Issuu

Radek Malý – Hana Mikulenková

ČÍTANKA

PRODOS modrá řada

[1]

Všechna práva vyhrazena. Publikace ani její část nesmí být reprodukována, zpracována a dále šířena elektronickým či mechanickým kopírováním bez souhlasu vydavatele.

Recenzovaly: PhDr. Eva Müllerová, CSc., doc. PhDr. Naděžda Sieglová, CSc.

Schválilo MŠMT čj. MSMT-8335/2015 dne 20. dubna 2015 k zařazení do seznamu učebnic pro základní vzdělávání jako součást ucelené řady učebnic pro vzdělávací obor Český jazyk a literatura, 1.–5. ročník, s dobou platnosti šesti let.

Nazdar kluci, ahoj holky! Jestlipak si ještě vzpomínáte, kdo se s vámi minulý školní rok v červnu loučil? Ano, jsem to já, váš knihomol Emil! Místo abych se koupal v rybníce a chodil do lesa, prolézal jsem celé léto všechny možné knihovny a vybíral co nejchutnější ukázky do vaší nové čítanky. Ale nestěžuji si, my knihomolové stejně vodu a lesní vůni nemáme rádi. Kolik jste přes prázdniny přečetli knížek? Já pěkně prosím 74, protože přesně z tolika knih najdete v čítance ukázky. Ještě teď se mi honí před očima písmenka. Ale neklesejte na mysli, vždyť, než se rok s rokem sejde, budete znát stejný počet knížek jako já a určitě ještě nějakou navíc! Letos se znovu setkáte se svými známými muminy, ale čekají na vás i noví přátelé – třeba pejsek a kočička nebo chytrá kmotra liška. Navíc poznáte příběhy z mnoha cizokrajných zemí, ale taky spoustu pěkných básniček. Jednu takovou o knížkách vám předvedu hned teď: Protáhni si všechny listy, narovnej svůj křivý hřbet. Provětrej se – vzduch je čistý a rád bych tě zase čet.“

Rozbolelo knížku bříško, měla v něm moc písmenek. Řekl jsem jí: „Milá knížko, zanech smutných myšlenek!

Když taková knížka dostane bolení břicha, to vám je zlé. To ji pak my, knihomolové, musíme utěšovat a sfoukávat z ní prach, protože břicho bolí jen ty knihy, které dlouho nikdo nečetl. To jsou v nich písmenka taková znuděná a cukají sebou, to víte, příjemné to není ani pro ně, ani pro tu knížku. Proto o své knihy dobře pečujte a nenechejte je stonat. A stejně dobře pečujte o svou čítanku, ať se jí u vás líbí! Zatím ahoj! Váš Emil

[3]

Kdyby tu nic nebylo Jan Čarek

Kdyby tu nic nebylo, nežli rorýs pod oblaky, než ten bodlák pro čmeláky, mně by se tu líbilo. Kdyby jen ten potůček, kdyby u mých nohou tek a víc nic tu nebylo, mně by se tu líbilo. Kdyby bylo kolkolem jen to pole za polem a jen slunce svítilo, mně by se tu líbilo. [ Čarokruh ]

rorýs – pták podobný vlaštovce

[4]

