1 pdfsam 9788072304059 cesky jazyk 2 5 mp

e s k ý j a z y k È

2 –5

P R O D O S m o d r á ø a d a

p ø í r u è k a p r o u è i t e l e

doc. PhDr. Milada Hirschová, CSc. PaedDr. Hana Mikulenková

Český jazyk 2–5 příručka pro učitele

Â© Prodos, 1998, 2017 ISBN: 978-80-7230-405-9

Obsah Úvod ��6 Vzdělávací obsah vzdělávacího oboru Český jazyk ��7 Teoretické poznámky k učivu ��9 Délka samohlásek �� 9 Dělení slov, slabikotvorné r, l �� 9 Vlastní jména z hlediska pravopisného �� 9 Cizí slova – význam, psaní �� 9 Vyjmenovaná slova ��10 Soustava českých hlásek, párové souhlásky ��10 Slabiky ��10 Význam slova (synonyma, opozita, slova polysémní, homonyma), slova zdrobnělá, citově zabarvená, nespisovná ��10 Stavba slova, odvozování pomocí přípon a předpon. Skupiny slov se stejným základem. Předpony ob- a v- (skupiny bě-, pě-, vě- vs. bje-, vje-), předpony roz- a od- z hlediska pravopisu ��11 Interpunkce ve větě, užívání spojek ��11 Slovní druhy, jejich třídění ��12 Podstatná jména, pády prosté a předložkové, číslo a rod podstatných jmen ��12 Skloňování neuter ��13 Skloňování feminin ��13 Skloňování maskulin ��13 Skloňování maskulin – neproduktivní vzory předseda, soudce ��14 Adjektiva (druhy adjektiv, stupňování) ��14 Zájmena ��14 Číslovky (druhy číslovek) ��15 Slovesa (osoba, číslo, čas, slovesný způsob a jeho funkce) ��15 Třídění vět podle obsahu ��15 Stavba věty jednoduché ��16 Uspořádání věty, skladební dvojice ��16 Shoda přísudku s podmětem ��17 Několikanásobné větné členy ��17 Souvětí, spojování vět do souvětí ��17 Vypravování ��17 Popis ��18 Užívání jazyka ve společenském kontaktu a praktickém životě ��19 Mluvené komunikáty ��19 Psané komunikáty ��20 Návrh časového a tematického plánu – 2. ročník �� 22 Návrh časového a tematického plánu – 3. ročník �� 23 Návrh časového a tematického plánu – 4. ročník �� 24 Návrh časového a tematického plánu – 5. ročník �� 25

Český jazyk ve 2. ročníku �� 26 Začínáme ��26 Co už umíme ��26 Po prázdninách ��28 Škola ��28 Chováme se zdvořile ��29 Věty, uspořádání vět ��29 Druhy vět ��30 Sklizeň ovoce ��31 Nehoda ��31 Věty – slova ��31 Slova souřadná, nadřazená a podřazená ��32 Slova – slabiky ��33 Procvičujeme ��33 Hlásky a písmena ��34 Hlásky ��35 Krátké a dlouhé samohlásky ��35 Délka samohlásek ��35 Dvojhlásky ou, au ��36 Procvičujeme ��37 Slabikotvorné souhlásky ��38 Písmeno ě ��38 Souhlásky ��38 Procvičujeme ��39 Výslovnost a psaní souhlásek uprostřed a na konci slov ��40 Procvičujeme ��41 Abeceda ��42 Slovní druhy ��43 Podstatná jména ��43 Jména obecná a jména vlastní ��44 Slovesa ��45 Opakujeme ��45 Český jazyk ve 3. ročníku �� 47 Začínáme ��47 Opakujeme ��47 Párové souhlásky ��49 Větné celky, věty jednoduché, souvětí ��50 Významové okruhy ��51 Slova jednoznačná a mnohoznačná ��51 Slova citově zabarvená ��51 Slova spisovná a nespisovná ��53 Synonyma a opozita ��53 Procvičujeme ��55 Vyjmenovaná slova by – bý ��55

