Větrné mlýny
Pavel Kohout Nápady svaté Kláry Retro Pavla Kohouta 9
Pavel Kohout Nápady svaté Kláry
9
Kniha vyšla díky finanční podpoře Arca Capital Bohemia, a. s. Vydavatelé děkují za podporu předsedovi představenstva Arca Capital Ing. Pavlovi Krúpovi a za pomoc děkují Mgr. Radkovi Augustinovi. © Pavel Kohout, 2014 Image © Ondřej Kohout, 2014 © Větrné mlýny, 2014 ISBN 978-80-7443-105-0 (papírová kniha) ISBN 978-80-7443-164-7 (eBook)
Tento svazek edice Retro Nápady svaté Kláry — spojením scénáře a románu dílo nás obou — připisujeme našim „pravým rukám“, které nám léta umožňují cele se věnovat psaní, a to v pořadí, v jakém se nás ujaly: Františku Brožovi, strážci veškeré techniky Stanislavě Kmochové, strážkyni pražského domova Aleně Studenovské, strážkyni listinného archivu Daně Zachové, strážkyni sázavského domova Jaroslavu Janovskému, strážci fotoarchivu S vřelým díkem Jelena Mašínová a Pavel Kohout 2014
Obsah I 9 II 16 III 26 IV 39 V 55 VI 70 VII 100 VIII 134 IX 158 X 180 XI 200 XII 233 XIII 261 XIV 281 Nápady mladé Jeleny 306
I
Rozdíl mezi příběhy, které se staly a nestaly. — Držení fantazie i paměti zakázáno! — Je lepší polopravda, nebo pololež? — Počátek laviny: s Pytágorem přichází šerif. — Co by se asi stalo, kdyby třída sborově vykřikla „Sednout!“? — Toto jsou výborné… — Historický úspěch, nebo světový podvod? — Štěstí, že zákon nepřipouští na školách mučení. Jak vyprávět příběh, který se nikdy nestal? K tomu účelu stvořila příroda bytosti, které obdařila papírem a fantazií: spisovatele. S pomocí fantazie a papíru jsou schopni vylíčit libovolný příběh, který se nikdy nestal, tak poutavě, že zní často přesvědčivěji než příběhy, které se skutečně staly. Ale jak tedy vyprávět příběh, který se skutečně stal? Pro ten účel zplodila příroda tvory, které vybavila papírem a pamětí: kronikáře. S pomocí paměti a papíru jsou s to podat příběh, který se stal, tak podrobně, že zní občas téměř stejně přesvědčivě jako příběhy, které se nestaly. Avšak co s příběhem, který se stal, přestože se nikdy stát neměl? 9
Za tím účelem porodila příroda exempláře, které vyzbrojila mocí: cenzory. S pomocí moci mohou zakázat každý příběh, ten, který se stal, i ten, který se nestal: ten jako výplod bujné fantazie, onen jako výtvor lživé paměti. Běda fantazii, kterou přistřihuje paměť. Běda paměti, kterou přikrášluje fantazie. Ale třikrát běda dobré paměti i čilé fantazii, když je obě skřípne moc. Jsou doby, kdy držení fantazie i paměti je neméně trestné než držení zbraní. Co v podobných dobách s příběhem, o který se sváří spisovatel, kronikář i cenzor, tak pravdivým, jako by se byl ani nestal, tak dráždivým, protože se skutečně stal, a tak nebezpečným, protože se v zájmu moci stát nesměl? Odlehčit fantazií, která jej připraví o zub i dráp? Zatížit pamětí, která se znovu dotkne ješitné moci? Anebo jej raději nevyprávět vůbec? A což takto: malinko přimhouřit víčka paměti i maličko povolit uzdu fantazie, jen tak, aby nezačalo hryzat autorské svědomí a přestali hryzat vlci moci — a báječný příběh zůstal celý? Bude snad z pravdy lež, stane-li se z Karly Klára? Budiž pravdě přáno, aby nezažila nikdy větší újmu než přesmyk tří hlásek! Ubude jí snad, zbyde-li z názvu města pouze písmeno S.? Lepší polopravda nežli pololež! A tak, milá malá Kláro z města S., vstaň a choď, dítě otce-snu a matky-skutečnosti; pokud tě někdo pozná, ničím to nedokáže. 10
