatice knihy. V této souvislosti se pak vynořují otázky týkající se znakové hodnoty knihy, ne/determinovanosti procesu čtení vzhledem ke způsobům produkce a reprodukce knihy a s tím souvisejícímu čtenářskému chování i úvahy o případném konci klasické knihy. Spíše nesystematickým způsobem jsou předmětem následující úvahy.
1 Co znamenají knihy? Vztah ke knize je určitým druhem semiózy, znakového chování či sémiotické aktivity, ať už vědomé, či nevědomé. Pokud kniha zrovna neslouží praktickému účelu, jako domácí lis
13
Vít Gvoždiak: Melancholie čtení
Právě jsem pitval pár zvířat, abych odkryl příčiny šílenství a melancholie. Robert Burton: Anatomie melancholie
na květiny – to je Baudrillardova (1981, s. 66) funkční logika užitné hodnoty –, něco zastupuje, čtenář s ní nakládá jako se znakem, to znamená, že mu zprostředkovává „něco jiného“, příběh, fikční svět, nějaký druh poznání, pobavení, neopakovatelný historický moment. Pochopit, jakou úlohu kniha sehrává, tak vlastně znamená pochopit její specifickou úlohu v procesu značení. Obecný rámec nabízí Harrisova (1998) klasifikace, která pracuje se třemi koncepty znaku: surogačním, strukturálním a integracionistickým. Surogační je takový (intuitivní) znakový model, který říká, že znak zastupuje něco mimo tento znak sám, něco neznakového. Princip nahraditelnosti (substituce, surogace) nabývá pak v konkrétní praxi nejrůznějších podob: žeton v kasinu je substitucí „skutečných“ peněz (Harrisův příklad), zpravodajský článek zastupuje popisovanou událost, román nějaký fikční svět (Doležel 2003). Tento přístup je jedním z řešení situace „uživatel bez originálu“ (Osolsobě 2003, s. 63), bez skutečných peněz (vynucováno pravidly hry), bez přímé účasti u dané události, či dokonce situace nedostupnosti světa, který je přístupný výhradně skrze text, resp. je textem konstituován. V určité zjednodušené podobě je možné tvrdit, že garantem identity znakového prostředku je z tohoto hlediska právě nějaký originál, předchůdný objekt či stav (Harris v tomto případě mluví o reocentrismu), nebo nějaký názor na tento objekt či myšlenka o tomto objektu (psychocentrismus).
1.1 Materiál a čas Vzhledem k tomu, že „sám vztah ke znaku a znakovosti je jednou ze základních typologických
charakteristik kultury“ (Lotman – Uspenskij 2003, s. 43), může být na úvod vhodné zaměřit pozornost na dvě hlavní vlastnosti strukturálního znakového modelu a jejich – byť na první pohled marginální, nebo naopak zcela zřejmou – souvislost s chápáním (elektronické) knihy. První z těchto charakteristik spočívá v odlišení formy a substance, typu a materiality a je ztělesněna v sémiotickém dogmatu, že znak nelze – například ze saussurovské (Saussure 1996) a hjelmslevovské (Hjelmslev 1972) perspektivy – nacházet jednoduše v řádu materiálních věcí. Znak má k materialitě (světa) pouze arbitrární vztah. To je také jeden aspekt „čtenářské“ pozice: být čtenářem neznamená být čtenářem konkrétních vydání. Zároveň je ale běžné, že „kritika“ elektronických knih je často podložena právě tímto typem argumentů: elektronické knihy – mimo jiné – nevoní (Bridle 2010). Tento dosti zřejmý aspekt, důraz na formu a typovost znaku, je radikalizován v podobě nulového znaku. Se znakovým imanentismem strukturalismu přichází podivuhodný paradox: nic, ticho, nula, nulový znak něco znamenají. Kromě zřejmých případů, kdy například nulová koncovka ve slově „pán-0“ znamená /nominativ + singulár/ (a je spíše metodologickým konstruktem než skutečnou nulou), to obecněji může být také metakomunikační axiom „nelze nekomunikovat, nelze se nijak nechovat“ (Watzlawick – Bavelasová – Jackson 2011), ale také Jakobsonův (Jakobson – Lotz 1962,