Vyjmenovaná slova ly – lý ��56 Vyjmenovaná slova my – mý ��57 Vyjmenovaná slova py – pý ��58 Vyjmenovaná slova sy – sý ��58 Vyjmenovaná slova vy – vý ��59 Vyjmenovaná slova zy – zý ��61 Druhy slov – přídavná jména ��61 Druhy slov – zájmena ��62 Druhy slov – číslovky ��63 Druhy slov – příslovce ��64 Druhy slov – předložky ��65 Druhy slov – spojky ��66 Druhy slov – citoslovce ��66 Druhy slov – částice ��67 Druhy slov – podstatná jména ��67 Druhy slov – slovesa ��68 Vlastní jména ��70 O větě a větách ��70 Opakujeme ��71 Český jazyk ve 4. ročníku �� 73 Začínáme ��73 O slovech ��73 Vyjmenovaná slova ��76 Tvarosloví ��80 Český jazyk v 5. ročníku �� 92 Opakujeme ��92 O slovech ��96 Slovní druhy ��102 Věta a souvětí ��109 Opakování ��109

ÚVOD Vážené kolegyně, vážení kolegové, příručka, kterou vám předkládáme, je snahou napomoci vaší nelehké práci. Vznikla jako výsledek praktických zkušeností s výukou žáků na 1. stupni ZŠ. Hlavním cílem jazykové výuky je naučit žáky chápat jazyk jako systém prostředků řízený souborem pravidel, která umožňují úspěšně komunikovat, sdělovat myšlenky, pocity a názory takovou formou, která je činí srozumitelnými a přitažlivými pro partnery v komunikaci, a to soukromé i veřejné. Žáci se postupně učí jednotnému a soustavnému popisu jazyka a zákonitostem jeho užívání. Významně to rozvíjí jejich myšlení, které se děje jazykem a v jazyce. Systémový přístup následně napomáhá žákům vyrovnat se s jakýmkoli úkolem, k němuž je třeba přistupovat analyticky. Mateřský jazyk je pro nácvik logického analytického přístupu zvláště vhodný právě proto, že jej všichni ovládneme již v raném stadiu vývoje myšlení. Naučit žáky gramatice vyžaduje předávání řady abstraktních informací způsobem, jenž je pro danou věkovou skupinu přijatelný a srozumitelný. Příručka je rozdělena do několika částí. První část reprodukuje Vzdělávací obsah vzdělávacího oboru Český jazyk. Následují Teoretické poznámky k učivu, které jsou vztaženy výhradně k učivu a očekávaným výstupům pro 1. stupeň ZŠ. Návrhy časových a tematických plánů, další část příručky, jsou samozřejmě jen orientačním pomocníkem. Nejdůležitější části, Český jazyk ve 2. ročníku, Český jazyk ve 3. ročníku, Český jazyk ve 4. ročníku a Český jazyk v 5. ročníku, nabízejí jazykový materiál pro nejrůznější typy cvičení. Zadání jsou pouze schematická a předpokládají, že je učitel užije podle svého uvážení. Např. „Procvičování pravopisu“ lze užít k opisu, přepisu, doplňování, jako diktát, ale i jako cvičení obměňovací, problémová, substituční a transformační atp. Věříme, že tato příručka bude dobrým pomocníkem k tomu, abyste žáky nejen naučili co nejvíce o základním komunikačním nástroji, mateřském jazyce, ale také jak tento nástroj kultivovaně užívat. Autorky

6

VZDĚLÁVACÍ OBSAH VZDĚLÁVACÍHO OBORU ČESKÝ JAZYK Komunikační a slohová výchova Očekávané výstupy – 1. období žák – plynule čte s porozuměním texty přiměřeného rozsahu a náročnosti – porozumí písemným nebo mluveným pokynům přiměřené složitosti – respektuje základní komunikační pravidla v rozhovoru – pečlivě vyslovuje, opravuje svou nesprávnou nebo nedbalou výslovnost – v krátkých mluvených projevech správně dýchá a volí vhodné tempo řeči – volí vhodné verbální i nonverbální prostředky řeči v běžných školních i mimoškolních situacích – na základě vlastních zážitků tvoří krátký mluvený projev – zvládá základní hygienické návyky spojené se psaním – píše správné tvary písmen a číslic, správně spojuje písmena i slabiky; kontroluje vlastní písemný projev – píše věcně i formálně správně jednoduchá sdělení – seřadí ilustrace podle dějové posloupnosti a vypráví podle nich jednoduchý příběh

