Se Zemanem v posteli aneb démonologie všedního dne

Se Zemanem v posteli aneb démonologie všedního dne

Jan Stern

Copyright© 2016 by Stanislav Plášil – nakladatelství VIKING Copyright© 2016 by Jan Stern Copyright© 2016 Cover by qelb Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu autora či nakladatele.

ISBN: 978–80–7482–231–5 (ePUB) ISBN: 978–80–7482–232–2 (MOBI) ISBN: 978–80–7482–233–9 (PDF na CD)

Obsah: I. DÉMONI VŠEDNÍHO DNE Ruce pryč od pumpiček!

Jsou mezi námi!

Klotová magie Saturninovský syndrom Věčný Čech Hollywood a Plzeň O Američanech, agentech a jiných záhadách Pomsta vodovkových nebes Sámoškový lúzr Efekt chřestu Současnost jedné iluze Nedovolená dovolená Peklo s tatarkou Gaučák Zákon půlknedlíku Fluorové trápení Mezinárodní incident v Dubrovníku a jiné krize Když pražce nestačí Půlky? Radši zpátky ke Gottwaldovi!

Biologie kanclíku Nejmenuju se Earl, ale to nevadí Čert vem červen Zastrkávač Lidé jako my Paradigma pekla Budíkové zákony Vyjíst život rohlíkem II DÉMONI POHLAVNÍ Zlatej Babica Teroristé mezi námi Sado-maso v obchoďáku A je to? Není. Štvanice Stopy krve O tom pěnivém moku Z dějin bojů za rozum Boj o mísu Zničen pornem Karibská krize Věta Sternova zní...

Prezident, viagra a evoluce Chléb a hry O jaru Jan Stern ví hodně o mužích a nebojí se zeptat!

Holky, kluci a Číňani Lidoop u kapučína Šatičkové mystérium

Bryndáková opona Šunkofleky. Hm. Mumiland Sex, Zeman a Napoleon Incest s babičkou a K2D Rakeťák Singl drama My jsme všichni ho-ho III DÉMONI EPOCHÁLNÍ Máš už svého Hadamczika?

Slyšel jsem dobře???

Anybody could be that guy Roztočit a zastrčit Éra expertů Uvolnění Smrt překvapení Zpověď holčičáka Čtyři mocní duchové Nezvonil někdo?

Zastavte, já chci vystoupit!

Veškerá moc patří ohňostroji Nadnárodní obrození Interaktivní vyhoření 3D revoluce Přepínací éra Norchesterský syndrom Vy jste to ještě nečetli?

Byzduchaři Teorie velkého třesku Panelstory 2 Hop – a je tu develop Kartydýt Obzvláště dobře vypečené gestapíčko Budoucnost buší na dveře. Otevřenou dlaní.

Velká nedorozumění třetího druhu Nuda, nuda, šeď, šeď Další knihy nakladatelství VIKING Edice CONAN Edice Učte se anglicky s vtipem Edice Borgentown – město hrůzy Sci-fi & fantasy Pohádky Horory Humor Ze současnosti Knihy vzpomínek Historické romány Světová klasika Romantika Erotika

Napětí Populárně naučné Recepty Básně Slovo nakladatele k NEPLATÍCÍMU čtenáři

I. DÉMONI VŠEDNÍHO DNE

Ruce pryč od pumpiček!

Ve svém krátkém životě jsem se dosud nepropracoval k tomu býti bezdomovcem. Proto jsem nevolníkem. A vy taky, nezapírejte.

Nevolníkem koho? Krávovin, které zaplavily naše byty a my nemáme sílu je vypudit.

V tom mém je například tajuplná skříňka. Je narvaná záhadnými artefakty po jakési zaniklé civilizaci a já nejsem schopen je vyhodit do popelnice. Jakási tajemná síla, snad šamanské mana, mi v tom brání.

Nedávno jsem, se zatajeným dechem, do šamanské skříňky nahlédl. A koukám: holicí štětka Triumph, Made in Czechoslovakia. Říkám si: v životě jsem se neholil mýdlem a štětkou, v životě nic takového ani dělat nebudu – pryč s tím. Avšak hlas šamana v mé hlavě, který se nápadně podobal hlasu dědy, najednou praví: „Neblbni, třeba se to bude někdy hodit.“ Popuzen invazí šamansko-dědovského hlasu protestuji: „Proboha kdy? Na co?!“ A hlas povídá: „Člověk nikdy neví.“ Co máte na tohle říct?

Hned vedle štětky další artefakt z prvohor: Suché vodorozpustné lepidlo na tapety Apeko ze Škrobárny Mráz Červená Řečice. „Ať už je to v kontejneru!“ rozkazuji sám sobě. Tapetovat už nikdy nebudu, bílý Primalex je má volba na věčné časy a nikdy jinak. Jenže to neznáte šamany! „Nevíš, třeba budeš něco někdy někam lepit,“ zaskuhrá mi v hlavě jeden z nich. „Co a kam?!!“ rozeřvu se, až se moje podnájemnice začne instinktivně ohlížet po dětech (které ještě nemá), aby je odvedla do bezpečí.

Na to šaman hajzl samozřejmě již neodpoví, svou věchýtku pochybností už utrousil, a to té bestii stačí. Ztvrdlé Apeko musí zpátky do oltářní skříňky.

