Knihy Malých proroků v charvátskohlaholských breviářích Překlad latinské předlohy
Josef Línek
Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Recenzovali doc. PhDr. Helena Bauerová Recenzovali Mgr. Václav Čermák, Ph.D.
Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře udělené roku 2015 Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR v rámci Institucionálního rozvojového plánu, okruhu Excelence ve vzdělávání, Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci: Podpora vědeckých výstupů na FF UP.
Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.
1. vydání © Josef Línek, 2015 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015 ISBN 978-80-87895-45-0
OBSAH
7
Předmluva
9
Úvod
15 1 Prameny a jejich přepis 15
1.1 Výběr pramenů
22
1.2 Komentář k synoptickému přepisu sledovaných charvátskohlaholských památek
26
1.3 Poznámky k transkripci charvátskohlaholských pramenů
29 2 Prophetae minores v charvátskohlaholských breviářích a jejich poměr k neslovanským předlohám 29
2.1 Dva charvátskohlaholské překlady knih Malých proroků
30
2.2 Poznámky k typologii charvátskohlaholských čtení z prorockých knih
34
2.3 Mladší charvátskohlaholská verze proroctví Jonášova
41 3 Mladší charvátskohlaholský překlad knih Malých proroků (GlL) a jeho vlastnosti 43
3.1 GlL jako překlad a jeho spjatost s latinskou předlohou
46
3.2 Rozsah a charakter jednotlivých verzí překladu GlL
52
3.2.1 Tabulky
80
3.3 Vztah jednotlivých verzí překladu GlL
87
3.3.1 Knihy Malých proroků v breviářích Illyrico 5 a Moskevském
93 4 Latinská předloha mladšího charvátskohlaholského překladu Malých proroků 94
4.1 Specifika středověkého latinského pravopisu a jejich možný vliv na překlad GlL
100
4.2 Pokus o částečnou rekonstrukci latinské předlohy překladu GlL
119 5 Závěry
6 125
Prameny a literatura
129
Literatura
135
Seznam značek a zkratek
139
Přepis lekcí z Malých proroků z breviáře Illyrico 5 s různočteními
191
Přepis lekcí z Malých proroků z breviáře Moskevského
223
Jmenný rejstřík
225
Pojmový rejstřík
227
Summary
PŘEDMLUVA
Tato monografie vychází z textu mé disertační práce, která byla předložena a úspěšně obhájena v roce 2008 v rámci mého doktorského studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Znění práce posléze prošlo úpravami, které byly motivovány připomínkami mé školitelky, komentáři oponentů a dalšími podněty. Oproti původní verzi práce jsem doplnil soubor sledovaných a analyzovaných charvátskohlaholských pramenů o tři texty. Jedná se o jeden pramen rukopisný (Padovský breviář z poloviny 14. století) a zejména dvě inkunábule (tzv. Kosinjský breviář z roku 1491 a Kodex Brozićův z roku 1561), které rozhojnily zastoupení starých tisků mezi prameny. Bylo třeba přepracovat nejen soubor různočtení k přepisu lekcí z Malých proroků v breviáři Illyrico 5, ale rovněž ukázky obsahující variantní čtení v celém rozsahu práce. Rozšířen byl Úvod, který vedle charakteristiky předmětu studia a cílů nově zahrnuje rekapitulaci historie zkoumání charvátskohlaholských památek a specifičtěji též textů, jimiž se v této knize zabývám. Rád bych vyjádřil své díky a vděčnost všem, kteří mi byli při vzniku této knihy nápomocni. V prvé řadě děkuji doc. PhDr. Heleně Bauerové, své učitelce a školitelce, která stála u počátků mého zájmu o studium církevněslovanských textů charvátské redakce. Vděčím jí za mnohé, mimo jiné za laskavé zapůjčení kopií pramenů a literatury a za mnohostrannou odbornou pomoc, kterou mi po řadu let poskytovala. Děkuji rovněž vedení Staroslověnského ústavu v Zagrebu, zejména pak Akad. Anici Nazor a dr. Sc. Marici Čunčić za svolení publikovat sledované charvátskohlaholské prameny a poskytnutí digitalizovaných kopií textů zařazených do příloh mé práce. Můj dík v neposlední řadě patří rovněž kolegům z Katedry bohemistiky na FF UP v Olomouci, zejména doc. Mgr. Miroslavu Vepřkovi, Ph.D., za podnět k vydání práce a podporu a Mgr. Lence Pořízkové, Ph.D., za pomoc s přípravou vydání této knihy. Děkuji také oběma recenzentům za doporučení knihy k tisku.