Na konci tohoto příběhu bude ohlášena zkáza města. Ale i nejničivější lavina začíná neznatelným pohybem směšného krystalku ledu. Náčelník Tikal, který se kryt Brožem už po zvonění bleskurychle vydal na prázdnou chodbu, aby osobně šperhákem uzamkl dívčí záchod, vytřeštil oči, vyrazil jako zajíc a vpadl do třídy s výkřikem — Bacha! S Pytágorem jde šerif!! Kam až sahala paměť základní devítileté školy v S., stalo se něco podobného jen jedinkrát: když před lety dostala skoro celá devítka z kompozice kuli a týž profesor matematiky, už tehdy ostříhaný na ježka, přivedl téhož ředitele ústavu, už tehdy holohlavého, aby jeho varování mělo váhu. Všech dvaačtyřicet dívek a chlapců osmé á třídy sedělo v okamžení na místech, zavládlo ticho, nečekané a rozčilující, jako když v televizi vypadne zvuk. Místnost překřižovalo jednačtyřicet pohledů, napjatých jak lana. Protkly se v třetí lavici u okna, kde seděla útlá dívka s dlouhými vlasy v barvě kaštanu a s lehounce šikmýma očima tvaru i barvy neloupaných mandlí. Avšak jakou váhu má dívčí krása, je-li nám čtrnáct a naše mužné srdce trne příkořím? No počkej! pomyslel si Tikal za všecky, ty to schytáš! No tenhle fór si teda odpykáš! Rozhodl se, že jí hned po zazvonění provede Žhavý betlém, při němž obsah brašny nevysypán do uličky mezi lavicemi, ale z okna třídy, do kopřiv. 11
Dveře. Hlavy se naráz otočily a dvaačtyřicet mladých těl se vymrštilo k pozdravu. Malý tlustý ředitel Plavec a vysoký hubený profesor Brunát vpochodovali do třídy jako dvojice z němých filmů. Ale kterak umírat smíchy, jsou-li přinášeny naše kompozice? Matematikář došel až pod katedru. Ředitel zůstal u dveří, ale vystoupil na stupínek. Výškový rozdíl mezi nimi se zmenšil jen nepatrně. Třída pátrala, který z nich dá pokyn k usednutí. Nedal jej kupodivu žádný. Oba mlčky pozorovali třídu. Tikal měl neodbytný pocit, že na povel čekají naopak oni. Představoval si, co by se stalo, kdyby třída sborově vykřikla Sednout! Propukli by v smích? Nebo by běželi na policii? Anebo by leknutím uposlechli? Ale třída stála, němá a přimrazená, jak zplihlí tygři pod bičem krotitelů. A ředitel se vzápětí obrátil k matematikáři. — Prosím, pane kolego! Zůstali stát všichni, a to bylo ještě strašidelnější. Profesor Brunát vystoupil na pódium; byl o další hlavu vyšší a zvedl balík kompozic jednou rukou, zatímco druhou na ně ukazoval. Tikal měl utkvělý pocit, že je po nich hodí. Představoval si, jak modré sešity kosí jako rakety bezbranné žactvo, zatímco profesor se šíleně směje. Co pak? Vyskákat okny do kopřiv, anebo vrhnout se na něho a zneškodnit ho? Smí se žák prát s pedagogem, byť zbaveným smyslů? 12
