Jezdci elementů

Jezdci elementů

Libor Pleva

Copyright© 2014 by Stanislav Plášil – nakladatelství VIKING Copyright© 2013 by Libor Pleva Copyright© 2014 Cover by Jan Patrik Krásný Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu autora či nakladatele. ISBN: 978-80-7482-107-3 (ePUB) ISBN: 978-80-7482-108-0 (MOBI) ISBN: 978-80-7482-109-7 (PDF na CD)

Zkouška živlů

Prolog 1. Přátelé navěky 2. Zkouška elementů 3. Anomálie 4. Loučení a spor 5. Podstata magie 6. Perdiové 7. Mudrcova překvapení 8. Síla potenciálu 9. Hrozba 10. U otce 11. Schůze Nejvyšších 12. Osudové setkání 13. Cíl cesty – Ohnivá země 14. Bolest a zrada 15. Nečekaní spojenci 16. Nový domov 17. Hledání sebe sama 18. Hněv je můj přítel 19. Těžký návrat Další knihy nakladatelství VIKING Edice CONAN Edice Učte se anglicky s vtipem Edice Borgentown – město hrůzy Sci-fi & fantasy Pohádky Horory Humor Romány ze současnosti Knihy vzpomínek Historické romány Světová klasika Romantika

Napětí Recepty Slovo nakladatele k NEPLATÍCÍMU čtenáři

Prolog Před dávnými věky, před vznikem samotného světa, vynořili se z nicoty čtyři draci, známí také jako Elementární vládci. Tito ještěři spojili své síly, pomocí neuvěřitelně mocné magie stvořili svět a nazvali jej Wallidar. V tomto světě si Draci rozdělili území a vládli v míru po celá tisíciletí. Avšak po nějaké době si začal Plamenný drak nárokovat stále větší území – ze strachu z hrozícího střetu ostatní Elementární vládci souhlasili; po nějaké době však začaly být požadavky Ohnivého neúnosné, a tak nevyhnutelně muselo nastat to, čeho se všichni nejvíce báli – Válka elementů. Ohnivý drak se společně se svým spojencem Vzdušným střetli v několika strašlivých bitvách se svými bratry, Drakem z Hlubin a nejstarším netvorem ze všech, Drakem Země. Obrovské armády nižších draků slepě následovaly své vůdce v bratrovražedném boji, jenž otřásl samotnými základy Wallidaru. Po staletích vyčerpávajících bojů, kdy žádná strana nedokázala získat převahu, byli Elementární vládci nuceni uzavřít mír – vstoupil do dějin pod názvem Smlouva živlů. V této smlouvě se všichni draci zavázali k Věčnému míru, a aby nemohl být porušen, Elementy společnými silami vytvořily neuvěřitelně mocné kouzlo, které uzamklo moc každého ještěra v hranicích jeho země – žádný z Draků nebyl schopen použít ani jednoduché kouzlo na území, jež patřilo některému z jeho bratrů. Kouzlo bylo zapečetěno do Smlouvy a na její ochranu vytvořili Vládci drobné neutrální území zvané Appara a zde, do Skály věků, byla Smlouva živlů uložena. Draci opředli Smlouvu mnoha mocnými kouzly, a skryli ji tak před zraky světa, aby již nikdy nemohl být narušen Věčný mír.

