Dylouškova dobrodružství

DYLOUŠKOVA DOBRODRUŽSTVÍ

Jana Kabourková

Copyright© 2014 by Stanislav Plášil – nakladatelství VIKING Copyright© 2014 by Jana Kabourková Copyright© 2014 Cover and illustrations by Jana Kabourková Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu autora či nakladatele.

ISBN: 978-80-7482-155-4 (ePUB) ISBN: 978-80-7482-156-1 (MOBI) ISBN: 978-80-7482-157-8 (PDF na CD)

JAK TO VŠECHNO ZAČALO V LESE U DOKTORA NA VENKOVĚ VE MĚSTĚ U VODY V ZOO VÁNOCE Další knihy nakladatelství VIKING Edice CONAN Edice Učte se anglicky s vtipem Edice Borgentown – město hrůzy Sci-fi & fantasy Pohádky Horory Humor Romány ze současnosti Knihy vzpomínek Historické romány Světová klasika Romantika Erotika Napětí Recepty Básně Slovo nakladatele k NEPLATÍCÍMU čtenáři

JAK TO VŠECHNO ZAČALO Všude všechno kvetlo a vonělo.

Jakpak by ne, vždyť bylo jaro.

Pan hajný se procházel po okolí a vtom slyší, jak někdo smutně naříká.

Jde blíž − a copak to nevidí?

Takové docela malé štěňátko se tam v trávě choulí a pláče.

Pomyslel si: „Jací zlí lidé ho tu chudáčka nechali?“ Vzal ho do náručí, oba se tak pěkně na sebe podívali. A každý z nich věděl, že patří k sobě.

Pan hajný mu vybral moc pěkné jméno.

A tak se psí chlapeček Dyloušek ocitl v hájovně u lesa a začala jeho velká dobrodružství.

V LESE Bylo krásné ráno. Sluníčko již pěkně hřálo, a tak se Dyloušek rozhodl, že půjde do lesa na procházku.

Od domečku, v kterém bydlel, to nebylo daleko, a tak tam byl za chviličku.

Na kraji lesa stála velká borovice. Dyloušek se u ní zastavil, pěkně se uklonil: „Dobrý den přeji všem, kdo v tomto lese žijí.“ Najednou přímo před něj dopadla na zem velká šiška. „Fuj, to jsem se lekl. Ale jak je to možné, sama od sebe nemohla spadnout? Vítr nefouká, tak to ji na mě musel někdo schválně hodit.“ Dyloušek zvedne hlavičku. Kouká do mohutných větví borovice, zda tam neuvidí toho nezbedu.

Nahoře až na té nejvyšší větvi se na něj cosi zrzavého chichotá.

„Kdo jsi? A pročpak jsi mi to udělal?“ ptá se Dyloušek. „Já jsem veverka a nemyslela jsem tím nic zlého. Celý den tu jen hopsám po větvích. A když jsem tě uslyšela, chtěla jsem se trošičku pobavit.“ „Veverko, pověz mi, copak tu v lese děláš?“ „Stavím si z větviček hnízdečka v korunách stromů. Mám jich více, protože když běhám ze stromu na strom, tak si v každém hnízdečku mohu odpočinout. Nemusím se proto vždy vracet do toho stejného.“ „A veverko, kdopak tě krmí když máš hlad?“ „Ty jsi ještě maličký a moc toho nevíš, mě přeci nemusí nikdo krmit. Já papám semínka ze šišek, ty mám moc ráda.“ Dyloušek s úžasem poslouchal, co mu veveruška o sobě vyprávěla. „Jsi hodný a milý pejsek, ale já už musím jít. Mé děti mají jistě hlad a čekají, co jim dobrého donesu. S pánem bohem Dyloušku.“ „Nashledanou, veveruško.“ Dyloušek se ještě dívá po veverce, ale ta je dávno kdoví kde.

Dyloušek pokračuje v procházce dál. Udělá několik kroků vpřed a tu slyší tenounký hlásek, jak volá: „Pomoc! Pomoc! Ty nešiko, copak mě nevidíš?!“ Dyloušek se rozhlíží okolo sebe, ale nikoho nevidí. „Tady jsem, dole, uhni se trochu, vždyť mě celého rozmačkáš!“ Dyloušek ustoupí o krok dál a vtom slyší hned několik tenounkých hlásků, jak volají: „Dávej pozor, zašlápneš nás!“ Dyloušek pozorně kouká na zem okolo sebe.

A copak to nevidí? Všude jsou takové malé hnědé kloboučky. „Prokrýlepána, kdo vy jste?“ A ti kloboučci mu jeden přes druhého odpovídají: „Hříbci, my jsme hříbečci.“ Dyloušek se podiví: „Hříbci? To jsem ještě neslyšel. A vy, hříbci, kde jste se tu vzali?“ Ten z hříbků největší povídá: „My jsme houby a říká se nám hřib borovák. A jen tak jsme se tu také nevzali. To když jeden z nás vyroste a dospěje, vypadají mu zpod kloboučku taková malá děťátka, která se pak zavrtají do země.

Nastelou si podhoubí a z toho potom roste nový hříbeček.“ Dyloušek hříbečkům slíbil, že už si vždy dá pozor, kam šlape,

Dyloušek hříbečkům slíbil, že už si vždy dá pozor, kam šlape, a rozloučili se spolu.

Dyloušek došel až na lesní pěšinku. Pane, to se mu to po ní pěkně ťapkalo. Ale co to? Jako by někdo plakal. Rychle se rozběhl za tím nářkem. Mezi smrky na mýtince se v trávě kdosi choulí.

Dyloušek jde opatrně blíž: „Kdo jsi? A copak se ti stalo, že tak pláčeš?“ „Já jsem srneček, neposlechl jsem maminku a teď jsem se ztratil,“ a uplakanýma očkama se prosebně dívá na Dylouška.

Přestože je Dyloušek také malý, začal srnečka chlácholit: „Počkej, něco mě napadlo. Jestliže tvá maminka neslyší tvůj nářek, tak ten můj jisto jistě uslyší a přijde se sem podívat.“ Dyloušek začne štěkat, jak nejlépe umí a opravdu − srnečkova maminka za chvilinku přiběhla. Byla tak velká.

Dyloušek se začal strachy třást.

Ale srnečkova maminka se na něj mile usmála a řekla: „Moc ti děkuji, žes mě sem svým rámusem přivolal a já tak našla svého malého synka. Teď již pojď, srnečku. Tatínek bude také rád, až tě zas uvidí.“ Ještě štěňátku zamávali a zmizeli mezi stromy.