Issuu

Pavel Kohout Sněžím

Retro Větrné mlýny Retro Větrné mlýny

Pavel Kohout Sněžím Retro Větrné mlýny 2

Pavel Kohout Sněžím

Vychází s laskavou podporou statutárního města Brna.

Mea culpa. Mea maxima culpa! Ale proč tak vznešeně? Jsem blbá, blbá na kvadrát! Jenže, jenže: mohla jsem to předpokládat? Když jsem své Gábince nad dortem upečeným k jejím patnáctinám začala ztrémovaně vykládat od lesa, proč začne brzo krvácet (já, nepoučené dítko plachých katolíků a na smůlu nejvyvinutější ze třídy, si kdysi zoufala, že mám těžké vnitřní zranění), sdělila mi s nezměněným buličím výrazem skoro uraženě, že už přece není panna. Tenhle mládenec měřil ke dvěma metrům a působil jako žádaný oblažovatel náročných žen. Vídávala jsem ho občas v závodní jídelně (nebyl k přehlédnutí) a časem cítila příjemné vinění, že o mně dobře ví. Ani ve snu mě ovšem nenapadlo zaplést se s mužskou osobou o tolik mladší. Když jsem ho teď spatřila na parníku (peněz plánovaných ještě za totality na mávátka do průvodu použil podnik k májové plavbě), pomyslela jsem zčistajasna, že by bylo příjemné, kdyby mě objímal. Hned jsem se zhrozila (první zajíc? to brzo!), ukázala mu záda a vybavovala se křečovitě s kolegy z inzerce. Po dvou dvojkách nebyli 9

míň otravní, ale tím dotěrnější, terčem trapných poklon byla zase jednou má nešťastná prsa. (Do práce jsem se šněrovala jak hulán, na palubu ovšem oblékla poměrně přiléhavý svetr.) Přechodně mě bavil výšleh zájmu našeho šéfreportéra. Přiletěl bez pochyb taky na můj ‚naďěrný signál‘ (citát: Olin, dříve zakázaný sochař, teď Spectabilis nebo co), ale aspoň se snažil kulturně to maskovat líčením svého žurnalismu, který mu vynesl pověst kladiva na komunisty a listu zvýšený náklad. Jenže se nezřízeně chvástal, což mě popudilo. — Jak dlouho píšete? optala jsem se nevinně. — Sedm let. (Bezelstně mi lezl do pasti.) — Že jste takhle nepsal dřív, nemuseli tu řádit do předloňska. — No… to přece nešlo! — No jasně, teď se všecko smí! Hodil do sebe naráz půl číše, aby se mohl vydat k baru. V závětří kapitánského můstku jsem následně provedla neodkladnou operaci: vysvětlila smrtelně nudnému, mně však sympatickému redaktoru Osobních zpráv (jediný ze státních katolíků v podniku chodil do kostela i před revolucí), že vyslyšet jeho nabídku k sňatku mi brání především existence Juliena. (Vymyšlený francouzský snoubenec z Amiensu mi po léta pomáhal hájit i mlžit soukromí; příjmení Sorel jsem ovšem prozrazovala výhradně nápadníkům, kteří s jistotou neznali Stendhala.) 10

Později, když vltavský parníček otáčel za Vranovskou propustí a v soumraku nad ním zaplanuly girlandy barevných žárovek, se do mě vkousla lítost. Byl první máj, byl lásky čas, ale Viktor se po měsíčním mlčení neozval ani dnes, takže nebudu podle zaručené pověry milostně políbená až zas do máje… Vrátila jsem se k bufetu pro další dvoudeci. Povzbudilo mou chuť kouřit. Takže jsem musela v pití přidat, abych srovnala hladiny alkoholu a nikotinu (jinak mi hrozilo buď bolení hlavy, nebo pálení žáhy). Chvíli jsem strpěla, aby o mě opilecky soupeřil sám můj obézní šéf s vychrtlým vedoucím odbytu, oba mi shodně nabízeli po přistání ‚šláftruňk‘ ve svých kancelářích, vybavených (staronomenklaturním) gaučem (fuj, podruhé nikdy!), než jsem tu grotesku pokrytecky ukončila připomínkou, že jsou ženáči a teď už i veřejně křesťané. Já, co žiju přes rok ve smrtelném hříchu! Před přistáním jsem vartovala na správném místě a vyrazila na břeh první. Teprv nahoře za Mánesem jsem zvolnila a táhla vlahou nocí teskně na tramvaj po liduprázdném nábřeží (jako by se v porevoluční Praze nepřepadalo ostošest), až mě vylekal zezadu se nořící stín. Byl to však dlouhý mladík a potvrdil můj soud: způsobně se představil (Václav, lektor čehosi) a správně otázal, nemám-li chuť na poslední sklenku v lepším prostředí. Vinárnička k němu měla ovšem daleko. Ubrusy potřísněné a vrchnímu nezlepšila náladu ani dvacítka předem. (Chcete tu být přes noc kapitalisti, ale do smrti si 11