Pak ale přichází vrchol. Lahvička 25 mg zlatého prášku Aldactor od (zřejmě) legendární firmy Searle & Co limited. „Tohle se taky bude hodit?!“ zaútočím rovnou a bez varování. „No ježišmarjá, třeba na obtažení písmen na dědově hrobě.“ „Hrob jsme prodali a dědu rozptýlili!“ řičím s pocitem triumfu, zatímco z pokoje podnájemnice se ozývají zvuky neklamně signalizující chvatné balení kufrů.

Jenže koánová odpověď šamana je naprosto odzbrojující: „Vidíš, vidíš,“ říká, patrně s výčitkou.

Nedá se nic dělat, zlatý prášek, u nějž nevím, v čem se rozpouští, a nikdy to vědět nebudu, musí zpátky na své místo, kde mne ten parchant nejspíš v klidu přežije. Já se totiž kazím, zatímco on – alespoň dle mínění šamanstva – nikoli. I za třicet let se – na rozdíl ode mne – „bude možná na něco hodit“.

Už vás dál nebudu napínat. Po prášku Aldactor jsem již rezignoval a bez odporu uznal, že se ve 21. století neobejdu ani bez petrolejové lampy („co když vypadne proud?“), ačkoli v celém bytě není ani kapka petroleje, ani bez dvacetimetrového měřícího pásma Kimex (hurá, můžu doma házet diskem!), ani bez pumpičky Velamos (na kolo, které nemám), ani bez zánovní šupléry Somet (kterou jsem od puberty nepoužil), ani bez zubařských kleští K53 (proboha kdo, kdy, jak a proč to k nám přitáhl?!), ani bez čestného odznaku Zasloužilá pečovatelka Československého červeného kříže, ani bez „zámku zadlabacího dosického bez protiplechu pro dveře jedno a dvoukř. pravé s pákou“ (ovšem bohužel bez klíče), natož bez tří kil umělohmotných kroužků, u nichž vůbec netuším, kam se dávají a zda vůbec ještě existuje výrobek, do něhož by pasovaly („ale z něčeho přeci být musejí!“).

A to vůbec nemluvím o artefaktech, u nichž se mi ani přibližně nepodařilo určit, k čemu by snad mohly sloužit. Za všechny jmenuji anténny združovač VHF/UHF od Okresneho podniku výroby a služieb Dolný Kubín, který mne navíc poděsil vzkazem zanechaným dávnými kmeny: „Po montáži anténneho združovača je výhodné anténne zvody vhodným spôsobom zaistiť, aby svojou tuhosťou nespôsobili odlomenie vývodov od svoriek.“ Sice jsem nerozuměl, ale bylo mi jasné, že jde o důrazné magické varování říkající: Ruce pryč, nehodný červe!

Jsou mezi námi!

Možná víte, že český básník Pavel Šrut se proslavil, když světu odhalil existenci domácích skřítků zvaných Lichožrouti, což mají být bytosti, které v automatických pračkách požírají vždy lichou ponožku z páru. Původně jsem Šrutovu studii považoval za nemístný idealismus, možná dokonce buržoazní.

Vkrádalo se mi na mysl slovíčko pavěda, ba měl jsem nutkání kontaktovat klub skeptiků Sisyfos a požádat o zákrok. Byl jsem skeptický jak agentka Scullyová v první sérii Akt X, jenže ouha! Výzkum v oblasti domácích a jiných skřítků ze mne brzy udělal Foxe Muldera napříč sériémi, jen tedy jeho vlahý pohled trefit ještě neumím, zde mne poněkud zrazují geny.

Na Šrutově práci mne dnes vadí jediné, že spoustu tajuplných trpasličích bytostí opomenul. Na jednu stranu to chápu, bestsellery potřebují své dvojky a trojky. Na druhou stranu je to neodpovědné, neboť spisovatel je přeci i svědomím národa, národností a subkultur a měl by burcovat, je-li díky vnitřnímu ostrozraku varován před nebezpečími. A ta existují.

Popravdě, skřítci požírající ponožky jsou ještě ti méně nebezpeční, mnohem záludnější jsou Šmodrcháči. To jsou opravdoví šupáci! Pokud si myslíte, že je doma či v šuplíku v práci nemáte, tak prosím věnujte nějaký čas soustředěnější badatelskou pozornost sluchátkům. Od mp3, od mobilu, od čehokoli. A vůbec jakýmkoli kabelům. Na ty větší, tučnější, si Šmodrcháči málokdy troufnou, oni jsou krom záludnosti také dosti zbabělí. Ale takové ty tenké šňůrky před nimi nejsou v bezpečí. Nebo snad máte nějaké jiné, racionální vysvětlení, jak se ty šňůrky od sluchátek vždy zamotají a vytvoří kombinaci několika uzlů? Pozor, pánové sisyfáci, já chodil čtrnáct dnů do skauta, poznám dračí smyčku i škotovou spojku! Mě nebude nikdo povídat, že tato vysoce sofistikovaná zauzlení vznikají nahodilými procesy.

Kdepak, za tím je inteligence. Ne, já budu odvážnější: za tím je civilizace! Spiknutí! Invaze!