ÚVOD
Tato monografie pojednává o překladu lekcí z knih Malých proroků, které tvoří součást temporálu (čtení na čtvrtý týden měsíce listopadu) některých charvátskohlaholských (dále ChHl) rukopisných a tištěných breviářů, o překladu, jehož předlohou byl latinský text. Abych mohl překlad charakterizovat a vymezit jeho místo v kontextu ChHl památek, musím nejprve připomenout hlavní mezníky dějin zkoumání hlaholských textů charvátské provenience a osobnosti, které vtiskly studiu ChHl písemností směr a ráz. Rekapitulace se pochopitelně soustředí především na publikační počiny, které se týkají tématu, o němž v této práci pojednávám. Pokusy o shrnutí dějin zkoumání ChHl památek najdeme mj. v pracích Josipa L. Tandariće (1993) a Václava Čermáka (2002). Zatímco Tandarić rozčleňuje historii badatelského zájmu o ChHl literaturu do čtyř období (1) činnost Ivana Berčiće a Vatroslava Jagiće, 2) působení Staroslověnské akademie na Krku, 3) léta mezi oběma světovými válkami, 4) období po 2. světové válce), Čermák náležitě upozorňuje na význam Pavla Josefa Šafaříka, který jako editor předešel Berčiće více než o desetiletí. Šafaříkovy Památky hlaholského písemnictví (1853) vskutku přinesly nejen vydání různorodého souboru ChHl textů (Výbor čtení počínající na s. 37 zahrnuje přetisk zlomků ChHl misálů a breviářů se čtením z různých starozákonních i novozákonních knih a vedle toho i texty neliturgické), ale též cenný komentář k vývoji hlaholské kultury na Velké Moravě, v Bulharsku a v Chorvatsku. V nejstarším období novodobého zájmu o ChHl písemnictví byl vedle Šafaříka nejvýznamnějším vydavatelem ChHl památek Ivan Berčić, profesor staroslověnského jazyka a slovanské liturgie v Zadaru. Jeho edice Ulomci svetoga Pisma obojega uvjeta staroslavenskim jezikom, I–V vyšla v letech 1864–1871 v Praze. Pokud jde o překlady starozákonních knih obsažené v ChHl památkách (mezi ně patří rovněž i texty, o nichž pojednávám v této knize), skutečný vědecký výzkum započal až v prvních letech 20. století. V jeho úvodní fázi
10 byly studovány především překladové ChHl texty s předlohou řeckou, a to pro jejich archaičnost a předpokládanou spojitost s překlady sv. Konstantina, sv. Metoděje a jejich žáků. Rajko Nahtigal jako první provedl srovnání lekcí ze starozákonních textů obsažených v ChHl breviářích (šlo především o část proroctví Jonášova z Vrbnického breviáře II.) se zněním Jon v cyrilských parimejnících (Nahtigal 1902). Podařilo se mu shromáždit doklady o tom, že ChHl verze Jon předčí parimejní podobu téhož proroctví starobylostí a úplností (oproti parimejníkům nemá některé lakuny). Poznatky Nahtigalovy byly sice podrobeny kritice A. V. Michajlova (Michajlov 1904), zůstaly však v souvislosti se studiem ChHl textů jako podnětný impulz. V kontextu slavistických prací první půle 20. století pojednávajících o ChHl textech zaujímá zvláštní postavení dílo Josefa Vajse. Vajs byl jedním z významných iniciátorů vzniku Staroslověnské akademie na Krku (1901) a předním znalcem a editorem ChHl písemnictví. Přehled Vajsových slavistických prací a edicí přinesl článek Mariji Pantelić (1957). Pro naši práci je významné, že v rámci edice Glagolitica Vajs vydal v letech 1908–1915 pět svazků, v nichž uveřejnil ChHl text sedmi knih Malých proroků z breviáře Víta z Omišlje (1396). ChHl texty proroctví Ámosova, Abdiášova, Jonášova, Micheášova a Nahumova se v edici Glagolitica publikovat nepodařilo. Dědictví tradice započaté Staroslověnskou akademií převzal Staroslověnský ústav (Staroslavenski institut) sídlící v Záhřebu. Ten je mj. od r. 1952 vydavatelem časopisu Slovo, na jehož stranách publikují charvátští i zahraniční slavisté zabývající se ChHl literaturou a kulturou, a řady Radovi Staroslavenskog instituta. Z prací členů Staroslověnského ústavu pojednávajících o překladech starozákonních knih připomenu alespoň syntetizující studii The Old Testament in Groato-glagolitic Manuscript Translation (1986) Anici Nazor a novější studie Vesny Baduriny-Stipčević pojednávající o knihách Makabejských (např. 1999 či 2009). Zájem badatelů o překlady knih Malých proroků obsažené v ChHl památkách ožívá v 80. letech 20. století. Dílčím pokračováním Vajsova editorského působení je studie Zdenky Ribarové Knjiga proroka Jone (1987), jejíž součástí je přepis textu Jon z breviáře VO s různočteními. Nejsoustavněji se však této problematice věnovala Helena Bauerová. Vedle autorčiny
11 habilitační práce (1993a), která kontrastovala a podrobně komentovala rozsah a charakter čtení z Malých proroků v církevněslovanských parimejnících a ChHl breviářích, jsou v mnoha ohledech průkopnické a inspirativní rovněž studie Bauerové publikované v časopisech a sbornících. Bauerové se zejména prostřednictvím analýzy errat (Bauerová 1993a, 105–126, a 1996) podařilo prokázat, že vedle staršího překladu knih Malých proroků z řecké předlohy najdeme v některých ChHl breviářích části nového překladu s předlohou latinskou. Svědectví o tom, že některá errata nejsou jen ozvuky revize staršího překladu, vydává skutečnost, že ve všech ChHl breviářích, jejichž čtení z Malých proroků nesou stopy vlivu latiny, najdeme tytéž překladatelské omyly. Na základě předpokladu existence dvou překladů vytvořila Bauerová (1991, s. 21) typologii, která třídí čtení z Malých proroků v ChHl breviářích podle neslovanské předlohy. Toto třídění přejímáme a v dílčích ohledech doplňujeme. Naše práce se bude zabývat překladem částí knih Malých proroků z latinské předlohy (překlad dále značíme GlL1), jehož opisy tvoří součást některých dochovaných rukopisných ChHl breviářů a který přejímají i ChHl breviáře tištěné. Existenci staršího ChHl převodu čtení z knih Malých proroků z řecké biblické předlohy (dále GlŘ) mají slavisté za prokázanou již řadu desetiletí. Poměrem ChHl překladu zmíněných profétických textů k neslovanským předlohám se ve svých pracích zabývali R. Nahtigal2 a A. V. Michajlov3. K poznání GlŘ a k jeho identifikaci jako mimoparimejního překladu pořízeného z řeckého originálu, jímž byla pravděpodobně Septuaginta Lúkiánovy redakce,4 výrazně přispělo jednak Vajsovo částečné vydání ChHl lekcí z knih Malých proroků v rámci edice Glagolitica,5 jednak některé pozdější práce, z nichž sledujeme zejména studie H. Bauerové a Zd. Ribarové.6 1 2 3 4 5 6
Zkrácené značení staršího (GlŘ) i mladšího (GlL) breviářního ChHl překladu knih Malých proroků volíme ve shodě s pracemi Heleny Bauerové (zejména BAUEROVÁ 1993a). NAHTIGAL 1902. MICHAJLOV 1904. VAJS 1910a: 8. VAJS 1908, VAJS 1910b, VAJS 1912, VAJS 1913 a VAJS 1915. BAUEROVÁ 1989, BAUEROVÁ 1993a a RIBAROVA 1987.