– Pošeptej mi, milá babi, proč se létu říká „babí“? – Můj ty světe, pročpak asi, jako já má bílé vlasy. – Řekni, dědo, jakpak je to, opravdu nám stárne léto? – Tyhle vlasy, milý vnoučku, utkané jsou od pavoučků. Chodíte do lesa na houby? Já na ně chodím taky, ale jenom do atlasu jedlých hub ve své knihovně. Protože jsou v atlase jen houby namalované, chutnají všechny stejně. Dočetl jsem se, že lidem chutnají houby, které se jmenují václavky. Víte, podle čeho dostaly václavky jméno? Podle svátku svatého Václava, který slavíme 28. září. Tento den najdete v kalendáři jako Den české státnosti. Václav byl slavný český kníže, který právě 28. září zemřel, a na jeho památku mají všichni Václavové v tento den svůj svátek. Ale o tom všem nemají houby václavky ani potuchy. Rostou si v lesích na shnilých pařezech a za nocí zelenkavě světélkují. To všechno jsem se dočetl v atlase, takže by to měla být pravda. Napadlo mě, že kdyby václavky rostly v mé knihovně, mohl bych si číst i v noci. Ale číst při slabém světle se nevyplácí! Za pár měsíců byste mohli nosit brýle jako já. Takže nezapomeňte, číst je sice bezva, ale jen při správném osvětlení. A kdo se na vás v čítance těší? Třeba jedna zajímavá kočka jménem Linda nebo víla Amálka. Navíc se hned na začátku dozvíte něco o historii knih a písma. Přeji pěkné počtení!

[5]

Unavený park Milena Lukešová

Trávník je za léto vyšlapaný a má pleš. – No tak běž, vzdychl kaštanový strom. – V tom větru tě stejně neudržím. Kuba s Markétou si ho dole chytli: hnědý kaštánek v zeleném spacím pytli. [ Jak je bosé noze v rose ]

Vlaštovka sedí na drátě Ivan Blatný

Vlaštovka sedí na drátě a hvízdá si a volá tě. Srpnové větry chladně vanou a ona volá: „Na shledanou!“ Srpnové větry nesou dým a ona volá: „Odletím!“ A také tebe dálka láká, vylezeš na mez, pouštíš draka, pak hledíš smutně na dráty, kde je tvůj dráček zajatý. [ Jedna, dvě, tři, čtyři, pět ]

[6]

Hloupý chytrý chlapec Vladimír Stuchl / americká anekdota

Jednou šel William kolem ovocnářského obchodu. Ve výkladní skříni u ošatky velkých červených jablek vykřikovala vývěska: ŠEST JABLEK ZA PĚŤÁK!

William se zamyslil a vešel do obchodu. „Kolik stojí u vás jablka?“ ptá se obchodníka. „Prodávám šest jablek za pěťák,“ povídá obchodník. William namítá: „Ale na mne je šest jablek moc. Cestou do školy bych je nestačil všechna sníst.“ „Tak kolik bys jich tedy chtěl?“ „To je velká počtářská otázka,“ povzdychne si William. „Jak to myslíš, počtářská otázka? Proč?“ „Tak se podívejte,“ pomalu a rozvážně vysvětluje chlapec. „Šest jablek prodáváte za pět centů. To znamená, že pět jablek stojí čtyři centy, čtyři jablka bych dostal za tři centy, za dva centy jsou tři jablka a za jeden cent dvě. Já bych si chtěl koupit jen jedno jablko. Protože jedno jablko nestojí ani cent, je tedy zadarmo. Tak já si jedno jablko vezmu.“ Vybral si z košíku krásné červené jablko, pozdravil a vyšel z krámku. Obchodník v bílé zástěře stojí a kroutí nechápavě hlavou. Tak složité počtářské motanici neporozuměl. [ Prérií pádí kůň ] pěťák – pět centů

cent – drobná mince platná v USA

O trpaslíčkovi Ivan Blatný

Byl jednou jeden trpaslíček a ten měl dlouhou zlatou nit a na té niti zlatý klíček, uměl s ním všecko otevřít. Malinké zámky na ovoci otvíral na zahradách v noci, zatímco sadař tvrdě spal, napil se šťávy a šel dál. [ Jedna, dvě, tři, čtyři, pět ]

[7]

Vazač knih Jaromír Nohavica

Stránku ke stránce svazuje pán, v každé čítance je spousta stran.