Nevím, co Šmodrcháči svým zauzlováním kablíků sledují. O Flusnících však již mám jasno. Jim jde o prosté ponižování člověka. To jsou zkrátka mezi skřítky takoví provokatéři. Asi jste se s těmito škodiči již také setkali. Tedy pokud v restauracích užíváte či si domů kupujete smetanu do kávy. Ano, takovou tu malou smetanku v těch umělohmotných džbírcích. Pokud jste se s tímto gastronomickým vynálezem někdy konfrontovali, jistě víte, že při jakémkoli způsobu otevření na vás smetana vždy tak trochu vyprskne. Sám jsem zkoušel vše, jak tomu zabránit. Přistupoval jsem k těm vaničkám s hodinářskou jemností. Ale nakonec jsem pochopil, že v technice otevírání to není. Jev vyprsknutí totiž stejně odporuje veškerým fyzikálním zákonům. Dnes už prostě vím, že tam vevnitř je vždy schovaný Flusník, který je zkrátka zlovolný a proti zlovůli transcendentální bytosti přírodní zákon nic nezmůže.

Většina skřítků jsou šmejdi, jinak to říci nemohu. Některé však člověk dokáže aspoň trochu pochopit.

Ne snad sympatii, ale určitou lítost ve mne budí Deodoranti. Ano, jistě je také znáte. Dle staré terminologie jsou to elementálové, dnes je nazýváme spíše lemtalové, to jsou ti, co nenápadně lemtají chemické látky v deodorantech (zejména pánských), takže domů si z krámu nesete mocně natlakovanou, vonnými látkami napěchovanou nádobu, pak tři rána stříknete něco málo směsi na problematické partie a nádobka je náhle prázdná. Samozřejmě nevěřím, že by nás kosmetické korporace snad okrádaly, nebo si z nás dělaly legraci. To skřítkové Deodoranti ucucávají ty vonné směsi, to kvůli nim na záhyby těl nezbývá. Ale u těchto trpajzlíků člověk musí chápat, že jsou zkrátka závislí, svého druhu tedy nemocní.

To samé samozřejmě platí o Propiskáčích, kteří sají náplně z propisovacích tužek. Na nich však obdivuji jednu věc – že dokážou tu modrou tuhu vždy vysát a přitom vytvořit optickou iluzi, že modři je v náplni propisky stále po okraj. Jak je tohoto jevu dosaženo, stále není dostatečně prozkoumáno.

Vědeckých úkolů je před námi tedy ještě mnoho.

Každopádně však platí: největší vítězství trpaslíka spočívá v tom, že nás přesvědčil o své neexistenci.

Klotová magie Naše rodina neměla mnoho pokladů. Pravda, věděl jsem vždy o jisté šperkovnici v matčině skříni (jež po otevření hrála ze sotva pochopitelných důvodů „Hej, Slované“), avšak když jsem s touto skříňkou po vyřízení všech dědických formalit dychtivě spěchal do klenotnictví, zkušený prodavač po letmém očichání obnažil tajemství našeho rodu slovy prostými: „No, vyhodit by to byla škoda, dejte to třeba dětem na hraní“. Popelnice před tím klenotnictvím patrně dodnes štká Hej, Slované.

Nicméně, abych se vrátil k těm pokladům: krom slovanské šperkovnice byla největším klenotem naší rodiny velká kožená brašna. Strážcem pokladu byl určen děd a choval se k němu s posvátnou úctou. Byť tedy, uznávám, ve mě a v mé nonkonformní matce (jejíž hippie minulost, spočívající v poslechu Pavla Nováka a kouření tvrdých Spart na záchodě, nešlo zapřít ani ve vyšším věku) klíčily často pochybnosti, zda ona úcta není poněkud přehnaná. V magické brašně byly totiž jen a pouze úřední lejstra. Všechna, která naše rodina během dvacátého století nasbírala.

Dědův holičský výuční list, vyvedený krasopisem. Dědův list domovský z obce Zábrdovice.

Babiččina legitimace brigádnického hnutí Za Prahu krásnější. Všechna dostupná vysvědčení, a to i lidí mne zcela neznámých. Záruční list na televizi Rubín (odvezena na skládku 1981), záruční list na televizi Tesla Color (odvezena na skládku 1988), záruční list na tuzexový kazetový magnetofon Toshiba z roku 1986 (přeměněn na pěstírnu žampionů 1999). Přesný návod k ovládání pračky Tatramat, kterou si koupil soused a málem by – blázen – tu oficiózní příručku hodil do smetí, kdyby děd nezasáhl v poslední chvíli.

A to samozřejmě nemluvím o tom, že kožená brašna, jádro kultu, byla obležena třemi pytli dokladů o zaplaceném inkasu, telefonu, pojištění a řádně uhrazených příspěvcích do Svazu zahrádkářů.