Očekávané výstupy – 2. období žák – čte s porozuměním přiměřeně náročné texty potichu i nahlas – rozlišuje podstatné a okrajové informace v textu vhodném pro daný věk, podstatné informace zaznamenává – posuzuje úplnost či neúplnost jednoduchého sdělení – reprodukuje obsah přiměřeně složitého sdělení a zapamatuje si z něj podstatná fakta – vede správně dialog, telefonický rozhovor, zanechá vzkaz na záznamníku – rozpoznává manipulativní komunikaci v reklamě – volí náležitou intonaci, přízvuk, pauzy a tempo podle svého komunikačního záměru – rozlišuje spisovnou a nespisovnou výslovnost a vhodně ji užívá podle komunikační situace – píše správně po stránce obsahové i formální jednoduché komunikační žánry – sestaví osnovu vyprávění a na jejím základě vytváří krátký mluvený nebo písemný projev s dodržením časové posloupnosti

Učivo – čtení – praktické čtení (technika čtení, čtení pozorné, plynulé, znalost orientačních prvků v textu); věcné čtení (čtení jako zdroj informací, čtení vyhledávací, klíčová slova) – naslouchání – praktické naslouchání (zdvořilé, vyjádření kontaktu s partnerem); věcné naslouchání (pozorné, soustředěné, aktivní – zaznamenat slyšené, reagovat otázkami) – mluvený projev – základy techniky mluveného projevu (dýchání, tvoření hlasu, výslovnost), vyjadřování závislé na komunikační situaci; komunikační žánry: pozdrav, oslovení, omluva, prosba, vzkaz, zpráva, oznámení, vypravování, dialog na základě obrazového materiálu; základní komunikační pravidla (oslovení, zahájení a ukončení dialogu, střídání rolí mluvčího a posluchače, zdvořilé vystupování); mimojazykové prostředky řeči (mimika, gesta) 7

– písemný projev – základní hygienické návyky (správné sezení, držení psacího náčiní, hygiena zraku, zacházení s graf. materiálem); technika psaní (úhledný, čitelný a přehledný písemný projev, formální úprava textu); žánry pís. projevu: adresa, blahopřání, pozdrav z prázdnin, omluvenka, zpráva, oznámení, pozvánka, vzkaz, inzerát, dopis, popis; jednoduché tiskopisy (přihláška, dotazník); vypravování

Jazyková výchova Očekávané výstupy – 1. období žák – rozlišuje zvukovou a grafickou podobu slova, člení slova na hlásky, odlišuje dlouhé a krátké samohlásky – porovnává významy slov, zvláště slova opačného významu a slova významem souřadná, nadřazená a podřazená, vyhledá v textu slova příbuzná – porovnává a třídí slova podle zobecněného významu – děj, věc, okolnost, vlastnost – rozlišuje slovní druhy v základním tvaru – užívá v mluveném projevu správné gramatické tvary podstatných jmen, přídavných jmen a sloves – spojuje věty do jednodušších souvětí vhodnými spojkami a jinými spojovacími výrazy – rozlišuje v textu druhy vět podle postoje mluvčího a k jejich vytvoření volí vhodné jazykové i zvukové prostředky – odůvodňuje a píše správně: i/y po tvrdých a měkkých souhláskách i po obojetných souhláskách ve vyjmenovaných slovech; dě, tě, ně, ú/ů, bě, pě, vě, mě – mimo morfologický šev; velká písmena na začátku věty a v typických případech vlastních jmen osob, zvířat a místních pojmenování

Očekávané výstupy – 2. období žák – porovnává významy slov, zvláště slova stejného nebo podobného významu a slova vícevýznamová – rozlišuje ve slově kořen, část příponovou, předponovou a koncovku – určuje slovní druhy plnovýznamových slov a využívá je v gramaticky správných tvarech ve svém mluveném projevu – rozlišuje slova spisovná a jejich nespisovné tvary – vyhledává základní skladební dvojici a v neúplné základní skladební dvojici označuje základ věty – odlišuje větu jednoduchou a souvětí, vhodně změní větu jednoduchou v souvětí – užívá vhodných spojovacích výrazů, podle potřeby projevu je obměňuje – píše správně i/y ve slovech po obojetných souhláskách – zvládá základní příklady syntaktického pravopisu