12 Mladší převod (GlL), pořízený z latinské předlohy, o níž není známo ani to, zda šlo o bibli, či breviář, byl coby překlad rozpoznán až v poslední čtvrtině 20. století. Vajs ve svých vydáních ChHl čtení z Malých proroků (1908–1915) volí jako základní texty proroctví Jóelova, Ozeášova, Abakukova, Sofonjášova, Ageova, Zacharjášova a Malachiášova znění uvedených profétických knih obsažená v breviáři Víta z Omišlje (1396), tedy jednu z variant staršího překladu z řecké předlohy (GlŘ), a o památkách obsahujících opisy částí sledovaných proroctví, které jeví stopy závislosti na předloze latinské, uvádí, že jsou svědectvím neumělých zásahů do staršího překladu prováděných se záměrem přiblížit překlad GlŘ latinské Vulgátě. 7 Překlad GlL podle Vajsových slov vyznívá jako pouhá revize převodu GlŘ. Vajs sice připouští, že vedle revizí vznikaly též původní převody biblických textů z latinské předlohy, z jeho výkladů však většinou není zřejmé, které z ChHl biblických textů ovlivněných Vulgátou mají být pokládány za revidované a které za nově přeložené.8 Série Vajsových vydání ChHl čtení z knih Malých proroků zůstala neukončena. Publikované svazky edice byly opatřeny poznámkami a výběrem různočtení, z nichž nelze o mladším ChHl překladu vydávaných prorockých knih získat ucelenou představu. Soustavný popis lekcí z Malých proroků v ChHl breviářích nalezneme teprve v práci Heleny Bauerové Slovanské překlady profétických textů v církevněslovanských parimejnících a charvátskohlaholských breviářích.9 Naším původním záměrem bylo prozkoumat obtížně čitelná čtení z Malých proroků v breviáři Moskevském (1442–1443), který ve výše uvedené práci není sledován, a ověřit předpoklad Bauerové, že tyto prorocké texty byly přeloženy z latinské předlohy a jsou v mnoha ohledech blízké lekcím z dvanácti proroků obsaženým v breviáři Illyrico 5 (1379).10 O blízkosti čtení z Malých proroků v breviářích Illyrico 5 a Moskevském pojednáme v kapitole 3.4.1. Sledované profétické texty z breviáře Moskev7 8
VAJS 1910b: 8–9. O vztahu ChHl breviářů ke GlŘ a GlL viz např. VAJS 1910a: 39 a jeho edice profétických textů. 9 BAUEROVÁ 1993a. 10 Ibidem: 31.