Občas jsme s matkou dědu tak trochu škádlili. Sem tam jsme vypustili ze svých rouhačských úst dotaz, zda se snad ještě chystá otevřít holičství, ač je známo, že tuto profesi nevykonával jediný den, neboť v mládí utekl s kočovnou divadelní společností z domu, a po jejím krachu živil se jako údržbář všude tam, kde nebyla kádrová politika vycizelována. Někdy jsme laškovně nadhodili, zda snad děd očekává, že bude babičce posmrtně udělen Řád práce a brigádnické legitimace budou potřeba k doložení zásluh. Ba, byly i chvíle rozverné, kdy jsme již navlékali kabátce s tím, že půjdeme reklamovat do neexistujícího obchodu neexistující spotřebič již neexistující značky. Leč děd v takových chvílích zachovával důstojnost a na všechny provokace malověrných odpovídal jedinou větou, a to se starozákonním pohledem, který jsem u něho jinak nikdy neviděl: „Úřední doklad je úřední doklad!“ A tak jsem pochopil, že nejmocnější magií světa je magie razítka. Kam se hrabou všechny pentagramy, pantakly, šémhámforáše, amulety a abraxasy. Na lvíčka úhledně obkrouženého nějakým tím nápisem, v němž povětšinou nechybí slovíčko „státní“ neřkuli dokonce „úřad“, nemají. Co jsem se tomuto klotovému fetišismu naposmíval. Co si ode mne jen děda užil za svou brašnovou konfesi… Ó, jak se dnes za své úsměšky hanbím! Ne že bych si snad myslel, že domovský list v Zábrdovicích někdy k něčemu byl. Ale má pýcha pragmatika válí se v prachu, neboť kouzlo mne přemohlo.

Zjistil jsem to nedávno. Při stěhování. Tehdy bylo mým úkolem vyházet ze starého bytu, co se jen dalo. Cožpak o to, byl jsem krutý a nemilosrdný. S fanatismem pátera Koniáše metal jsem do kontejneru sbírku fotbalových podpisů, stará ábíčka – ty s Kruanovou cestou nevyjímaje, mlýnek na maso, mlýnek na mák, mlýnek na nevím co, dvě tuny zavařenin, mikroskop (ne, neptejte se mne, kde se u nás objevil, sám to nevím a inspektor Columbo i jeho žena už dávno nejsou ve formě)... Ale pak přišla chvíle pravdy, já otevřel ty desky, kde mám „lejstra“ a složenky za posledních 10 let a... já to nedokázal. Nenašel jsem sílu je vyhodit. Magie razítka mne převálcovala.

Nasadila kamsi za podvěsek mozkový červíčka špitajícího: „No ale je to přeci doklad, nikdy nevíš, kdy přijde Všemocný Zákon a bude od tebe žádat složení účtů!“. A tak jsem všechna ta nesmyslná vysvědčení a výpisy z bankrotujícího účtu, věřte nevěřte, přitáhl i do nového bytu a přidělil jim zcela samostatné šuple, kolem nějž dnes chodím s rozjitřenou bázní.

Jen spaní teď nemám klidné. Občas ke mně ve snu přitančí v rytmu zapomenutých Novákových hitů ze záhrobí matka a hlasem umrlce, v němž nelze nepoznat rukopis tabákového průmyslu i nádech výsměchu, sděluje mi ortel: „Otevřeš si holičství, Jeníku!“.

Saturninovský syndrom Možná víte, že klasik rozdělil lidi na tři druhy. To podle toho, jak se zachovají, když před nimi v kavárně postaví mísu velkých, marmeládou nacucaných koblih. Jeden typ na ně jen jalově kouká a nic ho nenapadne, druhý si začne představovat, jaké by to bylo je začít metat po osazenstvu, a třetí typ počne bez milosti metat. Třetí typ je takzvaně saturninovský, pro literaturu a svět jaksi osudový. Želbohu, ona jirotkovská typologie je už dávno nepoužitelná. Ukažte mi dneska kavárnu, kde vám nabídnou staročeské koblihy. To by jim jejich „tvůrce konceptu“ dal. Kobliha je saturninovsky bezkoncepční, koncepční je „ristretto“, „macchiatto“, v nejlepším případě „paperdelle“, které už aspoň znějí trochu domácky.

Nepopírám, že saturninismus je skutečná lidská vlastnost a nepopírám ani, že ji lze objektivně měřit.

Jen tvrdím, že skutečně vědecká typologie nemůže být odvozena od situace, před níž není v životní praxi nikdo stavěn. Naopak, musí vycházet ze situace, před níž jsme stavěni celkem běžně, a přesto je dostatečně podivná. Tak kupříkladu: zrcadla ve výtazích. Samozřejmě v těch nóbl výtazích, ne ve starých dobrých plechárnách, kde člověk naštěstí mohl myslet jen na jedinou věc – jak přežít. V nových výtazích dle norem Evropské unie už je přežití samozřejmost, ba povinnost, ale zároveň musí být ve zdviži zrcadlo, aby fatálních myšlenek zbavený Evropan byl dotlačen aspoň k nějakému dilematu.

Lidé se dosti liší podle toho, jak na zrcadlo v takovém výtahu reagují, jsou-li v kabině sami. Ba diferencují se ještě o trochu více než u Jirotkových koblih.

První typ, tak řečený popírač, se k zrcadlovému obrazu otočí zády či bokem a tváří se, že tento není přítomen. Podstatou jeho konání je animistický děs či stud konati cosi exhibicionistického.

Druhý typ ví, jak je latentně úchylné prohlížet se ve výtahovém zrcadle, ale nemůže si pomoci a po očku po sobě pokukuje, neboť zrcadlo, to je koneckonců droga.