Váže tkaničkou k listu list, abys básničku mohl číst. [ Tři čuníci ]

Historie knih a písma z encyklopedie

Po tisíce let lidé nevěděli, co je to písmo. Namísto psaní se sdělení a příběhy přenášely od úst k ústům. První písmo bylo sestaveno z drobných obrázků. Knihy, jak je známe dnes, až do vynalezení knihtisku neexistovaly. Do té doby museli každou knihu ručně přepisovat lidé, kterým se říkalo písaři. Přepsání knihy jim trvalo dlouhé měsíce, někdy i roky. Staří Egypťané používali obrázkové písmo. Každý obrázek znamenal určité slovo nebo zvuk. Těmto obrázkům nebo znakům se říká hieroglyfy. První psací nástroje byly štětce nebo duté kousky rákosu namočené do inkoustu. Staří Řekové psali na měkké voskové desky kostěnými nebo kovovými hroty. Později začali lidé používat k psaní seříznutá husí brka.

[8]

První kuličkové pero vyrobil v roce 1938 Lazlo Biro. Když levné kuličkové pero dopíše, prostě se zahodí. Do dražších per je možno zakoupit náhradní inkoustové náplně.

Uvnitř špičky kuličkového pera je malá ocelová kulička. Při psaní se otáčí a nanáší inkoust na papír.

Kolem roku 1450 sestrojil Johannes Gutenberg první tiskařský lis. Dalo se na něm vytisknout až šestnáct stran za hodinu.

Gutenberg sestavoval slova z písmen vyrobených z kovu.

V roce 1939 byla vynalezena fotosazba, která dnes už plně nahradila horkou sazbu. Dnes se texty píší na počítači a pak se přenesou na fotografický papír. Noviny se začaly pravidelně tisknout v Evropě na začátku sedmnáctého století. Do té doby se noviny tiskly jenom příležitostně. [ Obří dětská encyklopedie pro děti od čtyř do dvanácti let ]

[9]

Počasí je na draka Jan Vodňanský

Počasí je na draka, draka ale neláká. Padaj na něj deště kapky, raděj by se schoval zpátky před deštěm a před mokrem. Už si hoví za oknem. Až ho slunko vysuší, bude létat v ovzduší. Má ocásek z papíru, zamává nám z vesmíru. Pošle dolů psaníčko: Vidím dobře – zdravíčko! [ Hádala se paraplata ]

Kočka Linda, poklad rodiny Markéta Zinnerová

„Do krabice od bot se vejde kočka!“ řekli oba společně. Anička s Míšou nejsou děti, které si něco vysní, a tím to pro ně hasne. Od chvíle, kdy se dohodli, že budou mít kočku, si dávali záležet, aby potkávali micky. Neptejte se mě, kde všude tu svoji chtěli najít. Zvlášť tatínek by ještě dneska mohl dostat šok. Odjakživa měl rád pořádek. A jistě by ho neshledal v tom, že Míša s Aničkou lezli do cizích dvorků, zahrad, ano, i do sklepů, aby objevili nějakou opuštěnou kočku. Zkrátka, hledali úplně všude pohlednou, skromnou, vychovanou, společenskou číču bez závazků, aby se netoulala, a úplně bez bytu, aby se jí ten jejich malý zdál dost dobrý. Až jednou proti nim šla. Totiž vlastně spíš před ně spadla z nebe. Otřepala se, dotčeně prskla a krokem kočičí baletky se začala důležitě promenovat po chodníku. Měla modré šikmé oči, kožíšek mourovatý od čumáčku po špičku ocásku a tvářila se jako princezna v tanečních střevíčkách mezi kalužemi, která chudinka neví, kam šlápnout, aby se nezmáchala. Byla to Linda. Ale Anička s Míšou to ještě nevěděli. „Tygřátko s modrýma očima!“ zašeptala Anička úplně okouzleně.