Ale matematikář promluvil hlasem, kterým lomcovalo slavnostní vzrušení. — Chlapci a děvčata… stala se mimořádná věc… Poprvé v dějinách naší školy, ano, možná dokonce poprvé v dějinách školství dopadla písemná práce z matematiky takto. Toto — zatřepal balíkem, který reagoval jako živočich, vyceniv v úsměvu chrup bílých stránek, — jsou výborné! Ozval se jedinečný zvuk. Třída hekla úžasem. — V žádné z dvaačtyřiceti prací není v žádném z pěti příkladů ani jediná chyba. Všechny — rozčilením mu selhal hlas, musel polknout a nadechnout se, aby mohl pokračovat, — jsou správné. Dalo by se říci, že jsou všechny stejně správné! Prosím, soudruhu řediteli… Prkenně se uklonil, položil hromadu sešitů na katedru a sestoupil z pódia. Ředitel pokročil před tabuli. Byl tak soustředěn na své sdělení, že se rovněž, nevěda o tom, uklonil. — Chlapci a děvčata, měl bych vám tedy jménem celého sboru blahopřát a ohlásit tak skvělý výsledek ministerstvu školství. Ano, měl bych jej možná oznámit i vašim rodičům a veřejnosti, uspořádat v aule školní slavnost, při níž bych vás dal za vzor všem roční‑ kům! Ozval se jiný zvuk. Třída se nadšením rozšuměla. — Ale dřív si musíme položit jednu otázku! 13
Jeho hlas se proměnil k nepoznání. On i profesor matematiky měli náhle ledové oči detektivů. — Nebyl zde — jeho ukazovák se chvěl nad balíkem kompozic jako nad časovanou bombou, — spáchán neuvěřitelně drzý, přímo světový podvod?? Ve třídě zavládlo ticho hrobu, do něhož ve všech myslích tikal pekelný stroj. — Chlapci a děvčata! Chci vám dát příležitost, aby se viník přiznal dobrovolně. V tom případě jsme s kolegou Brunátem ochotni považovat vše za hloupý žert, klukovinu, která zůstane mezi námi. No? Takovou nabídku přece neodmítnete, nemám pravdu? Tikal se mrknutím přesvědčil, jak vypadá situace ve třetí lavici u okna. Mandlovo-kaštanová dívka hleděla na ředitele s klidným zájmem. Zato její baculatá sousedka jevila krajní nepokoj; brada se jí chvěla, jako by jen stěží zadržovala pláč. Násilně laskavý úsměv na tváři nejvyššího pedagoga školy naráz zhasl. Pěstí udeřil do stohu sešitů a jeho hlas se rozštěkal jak kolt; stvrzoval správnost ředitelovy přezdívky. — Tak dobře! Tak to zkusíme jinak! Soudruhu Brunáte, zavolejte školníka! Jeden po druhém ke mně!! Tikal si představil vlhké sklepení, začouzené plamenem pochodní. Na šikmém žebři je upoután jinoch v cárech: Tikal. Ředitel mu klade otázky, školník utahuje rumpál a matematikář mu pálí bok. 14
Tikal pocítil hlubokou úlevu, že žije ve století, kdy je mučení na školách středního stupně zákonem zakázáno.
15
II
Podle čeho se pozná slušný občan. — Udávání jako školní předmět. — Čtyřicet výslechů a… — Pomáhá bujná fantazie v počtech? — Dcera policisty musí být ostatním vzorem. — … a jedna zrada! — Je možné, že mandlové oči dovedou otrle lhát? — Nejen podvod, ale i vloupání! — Každý má jiné nápady. Jsou země, jejichž vlády tvrdí, že každý slušný občan musí být alespoň jednou za život v kriminále. Toto tvrzení je oprávněné, jestliže počet občanů, kteří v kriminále nebyli, nestačí ani k vytvoření vlády, v níž proto musí zasedat i kriminálníci. Rozhodně však platí téměř ve všech zemích, že každý slušný občan je nejméně jednou za život vyšetřován, i na to připravuje budoucí občany škola. Lze říci, že praktickým cvičením v tomto oboru věnuje mnohem více času než třeba poučení o prevenci početí. V hodinách vyšetřování, ať už k nim dává podnět ztráta třídní knihy nebo kouř na chlapeckém záchodku, se vyučuje i zkouší vše, s čím se žák setká a co se od něho bude vyžadovat v praktickém životě: obratné vytáčení 16