Třetí typ, většinou nazývaný žena, si bez okolků před výtahovým zrcadlem šlehne svou dávku, zcela bezostyšně se v zrcadle prohlíží, kontroluje make-up, mezizubní prostory či efektivitu formujícího prádla, jemuž se dříve říkalo šněrovačka či skafandr. Čtvrtý typ je obrazem v zrcadle šokován. Zaskočen zrcadlem tak dobře osvětleným, s nímž se v umakartové koupelně nemá běžně možnost setkat, tento typ hledí na obraz nehnutě, zkoprnělý, s vyhřezlými bulvami a občas má slzy na krajíčku, neboť je mu toho zchátralého jedince naproti trochu líto.

Všechny tyto typy nemají v sobě ani stopové prvky saturninismu.

Teprve pátý typ je již parciálně saturninovský. Ten má neodolatelnou touhu začít se do zrcadla šklebit, ale bojí se, jestli nóbl výtah nemá někde i nóbl minikameru, a jeho rozjitřená imaginace spletá konstrukci, jak bezpečák kdesi u monitoru stahuje si záběry největších blbců z výtahu a pro pobavení globalizovaného světa dává je na Youtube, načež šklebícího se blbce vygúgluje nemilosrdný personalista, manželka, syn či investigativní novinář – v době, kdy dotyčný bude kandidovat na prezidenta. Paranoidní pětka si také ráda představuje, zpola v hrůze, zpola s rozkoší, jaké by to bylo, kdyby se do šklebení příliš zabrala a byla při této praktice nachytána nově nastupujícími výtažníky. Šestý typ se samozřejmě do zrcadla již šklebí, neboť personalisté, manželky i Youtube mu jsou v takové chvíli zcela ukradeni. Ona totiž šestka, čili takzvaný držkáč, věří, že má zrcadlovou poruchu pod kontrolou a nikdy nepřeslechne cinknutí oznamující otevření dveří, po němž profesionálně zkamení a nasadí výraz, z něhož i naprostý neznalec dějin filozofie musí pochopit, že právě myslí na „ontologickou diferenci“.

Sedmý typ, odborníky zvaný Pop idol, před zrcadlem ve výtahu představuje některého z populárních zpěváků. Oblíbení jsou z dosud málo prozkoumaných důvodů zejména Europe, Ilona Csáková a řídký není ani jacksonovský moonwalk. U mužů, kteří v průběhu vyspívání přišli o bujnou hřívu, mohou sice některé metalové cviky s hárem evokovat spíše epileptický záchvat, ale prsty drtící aktovku většinou prozradí, že it's the final countdown. Pop idol už se velmi často dostává do prekérních situací a bývá při koncertu načapán spolucestujícími. Má-li ještě všech pět pohromadě, většinou se červená. Patologičtější případy se snaží situaci zachránit nějakým žertem, neřkuli dokonce flirtem, což je vyloženě obludné.

Nicméně nikoli saturninovské. Skutečně saturninovský je totiž až osmý typ. Ten trapas se zrcadlem od první chvíle inscenuje.

Ne, nemám osobního sluhu, to by našemu rodu musely kupónové knížky vydělat krapet víc. Ale znám jeden takový exemplář osobně. Taková šílená osmička celé dny vymýšlí nejroztodivnější scénáře, u čeho by ho tak mohli nastupující do výtahu nachytat a s posedlostí je realizuje. Nic ho neukojí více, než když uvede nově nastupujícího do rozpaků při prezidentském projevu Miloše Zemana, při mečiarovském zpěvu „Spánobohom, idem od vás“ (při němž dokáže opravdu slzet), při mambu number five, při Mr. Beanovi či při rozhodujícím souboji ze Star Wars, v jehož vrcholu dokáže na nastupujícího chrčet „Luku, jsem tvůj otec“.

Tedy, ne že bych šílené osmičky nějak obdivoval, nebo je snad propagoval. Jako zraněná, bezfantazijní čtyřka jsem jejich počínáním v zásadě znechucen. Ale zas si přiznejme: nebýt osmiček, nebo aspoň sedmiček, o čem bychom psali knihy století a fejetony týdne, že.

Věčný Čech Možná si vzpomenete, jak kdysi navštívil Prahu sám nejvyšší, tedy americký prezident. Asi si řeknete: „Ježiš, co to sem tahá? To už je hezky dávno, to jde teda s křížkem po funuse.“ Ale pomalu s tím unuděným vzdycháním, které slyším až sem. Považte, jak by asi dopadli autoři bible, kdyby jejich spoluobčané na zprávy o návštěvě nejvyššího reagovali takovýmhle kňouráním, že „už je to dávno“.

Považte, jak by asi dopadl sám Ježíš, kdyby po zmrtvýchvstání pořád někdo remcal a trousil cosi o „křížku po funuse“. Takhle to nejde.

Jen hezky vzpomínejte. Předtím než měl sám nejvyšší promluvit na Hradčanském náměstí, konaly se přípravy. Součástí příprav byl, jak si možná vybavíte, i seznam zapovězených předmětů, které si návštěvníci za žádných okolností nesmějí vzít sebou. Patřila mezi ně i pet-lahev, neboť prý by do ní šlo nalít jakousi třaskavou tekutinu a zahubit s ní prvního muže, první dámu, prvního mediálního specialistu, prvního řidiče a kdo ví, zda by se v ohrožení nemohl octnouti i první pes a jeho první blecha. Možnost výroby bomby v pet-lahvi nechci nijak zpochybňovat, jen mě okamžitě zarazilo, jak bude první ochranka tuto pet-lahev u obamychtivých Čechů vyhledávat. Po chvilce zamyšlení jsem již neváhal, dychtivě se v Den D a v Hodinu H usadil do svého Křesla K a hledal ho.