socialisticky válet šunky! Citát: Viktor. Ach, miláčku, proč se mnou nejsi ty? Co tu hledám s tím náhodným donchuánkem? Však vím: svobodu. Svobodu od tebe. Takhle to nemůže zůstat!) Celkem mě nenudil, prokazoval jistou úroveň (respektoval věkový rozdíl a nedával jej najevo), leccos přečetl i viděl, měl o tom dokonce mínění. Pak jsem excelovala já, když došlo na moderní muziku, nestydatě jsem papouškovala, co jsem kdy jedním uchem pochytila od Gábiny a jejích diskobolů, vem je ďas! Teď mi ty jalovosti přišly vhod, hošík žasl, dalo se přímo měřit, jak mi propadá. Lítost mezitím uzrála v mou nejnebezpečnější náladu: vzdor. Tak dobře, miláčku můj nejdražší, staniž se, jak si žádáš! Zahnu ti, a bude. Vzdor tomu jsem vychovaně zapravila svůj řád a objednala si i taxi domů. Pane Bože, ty vidíš, že tomu nechávám vůli, nepřeješ-li takové léčbě, učiň, ať mě nezve! (Jsem ke všemu žalostný zbabělec.) Mezi dveřmi lokálu a drožky se stačil tiše optat, smí-li mě pozvat k sobě, na kávu a hudbu, rozumí se! má pár bezvadných desek s Joan Baezovou, kterou tak ctím (ha ha). Byl přitom trochu moc rozechvělý, což se mi (v zatmění mozku) líbilo, má úctu k stáří! posmívala jsem se v duchu, a řekla, Proč ne? Vše spělo k historickému činu… Při vší touze (ach, a že jsem s léty pořád touživější!) jsem byla, světe, dodneška staromódně věrná, spala jsem vždycky s jedním, s tím jediným, jen když mě zklamal, 12

ztratil mě celou (i když to byl můj krásný mladý manžel, anebo, viď, Viktore, dokonce ty sám… dnes někoho ponejprv podvedu, a budeš to zase ty). Pohledný jinoch o tom všem neměl tušení, byla jsem taky na výši! musel si myslet, že je to pro mě všední jak denní chléb. (Až mě příště pozdraví v kantýně, vystřihnu ho, ať má pocit, že se mu to zdálo, je mouřenín, který mě má vysvobodit z kruté lásky.) Dík ovínění jsem nevnímala ulici, dům, patro ani byt, teprve jeho pokoj, který se výzdobou i zmatkem podobal Gábininu (i to mě mělo varovat). Ale byla jsem rozhodnuta. Pustil gramofon (škrábl přitom desku), zhasl velké světlo (na kávu naštěstí zapomněl), přiklekl k mému křeslu (tak, že ani nešlo se nelíbat) a streﬁl se mi na nos. To už jsem musela poznat chybu, ale bylo pozdě, jeho neobratnost mě přímo dojala, takže jsem mu předvedla, jak se líbá, když se chce, a on pak upevnil původní dojem, když ke mně neomylně našel klíč: začal mi jemně hladit tvář. Na to přišli jen dva z mých milenců, ostatní mě začali rovnou nepříčetně hníst, nikdy mi to nepřestalo vadit. Hned nato další marné varování, když se nemístně optal, Můžu? Ano, řekla jsem, stižena totální ztrátou soudnosti. Abych nás ušetřila trapného šmátrání, zbavila jsem se sama černého body, a dokonce se ješitně potěšila, jak žasne, co objevil. Miláčku Viktore, tolik zbožňující tuhle krajinu mého těla, mohls ji mít už do smrti jako výhradní držitel, kdybys mi byl ještě jednou uvěřil! 13