13 ského dosud nebyly publikovány. Jejich úplný přepis, doplněný o xerokopie příslušných folií originálu, tvoří druhou přílohu naší práce (Příloha 2). Během porovnávání textů z breviářů Illyrico 5 a Moskevského jsme dospěli k rozhodnutí sestavit synoptický přepis většiny dochovaných verzí mladšího ChHl překladu lekcí z knih Malých proroků (GlL), který se nám stane přehlednou materiálovou základnou pro další komparaci. Synoptický přepis je příliš rozsáhlý (206 stran), než abychom jej mohli začlenit do práce v úplnosti, proto jej pouze představíme, a to prostřednictvím souboru ukázek a stručné charakteristiky jeho vlastností (kapitola 1.2). Podobu sledovaných verzí překladu GlL zachycuje rozsáhlý soubor různočtení, který spolu s úplným přepisem lekcí z Malých proroků z breviáře Illyrico 5 tvoří jednu ze dvou příloh práce (Příloha 1). Práce je rozčleněna do čtyř kapitol. V první kapitole představujeme sledované prameny (charvátskohlaholské, latinské a další) a odůvodňujeme jejich výběr. Druhá kapitola přináší stručné shrnutí dosavadních poznatků o dvou ChHl překladech knih Malých proroků, starším (GlŘ) a mladším (GlL), a komentář k typologii ChHl čtení z knih Malých proroků podle jejich vztahu k neslovanské předloze.11 Jádrem práce je kapitola třetí, v níž uvádíme výčet specifik překladu GlL, prostřednictvím tabulek ukazujeme rozsah a charakter jednotlivých sledovaných verzí překladu GlL a vyslovujeme několik úvah nad vztahem mezi porovnávanými variantami překladu. Ve čtvrté kapitole se pak pokoušíme o částečnou rekonstrukci latinské předlohy překladu GlL s využitím různočtení Vulgáty. Rekonstrukci doplní formulace hypotézy o možném vlivu specifik středověkého latinského pravopisu (respektive středověkých písařských zvyklostí) na podobu překladu GlL.
11 Viz BAUEROVÁ 1991: 21.
1 PRAMENY A JEJICH PŘEPIS
1.1 Výběr pramenů Volba pramenů má pro naši práci, vzhledem k jejímu převážně srovnávacímu charakteru, klíčový význam. Klademe si za cíl popsat ChHl překlad knih Malých proroků z latinské předlohy, nejdůležitějšími prameny jsou pro nás tedy památky, které obsahují opis nebo tištěnou variantu více či méně rozsáhlých úseků tohoto překladu. Výchozí data o rozlišení veršů podle překladu GlL v ChHl památkách, umožňující nám provést výběr zmíněné části pramenů, přejímáme ze studií H. Bauerové.1 Krom verzí GlL budeme sledovat též další ChHl texty, konkrétně čtyři breviáře obsahující překlad lekcí z knih Malých proroků z řecké předlohy, a rovněž prameny latinské a řecké. Jejich význam pro naše zkoumání vysvětlíme níže.
Charvátskohlaholské památky obsahující opis či tištěnou verzi překladu GlL Z ChHl památek obsahujících variantní znění překladu GlL sledujeme především jedenáct rukopisných breviářů, a to pro jejich stáří (většina z nich v tomto směru výrazně předčí ChHl breviáře tištěné) a pro rozsah pasáží překladu GlL v nich zahrnutých (lekce z Malých proroků, které označujeme jako překlad GlL, mají v některých rukopisných breviářích [Illyrico 5, Lublaňský, Moskevský, Bribirský, Novljanský II.] ve srovnání s tištěnými breviáři značně vyšší počet veršů). Jako zástupce ChHl breviářů tištěných volíme tzv. Kosinjský breviář (1491), prvotisk Baromićův (1493) a Brozićův kodex (1561). Sledované úseky textu z ChHl breviářů jsme měli k dispozici většinou v xerokopiích, jejichž část nám laskavě zapůjčila Helena Bauerová (značka HB u označení folií níže). Zbývající xerokopie jsme mohli pořídit díky 1
Zejména BAUEROVÁ 2000: 75–78.
16 ochotě pracovníků Staroslověnského ústavu v Zagrebu v tamější fototéce (značka SIZ u označení folií). Text z breviáře Novljanského II. jsme přepsali z fototypického vydání této památky.2 Rozsah lekcí z Malých proroků v ChHl breviářích dostatečně popsala Helena Bauerová ve své habilitační práci, do níž zahrnula též soubor bibliografických dat vztahujících se k ChHl památkám, v nichž se zmíněné profétické texty vyskytují.3 V seznamu níže uvádíme vždy název sledovaného breviáře, dobu jeho vzniku s odkazem na práce, z nichž údaje o dataci čerpáme, místo, na němž jsou dnes památky uloženy, a označení folií, s nimiž pracujeme. Za název každého z breviářů klademe do kulatých závorek zkratku, kterou budeme v práci pro označení dané památky užívat. Nesledujeme čtení z Malých proroků v breviáři D 215 (pro jejich zanedbatelný rozsah) ani adventní perikopy v jednotlivých breviářích (protože obsahují jiné verše proroctví než ty, které tvoří překlad GlL). Rukopisné ChHl breviáře obsahující verzi překladu GlL Padovský breviář (Pd), polovina 14. století, Padua, Biblioteca Universitaria, MS 2282. Fol. 308a–308d4 (HB). Literatura: TANDARIĆ 1977: 129–147. Breviář Illyrico 5 (I5), 1379, Roma, Biblioteca Apostolica Vaticana, Borg. illir. 5. Fol. 234c–237b (SIZ). Literatura: VAJS 1910a: XLV–XLVIII; MILČETIĆ 1911: 76–78; DŽUROVA–STANČEV–JAPUNDŽIĆ 1985: 154–156. Pašmanský breviář (Pš), druhá polovina 14. století a 15. století, Zagreb, Arhiv HAZU, III b 10. Fol. 179b–180c (HB). Literatura: VAJS 1910a: LXXXIII–LXXXVII; MILČETIĆ 1911: 41–44; ŠTEFANIĆ 1969: 105–112. Oxfordský breviář (O), 14. století (1310 podle Tadina, konec 14. století podle H 1953), Oxford, Bodleian Library, MS. Canon. lit. 172. Fol. 186c–188b (SIZ). Literatura: TADIN 1953: 152–156; H 1953: 118–119; FRANOLIĆ 1994: 17. 2 3 4
II. Novljanski brevijar. Hrvatskoglagoljski rukopis iz 1495. Fototipsko izdanje. Zagreb 1977. BAUEROVÁ 1993a: 9–36 a 51–67. Text je přerušen, závěrečné strany breviáře chybí (BAUEROVÁ 1993a: 23).
17 Lublaňský breviář (L), 15. století, Ljubljana, Narodna in univerzitetna knjižnica, Ms 163 (stará signatura C 163 a/2). Fol. 256a–259d (SIZ). Literatura: VAJS 1910a: XVI–XX; MILČETIĆ 1911: 65–68. Moskevský breviář (Mo), 1442–1443, Rossijskaja gosudarstvennaja biblioteka, Fond 270, 51. Fol. 244b–247c (SIZ). Literatura: ŠTEFANIĆ 1960: 26 a 431. Mavrův breviář (Ma), 1460, Zagreb, Nacionalna i sveučilišna knižnica, R 7822. Fol. 174c–176a (HB). Literatura: PANTELIĆ 1965: 94–149. Vatikánský breviář (V), 1465, Roma, Biblioteca Apostolica Vaticana, Vaticano Slavo 19. Fol. 160a–161d (SIZ). Literatura: JAPUNDŽIĆ 1955: 155–191; DŽUROVA–STANČEV–JAPUNDŽIĆ 1985: 89–92. Bribirský breviář (Bb), 1470, Zagreb, Arhiv HAZU, III b 6. Fol. 88c–91c (SIZ). Literatura: VAJS 1910a: LXXX–LXXXIII; MILČETIĆ 1911: 38–40; ŠTEFANIĆ 1969: 141–145. Breviář Illyrico 10 (I10), 1485, Roma, Biblioteca Apostolica Vaticana, Borg. illir 10. Fol. 166b–167b (SIZ). Literatura: VAJS 1910a: XLIX–LII; MILČETIĆ 1911: 78; DŽUROVA–STANČEV–JAPUNDŽIĆ 1985: 162–164. Novljanský breviář II. (N2), 1493–1495, Novi Vinodolski, Župni ured. Fol. 253d–260d (HB). Literatura: VAJS 1910a: XXVI-XXX; PANTELIĆ–NAZOR 1977: 12–38; TKADLČÍK 1979: 59–61.