s. 431) nulový (francouzský) foném ǝ jakožto zvláštní systémová jednotka bez nějaké trvalé zvukové charakteristiky a distinktivních rysů stojící v protikladu jak ke všem fonémům francouzštiny, tak k jejich absenci. Kromě spíše intuitivních námitek, které může mít tradiční čtenář vůči elektronické knize z hlediska příklonu k typovému uvažování, nabízí tato charakteristika strukturálního modelu dva subtilnější aspekty související právě s diferenčním důsledkem nulovosti a v širokém kontextu elektronické knihy je možné je zahlédnout ve dvou příkladech. Prvním z nich je (fantastická) – v roce 2014 otevřená – knihovna Florida Polytechnic University, která na více než 3 000 m2 nenabízí – s výjimkou 7 000 knih zděděných z knihovny Florida Industrial Phospate Research Institute – žádnou fyzickou knihu a v této aktivitě se tak připojila k Bexar County Digital Library (BiblioTech) v San Antoniu a dalším. Druhým příkladem je nenápadná věta, s níž se setkal snad každý čtenář elektronických knih (zejména těch odborných): „This page is left intentionally blank.“ To, co oba příklady spojuje, je nutnost nějakého typu explicitního diskurzu, který založí jejich identitu. Bez tohoto diskurzu bychom si nemohli být jisti, kde se vlastně nacházíme, když navštívíme floridskou knihovnu, a zda prázdná stránka není chybou. Zatímco v případě fyzické, materiální knihy je záměrnost prázdné stránky evidentní („nic“ zde často znamená prostě kompoziční prvek vycházející z materiální
14
Vít Gvoždiak: Melancholie čtení
Strukturální je takový znakový model, který říká, že vymezit identitu nějaké znakové jednotky znamená definovat její místo mezi ostatními jednotkami stejného řádu, nikoli vztahem k mimoznakové skutečnosti (neznakovému objektu, autorovi, publiku, čtenáři atd.). Význam gramatické kategorie množného čísla z tohoto úhlu pohledu není determinován tím, že v materiálním světě existuje více stejných nebo podobných věcí, ale tím, že vedle plurálových výrazových prostředků má čeština také (a zejména) prostředky pro signalizaci jednotného čísla. Různé jazyky navíc mohou význam /množství/ pomocí konkrétních podob gramatických kategorií segmentovat různě: namísto diference /jeden/ (singulár) – /více než jeden/ (plurál) například /jeden/, /dva/ (duál) a /více než dva/. Garantem identity znaku je jeho příslušnost k celku systému značení. Znaky neexistují jako izolované jednotky, ale pouze jako důsledky systémových, abstraktních relací. Je zřejmé, že jak surogační, tak strukturální model jsou nadány určitou explanační silou, která se blíží Hjelmslevovu (1972, s. 15) imperativu jednoduchého a nerozporného popisu, a některé z jejich aspektů lze považovat za sémiotické univerzálie či skoro-univerzálie, zároveň jsou ale – z pochopitelných důvodů – reduktivní.
tuje na „dokument“ jako substanciální a univerzální oporu textu (Rastier 2012). Kniha-dokument ve svém důsledku znamená jednoduchou (jednodušší) reprodukovatelnost a normalizaci; směřuje k seskupování a vytváření korpusů a výborů a přímo souvisí s jednou z vlastností tzv. nových médií (Manovich 2002), digitalizací či číselnou reprezentací, a zejména s jednou z jejich konsekvencí, variabilitou. Digitální objekt může nabývat potenciálně nekonečného množství podob, verzí. Zcela jinak zde ale funguje „industriální model“ typu a projevu a vytvořením repliky elektronické knihy není znehodnocen originál a originál (nějaká původní forma) zde není ani potřeba; vytvořená replika má zcela shodnou informační hodnotu. Na stranu druhou tento rys odpovídá „logice post-industriální společnosti, která upřednostňuje individualitu před konformitou“ (Manovich 2002, s. 60), přičemž touto individualitou lze rozumět zejména všeobecnou (tj. nezávislou na čase) dostupnost a skutečnost, že digitální objekty, tedy i elektronickou knihu, nelze vyprodat. Obě charakteristiky strukturálního modelu znaku – zásadní příklon k typovému uvažování a eliminace časových faktorů – je možné chápat skrze radikální benjaminovskou (Benjamin 2009 [1936]) optiku uměleckého díla ve věku technické reprodukovatelnosti. Ztráta „zde a nyní“, jedinečnosti díla (knihy) v tomto případě ale neznamená pouze konec času (nebo dějin), nýbrž také konec geografie (Virilio 2004). Pokusit se – byť velmi předběžně – vymezit „hodnotu“ elektronické knihy znamená