Po roce neúčinné věrnosti k ní tedy teď lacino přišel jakýsi Vašíček, co měl neochmýřenou kuřecí hruď a útlý pas i boky (jak ﬁguríňák z výkladní skříně), bez dlouhých cavyků jsem ho prostě přitáhla k sobě, honem! ať to mám za sebou, a s tím celou svou marně ohřívanou lásku! Au! mezi prsy palčivý řez, cože? on mě kousl?? No ne! Byl v transu a cosi mumlal, až jsem pochopila větu, kterou do mě rytmicky vbíjel, Vy se — na mě — stejně — vyka — šlete… naivita zoufalství mi vyjevila celý průšvih: byla jsem v rukou zamilovaného jelimánka! jenže to už se bez výstrahy vzepjal a štíhlá tajle mezi mými koleny se divoce otřásala. Leknutím mě po rozumu opustila i síla, neuměla jsem se včas vyprostit. Vystřízlivěl dřív než já, studeně se zpotil, pustil mě a přestal tížit, koktavě se omlouval. Oněměla jsem. Jak se tohle mohlo stát mně?? Uprostřed cyklu!! Ne, můj Bože, takový hokuspokus nemůžeš mít v úmyslu, ostatně stalo se párkrát loni i letos a nikdy nic! (Viktorovi jsem příznivou dobu zatajovala v pomatené naději, jenže můj mateřský čas byl nepochybně tentam.) Přesto jsem si okamžitě žádala koupelnu, jeho stopy mi byly odporné. Zničeně ukázal směr, doprovodu se neodvážil. Popadla jsem body a sukni, abych se nevracela nahá. Třásla jsem se vzteky i pokořením a zároveň pociťovala divné zadostiučinění, jako by nad mým hnusným Já triumfovalo lepší. (Dobře se ti stalo!) Z koupelny čišela nepřítomnost ženy, jenže soukromí toho blbečka mě zajímalo ze všeho nejmíň. Ve dveřích 14

chyběl klíč, ale nevěřila jsem, že by se odvážil za mnou, vybrala jsem si ručník, co vypadal nejčistěji (protože byl hnědý), a vkročila do vany. V protějším zrcadle jsem uviděla nadělení: těsně nad prsy se mi rděla parádní rudá pečeť. Od divokého léta s Josefem jsem nezapomněla, že mě bude zdobit nejmíň čtrnáct dnů, postupně karmínová, ﬁalová, modrá a zelenožlutá. Ve své bídě jsem alespoň vzpurně zadoufala, že se Viktor zjeví včas, aby se stačil pokochat. (Snad tě to bodne, miláčku, snad ti dojde, do čeho mě i nás oba ženeš!) Teplá voda netekla, bičovala jsem se studenou sprchou jak ﬂagelant, vyplavovala si klín, až mi zledověl k bezcitnosti. Když za mnou přece jen vrzly dveře, dala jsem mu lekci, jakou ten povedený lektor dávno zasloužil. — Vypadněte, ale trapem! Odpověděl chraplavý hlas. — Já jsem tu doma, slečínko. Při obrátce jsem ho skoro postříkala. Černě osrstěný postarší typ byl jen v trenýrkách, ze kterých se dral pivní sval, krk měl tlustý jak hlavu — učiněný mlok! Upustila jsem ruční sprchu do vany a zakryla si rukama, co šlo. — Kdo jste?? Současně mi došlo: ten blbeček mě nechal nahou promenovat v bytě rodičů! — To bych rád věděl o vás, civěl na mě s nemenším hnusem, — a taky, kde na vás Váša bere prachy. Zatmělo se mi. 15

