Anenská pouť
Miroslav Jandovský
Copyright© 2014 by Stanislav Plášil – nakladatelství VIKING Copyright© 2005 by Miroslav Jandovský Copyright© 2014 Cover by Władysław Podkowiński Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu autora či nakladatele. ISBN: 978-80-7482-168-4 (ePUB) ISBN: 978-80-7482-169-1 (MOBI) ISBN: 978-80-7482-170-7 (PDF na CD)
Miroslav Jandovský Anenská pouť
třetí díl volného cyklu
Třeboň – můj kraj
OBSAH 1. 2. 3. 4. 5. Další knihy nakladatelství VIKING Edice CONAN Edice Učte se anglicky s vtipem Edice Borgentown – město hrůzy Sci-fi & fantasy Pohádky Horory Humor Romány ze současnosti Knihy vzpomínek Historické romány Světová klasika Romantika Erotika Napětí Recepty Básně Slovo nakladatele k NEPLATÍCÍMU čtenáři
1. Kůň znal cestu, proto mohl starý Prapor klidně sedět a dřímat. Když kolo najelo na kámen, tahle císařská silnice z Jindřichova Hradce do Třeboně jich byla plná, vůz cukl do strany a hlava staříka se rozkomíhala. Takhle ráno jezdili každý týden, vždycky v pátek. Praporka utloukla máslo, v týdnu už sbírala vejce v hnízdě i okolo chalupy, zejména ve stodole, kde některá ze slepic obvykle zanášela, zabalila bílý a zrnitý tvaroh, byl ho bochníček, který na svém povrchu nesl stopu plátěné pleny, ve které ho lisovala a formovala. V pátek ráno to všechno naložili na vůz. Někdy také pár kuřat, sem tam krůtu, když byl jejich čas, před Václavem husu, jak si paničky ve městě poručily. V jinou dobu to byly bandasky plné brusinek, malin a ostružin. Borůvky kupovala paní lékárníková, dělala z nich zavařeninu a víno. Nebo taky vozili do města bílé hříbky, posbírané na hrázkách a v lese kolem Kolenců. Všechno má svůj čas a všechno stojí práci. Tváře sežehnuté komářími píchanci, plné puchýřů po štíplatech a ovádech, to Praporka nemohla do ceny započítat. Musela být ráda, že má své zákazníky, protože sbíral kdekdo a kdekdo taky nosil na trh. Páni platili mizerně, i když byli rádi, že sami nemusí do lesa a zahánět tam obtížnou havěť. Do města chodila Praporka za vozem, protože Fuxa už byla stará a Prapor nedovolil ženě sednout si ke svému zboží. Až když všechno ve městě udala, směla si sednout. Nemělo to rozumný důvod, protože zboží nebylo nikdy tolik, aby vyvážilo, co nosila Praporka po téhle zemi. Její muž však nedal jinak a on měl právo. Z Novosedel byl do Třeboně lán, Praporka by řekla flák světa. V tuhle roční dobu, kdy ještě není po žních, je po ránu silnice pustá. Krmení už mají sedláci doma a ošetřují krávy a ostatní dobytek. Panáky obilí, které stojí na polích, začnou nakládat, až když oschne rosa. Nedbají přitom na horko, horko nikdo nevnímá, jako nevnímá vzduch, který nabírá do plic. Své svážejí s křikem nebo mlčky, jak kdo. Sálá z nich radost, ale také obavy, aby si nikdo nevšiml, kolik toho vezou, když to už v panácích proschlo. Výnos obilí je třeba
utajit před sousedy, před spořitelnou, před kdekým. Je špatné, sousede, zní jeden hlas. Špatné je to tím, že se urodilo málo, špatné je to proto, že se urodilo moc. Prapor neměl z pole co vozit, protože těch pár korců, které mu po celoživotním hospodaření zbyly, mohl přikrýt čepicí. Proto musel vozit do města. Ostatně na polní práci už ani nebyl. Možná že byly doby, kdy mu práce mohla jít od ruky. Pamětníci v hospodě říkali, že vyženil pár úrodných polí za hřbitovem, jenže hospodář nebyl. Spíš flamendr a otevřená ruka. Bratřil se s kdekým a kdekomu důvěřoval. Zbylo mu jenom na to, aby si mohl držet pár krav, pár prasat a aby na dvoře nebylo pusto. Kůň Fuxa byl pamětník minulých časů. Bylo to zvláštní, že nedbalý hospodář lpěl na minulosti, která mu mohla připomínat odsouzeníhodné stránky jeho povahy. Koně ošetřoval starostlivě a zapřahal ho, jenom když bylo nezbytí. Až pojde, bude Praporka chodit do města s nůší. Její máma Terezka Bendová ani nepomyslela na to, že by na trh jezdila vozem. I když doma koně měli, chodily ženské všude pěšky. Do Třeboně, do Hradce a to byla nějaká dálka. Do Lomnice to byl přece jenom