Dvojnásobný dvojník

Dvojnásobný dvojník

Zdeněk Rosenbaum Ladislav Szalai

JAK ZACHRÁNIT BOHA Zdeněk Rosenbaum JAK ZACHRÁNIT BOHA Ladislav Szalai SETKÁNÍ Zdeněk Rosenbaum SETKÁNÍ Ladislav Szalai BLUDIŠTĚ SNŮ Zdeněk Rosenbaum BLUDIŠTĚ SNŮ Ladislav Szalai AMAZONKY Zdeněk Rosenbaum AMAZONKY Ladislav Szalai JAK TO BYLO DOOPRAVDY Zdeněk Rosenbaum JAK TO BYLO DOOPRAVDY Ladislav Szalai HLAD Zdeněk Rosenbaum HLAD Ladislav Szalai JEDOVATÁ ZEMĚ Zdeněk Rosenbaum JEDOVATÁ ZEMĚ Ladislav Szalai VYNÁLEZCE Zdeněk Rosenbaum VYNÁLEZCE Ladislav Szalai SYNU Zdeněk Rosenbaum SYNU Ladislav Szalai

DVOJNÍK Ladislav Szalai DVOJNÍK Zdeněk Rosenbaum Další knihy nakladatelství VIKING Edice CONAN: Edice Učte se anglicky s vtipem Edice Borgentown, město hrůzy Ostatní Slovo nakladatele k NEPLATÍCÍMU čtenáři Zdeněk Rosenbaum Ladislav Szalai

Copyright© 2012 by Stanislav Plášil – nakladatelství VIKING Copyright© 1985 by Zdeněk Rosenbaum, Ladislav Szalai Copyright© 2012 Cover by qelb Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu autora či nakladatele.

ISBN: 978-80-86538-53-2 (MOBI) ISBN: 978-80-86538-54-9 (ePUB)

JAK ZACHRÁNIT BOHA Zdeněk Rosenbaum Bůh bydlí ve spirálovité mlhovině SY 782, v prostoru mezi trpasličí dvojhvězdou B 54/2 a pulsujícím kvasarem Qq 313. Z tribuny 264. vatikánského koncilu, jemuž se na stránkách senzacechtivých novin dostalo přídomku „vesmírný“, to oznámil kardinál Pietrocelli, ředitel Papežské observatoře a Ústavu pro teologické studium kosmu. Vzbudilo to nadšený ohlas. Potvrdilo se znovu, že římskokatolická církev tváří v tvář hrozivým krizím vždy dokáže zmobilizovat své síly a přejít do ofenzívy, jejímž výsledkem je téměř pravidelně příliv nových věřících. Tak jako kdysi slovutný biskup Usher zastavil stále dotěrnější útoky evolucionistů prostým výpočtem, že svět byl stvořen v pátek 23. září v šest hodin večer 4004 roky před narozením Ježíše Krista, tak kardinál Pietrocelli jedinou větou smetl posměšky a pochyby ovlivněné neustále se rozvíjejícím kosmickým výzkumem, novými a novými vesmírnými lety; posměšky, které se nakonec zhmotnily v jedovaté otázce The Space News: Kde vlastně bydlí Bůh? A tak všem rouhačům na nějaký čas sklaplo. Řím slavil vítězství a sám papež sloužil v Bazilice sv. Petra slavnostní Te Deum k větší slávě vesmírného Boha. Církev svatá byla zachráněna. Ale netrvalo to dlouho. Jednoho červnového dne roku 2281 požádal kardinál Pietrocelli o naléhavé slyšení u papeže. Bylo mu vyhověno. Pius XIV., občanským jménem Luca Castiglione, a kardinál Pietrocelli, v dětství přezdívaný Cívka, byli dávní přátelé ještě z dob, kdy oba navštěvovali seminář. Společně si vysloužili i první ostruhy, když se vehementně angažovali v kampani proti snahám holandských biskupů podávat svátost oltářní biorobotům. Nakrátko se sice jejich cesty rozešly, když byl Luca jmenován biskupem na Venuši – mezitím, co tam vracel víru kosmonautům, pochybujícím, zda Bůh mohl stvořit tohle rudé peklo – vystudoval Cívka úspěšně