Učivo – zvuková stránka jazyka – sluchové rozlišení hlásek, výslovnost samohlásek, souhlásek a souhláskových skupin, modulace souvislé řeči (tempo, intonace, přízvuk) – slovní zásoba a tvoření slov – slova a pojmy, význam slov, slova jednoznačná a mnohoznačná, antonyma, synonyma, homonyma; stavba slova (kořen, část předponová a příponová, koncovka) – tvarosloví – slovní druhy, tvary slov – skladba – věta jednoduchá a souvětí, základní skladební dvojice – pravopis – lexikální, základy morfologického (koncovky podstatných jmen a přídavných jmen tvrdých a měkkých) a syntaktického (shoda přísudku s holým podmětem) 8

Teoretické poznámky k učivu Délka samohlásek Žák by se měl naučit ve vlastních mluvených projevech respektovat délku samohlásek z hlediska spisovné výslovnosti. Zvýšenou pozornost je tomu třeba věnovat v oblastech, kde se místní mluva od spisovné výslovnosti liší. Zároveň by žák měl zvládat zapisování slyšené délky nebo krátkosti. U krátkých a dlouhých samohlásek není třeba složitého vysvětlování, je však vhodné zdůraznit respektování délky i krátkosti jako součásti kultivovaného vyjadřování. Poučení o krátkých a dlouhých samohláskách v českých slovech je součástí Pravidel českého pravopisu. Pravopisu se týká pouze zásada označovat krátké a dlouhé samohlásky, tj. kvantitu, nikoli však kvantita sama. Ta je záležitostí hláskoslovnou, neboť krátké a dlouhé samohlásky, stejně jako samohlásky vůbec, slouží hlavně k významovému rozlišování slov a tvarů (radí – rádi, valí – válí, žila – žíla aj.). Hlavními příčinami chyb žáků jsou: nedostatečně rozvinuté sluchové vnímání (neslyší rozdíl mezi krátkou a dlouhou samohláskou), nezvyk kontrolovat si napsané, nesoustředěnost, spěch, někdy i nedbalost. V počátcích napomáhá, když si žák vše, co píše, polohlasně říká a píše znaménka hned po napsání písmene. Několikaminutový nácvik je vhodný v každé vyučovací hodině (cvičení je dostatek), zvládnutí látky někdy trvá i několik měsíců. Procvičování výslovnosti je vhodné spojit s procvičováním výrazného čtení (přízvuk, důraz, pauzy, intonace). Je vhodné, aby případnému diktátu předcházela práce s učebnicí, zjm. s těmi úlohami, které procvičují významové rozdíly.

Dělení slov, slabikotvorné r, l Žák by měl zvládnout dělení slov na základě jejich slabičné stavby. Měl by také být schopen rozeznat chybné dělení. Slabiku tvoří vždy nejméně jedna samohláska, dvojhláska nebo slabikotvorná hláska r, l, (m, s). Vzhledem k tomu, že na 1. stupni není prostor na složitější etymologické výklady, je vhodné soustředit se na takové příklady, kde je slabičná stavba shodná se slovotvornou, resp. upozornit jen na nejnápadnější, zcela jednoznačné případy, kdy skupina hlásek má zůstat pohromadě vzhledem k utváření slova (o-běd, ob-jet, mý-dlo). Většina žáků má už zkušenost s počítačem, proto je vhodné upozornit na fungování textových editorů (možnost nastavit dělení slov, nevhodné dělení, které vzniká mechanickým dělením slov na konci řádků – příklady z tisku).

Vlastní jména z hlediska pravopisného Psaní velkých písmen patří k nejtěžším pravopisným oblastem, neboť neexistuje pouze jedna pravopisná zásada, jak vlastní jména psát. Obecné zásady platící pro psaní velkých písmen jsou popsány v Pravidlech českého pravopisu. Samozřejmostí by mělo být správné psaní osobních a místních jmen. Není však třeba zacházet do výjimek. Je dobré využít tento okruh k vytvoření návyku soustavně používat Pravidla.