skok. Ty dvě hodiny nestály za řeč. Zamlada bylo všude blízko, myslela teď Praporka se stopou lítosti. Kůň se zastavil a vypadalo to, že se chystá usnout. Pak ale roztáhl zadní nohy a na silnici vyšplouchl proud páchnoucí moče. „Ta potvora ví, co je třeba,“ řekl staroch, který se zatím probral a slezl z vozu, aby koně napodobil. Praporka, i když byla všemu zvyklá, se vším smířená, se otočila na druhou stranu a pátrala v příkopě. Tady v těch místech, jednou, jako holka, seděla. Tenkrát šli na Boží tělo a měla šaty jako družička. Tlačily ji boty, byly po sestře, a matka ji netrpělivě poháněla. Kde jsou ty časy? Mít dívčí sny, třeba o bílých šatech nebo o nových botách, byl přepych. Měla někdy nějaké sny? Snad ani ne. Už jako děvče věděla, že ji čeká jenom práce. Svět měl své hranice na okraji katastru. Všechno, co se v tom světě dělo, bylo přehledné, bylo na dosah ruky a také se tomu nedalo utéct. Dřív se těšila na to, že do toho světa vstoupí a bude svou paní. Na práci se těšila, smysl práce je v tom, aby se děti měly dobře. Aby zdárně vyrostly a měly se
k práci. Aby všechno bylo podle ustáleného pořádku. Aby vyšla se sousedy, protože jsou všichni na sobě navzájem závislí. Aby ji lidé měli rádi a aby si jí vážili. Jenže děti nepřišly, a tak se to někde v tom pádění života zadrhlo. Voda teče a neví proč. A teče a teče. Pán Bůh si to tak přeje. Když se Praporka v noci vzbudí a měsíc právě nesvítí, dívá se do prázdnoty nad sebou a tu se k ní loudí myšlenky, se kterými pak v neděli pospíchá ke zpovědi. Pan farář jí na to vždycky řekne: Matko, Bůh je spravedlivý a ukládá nám na ramena lidský osud. Ten bolel, bolí a bude bolet, ať už se zdá být růžový nebo černý. Tři zdrávasy jako vždycky na věčnou slávu Bohorodičky. Když se vůz hnul, vykřikla Praporka: „Kolo!“ Podívala se a viděla, že se ze zadního kola smeká obruč. Když byla rozčílená, vždycky protivně vřískala a Praporovi, aniž věděl, o co jde, se předem pěnila krev. „Co ječíš, blázne starej! Splašíš Fuxu, hergot!“ Klel rád a často, především tehdy, když mu jeho žena dala příčinu. Nářadí s sebou neměl, proto hledal kámen a jím se pak snažil vrátit obruč na její místo. „Beránek musí vůz prohlédnout, chlap jeden. To bude zas řečí. Jak se to mohlo stát? To se ty zatracený loukotě sesychají nebo co?“ za souvislého hartusení bušil stařík ze strany do železa. „Jestli se to rozsype, máš utrum,“ vyhrožoval s jistou stopou zadostiučinění. Nejet do města by byla svým způsobem pohroma. Přijít o zákazníky, o kunčofty, si nemohli dovolit. Praporka by musela rychle uvážit, koho mohou vynechat a nést to nejnutnější v ruce. „Dávej na kolo pozor,“ řekl posléze Prapor, hodil kámen na vůz a jeli. Všechno se rozpadá. Kdy byl tenhle vůz nový? To je už nějakých let. Ani se je Praporka neodvažovala počítat. Tenkrát svítil novotou, byl celý bílý. Starý, zetlelý, dali na humna, nikdo neměl odvahu ho spálit. Sloužil a dosloužil. S těmi, kdo dosloužili, se muselo nakládat šetrně. Co se toho na tomhle voze navozili! Maminka na něm jela do špitálu obložená peřinami a pak na
hřbitov. U téhle vzpomínky se zarazila. Lepší je nevzpomínat. Co to do ní tak po ránu vjelo? Znamená to, že dneska neprodá? Nebo jde na ni nějaká nemoc? To by ovšem byla smůla. Neštěstí ne, jenom smůla. Pán Bůh řídí svět, jak chce a jak umí, a my se mu musíme pokorně podřídit. „Hni tou herkou! Takhle dojedeme do města po obědě,“ křikla na starého, který se opět chystal usnout. „Co máš zase?“ ohradil se. „Nemluv o Fuxe jako o herce. A vylez z toho příkopu, ještě tě tam kousne zmije.“ Trpěl představou, že se v příkopech zdržují hadi. Poslechla ho. Nic tu v příkopě nerostlo. Alespoň nic z toho, co by ji jako hospodyni zajímalo. Od Mláky byla silnice rovná a mířila přímo do Třeboně. Po obou jejích stranách byl les. Borovici střídal smrk, sem tam bříza a další listnáče. Praporka šla po pěšině, která vedla mezi smrčky souběžně se silnicí. Ztvrdlá kůže na jejích chodidlech si podmaňovala měkké jehličí a nebylo třeba koukat na zem, aby se vyhnula nepříjemnému styku svých palců s vystouplými kameny silnice. „Tady šla liška,“ křikla na starého. Poznala to podle pachu, který po lišce zbyl v trávě. Rozhlížela se po houbách, otáčela hlavu po ptačím vrzání. „Jeřábka bych chtěla potkat. Ten má v lese pěknej pořádek. Slyšíš toho datla? Vždyť mu brouk sežere les!