kosmoteologii. Oba dva potom, jeden s praktickými zkušenostmi, druhý s teoretickými znalostmi, po léta přemýšleli nad vesmírným pojetím Boha stejně horečnatě a vytrvale jako nad božským pojetím vesmíru. Oba prolínající se projekty musely vyhovovat stoprocentně všem současným i předvídatelným vědeckým poznatkům a zároveň obratně interpretovat známé pasáže z knihy Genesis, v níž je psáno, že třetího dne stvořil Bůh slunce, měsíc a hvězdy a “postavil je na obloze, aby osvěcovaly zemi.“ Že se jim to podařilo, bylo důkazem jejich mimořádných schopností, jež také nakonec vynesly Lucu až na papežský stolec a Cívku na místo, po němž toužil. Jejich projekt byl tak prozíravý, že navzdory obrovskému rozvoji vědy byli vždycky o krůček napřed, na každou všetečnou otázku, na každý nový objev, na každý útok předem pamatovali a vždy jim mohli vítězoslavně čelit. Přesné označení božího příbytku však už bylo posledním trumfem, který měli ve svém fialovém rukávu, byl to však trumf nejvyšší, eso, o němž věřili, že ukončí hru, alespoň po tu dobu, než se sami budou muset odebrat na nebesa k Němu, to jest do spirálovité mlhoviny SY 782. Ta však ležela ve velmi vzdálených končinách vesmíru, dvě miliardy světelných let od Země. Před Cívkou se Pius XIV. nemusel přetvařovat, takže když Pietrocelli vstoupil, zastihl papeže se skleničkou modrého brisolu, který se vyráběl z létajících chaluh, jejichž domovem byla malá planeta v souhvězdí Lyry. V ústech měl doutník a listoval katalogem skládacích oltářů pro vesmírné lodi. Mrzutě ho odhodil na desku stolu z průhledného kamene. „Jsou to samé šunty,“ zavrčel přes doutník, „plast a pozlátko. Na to se tam nahoře nikdo ani nepodívá. Oni potřebují něco důvěrného, teplého a uklidňujícího, tvář, postavu, vyřezanou lidskýma rukama z měkkého dřeva.“ Pohybem brady ukázal na komodu, na níž se prastará mladá madona usmívala na děťátko. „Umí tohle ještě vůbec někdo?“ Pietrocelli, který pochopil, že je to jen řečnická otázka nevyžadující odpověď, před papežem poklekl a sklonil hlavu. Svatý otec odložil skleničku a podal mu k políbení ruku s masivním prstenem. Byl v mrzuté náladě.

„Vaše Svatosti...“ začal kardinál. „Posaďte se, Eminence,“ ukázal Pius na křeslo. Netrpělivý Pietrocelli dosedl tak prudce, že se křeslo nestačilo okamžitě přizpůsobit obrysům jeho těla a chvíli se popleteně vlnilo. Papež velebným pohybem ruky zahájil slyšení. „Mám vážné starosti, Svatý otče. Obkličujíť mne býkové mnozí, silní volové z Bazán obstupují mne,“ pochmurně pronesl kardinál a jeho oděv změnil barvu z decentně fialové na zelenočernou, věštící ponuré překvapení. „Slyše zlé noviny, nebojí se, stálé jest srdce jeho a doufá v Hospodina,“ odtušil vyčkávavě Pius. „Zhořklo srdce mé a ledví má probodena byla. Nějaký Elmer Godsap vymyslel teorii časoprostorových skoků.“ Papež nechápavě zdvihl obočí. „Tvrdí, že lze v krátkém čase proniknout do libovolného místa vesmíru,“ rozhodil kardinál prudce rukama a křeslo sebou nervózně škublo. Pius nebyl hloupý, okamžitě si uvědomil, co to znamená. Rychle se napil brisolu a ucítil, jak modré obláčky zmírňují jeho rozrušení. V místnosti někdo tiše zakašlal. Papež sebou trhl. U dveří se ukláněl jeho osobní tajemník Concini. „Vaše Svatosti, poutníci čekají...“ „Pošli tam Popia,“ odbyl ho rázně Pius. „A ať nás nikdo neruší.“ Tajemník zmizel. „Pokračuj, synu,“ obrátil se papež znovu k Pietrocellimu. „Ten Godsap se od začátku zabýval teorií gravitačních vln a využitím gravitonů při pohonu kosmických lodí,“ vykládal rozvážně kardinál a žluté kotoučky, které mu pomalu rotovaly na hrudi, dokazovaly, jak usilovně hledá laikovi srozumitelné vysvětlení. „Postavili mu k tomu laboratoře na Plutu, vydržel tam pět let, což se, mimochodem, pokládalo za nemožné. A někde tam objevil gravitační tunely, jimiž prý je protkán celý zakřivený vesmír a které umožňují rychlý, gigantický skok z jedné jeho části do druhé.“ Pietrocelli se na chvíli odmlčel a pak dodal: „Zemdlen jsem a potřín převelice, řvu pro úzkost srdce svého.“