v Baudrillardových (1981) termínech tvrdit, že její funkční hodnota spočívá výhradně v transferu nějakého typu informace a její směnná, komoditní hodnota je – v ideálním případě – proti tradiční, materiální knize ponížena o náklady spojené s nutností její papírové manifestace. V případě znakové, diferenční hodnoty je elektronická kniha předmětem spotřeby a svou hodnotu nabývá v (o)pozici k podobným digitálním objektům (hudební skladbě, počítačové hře, videoklipu či filmu). To, co elektronická kniha zásadně potlačuje, je symbolická a antikvární hodnota knihy jako artefaktu. Baudrillardova symbolická hodnota je totiž taková hodnota, která je založena na pragmatickém vztahu mezi objektem a uživatelem a za jednu z jejíchž podstatných částí je možné považovat historii či dějiny vztahu uživatele k tomuto objektu. Tato symbolická hodnota je nedílnou součástí všech znakových systémů: čím delší je komunikační zkušenost s určitým znakovým systémem, tím více se přesouvá informační hodnota ze samotného signálu (znaku a referentu) k historii, kterou s tímto signálem (znakem) uživatel zakusil nebo zakouší v komunikačních interakcích (Gvoždiak 2014, s. 84). Konkrétněji se s tímto aspektem setkáváme ve zkušenosti s určitými knihami, které jsou pro svého uživatele důležité („hodnotné“) proto, že jsou spojeny s nějakou významnou životní události (jsou například darem) nebo plní funkci suvenýru připomínajícího neopakovatelnou návštěvu nějakého jedinečného místa. Takovou knihu, takový symbol nelze jednoduše
15
Vít Gvoždiak: Melancholie čtení
struktury knihy), v případě té elektronické se zdá být nutné explicitně manifestovat, že „nic“ něco znamená. I sama redundance – obligatorní aspekt analogové komunikace, do níž patří i fyzická kniha – v podobě prázdné stránky musí být uchopena nějakým ne-nulovým znakem, pozitivním pojmenováním. To, co oba příklady odlišuje, je paradox nulovosti v digitálním světě. V případě floridské knihovny je to hyperuniverzalita budovy, která by mohla sloužit libovolnému účelu. Nulovost zde znamená absolutní otevřenost a budova sama představuje transformaci z čítárny ke čtečce. V případě kvazi-prázdné stránky je to naopak maximální denzita nepřipouštějící prázdnotu. Druhou hlavní vlastností strukturálního znakového modelu je skutečnost, že znak – nemůže-li být jeho existence založena na vztahu k nějaké předchůdné (kritická reakce na surogaci) věcné (reocentrismus) či psychické (psychocentrismus) entitě – je důsledkem systému opozic jednotek stejného řádu. Vološinov (Bachtin – Vološinov 1986) tento přístup nazýval abstraktní objektivismus a za jeho nejdůležitější charakteristiku v tomto kontextu lze považovat eliminaci dějin (Ricoeur 2002), času, počátku a konce ve prospěch abstraktní struktury. Znaková jednotka totiž podle tohoto přístupu není výsledkem nějakých kauzálních (ať už je to cokoli) sil, které lze zakoušet v čase reálného světa, nýbrž je atemporální logikou či pseudo-logikou imanentní znakovému systému. Právě v tomto smyslu se pak pozornost v souvislosti s elektronickou knihou často orien-
2 Smutek a melancholie Tato situace v zásadě vystihuje to, co nazývám melancholií čtení, tj. proces související s transformací (nebo koncem) materiálních a temporálních aspektů zkušenosti s knihou (benjaminovská tradice a vlastnické vztahy), s nemožností nebo neexistencí antikvářství v digitálním světě. Je to zároveň jeden z nejočividnějších příkladů teze, že melancholie je inherentní tonalitou veškerých funkčních systémů (Baudrillard 1994). Podobně jako v případě tvrzení, že „ ,obsahem‘ každého média je vždy jiné médium“ (McLuhan 1991, s. 19), a proto se v prostředí