“ Praporovi to bylo jedno. Na dříví do lesa nechodil. Otepi klestí tahala domů jeho žena. „Co takhle zajíc na smetaně? Nebo srnčí pečeni. Co bys tomu říkala?“ Rozhlédl se po okolí a mlaskl, až Fuxa pohodila hlavou, jako by chtěla dát najevo, že by byla ochotna, kdyby na to došlo, i na podobný pokyn slyšet. „Brusinky k tomu, to by bylo něco.“ „Jen si nech zajít chutě. Nebo vás to, chlapi, zase popadá?“ zeptala se starostlivě. Znal svou ženu a věděl, že odpovídat na tuto otázku je maření času, že odpověď rozvine do šířky a délky a dokáže, že to, co má na mysli, je proti Pánu Bohu, proti zákonům života na zemi i na nebi, že ho stejně zavřou a co s ní bude, jako by jí byl k něčemu. To si
Prapor přiznal jenom někdy a jenom v duchu. Proto si teď jenom pohrdavě odfrkl a ztěžka ze sebe soukal černý kabát. Do města se slušelo jít slušně oblečený a Prapor měl zcela přirozeně jenom jedny slušné šaty, mnohokrát přešívané, tak, jak se měnily jeho tělesné rozměry. Teď se mu v tom suknu udělalo horko. Hýbal palci u nohou a chvílemi se nakláněl do stran, aby na ně viděl. Viděl černá chodidla s přerostlými nehty, která musí schovat do bot, protože jít bos v černých šatech, to by mohl jít leda cikán. Zatím však bylo dost času. Boty mu obuje žena, až zastaví nad městem, na Kopečku, kde se Třeboňáci prý chystají postavit vodárenskou věž a odkud je dobře vidět i věž kostela svatého Jiljí. Prapor ji pamatoval, ještě když měla baňatou kopuli, kterou pak přestavěli na špičato. Bylo to nedávno. Před takovými dvaceti lety. Císařská silnice za nimi pomalu mizela, jak se za nimi ztrácel čas jejich dní. Na rozdíl od toho se však k nim odpoledne měla zase vrátit. Přišlo mu to k smíchu. Kdyby to skutečně šlo obrátit, říkal si chvíli, ale pak se jeho vědomí zase ukonejšilo známými obrysy tvarů krajiny, jednotlivých stromů, které rostly tak pomalu, že si toho nevšiml, a zaznamenal jenom prázdné místo, které po nich zbylo, když nebyly. Kdo všechno se takhle díval na pomalý pohyb mraků v lesnaté krajině, v níž se teď střídala pole s loukami? Koho tenhle pohled zaujal, aby spolu s ním, s Praporem, nevrle posedávajícím na tvrdém prkně, položeném přes postranice, se nějak záhadně a navěky ztotožňoval? Nikdo už nepamatuje, jak od nich, z Novosed, tak se jeho vesnici důvěrně říkalo, vedli biřici do města několik zbylých naháčů, adamitů, aby je ukázali pánům na zámku, jako se vodí medvěd pro poučení dětem. Tady, ve Staré Hlíně, kde ještě nebylo ani stopy po největším rybníku rožmberského panství, se bláznivá Barbora Hněvková vzepřela podívané na vystouplé, vizionářské oči Jakuba Pánka, zbitého, ale ještě schopného plouživé chůze, a s křikem se k němu vrhla. Biřici ji nechali, byli zvyklí tomu, že se lidé na nešťastnících uměli důmyslně mstít. Všechna nemalá trápení
minulých časů jim přisuzovali. S ječením, s nesouvislými skřeky předcházejícími záchvatu pomatenosti uchopila Barbora ubožákovo přirození a pravou rukou mu je srpem ušmikla. Vidouc však hrůzu proudu krve a bezmocný děs v jeho očích, padla jako mrtvá na zem. Kopance biřiců, kteří viděli, že Pánka nedovedou, ji sice probudily, ale už nepromluvila a nepohnula se. Zemřela brzy a lidé její smrt přisuzovali čarodějné moci adamity. Jenže na to se už nikdo nepamatoval, lidská paměť byla postupně zaplňována novými vzrušeními. Lidský osud spojený s touto silnicí byl jako stín kymácejících se větví. Prapor, který jeho řízením nebyl na vojně, a proto se ani do žádných tažení, která císař pán zařídil, nezapletl, mlaskal pokojně na Fuxu na silnici, po které nejedna armáda pochodovala za svým neradostným posláním. Na náměstí v