Papež přemýšlel tak horečnatě, že mu ani nepřišel na mysl žádný biblický verš. „Jak je s tím daleko?“ Kardinál pokrčil rameny. „A myslíš, že by se mohli vydat... tam?“ ukázal palcem někam nad svou hlavu, kde pod mozaikovým stropem nehlučně poletovaly nejnovější modely klimatizačních úlů od firmy Charita Electronic Inc. „To bych řekl, Vaše Svatosti. To bude první, co je napadne. Jestli už je to nenapadlo.“ Luca Castiglione udusil doutník v popelníku, z jehož dna se okamžitě vysunulo mechanické chapadlo a zatáhlo zbytek kamsi dovnitř, kde ho miniaturní Forshův neutralizátor v mžiku rozložil na neškodné atomy. „Jako bychom i bez toho neměli dost problémů,“ pronesl rozhořčeně. „Už tu mám zase petice, abychom zrušili kněžím celibát; chodí teď nejméně jedna týdně. NASA po nás chce, abychom kanonizovali robota, který se vrhl do reaktoru, aby zachránil posádku. A ta Dänikenova sekta, která tvrdí, že Ježíš Kristus a apoštolově byli posádka vesmírné lodi ze souhvězdí Honících Psů, získává neuvěřitelnou popularitu; budeme se s nimi muset nějak dohodnout. To už vůbec nemluvím o takových maličkostech, jako jsou genetické pokusy v Asimovově nadaci, kde potom, co jsme jim zatrhli androidy, chtějí stvořit inteligentní mravence.“ Papež se zarazil. Uvědomil si totiž, že jeden a s největší pravděpodobností také jediný android Popius, papežův totální dvojník, teď nejspíš v bílém ornátu a s mitrou na hlavě žehná z balkónu věřícím, kteří se ve zbožné úctě shromáždili na náměstí sv. Petra ve Vatikánu, aby na vlastní oči spatřili hlavu církve svaté. „Proč mají říkati pohané: Kdež jest nyní Bůh jejich?“ povzdechl si. „Ježto Bůh náš jest na nebi, čině všecko, což se mu líbí,“ doplnil ho pohotově, a Piovi se zdálo, že i s trochou sarkasmu, ředitel jeho papežské observatoře. Právě tahle pasáž z Knihy žalmů byla jedním z argumentů, jimiž Svatý otec přesvědčoval kardinála, aby na „vesmírném“ koncilu učinil ono slavné prohlášení. „No dobrá, Cívko,“ odhodil papež všechnu oficióznost a nalil si