Koho? Já mu říkám Věčný Čech. A věřte mi: zase přišel. Nemohl jsem si ho nevšimnout. Zatímco se čekalo pár Hodin H na Prezidenta P, kamera na Jeřábu J pročesávala shromážděný dav, a tu jsem ho spatřil. Věčný Čech si povšiml, kterak k němu míří oko kamery, sáhl pod kabát a ukázal ji. Celému světu.

Ano, pronesl svou pet-lahev! Třímal ji v ruce jako živoucí Socha svobody (než ji zase rychle schoval pod kabát). Byla samozřejmě prázdná a byla to jen půlitrovka. Ale přesto to byl výkon hodný Věčného Čecha.

Prvně jsem o něm slyšel před léty. Tehdy, jistě za velkých obětí a po namáhavém úsilí conquistadora, objevil, že česká pětikoruna má stejnou váhu a velikost jako jistá mince našich západních sousedů. A brzy také zjistil, kterak využít této osudové náhody. Ta pětikoruna totiž přesně zapadala do jistého západoněmeckého automatu a šlo za ní získat balíček silonových punčoch. Však víte, jak bylo těžké se k našim západním sousedům propracovat přes železnou oponu, ale Věčný Čech se, kupodivu, přeci jen dokázal propracovávat tak hojně, až museli naši západní sousedé ten automat zrušit.

Tudle se Věčný Čech zase ohlásil. Jistý pražský restauratér, pod tlakem globální ekonomické krize, dal na vědomí, že u něj za jídlo může každý zaplatit, kolik uzná za vhodné. Pevná cena měla být jen za pití (ten restaurant se specializoval na lepší vína). No, byl to zajímavý reklamní tah. V zahraničí, odkud to pan restauratér odkoukal, docela zabral. Avšak já se válel smíchy, ledva jsem o tomhle „marketingovém nápadu“ uslyšel. Kdepak s marketingem na Věčného Čecha! Ihned jsem věděl, že se opět otevře Blaník, náš hrdina vyjede v zářivé zbroji a vezme sebou i svou družinu. Věru vzal. Pan restauratér musel svůj „trik“ zrušit po dvou dnech. Varianta, že přišel takový zvláštní pán s veselýma očkama, objednal si minerálku, želví polévku, nadívané labutí krky, sacherdort, a pak s dobráckým úsměvem vložil číšníkovi do rukou dvacetikorunu, byla tak častá, že by si pan restauratér mohl brzy za hrst těch dvacetikorunek jít koupit leda provaz, a bylo by mu asi i jedno, že je vyrobený v protekcionisticky chráněné robotárně v Ulanbátaru.

Pokud se vám zdá, že o Věčném Čechovi vykládám tak nějak s hořkostí, opravdu se vám to jen zdá.

Kupodivu, já ho mám docela rád. Asi i proto, že kus jeho nesmrtelné podstaty sálá i v mé duši. Pochopil jsem to, když mne nedávno zavalila lavina cukru. Přesněji malých pytlíčků cukru. Aby bylo jasno: já si totiž nikdy nesladím ani kávu, ani čaj. A tak, když mi dva pytlíčky cukru položí na talířek hrníčku s kávou v restauraci, s vrozenou nonšalancí ho nenápadně přesunu do kapsy své košile. Přeci jim ho tam nenechám, že. Přeci jsem si ho zaplatil, že. Pravda, párkrát jsem se optal sám sebe, co s těmi cukry budu dělat, když nesladím ani doma. Ale sám sebe jsem vždy odbyl pohrdlivým úsměvem.

Ovšem cukr časem ukázal svou sílu. V mé kuchyni zabral veškeré mísy, krabičky, šuplátka, kořenky, anektoval příborník a začaly se mu sbíhat imperiální sliny i na lednici a sporák. Právě ve chvíli, když jsem si řekl, že takhle už to dál nejde, vytrestal mě diktátor cukr lavinou spuštěnou rafinovaně z kredence. Pak už přišel rázný krok a během jednoho slunného odpoledne jsem s pomocí kolečka na maltu svou kuchyň od cukru sametově osvobodil.

A teď schválně: myslíte, že se od té doby balíčku cukru na talířku v restauraci odřeknu? Zkuste hádat, věční Češi.

Hollywood a Plzeň Jedna věc mně vrtá hlavou. Proč my u nás vlastně neumíme natočit pořádně akční, dramatický a především přiměřeně katastrofický film?

Zrovna tudle – při pauze mezi dvěma dokumenty na ČT 2 – jsem jen tak náhodou přepnul na Novu.

Letoun jisté americké společnosti se tam právě ocitl v zatracených problémech a charaktery postav pod tlakem dění prudce krystalizovaly.