Třeboni bylo živo. Ruch pobíhajících lidí, ženských s taškami, učedníků s kárami, spěchajících pánů důležitého vzhledu, vyholených a určitě i navoněných, to nebylo nic pro Prapora, který s vozem zastavil před průčelím hotelu Černý koníček a čekal, až jeho žena obejde kunčofty na náměstí. Praporka si nikdy nic nepsala, ale vždycky si přesně pamatovala, co která panička chtěla, co si minulý týden poručila. Když se jí některá snažila podfouknout, jako že chtěla něco jiného a Praporka že se spletla, tu ji stařena sice slušně a pokorně, jak to žádal mrav, ale přece jen důrazně opravila. Stalo-li se, že některá panička neměla drobné, čímž zakrývala náhodný nedostatek peněz, Praporka jí to psala „na futro“, do záhybů své paměti. Teď obešla náměstí, počkala u vozu a nakupovat šel starý. Tentokrát toho neměl moc, jenom dvoje hrábě. Buď sousedi neměli potřebu, nebo zapomněli, že je pátek. Prapor ještě přehlédl, zda má Fuxa pytel dost naplněný ovsem, přísně přeměřil svoji ženu, která se chystala dělat, co před chvílí dělal on, a zamířil přes náměstí, kam teď pražilo slunce a vrhalo ostré stíny nemilosrdného letního dne. Na náměstí sice bylo na Praporův vkus plno lidí, u Lukesů však bylo prázdno. Železářství bylo zařízeno na to, aby prodalo všechno, co lidé potřebují, proto měli i hrábě několika velikostí. V krámě byl pan Šimeček, prodavač. Měl na sobě ošoupaný pracovní plášť a ve
tváři radostný úsměv, jako by mu Praporova občasná návštěva byla milá. Hrábě jsou malý kšeft. Pro zákazníka tu měli řadu novinek. „Podívejte se, pane Prapor, co tu máme pro vaši paní. Brambory máte na stole pořád. My vám můžeme nabídnout a prodat vykrajovadlo na závitnice z bramborů. Víte jak takový brambor potom chutná? Vypadá to jako nebozez. Taky to nebozez je. Vykrajování bramborů v podobě úhledných koláčků, závitnic a jiných okrasných tvarů se skutečně děje nebozezy a lžičkami jednoduchými a dvojitými. Když se jedná o jejich úpravu ke vkusnému obložení mís. Chápete?“ Ta otázka byla na místě, protože Prapor nevypadal, že by byl duchem přítomen. Tak usilovně přemýšlel, jak toho otravu Šimečka, který si z něj určitě utahuje, odbýt. Copak záleží na tom, jak brambor, když je na talíři, vypadá? Hlavně že tam je a že tam není sám. Proto se jenom zmohl na otázku, kterou dobře mínil, a doufal, že ji prodavač pochopí tak, jak bylo třeba, a neurazí se: „Pane Šimeček, už jste někdy vybíral brambory? No, tak vidíte. Kdo je vybírá, nemá čas na takovýhle sarapatičky.“ Když pak jeli před polednem domů, měl Prapor za sebou a v sobě dvě piva a rohlík koupený na náměstí u pekaře Konráda. Dbal, aby ve městě kupoval jenom to, co neměl na pultě jejich Palhoun, protože by mu kazil živnost. Palhoun si všechny, kteří nakupovali ve městě, předcházel a zavazoval drobnými úsluhami, jako že jim prodával na knížku, že jim dával lepší míru nebo váhu a schovával pro ně kalendáře, pokud je ovšem dostal od svých dodavatelů. Prapor cítil jako závazek kupovat doma to, co bylo doma k mání. Na Kopečku si Praporka sedla na vůz a dostala příkaz sledovat zadní kolo, aby je nepřekvapilo. Když pak zahýbal ke Staré Hlíně, utrousil Prapor, že mu Šimeček nabízel zvláštní nůž na loupání brambor. Loupá slupky zaručeně tenké, takže se na bramborách ušetří, a snad není ani tak moc drahý. Praporka bez nadšení řekla, že to má paní řídící, která je na takové zbytečné novoty vysazená. Doma má taky gumovou flašku na horkou vodu, aby si neumazala peřiny, když ji v zimě zebou nohy. Obyčejný člověk si dá do postele