Tištěné ChHl breviáře obsahující verzi překladu GlL tzv. Kosinjský breviář (K), Venezia 1491, Venezia, Biblioteca nazionale Marciana, Breviario glagolitico, Inc. 1235. Fol. 180d–182b. Literatura: BAKMAZ–NAZOR–TANDARIĆ 1991; NAZOR 1993: 235–239. Baromićův breviář (Ba), Venezia 1493, Zagreb, Nacionalna i sveučilišna knižnica, RI-160-1. Fol. 287c–289c (HB). Literatura: VAJS 1910a: XCIII-CI; GRABAR 1984: 159–180; NAZOR 1993: 240–245. Brozićův kodex (Bz), Venezia 1561, Zagreb, Knjižnica HAZU, R 783. Fol. 297c–281c (HB). Literatura: VAJS 1910a: LV–LXI; NAZOR 1978: 71–72.
18 Charvátskohlaholské památky obsahující překlad typu GlŘ Primárně se zaměřujeme nikoli na popis lekcí z Malých proroků v jednotlivých ChHl památkách, ale na deskripci překladu částí těchto starozákonních knih z latinské předlohy. Překlad není ve sledovaných ChHl breviářích zastoupen ve stejném rozsahu. V některých památkách dochází k prolínání mladšího překladu GlL se starším překladem GlŘ (překlad řecké biblické předlohy), breviář Novljanský II. dokonce obsahuje zvláštní typ čtení z Malých proroků (typ B–A),5 v němž úvodní část tvoří pasáž z mladšího překladu a druhou část vždy (s výjimkou nedokončeného proroctví Jonášova) úsek překladu staršího. Abychom mohli stanovit, zda a kde jde o mladší překlad GlL, a v případě prolínání přesně vymezit hranice mezi oběma překlady, neobejdeme se bez soustavného reflektování ChHl památky obsahující překlad čtení z Malých proroků pořízený z předlohy řecké (GlŘ). Takovou památkou nám bude breviář Víta z Omišlje (VO, 1396), obsahující verzi Malých proroků, jež posloužila Josefu Vajsovi jako základní text pro vydání sedmi prorockých knih v edici Glagolitica.6 Prophetae minores z VO představují nejlépe dochovanou podobu překladu GlŘ, kterou coby textus optimus hodnotí řada studií pojednávajících o knihách Malých proroků v ChHl breviářích.7 V ojedinělých případech přihlížíme k různočtením GlŘ v breviářích Vrbnickém II. (V2, 14. stol.), Dragućském (Dg, 1407) a Novjlanském I. (N1, 1459). Xerokopie folií ChHl breviářů obsahujících opisy překladu GlŘ jsme dílem pořídili ve Staroslověnském institutu v Zagrebu (značka SIZ), dílem nám byly zapůjčeny H. Bauerovou (značka HB).
5 6 7
BAUEROVÁ 1991: 21. VAJS 1908, VAJS 1910b, VAJS 1912, VAJS 1913 a VAJS 1915. Např. BAUEROVÁ 1991, BAUEROVÁ 1993a, RIBAROVA 1987 aj. Čtení z Na v N2 (verše I,1-II,12 podle SEPT) délkou GlŘ přesahuje čtení z téhož proroctví ve VO (verše I,1-II,8 podle SEPT) – viz BAUEROVÁ 1993a: 58.
19 Rukopisné ChHl breviáře obsahující opis překladu GlŘ bez příměsi GlL Breviář Víta z Omišlje (VO), 1396, Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. slav. 3. Fol. 445a–462d (SIZ). Literatura: VAJS 1910a: LXI–LXVI; MILČETIĆ 1911: 73–76; BIRKFELLNER 1975: 57–61; FUČIĆ 1996. Vrbnický breviář II. (V2), 14. století, Vrbnik, Župni ured. Fol. 289c–295d (SIZ). Literatura: VAJS 1910a: LXIX–LXXII; MILČETIĆ 1911: 56–57; ŠTEFANIĆ 1960: 329–335. Dragućský breviář (D), počátek 15. století (patrně 1407), Zagreb, Arhiv HAZU, III b 25. Fol. 169c–172c (SIZ). Literatura: VAJS 1910a: LXXXVII–XCI; MILČETIĆ 1911: 36–38; ŠTEFANIĆ 1969: 117–120. Novljanský breviář I. (N1), 1459, Novi Vonodolski, Župni ured. Fol. 232a–234d, fragm. glag. 97b a 97cd (HB). Literatura: VAJS 1910a: XXI–XXV; MILČETIĆ 1911: 60–62; ŠTEFANIĆ 1969: 138–140.