brisol, „s tímhle musíme něco udělat. A rychle.“ Zavřeli se spolu a tři dny ani jeden z nich neopustil pracovnu. Papež nescházel ani do kaple, nepřijímal svého zpovědníka a odmítl se zabývat vzpourou řádových sester na Borneu. Myslel teď jen na jediné: jak zachránit Boha. Svět dosud nic netušil. Nikomu ani nenapadlo, že za některými záhadnými událostmi se skrývá dlouhá ruka papežské kurie. Ostatně nikdy v minulosti na ni nepadlo podezření, ani tenkrát, když první výprava do vzdálenějších oblastí vesmíru objevila v čedičových masívech Denebu vytesán obrovský kříž, ale jinak ani stopy po civilizaci a dokonce ani po jakékoliv formě života. Stejně jen velmi obtížně by se dalo zjistit, že všechny události pojí jeden záměr, ba bylo to zhola nemožné. Cestou z kosmologického kongresu zmizel prof. Elmer Godsap i s aktovkou mikrokrystalů, na nichž byl celý jeho projekt cestování pomocí časoprostorových skoků. Nenašla se jediná stopa – vypadalo to, jako by zmizel v jednom ze svých gravitačních tunelů. Dva z nejznámějších raketových konstruktérů utonuli při dovolené, když se jejich automatická plachetnice rozlomila po nárazu obrovské vlny v Bermudském trojúhelníku. Jejich těla nebyla nikdy vylovena. Firma Charita Electronic Inc. dostala tajnou zakázku na výrobu kybernetického mozku, jehož jediným úkolem mělo být vytváření nejen holografických obrazů reálných objektů, což nebyl problém, ale i jakýchkoliv představ. Papež sloužil pod širým nebem mši u příležitosti 170. výročí prvního letu za hranice sluneční soustavy, při němž zahynul Adam Orton. Připomínaje jeho poslední slova: „Bůh tomu nechtěl,“ označil ho Pius XIV. za svatého mučedníka. Obšírně se pak zabýval veršem 16 z žalmu 115 Knihy žalmů: Nebesa jsou nebesa Hospodinova, zemi pak dal synům lidským. „Čeho se bojí Svatý otec?“ ptaly se večerní The Space News a na jiném místě rafinovaně otiskly stručnou zprávu o tom, že asistenti profesora Godsapa pokračují v práci na praktické aplikaci jeho objevu. Vatikánský deník Vox Dei se však nenechal vyprovokovat a dál na svých stránkách aromatizovaných kadidlem věnoval největší pozornost rozsáhlé diskusi na téma „Může biorobot ministrovat?“

A v jednom parném odpoledni, které se nepohnutě klenulo nad Světovou přírodní rezervací v Austrálii, jediném místě na světě, kde pod dohledem vědců žil ještě člověk v době kamenné, přiklusal malý domorodý chlapec k budově misie a mlčky předal důstojnému pánovi telegram, v němž ho papežská kurie okamžitě odvolávala zpět do Říma. Áarona Gottliebera telegram rozzuřil. Nejen, že měl v dobré paměti, co to stálo úsilí, aby se sem do rezervace podařilo propašovat hlasatele slova Božího, ale zpráva přišla v době, kdy měl konečně, po deseti letech v buši, reálnou šanci obrátit na víru prvního domorodce. Ten už byl navíc nad hrobem, a tak se dalo očekávat, že se odebere na věčnost bez asistence důstojného pána Gottliebera. Čiperný stařík s dlouhými bílými vousy si o papežské kurii myslel své a telegram mu byl důkazem, že mu celý život tropí jen samé naschvály. Nicméně uposlechl, rozloučil se se svými dítky, kterým to bylo srdečně jedno, a odjel. Papežova pracovna se podobala hlavnímu stanu před rozhodující bitvou. Plachty projektových dokumentací pokrývaly koberec; sem tam bylo mezi nimi vidět strnulou nohu elektronického uklízecího skřítka, jemuž se přepálily pojistky. Celou zadní stěnu zabírala mapa vesmíru pokreslená červenými křivkami. Na videoterminálech neustále blikaly stovky údajů a dat, čtverhranné oči displejů byly připraveny kdykoliv se rozsvítit a ukázat libovolnou fázi přípravných prací. Kardinál Pietrocelli spal jen čtyři hodiny, zbytek dne neustále pobíhal a jeho oděv měnil barvu každou druhou minutu. Pius XIV. byl unavený, cítil už tíhu let. V posledních dnech několikrát zapochyboval, zda úkol, který si předsevzal, je vůbec v silách člověka. Možná, uvažoval, že by příštím papežem už měl být nějaký zbožný počítač. „Nemuseli bychom snad tolik pospíchat,“ zastavil Pietrocelliho, „tamti ještě nejsou tak daleko.“ „Vaše Svatosti,“ namítl kardinál, který se v takových případech vždy uchyloval k oficiálnímu tónu, „sám jste přece říkal, že církev svatá musí být vždy o krok vepředu. V tom je její síla.“ „Maličko pospíš,“ pokývl Pius hlavou, „maličko zdřímneš, maličko složíš ruce, abys poležel, vtom přijde jako pocestný chudoba