v troubě ohřátou cihlu zamotanou do hadru. Paní řídící na to musí mít extra zařízení. I zvláštní vařátka na vejce má doma. Řídící Tříska byl Kapounů z Kolenec. Proto mu taky někdy říkali po chalupě Kapoun, ale to jenom zřídka, protože byl přespolní. Vychoval větší díl usedlíků střední generace Novosedláků, proháněl dva mladší učitele, kteří s ním na zdejší trojtřídce šířili vzdělanost a zušlechťovali mravy. Sám si nechával nejmladší děti, a jak stárl, zapomínal, že má před sebou ještě nerozvinuté mozečky, a sypal jim na hlavy z plných kornoutů své jednostranně zaměřené paměti. Od ostatních sousedů se lišil dvakrát týdně holenou tváří, černými šněrovacími botami a oblekem sice zmačkaným, ale přece jenom městského střihu. Na poli, které si během let služby koupil, pracovali buď vděční rodiče, nebo někdo, kdo si nechal zaplatit a přišel s potahem, když měl na svém hotovo. Lidé si jeho učenosti vážili a obětavě mu vypomáhali, když poznali, že sám na tělesnou práci není příliš zdatný. Pole měl však jenom kousek, asi polovinu toho, na čem pracoval Prapor. Spíš to byla velká zahrada, která dávala potravu drůbeži a brambory praseti, o které se starala služka. Vysoká postava pana řídícího Třísky se míhala všude, kde se něco dělo. Když si chasník zlomil nohu nebo když ho kopl kůň, organizoval první pomoc, přikládal náčinky, upozorňoval zaražené příbuzné, že opatrný pokus pohybovati zlomenými částmi vyvolá zřetelné vrzání, a když všechny poučil a ujistil zoufalého postiženého, že vrzání kostí nebude zkoušet, protože ho už vyzkoušely odborné kapacity, organizoval převoz pacienta do Hradce nebo do Lomnice. Jednou se stalo, že obec postihla průjmová nemoc. Tenkrát pobíhal od chalupy k chalupě, nedbal posměchu skrytého i zjevného, a kontroloval hygienická zařízení. Pořádal kurzy roubování stromů a pro mladé ženy a dívky ve škole konal návodná učení, jak vésti moderní domácnost. Uznával autoritu knížete pána a sociální revoluci, jejíž ohlas zabloudil ze světa i na třeboňský okres, chápal jako nepatřičnou novotu, které jsme se nemuseli dožít, kdybychom byli dost zbožní. Byl taky jediný v obci, kdo věděl, jak se kdo vlastně jmenuje. Byla zde zažitá tradice, že jméno původního
majitele chalupy přecházelo s usedlostí na majitele nového. Až na výjimky měli proto všichni dvě příjmení. Švec se vlastně jmenoval Kůta, Kůta byl Řežábek, Voves byl Řídký. Když se někdo přiženil, dál nesl jméno po chalupě, na které slyšela jeho žena. Byly to zmatky, které mohly způsobit potíže jenom při styku s úřady, protože ty nebraly na tradici ohled. Kdysi se stalo, že přišel nový pošťák a na kole objížděl ves a marně hledal číslo šestnáct a v něm jakéhosi Pláteníka. Čísla na chalupách nebyla, Pláteníka neznal nikdo. Pošťák, zoufalý, že nemůže splnit své poslání, chtěl dopis zahodit, nepomohl ani starosta, který sice měl v úřadě nějaké knihy, kde by mělo být něco podobného zaznamenáno, ale nikdy je neotevřel. Do knih nahlížet byla věc pana řídícího. Tak si vzpomněli na řídícího Třísku a ten věděl, že se Pláteník přiženil k Bendům, kde se odjakživa říkalo u Praporů. Takže Pláteník je vlastně Prapor. Tuhle složitou situaci mohly komplikovat ještě přezdívky, jenže, snad ze sebezáchovných důvodů, se jim vesnice vcelku vyhýbala. Poznamenaný přezdívkou byl snad jenom Bezprsťák. Jako kluk si hrál se starším bratrem hru, kterou rodiče trestali fackami a ještě horšími tresty. Proto šlo o hru oblíbenou a rozšířenou. Tak mladší Beránek položil ruku na špalek a starší se sekerou v ruce připravenou k seknutí mlaskl a v tu chvíli musel mladší rukou cuknout. Ten s rukou na špalku musel být vždycky rychlejší, o to také šlo, aby se mu sekera zasekla těsně za prsty. Jenže se mladší Beránek začal staršímu posmívat, a když už toho bylo moc, starší sekl a mlaskl současně a na špalku zůstaly tři špičky prstů. Zavázali ruku do Beránkovy nedělní košile a hnali koně do Lomnice. Doktor kýval nad bledým klukem hlavou a utěšoval ho tvrzením, že kratší prsty jsou taky prsty. Zastavil krvácení, naložil kluka do kočáru a jel s ním do Třeboně. Tam byl zkušenější doktor Grünbaum. Nosil kníry jako císař pán a po ránu udivoval první pacienty páskou na vousy, která mu zakrývala půlku obličeje. Zeptal se kluka, kdo mu to udělal. Budoucí Bezprsťák, v bláhové naději, že ujde trestu, když to svede na někoho, kdo nemůže být potrestán, řekl, že tatínek, protože moc zlobil. „To je zvláštní, pane kolego, nemohu si na to zvyknout.