1. Přátelé navěky Allendal zasyčel. Uskočil, aby se vyhnul dalšímu prudkému výpadu svého věčného rivala a zároveň nejlepšího přítele, zlatého draka Aurippa. Naznačil útok na pravé křídlo a následně se hbitě vrhl na nechráněný levý bok ještěra. Aurippos postřehl jeho záměr, sehnul se a prudce vrazil hlavou do přítelova odkrytého hrudního koše. Allendal se se zaúpěním stáhl a namáhavě oddychoval. „Moc čitelné, Alle,“ upozornil jej s úsměvem odkrývajícím lesknoucí se řadu tesáků Aurippos. „Však počkej, ještě jsem neskončil!“ křikl Allendal a opět se na zlatého ještěra vrhl. Zelené a zlaté šupiny se leskly potem, když se do sebe přátelé zaklesli a přetahovali se s urputností, jaké jsou schopni jen draci. Avšak ať bojovali sebezuřivěji, vždy si dávali dobrý pozor, aby jeden druhého nijak vážně nezranili; těmito potyčkami se pouze udržovali ve formě a dnes se tak také snažili zapomenout na nervozitu pramenící z následujícího dne – což se jim bezezbytku povedlo, jelikož na žádné postranní myšlenky opravdu nezbyl čas. „A mám tě!“ zařval vítězoslavně Allendal, když využil přítelovy chvilkové nepozornosti a srazil jej k zemi. Aurippos zavrčel a snažil se svého listově zbarveného přítele setřást, avšak All jej celou svou váhou přitiskl k zemi. Oba draci namáhavě oddychovali, zmítali se v zlatozeleném klubku, avšak nakonec byl Aurippos nucen přiznat porážku. „Dobrá, vzdávám se!“ zasupěl vyčerpaně zlatý ještěr. Allendal s uspokojením poodstoupil a nechal svého rivala vstát. Byl to jeden z mála večerů, kdy se Allovi podařilo zvítězit; i když byli oba přátelé prakticky stejně staří, Aurippos měl větší výdrž i sílu, a tak svého přítele ve valné většině případů udolal. Když už se Allendalovi povedlo vyhrát, tak pouze za pomocí lsti nebo drobného úskoku – silově se svému zářícímu protivníkovi nemohl rovnat. Avšak na rozdíl od Aurippa se zelený drak mohl pyšnit slonovinově zbarveným hřebenem, jež se mu táhl od vrcholku hlavy až po špičku zahnutého ocasu; tento hřeben zdědil po otci a věděl, že

kromě krásy může sloužit také jako účelná zbraň – konce kostěných výrůstků byly ostré jako břitva. Draci vzlétli ze svého bojiště, drobné mýtinky skryté hluboko v lesích, a vyrazili domů. Byli téměř sousedé – avšak zatímco Aurippos bydlel u svých rodičů v doupěti skrytém vysoko v horách, Allendal žil s opatrovnicí Desvellou, jíž miloval jako svou matku, v jeskyni skryté v lesích obepínající úpatí hory Orazio. Allendalova vlastní matka zemřela při snesení vejce a jeho otec, Lord Brusq, sloužil v armádě Zemního draka a domů do Appary, neutrálního území umístěného mezi čtyřmi dračími zeměmi, zavítal jen zřídka. Během cesty to Allendalovi nedalo, aby svého přítele nepopíchl: „Dneska ses tedy moc nepředvedl, Aure,“ zazubil se na něj. „Jenom jsi využil mojí chyby, nic víc,“ odsekl Aurippos. Poté poněkud mírněji dodal: „Jenom jsem si vzpomněl, co nás zítra čeká. Víš přece, co je za den?“ Allovi zmizel úsměv z tváře. „Máš pravdu, úplně jsem zapomněl.“ Oba draci se odmlčeli. Allendal si byl jistý, že jeho přítel myslí na to samé – že po zítřku se už možná nikdy neuvidí. „Přece to nemusí znamenat konec, ne?“ zeptal se znepokojeně Allendal. „Stále je možnost, že budeme spolu, že nám určí stejný element. A i kdyby ne, stále se přeci můžeme vídat nebo si posílat zprávy.“ „Ano, to můžeme.“ povzdechl si Aurippos. Oběma však bylo jasné, že jim občasná schůzka či dopis jednou za rok těžko vynahradí každodenní přátelské hašteření a přetahování. Zítra totiž oba mladé ještěry čekal nejdůležitější den v životě každého draka – Zkouška elementů. Draci mají již od narození určený svůj primární element – oheň, vodu, zemi nebo vzduch. Když ještěr dosáhne věku patnácti let, podstoupí určitý druh zkoušky a ta určí, ke kterému elementu má nejblíže, a tedy kterému ze čtyř Vládců bude sloužit. Což prakticky znamenalo, že pokud bude například Allendal přidělen k vládci Vzduchu a Aurippos k vládci Oceánu, tedy na druhou stranu světa Wallidaru, již nikdy by se nemuseli setkat. A to je oba neskutečně trápilo.