tvá a nouze jako muž zbrojný.“ Chviličku ještě dumal, ale vzápětí se vzchopil. „Tak jak jsme daleko, Cívko? Co loď?“ „Je hotová.“ „Máme vůbec jistotu, že se dostane přesně tam?“ Kardinál uvažoval jen vteřinu. „To nemáme. Profesor Godsap tvrdí, že těch skoků bude muset být několik; samozřejmě, je to trochu daleko. Kolik, to neví. A co se přitom bude dít s lodí a co s posádkou, taky neví. To ale ani není jeho věc. Ostatně v tomhle momentě není asi na světě nikdo, kdo by k tomu mohl něco kloudného říct.“ „Ani EGO?“ zapochyboval papež. EGO byl počítač 9. generace a vlastnil ho pouze Vatikán. Pietrocelli zavrtěl hlavou. „Vyzkoušet to pochopitelně nemůžeme. Věřím však, žeť mi udělí ve dne Hospodin milosrdenství svého a v noci písnička jeho se mnou a modlitba má k Bohu života mého.“ Papežovi se to příliš nelíbilo, ale nemohl nic dělat. Nalil si brisol a pokračoval: „A co s profesorem? A s těmi konstruktéry? Až to spustíme?“ „Vymažeme jim to z paměti,“ odvětil klidně kardinál. To můžeme? chtěl se zeptat Svatý otec, ale neučinil tak. Vypadal by jako slaboch. To se ví, že mohou. „Posádka?“ otázal se tvrdě. „Kompletní. Všech dvanáct. Androidi s jedním voperovaným kybernetickým minimozkem navíc. Skutečný zázrak,“ rozohnil se kardinál. „Valdés se překonal. Budem mu muset potom ovšem taky trochu... upravit mozek,“ dodal s lítostí. Papež se pokřižoval. Androidi – kristepane, kdyby se na to přišlo! Rychle tu myšlenku odehnal. „Charita Electronic?“ „Zkompletovali ho,“ přisvědčil kardinál. „Je sice rozměrnější, zabere v raketě většinu místa, ale výsledek je úžasný. Můžete se přesvědčit, Vaše Svatosti.“ Dotkl se několika senzorových spínačů a na jednom z monitorů se objevila obrovská hala, uprostřed níž se tyčila mohutná masa kybernetického holografu. Kardinál řekl pár slov do mikrofonu.

„Reaguje na hlas,“ obrátil se k papežovi. „Dívejte se.“ U stropu haly se náhle objevil mlžný oblak, který rychle nabýval obrysů a utvářel se do podoby anděla. Plavé vlasy mu splývaly z hlavy na bílou nařasenou řízu. Zdálo se, že až sem je slyšet šum křídel a praskot ohně, jímž sršel plamenný meč v jeho ruce. Jen nesmírnou silou vůle se Luca Castiglione, takto papež Pius XIV., ubránil nutkání padnout na kolena a skrýt hlavu v loktech. Vyrazilo mu to dech. Kardinál se potěšené pásl na jeho úžasu. Ale přehánět to nechtěl. „Gabrieli, odejdi!“ pronesl velebným hlasem a holografický anděl zmizel tak, jak se objevil. Ještě dlouho nebyl Svatý otec mocen slova. Jen s námahou našel vždy přítomnou berličku z oblíbené Knihy žalmů: „Tenata roztáhli nohám mým, sklíčili duši mou, vykopali přede mnou jámu, ale sami upadli do ní,“ pronesl, jako by tomu sám nevěřil. Pietrocelli se usmál. „Je tu ještě problém. Ten Gottlieber. Je to takový zpupný stařík. Nemá o ničem tušení a chce mocí mermo zpátky k těm svým… dítkám. Musí to být on?“ Otázka pomohla papežovi vzpamatovat se. Tohle byla jeho doména, Pietrocelli tu byl přes techniku, on přes duše. „Musí, synu,“ odvětil rozhodně. „Věří absolutně a bez výhrad, je to fanatik, ale ne blázen. Jediný svého druhu, kterého máme k dispozici. A bibli zná nazpaměť.“ Kardinál kývl. Věděl to. „Je vám ovšem, Vaše Svatosti, jasné, že mu to nemůžeme říci tady na Zemi? Nikdy by na to nepřistoupil.“ „Zdaliž jídám maso z volů a piji krev kozlovou?“ rozhorlil se poněkud nepřípadně Pius. „Všechny pokyny musí dostat až na místě, to se rozumí. Ovšem,“ podrbal se na hlavě, „asi ho budeme muset...“ Odmlčel se a vrhl kradmý pohled na kardinála. Ten však dělal, jako by nerozuměl. „...no, trochu upravit, ne?“ řekl, stísněně odvraceje zrak. Kardinál s úsměvem sklonil šíji.