Krutost prostého lidu mne neustále překvapuje. Stejně tak jeho absurdní smysl pro spravedlnost.“ Doktor Grünbaum se nejen divil, on si zjištěný poznatek se všemi podrobnostmi nenechal pro sebe, a proto se za pár dní v kovárně objevil četník a sháněl se po Beránkovi. Odvedl kováře ke starostovi a tam měl starý plno práce celou věc vysvětlit a rozmluvit jim, že není takový nelida, aby klukovi sekal prsty. Že mu sice rozseká zadek, až se mu bude třepit, ale to je už jiná věc. Do toho četníkům ani starostovi nic není. Ve svých dvaceti letech byl teď Bezprsťák postrach všech dívek a mladých paní. Uměl se vemlouvat do jejich přízně, a než se která nadála, už ležela na zádech, a nevinnosti, jaká jsi byla?! Každá se však vzdala dobrovolně a ráda. Proto byl Bezprsťák osobním nepřítelem všech ženáčů mladšího a středního věku. Ti si nebyli nikdy jisti, že až se večer budou vracet z pole, projdou se získanými parohy bez úhony dveřmi. K Beránkové se tyhle zvěsti samozřejmě donesly, bědovala a říkala na synovu omluvu, že to je z horké krve, za kterou nemůže. Usadí se, jen co se vrátí z vojny. Na vojnu měl jít na podzim. Mnozí hospodáři zamyšleně počítali dny, kdy budou muset být ještě ve střehu, jak ubránit dceru před pohanou. Zatím Bezprsťák, Jeník Beránek, tyhle starosti neměl. Bušil do žhavého železa, dýmal, kalil a radoval se ze zbytků svobody. Novosedly byla družná vesnice. Lidé se scházeli po práci, po dojení, to byl většinou poslední pracovní úkon týkající se hospodářství, postávali u vrátek do předzahrádky, posedávali na zídkách plotů a vedli řeči. Výskot omladiny se nesl návsí dlouho do tmy, než se z některého z dvorů ozvalo rozhořčené: „Mařko, domů!“ Neslo se do široka jako poslední varování před výpraskem. Na první zvolání obvykle odpovídaly sousedky, které měly děti přibližného věku, a tak se v určitou chvíli rozléhalo návsí volání starostlivých mateřských hrdel. Když někdo vešel k sousedovi do světnice, byl to vždy důvod k rozvážnému a široce vedenému vypravování, kdy se probraly všechny okolnosti života obce, zhodnotily případné rozmíšky mezi sousedy, aby pak, nakonec, když už soused vstal a hledal dřeváky,
vyjevil pravý důvod své návštěvy. Třeba: „Zítra jedeš, Tomši, do města, kup mi tam opratě, Palhounovi došly a Prapor jede až v pátek.“ Tatíkové a odrostlejší chasníci se scházeli v hospodě. V týdnu pravidelně, v sobotu to byla stálá společnost. Přicházel i pan řídící Tříska, nikoliv kvůli alkoholu, ale aby šířil mezi mužskou částí vesnice osvětu. Proto nikdy neudělal velkou útratu. Hostinský mu to neměl za zlé, dokonce byl jeho přítomností potěšen, protože mu zvyšoval tržbu. Sousedé Třísku rádi poslouchali, řídící odebíral různé tiskoviny a z nich pak mnohé zajímavosti přednášel a ty pak zase jeho posluchači dál přičinlivě šířili. Jednou za čtrnáct dní přinesla pošta Šťastný domov, čtvrtletní předplatné stálo řídícího jednu korunu a třicet pět krejcarů, a v něm nacházelo mnoho zajímavostí. Poslouchali ho rádi i proto, že ho pak doma napodobovali a sklízeli smích a zadostiučinění, že mají nad řídícím vrch. „Prapor byl včera v Třeboni. Co je tam nového? Nepřijede kníže pán na letošní hony?“ Podle chraplavého hlasu všichni poznali, že se ptá starý Fical, liška podšitá, který si vymínil výměnek, že mnohý hospodář neměl takový výnos ze svého hospodářství. Ale to nebyla jejich věc, i když se tenhle případ často přetřásal u nejednoho stolu. Teď přemýšleli o otázce. Prapor odpověděl po pravdě, že ho ani nenapadlo se na to ptát, a kdyby ho to bylo i napadlo, že by nebylo ptát se koho. Chlapi však po sobě zkoumavě pohlíželi a tiše upíjeli. Věděli svoje. Tříska dostal svůj půllitr na svůj stůl, kam si nikdo bez jeho souhlasu nepřisedl, podíval se do sklenice proti světlu a pronesl obvyklou úvahu: „Pivo je nejvíce rozšířený lihový nápoj, jenž vaří se ze sladu ječného, koření se chmelem a podrobuje kvašení, jehož výsledkem je větší nebo menší množství alkoholu v něm obsaženého. Neobyčejně pěnivé je pivo ovesné. Z nejsilnějších našich piv, pokud se týče obsahu lihového, sluší vytknouti křižovnický prelát, popovické a třeboňské, které má 3,72 procenta lihu. Věděli jste to?“ rozhlédl se po spolustolovnících. Ti nevěřícně vrtěli hlavou nad tím, že jejich pivo má nad ostatními pivy navrch. Dokonce by