Cizí slova – význam, psaní Žák by si měl být vědom, že některá slova jsou hláskově utvářena jinak než slova česká (rozdíl mezi psanou a vyslovovanou podobou). Měl by vědět, kde najde potřebné informace. Psaní cizích slov lze propojit s opakováním dvojhlásek a se slabičným dělením. Vzhledem k tomu, že většina žáků postupně získává zkušenost s cizím jazykem, lze využít mezioborové souvislosti.

9

Vyjmenovaná slova Vyjmenovaná slova jsou domácí (zdomácnělá) slova, v jejichž kořenech (příp. v příponě – brzy, slepýš, kopyto) se píše po obojetných souhláskách y/ý, což platí i pro slova od nich odvozená. Osobní jména se pravopisným pravidlům ne vždy podřizují. Osobní nebo zeměpisná jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena výběrově (je jich více). Vyjmenovaná slova by měla být v průběhu prvního stupně ZŠ poměrně pevně osvojena. Základem je sice nepopulární, ale účinné memorování jednotlivých skupin vyjmenovaných slov. Poté je vhodné, aby nad základními tvary postupně převažovaly odvozené výrazy, v nichž jsou vyjmenovaná slova pouze součástí. Lze užít jak doplňování, tak i vytváření nových slov od příslušného základu.

Soustava českých hlásek, párové souhlásky Rozdíl mezi psanou a vyslovovanou podobou slova se týká zejména spodoby znělosti. Žáci by si měli osvojit dokazování, proč je určitý způsob psaní správný – hledat jiné tvary slova, v nichž se spodoba znělosti nevyskytuje, hledat slova příbuzná. Přehledné rozdělení českých hlásek by mělo mj. ukázat rozdíl mezi hláskou a písmenem (ě vs. ch, i/y). Pro procvičování pravopisu párových souhlásek jsou velmi účinné dvojice slov, která jsou zvukovými homonymy (zeď – zeť, pokud – pokut, spíž – spíš aj.) a užití takových dvojic v „nesprávném“ kontextu.

Slabiky Zde by se mělo nacvičit a procvičovat kladení přízvuku na předložku, která tvoří se slovem jeden přízvukový celek. (Neslabičné předložky splývají s první slabikou slova.) U víceslabičných slov lze zmínit přítomnost vedlejšího (slabšího) přízvuku na třetí nebo další slabice – vynikne to zvláště při čtení veršů.

Význam slova (synonyma, opozita, slova polysémní, homonyma), slova zdrobnělá, citově zabarvená, nespisovná Teoretické informace o slovní zásobě by měly sloužit především k obohacování slovní zásoby žáků, usnadnit jim vnímání složitějších textů a přivádět je k oceňování bohatého a výstižného vyjadřování. Žáci by měli umět rozeznat nejen synonyma, opozita a mnohoznačná slova, ale i významové odstíny jednoho a téhož slova (jasná zpráva – jasná obloha). Měli by si uvědomovat, na čem závisí vhodnost, nebo naopak nevhodnost užívání např. zdrobnělin v určitých situacích. Vedeme žáky především k užívání slov v kontextu, který významy ukazuje přesvědčivě. Velmi vhodné je zde pracovat se slovníkem (Slovník spisovné češtiny, Slovník synonym), a to nejen při ověřování, ale i např. při sestavování synonymických řad nebo vyhledávání nejobsáhlejších slovníkových hesel (např. sloveso mít). Slovník pomůže při hodnocení na ose spisovný – nespisovný. Účinné je pokusit se o vytváření co nejbohatších synonymických řad uspořádaných podle stoupajícího citového příznaku (dílo – práce – facha – hokna). Citově zabarvená slova vyjadřují hodnotící vztah, postoj nebo rozpoložení mluvčího. Je nutné ukázat souvislost citového zabarvení slov jednak s jejich zdrobnělým charakterem, jednak s jejich nespisovností. Při uvádění slov se záporným citovým zabarvením je možné předvést i jejich „laskavé“ užití. Stále je nutné upozorňovat na vhodnost či nevhodnost užití jistých prostředků v určitém kontextu. Problematika synonym je pro rozvíjení slovní zásoby žáků patrně nejdůležitější. Podle míry podobnosti významu rozlišujeme synonyma úplná (děvče – dívka, mluvit – hovořit) a neúplná, kterých je mnohem více. Jejich významy jsou blízké, ale ne zcela totožné. Synonymy jsou také slova odvozená (nosit – nanosit), slovotvorné varianty (stařec – stařík), výrazy nářeční (chlapec – ogar, půda – hůra), argotické 10