„To jistě, Vaše Svatosti, s tím se počítá. Buďte bez obav.“ Svatý otec sáhl pro doutník a v duchu řediteli své observatoře spílal: Začínáš si moc dovolovat, Cívko. Nejlepší by bylo poslat tě tam s nimi. Ráno 24. prosince roku 2285 se papež cítil velmi špatně. Bylo to zřejmě z rozčilení. Pietrocelli naopak zářil a jásal, chvilku nepostál a neustále přecházel v purpurem čalouněné lóži zavěšené až těsně pod střechou obrovského hangáru. Dole v hloubce pod nimi se matně lesklo šípovité tělo kosmické lodi. Neměla jméno, žádné se jim nezdálo dost vhodné. Všechno bylo připraveno. Vypadalo to neuvěřitelně, neboť kromě samotné lodi nebylo už v hale nic a nikdo, žádné rampy, žádné kabely, žádné přístroje, žádní roboti, žádní lidé. Nic. Jen hladká masa kovu bez jediného výstupku, bez jediného okna, přídí směřující vzhůru. Papež se polohlasně modlil. „Už jdou,“ přerušil ho neuctivě Pietrocelli. „Svatý otče, už jdou!“ A opravdu, z šedavého přítmí přicházelo v řadě za sebou ve skafandrech s odkrytými průzory všech dvanáct. Z té výšky jim do obličejů vidět nebylo, stejně by se však z nich vyčíst nic nedalo. Kráčeli stejným neuspěchaným krokem, jeden za druhým: Petr, Šimon, Matouš, Jakub, Jan, Marek, Lukáš, Ondřej, Tomáš, Filip, Bartoloměj, Tadeáš. Když došli k lodi, v kovovém plášti se otevřela úzká štěrbina a androidi nehlučně zmizeli uvnitř. Střecha hangáru se pomalu odsunula. Osmadevadesátiletý Luca Castiglione, z milosti boží Jeho zástupce na zemi, Pius toho jména čtrnáctý a jen o rok mladší ředitel papežské observatoře a Ústavu pro teologické studium kosmu Pietro Pietrocelli od té chvíle mlčeli a jen sledovali malý monitor v lóži, na němž ubíhaly vteřiny. Na obrazovce se mihla šedesátka, když papež pronesl stísněným hlasem: „Stejně vám řeknu, Eminence, když pomyslím, že se budu muset modlit k tam tomu...“ Ukázal pohybem hlavy na loď, kde ponořen v hibernační lázni spočíval Áaron Gottlieber a zdálo se mu, že se vrací do Austrálie. „Zvyknete si, Vaše Svatosti,“ šeptl kardinál. Pět, čtyři, tři, dva, jedna, nula. Nic se nestalo. Jen tam, kde

dosud stála kosmická loď, bylo prázdné místo. Bůh odstartoval.