— Že se nestydíš! vyjel na něho z předsíně můj provinilý milec, — koukej, ať spíš! Táhl ho za loket z koupelny. Ve vzduchu visela rvačka, a co já pak? Absurdnosti nebraly konce: pořízek zvadl a poslušně zapadl do nejbližších dveří. Mladík byl naštěstí opět oblečený a vědom si svého průseru. — Prosím vás, nezlobte se! Vy se mi dávno tak líbíte… Hned vystihl, že je to poslední, co jsem hodlala poslouchat, a nechal mě, abych se dooblékla o samotě, až pak se odkudsi vynořil s očima spráskaného psa. — Můžu jít s váma dolů odemknout…? Idiote! soptila jsem, na hlavní ses nezeptal! — Budete muset, odsekla jsem nahlas. Nečekala jsem, až přivolá výtah, a rázovala ze schodů, že mi sotva stačil. Než odemkl, zaváhal, snad se chtěl dál kát, ale můj zuřivý výraz ho odradil. Vyrazila jsem do noci bez pozdravu, pryč od té ostudy! neslyšela jsem zapadnout dveře, takže jistě hleděl za mnou, ať si tam zcepení! Nebe mi seslalo taxikáře, který mířil sice opačným směrem ke své posteli, ale slitoval se, Bože, odpusť mi, modlila jsem se cestou, a ty mě nezavrhni, Viktore, miláčku! opakovala jsem si napříč celou Prahou, až jsem se trochu uklidnila. Dceruška ovšemže nebyla doma, víno jsem dopila včera a cigarety zapomněla v té peleši. Z úlevných požitků zbývaly dva: vykoupat se a vybrečet. S jednou nohou nad pářící vanou a se slzami na krajíčku jsem uslyšela telefon. Bosonahá jsem si šla poslechnout obvyklou zprávu, že 16

má pitomá potomka (proč se o ni už zas vůbec nezajímá její zploditel? proč musím všechno vyžrat já??) někde ve zdraví chlastá a šoustá (ostatně celá matka, otec se odjakživa kurvil jen v politice). — Neruším…? Tak se ptal pouze Viktor (ještě po dvaceti letech). Za neplné tři roky od patnáctky stačila má dceruška spotřebovat víc milenců než za dvě desetiletí já, která se považuju za povětrnou. Nedávno jsem si je doma nad vínem spočítala (samo o sobě známka úpadku). Bilance: hned za prvního jsem se vdala, hned kvůli druhému se rozvedla, můj osudový, kterému jsem právě proto posedle unikala k nevýznamným nápadníkům, aby mě bral znova na vědomí, až ztratil nervy a emigroval (než před bolševikem spíš přede mnou) za moře. Jednoho jsem si málem vzala z nezkrotné potřeby těla, přepadla mě po ztrátě něžné lásky; říkal mi Mé poslední zvonění (šlo mu na pětapadesát), jedno dlouhé léto jsme řádili jako tygři (doslova: honili jsme se po jeho mansardě, Josef na mě skákal z gauče a já ho na koberci odrážela rukama nohama, byl samý škráb a já nemohla pro kousance na plovárnu). Jenže tehdy mě Gábinka (rozcitlivělý pulec) zřejmě nejvíc (a naposled) potřebovala, pořád mě chtěla, a já ji nechávala doma s televizí; když jsem jí Josefa konečně představila, rozhodla se ho za trest nenávidět. Chápala jsem to jako Boží trest a opustila ho s těžkým srdcem. (Ale i z rozumu: věděla jsem už, čím je, a nevěřila, 17

že bych to zvládla.) Snažila jsem se slepit rodinné sklo v kajícné podobě obětavé matky, byla to má nejlepší léta, mužští (v tom věku příliš dlouho ženatí a zralí k prvnímu rozvodu) tokali a říjeli, jenže já se upjala ke své misi (i křesťanské: začala jsem žít s obleženou církví a brala dceru s sebou) tak, že jsem vyslyšela všeho všudy tři (spíš z obavy, že bez toho rychle odkvetu). S jedním jsem byla párkrát tajně na chatě, s druhým jednou (ale i toho příliš!) na hotelu (v socialistické Praze spojeno s rizikem, že mě budou jako štětku lámat ke spolupráci), s třetím (rdím se studem ještě dnes) právě v šéfově kanceláři přiopilá po mejdanu, kterým předchůdce dnešního oslavoval naštěstí přeložení do rodné Ostravy. Na vrcholu této ‚askeze‘ jsem objevila, že Gábina měsíc nechodí do školy. Naposled to spravil klasický výprask s pohrůžkou, že ji jakožto osobu práce se štítící vrazí do polepšovny, věděla, že ‚oni‘ jsou toho schopni. Brzo si ale spočítala, bestie malá (mazaná po tatíčkovi), že jí nic nehrozí, dokud budu podpisovat omluvenky, a já to samozřejmě činila, co mi zbývalo? Když poprvé přišla až ráno, zmydlila jsem ji hlava nehlava. Nato zmizela na celý víkend, a když se uráčila vrátit, líbala jsem ji štěstím bez sebe jak pominutá. (Musel na mě být, vybrečenou z podoby, otřesný pohled, nepřestala se sice toulat, ale většinou mě aspoň vzbudila telefonem, aby mi v dunění baskytar a vřavě hlasů oznámila, že zatím žije.) Osamělá a prázdná jsem neřekla Ne plavčíkovi z Podolí, kam jsem onoho léta putovala rovnou z práce. Byl 18