(policista – fízl, ukrást – čórnout) a slangové (gól – banán, bloudit – kufrovat). Synonymní protějšek mívají sousloví, pořekadla nebo ustálené obraty (držet nad někým ochrannou ruku – někoho chránit, vytrhnout mu trn z paty – vypomoci mu v nouzi). Synonymy nejsou varianty tvaroslovné (kedluben – kedlubna) a hláskové (lítat – létat). Opozita vznikají v každém jazyce přirozeně, z potřeby vyjádřit významový protiklad k některému výrazu. Někdy narazíme na případ, kdy proti slovu s obecnějším významem stojí opozitum s významem specializovaným (pravý roh – levý roh, pravý drahokam – falešný drahokam). Podle formy rozlišujeme opozita pravá (den – noc), slovotvorná, tedy opozita se stejným slovotvorným základem (podřízený – nadřízený) a opozita záporová (snadný – nesnadný). Dále rozlišujeme homonyma, která dělíme na lexikální, slovotvorná a slovnědruhová. Podle rozsahu rozdělujeme homonyma na absolutní, která se shodují ve všech tvarech (kolej, hranice), a částečná, jejichž tvary se při ohýbání liší (rys, los). Mezi homonymy se probírají i případy homonymie pouze zvukové a homonymie tvarové (připomenout některá dříve probíraná slova s neutralizací znělosti). Je podstatné zdůraznit, že homonymie je otázkou izolovaného užití slova nebo slovního tvaru a že při konkrétním užití ve větě zpravidla k homonymii nedochází.

Stavba slova, odvozování pomocí přípon a předpon. Skupiny slov se stejným základem. Předpony ob- a v- (skupiny bě-, pě-, vě- vs. bje-, vje-), předpony roz- a odz hlediska pravopisu Cílem je naučit žáky rozeznat příbuzná slova na základě stejného kořene a z pravopisných důvodů rozlišovat totožné předpony a přípony v různých slovech. K tomu je třeba uvědomovat si významovou příbuznost předpon a některých předložek – využívat ji pro obohacení vlastního vyjadřování (přeskočit plot – skočit přes plot – přeskočit přes plot). Je třeba dbát na správné vyslovování předložkových pádů. Cvičení v učebnicích jsou dostatečně návodná, lze vytvářet další „rodiny“ příbuzných slov, např. s využitím lístečků s napsanými kořeny, předponami a odvozovacími příponami. Je vhodné poukázat na významovou blízkost příbuzných slov a také na to, že ne vždy se zejména kořen slova vyskytuje v nezměněné podobě (vlk – vlci – vlčí, konec – konečně aj.), i když o pravidelných hláskových změnách se pochopitelně mluvit nebude.

Interpunkce ve větě, užívání spojek Žáci se naučí, před kterými spojkami se píše čárka a jak souvisí znaménko na konci věty s větnou melodií. Při spojování vět do souvětí by si měli osvojit, jak může spojka měnit významové vztahy mezi větami. Věty uvedené v učebnicích je vhodné doplnit vlastními dvojicemi nebo trojicemi vět, např. Petr se chtěl vytáhnout před kamarády. Vsadil se, že sní dvacet knedlíků. Tvářil se, že je to pro něho hračka. Skončil u čtrnáctého knedlíku. Prohrál sázku. Bylo mu špatně. Možnosti spojování: Petr se chtěl vytáhnout, a proto se vsadil. Protože se Petr chtěl vytáhnout, vsadil se. Tvářil se… , ale skončil… I když se tvářil… , skončil… I když se tvářil… , skončil… , a tak nejenom prohrál, ale ještě mu bylo špatně. Možností je samozřejmě víc. Žákům lze rozdat napsané věty a kartičky se spojkami a vyhlásit soutěž. Funkci spojek lze také ukázat na nesmyslných spojeních vět, avšak jen na takových, která jsou žáci 11

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook