Týden v hlučném domě

TÝDEN V HLUČNÉM DOMĚ

MIROSLAV JANDOVSKÝ

Copyright© 2013 by Stanislav Plášil – nakladatelství VIKING Copyright© 1996 by Miroslav Jandovský Copyright© 2013 Cover by qelb Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu autora či nakladatele.

ISBN: 978-80-7482-004-5 (ePUB) ISBN: 978-80-7482-005-2 (MOBI) ISBN: 978-80-7482-006-9 (PDF na CD)

PONDĚLÍ 1 2 3 4 5 ÚTERÝ 1 2 STŘEDA 1 2 3 4 ČTVRTEK 1 2 3 4 5 PÁTEK 1 2 SOBOTA 1 2 Další knihy nakladatelství VIKING Edice CONAN: Edice Učte se anglicky s vtipem Edice Borgentown, město hrůzy Ostatní Slovo nakladatele k NEPLATÍCÍMU čtenáři

PONDĚLÍ

1 Slyšel jste někdo, že existuje osada Kándlův mlýn? Na podrobné mapě byste ji našli mezi Býčkovicemi a Třebušínem. Kde jsou Býčkovice a kde je Třebušín?

Zdá se, že nejste lhostejní k novým informacím. Pro nezasvěcené: oboje najdete pár kilometrů od Litoměřic. Jestli se však zeptáte, kde jsou Litoměřice, nevyhnete se mírné insultaci. Chápu ale, že o Býčkovicích může slyšet jenom ten, kdo žije v okolí a o samotě uvedeného jména neví ani býčkovický usedlík. Je to přece jenom pár chalup a mapy studuje málokdo.

Otázka, co to bylo za člověka, po němž takhle anonymně pojmenoval kdosi tenhle kout světa, zůstane nezodpovězena, i když její hlodavost může být značná.

Kdybyste se místních ptali po Achillovi Papírníkovi, to je ten Řek, kterého je na dálku slyšet, bez odpovědi byste neodešli.

Ještě se můžete zeptat, proč vedu řeč o osadě, která zřejmě není ničím významná. Proč? Protože je tam krásně. Pro Vergilia byl ráj v Arkádii, kde se patrně narodil. Takže pro člověka je krásně všude, kde je doma, nebo proto, že se tam dobře cítí. Taky proto, že tady nejste jen tak někde v Čechách, ale v malebném podhůří Českého středohoří.

Když se postavíte na silnici, po které chodili už naši dávní předchůdci, kteří netušili, že jsou někde ve světě nějací Slovani, a otočíte se k západu, místní horobraní zahajuje drobeček Lištín, vedle něj se k severu táhne Trojhora, napravo od ní se výrazně připomíná Panna, kde kdysi sídlila protižižkovská opozice. Za tím

vším se táhne pásmo, kterému tu říkají Babiny. Na severu pak ční Kalich, Žižkův hrad, o kterém bude ještě řeč. Pak se obraťte k východu a uvidíte špičku Sedla. Z téhle hory je vidět snad až do Prahy, protože na jihu je krajina otevřená do polabské roviny, kde je taky hezky, ale jinak. Když se rozhlédnete, pochopíte, že šel-li tudy praotec Čech, musel mít chození dost a řekl si, dál ani krok. Říp se mu v příhodnou chvíli postavil do cesty.

Navzájem se jistě shodneme v tom, že příroda je příroda, ale to, co je na ní vzrušující a nabádavé, je přece jenom člověk. Proto na naší osadě, jejíž význam podtrhly úřady tím, že u silnice rozmístily stožáry a v noci na nich rozsvítily lucerny, je významný už dotčený Achilles Papírník se ženou Boženou, manželé Svobodovi a konečně třetí dvojice, manželé Žáčkovi. Na podrobnosti dojde. Tyto tři rodiny se scházely, žily spolu a vedle sebe, protože na samotě je člověku lépe, když blízko sebe cítí dalšího člověka. Platí to i pro Čechy, kde můžeš na kteroukoliv stranu hodit kamenem a určitě se někomu trefíš do okna.