[ 10 ]

„Tygřátko, ph! Jsem kočka! Mňau!“ mňoukla si pod nos číča a dotčeně zježila chlupy. „A mluví!“ všiml si Míša. Vysloveně ho to potěšilo. Mňoukací číča je taky dobrá, ale kočka mňoukací a ještě mluvící? Ta je mnohem lepší než jenom štěkací pes. To by bylo, kdyby byla jejich! Drcnul loktem do sestry, ale Anička ho nevnímala. Měla oči jenom pro to z nebe spadlé nadělení. Linda se tvářila nevšímavě, jako by široko daleko nebyla ani noha. Ovšem pro případ, že by na ni kulily oči nějaké děti, si způsobně uhladila srst a tence zanotovala píseň: „Jsem micinka ničí, tuze mě to ničí. Radši chci být něčí, více mi to svědčí. Mňau!“ „Jau!“ hekla Anička. „Až mě píchlo v bříšku, jak je ta číča zničená!“ „Není to na ní vidět,“ podotkl Míša. „Protože je krásná,“ odsekla sestra. „Ale smutná. A pruhovaná. Čičí, čí jsi?“ „Vždyť to zpívám přece. Ale můžu to zopakovat, když myslíte na všechno jiné než na ubohou, opuštěnou, dobře vychovanou, skromnou a společenskou číču.“ „Jsem micinka ničí, brzy mě to zničí. Radši chci být něčí, více mi to svědčí.“ Mňoukla a s kočičí obezřetností, přítulností a zvědavostí přicapkala blíž. „Víc mi to jde k pleti, proč se ptáte, děti?“ Mazlivě se Aničce otřela o levou nohu hedvábným kožíškem a Míšovi se kolem pravého kotníku ovinul mourovatý ocásek jako kočičí otázka. „No protože hledáme Micku, jako jsi ty!“ vyhrkla Anička. „Jsem Linda!“ odvětila číča a dotčeně rozvlnila všecky tygří proužky. „Jmenuje se Linda, bráško! A když svine ocásek, je jako stvořená do krabice od bot,“ nadchla se Anička. A pohladila si Lindu.

[ 11 ]

Protože ji nehladila proti srsti, ale laskavě, vláčně a hebce, získala si kočičí náklonnost. „Nemyslete si, že jsem kočka toulavá,“ zavrněla Linda. „Ještě ráno jsem byla kočka domácí, pokojová. Jenže si přinesli strakaté tlusté myši. Mávali kolem nich rukama a volali, ó, rozkošní křečíčci! Br! A víte, že mě poslali za dveře, aby se ti mrňaví strakáči nebáli? Už nikdy se tam nevrátím. Ať umřu. Takže teď jsem jenom svá,“ začala si vymýšlet a básnit. Míša se nadechl – a Anička toužebně vydechla jejich společné přání: „Lindo, a nechtěla bys být naše?“ Už hrozně dlouhou chvíli se jí zdálo, že by ze všech zvířátek na světě chtěla jedině kočku Lindu s modrýma očima. Číča si olízla kožíšek a váhavě vzdychla. V tu chvíli Míša úplně zapomněl, že kdyby si mohl vybrat, jako že vlastně nemůže, mělo to zvíře být původně bernardýn. Linda je ta pravá! A vypadala jako nejpřítulnější, nejhodnější, nejskromnější, nejmazlivější, nejvděčnější a nejmilejší zvířátko na světě. Tak vstoupila po špičkách, vlastně po polštářcích měkkých kočičích tlapek, do života Jandovic rodiny. Nenápadně…, ale co bude dál? [ Kočka Linda, poklad rodiny ]

promenovat se – procházet se

Proč má klavír pedály Jan Vodňanský

Proč má klavír pedály To aby je hledaly Zatoulané špičky nohou Když se prsty uhrát mohou Pročpak by se toulaly když má klavír pedály

Proč má klavír klávesy Prsty na ně dáme si Když se po nich proběhnou Uši slyší nádhernou Hudbu která z klavíru Stoupá vzhůru k vesmíru [ Kampak chodí labutě ]

[ 12 ]