Konečně dorazili k úpatí skály, kde se jejich cesty dělily. „Tak tedy,“ zadrhl se Aurippovi hlas, „uvidíme se zítra, před Zkouškou.“ „Dobrá.“ Aurippos se ještě přátelsky otřel Allendalovi o křídlo protkané tisíci drobných žilek, načež vyrazil na vrchol hory. All jej ještě chvíli provázel pohledem a následně také vyrazil domů, tentokráte k úpatí skály Orazio. Cestou míjel doupata dalších přátel, na jejich pozdravy však neodpovídal – většina z nich byla příliš mladá, takže na Zkoušku měli ještě pár let čas, a tak nemohli pochopit jeho pocity. Allendal se přistihl, jak hrozně jim v duchu závidí. Když dorazil domů, jeho opatrovnice Desvella vzhlédla od své oblíbené zábavy – sledování lesních zvířat – a usmála se: „Ááá, už jsi doma,“ podotkla bílá dračice, „bohužel jsem tě nečekala tak brzo, takže si budeš muset ulovit něco sám.“ „To víš, Aur dnes příliš odporu nekladl,“ rovněž se usmál Allendal. „A nevadí, ulovím si něco po cestě, stejně sem si chtěl jít zaplavat.“ „Drak, co má rád vodu...“ zakroutila láskyplně hlavou Desvella, „Myslím, že ty už máš element jistý.“ Zelený drak se donutil k dalšímu úsměvu, načež se opět vznesl a zamířil k jezírku ukrytému kousek od domova. Ano, vodní živel by nebyl špatný. Na rozdíl od většiny draků Allendal vodu miloval. Avšak vodní element by také znamenal, že bude daleko od otce, a listově zbarvený drak ve skrytu duše doufal, že mu bude určen zemní živel a bude tak moci trávit s Lordem Brusqem daleko více času než doposud. Otec by již jistě zařídil, aby mu byl po celou dobu nablízku, a také by se Allovi jistě dostalo jeho odborné pomoci při prvních těžkých krůčcích v zemním elementu. Avšak kdyby byl Allendal jiného elementu než zemního, znamenalo by to tápat v neznámu sám, bez pomoci nikoho blízkého. Snad kdyby Aurippos... ale ne, Allovi bylo jasné, jak drobná je šance, že budou oba kamarádi stejného živlu. Dokonce byla ta naděje ještě menší, než si oba draci připouštěli. Konečně dorazil ke svému po domově nejoblíbenějšímu místu, drobnému tichému jezírku skrytém hluboko v lese. Ponořil se do příjemně chladivé vody a cítil, jak se mu po celém těle rozlévá úžasný pocit úlevy. Společně s únavou a potem křišťálově čistá voda

odplavila z Allendalova těla také veškerou nervozitu z nadcházejícího dne. Kdo by také dokázal myslet na nějakou hloupou zkoušku, když je omýván ze všech stran zářivou tekutinou a když slyší mírumilovný zpěv ptáků a šum zajíců skrytých v houští? Nebudu se tím trápit, rozhodl se Allendal. Stejně tím nic nezměním a akorát mi bude hůř; co má přijít, to přijde. A opravdu, když se tělesně i duševně očištěný All vrátil domů, na Zkoušku už ani nepomyslel. Na jídlo přitom úplně zapomněl.