Zkušenost nám říká, že spokojenost lidí se stavem věcí je jen občasná. Tak řídce se vyskytuje, že mnozí v nespokojenosti vidí přednost, tvrdíce, že nespokojenost je matkou pokroku. Osadník Smetana tento poznatek potvrzuje téměř denně. Právě teď ho zastihujeme, jak s chválihodnou vytrvalostí kolem sebe šíří svou denní dávku pesimismu. „Kam se člověk podívá, všude je to samá tragédie, havárie a požáry, lumpárna a zlodějna. Nemůžete pustit televizi, aby vás v tomhle poznání neutvrzovala. Člověk je odsouzen ke zmaru.“ Jiří Smetana je už trochu omšelý čtyřicátník. Kdyby ho člověk jenom poslouchal a nevěděl, o koho jde, řekl by, že má před sebou životem zklamaného důchodce. Tento přístup ke světu může však mít obtížně postižitelné příčiny. Napadne vás, že může jít o neschopnost nahradit ho pozitivním programem. Což je ovšem to nejjednodušší, na co můžete přijít, protože to nedá žádnou práci a taky to vcelku není k ničemu. „Tahle vidina zmaru je objektivně nezbytná,“ komentoval sousedovu prognózu pan Žáček, major na penzi, též zahrádkář a příležitostný brigádník na česnekových plantážích souseda

Papírníka, člověka zkušeného. „Ani nevíte, doktore, že máte pravdu,“ dokončil svou úvahu a rozhlédl se očekávaje souhlas svých druhů.

Soused Papírník si však hlasitě odfrkl, což znamenalo, že s jeho řečí nesouhlasí a že to dá hned najevo: „Co je to za volovinu?

Jaká perspektiva zmaru? Co máte proti požárům? Ty byly vždycky, zvláště v létě, když neprší, a proto taky vždycky budou. A pak to, že tahle ufňukaná existence jednou umře, není žádná perspektiva zmaru, ale jistota. Nevidím žádný důvod, abychom nad tím už předem vzdychali, nebo se dokonce přeli.“ „Pane Papírník,“ chystal se ohradit major, „tady se přece nikdo nepře. Doktor jenom správně tvrdí, že Země jednou vyhasne a s ní všechen život, kterému se na ní dobře dařilo, dokud ovšem byla v provozu.“ Papírník rozpřáhl náruč, jako by chtěl sousedy obejmout: „Ale, ale, ale. Kdyby mi to stálo za námahu, tak bych vás dva chytil za slovo. Před chvílí si doktor stěžoval, jak je ten život k ničemu, samá tragédie a vy jste mu to, majore, schvaloval. A teď hned, že ten pozemskej život byl fajnovej, dokud byl.“ „No snad, já chtěl...“ koktal major a uvažoval, co mu to soused vlastně vyčítá. „To je jedno, co jste chtěl. Kdo to tady řek, že Země vyhasne?

Jestli něco někdy vyhasne, tak to bude Slunce, majore. Tak blbej zase nejsem. Kdy vyhasne? Za milión let? A kvůli tomu nemám jít ráno kopat brambory? Za milión let to bude lidem dávno jedno, protože se do tý doby buď vyhuběj, nebo se vyvinou v něco podstatně jinýho.“ Besedníci koukali, jak jejich druhovi na čele naběhly žíly.

Nešlo o nic neobvyklého, protože se rozčiloval pořád a jeho žíly na čele nevycházely ze cviku. Smetana teď zvedl oči k nebi, jako by od něj čekal podporu pro své, patrně neuvážené vyjádření. Nebe trčelo dál na svém místě, jenom vlaštovky se po něm proháněly.

Pak Smetana řekl: „Správně, Achille. Jenže příroda se nemůže dívat na to, čemu my velikášsky říkáme pokrok a bouří se proti nám. Tak si vymyslela všelijaké choroby, na které jsme krátcí. Ať se nám to líbí nebo ne, nestačíme na ni. Máme to proto jako druh

spočítané, pánové. Už dávno jsme měli jít do sebe a myslet na zadní kolečka.“ „Zadní kolečka,“ zauvažoval Žáček, kterého se dotklo, že ho soused opravil, snad proto, jak mu mnohokrát v minulosti zkušenost napověděla, se rozhodl přeběhnout na stranu protivníka: „Já myslím spíš na kolečka přední. Nějak se mi tam sjíždějí gumy, budou to buď tlumiče, nebo geometrie.“ Oldřiška Smetanová, manželka příležitostného truchloherce Smetany, se na pánskou společnost dívala z okna svého domu a uvažovala, má-li hostům donést kávu nebo minerálku. Už tam u plotu stáli dost dlouho, aby se hodilo je něčím pohostit. Papírník by nepohrdl pivem. Její muž pivo nepil, proto se hosté museli spokojit s kávou nebo minerálkou. Pivo kupovala jen pro sebe a chladila ho spolu s minerálkou v potoce. Teď pro láhev zašla k potoku. Tam se mírný proud čeřil o basu minerální vody, týdenní to příděl nápojů Smetanovy domácnosti. Potok zahradu obtáčel mírným obloukem a Smetana ho kdysi, v návalu přechodného pracovního nadšení, přinutil navštívit jeho pozemek tak, že v koutě vyvedl mírný meandr. Spád byl na tomto místě dost prudký a prokopat stružku nedalo moc práce. Proto měli vodu na zalévání, rozváděli ji na zahradě hadicemi. „Někdo má ženu, ani si ji nezaslouží,“ přivítal kávu Papírník.