i urputné zapírání, otcovská domluva, ústící v existenční nátlak, udávání jako polehčující okolnost i přiznání jako jediný důkaz viny. Vyšetřování historického úspěchu osmé á třídy probíhalo v ředitelně. Matematikář volal jednoho po druhém podle abecedy, nevšímaje si pohlaví. Školník Coufal dával na chodbě pozor, aby se nedomlouvali. Jeho plíce každou chvíli divoce zatoužily po nikotinu a on předstíral výzvědný výpad za roh chodby, aby mohl potáhnout z doutníku, ukrytého za bustou básníka-buditele. Domluva byla zbytečná. Všichni věděli, že nebezpečí číhá až na samém konci abecedy. O Bašuse až Tikala strach neměli. — Bašusi, — řekl ředitel Plavec, sedě za psacím stolem přímo pod obrazem prezidenta republiky, který významně hleděl kamsi mimo, jako by tím chtěl zdůraznit Plavcovu autoritu, — ty přece nemáš zapotřebí podvádět, ty rozhodně ne, nemám pravdu? Zásadně žákům tykal, aby spíš pochopili, že je jejich druhým otcem. Bašus skromně přikývl. Byl to vážný hoch, nosil silné brýle a ve volném čase si doma ověřoval správnost vzorců, které přivedly Einsteina k teorii relativity. Profesor Brunát ho od jisté doby raději nezkoušel. — Já bych skoro věřil, — 17
promluvil ředitel téměř přátelsky a sklonil ostře ořezanou tužku, která předtím mířila na Bašusovu hruď, — žes jim to vypočítal ty, kdyby těch příkladů nebylo sto dvacet. Psát sto dvacet taháků, to by se přece nikomu nevyplatilo, co říkáš? Bašus zdvořile pokrčil rameny. — Tak víš o tom něco, nebo ne? Bašus lítostivě zavrtěl hlavou. Ředitel neměl důvod mu nevěřit, ale ani věřit. Dal mu najevo obojí. — Tak ti děkuju. Můžeš jít, zatím. — Baťková! — zavolal matematikář do chodby. Bašus si na prahu sňal brýle, aby na ni mohl povzbudivě mrknout. Druhý až čtyřicátý výslech proběhly s obměnami stejně. — Baťková, — řekl ředitel Plavec, míře na ni tužkou, ale hned ji sklopiv, když si uvědomil, že na dívčí hrudi vyrostla od posledně ženská prsa, — uznej, že tě znám dost dlouho, abych o tobě něco věděl. Ty příklady ti někdo musel dát! — Vážně né… — tvrdila Baťková. — Tikale, — pravil ředitel Plavec už ochraptěle, protože o hodinu později, 18
— já vím, že máš bujnou fantazii, ale v počtech ti nikdy nebyla moc platná. Tys to musel opsat! — Fakticky né… — dušoval se Tikal. Přeskočil mu přitom podivně hlas, až ho zamrazilo. Vždycky si myslel, že jezdit na kole a lhát se nedá zapomenout. Ale ředitel jen rezignovaně počtyřicáté ukázal tužkou na dveře. — Urbanová! — zavolal na prahu matematikář. Tikal si pospíšil. Když ji míjel, byl od Brunáta dost daleko, aby mohl výhrůžně zašeptat. — Ne, abys něco kecla!! Protože to zašeptali i jiní, ozvalo se nelidské zasyčení, ze kterého šla hrůza. Baculatá dívka ze třetí lavice klopýtla o práh a zmizela v ředitelně. Třída za ní hleděla v chmurné předtuše. Dobře znala ji i jejího otce. Stejně dobře je znali ředitel s matematikářem. Podívali se na sebe a věděli: teď, nebo nikdy. — Urbanová! — promluvil ředitel přísně a ostrý hrot tužky bez ostychu mířil na její prsa, která plynule přecházela v obtloustlé bříško, — ty jako dcera svého otce přece nemůžeš krýt takovou lumpárnu! Tak ven s tím! Kdo v tom má všecko prsty? My už to stejně víme! 19