mělo být silnější než pivo plzeňské, které ve světě pijáci neprávem vyhledávají. To jenom proto, že nevědí o jejich pivu třeboňském. Povzbuzen jejich zájmem pan řídící, aniž dosud upil, řekl, že díky obsahu glycerinu, kyseliny uhličité a alkoholu je pivo nápojem močopudným, uvádí ledviny do vzrušivé činnosti a obtěžuje je více, nežli je zdrávo. Teď bylo třeba Třísku zastavit, protože by následoval rozměrný traktát proti pijákům piva. Hostinský to už všechno znal, nejednou se mu dostalo soukromého poučení o tom, kdy píti, jak píti, co lidský organismus vydrží. „Pane řídící,“ bědoval vždycky živnostník postihovaný osvětovou posedlostí řídícího, „vždyť bych hospodu musel zavřít a co bych si počal? To pole by mne neuživilo. Musím se přece něčím živit a lidem dělá dobře, že si tady můžou posedět a poslechnout vaše úvahy. Copak nemáte kapku soucitu s naší Vendulkou? Učí se přece dobře. Já tu hospodu zavřu, jen co jí ušetřím na věno.“ Říkal to několikrát a něco z toho snad myslel i upřímně. „Ty, Fanouši, ty jsi nikdy ve škole moc nevynikal, ale byl jsi chlapec poctivý a pravdomluvný. Snad ti to zůstalo,“ říkal řídící a hostinský to bral jako pochvalu. Učitel proto dbal, aby alespoň zarputilí pijáci byli poučeni svými manželkami a farářem. Jejich jména připomínal při občasném sezení na faře. Tam si pan farář nechával pivo nosit, to proto, aby své farníky nepohoršoval náchylností k marnostem života. Všichni o tom věděli a mlčky souhlasili, že farář musí některé stránky svého života skrývat. Zde se Tříska nikdy neodvážil horovat proti tomu, že utrpí farářova schopnost duševní práce, o kterou se zbytečně obával u svých sousedů. „Hrome, je to pravda. Močopudné účinky se už začaly projevovat.“ Prapor se pomalu vybelhal zpoza stolu. Několik mužských vyšlo za ním. Když se setmělo, chodili před hospodu k lípě, když bylo světlo, mířili do páchnoucí místnůstky na dvoře. Hostinský ji celou natřel térem a občas polil vodou. Teď tam mužští stáli svorně vedle sebe a utahovali si z řídícího. Prapor chvíli pozoroval skomíravý proud a pak pronesl
zarážející větu: „Čuráčku, čuráčku, tebe jsem už deset let neviděl.“ Sousedi v tom však neviděli nic hrozného. To přece máš z toho piva. Břicho jako sud. Pivo a sud k sobě patří, tak co se divíš? Vrátili se do výčepu, kde sice bylo dusno, ale v kouři útulno. Tabákový kouř štípal do očí, ale také přinášel sváteční pohodu. Řídící mezitím skončil přednášku, protože si k němu přisedl Sokolík, na tichou výzvu hostinského, a chtěl nějakou radu. Když Tříska odešel domů, byl příkladem v dodržování životosprávy, k níž patřilo přiměřené protažení těla procházkou před spaním, všichni opakovali se smíchem to, co jim z jeho řeči zůstalo v hlavě. „Takový anglický porter, napodobovaný v Pardubicích, to bych jednou rád ochutnal.“ Čuta se nemohl strefit do slova, které předtím ještě neslyšel. „No, to pivo londýnský, zahoustlý, jak to říkal řídící?“ Dohodli se na tom, že mluvil o kondenzovaném pivě, a nevěřícně nad tím kroutili hlavami. „To je přece pitomost, pivo jako kořalka. Kořalka je kořalka, a ne pivo. Kdo ví, jestli nás nehoupal.“ „To by náš řídící nikdy neudělal. Co řekne, je svatá pravda,“ hájil hostinský svého hosta. Dohodli se na tom, že někdy jsou ty svatý pravdy dost pro srandu. Někdo však prohodil, že by měli vážit slova. Jak mohou být svaté pravdy pro legraci? Buď jsou svaté a pak nejsou k smíchu, nebo jsou k smíchu a pak svatost postrádají. Tady v debatě uvázli. Nebyl mezi nimi žádný mudrc, jenom hospodáři nestejně velkých usedlostí. „To je jedno. Z toho se nestřílí. Důležitý je, že co nevidět bude Anny a my bychom si měli vyrazit. Zajíc je hájenej do konce července, alespoň to stojí v loveckým kalendáři. Vidím vám na vočích, že na to nemyslím já jedinej. Tak co, příští neděli?“ Okřikli ho, Prapora. To si myslíš, že máme čas na voloviny? Nevidíš, že máme pod střechou jenom žita? Že ječmen a pšenice stojí ještě na polích v panákách a ženské se modlí, aby nepršelo? Když Bartoška zvoní klekání, tak všechny drmolí Anděl páně jenom proto, aby si tam Pán Bůh nechal vodu a přišel s ní, až to bude třeba. Je ti to jedno, že máš ještě síct oves? Zasel jsi ho vůbec? Pak se ti to vybízí, uděláme si hon, pravej selskej hon jako za minulejch
časů. Vloni jsi dostal zajíce, stejně jsi jich kolik chytil do ok, jen se nedělej. My tě známe. Svaté Markéty bylo teprve třináctého července a po žních bude až tak v půlce srpna. To je dobře za čtrnáct dní. A před sebou máme ještě otavy. Kdy jsme měli v půlce srpna po otavách? Pamatuje na to někdo? Samozřejmě že si to pamatovali. Sedlák má dobrou paměť. Pamatuje si i to, co nemusí. Teď se spokojeně smáli, sami nebrali moc vážně to, co tady říkali. Příští neděli však bylo opravdu brzo. Tak někdy za čtrnáct dní, až jim trochu odlehne. Je ovšem třeba uvážit, co má sedlák za práci v lese. Nejvýš jet pro dříví, když staví chalupu, kterou mu oheň sežehl, nebo když mu shnily krovy nebo když musí pro dříví na topení. Pro dříví na topení však nechodí sedlák, ale jeho žena a děti. Ještě se svolením hajného, který dbá, aby mu nekáceli zdravé dřevo a les jenom čistili. Sedlák má být na poli, na lukách, les není jeho prostředí, tam se nemá cítit dobře. Rolník je pod božím nebem celý den a je to jedno, zda se nebesa klenou nad lukami nebo nad smrčím, nad habřinou u řeky Nežárky nebo nad doubím někde u Kolenců, kde se rybníky nadouvají jarní vodou a rákosí šumí tak, až jde hlava kolem. Na chlapy působí příroda silně vzrušivě a dává jim mnohé povzbudivé podněty. V téhle vsi byl v každé druhé chalupě pytlák. Lesní vášeň byla tak mocná jako nic jiného. Spořiví sedláci se opíjeli střídmě ke škodě hostinského. Jen výjimečně se někdo potácel temnou návsí a vykřikoval své bolesti k měsíci. Veřejné mínění jím pak dlouho opovrhovalo, protože mnozí nemeškali, hodili na sebe kus hadru a šli se přesvědčit, kdo to huláká a ruší klid. Pak nešťastníka dlouho pomlouvali a jeho žena, nebyl-li to člověk už otrlý a ostudě zvyklý, mu dávala co proto a on si napříště rozmyslel, kdy má přestat. Nebyly tu rozvinuty ani jiné lidské vášně, nemáme-li na mysli právě touhu po majetku, po penězích a po cizích statcích, které, nebyly-li právě dost pečlivě střeženy, mohly zavdat příležitost k hříchu. Pokud šlo o ženy a milostná vábení, chlapi si své odbývali v přiměřeném věku, kdy se to chápalo jako přirozené, a pak, když
měli doma vše, co potřebovali, bylo nějaké vábení pod jejich důstojnost. Tak se usedlí tatíci toulali po lese a riskovali, že budou stíháni hajnými knížete Černína, který si svůj revír pečlivě střežil, a nedočkavě a žádostivě vdechovali vůni lovu. Líčili na zvěř, ačkoliv větší nebezpečí hrozilo jim než zajícům a srnčí zvěři. Zámeček Jemčina, který byl v lesích pár kilometrů stranou při řece Nežárce, měl spolu s okolními lesy pronajatý právě kníže Černín. Jako každý, kdo poznal kouzlo řízeného chovu zvěře a organizovaného lovu, pytláky nenáviděl. Nechal trápit jednoho z Kolenců, kterého jeho lidé chytili, a rozhlásil, že druhý podobný neunikne smutnému konci. Poradil si sám bez četníků a soudů. Za to mu pytláci odstřelili bílého daňka, vzácný kus, na nějž byl kníže pyšný. Střílet zvíře byl holý nerozum, ale vysvětlete člověku, který po staletí chápe, že přikrádat si na panském je jeho právo, že to není žádný hřích, vysvětlete mu, že kníže má také svá práva, tentokrát právo silnějšího, právo pána nad vesnickou holotou. V každé druhé chalupě byla pečlivě namaštěná, hadry obalená a ve schránce na suchém místě ukrytá lefoška, lankasterka, ale také i drátěnka, která měla hlaveň stočenou z drátu. Pušky byly pokoutně koupeny, ukradeny nebo jinak získány od zbrojířů třeba z Budějovic nebo z Tábora a tajně drženy. Kdyby četníci převrátili chalupu vzhůru nohama, což se nejednou stalo, neměli nic najít. A kdyby nakrásně pušku našli, těch pár dní vězení v době, kdy na poli nebylo zvlášť pilno, by každý vydržel. Šlo přece o pušku. Tedy o princip, o pochybnou pytláckou čest. Na hon byl tedy čas, lesní vášně mohly ještě dřímat. Nebyl však čas na to, aby mohl Prapor hodit za hlavu denní starosti, kterých je uprostřed léta víc než blech na psově hřbetě. Sekal oves. Šlo mu to pomalu a Praporka, která za ním sbírala, ho netrpělivě poháněla. „Kdybych ti chtěla udělat takovou ostudu, namouduši, že bych tu kosu vzala do ruky sama,“ syčela mu za zády. Prapor funěl, potil se a proklínal Fuxu, život i pole nahlas a potichu litoval, že ho už dávno nepropil. Pak se stalo ještě něco. Nějakým řízením osudu se jim začala