Majorova kolečka byla zapomenuta, aniž jejich ztráta komukoliv způsobila škodu. „Léta se ho o tom snažím přesvědčit,“ řekla na to Oldřiška a poplácala Smetanu po rameni. „Když někdo něco má, jako by to neměl. Zvykne si, už ho to neláká, neprovokuje,“ přidal ze svých zásob zkušeností Žáček. „V tomto případě se ovšem mýlíte, sousede. Co se zmíněného provokování týče, je má žena neobyčejně vytrvalá a v účinnosti téhož nad mistry.“ „Vidím, pane doktore, že slovům dáváte takový význam, jaký se vám právě hodí. Ne, že by to bylo něco neobvyklého. Svou řečí vyhlašujeme a podporujeme své nároky.“ Major se tady překonával, káva byla dobrá a on se chtěl trochu zavděčit. „Já jsem chtěl říct, že podněty, které od manželky ke mně přicházejí, jsou razantní, často

zvukově výrazné, až ohlušující, ale nevalné působivosti. Dodávám hned, že mluvím za sebe a za svou manželskou zkušenost. Není možné číst pořád dokola jednu knížku a říkat si, copak asi přinese příští kapitola? Jaká to překvapení na mne nalíčil pan autor?“ Paní Oldřiška moudře mlčela. Na zahradní stolek, který Smetana zapomněl minulý večer uklidit, položila šálky a sklenice a dodala, že večeře bude za pár minut. Poznámka sice mířila k jejímu muži, hosté ji měli vzít na vědomí a vzpomenout si, že i u nich doma chystá někdo večeři. Pár minut byla v tomto prostředí časová jednotka velice neurčitá. Pak obdarovala hosty úsměvem přizpůsobeným jejich nezávaznému tlachání, které předpokládala, a vrátila se do domu.

Papírník sledoval její krok, postavu rýsující se pod těsně přiléhavými kalhotami a vzdychl: „Lidi jsou divný, lidi. Něco mají a chtěli by něco jinýho. Je to tak a je to svatá pravda. Čeho jsi ty doktor, doktore?“ „Filozofie,“ odpověděl Smetana, když dopil. „Tos nevěděl?“ „Filozofie. K čemu je dobrý bejt doktor filozofie? Kdybys byl doktor práv, měl bys tu na zahradě bazén a na domě novou fasádu.“ „I filozofové jsou užiteční, sousede,“ odpověděl za osloveného Žáček. „Můžou bejt i užiteční,“ rozhodl se Papírník vzít poučení na vědomí, „jenom nevím k čemu. Rádio poslouchám málokdy, ale tuhle jsem něco dělal v kuchyni, tak jsem ho pustil, aby tam byl trochu hluk. Poslouchám a nestačím se divit. Jeden filozof, náhodou jsem si ho zapamatoval, protože to byl jeden můj skorokrajan, nějakej Platon. Říká vám to něco?“ Smetana přikývl, Žáček mlčel, čekal, co bude. „Ten člověk vymyslel takovou věc, že jsem musel uvažovat, jestli byl střízlivej, když to mohl říct. Možná, že to ani nemyslel vážně, ale v rádiu to říkali, tak snad na tom něco bylo.“ Udělal pauzu, jako že přemýšlí o tom, co řekl a pak rychle dodal: „Normálně tam přece říkají samý voloviny.“ Oba spolustolovníci trpělivě čekali, co bude. Věděli, že Papírníkovi předci přišli po válce do Čech odněkud z východu, snad

z Řecka a lidová zvěst situovala jejich rod někam na úpatí Olympu, kde měli, podle Papírníkových kritiků, pást kozy. Řeči se vedou, teď kumpáni čekali na jejich pokračování. „Říkejte tomu, co chcete, já netvrdím, že to ten Platon myslel vážně, ale prej řek, že lidi kdysi dávno žili nějak zdvojený. Muž a ženská dohromady. Já si to představuju, že to byli lidi se dvěma hlavama. Čtyři ruce a čtyři nohy. Hrozná představa. Tihle předlidi nějak naštvali svýho boha a ten je rozpůlil. Za trest, rozumíte? Od tý doby každá ta půlka běhá po světě a hledá tu druhou půlku.“ Papírník se odmlčel a s naběhlou žílou na čele hleděl na své sousedy, jestli se nesmějí. Smetana si čistil brýle a neříkal nic, ačkoliv byl jediný, kdo mohl podat vysvětlení.