přirozeně mužný, ne hloupý, stejně starý a taky rozvedený. Že byla jeho kabinka na koupališti ubohá a doma mu prý za dveřmi připoslouchávala matka, brala jsem ho brzo k nám; Gábina se tam tou dobou nevyskytovala vůbec, zaláskovaná do jakéhosi bubeníka z andrgraundu. (Celá Praha se zdála být jediný andrgraund, který přesto nechával u vesla komunisty!) Jarek mě zas probudil k normálnímu životu, dost to se mnou uměl, jednu noc jsem musela vykřiknout, nato světlo a ve dveřích pokoje má dcera, Mami, co ti je?? přitom valila oči na Jarkův holý zadek, a ten mužský bez maturity či kindrštůbe k ní otočil hlavu, Zrovna žije, holka, klidně spi dál! Nevyčetla mi ho, měla před ním dokonce respekt, jenže bylo pozdě: na podzim se bolševická chatrč konečně zhroutila i u nás, a zjara se vrátil Viktor, můj drahý Král Pravý a Poslední… Čekala jsem jeho zavolání od onoho listopadového dne, kdy to prasklo. Najednou jsem poznala, že jsem byla i navždycky zůstanu jeho a že to byl ďábel sám, kdo mě posedl trucem, aby zkazil, co ve mně bylo nejčistší. Věděla jsem najednou bezpečně, že ve mně tentokrát najde životní jistotu. Já jsem Petra! opakovala jsem si před usnutím jak bláznivka, a to je skála…! Jarek mi posílal smutné dopisy (neposloužil si: otřelé banality) a nic netušící Gábina prohlásila překvapivě, že jsem potvora, která si neumí vážit lásky. Pak se Viktor (až v květnu!) konečně ohlásil a objevil. Ponejprv jsem požádala dceru, aby se na noc nevracela, a nechala ji věřit, že napomáhá smíření s Jarkem. 19

Na Viktora jsem za dobu odloučení téměř nevzpomněla, po prvním šoku jsem ho v sobě potlačila, z pudu sebezáchovy. A náhle tu byl vše přesahující vztah trvající přes půl života, téměř dvacet let! (Těch deset nulových se proměnilo v příběh Odyssea a Penelopy…) Přichystala jsem jeho oblíbená plněná vejce, koupila dvě sedmičky kořeněného tramínu, co nám dřív tak chutnával, ale sotva jsme smočili rty, posedle jsme přivolávali minulost, která se teď jevila jako nepřetržitý svátek. (Pamatuješ? Vzpomínáš? Víš ještě?) Za pouhou hodinu jsme urazili stejnou cestu jako kdysi za první roky známosti a znovu si propadli. Všechny hořkosti byly tytam, octli jsme se znovu stejně nevědomí, dychtiví, rozčilení a žasnoucí na samém počátku a putovali jako tenkrát od studu k něze, od něhy k touze a dál k vášni, jaké jsem se přiblížila jen s Josefem. Tentokrát jsem však milovala a nadšené smysly mě přenesly za hranici dosud neobjeveného. Brzo jsem měla pochopit, že to byla i hranice, u níž končí závratné štěstí a začíná bezedné trápení. Viktor, můj věčný milý, neskrýval, že ho ten beztížný noční let rozvrátil. Ne já, nýbrž on, katolík pouze křestním listem, působil u ranní kávy jako zajatec smrtelného hříchu. Byl bledý a hlas ho opouštěl, když mi líčil (nevyčítavě, spíš jako by vykládal studentům zásady monetární politiky), jak byl po každém z mých provokačních úniků zoufalejší (a já až na Olina dávno pořádně nevím, jak se jmenovali), až neviděl jinou záchranu než emigraci; jak ho první dobu tam nejvíc drtilo, že mě do smrti nepotká, jak 20