JAK ZACHRÁNIT BOHA Ladislav Szalai (Ze zápisků psychonauta Abdelara Smokvoje) L. P. 2397, duben, neděle Už mám dost toho věčného běhání v hnacím bubnu továrny na výrobu konzervovaných historických snů. Kdejaký robot se dneska válí v posteli a já, člověk, mám na tu bandu makat jako šroub? To teda ne. Rozhodl jsem se skoncovat s životem nádeníka a přihlásil jsem se do konkursu na psychonauta. Čert ví, co to je – zřejmě to má něco společného s psychovizí – ale mohl-li se přihlásit i neuropočítač DLABAT 2/376, náš snovedoucí, proč bych to nezkusil taky. Když se štěstí unaví... Konkurs vysílala celá Sluneční konfederace. Nasadil jsem si psychovizní brýle a vešel do mě málo známý hlasatel. Povídá: „Dám ti deset otázek, Abdelare. Když na ně správně odpovíš, postoupíš do dalšího kola. Za prvé: Víš, kdo to byl Izák Neutron?“ „Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě. „Za druhé: Kdo napsal knihu Stařec a hoře?“ „Nevím.“ „Za třetí: Jak zní Pierreboulleův zákon?“ „Nevím.“ „Za čtvrté: Kolik vážil Samson?“ „Nevím.“ „Za páté: Na kterých olympijských hrách startoval Ronald Reagan?“ „Nevím.“ „Za šesté: Který architekt postavil Mont Blanc?“ „Nevím.“ „Tróju dobyl Homér nebo Schliemann?“

„Nevím.“ „Za osmé: Četl Buddha bibli?“ „Nevím.“ „Za deváté: Který slavný mořeplavec první objevil Slunce?“ „Nevím.“ „A za desáté: Koho vyhnal Svatý Petr z ráje?“ „Nevím.“ „Gratuluju ti, Abdelare Smokvoji,“ uklonil se psychovizní hlasatel a s profesionálním úsměvem mi oznámil, že jsem se desetkrát strefil do černého. Správná odpověď zněla desetkrát „Nevím“. Postoupil jsem do druhého kola. L. P. 2397, duben, pondělí Je to slastný pocit, nejít dva dny za sebou do práce. Jako účastník druhého kola jsem získal nárok na luxusní obsluhu. Před domem, kde bydlím, zastavil v devět hodin pojízdný bar. Sousedi mohli puknout závistí, když tři automatické hostesky nastoupily do výtahu a zazvonily u mých dveří. Psychovize vysílala hodinu předtím zvláštní ranní zpravodajství. Dozvěděl jsem se, že do druhého kola postoupilo ze sto dvaceti pěti miliard soutěžících pouhých tři tisíce dvě stě dvacet. Všechno to byly počítače, roboti, androidi a Glubstrussovy fixní ještěrky. Já jediný mám hájit v druhém kole lidskou rasu! Přes noc se ze mě stal nejslavnější člověk Sluneční konfederace. Jen aby to vydrželo! V poledne jsem si nasadil psychovizní brýle. Hlasatel do mě vešel stejně suverénně jako včera a povídá: „Tak co, Abdelare, jak se vede?“ „Ale jo, ujde to,“ já na to. „Dneska to bude o něco horší. Těžká matematika,“ mrkl na mě povzbudivě. „Ale mám pro tebe jenom pět otázek. Zlom vaz.“ „Díky.“ „Tak tedy, za prvé: Víš, nebo nevíš, proč je jedna víc, než jedna ku jedné?“ „Vím,“ odpověděl jsem trochu nejisté.