2. Zkouška elementů Ozval se hromový zvuk, jenž vyplašil mladé vrabce uhnízděné vysoko v koruně nejbližšího dubu. „Ty sis včera nic neulovil?!“ rozhořčila se Desvella a již předem znala odpověď. „Jak jsi to poznala?“ zasténal Allendal, jehož žaludek právě vydal další ohlušující zakručení. „Nevím, tak nějak jsem to vytušila.“ usmála se. Poté se však znovu zamračila, až se jí pár vrásek zkrabatilo okolo jinak laskavých pomněnkových očí: „Pořád tě musím hlídat, jako roční mládě. Uvědomuješ si, že po dnešku se už budeš muset o sebe starat sám? Po Zkoušce tě mistři odvedou daleko, daleko ode mě... a já budu zase sama.“ Allendala zaskočily slzy třpytící se na její stále velmi atraktivní tváři. Přitiskl se k ní: „Ale no tak...“ konejšil ji. „Neloučíme se navždy. Budeme se navštěvovat, jak jen to půjde, a možná se setkáme i s otcem.“ Desvella vycítila v jeho hlase drobné vzrušení a do srdce se jí zabodl maličký osten žárlivosti. I když byla jeho opatrovnicí, nikdy mu nemohla nahradit pravé rodiče, ať už jí All tvrdil cokoli... a jí nezbylo nic jiného, než se s tím smířit. Nezmohla se však na nic jiného, než na chabé: „Ano, to by bylo skvělé.“ Allendal jí ještě lehce pohladil po levé přední tlapě a pak se vznesl. „Uvidíme se večer,“ stačil ještě křiknout. Dračice přikývla a zvedla pracku na pozdrav. All prolétl těsně nad vrcholky stromů a ostřížím zrakem křižoval zem pod sebou, zda nezahlédne nějakou snídani. V dáli spatřil osamoceného kulhajícího jelena, za nímž se táhla dlouhá krvavá stopa. Zelený drak slétl níž a odhalil, že oběť krvácí z otevřené rány na pravé zadní noze; zřejmě pozůstatek útoku vlka či jiného predátora. To by také vysvětlovalo, proč je sám; jednoduše nestačil tempu, jež nasadil zbytek stáda. Allendal se rozhodl, že to musí stačit; kvůli zranění by stejně dlouho nepřežil a takhle mu bude užitečný i po smrti. Prudkým střemhlavým útokem se na dvanácteráka vrhl a sevřel jej v děsivých

čelistech. Jelen vyděšeně zařičel a mával kopyty, což však bylo vše, na co se zmohl; s tlumeným křupnutím mu listový drak jediným stiskem mocných čelistí zlomil vaz. Během deseti minut All spořádal svou kořist, v drobném potůčku si opláchl drápy a zuby zbarvené od krve a poté se rozlétl zpátky ke skále, kde na něj čekal Aurippos. Nebyl ovšem sám. „Ahoj, Repulse,“ pozdravil All. Repulsis byl rudý drak s vždy poněkud fanatickým výrazem v obličeji, který mu dodávaly jeho téměř divoké rysy. Na zádech se mohl pochlubit podobným hřebenem jako Allendal, avšak Repulsova chlouba končila těsně nad ocasem, kde ji nahrazovaly nepřirozeně tvrdé šupiny. All měl rudého draka i přes jeho poněkud výstřední způsoby docela rád. „Ahoj!“ odpověděl nadšeně Repulsis. „Takže dneska skládáme Zkoušku! Není to úžasné? Konečně můžeme vypadnout z Appary a sloužit opravdovým vládcům! Copak nejste rádi, že můžeme dělat i něco užitečného? Mě osobně už to nicnedělání pořádně štvalo...“ „Ano, máš pravdu,“ přitakal Aurippos, předtím si však ještě stihl s Allem vyměnit výmluvný pohled. „Půjdeme?“ Společně se vznesli a rozlétli se na místo srazu, obrovskou mýtinu vzdálenou přibližně hodinu klidného letu; Repulsis však nasadil tak ostré tempo, že trasu překonali rychleji, než by Allendal považoval za možné. Díky neobvyklé rychlosti dorazili tři draci na mýtinku se zhruba půl hodinovým předstihem; přesto zde nebyli první. Repulsis zrovna nadšeně brebentil o svém oblíbeném živlu – vzduchu – když jej přerušil posměšný hlas: „Ale podívejme se, kohopak to tu máme.“ Allendal se ani nemusel otáčet, věděl přesně, komu ten hlas patří; nikdo jiný se nedokázal vyjadřovat tak pohrdavě. „Sklapni, Moratere,“ zareagoval automaticky. Urostlý, avšak nepříliš pohledný černý drak vrhal na trojici přátel výsměšné pohledy. Moraterovou největší zábavou bylo neustálé provokování svého okolí. Odmalička vyrůstal jako sirotek, takže si zvykl se o sebe starat sám. V poměru k tělu příliš krátká křidla měl bojově roztažená, kdyby náhodou Allovi ujely nervy a vrhl se na něj.

„Heleďme se, náš zelenáček má nějakou špatnou náladu,“ provokoval Morater. „Dnes se konečně ukáže, kdo za co stojí, viď? Co myslíš, jaký živel ti zjistí? Nebo to snad ani nechceš vědět? Myslel jsem si to. Po rozřazení totiž budeš muset odejít od té své chůvičky, co? Vsadím se, že sám ve skutečném světě nevydržíš ani týden. A co potom, budeš plakat a utečeš za tou svou Desvellkou?“ Allendalovi ztmavly jemné lícní šupinky, což u draka znamenalo stav krajního rozčilení. Aurippos se postavil přímo před Alla, takže mu vlastním tělem zastínil pohled na černého draka. Pohlédl zelenému drakovi přímo do očí: „Nevšímej si ho, Alle. Jenom tě chce vyprovokovat.“ „Aha, tvůj zlaťoučký bodyguard je tu taky, co? Jak jinak. Nikdy jsem vás neviděl bez druhého udělat ani krok. Snad spolu i nespíte?“ „Tomu se říká přátelství, víš, Morate. Jestli budeš mít štěstí, možná to taky někdy poznáš. I když,“ ušklíbl se Aurippos, „jak tak na tebe koukám, asi ne. Za takového šeredu by se každý styděl.“ Moraterovi zmizel posměšný úšklebek z tváře. „Zopakuj to!“ „Ach, tady jsem někomu šlápl na kuří oko,“ uculil se Aurippos. „To mě mrzí. Anebo,“ prohlédl si vzteklého protivníka, „víš co? Ani ne.“ Otočil se k černému drakovi zády a zamířil k okraji mýtiny vyhlížet budoucí spolužáky. „Pozor, Aure!“ To zařval Repulsis a vrhl se vpřed, jelikož Morater využil příležitosti a skočil Aurippovi na nechráněná záda. Zlatý drak zavrčel a prudce se otočil, to již však Repulsis vrazil vší silou do odkrytého černého boku zákeřného protivníka. Morater odletěl dobré dva metry, rychle se však vzpamatoval a postavil se na mohutné zadní tlapy, připraven čelit novému soupeři. Allendal přeletěl pohledem oba ještěry; drobného, avšak odhodlaného rudého draka a jeho svalnatého rozzuřeného protivníka; hned mu bylo jasné, jak souboj dopadne. Vrhl se mezi oba rivaly. „Ne, Repulse!“ „Uhni mi z cesty, zelenáči, nebo to schytáš taky!“ zařval Morater a přes Allovo rameno vrhal na rudého draka zuřivé

pohledy. „Co se to tu děje?!“ ozval se přísný hlas. Čtyři draci vzhlédli jako jeden. Na mýtinu právě přistával modrý drak, minimálně dvakrát mohutnější než Morater. Ze sveřepé tváře čišela moudrost a letité zkušenosti, když ostrým pohledem přelétl čtyři protivníky. „Ale nic, mistře,“ chlácholil jej podlézavým hlasem Morater, „my si tu jen tak povídáme,“ načež ještě naposledy střelil posměšným pohledem po trojici přátel, otočil se a odlétl na druhý konec mýtiny. „Hmm.“ odfrkl si modrý obr, zabodl oči do zad vzdalujícího se draka a taktéž odkráčel. Tři kamarádi si oddychli. „Jó, mistr Lotius, to je třída,“ zabručel obdivně Repulsis. „Moment, to chceš říct, že tohle byl jeden ze zkoušejících?“ užasl Aurippos. Rudý drak na něj pohlédl jako na blázna: „Samozřejmě! Chceš mi říct, že neznáš mistra Lotia?“ „Ehm, no...“ zakoktal se Aurippos. Otočil se na Allendala: „Ty ho snad znáš?“ Zelený drak zavrtěl hlavou, načež se Repulsis zasnil: „Je to legenda! Nikdo přesně neví, jak je starý, zlé jazyky dokonce tvrdí, že to netuší ani on sám. Avšak jedno je jisté – zažil Válku elementů! A kdyby jenom zažil! Vedl v boji jednotky Vládce moří, Hlubinného draka; nezodpovídá se nikomu jinému než samotnému Pánovi oceánu a ten mu bezmezně důvěřuje.“ „Moment,“ zarazil jej Allendal, „Válka elementů přece probíhala před tisícem let! Myslel jsem, že neexistuje nikdo, samozřejmě kromě samotných Vládců, kdo by ji pamatoval!“ Tři draci se ohlédli za vzdalujícím se obrem se vzrůstajícím respektem. Zažil Válku, pomyslel si užasle Allendal, je to vůbec možné? „A co vlastně dělá tady?“ zeptal se Aurippos. „Co asi? Předsedá celé komisi a také zde zastupuje vodní živel,“ probral se z transu Repulsis. „A co další porotci?“ zajímalo Allendala. „Však se dočkáš, už tu musí být každou chvíli.“ A skutečně, když kamarádi vzhlédli, spatřili v dáli hotovou dračí letku. Nejméně padesát draků všech možných barev a druhů

se ze všech koutů Appary sletělo právě zde, do srdce celého území, aby se rozhodlo o jejich dalším osudu. Na konci celé letky se vznášela trojice ještěrů působící tak vznešeným dojmem, že v ní okamžitě poznali zbytek poroty. „Znáš je?“ zašeptal Aurippos směrem k Repulsovi. „Samozřejmě,“ odpověděl rovněž šeptem rudý drak, „mistr Velotos,“ ukázal drápem na vedoucího bleděmodrého titána, jenž právě přistával, „je jedním z nejrychlejších draků současnosti. I když na to nevypadá, dokáže se pohybovat velmi tiše, takže jej Oblačný často posílá na různé tajné mise. Mrštností se mu nikdo nevyrovná a také mistrně ovládá techniky maskování související s jeho primárním živlem – vzduchem.“ „Dále tu máme,“ opět naznačil drápem, tentokráte směrem k půvabně působící nachové dračici, jež si právě elegantně skládala křídla, „lady Monnu, jež zde zastupuje ohnivý element. Moc se toho o ní neví, snad jen to, že její krása přivábila oko samotného Plamenného pána.“ Chviličku se kochal jejími nespornými půvaby, než se obrátil k poslednímu porotci, velmi drobnému a poněkud sešle působícímu hnědému drakovi: „A tohle je mudrc Soritos. Nenechte se zmást jeho vzhledem; zastává funkci nejvyššího mága v království Zemního a je považován za jednoho z nejmocnějších čarodějů současnosti.“ „Odkud to všechno víš?“ užasl Allendal. „Trošku jsem studoval,“ odpověděl vyhýbavě rudý drak; i přes naléhání však odmítl prozradit víc. Trojice porotců se právě připojila k Lotiovi a dala se s ním do řeči. Allendal sledoval, jak se kolem významné čtveřice pomalu vytváří kruh nervózních nováčků, sledující mistry se směsicí obdivu a strachu. Za chvíli to začne, pomyslel si, konečně se ukáže, zda za něco stojím. Když odbyla desátá hodina ranní, Lotius si odkašlal: „Prosím všechny nováčky, aby se seřadili.“ Nastal obvyklý shon, když se všichni přesouvali podle pokynů mistrů. Po pár minutách stálo před Lotiem šedesát nováčků seřazených do šesti skupinek po deseti dracích. Kromě Aurippa

a Repulse se k Allovi přidalo šest cizích draků a k velké nechuti trojice i Morater. „To už je lepší,“ zabručel modrý obr. „A teď mi dovolte, abych vás za členy komise oficiálně přivítal. Pro ty, kteří nás neznají, se nyní představíme. Jmenuji se Lotius a zastupuji zde vodní živel.“ Ozvalo se bouřivý jásot a pleskání křídly; většina nováčků očividně znala legendy vyprávěné o předsedovi komise a v očích mladých draků byl bezmála hrdinou. „Děkuji.“ usmál se vodní mistr, „Nyní mi dovolte vám představit mistra Velota, zástupce větrného elementu.“ Velotos mírně sklonil hlavu na pozdrav, ani na okamžik však nespustil oči z davu nováčků před sebou. „Jako zástupkyně ohnivého živlu dnes přiletěla půvabná lady Monna, prosím o potlesk.“ pokračoval Lotius. Jak se ukázalo, prosba byla naprosto zbytečná – ohnivá dračice sklidila ohromný aplaus, samozřejmě převážně ze samčí části publika. Monna se překrásně usmála a zvedla nachovou tlapu na pozdrav, čímž si vysloužila další ohlušující potlesk. „A na závěr bych vám rád představil mudrce Sorita, zástupce zemního živlu.“ „Pche,“ ozval se posměšně Morater, „jestli jsou všichni ze zemního živlu taková nedochůdčata, nikdo mě tam nedostane.“ Soritos jej zřejmě i přes potlesk zaslechl, protože vzápětí zamumlal pár nesrozumitelných slov a Moraterovo tělo náhle obklopila tenká vrstva hlíny, jež okamžitě ztuhla a zabránila užaslému černému drakovi v sebemenším pohybu. „Nesuď pouze podle zevnějšku, chlapče,“ zasípal hnědý drak. „Myslím, že jako ukázka to stačilo, ne?“ Odpověď si mohl přečíst v bázlivém výrazu shromážděných nováčků a také v reakci Moratera, jež po uvolnění kouzla klopýtl a odsunul se co nejdále od hnědého draka. „Tak to bychom měli,“ převzal opět slovo Lotius, pobaveně sledující Moraterův úprk. „Takže: Jak všichni víte, dnes vás čeká Zkouška elementů. Je to pravděpodobně nejdůležitější den v životě každého draka; den, kdy se ukáže váš primární element, den, kdy začnete s výukou magie, den, kdy opustíte pohodlí domova a kdy

budete vrženi do tvrdé reality skutečného světa.“ Přelétl pohledem shromážděný dav. Nikdo ani nedutal. „Předpokládám, že většina z vás netuší, jak bude Zkouška probíhat – a tak to má být. Mezi dospělými panuje v tomto směru solidarita a chtějí, aby si mladí svůj osudový den užili naplno – včetně nervozity a strachu z neznámého.“ Měl samozřejmě pravdu – i přes naléhání odmítala Desvella Allendalovi cokoli prozradit ohledně průběhu Zkoušky; vždy se pouze záhadně usmála a předstírala hluchotu, dokud All nerezignoval a nezměnil téma. Aurippos dopadl u svých rodičů podobně, a dokonce to vypadalo, že ani Repulsis nedokázal získat žádnou smysluplnou informaci – a soudě podle jeho vyprávění, rozhodně se nevzdal tak snadno jako jeho přátelé. Bohužel i on byl nakonec nucen přiznat porážku. „Abyste rozuměli,“ modrý drak opět přelétl pohledem šedesát nervózních ještěrů, „každý element má svou silnou a slabou stránku. Vodní element je silný vůči ohnivému, naopak jeho slabinu tvoří zemní element. Ohnivý uživatel hravě porazí vzdušného soupeře, problémy mu ale způsobí vodní mág. Slabinou vzduchu je, jak už bylo řečeno, ohnivý živel, avšak snadno si poradí se zemním protivníkem. Největší problém země představuje vzduch, vodu však lehce porazí.“ Tahle slova rozproudila v davu čekajících nováčků vzrušené diskuze; draci se dohadovali o výhodách a nevýhodách různých živlů a všudypřítomný bzukot nabíral na síle. Lotius trpělivě vyčkal, až všichni tyto vzrušující novinky řádně vstřebají, a až poté pokračoval: „Nemusím doufám zdůrazňovat, že výhoda typu pro nikoho neznamená jisté vítězství v případném střetu. Troufám si tvrdit, že nikdo z vás by zatím nebyl schopen porazit kohokoli ze zdejší poroty, a to ani přes výhodu spočívající v primárním elementu.“ „Dále bych vás rád upozornil na fakt, který mnoha drakům uniká – a to, že pokud se projeví jako váš primární element řekněme oheň, neznamená to, že nemáte šanci naučit se kouzla související se zbývajícími elementy, pouze nikdy nebudete schopni dosáhnout se sekundárními živly takových úspěchů, jako s vaším primárním. Největší problém většinou bývá ovládnout element