Jistá bloňdatá dáma začala vřeštět: „Bože, zabijeme se! My se zabijeme!“ Malý chlapec se přitiskl k hrudi své matky a vzlykal: „Mami, já mám strach“. Rozechvělá matka ho pohladila po vlasech a řekla: „Ničeho se neboj, miláčku, jsem s tebou“. „Bože, můj manžel má zástavu srdce!“ ozvalo se vzápětí do všeobecné paniky. Holohlavý pán ihned k nemocnému přiškočil se slovy „Já jsem lékař,“ načež bodl propisovací tužkou pod hrtan zkolabovavšího Kaliforňana v pestrobarevné košili a zachránil mu tak život.

Muž s ostře řezanými rysy pak náhle vyskočil a prohlásil: „Všichni se uklidněte a zůstaňte na svých místech! Jsem federální agent Jeremy Parker. To, co se nám stalo, není náhoda. Ale když mě poslechnete, můžeme se zachránit,“ načež snědý mladík s palestinským šátkem kolem krku zatvářil se zavile a pevně cosi stiskl ve své kapse...

Dále už jsem to pochopitelně nesledoval, neboť ČT 2 mě nalákala na napínavý pořad o problematice euroregionů. Avšak vrtalo mi to stejně hlavou: Proč u nás také nenatočíme něco takového! S čestnou výjimkou legendárního dílu majora Zemana, kde jistý muž volá: „Obrať to, do Mnichova!“, se česká kinematografie nemůže pochlubit pořádným dramatem v letadle. Pan Tau procházející se po křídle Iljušinu je věru jen chatrnou náhražkou.

V čem je problém?

Pokusil jsem se to nedávno zjistit. Sedl jsem si na lavičku v parku, počal pozorovat své spoluobčany, snažil se do nich vmyslit a přitom si je představit ve chvíli, kdy letounu ve výšce 10 000 metrů vysadí všechny motory. Má fantazie počala chrlit: Mladá dívka (znuděně): „Kdybysme aspoň spadli do vody“.

Muž s knihou (pobaveně): „Z desítky je to úplně jedno, to máte do vody jako na beton.“ Starší dáma: „Ale doufám, že by nám vrátili peníze za letenku, kdybysme nedoletěli, ne?“ Její manžel: „Jo, voni ti za to koupěj věnec na rakev.“ Starší dáma: „No počkej, Jiřina řikala, že jim v Řecku zrušili zájezd na Akropoli a chtěli jim místo toho vnutit výlet na mistrovství v kuželkách. Jenže ten její muž je právník a řekl nandě z tý cestovky: „Tak to ne, milá zlatá, prostě nám vrátíte peníze, nebo se potkáme v Občanskym judu,“ (podívá se zhnuseně na manžela) „Jenže tobě je všecko jedno, viď.“ Manžel: „Neboj, už to dlouho nebudeš muset snášet.“ Mladá dívka: „Já bych chtěla spadnout ve Švédsku.“ Muž s knihou (bezradně): „Proč ve Švédsku?“ Mladá dívka: „Já nevim, vždycky jsem měla Švédsko ráda, ale nikdy jsem tam nebyla.“ Mladý muž se pokouší začíst do knihy.

Půlminuta ticha.

Starší dáma: „Tak se běž aspoň zeptat tý letušky, néé? Co se vlastně děje, vždyť mi nic nevíme.“ Starší muž: „Dej mi pokoj, kdybysme seděli doma na prdeli, tak máme klid.“ Starší dáma (vítězoslavně): „Tak se na něj podívejte. My budem za chvíli mrtví a von mi ještě bude vyčítat, že jsem ho chtěla vytáhnout do světa, že jsem z něho chtěla udělat člověka!“ Muž středních let: „Vono teda mě by to taky docela zajímalo – snad vrátěj nějaký peníze aspoň pozůstalejm, ne? Nebo nějaký vodškodný, ne?“ Starší dáma: „Prosim vás, ty maj haldu právníků, nebojte se, že by někdo vod nich viděl korunu.

Tohle voni si uměj zařídit.“ Mladá dívka (radostně): „Už vidím stromy!“

Muž středních let: „To by chtělo spadnout někde kousek za městem. Hlavně ne do města, protože to by prvně zachraňovali ty, co bysme na ně spadli. Nás by brali automaticky za vodepsaný. Tak hezky půl kilometřík za větší město, kdybysme sebou plácli.“ Starší dáma: „To je fakt. To by se mělo ale tomu pilotovi říct. Di mu to říct“. (k manželovi) Manžel: „Prosimtě, ten už dávno vyskočil s padákem. Von se vo tebe tak bude někdo starat.“ Starší muž: „No jo, na vobyčejný lidi se každej vysere.“ Mladý muž s knihou (ironicky ke starší dámě): „Nemějte obavy, z deseti tisíc metrů je pravděpodobnost přežití 0,1 procenta.“ Manžel: „Sakra, taky nám mohli dát předtim oběd.“ (chvilku přemýšlí, pak tajuplně dodává): „Ale mám pocit, že támhle v tom chladicím boxu bylo pivo.“ (odepíná pásy a s elegancí šelmy se připlíží k lednici) Starší dáma: „Ježišmarjá, táto seď a nikam nelez! Tak se na něj podívejte. Vo co von se teď stará.“ Manžel kořistí několik exportních Plzní a vrací se na své sedadlo. Překvapeně sděluje kolemsedícím: „Člověče, ta letuška se tam modlí“.