Papírník cítil povinnost svoji úvahu dokončit: „Když jsem o tom pak uvažoval, musel jsem říct, že to zase tak úplná pitomost nebyla. Když už pro nic jinýho, tak proto, že se na to dodnes nezapomnělo. Něco na tom tedy bylo. Jde jenom, jak se to správně řekne?“ „O alegorii?“ napověděl Smetana. „Jo. Jako alegorie to může bejt správný. Hlavní problém je, že je na světě moc hledačů tý svý druhý půlky. Vemte v úvahu, kolik je na světě mužskejch, který chodí od ženský k ženský a ptají se, jsi to ty, nebo to nejsi ty, která ke mně patříš? Nikdo nemůže hned napoprvé tu správnou půlku najít a pak se trápí třeba celej život.

Nikde není řečeno, že ta jeho druhá půlka nežila třeba za třicetiletý války, a tak hledá marně a musí vzít za vděk tím, co právě je.

Smutný, co?“ Oba sousedé měli na jazyku nejednu štiplavou poznámku, ale zdrželi se. Měli Achilla rádi, i když věděli, že v jeho žilách proudí horká krev a její horké proudění ho často přivádělo do horkých situací. „Teď jste na něco přišel, co vám bude vrtat hlavou. Nabízí se ovšem otázka, jestli tohle hledání platí jenom pro mužské. Jsou ženské z tohoto hledání vyloučeny? Co říkáte, filozofe?“ Jako filozof prokázal Smetana svou kvalifikaci. Pokrčil rameny a mlčel. „Nic neříká, nemůže se zmejlit,“ smál se Papírník. „Ať je to

tak, nebo jinak, fakt je, že na to někdo někdy přijde, jak to bylo.

Všechno se za čas prolákne.“ Pak dodal nelogicky: „Cizí hrušky chutnají nejlíp. Proto taky svoji starou na noc zamykám na klíč.

Krajem se toulají všelijaký pobudové a Božena z nich má strach.“ „Ještě dobře, žes to upřesnil. Jinak bych musel mít obavu, že mne podezíráš z přílišného hledání té druhé polovičky,“ smál se Smetana.

Nad trojicí se rozklenula mírná pohoda rušená jenom nahodile se vyskytujícími myšlenkami. Slunce se v tom dni z poloviny července sklánělo ke konci své denní pouti, vzduch se mírně čeřil za působení západního větru, doktor Seifert z meteorologického ústavu mu určil rychlost čtyř až pěti metrů za vteřinu, čemuž nikdo ze sousedů nepřikládal význam, ale mírné jeho vanutí brali s libostí na vědomí. Zvlášť, když trs fialových floxů za jejich zády se činil, jak uměl, aby na sebe upozornil. Vzdálená obec Býčkovice, stejně jako jejich osada, kde jim bylo souzeno žít a do jisté míry i pracovat, zemdlena denním žárem a polní prací se chystala usednout k večeři. „Ta třešeň se ti letos příšerně rozrostla a jak koukám, višně sahají až na zem. To jsem neviděl, taková úroda. Letošní jaro nám hnulo se zahradama.“ Papírník uvažoval, zda se nemá nabídnout, že Smetanovi na podzim prořeže stromy, ale pak uznal, že na prořezávání a na podobné sliby je dost času. Prořezávat je nejlepší na konci zimy, opravil se v duchu.

2 Se svým jménem měl Achilles Papírník problémy už jako kluk.

Jeho matka přišla po válce do Čech se skupinou politických emigrantů a pokládala za svou vlasteneckou povinnost pokřtít svého prvorozeného syna tak, aby jí po zbytek života připomínal opuštěnou vlast. Otec Papírník, který v případě Achilla podlehl, což každý průměrný otec pochopí, se vzbouřil, když se jim narodila dcera. „To myslíš vážně? Pénelopé Papírníková? Každý by si z ní dělal jenom legraci a určitě by se nevdala. Představ si ji s nějakým českým příjmením, mnohá jsou silně legrační. Nemáš rozum. Ber v úvahu zdejší poměry. Sama se jmenuješ Marie a to odpovídá, že tam u vás měl někdo rozum. Tak to předstírej i ty.“ Matka Papírníková tady žádný problém neviděla, což lze přisoudit tomu, že v Čechách ještě nebyla doma. Naše křestní listy tenkrát ještě nezachvátila kosmopolitní vlna.