k vašemu protikladný – v tomto případě vodu. A samozřejmě, pokud se střetnou protivníci zastupující stejný živel, nebudou jejich kouzla příliš účinná.“ Do třetice přelétl pohledem všechny nováčky: „A teď to nejdůležitější – průběh samotné Zkoušky. V zásadě nejde o nic složitého; postupně každý z vás předstoupí před jednotlivé členy komise a my na vás sešleme jednoduché kouzlo související s naším primárním živlem. Nemusíte se bát, nijak vás tím neohrozíme. Avšak pokud kupříkladu já, zástupce vody, použiji vodní magii na zástupce Země, bude schopen mé jednoduché kouzlo odrazit bez sebemenšího problému – a to i bez řádného výcviku. Tohle je celý princip Zkoušky živlů – takhle zjistíme váš primární element.“ „Moment,“ ozval se Morater, stojící v řadě vedle Aurippa, „znamená to, že já již nemohu být nositel větrného elementu, jinak bych byl schopen odolat kouzlu mudrce Sorita?“ Odpověděl mu hnědý drak: „Máš pravdu, mladíku; kdybys ovládal větrný element, mé kouzlo bys odrazil.“ „A mohu mít více primárních elementů? Třeba oheň a zemi?“ zeptala se dychtivě růžová dračice stojící v první řadě. „Ne, to bohužel není možné. Lépe řečeno, ještě nikdy se to nestalo,“ odpověděla jí sladce lady Monna; růžová dračice viditelně sklesle přikývla a již se dále nevyptávala. „Nějaké další otázky?“ ujal se opět slova Lotius. Když nikdo nereagoval, pokračoval: „Pokud ne, s vaším svolením bych nyní přistoupil k samotné zkoušce.“ Atmosféra citelně zhoustla. Šedesát ještěrů nervózně přešlapovalo a čekalo na další pokyny – nikdo očividně nechtěl být tím, kdo slavnostní ceremoniál započne. „Prosím první řadu, aby předstoupila; a zároveň také žádám ostatní, aby jim uvolnili místo.“ Deset roztřesených draků se postavilo čelem k porotě, zatímco čekající dav ustoupil o pár kroků a utvořil tak skupince dostatek prostoru. „Začneme zprava,“ otočil se modrý drak k drobnému šedému drakovi, jež na něj vrhal vyděšené pohledy. „Pojď prosím ke mně

a uvolni se.“ Nešťastník se postavil asi pět stop před mistra a strachem se nyní celý třásl. Lotius zavřel oči a soustředil se. Po pár vteřinách nervózního očekávání se kolem šedého draka vytvořil vodní obal, jenž jej zcela pohltil a skryl před zraky zděšeného davu. Vodní mistr nechal kouzlo chviličku působit, poté mávl rukou a obal zmizel – dav tak opět mohl spatřit šedivého ještěra, který nyní vypadal téměř šílený strachy. „Země není tvým elementem,“ oznámil třesoucímu se drakovi Lotius. „Přistup nyní prosím k mistru Velotovi.“ Vůbec poprvé promluvil také bleděmodrý titán: „Nemusíš se bát, už jen chvíli a máš to za sebou,“ prohlásil dunivým hlasem připomínajícím vichřici zuřící za nejsilnější bouře. Šedý drak se zapotácel a byl donucen o krok ustoupit, když se do něj opřel náhlý prudký vítr. Vzrušení ještěři náhle jako jeden zalapali po dechu – jejich kolega uprostřed větrného víru totiž právě prudce mávl křídly a sveřepě se podíval na Velota. Kolem šediváka se znenadání objevil ohnivý štít, jenž svého strůjce zcela zakryl a chránil jej tak před kouzlem tyrkysového obra. „Výborně!“ zakřičel Lotius a dračí dav propukl v jásot. „Skvělá práce, chlapče! Gratuluji, tvým primárním živlem je oheň. Mohl bys nyní prosím prozradit svým přátelům, jak jsi to udělal?“ Draci se okamžitě utišili, aby slyšeli jeho reakci. Lehce zmatený, avšak viditelně potěšený drobný drak odpověděl roztřeseným hlasem: „Já... já ani nevím. Když jsem byl obklopen vodou, připadal jsem si úplně bezbranný – klidně jsem tam mohl zemřít a nic bych proti tomu nemohl udělat...“ Polkl. „Avšak v tom vzdušeném víru – neumím to vysvětlit, ale cítil jsem se všemocný. Jako by se ve mně něco probudilo, spatřil jsem oheň a pak už jen stačilo pomyslet na to, co chci udělat – a živel mě poslechl.“ Ozval se další bouřlivý aplaus. Šedivák se rozpačitě usmál a s Velotovým uznalým poplácáním po zádech se stáhl zpět mezi své kamarády. Dav po chvíli umlkl a atmosféra opět zhoustla. Všichni se podívali na druhou v pořadí, růžovou dračici, jež se před chvíli vyptávala na možné množství primárních elementů. Lotius ji vlídným hlasem pobídl: „Jsi na řadě.“