Mladý muž s knihou (zamyšleně): „Asi nějaká Polka.“ Jistě mi rozumíte, milí čtenáři, proč jsem onoho dne v parku po chvilce v hrůze zastavil proud svých představ. Pochopil jsem, že na jisté žánry u nás zkrátka nejsou podmínky...

O Američanech, agentech a jiných záhadách Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989.

Jsou tu mnohem prapodivnější záhady. Dlí ve vašich ústech a aktivní fluor s tím nic nenadělá. Čeština totiž disponuje takovými zvláštními souslovími, v nichž marně byste hledali jakousi kohezi, genezi, o logice nemluvě. Zejména moje babička v dodávce takovýchto řečových tunguzských meteoritů přímo vynikala. Tak třeba její rčení „hovno, hovno, slavný soude“. To mi vždy vrtalo hlavou. Dlouho jsem se domníval, že jde o citát, například Karla Havlíčka Borovského, Davida Ratha či jiného podobného velikána. Ale několik měsíců rešerší, hloubkových analýz a focusů tuto tezi spolehlivě vyvrátilo. Proč ona násobná verbální exkrementizace? Proč ona adresná justizace? Computerizace s těmito balvany nepohla ani o píď, tohle se prostě nedá rozlousknout.

Anebo třeba nedávno. Chystal jsem se mezi kolegy vědce a babička povídá, že prý vypadám jako „agent s teplou vodou“. Debatovali jsme o tom v kolokviu a ani nejstarší kolegové si nevybavili, že by v tuzemsku někdy existovala taková instituce, která by domácnostem nabízela zavedení teplé vody. Plyn, to ano. Pojištění, vysavač, to vše by přicházelo v úvahu. Dokonce i „agent s teplou vlohou“ vynořil se jistému upravenému kolegovi z paměti. Ale tváří v tvář agentu teplovodnímu zůstali lingvisté, etnologové, etnolingvisté, lingvoetnici, lingvisté z Etny i ligisté z Letný bezradní.

Více nadějí jsme si dělali u slovního spojení „Američan z Vysočan“. Tam už se bylo čeho chytit.

Jednak jednoznačné národnostní identifikace, a pak explicitní geografizující lokalizace. Ústav pro soudobé dějiny pracoval usilovně metodami orální historie téměř rok, mnozí badatelé se v zoufalství uchýlili i k metodice anální, docent Jebavý se svým kolektivem provedl dokonce vícezonální simultánní penetraci, a to za nemalých obětí, ale výsledkem byly pouhé drobty. Získali jsme sice seznam zhruba deseti kandidátů na onoho Američana z Vysočan, který mohl vstoupit do řeči kmene Čechů, ale u žádného se nenašly nějaké zvláštní znaky, které by k takovému průniku zavdávaly důvod. Výjimečným byl snad jen agent CIA Jeremy S., avšak jeho utajení jaksi z podstaty věci rozleptávalo hypotézu o jeho snadném parolovém šíření. Profesor Kraus se sice pokusil o odvážnou a trochu zoufalou kličku, když začal tvrdit, že právě Jeremy S. je oním agentem s teplou vodou, a že prý sousloví mělo kdysi upozorňovat na to, že teplou vodu má zavedenu, nikoli, že ji prodává, ale to většina kolegů označila za propuknutí paravědeckých sklonů.

Pokusili jsme se zapojit do výzkumu i Ústav pro studium totalitních režimů, ale dostalo se nám poměrně strohé odpovědi, že evidují jen Rusy z Vysočan. Simultánní penetrace týmu doc. Jebavého přinesla alespoň dílčí úspěchy, neboť se podařilo téměř s jistotou dešifrovat původ sousloví „jde to, ale dře to“, přesto nedořešených problémů zůstala přeci jen většina. Zmínil bych třeba široce sdílené „ticho po pěšině“. Nově zakoupené supra-senzory ing. Kulíška přinesly jen velké zklamání, jemuž se dnes v kuloárech neřekne jinak než „decibelové fiasko“. Podařilo se jednoznačně prokázat, že mnohem více ticha nabízí pole, mýtina, louka, les (v bezvětří), ba dokonce i průměrné neobsazené domácí WC bez ventilových splachovacích systémů. Způměrovanou pěšinu v decibelovém zamoření překonala jen dálnice D1, nepočítáme-li nešťastné měření po hromadné havárii u Tří křížů. Zkrátka umístění pěšiny do sousloví o tichu je zcela nevysvětlitelné.

A to nemluvím o dalších neidentifikovatelných řečových objektech jako programově disociovaný mluvní akt „stará mladá“, kde se zatím nejnadějnější jeví teze o původu ve schizofrenických blouzněních, kuriózní „šupito presto“, u něhož ke zděšení mnohých došlo k naprostému zhroucení tzv. cirkusové hypotézy dr. Šoltyse, nebo o větě „tys to teda zrychtoval“, která odborníky rozdělila na dva nesmiřitelné tábory – puristický a kosmopolitní, který trvá na germánském původu sousloví.

Nicméně, navzdory veškerému zmatku, jež, milí Češi, způsobujete, slíbit vám mohu jedno: naše úsilí neochabne, nové granty vybojujeme.