Achillovi spolužáci byla ovšem dítka rozverná, která nejsou hodna poučení o velké řecké historii. I mytologie jim byla šuma fuk.

Pošklebovali se, když jim Achilles vypravoval o bojích pod hradbami Tróje, a smáli se předkládaným důkazům o příbuzenském vztahu bájných hrdinů k jejich spolužákovi. Nezískala je ani rána do nosu vedená spravedlivým úsilím o přesvědčivou argumentaci. Achillovu útlou duši tak zraňovaly výkřiky typu Achille, úchyle! Měly vliv na to, že se později s těmito bývalými spolužáky odmítal scházet v býčkovické hospodě, protože zkušenosti z dětství mají snahu zasahovat hlubší vrstvy našeho vědomí, aniž víme přesně proč.

Zkrátka, Achilles Papírník chodil do hospod jinam, tedy dál od svého teritoria, a proto zřídka. Což mělo vliv na pozdější uspořádání Achillova společenského života. Mezi lidmi se šířilo tvrzení, které podporovali zlí jazykové máváním ruky s pohrdavým dodatkem, že se drží Božky za podolek.

Papírník starší neměl jižanskou náturu. K nezvyklému synovu jménu říkal, že chtěl Václava. „Máma, že musíš bejt po nějakým

hrdinovi. Tak jsi zkrátka hrdina a buď na to hrdej.“ Někdy se dal Papírník starší zlákat a pak pokračoval ve výkladu: „Já jsem nechtěl žádnýho hrdinu.“ „Copak nebyl svatý Václav hrdina?“ odporovala obvykle matka. „Kdyby byl hrdina, nenechal by se zamordovat a nebyl by svatej. Já jsem nechtěl Václava kvůli nějakýmu svatýmu patronovi, ale proto, že můj dědek byl Václav, táta byl Václav a já taky.

V Čechách je Václav pojem. Václav se slavně slaví a pro Čecha něco znamená. A vy máte holku.“ Chtěl tím naznačit něco, pro co neměl slova. Jednou zašel omylem do školy na třídní schůzku a na lavici přečetl sdělení, že Achill je debil.

Matka svůj původ nemohla zapřít. Vlasy jí zůstaly černé, tvář však už měla scvrklou jako tvář stařenky. Její české vrstevnice měly sice vlasy bílé, tváře však pořád více méně hladké, tedy méně než více, abychom byli přesní. Že chůze ztrácí na pružnosti? Kdo se tomu diví? „Je to hrůza, pane doktore, co s námi ta příroda dělá,“ stěžovala si Smetanovi, když teď seděli u Achillova stolu a jedli závin z letních jablek. „Koukněte se na mne a na mého muže.

Vidíte tu nespravedlnost?“ Nedbala přitom, že její muž s tou řečí zjevně nesouhlasí.

Jezdili sem k synovi vlastně proto, aby se jeho otec mohl přesvědčit, jak se synovi daří, a ujistit se v názoru, že bídně. Kdyby se nezabydlel v česneku, třel by bídu s nouzí. „Já to nepochopím. Do smrti si nedá pokoj a do smrti nebude pořádně bydlet. Staví, bourá, staví, bourá. Pořád dokola.“ Jeho kritické výhrady k Achillovu stavitelskému jednání bral jeho syn jako otcovskou nezbytnost a nic si z nich nedělal. „Příroda za nic nemůže, milá paní,“ řekl doktor a nedbal kritických výtek směřujících na sousedovu hlavu. „Příroda řeší jiné problémy.“ „Třesky plesky,“ zapojil se Papírník starší do debaty. „Jaké, prosím vás?“ Papírníková odmítla poslouchat názory svého muže.

Smetana nabral dech, debata mířila k podstatným problémům přírodního života. „Podle zákonitostí přírody, které tady panují, ať se nám to líbí nebo ne, je tu žena k tomu, aby se udržel druh.“ „Druh?“ Význam toho slovo chápala Papírníková jinak, než mu v tu chvíli rozuměl Smetana. „Ano. Ženě je přírodou dáno rodit, rodit a rodit dokud stačí.

Jedině tak se zachová lidský rod, živočišný druh. Jak přestane rodit, už na ní přírodě nezáleží. Ve světě přírody dohrála svoji úlohu.

Nejvýš může hlídat vnoučata, dřív topila pod kotlem.“ Matka Papírníková uvažovala o tom, co právě slyšela. Měla pět dětí a z nich se Achilles blížil k padesátce. Nenapadlo ji zeptat se, proč má Smetana jen jednu dceru, když tady kolem příroda řádí jako zjednaná, jen aby to s lidským druhem všechno stihla. „A co vy, chlapi, vy nemáte konec?“ vyhrkla posléze výsledek svého uvažování. „U mužů to je jinak, milá paní. My konec prakticky nemáme.

Konfucius měl tatíčka, který ho prý zplodil v osmdesáti s matičkou, které bylo osmnáct. Nevím, jestli je to pravda, ale v některých zemích jsou dědové tohoto věku velmi činorodí.“ V tu chvíli se tatík Papírník zvedl a odešel s vysvětlením, že se jde podívat do kůlny, kde měly probíhat nějaké Achillovy stavební práce. Paní Papírníková si jeho odchodu ani nevšimla. Nevěděla, kdo byl Konfucius, usoudila, že jeho otec musel být nějaký zvrhlík, a proto neměl být doktorem připomínán; měl si dát pokoj, nahřívat si u kamen kolena a nesahat na mladou holku.

Smetana viděl, že jeho řeč vyvolává rozpaky, měl proto od tématu taktně odejít k něčemu přijatelnějšímu, co nevyvolává ruměnec na tváři staré paní. Něco ho však nutilo pokračovat. „Radost z plození nemůžete mužům upřít.“ Vykulila oči. Copak jsem něco takového muži upírala? Stud ji však zbavil řeči. „Muži za nic nemohou. Je jim vnucena přírodou. Přitom tuhle radost plánuje příroda jenom jako podmínku plození. Proto taky zmíněný pán, myslím Konfuciova otce, udělal dobře, že hlas přírody poslechl a zplodil budoucího filozofa. Za to, že šlo o filozofa, samozřejmě nemohl, na budoucím filozofování svého potomka

neměl žádnou zásluhu. Příroda nepočítá s tím, co dneska lidé od tohoto jednání čekají, rozumíte?“ nerozuměla, ale to bylo Smetanovi jedno. „Nám jde většinou o svévolně rozvíjenou činnost, která se leckomu stává ozdobou života. Kořením života. Plození je dnes většinou záležitost nechtěná, a proto odmítaná.“ Tady se matka Papírníková konečně zmohla na obranu.

Nebyla to obrana účinná, ale taková, která mohla mít jistý výchovný vliv: „Fuj, že vám není hanba, doktore. Takhle mluvíte o takových věcech, za dveřmi poslouchá to dítě a směje se. Slyšíte ji? Vylez a neposlouchej, když se dospělí baví.“ Křikla a zpoza dveří vyšla červenající se vnučka. „Však ona dobře ví, o co jde. Ve škole mají nějakou sexuální výchovu a tady na dvoře taky vidí leccos, z čeho si může vzít příklad,“ řekla Božena, která až dosud mlčela a přebírala hrách.

Chtěla ho namočit a druhý den udělat uzené s hrachovou kaší.

Vepřové v mrazáku neubývalo, ačkoliv se blížila doba, kdy budou muset zabít dalšího vepře. „Jen aby nezačala s praktickým cvičením,“ zahrozila na dceru, která poslušně mizela za dveřmi.

To bylo v neděli, tedy včera. Večer odvezl Achilles rodiče na nádraží a v pondělí v tutéž dobu postával se sousedy na Smetanově zahradě. Neděle však neměla vliv na to, co se dělo v pondělí, na události, které se teprve chystaly spadnout.

3 Večeře v provedení Oldřišky Smetanové v sobě obvykle nemají nic neobvyklého, tím méně romantického. Chtít také na všední večeři znamení výlučnosti je ve středostavovských českých poměrech luxus. Jiří Smetana, který v mládí psal básně a občas jevil sklon k neobvyklému chování, byl ve své žádostivosti pravidelně zklamáván. Představy spojené s nadměrným očekáváním si však nechával pro sebe a jedl ukázněně to, co bylo. Byly ovšem doby, kdy se hlásil o slovo a nad talířem zelňačky volával: „Už zase?“ nebo naléhal na svou choť pátravou otázkou, zda neměli topinky k večeři už v úterý.

Když se teď ozvalo volání, že by bylo dobře jít k prostřenému stolu, hosté vstali a ubírali se k vrátkům. „Večeře,“ řekl Smetrana posmutněle, „patří mezi nezbytné úkony, které musí člověk vytrpět.“ „Ale jdi, doktore,“ Papírník vrtěl pochybovačně hlavou, „proč vytrpět? Pro mne je večeře důležitej mezník v celodenním klopotu.

Půl dne se na ni těším.“ „To tě, kamaráde, nijak nectí. Místo abys pozvedl mysl a dal si před spaním trochu kultury, těšíš se na žvanec. Víš, co na dané téma říkají staří čínští myslitelé?“ „Co říkají nějací myslitelé, je mi srdečně jedno. Já si dneska dám k večeři půlku krůty. Chápeš to? Už víš, kde je příčina mé dobré nálady a shovívavého zaujetí pro protivenství tohoto světa?“ „Říkáš půlku krůty?“ zavrtěl Smetana pochybovačně hlavou. „Zbyla od oběda. Měl být hrách, došlo na krůtu. Hrách neuteče. No, kecám, půlka jí nebude, ale bude to pořádná chlapácká porce.“ Sahal na kliku a přitom se obrátil k oběma sousedům, kteří stáli a čekali, co dopoví. „Našel jsem ji zapomenutou v mrazáku, byla už celá šedivá, ta krůta. Proto ji musím dorazit, udělám to s radostí a můžu vám říct, že ji nebudu šetřit. Krůta dopadne jak Němci u Stalingradu.“

Zavřel vrátka a vydal se za Žáčkem, jehož záda vyjadřovala lhostejnost k uplatňovanému tématu, protože ho doma čekal chleba se sýrem, tedy nic, co by stálo za řeč. „Mluvit dneska o tom, jak Němci dopadli u Stalingradu, se s ohledem na evropské poměry asi nehodí,“ řekl ještě Smetana, Papírník ho však už neslyšel. Taky to řekl potichu, spíš jen tak pro sebe, veden náhlou potřebou vyjádřit se k širším společenským souvislostem. „Dneska není zelnice?“ podivil se Smetana, když na talíř dostal křupavou topinku se dvěma smaženými vejci. „Jestli chceš, udělám ti ji zítra.“ „Nechci. Jen jsem se divil, protože jsem se zmýlil. Čekal jsem ji právě dneska.“ Krájel a opatrně vkládal do úst. O koleno se mu opíral pes Máša s důvěrou, že si ho všimne. „Zavolej si toho psa, ať se pořád nevnucuje,“ řekl Smetana.

Na téma zelnice už nedošlo. „Máša je společenský tvor, který má právo mít účast na tom, co my děláme,“ řekla Oldřiška přísně. „Nemusí mi proto koukat do… do huby, když jím,“ řekl její muž a hleděl upřeně do talíře, protože věděl, že pohled jeho ženy vyjadřuje silný nesouhlas s jeho výrokem. Ta posléze oslovila černého špice a něco mu hodila do misky. „Chceš k tomu pivo?“ zeptala se, když tvář jejího muže neopouštěl melancholický výraz. „Minerálku,“ odtušil plnými ústy. „Já si dám pivo,“ řekla a hledala otvírák. „Mám neurčitý dojem, že vejce také nejsou dvakrát zdravá,“ řekl, když je měl v sobě. Nohou pod stolem odstrčil psa, dávaje pozor, aby to Oldřiška nezahlédla. „Prosím tě, co je dneska zdravé? Jez, co ti chutná, a ono to určitě zdravé bude.“ Tento výrok odpovídal jejímu pojetí života. Vše, co uznáš jako dobré, příhodné, žádoucí, to všechno ti nemůže být ke škodě.

Smetana o tom uvažoval a zdržel se případných hodnocení, která se tady nabízela. Patřil mezi ty šťastné manžely, kteří si nepřipouštěli, že by právě jejich žena mohla mít podstatnější chyby. Je dost možné,

že ho toto zaujetí časem opustí, zatím ho plně ovládalo. Pokud však šlo o jídlo a o jeho vliv na chod jeho organismu, uznával její názory tak z deseti procent. Protože však šlo o záležitost zanedbatelného významu, už se o věci nešířil. Konečně byl věren zásadě, že vyvolávat spory po večeři je škodlivé. „Dala by sis k večeři pečenou krůtu?“ „Pečenou krůtu?“ zvolala zděšeně. „Pečenou krůtu k večeři ani za nic. V tomhle vedru pečenou krůtu. Co tě to napadlo? Zítra nechám sednout litr mléka a večer ti udělám šťouchané brambory s cibulkou. Jestli je ovšem na Boženě vyžebrám. Na trhu je pořád kilo za deset korun.“ Smetana o tom chvíli uvažoval, pak se zmohl na otázku: „Nemyslíš, že bychom měli s tím žebráním u sousedova prahu přestat?“ Dívala se na něj překvapeně. Žebrat u sousedova prahu. Jak to krásně řekl, jak to nehezky zaznělo nad talířem, na kterém ještě před chvílí byla pečená topinka. Z jejího vědomí začaly vystupovat pozoruhodné představy. Žebrám u sousedova prahu. „Vidím, že tě humor neopustil. Častěji ti budu muset dělat topinky. Příště ti přidám jedno vejce.“ „Člověku je dáno být protivný na různý způsob. Tys tomu psovi nedala večer žrát?“ „Mášenko, pojď ke mně. Co máš na tom protivném člověku, že se k němu tulíš, a on si to vůbec nezaslouží?“ Pes svou paní poslechl, přeběhl k ní a položil si hlavu na její koleno. Něžně ji hladila. „S brambory je jenom potíž,“ snažil se Smetana přerušit idylu psího konejšení přechodem na racionální notu. Už několikrát je totiž napadlo, že by měli nechat zorat loučku na spodní části zahrady a nasázet tam brambory. Co s kusem půdy, který poskytuje mylnou iluzi, že mají u domu kousek parčíku? Tráva se musí kosit a jsou potíže s její likvidací. Když za synem přijedou kamarádi, postaví si tam stany, nebo zde honí míč. Teď je kluk v Berouně u tety a brambory by se hodily.

Příčina těchto úvah byla patrně v tom, že si Smetana tvrdou kůrkou odřel patro a postižené místo melancholicky ohledával

jazykem. To mu ubralo zbytek optimismu a v myšlence přeskočil k závistivé úvaze, jak se někdo má, když mu právě teď v ústech doznívá chuť pečené krůty. Samozřejmě, že nezdravé. On, doktor filozofie, zapíjí pečený chleba minerálkou. Papírník, zdatný drobný pěstitel česneku, by něco takového samozřejmě nepil. Co však můžete chtít na odborném pracovníkovo okresního muzea? Když jednou projevil soused takovou míru společenské netaktnosti, že se ho zeptal, kolik v muzeu bere, dělal Smetana, že neslyšel a on se pak tiše chechtal. Neví, co se sluší. Neví, že slušný člověk se nikdy neptá na stav vašeho bankovního konta, kterou politickou stranu jste volil a zda máte milenku. Tyto tři informace by měly být slušnému člověku odepřeny. Jenže slušnost je taky pomíjivá a proměnlivá hodnota. To bylo Smetanovi jasné.

Oldřiška Smetanová byla učitelka a jezdila do školy do nedalekých Ploskovic. Díky Daliborovi a po něm Bedřichu Smetanovi vstoupily Ploskovice do naší národní kultury, ale mimo to sousedily s Býčkovicemi a ty tři kilometry zmáhala Oldřiška na kole.

Auto Smetana měl, ale jezdil s ním málokdy. „Motor se sotva zahřeje, spotřeba roste a já zbytečně vyhazuji peníze.“ Dvacet korun za litr benzinu byl důkaz státního okrádání občanů. A to netušil, jaké časy mohou ještě nastat. I Papírník, kterého dvacet korun za litr nemohl vyvést z klidu, byl toho názoru, že jde o zjevnou zlodějnu. „Nejdřív rozkradou, co se dá, státní podniky rozdají kamarádům, a když nemají peníze na platy doktorů a učitelů, dojde na daňové poplatníky a na řidiče. Daň za litr dělá nejmíň deset korun,“ křičel a žíla na čele se činila.

Nad talířem mastným od topinek vás nemohou napadnout žádné pozoruhodné myšlenky. To bylo Smetanovi jasné, a proto se chystal ukončit siestu obligátním výrokem, že to je život a při té příležitosti odnést talíř do dřezu. „Co to bylo?“ Byla to dutá rána, ozvala se z venku ze silnice. Někdy ji už slyšeli a tenkrát po ní následovalo mírné vzrušení. „Zas je na hrušce!“ vykřikla Oldřiška a vyskočila od stolu.

Byla odborník na milosrdné skutky.