Latinské prameny Základním latinským pramenem je pro nás 17. svazek vatikánské kritické edice Vulgáty (VULG6), z nějž čerpáme jednak znění dvanácti sledovaných proroctví, jednak rozsáhlý soubor různočtení z latinských rukopisných biblí 8.–13. století. Latinský text VULG6 poslouží při komparaci pro stanovení, které pasáže čtení Malých proroků obsažených ve sledovaných ChHl památkách tvoří součást překladu GlL. Mezi různočteními Vulgáty budeme hledat varianty, jež korespondují se zněním ChHl překladu typu GlL lépe než základní text sledovaných proroctví ve VULG6. Latinská předloha překladu GlL známa není. Jako zástupný latinský biblický text pro komparaci volíme Vulgátu. Mladší ChHl překlad knih Malých proroků byl vytvořen velmi pravděpodobně v období vymezeném vydáním dekretů (1248 a 1252), jimiž papež Inocenc IV. povolil konání bohoslužeb ve slovanském jazyce a užívání hlaholských liturgických textů v některých diecézích na území dnešního Chorvatska, a vznikem nejstarších dochovaných ChHl breviářů obsahujících části překladu GlL (zřejmě kolem pol. 14. století). Označujeme-li v práci za latinskou předlohu GlL Vulgátu, máme na mysli některou z verzí jeronýmovského překladu, která byla užívána
20 v době vzniku GlL (knihy Malých proroků patří mezi části Starého zákona, které sv. Jeroným přeložil a které nebyly přejaty do Vulgáty ze starších latinských překladů bible).8 Další latinské prameny užíváme pouze v omezené míře. Dělíme je do dvou skupin: a) Ostatní edice Vulgáty sledujeme v nečetných případech, kdy si chceme ověřit, zda výrazné latinské varianty, jejichž odraz nalézáme v překladu GlL, jsou natolik životaschopné, že pronikají i do novověkých vydání latinské bible. Edice Fillionova (VULG4, 1921) na rozdíl od nejnovějších sledovaných latinských pramenů obsahuje interpunkci. Ač k ní neodkazujeme, přihlížíme k ní, abychom se ujistili, že naše interpretace syntaktické stavby latinského biblického textu, který při komparaci zastupuje neslovanskou předlohu GlL, je správná. b) Rukopisné Vulgáty při komparaci přímo nevyužíváme. Jde o výběr pěti rukopisů ze 13. až 15. století chovaných na území České republiky, s jejichž digitalizovanou podobou jsme se měli možnost seznámit na internetových stránkách Manuscriptoria Národní knihovny ČR. Z rukopisných latinských biblí čteme pouze pasáže z Malých proroků rozsahem odpovídající překladu GlL, a to proto, abychom se lépe obeznámili se zvyklostmi středověkých opisovačů latinských textů (zejména se způsoby abreviace).
Soupis užitých latinských pramenů Edice Vulgáty (značeny VULG)9 VULG1 Biblia sacra quid in hac editione a theologis Lovaniensibus praestitum sit eorum prefatio indicat, (H). Antverpiae 1583 (starý tisk, strany nečíslovány).
8 9
OTTO 1998: 1073, heslo Vulgata. Edice Vulgáty VULG2–VULG4 nám byly laskavě zapůjčeny pracovníky Arcibiskupské knihovny v Olomouci. Náš dík patří též dr. Homolkové z ÚJČ AV ČR, která nám umožnila excerpovat různočtení a pořídit xerokopie textu sledovaných proroctví z vatikánské kritické edice VULG6.