„Za druhé: Víš, nebo nevíš, kolik nekonečen se vejde do čtverce nad odvěsnou?“ „Vím.“ „Za třetí: Víš, nebo nevíš, kolik váží vesmír pod tlakem sto tisíc atmosfér?“ „Vím.“ „Za čtvrté: Víš, nebo nevíš, jestli existuje Bůh?“ „Vím.“ „Za páté: Víš, nebo nevíš, jak ho zachránit?“ „Vím.“ „Gratuluju vám, Abdelare Smokvoji!“ začal mi hlasatel vykat a v očích se mu objevily slzy dojetí. „Já věděl, že mě nezklamete. Správná odpověď zní pětkrát vím. Jsem pyšný na to, že jsem vstoupil právě do vás. Díky tomu je teď moje další kariéra ve studiu zajištěna. Už teď vám mohu sdělit, že do třetího kola a vlastně do finále postupujete pouze vy, plazmatronický počítač NOF 6/116 a Glubstrussova fixní ještěrka Josef 2pík. Ostatní vypadli.“ To mě teda podržte... Byl to rachot, když mě pancéřový supervůz psychovize odvážel do studia! A ty davy na ulicích! Mačkali se všichni jako housenky, aby mi provolali slávu. Co na mně najednou mají? Ještě v sobotu jsem běhal v hnacím bubnu továrny na výrobu konzervovaných historických snů a nepřišla se na mě podívat ani myš, a dneska jsem jim dobrý. Tak jen se koukejte, nic neuvidíte! Vystoupil jsem z vozu a s potěšením sledoval, jak mi kordony policejních neuropočítačů prosekávají cestu ke dveřím studia. Pendreky jen svištěly. „Ale mě ne! Mě ne!“ křičel někdo vysokým hlasem pár kroků přede mnou. „Já jsem přece ředitel psychovize! Já ho jdu uvítat!“ Provolávali mi slávu, každý se mě chtěl dotknout, poplivat pro štěstí. Natahovali ke mně ruce s mými hologramy a plastickými psychoprojekcemi, abych se jim na ně podepsal. Mávali transparenty a vlajkami s obrovskými písmeny A. S. Vlídně jsem jim kynul. Pod pendreky se náhle prosmýkla drobná stařenka s nápisem ABDELAR's FANS CLUB a vstrčila mi do ruky promaštěný sáček. „Upekla jsem ti buchty, synáčku. To ti dodá sílu. Jsou s povidly.“

Dojalo mě to. Chtěl jsem jí poděkovat, ale neuropočítačoví poldové ji popadli a vlekli pryč. Ještě jsem zahlédl, jak zlostně mrská nohama. Rychle jsem si nacpal sáček s buchtami pod košili. Šli na to na můj vkus trochu moc tvrdě, tihle maníci z NEPOPO. Už byli u mě a šoupli mě do dveří studia jako balík hydroponické slámy. „Jen se z toho nepopo!“ křikl jsem na ně odvážně. To jsem jim to dal! Seděl jsem asi půl hodiny v audiohypnotické čekárně, než si mě odtud konečně vyzvedl ředitel psychovize. Na můj vkus vypadal příliš jako rváč. S těmi boulemi a modřinami od pendreků. Koukal jsem nenápadně tři metry stranou. „Tady jsem!“ zapištěl. „Vítejte, slavný příteli! Dovolte, abych vám představil organizátory Velkého Konkursu.“ Otočil se pomalu dozadu. Teprve teď jsem si povšiml, že ve dveřích čekárny za jeho zády nehybně stojí dva roboti s obrovskými pyramidovitými lebkami a jeden počítací stroj na vzduchovém polštáři. „Tohle je robesor Senac Impulsition.“ Bližší robot kývl pyramidou. „Robesor HP Apatikus.“ Druhý robot elektronicky zašuměl. „Sigma Sapiens Sapiens Sapiens.“ Počítací stroj se spokojeně zhoupl na vzduchovém polštáři. „Smokvoj,“ utrousil jsem nedbale, aby si nemysleli, že mě dva kybernetičtí profesoři a jedna inteligentní pumpa vyrazí dech. Taky už jsem byl někdo! „Jestli vám to nebude vadit, přestěhujeme se na chvíli do mé pracovny,“ uchopil mě zboulovaný ředitel v podpaží a dost neúspěšně se na mě zašklebil. „Proč jsem si vás vlastně vzal takhle stranou, Abdelarde Smokvoji,“ spustil nejistě, sotva jsem se usadil. Chvilku nad tím uvažoval a pak pohlédl na Impulsitiona. „Tak tedy, proč jsme si vás vlastně vzali takhle stranou,“ ujal se robot čile slova a začal rychlými kroky bloudit v kruhu po místnosti. „Proč jsme vlastně vyhlásili Velký Konkurs? Proč potřebujeme psychonauta a proč jsme nikomu neprozradili, co to vlastně je? Nač ty tajnosti, napadlo vás určitě, neboť tak inteligentního člověka to