digitálního publikování lze běžně setkat s takovým fenoménem, jako je (v tomto ohledu staromilské) napodobování otáčení stránek, je i melancholie, její reprezentace a úvahy o ní určitou historickou zkušeností, jež může nabídnout hledisko pro interpretaci svých nových forem. Až do poloviny 19. století byla vizuálním modelem melancholie (Klibansky – Panofsky – Saxl 1979, s. 375) slavná Dürerova mědirytina s názvem Melancholie I, kterou podkládá „idea Melancholie se zálibou v geometrii“ (tamtéž, s. 317). Detailní analýza symboliky Melancholie I, kterou Raymond Klibansky, Erwin Panofsky a Fritz Saxl předkládají, je možné kondenzovat do (jejich) vyjádření „kapitulace geometrie melancholii“ a má v tomto ohledu blízko k významové topologii strukturální sémiotiky, která odhlíží od individuální psychomotoriky komunikace. Vyprázdněnost subjektu je důsledkem vnější, nevědomé geometrie (ať už numerické, nebo znakové) a Dürerova Melancholie I je v tomto smyslu chápána jako realizace Ficinovy filozofie, která ignoruje „viditelnost (v) prostoru“ (tamtéž, s. 346). Montypythonovskou subverzi této „Melancholia artificialis“ (tamtéž, s. 341) Dürerova modelu přinesl zhruba o sto let později Robert Burton (2006 [1621]) v Anatomii melancholie. Subverze se zde personifikuje ve vypravěči, Démokritovi juniorovi, který ve fascinujícím výkladovém proudu – s nespočtem citací z antických klasiků – vzdoruje typové abstraktnosti a uspořádanosti, jejímž ideálem je kryptičnost ne nepodobná té z pravého horního rohu
Dürerovy mědirytiny, kde se nachází známý „magický“ numerický čtverec. V Burtonově případě melancholie nemá výhradně individuální a subjektivní rozměr, ale stává se vlastností (nebo prizmatem) světa jako celku, a proto je melancholie také melancholií (a šílenstvím kvantity) knihy a čtení: „A tak se potom stává, že nejen knihovny a obchody jsou přecpané našimi ztuchlými papíry, ale i naše noční stolky a záchody‘; scribunt carmina quae legunt cacantes; ukládají na ně paštiky, balí do nich koření a chrání pečené maso, aby se nespálilo.“ (Burton 2006, s. 34) Zásadní vhled do mechanismů melancholie nabízí Sigmund Freud (2002 [1917]) ve „Smutku a melancholii“. Smutek je podle Freuda většinou reakce na ztrátu milované osoby, domovské země, svobody, ideálu atd. Freud tento stav nepovažuje za patologický (a není ho proto ani nutné léčit), ačkoli sdílí stejné charakteristiky s melancholií: ztráta zájmu o okolní svět, neschopnost ztracený milovaný objekt nahradit novým, odvrácení se od všech aktivit, které nesouvisejí s původním milovaným objektem. Na rozdíl od smutku spočívá melancholie ve ztrátě objektu abstraktnější povahy. Freud tvrdí, že v tomto případě nemusí jít nutně o (fyzickou) smrt milované osoby, ale o ztrátu objektu jakožto objektu milovaného, případně může sice melancholik evidovat fakt ztráty, ale zároveň si nebýt vědom, co s tímto objektem vlastně ztratil. Zásadní rozdíl mezi smutkem a melancholií tedy spočívá v tom, že melancholie je zbídačením vlastního Já; její
16
Vít Gvoždiak: Melancholie čtení
substituovat a její/jeho jedinečnost a identita není důsledkem abstraktní diference, ale individuální ideografie. Elektronická kniha je jednotkou jakési makroskopické abecedy. Stejně jako tradiční abeceda se totiž vzpírá zcela individuálnímu vlastnictví, přestože nebo právě proto, že patří stejnou měrou všem, kteří se ji naučí nebo ji mají ve své virtuální knihovně. Zároveň svou povahou inherentně posiluje aspekt sdílení, a to nejen ve smyslu jednoduchého vytváření kopií a replik, neboť zde originál nesehrává žádnou privilegovanou úlohu, ale také v potlačení symbolické hodnoty, které usnadňuje a podporuje stav „nebýt výhradním vlastníkem“. Abstraktní konce „dějin“ a konce „geografie“ se zde manifestují v konkrétní nemožnosti antikvářství a posilování virtuálního kurátorství.
ambivalence a regrese libida směrem k/do Já) považovat za konkrétnější, nicméně stále spíše předběžný výkladový rámec, pomocí něhož je možné popisovat fenomén desymbolizace knihy. Ztráta (či spíše upozadění) materiality, resp. soběstačnosti knihy spočívá v propůjčování „těla“ nějakému typu univerzálního rozhraní a „tělo“ se stává na jednu stranu nespojitým a dočasným, ale zároveň kdykoli znovu v identické podobě vyvolatelným. Považujeme-li pak knihu za (potenciální) objekt touhy a uspokojení, je možné ztrátu těla kompenzovat nějakým druhem uměleckého výkonu (jak to činí například Elektrobiblioteka Waldeka Węngrzyna). Tato situace se pak blíží nomotetickému šílenství novokantovství: „Není to nesnesitelná myšlenka, že milovaná, uctívaná bytost by mohla ještě jednou existovat v úplně stejné podobě?“ (Windelband 1967 [1894], s. 535). Běžná zkušenost a intuice sice spatřuje v nástupu a rozmachu elektronické knihy především ztrátu „těla“. Pravděpodobně mnohem zásadnější je ale to, že formát a formálnost elektronické knihy eliminuje „tělesné“ manifestace času. A tato ambivalence je – ve stejném smyslu, jak o ní mluví Freud – dána konstitučně, tonalitou funkčního systému elektronické knihy, a/nebo „vzniká právě z těch zážitků, jež s sebou přinášejí hrozbu ztráty objektu“ (Freud 2002, s. 376). Tato ambivalentnost ale také vede k prefabrikaci estetiky, ke geometrické eleganci, která eliminuje škodlivý
faktor subjektu čtenáře, neboť „základní podmínkou asepse je elegance“ (Márquez 2003, s. 112). Kontinuálně vzrůstající počet ne-tělesných elektronických knih může vést k pocitu ztráty tradiční „knižní jistoty“ a pocitu vlastní neschopnosti úspěšně plnit roli čtenáře. V tomto okamžiku se melancholie mění ve svůj opak, mánii. Jakmile cathexis překoná melancholickou fázi může být podle Freuda právě ve spojení s regresí libida k narcisismu transformována v mánii. V tomto „kruhovém šílenství“ zápolí Já se stejným komplexem; zatímco v melancholii tomuto komplexu podléhá, v mánii ho začne ovládat (nebo ho prostě ignoruje). Jestliže virtualizace a digitalizace uživatele separuje od reality chování, je možné i v případě elektronické knihy – přestože žádný z největších světových distributorů knižního obsahu nezveřejňuje přesné statistiky nákupů a stažení (k dispozici jsou pouze velmi obecná čísla: například že elektronické knihy tvoří 30 % prodejů veškerých knih na Amazonu; Bercovici 2014) – uvažovat (stejně hypoteticky jako Freud) o vzrůstajícím poměru mezi množstvím zakoupených elektronických knih a množstvím těch skutečně (pře)čtených. „Maniak […] demonstruje své osvobození od objektu, jímž trpěl, tím, že se jako lačně hladový vydává za novými obsazeními objektů.“ (Freud 2002, s. 375) Kniha jako historický, symbolický objekt mizí, stává se z ní katalogová položka (která se nejen jednoduše sdílí, ale také vlastní a hromadí), a to na rozdíl od diamantů a šperků (Eco – Carrière 2010, s. 107–108).
17
Vít Gvoždiak: Melancholie čtení
základní charakteristikou je sebeobviňování. „U smutku se stal svět chudým a prázdným, u melancholie se takovým stalo Já samotné.“ (Freud 2002, s. 367) Freud zároveň poznamenává, že z pozorování melancholických pacientů vyplývá, že sebeobviňování je ve skutečnosti výčitkou vůči milovanému objektu, kterou melancholik nasměroval na vlastní Já. Všechno, co o sobě tvrdí, ve skutečnosti tvrdí o někom jiném. Tento proces – ve Freudově terminologii regrese libida do Já – spočívá v (patologické) identifikaci Já se ztraceným objektem. S jistým váháním – založeným na nedostatku empirické evidence – pak Freud dospívá k závěru, že melancholie sice na jednu stranu sdílí některé charakteristické rysy se smutkem, zároveň ale vykazuje výrazné podobnosti s regresí od (možnosti) volby objektu k narcisismu. Jediný způsob, jak usmrtit Já, které se jinak řídí sebezáchovným principem, spočívá v tom, že samo sebe začne považovat za objekt. V melancholii není vztah k (milovanému) objektu jednoduchý a přímočarý. Melancholie je ambivalentní v tom smyslu, že její příčinou není skutečný konec či skutečná smrt objektu jako v případě smutku, nýbrž celá řada drobných obtíží, které se vzpírají jednoznačné lokalizaci. Kromě obecné analogie mezi dürerovsko-strukturální melancholií (z) formálního systému (znovu zdůrazněnou Baudrillardem) a esenciální architekturou elektronické knihy je možné Freudův trojčlenný model předpokladů melancholie (ztráta milovaného objektu,